EUR-Lex Access to European Union law
This document is an excerpt from the EUR-Lex website
Document 52013DC0169
GREEN PAPER A 2030 framework for climate and energy policies
ZELENÁ KNIHA Rámec politiky pro klima a energetiku do roku 2030
ZELENÁ KNIHA Rámec politiky pro klima a energetiku do roku 2030
/* COM/2013/0169 final */
ZELENÁ KNIHA Rámec politiky pro klima a energetiku do roku 2030 /* COM/2013/0169 final */
ZELENÁ KNIHA Rámec politiky pro klima a energetiku do roku
2030 1. Úvod Do roku 2020 má EU jasný rámec pro
směřování své energetické politiky i politiky v oblasti klimatu.
Tento rámec zahrnuje různé politické záměry, jako je snižování emisí
skleníkových plynů, zajištění dodávek energie a podpora růstu,
konkurenceschopnosti a vytváření pracovních míst díky vyspělým
technologiím, nákladově efektivnímu přístupu a účinnému využívání zdrojů. Tyto
politické záměry jsou realizovány prostřednictvím tří hlavních cílů
soustředěných na snižování emisí skleníkových plynů, získávání energie
z obnovitelných zdrojů a na úspory energie. Další cíle jsou stanoveny pro
využívání energie v dopravě. Souběžně s tím EU zavedla regulační
rámec vytvářející otevřený, integrovaný a konkurenční jednotný trh
s energií, který napomáhá zabezpečení dodávek energie. Ačkoli EU úspěšně
pokročila v plnění cílů stanovených na rok 2020, ve vytváření vnitřního
trhu s energií a učinila pokrok k dosažení dalších cílů energetické
politiky, je nyní potřeba zvážit zavedení nového rámce pro oblast klimatu
a energetické politiky s horizontem roku 2030. Existují tři závažné
důvody proto, aby se v dohledné době dosáhlo dohody na rámci do roku 2030:
·
Za prvé jsou investice vynakládané v dlouhých
cyklech, což znamená, že infrastruktura financována v dohledné době
tu bude i v roce 2030 a déle. Investoři proto potřebují mít jistotu
a snížené regulační riziko. ·
Za druhé, vyjasnění cílů do roku 2030 podpoří
pokrok směrem ke konkurenceschopnému hospodářství a bezpečnějšímu
energetickému systému, neboť se zvýší poptávka po energeticky účinných
a nízkouhlíkových technologiích a oživí se výzkum, vývoj
a inovace, které by mohly přinést nové možnosti pro růst
a zaměstnanost. Sníží se tím hospodářské náklady, jak přímo, tak
nepřímo. ·
Za třetí, přes obtíže v jednání o právně
závazných mezinárodních dohodách k opatřením na zmírňování změny
klimatu se stále očekává, že se do roku 2015 k mezinárodní dohodě dospěje. Do
té doby si EU musí vyjasnit řadu otázek i míru svých vlastních ambicí, aby
se pak mohla aktivně zapojit do spolupráce s ostatními zeměmi. Rámec pro rok 2030 si musí klást dostatečně
vysoké cíle, aby zajistil dostatečný postup EU k dosažení dlouhodobějšího
cíle v ochraně klimatu. Musí rovněž zohlednit řadu důležitých změn, ke
kterým došlo od přijetí původního rámce z let 2008–2009: ·
důsledky současné hospodářské krize, ·
rozpočtové problémy členských států a podniků,
které jen s obtížemi mobilizují finanční prostředky na dlouhodobé investice, ·
vývoj na trzích s energií v EU i ve
světě, a to i ve vztahu k energii z obnovitelných
zdrojů, nekonvenčního plynu a ropy a jaderné energie, ·
obavy domácností o dostupnost energie
a podniků o konkurenceschopnost, ·
různé úrovně závazků a různé ambice
mezinárodních partnerů v oblasti snižování emisí skleníkových plynů. Rámec do roku 2030 musí vycházet ze
zkušeností získaných při provádění stávajícího rámce: co se osvědčilo, co
nefungovalo a co lze zlepšit. Měl by se zohlednit mezinárodní vývoj
a posílit mezinárodní činnost v oblasti klimatu. Musí se také
zjistit, jak maximalizovat synergie a jak zvládat kompromisy mezi cíli
konkurenceschopnosti, zabezpečení dodávek energie a udržitelnosti. Rámec by měl rovněž zohledňovat dlouhodobější
cíle, které Komise stanovila v roce 2011 v plánu přechodu
ke konkurenceschopnému nízkouhlíkovému hospodářství do roku 2050, v
energetickém plánu do roku 2050 a v bílé knize o dopravě.
Evropský parlament přijal o každém z těchto plánů usnesení[1]. Tyto plány byly vypracovány
proto, aby se nezbytným úsilím vyspělých zemí jako celku dosáhlo do roku
2050 snížení emisí skleníkových plynů o 80–95 % v porovnání
s hodnotami z roku 1990. Scénáře v plánech navrhují tyto hlavní
závěry: ·
Mezinárodně dohodnutý cíl stanoví, že je třeba
zabránit oteplení atmosféry o více než 2°C; k tomu je třeba do roku 2030
snížit emise skleníkových plynů v EU o 40 %, aby se do roku
2050 podařilo tyto emise snížit o 80–95 %. ·
Nejlepší způsob, jak transformovat energetický
systém EU, je zvýšit podíl energie z obnovitelných zdrojů, zlepšit
energetickou účinnost a využívat lepší a inteligentnější energetické
infrastruktury. ·
Co se týče obnovitelných zdrojů energie, podle
politických scénářů v energetickém plánu do roku 2050 by měl být do
roku 2030 dosažen jejich 30% podíl. ·
Je třeba značně investovat do modernizace
energetického systému, ať už s dekarbonizací nebo bez, což
ovlivní ceny energie v období do roku 2030. Cílem této zelené knihy je konzultace se
zúčastněnými stranami a získání faktů a názorů potřebných jako základ pro
tvorbu rámce do roku 2030. Zelená kniha nejprve uvádí přehled informací o
současném rámci a dosažených výsledcích, na což navazuje
představení témat, k nimž by se měly zúčastněné strany vyjádřit.
