ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA

22. května 1990(*)

Ve věci 70/88,

Evropský parlament, zastoupený Francescem Passetim Bombardellou a Jorgem Campinosem, právními poradci, ve spolupráci s Christianem Pennerou a Johannem Schoo, členy právního oddělení, jako zmocněnci, s adresou pro účely doručování v generálním sekretariátu Evropského parlamentu, Kirchberg,

žalobce,

proti

Radě Evropských společenství, zastoupené Raffaelem Fornasierem, generálním ředitelem právního oddělení, a Bernahrdem Schlohem, právním poradcem, jako zmocněnci, s adresou pro účely doručování v Lucemburku v úřadě Jörga Käsera, ředitele právního oddělení Evropské investiční banky, 100 boulevard Konrad-Adenauer,

žalované,

podporované

Spojeným královstvím Velké Británie a Severního Irska, zastoupeným J. Gensmantel z Treasury Solicitor’s Department, jako zmocněnkyní, s adresou pro účely doručování v Lucemburku v sídle velvyslanectví Spojeného království, 14 boulevard Roosevelt,

a

Komisí Evropských společenství, zastoupenou Michelem Van Ackere-Pietri, právním poradcem, a Jürgenem Grünwaldem, členem právního oddělení, jako zmocněnci, s adresou pro účely doručování v Lucemburku v úřadě Georgiose Kremlise, člena právního oddělení Komise, Centre Wagner, Kirchberg,

vedlejšími účastníky,

jejímž předmětem je za současného stavu řízení přípustnost žaloby podané na základě článku 173 Smlouvy o EHS a článku 146 Smlouvy o ESAE směřující ke zrušení nařízení Rady (Euratom) č. 3954/87 ze dne 22. prosince 1987, kterým se stanoví nejvyšší přípustné hodnoty radioaktivní kontaminace potravin a krmiv po jaderné havárii nebo v jiné radiologicky mimořádné situaci (Úř. věst. č. L 371, s. 11; Zvl. vyd. 15/01, s. 333),

SOUDNÍ DVŮR,

ve složení O. Due, předseda, Sir Gordon Slynn, C. N. Kakouris, F. A. Schockweiler a M. Zuleeg, předsedové senátů, G. F. Mancini, R. Joliet, J. C. Moitinho de Almeida a G. C. Rodríguez Iglesias, soudci,

generální advokát: W. Van Gerven,

vedoucí soudní kanceláře: D. Louterman, vrchní rada

s ohledem na zprávu z jednání,

po vyslechnutí řečí účastníků řízení na jednání konaném dne 5. října 1989, na němž byl Evropský parlament zastoupen Francescem Pasettim Bombardellou, Christianem Pennerou a Johannem Schoo, ve spolupráci s Michelem Waelbroeckem, avocat au barreau de Bruxelles, Rada byla zastoupena Raffaellem Fornasierem a Bernhardem Schlohem a Komise byla zastoupena Jean-Louisem Dewostem, ředitelem právního oddělení Komise, ve spolupráci s Denise Sorasio, právní poradkyní, jako zmocněnci,

po vyslechnutí stanoviska generálního advokáta na jednání konaném dne 30. listopadu 1989,

vydává tento

Rozsudek

1        Žalobou došlou kanceláři Soudního dvora dne 4. března 1988 se Evropský parlament na základě článku 146 Smlouvy o ESAE a článku 173 Smlouvy o EHS domáhá, aby bylo zrušeno nařízení Rady (Euratom) č. 3954/87 ze dne 22. prosince 1987, kterým se stanoví nejvyšší přípustné úrovně radioaktivní kontaminace potravin a krmiv po jaderné havárii nebo v jiném případu radiační mimořádné situace (Úř. věst. č. L 371, s. 11; Zvl. vyd. 15/01, s. 333).

2        Toto nařízení, které je založeno na článku 31 Smlouvy o ESAE, stanoví postup pro určení nejvyšších přípustných úrovní radioaktivní kontaminace potravin a krmiv, které lze nabízet na trhu po jaderné havárii nebo v jiném případě radiační mimořádné situace, která může způsobit nebo způsobila významnou radioaktivní kontaminaci potravin nebo krmiv. Potraviny nebo krmiva, u nichž nejsou dodrženy nejvyšší přípustné úrovně stanovené opatřením přijatým v souladu s ustanoveními napadeného nařízení, nesmějí být uvedeny na trh.

3        Během vypracovávání napadeného nařízení Evropský parlament, po konzultaci s Radou v souladu s článkem 31 Smlouvy o ESAE, vyjádřil svůj nesouhlas s právním základem stanoveným Komisí a vyzval Komisi, aby mu předložila nový návrh založený na článku 100a Smlouvy o EHS. Vzhledem k tomu, že Komise této žádosti nevyhověla, Rada přijala nařízení č. 3954/87 na základě článku 31 Smlouvy o ESAE. Parlament tedy podal projednávanou žalobu na neplatnost uvedeného nařízení.

