This document is an excerpt from the EUR-Lex website
Document 52013DC0270
REPORT FROM THE COMMISSION TO THE EUROPEAN PARLIAMENT, THE COUNCIL, THE EUROPEAN ECONOMIC AND SOCIAL COMMITTEE AND THE COMMITTEE OF THE REGIONS UNDER ARTICLE 25 TFEU On progress towards effective EU Citizenship 2011-2013
ZPRÁVA KOMISE EVROPSKÉMU PARLAMENTU, RADĚ, EVROPSKÉMU HOSPODÁŘSKÉMU A SOCIÁLNÍMU VÝBORU A VÝBORU REGIONŮ PODLE ČLÁNKU 25 SMLOUVY O FUNGOVÁNÍ EVROPSKÉ UNIE O pokroku na cestě ke skutečnému občanství EU v letech 2011–2013
ZPRÁVA KOMISE EVROPSKÉMU PARLAMENTU, RADĚ, EVROPSKÉMU HOSPODÁŘSKÉMU A SOCIÁLNÍMU VÝBORU A VÝBORU REGIONŮ PODLE ČLÁNKU 25 SMLOUVY O FUNGOVÁNÍ EVROPSKÉ UNIE O pokroku na cestě ke skutečnému občanství EU v letech 2011–2013
/* COM/2013/0270 final */
ZPRÁVA KOMISE EVROPSKÉMU PARLAMENTU, RADĚ, EVROPSKÉMU HOSPODÁŘSKÉMU A SOCIÁLNÍMU VÝBORU A VÝBORU REGIONŮ PODLE ČLÁNKU 25 SMLOUVY O FUNGOVÁNÍ EVROPSKÉ UNIE O pokroku na cestě ke skutečnému občanství EU v letech 2011–2013 /* COM/2013/0270 final */
ZPRÁVA KOMISE EVROPSKÉMU PARLAMENTU,
RADĚ, EVROPSKÉMU HOSPODÁŘSKÉMU A SOCIÁLNÍMU VÝBORU A VÝBORU REGIONŮ PODLE ČLÁNKU 25 SMLOUVY O FUNGOVÁNÍ EVROPSKÉ
UNIE O pokroku na cestě ke skutečnému
občanství EU v letech 2011–2013 1. Úvod V rámci Evropského roku občanů 2013
a v souladu s článkem 25 Smlouvy o fungování Evropské unie (dále
též „SFEU“) se tato zpráva zabývá vývojem problematiky občanství EU mezi 1.
lednem 2011 a 31. březnem 2013. V návaznosti na vstup
Lisabonské smlouvy v platnost se tento dokument věnuje také evropské
občanské iniciativě a zákazu diskriminace na základě státní
příslušnosti[1]. Na téma
diskriminace z jiných důvodů (článek 19 SFEU) vydá Komise v listopadu
2013 zprávu o provádění směrnice o rasové rovnosti[2] a směrnice o rovnosti
v zaměstnání[3],
která se bude uceleným způsobem zabývat diskriminací na základě rasového
nebo etnického původu, náboženského vyznání nebo přesvědčení, zdravotního
postižení, věku a sexuální orientace. Komise rovněž zveřejní zprávu
o uplatňování směrnice o rovných příležitostech a rovném
zacházení pro muže a ženy[4]. Lisabonská smlouva
dala plné právní účinky Listině základních práv Evropské unie, která v hlavě V
zakotvuje práva občanů EU (články 39–46). Tři výroční zprávy
o uplatňování Listiny základních práv, přijaté v březnu 2011[5], dubnu 2012[6] a květnu 2013[7], tedy dokumentují i pokrok v
oblasti občanských práv v Unii. 2. Vývoj v oblasti práv
souvisejících s občanstvím EU 2.1. Nejnovější vývoj v judikatuře
týkající se občanství EU Do řady
klíčových rozsudků Soudní dvůr Evropské unie promítnul svůj konsistentní názor,
že „občanství Unie je myšleno jako základní status státních příslušníků
členských států“[8]. V rozsudku ve
věci Zambrano[9]
Soudní dvůr rozhodl, že článek 20 SFEU vylučuje vnitrostátní opatření,
která by občanům Unie mohla znemožnit skutečné požívání práv coby občanů Unie.
