ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA

22. října 2002 (*)

„Právo hospodářské soutěže – Článek 14 odst. 3 a 6 nařízení č. 17 – Rozhodnutí Komise nařizující šetření – Pomoc vnitrostátních orgánů – Výklad rozsudku ze dne 21. září 1989, Hoechst v. Komise – Obecné zásady – Ochrana proti svévolným a nepřiměřeným zásahům veřejné moci do sféry soukromé činnosti právnické osoby – Dosah přezkumu vnitrostátního soudu příslušného k povolování donucujících prostředků vůči podnikům – Informační povinnost Komise – Loajální spolupráce“

Ve věci C‑94/00,

jejímž předmětem je žádost zaslaná Soudnímu dvoru na základě článku 234 ES, Cour de cassation (Francie) směřující k získání, ve sporu probíhajícím před tímto soudem mezi

Roquette Frères SA

a

Directeur général de la concurrence, de la consommation et de la répression des fraudes,

za přítomnosti:

Komise Evropských společenství,

rozhodnutí o předběžné otázce týkající se výkladu článku 14 nařízení Rady č. 17 ze dne 6. února 1962, prvního nařízení, kterým se provádějí články 85 a 86 Smlouvy (Úř. věst. 1962, 13, s. 204; Zvl. vyd. 08/01, s. 3), a rozsudku ze dne 21. září 1989, Hoechst v. Komise (46/87 a 227/88, Recueil, s. 2859),

SOUDNÍ DVŮR,

ve složení G. C. Rodríguez Iglesias, předseda, J.-P. Puissochet, M. Wathelet a R. Schintgen, předsedové senátů, C. Gulmann, D. A. O. Edward, A. La Pergola (zpravodaj), P. Jann, V. Skouris, F. Macken, N. Colneric, S. von Bahr a J. N. Cunha Rodrigues, soudci,

generální advokát: J. Mischo,

vedoucí soudní kanceláře: L. Hewlett, rada,

s ohledem na písemná vyjádření předložená:

–        za Roquette Frères SA O. Prostem a A. Choffelem, avocats,

–        za Komisi Evropských společenství G. Marencem a F. Siredey-Garnier, jako zmocněnci,

–        za francouzskou vládu K. Rispal-Bellanger a F. Millionem, jako zmocněnci,

–        za německou vládu W.-D. Plessingem a B. Muttelsee-Schön, jako zmocněnci,

–        za řeckou vládu A. Samoni-Rantou a G. Karipsiadisem, jako zmocněnci,

–        za italskou vládu U. Leanzou, jako zmocněncem, ve spolupráci s F. Quadri, avvocato dello Stato,

–        za vládu Spojeného království J. E. Collinsem, jako zmocněncem, ve spolupráci s J. Turnerem, barrister,

–        za norskou vládu H. Selandem, jako zmocněncem,

s přihlédnutím ke zprávě k jednání,

po vyslechnutí ústních vyjádření Roquette Frères SA, zastoupené O. Prostem a A. Choffelem, Komise, zastoupené G. Marencem a F. Siredey-Garnier, francouzské vlády, zastoupené R. Abrahamem, jako zmocněncem, řecké vlády, zastoupené A. Samoni-Rantou a G. Karipsiadisem, italské vlády, zastoupené M. Grecem, jako zmocněncem, a vlády Spojeného království, zastoupené J. E. Collinsem a J. Turnerem, na jednání konaném dne 10. července 2001,

po vyslechnutí stanoviska generálního advokáta na jednání konaném dne 20. září 2001,

vydává tento

Rozsudek

1        Rozsudkem ze dne 7. března 2000, doručeným Soudnímu dvoru dne 13. března 2000, položil Cour de cassation na základě článku 234 ES dvě předběžné otázky týkající se výkladu článku 14 nařízení Rady č. 17 ze dne 6. února 1962, prvního nařízení, kterým se provádějí články 85 a 86 Smlouvy (Úř. věst. 1962, 13, s. 204) a rozsudku Hoechst v. Komise ze dne 21. září 1989 (46/87 a 227/88, Recueil, s. 2859).

2        Tyto otázky vyvstaly v rámci přezkumu kasačního opravného prostředku podaného Roquette Frères SA (dále jen „Roquette Frères“) proti usnesení předsedy tribunal de grande instance de Lille (Francie), jež povolilo vstup a zabavování v prostorách společnosti za účelem opatření důkazů o případné účasti této společnosti na dohodách nebo na jednáních ve vzájemné shodě, které by mohly představovat porušení článku 85 Smlouvy o ES (nyní článek 81 ES).

 Právní rámec

 Nařízení č. 17

3        Článek 14 nařízení č. 17 svěřuje Komisi vyšetřovací pravomoc k přezkoumání případných porušení soutěžních pravidel vztahujících se na podniky. Podle tohoto ustanovení:

„1. […]

[…] jsou úředníci zmocnění Komisí oprávněni:

a) přezkoumat účetní knihy a jiné obchodní záznamy;

b) pořizovat kopie nebo výňatky z účetních knih a obchodních záznamů;

c) vyžadovat ústní vysvětlení na místě;

d) vstupovat do všech prostor, na pozemky a do dopravních prostředků patřících dotyčným podnikům.

3. Podniky a sdružení podniků jsou povinny šetření nařízené rozhodnutím Komise strpět. Rozhodnutí přesně stanoví předmět a účel šetření, určí den jeho zahájení a uvede sankce stanovené v čl. 15 odst. 1 písm. c) a čl. 16 odst. 1 písm. d) a právo nechat rozhodnutí přezkoumat Soudním dvorem.

[…]

6. Pokud podnik brání šetření nařízenému podle tohoto článku, poskytne daný členský stát potřebnou pomoc úředníkům zmocněným Komisí, aby jim umožnil provádět šetření. Za tímto účelem přijme členský stát po konzultaci Komise nezbytná opatření nejpozději do 1. října 1962.“

 Vnitrostátní právo

4        Ve Francii jsou vyšetřovací postupy v oblasti hospodářské soutěže upraveny nařízením č. 86-1243 ze dne 1. prosince 1986 týkajícím se volného stanovení cen a volné soutěže (JORF ze dne 9. prosince 1986, s. 14773, dále jen „nařízení týkající se soutěže“).

5        Článek 48 nařízení týkajícího se soutěže stanoví:

„Vyšetřovatelé mohou vstupovat do veškerých prostor, jakož i zabavovat dokumenty, pouze v rámci šetření prováděného na žádost ministra hospodářství nebo Rady pro soutěž a na základě soudního povolení uděleného usnesením předsedy tribunal de grande instance […]

Soudce musí přezkoumat, zda žádost o povolení, která mu je předložena, je opodstatněná; žádost musí obsahovat všechny údaje o skutečnostech odůvodňujících vstup.

[…] Určí jednoho nebo několik úředníků soudní policie, aby pomohli provést tyto úkony a obeznamovali ho s jejich průběhem.

[…]“

6        Za účelem objasnění dosahu tohoto ustanovení předkládající soud uvádí, že rozhodnutím ze dne 29. prosince 1983 francouzská Conseil constitutionnel (Ústavní rada) rozhodla, že vyšetřování v soukromých prostorách může být prováděno pouze v souladu s článkem 66 Ústavy, který svěřuje soudní moci ochranu osobní svobody, a zejména nedotknutelnosti obydlí. Conseil constitutionnel z toho dovodila, že zákonná ustanovení použitelná v tomto ohledu musí příslušnému soudu výslovně svěřit úkol přezkoumat opodstatněnost žádosti, která mu byla v konkrétním případě předložena.

7        Z článku 56a nařízení týkajícího se soutěže vyplývá, že požadavky stanovené v článku 48 tohoto nařízení se uplatní na žádost Komise o pomoc podle čl. 14 odst. 6 nařízení č. 17.

 Skutkový a procesní rámec sporu v původním řízení a předběžné otázky

8        Společnost Roquette Frères obchoduje s glukonátem sodným a glukono-delta-laktonem.

9        Dne 10. září 1998 přijala Komise na základě čl. 14 odst. 3 nařízení č. 17 rozhodnutí nařizující společnosti Roquette Frères podřídit se šetření (dále jen „rozhodnutí o šetření ze dne 10. září 1998“).