Komise zároveň konzultuje otázky související s mezinárodními jednáními
o nové právně závazné dohodě pro oblast klimatu a svou politiku, jež
by umožnila demonstraci technologií zachycování a ukládání uhlíku. 2. Stávající politický rámec EU
a dosažené výsledky Základem stávajícího politického rámce jsou
tří hlavní cíle, jež mají být splněny do roku 2020: 1) cíl pro EU snížit
emise skleníkových plynů o 20 % v porovnání s úrovní emisí
v roce 1990; 2) 20% podíl energie z obnovitelných zdrojů na celkové
spotřebě energie v EU s konkrétními cíli pro členské státy; 3) 20%
úspora spotřeby energie oproti prognózám. Kromě toho existují specifické cíle
pro rok 2020 v oblasti dopravy, a to pro využívání energie
z obnovitelných zdrojů (10 %) a dekarbonizaci paliv (6 %).
Rámec rovněž uznává, že různé členské státy mají různou skladbu energetických
zdrojů, jsou na různé ekonomické úrovni a jsou různě operativní; obsahuje
proto mechanismy ke spravedlivému rozdělení míry vyžadovaného úsilí mezi
členské státy. Zahrnuje opatření pro řešení rizika úniku uhlíku a jeho
dopad na energeticky náročná průmyslová odvětví. Opírá se o širokou škálu
finančních nástrojů Unie a strategický plán pro energetické technologie
(plán SET). Dále Komise navrhla revizi právních předpisů EU o zdanění
energetických produktů a elektřiny[2], aby se
odstranily překryvy se stávajícími daňovými nástroji. Rámec do roku 2020 je
doplněn o strategii Energie 2020[3], která
hodnotí výzvy a opatření k zajištění konkurenceschopného, udržitelného
a bezpečného energetického systému. 2.1. Cíl 20% snížení emisí
skleníkových plynů a prováděcí opatření Cíl snížení emisí skleníkových plynů
do roku 2020 o 20 % ve srovnání s rokem 1990 se provádí
prostřednictvím systému EU pro obchodování s emisemi (EU ETS)
a rozhodnutí o „sdílení úsilí“, které stanoví cíle pro snížení emisí v odvětvích,
na něž se systém ETS nevztahuje. K jeho dosažení přispívají politiky
EU a vnitrostátní politiky ke snižování emisí. V roce 2011 byly
emise skleníkových plynů, na něž se vztahuje klimaticko-energetický
balíček, odhadovány na 16 % pod úrovní roku 1990. V rámci systému ETS je stanovena jednotná
cena uhlíku z velkých průmyslových zařízení, energetických odvětví
a z letecké dopravy. Pokrývá více než 10 000 zařízení a téměř
50 % všech emisí skleníkových plynů v EU. Jednotná cena zajišťuje, že jsou
klimatické cíle plněny nákladově efektivním způsobem a že podniky
v celé EU mají rovné podmínky. Cena uhlíku je jednou z okolností,
které podniky v EU zohledňují při rozhodování o provozních
a investičních otázkách, a přispěla zásadním způsobem ke snížení
emisí. Nestala se však hlavní hnací silou dlouhodobých investic
do nízkouhlíkových technologií. Navzdory skutečnosti, že emisní strop
daný systémem pro obchodování s emisemi se do roku 2020 sníží
přibližně o 21 % oproti roku 2005 a po roce 2020 dále poklesne, což v
podstatě představuje právní jistotu, že budou nutné velké investice
do nízkouhlíkových technologií, současný velký přebytek povolenek částečně
způsobený hospodářskou krizí brání tomu, aby se tento trend odrazil v ceně
uhlíku. Nízké ceny uhlíku nejsou pro investory dostatečnou motivací
k investicím a zvyšují riziko patové situace způsobené překážkami pro
využití technologií omezujících emise CO2 (tzv. carbon lock-in). V
některých členských státech se situace takto vyvíjí. Přijaly proto opatření na
národní úrovni, jako například zdanění uhlíkově náročných paliv v odvětví
ETS, nebo taková opatření zvažují. Roste nebezpečí roztříštěnosti politik,
které ohrožuje jednotný trh. Vnitrostátní a odvětvové politiky zároveň
podrývají úlohu ETS a rovné podmínky, které se systém snažil vytvořit.
Podrobnější hodnocení fungování ETS lze nalézt ve zprávě o trhu s uhlíkem[4]. Rozhodnutí o sdílení úsilí stanoví
vnitrostátní cíle pro emise skleníkových plynů v odvětvích, která nejsou
zapojena do systému pro obchodování s emisemi. Celkovým cílem je
na úrovni EU dosáhnout do roku 2020 10% snížení emisí ve srovnání
s rokem 2005. Mnoho politik EU, včetně specifických odvětvových právních
předpisů a iniciativ, přispělo ke snižování emisí i v těchto
odvětvích. Jedná se o politiky, jejichž cílem je snížení emisí CO2
a zlepšení energetické účinnosti automobilů, domácností a spotřebičů,
ale také nakládání se zvláštními druhy odpadu, environmentální a zemědělská
politika a politika územního rozvoje (viz příloha). Ke snížení emisí
přispívá také provádění politik pro dosažení cíle v oblasti energetické
účinnosti a podílu energie z obnovitelných zdrojů. Národní cíle jsou
rozděleny mezi členské státy podle ekonomické způsobilosti. Některé státy
potřebují emise oproti roku 2005 snížit, zatímco jiným je povolen určitý
omezený nárůst emisí. Celkově je EU na dobré cestě k dosažení cíle
10% snížení emisí, ale mezi jednotlivými členskými státy jsou výrazné rozdíly.
Polovina z nich ještě musí přijmout další opatření. Kromě toho směrnice
o energetických službách umožňuje členským státům flexibilitu v plnění
jejich cílů, ať již prostřednictvím získání mezinárodních kreditů nebo
prostřednictvím obchodu s členskými státy, které svůj cíl přesáhly. 2.2. Cíl týkající se obnovitelných
energií a prováděcí opatření EU směřuje ke splnění cíle dosáhnout do
roku 2020 20% podílu energie z obnovitelných zdrojů na hrubé konečné
spotřebě energie. V roce 2010 činil podíl energie z obnovitelných
zdrojů v EU 12,7 % ve srovnání s 8,5 % v roce
2005. V období 1995–2000, kdy neexistoval regulační rámec, rostl podíl
obnovitelných energií o 1,9 % ročně. Po zavedení směrných cílů
(2001–2010) rostl podíl energie z obnovitelných zdrojů o 4,5 %
ročně. S právně závaznými vnitrostátními cíli se růst zrychlil, ale ke
splnění celkového cíle pro rok 2020 musí dosáhnout v průměru 6,3 % ročně.
Podíl energie z obnovitelných zdrojů v dopravě dosáhl v roce
2010 4,7 % ve srovnání s pouhými 1,2 % v roce 2005.
