POSUDEK SOUDNÍHO DVORA č. 1/94

ze dne 15. listopadu 1994

„Pravomoc Společenství uzavřít mezinárodní dohody v oblasti služeb a ochrany duševního vlastnictví – Postup podle čl. 228 odst. 6 Smlouvy o ES“

Žádostí předloženou na základě čl. 228 odst. 6 Smlouvy o ES požádala Komise o posudek Soudního dvora ve věci pravomoci Evropského společenství uzavřít Dohodu o zřízení Světové obchodní organizace a zejména Všeobecnou dohodu o obchodu službami (Dohoda GATS) a Dohodu o obchodních aspektech práv k duševnímu vlastnictví, včetně obchodu padělaným zbožím (Dohoda TRIPs).

Obsah

Vysvětlení žádosti

I –  Dohody vzešlé z Uruguayského kola

II –  Statut Evropských společenství ve WTO

III –  Vyjednávání a podpis Dohody o WTO

IV –  Otázky Komise a postup

A –  Otázky Komise

B –  Postup

V –  K přípustnosti žádosti

VI –  K formulaci otázek

VII –  Jádro sporu

VIII –  Body, ohledně nichž panuje shoda

IX –  Mnohostranné dohody o obchodu zbožím

X –  Analýza Dohod GATS a TRIPs

A –  Dohoda GATS

1.  Smysl existence Dohody GATS

2.  Podstata Dohody GATS

3.  Definice služeb a způsoby dodávky

4.  Dvojí „univerzálnost“ Dohody GATS

5.  Povaha přijatých závazků

a)  Všeobecné závazky

b)  Specifické závazky

6.  Dynamická povaha dohody

B –  Dohoda TRIPs

1.  Cíle a smysl existence

2.  Působnost a prostředky přijaté pro uskutečnění sledovaných cílů

3.  Specifická podstatná ustanovení

a)  Autorská práva a práva s nimi související

b)  Průmyslové vlastnictví

i)  Ochranné známky

ii)  Zeměpisná označení

iii)  Průmyslové vzory

iv)  Patenty

v)  Konfigurační schémata (topografie) integrovaných obvodů

vi)  Ochrana nezveřejněných technických informací

vii)  Kontrola protikonkurenčních praktik ve smluvních licencích

4.  Specifická procesní ustanovení (prostředky k dodržování práv k duševnímu vlastnictví)

a)  Nápravná opatření

b)  Procesní záruky

XI –  Společná obchodní politika, Dohody GATS a TRIPs: stanoviska účastníků řízení

A –  Dohoda GATS

B –  Dohoda TRIPs

XII –  Dohody GATS, TRIPs a implicitní pravomoci

A –  Obecné úvahy o implicitních pravomocích

B –  Dohoda GATS

1.  Stanovisko Komise

a)  Pokud jde o existenci vnitřních pravomocí

i)  K pravomocím vyvozeným ze zvláštních ustanovení Smlouvy o ES

ii)  K pravomocím vyvozeným z obecných ustanovení (články 100 A a 235 Smlouvy o ES)

b)  K nutnosti vnější činnosti Společenství

2.  Stanoviska účastníků, kteří předložili vyjádření

i)  K pravomocím vyvozeným ze zvláštních ustanovení Smlouvy o ES

ii)  K pravomocím, které by mohly být odvozeny z obecných ustanovení Smlouvy (články 100 A a 235 Smlouvy o ES)

C –  Dohoda TRIPs

1.  Stanovisko Komise

a)  Pokud jde o existenci vnitřních pravomocí

i)  K pravomocím vyvozeným ze sekundárního práva

ii)  K pravomocím, které by mohly být odvozeny z obecných ustanovení Smlouvy (články 100 A a 235 Smlouvy o ES)

b)  K nutnosti vnější činnosti Společenství

2.  Stanoviska účastníků, kteří předložili vyjádření

XIII –  Problém zastoupení některých území závislých na členských státech, která ale nepatří do Společenství

XIV –  Dopad otázky pravomoci na způsoby vyjádření stanovisek v rámci WTO

XV –  Otázky rozpočtové a finanční povahy

XVI –  Odpovědi navrhované Komisí, Radou a státy, které předložily vyjádření, na otázky položené v žádosti o posudek

XVII –  Otázky položené Soudním dvorem Komisi, Radě a členským státům a odpovědi poskytnuté na tyto otázky

A –  První otázka

B –  Druhá otázka

C –  Třetí otázka

D –  Čtvrtá otázka

E –  Pátá otázka

F –  Šestá otázka

G –  Sedmá otázka

H –  Osmá otázka

I –  Devátá otázka

J –  Desátá otázka

K –  Jedenáctá otázka

ZAUJETÍ STANOVISKA SOUDNÍHO DVORA

I –  Úvod

II –  K přípustnosti žádosti

III –  K formulaci otázek Komise

IV –  K zastoupení některých území závislých na členských státech

V –  K otázkám rozpočtové a finanční povahy

VI –  K mnohostranným dohodám o obchodu zbožím

VII –  K článku 113 Smlouvy o ES, Dohodě GATS a Dohodě TRIPs

A –  Dohoda GATS

B –  Dohoda TRIPs

VIII –  K vnějším implicitním pravomocím Evropského společenství, Dohodě GATS a Dohodě TRIPs

A –  Dohoda GATS

B –  Dohoda TRIPs

IX –  K povinnosti spolupráce mezi členskými státy a orgány Společenství

 Vysvětlení žádosti

I –  Dohody vzešlé z Uruguayského kola

Hospodářská jednání „nejsložitější v celých světových dějinách“ (podle vyjádření Rady) završilo podepsání Závěrečného aktu, který přebírá výsledky obchodních mnohostranných jednání Uruguayského kola, v Marrakeši dne 15. dubna 1994. Tato jednání trvala sedm let: jejich výchozím bodem bylo ministerské prohlášení z Punta del Este ze dne 20. září 1986. Zástupci vlád a Evropských společenství, kteří vyhotovili Závěrečný akt, se dohodli, že by bylo žádoucí, aby tento akt vstoupil v platnost dne 1. ledna 1995 nebo pokud možno co nejdříve po tomto datu.

Závěrečný akt obsahuje Dohodu o zřízení Světové obchodní organizace (dále jen „Dohoda o WTO“). Takto bude vytvořen společný institucionální rámec pro řízení obchodních vztahů mezi Členy. Tato dohoda neobsahuje ustanovení podstatného charakteru. Taková ustanovení se nacházejí v přílohách, které obsahují různé „mnohostranné obchodní dohody“, které jsou nedílnou součástí Dohody o WTO.

V tomto ohledu je možné uvést:

–        Mnohostranné dohody o obchodu zbožím včetně Dohody GATT 1994 (příloha 1A);

–        Všeobecnou dohodu o obchodu službami (Dohoda GATS, příloha 1B)(1);

–        Dohodu o obchodních aspektech práv k duševnímu vlastnictví (Dohoda TRIPs, příloha 1C) (2);

–        Ujednání o pravidlech a řízení při řešení sporů (příloha 2);

–        Mechanismus přezkoumávání obchodní politiky (příloha 3).

Dohoda o WTO a její přílohy tvoří jednotný „balík“. Stát, který se chce stát Členem WTO, musí přijmout všechny mnohostranné dohody sjednané v rámci Uruguayského kola. Řízení při řešení sporů platí pro všechny tyto mnohostranné dohody. Toto řízení umožňuje v poslední instanci opatření nazývaná opatřeními „křížové odvety“. Porušení jediného prvku celku (bez ohledu na to, zda v oblasti zboží, služeb nebo ochrany duševního vlastnictví) může být vyrovnáno odvetným opatřením v jiné oblasti [čl. 22 odst. 3 písm. b) ujednání o pravidlech a řízení při řešení sporů] nebo v oblasti jiné dohody [čl. 22 odst. 3 písm. c) ujednání]. Kromě toho, jak uvádí Komise, „vyrovnání může být nabídnuto stejným způsobem v jiné oblasti nebo v rámci jiné dohody než té, v jejímž rámci k porušení došlo“.

Tento systém jednotného „balíku“ ukončuje to, čemu se říkalo „GATT à la carte“. Zvláštní dohody vzešlé z Tokijského kola obsahovaly proměnlivou účast. Kromě toho měla každá dohoda vlastní řízení při řešení sporů.

V příloze k Dohodě o WTO se nacházejí také čtyři vícestranné dohody (týkající se vládních zakázek, obchodu civilními letadly, mléčnými výrobky a hovězím masem). V těchto oblastech se připouští výjimka ze zásady jednotného „balíku“: dohody budou zavazovat pouze Členy WTO, kteří je přijmou. Řízení při řešení sporů se však uplatní ve vztazích mezi stranami, které je přijmou.

II –  Statut Evropských společenství ve WTO

Dvě ustanovení Dohody o WTO se týkají výslovně Evropských společenství.

Článek IX, který pojednává o přijímání rozhodnutí, stanoví, že v případě rozhodování hlasováním „na zasedáních Konference ministrů a Generální rady bude každý Člen WTO disponovat jedním hlasem“ a „v případech, kdy budou Evropská společenství vykonávat své hlasovací právo, budou disponovat počtem hlasů, rovnajícím se počtu jejich členských států, které jsou Členy WTO“.

Kromě toho čl. XI odst. 1, který pojednává o původních členech WTO, stanoví, že:

„Původními Členy WTO se stanou smluvní strany GATT 1947 k datu vstupu této Dohody v platnost a Evropská společenství, které přijmou tuto Dohodu a Mnohostranné obchodní dohody a pro které jsou v příloze GATT 1994 připojeny listiny koncesí a závazků a pro které jsou v příloze GATS [obsažené v příloze 1B] připojeny listiny zvláštních závazků.“

III –  Vyjednávání a podpis Dohody o WTO

Prohlášení z Punta del Este, které je výchozím bodem jednání, bylo schváleno Radou a zástupci vlád členských států „v rozsahu, v jakém se na ně vztahuje“. Jednání byla vedena jménem Společenství a členských států pouze Komisí. Rada uvádí, že „pro zajištění co možná největší soudržnosti při vedení jednání bylo rozhodnuto, že Komise bude jednat jako jediný vyjednávač Společenství a členských států“. Zápis ze zasedání, během kterého Rada prohlášení z Punta del Este schválila, nicméně uvádí, že „stávající rozhodnutí (o pověření Komise zahájit jednání stanovená v prohlášení) nepředjímá otázku pravomoci Společenství a členských států, pokud jde o jednotlivé oblasti“.

Dohoda o WTO byla podepsána jednak předsedou Rady a Sirem Leonem Brittanem, členem Komise, jménem Rady Evropské unie, a jednak zástupci států jménem jejich příslušných vlád. Tento postup se řídil prováděním rozhodnutí přijatého Komisí a zástupci členských států na zasedání, které se uskutečnilo ve dnech 7. a 8. března 1994. Z písemného dokumentu Rady vyplývá, že Komise nechala do zápisu z tohoto zasedání zaznamenat, že „Závěrečný akt (...), jakož i dohody, které jsou k němu připojeny, spadají do výlučné pravomoci Evropského společenství“.

IV –  Otázky Komise a postup

A –  Otázky Komise

Dne 6. dubna 1994, tedy několik dní před předpokládaným datem podpisu Dohody o WTO v Marrakeši, avšak několik týdnů po schválení Závěrečného aktu Výborem pro obchodní jednání (zřízeným konferencí v Punta del Este pro úspěšné dokončení jednání Uruguayského kola), zaslala Komise Soudnímu dvoru žádost o posudek na základě čl. 228 odst. 6 Smlouvy o ES.

Otázky jsou následující:

„S ohledem na výsledky obchodních jednání Uruguayského kola GATT obsažené v závěrečném aktu ze dne 15. prosince 1993:

1)      Má Evropské společenství na základě Smlouvy o ES, a konkrétněji pouze na základě článku 113 nebo ve vzájemném spojení s články 100 A nebo 235 uvedené Smlouvy pravomoc uzavřít všechny části Dohody o zřízení WTO, které se týkají obchodu službami (Dohoda GATS) a obchodních aspektů práv k duševnímu vlastnictví, včetně obchodu padělaným zbožím (Dohoda TRIPs)?

2)      Má Evropské společenství pravomoc, aby samo uzavřelo části Dohody o WTO, které se týkají produktů nebo služeb spadajících výhradně do působnosti Smlouvy o ESUO a Smlouvy o ESAE ?

3)      Pokud je odpověď na předchozí otázky kladná, je tím dotčena způsobilost členských států uzavřít Dohodu o WTO, přestože je již dohodnuto, že budou původními Členy WTO?“

B –  Postup

V souladu s čl. 107 odst. 1 jednacího řádu Soudního dvora byla žádost o posudek doručena Radě Evropské unie (dále jen „Rada“) a členským státům. Rada, jakož i dánská, německá, řecká, španělská, francouzská, nizozemská, portugalská vláda a vláda Spojeného království předložily písemná vyjádření. Na jeho žádost bylo Evropskému parlamentu povoleno, aby předložil vyjádření.

V –  K přípustnosti žádosti

Rada, aniž by formálně vznesla nepřípustnost žádosti, připomíná, že ve všech případech, kdy byl uplatněn postup ve smyslu čl. 228 odst. 6, „byla žádost předložena před podpisem dohody“. Podle ní „je možné (...) se vážně zabývat otázkou, zda je postup týkající se žádosti o předběžný posudek (vzhledem k „zamýšlené“ dohodě) (...) zahájen poté, co vznikly povinnosti na mezinárodní úrovni“. Nizozemská vláda sdílí tyto pochybnosti.

Španělská vláda formálně dospěla k závěru o nepřípustnosti žádosti. Postup týkající se žádosti o posudek by mohl být zahájen pouze do okamžiku, kdy Společenství ještě nepřijalo mezinárodní závazek. Španělská vláda zdůrazňuje, že podpis směřoval k ověření textů, které vzešly z jednání a zahrnoval závazek, že budou předloženy ke schválení u příslušných orgánů.

Francouzská vláda učinila Komisi výtku spíše politické povahy. Aniž by hovořila o nepřípustnosti, uvádí, že čekáním na poslední okamžik, to znamená podepsání a uzavření Dohody o WTO, přičemž se neshoda ohledně existence pravomocí členských států vyskytuje od roku 1992, projevila Komise nedostatek smyslu pro spolupráci a přijala postoj, který je v rozporu se soudržností činnosti Společenství a činnosti členských států. Státy mohou jen stěží předložit Dohodu o WTO ke schválení svým Parlamentům, pokud není vyřešena otázka pravomoci. Co se týče Rady, může taktéž jen stěží předložit Evropskému parlamentu návrh rozhodnutí o uzavření Dohody, jsou-li právní základy tohoto rozhodnutí, stejně jako otázka pravomoci, nejisté.

VI –  K formulaci otázek

Rada kritizuje způsob, jakým Komise formulovala své otázky.

Podle ní, jelikož se postup týká dohody, která byla podepsána Společenstvím a jeho členskými státy na základě jejich příslušných pravomocí, nejde o to zjistit, zda Společenství může samo uzavřít tuto dohodu (podle ní jde o teoretický případ), ale zjistit, zda „společné uzavření dohod vzešlých z Uruguayského kola Společenstvím a členskými státy je slučitelné s rozdělením pravomocí stanoveným smlouvami o založení Evropských společenství“.

Podle portugalské vlády odpovídají otázky, které formulovala Komise, již překonané fázi procesu uzavírání Dohody. Ve skutečnosti je důležité určit, zda je model smíšené dohody slučitelný se zásadami a pravidly Smlouvy o ES a Smlouvy o ESUO, které se týkají rozdělení pravomocí mezi Společenstvím a členskými státy, či nikoli.

Vláda Spojeného království zkoumá otázky v jiném pořadí než v tom, které přijala Komise. Nejprve vysvětluje pravomoc Společenství na základě teorie implicitních pravomocí a přitom zdůrazňuje souběžnou pravomoc členských států, a dále uvádí, proč článek 113 nemůže být základem pro uzavření dohod.

VII –  Jádro sporu

Problémy, o kterých je potřeba rozhodnout, se netýkají všech mnohostranných dohod připojených k Dohodě o WTO, a dokonce ani Dohody o zřízení WTO.

Jak zdůrazňuje Rada, jedná se především o podstatná ustanovení, která jsou dotčena. Institucionální ustanovení nevyvolávají žádný specifický problém z hlediska pravomoci: pravomoc pro účast na institucionálních ujednáních vyplývá nutně z pravomoci, která existuje vzhledem k podstatným ustanovením: institucionální ujednání mají zajistit „správu“ podstatných ujednání. Není proto nezbytné na tomto místě popisovat tato institucionální ujednání.

Rada uvádí, že mezi podstatnými ustanoveními je potřeba vzít v úvahu tři významné dohody o zboží (GATT verze z roku 1994), o službách (GATS) a o duševním vlastnictví (TRIPs).

Co se týče obchodu zbožím (jež je předmětem Dohody GATT 1994 a různých výkladových ujednání), se Rada, vlády, které předložily vyjádření a Evropský parlament shodují na tom, že pravomoc má Společenství. Výhrady se týkají pouze produktů ESUO (výhrada vyjádřená Radou a všemi vládami, které předložily vyjádření), dohody o technických překážkách obchodu (výhrada pouze nizozemské vlády) a nutnosti doplňkového uplatňování článku 43 Smlouvy o ES jako právního základu pro zemědělství (tato poslední výhrada, vyjádřená Radou, Spojeným královstvím a Evropským parlamentem, však nezpochybňuje výlučnou pravomoc Společenství).

Ústředním bodem neshody jsou služby a duševní vlastnictví. Komise se v těchto bodech neshoduje s osmi státy (všemi kromě Belgického království, Lucemburského velkovévodství, Irska a Italské republiky) a Evropským parlamentem. Rozpor je stručně řečeno následující.

Podle Komise je pravomoc Společenství výlučná (buď na základě společné obchodní politiky anebo podpůrně na základě implicitních pravomocí nebo, přesněji řečeno, souběžnosti vnitřních a vnějších pravomocí). Podle členských států, které předložily vyjádření, je pravomoc rozdělena mezi státy a Společenství. V každém případě státy, které předložily vyjádření, a Parlament vylučují pravomoc na základě společné obchodní politiky. Parlament formálně nezaujímá stanovisko k opodstatněnosti podpůrného tvrzení Komise.

VIII –  Body, ohledně nichž panuje shoda

Před vysvětlením bodů, ohledně nichž panuje neshoda, a úvah uplatňovaných na podporu stanovisek zastávaných jednotlivými subjekty je třeba uvést body, ohledně nichž se zdá, že stanoviska k nim jsou konvergentní.

–        Z toho, že Rada a všechny členské státy podepsaly Dohodu o WTO a její přílohy, vyplývá, že existuje shoda ohledně účelnosti, ba dokonce nutnosti jejího uzavření.

–        Existuje shoda v tom, že uzavření Dohody o WTO vyžaduje podle čl. 228 odst. 3 druhého pododstavce Smlouvy o ES souhlasné stanovisko Evropského parlamentu, protože tato dohoda předpokládá vytvoření specifického institucionálního rámce.

–        Komise zdůraznila, že „z politických, když ne z právních důvodů, (...) bude pro uzavření Uruguayského kola jako celku vyžadována jednomyslnost“. Rada ani státy, které předložily vyjádření, jí neodporovaly.

IX –  Mnohostranné dohody o obchodu zbožím

Mnohostranné Dohody o obchodu zbožím zahrnují hlavně Dohodu GATT z roku 1994, jejíž výklad je upřesněn v různých protokolech o dohodě, dohodách o některých výrobcích (zemědělství a textil) a dohodách o použití takových restriktivních právních úprav, jako jsou technické překážky obchodu, uplatňování sanitárních a fytosanitárních opatření a TRIMs („Trade related investment measures“).

Komise má za to, že všechny tyto dohody „se týkají obchodu zbožím a všechny jsou zaměřeny na rozšíření mezinárodního obchodu odstraňováním překážek obchodu a obchodních nevyrovnaností“ a spadají do působnosti článku 113 Smlouvy o ES.

Rada připouští, že „výlučná pravomoc Společenství se vztahuje téměř na všechna ustanovení Dohody GATT a její přílohy“ a že tato pravomoc „vyplývá hlavně z článku 113“. Zdůrazňuje nicméně, že použití článku 43 bude nevyhnutelné v případě dohod o zemědělství a dohod o sanitárních a fytosanitárních opatřeních, poněvadž „se týkají nejenom obchodních opatření uplatnitelných v mezinárodním obchodě se zemědělskými produkty, ale (...) především vnitřního režimu organizace zemědělských trhů“.

Co se týče zemědělství, vláda Spojeného království se připojuje ke stanovisku Rady a podporuje ji úvahou založenou na konkrétních případech.

Uvádí „dva příklady dopadů dohod, které jsou obsaženy v příloze 1A Dohody o WTO, na vnitřní režim Společenství zemědělských produktů. Zaprvé budou mít ustanovení dohody o zemědělství, která omezují „vnitřní podporu“, přímý dopad na výši podpory, kterou obdrží zemědělci a zpracovatelé zemědělských produktů od společných organizací zemědělských trhů, které byly všechny zřízeny na základě článku 43 Smlouvy, a tudíž budou mít přímý účinek na fungování těchto organizací. Zadruhé se ustanovení dohody o zemědělství o závazcích na snižování vývozních subvencí dotknou systému Společenství vývozních náhrad zemědělských produktů Společenství zavedeného a spravovaného v souladu s článkem 43. Prakticky všechny společné organizace trhu obsahují ustanovení o vývozních náhradách a systém je spravován podle prováděcích nařízení Rady a Komise přijatých v souladu s ustanoveními, která upravují společné organizace“.

Spojené království zdůrazňuje, že se tato opatření vztahují na zemědělské produkty pocházející ze Společenství, kdežto obvyklé nástroje obchodní politiky (množstevní omezení, celní opatření) se týkají produktů dovážených, nikoliv produktů místních. Vyvozuje z toho, že tato opatření spadají do působnosti článku 43.

Tyto poznámky o zemědělství nezpochybňují výlučnou pravomoc Společenství.

Evropský parlament je taktéž názoru, že použití článku 43 Smlouvy je nevyhnutelné vzhledem k podstatnému významu dohody o zemědělství. Upozorňuje na to, že systém všeobecných preferencí je založen jak na článku 113, tak na článku 43 Smlouvy [nařízení Rady (EHS) č. 3917/92 ze dne 21. prosince 1992 (Úř. věst. L 396, s. 1), a nařízení Rady (ES) č. 3668/93 ze dne 20. prosince 1993 (Úř. věst. L 338, s. 22)].

Nizozemská vláda věnuje konkrétněji svou pozornost dohodě o technických překážkách obchodu. Na rozdíl od Komise, která požaduje výlučnou pravomoc Společenství pro tuto novou dohodu, se nizozemská vláda domnívá, že „Společenství do značné míry získalo výlučnou pravomoc v oblasti technických překážek obchodu“, ale že „členské státy mají ještě vlastní pravomoc, vzhledem k povaze některých směrnic, ale taktéž vzhledem ke skutečnosti, že úplná harmonizace v této oblasti nebyla uskutečněna a ani o ní není uvažováno“.

V oblasti obchodu se zbožím jsou skutečným jablkem sváru jednak mezi Komisí a jednak mezi Radou a vládami, které předložily vyjádření, produkty ESUO.

Podle Komise mnohostranné dohody o obchodu zbožím nevyžadují žádný jiný právní základ než článek 113, i pokud se týkají produktů ESUO nebo produktů Euratom.

Komise se snaží snížit význam, jaký přikládají ostatní účastníci článku 71 Smlouvy o ESUO. Toto ustanovení článku 71 o nedotčení nevyhrazuje žádné právo členských států ve smyslu čl. 232 odst. 1 Smlouvy o ES.

Komise se dovolává posudku č. 1/75 ze dne 11. listopadu 1975 (Recueil, s. 1355, a zejména s. 1365), podle něhož:

„je vyloučeno, aby (článek 71 Smlouvy o ESUO) mohl způsobit neúčinnost článků 113 a 114 Smlouvy o EHS a dotknout se svěření pravomoci Společenství k projednávání a uzavírání mezinárodních dohod spadajících do oblasti společné obchodní politiky“.

Komise má konečně za to, že jiným legálním způsobem pro uzavření obchodních dohod na základě Smlouvy o ESUO by bylo použití ustanovení článku 95.

Rada se naopak domnívá, že „uzavření Dohody GATT a jejích příloh členskými státy v rozsahu, v němž jejich ustanovení spadají do pravomoci v oblasti obchodní politiky, kterou jim vyhrazuje článek 71 Smlouvy o ESUO, je zcela samozřejmě slučitelné se Smlouvou“.

Španělská vláda trvá na výlučné pravomoci členských států, pokud jde o produkty ESUO. Řecká republika sdílí tento názor. Stejně je tomu tak i v případě portugalské vlády.

Vláda Spojeného království vychází rovněž z článku 71 Smlouvy o ESUO a dochází k závěru o pravomoci členských států, avšak připouští, jak uvedla Komise, že by použití článku 95 Smlouvy o ESUO bylo jiným legálním způsobem pro uzavření dohody.

Pokud jde o francouzskou vládu, má za to, že „účinkem toho, že ESUO uzavřelo dohody o obchodním režimu produktů ESUO na základě článku 95 této Smlouvy, nebylo převedení pravomocí přiznaných členským státům článkem 71 téže Smlouvy na ESUO“, a že „členské státy tedy mohou rozhodnout o tom, že samy uzavřou Dohodu GATT a její přílohy, pokud jde o ustanovení o obchodu produkty ESUO spadající do pravomoci, kterou jim vyhrazuje článek 71 Smlouvy o ESUO“.

X –  Analýza Dohod GATS a TRIPs

A –  Dohoda GATS

1.     Smysl existence Dohody GATS

Proč Všeobecná dohoda o obchodu službami? V některých vyspělých státech se sektor služeb stal dominantním odvětvím hospodářství. Podle Komise někteří ekonomové v tomto vývoji spatřují „předzvěst základní restrukturalizace světového hospodářství a čím dál zřetelnějšího přesunu jednoduchého průmyslu do hospodářství rozvojových zemí, které by se v důsledku toho staly hlavními vývozci průmyslových výrobků“. „Vyspělá hospodářství by vyvážela hlavně služby a zboží s vysokou přidanou hodnotou (s velkým podílem know-how)“. „Expanze mezinárodního obchodu službami se zpozdila oproti růstu tohoto sektoru v národních hospodářstvích z toho důvodu, že žádné mezinárodní pravidlo neposkytuje hospodářským subjektům nezbytnou bezpečnost a předvídatelnost. Odtud pramení myšlenka vytvoření rámce, který by umožnil zavedení liberalizace prostřednictvím sjednání nových pravidel.“

2.     Podstata Dohody GATS

Dohoda GATS je pokusem o přenesení zásad Dohody GATT do oblasti služeb, kde překážky obchodu nejsou způsobovány cly nebo dovozními kvótami, ale předpisy, které se týkají přístupu na trhy a kvalifikace poskytovatelů služeb. Pravidla, která je třeba dodržovat, nejsou ještě všechna definována. Jak zdůraznila francouzská vláda na obecnější úrovni v souvislosti s WTO, Dohoda GATS vytváří rámec pro jednání pro prohloubení již dohodnutých pravidel a pro uzavření dohod v nových oblastech.

3.     Definice služeb a způsoby dodávky

Pojem služby je velice široký, neboť zahrnuje „jakoukoli službu v kterémkoli sektoru kromě služeb, dodávaných při výkonu vládní moci“. „[S]lužba dodávaná při výkonu vládní moci“ znamená „jakoukoli službu, která není dodávána ani na komerčním základě, ani v rámci soutěže s jedním nebo více dodavateli služeb“ [čl. 1 odst. 3 písm. b) a písm. c) Dohody GATS].

Obchod službami podle čl. 1 odst. 2 Dohody GATS zahrnuje čtyři typy nebo způsoby dodávky služeb:

–        „cross-border supply“ (neboli „přeshraniční dodávky“): jedná se o dodávku služby pocházející od jednoho Člena určená jakémukoliv jinému Členu. Rada uvádí následující příklad této dodávky: architektonická kancelář usazená v zemi A dodá návrh elektrických instalací inženýrské kanceláři usazené v zemi B.

–        „consumption abroad“ (neboli „spotřeba v zahraničí“): jedná se o dodávku služby na území jednoho Člena spotřebiteli služby kteréhokoli jiného Člena. Příklad: služby poskytované v zemi A turistům, kteří přijeli ze země B.

–        „commercial presence“ („komerční přítomnost“ neboli „přítomnost právnických osob“): jedná se o dodávku služby dodavatelem služeb jednoho Člena prostřednictvím komerční přítomnosti na území kteréhokoli jiného Člena. „Komerční přítomnost“ podle čl. XXVIII písm. d) znamená „jakýkoliv typ obchodní firmy nebo firmy, poskytující tzv. profesionální služby, včetně formy:

i)      ustavení, nabytí nebo udržování právnické osoby, nebo

ii)      vytvoření nebo udržování pobočky nebo zastupitelské kanceláře,

na území Člena za účelem dodání služby“.

Jde tedy, jak poznamenává Rada, o případ usazování a poskytování služeb v zemi B podniky nebo firmami poskytujícími tzv. profesionální služby ze země A. S tímto způsobem dodávky se setkáme například u bankovních služeb.

–        „movement of persons“ („pohyb osob“, „přítomnost fyzických osob“). Jde o dodávku služby dodavatelem služeb jednoho Člena prostřednictvím přítomnosti fyzických osob tohoto Člena na území kteréhokoli jiného Člena. Podle Rady je to případ podniku ze země A, který poskytuje své služby v zemi B prostřednictvím pracovníků pocházejících ze země A. Zcela přirozeně se tím myslí provádění stavebních prací.

4.     Dvojí „univerzálnost“ Dohody GATS 

Rada zdůrazňuje, že Dohoda GATS má dvojí univerzálnost. Upravuje jednak všechny sektory služeb (viz výše uvedená definice služby, bod X. A. 3): jinými slovy se jedná o dopravu, finanční služby a pojištění, telekomunikace, informační a audiovizuální služby, sektor turistiky, hotelnictví a pohostinství, stavebnictví, svobodná povolání a dokonce vzdělávání a zdravotní péči atd. Dohoda GATS kromě toho upravuje veškeré aspekty usazování a činnosti poskytovatelů služeb. Dohoda GATS se uplatňuje na „opatření učiněná Členy, dotýkající se obchodu službami“ v souladu s jeho definicí. Zahrnuje tedy:

–        veškeré podmínky, které souvisejí s usazováním (prostřednictvím zřízení nebo nabytí společnosti nebo založení pobočky);

–        veškeré podmínky režimu výkonu těchto činností (počínaje režimem úpadku až po daňový nebo zaměstnanecký režim).

5.     Povaha přijatých závazků

Je třeba rozlišovat mezi všeobecnými závazky a specifickými závazky.

a)     Všeobecné závazky

Nejdůležitějším závazkem je zásada zacházení podle nejvyšších výhod (čl. II odst. 1). V období, které by nemělo překročit deset let (viz příloha), může nicméně některá země zachovat opatření, které způsobuje diskriminaci mezi jejími obchodními partnery, je-li toto opatření uvedeno v příloze na seznamu výjimek a splňuje tam uvedené podmínky. Článek V krom toho stanoví stálou odchylku od zásady zacházení podle nejvyšších výhod ve prospěch regionálních integrací, a to podle vzoru článku XXIV Dohody GATT.

Jiným všeobecným závazkem je závazek transparentnosti: každý Člen je povinen zejména zveřejnit opatření nebo předpisy, které se týkají služeb (čl. III odst. 1), což Dohoda nazývá „obecně závaznými opatřeními, týkajícími se nebo zaměřenými na působení této Dohody“.

Je třeba taktéž poukázat na závazek ustavení (soudních, rozhodčích nebo správních) řízení, v rámci nichž bude možné přezkoumat správní rozhodnutí postihující obchod službami (čl. VI odst. 2).

Je třeba ještě zdůraznit závazek všech Členů zabránit tomu, aby monopolní dodavatel služby na jeho území nejednal způsobem, který je neslučitelný se zásadou zacházení podle nejvyšších výhod nebo s jeho specifickými závazky (čl. VIII odst. 1).

Konečně jsou přijaty závazky, které se týkají uznání povolení, licencí nebo osvědčení dodavatelům služeb (článek VII).

b)     Specifické závazky

Specifické závazky, které se nacházejí v částech III a IV Dohody a přílohách, spočívají v závazku Člena zpřístupnit trhy službám a dodavatelům služeb kteréhokoli jiného Člena, a v jeho rámci přiznání službám a dodavatelům služeb kteréhokoli jiného Člena, ve vztahu k opatřením, dotýkajícím se dodávky služeb, zacházení ne méně příznivé, než které poskytuje svým vlastním obdobným službám a dodavatelům služeb (zásada národního zacházení).

Omezení na základě závazku zpřístupnit trhy jsou upřesněna v čl. XVI odst. 2: jedná se v podstatě o upuštění od ukládání množstevních omezení pro činnost poskytovatelů služeb jiných Členů. Rada uvádí jako příklad tato omezení:

–        maximální počet televizních nebo dopravních podniků ovládaných podniky nebo státními příslušníky ze třetích zemí;

–        maximální počet „zahraničních“ lékařů;

–        maximální procento „zahraniční“ účasti na kapitálu televizních podniků, dopravních podniků atd.;

–        zákaz některých činností bankám nebo pojišťovacím společnostem ovládaným ze zahraničí;

–        ustanovení „kvót“ v audiovizuální oblasti pro produkci ze třetích zemí.

Tyto závazky, které nejsou bezpodmínečné ani absolutní, jsou obsaženy v listinách podle zemí. Člen může vyznačit na své listině, že neotevře plný přístup na svůj trh, klást podmínky (například komerční přítomnosti) nebo stanovit omezení. Tyto podmínky a omezení jsou specifikovány v jeho listině. Totéž platí pro závazek národního zacházení.

Pokud jde o Evropské společenství, listina byla předložena Společenstvím a členskými státy: převzaté závazky se však týkají každého členského státu jmenovitě a podmínky a omezení nejsou pro všechny členské státy totožné.

Tyto specifické závazky jsou výsledkem mnohostranných jednání, v rámci kterých o vzájemnost nebylo usilováno sektor od sektoru, ale globálním způsobem.

6.     Dynamická povaha dohody

Dohoda GATS, která má vytvořit rámec pro jednání, je dynamické povahy, jak zdůrazňuje Rada. Rada uvádí článek XIX Dohody GATS, který se týká povinnosti zahájení po sobě následujících kol jednání s cílem dosáhnout postupně vyšší úrovně liberalizace. Je třeba uvést také článek X, který stanoví mnohostranná jednání o otázce nouzových ochranných opatření, založených na zásadě nediskriminace. Je možné také zdůraznit článek XIII, který stanoví, že mnohostranná jednání se na toto téma uskuteční v určité lhůtě, přičemž stanoví neuplatnitelnost zásady zacházení podle nejvyšších výhod, zvláštních závazků o zpřístupnění trhu a přiznání národního zacházení při vládních zakázkách ve službách. Nakonec je třeba zdůraznit článek XV, který stanoví zahájení jednání s cílem vypracovat potřebná mnohostranná pravidla, aby bylo zamezeno rozrušujícím účinkům, způsobeným subvencemi.

B –  Dohoda TRIPs

1.     Cíle a smysl existence

Hlavním cílem Dohody TRIPs, jak zdůraznila francouzská vláda, je posílení a harmonizace ochrany duševního vlastnictví ve světovém měřítku.

Francouzská vláda uvádí, že úsilí vynaložené za tímto účelem v rámci jiných úkolů, a zejména proto, že práce prováděné v letech 1980 až 1984 za účelem revize Pařížské unijní úmluvy na ochranu průmyslového vlastnictví byly neúspěšné, naléhaly vyspělé země na to, aby duševní vlastnictví bylo začleněno do Uruguayského kola takovým způsobem, aby bylo možné využít celkovou dynamiku Dohody GATT (s jejími vyjednávacími prostředky) a jejího mechanismu řešení sporů.

Jak uvádí Komise, obchod padělaným zbožím v některých třetích zemích (přisvojené ochranné známky, napodobované tvary výrobků, padělané výrobky nebo postupy chráněné patentem, nebo také pirátské kopie knih, desek a videokazet) způsobuje průmyslu Společenství významnou újmu. Neexistence účinné ochrany duševního vlastnictví v některých třetích zemích byla považována za skutečnost, která má stejný účinek na „zboží, které je předmětem práv k duševnímu vlastnictví“ jako jakékoliv jiné omezování dovozů.

Komise uvádí, že odvetná obchodní opatření byla uplatněna jak Spojenými státy, tak Společenstvím vůči zemím, které buď zajišťovaly pouze nedostatečnou ochranu duševního vlastnictví nebo prováděly diskriminaci mezi svými obchodními partnery. Tato opatření přispěla k tomu, že rozvojové země přijaly myšlenku posílení duševního vlastnictví, zatímco doposud měly sklon v této oblasti práva spatřovat nástroj zneužívání v rukou průmyslově vyspělých hospodářství. Kromě toho si rozvojové země, jak uvádí Komise, čím dál více uvědomují možné výhody posílené ochrany duševního vlastnictví cestou podněcování k místním inovacím.

2.     Působnost a prostředky přijaté pro uskutečnění sledovaných cílů

Dohoda TRIPs má velice širokou působnost, neboť se vztahuje jak na literární a umělecké vlastnictví (autorské právo a práva s ním související), tak na průmyslové vlastnictví (ochranné známky, označení původu, patenty, vzory, know-how), nicméně s výjimkou odrůdových práv (čl. 1 odst. 2 Dohody TRIPs).

Část I Dohody TRIPs (články 1 až 8) obsahuje obecná ustanovení a základní zásady. Část II (články 9 až 40) stanoví normy týkající se dostupnosti, rozsahu a užití práv k duševnímu vlastnictví. Část III (články 41 až 61) uvádí prostředky k dodržování práv k duševnímu vlastnictví. Část IV (článek 62) definuje postupy týkající se získání a udržování práv k duševnímu vlastnictví. Část V (články 63 a 64) pojednává o řešení sporů. V části VI (články 65 až 67) se nacházejí přechodná ustanovení a v části VII (články 68 až 73) institucionální a závěrečná ustanovení.

Ochrana duševního vlastnictví, k jejímuž ustanovení Dohoda TRIPs směřuje, obsahuje základní úpravu. Dohoda TRIPs ponechává svým členům zároveň volnost pro zavedení rozsáhlejší ochrany a volbu nejvhodnějších prostředků pro uplatnění jejích ustanovení (čl. 1 odst. 1 Dohody TRIPs).

Uplatnitelnost dohody je stanovena osobním kritériem (právo uplatnitelné vůči některým fyzickým a právnickým osobám, které jsou občany třetích zemí; čl. 1 odst. 3 Dohody TRIPs).

Dohoda TRIPs stanoví zároveň zásadu národního zacházení (článek 3) a zásadu zacházení podle nejvyšších výhod (článek 4). Z obou těchto zásad existují výjimky. Zásada národního zacházení tak platí pouze s výhradou výjimek již stanovených Pařížskou unijní úmluvou na ochranu průmyslového vlastnictví, Bernskou úmluvou o ochraně literárních a uměleckých děl, Římskou úmluvou o ochraně výkonných umělců, výrobců zvukových záznamů a rozhlasových organizací a Washingtonskou smlouvou o ochraně duševního vlastnictví u integrovaných obvodů. Mimo jiné, co se týče výkonných umělců, výrobců zvukových záznamů a rozhlasových organizací, povinnost národního zacházení se omezuje pouze na práva poskytnutá samotnou Dohodou TRIPs (čl. 3 odst. 1 Dohody TRIPs).

Cíle Dohody TRIPs jsou sledovány, jak uvádí Rada, dvojím způsobem: nejprve odkazem na mezinárodní úmluvy, které podle vyjádření Komise, „(požívaly) relativně vysoké míry přijetí“, a sice na Pařížskou úmluvu o průmyslovém vlastnictví a na Bernskou úmluvu o literárním a uměleckém vlastnictví, úmluvy, které se týkají také harmonizace práv a poskytování národního zacházení v dosud nezharmonizovaných oblastech; a dále prostřednictvím zvláštních podstatných ustanovení („nejzákladnějších“) „v oblastech“, jak zdůrazňuje Komise, „duševního vlastnictví, kde zúčastněné státy pociťovaly okamžitou potřebu rozsáhlejší ochrany“.

Odkaz na Pařížskou unijní úmluvu zahrnuje veškerá podstatná ustanovení této úmluvy: jsou vyloučena pouze institucionální, závěrečná a přechodná ustanovení (čl. 2 odst. 1 Dohody TRIPs). Odkaz na Bernskou úmluvu se týká taktéž všech podstatných ustanovení úmluvy, s výjimkou těch, která se vztahují na autorská práva, udělená podle článku 6 bis Bernské úmluvy (čl. 9 odst. 1 Dohody TRIPs).

Specifická podstatná ustanovení jsou uvedena v částech II, III a IV Dohody TRIPs.

Z oblasti těchto specifických podstatných ustanovení je vyňat důležitý problém: jde o problém vyčerpání práv. Jedno z obecných ustanovení Dohody TRIPs, článek 6, stanoví:

„Pro účely řešení sporů v rámci této Dohody, s výhradou ustanovení článků 3 [národní zacházení] a 4 [zacházení podle nejvyšších výhod], nebude nic v této Dohodě použito k jednání o otázce vyčerpání práv k duševnímu vlastnictví.“

Pro připomenutí, zásada vyčerpání je zásadou, která odpírá majitelům práv k duševnímu vlastnictví možnost tato práva uplatňovat za účelem kontroly oběhu výrobků, které sami uvedli na trh nebo které byly na trh uvedeny s jejich souhlasem. Podle Komise z článku 6 Dohody TRIPs vyplývá, že „pokud člen uplatňuje zásadu ,národního‘ (nebo ,regionálního‘ pro celní nebo regionální unie) vyčerpání, není možné uplatňovat ustanovení Dohody TRIPs, která se týkají řešení sporů (včetně stížností pro porušení, aniž by k porušení došlo)“.

Státy Společenství, které musejí uplatňovat zásadu vyčerpání ve vztazích uvnitř Společenství, ji budou moci vyloučit, pokud dovážený výrobek pochází ze třetí země: totéž bude platit pro samotné Společenství.