10      Článek 1 výroku tohoto rozhodnutí zní takto:

„Podnik Roquette Frères SA je povinen se podřídit šetření jeho případné účasti na dohodách nebo na jednáních ve vzájemné shodě v oblasti glukonátu sodného a glukono-delta-laktonu, které by mohly představovat porušení článku 85 Smlouvy o ES. Šetření může být prováděno ve veškerých prostorách tohoto podniku.

Podnik umožní úředníkům zmocněným Komisí k provedení šetření a úředníkům členského státu, kteří jim budou pomáhat, vstoupit do všech prostor, na všechny pozemky a do všech dopravních prostředků podniku v běžných úředních hodinách. Podnik předloží ke kontrole účetní knihy a jiné obchodní záznamy, které si vyžádají uvedení úředníci; umožní jim provést kontrolu účetních knih a jiných obchodních záznamů na místech, kde se nacházejí, a pořídit si jejich opis nebo výpis z nich. Kromě toho poskytne okamžitě jakékoliv ústní vysvětlení, jež budou požadovat uvedení úředníci ve vztahu k předmětu šetření.“

11      Odůvodnění rozhodnutí o šetření ze dne 10. září 1998 uvádí toto:

„Adresát tohoto rozhodnutí je činný v oblasti glukonátu sodného. Glukonát sodný se používá mimo jiné jako čisticí prostředek v průmyslu, při úpravě kovových povrchů, při výrobě chemických textilií, stejně jako zpomalovač tuhnutí betonu.

Komise má informace, že odpovědné osoby výše uvedeného podniku se pravidelně scházely se soutěžiteli a na těchto setkáních si rozdělily trh s glukonátem sodným a dohodly minimální ceny pro uživatele v různých oblastech trhu. Byly rovněž stanoveny úrovně prodejů, jak celkových, tak ve vztahu k různým oblastem trhu. Na každém setkání se provádělo ohodnocování stupně dodržování dohod. Zdá se, že každý podnik, který překročil prodeje, jež mu byly přiděleny, se musí pokusit snížit prodeje během následujícího období.

Adresát tohoto rozhodnutí je také výrobcem glukono-delta-laktonu. Glukono-delta-lakton se používá při výrobě sýra, masných výrobků, jakož i tofu.

Podle informací, které má Komise k dispozici, byly dotčené dohody se soutěžiteli rozšířeny i na glukono-delta-lakton. Proběhly zejména dvoustranné a mnohostranné rozhovory, které se často odehrávaly při setkáních ohledně glukonátu sodného (před nimi, po nich nebo během přestávek). Účastníci si při této příležitosti vyměňovali informace o situaci na trhu, o cenách na trhu, jakož i o stavu poptávky. Proběhly také rozhovory o výrobní kapacitě a o objemu prodeje. Tyto kontakty byly zaměřeny na kontrolu cen, a jak se zdá, mohly by vést ke koordinaci chování účastníků na trhu.

Pokud by byla prokázána existence výše uvedených dohod nebo jednání ve vzájemné shodě, mohly by představovat závažné porušení článku 85 Smlouvy o založení Evropského společenství. Z povahy takových dohod nebo jednání ve vzájemné shodě vyplývá, že byly prováděny tajně, a proto je šetření nejvhodnějším prostředkem k získání důkazů o jejich existenci.

K tomu, aby se Komise mohla dozvědět o všech skutečnostech týkajících se případných dohod nebo jednání ve vzájemné shodě a o kontextu, v němž k nim došlo, je tudíž nezbytné provést šetření podle článku 14 nařízení č. 17.

Adresát tohoto rozhodnutí může mít informace nezbytné k tomu, aby Komise mohla provést vyšetřování ve věci popsané výše.

Pro zachování účinnosti šetření je nezbytné, aby podnik nebyl o jeho provedení předem informován.

Je proto nezbytné uložit podniku prostřednictvím rozhodnutí povinnost podřídit se šetření ve smyslu čl. 14 odst. 3 nařízení 17.“

12      Komise požádala francouzskou vládu, aby v případě odporu společnosti Roquette Frères vůči provedení navrhovaného šetření přijala opatření nezbytná k zajištění pomoci vnitrostátních orgánů stanovená v čl. 14 odst. 6 nařízení č. 17.

13      V návaznosti na tuto žádost dne 14. září 1998 příslušné správní orgány předložily předsedovi tribunal du grande instance de Lille návrh na získaní, ve vztahu ke společnosti Roquette Frères, povolení ke vstupu a k zabavování podle článků 48 a 56a nařízení týkajícího se soutěže. K návrhu byly připojeny především opis rozhodnutí o šetření ze dne 10. září 1998 a znění výše uvedeného rozsudku Hoechst v. Komise.

14      Předseda tribunal de grande instance de Lille vyhověl návrhu usnesením z téhož dne (dále jen „usnesení o povolení“).

15      Usnesení o povolení bylo oznámeno dne 16. září 1998. Šetření proběhlo ve dnech 16. a 17. září 1998. Společnost Roquette Frères spolupracovala na zmíněném šetření, ale vyjádřila výhrady vůči pořízení opisů některých dokumentů.

16      V kasačním opravném prostředku proti usnesení o povolení společnost Roquette Frères uplatňuje, že předseda tribunal de grande instance de Lille nemohl nařídit vstup do soukromých prostor bez toho, aniž by se předem na základě důkazů, které mu byla státní správa povinna poskytnout, ujistil, že skutečně existují vážné domněnky o protisoutěžních jednáních takové povahy, že odůvodňují povolení donucujících opatření.

17      V předkládacím rozsudku Cour de cassation uvádí, že předsedovi tribunal de grande instance de Lille nebyly předloženy žádné informace nebo nepřímé důkazy umožňující mu předpokládat existenci podezřelých protisoutěžních jednání, což mu znemožnilo ověřit konkrétně opodstatněnost žádosti, která mu byla předložena. Poukazuje také na to, že v rozhodnutí o šetření ze dne 10. září 1998 se Komise omezuje na zmínku o tom, že má informace, podle kterých se společnost Roquette Frères dopouštěla protisoutěžních jednání, jež popsala, aniž by však uvedla a alespoň stručně analyzovala informace, o nichž tvrdí, že jimi disponuje a na kterých zakládá své posouzení.

18      Cour de Cassation, vycházející z charakteristických znaků přezkumu, který musí příslušný francouzský soud náležitě provést podle článku 48 nařízení týkajícího se soutěže a rozhodnutí Ústavní rady ze dne 29. prosince 1983 uvedeného v bodě 6 tohoto rozsudku, v této věci připomíná, že z výše uvedeného rozsudku Hoechst v. Komise vyplývá, že při provádění vyšetřovacích pravomocí je Komise povinna dodržovat procesní záruky stanovené vnitrostátním právem.

19      Cour de cassation se mimo jiné odvolává na body 17 a 18 výše uvedeného rozsudku Hoechst v. Komise, podle nichž neexistuje obecná zásada práva Společenství týkající se nedotknutelnosti soukromých prostor podniků, ani judikatura Evropského soudu pro lidská práva, jež by tuto zásadu vyvozovala z článku 8 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, podepsané v Římě dne 4. listopadu 1950 (dále jen „EÚLP“).

20      Nicméně Cour de cassation v tomto ohledu podotýká, že ve svém rozsudku Niemietz v. Německo ze dne 16. prosince 1992 (řada A, č. 251-B), jenž byl vydán později než rozsudek Hoechst v. Komise, Evropský soud pro lidská práva rozhodl, že článek 8 EÚLP je možné použít na určité podnikatelské činnosti a prostory. Cour de Cassation se rovněž odvolává na čl. 6 odst. 2 Smlouvy o EU, který ukládá Evropské unii povinnost dodržovat lidská práva zaručená EÚLP a vyplývající z ústavních zvyklostí společných členským státům, jež jsou obecnými zásadami práva Společenství, jakož i z čl. 46 písm. d) Smlouvy o EU, který stanoví, že zmíněný čl. 6 odst. 2 spadá do pravomoci Soudního dvora.