V odvětví vytápění a chlazení podíl energie z obnovitelných
zdrojů nadále roste a do roku 2020 by se měl téměř zdvojnásobit. Vzhledem
k tomu, že se v důsledku hospodářské krize omezují režimy podpory a
zdroje financování jsou hůře dosažitlené, bude muset většina členských států
přistoupit k novým opatřením, aby se dosáhlo cílů do roku 2020. Komise připravila
přehled situace v oblasti energie z obnovitelných zdrojů v EU
v roce 2012[5].
Aktualizovaná zpráva o pokroku je zveřejněna zároveň s touto zelenou
knihou. Investice do výzkumu a vývoje, inovací a zavádění
technologií ve velkém měřítku v tomto sektoru přispěly k výraznému
snížení nákladů na technologie spojené s energií z obnovitelných
zdrojů. Se zaváděním ve velkém měřítku souvisí řada problémů, jako
například úplná integrace obnovitelných zdrojů energie do elektrizační
soustavy v EU způsobem, který zvládne nepravidelné dodávky,
a zlepšování spolupráce mezi členskými státy při dosahování cílů.
Propojení velkoobchodních trhů EU s elektrickou energií pomůže integrovat
energii z obnovitelných zdrojů do elektrizační soustavy, a stejně tak
k tomu přispějí inteligentní sítě, které umožňují přizpůsobovat
výrobu, regulaci sítí, skladování a spotřebu měnící se situaci
na trzích. K rozvodu elektřiny z obnovitelných zdrojů jsou však
nezbytné značné investice k dotvoření vnitřního trhu s energií
směřované do přenosových a distribučních sítí, včetně přeshraniční
infrastruktury. Dalším důležitým úkolem je časem zajistit, aby byly obnovitelné
zdroje energie nákladově efektivnější a bylo tak možné omezit režimy
podpory pouze na ty technologie a oblasti, které podporu stále ještě
potřebují. Tyto systémy by měly být navrženy tak, aby se zabránilo přeplácení,
zlepšila se efektivita nákladů, podpořilo se výrazné snížení emisí skleníkových
plynů a posílily se inovace, zajistilo se udržitelné využívání surovin,
umožnilo se přizpůsobení systému vývoji cen a zabránilo se závislosti na
dotacích. Systémy by měly být stejné napříč členskými státy, zejména pokud jde
o biopaliva, a měl by být zajištěn soulad s principy WTO. 2.3. Cíl v oblasti úspor
energie a prováděcí opatření Cíl snížit do roku 2020 spotřebu primární
energie v EU o 20 % (ve srovnání s prognózami z roku
2007) není pro členské státy právně závazný, ale přesto se značně pokročilo i
tímto směrem. Po letech, kdy spotřeba primární energie narůstala a dosáhla
v letech 2005/2006 maxima (přibližně 1825 Mtoe), se od roku 2007
mírně snižuje (v roce 2011 klesla na 1730 Mtoe). Tento vývoj je částečně
důsledkem hospodářské krize a částečně díky účinnosti stávajících politik.
Příčinou je také snížená energetická náročnost průmyslu EU, která byla 149
toe/milion EUR v roce 2010 oproti 174 toe/milion EUR v roce 2000
a 167 toe/milion EUR v roce 2005. Přijetím směrnice o energetické účinnosti
v roce 2012 byl dotvořen dnešní komplexní právní rámec na úrovni EU.
Členské státy ho musí plně provádět. Díky směrnici o energetické účinnosti bude
možné v této oblasti pokročit, i když Komise provedla předběžnou
analýzu, z které vyplývá, že při současných politikách se cíle
do roku 2020 nedosáhne[6].
Jedním z problémů je nedostatek vhodných nástrojů pro sledování pokroku
a měření dopadů na úrovni členských států. Dalším velkým úkolem je
mobilizace finančních prostředků potřebných k zajištění dalšího pokroku. Od roku 2009–2010 byla přijata prováděcí
opatření pro výrobky spotřebovávající elektrickou energii podle směrnic
o ekodesignu a o označování energetické účinnosti štítky. Tato
opatření snížila energetickou náročnost produktů pro průmysl a domácnosti, což
přineslo úspory koncovým uživatelům. Byla přijata opatření pro řadu
elektronických zařízení, včetně myček nádobí pro domácnosti, chladniček, praček
a televizí, ale i pro pneumatiky a průmyslové výrobky, jako jsou motory,
ventilátory a čerpadla. Odhaduje se, že energie uspořená díky
přijatým opatřením v oblasti ekodesignu a označování v roce 2020
dosáhne výše kolem 90 Mtoe. K řešení problému energické spotřeby
stávajících budov, zejména energie k vytápění a chlazení, přijala EU
v roce 2010 revidovanou směrnici o energetické náročnosti budov. Směrnice
vyžaduje, aby členské státy uplatňovaly minimální požadavky na energetickou
náročnost pro nové a stávající budovy, a aby navíc zajistily,
že do roku 2021 budou všechny nové budovy „budovami s téměř
nulovou spotřebou energie“. Prodlevy v provádění a neúplná vnitrostátní
prováděcí opatření k této směrnici ohrožují žádaný přínos stavebního sektoru
ke snižování emisí skleníkových plynů a snižování spotřeby energie.
Odhaduje se, že nákladově efektivními opatřeními ve stavebnictví by se
do roku 2020 mohlo docílit úspor na 65 Mtoe. Evropská unie podpořila
rozvoj energeticky účinných technologií, včetně partnerství veřejného sektoru
v oblasti energeticky účinných budov, ekologických automobilů
a udržitelné výroby. V dopravě se podařilo snížit emise
skleníkových plynů díky nařízení o zřízení výkonnostních norem pro lehká
užitková vozidla, což se odrazilo v poklesu průměrné výše emisí CO2
z nových automobilů ze 172 g/km v roce 2000 na 135,7 g/km
v roce 2011. 2.4. Zabezpečení dodávek
a dostupnosti energie na vnitřním trhu s energií Klimaticko-energetický balíček z roku 2009 není
jedinou pracovní linií v této oblasti. V roce 2009 a 2010
přijala EU komplexní právní předpisy týkající se vnitřního trhu
s elektrickou energií a zemním plynem a v reakci na dvě
krize v dodávkách plynu také nařízení o zabezpečení dodávek plynu.