Pokud však členský stát vůči svým státním příslušníkům uplatní zásadu vyčerpání, aniž by ji omezoval na případ uvedení do oběhu ve státě Společenství, bude ji muset rovněž tímto způsobem uplatnit i vůči státním příslušníkům třetích zemí na základě zásady národního zacházení. Taktéž zásada zacházení podle nejvyšších výhod zabrání všem členským státům Dohody TRIPs uplatňovat odlišné pravidlo podle toho, zda se jedná o státní příslušníky takové třetí země nebo takové jiné třetí země.

Podle Komise článek 6 Dohody TRIPs umožní Členovi „se nadále bránit souběžným dovozům zboží (...) uvedeného na trh v zahraničí (to znamená ve třetí zemi) majitelem práva k duševnímu vlastnictví nebo s jeho souhlasem“. Komise se domnívá, že omezení zásady vyčerpání ve vztazích uvnitř Společenství „je nezbytné pro dodržování ustanovení práva Společenství a pro umožnění majitelům práv ve Společenství získávat zahraniční trhy (to znamená trhy třetích zemí) při zachování určité kontroly nad dovozem (nebo zpětným dovozem) zboží na základě technologie ve Společenství“.

3.     Specifická podstatná ustanovení 

a)     Autorská práva a práva s nimi související

Autorskoprávní ochrana se týká vyjádření a nebude poskytnuta myšlenkám, výrobním metodám nebo matematickým pojmům jako takovým (čl. 9 odst. 2 Dohody TRIPs). Je stanovena minimální doba ochrany (článek 12).

Počítačové programy budou chráněny jako literární díla na základě Bernské úmluvy (čl. 10 odst. 1 Dohody TRIPs).

Jsou zakotvena a definována související práva, kterými jsou práva výkonných umělců, výrobců zvukových záznamů a rozhlasových a televizních organizací (článek 14 Dohody TRIPs).

Autorům počítačových programů musí být poskytnuto právo pronajímání. Toto právo se pro autory kinematografických děl stanoví pouze tehdy, pokud by pronajímání „vedlo k rozsáhlému kopírování takových děl, což závažně poškozuje výlučné právo reprodukce udělené (v dotyčném členském státě) oprávněným autorům nebo jejich právním nástupcům“.

b)     Průmyslové vlastnictví

i)     Ochranné známky

Ochrana příslušející ochranným známkám platí jak pro ochranné známky výrobků, tak pro ochranné známky služeb.

Jsou stanovena označení, která mohou tvořit ochrannou známku a jsou definována práva udělená ochrannou známkou (čl. 15 odst. 1 a čl. 16 odst. 1 Dohody TRIPs).

Zápisná způsobilost ochranné známky může záviset na jejím užívání, nikoli však podání přihlášky k zápisu (čl. 15 odst. 3). Je stanovena minimální doba trvání zápisu a jeho obnova (článek 18). V případě zavedení povinnosti užívání Dohoda TRIPs stanoví minimální dobu neužívání, která může způsobit výmaz ochranné známky (článek 19).

Ochrana všeobecně známých ochranných známek ve smyslu čl. 6 bis Pařížské unijní úmluvy je rozšířena na ochranné známky služeb (čl. 16 odst. 2) a nad rámec podobných produktů (čl. 16 odst. 3).

Členové TRIPs mohou stanovit podmínky pro poskytování licencí a převodů. Poskytování nucených licencí je však vyloučeno a převod ochranné známky se může uskutečnit bez současného převodu podniku, kterému ochranná známka náleží.

ii)  Zeměpisná označení

Oddíl 3 části II Dohody TRIPs stanoví velice přesná ustanovení o ochraně, kterou je třeba poskytnout zeměpisným označením, kterými se rozumí „označení, která určují zboží jako zboží, pocházející z území Člena, nebo oblasti, nebo místa tohoto území, jestliže lze danou jakost, pověst nebo jiné charakteristické znaky zboží připsat v podstatě jeho zeměpisnému původu“ (čl. 22 odst. 1 Dohody TRIPs).

Obecně se bude jednat o zabránění:

„a)      užívání jakýchkoli způsobů označení nebo prezentace zboží, které uvádí nebo naznačuje, že dotyčné zboží pochází z jiné zeměpisné oblasti, než je skutečné místo původu způsobem, který, pokud jde o zeměpisný původ zboží, uvádí veřejnost v omyl;

b)      jakémukoli užívání, které představuje akt nekalé soutěže ve smyslu článku 10 bis Pařížské úmluvy (1967)“ (čl. 22 odst. 2 Dohody TRIPs).

Musí být zavedena posílená ochrana ve prospěch zeměpisných označení pro vína a lihoviny: musí existovat možnost, aby prostředky pro zabránění užívání zeměpisného označení, které identifikuje vína nebo lihoviny, které nepocházejí z označeného místa, mohly být použity taktéž „v případech, kdy je skutečný původ zboží uveden, nebo zeměpisné označení je uvedeno v překladu nebo je doprovázeno výrazy jako ,druh‘, ,typ‘, ,styl‘, ,napodobenina‘ nebo podobnými“ (čl. 23 odst. 1 Dohody TRIPs).

Tato pravidla však budou platit pouze v budoucnosti. Totiž

„nic v tomto oddílu nebude vyžadovat, aby Člen zabránil dalšímu a podobnému užívání určitého zeměpisného označení jiného Člena, označujícího vína nebo lihoviny, v souvislosti se zbožím nebo službami dodávanými kterýmkoli jeho občanem nebo osobou mající v něm sídlo, která užívala zeměpisné označení trvalým způsobem v souvislosti se stejným nebo příbuzným zbožím nebo službami na území tohoto Člena buď a) po dobu alespoň 10 let před 15. dubnem 1994, nebo b) v dobré víře před tímto datem“ (čl. 24 odst. 4 Dohody TRIPs).

iii)  Průmyslové vzory

Na oblast průmyslového designu se taktéž vztahuje Dohoda TRIPs. Je třeba zajistit ochranu novým a původním průmyslovým vzorům (čl. 25 odst. 1). Je stanoven rozsah ochrany a její minimální doba (článek 26).

Pokud jde zejména o textil, způsoby ochrany nesmí být takové, aby zhoršily nepřiměřeně možnost získat takovou ochranu (čl. 25 odst. 2 Dohody TRIPs).

iv)  Patenty

V oddílu 5 části II o patentech se nejdříve nacházejí ustanovení o patentovatelnosti (článek 27). Patentovatelný tak musí být jakýkoliv vynález výrobku nebo výrobního postupu bez ohledu na technickou oblast (tentýž článek). Rozvojové země však mají možnost po určitou dobu odložit povinnost rozšíření patentové ochrany výrobků na oblasti technologie, v nichž je podle jejich práva patentovatelnost k obecnému datu uplatnění Dohody vyloučena (čl. 65 odst. 4). Jsou definována práva udělená patentem (článek 28) a musí mít minimální dobu trvání dvacet let (článek 33). Článek 31 konečně uvádí ustanovení určená pro omezení podmínek, za kterých budou moci být poskytnuty nucené licence.

v)     Konfigurační schémata (topografie) integrovaných obvodů

Ustanovení o topografiích integrovaných obvodů slouží k napravení nedostatků Washingtonské smlouvy o ochraně duševního vlastnictví u integrovaných obvodů. Vymezují jak rozsah práva, které musí být uděleno (článek 36), tak dobu ochrany (článek 38).

vi)  Ochrana nezveřejněných technických informací

Členové Dohody TRIPs jsou povinni v rámci nekalé soutěže chránit nezveřejněné informace (čl. 39 odst. 1). Oprávnění držitelé těchto informací musí mít možnost zabránit tomu, aby tyto informace byly „zveřejněny, sděleny třetím osobám nebo získány nebo užity třetími osobami bez jejich souhlasu způsobem, který je v rozporu s čestnou komerční praxí“. Tato ochrana je podmíněna tím, že tyto informace jsou tajné, že mají komerční hodnotu proto, že jsou tajné, a že osoby, které je mají právoplatně ve své moci, podnikly kroky, aby je udržely v tajnosti (čl. 39 odst. 2).

vii)  Kontrola protikonkurenčních praktik ve smluvních licencích

Členové uznali, že některé praktiky nebo ustanovení v oblasti licencí vztahující se k právům duševního vlastnictví, které omezují soutěž, mohou mít nepříznivé účinky na obchod a mohou být překážkou převodu a rozšiřování technologií (článek 40). Dohoda TRIPs jim tedy uděluje právo specifikovat praktiky nebo podmínky, které by mohly představovat zneužití práv k duševnímu vlastnictví, a přijmout přiměřená opatření k zabránění a kontrole těchto praktik.

4.     Specifická procesní ustanovení (prostředky k dodržování práv k duševnímu vlastnictví)

Pro dosažení minimální jednotné ochrany duševního vlastnictví nestačí definovat obsah různých práv, která musí být uznána. Je zapotřebí ještě stanovit „účinné a vhodné prostředky“ k jejich dodržování (viz odůvodnění Dohody TRIPs). Toto vysvětluje existenci části III Dohody TRIPs o řízeních, která členské státy musí zavést tak, aby umožňovala účinné kroky vůči jakémukoliv porušování práv k duševnímu vlastnictví upravených Dohodou TRIPs (čl. 41 odst. 1). Tato část III vyjmenovává jednak opatření, která majitelé práv k duševnímu vlastnictví budou mít možnost požadovat po soudních, správních a celních orgánech, jak proti poškozování jejich práv, tak proti nebezpečím poškozování jejich práv (a), a jednak ukládá, aby řízení, jejichž prostřednictvím mohou být tato opatření dosažena, splňovala určité požadavky (b).

a)     Nápravná opatření

Dohoda TRIPs stanoví zároveň opatření určená k ukončení nebo postihu poškozování práv k duševnímu vlastnictví (soudní příkaz k zanechání, náhrada škody, zabavení nebo zničení padělaných předmětů, trestní sankce) a opatření určená k předcházení poškozování práv k duševnímu vlastnictví (prozatímní opatření, přerušení řízení o propuštění do oběhu celními orgány).

Soudní orgány musí mít pravomoc nařídit porušovateli, aby upustil od porušování práva k duševnímu vlastnictví žalobce (čl. 44 odst. 1).

Soudní orgány musí mít pravomoc nařídit porušovateli, aby nahradil majiteli práv škodu, pokud tento porušovatel vědomě nebo s dostatečnými důvody měl vědět, že se dopustil porušení práva k duševnímu vlastnictví (čl. 45 odst. 1).

Soudní orgány musí mít také pravomoc nařídit, aby zboží, které narušuje právo k duševnímu vlastnictví, bylo odstraněno z obchodní sítě bez jakékoliv náhrady nebo zničeno, pokud by to v posledně uvedeném případě nebylo v rozporu se stávajícími ústavními předpisy (článek 46).

Trestní sankce včetně odnětí svobody musí být zavedeny v případě úmyslného padělání ochranné známky nebo porušení autorského práva uskutečněného v komerčním měřítku (článek 61).

Předběžná opatření jsou dvojího druhu.

Soudní orgány musí mít především pravomoc nařídit okamžitá a účinná prozatímní opatření, která zabrání, aby nedošlo k porušení jakéhokoli práva k duševnímu vlastnictví (čl. 50 odst. 1). Bude-li to na místě, budou moci být tato opatření přijata bez slyšení druhé strany (čl. 50 odst. 2), přičemž tato druhá strana však může později požadovat přezkoumání (čl. 50 odst. 4).

Dále budou muset Členové zavést řízení, které umožní majiteli práva, který má oprávněné důvody k podezření, že může dojít k dovozu zboží označeného padělanou ochrannou známkou nebo zboží porušujícího autorská práva, podat u příslušných správních či soudních orgánů písemnou žádost, aby celní úřady přerušily řízení o propuštění tohoto zboží do volného oběhu. Členové budou moci stanovit podobná opatření pro jiná porušení práv k duševnímu vlastnictví (článek 51).

Tato opatření o přerušení řízení o propuštění zboží do volného oběhu mají taktéž prozatímní charakter. Jejich zachování je podmíněno zahájením řízení ve věci samé (viz článek 55).

b)     Procesní záruky

Řízení, týkající se dodržování práv k duševnímu vlastnictví, musí být spravedlivá a nestranná (čl. 41 odst. 2). Požadavek na spravedlivost a nestrannost řízení je upřesněn několika způsoby.

Majitelé práv musí mít k dispozici občanskoprávní soudní řízení, týkající se dodržování jakéhokoli práva k duševnímu vlastnictví, a odpůrci musí mít právo na včasné písemné oznámení, které bude obsahovat dostatek údajů, včetně základních skutečností, týkajících se nároků (článek 42). Strany musejí mít možnost být zastoupeny nezávislým právním zástupcem a požadavky týkající se povinné osobní účasti nesmí být nadměrně tíživé (článek 42). Všechny strany takových řízení musí mít právo zdůvodnit své nároky a předložit všechny příslušné důkazy (článek 42) a musí mít právo požadovat, aby protistrana předložila důkazy, které se nacházejí pod její kontrolou (článek 43). Rozhodnutí ve věci samé musí být založena výhradně na důkazech, k nimž byla stranám nabídnuta možnost slyšení a musí být přednostně v písemné formě a odůvodněná (čl. 41 odst. 3).

Strany musí mít právo na to, aby byla soudním orgánem přezkoumána konečná správní rozhodnutí a počáteční soudní rozhodnutí (čl. 41 odst. 4).

Je třeba stanovit možnost náhrady škody, kterou by poskytli majitelé práv k duševnímu vlastnictví, kteří by zneužili nebo neoprávněně užili řízení, kterých mohou využít (čl. 48 odst. 1).

XI –  Společná obchodní politika, Dohody GATS a TRIPs: stanoviska účastníků řízení

Jak již bylo uvedeno, Komise na straně jedné a Rada, státy, které předložily vyjádření a Evropský parlament na straně druhé se naprosto rozcházejí, pokud jde o začlenění oblastí upravených Dohodami GATS a TRIPs do společné obchodní politiky, k níž má Společenství výlučnou pravomoc na základě článku 113 Smlouvy o ES.

Stanoviska účastníků týkající se Dohod GATS a TRIPs budou přezkoumána postupně.

A –  Dohoda GATS

Komise se ve své hlavní tezi domnívá, že služby upravené Dohodou GATS spadají do společné obchodní politiky. Tato politika se nemůže omezovat na zboží. Základní myšlenkou Komise je to, že jakákoliv dohoda, jež směřuje k přímému nebo nepřímému ovlivňování objemu nebo struktury toku obchodu, je dohodou o obchodní politice a musí být uzavřena na základě článku 113.

Jaké jsou její hlavní argumenty?

–        Judikatura Soudního dvora nejprve zdůraznila, že „pojem obchodní politiky má stejný obsah bez ohledu na to, zda se používá v oblasti mezinárodní činnosti státu nebo v oblasti mezinárodní činnosti Společenství“ (výše uvedený posudek č. 1/75, zejména s. 1362, čtvrtý pododstavec). Podle Komise přitom žádný členský stát nemůže vážně tvrdit, že obchod službami není obchodem a že dohody, které by v této oblasti uzavřel, nespadají do jeho obchodní politiky.

–        Ekonomy zdůrazňovaná spojitost nebo podobnost mezi zbožím a službami, přičemž jsou oba tyto sektory zahrnovány do obchodní bilance.

–        Právní teorie, která se podle svého současného stavu prakticky jednomyslně domnívá, že obchod službami je součástí společné obchodní politiky. Komise nicméně připouští, že někteří představitelé „nejumírněnějšího“ proudu právní teorie vylučují služby dodávané prostřednictvím provozovny nacházející se v zemi, ve které jsou služby poskytovány. Podle Komise není žádný důvod tímto způsobem rozlišovat mezi přímou přeshraniční dodávkou služeb, která by jediná byla součástí společné obchodní politiky, a dodávkou služeb prostřednictvím komerční přítomnosti, která by byla součástí vnější politiky usazování.

–        Účel Dohody GATS, kterým je liberalizace obchodu službami.

–        Používané nástroje (zacházení podle nejvyšších výhod, transparentnost), které jsou tradičními nástroji obchodní politiky. Taktéž by tomu bylo v případě ustanovení o přístupu na trhy a o národním zacházení. Listiny specifických závazků, přestože se týkají do značné míry bariér upravených právními předpisy, jsou srovnatelné s celními sazebníky Členů v sektoru zboží.

Ve zbývající části se Komise snaží poukázat na to, že ustanovení Dohody GATS odpovídají srovnatelným ustanovením Dohody GATT.

Vzájemné překrývání se zboží a služeb by se dalo doložit ještě možností použití opatření křížové odvety a toto vzájemné překrývání potvrzuje, že zboží a služby jsou součástí stejné obchodní politiky.

Ustanovení, která se týkají pozdějších jednání (viz výše X. A. 6. Dynamická povaha Dohody GATS) „nemohou změnit právní základ nyní přezkoumávané dohody“. „Jakákoliv dohoda, která vzejde z těchto ustanovení, musí být později předmětem zvláštního posouzení za účelem určení jejího právního základu.“

Skutečnost, že ne všechny sektory služeb, které jsou upravené Dohodou GATS, jsou zharmonizovány v rámci práva Společenství a v některých případech zůstávají upraveny vnitrostátními právními předpisy, podle Komise nezpochybňuje pravomoc Společenství. „GATT, a zejména její ustanovení o národním zacházení, se dotýká vnitrostátních právních předpisů a právních úprav členských států (například daňových právních předpisů) již po mnoho let, aniž by se někdy uplatňovalo, že částečně spadá do pravomoci členských států.“

Na závěr předkládá Komise dvě upřesnění, která se týkají článků 59 a 75 Smlouvy o ES.

Nebrání čl. 59 druhý pododstavec Smlouvy o ES, který Radě přiznává pravomoc rozšířit použití kapitoly o službách na poskytovatele služeb, kteří jsou státními příslušníky třetího státu a jsou usazeni ve Společenství, začlenění obchodu službami do článku 113 Smlouvy o ES? Nikoli, odpovídá Komise. Jde o interní ustanovení, nikoliv o ustanovení společné obchodní politiky. „Nemůže být právním základem pro konvenční politiku, o níž se má za to, že upravuje veškeré způsoby mezinárodních dodávek služeb, jakou je Dohoda GATS.“

Nespadá Dohoda GATS v rozsahu, v němž se týká také dopravy, pod článek 75, který svěřuje orgánům vnitřní pravomoc (viz rozsudek ze dne 31. března 1971, nazývaný „AETR“, Komise v. Rada, 22/70, Recueil, s. 263, o souběžnosti vnitřních a vnějších pravomocí)? Odpověď Komise je záporná. Precedent AETR je možné uplatňovat v případě uzavírání dohod v odvětvích dopravní politiky, která nejsou obchodního charakteru. V odvětví dopravy ostatně Rada přijala určitá restriktivní opatření, která se týkají obchodu, zejména hospodářské sankce založené na článku 113, které zahrnují pozastavení obchodování s dopravními službami.

Všichni ostatní účastníci řízení jsou rozhodně proti stanovisku obhajovanému Komisí.

Podle Rady vede výklad pojmu společné obchodní politiky, jaký zastává Komise, k její přeměně ve společnou politiku v oblasti vnějších hospodářských vztahů. Ve světovém hospodářství výkyvy směnných kurzů měn nebo rozdíly mezi mzdovými náklady ovlivňují objem a směry mezinárodního obchodu významněji než například změny celního sazebníku. „V případě, že by byla teze Komise následována, bylo by nezbytné vyvodit, že Společenství má na základě článku 113 výlučnou pravomoc pro úpravu směnných kurzů měn členských států nebo pro uplatňování politiky stanovení mezd. Takový výklad by zcela zbavil pravomoc členských států v oblasti hospodářské politiky svého obsahu, přinejmenším pokud jde o vnější vztahy.“

Během mezivládní konference o Politické unii navrhla Komise takovéto rozšíření pravomocí Společenství. Pojem společná obchodní politika by byl nahrazen pojmem společná politika v oblasti vnějších hospodářských vztahů, který by obsahoval zejména „hospodářská a obchodní opatření v oblasti služeb, kapitálu, duševního vlastnictví, investic, usazování a hospodářské soutěže“, oblast s pružnými hranicemi. Tato politika by spadala do výlučné pravomoci Společenství (čl. Y 17 odst. 2 návrhu Komise). Společenství by ve vztazích s třetími zeměmi, s mezinárodními organizacemi a na mezinárodních konferencích výhradně zastupovala Komise.

Podle Rady chtěla Komise ve své žádosti o posudek cestou soudního výkladu potvrdit návrhy, které byly zamítnuty během mezivládní konference o Politické unii. Tento argument je obsažen ve spisech francouzské a dánské vlády a vlády Spojeného království.

Rada skutečně nerozlišuje argumenty, které rozvádí pro vyloučení služeb z obchodní politiky, od těch, které uplatňuje při přezkoumávání teorie souběžnosti vnitřních a vnějších pravomocí, aby dospěla ke společné pravomoci Společenství.

Podle Rady se Dohoda GATS zaměřuje hlavně na dodávku služeb prostřednictvím komerční přítomnosti v zemi příjemce těchto služeb. Toto je spjato se samotnou povahou služeb. Služby jsou spotřebovávány nebo užívány ve stejném čase, kdy jsou dodávány, a není možné je skladovat nebo přepravovat; proto musí být spotřebovány na stejném místě, na které jsou dodány. Upravovat komerční přítomnost přitom znamená upravovat podmínky usazování společnosti ze třetích zemí a právní režim, který se na ně po tomto usazení bude uplatňovat.

Podle Rady se tento režim prvního usazení řídí vnitrostátním právem a nevztahuje se na něj pojem společné obchodní politiky. Taktéž, pokud jde o spotřebu v zahraničí (příklad indických turistů na návštěvě ve Francii), Rada poznamenává, že pravomoci v oblasti turistiky nadále patří členským státům a že návrh na udělení pravomoci Společenství v této oblasti byl zamítnut během mezivládní konference o Politické unii. Pokud jde o „pohyb osob“ Rada poznamenává, že se na vstup a pobyt fyzických osob ve státech Společenství, které jsou státními příslušníky třetích zemí a které jsou zaměstnány poskytovatelem služeb ze třetí země, vztahují vnitrostátní právní předpisy a pouze pravomoc členských států. Co se týče přeshraničních dodávek, Rada zdůrazňuje, že pravomoc členských států pro úpravu tohoto „mezinárodního obchodu službami“ nebyla nikdy zpochybňována. „Členský stát může zavést ,clonové kvóty‘, které mají zavázat kina k tomu, aby vyhradila minimální prostor k promítání filmů vyrobených ve Společenství, a v důsledku toho omezit možnost distribuce filmů, které vznikly mimo Společenství.“ Zkrátka se podle Rady na mezinárodní obchod službami vztahuje článek 113 pouze v rozsahu, v němž dotyčné služby přímo souvisejí s dodávkou zboží (například montáž stroje).

Vláda Spojeného království předkládá specifičtější argumentaci, pokud jde o dosah pojmu společné obchodní politiky.

Nejprve uvádí, že pokud jde o služby, kapitoly Smlouvy o usazování a službách se týkají pouze státních příslušníků členských států. Pouze státní příslušník členského státu je oprávněn zřídit hlavní provozovnu v členském státě. Pouze státní příslušník členského státu, který je usazený v členském státě, může zřídit vedlejší provozovnu v jiném členském státě. Dále pouze státní příslušníci členských států mohou využívat volného pohybu služeb, i když čl. 59 druhý pododstavec stanoví možnost rozšíření použitelnosti volného pohybu služeb na státní příslušníky ze třetích zemí usazené v členském státě.

Spojené království dále uplatňuje, že doslovný výklad článku 113, omezující toto ustanovení na obchod zbožím, je zcela soudržný se systémem Smlouvy. Totiž „pokud by státy mohly zachovat odlišné obchodní politiky, to znamená podřídit dovozy ze třetích zemí odlišným pravidlům v oblasti cel a kvót, způsobilo by to odklon obchodních toků“. Naproti tomu v případě služeb se toto nebezpečí nevyskytuje. Neexistuje „nebezpečí, že by poskytovatelé služeb nebo osoby, které se hodlají usadit v členském státě, který ukládá státním příslušníkům třetích zemí omezení, toto uskutečňovali prostřednictvím členského státu, který má tolerantnější pravidla. Pokud členský stát povoluje státnímu příslušníkovi ze třetí země poskytovat služby na svém území, nezískává tímto tento státní příslušník právo na poskytování těchto služeb v jiném členském státě, poněvadž není státním příslušníkem členského státu“. „Žádná logika (...) proto neukládá existenci výlučné společné obchodní politiky v oblasti služeb, zatímco existuje imperativní logika, která ukládá výlučnou společnou obchodní politiku v oblasti zboží.“

I když se hovoří o „obchodu službami“, jsou problémy, které způsobuje, velice odlišné od těch, které způsobuje zboží. V případě služeb jsou základními otázkami usazování zahraničních společností, jejich přímé investice, volný pohyb zaměstnanců nezbytný pro poskytování služeb a právní úprava týkající se přístupu k povoláním, která jsou spojena se službami.

Spojené království konečně připomíná, že Dohoda GATS upravuje také dopravní služby a že její přílohy upravují leteckou dopravu, jakož i jednání o námořní dopravě. Odkazuje na čl. 61 první pododstavec, na článek 74 Smlouvy o ES a na judikaturu (výše uvedený rozsudek AETR a posudek č. 1/76 ze dne 26. dubna 1977, Recueil, s. 741, k návrhu dohody, která se týká Evropského útlumového fondu pro plavidla vnitrozemské vodní dopravy), aby dospělo k závěru, že „základem dohod se třetími zeměmi v oblasti poskytování dopravních služeb je ve Smlouvě pouze a jedině hlava o dopravě“.

V tomto ohledu Spojené království uplatňuje také praxi Rady. Když Rada přijímala vnější opatření, jejichž základním cílem byla úprava dopravy, učinila tak na základě hlavy o dopravě. Spojené království k této věci uvádí: rozhodnutí Rady 80/50/EHS ze dne 20. prosince 1979, kterým se zavádí postup konzultací o vztazích mezi členskými státy a třetími zeměmi v oblasti letecké dopravy a o souvisejících činnostech v mezinárodních organizacích (Úř. věst. 1980, L 18, s. 24; Zvl. vyd. 07/01, s. 92); rozhodnutí Rady 82/505/EHS ze dne 12. července 1982 o uzavření Dohody o mezinárodní příležitostné přepravě cestujících autokary a autobusy (ASOR) (Úř. věst. L 230, s. 38; Zvl. vyd. 07/01, s. 123), dohody uzavřené mezi Evropským hospodářským společenstvím na jedné straně, a Rakouskem, Španělskem, Finskem, Norskem, Portugalskem, Švédskem, Švýcarskem a Tureckem na straně druhé; nařízení Rady (EHS) č. 4055/86 ze dne 22. prosince 1986 o uplatňování zásady volného pohybu služeb v námořní dopravě mezi členskými státy a mezi členskými státy a třetími zeměmi (Úř. věst. L 378, s. 1; Zvl. vyd. 06/01, s. 174); rozhodnutí Rady 92/384/EHS ze dne 22. června 1992 o uzavření Dohody mezi Evropským hospodářským společenstvím, Norským královstvím a Švédským královstvím v oblasti civilního letectví (neoficiální překlad) (Úř. věst. L 200, s. 20); rozhodnutí Rady 92/577/EHS ze dne 27. listopadu 1992 o uzavření Dohody mezi Evropským hospodářským společenstvím a Rakouskou republikou o tranzitu zboží po silnici a železnici (Úř. věst. L 373, s. 4); rozhodnutí Rady 92/578/EHS ze dne 30. listopadu 1992 o uzavření Dohody mezi Evropským hospodářským společenstvím a Švýcarskou konfederací o přepravě zboží po silnici a železnici (Úř. věst. L 373, s. 26). Co se týče dvou posledních rozhodnutí, Spojené království zdůrazňuje, že Komise navrhla jako právní základ článek 113 Smlouvy o EHS, Rada však přijala rozhodnutí na základě článku 75 Smlouvy o EHS.

Francouzská vláda nejprve upozorňuje na velice širokou působnost Dohody o WTO, která:

„se potencionálně vztahuje na jakoukoli hospodářskou oblast související s rozvojem obchodu. Tato oblast proto může upravit všechny politiky Společenství. Neznamená to samozřejmě, že by se tyto politiky, směřují-li navenek v rámci WTO, a pod záminkou, že mají obchodní dopad, měly zcela rozplynout ve společné obchodní politice. Takové rozplynutí by způsobilo vážné problémy, pokud jde o soudržnost, například v oblasti životního prostředí: stejná opatření, podle toho, zda by byla zamýšlena na interní úrovni nebo na jiných vnějších základech, by jakožto začlenění do politiky životního prostředí spadala do sdílené pravomoci, kdežto pokud by byla diskutována v rámci WTO, spadala by pod společnou obchodní politiku, a tudíž pod výlučnou pravomoc Společenství“.

Proti stanovisku obhajovanému Komisí v oblasti služeb dále francouzská vláda uplatňuje některé již výše zmíněné argumenty, jako je argument vycházející z prací mezivládní konference o Politické unii, argument o vazbě mezi Celni unií a společnou obchodní politikou s ohledem na nebezpečí odklonu obchodu a dále argument vyvozený z toho, že Dohoda GATS upravuje jiné způsoby dodávky služeb než přeshraniční dodávky. Co se týče použití klasických nástrojů obchodní politiky (jako je doložka o zacházení podle nejvyšších výhod nebo zásada národního zacházení), kterým Komise přikládá velkou váhu, se francouzská vláda omezuje na upozornění, že tyto nástroje byly použity mimo obchodní vztahy mezi státy a v tomto ohledu uvádí případ úmluvy o statutu uprchlíků. V konečném výsledku dospívá jako Rada k závěru, že pouze služby přímo související s dodávkou zboží spadají do společné obchodní politiky.

Na základě přezkoumání čtyř způsobů dodávky služeb upravených Dohodou GATS španělská vláda dospívá k závěru, že tři poslední způsoby (spotřeba v zahraničí, komerční přítomnost a pohyb osob) spadají do pravomoci členských států: ustanovení článků 48, 52 a 59 Smlouvy o ES upravují volný pohyb pracovníků, právo usazování a volný pohyb služeb pouze ve vztahu ke státním příslušníkům jiných členských států Společenství.

Portugalská vláda obecně zdůrazňuje, že klíčem ke sporu mezi Komisí a členskými státy není otázka nástrojů a účelu, ale spíše povaha oblastí upravených Dohodou o WTO. „V současném stádiu internacionalizace národních hospodářství mohou veškeré vnitřní či vnější prostředky, z dvoustranné nebo mnohostranné oblasti, přijaté v rámci hospodářských vztahů, přímo nebo nepřímo ovlivňovat objem nebo strukturu toků a obchodu. Právě proto nemůže toto kritérium sloužit samo o sobě jako základ pro vymezení výlučné pravomoci Společenství v rámci společné obchodní politiky (...). Takový výklad by způsobil přenesení oblastí souvisejících s politikou obchodních daní, národních měn a přímých i nepřímých mzdových nákladů do oblasti výlučné pravomoci Společenství.“

Pokud jde konkrétněji o služby, portugalská vláda zdůrazňuje, že ačkoli přeshraniční dodávky služeb spadají nepochybně do působnosti článku 113, je tomu jinak u jiných způsobů dodávky služeb, jako je spotřeba v zahraničí a pohyb osob: právní úprava turistiky, vstupu a pobytu státních příslušníků třetích zemí, stejně jako statut pracovních sil, které pocházejí ze zemí mimo Společenství, totiž podléhají vlastní pravomoci států. Co se týče komerční přítomnosti, portugalská vláda poznamenává, že článek 52 Smlouvy o ES nesvěřuje Společenství vlastní pravomoc v oblasti usazování státních příslušníků třetích zemí.

Řecká republika se domnívá, že uzavření Dohody GATS nutně předpokládá společný zásah Společenství a států z důvodu dynamické a vývojové povahy institucionální struktury, kterou vytváří. Účast členských států je odůvodněna pravomocemi, které jsou jim vlastní, které jsou buď „souběžné ve vztahu k pravomocím Společenství nebo ve vztahu k nim přednostní nebo výlučné“. Řecká republika neposkytuje žádné jiné upřesnění.

Nizozemská vláda zdůrazňuje skutečnost, že přeshraniční dodávky nehrají podstatnou úlohu v rámci GATS a že tato dohoda se ve skutečnosti týká usazování poskytovatelů služeb, kteří jsou státními příslušníky třetích zemí a provádění jejich činnosti v členských státech. Jako příklad situace, kdy mají členské státy výlučnou pravomoc, uvádí cestování fyzických osob (státních příslušníků třetích států) na území členského státu.

Zdůrazňuje taktéž, že obchodní politika a dopravní politika byly výslovně koncipovány jako zvláštní oblasti a že vnější činnost v oblasti dopravy nemůže být založena na článku 113.

Co se týče obchodu finančními službami, nizozemská vláda upozorňuje Soudní dvůr na některá opatření Společenství: druhou směrnici Rady v bankovní oblasti, která obsahuje hlavu věnovanou vztahům se třetími zeměmi (3), první směrnici v oblasti pojištění proti škodám, která pro Společenství stanoví možnost uzavírání úmluv se třetími zeměmi (4) a rozhodnutí Rady, které schvaluje dohodu uzavřenou se Švýcarskem v oblasti pojištění (5). První dva předpisy jsou založeny na čl. 57 odst. 2 a třetí je založen zároveň na čl. 57 odst. 2 a na článku 235. Nejednalo se tedy o článek 113.

Německá vláda se také připojuje k vyjádření Rady. Zdůrazňuje, že Dohoda GATS upravuje dopravní služby, kterých se na úrovni Společenství týká článek 74 a následující Smlouvy o ES. Podle ní „článek 113 Smlouvy o ES nestačí pro odůvodnění pravomoci Evropské unie, jelikož široká oblast upravená Dohodou GATS jde nad rámec služeb souvisejících s volným pohybem zboží“. Mimo jiné uvádí, že v některých odvětvích, jako je vzdělávání a kultura, má Společenství pouze velice omezenou pravomoc, takže základní kulturní politika patří do kompetence členských států, jak to potvrzuje článek 128 Smlouvy o ES. Kromě toho v jiných odvětvích nemá Společenství přímo žádnou pravomoc. Německá vláda v tomto ohledu uvádí oblasti, jako je právo vstupu, pobytu a práce zaměstnanců ze třetích zemí v souvislosti s poskytováním služeb, jakož i statut podniků ze třetích zemí.

Dánská vláda se obecně domnívá, že článek 113 Smlouvy nezahrnuje zahraniční hospodářskou politiku a jako Rada a jiné vlády v tomto ohledu odkazuje na práce mezivládní konference o Politické unii. Pokud jde konkrétněji o Dohodu GATS, je dánská vláda názoru, že článek 113 nelze použít pro uzavírání dohody o službách, zejména v oblasti dopravy. Podle ní je nutné se odvolat na jiná ustanovení Smlouvy (kapitola o usazování nebo čtvrtá část Smlouvy týkající se dopravy).

Evropský parlament se domnívá, že se Komise pokouší o to, aby všechny mezinárodní hospodářské vztahy spadaly do společné obchodní politiky, a v důsledku toho oblasti, na které se vztahuje volný pohyb služeb, doprava, daně, sbližování právních předpisů atd., podřídit působnosti článku 113 Smlouvy. Podle něho je argumentace Komise, která se odvolává na hospodářské koncepce, sporná. Nejedná se o vypracování hospodářských perspektiv a teorie, ale o rozebrání otázky v jejím současném právním kontextu.

Evropský parlament zajisté připouští, že z perspektivy svrchované státní struktury se pojem obchodu netýká pouze hotových výrobků, ale všech navazujících prvků, počínaje koncepcí až k prodeji konečnému zákazníkovi. Tato koncepce je sice zajímavá, musí nicméně ustoupit otázkám legality tak, jak je v současné době koncipována v rámci Společenství.

Rozšiřující výklad pojmu společné obchodní politiky by poškodil výsady Evropského parlamentu, což je neslučitelné s ústavní zásadou parlamentní účasti, vyvozenou z judikatury „oxid titaničitý“ (rozsudek ze dne 11. června 1991, Komise v. Rada, C‑300/89, Recueil, s. I‑2867).

Evropský parlament uplatňuje, že v posudku č. 1/78 („kaučuk“) ze dne 4. října 1979 (Recueil, s. 2871) ani v jiných Soudnímu dvoru předložených případech Soudní dvůr neuplatnil článek 113 Smlouvy mimo oblast zboží.

Evropský parlament zdůrazňuje, že čl. 228 odst. 3 druhý podostavec Smlouvy o ES, ve znění revidovaném v Maastrichtu, který stanoví souhlasné stanovisko Evropského parlamentu pro dohody, které vytváří institucionální rámec, je nezbytným právním základem pro uzavření Dohody o WTO.

Pokud jde o určité sektory zvláštních služeb, Evropský parlament zaujímá stanovisko, že právním základem pro uzavírání mezinárodních dohod v oblasti dopravy je článek 75 Smlouvy, a nikoliv článek 113. Článek 75 Smlouvy je třeba považovat za „lex specialis“ k jiným ustanovením Smlouvy, která se týkají vnějších vztahů Společenství. Ze znění čl. 75 písm. a) a c) jasně vyplývá, že toto ustanovení může sloužit jako právní základ pro jakýkoliv akt Společenství, který směřuje k řešení otázek dopravy souvisejících se třetími zeměmi, jako jsou dohody o tranzitu nebo o infrastrukturálních opatřeních směrem k hranicím třetích zemí.

Parlament se taktéž domnívá, že se na ustanovení Dohody GATS, která se týkají vládních zakázek, nevztahuje článek 113 Smlouvy. V tomto bodě odkazuje na v současné době projednávanou věc C‑360/93, v níž žádal o zrušení rozhodnutí Rady, která se týkají dohody mezi Společenstvím a Spojenými státy o uzavírání vládních zakázek, poněvadž byla založena pouze na článku 113. Podle něj by takové akty měly být přijímány na základě článků 59 až 66 a 100 A.

Konečně jelikož se Dohoda GATS týká investic prováděných zahraničními podniky, Parlament uplatňuje, že by právním základem měl být článek 52 a čl. 57 odst. 2 Smlouvy. Co se týče tohoto bodu, odkazuje na své vyjádření v rámci žádosti o posudek č. 2/92, která se v současné době projednává před Soudním dvorem.

Kromě toho se Evropský parlament snaží vyvrátit argumenty, které na podporu toho, že služby spadají do společné obchodní politiky, Komise vyvozuje z toho, že rozhodnutí Společenství v oblasti hospodářských sankcí byla přijata pouze na základě článku 113. Zaprvé tato opatření směřovala k přerušení obchodního toku, to znamená k postižení obchodu zbožím, a nikoliv k úpravě dopravy. Pokud tak připomeneme případ embarga na obchod s Irákem (6) týkajícího se dováženého nebo vyváženého zboží, je těžko pochopitelné, jak by mohlo být opatření účinné, pokud by nebylo uplatněno na leteckou a námořní dopravu. Dále tato rozhodnutí byla přijata v naléhavých situacích. Jedná se o atypické akty, ve kterých se právní základ objevuje po bodech odůvodnění jako zohlednění politické dohody mezi členskými státy. Nejlepším důkazem toho je skutečnost, že jim Smlouva o Evropské unii zajišťuje zcela výjimečné postavení. Článek 228 A v podobě, ve které byl zaveden v Maastrichtu, totiž stanoví, že „[p]ředpokládá-li se ve společných postojích nebo společných akcích přijatých podle ustanovení Smlouvy o Evropské unii o společné zahraniční a bezpečnostní politice určitý postup Společenství směřující k pozastavení, omezení nebo úplnému přerušení hospodářských vztahů s jednou nebo několika třetími zeměmi, přijme Rada nezbytná naléhavá opatření. Rada rozhoduje na návrh Komise kvalifikovanou většinou“.

B –  Dohoda TRIPs

Komise vychází z dvojí myšlenky. Jednak společná obchodní politika zahrnuje veškerá opatření, jejichž hlavním cílem je ovlivnění objemu nebo struktury obchodu zbožím nebo službami prostřednictvím úpravy nebo harmonizace práv k duševnímu vlastnictví. Kromě toho jsou předpisy týkající se práv k duševnímu vlastnictví úzce spjaty s obchodem zbožím a službami, na které se uplatňují. Z toho Komise vyvozuje hlavní závěr, že pravomoc Společenství je výlučná na základě článku 113 Smlouvy o ES.

Pokud je předmětem zamýšlené dohody přímá úprava obchodu s právy k duševnímu vlastnictví, je třeba mít za to, že dohoda spadá do společné obchodní politiky.

Pro prokázání velmi úzké vazby spojující jednak práva k duševnímu vlastnictví a jednak zboží a služby Komise odkazuje na článek 36 Smlouvy o ES a na odpovídající pravidlo, které Soudní dvůr vyvodil v oblasti služeb.

Podle Komise patří obchodní aspekty práv k duševnímu vlastnictví do působnosti společné obchodní politiky.

Kromě toho Komise zmiňuje praxi orgánů.

Komise uvádí tři případy, ve kterých Rada a Komise použily nařízení Rady (EHS) č. 2641/84, které zavedlo nový nástroj obchodní politiky určený k tomu, aby Společenství umožnil reagovat na veškeré nedovolené obchodní praktiky třetích států a vyloučit škodu, která z nich vyplývá pro průmysl Společenství (7). Přesto, že se toto nařízení zvlášť nezmiňuje o porušování práv k duševnímu vlastnictví, Rada a Komise jej do současné doby využily třikrát pro ochranu zájmů Společenství v oblasti duševního vlastnictví. Komise z toho usuzuje, že pro zajištění ochrany svých práv k duševnímu vlastnictví, která ovlivňují objem jeho obchodu zbožím a službami se zahraničím, má Společenství výlučnou pravomoc pro přijímání opatření, která v reakci na nedovolené obchodní praktiky směřují k uplatnění práva při použití existujících nástrojů obchodní politiky.