21      Za těchto okolností se Cour de cassation rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru tyto předběžné otázky:

„1) S ohledem na základní práva, jež uznává právní řád Společenství, a na článek 8 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv, musí být rozsudek Hoechst v. Komise ze dne 21. září 1989 vykládán v tom smyslu, že vnitrostátní soud příslušný na základě vnitrostátního práva k nařízení vstupu a k zabavování v prostorách podniků v oblasti soutěže státními úředníky, nesmí odmítnout udělit žádané povolení, domnívá-li se, že informace nebo nepřímé důkazy, jež mu byly předloženy a které by měly prokazovat existenci protisoutěžních jednání podniků uvedených v rozhodnutí o šetření Komise, jsou nedostatečné k povolení takového opatření nebo jako v tomto případě, nejsou-li mu žádné informace nebo důkazy předloženy?

2) V případě, že Soudní dvůr odmítne uznat povinnost Komise předkládat příslušnému vnitrostátnímu soudu nepřímé důkazy a informace, jež má k dispozici a které zakládají domněnku o existenci protisoutěžních jednání, je tento soud nicméně oprávněný s ohledem na výše uvedená základní práva, odmítnout udělit žádané povolení ke vstupu a k zabavování, domnívá-li se, že rozhodnutí Komise, jako v tomto případě, není dostatečně odůvodněné a neumožňuje mu ověřit si konkrétněji opodstatněnost žádosti, jež mu byla předložena, což mu tak znemožňuje výkon přezkumu vyžadovaný jeho vnitrostátním ústavním právem?“

 K dopadu obecných zásad práva Společenství

22      Z předkládacího rozsudku vyplývá, že Cour de cassation si klade otázku případného dopadu vývoje, k němuž došlo po vydání výše uvedeného rozsudku Hoechst v. Komise v oblasti ochrany základních práv, na zásady rozvinuté Soudním dvorem v tomto rozsudku, a tudíž i na odpovědi na jím položené předběžné otázky.

23      V tomto ohledu je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury jsou základní práva nedílnou součástí obecných právních zásad, jejichž dodržování zajišťuje Soudní dvůr, který se za tímto účelem inspiruje ústavními zvyklostmi společnými členským státům, stejně jako i obecnými pravidly zakotvenými v mezinárodních instrumentech týkajících se ochrany lidských práv, na základě kterých členské státy spolupracují nebo jejichž jsou signatáři. EÚLP má v tomto ohledu zvláštní význam (viz zejména výše uvedený rozsudek Hoechst v. Komise, bod 13 a rozsudek ze dne 6. března 2001, Connolly v. Komise, C‑274/99 P, Recueil, s. I‑1611, bod 37).

24      Jak rovněž uvedl Soudní dvůr, zásady rozvinuté uvedenou judikaturou byly znovu potvrzeny preambulí Jednotného evropského aktu a potom čl. F odst. 2 Smlouvy o založení Evropské unie (rozsudek ze dne 15. prosince 1995, Bosman, C‑415/93, Recueil s. I‑4921, bod 79). V současnosti byly převzaty do čl. 6 odst. 2 Smlouvy o EU (výše uvedený rozsudek Connolly v. Komise, bod 38).

25      Kromě toho z ustálené judikatury Soudního dvora také vyplývá, že pokud je mu předložena předběžná otázka a vnitrostátní právní úprava spadá do předmětu úpravy práva Společenství, je povinen poskytnout všechny výkladové prvky nezbytné pro vnitrostátní soud k posouzení souladu vnitrostátní právní úpravy se základními právy, jejichž dodržování zajišťuje Soudní dvůr, zvláště s těmi, která vyplývají z EÚLP (viz zejména rozsudek ze dne 18. června 1991, ERT, C‑260/89, Recueil, s. I‑2925, bod 42, a rozsudek ze dne 4. října 1991, Society for the Protection of Unborn Children Ireland, C‑159/90, Recueil, s. I‑4685, bod 31).

26      Jelikož se předběžné otázky v podstatě týkají rozsahu, v jakém může soud členského státu provést přezkum v případě, kdy je vyzván, aby odpověděl na žádost Komise o pomoc podle čl. 14 odst. 6 nařízení č. 17, je Soudní dvůr zcela příslušný poskytnout předkládajícímu soudu všechny výkladové prvky nezbytné pro tento soud k posouzení, zda příslušná vnitrostátní právní úprava je pro účely tohoto přezkumu slučitelná s právem Společenství, případně včetně práv zakotvených v EÚLP jako obecných právních zásad, jejíchž dodržování zajišťuje Soudní dvůr.

27      V tomto ohledu je třeba připomenout, že Soudní dvůr v bodě 19 výše uvedeného rozsudku Hoechst v. Komise uznal, že požadavek ochrany vůči svévolným a nepřiměřeným zásahům veřejné moci do sféry soukromé činnosti fyzické nebo právnické osoby představuje obecnou zásadu práva Společenství.

28      Soudní dvůr rovněž upřesnil, že dodržování této obecné zásady náleží příslušným orgánům členských států, pokud jsou žádostí Komise vyzvány o pomoc podle čl. 14 odst. 6 nařízení č. 17 (viz výše uvedený rozsudek Hoechst v. Komise, body 19 a 33).

29      Při určování dosahu této zásady, pokud jde o ochranu podnikatelských prostor společností, je třeba vzít v úvahu judikaturu Evropského soudu pro lidská práva vydanou po vydání výše uvedeného rozsudku Hoechst v. Komise, z níž plyne jednak, že ochrana obydlí, o níž jde v článku 8 EÚLP může být za určitých okolností rozšířena i na zmíněné prostory (viz zejména rozsudek ESLP Colas Est a další v. Francie ze dne 16. dubna 2002, žaloba č. 37971/97, dosud nezveřejněný ve Sbírce rozsudků a rozhodnutí, § 41), a jednak, že právo k zásahu udělené čl. 8 odst. 2 EÚLP „může jít mnohem dále u podnikatelských činností a prostor než v ostatních případech“ (viz výše uvedený rozsudek Niemietz v. Německo, § 31).

 K povinnosti loajální spolupráce

30      Aby předkládající soud obdržel užitečnou odpověď, je třeba vzít v úvahu požadavky vyplývající z povinnosti loajální spolupráce zakotvené v čl. 5 Smlouvy o ES (nyní článek 10 ES).

31      Jak vyplývá z judikatury Soudního dvora, povinnost loajální spolupráce se týká jak soudních orgánů členských států jednajících v rámci jejich pravomocí (viz zejména rozsudky ze dne 10. dubna 1984, Von Colson a Kamann, 14/83, Recueil, s. 1891, bod 26, a ze dne 8. října 1987, Kolpinghuis Nijmegen, Recueil, s. 3969, bod 12), tak orgánů Společenství, jež mají vzájemnou povinnost loajální spolupráce s členskými státy (viz zejména rozsudek ze dne 10. února 1983, Lucembursko v. Parlament, 230/81, Recueil, s. 255, bod 38, a usnesení ze dne 13. července 1990, ve věci Zwartveld a další, C‑2/88 IMM, Recueil, s. I‑3365, bod 17).

32      V tomto ohledu je namístě zdůraznit, že pokud jsou, tak jako v tomto případě, orgány Společenství a vnitrostátní orgány povolány k tomu, aby přispěly k dosažení cílů stanovených ve Smlouvě společným výkonem svých příslušných pravomocí, je tato spolupráce zvláště důležitá.

 K předběžným otázkám

33      Podstatou obou těchto otázek předkládajícího soudu, které je namístě přezkoumat společně, je, zda s ohledem na právo Společenství může vnitrostátní soud příslušný podle vnitrostátního práva k udělování povolení ke vstupu a k zabavování v prostorách podniků podezřelých z porušení soutěžních pravidel, když obdrží žádost Komise o pomoc podle čl. 14 odst. 6 nařízení č. 17:

–        odmítnout udělení povolení ke vstupu z důvodu, že informace nebo nepřímé důkazy uvedené ve spisu Komise, na nichž založila podezření, nebyly tomuto soudu předloženy nebo nebyly dostatečné pro odůvodnění žádaného opatření;

–        nebo, v případě, že tento vnitrostátní soud není oprávněn požadovat předložení zmíněných informací a nepřímých důkazů, odmítnout udělení povolení z důvodu, že údaje v odůvodnění rozhodnutí Komise nařizujícího šetření jsou pro tento soud nedostatečné, aby mohl ověřit konkrétně opodstatněnost žádaných opatření, k čemuž ho nicméně zavazují ustanovení vnitrostátního práva.