Vzhledem k tomu, že žádného z cílů energetické politiky nelze
dosáhnout bez odpovídajícího propojení distribuční soustavy, Komise rovněž
navrhla nařízení o hlavních směrech transevropské energetické
infrastruktury, k jejichž schválení se dospělo politickou dohodou
Evropského parlamentu a Rady. Nařízení se zabývá problémy infrastruktury k
zajištění skutečného propojení na vnitřním trhu, integrací energie
z různých obnovitelných zdrojů a posílením bezpečnosti dodávek[7]. Zavedla se další opatření EU, jako je Evropský
strategický plán energetických technologií, která podporují technologický
přechod prostřednictvím vývojových a demonstračních projektů pro nové
a inovativní technologie: např. biopaliva druhé generace, inteligentní
sítě, inteligentní města, skladování elektrické energie a elektromobilita,
technologie zachycování a ukládání uhlíku, jaderná energie příští
generace a obnovitelné zdroje vytápění a chlazení. Začátkem roku 2013
Komise rovněž navrhla směrnici o zavádění infrastruktury pro alternativní
paliva, která bude podporována v rámci navrhované revize hlavních směrů
transevropské dopravní sítě (TEN-T). Řada problémů se v době
klimaticko-energetického balíčku v roce 2009 ještě neřešila. Například
nebyla vymezena nezbytná přenosová a distribuční infrastruktura. Plně
zohledněno nebylo ani zvládání problémů spojených se zaváděním obnovitelných
zdrojů energie, včetně řešení proměnlivosti dodávek z některých obnovitelných
zdrojů energie (např. větrné a solární energie). Podcenil se
i dopad velkého počtu vnitrostátních systémů podpory obnovitelných zdrojů
energie na integraci trhu. Třetí soubor energetických opatření se zabýval
otázkou, jak podpořit hospodářskou soutěž na trhu, ale opomněl otázku, zda
trh poskytuje potřebné pobídky pro investice do výroby, distribuce
a přenosu a skladovací kapacity systému s větším podílem energie
z obnovitelných zdrojů. Dokud nebudou obnovitelné zdroje energie
konkurenceschopné, musí cíl dosažení udržitelnějšího energetického systému jít
ruku v ruce s potřebou vytvořit plně liberalizovaný
a integrovaný trh s energií, který je schopen účinně mobilizovat
a rozdělovat investice. Významné vývojové směry a trendy
objevující se uvnitř a vně EU poukazují na rostoucí závislost EU
na dovozu energie a na technologický pokrok našich hlavních konkurentů,
nové zásobovací trasy, jakož i na rostoucí význam nových výrobců energie
z Afriky a Latinské Ameriky. Ovlivní to cenu energií
a zabezpečení dodávek v EU. 3. Klíčové otázky této
konzultace Rámec pro politiky v oblasti klimatu
a energetiky do roku 2030 bude stavět na významném pokroku,
kterého již bylo v této oblasti dosaženo. Musí vycházet z ponaučení
získaných z aplikace stávajícího rámce a zjistit, jaká zlepšení lze
učinit. Zkušenosti a názory zúčastněných stran, vycházející pokud možno z
řádných důkazů, mají zásadní význam pro čtyři hlavní otázky: cíle, další
nástroje politiky, konkurenceschopnost a různou operabilitu členských států. 3.1. Cíle Základní otázky pro nový rámec politiky
klimatu a energetiky do roku 2030 se týkají druhu, povahy a úrovně
cílů a jejich vzájemného propojení. Měly by být cíle na evropské,
vnitrostátní a odvětvové úrovni právně závazné? Na nezbytnost cílů
a typy cílů existují rozdílné názory. Zatímco zkušenosti se současným
rámcem ukazují, že cíle poskytnou politický impuls, dlouhodobý výhled pro
investice a ukazatele pro měření pokroku, některé zúčastněné strany
namítají, že stávající cíle a politiky k jejich dosažení
postrádají nezbytnou celistvost nebo nákladovou efektivitu nebo že neberou
dostatečně v úvahu konkurenceschopnost a hospodářskou životaschopnost
a vyspělost technologií. Rámec do roku 2030 by měl vzít v
potaz technologický vývoj v průběhu času a podporovat výzkum
a inovace. Je tedy třeba posoudit, jaké cíle nejlépe, nejsnáze a nákladově
efektivně nasměrují energetickou politiku a politiku v oblasti
klimatu do roku 2030, a zda může být současný přístup zjednodušen,
zejména pokud jde o nutnost různých dílčích cílů, jako například
v odvětví dopravy. Tato analýza by se měla rovněž zabývat otázkou, zda je
správné mít pro rok 2030 cíl pouze pro emise skleníkových plynů, přičemž je
třeba vzít v úvahu další cíle, jako je zabezpečení dodávek
a konkurenceschopnost. Současné
klimatické a energetické cíle pro snížení emisí skleníkových plynů, podíl
obnovitelných zdrojů energie a úspor energie byly navrženy tak, aby se
vzájemně podporovaly, a proto také existují interakce mezi nimi. Větší
podíl energie z obnovitelných zdrojů může přinést snížení emisí
skleníkových plynů, pokud tyto nebudou nahrazovat jiné nízkouhlíkové zdroje
energie, a zvýšená energetická účinnost může přispět ke snížení emisí
skleníkových plynů a usnadnit dosažení plánovaného podílu obnovitelných
zdrojů energie. Existují jasné synergie, ale i možné negativní efekty.
Například úspory energie převyšující předpoklady a výroba energie
z obnovitelných zdrojů větší, než se očekávalo, může snížit ceny uhlíku
oslabením poptávky po emisních povolenkách v rámci systému ETS. Tím se pak
mohou oslabit cenové signály ze systému ETS směrem k inovacím a investicím
do účinných technologií a zavádění nízkouhlíkových technologií
a zároveň se nijak nepřispěje k dosažení celkového cíle snížení
skleníkových plynů. Rámec do roku
2030 zahrnující více cílů bude muset takové vzájemné působení výslovně
připustit. Je také třeba přijmout fakt, že vyšší podíl obnovitelných
zdrojů energie a větší úspory energie samy o sobě větší
konkurenceschopnost a bezpečnější dodávky nezajistí. I dále budou nutné
specializované politiky a také může nastat potřeba dodatečných ukazatelů,
které tyto cíle lépe vystihnou. Všeobecně se
uznává fakt, že k dosažení cíle EU snížit emisí o 80–95 %
do roku 2050 budou nezbytné prozatímní cíle. Klíčovým problémem je pro
takové dílčí cíle zvolit nejvhodnější úrovně. Z plánu
pro nízkouhlíkové hospodářství do roku 2050 vyplývá,
že nákladově efektivní by bylo dosáhnout do roku 2030 40% snížení
emisí oproti roku 1990. Snížení o méně než 40 % by zvýšilo náklady na
dekarbonizaci hospodářství v dlouhodobém horizontu. Zatímco plán
naznačuje, že snížení emisí skleníkových plynů o 40 %
do roku 2030 lze dosáhnout, aniž by se nadměrně zvýšily náklady na náš
energetický systém, problémem bude mobilizovat finanční prostředky potřebné
k pokrytí investičních nákladů na významné počáteční investice. Z energetického
plánu do roku 2050 vyplývá, že podíl energie z obnovitelných
zdrojů v energetickém systému se musí i po roce 2020 nadále zvyšovat.