Při uplatnění tohoto kritéria Soud v tomto konkrétním případě dospěl
k závěru, že nelegálnímu migrantovi, jehož nezletilé vyživované děti
jsou státními příslušníky členského státu, musí být umožněno v této zemi
pobývat a pracovat. Soudní dvůr objasnil, že odmítnutí přiznat tomuto
rodiči takové právo by jeho děti připravilo o možnost skutečného požívání
obsahu jejich práv coby občanů Unie, neboť by je přinutilo opustit území
Evropské unie. Soudní dvůr dále upřesnil, že to platí i v případě,
že děti nikdy nevykonaly své právo na volný pohyb uvnitř EU. U jiného
případu, Dereci[10],
Soud zdůraznil zvláštnost a výjimečnost situací, v nichž lze toto kritérium
použít. Vztahuje se pouze na situace, za nichž by byl občan EU nucen
opustit území Unie jako celek (nejen území členského státu, jehož je státním
příslušníkem). Kromě toho se toto kritérium vztahuje na situace, za nichž
právo pobytu nelze odepřít státnímu příslušníkovi třetí země, který je rodinným
příslušníkem státního příslušníka členského státu, neboť by tím pro něj došlo
k oslabení účinku občanství Unie. Avšak skutečnost, že chce občan
Unie pobývat s rodinným příslušníkem, který je státním příslušníkem třetí
země, nestačí sama o sobě k učinění závěru, že by byl tento občan nucen EU
opustit, nebude-li jeho rodinnému příslušníkovi uděleno povolení k pobytu. Soud dále uvedl,
že by vnitrostátní orgány nebo soudy měly u každého případu posoudit, zda
by odepřením pobytu bylo ohroženo právo na ochranu rodinného života ve
světle článku 7 Listiny základních práv v situacích, na něž se
vztahuje právo Unie, a článku 8 Evropské úmluvy o lidských právech
v jiných situacích. Nejnověji Soudní
dvůr ve věci O, S[11]
potvrdil, že zásady uvedené v rozsudku ve věci Zambrano se
uplatní pouze za výjimečných okolností, avšak upřesnil, že se jejich
uplatnění neomezuje jen na situace, kdy existuje pokrevní příbuzenství –
zdůraznil, že určujícím faktorem je vztah závislosti (právní, finanční či
citové). 2.2. Nabývání a pozbývání
občanství EU Podle práva EU je
občanem Unie každá osoba, která má státní příslušnost členského státu. Je
na členských státech, aby rozhodly, kdo je jejich státním příslušníkem,
a aby s náležitým ohledem na právo EU stanovily podmínky pro
nabývání a pozbývání státní příslušnosti[12].
Během období,
kterým se zabývá tato zpráva, Komise zodpověděla na toto téma přibližně 62
individuálních dotazů, 29 otázek Evropského parlamentu a šest petic. Otázky poslanců
Evropského parlamentu se týkaly situací, kdy se členské státy rozhodly udělit
státní příslušnost skupinám osob řadícím se například v jiných zemích k
etnickým menšinám nebo které u některé z domácích bank uložily určité
množství finančních prostředků. Autoři vznesli pochybnosti ohledně toho, zda
mohou členské státy libovolně určovat podmínky pro nabytí státní příslušnosti,
zejména vzhledem k judikatuře Soudního dvora, podle níž členské státy musí
při výkonu svých pravomocí v těchto otázkách „náležitě přihlížet k právu
EU“. Při výkladu tohoto
ustanovení ve věci Rottmann[13]
Soud nezpochybnil výlučnou pravomoc členských států určit, kdo se může stát
jejich státním příslušníkem, a tudíž občanem Unie. Soud spíše vymezil
jejich pravomoc zbavovat občany Unie práv, jež se váží ke statusu občanství
Unie. Zejména potvrdil, že co se týče občanů Unie, výkon pravomoci
členských států vymezovat podmínky pro nabývání a pozbývání státního
občanství, v rozsahu, ve kterém se dotýká práv přiznaných a chráněných
právním řádem Unie, jako je tomu u rozhodnutí o odejmutí státního občanství,
je možné podrobit soudnímu přezkumu prováděnému s ohledem na právo EU.