34      Pro odpověď na tyto otázky je úvodem třeba připomenout, že z čl. 14 odst. 6 nařízení č. 17 vyplývá, že úprava podmínek poskytování pomoci úředníkům Komise vnitrostátními orgány náleží každému členskému státu. Z toho vyplývá zejména, že zamýšlí-li Komise provést s pomocí vnitrostátních orgánů a bez spolupráce dotčených podniků vyšetřovací opatření, je povinna dodržovat procesní záruky stanovené za tímto účelem ve vnitrostátním právu (viz výše uvedený rozsudek Hoechst v. Komise, body 33 a 34).

35      Nicméně z judikatury Soudního dvora plyne, že při výkonu této pravomoci členské státy podléhají dvojí povinnosti vyplývající z práva Společenství. Musí zajistit, aby činnost Komise byla účinná a současně dodržovat různé obecné zásady práva Společenství (viz výše uvedený rozsudek Hoechst v. Komise, bod 33).

36      Aby mohlo být dodržování obecné zásady uvedené v bodě 27 tohoto rozsudku zajištěno, Soudní dvůr rozhodl, že příslušným vnitrostátním orgánům náleží přezkoumávat, zda zamýšlená donucující opatření nejsou svévolná nebo nepřiměřená vzhledem k předmětu šetření (viz výše uvedený rozsudek Hoechst v. Komise, bod 35).

37      Soudní dvůr také uvedl, že Komise musí zajistit, aby uvedený vnitrostátní orgán měl k dispozici všechny informace nezbytné k náležitému provedení přezkumu a k zajištění dodržování vnitrostátních předpisů při provádění donucujících opatření (viz výše uvedený rozsudek Hoechst v. Komise, body 34 a 35).

38      V tomto případě se předběžné otázky týkají rozsahu přezkumu, který může příslušet vnitrostátnímu soudu příslušnému podle vnitrostátního práva k udělení povolení ke vstupu do prostor podniků podezřelých z porušení soutěžních pravidel, pokud je tomuto soudu předložena žádost Komise o pomoc podle čl. 14 odst. 6 nařízení č. 17, a povahy informací, jež je Komise povinna poskytnout uvedenému vnitrostátnímu soudu, aby mohl provést přezkum náležitě.

 K předmětu přezkumu, který náleží příslušnému vnitrostátnímu soudu

39      Úvodem je třeba připomenout, že z judikatury Soudního dvora vyplývá, že příslušný vnitrostátní soud nemůže při provádění přezkumu nahradit svým posouzením nezbytnosti nařízených šetření posouzení Komise, jejíž skutkové i právní posouzení je podřízeno pouze přezkumu zákonnosti Soudním dvorem (viz výše uvedený rozsudek Hoechst v. Komise, bod 35).

40      Přezkum prováděný příslušným vnitrostátním soudem, jehož jediným předmětem musí být žádaná donucující opatření, nemůže jít nad rámec prověření, vyžadované právem Společenství, zda uvedená donucující opatření nejsou svévolná a nepřiměřená vzhledem k předmětu šetření. Takový přezkum vyčerpává pravomoc uvedeného soudu, pokud jde o přezkum opodstatněnosti donucujících opatření požadovaných na žádost Komise o pomoc podle čl. 14 odst. 6 nařízení č. 17.

 K dosahu přezkumu, který náleží příslušnému vnitrostátnímu soudu

41      Pro určení dosahu přezkumu požadovaného právem Společenství, který náleží příslušnému vnitrostátnímu soudu, je nezbytné úvodem připomenout kontext, v němž se donucující opatření, kterých se týká uvedený přezkum, přijímají.

42      Je třeba zaprvé připomenout, že pravomoci svěřené Komisi čl. 14 odst. 1 nařízení č. 17 mají za cíl umožnit jí provedení úkolu spočívajícího v zajištění dodržování soutěžních pravidel v rámci společného trhu, jejichž účelem je zabránit narušení soutěže na újmu obecného zájmu jednotlivých podniků a spotřebitelů (viz výše uvedený rozsudek Hoechst v. Komise, bod 25), a tímto přispívat k zajištění hospodářského blahobytu ve Společenství.

43      Zadruhé je třeba zdůraznit, že právo Společenství poskytuje různé záruky.

44      Především donucující opatření, která mohou být od vnitrostátních orgánů požadována v rámci provádění čl. 14 odst. 6 nařízení č. 17, mají pouze umožnit úředníkům Komise výkon vyšetřovacích pravomocí, jež byly tomuto orgánu svěřeny. Samotné tyto pravomoci, jež jsou vyjmenovány v čl. 14 odst. 1 uvedeného nařízení, jsou jasně vymezeny.

45      Z předmětu šetření Komise jsou vyloučeny zejména dokumenty nesouvisející s obchodní činností, to znamená s působením podniku na trhu (viz rozsudek ze dne 18. května 1982, AM & S Europe v. Komise, 155/79, Recueil, s. 1575, bod 16).

46      Dále, aniž by byly dotčeny záruky vyplývající z ustanovení vnitrostátního práva upravujících provádění donucujících opatření, podniky, jež jsou povinny strpět šetření, mají k dispozici různé záruky Společenství, mezi kterými figurují zejména právo na právní pomoc nebo právo na zachování důvěrnosti korespondence mezi právními zástupci a klienty (viz výše uvedený rozsudek AM & S Europe v. Komise, body 18 až 27 a výše uvedený rozsudek Hoechst v. Komise, bod 16, jakož i rozsudek ze dne 17. října 1989, Dow Benelux v. Komise, 85/87, Recueil, s. 3137, bod 27).

47      Konečně čl. 14 odst. 3 nařízení č. 17 ukládá Komisi povinnost odůvodnit rozhodnutí nařizující šetření a uvést v něm předmět a cíl šetření, což, jak také upřesnil Soudní dvůr, představuje základní požadavek určený nejen k prokázání odůvodněnosti zamýšleného vstupu do prostor dotčených podniků, ale i umožnit těmto podnikům uvědomit si význam jejich povinnosti spolupracovat a současně jsou chráněna jejich práva na obhajobu (viz výše uvedený rozsudek Hoechst v. Komise, bod 29).

48      Rovněž Komisi přísluší, aby v uvedeném rozhodnutí s co největší možnou přesností uvedla, co je hledáno, a skutečnosti, kterých se týkají šetření (rozsudek ze dne 26. června 1980, National Panasonic v. Komise, 136/79, Recueil, s. 2033, body 26 a 27). Jak Soudní dvůr rozhodl, tento požadavek je s to chránit práva na obhajobu dotčených podniků, jelikož tato práva by byla važně ohrožena, kdyby se Komise mohla dovolávat důkazů, jež by získala během šetření a které by nesouvisely s předmětem ani s cílem šetření (viz výše uvedený rozsudek Dow Benelux v. Komise, bod 18).

49      Zatřetí je namístě připomenout, že podnik, vůči němuž nařídila Komise šetření, může v souladu s ustanoveními čl. 173 čtvrtého pododstavce Smlouvy o ES (nyní po změně čl. 230 čtvrtý pododstavec ES) podat žalobu proti tomuto rozhodnutí k soudu Společenství. V případě, že soud Společenství zruší uvedené rozhodnutí, Komise nemůže pro účely řízení o porušení soutěžních pravidel Společenství použít žádné dokumenty nebo nepřímé důkazy, které byly získány v rámci šetření, jinak by soud Společenství mohl zrušit její rozhodnutí týkající se porušení soutěžního práva, pokud by bylo založeno na těchto důkazních prostředcích (viz usnesení ze dne 26. března 1987, Hoechst v. Komise, 46/87 R, Recueil, s. 1549, bod 34, a usnesení ze dne 28. října 1987, Dow Chemical Nederland v. Komise, 85/87 R, Recueil, s. 4367, bod 17).