Cíle pro obnovitelné zdroje energie do roku 2030 budou muset být pečlivě
zváženy, protože mnoho obnovitelných zdrojů energie v této lhůtě již překoná
svou zaváděcí fázi a bude ve stále větší míře soutěžit s jinými
technologiemi s nízkými emisemi uhlíku. Mělo by se také zvážit, zda by
zvýšení podílu obnovitelných zdrojů na úrovni EU mohlo být dosaženo bez
specifického cíle, ale s pomocí ETS a regulačních opatření pro
vytvoření příznivých tržních podmínek. Podoba možného cíle pro obnovitelné
zdroje energie bude záviset na tom, i) zda je po roce 2020 cíl pro
obnovitelné zdroje považován za nezbytný k zajištění většího podílu
energie z těchto zdrojů a tím k podpoře většího využití domácích
zdrojů energie, snížení energetické závislosti na dovozu, zaměstnanosti
a růstu; a ii) zda a jak toho lze dosáhnout bez nežádoucích
dopadů režimů podpory obnovitelných zdrojů energie na energetické
trhy, ceny energie a na veřejné rozpočty. Je třeba rozhodnout,
zda se cílů pro obnovitelné zdroje energie lépe dosáhne s novým hlavním
cílem a s dílčími cíli pro odvětví, jako je doprava, průmysl
a zemědělství, nebo bez dílčích cílů, a /nebo jinými konkrétními
opatřeními. Jakékoli cíle nebo politiky v oblasti obnovitelných zdrojů
energie budou muset brát v úvahu rostoucí množství důkazů ohledně
udržitelnosti, ceny, vyzrálosti technologií a jejich inovačního
potenciálu. Rámec EU pro
energetickou účinnost politiky byl právě aktualizován přijetím směrnice
o energetické účinnosti a v roce 2014 bude proveden jeho přezkum, který se zaměří
s ohledem na cíle pro rok 2020. K diskusi o cíli pro úspory do
roku 2030 se musí přistupovat s vědomím tohoto kontextu. Musí se zvážit řada
otázek. Za prvé jsou energetická účinnost a výsledné úspory energie uznány
v energetickém plánu do roku 2050 jako opatření, které se v
energetickém systému v každém případě vyplatí. Ačkoli důkazy o účinnosti
stávajícího systému nebudou plně k dispozici dříve než v roce 2014 nebo
později, bude zcela zásadní zajistit soudržnost možného cíle úspor energie
s jakýmkoli dalším cílem. Posoudit by se mělo i to, zda je k dosažení
dalšího pokroku v oblasti energetické účinnosti lepší stanovit cíle pro
členské státy nebo stanovit cíle pro jednotlivá odvětví. Bude také
zapotřebí posoudit, zda je vhodnější takové cíle i nadále měřit pomocí
absolutní úrovně spotřeby energie nebo jako relativní cíl vztažený na
energetickou náročnost (např. jako spotřebu energie v poměru
k HDP nebo hrubé přidané hodnotě). Zatímco absolutním snížením emisí se
snáze dosáhne cíle celkových úspor, relativní cíl by mohl lépe zohledňovat
dynamiku hospodářství EU a realitu hospodářského vývoje. Na rozdíl
od snížení emisí skleníkových plynů a energie z obnovitelných zdrojů
je současný přístup k energetické účinnosti založen na kombinaci
žádoucích cílů a závazných opatření. Potřeba právních předpisů EU
zahrnutých do rámce 2020 (např. rámec pro ekodesign, směrnice o
energetické účinnosti, směrnice o energetické náročnosti budov) vznikla
alespoň částečně proto, že neexistovaly cíle v oblasti úspor energie
právně závazné pro členské státy. Veškeré právně závazné cíle pro úsporu
energie / energetickou náročnost by měly nechat manévrovací prostor členským státům,
aby cílů dosáhly pokud možno s využitím menšího počtu závazných
opatření na úrovni EU. Takový přístup by však musel zohlednit, že mnohé
právní předpisy EU přispívající ke snížené spotřebě energie hrají zásadní
úlohu při vytváření vnitřního trhu s dotyčnými produkty (např. rámec
ekodesignu). Pokud cíle zůstanou nezávazné, bude třeba zvážit, zda jsou
současná konkrétní opatření dostatečná, či zda jsou nezbytná nová opatření.
Klíčovou otázkou bude zjistit, do jaké míry se trhům s energií podaří
prostřednictvím cenových signálů a reakce na poptávku dostatečně
motivovat zlepšování energetické účinnosti i změny chování spotřebitelů,
a zda systém pro obchodování s emisemi a jeho dopad na ceny
elektřiny bude i bez konkrétních cílů nebo opatření vytvářet pobídky
k úsporám energie. Bude se muset vzít v úvahu, že cenová pružnost
poptávky po energii je v mnoha významných hospodářských odvětvích poměrně
malá, jakož i plánované budoucí cenové úrovně a proměnlivost cen
v systému ETS. 3.2. Soudržnost politických
nástrojů Cíle pro rok 2020 jsou prováděny
prostřednictvím politických nástrojů na úrovni EU, které jsou úzce spojeny
s vnitřním trhem. V oblasti energie z obnovitelných
zdrojů, energetické účinnosti a emisí skleníkových plynů mimo systém
EU pro obchodování s emisemi, například v silniční dopravě, mají
členské státy větší volnost při provádění právních předpisů EU. Následkem jsou
různé vnitrostátní přístupy k podpoře energie z obnovitelných zdrojů,
zdanění energie a CO2, normy energetické účinnosti budov
a další opatření na zvýšení energetické účinnosti. K řešení různých politických cílů
a odstranění překážek na trhu je pravděpodobně nutné použít kombinaci
nástrojů. Tyto nástroje se budou vzájemně ovlivňovat, jak je popsáno výše.