Otázky, které Komise obdržela, se týkaly rozhodnutí o udělení státního
občanství členského státu, která neměla vliv na práva přiznaná a chráněná
právním řádem Unie. 2.3. Právo občanů EU
na svobodný pohyb a pobyt (směrnice 2004/38/ES) 2.3.1. Opatření k zajištění
správného provedení a uplatňování směrnice 2004/38/ES[14] Právo občanů EU svobodně se pohybovat
a pobývat na území členských států je jedním z pilířů integrace
EU. V popisovaném období Komise důsledně uplatňovala
politiku prosazování, aby zajistila úplné a účinné provedení směrnice
všemi členskými státy. Díky tomu převážná většina členských států změnila své
právní předpisy nebo se zavázala, že tak učiní, aby zajistila soulad
s pravidly o volném pohybu. Plnění těchto závazků Komise bedlivě
sleduje a s dotčenými členskými státy spolupracuje na řešení přetrvávajících
problémů. V roce 2011 Komise podnikla opatření vůči
dvanácti členským státům[15].
V sedmi z těchto dvanácti případů zaslala od roku 2012 do začátku
roku 2013 odůvodněná stanoviska[16].
V důsledku toho zatím již pět členských států změnilo své právní předpisy
nebo se zavázalo, že tak učiní[17].
Řízení o porušení smlouvy se týkají hlavně práva na vstup a pobyt
pro rodinné příslušníky občanů Unie, včetně manželů nebo partnerů stejného
pohlaví[18],
podmínek vydávání víz a povolení k pobytu rodinným příslušníkům ze
zemí mimo EU a hmotněprávních a procesních záruk proti vyhoštění
občanů EU. Občané EU se o svých právech mohou informovat
na internetovém portálu Vaše Evropa[19].
Právu na volný pohyb se věnuje samostatná část. Komise zveřejňuje i
aktualizované znění své příručky o volném pohybu a pobytu
v Evropě pro občany EU[20]. 2.3.2. Dotazy a vyřizování stížností V popisovaném období bylo Komisi
předloženo 1566 jednotlivých dotazů ohledně volného pohybu a pobytu,
z nichž 581 bylo zaevidováno jako formální stížnosti. Komise odpověděla
také na 147 otázek Evropského parlamentu a 137 petic. V roce 2011 bylo informačním střediskům
služby Europe Direct předáno 2 413 dotazů ohledně volného pohybu; v roce
2012 pak 3 787 (tj. 3,9 % z celkového ročního objemu dotazů
informačních středisek Europe Direct). Otázky na volný pohyb a pobyt patří mezi tři
nejfrekventovanější oblasti, pokud jde o počet dotazů a případů evidovaných v
systému řešení problémů na vnitřním trhu SOLVIT (922 dotazů; 481 případů, jimiž
se systém SOLVIT ve vykazovaném období zabýval a které uzavřel, přičemž
88 % bylo vyřešeno). 2.3.3. Příklady řešených problémů Vnitrostátní orgány mají právo vyhostit ze
svého území občany EU pouze za dodržení určitých přísně vymezených
hmotněprávních a procesních záruk stanovených právními předpisy EU.
K zajištění právní jistoty občanů EU je zásadní, aby byly tyto záruky
zcela a správně provedeny všemi členskými státy. V roce 2010 vydaly francouzské orgány
obyvatelům nepovolených táborů, většinou rumunským a bulharským Romům,
rozhodnutí o vyhoštění a příkazy k opuštění území Francie. Komise
vedla s francouzskými orgány dialog, v jehož důsledku byly záruky dané
právem EU v plném rozsahu včleněny do francouzských právních předpisů.
