EVROPSKÁ KOMISE
V Bruselu dne 12.4.2019
COM(2019) 179 final
ZPRÁVA KOMISE EVROPSKÉMU PARLAMENTU A RADĚ
Výjimky udělované členskými státy podle nařízení (EU) č. 181/2011 o právech cestujících v autobusové a autokarové dopravě a o změně nařízení (ES) č. 2006/2004
ZPRÁVA KOMISE EVROPSKÉMU PARLAMENTU A RADĚ
Výjimky udělované členskými státy podle nařízení (EU) č. 181/2011 o právech cestujících v autobusové a autokarové dopravě a o změně nařízení (ES) č. 2006/2004
1. ÚVOD
1.1. Souvislosti
Nařízení (EU) č. 181/2011 (dále jen „nařízení“) stanoví soubor práv pro cestující, kteří v Evropské unii využívají služeb autobusové a autokarové dopravy. Je použitelné od 1. března 2013.
Komise předkládá tuto zprávu podle čl. 2 odst. 6 a čl. 18 odst. 2 uvedeného nařízení, které vyžadují, aby byla Evropskému parlamentu a Radě předložena zpráva o výjimkách udělených podle čl. 2 odst. 4, čl. 2 odst. 5 a čl. 18 odst. 1.
1.2 Oblast působnosti nařízení
Nařízení se obecně vztahuje na „linkovou dopravu“ (dopravu v určených intervalech a na určených trasách, kdy cestující nastupují a vystupují na předem určených zastávkách) pro nespecifikované kategorie cestujících, pokud se jejich místo nástupu nebo místo výstupu nachází na území členského státu.
1.3 Obsah nařízení
Cestující ve všech druzích linkové dopravy bez ohledu na přepravní vzdálenost podle jízdního řádu požívají těchto základních práv:
1) práva na nediskriminační podmínky dopravy (zejména na nediskriminační tarify);
2) práva na přístup k přepravě pro osoby se zdravotním postižením nebo se sníženou pohyblivostí bez jakýchkoli dodatečných nákladů (dopravce může odmítnout přepravu cestujících se zdravotním postižením jen tehdy, není-li jejich přeprava vzhledem ke konstrukci vozidla, autobusové zastávky nebo terminálové infrastruktury fyzicky možná, nebo pokud by jejich přepravou došlo k porušení požadavků na zdraví a bezpečnost);
3) práva na minimální pravidla, pokud jde o cestovní informace poskytované všem cestujícím před cestou a během ní, včetně informací o jejich právech;
4) práva na mechanismus vyřizování stížností, který musí dopravci zpřístupnit všem cestujícím, a
5) práva na nezávislé vnitrostátní subjekty v každém členském státě, které mají pravomoc nařízení prosazovat a případně ukládat sankce.
Pokud přepravní vzdálenost podle jízdního řádu činí 250 km nebo více, mají cestující v linkové dopravě rovněž následující dodatečná práva:
6) právo na vydání (elektronického nebo tištěného) přepravního dokladu nebo jiného dokumentu opravňujícího k přepravě;
7) právo na odškodnění a pomoc v případě úmrtí či zranění cestujících nebo ztráty či poškození zavazadel v důsledku nehody;
8) právo na informace v případě zrušení spoje nebo zpoždění na odjezdu;
9) právo na náhradu plné ceny jízdného nebo přesměrování v případě zrušení spoje nebo velkého zpoždění při odjezdu;
10) právo na odpovídající pomoc v případě zrušení nebo velkého zpoždění spoje (pouze v případě cest s plánovanou dobou delší než tři hodiny);
11) právo na odškodnění až do výše 50 % ceny jízdného, jestliže dopravce v případě zrušení nebo velkého zpoždění spoje nenabídne cestujícímu možnost výběru mezi náhradou ceny jízdného a přesměrováním, a
12) právo na zvláštní pomoc v autobusových terminálech i ve vozidlech pro osoby se zdravotním postižením nebo se sníženou pohyblivostí bez jakýchkoli dodatečných nákladů.
2. Výjimky z působnosti nařízení
2.1 Vynětí vnitrostátní linkové dopravy z oblasti působnosti nařízení v souladu s čl. 2 odst. 4 nařízení
Členské státy mohly do 28. února 2017 na transparentním a nediskriminačním základě vyjmout z uplatňování jiných než základních práv čistě vnitrostátní linkovou dopravu, jejíž přepravní vzdálenost podle jízdního řádu činila 250 km a více. Tuto výjimku lze jednou prodloužit až o čtyři roky (nejpozději do 28. února 2021).
V roce 2013, když nařízení vstoupilo v platnost, výjimky tohoto typu uplatnilo celkem 13 členských států (Česká republika, Řecko, Estonsko, Francie, Chorvatsko, Lotyšsko, Maďarsko, Nizozemsko, Portugalsko, Rumunsko, Slovensko, Slovinsko a Spojené království).
V roce 2017 se 8 členských států (Chorvatsko, Estonsko, Maďarsko, Lotyšsko, Portugalsko, Slovensko, Slovinsko a Spojené království) rozhodlo tuto výjimku prodloužit.