Stejně tak Společenství počínaje 1. lednem 1989 vyškrtlo Korejskou republiku ze seznamu zemí, které mohou využívat jeho systém všeobecných celních preferencí, jako odvetné opatření proti diskriminujícímu zacházení s průmyslem Společenství v oblasti ochrany práv k duševnímu vlastnictví v porovnání se zacházením poskytnutým průmyslu Spojených států (8).

Krom toho několik dvoustranných dohod uzavřených Společenstvím se třetími zeměmi obsahuje ustanovení o ochraně práv k duševnímu vlastnictví. Tak například téměř všechny dvoustranné dohody o textilu uzavřené v osmdesátých letech na základě článku 113 Smlouvy obsahují ustanovení o ochraně ochranných známek a vzorů textilních výrobků (9). Společenství také uzavřelo na základě článku 113 Smlouvy určité vzájemné dohody se třetími zeměmi za účelem ochrany některých názvů vín, která pocházejí z těchto zemí a jsou předmětem označení původu (10). Později do evropských dohod uzavřených se zeměmi střední a východní Evropy začlenilo Společenství ustanovení o zvýšení úrovně ochrany duševního vlastnictví. Obchodní ustanovení těchto dohod, jakož i ustanovení týkající se práv k duševnímu vlastnictví, byla uvedena v platnost prostřednictvím prozatímních dohod. Rozhodnutí Rady, která uplatňují tyto prozatímní dohody ve Společenství, byla založena na článku 113 Smlouvy o ES (11).

Konečně bylo v roce 1986 na základě článků 113 a 235 Smlouvy přijato nařízení Rady (EHS) č. 3842/86 ze dne 1. prosince 1986, které stanoví opatření za účelem zákazu propouštění padělaného zboží do volného oběhu (neoficiální překlad) (12). Toto nařízení, jehož účelem je zabránit uvádění padělaného zboží na trh, je podle Komise klasickým opatřením obchodní politiky, jehož cílem je ochrana práv k duševnímu vlastnictví Společenství na mezinárodní úrovni.

Na podporu svého stanoviska Komise nakonec uplatňuje vnější činnost Společenství, zvláště jednak jeho účast na mezinárodních konferencích, které vypracovaly protokol k Madridské dohodě o mezinárodním zápisu ochranných známek a Washingtonskou smlouvu o ochraně duševního vlastnictví u integrovaných obvodů (smlouva IPIC), a jednak rozhodnutí Rady, které Komisi zmocňuje k projednávání, jménem Společenství, nového nástroje na ochranu práv výkonných umělců a výrobců zvukových záznamů (13).

Jak bylo uvedeno během přednesení příslušných stanovisek účastníků ohledně Dohody GATS, Rada rozhodně zpochybňuje širší koncepci Komise o společné obchodní politice. Podle ní pro to, aby Dohoda TRIPs spadala do společné obchodní politiky, nestačí, aby měla vliv na obchod. Pro určení právního základu aktu je podstatný hlavní cíl. Co se týče článku 100 A Smlouvy o ES, Rada odkazuje na rozsudek ze dne 17. března 1993 o „směrnici o odpadech“, Komise v. Rada (C‑155/91, Recueil, s. I‑939, body 19 a 20).

Stejně jak to učinila v případě Dohody GATS, Rada připomíná, že návrhy Komise, aby byla Společenství udělena výlučná pravomoc uzavírat mezinárodní dohody v oblasti duševního vlastnictví, byly zamítnuty mezivládní konferencí o Politické unii.

Komisi, která připomněla svůj návrh rozhodnutí Rady zavazujícího členské státy k přistoupení k Bernské (Pařížský akt) a Římské úmluvě, Rada odpovídá, že tento návrh nebyl Radou přijat právě z důvodu mimořádného převodu pravomocí, který by takové rozhodnutí způsobilo.

Co se týče přítomnosti Společenství na mezinárodní scéně v oblasti duševního vlastnictví, Rada zdůrazňuje, že pokaždé, když zmocnila Komisi k jednáním jménem Společenství, to bylo vždy v oblastech, kde existovaly akty sekundárního práva.

Německá vláda se domnívá, pokud jde o Dohodu TRIPs, že článek 113 Smlouvy o ES může být právním základem pouze pro převod a užívání práv k duševnímu vlastnictví v přímé souvislosti s dodávkami zboží a služeb, které je doprovázejí.

Vláda Spojeného království uplatňuje, že úkolem společné obchodní politiky, stanovené Smlouvou pro zboží, je umožnit volný pohyb veškerého zboží na vnitřním trhu, bez ohledu na to, zda pochází z členského státu nebo z třetí země a je propuštěno do volného oběhu v členském státě. Tato úloha nesvědčí ve prospěch rozšíření společné obchodní politiky na projednávání mezinárodních dohod, které mají zajistit dodržování práv k duševnímu vlastnictví ve Společenství a ve třetích zemích. Skutečností, že členský stát uznává, že nějaká osoba vlastní práva k duševnímu vlastnictví, která se týkají zboží dovezeného ze třetí země, není dotčeno právo majitele z jiného členského státu odvolávat se na ustanovení práva o duševním vlastnictví posledně uvedeného členského státu za účelem omezení dovozu dotyčného výrobku – tento posledně uvedený majitel se může odvolávat na článek 36 Smlouvy o ES pro ochranu práv, která mu přiznává právní řád tohoto členského státu. Skutečnost, že práva k duševnímu vlastnictví nepodléhají společné obchodní politice, tedy nemůže způsobit odklon obchodních toků.

Vláda Spojeného království, která kvalifikovala stanovisko Komise o dosahu společné obchodní politiky jako výstřední, zdůrazňuje nemožnost začlenění oblasti, která z velké části podléhá vnitrostátním neharmonizovaným pravidlům, do sféry výlučné pravomoci Společenství. Připouští nicméně, že se na oddíl 4 části III Dohody TRIPs (články 51 až 60) o přerušení řízení o propouštění do volného oběhu celními orgány, kterému odpovídají ustanovení výše uvedeného nařízení č. 3842/86 o padělaném zboží, vztahuje článek 113 Smlouvy.

Francouzská vláda poznamenává, že samotný název dohody poukazuje na to, že Dohoda TRIPs nepojednává hlavně o mezinárodním obchodu, s výhradou několika ustanovení o obchodu padělaným zbožím (a sice několika článků části III, které pojednávají o prostředcích k zajištění dodržování práv k duševnímu vlastnictví a článku 69, který zřizuje spolupráci za účelem odstraňování padělaného zboží z mezinárodního obchodu). V podstatě se odvolává na výsady majitelů práv k duševnímu vlastnictví, které je třeba posílit a harmonizovat ve světovém měřítku.

V odpovědi na argument, který Komise vyvozuje ze začlenění ustanovení o duševním vlastnictví do dohod se třetími státy, Francouzská republika zdůrazňuje, že se tato ustanovení většinou omezují pouze na jeden článek a jsou pouze ustanoveními o „nejlepším úsilí“, která se ve skutečnosti týkají pouze dotyčných třetích zemí.

Francie dospívá k závěru, že jelikož jejím hlavním cílem není mezinárodní obchod, ale ochrana duševního vlastnictví, nemůže Dohoda TRIPs vycházet z právního základu, kterým je pouze článek 113.

Podle dánské vlády Společenství nemůže mít výlučnou pravomoc v oblasti duševního vlastnictví na základě článku 113, poněvadž jak vyplývá z rozsudku ze dne 20. října 1993, Phil Collins a další (C‑92/92 a C‑326/92, Recueil, s. I‑5145), jde o oblast, která v důsledku neexistence harmonizace Společenství spadá do pravomoci vnitrostátních právních předpisů.

Řecká, nizozemská a portugalská vláda taktéž uplatňují, že Dohoda TRIPs se týká oblastí, které spadají do pravomoci členských států, pokud na úrovni Společenství nebyla uskutečněna žádná harmonizace.

Španělská vláda zdůrazňuje, že neexistuje právní úprava Společenství, která by se vztahovala na všechno, co souvisí s právem k duševnímu vlastnictví: členské státy si tedy zachovávají pravomoc a Společenství nemůže v této oblasti požadovat výlučnou pravomoc.

Komisi, která na podporu své teze uvádí příklady opatření společné obchodní politiky, která byla přijata Společenstvím pro ochranu duševního vlastnictví, Španělská vláda zvláště odpovídá, že tato opatření upravovala režim dovozů, nedotkla se nijak režimu duševního vlastnictví a neobsahovala ani závazky Společenství v této oblasti.

Evropský parlament rovněž nesouhlasí se stanoviskem Komise, pokud jde o Dohodu TRIPs ze stejných důvodů, které předložil v případě Dohody GATS (viz výše XI. A.).

XII –  Dohody GATS, TRIPs a implicitní pravomoci

A –  Obecné úvahy o implicitních pravomocích

V případě, že by Soudní dvůr usoudil, že Dohody GATS a TRIPs nespadají pod společnou obchodní politiku, Komise podpůrně uvádí, že Společenství má výlučnou pravomoc na základě teorie implicitních pravomocí, pravomocí odvozených buď ze zvláštních ustanovení Smlouvy (jako je článek 54 Smlouvy o ES), anebo z ustanovení obecné povahy (článek 100 A a článek 235 Smlouvy o ES). Naopak státy, které předložily vyjádření, a Rada sice uznávají, že Společenství má určité pravomoci, tvrdí však, že členské státy mají taktéž pravomoc.

Komise rozlišuje dvě situace, v nichž by Společenství mělo implicitní pravomoc na mezinárodní úrovni, pravomoc, která má výlučnou povahu:

–        první situace: ustanovení Smlouvy svěřila orgánům Společenství vnitřní pravomoci pro uskutečnění zvláštního cíle a účast Společenství na mezinárodním závazku je nezbytná pro splnění tohoto cíle (což Komise nazývá „právní teorií posudku č. 1/76“). Podle Komise není nezbytné, aby vnitřní pravomoci již byly vykonány.

–        druhá situace: bylo vytvořeno sekundární právo, dokonce i v oblastech, které nespadají do společných politik, a zamýšlené mezinárodní závazky obsahují pravidla, která, pokud by byla přijata členskými státy mimo rámec společných orgánů, by se mohla dotknout nebo narušit dosah existujících pravidel Společenství (což Komise nazývá „právní teorií AETR“).

Rada uplatňuje, že argumenty rozvíjené Komisí, pokud jde o implicitní pravomoci, odstraňují rozdíly mezi existencí pravomocí a jejich výkonem. Pouze výkon vnitřních pravomocí Společenstvím může přiznat výlučný charakter vnějším pravomocím, které z toho vyplývají. Kromě toho pokud státům zůstávají pravomoci na vnitřní úrovni, zůstávají jim i na úrovni mezinárodní.

Vláda Spojeného království tvrdí, že pokud předmět návrhu mezinárodní dohody spadá do oblasti ustanovení Smlouvy o ES, které povoluje vnitřní opatření, a pokud byla v rámci tohoto ustanovení přijata vnitřní opatření, může Společenství z tohoto ustanovení vyvodit vnější implicitní pravomoc pro dotyčnou dohodu. Skutečnost, že Společenství má implicitní pravomoc k uzavření mezinárodní dohody, ale nutně nevylučuje účast členských států. Tato účast není vyloučená zejména tehdy, pokud vnitrostátní právní úpravu, která upravuje oblast návrhu dohody, netvoří výlučná harmonizační opatření. Členské státy se tedy mohou zúčastnit uzavření dotyčné mezinárodní dohody. Podle těchto zásad stanovených judikaturou Soudního dvora má Společenství pravomoc účastnit se uzavření Dohody GATS na základě článků 54, 57, 66, 75, 84, 99 a 100 A Smlouvy o ES a na základě článků 100 A, 113 a 235, pokud jde o Dohodu TRIPs. Členské státy mají taktéž pravomoc účastnit se obou Dohod.

Podle vlády Spojeného království výlučná nebo nevýlučná povaha pravomoci Společenství záleží nejenom na ustanoveních Smlouvy, ale taktéž na rozsahu opatření, která byla přijata orgány Společenství pro uplatnění těchto ustanovení.

Francouzská vláda zdůrazňuje, že v případech, kdy Společenství má vnitřní pravomoc, kterou však ještě nevykonalo, a v případech, kdy se ustanovení dohod se třetími státy nedotýkají pravidel přijatých Společenstvím, si členské státy zachovávají pravomoc pro uzavírání mezinárodních závazků.

Podle německé vlády má vnější implicitní pravomoc Společenství výlučnou povahu pouze a jedině tehdy, kdy orgány Společenství skutečně vykonaly svou pravomoc na vnitřní úrovni. Vnitřní legislativní pravomoc, která nebyla vykonána, nemůže přiznat výlučnou vnější pravomoc.

Portugalská vláda zdůrazňuje, že v oblastech, které nebyly upraveny prostřednictvím aktů Společenství nebo jejichž úprava podléhá kritériím minimální harmonizace, přetrvává souběžná pravomoc členských států, je ale pouze přechodná.

Evropský parlament poznamenává, že jestliže Soudní dvůr uzná pravomoc Společenství uzavřít Dohodu o WTO a její přílohy na základě teorie implicitních pravomocí, musí být v tomto rozhodnutí přesně uvedeny právní základy rozhodnutí o uzavření Dohody jménem Společenství.

B –  Dohoda GATS

1.     Stanovisko Komise

Argumentaci Komise je možné rozdělit na dvě části. V první části je úmyslem Komise identifikovat vnitřní pravomoci orgánů, z nichž je možné vyvodit pravomoc Společenství na mezinárodní úrovni. V druhé části je jejím cílem přesvědčit o nutnosti činnosti Společenství nebo o nebezpečí, které by s sebou nesla rozptýlená činnost členských států vůči třetím státům.

a)     Pokud jde o existenci vnitřních pravomocí

Komise se nejprve snaží dokázat, že pravomoc Společenství na vnitřní úrovni vyplývá z kapitol Smlouvy o právu usazování a o službách; odkazuje stručně na sekundární právo (i). Dále pro případ, že by bylo rozhodnuto o tom, že Společenství nemá dostatečné pravomoci na základě zvláštních ustanovení Smlouvy, tvrdí, že by Společenství mohlo uzavřít Dohodu GATS na základě takových obecných ustanovení Smlouvy, jako jsou články 100 A a 235 (ii).

i)     K pravomocím vyvozeným ze zvláštních ustanovení Smlouvy o ES

Komise se domnívá, že vnitřní pravomoc Společenství zahrnuje čtyři způsoby dodávek, na které se vztahuje Dohoda GATS. Podle ní volný pohyb služeb ve smyslu Smlouvy zahrnuje jak „přeshraniční dodávky“ (viz například rozsudek ze dne 3. prosince 1974, Van Binsbergen, 33/74, Recueil, s. 1299), tak i „spotřebu v zahraničí“ ve smyslu GATS (viz rozsudek ze dne 26. února 1991, nazývaný „Turistický průvodce“, Komise v. Francie, C‑154/89, Recueil, s. I‑659, body 9 a 10). Služby poskytované prostřednictvím komerční přítomnosti (třetí způsob služeb stanovený Dohodou GATS) nebo prostřednictvím pohybu fyzických osob (čtvrtý a poslední způsob služeb, kterého se týká Dohoda GATS) jsou taktéž upraveny ustanoveními Smlouvy o volném pohybu služeb (článek 59 a čl. 60 třetí pododstavec) a ustanoveními o právu usazování (články 52 a 58 ve spojení s článkem 66).

Komise tedy na podporu svého stanoviska uvádí pouze ustanovení, která se týkají jenom státních příslušníků členských států Společenství. Domnívá se, že žádné ustanovení kapitol Smlouvy, které se týkají práva usazování a služeb, nicméně nezavazuje zákonodárce Společenství k uplatňování pravomocí, které mu jsou svěřeny, výlučně uvnitř Společenství. Zdůrazňuje taktéž, že charakteristickou vlastností judikatury AETR je nalézt uplatnění v případech, kdy Smlouva výslovně stanovila pouze ustanovení vnitřních pravidel.

Komise uvádí, že stejně jako v kapitole Smlouvy o volném pohybu služeb pojem služeb v Dohodě GATS označuje služby ze všech sektorů kromě služeb dodávaných „při výkonu vládní moci“ (čl. 1 odst. 3 písmeno b) Dohody GATS). Podle ní tato výjimka byla zavedena za účelem vyhnout se kolizím s ustanoveními Smlouvy o ES, která vylučují z oblasti služeb činnosti, které podléhají výkonu veřejné moci.

Z toho, že judikatura Soudního dvora ukládá členským státům v rámci práva Společenství povinnost „přijmout veškerá opatření, jak procesní, tak věcná, způsobilá k zajištění účinnosti práva Společenství“, vyvozuje Komise pravomoc Společenství pro převzetí tohoto typu závazků v rámci mezinárodní dohody. Proto se domnívá, že do výlučné pravomoci Společenství spadá čl. VI odst. 2 písm. a) Dohody GATS, který ukládá Členům WTO povinnost udržovat nebo ustavit soudy nebo řízení, které umožní provádět přezkoumání správních rozhodnutí postihujících obchod službami.

Pokud jde o článek XVI Dohody GATS, který se týká přijetí specifických závazků v oblasti přístupu na trh, Komise tvrdí, že Společenství má na vnitřní úrovni pravomoci nezbytné pro odstraňování množstevních omezení v přístupu na trhy vyjmenovaných v tomto ustanovení (kvóty, maximální počet osob zaměstnávaných dodavatelem služeb, typy závazných struktur společností pro dodavatele určitých služeb atd.).

Od Maastrichtské smlouvy má Společenství taktéž na vnitřní úrovni zákonodárné pravomoci, které zcela upravuje článek XI Dohody GATS. Tento článek stanoví, že Členové WTO nebudou uplatňovat omezení mezinárodních převodů a plateb u běžných transakcí vztahujících se ke specifickým závazkům, s výjimkou okolností uvedených v článku XII (ochrana rovnováhy platební bilance). V právu Společenství jsou totiž veškerá omezení pohybu kapitálu a plateb jak mezi členskými státy, tak mezi členskými státy a třetími zeměmi zakázána (čl. 73 B odst. 1 a 2 Smlouvy o ES). Navíc čl. 73 C odst. 2 přiznává Radě nezbytné pravomoci přijímat opatření ve věci pohybu kapitálu určeného do nebo pocházejícího ze třetích zemí, zahrnuje-li přímé investice.

V oblasti uznávání diplomů, licencí a osvědčení (článek VII Dohody GATS) Komise tvrdí, že Společenství má vnitřní pravomoci na základě článků 49, 57 a 66 Smlouvy, které ostatně využilo.

V tomto ohledu Komise odkazuje na směrnici Rady 89/48/EHS ze dne 21. prosince 1988 o obecném systému pro uznávání vysokoškolských diplomů vydaných po ukončení nejméně tříletého odborného vzdělávání a přípravy (Úř. věst. 1989, L 19, s. 16; Zvl. vyd. 05/01, s. 337) a na směrnici Rady 92/51/EHS ze dne 18. června 1992 o druhém obecném systému pro uznávání odborného vzdělávání a přípravy (Úř. věst. L 209, s. 25; Zvl. vyd. 05/02, s. 47).

Komise sice připouští, že obecný systém vzájemného uznávání zavedený těmito dvěma směrnicemi se nevztahuje na kvalifikaci nebo odbornou zkušenost získané ve třetím státě. Podle ní však z ratio decidendi rozsudku ze dne 9. února 1994, Tawil-Albertini (C‑154/93, Recueil, s. I‑451) jasně vyplývá, že opatření o uznávání kvalifikace získané ve třetích zemích mohou být přijata na úrovni Společenství (body 11 až 15 rozsudku).

Konečně co se týče všech způsobů dopravy, Společenství má na vnitřní úrovni rozsáhlé pravomoci pro přijímání opatření nezbytných pro dosažení zvláštních cílů společné politiky, kterou je povinno provádět (článek 74 a násl. Smlouvy o ES). Všechny způsoby dopravy tvoří v pravém smyslu slova dodávku služeb, pro níž je mezinárodní činnost pro dosažení cílů Smlouvy zvláště nezbytná. Tak výše uvedené nařízení č. 4055/86 stanovuje pravidla týkající se uplatnění zásady volného pohybu služeb v námořní dopravě mezi členskými státy a třetími zeměmi. Kromě toho již Společenství v rozsáhlé míře využilo svých pravomocí na vnější úrovni.

ii)  K pravomocím vyvozeným z obecných ustanovení (články 100 A a 235 Smlouvy o ES)

V případě, že by se pravomoci, které Společenství vyvozuje ze zvláštních ustanovení Smlouvy o ES, netýkaly všech oblastí Dohody GATS, Komise tvrdí, že by pro jejich uzavření bylo možné odvolat se na článek 100 A. Podle ní tento článek „zřetelně“ ukládá Radě právní závazek jednat za účelem uskutečnění vnitřního trhu.

V případě, že by tento základ byl považován za nedostatečný, Komise tvrdí, že by bylo namístě použít článek 235 Smlouvy pro přiznání nezbytných vnějších pravomocí orgánům Společenství. Členské státy totiž nemají možnost vykonávat společnou činnost prostřednictvím dohody uzavřené mimo rámec Společenství, jsou-li splněny podmínky článku 235. Podle Komise jsou však tyto podmínky splněny. Nutnost uzavření dohody není zpochybňována: dohoda přispěje k uskutečnění cílů Smlouvy a souvisí přímo s fungováním společného trhu. Jednostranná činnost členských států mimo rámec Společenství, aniž by mohla přispět k naplnění zvláštních cílů Společenství, by mohla tomuto naplnění překážet a vést k postupnému zpochybnění a k postupné dezintegraci vnitřního trhu.

b)     K nutnosti vnější činnosti Společenství

Komise zaprvé zdůrazňuje, že pokud by bylo Společenství stranou dohody vedle vlastních členských států, byla by dotčena soudržnost vnitřního trhu. V tomto ohledu uplatňuje tři argumenty.

Nejprve, když uvádí příklad finančních služeb, uplatňuje, že uznání pravomoci členských států by postavilo ty z nich, které mají vyvinutá finanční centra, do pozice síly v bilaterálních jednáních se třetími zeměmi. Náhradou za jejich poměrně štědré nabídky by mohly získat nejvýznamnější koncese. Jejich poskytovatelé služeb by si tak vylepšili své konkurenční postavení nepřiměřeným způsobem v porovnání s poskytovateli služeb z jiných členských států.

Podle Komise se právě tomuto chtěla vyhnout výše uvedená druhá směrnice 89/646 o bankovní činnosti. Tato směrnice, která zharmonizovala podmínky pro povolení uvnitř Společenství, totiž obsahuje taktéž ustanovení o obchodu finančními službami se třetími zeměmi (viz hlava III věnovaná vztahům se třetími zeměmi, články 8 a 9). Směřuje k tomu, aby nedošlo k rozdílnostem v podmínkách přístupu bank ze třetích zemí na vnitřní trh a recipročně k tomu, aby jakákoli třetí země poskytovala úvěrovým institucím Společenství bez ohledu na to, z kterého členského státu pocházejí, účinný přístup srovnatelný s přístupem, který nabízí Společenství svým úvěrovým institucím. Co se týče tohoto posledního bodu, pokud Komise shledá, že třetí země takový přístup neposkytuje, „může Radě navrhnout, aby ji pověřila jednáním s cílem získat srovnatelné příležitosti v hospodářské soutěži pro úvěrové instituce Společenství. Rada rozhodne kvalifikovanou většinou.“ (neoficiální překlad) (viz čl. 9 odst. 3 druhé směrnice).

Dále Komise zdůrazňuje, že jakmile se v členském státě usadí pobočky bank ze třetích zemí, budou napříště v souladu s článkem 58 Smlouvy považovány za státní příslušníky Společenství a budou moci soutěžit s bankami z ostatních členských států, aniž by se k tomu tyto banky mohly nějak vyjadřovat.

Komise konečně tvrdí, že by nebylo možné rozhodnout, že při striktním uplatnění výše uvedeného rozsudku AETR se pravomoc Společenství omezuje na oblasti, které byly předmětem harmonizace na vnitřní úrovni, vzhledem k tomu, že všechny sektory služeb nebyly harmonizovány. Pokud by totiž bylo přijato toto kritérium rozdělení pravomoci, státy, jejichž klíčové sektory v oblasti služeb jsou předmětem harmonizovaných pravidel, by zcela podléhaly pravidlům Společenství, kdežto ty státy, jejichž hlavní sektor služeb nebyl předmětem harmonizovaných pravidel nebo byl harmonizován jen částečně, by si ponechaly téměř netknutou svobodu pro jednání. Podle Komise by taková situace zbavila Společenství možnosti vyváženého jednání v zájmu všech členských států ve všech sektorech služeb.

Zadruhé Komise tvrdí, že pokud by si členské státy ponechaly pravomoci, mohlo by dojít k dotčení nebo narušení existujících pravidel Společenství. V tomto ohledu uplatňuje tři argumenty.

Nejprve uvádí, že tři roky po vstoupení Dohody o WTO v platnost budou moci Členové jednostranně změnit své listiny specifických závazků prostřednictvím poskytnutí vyrovnání Členům GATS, kteří mohou uplatnit, že jsou jejich práva změnou „zrušena nebo ohrožena“. Jelikož vyrovnání v systému GATS mohou spočívat pouze ve změně právních předpisů (například pro zmírnění podmínek přístupu na trh v sektoru služeb), se Komise domnívá, že se dotknou právních předpisů Společenství nebo naruší jejich dosah. Proto členským státům nelze přiznat pravomoc uzavřít Dohodu GATS.

Dále podle Komise k tomu, aby se mezinárodní závazky mohly dotknout existujících pravidel Společenství, není nezbytné, aby s nimi byly v rozporu. Stačí, když se týkají oblasti, která je již upravena „z velké části“ předpisy Společenství (viz posudek č. 2/91 ze dne 19. března 1993, Recueil, s. I‑1061, body 25 a 26). Celá oblast, které se týká Dohoda GATS, je přitom upravena předpisy Společenství.

Konečně Komise uvádí, že žádná změna specifických závazků není v zásadě možná v průběhu tří let následujících po vstoupení Dohody o WTO a jejích příloh v platnost. Pokud by tedy členské státy uzavřely Dohodu o WTO svým vlastním jménem, mohly by po celou tuto dobu využívat záminky případných neslučitelností právních předpisů Společenství s jejich závazky na základě Dohody GATS pro to, aby neuplatňovaly právo Společenství.

2.     Stanoviska účastníků, kteří předložili vyjádření

Rada a vlády, které předložily vyjádření, zpochybňují stanovisko Komise.

Státy ani Rada se nijak nevyjadřují k nutnosti vnější činnosti Společenství. Jaké jsou argumenty, které namítají proti tezi o pravomoci Společenství, kterou Komise zakládá na zvláštních ustanoveních Smlouvy nebo na obecných ustanoveních článků 100 A a 235 Smlouvy o ES?

i)     K pravomocím vyvozeným ze zvláštních ustanovení Smlouvy o ES

Zaprvé Rada, španělská vláda a portugalská vláda tvrdí, že pojem služeb je v Dohodě GATS širší než v právu Společenství. Na rozdíl od Dohody GATS se totiž Smlouva netýká bezplatného poskytování služeb (článek 60 Smlouvy).

Podle Rady Komise stírá jakoukoli odlišnost mezi režimem, který je uplatnitelný vůči státním příslušníkům a společnostem z členských států, a režimem, který je uplatnitelný vůči státním příslušníkům a společnostem ze třetích států. Rada uvádí, že články Smlouvy, které se týkají práva usazování a volného pohybu služeb, se nevyjadřují k zacházení vyhrazenému pro státní příslušníky a společnosti ze třetích států. Článek 59 druhý pododstavec Smlouvy tvoří jedinou výjimku. Toto ustanovení tvoří zvláštní právní základ pro vydávání předpisů ve vztahu k poskytovatelům služeb ze třetích zemí, jestliže jsou již ovšem usazeni ve Společenství. Je zcela zbytečné, aby Společenství mělo už na vnitřní úrovni pravomoci vůči státním příslušníkům ze třetích států v oblasti volného pohybu služeb a svobody usazování, jak tvrdí Komise.

Podle Rady právo Společenství upravuje, pokud jde o státní příslušníky ze třetích zemí, pouze otázky druhé provozovny a poskytování služeb z první provozovny ve Společenství. Co se týče „komerční přítomnosti“, rozlišuje Rada mezi dceřinými společnostmi společnosti ze třetího státu a jednoduchými pobočkami společnosti ze třetího státu. Připouští, že právo Společenství je možné uplatnit na dceřinou společnost Společenství společnosti ze třetího státu. Naopak na jednoduché pobočky společností ze třetích zemí, které jsou usazeny ve Společenství, se vztahuje pravomoc členských států, jelikož se článek 58 Smlouvy týká pouze společností.

Rada zpochybňuje pravomoc, kterou by podle Komise mělo Společenství pro specifické závazky, které se týkají přístupu na trhy služeb. Listiny specifických závazků byly totiž po četných debatách předloženy jménem Společenství a členských států, a omezení, jakož i podmínky uvedené v těchto závazcích, se liší podle jednotlivých členských států. Rada zdůrazňuje, že letmý pohled na dokument, který obsahuje specifické závazky v oblasti služeb, který považuje za dokument nejdůležitějšího významu, jasně ukazuje, že se týká přímo vnitrostátních právních předpisů. Nabídka specifických závazků učiněná Společenstvím a členskými státy tedy z velké části spadá do pravomoci členských států. Podle Rady pouhá existence této listiny umožňuje odpovědět na otázky předložené Soudnímu dvoru.

Podle španělské vlády se celé části Dohody GATS týkají oblastí, v nichž Společenství nemá pravomoci na vnitřní úrovni. Tak do pravomoci členských států spadají ustanovení Dohody GATS, která se týkají:

–        dodávky služeb společnostmi ze třetích zemí, které se hodlají usadit ve Společenství (komerční přítomnost);

–        dodávky služeb prostřednictvím pohybu fyzických osob, které jsou státními příslušníky třetích zemí;

–        bezplatného poskytování služeb;

–        závazků v oblasti pohybu kapitálu státních příslušníků třetích zemí, kteří nejsou usazeni ve Společenství (článek XI Dohody GATS), vzhledem k tomu, že článek 67 Smlouvy vyžaduje odstranění omezení pohybu kapitálu pouze pro kapitál, který patří osobám usazeným v některém členském státě;

–        závazků, které se týkají uznávání diplomů nebo titulů získaných ve třetích zemích.

Portugalská vláda zdůrazňuje, že způsoby dodávek služeb, kterých se týká Dohoda GATS, jiné než „přeshraniční dodávky“, spadají do pravomoci členských států.

Trvá na tom, že „nejdůležitější a nejcitlivější oblasti mezinárodní liberalizace služeb se týkají podmínek usazování společností ze třetích zemí a režimu uplatnitelného vůči nezávislým podnikatelům a zaměstnancům společností ze třetích zemí“. Podle ní tyto oblasti spadají do pravomoci států.

Podle dánské vlády je nepochybné, že právní akty Společenství přijaté v sektoru služeb se týkají pouze určitých oblastí. V těchto oblastech se přijaté právní akty týkají pouze určitých aspektů poskytování služeb. Z toho vyplývá, že členské státy mají pravomoc uzavírat mezinárodní dohody, jak v oblastech, ve kterých neexistuje právní úprava Společenství, tak v oblastech, ve kterých právní úprava Společenství existuje, ale je fragmentární.

Nizozemská vláda se připojuje ke stanovisku Rady a zdůrazňuje případ výlučné pravomoci členských států, který se týká přesídlování fyzických osob ze třetího státu do Společenství (mobilita pracovníků).

Souhrnně řečeno, vláda Spojeného království se domnívá, že Společenství má pravomoc účastnit se uzavření Dohody GATS na základě článků 54, 57, 66, 75, 84, 99 a 100 A Smlouvy o ES. Některé aspekty Dohody totiž spadají do oblastí pravomoci Společenství, které jsou upraveny těmito ustanoveními a v nichž Společenství přijalo vnitřní opatření. Veškeré hospodářské činnosti, které upravuje Dohoda GATS, však nebyly předmětem právní úpravy Společenství. A pokud byla taková právní úprava přijata, často spočívala v harmonizačních opatřeních, která stanovila minimální normy, které členské státy mohou překročit. Z toho vyplývá, že členské státy mají taktéž pravomoc účastnit se uzavření Dohody GATS.

Spojené království nejprve zdůrazňuje, že kapitola o usazování ani kapitola o službách neupravují:

–        poskytování služby z území třetí země na území některého členského státu (čl. I odst. 2 písm. a) Dohody GATS);

–        poskytování služby dodavatelem, který je státním příslušníkem třetí země, prostřednictvím komerční přítomnosti (jiné než společnosti, na kterou se vztahuje článek 58 Smlouvy o ES) na území některého členského státu (čl. I odst. 2 písm. c) Dohody GATS);

–        poskytování služby dodavatelem, který je státním příslušníkem třetí země, prostřednictvím přítomnosti fyzických osob ze třetí země na území některého členského státu (čl. I odst. 2 písm. d) Dohody GATS).

Vláda Spojeného království zvláště uvádí, že žádné ustanovení Smlouvy nepojednává o prvním usazení fyzických a právnických osob, které jsou státními příslušníky třetích zemí, které chtějí v členských státech zahájit činnost v oblasti služeb. Zdůrazňuje, že čl. 59 druhý pododstavec Smlouvy se týká pouze státních příslušníků třetích zemí, kteří jsou již ve Společenství usazeni. Vzhledem k neexistenci vnitřních právních předpisů Společenství tyto otázky zůstávají v pravomoci členských států.

Pokud jde o dceřiné společnosti a pobočky, vláda Spojeného království nicméně připouští, že orgány Společenství přijaly opatření, která určují „pravidla týkající se výkonu vnější pravomoci Společenstvím, která se týká usazování státních příslušníků třetích zemí ve Společenství“, na základě čl. 57 odst. 2 Smlouvy o ES.

Článek 9 odst. 3 první směrnice Rady 77/780/EHS ze dne 12. prosince 1977 o koordinaci právních a správních předpisů týkajících se přístupu k činnosti úvěrových institucí a jejího výkonu (neoficiální překlad) (Úř. věst. L 322, s. 30) tak stanoví, že „[...] může Společenství v dohodách uzavřených v souladu se Smlouvou s jednou nebo více třetími zeměmi sjednat použití ustanovení, jež na základě vzájemnosti poskytnou pobočkám úvěrové instituce, která má sídlo mimo Společenství, stejné zacházení na celém území Společenství.“ (neoficiální překlad) Taktéž je cílem článků 8 a 9 výše uvedené směrnice 89/646 zaručit, aby úvěrové instituce Společenství, které působí ve třetích zemích, v nich požívaly výhod rovnocenných výhodám, kterých požívají společnosti ze třetích zemí, mateřské společnosti společností Společenství, které tvoří společnosti ve smyslu článku 58 Smlouvy.

Podobná ustanovení existují v odvětví pojišťovnictví. Článek 32 směrnice Rady 79/267/EHS ze dne 5. března 1979 o koordinaci právních a správních předpisů týkajících se přístupu k činnosti v přímém životním pojištění a jejího výkonu (neoficiální překlad) (Úř. věst. L 63, s. 1) tak stanoví, že „Společenství může v dohodách uzavřených podle Smlouvy s jednou třetí zemí nebo s více třetími zeměmi sjednat použití odlišných ustanovení oproti ustanovením této hlavy s cílem zabezpečit za podmínek reciprocity dostatečnou ochranu pojistníků členských států.“ (neoficiální překlad) Článek 32b, zavedený směrnicí Rady 90/619/EHS ze dne 8. listopadu 1990 (Úř. věst. L 330, s. 50), ve svém odstavci 3 stanoví, že „[s]hledá-li Komise [...], že třetí země nezabezpečuje pojišťovacím podnikům Společenství účinný přístup na svůj trh, srovnatelný s přístupem poskytovaným Společenstvím pojišťovacím podnikům z této třetí země, může Radě navrhnout, aby ji pověřila jednáním s cílem získat pro pojišťovací podniky Společenství srovnatelné příležitosti v hospodářské soutěži. Rada rozhodne kvalifikovanou většinou.“ (neoficiální překlad)

Ve věci prvního usazení fyzických osob, které jsou státními příslušníky třetích zemí, vláda Spojeného království poukazuje rovněž na existenci ustanovení sekundárního práva.

Článek 1 písm. c) směrnice Rady 73/148/EHS ze dne 21. května 1973 o odstranění omezení pohybu a pobytu státních příslušníků členských států uvnitř Společenství v oblasti usazování a pohybu služeb (Úř. věst. L 172, s. 14; Zvl. vyd. 05/01, s. 167), přijaté na základě čl. 54 odst. 2 a čl. 63 odst. 2, totiž manželovi nebo manželce a dětem státních příslušníků třetích zemí přiznává právo pobytu.

Vláda Spojeného království dodává, že tato výjimečná ustanovení v oblasti prvního usazení právnických nebo fyzických osob, které jsou státními příslušníky třetích zemí, mají často omezený dosah.

Tak hlava III výše uvedené první bankovní směrnice 77/780 nebrání členským státům, aby ve vztahu k pobočkám úvěrových institucí ze třetích států v případě, že zahajují nebo pokračují ve své činnosti ve Společenství, používaly přísnějších podmínek než vůči pobočkám úvěrových institucí Společenství (viz v tomtéž smyslu body odůvodnění výše uvedené druhé směrnice 89/646, a devátý bod odůvodnění směrnice Rady 92/96/EHS ze dne 10. listopadu 1992, Úř. věst. L 360, s. 1, v oblasti pojištění).

Vláda Spojeného království dochází k závěru, že s výhradou těchto výjimečných ustanovení je první usazení právnických a fyzických osob, které jsou státními příslušníky třetích zemí, oblastí, v níž si členské státy zachovávají přechodnou pravomoc.

Dále přezkoumává příslušné pravomoci členských států a Společenství, pokud jde o režim, kterému podléhá činnost dceřiných společností a poboček společností ze třetích zemí, jakmile se usadí ve Společenství.

V tomto ohledu uvádí, že z vnitřního hlediska jakmile se dceřiné společnosti nebo pobočky společností zapsaných ve třetím státě usadí v některém členském státě, má Společenství pravomoc upravovat jejich činnost na základě kapitol o usazování a službách. Zdůrazňuje rovněž, že Společenství tuto pravomoc v některých odvětvích využilo.

Směrnice Rady 89/117/EHS ze dne 13. února 1989 o povinnostech v oblasti zveřejňování ročních účetních dokladů (Úř. věst. L 44, 1989, s. 40; Zvl. vyd. 06/02, s. 213) se tak uplatňuje nejen na pobočky společností Společenství, ale i na pobočky společností ze třetích zemí (články 1 a 3). Taktéž jedenáctá směrnice Rady 89/666/EHS ze dne 21. prosince 1989 o zveřejňování poboček vytvořených v členském státě některými formami společností řídících se právem jiného členského státu (Úř. věst. L 395, s. 36; Zvl. vyd. 17/01, s. 100) se uplatňuje na pobočky společností ze třetích zemí (články 7 až 10). Hlavy III výše uvedené první bankovní směrnice 77/780 a rovněž výše uvedené směrnice 79/267 v oblasti pojištění obsahují rovněž ustanovení, která se týkají poboček podniků, které mají své sídlo mimo Společenství.

Ve zbývající části ale režim, jemuž podléhá činnost dceřiné společnosti nebo pobočky společnosti ze třetího státu, nadále spadá do pravomoci členských států z důvodu neexistence vnitřních právních předpisů Společenství.

Pokud jde o čl. VI odst. 2 písm. a) Dohody GATS (udržování nebo ustavení soudů nebo řízení, které umožní provádět přezkoumání správních rozhodnutí postihujících obchod službami), vláda Spojeného království tvrdí, že otázky související s pravomocí, řízením a opravnými prostředky zůstávají v pravomoci členských států, s výhradou několika ustanovení sekundárního práva, která harmonizují vnitřní postupy a opravné prostředky.

V tomto ohledu vláda Spojeného království uvádí směrnici Rady 89/665/EHS ze dne 21. prosince 1989 o koordinaci právních a správních předpisů týkajících se přezkumného řízení při zadávání veřejných zakázek na dodávky a stavební práce (Úř. věst. L 395, s. 33; Zvl. vyd. 06/01, s. 246). Upřesňuje nicméně, že tato směrnice je opatřením částečné harmonizace, které členským státům ponechává široký výběr prostředků pro dosažení jejich cílů.

Z toho vyvozuje, že členské státy mají pravomoc účastnit se uzavření Dohody GATS v oblasti, kterou upravuje čl. VI odst. 2 písm. a) této dohody.

Konečně pokud jde o článek VII Dohody GATS (uznávání diplomů a kvalifikace), vláda Spojeného království uvádí, že jestliže předpisy Společenství stanoví harmonizaci a vzájemné uznávání kvalifikace získané v členských státech, pak tyto členské státy naproti tomu mají pravomoc ve věci kvalifikace vydané ve třetích státech. V tomto ohledu odkazuje na výše uvedený rozsudek Tawil-Albertini.

ii)  K pravomocím, které by mohly být odvozeny z obecných ustanovení Smlouvy (články 100 A a 235 Smlouvy o ES)

Rada zpochybňuje, že články 100 A a 235 Smlouvy ukládají zákonodárci Společenství právní povinnost jednat. Připuštění takové myšlenky by smazalo odlišení mezi existencí pravomoci a jejím výkonem a bylo by ve zjevném rozporu s článkem 3 B Smlouvy, který vyjadřuje zásadu subsidiarity.

Vláda Spojeného království uplatňuje, že Soudní dvůr nepřipustil, že by směrnice, které stanovují minimální normy, mohly být zdrojem výlučné pravomoci Společenství (viz výše uvedený posudek č. 2/91, bod 21). Vnější výlučná pravomoc totiž může vycházet pouze z vnitřních opatření v oblasti výhradní harmonizace. Tím spíše vnější výlučná pravomoc nemůže v případě neexistence vnitřních pravidel vyplývat pouze z článku 100.

Francouzská vláda nevykládá článek 235 Smlouvy stejným způsobem jako Komise. Na rozdíl od Komise má za to, že Rada má širokou pravomoc pro posouzení, zda je činnost Společenství nezbytná pro uskutečnění jednoho z cílů Společenství. Domnívá se, že v tomto případě se tato nezbytnost nevyskytla.

Německá vláda vysvětluje, že článek 235 nemůže Společenství přiznávat pravomoci v odvětvích, která spadají do výlučné pravomoci členských států a že v každém případě liberalizace obchodu službami ve světovém měřítku není jedním z cílů Společenství.