Některé zúčastněné strany kvůli těmto vzájemným vlivům kritizovaly celkovou
nedostatečnou soudržnost politik a upozornily na potřebu zlepšit
efektivnost nákladů různých opatření týkajících se klimatu a energetiky
s ohledem na technologickou proveditelnost. Kromě toho by vnitrostátní
opatření neměla vést k roztříštěnosti vnitřního trhu. Silný důraz by měl
být kladen na investice do infrastruktury, zejména do sítí, díky
nimž se prohloubí integrace trhu EU a zajistí udržitelnost, konkurenceschopnost
a bezpečnost dodávek energie. Politický rámec do roku 2030 by měl tedy
nastolit rovnováhu mezi konkrétními prováděcími opatřeními na úrovni EU
a flexibilitou členských států, aby mohly dosahovat cílů způsoby, které
nejlépe vyhovují vnitrostátní situaci při současném zachování souladu
s vnitřním trhem. Bude se muset podrobně posoudit aktuální
rovnováha přístupu mezi nástroji na úrovni EU a vnitrostátními
cíli/nástroji v členských státech, včetně dopadů subvencí na fosilní paliva.
Jako v předchozím případě je třeba zvážit také rozdělení úsilí. Nad rámec regulačních nástrojů poskytuje EU
rovněž značnou finanční podporu na opatření související se změnou klimatu
a s udržitelnou energetikou, zejména prostřednictvím politiky
soudržnosti, výzkumných programů EU a v budoucnosti prostřednictvím
nástroje pro propojení Evropy. Cíle opatření na ochranu klimatu budou
v letech 2014–2020 představovat alespoň 20 % výdajů EU, a proto
se musí zohlednit v příslušných nástrojích, aby se zajistilo,
že budou přispívat k posílení energetické bezpečnosti, budování
nízkouhlíkového hospodářství, které je méně náročné na zdroje
a odolnější vůči změnám klimatu a které posílí konkurenceschopnost Evropy
a vytvoří více ekologičtějších pracovních míst[8]. Bude třeba posoudit, jak budou po roce 2020
přístupné mezinárodní kredity. Použitím mezinárodních kreditů se mohou
omezit náklady, ale zároveň je méně jasné, jaké jsou požadavky na domácí
úrovni. Kredity rovněž přispěly k přebytku povolenek v rámci
systému ETS. Kromě toho průmysl EU a vlády prostřednictvím mechanismu
čistého rozvoje poskytují dotace konkurenčním odvětvím, zejména
v rozvíjejících se ekonomikách, jako je Čína, Indie a Brazílie.
Opuštěním projektových mechanismů kompenzace ve prospěch obchodování
s emisemi a jiných tržních mechanismů by se mohla lépe pojmout různá
schopnost zemí jednat v oblasti změny klimatu a podpořit pokrok
na cestě k vytvoření globálnějšího trhu s uhlíkem s širší
mezinárodní účastí. V odvětvích, jako je námořní doprava
a letectví, je součástí politického úsilí také koordinované prosazování
celosvětově uznávaných norem a politik k účinnějšímu celosvětovému
snižování emisí. Prvním krokem je index energeticky účinného designu
odsouhlasený Mezinárodní námořní organizací, který vstoupil v platnost
v roce 2013, a očekává se, že celosvětově zpomalí růst emisí
skleníkových plynů z lodní dopravy. 3.3. Podpořit konkurenceschopnost
hospodářství EU Jedním ze základních cílů energetické politiky
EU je zajistit, aby energetický systém přispíval ke konkurenceschopnosti
hospodářství EU zajištěním konkurenceschopnosti domácích a mezinárodních
trhů s energií a cen, které jsou mezinárodně konkurenceschopné
a představují cenově dostupnou energii pro konečné spotřebitele. To je
důležité zejména pro ohrožené domácnosti a průmyslová odvětví, která
jsou vystavena mezinárodní konkurenci a pro něž je energie důležitým
faktorem podnikání. Vzhledem k tomu, že úloha elektřiny během
transformace energetického systému poroste, náklady na elektřinu jsou ve
výhledu do roku 2030 obzvláště důležité. Energetická a klimatická politika mohou
posílit poptávku a růst nízkouhlíkového hospodářství. EU je průkopníkem
v oblasti čistých a energeticky účinných technologií, výrobků
a služeb a ekologických technologií, od nichž se očekává, že společně
přinesou přibližně 5 milionů pracovních míst do roku 2020[9]. Navíc mnoho z těchto
politik přispívá ke snížení znečištění ovzduší a zlepšování zdraví
obyvatel. Politiky byly zároveň kritizovány za nepříznivý dopad na ceny
energie, které ztíží dostupnost energie pro ohrožené domácnosti
a konkurenceschopnost energeticky náročných odvětví, i když by mohly
snížit na náklady na energie vynakládané průmyslem a zvýšit
odolnost vůči nárazovým nárůstům cen energie. Zatímco velkoobchodní ceny energií se
v EU mírně zvýšily, je zřejmé, že ceny pro koncové odběratele
elektřiny z řad mnohých podniků a domácností se v reálném vyjádření
v posledním desetiletí zvýšily výrazněji. Energetický plán do roku
2050 předpokládá, že tento trend bude pokračovat i v budoucnosti. Vývoj
na mezinárodních trzích a využití nekonvenčních uhlovodíků může vést
k většímu rozptylu cen v EU ve srovnání s jinými významnými
průmyslovými ekonomikami, jako je USA, kde je nyní rostoucím zdrojem energie
plyn z břidlic. V roce 2012 byly ceny plynu pro průmysl v USA
více než čtyřikrát nižší než v Evropě[10]. Je
zřejmé, že tento trend je způsoben řadou jiných faktorů než jsou politiky
EU v oblasti klimatu a energetiky, a že velkoobchodní ceny
elektřiny v EU jsou stále do značné míry dány cenou fosilních paliv.