Nový právní předpis vstoupil v platnost v červnu 2011. Dánsko v roce 2011 přijalo nové předpisy
o vyhoštění, jež vstoupily v platnost v červenci 2011
a vztahovaly se i na občany EU, což vzbudilo vážné pochybnosti o jejich
slučitelnosti s pravidly EU o volném pohybu. Poté, co se Komise do věci
vložila a v návaznosti na jednání s dánskou vládou byl cizinecký zákon
v červnu 2012 změněn. Tyto příklady ukazují, že dialog
s členskými státy může být účinným prostředkem k řešení sporných
záležitostí ve prospěch občanů EU. Dalším příkladem opatření, která Komise
přijímá, aby zajistila občanům EU práva na zákaz diskriminace
a odstranila překážky volnému pohybu, jsou případy týkající se registrace cizích
dvojích příjmení. V návaznosti na kroky podniknuté Komisí v roce
2010 Švédsko v roce 2012 změnilo své právní předpisy takovým způsobem, aby
umožňovaly registraci cizích dvojích příjmení pro švédské státní příslušníky.
Komise dala rovněž k soudu Belgii, aby prosadila totéž právo pro děti narozené
v Belgii, jejichž jeden rodič je belgickým občanem a druhý občanem jiného
členského státu. 2.3.4. Budoucí priority Po opatřeních k zajištění provedení se
Komise zaměří na praktické uplatňování pravidel EU pro volný pohyb.
Aktuálně probíhají dvě studie o uplatňování směrnice 2004/38/ES. První
byla zahájena na konci roku 2012 a zkoumá, jak právo na volný pohyb
a pobyt ovlivňují formality a postupy související s vydáváním
dokladů k pobytu. Druhá studie byla zahájena zkraje roku 2013 a zhodnotí, jaký
je stav a dopad mobility občanů EU na místní úrovni. Výsledky poslouží při dalších opatřeních, jak
bylo oznámeno ve zprávě o občanství EU za rok 2013, například při
zjednodušování formalit pro občany EU a k podpoře účinného vyřizování
případů týkajících se volného pohybu osob na místní úrovni. Úplné prosazení pravidel EU o volném pohybu
zůstává pro Komisi prioritou. Zpráva o jejich uplatňování bude připravena
po dokončení snah o prosazení a až bude k dispozici i celkové posouzení
dopadů politiky volného pohybu. Komise členské státy průběžně vyzývá, aby se
podělily o informace a osvědčené postupy, včetně v rámci boje proti
zneužívání a podvodům v souvislosti s volným pohybem. 2.4. Volební práva Občané EU, kteří žijí v jiném členském
státě, než jehož jsou státními příslušníky, mají právo účastnit se (jako voliči
a kandidáti) v tomto členském státě obecních voleb a voleb
do Evropského parlamentu za stejných podmínek jako jeho státní příslušníci. Během období, jímž se tato zpráva zabývá,
Komise odpověděla na přibližně 100 jednotlivých dotazů, 50 otázek
Evropského parlamentu a 9 peticí souvisejících s volebními právy
občanů EU. V pěti případech vedla Komise dialog
s členskými státy o provedení směrnice 94/80/ES (právo občanů EU
účastnit se obecních voleb) a v deseti případech o provedení směrnice
93/109/ES (právo občanů EU účastnit se voleb do Evropského
parlamentu). V návaznosti na to členské státy své právní předpisy změnily
nebo oznámily změny k dosažení souladu s právními předpisy EU[21]. Komise dokončuje posouzení
a bude pozorně sledovat, jak členské státy své závazky plní a zda již
vnitrostátní právní předpisy zcela vyhovují. Kromě toho Komise kontaktovala jedenáct
členských států, které občanům EU s jinou státní příslušností neumožnily
založit nebo vstoupit do politické strany, což je v rozporu
s článkem 22 SFEU. Ve dvou případech byla situace objasněna, v jednom případě
byly přijaty vnitrostátní právní předpisy v souladu s právem EU
a v dalším případě byly oznámeny změny. Vůči zbývajícím sedmi členským
státům přijala Komise opatření[22].