Portugalská vláda zpochybňuje, že by bylo možné z článku 235 Smlouvy vyvodit závaznou a výlučnou vnitřní nebo vnější pravomoc ve stanovené oblasti, což, jak se zdá, tvrdí Komise. Předkládá následující důvody.

Jednak má Rada při posuzování toho, jaký druh prostředků je nejvhodnější pro uskutečnění cílů Společenství, volný výběr. Může například z důvodů mezinárodní nebo vnitřní povahy upřednostňovat použití mechanizmu spolupráce mezi Společenstvím a členskými státy, což by na úrovni vnějších vztahů vedlo k uzavírání smíšených dohod. Takový je názor Soudního dvora, když měl za to, že „[i] když článek 235 umožňuje Radě přijmout ,všechna vhodná opatření‘ také v oblasti vnějších vztahů, nezakládá tento článek žádnou povinnost, ale poskytuje Radě možnost, jejíž nevyužití se nemůže dotknout platnosti usnesení“ (výše uvedený rozsudek AETR, bod 95). Kromě toho článek 235 neumožňuje, aby zbytkové pravomoci, které jsou vlastní členským státům, byly převedeny na Společenství. Za tímto účelem by bylo nezbytné Smlouvy změnit.

Španělská vláda má za to, že články 100 A a 235 Smlouvy jsou kromě jiných ustanovení ustanoveními, která poskytují právní základ pro pravomoc Společenství.

Evropský parlament uplatňuje, že případné použití článku 235 Smlouvy o ES nemůže být v žádném případě vykládáno jako ohrožení jeho volnosti odmítnout vydání souhlasného stanoviska, pokud by se mu dohoda zdála být s ohledem na cíle Smlouvy a zájmy občanů nepřijatelná.

C –  Dohoda TRIPs

1.     Stanovisko Komise

Stejně jako v případě Dohody GATS je možné argumentaci Komise rozdělit na dvě části. V první části je úmyslem Komise identifikovat vnitřní pravomoci orgánů, z nichž je možné vyvodit pravomoc Společenství na mezinárodní úrovni. V druhé části je jejím cílem přesvědčit o nutnosti činnosti Společenství nebo o nebezpečí, které by s sebou nesla rozptýlená činnost členských států vůči třetím státům.

a)     Pokud jde o existenci vnitřních pravomocí

Komise se nejprve snaží dokázat, že pravomoc Společenství na vnitřní úrovni vyplývá z aktů sekundárního práva existujících v oblasti duševního vlastnictví (i). Dále pro případ, že by bylo rozhodnuto o tom, že Společenství nemá dostatečné pravomoci na základě aktů sekundárního práva, tvrdí, že by Společenství mohlo uzavřít Dohodu TRIPs na základě takových obecných ustanovení Smlouvy, jako jsou články 100 A a 235 (ii).

i)     K pravomocím vyvozeným ze sekundárního práva

Pokud jde o Dohodu TRIPs, Komise nejprve uvádí, že cílem článku 36 Smlouvy o ES není vyhradit určité oblasti do výlučné pravomoci členských států (viz rozsudek ze dne 4. října 1991, Richardt a „Les Accessoires Scientifiques“, C‑367/89, Recueil, s. I‑4621, body 19 až 21).

Dále bod za bodem a velice podrobně porovnává Dohodu TRIPs a relevantní ustanovení práva Společenství a vyvozuje z toho obecným způsobem, že Společenství má vnější pravomoc nezbytnou pro uzavření Dohody TRIPs jako celku.

1. Pokud jde o autorské právo (oddíl 1 části II Dohody TRIPs, články 9 až 14), Komise nejprve připouští, že Společenství není stranou ani Bernské úmluvy (úmluva o ochraně literárních a uměleckých děl, Pařížský akt ze dne 24. července 1971) ani Římské úmluvy (Mezinárodní úmluva o ochraně výkonných umělců, výrobců zvukových záznamů a rozhlasových organizací ze dne 26. října 1961).

Zdůrazňuje, že Dohoda TRIPs v oddílu 1 své části II, která se týká autorského práva a práv s autorským právem souvisejících, zavazuje Členy WTO k tomu, aby stanovili minimální ochranu.

Připomíná, že Rada přijala několik směrnic v oblasti autorských práv a práv s nimi souvisejících, ohledně nichž se domnívá, že na vnitřní úrovni upravují oblasti uvedené v článcích 10 až 14 Dohody TRIPs.

Směrnice Rady 91/250/EHS ze dne 14. května 1991 o právní ochraně počítačových programů (Úř. věst. L 122, s. 42; Zvl. vyd. 17/01, s. 114) tak odpovídá, pokud jde o její čl. 1 odst. 1, čl. 10 odst. 1 Dohody TRIPs, který stanoví, že počítačové programy budou chráněny jako literární díla na základě Bernské úmluvy. Článek 2 odst. 1 směrnice Rady 92/100/EHS ze dne 19. listopadu 1992 o právu na pronájem a půjčování a o některých právech v oblasti duševního vlastnictví souvisejících s autorským právem (Úř. věst. L 346, s. 61; Zvl. vyd. 17/01, s. 120) podle Komise odpovídá článku 11 Dohody TRIPs, který se týká práva pronajímání. Článek 6 odst. 1, článek 7 a čl. 8 odst. 1 této směrnice upravují oblast článku 14 Dohody TRIPs (související práva). Směrnice Rady 93/98/EHS ze dne 29. října 1993 o harmonizaci doby ochrany autorského práva a určitých práv s ním souvisejících (Úř. věst. L 290, s. 9; Zvl. vyd. 17/01, s. 114) upravuje oblast článku 12 Dohody TRIPs, který se týká doby ochrany autorského práva. Komise konečně uvádí, že Radě předložila návrh směrnice o právní ochraně databází (Úř. věst. C 308, 15.11.1993, s. 1), jejímž cílem je vyjasnění ochrany databází z hlediska autorského práva a udělení práva k zabránění nepovolenému nakládání s informacemi obsaženými v databázi. Upřesňuje, že tento návrh nebyl ještě přijat, zdůrazňuje však, že pravomoc Společenství pro přijetí takové směrnice nebyla zpochybněna.

2. Pokud jde o ochranné známky (články 15 až 21 Dohody TRIPs v oddílu 2 části II dohody), Komise uvádí, že Rada ve vnitřním řádu přijala nařízení (ES) č. 40/94 ze dne 20. prosince 1993 o ochranné známce Společenství (Úř. věst. 1994, L 11, s. 1; Zvl. vyd. 17/01, s. 146) a první směrnici 89/104/EHS ze dne 21. prosince 1988, kterou se sbližují právní předpisy členských států o ochranných známkách (Úř. věst. 1989, L 40, s. 1; Zvl. vyd. 17/01, s. 92).

Komise připouští, že první směrnice se omezuje na vnitrostátní ustanovení, která se bezprostředně dotýkají fungování vnitřního trhu, zdůrazňuje však, že Rada prohlásila, že je připravena přijmout později nové směrnice, které sblíží vnitrostátní právní předpisy o ochranných známkách.

3. Pokud jde o zeměpisná označení (články 22 až 24 Dohody TRIPs v oddílu 3), Komise tvrdí, že ustanovení Společenství přijatá v této oblasti jsou přesnější a rozsáhlejší než to, co stanoví příslušný oddíl Dohody TRIPs.

Nejprve směrnice Rady 79/112/EHS ze dne 18. prosince 1978 o sbližování právních předpisů členských států týkajících se označování potravin určených k prodeji konečnému spotřebiteli, jejich obchodní úpravy a související reklamy (neoficiální překlad) (Úř. věst. 1979, L 33, s. 1) zakazovala jakékoli označování potravin, které by mohlo uvést kupujícího v omyl, pokud jde o původ nebo vznik potravin. Dále Rada přijala nařízení (EHS) č. 2081/92 ze dne 14. července 1992 o ochraně zeměpisných označení a označení původu zemědělských produktů a potravin (Úř. věst. L 208, s. 1; Zvl. vyd. 03/13, s. 4). Konečně v rámci společné organizace trhů s vínem nebo na základě článků 43 a 100 A Smlouvy přijala Rada několik nařízení, která souvisí s označováním a obchodní úpravou vín a lihovin.

4. V oblasti průmyslových vzorů (upravených oddílem 4 části II Dohody TRIPs, články 25 a 26) Komise upozorňuje na to, že předložila Radě na základě článku 100 A Smlouvy návrh směrnice, určené pro harmonizaci vnitrostátních právních předpisů o vzorech, jakož i návrh nařízení, které zřizuje vzor Společenství. Úroveň ochrany předpokládaná těmito dvěma návrhy je podle ní mnohem propracovanější než obecné povinnosti formulované v článcích 25 a 26 Dohody TRIPs.

5. V oblasti patentů (upravených oddílem 5 části II Dohody TRIPs, články 27 až 34) Komise uvádí, že součástí právního řádu Společenství je jak Mnichovská úmluva o udělování evropských patentů ze dne 5. října 1973, tak i Lucemburská úmluva o patentech Společenství ze dne 15. prosince 1989 (Úř. věst. L 401, s. 1), podepsaná členskými státy, která však ještě nevstoupila v platnost. Uplatňuje, že Společenství má pravomoc přijmout ustanovení v oblasti patentového práva, pokud jsou tato ustanovení nezbytná pro řádné fungování vnitřního trhu. Rada ostatně přijala nařízení (EHS) č. 1768/92 ze dne 18. června 1992 o zavedení dodatkových ochranných osvědčení pro léčivé přípravky (Úř. věst. L 182, s. 1; Zvl. vyd. 13/11, s. 200) a přijala společné stanovisko k návrhu směrnice o právní ochraně biotechnologických vynálezů, která harmonizuje právo členských států, pokud jde o patentovatelnost biotechnologického materiálu.

6. V oblasti topografie integrovaných obvodů Komise uvádí, že směrnice Rady 87/54/EHS ze dne 16. prosince 1986 o právní ochraně topografií polovodičových výrobků (Úř. věst. 1987, L 24, s. 36; Zvl. vyd. 13/08, s. 231) na vnitřní úrovni odpovídá oddílu 6 části II Dohody TRIPs (články 35 až 38, které se týkají konfiguračních schémat integrovaných obvodů).

7. Pokud jde o část III Dohody TRIPs, která zavádí pravidla k dodržování práv k duševnímu vlastnictví, Komise zdůrazňuje, že pravomoci Společenství na vnitřní úrovni v této oblasti jsou stejně rozsáhlé jako ustanovení článků 41 až 61 Dohody TRIPs. Dodává, že pravomoci Společenství již byly vykonány přijetím výše uvedeného nařízení č. 3842/86, které stanoví opatření za účelem zákazu propouštění padělaného zboží do volného oběhu.

Souhrnně řečeno, podle Komise všem ustanovením Dohody TRIPs odpovídají na vnitřní úrovni ustanovení sekundárního práva Společenství.

ii)  K pravomocím, které by mohly být odvozeny z obecných ustanovení Smlouvy (články 100 A a 235 Smlouvy o ES)

Komise obecně uplatňuje stejné argumenty ve prospěch použití článku 100 A nebo článku 235 jako právního základu pro uzavření Dohody TRIPs jako ty, které předložila v souvislosti s Dohodou GATS. Jediným zvláštním argumentem, který se týká Dohody TRIPs, je následující argument. Poněvadž Dohoda TRIPs stanovuje pravidla v oblastech, ve kterých neexistují harmonizační ustanovení Společenství, její uzavření by umožnilo uskutečnit přímo harmonizaci uvnitř Společenství, a tímto způsobem přispět k vytváření a fungování vnitřního trhu.

b)     K nutnosti vnější činnosti Společenství

Komise uplatňuje, že pokud by Společenství bylo vedle vlastních členských států pouze jednou ze stran Dohody TRIPs mezi jinými, by soudržnost vnitřního trhu byla dotčena dvěma způsoby. Jednak by na vnitřním trhu došlo k narušení hospodářské soutěže a jednak by se tím uměle zkreslily konkurenční možnosti na trhu třetích států.

Podle Komise je nebezpečí narušení obchodu následující: jestliže by členské státy mohly volně vyjednávat a uzavírat své vlastní dohody v oblasti upravené Dohodou TRIPs, mohly by tak vystavit své podniky do výhodnějšího konkurenčního postavení než podniky jiných členských států, a tudíž poskytovat svému hospodářství výhodu neslučitelnou s nezkreslenou hospodářskou soutěží na vnitřním trhu.

Komise uvádí příklad aktu sekundárního práva, který neumožňuje členským státům volně vyjednávat dvoustranné dohody se třetími státy.

V rámci výše uvedené směrnice 87/54 o ochraně topografií polovodičových výrobků mohou členské státy rozšířit tuto ochranu na státní příslušníky třetích států pouze za určitých podmínek. Tato směrnice již byla několikrát uplatněna pro rozšíření ochrany topografií polovodičových výrobků na základě vzájemnosti na omezený seznam zemí splňujících kritéria směrnice a poskytujících stejnou úroveň ochrany státním příslušníkům Společenství. Členským státům není dovoleno odchylovat se od ustanovení rozhodnutí Rady, která tuto ochranu poskytují. Důvod toho je uveden v preambuli směrnice, kde je uvedeno, že rozdíly, které charakterizují právní ochranu, jež vyplývá z právních předpisů členských států, mají přímé negativní účinky na fungování společného trhu.

Pokud jde o nebezpečí poškození globální soudržnosti předpisů Společenství v případě sdílené pravomoci, Komise uplatňuje, že přijetím Dohody TRIPs jak členskými státy jejich vlastním jménem, tak Společenstvím může být „dotčeno“ právo Společenství nebo „narušen jeho dosah“ ve smyslu judikatury AETR, a to z následujících důvodů.

Zaprvé, i když Dohoda TRIPs stanoví pouze minimální požadavky, „dotýká“ se nicméně práva Společenství v oblastech, v nichž je úroveň ochrany, kterou toto právo zajišťuje, nižší než je úroveň stanovená Dohodu TRIPs.

Zadruhé, i když Dohoda TRIPs stanoví pouze minimální úroveň ochrany, musí být rozšířena na všechny Členy uvedené dohody. Pokud by členské státy mohly vyjednávat se třetími státy mimo rámec Společenství za účelem rozšíření ochrany duševního vlastnictví na státní příslušníky třetích zemí, vznikly by potenciální rozdílnosti a konflikty mezi jejich vnějšími režimy v této oblasti a režimem Společenství.

Zatřetí, i když Dohoda TRIPs stanoví pouze minimální požadavky, předpisy Společenství v oblasti duševního vlastnictví nestanoví minimální úroveň ochrany. Komise, která odkazuje na výše uvedený posudek č. 2/91, ve kterém Soudní dvůr uvedl, že pouhá souběžná existence mezinárodních pravidel a pravidel Společenství, upravujících stejnou oblast, se může dotknout práva Společenství i v případě neexistence rozporů mezi nimi, z toho vyvozuje, že by uzavřením Dohody TRIPs členskými státy „byly dotčeny“ stávající předpisy Společenství.

Začtvrté, Dohoda TRIPs ponechává svým Členům možnost zvýšení jejich úrovně ochrany potud, pokud nová ochrana, která z toho vyplyne, zůstane slučitelná s minimálními požadavky Dohody. Jelikož Společenství uplatňuje zásadu národního vyčerpání nebo vyčerpání „na úrovni Společenství“, stačilo by, aby některý členský stát přijal zásadu „mezinárodního vyčerpání“, kterou stanoví Dohoda TRIPs, aby tím byla dotčena pravidla Společenství a fungování vnitřního trhu.

Konečně, pokud by byla Dohoda TRIPs uzavřena na základě sdílené pravomoci Společenstvím i členskými státy, závažně by tím bylo dotčeno právo Společenství, poněvadž by to v praxi znamenalo „zmrazení“ nebo odmítnutí harmonizačních pravidel Společenství v oblasti uplatnění dohody. Došlo by také k „dotčení“ práva Společenství v rozsahu, v němž by členské státy i nadále uplatňovaly výjimku článku 36 Smlouvy o ES pro ochranu zvláštního „předmětu“ práv k duševnímu vlastnictví, což by zabraňovalo harmonizaci na úrovni Společenství a vytváření nebo fungování vnitřního trhu.

2.     Stanoviska účastníků, kteří předložili vyjádření

Rada analyzuje nejprve stav legislativní činnosti Společenství v oblasti duševního vlastnictví. Rozlišuje čtyři „bloky“ právních předpisů Společenství.

–        První „blok“ tvoří opatření Společenství přijatá zejména na základě článku 43 Smlouvy o ES, která se týkají ochrany zeměpisných označení.

Rada se domnívá, že se dosah tohoto prvního „bloku“ shoduje s dosahem oddílu 3 části II Dohody TRIPs, který se týká zeměpisných označení, a má za to, že podmínky k tomu, aby byla uplatněna vnější implicitní pravomoc podle judikatury AETR, jsou v tomto případě obecně splněny.

–        Druhý „blok“ právních předpisů tvoří harmonizační opatření Společenství vnitrostátních právních předpisů přijatá na základě článku 100 A Smlouvy, jakož i v některých případech na základě článků 57 a 66, která se týkají některých aspektů režimu duševního vlastnictví.

Jde o směrnice o autorském právu a právech s ním souvisejících [směrnici Rady 92/100/EHS ze dne 19. listopadu 1992 o právu na pronájem a půjčování a o některých právech v oblasti duševního vlastnictví souvisejících s autorským právem (Úř. věst. L 346, s. 61; Zvl. vyd. 17/01, s. 120); směrnici Rady 93/83/EHS ze dne 27. září 1993 o koordinaci určitých předpisů týkajících se autorského práva a práv s ním souvisejících při družicovém vysílání a kabelovém přenosu (Úř. věst. L 248, s. 15; Zvl. vyd. 17/01, s. 134); směrnici Rady 93/98/EHS ze dne 29. října 1993 o harmonizaci doby ochrany autorského práva a určitých práv s ním souvisejících (Úř. věst. L 290, s. 9; Zvl. vyd. 17/01, s. 141); směrnici Rady 91/250/EHS ze dne 14. května 1991 o právní ochraně počítačových programů (Úř. věst. L 122, s. 42; Zvl. vyd. 17/01, s. 114); směrnici Rady 87/54/EHS ze dne 16. prosince 1986 o právní ochraně topografií polovodičových výrobků (Úř. věst. L 24, s. 36; Zvl. vyd. 13/08, s. 231) a první směrnici Rady 89/104/EHS ze dne 21. prosince 1988, kterou se sbližují právní předpisy členských států o ochranných známkách (Úř. věst. L 40, s. 1; Zvl. vyd. 17/01, s. 92)].

Podle Rady lze dosah druhého „bloku“ právních předpisů jen velmi částečně srovnat s oblastmi upravenými v oddílech 1 a 2 části II Dohody TRIPs (autorské právo a ochranné známky). Rada uvádí, že naproti tomu nebylo přijato žádné harmonizační opatření v oblasti průmyslových vzorů a patentů (upravené v oddílech 4 a 5 části II Dohody TRIPs).

V každém případě přijetí ustanovení práva Společenství neukládá povinnost jejich uplatnění vůči státním příslušníkům třetích zemí, kdežto právě cílem Dohody TRIPs je upřesnění minimálních pravidel, která budou muset být uplatněna vůči státním příslušníkům těchto zemí.

–        Třetí „blok“ právních předpisů Společenství tvoří opatření Společenství, která směřují k vytvoření režimu ochrany v rámci Společenství, který se připojuje k režimům ustanoveným jednotlivými vnitrostátními právními předpisy, pro některé aspekty práv k duševnímu vlastnictví. Jde o nařízení Rady (EHS) č. 1768/92 ze dne 18. června 1992 o zavedení dodatkových ochranných osvědčení pro léčivé přípravky (Úř. věst. L 182, s. 1; Zvl. vyd. 13/11, s. 200) a o výše uvedené nařízení č. 40/94 o ochranné známce Společenství.

Opatření obsažená v tomto třetím „bloku“ podle Rady směřují pouze ke zřízení režimu ochrany v rámci Společenství, který se překrývá s vnitrostátními režimy. Domnívá se proto, že pokud se teorie implicitních pravomocí stanovená rozsudkem AETR může uplatnit ve vztahu k nařízením Společenství, může se tak uplatnit pouze v rozsahu předmětu těchto doplňkových režimů a nevztahuje se k tomu, co je nadále předmětem vnitrostátních režimů ochranných známek (částečně harmonizovaných) a patentů (neharmonizovaných).

–        Čtvrtý „blok“ právních předpisů tvoří výše uvedené nařízení č. 3842/86 o opatřeních za účelem zákazu propouštění padělaného zboží do volného oběhu.

Podle Rady toto nařízení odpovídá pouze některým ustanovením části III Dohody TRIPs (části, která se týká prostředků k dodržování práv k duševnímu vlastnictví), a sice takovým ustanovením, která souvisejí se zákazem propouštění padělaného zboží do oběhu (články 51 až 60 Dohody TRIPs). Naproti tomu podstatná část ustanovení této části III nadále spadá do pravomoci členských států (články 41 až 50 a 61). Je tak tomu zvláště v případě ustanovení, která se týkají zavedení trestních nápravných opatření (článek 61 Dohody TRIPs).

Rada se tedy domnívá, že se judikatura AETR může uplatnit pouze v malé míře, kdy nařízení, které zakazuje propouštění padělaného zboží do volného oběhu, přebírá několik ustanovení Dohody TRIPs.

Rada z toho vyvozuje, že Společenství a členské státy mají společnou pravomoc uzavřít Dohodu TRIPs.

Vláda Spojeného království nejprve zdůrazňuje, že pokaždé, když vyvinula zákonodárnou iniciativu v oblasti duševního vlastnictví, se Společenství postaralo o to, aby bylo uznáno zachování vnitrostátních práv k duševnímu vlastnictví.

V důsledku toho si každý členský stát zachovává vlastní právní systém ochrany patentů, ochranných známek, autorských práv a vzorů. Vláda Spojeného království trvá na jedné skutečnosti: dokonce i ochranná známka Společenství a patent Společenství (pokud bude zaveden) budou existovat souběžně s vnitrostátními právy, přičemž je ponechají v podstatě nedotčena.

Dále vláda Spojeného království uvádí, že předpisy Společenství, které se týkají obsahu práv k duševnímu vlastnictví, jsou vzácné. Existuje málo příkladů harmonizace vnitrostátních předpisů, které definují zvláštní předmět duševního vlastnictví. Spojené království uvádí dva takové příklady: výše uvedenou směrnici 89/104 o ochranné známce a taktéž výše uvedenou směrnici 87/54 o topografii polovodičových výrobků.

Pokud jde zejména o autorské právo a práva s ním související, Spojené království uvádí, že určitá ustanovení Dohody TRIPs se týkají obsahu nebo zvláštního předmětu autorského práva a práv s ním souvisejících, zatímco na úrovni Společenství, pokud jde o tyto oblasti, neexistoval žádný pokus o harmonizaci. Z toho vyvozuje, že „členským státům přísluší definovat obsah autorského práva a práv s ním souvisejících v jejich vnitrostátních právních předpisech, s odkazem na [Bernskou] úmluvu, či nikoli“.

Spojené království připomíná taktéž, pokud jde o autorské právo, že článek 9 Dohody TRIPs vyžaduje od svých Členů dodržování článků 1 až 21 Bernské úmluvy. Jelikož Společenství jako takové není stranou Bernské úmluvy, rozhodnutí o uzavření dohody zavazující státy k dodržování zásad úmluvy v jejich vztazích se třetími zeměmi podléhá pouze pravomoci členských států.

Pokud jde o patenty, Spojené království připomíná, že neexistuje žádná harmonizace na úrovni Společenství. Komisi, která se odvolává na úmluvu o patentu Společenství, vláda Spojeného království odpovídá, že tato úmluva, která nevstoupila v platnost, byla sjednána na mezivládní úrovni, a nikoliv na úrovni Společenství, a že ponechává vnitrostátní patentové systémy nedotčeny.

Kromě oblasti patentů a autorských práv uvádí Spojené království zejména tři oblasti práva k duševnímu vlastnictví, které upravuje Dohoda TRIPs a pro které neexistuje žádné harmonizační opatření Společenství: průmyslové vzory, ochranu nezveřejněných informací a prostředky k dodržování práv k duševnímu vlastnictví.

Spojené království zdůrazňuje, že i tam, kde existovala harmonizace vnitrostátních předpisů na úrovni Společenství, je její dosah omezen výslovným odkazem na právní předpisy členských států nebo implicitním uznáním toho, že členské státy mohou nadále uplatňovat svůj vlastní systém ochrany duševního vlastnictví v oblastech, které nejsou upraveny právními předpisy Společenství.

V tomto ohledu uvádí několik příkladů.

a)      Ustanovení výše uvedené směrnice 87/54 o topografii polovodičových výrobků nezasahují do práv přiznaných členskými státy na základě povinností, které jim přísluší podle mezinárodních dohod.

b)      Výše uvedená směrnice 89/104 o ochranných známkách se netýká úplného sblížení dotyčných právních předpisů členských států, ale pouze sblížení ustanovení, která se bezprostředně dotýkají fungování vnitřního trhu (třetí bod odůvodnění). Členské státy si zachovávají zejména právo na ochranu ochranných známek získaných užíváním.

c)      Výše uvedenou směrnicí 91/250 o právní ochraně počítačových programů nejsou dotčeny vnitrostátní předpisy vztahující se na práva vyplývající z patentů, ochranných známek, nekalé soutěže, obchodního tajemství, ochrany polovodičových výrobků nebo smluvního práva (čl. 9 odst. 1).

d)      Výše uvedená směrnice 92/100 o právu na pronájem a půjčování ponechává veškerou posuzovací pravomoc členských států, pokud jde o účelnost uložení povinnosti organizacím pro kolektivní správu práv požadovat pouze spravedlivou odměnu, jakož i určování dlužníků (článek 4).

e)      Výše uvedená směrnice 93/83 o koordinaci určitých předpisů týkajících se autorského práva a práv s ním souvisejících při družicovém vysílání a kabelovém přenosu umožňuje členským státům přiznat dotyčným majitelům práv významnější ochranu než právo bránit vysílání stanovené v článku 8 směrnice 92/100 (článek 6).

Obecně vláda Spojeného království ještě uvádí, že s výhradou určitých výjimek, které upřesňuje, žádné z opatření Společenství v oblasti duševního vlastnictví nepojednává o otázkách vzájemnosti, vzájemného uznávání nebo práv, která je třeba poskytovat státním příslušníkům třetích zemí ve Společenství.

Závěrem se domnívá, že Společenství a členské státy mají společnou pravomoc účastnit se uzavření Dohody TRIPs. Společenství má zajisté pravomoc účastnit se uzavření Dohody TRIPs na základě právní teorie o implicitních pravomocích, vzhledem k tomu, že některé vymezené aspekty této dohody jsou upraveny vnitřními opatřeními přijatými podle článků 100 A a 235 Smlouvy o ES, členské státy ale mají rovněž pravomoc, jelikož si zachovávají významnou vnitřní pravomoc v oblastech, které jsou předmětem Dohody TRIPs.

Pokud jde o Dohodu TRIPs a implicitní pravomoci, ostatní členské státy kromě Spojeného království se obecně připojují k vyjádření Rady. Pouze německá, španělská, francouzská, portugalská a nizozemská vláda tuto otázku poněkud rozvíjejí.

Německá vláda tvrdí, že Dohoda TRIPs musí být uzavřena v podobě smíšené dohody. Jednak má Společenství pravomoc v rozsahu, v němž vydalo předpisy v oblasti duševního vlastnictví. Kromě toho mají členské státy také pravomoc ze tří důvodů. Autorské právo zůstává do značné míry neharmonizováno; státy přistoupily k mezinárodním úmluvám v této oblasti; povinnosti, které vyplývají z Dohody TRIPs, mohou být většinou splněny pouze členskými státy (jde zejména o povinnost upravení správních, občanských a dokonce trestních řízení pro uplatňování jednotlivých práv k duševnímu vlastnictví).

Španělská vláda má rovněž za to, že Dohoda TRIPs musí být uzavřena v podobě smíšené dohody. Zaprvé totiž právní úprava Společenství upravuje pouze některé aspekty práv k duševnímu a průmyslovému vlastnictví. Dále jejím cílem není vždy harmonizace vnitrostátních právních předpisů. Výše uvedené nařízení č. 40/94 o ochranné známce Společenství tak ponechává vnitrostátní právní předpisy v oblasti ochranné známky nedotčeny; vytváří pouze režim zvláštní ochrany pro ochrannou známku Společenství, která existuje souběžně s národními ochrannými známkami. Nakonec se některá ustanovení Společenství v této oblasti omezují na stanovení minimální ochrany. Členské státy si tudíž zachovávají možnost přijímat restriktivnější opatření [viz například článek 18 nařízení Rady (EHS) č. 823/87 ze dne 16. března 1987, kterým se zavádějí zvláštní ustanovení, která se týkají jakostních vín vyrobených v určitých oblastech (neoficiální překlad) (Úř. věst. L 84, s. 59)].

Španělská vláda se rovněž domnívá, že ustanovení Dohody TRIPs, která se týkají takových opatření, která je třeba přijmout pro zajištění účinné ochrany práv k duševnímu a průmyslovému vlastnictví, jakými jsou záruka spravedlivého a nestranného řízení, předkládání důkazů, právo být vyslechnut, odůvodnění rozhodnutí, právo podávat opravné prostředky, předběžná a zajišťovací opatření, úkony celních orgánů z úřední povinnosti, náhrady škod a trestní sankce spadají do pravomoci členských států. Právní řád Společenství totiž neobsahuje žádné ustanovení týkající se těchto bodů.

Kromě toho španělská vláda kritizuje odkaz učiněný Komisí na článek 36 Smlouvy. Podle ní je nemístný. Článek 36 je uplatnitelný pouze na obchod „mezi členskými státy“, a proto se neuplatňuje na omezení dovozů pocházejících ze třetích zemí z důvodů ochrany duševního vlastnictví (viz rozsudek ze dne 15. června 1976, EMI, 96/75, Recueil, s. 913).

Francouzská vláda se připojuje k vyjádřením Rady.

Zdůrazňuje nicméně, že pokud jde o patenty, které tvoří podstatu Dohody TRIPs, je možné stanovisko Komise kritizovat. Připomíná, že v evropském měřítku je celá problematika upravena mezinárodními úmluvami, z nichž hlavní (výše uvedená Mnichovská úmluva o udělování evropských patentů) v praxi přesahuje rámec Společenství, jelikož k ní přistoupilo sedmnáct evropských států.

Francouzská vláda dále dodává, že jedním ze specifických rysů Dohody TRIPs je to, že je přijímána v oblasti, kde byly již dávno přijaty rozsáhlé mnohostranné úmluvy, které jsou nadále v platnosti a které jsou nadále spravovány specializovanou institucí Spojených národů, Světovou organizací duševního vlastnictví (WIPO). Společenství nikdy nezamýšlelo nahradit členské státy v těchto úmluvách, není členem WIPO a o členství nepožádalo. Pokud by byla přijata teze Komise, členské státy by ztratily veškerou vnější souběžnou pravomoc a nemohly by již napříště uzavírat ani spravovat dvoustranné nebo mnohostranné smlouvy v oblastech upravených Dohodou TRIPs.

Pokud jde o Dohodu TRIPs, portugalská vláda rovněž odkazuje na vyjádření Rady.

Zdůrazňuje pouze, že z judikatury Soudního dvora (výše uvedené rozsudky EMI a Phil Collins a další) vyplývá, že za současného stavu práva Společenství a při neexistenci ustanovení Společenství o harmonizaci právních předpisů přísluší stanovení podmínek a způsobů ochrany literárního a uměleckého vlastnictví členským státům. Podle ní se harmonizační opatření Společenství týkají pouze velmi omezené části oblastí upravených Dohodou TRIPs (oddíl 6 části II týkající se topografií integrovaných obvodů).

Konečně portugalská vláda trvá na skutečnosti, že účast členských států se vynucuje rovněž přítomností ustanovení o soudních řízeních v části III Dohody TRIPs (oddíl 2 části III Dohody TRIPs) a trestních ustanovení (oddíl 5 části III Dohody TRIPs), což jsou oblasti spadající do vlastní pravomoci členských států.

Nizozemská vláda se zase domnívá, že Dohoda TRIPs upravuje do značné míry oblasti, v nichž členské státy mají pravomoc, jelikož na úrovni Společenství nedošlo k žádné harmonizaci. Připomíná, že nařízení o ochranné známce Společenství ponechává v platnosti vnitrostátní právní předpisy v oblasti ochranných známek a že kromě toho jsou smluvní předpisy v oblasti patentů mezivládní povahy.

Kromě toho trvá na skutečnosti, že Dohoda TRIPs upravuje oblasti, v nichž členské státy mají výlučnou pravomoc, zejména článek 61 Dohody TRIPs o trestních řízeních. Na rozdíl od všech ostatních členských států nizozemská vláda odkazuje na ustanovení hlavy VI Smlouvy o Evropské unii, která se týkají spolupráce v oblasti spravedlnosti a vnitřních věcí. Podle ní mezivládní konference tím, že ustanovením, která se týkají trestního práva, poskytla odlišné postavení v porovnání s postavením poskytnutým ustanovením Smlouvy o ES, jasně uvedla, že tato oblast spadá do pravomoci členských států.

Podle ní pouze tyto důvody postačí k tomu, aby se účast členských států na uzavření Dohody TRIPs stala nezbytnou. Je to tím důležitější, že pouze členské státy mohou odpovídat za dodržování závazků, které v této oblasti vyplývají z Dohody.

XIII –  Problém zastoupení některých území závislých na členských státech, která ale nepatří do Společenství

Pokud jde o postavení závislých území, jejichž vnější vztahy jsou zajišťovány některými členskými státy, je podle Komise nepochybné, že dotyčné členské státy jsou způsobilé uzavřít Dohodu o WTO jménem těchto území v rozsahu, v němž tato území mohou být sama stranami Dohody o WTO.

Rada uvádí, že pokud jde o GATT, některé členské státy mají nadále pravomoc uzavírat a provádět dohody jménem území, na něž se smlouvy o založení Evropských společenství neuplatní, to znamená na zámořská území.

Vláda Spojeného království poznamenává, že pouze ona má pravomoc uzavřít Dohodu o WTO jménem svých závislých území, která nejsou jednotlivě Členy WTO. Odkazuje na výše uvedený posudek č. 2/91 (bod 35).

Francouzská vláda zdůrazňuje, když odkazuje na stejný posudek, že pokud ustanovení mezinárodní dohody nespadají do oblasti podléhající režimu přidružení zámořských zemí a území, členské státy, které zajišťují mezinárodní vztahy těchto území, mají pravomoc uzavírat dotčené dohody.

Dohoda o WTO a dohody k ní připojené v mnoha bodech nespadají do oblasti podléhající režimu přidružení zámořských zemí a území. To vychází zaprvé z věcné působnosti Dohody o WTO a jejích příloh: specifická odvětví, jako jsou poskytování služeb v oblasti dopravy, ale také duševní vlastnictví, v současné době nepodléhají režimu přidružení se ZZÚ (zámořské země a území). Vyplývá to rovněž z „osobní“ působnosti Dohody o WTO a jejích příloh. Na obchod s výrobky mezi zámořskými zeměmi a územími a třetími zeměmi, jakož i na usazování a poskytování služeb státních příslušníků nebo podniků ze třetích zemí, pokud nejsou usazeni či usazeny v některém členském státě Společenství, se totiž ustanovení režimu přidružení se ZZÚ nevztahují.

Nizozemská vláda se domnívá, že bez ohledu na konečné rozdělení pravomocí mezi Společenstvím a členskými státy jsou členské státy, které mají vazby se zámořskými zeměmi a územími, alespoň oprávněny k tomu, aby na ochranu zájmů těchto zemí a území uzavřely Dohodu o WTO autonomním způsobem, a při uplatňování této dohody jednaly ve prospěch těchto zemí a území.

V tomto ohledu připomíná judikaturu Soudního dvora ve výše uvedeném posudku č. 1/78, který se týká mezinárodní dohody o přírodním kaučuku, a rovněž ve výše uvedeném posudku č. 2/91, který se týká úmluvy MOP č. 170.

Dále uvádí prohlášení o zastoupení zámořských zemí a území uvedených v čl. 227 odst. 3 a odst. 5 písm. a) a b) Smlouvy o ES, přijaté při uzavření Smlouvy o Evropské unii. Toto prohlášení vykládá tak, že platí pro všechny kapitoly Smlouvy o Evropské unii (14). Podle ní na základě tohoto prohlášení členský stát, který na mezinárodní úrovni zastupuje závislá území, musí v rámci možností dbát na to, aby jeho zásah nebyl v rozporu s všeobecným postojem přijatým Společenstvím v dané záležitosti. Podle nizozemské vlády tyto zásady platí také v rámci správy Dohody o WTO.

XIV –  Dopad otázky pravomoci na způsoby vyjádření stanovisek v rámci WTO

Komise uvádí, že souhlasila s tím, aby se členské státy staly Členy WTO, poněvadž považovala z politických důvodů za vhodné zachovat situaci, která existovala v rámci GATT, to znamená společnou účast Evropských společenství a členských států, zpevněnou pravidly Společenství, pokud jde o stanoviska přijímaná v rámci GATT.

Domnívá se, že uzavření Dohody pouze Společenstvím bude mít za následek to, že členské státy, které se stanou plnoprávnými Členy WTO v souladu s články XI a XIV Dohody o WTO (viz výše II. Statut Evropských společenství ve WTO), již nebudou moci vykonávat veškerá svá svrchovaná práva v rámci WTO, ale budou jakožto Členové WTO podléhat postupům Společenství, které vyplývají z článku 113 nebo jiných relevantních ustanovení Smlouvy o ES. Komise jim tedy bude sloužit jako mluvčí a oficiální stanoviska budou moci být přijímána v rámci WTO pouze na základě postupů podle článku 113 (nebo jakéhokoliv jiného relevantního článku Smlouvy). Členské státy se budou moci vyjadřovat a zaujímat stanoviska pouze tehdy, když k tomu budou zvláště zplnomocněny, nebo když se budou vyjadřovat jménem jednoho ze svých „závislých území“. Taková je ostatně současná situace v rámci GATT.

Komise tvrdí, že pokud by si členské státy zachovaly některé pravomoci, pokud jde o Dohodu GATS nebo Dohodu TRIPs, mohly by se stejně jako Společenství ocitnout v právní situaci, kdy by nemohly vykonávat právo přijímat opatření křížové odvety. V případě, že by byl členský stát v oblasti své pravomoci řádně oprávněn přijímat odvetná opatření, ale usoudil by, že by byla neúčinná, pokud by byla přijata v oblastech upravených Dohodami GATS nebo TRIPs, neměl by tak s ohledem na právo Společenství pravomoc přijímat odvetná opatření v oblasti obchodu zbožím, poněvadž tato oblast v každém případě spadá do výlučné pravomoci Společenství na základě článku 113 Smlouvy. Opačně, pokud by Společenství získalo právo na odvetné opatření v oblasti zboží, ale usoudilo by, že je nezpůsobilé jej vykonávat, ocitlo by se v právní situaci, kdy by nemohlo přijmout odvetná opatření v oblasti služeb nebo Dohody TRIPs, poněvadž by nezbytné pravomoci byly vyhrazeny členským státům.

Podle Komise by mohlo přiznání pravomocí členským státům v oblasti Dohod GATS a TRIPs vést k nerovnostem jak pro členské státy, tak pro Společenství. V případě, kdy by třetí země získala právo k odvetnému opatření vůči Společenství za porušení Dohody GATT nebo některé z dohod o zboží, ale kdy by podle postupu článku 22 ujednání při řešení sporů byla nakonec oprávněna přijmout odvetná opatření v oblasti spadající do pravomoci členských států v rámci Dohod GATS nebo TRIPs, by tak členské státy byly potrestány za porušení, které by bylo přičitatelné pouze Společenství. Stejně tak by Společenství mohlo být postiženo odvetnými opatřeními v oblasti zboží za porušení, jehož se dopustil některý z jeho členských států v rámci Dohod GATS nebo TRIPs.

Rada rozhodně zpochybňuje to, že určení způsobů účasti Společenství a jeho členských států ve WTO je otázkou politické povahy. Domnívá se, že společná účast Společenství a členských států ve WTO je právně odůvodněná a může být uskutečněna při dodržení zásady soudržnosti vnější činnosti Unie zakotvené čl. C druhým podostavcem (15) a čl. J.1 odst. 4 druhou a třetí větou(16) Smlouvy o Evropské unii, článkem 5 Smlouvy o ES, jakož i podmínkami stanovenými Soudním dvorem v jeho výše uvedeném posudku č. 2/91.

Rada prohlašuje, že si uvědomuje právní povinnost, kterou mají orgány Společenství a členské státy, aby našly formy, které by zaručovaly společnou, koordinovanou a soudržnou činnost Společenství a členských států. Připouští, že v současné době není schopna předložit text, který by definoval takové formy účasti. Odpovědnost za to přičítá Komisi, která se vzhledem ke svému „absolutistickému“ postoji k výlučné pravomoci Společenství uzavřít Dohodu o WTO a její přílohy odmítla zúčastnit diskuse o tomto problému.

Podle jejího názoru není tento problém nepřekonatelný. Jednání Uruguayského kola byla za Společenství a jeho členské státy vedena tak, aby zajišťovala jednotu postupu. Správa dohod v rámci WTO bude pravděpodobně méně složitá než jednání.

Žádná skutečnost neopravňuje Komisi předpokládat, že by požadavky uvedené ve Smlouvě o Unii, smlouvách a judikatuře Soudního dvora mohly být v budoucnu porušeny. Komise může ostatně využít soudních prostředků, které má k dispozici (články 169 a 173 Smlouvy) pro zajištění souladu aktů Rady a členských států s právem Společenství.

Členské státy, které předložily vyjádření, souhlasí s Radou.

Vláda Spojeného království, poté, co odkázala na výše uvedený posudek č. 2/91 a na čl. C druhý pododstavec Smlouvy o Evropské unii, jak učinila Rada, zdůrazňuje, že druh úzkého spojení, doporučeného těmito texty, přesně charakterizoval jednání Uruguayského kola. Tato jednání ukázala, že je možné nalézt a účinně uvést do chodu systém jednání se třetími zeměmi při dodržování pravomocí Společenství a členských států.