Značný dopad na ceny pro konečné uživatele mají také rozhodnutí členského
státu o tarifech, odvodech a daních. Tyto faktory se musí při tvorbě
nových politik zohlednit. Různé okolnosti, včetně zdanění, které ovlivňují
vnitrostátní ceny energií je třeba analyzovat rozdílným způsobem, jelikož se
zdá, že jejich dopad na celkové náklady výroby energie se také značně
liší. V této souvislosti je nutno vyřešit řadu otázek. Za prvé je plné provedení právních předpisů
týkajících se vnitřního trhu je zásadní pro udržení cen pod kontrolou. Napomáhá
také plnění cílů nákladově efektivním způsobem, a to posílením hospodářské
soutěže na trhu a efektivnějším využíváním energetické infrastruktury
(pomocí kodexů sítě). Za druhé, je potřeba umožnit budoucí využívání
domácích zdrojů ropy a plynu, tradičních i netradičních,
environmentálně bezpečným způsobem, protože by mohly přispět ke snížení
ceny energie v EU a omezení závislosti na dovozu. Za třetí by další diverzifikace tras dodávek
energie by mohla zlepšit hospodářskou soutěž na trzích s energií
a investice do energetické účinnosti by mohly přinést významné dlouhodobé
úspory. Další zavádění výroby energie z obnovitelných zdrojů musí být
doprovázeno lepším řízením rozvodných sítí, snížením nákladů, zlepšením
výkonnosti technologií a trvalou podporou inovací. Za čtvrté byly vyjádřeny obavy,
že závazek EU bojovat proti změně klimatu se nedočkal plné odezvy mimo EU
a že tato skutečnost má dopad na konkurenceschopnost. Závazek Unie
ke snížení emisí skleníkových plynů do roku 2020 o 20 %
zároveň přispěl k pokroku, jehož bylo dosaženo v roce 2009 na
konferenci o změně klimatu v Kodani. Více než 90 zemí již přijalo
různě ambiciózní závazky. Mezinárodní společenství rovněž potvrdilo cíl
zabránit globálnímu oteplení o více než 2°C. Některé státy navíc provádějí nebo připravují
právní předpisy pro svůj vlastní systém obchodování s emisemi (Švýcarsko,
Rakousko, Nový Zéland, Jižní Korea, Čína a některé státy USA). Bez ohledu na
tento vývoj návrh EU, v němž nabízela podmíněný cíl 30% snížení emisí
skleníkových plynů, nemobilizoval závazky a opatření, které by zajistily,
aby celkové úsilí do roku 2020 bylo v souladu s cílem zabránit
globálnímu oteplení o více než 2°C. Proto je nezbytně nutné navázat se třetími
zeměmi užší spolupráci. Je rovněž nutné, aby durbanská platforma dospěla
do roku 2015 k dohodě ohledně situace po roce 2020. Je to o to
důležitější, že emise EU představují pouze 11 % světových emisí
skleníkových plynů a že tento podíl se snižuje, takže k boji
proti změně klimatu je třeba účinné mezinárodní opatření[11]. Za páté, v oblasti letecké a námořní
dopravy EU intenzivně usiluje o pokrok na příslušných mezinárodních fórech
s cílem zajistit globální účast a rovné podmínky. Za šesté je zřejmé, že vyšší ceny
v rámci ETS a politiky zaměřené na rozšíření kapacit výroby
energie z obnovitelných zdrojů, a to prostřednictvím podpory nebo
preferenčního zacházení pro jejich uvedení na trh, by mohly zvýšit ceny
elektřiny. Zároveň ETS vytváří rovné podmínky v EU a minimalizuje
náklady na snížení skleníkových plynů v rámci dotčených odvětví.
Systém ETS zahrnuje také opatření na omezení dopadů
na konkurenceschopnost energeticky náročných odvětví, která jsou vystavena
riziku úniku uhlíku. Tato opatření budou pokračovat až do roku 2020.
Vzhledem k nárůstu množství bezplatných povolenek v průmyslových
odvětvích a přístupu k levným mezinárodním kreditům bude dopad
na tato odvětví pravděpodobně mírný nejméně do roku 2020. Pravidla
státní podpory týkající se systému ETS umožňují členským státům od roku
2013 poskytovat náhradu za část nepřímých nákladů ETS pro odvětví
s největší spotřebou elektřiny. Kromě toho pravidla státní podpory
v oblasti životního prostředí v současné době umožňují cílené výjimky
z energetických daní pro průmysl. Rámec do roku 2030 bude muset
zvážit, zda a jak by měl tento přístup pokračovat. Nakonec je při vytváření rámce do roku
2030 třeba zvážit, zda by výnosy plynoucí z ETS mohly být využity
k podpoře inovací v jednotlivých odvětvích. V současné době
využívají tuto možnost členské státy především tak, že používají příjmy
z dražeb v přípustných mezích na poskytování státní pomoci, i když
stávající rámec předpokládá financování inovací z prostředků Unie
prostřednictvím programu NER300, které je však omezené na oblasti obnovitelných
zdrojů energie a projektů zaměřených na zachycování a ukládání
uhlíku. 3.4. Uznání rozdílných možností
členských států Členské státy jsou velmi různorodé co se
týče životní úrovně a průmyslové struktury, skladby energetických
zdrojů, zástavby, uhlíkové a energetické náročnosti, využitelných
obnovitelných zdrojů a sociální struktury. Jednotlivé spotřebitelské
skupiny mají různou schopnost investovat a přizpůsobovat se. Tuto
rozmanitost je třeba při vypracování politického rámce pro rok 2030 vzít
v úvahu. Jelikož cíle v oblasti klimatu a energetiky dopadají
různým způsobem na jednotlivé členské státy a jejich občany různým
způsobem, bude třeba způsoby umožňující účinnou spolupráci a spravedlivé
sdílení požadovaného úsilí posoudit jako součást nového rámce. Současný rámec politiky v oblasti energie
a klimatu zohledňuje různé možnosti členských států tím, že umožňuje úsilí
členských států při dosahování cílů Unie v oblasti klimatu
a energetiky sdílet a že méně zatěžuje členské státy s nízkými příjmy.
Příjmy z dražeb se rovněž částečně přerozdělují tak, aby vyrovnaly rozdíly
v nákladech. Mechanismy spolupráce existují rovněž v rámci směrnice
o obnovitelných zdrojích energie; umožňují energii vyrobenou
z obnovitelných zdrojů v jednom členském státě započítat do cíle
jiného členského státu. Avšak přes možný hospodářský přínos pro obě strany
tohoto režimu zatím, s výjimkou Švédska a Norska, nikdo nevyužil.