Ve zprávě o obecních volbách[23] vydané 9. března 2012
Komise posuzovala, jak se volební práva občanů EU provádí na místní
úrovni, a členským státům doporučila přijmout cílená opatření na podporu
zapojení občanů a zvýšení volební účasti. Dne 12. března
2013 předložila Komise sdělení „Příprava na evropské volby
v roce 2014: další podpora jejich demokratického a efektivního průběhu a
doporučení „o zdokonalení demokratického a efektivního průběhu voleb
do Evropského parlamentu“, které se zabývají prohloubením evropské
dimenze voleb do Evropského parlamentu. Zlepšením efektivity a snížením
administrativní zátěže se díky krokům obsaženým v doporučení zlepší také
fungování mechanismu stanoveného směrnicí 93/109/ES, který má zabránit dvojímu
hlasování. Dne 20. prosince 2012 přijala Rada směrnici
2013/1/EU[24],
která občanům EU usnadňuje možnost kandidovat ve volbách
do Evropského parlamentu v roce 2014, neboť budou muset předložit
pouze doklad totožnosti a prohlášení, že splňují podmínky
způsobilosti. A konečně, jak je uvedeno ve zprávě
o občanství EU za rok 2010, Komise zahájila diskusi s členskými
státy, které svým státním příslušníkům upírají právo účastnit se vnitrostátních
voleb, pokud tito občané vykonají své právo svobodného pohybu a pobytu
a opustí svou zemi původu (odnětí hlasovacího práva). V návaznosti na
strukturovanou diskusi, která se uskutečnila při společném slyšení
s Evropským parlamentem o občanství EU dne 19. února 2013,
Komise ve své zprávě o občanství EU za rok 2013 zveřejňuje konkrétní
opatření. 2.5. Konzulární ochrana Občané EU, kteří
cestují nebo žijí v zemi, jež není členským státem EU a ve které jejich členský
stát nemá zastoupení, mají právo požívat ochrany diplomatických a konzulárních
orgánů jakéhokoliv členského státu za stejných podmínek jako jeho státní
příslušníci. V návaznosti
na zprávu o občanství EU za rok 2010 předložila Komise dne 23. března 2011
sdělení Konzulární ochrana občanů EU ve třetích zemích: aktuální stav
a další vývoj[25]
a spustila internetovou stránku k tomuto tématu[26]. Dne 14. prosince
2011 přijala Komise návrh směrnice o konzulární ochraně občanů Unie
v zahraničí, jež má stanovit jasná a právně závazná pravidla pro
spolupráci a koordinaci mezi konzulárními orgány členských států
k zajištění toho, aby měli občané EU z nezastoupených států
nediskriminační přístup k ochraně od diplomatických nebo konzulárních
zastoupení jiných členských států ve třetí zemi. 2.6. Petiční právo
k Evropskému parlamentu Občané EU mají
právo předkládat Evropskému parlamentu petice v záležitostech
souvisejících s Unií, které se jich přímo dotýkají. V roce 2012 obdržel
Petiční výbor Evropského parlamentu 1964 podání, oproti 2091 v roce
2011 a 1746 v roce 2010. Od ledna
do září 2012 bylo z celkového 1400 evidovaných petic prohlášeno za
přípustné 1010 (72 %), ve srovnání s 998 peticemi v roce
2011 (71 %) a 989 peticemi v roce 2010 (60 %). Přípustné
petice byly buď postoupeny příslušnému orgánu či subjektu nebo uzavřeny formou
bezprostřední odpovědi předkladatelům. Stejně jako
v předchozích letech se i v roce 2012 petice nejčastěji týkaly
základních práv a spravedlnosti, životního prostředí a vnitřního
trhu. 2.7. Právo na podání stížnosti
evropskému veřejnému ochránci práv Občané EU mají
právo podat stížnost evropskému veřejnému ochránci práv na nesprávný úřední
postup ze strany orgánů, institucí, úřadů a agentur EU, s výjimkou
Soudního dvora při výkonu jeho soudní funkce. Během vykazovaného
období evidoval evropský veřejný ochránce práv na 2500 stížností. Počet
stížností nespadajících do jeho kompetence klesl z 1983 stížností v roce
2010 a 1846 v roce 2011 na 1720 stížností v roce 2012. Tento
pokles lze přičíst hlavně tomu, že ochránce práv zřídil interaktivního
průvodce, který stížnosti směřuje k příslušnému orgánu. V roce 2012 jej k
získání informací využilo 19 281 občanů. Počet otevřených
šetření na základě stížnosti se zvýšil z 323 šetření v roce 2010
na 450 šetření v roce 2012. Toto zvýšení je dáno tím, že se veřejnému
ochránci práv daří oslovit potenciální stěžovatele. Šetření se
nejčastěji zaměřují na nedostatečnou transparentnost veřejné správy EU.