Francouzská vláda, která uvádí, že počet hlasů Společenství přímo a výhradně závisí na příslušnosti členských států k WTO, má jako Rada za to, že příslušnost členských států je odůvodněná nikoliv údajnými politickými důvody, ale existencí pravomocí, které tyto členské státy mají, jinými slovy nevýlučnou povahou pravomoci Společenství pro uzavření této dohody.

Nizozemská vláda, která odkazuje na výše uvedený posudek č. 2/91, na povinnost loajality v rámci Společenství formulovanou článkem 5 Smlouvy o ES, jakož i na nezbytnost zajištění soudržnosti vnějších činností Unie, uvedenou v čl. C druhém pododstavci Smlouvy o Evropské unii, se domnívá, že Rada, Společenství a členské státy se mohou dohodnout na všech aspektech činnosti, kterou je třeba vést v rámci WTO, jako je vzájemné sbližování stanovisek, výkon funkce mluvčího během jednání a zásah v rámci řešení sporů.

Zdůrazňuje, že vypracování takového ujednání při dodržení stávajících pravomocí Společenství a pravomocí členských států je věcí vnitřní, kterou je třeba vyřešit mezi Společenstvím a členskými státy, která nic nemění na skutečnosti, že Společenství nemá výlučné pravomoci v oblastech upravených Dohodou o WTO.

Pro případ společné účasti členských států Společenství na uzavření Dohody o WTO a jejích příloh španělská vláda uznává nezbytnost koordinovat současnou a budoucí činnost Společenství a členských států v rámci nové organizace. V tomto ohledu uvádí stejnou judikaturu (posudky č. 1/78 a 2/91) a stejné smluvní předpisy jako ostatní vlády, které předložily vyjádření (povinnost loajality v rámci Společenství uvedená v článku 5 Smlouvy o ES).

Řecká vláda pouze zdůrazňuje, že společná účast Společenství a členských států v řízeních týkajících se přijetí rozhodnutí WTO bude moci fungovat pouze tehdy, pokud bude dodržována zásada soudržnosti vnějších činností Evropské unie, kterou zakotvuje čl. C druhý pododstavec Smlouvy o Evropské unii.

XV –  Otázky rozpočtové a finanční povahy

Pokud jde o finanční ustanovení Dohody o WTO, Komise zdůrazňuje, že provozní výdaje WTO, přestože jsou naprosto nutné pro řádný chod Organizace, nezaujímají v Dohodě ústřední místo, jak tomu bylo v případě finančních ustanovení v systematice dohody o přírodním kaučuku, která je předmětem výše uvedeného posudku č. 1/78 (bod 55). Rozpočet WTO je pouhým důsledkem sledování obecných cílů Organizace.

I když by tedy platba stanovených příspěvků měla být prováděna členskými státy, toto nemůže zpochybnit výlučnou pravomoc Společenství uzavřít Dohodu o WTO: členské státy by jednoduše plnily na účet Společenství mezinárodní závazky, které by bylo oprávněno sjednávat pouze Společenství.

Pro případ, že by Soudní dvůr byl nicméně názoru, že členské státy mohou přispívat svým vlastním jménem do rozpočtu WTO, Komise zdůrazňuje, že sdílené pravomoci, které by z toho vyplývaly, by byly nadále omezeny na rozpočtové a finanční aspekty nové organizace.

Portugalská vláda se domnívá, že jedním z rozhodujících důvodů k tomu, aby mezinárodní smlouva byla uzavřena společně, ale autonomně Společenstvím a členskými státy, je financování výdajů vyplývajících z uplatnění Smlouvy členskými státy. Judikatura Společenství tento výklad potvrdila ve výše uvedeném posudku č. 1/78.

Portugalská vláda zdůrazňuje, že členské státy budou financovat výdaje vyplývající ze zřízení a fungování WTO, vzhledem k tomu, že jsou jejími původními Členy (viz článek XI Dohody o zřízení WTO). Domnívá se, že tato skutečnost stačí pro odůvodnění účasti členských států na uzavření Dohody, a to ze dvou důvodů.

První důvod vychází z práva Společenství: v praxi Společenství je jedním z rozhodujících důvodů pro uzavření mezinárodní dohody Společenstvím a členskými státy to, že financování výdajů vyplývajících z uplatnění Smlouvy přísluší členským státům.

Na rozdíl od toho, co tvrdí Komise, nezáleží na tom, zda financování zaujímá podstatné místo v systematice Dohody (jak tomu bylo v případě dohody o přírodním kaučuku, ohledně níž byl vydán posudek č. 1/78), nebo nikoliv. Řada mezinárodních dohod o základních výrobcích tak byla uzavřena po vydání posudku č. 1/78 ve formě smíšené dohody, poněvadž finanční odpovědnost příslušela národním rozpočtům, i když příspěvky směřovaly pouze k pokrytí výdajů vlastních fungování orgánů zřízených pro spravování předmětných dohod. Opačně, obdobné dohody byly přijaty čistě ve formě Společenství z jediného důvodu, že bylo stanoveno, že jejich financování bude prováděno z rozpočtu Společenství.

Ve prospěch účasti členských států na uzavření Dohody o WTO portugalská vláda uvádí druhý důvod, vycházející z vlastního ústavního práva. Na základě čl. 164 písm. j) Ústavy Portugalské republiky přísluší Shromáždění Republiky schvalování mezinárodních smluv, které stanoví účast Portugalska v mezinárodních organizacích, a dále prezidentovi Republiky jejich ratifikace (viz čl. 137 písm. b). Podle ní přistoupení Portugalska k Evropským společenstvím nemůže znemožnit uplatnění těchto ústavních ustanovení, alespoň v případech, kdy účast Portugalska v mezinárodních organizacích implikuje finanční příspěvky k tíži národního rozpočtu.

XVI –  Odpovědi navrhované Komisí, Radou a státy, které předložily vyjádření, na otázky položené v žádosti o posudek

S ohledem na předcházející úvahy Komise a účastníci, kteří předložili vyjádření, navrhují následující odpovědi na položené otázky.

Komise navrhuje:

„–      části Dohody o zřízení Světové obchodní organizace (WTO), které se týkají obchodu zbožím, to znamená Dohoda GATT z roku 1994 a její přílohy, spadají do výlučné pravomoci Společenství v rámci článku 113 Smlouvy o ES, pravděpodobně s výjimkou některých aspektů, týkajících se produktů ESUO;

–      část Dohody o WTO týkající se obchodu službami (GATS) spadá rovněž do výlučné pravomoci Společenství v rámci článku 113 Smlouvy o ES nebo článků 235 nebo 100 A uvedené Smlouvy, a případně podle zásady implicitních pravomocí ve smyslu právní teorie posudku č. 1/76 a právní teorie AETR;

–      část Dohody o WTO, která se týká obchodu v oblasti práv k duševnímu vlastnictví (TRIPs) rovněž spadá do výlučné pravomoci Společenství v rámci článku 113 Smlouvy o ES nebo článků 100 A nebo 235 uvedené Smlouvy, a případně podle zásady implicitních pravomocí ve smyslu právní teorie posudku č. 1/76 a právní teorie AETR.“

Rada navrhuje následující:

„Co se týče řízení

Rada ponechá řešení otázky, zda za zvláštních okolností případu – jelikož se jedná nikoliv o dohodu „zamýšlenou“, nýbrž již podepsanou s výhradou uzavření – je žádost o (předběžný) posudek přípustná, na úvaze Soudního dvora. V každém případě považuje za nezbytné, aby otázky položené Komisí byly Soudním dvorem přeformulovány.

Co se týče věci samé

Společenství má výlučnou pravomoc, pokud jde o téměř celou Dohodu GATT, s výjimkami, zejména pokud jde o režim uplatnitelný na produkty podléhající Smlouvě o ESUO a na zámořská území, na která se nevztahují Smlouvy Společenství. Kromě toho má Společenství podle judikatury AETR výlučnou pravomoc, pokud jde o některé zvláštní aspekty Dohod GATS a TRIPs.

Mimo jiné a především v rozsahu, v němž Rada již nyní rozhodla o nevykonávání případné pravomoci Společenství, pokud jde o Dohody GATS a TRIPs, je pravomoc členských států pro velký počet oblastí upravených těmito dvěma dohodami rozhodující. Konečně, některé oblasti, na něž se vztahují Dohody GATS a TRIPs, mohou v každém případě podle současného stavu Smlouvy spadat pouze do pravomoci členských států.“

Rada navrhuje, aby:

„v rozsahu, v němž je žádost o posudek přípustná, na ni Soudní dvůr odpověděl v následujícím smyslu:

Uzavření dohod vzešlých z Uruguayského kola společně Společenstvím a členskými státy je slučitelné s rozdělením pravomocí stanoveným smlouvami o založení Evropských společenství“.

Vláda Spojeného království navrhuje následující:

„1)      Společenství má pravomoc účastnit se uzavření Dohody GATS na základě článků 54, 57, 66, 75, 84, 99 a 100 A Smlouvy o ES.

2)      Členské státy mají rovněž pravomoc účastnit se uzavření Dohody GATS.

3)      Členské státy mají pravomoc účastnit se uzavření Dohody TRIPs.

4)      Společenství má rovněž pravomoc účastnit se uzavření Dohody TRIPs na základě článků 100 A, 113 a 235 Smlouvy o ES.

5)      Členské státy mají pravomoc účastnit se uzavření dohody o zřízení Světové obchodní organizace“.

Francouzská vláda „vyzývá Soudní dvůr, aby na žádost Komise odpověděl tak, že uzavření Dohody o WTO (včetně k ní připojených příloh) spadá zároveň do pravomocí Společenství i do pravomocí členských států a že, pokud jde o Společenství, rozhodnutí nemůže vycházet z právního základu omezeného pouze na článek 113 ani pouze z článků 100 A, 113 a 235“.

Španělská vláda vyzývá Soudní dvůr, aby vydal posudek, ve kterém by konstatoval, že mezi Společenstvím a členskými státy v rámci Dohody o zřízení Světové obchodní organizace existují sdílené pravomoci, a že v důsledku toho má tato dohoda smíšenou povahu.

Portugalská vláda navrhuje:

„–      Dohoda o WTO v části, která se týká služeb, práv k duševnímu vlastnictví, právní úpravy o obchodu výrobky, kterých se týká Smlouva o ESUO, upravuje oblasti, které zčásti spadají do souběžné nebo vlastní pravomoci členských států;

–      financování provozních výdajů WTO z národních rozpočtů je otázkou vyhrazenou vlastní pravomoci členských států;

–      jelikož oblasti, kterých se týká Dohoda o WTO, spadají zčásti do pravomoci Společenství a zčásti do pravomoci členských států, je forma smíšené dohody nejenom slučitelná se systémem Společenství rozdělení pravomocí stanoveným v základních Smlouvách, ale je také jediná, která může zajistit jednotu a soudržnost zájmů Evropské unie a členských států ve Světové obchodní organizaci, pokud jde o mezinárodní zastoupení.“

Německá vláda navrhuje:

„Dohody GATS a TRIPs, cla ESUO a Dohoda o WTO musí být uzavřeny ve formě smíšených dohod. Tyto dohody musí být ratifikovány Spolkovou republikou Německo“.

Dánská vláda navrhuje:

„Evropská společenství nemají (...) výlučnou pravomoc uzavřít Dohodu o zřízení Světové obchodní organizace“.

Podle dánské vlády

„členské státy mohou rozhodnout, zda Společenství uzavře dohodu. Členské státy mohou rovněž zvolit smíšenou formu tak, aby dohoda byla uzavřena jak Společenstvím, tak i členskými státy. Podle dánské vlády by otázka uplatnění dohody měla být součástí tohoto posouzení. V oblastech, v nichž členské státy v současné době nebo v budoucnosti zamýšlejí uplatnit tuto dohodu vnitrostátně, není vhodné, aby Společenství uzavíralo dohodu samo. Týká se to některých částí Dohod GATS a TRIPs. Pro obě dvě oblasti upravené těmito dvěma dohodami považuje dánská vláda za nezbytné zachovat smíšenou pravomoc a přidat k dohodě označení nezbytného právního základu“.

Pro případ, že by Soudní dvůr měl za to, že je žádost o posudek předložená Komisí přípustná, nizozemská vláda se domnívá, že uzavření Dohody o WTO a jejích příloh spadá do společné pravomoci členských států a Společenství.

Řecká vláda

„od Soudního dvora očekává, že se vyjádří ve prospěch stanovisek obhajovaných Radou“.

Evropský parlament navrhuje Soudnímu dvoru, aby:

„–      prohlásil, že Dohoda o zřízení Světové obchodní organizace musí být uzavřena na základě čl. 228 odst. 3 druhého pododstavce Smlouvy o ES;

–      prohlásil, že nezávisle na tom, co bylo uvedeno, článek 113 Smlouvy o ES není dostatečným právním základem;

–      prohlásil, že případné použití článku 235 Smlouvy o ES nebo judikatury Soudního dvora by žádným způsobem nemohlo být vykládáno tak, že pro Parlament může založit právní závazek vydat souhlasné stanovisko i v případech, kdy by uzavření dohody s ohledem na její obsah bylo pro Evropský parlament nepřijatelné.“

XVII –  Otázky položené Soudním dvorem Komisi, Radě a členským státům a odpovědi poskytnuté na tyto otázky

Soudní dvůr se rozhodl položit Komisi a účastníkům, kteří předložili vyjádření, následující otázky.

A –  První otázka

Komise je požádána, aby odpověděla na argument, který Rada vyvozuje ze způsobu, jakým byla vyhotovena listina specifických závazků předložená jménem Společenství a členských států. Z přezkoumání tohoto dokumentu totiž vyplývá, že podmínky kladené na zrušení omezení v přístupu na trh služeb a omezení tímto zrušením způsobená se v každém členském státě liší.

V odpovědi se Komise domnívá, že způsob přípravy nabídky Společenství, její obsah a právní důvod nemají žádný dopad na otázku stanovení pravomoci Společenství.

Komise tak souhlasila s tím, aby listina byla předložena jménem Společenství a jeho členských států pouze pro uklidnění obavy těchto členských států, že nebudou moci získat postavení Člena WTO v případě neexistence nabídky „Služby“ předložené jejich jménem. Tento čistě politický ústupek neznamená uznání pravomoci členských států pro uzavření Dohody GATS.

Pokud jde o rozdíly mezi jednotlivými členskými státy v podmínkách pro odstranění omezení v přístupu na trhy služeb jednoho členského státu jiným členským státem, lze je vysvětlit metodologií přijatou Dohodou GATS a nedokončením harmonizace Společenství.

Základním cílem Dohody GATS je liberalizace mezinárodního obchodu službami. Ve snaze o flexibilitu však články XVI a XVII Dohody GATS opravňují Členy WTO k zápisu omezení a podmínek na jejich listiny specifických závazků. Z důvodů transparentnosti bylo považováno za vhodné vyjmenovat druhy stávajících omezení, spíše než uvádět obecné ustanovení „standstill“.

Vyjmenování stávajících omezení se v jednotlivých členských státech liší, poněvadž harmonizace Společenství nebyla úplná a členské státy ještě mají souběžnou vnitřní pravomoc. Z toho však nevyplývá, že vnější pravomoci jsou rovněž sdílené.

Oblast zboží poskytuje frapantní příklad výlučné vnější pravomoci Společenství překrývající se s částečně souběžnou vnitřní pravomocí. Například právní úprava v oblasti technických překážek obchodu nadále na vnitřní úrovni zčásti spadá do pravomoci členských států, zatímco na mezinárodní úrovni má Společenství výlučnou pravomoc na základě článku 113 Smlouvy. Právě na základě tohoto ustanovení uzavřelo Společenství Kodex GATT o technických překážkách obchodu. Pokud by v současné době měl být proveden inventární soupis stavu v oblasti technických standardů a norem uplatňovaných na zboží, srovnatelný s listinou závazků v oblasti služeb, rozdílnost by byla značná. Nezpochybňuje to však výlučnou pravomoc Společenství uzavřít mezinárodní dohodu, týkající se liberalizace v této oblasti. Společenství z toho vyvozuje, že ze způsobu vypracování a z obsahu listin specifických závazků nelze pro určení příslušných pravomocí Společenství a členských států pro uzavření Dohody GATS vyvodit žádný argument.

B –  Druhá otázka

Podle shrnutí, jaké Komise činí z posudku č. 1/76, není pravomoc Společenství pro přijímání mezinárodních závazků omezena na případ, kdy již vnitřní pravomoc byla použita, může však rovněž existovat, jsou-li vnitřní opatření Společenství přijata pouze při uzavření a uvedení mezinárodních dohod v platnost. Komise je požádána o to, aby uvedla vnitřní opatření, jejichž přijetí je zamýšleno při uzavření a uvedení Dohody GATS a Dohody TRIPs v platnost.

Komise uplatňuje, že ve svém návrhu prováděcích aktů výsledků Uruguayského kola, který byl nedávno předán Radě, navrhla:

–      změnu článků 5 a 29 nařízení Rady (ES) č. 40/94 ze dne 20. prosince 1993 o ochranné známce Společenství (Úř. věst. L 11, s. 1; Zvl. vyd. 17/01, s. 146);

–      změnu nařízení Rady, která se týkají ochrany zeměpisných označení vín, aromatizovaných vín a lihovin [nařízení Rady (EHS) č. 822/87 ze dne 16. března 1987 o společné organizaci trhu s vínem (neoficiální překlad) (Úř. věst. L 84, s. 1); nařízení Rady č. 1576/89 ze dne 29. května 1989, kterým se stanoví obecná pravidla pro definici, označování a obchodní úpravu lihovin (Úř. věst. L 160, s. 1; Zvl. vyd. 03/09, s. 59), a nařízení Rady č. 1601/91 ze dne 10. června 1991, kterým se stanoví obecná pravidla pro definici, označování a obchodní úpravu aromatizovaných vín, aromatizovaných vinných nápojů a aromatizovaných vinných koktejlů (Úř. věst. L 149, s. 1; Zvl. vyd. 03/11, s. 286)];

–      rozhodnutí o rozšíření ochrany směrnice Rady 87/54/EHS ze dne 16. prosince 1986 o právní ochraně topografií polovodičových výrobků (Úř. věst. 1987, L 24, s. 36) na fyzické a právnické osoby zemí Členů WTO;

–      pozměněný návrh nařízení, které stanovuje opatření pro zákaz propouštění do volného oběhu, vývozu nebo tranzitu padělaného zboží a pirátského zboží.

Komise dodává, že se bezprostředně omezila pouze k navržení opatření, která jsou naprosto nezbytná pro správné provádění Dohody o WTO a jejích příloh. Proto bude uvažovat až později o opatřeních Společenství pro provádění Dohody GATS.

C –  Třetí otázka

1.      Komise uvedla, že žádné ustanovení kapitol Smlouvy o ES o právu usazování a volném pohybu služeb nezavazuje zákonodárce Společenství k čistě vnitřnímu použití (to znamená vůči státním příslušníkům členských států) pravomocí, které mu tyto kapitoly svěřují. Komise je požádána o to, aby uvedla případy, ve kterých, a úvahy, na základě kterých zákonodárce Společenství již použil tyto pravomoci vůči státním příslušníkům třetích zemí.

Komise poskytla seznam třiceti tří aktů sekundárního práva, obsahujících vnější aspekty. Některé byly přijaty v oblasti bankovní, finanční, pojišťovnictví a telekomunikací a jsou založeny na článku 54, čl. 57 odst. 2 nebo článku 66 Smlouvy. Jiné byly přijaty v oblasti dopravy a jsou založeny na čl. 84 odst. 2 Smlouvy. Nejdůležitější z aktů uváděných Komisí je možné seskupit následovně.

a)      Některé akty sekundárního práva stanoví, že se jejich ustanovení uplatňují rovněž vůči pobočkám Společenství společností ze třetích států, ba dokonce pro ně stanoví zvláštní ustanovení.

Viz:

–        článek 3 směrnice Rady  89/117/EHS ze dne 13. února 1989 o povinnostech poboček usazených ve členském státě, zřízených úvěrovými a finančními institucemi se sídlem mimo tento členský stát, pokud se jedná o zveřejňování ročních účetních dokladů (Úř. věst. L 44, s. 40; Zvl. vyd. 06/01, s. 213), založené na článku 54 Smlouvy;

–        článek 7 jedenácté směrnice Rady 89/666/EHS ze dne 21. prosince 1989 o zveřejňování poboček vytvořených v členském státě některými formami společností řídících se právem jiného členského státu (Úř. věst. L 395, s. 36; Zvl. vyd. 17/01, s. 100), založené na článku 54 Smlouvy;

–        směrnice Rady 91/308/EHS ze dne 10. června 1991 o předcházení zneužití finančního systému k praní peněz, založená na čl. 57 odst. 2 a na článku 100 A (Úř. věst. L 166, s. 77; Zvl. vyd. 09/01, s. 153);

–        směrnice Evropského parlamentu a Rady 94/19/ES ze dne 30. května 1994 o systémech pojištění vkladů (Úř. věst. L 135, s. 5; Zvl. vyd. 06/02, s. 252), založená na čl. 57 odst. 2 Smlouvy. Článek 6 této směrnice stanoví, že členské státy ověří, zda pobočky zřízené úvěrovou institucí, která má sídlo mimo Společenství, mají pojistné krytí rovnocenné krytí, které stanoví tato směrnice. Pokud tomu tak není, mohou členské státy stanovit, že pobočky zřízené úvěrovou institucí, která má sídlo mimo Společenství, se musí připojit k některému systému pojištění vkladů, který působí na jejich území.

b)      Ve finanční oblasti se právní úprava Společenství uplatní na veškeré cenné papíry, které jsou přijaty nebo které jsou předmětem žádosti o přijetí ke kotování na burze cenných papírů, která se nachází nebo působí v členském státě, i když je jejich vystavovatel usazen ve třetím státě.

Viz články 1 směrnice Rady 79/279/EHS ze dne 5. března 1979 o koordinaci podmínek pro přijetí cenných papírů ke kotování na burze cenných papírů (neoficiální překlad) (Úř. věst. L 66, s. 21) a směrnice Rady 80/390/EHS ze dne 17. března 1980 o koordinaci požadavků na sestavení, kontrolu a šíření prospektů cenných papírů, které mají být zveřejněny pro přijetí cenných papírů ke kotování na burze cenných papírů (neoficiální překlad) (Úř. věst. L 100, s. 1), přičemž obě tyto směrnice jsou založeny na čl. 54 odst. 3 písm. g) a článku 100 Smlouvy.

c)      Ve velmi podobném sledu myšlenek se jedna ze směrnic uplatní na společnosti ze třetích zemí, jejichž akcie byly přijaty ke kotování na burze cenných papírů Společenství.

Viz směrnice Rady 82/121/EHS ze dne 15. února 1982 o informacích, které mají pravidelně uveřejňovat společnosti, jejichž akcie byly přijaty ke kotování na burze cenných papírů (neoficiální překlad) (Úř. věst. L 48, s. 26), založená na čl. 54 odst. 3 písm. g) a na článku 100 Smlouvy.

Jiná směrnice se uplatní na společnosti ze třetích zemí, které nabývají nebo postupují podstatný podíl ve společnosti, na kterou se vztahují právní předpisy jednoho z členských států a jejíž akcie jsou přijaty ke kotování na burze cenných papírů Společenství.

Viz směrnice Rady 88/627/EHS ze dne 12. prosince 1988 o zveřejňování informací o nabytí nebo postoupení podstatného podílu ve společnosti kotované na burze (neoficiální překlad) (Úř. věst. L 348, s. 62), založená na článku 54 Smlouvy.

d)      Směrnice „televize bez hranic“ stanoví, že každý členský stát zabezpečí, aby veškeré šíření televizního vysílání zajišťované subjekty televizního vysílání, které spadají do jeho pravomoci, nebo subjekty televizního vysílání, které užívají kmitočty nebo kapacitu družice udělenou dotyčným členským státem nebo družicové spojení umístěné v dotyčném členském státu i tehdy, nespadají-li do pravomoci žádného členského státu, bylo v souladu s právními předpisy vztahujícími se na vysílání určené veřejnosti v dotyčném členském státě.

Viz článek 2 směrnice Rady 89/552/EHS ze dne 3. října 1989 o koordinaci některých právních a správních předpisů členských států upravujících provozování televizního vysílání (Úř. věst. L 298, s. 23; Zvl. vyd. 06/01, s. 224), založené na čl. 57 odst. 2 a článku 66 Smlouvy.

e)      Některé akty sekundárního práva opravňují Společenství ke spolupráci s orgány třetích zemí za účelem posílení účinnosti právních předpisů Společenství.

Viz:

–        směrnice Rady 92/30/EHS ze dne 6. dubna 1992 o dohledu nad úvěrovými institucemi na konsolidovaném základě (neoficiální překlad) (Úř. věst. L 110, s. 52), založená na čl. 57 odst. 2 Smlouvy. Článek 8 opravňuje Radu k uzavírání dohod s třetími zeměmi o prostředcích výkonu dohledu na konsolidovaném základě jednak nad úvěrovými institucemi, jejichž mateřské podniky mají sídlo ve třetí zemi, a jednak nad úvěrovými institucemi ve třetích zemích, jejichž mateřské podniky, ať už jsou to úvěrové instituce nebo finanční holdingové společnosti, mají sídlo ve Společenství;

–        směrnice Rady 89/592/EHS ze dne 13. listopadu 1989 o koordinaci předpisů o obchodování zasvěcených osob (neoficiální překlad) (Úř. věst. L 334, s. 30), založená na článku 100 A Smlouvy. Článek 11 opravňuje Společenství k uzavírání dohod se třetími státy v oblastech upravených touto směrnicí.

f)      Některé akty sekundárního práva opravňují Společenství k uzavírání dohod s jednou nebo s více třetími zeměmi za účelem dohodnutí výhodnějších pravidel pro pobočky Společenství společností z těchto třetích států, než jsou pravidla obsažená v těchto aktech sekundárního práva, pokud je srovnatelné zacházení vyhrazeno pobočkám společností Společenství v těchto třetích zemích (zásada vzájemnosti). Komise v tomto ohledu odkazuje:

–        na čl. 9 odst. 3 první směrnice Rady 77/780/EHS ze dne 12. prosince 1977 o koordinaci právních a správních předpisů týkajících se přístupu k činnosti úvěrových institucí a jejího výkonu (neoficiální překlad) (Úř. věst. L 322, s. 30), založené na článku 57 Smlouvy;

–        na článek 32 první směrnice Rady 79/267/EHS ze dne 5. března 1979 o koordinaci právních a správních předpisů týkajících se přístupu k činnosti v přímém životním pojištění a jejího výkonu (neoficiální překlad) (Úř. věst. L 63, s. 1), taktéž založené na článku 57 Smlouvy;

–        na článek 29 první směrnice Rady 73/239/EHS ze dne 24. července 1973 o koordinaci právních a správních předpisů týkajících se přístupu k činnosti v přímém pojištění jiném než životním a jejího výkonu (Úř. věst. L 228, s. 3; Zvl. vyd. 06/01, s. 14), založené na čl. 57 odst. 2 Smlouvy. Podle článku 29 této první směrnice tak byla uzavřena dohoda se Švýcarskou konfederací na základě čl. 57 odst. 2 a článku 235 (Úř. věst. 1991, L 205, s. 2).

g)      Jiné akty sekundárního práva upravují stalý postup pro hodnocení přístupu vyhrazeného hospodářským subjektům Společenství na trhy třetích států. Pokud se ukáže, že podniky Společenství na nich nepožívají srovnatelného přístupu na trh jako přístup poskytovaný Společenstvím podnikům z těchto třetích států, může Komise zahájit jednání s dotyčnou třetí zemí pro napravení situace, případně navrhnout Radě uzavření trhu Společenství dceřiným společnostem Společenství společností z tohoto třetího státu.

V tomto ohledu Komise odkazuje:

–        na články 8 a 9 druhé směrnice Rady 89/646/EHS ze dne 15. prosince 1989 o koordinaci právních a správních předpisů týkajících se přístupu k činnosti úvěrových institucí a jejího výkonu a o změně směrnice 77/780/EHS (neoficiální překlad) (Úř. věst. L 386, s. 1), založené na čl. 57 odst. 2;

–        na článek 4 směrnice Rady 90/618/EHS ze dne 8. listopadu 1990, kterou se mění směrnice 73/239/EHS a směrnice 88/357/EHS o koordinaci právních a správních předpisů členských států týkajících se přímého pojištění jiného než životního, zejména ve vztahu k pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel (Úř. věst. L 330, s. 44; Zvl. vyd. 06/01, s. 252);

–        na článek 8 druhé směrnice Rady 90/619/EHS ze dne 8. listopadu 1990 o koordinaci právních a správních předpisů týkajících se přímého životního pojištění, kterou se stanoví opatření pro usnadnění účinného výkonu volného pohybu služeb a kterou se mění směrnice 79/267/EHS (neoficiální překlad) (Úř. věst. L 330, s. 50);

–        na článek 7 směrnice Rady 93/22/EHS ze dne 10. května 1993 o investičních službách v oblasti cenných papírů (Úř. věst. L 141, s. 27; Zvl. vyd. 06/02, s. 43), založené na čl. 57 odst. 2 Smlouvy.

h)      Ve finanční oblasti směrnice Rady opravňují Společenství k uzavírání dohod s třetími zeměmi za účelem uznávání, na základě vzájemnosti, prospektů sestavených a kontrolovaných v souladu s právní úpravou této třetí země nebo těchto třetích zemí pro přijetí ke kotování nebo pro veřejnou nabídku.

Viz směrnice Rady 87/345/EHS ze dne 22. června 1987, kterou se mění výše uvedená směrnice 80/390 (neoficiální překlad) (Úř. věst. L 185, s. 81), založená na čl. 54 odst. 2 Smlouvy, a směrnice Rady 89/298/EHS ze dne 17. dubna 1989 o koordinaci požadavků na sestavení, kontrolu a šíření prospektu, který má být zveřejněn při veřejné nabídce převoditelných cenných papírů (Úř. věst. L 124, s. 8; Zvl. vyd. 06/01, s. 216), založená na článku 54 Smlouvy.

i)      V oblasti veřejných zakázek jedna ze směrnic stanoví, že nabídka učiněná za účelem zadání zakázky na dodávky smí být odmítnuta, pokud podíl výrobků pocházejících ze třetí země přesahuje 50 % celkové hodnoty výrobků zahrnutých do nabídky, ledaže by Společenství uzavřelo s touto třetí zemí dohodu zajišťující srovnatelný a účinný přístup na její trhy pro podniky ze Společenství.

Viz článek 29 směrnice Rady 90/531/EHS ze dne 17. září 1990 o postupech při zadávání veřejných zakázek subjekty působícími v odvětví vodního hospodářství, energetiky, dopravy a telekomunikací (neoficiální překlad) (Úř. věst. L 297, s. 1), založené na čl. 57 odst. 2 a článcích 66, 100 A a 113 Smlouvy.

Na základě článku 29 této směrnice uzavřelo Evropské společenství se Spojenými státy americkými dohodu ve formě memoranda o porozumění týkající se veřejných zakázek. Tato dohoda zajišťuje srovnatelný a účinný přístup podniků ze Společenství na trhy Spojených států amerických, pokud jde o zadávání veřejných zakázek na dodávky a stavební práce jeho zadavatelskými subjekty v odvětví elektřiny [viz rozhodnutí Rady 93/323/EHS ze dne 10. května 1993 o schválení dohody (neoficiální překlad) (Úř. věst. L 125, s. 1), založené na článku 113, a rozhodnutí Rady 93/324/EHS ze dne 10. května 1993 o rozšíření použitelnosti ustanovení směrnice 90/531/EHS na Spojené státy americké (neoficiální překlad) (Úř. věst. L 125, s. 54), taktéž založené na článku 113 Smlouvy].

Na základě jiné směrnice kdykoliv Komise zjistí, že třetí země s ohledem na zakázky na služby neposkytuje podnikům ze Společenství účinný přístup srovnatelný s přístupem poskytovaným Společenstvím podnikům z této země, může navrhnout, aby Rada rozhodla o pozastavení nebo omezení zadávání zakázek na služby, a to:

–        podnikům podléhajícím právu dané třetí země;

–        podnikům přidruženým k podnikům uvedeným v písmenu a), které mají sídlo ve Společenství, ale nemají žádné přímé a skutečné spojení s hospodářstvím členského státu;

–        podnikům, které podaly nabídky, jejichž předmětem jsou služby pocházející z dané třetí země.

Viz čl. 37 odst. 3 směrnice Rady 93/38/EHS ze dne 14. června 1993 o koordinaci postupů při zadávání zakázek subjekty působícími v odvětví vodního hospodářství, energetiky, dopravy a telekomunikací (Úř. věst. L 199, s. 84; Zvl. vyd. 06/02, s. 194), založené na čl. 57 odst. 2 a článcích 66, 100 A a 113 EHS.

j)      V oblasti námořní dopravy jedno z nařízení stanoví postup, který je třeba dodržet pro zamezování nekalých cenových praktik některých majitelů lodí z určitých třetích zemí provozujících mezinárodní liniovou nákladní dopravu.

Viz nařízení Rady (EHS) č. 4057/86 ze dne 22. prosince 1986 o nekalých cenových praktikách v námořní dopravě (Úř. věst. L 378, s. 14; Zvl. vyd. 07/01, s. 251), založené na čl. 84 odst. 2 Smlouvy.

Jiné nařízení stanoví postup, který se použije, pokud opatření třetí země nebo jejích zástupců omezí nebo hrozí omezit volný přístup společností liniové dopravy členských států nebo plavidel registrovaných ve členském státě (článek 1). Použije se na společnosti liniové dopravy třetí země provozující dopravu mezi vlastní zemí nebo jinou třetí zemí a jedním nebo více členskými státy (článek 2). Článek 4 odst. 1 písm. b) dovoluje koordinované přijetí protiopatření proti takovým společnostem (bod b).

Viz nařízení Rady (EHS) č. 4058/86 ze dne 22. prosince 1986 o koordinovaném postupu k zajištění volného přístupu k nákladu v zaoceánské dopravě (Úř. věst. L 378, s. 21; Zvl. vyd. 07/01, s. 258), založené na čl. 84 odst. 2 Smlouvy.

2. Obecněji se od Komise požaduje, aby v případě, že by pravomoc byla omezena na státní příslušníky členských států, jak tvrdí Rada a některé státy, které předložily vyjádření, rozvinula argumenty, které by umožnily vyvodit z takto omezené vnitřní pravomoci pravomoc vnější, která by zahrnovala zacházení, které je třeba poskytnout státním příslušníkům třetích zemí.

Úvodem Komise zdůrazňuje, že jak Dohoda GATS, tak i Smlouva o ES jsou založeny na zásadě zákazu diskriminace a používají stejné právní prostředky pro uskutečnění jejich cíle, kterým je liberalizace poskytování služeb. Články 52 a 59 Smlouvy tak brání členským státům přijímat opatření, která by poškozovala zásadu zákazu diskriminace na základě státní příslušnosti. Dohoda GATS zakazuje svým Členům, aby prováděli diskriminaci mezi státními příslušníky různých Členů (ustanovení o zacházení podle nejvyšších výhod) a také, aby zacházeli rozdílně s tuzemskými a zahraničními poskytovateli služeb, pokud jde o přístup na trh a podmínky pro výkon jejich činnosti (ustanovení o přístupu na trh a o národním zacházení).

Právě proto, pokud by byla Společenství udělena vnější pravomoc k uzavření Dohody GATS na základě teorie souběžnosti pravomocí, neznamenalo by to, že vnější pravomoci Společenství mají širší dosah než jeho pravomoci vnitřní, ale spíše to, že mají srovnatelný, respektive užší dosah.

Komise dále uplatňuje dva argumenty ve prospěch vnější pravomoci Společenství, která zahrnuje zacházení, které je potřeba poskytnout státním příslušníkům třetích zemí: jednak nezbytnost vnější činnosti, a jednak nebezpečí, že budou dotčeny předpisy Společenství.

Pokud jde o nezbytnost vnější činnosti, Komise uvádí, že hospodářské výhody, které poskytovatelé služeb Společenství získávají ze Smlouvy, dosahují s realizací vnitřního trhu téměř svých mezí. Liberalizace obchodu službami ve třetích zemích je v současné době nepříhodnější pro podporu hospodářského rozvoje členských států. Podle Komise Společenství nemůže usilovat o to, aby získalo obchodní výhody pro hospodářské subjekty Společenství na trzích třetích zemí, aniž by bylo schopno nabídnout protihodnotu poskytovatelům služeb ze třetích zemí na společném trhu, což předpokládá, že má pravomoc upravit jejich přístup na společný trh.

Pro znázornění úzké vzájemné závislosti mezi těmito dvěma dimenzemi činnosti Společenství uvádí Komise dva příklady: dohodu mezi Evropským hospodářským společenstvím a Švýcarskou konfederací o přímém pojištění jiném než životním ze dne 10. října 1989 a výše uvedenou druhou bankovní směrnici. Dohoda uzavřená se Švýcarskou konfederací „má za cíl na základě vzájemnosti stanovit nezbytné a dostatečné podmínky pro to, aby byl zastoupením a pobočkám podniků, jejichž sídlo se nachází na území smluvní strany a které se chtějí usadit nebo jsou usazeny na území jiné smluvní strany, umožněn přístup k samostatné výdělečné činnosti v přímém pojištění jiném než životním nebo vykonávání této činnosti“ (článek 1). Druhá bankovní směrnice stanoví možnost pozastavení žádostí o povolení dceřiných společností Společenství úvěrových institucí ze třetích zemí, aby byl Společenství poskytnut prostředek pro vyjednání účinného přístupu na trh dotyčných třetích zemí ve prospěch dceřiných společností úvěrových institucí Společenství, které byly v těchto zemích založeny.

Druhým argumentem předkládaným Komisí je to, že pokud by se vnitřní pravomoc Společenství omezovala na státní příslušníky členských států, mohly by být dotčeny zásady svobody usazování a volného pohybu služeb.

Nejprve by mohlo dojít k odklonu poskytování služeb a k narušení hospodářské soutěže, pokud by každý členský stát mohl pro státní příslušníky třetích států určovat předpisy upravující přístup na jejich trh a výkon samostatně výdělečných činností. Například nejliberálnější členský stát v oblasti bankovnictví a pojištění by shromáždil největší část poskytovatelů těchto služeb z třetích zemí tím, že by uplatňoval méně striktní podmínky než právo Společenství (v oblasti minimálního kapitálu, technických rezerv, míry solventnosti atd.). A také pojištěnci usazení v méně liberálních členských státech by se odvrátili od pojišťovacích společností usazených v těchto státech a obrátili by se na pojišťovací společnosti působící v nejliberálnějším státě.

Dále by existovalo nebezpečí, že budou dotčeny základní zásady práva Společenství bez ohledu na to, zda došlo k harmonizaci Společenství, či nikoliv. Například v oblasti uznávání odborné kvalifikace, pokud by členský stát stanovil pro státní příslušníky třetího státu výhodnější režim než režim uplatnitelný na státní příslušníky Společenství, bránil by právu usazování a právu na volný pohyb služeb státních příslušníků jiných členských států na svém území. Taková právní úprava by byla ostatně v rozporu se zásadou soudržnosti nebo preference Společenství, viz článek 5 Smlouvy.

D –  Čtvrtá otázka

Rada se domnívá, že kapitoly Smlouvy o ES, které se týkají práva usazování a služeb, se v podstatě nevyjadřují k zacházení, které je třeba poskytnout státním příslušníkům (společnostem a fyzickým osobám) z třetích zemí. Dále, pokud jde o způsob dodávky nazvaný „komerční přítomnost“, podle terminologie Dohody GATS rozlišuje mezi dceřinými společnostmi společnosti ze třetího státu a jednoduchými pobočkami společnosti ze třetího státu. Rada je požádána o to, aby objasnila své stanovisko.

Úvodem Rada sděluje Soudnímu dvoru, že v průběhu zasedání Rady (pro obecné záležitosti) dne 4. října 1994 v Lucemburku schválila návrh rozhodnutí o uzavření Dohod Uruguayského kola, který byl zaslán Evropskému parlamentu, aby mohl vyjádřit svůj postoj v rámci postupu o souhlasném stanovisku. Tento návrh rozhodnutí bude případně změněn ve světle posudku, který vydá Soudní dvůr dne 15. listopadu 1994. V této fázi Rada uplatila jakožto právní základ pro pravomoc Společenství články 43, 54, 57, 66, 75, čl. 84 odst. 2, články 99, 100, 100 A, 113 a 235, ve spojení s čl. 228 odst. 3 druhým pododstavcem Smlouvy o ES.

Po jednání dne 11. října 1994 předložila Rada Soudnímu dvoru „kodex chování“ vypracovaný společně Radou, členskými státy a Komisí, pokud jde o jednání o službách „po Uruguayském kole“. Jeho znění je následující:

„1.      V souvislosti s jednáními o obchodu v oblasti služeb stanovenými v ministerských rozhodnutích přijatých v Marrakeši dne 15. dubna 1994 a během zcela jiné diskuze týkající se obchodu v této oblasti, vedené pod záštitou buď Přípravného výboru anebo Rady Světové obchodní organizace pro obchod službami, bylo dohodnuto, že s výhradou jednotlivých stanovisek o novém mandátu a o otázce rozdělení pravomocí a aniž by bylo možné předjímat výsledek žádosti o posudek, se kterou se Komise obrátila na Soudní dvůr ve věci pravomocí, by měla Komise nadále (17):

a)      vyjednávat jménem Společenství a členských států v rámci výše uvedených jednání a diskuzí;

b)      informovat členské státy s co možná největším předstihem o datu a místě konání veškerých plánovaných diskuzí nebo jednání s jinými stranami, bez ohledu na to, zda v rámci oficiálních nebo jiných vyjednávacích skupin, pokud členské státy nebyly informovány přímo;

c)      vyjadřovat stanoviska přijatá na základě relevantních rozhodovacích postupů ve všech otázkách (18);

d)      dohlížet na to, aby se zástupci všech členských států mohli zúčastnit veškerých setkání a jednání ve věci samé, přičemž se rozumí, že členské státy mohou pověřit předsednictvo, aby je zastupovalo;

e)      urychleně předávat členským státům veškeré úřední nebo poloúřední zprávy, vydávané Sekretariátem GATT nebo jinými účastníky, včetně samotné Komise, které by nebyly zasílány přímo členským státům.