4        Rada vznesla námitku nepřípustnosti podle čl. 91 odst. 1 prvního pododstavce jednacího řádu Soudního dvora a navrhla, aby Soudní dvůr o této námitce rozhodl bez projednání věci samé.

5        Na podporu své námitky Rada uplatnila v písemné části řízení, v době, kdy ještě nebyl vydán rozsudek ze dne 27. září 1988, Evropský parlament v. Rada, „Comitologie“ (302/87, Recueil, s. 5615), obdobné argumenty, které uvedla na podporu své námitky nepřípustnosti ve věci 302/87. Na jednání, které se konalo dne 5. října 1989, Rada uvedla, že otázku, zda Evropský parlament je aktivně legitimován k podání žaloby na neplatnost, již Soudní dvůr jasně rozhodl ve svém rozsudku ze dne 27. září 1988, a že projednávaná žaloba je tudíž nepřípustná.

6        Evropský parlament navrhl, aby tato námitka byla zamítnuta. Uplatňoval, že projednávaná věc na rozdíl od věci 302/87 obsahuje novou skutečnost. K odůvodnění svého odmítnutí přiznat Evropskému parlamentu aktivní legitimaci k podání žaloby na neplatnost Soudní dvůr uvedl, že podle článku 155 Smlouvy o EHS je věcí Komise zajistit dodržování pravomocí Parlamentu a podávat za tímto účelem žaloby na neplatnost, ukáže-li se to nutné. Projednávaná věc však ukazuje, že Komise tuto povinnost nemůže plnit, protože svůj návrh založila na jiném právním základě, než který Parlament považoval za vhodný. V důsledku toho nemůže Evropský parlament počítat s tím, že Komise bude bránit jeho pravomoci žalobou na neplatnost.

7        Evropský parlament dodal, že přijetí napadeného aktu Radou nelze považovat za konkludentní odmítnutí jednat, které by Parlamentu umožňovalo podat žalobu na nečinnost. Ochrana pravomocí žalobami podanými jednotlivci by navíc byla zcela závislá na náhodě, a tedy neúčinná.

8        Podle Parlamentu tedy existuje právní vakuum, které by Soudní dvůr měl zaplnit tím, že Evropskému parlamentu přizná aktivní legitimaci k podání žaloby na neplatnost v rozsahu nutném pro ochranu jeho pravomocí.

9        Usnesením ze dne 13. července 1988 bylo Komisi Evropských společenství povoleno vedlejší účastenství na podporu návrhových žádání žalované. Ačkoli Komise navrhovala, aby žaloba byla zamítnuta ve věci samé, na jednání navrhla, aby Soudní dvůr zamítl námitku nepřípustnosti, kterou vznesla Rada. Usnesením ze dne 18. ledna 1989 bylo mimoto Spojenému království povoleno vedlejší účastenství na podporu návrhových žádání žalované. Spojené království se k přípustnosti žaloby nevyjádřilo.

10      Pro širší výklad skutkového základu věci, průběhu řízení a žalobních důvodů a argumentů účastníků řízení se odkazuje na zprávu z jednání. Tyto údaje ve spisu jsou uvedeny pouze v míře nezbytné pro úvahy Soudního dvora.

11      Úvodem je třeba poznamenat, že vzhledem k tomu, že napadený akt je založen na ustanovení Smlouvy o ESAE, je třeba posoudit přípustnost žaloby na neplatnost tohoto aktu ve vztahu k této smlouvě.

12      Jak vyplývá z výše uvedeného rozsudku ze dne 27. září 1988, není Parlament oprávněn podat žalobu na neplatnost na základě článku 173 Smlouvy o EHS ani článku 146 Smlouvy o ESAE, jejichž obsah je shodný.

13      Parlament totiž jednak není uveden v prvním pododstavci článku 173 ani článku 146 mezi orgány, které mohou, stejně jako členské státy, podat žalobu na neplatnost aktů jiných orgánů.

14      Krom toho vzhledem k tomu, že Parlament není právnickou osobou, nemůže se obrátit na Soudní dvůr podle druhého pododstavce týchž článků, jejichž systém by každopádně byl nevhodný pro žalobu na neplatnost podanou Parlamentem.

15      V tomtéž rozsudku ze dne 27. září 1988 po uvedení důvodů, proč Parlament není aktivně legitimován podat žalobu na základě článku 173 Smlouvy o EHS, Soudní dvůr připomenul, že k zajištění ochrany pravomocí Parlamentu existují různé právní prostředky. Jak se uvádí v tomto rozsudku, nejenže má Parlament právo podat žalobu na nečinnost, ale Smlouvy mu poskytují i možnost obrátit se na Soudní dvůr v případě aktů, které Rada nebo Komise přijaly, aniž by vzaly v úvahu pravomoci Parlamentu.

16      Okolnosti a argumenty uvedené v projednávané věci však ukazují, že jednotlivé právní prostředky, které stanoví Smlouva o ESAE a Smlouva o EHS, mohou být přes svou užitečnost a rozmanitost neúčinné nebo nejisté.