V roce 2012 mělo s transparentností souvislost 21,5 % případů,
oproti 33 % v roce 2010 a 25 % v roce 2011.
Ve 20 % všech šetření uzavřených v roce 2012 (80 případů) se
veřejnému ochránci práv podařilo zajistit pozitivní výsledek. 2.8. Evropská občanská iniciativa Získá-li občanská iniciativa podporu milionu
občanů, lze jejím prostřednictvím vyzvat Komisi, aby navrhla právní předpisy
v oblastech, které spadají do její působnosti. Pravidla a postupy pro tyto iniciativy stanoví
nařízení (EU) č. 211/2011, které je použitelné od 1. dubna
2012. Od dubna 2012 do února 2013 přijala Komise 27
žádostí o registraci návrhů iniciativ. Šíře témat sahá
od bezpodmínečného základního příjmu a vysoce kvalitního vzdělávání
pro všechny až po pluralitu médií a hlasovací práva. První iniciativa
podle organizátorů získala požadovaný počet prohlášení na svou podporu[27], avšak dosud nebyla formálně
předána Komisi. V roce 2011 Komise ustavila skupinu
odborníků z členských států, aby si vyměňovali názory, zkušenosti
a osvědčené postupy o krocích, které mají členské státy v řízení o
občanské iniciativě provádět. 2.9. Statistické údaje o občanech
EU, kteří vykonali své právo na volný pohyb a pobyt Přibližně 13,6 milionu občanů EU
k 1. lednu 2012 pobývalo (po dobu nejméně 12 měsíců) v členském
státě, jehož nebyli státními příslušníky. Svého práva na volný pohyb
a pobyt však využívá mnohem více občanů EU. V roce 2011 se v EU
uskutečnilo více než 180 milionů cest ze soukromých důvodů a téměř 30 milionů
z důvodů pracovních. 3. Vývoj ohledně zásady
nediskriminace na základě státní příslušnosti Článek 18 SFEU
a čl. 21 odst. 2 Listiny základních práv Evropské unie zakazují
diskriminaci na základě státní příslušnosti v oblasti působnosti
Smluv, aniž jsou dotčena zvláštní ustanovení v nich obsažená. Vzhledem
k tomu, že tato zásada platí pro jakékoli záležitosti, které spadají
do věcné působnosti práva EU, je dodržování této zásady nedílnou součástí
úlohy Komise při zajišťování správného uplatňování právních předpisů EU
v různých oblastech, jak dokládají ilustrativní příklady za popisované
období. V sérii
opatření proti šesti členským státům (Belgie, Francie, Lucembursko, Německo,
Rakousko a Řecko) Komise napadla vnitrostátní ustanovení, která přístup
k povolání notáře vyhrazovala státním příslušníkům dotčeného členského
státu. Ve svých rozsudcích ze dne 24. května 2011 Soudní dvůr souhlasil,
že jsou tyto předpisy diskriminační na základě státní příslušnosti,
a proto v rozporu se Smlouvou[28]. V roce 2011,
jako další příklad donucovacího opatření, Komise dala k soudu Rakousko
kvůli jeho předpisu, podle něhož se snížené jízdné ve veřejné dopravě
přiznávalo pouze studentům, jejichž rodiče pobírali rakouské rodinné přídavky.
Ve svém rozsudku ze dne 4. října 2012 Soud podpořil postoj Komise, a to na
základě zásady, že studenti ze zemí EU, kteří studují v jiných zemích
Unie, mají stejné právo na určité výhody, jako místní studenti[29]. V roce 2012
Komise podnikla kroky k vyřešení problémů, s nimiž se setkali občané
EU pobývající na Maltě při získávání přístupu ke sníženým sazbám
za vodu a elektrickou energii za stejných podmínek, jako maltští občané. Komise rovněž
přistoupila k cíleným opatřením v oblastech, kde byly zjištěny specifické
problémy v souvislosti s diskriminací na základě státní příslušnosti.