2.      Rada se rozhodla, že bude pravidelně sestavovat výsledky jednání na základě zpráv, které Komise předloží Radě včas tak, aby jí poskytla čas pro přípravu jejich prací. Rada bude nadále přezkoumávat formulaci cílů jednání pro každý sektor služeb a vyhrazuje si právo na to, aby Komisi dávala včas vhodné pokyny.“

Rada se domnívá, že kapitoly Smlouvy o ES, které se týkají práva usazování a služeb, se v podstatě nevyjadřují k zacházení, které je třeba poskytnout fyzickým nebo právnickým osobám pocházejícím ze třetích zemí, poněvadž podle ní ze samotného znění článku 52 a následujících, článku 59 a následujících a z článku 221 vyplývá, že Smlouva o ES neukládá členským státům žádnou povinnost, pokud jde o zacházení, které je třeba poskytnout státním příslušníkům třetích států.

Rada upřesňuje své úvahy pomocí příkladu: privatizace veřejného podniku poskytujícího služby.

V případě neexistence harmonizačního opatření Společenství v této oblasti mají členské státy nadále pravomoc upravovat podmínky privatizace. Při výkonu této pravomoci však členské státy musí dodržovat podmínky a meze, které jim ukládají relevantní ustanovení Smlouvy (například zásada zákazu diskriminace na základě státní příslušnosti, kterou článek 58 uplatňuje na společnosti). V tomto ohledu je třeba rozlišovat mezi společnostmi založenými v členských státech a „zahraničními“ společnostmi, to znamená založenými ve třetích zemích. Při stanovení podmínek, za kterých by soukromé společnosti mohly nabýt kapitál privatizovaného podniku, na základě vnitrostátního zákona, by tak nebylo možné diskriminovat společnosti založené v členských státech z důvodu jejich „státní příslušnosti“. Naproti tomu v případě zahraničních společností pravomoc členských států zůstává úplná a může být prováděna, aniž by bylo uplatnitelné jakékoliv ustanovení práva Společenství.

Pomocí stejného příkladu může Rada vysvětlit rozdíl, jaký činí u způsobu dodávky „komerční přítomnost“ mezi dceřinými společnostmi a pobočkami nebo zastoupeními společností ze třetích zemí.

Podle Rady pokud společnost ze třetí země vlastní dvě dceřiné společnosti usazené v různých členských státech, členský stát, který provádí privatizaci, nebude moci na základě článku 58 Smlouvy o ES vykládaného ve spojení s článkem 52 při určování podmínek pro přístup soukromých společností ke kapitálu provádět diskriminaci mezi těmito dvěma dceřinými společnostmi.

Pokud naopak společnost ze třetí země má v členských státech pouze pobočky nebo zastoupení (tedy formy bez právní subjektivity), se článek 58, který se týká pouze společností, neuplatní a členský stát, který provádí privatizaci, bude moci poskytnout těmto různým pobočkám nebo zastoupením odlišné zacházení.

E –  Pátá otázka

Spojené království uvádí, že žádné ustanovení Smlouvy nepojednává o prvním usazení fyzických a právnických osob pocházejících ze třetích zemí, které v některém členském státě hodlají zahájit činnost v oblasti služeb. Uvádí však, že orgány Společenství přijaly opatření, která stanoví „pravidla týkající se výkonu vnější pravomoci Společenstvím, která se týká usazování státních příslušníků třetích zemí ve Společenství“. V tomto ohledu Spojené království uvádí směrnice přijaté v oblasti bankovnictví a pojišťovnictví. Spojené království je požádáno, aby uvedlo, jakým způsobem je tato praxe (kterou nezpochybňuje) v souladu s principiálním stanoviskem, které krom toho obhajuje, pokud jde o dosah kapitol o usazování a volném pohybu služeb.

Vláda Spojeného království konstatuje, že kapitoly Smlouvy o ES týkající se usazování a služeb neobsahují žádné zvláštní ustanovení, pokud jde o vnitřní pravomoc Společenství v oblasti prvního usazení státních příslušníků ze třetích států v členských státech.

Jediným cílem kapitoly o právu usazování je zajištění usazování příslušníků některého členského státu na území jiného členského státu. Cílem kapitoly o volném pohybu služeb je zajištění této svobody státním příslušníkům některého členského státu, kteří jsou usazeni v jiném členském státě Společenství. Tyto kapitoly tedy nesledují žádný zvláštní cíl ve smyslu judikatury Soudního dvora o mezinárodní pravomoci, který by mohl být základem pro mezinárodní implicitní pravomoc pro uzavírání dohod se třetími zeměmi.

V tomto ohledu existuje kontrast jednak mezi kapitolami o usazování a volném pohybu služeb, a jednak kapitolami, které se týkají dopravy.

V rozsudku ze dne 14. července 1976, Kramer (3/76, 4/76 a 6/76, Recueil, s. 1279), měl Soudní dvůr za to, že některá ustanovení Smlouvy o EHS a aktu o přistoupení, jakož i nařízení Rady (EHS) č. 2142/70 ze dne 20. října 1970 o společné organizací trhů v odvětví produktů rybolovu (neoficiální překlad) (Úř. věst. L 236, s. 5), svěřují Společenství vnitřní pravomoc pro úpravu činnosti rybolovu na volném moři za účelem zachování svých biologických zdrojů. Měl za to, že z uložených závazků a z pravomocí příslušejících orgánům Společenství na vnitřní úrovni vyplývá, že Společenství má pravomoc sjednávat mezinárodní závazky za účelem ochrany biologických zdrojů na volném moři. Vláda Spojeného království uvádí, že se soudní pravomoc každého státu na volném moři omezuje na lodě plující pod jeho vlajkou a že zásoby ryb migrují. V důsledku toho by ochranná opatření přijatá státem (nebo Společenstvím, pokud jde o vody podléhající svrchovanosti členských států) neměla žádný užitečný účinek, pokud by nebyla přijata odpovídající opatření i sousedními státy. Z toho vyplývá, že ochrana zdrojů na volném moři může být z důvodu své povahy uskutečněna pouze uzavřením mezinárodních dohod mezi stranami, které mají v těchto vodách soudní pravomoc.

Vláda Spojeného království zdůrazňuje, že pokud v rozsudku AETR mohl Soudní dvůr vyvodit vnitřní pravomoc z článků 74 a 75 Smlouvy o EHS, učinil tak na základě čl. 75 písm. a), který „se týká rovněž dopravy z nebo do třetích států, pokud část trasy prochází územím Společenství“. Soudní dvůr tak mohl dospět k závěru, že „pravomoc Společenství se týká i vztahů vyplývajících z mezinárodního práva, a zahrnuje tudíž pro danou oblast nutnost dohod se zainteresovanými třetími státy“.

Naproti tomu založení vnější pravomoci Společenství pro uzavření Dohody GATS je třeba hledat nikoliv v ustanoveních Smlouvy o usazování a službách, ale v ustanoveních sekundárního práva přijatých v rámci kapitol o usazování a službách.

Skutečnost, že kapitoly o usazování a službách nedefinují žádný zvláštní cíl, pokud jde o první usazení nebo volný pohyb služeb státních příslušníků ze třetích zemí, nevylučuje, že Společenství může za určitých okolností přijmout akty, které se týkají státních příslušníků ze třetích zemí. Vláda Spojeného království uvádí dvě situace, kdy to Společenství může učinit.

Zaprvé, pokud Rada přijímá vnitřní předpisy za účelem usnadnění výkonu svobody usazování a volného pohybu služeb státními příslušníky členských států, tyto vnitřní předpisy mohou také upravovat situaci státních příslušníků ze třetích zemí v míře nezbytné pro zajišťování účinného výkonu výše uvedených práv státními příslušníky členských států za podmínek stanovených Smlouvou pro fungování vnitřního trhu. Spojené království uvádí dva takové příklady. Pro zjednodušení práva usazování státních příslušníků členských států umožnila jedna ze směrnic, aby jejich rodinní příslušníci, kteří jsou státními příslušníky třetí země, měli právo na vstup a pobyt. Dalším příkladem je rozšíření předpisů týkajících se poboček společností, které mají své sídlo v členském státě, na pobočky společností, které mají své sídlo ve třetích zemích. Vláda Spojeného království v tomto ohledu odkazuje na jedenáctou směrnici Rady 89/666/EHS ze dne 21. prosince 1989 o zveřejňování poboček vytvořených v členském státě některými formami společností řídících se právem jiného členského státu (Úř. věst. L 395, s. 36; Zvl. vyd. 17/01, s. 100).

Zadruhé vnitřní předpisy mohou prostřednictvím výslovného ustanovení stanovit vnější pravomoc Společenství v oblastech, jež upravují. Vnitřní předpisy tak mohou upravit uzavírání dohod s třetími zeměmi, které stanovují, že zacházení s pobočkami společností ze třetích zemí musí být stejné v různých členských státech nebo také uzavírání dohod se třetími zeměmi takovým způsobem, aby pobočkám společností pocházejícím z členských států bylo poskytnuto ne méně příznivé zacházení, než je zacházení poskytované ve Společenství pobočkám společností ze třetích zemí. V tomto ohledu Spojené království odkazuje na ustanovení výše uvedené první a druhé bankovní směrnice, jakož i na ustanovení první směrnice Rady 79/267/EHS ze dne 5. března 1979 o koordinaci právních a správních předpisů týkajících se přístupu k činnosti v přímém životním pojištění a jejího výkonu (neoficiální překlad) (Úř. věst. L 63, s. 1), která vysvětlila podrobněji ve svých písemných vyjádřeních (bod XII. B. 2. i)).

Vláda Spojeného království nakonec připomíná, že z judikatury Soudního dvora vyplývá, že pokud Společenství na základě kapitol o usazování a službách přijalo předpisy, které samy o sobě tvoří opatření v oblasti výhradní harmonizace, a to aniž by stanovilo výslovná ustanovení pro výkon mezinárodní pravomoci, mohou být tyto vnitřní předpisy samy o sobě základem pro implicitní mezinárodní pravomoc Společenství (viz výše uvedený rozsudek AETR). Avšak pokud relevantní vnitřní předpisy nejsou opatřeními výhradní harmonizace, není výlučná ani vnější pravomoc odvozená od výkonu vnitřní pravomoci.

F –  Šestá otázka

Rada ani státy, které předložily vyjádření, neodpovídají na argumenty, které Komise rozvinula pro to, aby prokázala nezbytnost vnější činnosti pouze Společenství samotného. Jsou požádány o to, aby na ně buď odpověděly, anebo aby uvedly, proč nepovažují za nezbytné na ně odpovídat.

Rada zdůrazňuje obtíže, které měla při pochopení argumentů rozvinutých Komisí pro prokázání nezbytnosti vnější činnosti pouze Společenství samotného. Ve zbývající části nepovažovala za nutné na ně odpovídat výslovným způsobem a vysvětluje tuto skutečnost následovně.

Nejprve Rada uvádí, že precedent, který uplatňuje Komise pro obhajobu „nezbytnosti“ účasti pouze Společenství v Dohodě GATS, se týká tzv. „evropských“ dohod se zeměmi střední a východní Evropy, které byly uzavřeny společně právě Společenstvím a členskými státy.

Dále má Rada za to, stejně jako Evropský parlament, že Komise směšuje dvě odlišné otázky, a to otázku právního rámce, který musí být dodržován zákonodárcem Společenství a otázku kritérií politické příhodnosti, na základě kterých zákonodárce Společenství rozhodne o tom, zda bude jednat (nebo o tom, že jednat nebude), a o rozsahu, který je třeba jeho činnosti poskytnout.

Konečně podle Rady argument Komise týkající se nebezpečí rozptýlené mezinárodní činnosti členských států, uzavřou-li tyto členské státy Dohodu GATS a Dohodu TRIPs na základě svých vlastních pravomocí, vychází z nesprávného uvedení skutkových okolností.

Rada uplatňuje, že doposud pravomoc členských států ve značné části oblastí upravených těmito dvěma dohodami nebyla zpochybňována a byla vykonávána stále na mezinárodní úrovni (například úmluvy uzavřené pod záštitou WIPO). Toto nezabránilo postupnému vývoji vnitřních právních předpisů Společenství a mezinárodní činnosti Společenství.

Dánská a řecká vláda k této otázce Soudního dvora neposkytly žádné upřesnění.

Podle německé vlády, pokud bychom připustili, jak podpůrně tvrdí Komise, že Společenství má povinnost jednat a využít pravomocí, jaké mu svěřují články 100 A a 235 Smlouvy o ES, by toto stanovisko bylo v rozporu s článkem 4 téže Smlouvy a vedlo by ke změně této Smlouvy. Spolková vláda uvádí institucionální problémy, které by způsobilo takové stanovisko vzhledem k úvahám rozvinutým Bundesverfassungsgericht v jeho rozsudku ze dne 12. října 1993, který se týká ratifikace smlouvy o Evropské unii, zejména v části C II 3b, která stanoví:

„Smlouva o Unii činí zásadní rozdíl jednak mezi výkonem pravomoci veřejné moci vymezené restriktivním způsobem, a jednak změnou Smlouvy; její výklad by tudíž nemohl vést k výsledku rovnajícímu se jejímu rozšíření; obdobný výklad norem týkajících se pravomoci by nebyl pro Německo závazný.“

Podle španělské vlády argumenty, které rozvinula Komise pro prokázání nezbytnosti vnější činnosti pouze Společenství samotného, jsou v rozporu se zásadou zvláštního svěření pravomocí, vyjádřenou v článku 3 B a čl. 4 odst. 1 Smlouvy o ES. Samotné zjištění nezbytnosti společné vnější činnosti nemůže založit výlučnou pravomoc Společenství, jestliže mu tato pravomoc nebyla svěřena členskými státy. Připuštění opaku by znamenalo změnu Smlouvy, přičemž by byl porušen postup upravený za tímto účelem článkem N Smlouvy o Evropské unii. Španělská vláda dodává, že teorie souběžnosti vnitřních pravomocí a vnějších pravomocí, rozvinutá judikaturou Soudního dvora, neznamená, že v oblastech, ve kterých nemá Společenství vnitřní pravomoc, může tuto pravomoc získat na základě uzavření vnější dohody, a vydávat tak předpisy na vnitřní úrovni v oblastech, ve kterých to dříve činit nemohlo.

Francouzská vláda se domnívá, že články 100 A a 235 Smlouvy o ES, které Komise podpůrně uplatňuje pro založení výlučné pravomoci Společenství, ponechávají Radě rozsáhlou pravomoc pro posouzení, zda jsou jejich podmínky pro uplatnění splněny.

V tomto ohledu francouzská vláda poznamenává, že ve většině odvětví upravených Dohodou TRIPs a Dohodou GATS nedochází k narušování dříve existujících předpisů Společenství. Nevyskytuje se ani nezbytnost činnosti pouze Společenství samotného pro uskutečňování cílů Společenství. S několika vzácnými výjimkami k provádění těchto dohod nedojde na úrovni Společenství, jelikož členské státy mají i nadále pravomoc v mnoha oblastech. Francouzská vláda z toho vyvozuje, že není nutné, ani možné, aby Společenství uzavřelo samo Dohodu o WTO.

Podle nizozemské vlády úvahy Komise, jejichž cílem je prokázat nezbytnost vnější činnosti pouze Společenství samotného, spadají do politiky zamýšlené Komisí de lege ferenda. Za současného stavu integrace Společenství ale nemohou vyplývat z uplatnění judikatury AETR.

Portugalská vláda se domnívá, že vnější pravomoc Společenství musí vycházet z kritérií právní povahy a nemůže záviset na posuzování vhodnosti povahy nebo míry nezbytnosti společné činnosti. Vnější pravomoc může vyplývat z ustanovení Smlouvy, které stanoví vnitřní pravomoc, má-li se za to, že výkon této vnější pravomoci je nezbytný pro uskutečnění jednoho z cílů Společenství a nevede k tomu, že si Společenství přisvojí právo přijímat opatření v oblasti vlastních pravomocí členských států. Portugalská vláda připomíná rovněž zásadu zvláštního svěření pravomocí, kterou podle ní stanovisko Komise porušuje.

Za těchto podmínek má portugalská vláda za to, že nezbytnost vnější činnosti Společenství nepostačuje pro to, aby byla prokázána výlučnost pravomoci Společenství. Je nesporné, že se Dohoda o WTO ve svých přílohách vztahujících se na Dohodu GATS a Dohodu TRIPs týká oblastí podléhajících zčásti pravomoci členských států, takže úvahy Komise, které směřují k prokázání výlučnosti pravomoci Společenství v této oblasti, odrážejí pouze posouzení politické povahy.

V odpovědi Komisi, která uplatňuje, že v případě uznání sdílené pravomoci mezi Společenstvím a členskými státy pro uzavření dohody by byla narušena soudržnost vnitřního trhu, docházelo by k narušování hospodářské soutěže a byly by zkresleny konkurenční možnosti na trzích třetích států, vláda Spojeného království zdůrazňuje, že situace, kterou Komise zvolila k předložení jako předpoklad, je situací, která ve skutečnosti převládala během jednání Uruguayského kola. Hned od počátku a po celou dobu jednání bylo jasně naznačováno, že jednání jsou vedena bez předjímání pravomoci Společenství a členských států v jednotlivých oblastech. Jednání byla vedena Komisí, která byla pověřena zastupováním Společenství a členských států. Zájmy těchto členských států byly chráněny prostřednictvím postupů Společenství určených k dosažení konsenzu. Z hlediska členských států se jednání uskutečnila za předpokladu, že je pravomoc rozdělena mezi Společenství a členské státy. Výsledek těchto jednání plně zohlednil jak zájmy Společenství, tak i zájmy států.

Komise uvádí sektor finančních služeb jako příklad odvětví, ve kterém by mohlo docházet k narušování hospodářské soutěže. Tento případ byl ale zkoumán v průběhu mnohostranných jednání (Spojené království připomíná, že Dohoda GATS obsahuje přílohu o finančních službách). Je v tom podle vlády Spojeného království možno spatřovat projev této vyvážené vyjednávací pravomoci, kterou je podle Komise možné získat pouze prostřednictvím výlučné pravomoci Společenství. Podle této vlády se totiž vyskytly značné obtíže takového druhu jako jsou ty, které nastaly během projednávání příloh Dohody GATS o finančních službách rovněž tehdy, když se jednalo o dosažení dohody v rámci Rady ohledně témat, o kterých se mělo za to, že spadají do výlučné pravomoci Společenství (vzájemnost pro úvěrové instituce na základě článku 9 druhé bankovní směrnice).

Podle Spojeného království samotná Komise správně připouští, že služby se nemohou mezi členskými státy pohybovat volně. Znamená to, že přístup státního příslušníka ze třetí země na trh členského státu mu sám o sobě nezaručuje právo na poskytování služeb nebo na usazení se v jiných členských státech, poněvadž se kapitoly o usazování a službách uplatňují pouze na státní příslušníky členských států.

Vláda Spojeného království uvádí, že Komise nicméně trvá na dvou argumentech. Zaprvé, uzavření dohod s třetími zeměmi členskými státy by vytvořilo v některých státech výhody, které by nebylo možno uplatnit ve státech jiných, což by znamenalo nepřijatelné narušení hospodářské soutěže. Zadruhé, státní příslušníci některých členských států by získali na trzích třetích zemí výhody, kterých by nemohli využívat státní příslušníci jiných členských států.

Spojené království nicméně poukazuje na to, že možnost, že členský stát se třetím státem uzavře dohodu upravující podmínky výkonu profesní činnosti na jeho území, nemůže být považována za neslučitelnou s vnitřním trhem. V rozsudku ze dne 9. února 1994, Tawil-Albertini (C‑154/93, Recueil, s. I‑451), Soudní dvůr rozhodl, že směrnice Rady 78/686/EHS ze dne 25. července 1978 o vzájemném uznávání diplomů, osvědčení a jiných dokladů o dosažené kvalifikaci zubních lékařů obsahující opatření k usnadnění účinného výkonu práva usazování a volného pohybu služeb (Úř. věst. L 233, s. 1; Zvl. vyd. 06/01, s. 67) ponechává nedotčenu pravomoc členských států uzavírat vnější dohody se třetími zeměmi v této oblasti. Výkon takové pravomoci přitom může narušit podmínky hospodářské soutěže mezi členskými státy. Kvalifikace získaná ve třetí zemi tak může být uznána v jednom členském státě, nikoliv však v jiném. Stejně tak výsledkem obdobné pravomoci může být to, že kvalifikace státních příslušníků jednoho členského státu bude uznána na území třetího státu, kdežto kvalifikace státních příslušníků jiného členského státu uznána nebude, a to vše navzdory skutečnosti, že ve Společenství musí být kvalifikace jak prvně uvedených, tak i následně uvedených státních příslušníků považována za rovnocennou. Takováto situace, která vyplývá z rozdělení pravomocí mezi Společenstvím a členskými státy v dotyčném odvětví, nemůže být sama o sobě považována za odporující vnitřnímu trhu. Tím spíše tomu stejně tak musí být pro to, aby členské státy mohly uzavírat dohody se třetími zeměmi v oblasti služeb v sektorech, pro které nebyly přijaty vnitřní předpisy.

Kromě toho v odvětvích činnosti, ve kterých byly přijaty vnitřní předpisy, může Rada rozhodnout, že Společenství bude vykonávat vnější výlučnou pravomoc (viz například článek 9 druhé bankovní směrnice). Radě přísluší při přijímání vnitřních předpisů pro jednotlivá odvětví určit, zda je namístě stanovit vnější výlučnou pravomoc Společenství pro upravenou oblast. Pokud Rada takto svěří Společenství vnější pravomoc výlučné povahy, umožní to vyrovnat podmínky hospodářské soutěže zároveň uvnitř Společenství, jakož i mezi státními příslušníky z různých členských států na trzích třetích států. Rozsah vnější pravomoci ponechané členským státům po přijetí vnitřních předpisů na základě kapitol o usazování a službách tak závisí na rozhodnutí zákonodárce Společenství. Tato analýza je mnohem vhodnější než stanovisko doporučované Komisí, které spočívá v automatickém vyvození vnější výlučné pravomoci Společenství z ustanovení samotné Smlouvy. Jelikož podle vlády Spojeného království kapitoly Smlouvy o usazování a službách samy o sobě neumožňují identifikovat „zvláštní cíl“, který by mohl Společenství svěřit vnější implicitní pravomoc, jsou to nezbytně vnitřní předpisy sekundárního práva, přijaté na základě těchto kapitol, které mohou poskytnout základ pro vnější pravomoc Společenství v oblasti služeb. Tyto předpisy však neexistují pro celou oblast hospodářských činností upravených Dohodou GATS, a pokud existují, ne vždy představují výhradní harmonizací režimu odvětví, které upravují.

Komise uplatnila, že společná pravomoc členských států a Společenství by podkopávala vnitřní trh. Na podporu tohoto argumentu uvedla, že poskytovatelé služeb pocházející ze třetí země by mohli založit společnost na základě zákona členského státu, který by jim to umožnil, a následně zřídit zastoupení a pobočky v jiných členských státech, přičemž by takto vystavovali státní příslušníky těchto států zvýšené konkurenci ze strany společností z dotyčné třetí země. Tento argument vládu Spojeného království nepřesvědčuje.

Zaprvé dceřiná společnost založená v členském státě státním příslušníkem třetí země podléhá zákonu tohoto členského státu, a její pobočky a zastoupení zase podléhají zákonům členských států, ve kterých budou zřízeny.

Zadruhé, účinkem Dohody GATS není to, aby pouhé založení společnosti v členském státě mohlo sloužit jako odrazový můstek pro vniknutí na trhy jiných členských států. Listina specifických závazků stanoví pod názvem „Omezení národního zacházení“, že „méně výhodné zacházení může být vyhrazeno dceřiným společnostem (společností ze třetích států) založeným v souladu s právními předpisy členského státu, pokud mají na území Společenství pouze sídlo, ledaže by se dalo prokázat, že mají skutečnou a trvalou vazbu s hospodářstvím členského státu“.

Kromě toho je třeba zdůraznit, že založení dceřiné společnosti je pouze jedním ze způsobů dodávky služeb stanovených Dohodou GATS. Služby mohou být rovněž poskytovány zastoupeními nebo pobočkami. Založení zastoupení nebo poboček státními příslušníky třetích států nemůže v každém případě mít pro vnitřní trh následky, které Komise přisuzuje založení dceřiných společností v členských státech těmito státními příslušníky. Pobočka nebo zastoupení společnosti pocházející ze třetího státu, usazená v členském státě, totiž nemá právo usazování ani právo na poskytování služeb na území jiných členských států; s výhradou výše uvedených omezení se nicméně Dohoda GATS uplatní na usazování prostřednictvím zastoupení nebo poboček stejným způsobem, jakým se uplatňuje na usazování formou dceřiných společností.

Není tak možné dospět k závěru o vnější výlučné pravomoci s odvoláním se na následky, jaké by měl článek 58 Smlouvy pro státní příslušníky ze třetích států, kteří se sami usazují na území členského státu. Argument, který Komise vyvozuje z článku 58, tedy v každém případě nemůže narušit pravomoc členských států uplatněním Dohody GATS na usazování prostřednictvím zastoupení nebo poboček v členských státech.

Pokud jde o argument, který Komise zakládá na možnosti přijímání opatření křížové odvety, vláda Spojeného království se domnívá, že otázka rozdělení pravomocí mezi Společenství a členské státy pro uzavření mezinárodní dohody nemůže být vyřešena ve světle pouze jednoho izolovaného ustanovení této dohody, nýbrž ve světle veškerých jejích ustanovení. Ustanovení o opatřeních křížové odvety nemůže samo o sobě mít vliv na rozšíření pravomocí Společenství, pokud jde o dohodu o službách nebo na omezení pravomocí členských států ohledně stejné dohody.

Komisi, která uplatňuje, že by se uzavření Dohody GATS státy dotklo nebo že by narušilo dosah práva Společenství, poněvadž předpisy Společenství upravují celou Dohodu GATS, Spojené království odpovídá, že toto tvrzení je zcela nesprávné. Vnitřní předpisy Společenství se totiž netýkají všech hospodářských činností v oblasti usazování a služeb a tam, kde tyto předpisy existují, jsou často pouze opatřeními částečné harmonizace, nebo se omezují na stanovení minimálních standardů.

Spojené království vyjadřuje své překvapení nad tvrzením Komise, podle kterého by Dohoda GATS mohla být tak či onak v rozporu s právem Společenství – primárním nebo sekundárním –, což by na základě judikatury AETR vynutilo výlučnou pravomoc Společenství pro uzavření Dohody GATS. Úkolem Komise, když vyjednávala Dohodu GATS, totiž muselo být to, aby se ujistila o jejím souladu s právem Společenství. Komise prohlašuje, že vyjednávala se zohledněním veškerého existujícího práva Společenství. Vláda Spojeného království se nemůže zbavit pocitu, že Komise se ze všech sil snaží objevit jakýkoliv druh neslučitelnosti, který by mohl existovat mezi Dohodou GATS a právem Společenství tak, aby jej využila jako záminku pro potvrzení výlučné pravomoci Společenství. Spojené království zdůrazňuje, že Komise nepoukazuje na to, že skutečně existují rozpory mezi Dohodou GATS a platnými předpisy Společenství. V každém případě pokud by se takovéto rozpory mezi Dohodou GATS a některými existujícími předpisy Společenství vyskytly, tyto rozpory by nevylučovaly pravomoc členských států mimo oblast předmětných předpisů Společenství.

Komisi, která uplatňuje to, že uzavřením Dohody TRIPs rovněž jménem členských států by mohl být dotčen nebo narušen dosah práva Společenství, Spojené království odpovídá, že Společenství má zajisté pravomoc, pokud jde o Dohodu TRIPs, avšak v omezené míře, v níž se Dohoda TRIPs může dotknout harmonizačních opatření přijatých na základě článku 100 A nebo nařízení o ochranné známce Společenství přijatého na základě článku 235. Spojené království zdůrazňuje, že se jeho nesouhlas s Komisí tedy netýká vnější pravomoci Společenství v oblasti upravené Dohodou TRIPs, ale výlučnosti této pravomoce.

Spojené království, které odkazuje na zásady formulované Soudním dvorem v jeho posudku č. 2/91, se domnívá, že pravomoc uzavřít Dohodu TRIPs je rozdělená mezi Společenství a členské státy, protože většina oblastí upravených Dohodou TRIPs zůstává buď zcela mimo harmonizaci Společenství, anebo je předmětem pouze částečné harmonizace, omezené výslovným nebo implicitním uznáváním vnitrostátního práva k duševnímu vlastnictví.

Komise uvádí pouze jeden příklad oblasti, ve které se minimální požadavky, uvedené Dohodou TRIPs, zdají být striktnější než požadavky uvedené právními předpisy Společenství (jde o podmínky poskytování nucených licencí v oblasti topografií polovodičových výrobků, které upřesňuje výše uvedená směrnice 87/54). Skutečnost, že by se Dohoda TRIPs mohla dotknout nebo narušit dosah této směrnice je správným důvodem pro to, aby se Společenství účastnilo na uzavření Dohody TRIPs. Tato skutečnost ale nemůže odůvodnit převod na Společenství vnější pravomoci uzavřít dohodu, která se z velké části týká oblastí, v rámci nichž zákonodárce Společenství nepřijal žádná opatření, nebo v rámci nichž je zachování pravomoci členských států uznáno výslovně buď Smlouvou o ES, anebo použitelným sekundárním právem.

Komisi, která uplatňuje, že skutečnost, že členské státy mohou jednat v oblasti upravené Dohodou TRIPs, může vést k divergencím a kolizím v jejich vnějších režimech, které by dále mohly být v rozporu se stávající nebo s budoucí harmonizací na úrovni Společenství, Spojené království odpovídá, že pravomoc, kterou členské státy sdílí se Společenstvím, pokud jde o uzavření Dohody TRIPs, je v žádném případě neopravňuje k jednání neslučitelnému s existujícími předpisy Společenství, a to buď tím, že by přijaly právní předpisy, anebo tím, že by uzavřely nové mezinárodní dohody, které by odporovaly právu Společenství.

G –  Sedmá otázka

Komise je požádána o to, aby vysvětlila argumenty, které rozvíjí proto, aby prokázala, že v případě společné účasti Společenství a členských států na uzavření Dohod GATS a TRIPs by došlo k dotčení nebo narušení stávajících předpisů Společenství.

Podle Komise pokud by byla uznána smíšená pravomoc v bankovní oblasti, mohly by být dotčeny nebo narušeny předpisy Společenství ve smyslu judikatury AETR třemi způsoby.

Nejprve, pokud by členské státy mohly určit své vlastní specifické závazky v oblasti přístupu k bankovní činnosti na svém území, by byla dotčena ustanovení výše uvedené druhé bankovní směrnice, a konkrétněji ustanovení týkající se harmonizace podmínek povolení (hlava II). Mimo jiné, vyjednávací mechanismus stanovený článkem 9 druhé směrnice pro získání přístupu na trhy třetích států ve prospěch úvěrových institucí Společenství srovnatelného s přístupem společností ze třetích států na trh Společenství, by byl zbaven své podstaty. Byl by to návrat do doby, kdy každý členský stát měl svůj vlastní režim vzájemnosti.

Dále by členské státy měly možnost v rámci své pravomoci určovat povahu a úroveň svých specifických závazků. Mohlo by tedy souběžně existovat několik úrovní požadavků: pro oblasti spadající do pravomoci členských států by existovala úroveň A specifických závazků v Dohodě GATS a pro oblasti spadající do pravomoci Společenství by existovala jednak právní úprava Společenství (úroveň B) a jednak specifické závazky přijaté Společenstvím v rámci Dohody GATS (úroveň C). Jelikož se tyto tři úrovně mohou rozcházet, je pravděpodobné, že předpisy Společenství budou dotčeny nebo narušeny ve smyslu rozsudku AETR.

Konečně právní úprava Společenství týkající se přístupu na bankovní trh by značně ztratila na hodnotě, pokud by každý členský stát mohl určovat své závazky, které by, stejně jako závazky Společenství, měly být uplatňovány na základě zásady nejvyšších výhod. Týká se to zejména oblastí, pro které je požadována smíšená pravomoc z důvodu, že právní úprava Společenství obsahuje minimální požadavky. Vzhledem k tomu, že by se v takovém případě pravomoci Společenství a členských států týkaly stejného předmětu, by jakýkoliv závazek přijatý členským státem zbavil hodnoty závazek přijatý Společenstvím.

Komise se rovněž vrací k problému vyčerpání práv k duševnímu vlastnictví. Uvádí, že Dohoda TRIPs ponechává členům volnosti při stanovení jejich režimu vyčerpání, s výhradou toho, že jej uplatní v souladu se zásadami nejvyšších výhod a národního zacházení (viz článek 6), a že právo Společenství uplatní zásadu vyčerpání v rámci Společenství. V případě smíšené kompetence by tedy mohly souběžně existovat tři režimy vyčerpání:

–        v rámci své pravomoci by některé členské státy mohly uplatňovat systém mezinárodního vyčerpání vůči třetím zemím;

–        jiné členské státy by přijaly zásadu národního vyčerpání;

–        vzhledem k tomu, že v každém případě v oblastech spadajících do pravomoci Společenství budou muset všechny členské státy uplatňovat zásadu vyčerpání v rámci Společenství.

Vzhledem k tomu, že ne vždy bude snadné určit, v jakém režimu byl výrobek nebo služba, zahrnující právo k duševnímu vlastnictví, dovezen do členského státu, budou moci být v členských státech podány žaloby na porušení práv k duševnímu vlastnictví. Mohly by být ohroženy paralelní dovozy. Je pravděpodobné, že bude dotčen nebo narušen dosah zásady volného pohybu.

Například pokud bylo na trh třetí země uvedeno zboží majitelem práva k duševnímu vlastnictví nebo s jeho svolením, toto zboží bude moci být dovezeno paralelním dovozcem do členských států Společenství, které uplatňují zásadu mezinárodního vyčerpání. Majitel však bude moci bránit dovozu tohoto zboží do těch členských států, které uplatňují národní vyčerpání. Z výše uvedeného rozsudku Soudního dvora EMI v. CBS implicitně vyplývá, že majitel práva bude moci zakázat dovoz předmětného výrobku paralelním dovozcem do jiných členských států ze státu, který uplatňuje zásadu mezinárodního vyčerpání. Bude tomu tak proto, že majitel nebude ve skutečnosti souhlasit s prvním dovozem zboží do Společenství uskutečněným paralelním dovozcem. Nebude možné tedy uplatnit zásadu vyčerpání v rámci Společenství. Harmonizace se tedy jeví v této oblasti jako nezbytná a byla již zahájena ve věci některých práv k duševnímu vlastnictví tak, aby byla vyloučena možnost mezinárodního vyčerpání.

Komise připomíná, že Dohoda GATS neumožňuje jednostranně měnit listiny specifických závazků po dobu tří let, které následují po jejím vstupu v platnost. V důsledku toho pokud by taková změna zrušila nebo ohrozila práva jiných Členů Dohody GATS, musí jim být poskytnuto vyrovnání (článek XXI). Komise se tedy domnívá, že v případě sdílené pravomoci by se členské státy mohly pokoušet bránit jakémukoli dalšímu rozvoji práva Společenství z obavy před povinností poskytovat vyrovnání třetím zemím. Tímto nebezpečím zmrazení práva Společenství je podle Komise dotčeno nebo narušeno právo Společenství ve smyslu judikatury AETR.

Kromě toho Komise uvádí, že článek V Dohody GATS stanoví obecnou odchylku pro hospodářské integrace. Přetrvává však nejistota, pokud jde o přesný dosah některých ustanovení článku V. Není zcela jisté, zda evropské dohody uzavřené se zeměmi střední a východní Evropy (viz dohody uzavřené Společenstvím nebo Společenstvími s Polskou republikou ze dne 16. prosince 1991, Úř. věst. 1993, L 348, s. 2; s Českou a Slovenskou federativní republikou ze dne 16. prosince 1991, Úř. věst. 1992, L 115, s. 2; s Maďarskou republikou ze dne 16. prosince 1991, Úř. věst. 1993, L 347, s. 2; s Bulharskou republikou ze dne 8. března 1993, Úř. věst. L 323, s. 2; s Rumunskem ze dne 1. února 1993, Úř. věst. L 81, s. 2) splňují podmínky článku V. Pokud by se ukázalo, že některé dohody nejsou v souladu s tímto ustanovením, mohly by být zachovány jakožto preferenční dohody pouze tehdy, pokud by byla získána odchylka od zásady nejvyšších výhod. Pokud by členské státy odmítly, aby taková žádost byla učiněna, prospěch z těchto dohod by musel být rozšířen na základě zásady nejvyšších výhod na všechny Členy Dohody GATS.

Komise rovněž zdůrazňuje, že článek 6 výše uvedené směrnice 87/54 o topografiích polovodičových výrobků stanoví méně náročné požadavky, než jsou minimální požadavky stanovené Dohodou TRIPs, pokud jde o poskytování nucených licencí. S odvoláním na výše uvedený posudek č. 2/91 (body 25 a 26) Komise připomíná, že pouhou souběžnou existencí mezinárodních předpisů a ustanovení práva Společenství v dané oblasti může být dotčeno právo Společenství, dokonce i v případě, že mezi nimi neexistuje rozpor.

Nakonec Komise upozorňuje na to, že z důvodu povahy jednotného balíku Dohody o WTO a pravidla o opatřeních křížové odvety v ujednání při řešení sporů by porušení, jehož se dopustí členský stát jedné z Dohod připojených k Dohodě o WTO, mohlo, pokud by byla uznána smíšená pravomoc, vést k odvetným opatřením v rámci dohody, která by spadala do oblasti pravomoci Společenství. Tato možnost opatření křížové odvety se sama o sobě dotýká nebo narušuje předpisy Společenství ve smyslu rozsudku AETR.

H –  Osmá otázka

Oddíl 3 části II Dohody TRIPs zavazuje každého Člena k ochraně zeměpisných označení ostatních Členů. Rada a Komise uvádějí, že nařízení Rady (EHS) č. 2081/92 ze dne 14. července 1992 o ochraně zeměpisných označení a označení původu zemědělských produktů a potravin (Úř. věst. L 208, s. 1) zčásti odpovídá tomuto požadavku. Rada a Komise jsou požádány o to, aby uvedly, jak toto nařízení může sloužit jako základ pro ochranu označení původu ze třetích zemí.

Komise uvádí, že na základě článku 12 se toto nařízení uplatňuje rovněž na zeměpisná označení ze třetích zemí: ta označení, která splní podmínky, které klade (zejména podmínky souladu se specifikací a podrobení se kontrolnímu mechanismu) budou moci získat, na základě stejného postupu, zvláštní ochranu, jakou poskytuje článek 13 tohoto nařízení.

Rada připomíná, že oddíl 3 části II Dohody TRIPs zavazuje každou smluvní stranu k poskytnutí ochrany zeměpisným označením ostatních smluvních stran. Ze samotné logiky Dohody vyplývá, že její uplatnění může zpochybnit ochranu poskytnutou právní úpravou Společenství.

Pro znázornění této situace uvádí Rada příklad stížnosti Maďarské republiky, Člena WTO, která tvrdí, že ochrana, kterou Společenství poskytuje označení „Tokay“ je v rozporu s Dohodou TRIPs, poněvadž toto označení musí být vyhrazeno vínům vyráběným v maďarské oblasti Tokay. Jelikož je označení „Tokay“ chráněno právními předpisy Společenství, Rada se domnívá, že pravomoc, aby se bránilo proti nárokům Maďarské republiky v rámci takového sporu, má Společenství, a nikoli členské státy.

Rada však přiznává, že problém ochrany zeměpisných označení třetích zemí může taktéž vyvstat, aniž by byla dotčena právní úprava Společenství a že takový případ ve svých písemných vyjádřeních neuvedla.

V tomto ohledu Rada uvádí příklad ochrany, kterou je třeba poskytnout ve Španělsku alkoholickému nápoji vyráběnému v Mexiku, nazývanému „Tequila z Mexika“. Podle Rady takový problém spadá do pravomoci členských států, s výhradou aktu sekundárního práva Společenství, který se týká této otázky. Vzhledem k tomuto poslednímu příkladu chce Rada změnit svá písemná vyjádření: dosah opatření Společenství v oblasti zeměpisných označení není zcela shodný s dosahem oddílu 3 části II Dohody TRIPs. Pravomoc Společenství vyplývající z rozsudku AETR tedy nezahrnuje celý tento oddíl 3, a pravomoci členských států tedy zčásti zůstávají v platnosti.

I –  Devátá otázka

Komise a Rada jsou požádány o to, aby uvedly, zda v případě, že existuje akt Společenství v rámci harmonizace práv k duševnímu vlastnictví, pro členské státy existuje povinnost uplatňování předpisů, jejichž přijetí se jim ukládá, vůči státním příslušníkům ze třetích zemí.

Komise se domnívá, že pokud jde o akty Společenství, které harmonizují práva k duševnímu vlastnictví upravená Pařížskou úmluvou o průmyslovém vlastnictví nebo Bernskou úmluvou o ochraně literárních a uměleckých děl, je tato otázka upravena samotnými těmito mezinárodními úmluvami.

Články 2 a 3 Pařížské úmluvy totiž pro příslušníky zemí Pařížské unie, jakož i pro osoby, které mají bydliště nebo skutečné (opravdové) závody na území jedné z těchto zemí, stanoví národní zacházení pro současné a budoucí „výhody“ poskytované právními předpisy v oblasti průmyslového vlastnictví. Tato zásada se tedy automaticky uplatní na ustanovení první směrnice Rady 89/104/EHS ze dne 21. prosince 1988, kterou se sbližují právní předpisy členských států o ochranných známkách (Úř. věst. 1989, L 40, s. 1; Zvl. vyd. 17/01, s. 92).

Na základě článků 3 a 5 Bernské úmluvy autoři, kteří jsou občany jednoho ze států Bernské unie nebo v něm mají trvalé bydliště, požívají současných a budoucích práv, která právní předpisy přiznávají tuzemcům.

Tato zásada musí být automaticky uplatněna na ustanovení v oblasti autorských práv:

–        směrnice Rady 92/100/EHS ze dne 19. listopadu 1992 o právu na pronájem a půjčování a o některých právech v oblasti duševního vlastnictví souvisejících s autorským právem (Úř. věst. L 346, s. 61; Zvl. vyd. 17/01, s. 120);

–        směrnice Rady 93/83/EHS ze dne 27. září 1993 o koordinaci určitých předpisů týkajících se autorského práva a práv s ním souvisejících při družicovém vysílání a kabelovém přenosu (Úř. věst. L 248, s. 15; Zvl. vyd. 17/01, s. 139).