50      Je nutno konstatovat, že soudní přezkum náležející soudci Společenství a podmínky výkonu vyšetřovacích pravomocí Komise, jež vyplývají zejména z bodů 43 až 48 tohoto rozsudku, pomáhají chránit podniky před svévolnými opatřeními a udržovat tato opatření v mezích toho, co je nezbytné pro účely sledování legitimních zájmů uvedených v bodě 42 tohoto rozsudku.

51      Začtvrté je třeba připomenout, že jak vyplývá z bodů 35 a 37 tohoto rozsudku, příslušný vnitrostátní orgán musí jednak zajistit účinné provádění činnosti Komise, a jednak se zdržet toho, aby nahrazoval svým vlastním posouzením nezbytnosti nařízeného šetření posouzení Komise, jejíž skutková a právní ohodnocení podléhají přezkumu soudem Společenství.

52      Je namístě upřesnit, že vnitrostátní soud příslušný k povolování donucujících opatření musí vzít v úvahu zvláštní kontext, v němž je mu záležitost předložena, a rovněž úvahy uvedené v bodech 42 až 51 tohoto rozsudku, avšak tyto požadavky mu nemohou zabránit nebo ho zprostit náležitého splnění jeho povinnosti zajistit, v každém jednotlivém případě, aby zamýšlené donucující opatření nebylo svévolné nebo nepřiměřené ve vztahu k předmětu nařízeného šetření (viz v obdobném smyslu rozsudek ESLP Funke v. Francie ze dne 25. února 1993, řada A č. 256-A, § 55, rozsudek Camenzind v. Švýcarsko ze dne 16. prosince 1997, Sbírka rozsudků a rozhodnutí 1997-VIII, § 45 a výše uvedený rozsudek Colas Est a další v. Francie, § 47).

53      Ve světle předchozích úvah je třeba určit, co přesněji vyžaduje výkon takového přezkumu, jakož i povahu informací, které musí mít vnitrostátní soud k dispozici. V tomto ohledu je namístě rozlišit přezkum, zda zamýšlená donucující opatření nejsou svévolná, od přezkumu přiměřenosti těchto opatření ve vztahu k předmětu šetření.

 Přezkum, zda donucující opatření nejsou svévolná, a informace, které mohou být Komisí požadovány pro účely tohoto přezkumu

54      Pokud se zaprvé jedná o přezkum směřující k prověření, zda není donucující opatření určené k umožnění provedení šetření nařízeného Komisí svévolné, je třeba uvést, že v podstatě vyžaduje, aby se příslušný vnitrostátní soud ujistil o existenci dostatečně přesvědčivých nepřímých důkazů, jež mu umožní nabýt podezření, že dotyčný podnik porušil soutěžní pravidla.

55      Tento přezkum se zajisté zásadně neliší od přezkumu, o nějž mohou být požádány soudy Společenství k zajištění toho, aby rozhodnutí o šetření nebylo svévolné, to znamená, aby nebylo přijato v případě, kdy neexistují skutkové okolnosti odůvodňující šetření (rozsudek ze dne 17. října 1989, Dow Chemical Ibérica a další v. Komise, 97/87 až 99/87, Recueil, s. 3165, bod 52). Je třeba v tomto ohledu připomenout, že šetření Komise jsou zaměřena na shromáždění dokumentace nezbytné k ověření skutkového a právního stavu a jeho dosahu, o němž už Komise má informace (výše uvedený rozsudek National Panasonic v. Komise, body 13 a 21).

56      Nicméně tato podobná povaha přezkumů prováděných soudy Společenství a příslušným vnitrostátním orgánem nemění nic na odlišnosti cílů těchto přezkumů.

57      Vyšetřovací pravomoci Komise podle čl. 14 odst. 1 nařízení č. 17 jsou omezeny na udílení povolení úředníkům Komise vstupovat na místa, jež určí, na předkládaní dokumentů, u kterých o to požádají, a na ukázaní interiérů objektů, které uvedou (viz výše uvedený rozsudek Hoechst v. Komise, bod 31).

58      Donucující opatření, jež spadají do pravomoci příslušných vnitrostátních orgánů, zahrnují rovněž pravomoc vynutit si vstup do prostor a do objektů nebo přinutit zaměstnance podniku, aby umožnili tento přístup, a pravomoc provést prohlídky bez povolení odpovědných osob podniku (výše uvedený rozsudek Hoechst v. Komise, bod 31).

59      Vzhledem k zásahu do soukromí, který s sebou nesou donucující opatření, použití těchto opatření vyžaduje, aby se příslušný vnitrostátní orgán mohl nezávisle ujistit, že donucující opatření nejsou svévolná.

60      Tento přezkum nemůže být znemožněn zvláště proto, že příslušný vnitrostátní orgán při zjišťování, zda existují dostatečné důkazy zakládající podezření z porušení soutěžních pravidel, by riskoval ve smyslu bodu 35 výše uvedeného rozsudku Hoechst v. Komise, že nahradí svým vlastním posouzením nezbytnosti nařízeného šetření posouzení Komise a zpochybní tím skutková a právní hodnocení Komise.

61      Z toho vyplývá, že k tomu, aby se příslušný vnitrostátní soud mohl ujistit, že žádaná donucující opatření nejsou svévolná, je Komise povinna poskytnout tomuto soudu vysvětlení, z nichž jednoznačně vyplývá, že Komise má ve svém spisu informace o skutkových okolnostech a přesvědčivé důkazy umožňující nabýt podezření z porušení soutěžních pravidel dotyčného podniku.

62      Naproti tomu příslušný vnitrostátní soud nemůže vyžadovat předání informací a nepřímých důkazů uvedených ve spisu Komise, na nichž Komise založila své podezření.

63      V tomto směru je totiž třeba vzít v úvahu povinnost členských států zmíněnou v bodě 35 tohoto rozsudku, a to zajistit účinnost činnosti Komise.

64      Jednak, jak správně uplatňují Komise, německá vláda a vláda Spojeného království, způsobilost Komise zaručit anonymitu určitým zdrojům informací má zásadní význam vzhledem k zabránění a účinnému potlačení zakázaných protisoutěžních jednání.

65      V tomto ohledu je nutno konstatovat, že pokud by Komise byla povinna předat různým vnitrostátním orgánům příslušným ve věci hospodářské soutěže informace o skutkových okolnostech a nepřímé důkazy odhalující totožnost jejích zdrojů informací nebo umožňující vyvodit tuto totožnost, riziko, že totožnost informátorů by mohla být odhalená třetím stranám, zvláště z důvodu procesních požadavků práva členského státu, by se zvýšilo.

66      Zároveň je rovněž namístě vzít v úvahu skutečnost, že fyzické předání různých informací o skutkových okolnostech a nepřímých důkazů uvedených ve spisu Komise příslušným vnitrostátním orgánům by mohlo způsobit další rizika, pokud jde o účinnost činnosti Společenství, zvláště v případě souběžných šetření probíhajících současně v několika členských státech. Je totiž třeba vzít v úvahu rizika a lhůty spojené s podobnými předáními, rovněž jako i různé procesní podmínky, které by musely být dodrženy podle právních systémů dotčených členských států nebo také lhůty, jež by případně byly nezbytné k přezkumu dokumentů, které by se mohly ukázat složitými a rozsáhlými, těmito orgány.

67      V rámci rozdělení pravomocí stanoveného v článku 234 ES náleží v zásadě příslušnému vnitrostátnímu soudu posuzovat, zda vysvětlení uvedená v bodě 61 tohoto rozsudku byla správně poskytnuta v daném případě a na tomto základě provést přezkum, k němuž je povinen podle práva Společenství. V tomto ohledu je namístě dodat, že má-li se vnitrostátní soud vyslovit k žádosti Komise o pomoc podle čl. 14 odst. 6 nařízení č. 17, musí věnovat zvýšenou pozornost tomuto rozdělení pravomocí tím spíše, může-li předběžná otázka, s výjimkou případu, kdy jako ve věci v původním řízení je předložena po provedení šetření, oddálit rozhodnutí tohoto soudu a zveřejnit žádost Komise o pomoc, což může ochromit činnost Komise a zbavit užitečnosti celé šetření, k němuž by následně došlo.