Řada stížností a žádostí o právní objasnění
od zúčastněných stran poukazovala na existenci sporných omezení
přístupu podle státní příslušnosti ke sportovním aktivitám nebo sportovním
soutěžím v některých členských státech. Komise se touto problematikou
zabývala a v této souvislosti přijala v lednu 2011 sdělení[30] o rozvoji evropského rozměru v oblasti sportu, které
obsahuje pokyny pro členské státy, jak postupovat, aby u přístupu ke
sportovním aktivitám nebo soutěžím k diskriminaci na základě státní
příslušnosti nedocházelo. V prosinci
2011 Komise poskytla členským státům pokyny, jak zajistit, aby
k diskriminaci na základě státní příslušnosti nedocházelo u přeshraniční
úpravy dědické daně[31]. V návaznosti na to se uskutečnila plošná
kontrola, která se zaměřila na vnitrostátní úpravy dědické daně, které byly v
rozporu se Smlouvami o EU. V zájmu
důkladného posouzení vnitrostátních daňových předpisů zahájila Komise koncem
roku 2012 studii zkoumající, zda tyto předpisy nespravedlivě neznevýhodňují
pracovníky a osoby, které se odstěhovaly do jiného členského státu. Tato iniciativa navazuje na dřívější opatření z
roku 2010, při němž se posuzovala daňová legislativa členských států, aby se
zajistilo, že nejsou diskriminováni přeshraniční pracovníci. Komise na tomto základě podniká příslušné kroky a
stejného přístupu se bude držet i u výše zmíněné studie zahájené v roce 2012. V květnu 2012
vydala Komise členským státům doporučení[32],
jakým způsobem nastavit systémy dálničních známek pro osobní automobily
a motocykly, aby nedocházelo k diskriminaci. V rámci své
snahy o podporu růstu prostřednictvím lepšího provádění směrnice
o službách (směrnice 2006/123/ES) Komise v červnu 2012 oznámila[33] opatření k zajištění
řádného uplatňování zásady nediskriminace příjemce služeb
na základě státní příslušnosti a rovněž vydala zvláštní pokyny pro členské
státy ohledně uplatňování této zásady[34].
S vědomím toho, že přístup k platebním účtům a dalším
bankovním službám je dnes zásadní podmínkou k tomu, aby se občané
mohli zapojit do hospodářského a společenského života, a jak již bylo avizováno
v říjnu 2012 v Aktu o jednotném trhu II[35], přijímá
Komise zároveň s touto zprávou také iniciativu zaměřenou mimo jiné na
odstranění diskriminace na základě státní příslušnosti v souvislosti s těmito
účty a bankovními službami[36]. Na konci roku 2012 Komise zahájila studii[37], která vyhodnotí, jak se ve
vnitrostátních právních předpisech uplatňuje zásada nediskriminace
na základě státní příslušnosti, pokud jde o přístup
k vysokoškolskému vzdělávání, včetně finanční podpory. Dne 26. dubna 2013
pak Komise předložila návrh směrnice o usnadnění účinného výkonu
práva volného pohybu pracovníků v EU[38],
jehož cílem je mimo jiné zabránit diskriminaci mobilních pracovníků
v EU na základě státní příslušnosti. 4. Závěr Tato zpráva shrnuje hlavní vývoj
a opatření na úrovni EU v oblasti občanství EU od roku 2011.