Pokud jde o jiná práva k duševnímu vlastnictví, odpověď se liší podle aktů Společenství. Na základě čl. 3 odst. 7 směrnice Rady 87/54/EHS ze dne 16. prosince 1986 o právní ochraně topografií polovodičových výrobků (Úř. věst. 1987, L 24, s. 36; Zvl. vyd. 13/08, s. 231) o rozšíření ochrany na státní příslušníky třetích zemí rozhoduje Rada. Ve směrnici Rady 92/100/EHS ze dne 19. listopadu 1992 o právu na pronájem a půjčování a o některých právech v oblasti duševního vlastnictví souvisejících s autorským právem (Úř. věst. L 346, s. 61; Zvl. vyd. 17/01, s. 120) se předpokládalo, že členské státy budou nadále poskytovat tato práva na základě vzájemnosti a poskytovat národní zacházení státním příslušníkům zemí, které jsou stranami Římské úmluvy. Toto stanovisko bylo výslovně potvrzeno ve směrnici Rady 93/98/EHS ze dne 29. října 1993 o harmonizaci doby ochrany autorského práva a určitých práv s ním souvisejících (Úř. věst. L 290, s. 9; Zvl. vyd. 17/01, s. 141). Dvacátý třetí bod odůvodnění směrnice totiž odkazuje na ochranu státních příslušníků třetích zemí na základě mezinárodních smluv.

Rada nejprve uplatňuje, že pokud existuje akt Společenství v rámci harmonizace práv k duševnímu vlastnictví, členské státy nejsou v zásadě povinny vůči státním příslušníkům třetích zemí uplatňovat předpisy, jejichž přijetí je jim uloženo.

Všeobecně se totiž harmonizační opatření týkají usazování a fungování vnitřního trhu a jejich cílem je odstraňování překážek volného pohybu uvnitř Společenství. Jejich cílem není harmonizace zacházení, které je třeba poskytnout státním příslušníkům a společnostem ze třetích zemí. Nejčastěji se ostatně nevyjadřují k zacházení, jaké každý členský stát může poskytnout státním příslušníkům třetích zemí.

Rada nicméně přiznává, že harmonizační opatření Společenství někdy mohou obsahovat obecné pravidlo uplatnitelné na veškerou činnost vykonávanou na území členských států, včetně činnosti vykonávané státními příslušníky nebo společnostmi ze třetích zemí. Například harmonizační opatření by mohlo uložit povinnost zápisu všem podnikatelům, kteří hodlají provádět svou činnost ve Společenství nebo všem osobám, fyzickým nebo právnickým, které hodlají chránit právo k duševnímu vlastnictví, jehož jsou majiteli. Toto obecné pravidlo by se uplatnilo vůči státním příslušníkům třetích zemí.

Právě proto se Rada domnívá, že odpověď, kterou je třeba poskytnout na devátou otázku, může být zformulována pouze se zřetelem na současný stav harmonizace Společenství: v současné době právní předpisy Společenství ukládají členským státům povinnosti, pokud jde o práva k duševnímu vlastnictví, která je třeba poskytnout státním příslušníkům třetích zemí, pouze výjimečně.

J –  Desátá otázka

Jelikož Společenství není stranou několika úmluv v oblasti duševního vlastnictví spravovaných WIPO, je Komise vyzvána k tomu, aby uvedla, kdo by se účastnil správy těchto úmluv, pokud by byla uznána výlučná pravomoc Společenství k uzavírání úmluv s třetími zeměmi v oblasti duševního vlastnictví.

Úvodem Komise upřesňuje, že tvrdila, že Společenství má výlučnou pravomoc pro uzavření Dohody o WTO, poněvadž se jedná hlavně o dohodu, která se týká obchodu (trade-related), a nikoliv že Společenství má výlučnou pravomoc pro uzavírání veškerých úmluv s třetími zeměmi v oblasti duševního vlastnictví.

Podle ní je třeba pro určení, zda jde o dohodu obchodní, přezkoumat úmluvy případ od případu a v případě záporné odpovědi určit, zda zákonodárce Společenství již přijal opatření, která mohou být dotčena dotyčnou úmluvou nebo se chystá toto učinit uzavřením uvedené úmluvy.

Komise zdůrazňuje, že vnější pravomoci Společenství mají evoluční povahu, zejména v oblasti duševního vlastnictví. V současné době se tak Společenství nemůže stát Členem WIPO nebo přistoupit ke stávajícím úmluvám, jako jsou Pařížská nebo Bernská úmluva, jelikož tuto možnost mají pouze státy. Komise má ve WIPO, kde vyvíjí koordinovanou činnost s členskými státy, pouze statut pozorovatele. Naproti tomu bylo Společenství těsněji přidruženo k vypracování dvou nedávno vyhotovených úmluv WIPO, a to Washingtonské smlouvy o ochraně duševního vlastnictví u integrovaných obvodů ze dne 26. května 1989 a Madridského protokolu ze dne 28. června 1989 k Madridské dohodě o mezinárodním zápisu ochranných známek. Účastnilo se totiž Diplomatické konference se statutem delegace a může se stát smluvní stranou těchto úmluv.

K –  Jedenáctá otázka

Rada a státy, které předložily vyjádření, jsou požádány o to, aby přesně označily, jakými způsoby by mohla být zajištěna jednota vnější činnosti Společenství a států v případě, že by bylo rozhodnuto o tom, že uzavření Dohod GATS a TRIPs vyžaduje společnou účast Společenství a členských států.

Rada uvádí, že otázka způsobů společné účasti Společenství a členských států ve WTO ještě nebyla vyřešena, neboť dokud nebude vydán posudek Soudního dvora, bude přetrvávat nejistota ohledně existence sdílené pravomoci Společenství a členských států.

Rada se spokojuje s nastíněním obrysů řešení, které je třeba uplatnit pro případ společné účasti.

Nejprve bude muset toto řešení plně dodržovat Smlouvy a acquis communautaire. Dále musí být uplatněna zásada jediného společného mluvčího i v těch oblastech, které nespadají nebo nespadají úplně do výlučné pravomoci Společenství. Pokud jde o vlastní rozhodnutí, musí být přijímána v rámci Rady, dokonce i v oblastech, které nespadají do rámce Společenství, tak, aby v plném rozsahu naplňovala roli, kterou jí svěřuje Smlouva o Evropské unii. Nakonec musí být uplatněna zásada jediné „poštovní schránky“ tak, aby jiným Členům WTO nebyla ukládána povinnost určovat, zda má pravomoc Společenství nebo členské státy. Jakákoliv žádost o konzultaci nebo jakákoliv stížnost může být adresována buď „Evropské unii“ anebo „Společenství a členským státům“ a musí být přijata bez ohledu na otázku, kdo je příslušný.

Rada dodává, že Soudní dvůr pro zodpovězení otázky, která je mu položena, tedy zda členské státy mají pravomoc v určité konkrétní oblasti, v níž jsou povinnosti stanoveny Dohodou GATS nebo Dohodou TRIPs, nemusí znát způsoby, které budou přijaty v případě společné účasti Společenství a členských států. V každém případě tvrdí, že si je vědoma povinností, které jí ukládají články Smlouvy, které stanoví soudržnost vnější činnosti Evropské unie.

Podle dánské vlády z článku C Smlouvy o Evropské unii a článku 5 Smlouvy o ES, jakož i z judikatury Soudního dvora vyplývá, že orgány Společenství a členské státy musí loajálně spolupracovat a že tato povinnost loajální spolupráce platí jak v případě výlučné pravomoci Společenství, tak i v případě pravomoci sdílené mezi Společenstvím a členskými státy. V tomto posledně uvedeném případě je tato povinnost nutná bez ohledu na způsob, jakým členské státy vykonávají své pravomoci.

Německá vláda odkazuje na „kodex chování“ přijatý Radou v květnu 1994 za účelem umožnění pokračování v jednáních „po-Uruguayského kola“ v oblasti služeb (viz výše uvedené znění této dohody v odpovědi na čtvrtou otázku), jakož i na návrh „kodexu chování“, projednávaný v Radě, zamýšleného obecněji pro celou WTO. Tyto kodexy mohou odstranit obtíže spojené s ochranou jednoty vnější činnosti Společenství a členských států.

Řecká vláda uvádí rovněž, že jednota činnosti členských států a Společenství v rámci WTO bude moci být zajištěna prostřednictvím „kodexu chování“ přijatého rozhodnutím zástupců vlád členských států, shromážděných v Radě. Tento kodex by označoval Komisi „společným mluvčím“ členských států a Společenství v rámci WTO, jak pro otázky spadající do výlučné pravomoci Společenství, tak pro otázky spadající do pravomoci členských států. Pokud jde o druhou kategorii otázek, členské státy by byly vyzvány k tomu, aby definovaly společné postoje, které by Komise vysvětlila v rámci příslušných orgánů WTO. Konečně v případě, že by členské státy nedospěly k definici společného postoje, a jedině v tomto případě by podle řecké vlády členské státy mohly obhajovat svá stanoviska v rámci WTO.

Španělská vláda rovněž zdůrazňuje nezbytnost přijetí kodexu chování, který by stanovil odkaz na postupy stanovené Smlouvami v oblastech spadajících do pravomoci Společenství a hledání konsenzu mezi členskými státy v oblastech spadajících do jejich pravomoce. Pokud se ukáže, že tohoto konsenzu není možné dosáhnout, budou moci členské státy podle španělské vlády předložit své vlastní stanovisko. Konečně Komise bude vyzvána k tomu, aby se vyjádřila a vyjednávala jménem Společenství a členských států podle pokynů udělených v jednotlivých případech buď Radou anebo členskými státy.

Francouzská vláda rovněž poznamenává, že pro uplatnění dohod vzešlých z Uruguayského kola musí být zajištěna soudržnost činnosti Společenství a činnosti jeho členských států v souladu s čl. C druhým pododstavcem Smlouvy o Evropské unii a článkem 5 Smlouvy o ES. Podle francouzské vlády návrh kodexu chování, který je projednáván v Radě, umožní zajištění této jednoty činnosti. Tento nástroj musí obsahovat následující prvky: zásadu jediného mluvčího Komise ve WTO; vedení jednání ve WTO Komisí jménem Společenství a členských států v rámci jednoho mandátu, pravidelné zprávy z jednání pro Radu a pro její orgány pověřené jejich sledováním, přidružení členských států ve všech etapách jednání nebo diskuzí. Mimo jiné Komise musí přijímat žádosti o konzultace členských států a dočasně přerušovat diskuze, je-li to nutné. Mezi Komisí, členskými státy a generálním sekretariátem Rady musí být zavedena úzká spolupráce za účelem uspořádaného vedení jednání. Akce a zaujímání postoje musí vycházet ze společného postoje přijatého v souladu s příslušnými ustanoveními Smlouvy, pokud jde o oblasti pravomoci Společenství a z konsenzu v oblastech spadajících do pravomoci členských států. Členské státy by se vyjadřovaly k otázkám spadajícím do pravomoci členských států pouze tehdy, pokud by nemohl být přijat společný postoj.

Nizozemská vláda odkazuje na posudek č. 2/91, aby zdůraznila nezbytnost nejužší možné spolupráce mezi Společenstvím a jeho členskými státy v případě společné pravomoci. Tato spolupráce musí být vyjádřena přijetím kodexu chování. Nizozemská vláda v tomto ohledu připomíná obsah bývalého článku 116 Smlouvy o EHS, ujednání existujícího v rámci FAO, jakož i postupy existující v rámci třetího pilíře Smlouvy o Evropské unii, zejména ustanovení článku K.5.

Podle portugalské vlády případné obtíže, které by se mohly vyskytnout na úrovni zastupování vlastních zájmů členských států ve WTO nebo na úrovni utváření jejich vůle, nemohou určit odpověď na otázku rozdělení pravomocí a zabránit vyvození smíšené povahy předmětných dohod. Portugalská vláda připomíná povinnosti spolupráce a soudržnosti stanovené článkem C, čl. J.1 odst. 4 a čl. J.2 odst. 3 Smlouvy o Evropské unii, a článkem 5 Smlouvy o ES. Cíl jednoty činnosti Společenství a členských států byl v průběhu jednání WTO dosažen. Takto získaná zkušenost musí podle portugalské vlády sloužit jako odkaz pro vypracování kodexu chování, který by definoval zároveň specifické úkoly Komise jakožto mluvčího členských států a způsob přijímání společných nebo dohodnutých postojů členských států v záležitostech spadajících do jejich pravomoce. O rozhodnutí formou konsenzu se musí usilovat v případě, kdy jsou dotčeny životně důležité nebo velmi významné zájmy členského státu.

Vláda Spojeného království zdůrazňuje, že skutečný dosah otázky Soudního dvora se týká budoucí účasti Společenství a členských států ve WTO. Připomíná, že Společenství a členské státy během mnohostranných jednání Uruguayského kola účinně spolupracovaly stejným způsobem, jak by to činily, pokud by byla uznána společná pravomoc všemi stranami od samého začátku. To dokazuje, že podobná spolupráce je z politického hlediska možná a může být zvláště účinná pro zajištění dodržování zájmů Společenství a členských států.

Stanovená metoda spolupráce však není nutně vhodná pro veškeré dohody a za všech okolností. Z tohoto důvodu Spojené království může pouze nastínit pravděpodobné obrysy postupu dohody, prostřednictvím kterého bude možné dosáhnout soudržnosti vnější činnosti v rámci WTO.

1. Postup by upravil chování Společenství a členských států v rámci WTO, ať už jednotlivé oblasti spadají do pravomoci Společenství nebo do pravomoci členských států.

2. Komise by byla obvykle jediným „mluvčím“ a vyjednávala by na účet Společenství a členských států; ve výjimečných případech by však členské státy měly mít také možnost se vyjadřovat a vyjednávat. Uplatnitelný postup by vymezoval okolnosti, za kterých by mohly toto právo vykonávat.

3. Komise by informovala členské státy o stavu jednání a diskusí a umožňovala by jim vhodným způsobem účast.

4. Komise by pečlivě doručovala členským státům veškeré příslušné dokumenty, včetně textů.

5. Komise by zohlednila stanoviska členských států. Uplatnitelné postupy by měly být předmětem dohody.

6. Postoje nebo akce, o kterých by bylo rozhodnuto, by byly založeny na předpisech a postupech Společenství tam, kde se tyto předpisy a postupy uplatní (například v rámci čl. 228 odst. 1 druhé věty Smlouvy o ES) a v ostatních případech by vyplývaly ze společného postoje dosaženého na základě konsenzu.

7. Členské státy by se ohledně správních a rozpočtových záležitostí vyjadřovaly tak, jak to dělají v současné době, tedy na svůj vlastní účet, ale vyvarovaly by se přijímání odlišných postojů.

8. Měla by být přijata ustanovení pro určení způsobu, jakým Společenství spravuje postupy vyřizování sporů v rámci WTO. Tato ustanovení by měla stanovit úzkou spolupráci mezi Komisí a členskými státy.

9. Pro případ, že by určité členské státy byly dotčeny chováním jiných stran Dohody o WTO, které by tuto dohodu porušily, musí ustanovení stanovit postup konzultace mezi Komisí a členskými státy, jakož i úzkou spolupráci mezi nimi.

Podle vlády Spojeného království je nepochybné, že postup odpovídající výše uvedeným rysům bude v blízké době upraven. Členské státy nemají žádný zájem na tom, aby podkopávaly obrovskou vyjednávací moc, kterou vykonávají společně; v jejich nejvyšším zájmu je použít této vyjednávací moci nejúčinnějším možným způsobem.

 ZAUJETÍ STANOVISKA SOUDNÍHO DVORA

I –  Úvod

1      Předmětem otázek, které Komise předložila Soudnímu dvoru prostřednictvím žádosti o posudek, podané na základě čl. 228 odst. 6 Smlouvy o založení ES, je nejprve výlučná nebo nevýlučná povaha pravomoci Společenství uzavírat mnohostranné dohody o obchodu zbožím v rozsahu, v němž se tyto dohody týkají produktů ESUO a produktů Euratomu. Dále se týkají výlučné pravomoci, kterou by Společenství pro uzavření Všeobecné dohody o obchodu službami (dále jen „Dohoda GATS“) a Dohody o obchodních aspektech práv k duševnímu vlastnictví, včetně obchodu padělaným zbožím (dále jen „Dohoda TRIPs“) vyvozovalo buď z článku 113 Smlouvy o ES, nebo ze souběžnosti vnitřních a vnějších pravomocí, nebo také z článků 100 A nebo 235 Smlouvy o ES.

2      Tyto různé dohody jsou připojeny k Dohodě o zřízení Světové obchodní organizace (dále jen „Dohoda o WTO“). Tato dohoda vytváří společný institucionální rámec pro řízení obchodních vztahů mezi členskými zeměmi, pokud jde o všechny otázky spojené s dohodami a souvisejícími právními nástroji, zahrnutými do jejích příloh (čl. II odst. 1 Dohody o WTO). Tyto různé dohody obsahují výsledky mnohostranných obchodních jednání Uruguayského kola, jejichž výchozím bodem bylo ministerské prohlášení z Punta del Este ze dne 20. září 1986.

3      Když Rada a členské státy schvalovaly toto prohlášení, rozhodly se „pro zajištění maximální soudržnosti při vedení jednání“, že „Komise bude jednat jako jediný vyjednávač Společenství a členských států“. V zápisu ze zasedání však bylo upřesněno, že toto rozhodnutí „nepředjímá otázku pravomocí Společenství a členských států, pokud jde o jednotlivé oblasti“.

4      Dne 15. prosince 1993 Výbor pro obchodní jednání, útvar speciálně zřízený Konferencí v Punta del Este pro úspěšné vedení jednání Uruguayského kola, který se sešel na úrovni vysokých úředníků, schválil Závěrečný akt, který obsahuje výsledky mnohostranných obchodních jednání Uruguayského kola.

5      Během svého zasedání dne 7. a 8. března 1994 se Rada rozhodla přistoupit k podpisu tohoto Závěrečného aktu a Dohody o WTO. Pověřila předsedu Rady a sira Leona Brittana, člena Komise, aby dne 15. dubna 1994 podepsali v Marrakeši jménem Rady Evropské unie Závěrečný akt a Dohodu o WTO. Zástupci vlád členských států, kteří usoudili, že tyto akty „se rovněž týkají otázek příslušnosti členských států“, se téhož dne dohodli na přistoupení k podpisu Závěrečného aktu a Dohody o WTO. Komise nechala zaznamenat do zápisu, že „Závěrečný akt (...) a dohody, které jsou k němu připojeny, spadají do výlučné pravomoci Společenství“.

6      Dne 6. dubna 1994 předložila Komise svou žádost o posudek. Její otázky jsou zformulovány takto:

„S ohledem na výsledky obchodních jednání Uruguayského kola GATT obsažené v závěrečném aktu ze dne 15. prosince 1993:

1)      Má Evropské společenství na základě Smlouvy o ES, a konkrétněji pouze na základě článku 113 nebo ve vzájemném spojení s články 100 A nebo 235 uvedené Smlouvy pravomoc uzavřít všechny části Dohody o zřízení WTO, které se týkají obchodu službami (Dohoda GATS) a obchodních aspektů práv k duševnímu vlastnictví, včetně obchodu padělaným zbožím (Dohoda TRIPs)?

2)      Má Evropské společenství pravomoc, aby samo uzavřelo části Dohody o WTO, které se týkají produktů nebo služeb spadajících výhradně do působnosti Smlouvy o ESUO a Smlouvy o ESAE?

3)      Pokud je odpověď na předchozí otázky kladná, je tím dotčena způsobilost členských států uzavřít Dohodu o WTO, přestože je již dohodnuto, že budou původními Členy WTO?“

7      Dne 15. dubna 1994 byly dohody vzešlé z Uruguayského kola skutečně v Marrakeši podepsány. Za Společenství a jeho členské státy se podpis uskutečnil v souladu s výše uvedenými rozhodnutími (viz bod 5).

8      Dne 24. května 1994 byla žádost o posudek předložená Komisí doručena Radě a členským státům.

II –  K přípustnosti žádosti

9      Nejprve je namístě připomenout, že podle ustálené judikatury může být posudek Soudního dvora na základě čl. 228 odst. 6 Smlouvy poskytnut zejména k otázkám, které se týkají rozdělení pravomocí mezi Společenstvím a členskými státy pro uzavření určité dohody se třetími zeměmi, jak je tomu v projednávaném případě (viz zejména posudek č. 1/75 ze dne 11. listopadu 1975, Recueil, s. 1355 a zvláště s. 1360, posudek č. 1/78 ze dne 4. října 1979, Recueil, s. 2871, bod 30, a posudek č. 2/91 ze dne 19. března 1993, Recueil, s. I‑1061, bod 3).

10      Španělské království dospívá k závěru o nepřípustnosti žádosti. Postup týkající se žádosti o posudek na základě článku 228 může být podle něj zahájen pouze do okamžiku, kdy Společenství ještě nepřijalo mezinárodní závazek. Španělské království zdůrazňuje, že podpis Závěrečného aktu v Marrakeši směřoval k ověření textů vzešlých z jednání a zahrnoval mimo jiné závazek signatářů předložit je ke schválení jejich příslušným orgánům. Rada a nizozemská vláda se omezují na vyjádření pochybností ohledně toho, zda již podepsaná dohoda je ještě dohodou pouze zamýšlenou ve smyslu článku 228.

11      Tyto výhrady a pochybnosti musí být odmítnuty.

12      Soudní dvůr může být vyzván k tomu, aby se na základě čl. 228 odst. 6 Smlouvy vyjádřil kdykoli před tím, než Společenství s konečnou platností vyjádří souhlas s tím, aby bylo dohodou vázáno. Jelikož tento souhlas vydán nebyl, zůstává dohoda dohodou zamýšlenou. Nic tedy nebrání přípustnosti projednávané žádosti.

III –  K formulaci otázek Komise

13      Rada kritizuje způsob, jakým Komise formulovala své otázky. Vzhledem k tomu, že se postup týká dohody podepsané Společenstvím a členskými státy na základě jejich příslušných pravomocí, nejde o to zjistit, zda Společenství může samo podepsat a uzavřít tuto dohodu (teoretický případ podle Rady), ale určit, zda „společné uzavření dohod vzešlých z Uruguayského kola Společenstvím a členskými státy je (...) slučitelné s rozdělením pravomocí stanoveným smlouvami o založení Evropských společenství“, přičemž by tomu tak nebylo, pokud by celá dohoda spadala do výlučné pravomoci Společenství.

14      Kritika Rady, k níž se připojuje portugalská vláda, musí být odmítnuta. Bez ohledu na to, zda jsou otázky položeny ve znění, které navrhuje Rada, nebo zda jsou formulovány ve znění použitém Komisí, základním problémem je určit, zda pravomoc Společenství uzavřít Dohodu o WTO a její přílohy je výlučná, či nikoliv. Soudní dvůr se bude zabývat tímto základním problémem v další části tohoto posudku, přičemž postupně uvede některé zvláštní problémy, které vznáší mnohostranné dohody o obchodu zbožím, Dohoda GATS a Dohoda TRIPs. Je však třeba napřed posoudit argumenty, které Rada a některé z vlád, které předložily vyjádření, vyvozují ze zastupování území závislých na členských státech a argumenty, které portugalská vláda zakládá na účasti států při financování fungování WTO.

IV –  K zastoupení některých území závislých na členských státech

15      Proti výlučné pravomoci, kterou Komise uplatňuje ve prospěch Společenství pro uzavření Dohody o WTO a jejích příloh, Rada a několik vlád, které předložily vyjádření, namítají, že některé členské státy mají nadále pravomoc uzavírat a provádět dohody týkající se území, na něž se smlouvy o založení Evropských společenství neuplatní.

16      Francouzská vláda krom toho uvádí, že Dohoda o WTO a její přílohy v mnoha bodech nespadají do oblasti podléhající režimu přidružení se ZZÚ (zámořské země a území), a že má tedy v tomto rozsahu jedině ona sama pravomoc uzavřít Dohodu o WTO a její přílohy.

17      Jak Soudní dvůr rozhodl ve výše uvedeném posudku č. 1/78 (bod 62), se dotyčná území v rozsahu, v němž zůstávají mimo oblast uplatnění Smlouvy o EHS, nacházejí vzhledem ke Společenství ve stejné situaci jako třetí země. Státy, k nimž patří tato území, jsou tedy povolány k účasti na dohodě jakožto státy, které zajišťují mezinárodní vztahy na území, která jsou na nich závislá, která ale nejsou součástí prostoru, na němž se uplatní právo Společenství, a nikoli jakožto členové Společenství.

18       Jak však zdůraznil Soudní dvůr v tomto posudku (stejný bod), zvláštní postavení těchto členských států nemůže ovlivnit řešení problému týkajícího se vymezení oblastí pravomoci uvnitř Společenství.

V –  K otázkám rozpočtové a finanční povahy

19      Portugalská vláda, odkazujíc na článek VII Dohody o WTO, který stanoví, že každý člen bude přispívat na výdaje WTO, a s ohledem na skutečnost, že státy Společenství získají postavení původních členů WTO (viz čl. XI odst. 1), se domnívá, že tato okolnost stačí k tomu, aby odůvodnila účast členských států na uzavření dohody, i když financování nemá stejný rozhodující význam jako u mezinárodní dohody o kaučuku, která byla předmětem výše uvedeného posudku č. 1/78. Portugalská vláda připojuje důvod vyplývající z jejího vlastního ústavního práva, které vyžaduje schválení mezinárodních smluv, které předpokládají účast Portugalské republiky v mezinárodních organizacích, národním parlamentem.

20      Co se týče tohoto posledního argumentu, stačí odpovědět, že ustanovení vnitrostátního právního řádu, i když ústavní povahy, nejsou způsobilá měnit takové rozdělení mezinárodních pravomocí mezi členskými státy a Společenstvím, které vyplývá ze Smlouvy.

21      Ani první argument nemůže být přijat. Vzhledem k tomu, že jde o mezinárodní organizaci, která bude disponovat pouze provozním rozpočtem, a nikoliv nástrojem finanční činnosti, by financování výdajů WTO členskými státy v žádném případě nemohlo samo o sobě odůvodnit účast členských států na uzavření Dohody.

VI –  K mnohostranným dohodám o obchodu zbožím

22      Pokud jde o mnohostranné dohody o obchodu zbožím, Komise a účastníci, kteří předložili vyjádření, se shodují v tom, že uznávají, že většinou spadají do výlučné pravomoci, kterou má Společenství v oblasti společné obchodní politiky na základě článku 113 Smlouvy o ES. Neshody se týkají pouze zvláštních bodů.

23      Požadavek Komise na výlučnou pravomoc ve prospěch Společenství pro uzavírání mnohostranných dohod o obchodu zbožím, jsou-li uplatňovány na produkty Euratomu, není zpochybňován Radou, ani žádným ze států, které předložily vyjádření. Vzhledem k tomu, že tento problém byl vznesen Komisí v její druhé otázce, je nicméně třeba jej prozkoumat.

24      Článek 232 odst. 2 Smlouvy o ES upřesňuje, že její ustanovení „nemění ustanovení Smlouvy o založení Evropského společenství pro atomovou energii“. Vzhledem k tomu, že Smlouva Euratom neobsahuje žádné ustanovení o zahraničním obchodu, nic nebrání tomu, aby se dohody uzavřené podle článku 113 Smlouvy o ES týkaly mezinárodního obchodu s produkty Euratomu.

25      Případ produktů ESUO naproti tomu představuje sporný bod jednak mezi Komisí, pro kterou výlučná pravomoc Společenství na základě článku 113 Smlouvy o ES platí rovněž pro produkty ESUO, a jednak Radou a většinou členských států, které předložily vyjádření, které dospívají k závěru o pravomoci států, když odkazují na článek 71 Smlouvy o ESUO.

26 Podle článku 71 Smlouvy o ESUO „pravomoc vlád členských států v oblasti obchodní politiky není prováděním této smlouvy dotčena, není-li stanoveno jinak“. Krom toho čl. 232 odst. 1 Smlouvy o ES upřesňuje, že tato smlouva nemění ustanovení Smlouvy o založení ESUO, zejména pokud jde o práva a povinnosti členských států a pravomoci orgánů.

27      Vzhledem k tomu, že Smlouva o ESUO byla vyhotovena v době, kdy Evropské hospodářské společenství ještě neexistovalo, se však článek 71 této Smlouvy mohl týkat pouze produktů z uhlí a oceli. V každém případě mohl členským státům vyhradit pravomoc pouze v případě dohod, které se týkaly specificky produktů ESUO. Naproti tomu pouze Společenství má na základě článku 113 Smlouvy o ES pravomoc uzavírat vnější dohodu všeobecné povahy, to znamená zahrnující všechny druhy zboží, i když by mezi tímto zbožím byly i produkty ESUO. Jak Soudní dvůr uvedl ve výše uvedeném posudku č. 1/75 (s. 1365, třetí pododstavec), je vyloučeno, aby článek 71 Smlouvy o ESUO mohl „způsobit neúčinnost článků 113 a 114 Smlouvy o EHS a dotknout se svěření pravomoci Společenství k projednávání a uzavírání mezinárodních dohod spadajících do oblasti společné obchodní politiky“. V projednávaném případě se po přezkoumání mnohostranných dohod o obchodu zbožím zdá, že se žádná z nich netýká specificky produktů ESUO. Z toho vyplývá, že výlučná pravomoc Společenství uzavírat tyto dohody nemůže být zpochybněna z důvodu, že se uplatňují rovněž na produkty ESUO.

28      Rada uvádí, že použití článku 43 Smlouvy o ES jako základ pro rozhodnutí Rady o uzavření Dohody o WTO a jejích příloh bude nutné pro Dohodu o zemědělství, protože se týká nejen obchodních opatření uplatnitelných na mezinárodní obchod zemědělskými produkty, nýbrž rovněž, a dokonce především vnitřního režimu organizace zemědělských trhů. Vláda Spojeného království vysvětluje zvláště, že závazky na omezení vnitřní podpory a vývozních náhrad, které obsahuje Dohoda o zemědělských produktech, budou mít dopad na společné organizace trhů a že vzhledem k tomu, že se týkají produktů Společenství, a nikoli dovážených produktů, překročí rámec článku 113 Smlouvy o ES.

29      Co se týče Dohody o zemědělství, je jistě pravda, že článek 43 byl považován za právní základ vhodný pro směrnici, jejímž předmětem je jednotná právní úprava podmínek obchodování s produkty, nejen při obchodu uvnitř Společenství, nýbrž i tehdy, pochází-li ze třetích zemí (viz rozsudek ze dne 16. listopadu 1989, Komise v. Rada, C‑131/87, Recueil, s. I‑3764, bod 27). Jednalo se nicméně o směrnici zaměřenou na splnění jednoho nebo několika cílů společné zemědělské politiky, uvedených v článku 39 Smlouvy. V případě Dohody o zemědělství, přiložené k Dohodě o WTO, tomu tak není. Tato dohoda má totiž za cíl ustanovit „spravedliv[ý] a tržně orientovan[ý] zemědělsk[ý] obchodn[í] systém“ na světové úrovni (viz preambule Dohody o zemědělství). Skutečnost, že závazky stanovené v rámci této Dohody implikují to, aby vnitrostátní prováděcí opatření byla přijímána na základě článku 43 Smlouvy, nebrání tomu, aby samotné mezinárodní závazky mohly být přijaty pouze na základě článku 113.

30      Rada ještě uvádí, že použití článku 43 Smlouvy o ES bude taktéž nutné jako základ pro její rozhodnutí o uzavření Dohody o uplatňování sanitárních a fytosanitárních opatření, a to ze stejných důvodů jako jsou ty, které uvedla v případě Dohody o zemědělství.

31      Toto stanovisko musí být odmítnuto. Dohoda o uplatňování sanitárních a fytosanitárních opatření se omezuje, jak vyplývá z jejího odůvodnění, na „ustavení mnohostranného rámce pravidel [...] k přípravě, přijímání a uplatňování sanitárních a fytosanitárních opatření s cílem na nejnižší míru snížit jejich negativní vliv na obchod“. Podobná dohoda může být podepsána pouze na základě článku 113.

32      Podle nizozemské vlády je společná účast Společenství a členských států na Dohodě o WTO odůvodněná, neboť členské státy mají z důvodu volitelného charakteru některých směrnic Společenství v této oblasti vlastní pravomoc ve věci technických překážek obchodu, a protože úplná harmonizace nebyla provedena a v této oblasti se o ní neuvažuje.

33      Tento argument nelze přijmout. Dohodu o technických překážkách obchodu je třeba chápat tak, že spadá do společné obchodní politiky, protože její ustanovení mají pouze zabránit tomu, aby technické předpisy a normy, jakož i postupy pro posuzování shody s technickými předpisy a normami, vytvářely zbytečné překážky mezinárodního obchodu (viz odůvodnění a články 2.2 a 5.1.2 Dohody).

34      Z předchozích úvah vyplývá, že pouze Společenství má na základě článku 113 Smlouvy o ES pravomoc uzavřít mnohostranné dohody o obchodu zbožím.

VII –  K článku 113 Smlouvy o ES, Dohodě GATS a Dohodě TRIPs

35      Teze, kterou Komise hlavně obhajuje, je následující: uzavření jak Dohody GATS, tak i Dohody TRIPs spadá do výlučné pravomoci, kterou Společenství má v oblasti obchodní politiky na základě článku 113 Smlouvy o ES. Podstata tohoto stanoviska byla hluboce zpochybněna Radou, členskými státy, které předložily vyjádření a Evropským parlamentem, kterému bylo na jeho žádost povoleno předložit vyjádření. Nejprve je třeba přezkoumat tuto hlavní tezi Komise, se zřetelem postupně k Dohodě GATS a Dohodě TRIPs.

A –  Dohoda GATS

36      Komise, která v podstatě vycházela z nerestriktivního výkladu pojmu společná obchodní politika (viz výše uvedený posudek č. 1/78, body 44 a 45), který poskytla judikatura Soudního dvora, z vazeb nebo vzájemného překrývání se mezi zbožím a službami, z účelu Dohody GATS, jakož i z použitých nástrojů dospěla k závěru, že služby spadají do společné obchodní politiky, aniž by bylo třeba rozlišovat mezi jednotlivými způsoby dodávky služeb, a zvláště mezi službami, které jsou předmětem přímé přeshraniční dodávky, a službami, které jsou dodávány prostřednictvím komerční přítomnosti v zemi příjemce plnění. Komise rovněž tvrdí, že mezinárodní dohody obchodní povahy v oblasti dopravy (na rozdíl od těch, které se týkají bezpečnostních předpisů) spadají do společné obchodní politiky, a nikoliv do zvláštní hlavy, kterou Smlouva věnuje společné dopravní politice.

37      Nejprve je třeba se zabývat jinými službami než dopravou, a poté zvláštními službami, jakými je doprava.

38      Pokud jde o prvně uvedené služby, je namístě úvodem připomenout, že v posudku č. 1/75 Soudní dvůr, který se měl vyjádřit k rozsahu pravomocí Společenství, pokud jde o ujednání týkající se normy místních výdajů, usoudil, „že oblast společné obchodní politiky, a konkrétněji oblast vývozní politiky zahrnuje nutně režimy podpor vývozu a konkrétněji opatření týkající se úvěrů určených k financování místních výdajů souvisejících s vývozní činností“ (Recueil 1975, s. 1362). Předmětné místní výdaje se týkaly výdajů na dodávku jak zboží, tak i služeb. Soudní dvůr nicméně uznal výlučnou pravomoc Společenství, aniž by rozlišoval mezi zbožím a službami.

39      Ve svém výše uvedeném posudku č. 1/78 (bod 44) Soudní dvůr odmítl výklad článku 113, „jehož účinkem by bylo omezení společné obchodní politiky na použití nástrojů určených k tomu, aby ovlivňovaly samotné tradiční aspekty zahraničního obchodu“. Měl naopak za to, že „otázka zahraničního obchodu musí být upravena v otevřené perspektivě“, což potvrzuje „okolnost, že výčet cílů obchodní politiky v článku 113 [...] je pojímán jako demonstrativní výčet“ (výše uvedený posudek č. 1/78, bod 45).

40      Ve své žádosti o posudek Komise zdůraznila, že v některých vyspělých zemích se sektor služeb stal dominantním hospodářským odvětvím a že světové hospodářství je na cestě k zásadní restrukturalizaci s tím, že jednoduchý průmysl směřuje k tomu, aby byl převeden do hospodářství rozvojových zemí, zatímco vyspělá hospodářství se stávají hlavně vývozci služeb a zboží s vysokou přidanou hodnotou. Soudní dvůr konstatuje, že tento vývoj prokazuje Dohoda o WTO a její přílohy, které jsou předmětem společných jednání zahrnujících zboží a služby.

41      S ohledem na tento vývoj mezinárodního obchodu otevřená povaha společné obchodní politiky ve smyslu Smlouvy brání tomu, aby obchod službami byl bez dalšího a ze zásady vyloučen z působnosti článku 113, jak by si to přály některé vlády, které předložily vyjádření.

42      Pro upřesnění tohoto závěru je nicméně třeba přihlédnout k definici obchodu službami, kterou poskytuje Dohoda GATS, aby bylo patrno, zda systém Smlouvy jako celek nemůže omezit začlenění obchodu službami do článku 113.

43      Obchod službami ve smyslu Dohody GATS zahrnuje na základě jejího čl. I odst. 2 čtyři způsoby dodávky služeb: 1) přeshraniční dodávky, při nichž nedochází k žádnému pohybu osob; 2) spotřebu v zahraničí, která zahrnuje přemístění odběratele na území Člena WTO, kde je dodavatel usazen; 3) komerční přítomnost, t.j. přítomnost dceřiné společnosti nebo pobočky na území Člena WTO, kde má být služba poskytována; 4) přítomnost fyzických osob Člena WTO, jejichž prostřednictvím dodavatel Člena dodává služby na území kteréhokoli jiného Člena.

44      V případě přeshraničních dodávek je služba poskytována dodavatelem usazeným v určité zemi odběrateli usazenému v jiné zemi. Nejde o přemístění dodavatele do země odběratele, ani opačně o přemístění odběratele do země dodavatele. Tato situace tedy není nepodobná obchodu zbožím, který nepochybně spadá do společné obchodní politiky ve smyslu Smlouvy. Žádný zvláštní důvod tedy nebrání tomu, aby takovéto plnění spadalo pod pojem společné obchodní politiky.

45      Jinak je tomu u ostatních tří způsobů dodávky služeb uvedených v Dohodě GATS; spotřeby v zahraničí, komerční přítomnosti a přítomnosti fyzických osob.

46      Co se týče fyzických osob, z článku 3 Smlouvy, který ve svém písmenu b) rozlišuje „společnou obchodní politiku“ a ve svém písmenu d) „opatření týkající se vstupu a pohybu osob“, vyplývá, že zacházení se státními příslušníky třetích zemí při překračování vnějších hranic členských států nelze považovat za zacházení spadající do společné obchodní politiky. Obecnějším způsobem existence zvláštních kapitol ve Smlouvě věnovaných volnému pohybu osob, jak fyzických, tak právnických, ukazuje, že tyto oblasti nejsou zahrnuty do společné obchodní politiky.

47      Z toho vyplývá, že způsoby dodávky služeb, které Dohoda GATS nazývá „spotřebou v zahraničí“, „komerční přítomností“ a „přítomností fyzických osob“, nejsou upraveny společnou obchodní politikou.

48      Nyní je třeba přezkoumat zvláštní služby, jakými je doprava. Je předmětem zvláštní hlavy Smlouvy (hlava IV), odlišné od hlavy VII, která je věnována společné obchodní politice. Soudní dvůr poprvé rozhodl o tom, právě ohledně dopravní politiky, že pravomoc Společenství pro uzavírání mezinárodních dohod „vyplývá nejen z výslovného svěření pravomoci Smlouvou – jako je tomu v případě článků 113 a 114 pro celní a obchodní dohody a článku 238 pro dohody o přidružení – ale může vyplývat také i z jiných ustanovení Smlouvy a aktů přijatých v rámci těchto ustanovení orgány Společenství“ (viz rozsudek ze dne 31. března 1971, nazvaný „AETR“, Komise v. Rada, 22/70, Recueil, s. 263, bod 16). Myšlenkou, která je základem této judikatury, je to, že mezinárodní dohody v oblasti dopravy nespadají pod článek 113.

49      Dosah rozsudku AETR nemůže být omezen tím, že se rozliší dohody o takových bezpečnostních předpisech týkajících se doby pro řízení vozidla profesionálními řidiči, které jsou předmětem rozsudku AETR, a dohody obchodní povahy.

50      Rozsudek AETR totiž neobsahuje žádné rozlišení tohoto druhu. Soudní dvůr potvrdil svoji analýzu v posudku č. 1/76 ze dne 26. dubna 1977 (Recueil, s. 741) ohledně dohody, jejímž předmětem bylo ozdravení hospodářské situace říční plavby, jinak řečeno dohody hospodářské povahy, která se netýká stanovení bezpečnostních předpisů. Četné dohody se třetími zeměmi, jejichž dlouhý seznam poskytla vláda Spojeného království ve svých vyjádřeních, byly ostatně uzavřeny na základě hlavy „doprava“.