17      Zaprvé nelze žalobou na nečinnost napadnout právní základ již přijatého aktu.

18      Zadruhé je předložení předběžné otázky k posouzení platnosti takového aktu nebo podání žaloby na neplatnost takového aktu k Soudnímu dvoru členskými státy nebo jednotlivci závislé pouze na náhodě a Parlament s nimi nemůže počítat.

19      Konečně Komise sice musí dbát na dodržování pravomocí Parlamentu, tato povinnost však nemůže jít tak daleko, aby Komise musela přijmout postoj Parlamentu a podat žalobu na neplatnost, kterou sama považuje za neopodstatněnou.

20      Z výše uvedeného vyplývá, že existence těchto různých právních prostředků dostatečně nezajišťuje s jistotou a za všech okolností kontrolu aktu přijatého Radou nebo Komisí, který nezohledňuje pravomoci Parlamentu.

21      Tyto pravomoci jsou jedním z prvků institucionální rovnováhy vytvořené Smlouvami. Smlouvy totiž zavedly systém rozdělení pravomocí mezi jednotlivé orgány Společenství, který každému orgánu přiděluje jeho vlastní roli v institucionální struktuře Společenství a při plnění úkolů svěřených Společenství.

22      Zachovávání institucionální rovnováhy předpokládá, že každý orgán vykonává své pravomoci se zřetelem na pravomoci ostatních institucí. Vyžaduje rovněž, aby každé případné porušení tohoto pravidla mohlo být sankcionováno.

23      Soudní dvůr, který má podle Smluv zajišťovat dodržování práva při jejich výkladu a provádění, musí tedy mít možnost zajistit institucionální rovnováhu, a tudíž přezkoumávat respektování pravomocí Parlamentu, jestliže se Parlament na něj za tímto účelem obrátí, pomocí právního prostředku, který je vhodný pro sledovaný účel.

24      Při plnění tohoto úkolu Soudní dvůr samozřejmě nemůže zařadit Parlament mezi orgány, které mohou podat žalobu na základě článku 173 Smlouvy o EHS nebo článku 146 Smlouvy o ESAE, aniž by musely prokázat právní zájem na podání žaloby.

25      Soudní dvůr však musí zajistit plné používání těch ustanovení smluv, která se týkají institucionální rovnováhy, a dbát na to, aby Parlament i ostatní orgány nebyly dotčeny na svých pravomocích, aniž by mohly předložit věc soudu jedním ze způsobů upravených Smlouvami, který lze použít určitým a účinným způsobem.

26      Neexistence takového ustanovení ve Smlouvách, které by Parlament opravňovalo podat žalobu na neplatnost, může představovat mezeru v procesním právu, nesmí však převážit nad základním zájmem na zachování a dodržování institucionální rovnováhy stanovené ve smlouvách zakládajících Evropská společenství.

27      V důsledku toho může Parlament podat u Soudního dvora žalobu na neplatnost aktu Rady nebo Komise za podmínky, že se žaloba týká pouze ochrany pravomocí Parlamentu a opírá se pouze o důvody vycházející z jejich porušení. Je-li tato podmínka splněna, vztahují se na žalobu na neplatnost podanou Parlamentem pravidla, která Smlouvy stanoví pro žalobu na neplatnost podanou ostatními orgány.

28      Mezi pravomoci Parlamentu patří v případech upravených Smlouvami účast na vypracovávání právních aktů, zejména účast na postupu spolupráce stanoveném Smlouvou o EHS.

29      V projednávaném případě Parlament tvrdí, že se napadené nařízení opírá o článek 31 Smlouvy o ESAE, který stanoví pouze konzultaci s Parlamentem, třebaže by se mělo opírat o článek 100a Smlouvy o EHS, který vyžaduje uskutečnění postupu spolupráce s Parlamentem.

30      Z toho Parlament dovozuje, že volba právního základu napadeného nařízení Radou vedla k porušení jeho pravomocí tím, že mu byla upřena možnost, kterou nabízí postup spolupráce, totiž užší a aktivnější účast na vypracování tohoto aktu než v rámci postupu konzultace.

31      Vzhledem k tomu, že se Parlament dovolává porušení svých pravomocí v důsledku volby právního základu napadeného aktu, z výše uvedeného vyplývá, že tato žaloba je přípustná. Námitku nepřípustnosti, kterou vznesla Rada, je tedy třeba zamítnout a pokračovat v řízení ve věci samé.

 Náklady řízení

32      O nákladech řízení bude rozhodnuto později.

Z těchto důvodů

SOUDNÍ DVŮR

rozhodl takto:

1)      Námitka nepřípustnosti vznesená Radou se zamítá.

2)      V řízení se bude pokračovat ve věci samé.

3)      O nákladech řízení bude rozhodnuto později.

Vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 22. května 1990.

* Jednací jazyk: francouzština