68      Ve světle těchto úvah je třeba připomenout, že pokud je Soudnímu dvoru předložena předběžná otázka, je povinen poskytnout všechny výkladové prvky spadající do práva Společenství, jež mohou umožnit předkládajícímu soudu rozhodnout věc, která mu byla předložena.

69      Pokud jde o věc v původním řízení, je namístě podotknout, že z odůvodnění rozhodnutí o šetření ze dne 10. září 1998, které je také uvedeno v bodě 11 tohoto rozsudku, vyplývá, že Komise vyslovila velmi přesné podezření, jež má vůči společnosti Roquette Frères a dalším účastníkům podezřelé dohody narušující soutěž, a odvolává se na podrobné informace o konání pravidelných tajných setkání a o tom, co se na nich projednávalo a dohodlo.

70      Pokud Komise neuvedla povahu nepřímých důkazů, na nichž založila své podezření, jako jsou například stížnost, svědectví nebo dokumenty vyměněné mezi účastníky podezřelé dohody narušující soutěž, pouhé neuvedení těchto důkazů nestačí k vyslovení pochybností o existenci dostatečně přesvědčivých nepřímých důkazů, pokud stejně jako ve věci v původním řízení podrobný výčet informací Komise, pokud jde o přesný předmět podezřelé kartelové dohody a konkrétní podmínky, za nichž k ní došlo, umožňuje příslušnému vnitrostátnímu soudu upevnit své přesvědčení, že Komise má k dispozici tyto nepřímé důkazy.

 Přezkum přiměřenosti donucujících opatření vzhledem k předmětu šetření a informace, jež mohou být za účelem provedení tohoto přezkumu požadovány od Komise

71      Pokud se zadruhé jedná o přezkum zaměřený na ověření přiměřenosti donucujících opatření vzhledem k předmětu šetření nařízeného Komisí, je namístě zdůraznit, že takový přezkum jednak vyžaduje důkaz, že tato opatření jsou způsobilá zajistit výkon uvedeného šetření.

72      V tomto ohledu je namístě zejména připomenout, že čl. 14 odst. 3 nařízení č. 17 ukládá dotčeným podnikům povinnost podrobit se šetření, o nichž rozhodla Komise, a odstavec 6 téhož ustanovení stanoví pomoc členských států úředníkům zmocněným Komisí pouze tehdy, bráni-li se podnik provedení šetření.

73      Soudní dvůr v tomto ohledu sice připustil, že o pomoc může být žádáno předběžně za účelem překonání případného odporu podniku (výše uvedený rozsudek Hoechst v. Komise, bod 32).

74      Avšak je třeba upřesnit, že o předběžná donucující opatření může být žádáno pouze tehdy, pokud existují důvody k obavě z odporu vůči šetření nebo pokusy o utajení nebo odstranění důkazů v případě, kdyby šetření nařízené na základě čl. 14 odst. 3 nařízení č. 17 bylo oznámeno dotčenému podniku.

75      Z toho vyplývá, že Komisi náleží poskytnout příslušnému vnitrostátnímu soudu vysvětlení umožňující mu ujistit se, že pokud by Komise nemohla předběžně získat požadovanou pomoc k překonání případného odporu podniku, prokázání skutečností zakládajících porušení by bylo zmařeno nebo velmi obtížné.

76      Přezkum přiměřenosti zamýšlených donucujících opatření vzhledem k předmětu šetření jednak vyžaduje důkaz, že tato opatření nezpůsobují příliš nepříznivé a nepřípustné následky vzhledem k cílům sledovaným uvedeným šetřením (viz zejména rozsudky ze dne 13. listopadu 1990, Fedesa a další, C‑331/88, Recueil, s. I‑4023, bod 13; ze dne 21. února 1991, Zuckerfabrik Süderdithmarschen a Zuckerfabrik Soest, C‑143/88 a C‑92/89, Recueil, s. I‑415, bod 73; ze dne 13. května 1997, Německo v. Parlament a Rada, C‑233/94, Recueil, s. I‑2405, bod 57, a ze dne 28. dubna 1998, Metronome Musik, C‑200/96, Recueil, s. I‑1953, body 21 a 26).

77      V tomto směru je sice namístě připomenout, že pokud jde o posouzení přiměřenosti samotného vyšetřovacího opatření, Soudní dvůr rozhodl, že výběr Komise mezi šetřením na základě jednoduchého zmocnění a šetřením nařízeným rozhodnutím, nezávisí na okolnostech, jako jsou zvláštní závažnost situace, krajní naléhavost nebo potřeba úplné zdrženlivosti, ale na nutnosti provést náležité vyšetřování vzhledem ke zvláštnostem případu. Soudní dvůr dospěl k závěru, že pokud rozhodnutí o šetření má za cíl pouze umožnit Komisi získat informace nezbytné k posouzení případné existence porušení Smlouvy, toto rozhodnutí není v rozporu se zásadou přiměřenosti (výše uvedený rozsudek National Panasonic v. Komise, body 28 až 30).

78      Je třeba rovněž v tomto ohledu připomenout, že Komisi v zásadě náleží posouzení, zda určitá informace je nezbytná k tomu, aby bylo možno odhalit porušení soutěžních pravidel (výše uvedený rozsudek AM & S Europe v. Komise, bod 17, a rozsudek ze dne 18. října 1989, Orkem v. Komise, 374/87, Recueil, s. 3283, bod 15). I když Komise už má k dispozici nepřímé nebo dokonce i přímé důkazy týkající se existence porušení, může legitimně považovat za nutné nařídit další šetření, jež by jí umožnilo lépe vymezit porušení, jeho délku trvání a okruh zúčastněných podniků (viz v tomto smyslu, pokud jde o žádosti o další informace, výše uvedený rozsudek Orkem v. Komise, bod 15).

79      Nicméně, aniž by byl přezkum náležející příslušnému vnitrostátnímu orgánu zbaven jakéhokoliv významu a aniž by byl přehlížen zásah do soukromé sféry, jež obrácení se na veřejnou moc vyžaduje, je třeba připustit, že pokud se jedná o toto opatření, přezkum přiměřenosti nemůže provádět uvedený vnitrostátní orgán bez ohledu na skutečnosti, jako jsou závažnost podezřelého porušení, povaha účasti dotčených podniků nebo také význam toho, co je hledáno.

80      Příslušný vnitrostátní soud musí tudíž mít možnost odmítnout žádaná donucující opatření, pokud by podezřelé narušení soutěže bylo nevýznamné, stupeň pravděpodobné účasti dotčeného podniku na něm velmi nízký a to, co je hledáno, příliš nevýznamné, než aby se zásah do sféry soukromé činnosti právnické osoby, ke kterému dochází při prohlídce za použití veřejné moci, nejevil nepřiměřeným a nepřípustným vzhledem k cílům šetření.

81      Z toho vyplývá, že aby příslušný vnitrostátní soud byl s to provést přezkum přiměřenosti, jenž mu náleží, Komise musí v zásadě poskytnout uvedenému soudu informace o podstatných znacích porušení, na nějž má podezření, k tomu, aby mohl posoudit stupeň závažnosti a uvést dotčený relevantní trh a povahu podezřelých omezení soutěže, jakož i stupeň předpokládané účasti dotčeného podniku.

82      Jak Soudní dvůr již rozhodl, pokud jde o odůvodnění samotných rozhodnutí o šetření, není naopak nezbytné, aby poskytnuté informace obsahovaly přesné vymezení relevantního trhu, přesnou právní kvalifikaci předpokládaných porušení nebo určení období, během něhož k porušením docházelo (výše uvedený rozsudek Dow Benelux v. Komise, bod 10).

83      Komisi rovněž náleží s co největší možnou přesností uvést to, co je hledáno, a skutečnosti, jichž se šetření týká (výše uvedený rozsudek National Panasonic v. Komise, body 26 a 27), jakož i pravomoci svěřené vyšetřovatelům Společenství.

84      Avšak v tomto ohledu je třeba připomenout, že nelze na Komisi požadovat, aby požadovala pouze předložení dokumentů a spisů, které by předem přesně označila, což by znamenalo, že její právo na přístup k těmto dokumentům a spisům by ztratilo na svém významu. Jak Soudní dvůr již rozhodl, toto právo naopak předpokládá možnost hledat různé informace, jež nejsou známé nebo úplně přesně určeny (výše uvedený rozsudek Hoechst v. Komise, bod 27).