Doplňuje a doprovází zprávu o občanství EU za rok 2013. [1] Články 18 a 24 Smlouvy o fungování Evropské unie
byly Lisabonskou smlouvou začleněny do části II SFEU „Zákaz diskriminace
a občanství Unie“. [2] Směrnice 2000/43/ES, kterou se zavádí zásada rovného
zacházení s osobami bez ohledu na jejich rasu nebo etnický původ. [3] Směrnice 2000/78/ES, kterou se stanoví obecný rámec pro
rovné zacházení v zaměstnání, povolání a odborném vzdělávání. [4] Směrnice 2006/54/ES o zavedení zásady rovných příležitostí
a rovného zacházení pro muže a ženy v oblasti zaměstnání
a povolání. [5] KOM(2011) 160: http://ec.europa.eu/justice/fundamental-rights/files/annual_report_2010_cs.pdf. [6] COM(2012) 169: http://ec.europa.eu/justice/fundamental-rights/files/charter-brochure-report_en.pdf. [7] COM(2013) 271: http://ec.europa.eu/justice/fundamental-rights/files/charter_report_2012_en.pdf. [8] Viz například věc C-184/99 Grzelczyk. [9] Věc C-34/09, Ruiz Zambrano. [10] Věc C-256/11, Dereci a další. [11] Spojené věci C-356/11 a 357/11, O, S. [12] Viz například věc C-369/90 Micheletti a další. [13] Věc C-135/08. [14] Úř. věst. L 158,
s. 77. [15] AT, BE, DE, CY, CZ, ES, IT, LT, MT, PL, SE, UK. (http://europa.eu/rapid/press-release_IP-11-981_en.htm?locale=cs). [16] CZ, LT (http://europa.eu/rapid/press-release_ip-12-75_en.htm?locale=en),
UK (http://europa.eu/rapid/press-release_ip-12-417_en.htm?locale=en) AT, DE a
SE (http://europa.eu/rapid/press-release_ip-12-646_en.htm?locale=en) a BE
(http://europa.eu/rapid/press-release_MEMO-13-122_en.htm). [17] MT změnila své právní předpisy. ES, IT, PL a SE se
zavázaly, že tak učiní do jara 2013. [18] Viz také zpráva o uplatňování Listiny základních
práv, COM(2013) 271. [19] http://ec.europa.eu/youreurope/index.htm. [20] http://ec.europa.eu/justice/citizen/files/guide_free_movement_en.pdf. [21] CY, PL a RO přijaly nové právní předpisy; CZ, SI
a SK oznámily, že změny svých právních předpisů provedou včas pro volby
do Evropského parlamentu v roce 2014. EE a LV poskytly
dostatečné vysvětlení, zatímco BG, HU, LT a MT nedávno přijaly právní
předpisy, které se nyní posuzují. [22] CZ, ES, EL, LT, LV, PL a SK. [23] Zpráva o uplatňování směrnice 94/80/ES o právu
volit a právu být volen v obecních volbách pro občany Unie
s bydlištěm v členském státě, jehož nejsou státními příslušníky,
COM(2012) 99. [24] Směrnice Rady 2013/1/EU ze dne 20. prosince 2012, kterou
se mění směrnice 93/109/ES, pokud jde o některá pravidla pro výkon práva
být volen ve volbách do Evropského parlamentu občanů Unie, kteří mají bydliště
v některém členském státě a nejsou jeho státními příslušníky (Úř.
věst. L 26, s. 28). [25] http://ec.europa.eu/consularprotection. [26] KOM(2011) 149. [27] http://europa.eu/rapid/press-release_IP-13-107_cs.htm. [28] Věci C-53/08, C-47/08, C-50/08, C-54/08, C-61/08 a
C-51/08. [29] Věc C-75/11. [30] SEK(2011) 66/2. [31] KOM(2011) 864. [32] COM(2012) 199. [33] COM(2012) 261. [34] SWD(2012) 146. [35] COM(2012) 573. [36] Návrh směrnice Evropského parlamentu a Rady o
porovnatelnosti poplatků souvisejících s platebními účty, změně platebního
účtu a přístupu k platebním účtům se základními prvky, COM(2013) 266. [37] „Hodnocení pravidel EU pro volný pohyb občanů EU
a jejich rodinných příslušníků a jejich uplatňování v praxi“. [38] Návrh směrnice Evropského parlamentu a Rady
o opatřeních usnadňujících výkon práv, která jsou pracovníkům udělena
v souvislosti s volným pohybem pracovníků, COM(2013) 236.