2.2 Vynětí linkové dopravy, jejíž významná část (zahrnující alespoň jednu zastávku) je provozována mimo Unii v souladu s čl. 2 odst. 5 nařízení
V případě linkové dopravy mohou členské státy rovněž stanovit výjimky z uplatňování celého nařízení, pokud je významná část spoje (včetně alespoň jedné zastávky podle jízdního řádu) provozována mimo EU. Platnost těchto výjimek, které rovněž musely být uděleny na transparentním a nediskriminačním základě, skončila dne 28. února 2017, ale bylo možno ji jednou prodloužit o čtyři roky (nejdéle do 28. února 2021).
V roce 2013 výjimky tohoto typu udělilo celkem 14 členských států (Německo, Řecko, Estonsko, Francie, Chorvatsko, Itálie, Lotyšsko, Maďarsko, Nizozemsko, Rakousko, Slovensko, Slovinsko, Finsko a Spojené království).
V roce 2017 se celkem 9 členských států (Chorvatsko, Estonsko, Finsko, Maďarsko, Lotyšsko, Řecko, Slovensko, Slovinsko a Spojené království) rozhodlo tuto výjimku prodloužit.
2.3 Vynětí linkové dopravy z působnosti všech nebo některých ustanovení souvisejících s právy cestujících se zdravotním postižením nebo sníženou pohyblivostí v souladu s čl. 18 odst. 1 nařízení
Členské státy mohou vyjmout vnitrostátní linkovou dopravu z použití všech nebo některých ustanovení kapitoly III nařízení týkajících se práv cestujících se zdravotním postižením a osob se sníženou pohyblivostí za předpokladu, že zajistí, aby úroveň ochrany osob se zdravotním postižením a osob se sníženou pohyblivostí podle jejich vnitrostátních předpisů byla přinejmenším stejná jako podle nařízení. Členské státy o těchto udělených výjimkách uvědomí Komisi. V případě, že se má za to, že tato výjimka není v souladu s požadavkem, aby byla úroveň ochrany osob se zdravotním postižením a osob se sníženou pohyblivostí podle jejich vnitrostátních předpisů přinejmenším stejná jako podle nařízení, přijme Komise vhodná opatření.
Výjimku podle čl. 18 odst. 1 nařízení žádný členský stát neudělil.
3. Konzultace se zúčastněnými subjekty a vnitrostátními donucovacími orgány o výjimkách
Komise před předložením své zprávy Evropskému parlamentu a Radě o uplatňování nařízení (EU) č. 181/2011 v roce 2016 konzultovala uplatňování nařízení se zúčastněnými stranami. Organizace zastupující cestující během této konzultace kritizovaly členské státy za to, že udělily příliš vysoký počet výjimek. Rozsáhlé uplatňování výjimek podle jejich názoru zbavuje cestující možnosti plně požívat jejich práv a snižuje právní jistotu (zejména proto, že cestující mohou jen těžko vědět, jaké výjimky ten který členský stát uplatňuje).
Komise proto v téže zprávě vybídla členské státy, které udělily výjimky z nařízení, aby do 28. března 2017 přezkoumaly, zda je s ohledem na jejich zkušenosti nezbytné tyto výjimky zachovat.
V září 2017 provedla Komise průzkum, v němž se obrátila na vnitrostátní donucovací orgány a žádala je, aby vysvětlily, proč se jejich členské státy rozhodly tyto výjimky uplatňovat nebo neuplatňovat.
Členské státy vysvětlily své rozhodnutí výjimky udělit takto: Česká republika, Maďarsko a Nizozemsko vyjmuly čistě vnitrostátní linkovou dopravu s cílem dát vnitrostátním poskytovatelům více času na přípravu na uplatňování nařízení a na uskutečnění nezbytných investic (např. do přístupnosti vozového parku a infrastruktury). Estonsko a Lotyšsko tyto služby vyjmuly, protože by uplatňování nařízení na vnitrostátní dopravu v plném rozsahu pro jejich poskytovatele představovalo výraznou zátěž a vedlo by k ukončení provozu některých linek. Chorvatsko výjimku udělilo na žádost vnitrostátních poskytovatelů. Spojené království výjimku udělilo v souladu s všeobecnou vládní politikou, kterou je využít všech výjimek z právních předpisů EU, které by mohly přinést snížení nákladů pro podniky.
Německo, Estonsko. Lotyšsko a Nizozemsko vysvětlily, že vyjmuly linkovou dopravu, jejíž podstatná část je poskytována mimo Evropskou unii, aby vyjednaly dvoustranné dohody o silniční přepravě cestujících se třetími zeměmi a zahrnuly do těchto dohod obdobné články o právech cestujících.
4. Závěr
Několik členských států během prvních čtyř let použitelnosti nařízení udělilo celou řadu výjimek, aby se poskytovatelé autobusové a autokarové dopravy mohli na jeho uplatňování připravit. V roce 2017, když měly členské státy znovu posoudit, zda je třeba výjimky zachovat, vyjádřily některé z nich názor, že autobusoví a autokaroví dopravci jsou připraveni na plné uplatňování nařízení a že tyto výjimky již nejsou potřeba. Deset členských států však jednu nebo dvě výjimky stále uplatňuje.