85      Jak bylo upřesněno v bodě 67 tohoto rozsudku, příslušnému vnitrostátnímu soudu náleží v zásadě posoudit, zda v tomto případě byly informace uvedené v bodech 75, 81 a 83 tohoto rozsudku poskytnuty Komisí, a na tomto základě provést přezkum, k němuž je zmocněn podle práva Společenství.

86      Jak bylo připomenuto v bodě 68 tohoto rozsudku, Soudní dvůr je nicméně příslušný k poskytnutí všech výkladových prvků vyplývajících z práva Společenství, která mohou umožnit předkládajícímu soudu rozhodnout věc, jež mu byla předložena.

87      Pokud se jedná o věc v původním řízení, je namístě uvést, že z odůvodnění rozhodnutí o šetření ze dne 10. září 1998 tak, jak je uvedeno v bodě 11 tohoto rozsudku, vyplývá, že Komise uvedla z právního hlediska dostatečné znaky podezřelé dohody narušující soutěž, zdůraznila závažnost této dohody a upřesnila, že společnost Roquette Frères byla jedním z účastníků popsaných setkání.

88      Rovněž je třeba konstatovat, že Komise v uvedeném odůvodnění jednak zdůraznila, že společnost Roquette Frères mohla mít informace nezbytné k provedení jejího šetření. Komise mimoto uvedla, že na základě povahy podezřelých dohod lze předpokládat, že byly prováděny tajně, a proto bylo šetření nejvhodnějším prostředkem k získání informací prokazujících jejich existenci a podnik bylo nutno přinutit prostřednictvím rozhodnutí, aby se podrobil šetření podle čl. 14 odst. 3 nařízení č. 17. Tyto údaje se mohou jevit jako dostatečné k tomu, aby umožnily příslušnému vnitrostátnímu soudu posoudit, zda je nezbytné udělit navrhované předběžné povolení.

89      Co se týká předmětu šetření, které má být provedeno, z výroku a z odůvodnění rozhodnutí o šetření ze dne 10. září 1998, jež jsou připomenuty v bodech 10 a 11 tohoto rozsudku, vyplývá, že Komise měla zjistit všechny skutkové okolnosti týkající se podezřelých dohod nebo jednání ve vzájemné shodě, a přezkoumat případnou účast společnosti Roquette Frères na nich. Za tímto účelem uvedené rozhodnutí nařizuje tomuto podniku, aby umožnil přístup do svých prostor úředníkům zmocněným Komisí, předložil účetní knihy a jiné obchodní záznamy vyžádané uvedenými úředníky a umožnil jejich kontrolu a pořízení opisů, jakož i podal všechna ústní vysvětlení požadovaná těmito úředníky ve vztahu k předmětu šetření. Tyto údaje dostatečně přesně určují to, co je hledáno, a pravomoci, které mohou být za tímto účelem použity.

 K postoji, jenž má zaujmout příslušný vnitrostátní soud a Komise v případě, že informace poskytnuté Komisí se ukážou nedostatečnými

90      Domnívá-li se vnitrostátní soud příslušný na základě vnitrostátního práva k udělení povolení ke vstupu, že informace poskytnuté Komisí nesplňují požadavky uvedené v bodech 75, 81 a 83 tohoto rozsudku, nemůže jednoduše zamítnout předloženou žádost.

91      V takovém případě uvedený soud a Komise musí v souladu s povinností loajální spolupráce zmíněnou v bodech 30 až 32 tohoto rozsudku spolupracovat, aby překonaly obtíže, ke kterým došlo při provádění rozhodnutí o šetření nařízeného Komisí (viz obdobně rozsudek ze dne 15. ledna 1986, Komise v. Belgie, 52/84, Recueil, s. 89, bod 16 a rozsudek ze dne 10. července 1990, Komise v. Německo, C‑217/88, Recueil, s. I‑2879, bod 33).

92      Aby mohlo být zajištěno splnění této povinnosti a aby příslušný vnitrostátní soud mohl, k čemuž je povinen, přispět k zajištění účinné činnosti Komise, musí tento soud v co nejkratší možné lhůtě informovat Komisi a vnitrostátní orgán, jemuž byla předložena žádost Komise, o obtížích, s nimiž se setkal, a podle okolností požádat o dodatečné informace, jež mu umožní provést přezkum, kterým byl pověřen. Za těchto okolností uvedenému soudu přísluší věnovat zvláštní pozornost požadavkům, jako jsou koordinace, rychlost a obezřetnost, jež mohou zajistit účinnost souběžně probíhajících šetření uvedených v bodě 66 tohoto rozsudku.

93      Povinnost loajální spolupráce uložená Komisi má rovněž zvláštní význam, jedná-li se o spolupráci se soudními orgány členských států pověřenými zajišťovat provádění a dodržování práva Společenství ve vnitrostátním právním řádu (výše uvedené usnesení Zwartveld a další, bod 18). Komise rovněž musí v co nejkratší lhůtě zajistit poskytnutí případných dodatečných informací, o něž žádá příslušný vnitrostátní soud a které budou splňovat požadavky uvedené v bodě 90 tohoto rozsudku.

94      Teprve poté, co příslušný vnitrostátní soud získal takováto případná objasnění nebo neuskuteční-li Komise potřebné kroky k tomu, aby odpověděla na jeho žádost, je tento soud oprávněn odmítnout poskytnutí žádané pomoci, pokud nemůže na základě informací, jež má, učinit závěr, že zamýšlená donucující opatření nejsou svévolná ani nepřiměřená vzhledem k předmětu šetření.

 Ke způsobu, jakým může být příslušný vnitrostátní soud obeznámen s informacemi

95      Pokud se jedná o způsob, jakým může být příslušný vnitrostátní soud obeznámen s požadovanými informacemi, je třeba uvést, že táže-li se předkládající soud Soudního dvora na případnou nedostatečnost odůvodnění rozhodnutí o šetření ze dne 10. září 1998, je to především proto, že ve věci v původním řízení bylo jedinou skutečností pro posouzení předloženou příslušnému vnitrostátnímu soudu znění uvedeného rozhodnutí.

96      Je nicméně třeba uvést, že pro vnitrostátní soud je odůvodnění uvedené v takovém rozhodnutí o šetření podstatné pouze jako posuzovaná skutečnost, která mu umožňuje ujistit se, že požadované donucující opatření není ani svévolné, ani nepřiměřené vzhledem k předmětu šetření. Přezkoumání požadavků, jež musí splňovat odůvodnění rozhodnutí Komise nařizujícího šetření, jak jsou vymezeny v čl. 14 odst. 3 nařízení č. 17, spadá do výlučné pravomoci soudů Společenství.

97      Pokud skutečnosti, které musí být uvedeny v samotném rozhodnutí o šetření, zvláště na základě čl. 14 odst. 3 nařízení č. 17, částečně odpovídají informacím, jež musí být sděleny příslušnému vnitrostátnímu soudu, aby byl tento schopen provést přezkum, mohou tyto informace pocházet i z jiných zdrojů.

98      V tomto směru právo Společenství neukládá žádnou zvláštní formu sdělení informací příslušnému vnitrostátnímu soudu a pokud se jedná o umožnění provedení přezkumu, jenž tomuto soudu náleží, tyto informace mohou pocházet stejně tak z rozhodnutí o šetření, jakož i ze žádosti zaslané vnitrostátním orgánům na základě čl. 14 odst. 6 nařízení č. 17 nebo také z odpovědi, podané i ústně, na otázku položenou tímto soudem.

99      S přihlédnutím ke všem předcházejícím úvahám je třeba odpovědět na položené otázky takto:

–        Na základě obecné zásady práva Společenství poskytující ochranu proti svévolným nebo nepřiměřeným zásahům veřejné moci do sféry soukromé činnosti fyzické nebo právnické osoby, vnitrostátnímu soudu příslušnému podle vnitrostátního práva k povolování vstupu a zabavování v prostorách podniků podezřelých z porušení soutěžních pravidel náleží přezkoumání, zda donucující opatření navrhovaná v návaznosti na žádost Komise o pomoc podle čl. 14 odst. 6 nařízení č. 17 nejsou svévolná nebo nepřiměřená vzhledem k předmětu nařízeného šetření. Aniž je dotčeno použití ustanovení vnitrostátního práva upravujícího provádění donucujících opatření, brání právo Společenství tomu, aby tento vnitrostátní soud prováděl přezkum, pokud jde o opodstatněnost uvedených opatření, nad rámec toho, co je požadováno na základě výše uvedené obecné zásady.