51      Na podporu svého stanoviska uvedla Komise ještě řadu opatření týkajících se embarga, která byla založena na článku 113 a která obsahovala přerušení dopravních služeb ?opatření přijatá proti Iráku: nařízení Rady (EHS) č. 2340/90 ze dne 8. srpna 1990 o zabránění obchodu Společenství s Irákem a Kuvajtem (neoficiální překlad) (Úř. věst. L 213, s. 1), nařízení Rady (EHS) č. 3155/90 ze dne 29. října 1990, které rozšířilo a změnilo nařízení (EHS) č. 2340/90 o zabránění obchodu Společenství s Irákem a Kuvajtem (neoficiální překlad) (Úř. věst. L 304, s. 1) a nařízení Rady (EHS) č. 1194/91 ze dne 7. května 1991, kterým se mění nařízení (EHS) č. 2340/90 a nařízení (EHS) č. 3155/90 o zabránění obchodu Společenství s Irákem a Kuvajtem (neoficiální překlad) (Úř. věst. L 115, s. 37); opatření přijatá proti Svazové republice Jugoslávie (Srbsku a Černé Hoře): nařízení Rady (EHS) č. 990/93 ze dne 26. dubna 1993 o obchodu mezi Evropským hospodářským společenstvím a Svazovou republikou Jugoslávie (Srbskem a Černou Horou) (neoficiální překlad) (Úř. věst. L 102, s. 14); opatření přijatá proti Haiti: nařízení Rady (EHS) č. 1608/93 ze dne 24. června 1993, kterým se zavádí embargo na určitý obchod mezi Evropským hospodářským společenstvím a Haiti (neoficiální překlad) (Úř. věst. L 155, s. 2)?. Tyto precedenty nejsou přesvědčivé. Jak správně zdůraznil Evropský parlament, embargo, které by se týkalo nejprve vývozu a dovozu produktů, by nemohlo být účinné, kdyby nebylo současně rozhodnuto o přerušení dopravních služeb. Toto přerušení dopravních služeb se jeví jako nezbytný doplněk hlavního opatření. Tyto precedenty tedy postrádají relevanci, pokud jde o zjištění, zda Společenství má na základě článku 113 výlučnou pravomoc uzavírat mezinárodní dohody v oblasti dopravy.

52      V každém případě se podle ustálené judikatury obyčejná praxe Rady nemůže odchýlit od pravidel Smlouvy, a nemůže tudíž vytvořit precedens, který by zavazoval orgány Společenství, pokud jde o volbu správného právního základu (rozsudek ze dne 23. února 1988, Spojené království v. Rada, 68/86, Recueil, s. 855, bod 24).

53      Z předchozích úvah vyplývá, že do působnosti článku 113 Smlouvy spadají pouze přeshraniční dodávky a že mezinárodní dohody v oblasti dopravy jsou z něj vyloučeny.

B –  Dohoda TRIPs

54      Na podporu výlučné pravomoci Společenství na základě článku 113 Komise hlavně uvádí, že předpisy týkající se práv k duševnímu vlastnictví jsou úzce spjaty s obchodem zbožím a službami, na které se uplatňují.

55      Nejprve je namístě uvést, že oddíl 4 části III Dohody TRIPs, který se zabývá prostředky k dodržování práv k duševnímu vlastnictví, obsahuje zvláštní předpisy týkající se opatření na hranicích. Jak uvedla vláda Spojeného království, tomuto oddílu odpovídají ustanovení nařízení Rady (EHS) č. 3842/86 ze dne 1. prosince 1986, které stanoví opatření za účelem zákazu propouštění padělaného zboží do volného oběhu (neoficiální překlad) (Úř. věst. L 357, s. 1). Vzhledem k tomu, že se toto nařízení týká zákazu propouštění padělaného zboží do volného oběhu, bylo správně založeno na článku 113 Smlouvy: jde totiž o opatření, která musejí být přijata celními orgány na vnějších hranicích Společenství. Vzhledem k tomu, že tento typ opatření může být přijat autonomním způsobem orgány Společenství na základě článku 113 Smlouvy o ES, přísluší pouze Společenství uzavírat mezinárodní dohody s tímto předmětem.

56      Kromě ustanovení Dohody TRIPs, která se týkají zákazu propouštění padělaného zboží do volného oběhu, však stanovisko zastávané Komisí nelze přijmout.

57      Existuje zajisté vazba mezi duševním vlastnictvím a obchodem se zbožím. Práva k duševnímu vlastnictví umožňují jejich majitelům, aby zabránili třetím osobám v uskutečňování určitých činností. Pravomoc zakázat používání ochranné známky, výrobu produktu, kopii modelu, reprodukci knihy, desky nebo videokazety má nevyhnutelně účinky na obchod. Práva k duševnímu vlastnictví jsou ostatně přesně koncipována tak, aby tyto účinky vyvolávala. To však nestačí k tomu, aby spadala do působnosti článku 113. Práva k duševnímu vlastnictví se totiž netýkají specificky mezinárodního obchodu: dotýkají se stejně, ne-li více, vnitřního obchodu než obchodu mezinárodního.

58      Jak na to správně upozornila francouzská vláda, prvním cílem Dohody TRIPs je posílit a harmonizovat ochranu duševního vlastnictví ve světovém měřítku. Sama Komise připustila, že vzhledem k tomu, že Dohoda TRIPs stanoví pravidla v oblastech, v nichž neexistují harmonizační opatření Společenství, by její uzavření umožnilo zároveň uskutečnit harmonizaci uvnitř Společenství, a tím přispět k vytváření a fungování společného trhu.

59      V tomto ohledu je namístě zdůraznit, že v rámci vnitřní legislativy má Společenství pravomoc harmonizovat vnitrostátní právní předpisy na základě článků 100 a 100 A, pokud jde o duševní vlastnictví, a může vycházet z článku 235, aby vytvořilo nové právní předpisy, které by se překrývaly s vnitrostátními předpisy, jak to učinilo v případě nařízení o ochranné známce Společenství [nařízení Rady (ES) č. 40/94 ze dne 20. prosince 1993 o ochranné známce Společenství, Úř. věst. L 11, 14. ledna 1994, s. 1]. Tato ustanovení podléhají pravidlům hlasování (jednomyslnost, pokud jde o články 100 a 235) nebo procesním pravidlům (konzultace s Parlamentem v případě článku 100 a článku 235, postup spolurozhodování v případě článku 100 A), která se liší od pravidel, která jsou uplatnitelná v rámci článku 113.

60      Pokud by byla uznána výlučná pravomoc Společenství pro zapojení se do dohod se třetími zeměmi za účelem harmonizace ochrany duševního vlastnictví a současně pro provádění harmonizace na úrovni Společenství, mohly by se orgány Společenství vyhnout omezením, která jsou jim kladena na vnitřní úrovni, co se týče postupu a způsobu hlasování.

61      Tento závěr nemůže být změněn na základě praxe orgánů, která spočívá v autonomních opatřeních nebo vnějších dohodách přijatých podle článku 113.

62      Komise uplatňuje tři případy, kdy podle „nového nástroje obchodní politiky“ ?nařízení Rady (EHS) č. 2641/84 ze dne 17. září 1984 o posílení společné obchodní politiky, zejména v oblasti ochrany před nedovolenými obchodními praktikami (neoficiální překlad) (Úř. věst. L 252, s. 1), nařízení samo založené na článku 113 Smlouvy? bylo zahájeno řízení za účelem ochrany zájmů Společenství v oblasti duševního vlastnictví ?rozhodnutí Komise 87/251/EHS ze dne 12. března 1987, týkající se zahájení mezinárodního konzultačního řízení a řešení sporů týkajících se amerického opatření, které z trhu Spojených států amerických vylučuje dovozy některých aramidových vláken (neoficiální překlad) (Úř. věst. L 117, s. 18); oznámení o zahájení postupu „proti nedovoleným obchodním praktikám“ týkajícím se nepovolené reprodukce nahraných nosičů zvuku v Indonésii (Úř. věst. 1987, C 136, s. 3); oznámení o zahájení vyšetřovacího řízení týkajícího se nedovolených obchodních praktik ve smyslu nařízení Rady (EHS) č. 2641/84, spočívajících v porušení autorského práva u zvukových záznamů Společenství v Thajsku (Úř. věst. 1991, C 189, s. 26)?.

63      Opatření, která mohou být přijata na základě tohoto nařízení jako reakce na nedostatek ochrany práv k duševnímu vlastnictví, jejichž jsou podniky Společenství majiteli, ve třetí zemi (nebo na diskriminaci prováděnou vůči nim v této oblasti) nesouvisejí s harmonizací ochrany duševního vlastnictví, která je hlavním cílem Dohody TRIPs. Podle čl. 10 odst. 3 výše uvedeného nařízení č. 2641/84 jde totiž nejprve o pozastavení nebo odnětí celé koncese vzešlé z jednání v rámci obchodní politiky; poté o zvýšení stávajících cel nebo zavedení jakékoliv jiné formy zdanění dovozu; a nakonec o zavedení množstevních omezení nebo jakýchkoli jiných opatření měnících podmínky dovozu nebo vývozu s dotyčnou třetí zemí. Veškerá tato opatření vycházejí svou samotnou podstatou z obchodní politiky.

64      Komise vyvozuje rovněž argument z opatření přijatých Společenstvím vůči Korei v rámci nařízení Rady (EHS) č. 4257/88 ze dne 19. prosince 1988 o uplatnění všeobecných celních preferencí pro rok 1989 na některé průmyslové výrobky pocházející z rozvojových zemí (neoficiální překlad) (Úř. věst. L 375, s. 1). Vzhledem k tomu, že Korea prováděla diskriminaci mezi svými obchodními partnery v oblasti ochrany duševního vlastnictví (viz osmnáctý bod odůvodnění nařízení), Společenství pozastavilo všeobecné celní preference, pokud jde o její výrobky (č. 1 odst. 3 téhož nařízení).

65      Tento argument není přesvědčivější než předchozí. Vzhledem k tomu, že udělení všeobecných preferencí je opatřením obchodní politiky, jak o tom rozhodl Soudní dvůr (viz rozsudek ze dne 26. března 1987, nazvaný „všeobecné celní preference“, Komise v. Rada, 45/86, Recueil, s. 1493, bod 21), je tomu stejně i s jejich pozastavením. To nijak neprokazuje, že by Společenství mělo na základě článku 113 výlučnou pravomoc uzavírat dohody se třetími zeměmi směřující k harmonizaci ochrany duševního vlastnictví na světové úrovni.

66      Na podporu svého stanoviska Komise ještě zmínila ustanovení týkající se ochrany duševního vlastnictví, která se vyskytují v dohodách se třetími zeměmi, které byly uzavřeny na základě článku 113 Smlouvy.

67      Je namístě zdůraznit, že dosah těchto ustanovení je mimořádně omezen. Dohoda mezi Evropským hospodářským společenstvím a Čínskou lidovou republikou o obchodu s textilním zbožím (neoficiální překlad), parafovaná dne 9. prosince 1988 (Úř. věst. L 380, s. 1), stejně tak jako dohoda mezi Evropským hospodářským společenstvím a Svazem sovětských socialistických republik o obchodu s textilním zbožím (neoficiální překlad), parafovaná dne 11. prosince 1989 (Úř. věst. L 397, s. 1), stanoví pouze konzultační postup ve věci ochrany ochranných známek nebo vzorů textilního zboží. Krom toho všechny tři prozatímní dohody uzavřené mezi Společenstvím a některými zeměmi východní Evropy ?dohoda s Maďarskem ze dne 16. prosince 1991 (Úř. věst. 1992, L 116, s. 1); dohoda s Českou a Slovenskou federativní republikou ze dne 16. prosince 1991 (Úř. věst. 1992, L 115, s. 1); dohoda s Bulharskou republikou ze dne 8. března 1993 (Úř. věst. L 323, s. 1)? obsahují ustanovení, vyhotovené v totožném znění, které vyzývá tyto země ke zlepšení ochrany duševního vlastnictví, aby v určité lhůtě zajistily „úroveň ochrany podobnou úrovni ochrany zaručené ve Společenství“ prostřednictvím aktů Společenství. Jak to správně zdůraznila francouzská vláda, ustanovení tohoto typu zavazuje pouze třetí zemi, která je stranou dohody.

68      Skutečnost, že Společenství a jeho orgány jsou oprávněny do vnějších dohod, které ve zbývající části spadají pod článek 113, začlenit vedlejší ustanovení, která upravují čistě konzultační postupy nebo ustanovení vyzývající druhou stranu, aby zvýšila úroveň ochrany duševního vlastnictví, nevede k závěru, že by pouze Společenství mělo pravomoc uzavřít mezinárodní dohodu povahy a rozsahu jako Dohoda TRIPs.

69      Konečně je zajisté správné, že, jak uvádí Komise, v dohodě s Rakouskou republikou o vzájemné kontrole a ochraně jakostních vín, jakož i vína „retsina“ ze dne 23. prosince 1988 (neoficiální překlad) (Úř. věst. 1989, L 56, s. 1), a v dohodě s Austrálií o obchodu s vínem ze dne 26. a 31. ledna 1994 (neoficiální překlad) (Úř. věst. L 86, s. 1) jsou uvedena ustanovení týkající se vzájemné ochrany označení vín. Názvy rakouských vinařských regionů jsou tak na území Společenství vyhrazeny výhradně rakouským vínům, pro která se používají, a smějí být užívány pouze za podmínek stanovených rakouskou právní úpravou (čl. 3 odst. 3 dohody). Podobné ustanovení je začleněno do dohody s Austrálií (čl. 7 odst. 3).

70      Jak však vyplývá z bodů odůvodnění rozhodnutí Rady 94/184/ES ze dne 24. ledna 1994 o uzavření Dohody mezi Evropským společenstvím a Austrálií o obchodu s vínem (Úř. věst. L 86, s. 1), tato dohoda byla uzavřena na úrovni Společenství, protože její ustanovení jsou bezprostředně spojena s opatřeními společné zemědělské politiky a přesněji s pravidly Společenství o vínu a vinohradnictví. Kromě toho nelze z tohoto precedentu vyvozovat žádný argument pro patenty a vzory, ochranu nezveřejněných technických informací, ochranné známky nebo také autorské právo, které jsou rovněž upraveny Dohodou TRIPs.

71      S ohledem na předchozí úvahy je namístě dospět k závěru, že Dohoda TRIPs nespadá do oblasti společné obchodní politiky, s výjimkou těch jejích ustanovení, která se týkají zákazu propouštění padělaného zboží do volného oběhu.

VIII –  K vnějším implicitním pravomocím Evropského společenství, Dohodě GATS a Dohodě TRIPs

72      Pro případ, že by Soudní dvůr zamítl její hlavní tezi o výlučné pravomoci Společenství na základě článku 113, Komise podpůrně tvrdila, že výlučná pravomoc Společenství pro uzavření Dohody GATS a Dohody TRIPs implicitně vyplývá z ustanovení Smlouvy, která stanoví její vnitřní pravomoc, nebo z existence aktů sekundárního práva, které je provádějí nebo také z nutnosti přijmout mezinárodní závazky pro uskutečnění cíle, který je stanoven Společenstvím na vnitřní úrovni. Komise také uvádí, že při neexistenci dostatečných pravomocí na základě zvláštních ustanovení Smlouvy nebo aktů sekundárního práva by Společenství odvodilo výlučnou pravomoc z článků 100 A a 235 Smlouvy. Rada a státy, které předložily vyjádření, sice uznávají, že Společenství má určité pravomoci, popírají však jejich výlučnou povahu.

A –  Dohoda GATS

73      Pokud jde konkrétněji o Dohodu GATS, Komise se zmiňuje o třech možných zdrojích vnější výlučné pravomoci Společenství: pravomocech, které přiznává Smlouva orgánům Společenství na vnitřní úrovni, nezbytnosti uzavření dohody pro dosažení cíle Společenství, a konečně článcích 100 A a 235.

74      Komise zaprvé uvádí, že v Dohodě GATS neexistuje žádná oblast nebo žádné zvláštní ustanovení, pro něž by Společenství nemělo odpovídající pravomoci pro přijímání opatření na vnitřní úrovni. Tyto pravomoci jsou uvedeny v kapitolách o právu usazování, o volném pohybu služeb a o dopravě. Z těchto pravomocí na vnitřní úrovni vyplývá vnější výlučná pravomoc.

75       Toto stanovisko je třeba odmítnout.

76      Soudní dvůr, který vycházel z ustanovení čl. 75 odst. 1 písm. a), který se týká rovněž dopravy z nebo do třetích států, pokud část trasy prochází územím Společenství, ve výše uvedeném rozsudku AETR (bod 27) rozhodl, že „pravomoc Společenství se týká i vztahů vyplývajících z mezinárodního práva, a zahrnuje tudíž pro danou oblast nutnost dohod se zainteresovanými třetími státy“.

77      Dokonce i v oblasti dopravy však vnější výlučná pravomoc Společenství nevychází ipso facto z jeho pravomoci vydávat předpisy na vnitřní úrovni. Jak bylo zdůrazněno v rozsudku AETR (body 17 a 18), členské státy, ať jednají jednotlivě nebo společně, ztrácejí právo sjednávat závazky vůči třetím zemím v rozsahu, v němž jsou zaváděna společná pravidla, která by mohla být těmito závazky dotčena. Pouze v rozsahu, v němž byla společná pravidla zavedena na vnitřní úrovni, se vnější pravomoc Společenství stává výlučnou. Všechny otázky týkající se dopravy však ještě nejsou předmětem společných pravidel.

78      Na jednání Komise uplatnila, že volnost ponechaná členským státům k provádění vnější politiky dvoustranných dohod s třetími zeměmi povede nevyhnutelně k narušování toku služeb a k postupnému podkopávání vnitřního trhu. Uvedla tak, že si cestující zvolí let z letiště členského státu, který uzavřel se třetí zemí a se svou leteckou společností dvoustrannou dohodu typu „open-skies“, která umožňuje poskytnout nejlepší poměr kvality a ceny v oblasti dopravy. Dále by také v důsledku existence německo-polské dohody osvobozující německé silniční dopravce od jakéhokoliv tranzitního poplatku, zatímco podobná dohoda mezi Polskem a Nizozemskem ukládá nizozemským dopravcům poplatek 650 DM, došlo k narušení hospodářské soutěže mezi nizozemskými a německými dopravci, co se týče dopravy do Ruska, Běloruska a pobaltských zemí.

79      Na tento argument stačí odpovědět tak, že žádná skutečnost ve Smlouvě nebrání orgánům upravit v rámci společných pravidel, která přijmou, dohodnutý postup vůči třetím zemím, ani stanovit postoje, které by měly zaujmout členské státy navenek. Několik nařízení, která Komise uvedla v oblasti dopravy ve své odpovědi na třetí písemnou otázku, kterou jí zaslal Soudní dvůr, ostatně tuto možnost dokládá.

80      Článek 3 třetí pododstavec nařízení Rady (EHS) č. 4058/86 ze dne 22. prosince 1986 o koordinovaném postupu k zajištění volného přístupu k nákladu v zaoceánské dopravě (Úř. věst. L 378, s. 21) tak stanoví, že Rada postupem hlasování podle čl. 84 odst. 2 Smlouvy rozhodne o koordinovaném postupu, jestliže opatření přijaté třetím státem omezuje volný přístup společností liniové dopravy členských států k liniové dopravě. Dále také nařízení Rady (EHS) č. 4055/86 ze dne 22. prosince 1986 o uplatňování zásady volného pohybu služeb v námořní dopravě mezi členskými státy a mezi členskými státy a třetími zeměmi (Úř. věst. L 378, s. 1) stanoví, že systémy sdílení nákladu obsažené ve stávajících dohodách budou opouštěny nebo upraveny (článek 3) a že systémy sdílení nákladu ve všech příštích dohodách podléhají postupu povolení Společenství (článek 5).

81      Na rozdíl od kapitoly o dopravě kapitoly o právu usazování a volném pohybu služeb neobsahují žádné ustanovení, které by výslovně rozšířilo pravomoc Společenství na „vztahy vyplývající z mezinárodního práva“. Jak správně zdůraznila Rada a většina států, které předložily vyjádření, jejich jediným cílem je zajistit právo usazování a volný pohyb služeb ve prospěch státních příslušníků členských států. Neobsahují žádné ustanovení, které by upravovalo problematiku prvního usazení státních příslušníků ze třetích zemí a režim jejich přístupu k samostatně výdělečným činnostem. Je tedy vyloučeno, aby bylo možno z těchto kapitol vyvodit bez dalšího výlučnou pravomoc Společenství pro uzavírání dohody se třetími státy, směřující k liberalizaci prvního usazení a přístupu na trhy služeb jiné než ty, které jsou předmětem přeshraničních dodávek ve smyslu Dohody GATS, které spadají pod článek 113 (viz výše, bod 42).

82      Komise, odkazujíc na výše uvedený posudek č. 1/76 (body 3 a 4), dále uvádí, že vnější výlučná pravomoc Společenství není omezena na případy, kdy již vnitřní pravomoc byla použita pro přijetí opatření v rámci provádění společných politik. Pokud právo Společenství pro orgány stanovilo vnitřní pravomoci pro uskutečnění stanoveného cíle, mezinárodní pravomoc Společenství vyplývá implicitně z těchto ustanovení. Stačí, aby účast Společenství na mezinárodní dohodě byla nezbytná pro uskutečnění jednoho z cílů Společenství.

83      Komise v tomto ohledu uvádí důvody jak vnitřní, tak i vnější povahy, které odůvodňují pouze účast Společenství samotného na uzavření Dohody GATS a Dohody TRIPs. Na vnitřní úrovni Komise uplatňuje, že pokud by tomu tak nebylo, byla by dočena soudržnost vnitřního trhu. Na vnější úrovni si nemůže Evropské společenství dovolit, aby zůstalo nečinné na mezinárodní scéně: nezbytnost uzavření Dohody o WTO a jejích příloh, odrážející globální přístup k mezinárodnímu obchodu (zahrnujícímu zboží, služby a duševní vlastnictví), není zpochybněna.

84      Toto uplatnění posudku č. 1/76 nelze v případě Dohody GATS přijmout.

85      Posudek č. 1/76 se týká odlišného problému, než je ten, který se týká Dohody GATS. Jednalo se o ozdravení hospodářské situace říční plavby v povodí řeky Rýna a Mosely, jakož i na všech nizozemských vodních cestách a německých vodních cestách navazujících na povodí řeky Rýna tím, že byly odstraněny konjunkturální přebytky kapacit. Vypracování společných autonomních pravidel neumožnilo uskutečnění tohoto cíle z důvodu tradiční účasti lodí podléhajících Švýcarsku na plavbě na dotyčných vodních cestách. Bylo tedy nezbytné k zamýšlenému režimu Švýcarsko přidružit prostřednictvím mezinárodní dohody (viz výše uvedený posudek č. 1/76, bod 2). Stejně tak by v oblasti ochrany mořských zdrojů bylo málo účinné omezit vnitřními legislativními opatřeními rybářskou činnost lodí plujících pod vlajkou členského státu na volném moři, jestliže by se stejná omezení neměla uplatnit na lodi plující pod vlajkou třetí země ležící na pobřeží stejných vod. Rozumí se tedy, že vnější pravomoc může být vykonána bez předběžného přijetí vnitřního právního aktu, a stát se tak výlučnou.

86      Situace v oblasti služeb je odlišná: realizace svobody usazování a volného pohybu služeb ve prospěch státních příslušníků členských států není neoddělitelně spjata se zacházením, které by mělo být ve Společenství vyhrazeno státním příslušníkům třetí země nebo ve třetích zemích státním příslušníkům členských států Společenství.

87      Zatřetí Komise odkazuje na články 100 A a 235 Smlouvy jakožto základ pro vnější výlučnou pravomoc.

88      Pokud jde o článek 100 A, je nepopíratelné, že byla-li harmonizační pravomoc vykonána, harmonizační opatření takto přijatá mohou omezit volnost členských států jednat s třetími zeměmi, případně jim ji mohou odejmout. Je však vyloučeno, aby harmonizační pravomoc na vnitřní úrovni, která nebyla uplatněna ve stanovené oblasti, mohla vést k tomu, aby v této oblasti ve prospěch Společenství stanovila výlučnou pravomoc na vnější úrovni.

89      Co se týče článku 235, který umožňuje Společenství napravit nedostatek pravomocí, které jsou mu výslovně nebo implicitně svěřeny pro uskutečnění jeho cílů, nemůže založit jako takový výlučnou pravomoc Společenství na mezinárodní úrovni. Kromě případu, kdy může být užitečně vykonávána pouze současně s vnější pravomocí (viz výše uvedený posudek č. 1/76 a výše uvedený bod 85), totiž vnitřní pravomoc může založit vnější výlučnou pravomoc pouze tehdy, jestliže je vykonávána, a je tomu tak a fortiori stejně, pokud jde o článek 235.

90      Z toho, že jediným cílem výslovně uvedeným v kapitolách o právu usazování a o volném pohybu služeb je realizace těchto svobod ve prospěch státních příslušníků členských států Společenství, však nevyplývá, že by orgánům Společenství bylo zakázáno užívat pravomocí, které jim jsou svěřeny v tomto rámci, pro upřesnění zacházení, které musí být vyhrazeno státním příslušníkům třetích zemí. Četné akty vydané Radou – o nichž se však Rada vůbec nezmínila – na základě článku 54 a čl. 57 odst. 2 Smlouvy obsahují ustanovení k této věci. Komise sestavila jejich seznam v odpovědi na otázku Soudního dvora.

91      Z přezkoumání těchto aktů vyplývá, že začleněním těchto vnějších ustanovení mohou být sledovány velmi rozdílné cíle.

92      Směrnice o koordinaci ve věci zveřejňování a účtů společností byly uplatňovány pouze na společnosti jako takové, nikoliv však na jejich pobočky. To vyvolalo z hlediska ochrany společníků a třetích osob určitou nerovnost mezi společnostmi, které působí v jiných členských státech prostřednictvím vytváření poboček, a společnostmi, které tam působí prostřednictvím vytváření dceřiných společností. Směrnice Rady 89/666/EHS ze dne 21. prosince 1989 o zveřejňování poboček vytvořených v členském státě některými formami společností řídících se právem jiného členského státu (Úř. věst. L 395, s. 36), založená na článku 54 Smlouvy, byla tedy zavedena za účelem úpravy povinností ve věci zveřejňování, které jsou uloženy takovýmto pobočkám. Pro zabránění jakékoliv diskriminace na základě země původu společností se měla tato směrnice rovněž týkat poboček vytvořených společnostmi řídícími se právem třetí země.

93      Dále také druhá směrnice Rady 89/646/EHS ze dne 15. prosince 1989 o koordinaci právních a správních předpisů týkajících se přístupu k činnosti úvěrových institucí a jejího výkonu a o změně směrnice 77/780/EHS (neoficiální překlad) (Úř. věst. L 386, s. 1), založená na čl. 57 odst. 2 Smlouvy, obsahuje hlavu III o „vztazích s třetími zeměmi“. Tato směrnice zavedla systém jednotného povolení a stanoví vzájemné uznávání kontrol.

94      Získá-li úvěrová instituce povolení v členském státě, může vykonávat svoji činnost v jiném členském státě, například tím, že v něm zřídí pobočku, aniž by musela žádat o nové povolení tohoto státu. Za těchto podmínek by stačilo, aby úvěrová instituce, která má své sídlo v třetím státě, vytvořila dceřinou společnost v členském státě nebo získala kontrolu nad institucí, která v něm má své sídlo, aby mohla zřídit pobočky ve všech ostatních státech Společenství, aniž by musela znovu žádat o povolení. Proto hlava III této směrnice stanoví řadu opatření, včetně postupů pro jednání, určených k tomu, aby bylo umožněno dosáhnout toho, aby ve třetích zemích byly úvěrovým institucím Společenství poskytnuty srovnatelné příležitosti v hospodářské soutěži. Podobná ustanovení byla přijata v oblasti pojištění ?článek 4 směrnice Rady 90/618/EHS ze dne 8. listopadu 1990, kterou se mění směrnice 73/239/EHS a směrnice 88/357/EHS o koordinaci právních a správních předpisů členských států týkajících se přímého pojištění jiného než životního, zejména ve vztahu k pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel (Úř. věst. L 330, s. 44; Zvl. vyd. 06/01, s. 252); článek 8 druhé směrnice Rady 90/619/EHS ze dne 8. listopadu 1990 o koordinaci právních a správních předpisů týkajících se přímého životního pojištění, kterou se stanoví opatření pro usnadnění účinného výkonu volného pohybu služeb a kterou se mění směrnice 79/267/EHS (neoficiální překlad) (Úř. věst. L 330, s. 50)? a ve finanční oblasti ?článek 7 směrnice Rady 93/22/EHS ze dne 10. května 1993 o investičních službách v oblasti cenných papírů (Úř. věst. L 141, s. 27; Zvl. vyd. 06/02, s. 43)?.

95      Jakmile Společenství do svých vnitřních právních aktů začlenilo ustanovení týkající se zacházení vyhrazeného státním příslušníkům třetích zemí nebo kdy výslovně přiznalo svým orgánům pravomoc jednat se třetími zeměmi, získává vnější výlučnou pravomoc v rozsahu upraveném těmito akty.

96      Je tomu tak v každém případě rovněž tehdy, i při neexistenci výslovného ustanovení, které by zmocňovalo jeho orgány jednat se třetími státy, kdy Společenství provedlo úplnou harmonizaci režimu přístupu k samostatně výdělečné činnosti, neboť by společná pravidla takto přijatá mohla být dotčena ve smyslu výše uvedeného rozsudku AETR, pokud by si členské státy zachovaly volnost pro jednání se třetími zeměmi.

97      Není tomu tak však ve všech sektorech služeb, jak to Komise sama připustila.

98      Z předchozích úvah vyplývá, že pravomoc uzavřít Dohodu GATS je rozdělena mezi Společenství a členské státy.

B –  Dohoda TRIPs

99      Na podporu svého požadavku na výlučnou pravomoc Společenství pro uzavření Dohody TRIPs Komise uplatňuje existenci aktů sekundárního práva, které by mohly být dotčeny ve smyslu výše uvedeného rozsudku AETR, pokud by se státy společně účastnily jejího uzavření, a jako v případě Dohody GATS nezbytnost, aby se Společenství účastnilo dohody pro uskutečnění jednoho z cílů, které mu byly stanoveny Smlouvou (tzv. právní teorie posudku č. 1/76), jakož i články 100 A a 235.

100      Relevantnost odkazu na posudek č. 1/76 je stejně sporná jak v případě Dohody TRIPs, tak i v případě Dohody GATS: sjednocení nebo harmonizace duševního vlastnictví v rámci Společenství nemusí být nutně doprovázeny dohodami s třetími zeměmi, mají-li mít užitečný účinek.

101      Pokud jde o články 100 A a 235 Smlouvy, nemohou, jak již bylo uvedeno, zakládat jako takové výlučnou pravomoc ve prospěch Společenství.

102      Nezbývá tedy než přezkoumat, zda akty sekundárního práva, přijaté v rámci Společenství, mohou být v případě účasti států na uzavření Dohody TRIPs dotčeny ve smyslu výše uvedeného rozsudku AETR, jak to tvrdí Komise.

103      V tomto ohledu stačí konstatovat, že v každém případě harmonizace uskutečněná v rámci Společenství v určitých oblastech upravených Dohodou TRIPs je pouze částečná a že v jiných oblastech se s žádnou harmonizací nepočítalo. Harmonizace je pouze částečná v oblasti ochranných známek, například: z třetího bodu odůvodnění první směrnice Rady 89/104/EHS ze dne 21. prosince 1988, kterou se sbližují právní předpisy členských států o ochranných známkách (Úř. věst. 1989, L 40, s. 1) totiž vyplývá, že se omezuje na sblížení vnitrostátních právních předpisů, které „se bezprostředně dotýkají fungování vnitřního trhu“. V jiných oblastech upravených Dohodou TRIPs nebyl přijat žádný harmonizační akt Společenství. Je tomu tak v oblasti ochrany nezveřejněných technických informací, v oblasti vzorů, pro které byly předloženy pouze návrhy a v oblasti patentů. V oblasti patentů jsou jedinými akty, které Komise zmiňuje, úmluvy mezivládního původu, a nikoliv akty Společenství: Mnichovská úmluva o udělování evropských patentů ze dne 5. října 1973 (Úřední věstník Francouzské republiky, nařízení č. 77-1151 ze dne 27. září 1977, s. 5002) a Lucemburská úmluva o patentech Společenství ze dne 15. prosince 1989 (Úř. věst. L 401, s. 1), která ostatně ještě nevstoupila v platnost.

104      Některé z vlád, které předložily vyjádření, uplatňovaly, že ustanovení Dohody TRIPs týkající se takových opatření, která je třeba přijmout pro zaručení účinné ochrany práv k duševnímu vlastnictví, jako je záruka loajálního a spravedlivého procesu, pravidla, která se týkají předkládání důkazů, právo být vyslechnut, odůvodnění rozhodnutí, právo podat opravné prostředky, předběžná opatření a náhrada škody, spadají do pravomoci členských států. Pokud tento argument má být chápán tak, že znamená, že všechny tyto otázky spadají do určité vyhrazené oblasti členských států, nemůže být přijat. Společenství má zajisté pravomoc harmonizovat vnitrostátní předpisy v těchto oblastech, mají-li podle formulace článku 100 Smlouvy „přímý vliv na vytváření nebo fungování společného trhu“. Jisté je, že orgány Společenství do této doby nevykonaly svoje pravomoci v oblasti „prostředků k dodržování práv k duševnímu vlastnictví“, kromě výše uvedeného nařízení č. 3842/86 (viz výše v bodu 55) o zákazu propouštění padělaného zboží do volného oběhu.

105      Z předchozích úvah vyplývá, že Společenství a členské státy mají sdílenou pravomoc uzavřít Dohodu TRIPs.

IX –  K povinnosti spolupráce mezi členskými státy a orgány Společenství

106      Na jednání upozornila Komise Soudní dvůr na obtíže, které z hlediska správy dohod vyplynou z uznání sdílené pravomoci Společenství a členských států k účasti na uzavření Dohody GATS a Dohody TRIPs. Zatímco při vyjednávání dohod ve skutečnosti převládl postup podle článku 113 Smlouvy s několika minimálními úpravami, členské státy budou nevyhnutelně požadovat, aby se mohly v rámci WTO vyjadřovat jednotlivě k otázkám spadajícím do jejich pravomocí, pokud nebude možno dojít ke konsenzu. Mimoto budou následovat nekonečné diskuse pro určení, zda takováto otázka patří do pravomoci Společenství, přičemž se v takovém případě uplatní mechanizmy Společenství, stanovené v relevantních ustanoveních Smlouvy nebo do pravomoci Států, přičemž v takovém případě se uplatní pravidlo konsenzu. Bude tím tak podkopána jednota postupu Společenství navenek a výrazně se tím oslabí jeho vyjednávací síla.

107      V odpovědi na tuto zcela oprávněnou obavu je namístě nejprve zdůraznit, že obtíže, které vzniknou z hlediska provádění Dohody o WTO a jejích příloh, co se týče nezbytné koordinace pro zajištění jednoty postupu v případě společné účasti Společenství a států, nemohou pozměnit smysl odpovědi, kterou je třeba poskytnout na otázku pravomoci. Tato otázka je totiž otázkou předběžnou. Jak zdůraznila Rada, problém rozdělení pravomoci nemůže být řešen s ohledem na případné obtíže, které se mohou objevit při správě dohod.

108      Je třeba dále připomenout, že pokud se ukáže, že určitá oblast dohody nebo úmluvy spadá zčásti do pravomoci Společenství a zčásti do pravomoci členských států, je třeba zajistit úzkou spolupráci mezi členskými státy a orgány Společenství, jak v procesu vyjednávání a uzavírání, tak i při plnění převzatých závazků. Tato povinnost spolupráce vyplývá z požadavku na jednotu mezinárodního zastoupení Společenství (neodkladné usnesení č. 1/78 ze dne 14. listopadu 1978, Recueil, s. 2151, body 34 až 36, a výše uvedený posudek č. 2/91, bod 36).

109      Tato povinnost spolupráce se ukládá tím naléhavěji v případě takových dohod, jako jsou dohody, které jsou připojeny k Dohodě o WTO, mezi kterými existuje neoddělitelná spojitost, a s ohledem na mechanizmus křížové odvety, který zavádí ujednání o pravidlech a řízení při řešení sporů. Členský stát, který by byl v rámci své pravomoci řádně oprávněn přijmout odvetná opatření, ale usoudil by, že budou neúčinná, pokud by byla přijata v oblastech upravených Dohodou GATS nebo Dohodou TRIPs, by tak v případě neexistence úzké spolupráce neměl s ohledem na právo Společenství pravomoc přijmout odvetná opatření v oblasti obchodu se zbožím, poněvadž tato oblast v každém případě spadá do výlučné pravomoci, kterou má Společenství na základě článku 113 Smlouvy. Opačně, pokud by Společenství získalo právo na odvetné opatření v oblasti zboží, ale usoudilo by, že je nezpůsobilé jej vykonat, ocitlo by se v případě neexistence téže úzké spolupráce v právní situaci, kdy by nemohlo přijmout odvetná opatření v oblastech upravených Dohodou GATS a Dohodou TRIPs, která by spadala do pravomoci států.

110      Vzhledem k tomu, že Komise položila svou třetí otázku pouze pro případ, kdy by Soudní dvůr uznal výlučnou pravomoc Společenství, není namístě na ni odpovídat.

Vyhotoveno v Lucemburku, dne 15. listopadu 1994.

1 – GATS je zkratka anglického názvu: „General Agreement on Trade in Services“.

2 – TRIPs je zkratka anglického názvu: „Agreement on Trade-Related Aspects of Intellectual Property Rights“.

3 –      Směrnice Rady č. 89/646/EHS ze dne 15. prosince 1989 o koordinaci právních a správních předpisů týkajících se přístupu k činnosti úvěrových institucí a jejího výkonu a o změně směrnice č. 77/780/EHS (neoficiální překlad) (Úř. věst. L 386, s. 1).

4 –      Směrnice Rady č. 73/239/EHS ze dne 24. července 1973 o koordinaci právních a správních předpisů týkajících se přístupu k činnosti v přímém pojištění jiném než životním a jejího výkonu (Úř. věst. L 228, s. 3; Zvl. vyd. 06/01, s. 14).

5 –      Rozhodnutí Rady č. 91/370/EHS ze dne 20. června 1991 o uzavření dohody mezi Evropským hospodářským společenstvím a Švýcarskou konfederací o přímém pojištění jiném než životním (Úř. věst. L 205, s. 2; Zvl. vyd. 06/01, s. 268).

6 –      Nařízení Rady (EHS) č. 2340/90 ze dne 8. srpna 1990 o zabránění obchodu Společenství s Irákem a Kuvajtem (neoficiální překlad) (Úř. věst. L 213, s. 1).

7 –      Nařízení ze dne 17. září 1984 o posílení společné obchodní politiky, zejména v oblasti ochrany před nedovolenými obchodními praktikami (neoficiální překlad) (Úř. věst. L 252, s. 1).

8 –      Viz nařízení Rady (EHS) č. 4257/88 ze dne 19. prosince 1988 o uplatnění všeobecných celních preferencí pro rok 1989 na některé průmyslové výrobky pocházející z rozvojových zemí (neoficiální překlad) (Úř. věst. L 375, s. 1).

9 –      Viz například článek 18 dohody mezi Evropským hospodářským společenstvím a Čínskou lidovou republikou o obchodu s textilním zbožím, parafované dne 9. prosince 1988 (neoficiální překlad) (Úř. věst. L 380, s. 1), a článek 20 dohody mezi Evropským hospodářským společenstvím a Svazem sovětských socialistických republik o obchodu s textilním zbožím, parafované dne 11. prosince 1989 (neoficiální překlad) (Úř. věst. L 397, s. 1).

10 –      Viz například dohoda s Marockým královstvím: nařízení Rady (EHS) č. 482/77 ze dne 8. března 1977 (Úř. věst. L 65, s. 1; Zvl. vyd. 03/03, s. 113); dohoda s Tuniskou republikou: nařízení Rady (EHS) č. 3618/87 ze dne 30. listopadu 1987 (Úř. věst. L 340, s. 27; Zvl. vyd. 03/07, s. 312); dohoda s Rakouskem: rozhodnutí Rady č. 89/146/EHS ze dne 12. prosince 1988 (Úř. věst. 1989, L 56, s. 1).

11 –       Viz například rozhodnutí Rady č. 92/230/EHS ze dne 25. února 1992 (Úř. věst. L 116, s. 1) o prozatímní dohodě s Maďarskou republikou (neoficiální překlad) (článek 35); rozhodnutí Rady č. 93/690/ES ze dne 10. prosince 1993 (Úř. věst. L 323, s. 1) o prozatímní dohodě s Bulharskou republikou (neoficiální překlad) (článek 37); rozhodnutí Rady č. 92/229/EHS ze dne 25. února 1992 (Úř. věst. L 115, s. 1) o prozatímní dohodě s Českou a Slovenskou federativní republikou (neoficiální překlad) (článek 36).

12 –      Úř. věst. L 357, s. 1.

13 –      Úř. věst. C 24, 31.1.1991, s. 5.

14 –      „Konference, která poznamenává, že za výjimečných okolností mohou existovat rozdílnosti mezi zájmy Unie a zájmy zámořských zemí a území uvedených v čl. 227 odst. 3 a odst. 5 písm. a) a b) Smlouvy o založení Evropského společenství, se dohodla na tom, že se Rada pokusí nalézt řešení v souladu s postojem Unie. V případě, že by to nebylo možné, se však konference dohodla na tom, že dotyčný členský stát může v zájmu uvedených zámořských zemí a území jednat odděleně, aniž by tím byl poškozen zájem Společenství. Tento členský stát bude informovat Radu a Komisi o nebezpečí výskytu takové rozdílnosti zájmů a, je-li oddělená akce nevyhnutelná, zřetelně uvede, že jedná v zájmu výše uvedeného zámořského území.

Toto prohlášení se uplatní také na Macao a Východní Timor.“ (neoficiální překlad)

15 –      „Unie zajišťuje zejména soudržnost všech svých vnějších činností jako celku v rámci své zahraniční, bezpečnostní a hospodářské politiky a politiky rozvoje. Rada a Komise odpovídají za zajištění této soudržnosti. V rámci svých pravomocí zajišťují provádění těchto politik.“

16 –      Na základě tohoto článku se členské státy „zdrží jakéhokoli jednání, které je v rozporu se zájmy Unie nebo může snižovat účinnost jejího působení jako soudržné síly v mezinárodních vztazích. Rada dbá na dodržování těchto zásad“.

17 –       Do zápisu Rady bude zapsáno následující prohlášení: „Rada, členské státy a Komise se dohodly na tom, že první odstavec tohoto kodexu chování nebrání Komisi v tom, aby na svou vlastní odpovědnost hledala řešení veškerých otázek, o kterých se jedná.“

18 –      Do zápisu Rady budou zapsána následující prohlášení:

a) „Rada prohlašuje, že výrazem „relevantní rozhodovací postupy“, který se používá v odst. 1 písm. c), se rozumí – existuje-li pravomoc jednotlivých států – konsenzus.“;

b) „Komise prohlašuje, že při uplatňování relevantních rozhodovacích postupů je třeba pro dosažení konsenzu učinit maximum.“