–        Právo Společenství ukládá Komisi povinnost zajistit, aby uvedený vnitrostátní soud měl k dispozici všechny nezbytné informace, které mu umožní provést přezkum, jenž mu náleží. V tomto směru musí informace poskytnuté Komisí v zásadě obsahovat:

–        popis podstatných znaků podezřelého porušení, to znamená uvedení alespoň předpokládaného relevantního trhu a povahy podezřelých omezení soutěže;

–        vysvětlení vztahující se k předpokládanému způsobu, jakým se podnik, jehož se donucující opatření týká, účastní uvedeného porušení;

–        podrobná vysvětlení, z nichž vyplývá, že Komise má k dispozici přesvědčivé informace a nepřímé důkazy prokazující skutkové okolnosti vedoucí k podezření z porušení práva ze strany dotyčného podniku;

–        co možná nejpřesnější uvedení toho, co je hledáno, a informací, jichž se musí týkat šetření, jakož i uvedení pravomocí svěřených vyšetřovatelům Společenství a

–        v případě, že Komise žádá vnitrostátní orgány o pomoc předběžně, aby mohla překonat případný odpor dotčeného podniku, vysvětlení umožňující vnitrostátnímu soudu ujistit se, že kdyby předběžná donucující opatření nebyla povolena, prokázání skutečností týkajících se porušení by bylo nemožné nebo velmi obtížně proveditelné.

–        Naopak vnitrostátní soud nesmí požadovat předání informací a nepřímých důkazů uvedených ve spisu Komise, na nichž spočívají její podezření.

–        Domnívá-li se vnitrostátní soud, že informace poskytnuté Komisí nesplňují výše uvedené požadavky, nemůže, aniž by porušil čl. 14 odst. 6 nařízení č. 17 a článek 5 Smlouvy, jednoduše zamítnout žádost, která mu byla předložena. V takovém případě je tento soud povinen v co nejkratší lhůtě informovat Komisi a vnitrostátní orgán, jemuž byla žádost Komise předložena, o obtížích, s nimiž se setkal, a podle okolností požádat o objasnění, jež by mu umožnila provést přezkum, jímž byl pověřen. Teprve poté, co příslušný vnitrostátní soud získal takováto případná objasnění nebo neuskuteční-li Komise potřebné kroky k tomu, aby odpověděla na jeho žádost, je tento soud oprávněn odmítnout poskytnutí žádané pomoci, pokud nemůže na základě informací, jež má, učinit závěr, že zamýšlená donucující opatření nejsou svévolná ani nepřiměřená vzhledem k předmětu šetření.

–        Informace, jež je Komise povinna poskytnout uvedenému vnitrostátnímu soudu, mohou pocházet stejně tak z rozhodnutí nařizujícího šetření, jakož i ze žádosti zaslané vnitrostátním orgánům na základě čl. 14 odst. 6 nařízení č. 17 nebo také z odpovědi, podané i ústně, na otázku položenou tímto soudem.

 K nákladům řízení

100    Náklady vynaložené francouzskou, německou, řeckou a italskou vládou, jakož i vládou Spojeného království a norskou vládou, jež předložily vyjádření Soudnímu dvoru, se nenahrazují. Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve sporu probíhajícím před vnitrostátním soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud.

Z těchto důvodů

SOUDNÍ DVŮR

o otázkách, které mu byly předloženy rozsudkem Cour de cassation ze dne 7. března 2000, rozhodl:

1)      Na základě obecné zásady práva Společenství poskytující ochranu proti svévolným a nepřiměřeným zásahům veřejné moci do sféry soukromé činnosti fyzické nebo právnické osoby vnitrostátnímu soudu příslušnému podle vnitrostátního práva k povolování vstupu a zabavování v prostorách podniků podezřelých z porušení soutěžních pravidel náleží přezkoumání, zda donucující opatření navrhovaná v návaznosti na žádost Komise o pomoc podle čl. 14 odst. 6 nařízení Rady č. 17 ze dne 6. února 1962, prvního nařízení, kterým se provádějí články 85 a 86 Smlouvy nejsou svévolná nebo nepřiměřená vzhledem k předmětu nařízeného šetření. Aniž je dotčeno použití ustanovení vnitrostátního práva upravujícího provádění donucujících opatření, brání právo Společenství tomu, aby tento vnitrostátní soud prováděl přezkum, pokud jde o opodstatněnost uvedených opatření, nad rámec toho, co je požadováno na základě výše uvedené obecné zásady.

2)      Právo Společenství ukládá Komisi povinnost zajistit, aby uvedený vnitrostátní soud měl k dispozici všechny nezbytné informace, které mu umožní provést přezkum, jenž mu náleží. V tomto směru musí informace poskytnuté Komisí v zásadě obsahovat:

–        popis podstatných znaků podezřelého porušení, to znamená uvedení alespoň předpokládaného relevantního trhu a povahy podezřelých omezení soutěže;

–        vysvětlení vztahující se k předpokládanému způsobu, jakým se podnik, jehož se donucující opatření týká, účastní uvedeného porušení;

–        podrobná vysvětlení, z nichž vyplývá, že Komise má k dispozici přesvědčivé informace a nepřímé důkazy prokazující skutkové okolnosti vedoucí k podezření z porušení práva ze strany dotyčného podniku;

–        co možná nejpřesnější uvedení toho, co je hledáno, a informací, jichž se musí týkat šetření, jakož i uvedení pravomocí svěřených vyšetřovatelům Společenství a

–        v případě, že Komise žádá vnitrostátní orgány o pomoc předběžně, aby mohla překonat případný odpor dotčeného podniku, vysvětlení umožňující vnitrostátnímu soudu ujistit se, že kdyby předběžná donucující opatření nebyla povolena, prokázání skutečností týkajících se porušení by bylo nemožné nebo velmi obtížně proveditelné.

3)      Naopak vnitrostátní soud nesmí požadovat předání informací a nepřímých důkazů uvedených ve spisu Komise, na nichž spočívají její podezření.

4)      Domnívá-li se vnitrostátní soud, že informace poskytnuté Komisí nesplňují výše uvedené požadavky, nemůže, aniž by porušil čl. 14 odst. 6 nařízení Rady č. 17 a článek 5 Smlouvy o ES (nyní článek 10 ES), jednoduše zamítnout žádost, která mu byla předložena. V takovém případě je tento soud povinen v co nejkratší lhůtě informovat Komisi a vnitrostátní orgán, jemuž byla žádost Komise předložena, o obtížích, s nimiž se setkal, a podle okolností požádat o objasnění, jež by mu umožnila provést přezkum, jímž byl pověřen. Teprve poté, co příslušný vnitrostátní soud získal takováto případná objasnění nebo neuskuteční-li Komise potřebné kroky k tomu, aby odpověděla na jeho žádost, je tento soud oprávněn odmítnout poskytnutí žádané pomoci, pokud nemůže na základě informací, jež má, učinit závěr, že zamýšlená donucující opatření nejsou svévolná ani nepřiměřená vzhledem k předmětu šetření.

5)      Informace, jež je Komise povinna poskytnout uvedenému vnitrostátnímu soudu, mohou pocházet stejně tak z rozhodnutí nařizujícího šetření, jakož i ze žádosti zaslané vnitrostátním orgánům na základě čl. 14 odst. 6 nařízení č. 17 nebo také z odpovědi, podané i ústně, na otázku, položenou tímto soudem.

Rodríguez Iglesias

Puissochet

Wathelet

Schintgen

Gulmann

Edward

La Pergola

Jann

Skouris

Macken

Colneric

von Bahr

Cunha Rodrigues

Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 22. října 2002.

Vedoucí soudní kanceláře

Předseda

R. Grass

G. C. Rodríguez Iglesias

---

* Jednací jazyk: francouzština