K zohlednění rozdílných vnitrostátních situací poskytuje směrnice
o energetické účinnosti škálu možností, které mohou členské státy k
dosažení cíle 1,5% ročních úspor použít. Patří k nim postupné zavádění 1,5%
cíle, vyloučení odvětví, na něž se vztahuje systém ETS, zahrnutí odvětví
přeměny a distribuce energie a uznávání včasných opatření. Tyto odchylky
mohou být používány současně, ale nesmí narušovat celkové úspory energie
vyžadované směrnicí. Pro rámec do roku 2030 je třeba zvážit, zda
zachovat podobné distribuční nástroje nebo zda jsou v závislosti
na cílové hodnotě a povaze budoucích cílů a opatření nutné alternativní
přístupy. Přestože odlišné cíle pro jednotlivé členské státy mohou
negativně ovlivňovat cíle vnitřního trhu s energií, mohou přinést
spravedlivější rozdělení. Zároveň však mohou zvýšit celkové náklady
na plnění cílů, pokud nejsou provázeny dostatečnou pružností při
plnění, například v podobě mechanismů obchodování. Při přípravě rámce do roku
2030 bude třeba zvážit, zda mezi členskými státy existuje dostatečná pružnost,
která jim umožní nákladově efektivně dosáhnout odlišených cílů. V této souvislosti
by se mělo vzít v úvahu, že členské státy, ve kterých je investic
nejvíce zapotřebí a které mají nejvíce možností pro hospodárné snížení
emisí skleníkových plynů, rozvoj energií z obnovitelných zdrojů, zlepšení
energetické účinnosti atd. mají často menší ekonomické možnosti k jejich
využití. Navíc některé z těchto členských států jen obtížně získávají
dostatečnou podporu ke změnám výrobních postupů a využívání energie, které
by mohly ovlivnit pracovní místa a závislost na domácích zdrojích
energie. Přístup k finančním prostředkům na investice, ať už se jedná o
přímé financování nebo o inovativní schémata financování, je již součástí
balíčku politik EU[12],
ale je možné, že do roku 2030 bude muset být posílen. Tato opatření
by mohla přispět ke spravedlivému a vyváženému sdílení úsilí
a zároveň usnadnit veřejnosti přijetí technologií veřejností a zapojit
všechny zainteresované strany při přechodu k udržitelnému, zabezpečenému
a konkurenceschopnému hospodářství. Jako součást nového rámce se budou muset
připravit informace specifické pro členské státy, které se a předloží jako
podklady pro diskuse o spravedlivém rozdělení úsilí, aby bylo zajištěno,
že na žádný členský stát nedopadne nepatřičnou zátěž. 4. Otázky 4.1. Obecně ·
Jaká jsou nejdůležitější poučení z rámce do
roku 2020 a současného stavu energetického systému EU pro navrhování
politik do roku 2030? 4.2. Cíle ·
Jaké cíle pro rok 2030 by byly nejlépe napomohly
uskutečňování cílů politiky v oblasti klimatu a energetiky?
Na jaké úrovni by se měly provádět (na úrovni EU, členských států nebo
odvětví), a do jaké míry by měly být právně závazné? ·
Vyskytly se v současných cílech do roku 2020
nesrovnalosti, a pokud ano, jak by se mohla zajistit lepší soudržnost
případných cílů do roku 2030? ·
Jsou vhodné cíle pro pododvětví, jako je doprava,
zemědělství, průmysl, a pokud ano, které? Je například nutný cíl pro
energii z obnovitelných zdrojů v dopravě, když už je stanoven cíl pro snížení
emisí CO2 z osobních automobilů a lehkých užitkových vozidel? ·
Jak by mohly cíle obsažené v rámci do roku
2030 lépe zohledňovat hospodářskou životaschopnost a měnící se stupeň
vyspělosti technologií? ·
Jak by se měl posuzovat pokrok dalších aspektů
energetické politiky EU, které by hlavní cíle nemusely zachytit, například
zabezpečení dodávek? 4.3. Nástroje ·
Jsou nezbytné změny dalších politických nástrojů
a jejich vzájemných vztahů, včetně vztahu mezi úrovní EU a členských
států? ·
Jak by se mělo nejlépe definovat konkrétní opatření
na úrovni EU i členských států, aby se při plnění klimatických a energetických
cílů dosáhlo optimální nákladové efektivity? ·
Jak je možné zabránit roztříštěnosti vnitřního trhu
s energií, zejména vzhledem k nutnosti podporovat a mobilizovat
investice? ·
Která opatření by mohla vést k dalším úsporám
energie co nejhospodárnějším způsobem? ·
Jak mohou politiky výzkumu a inovací v EU
nejlépe podpořit plnění rámce do roku 2030? 4.4. Hospodářská soutěž a
zabezpečení dodávek ·
Které prvky rámce politiky klimatu
a energetiky by mohly být posíleny tak, aby lépe podporovaly vytváření pracovních
míst, růst a konkurenceschopnost? ·
Čím se dá prokázat únik uhlíku v rámci
stávajícího rámce a lze ho kvantifikovat? Jak by bylo možné tento problém
řešit v rámci do roku 2030? ·
Jaké jsou konkrétní příčiny pozorovaného
vývoje nákladů na energii a do jaké míry je může EU ovlivňovat? ·
Jakým způsobem by se měla zohlednit nejistota
ohledně úsilí a úrovně závazků ostatních rozvinutých zemí
a hospodářsky důležitých rozvojových zemí přijímaných v průběhu
probíhajících mezinárodních jednání? ·
Jak lze zvýšit právní jistotu pro podniky a zároveň
umožnit flexibilitu, aby bylo možné přizpůsobit se měnícím se okolnostem
(např. pokroku v mezinárodních jednáních o klimatu a změnám
na energetických trzích)? ·
Jak může EU zvýšit inovační kapacity
zpracovatelského průmyslu? Lze k tomu využít příjmů z dražeb
povolenek? ·
Jakým způsobem může EU nejlépe využít rozvoj
domácích konvenčních a nekonvenčních zdrojů energie v rámci EU, aby
se přispělo ke snížení cen energií a závislosti na dovozu? ·
Jakým způsobem může EU nejlépe zlepšit zabezpečení
dodávek energie interně zajištěním úplného a účinného fungování vnitřního
trhu s energií (např. rozvojem nutných spojení) a externě
prostřednictvím diverzifikací tras dodávek energie? 4.5. Kapacita a rozložení úsilí ·
Jak by měl nový rámec spravedlivě rozdělovat úsilí
mezi členské státy? Jaká konkrétní opatření mohou být přijata, aby se
zohlednily jejich různé možnosti provádět opatření týkající se klimatu
a energetiky? ·
Jaké mechanismy by mohly podpořit spolupráci
a spravedlivé rozdělení úsilí mezi členské státy při snaze o co
nejhospodárnější plnění nových klimatických a energetických cílů? ·
Jsou na podporu nového rámce do roku 2030 nutné
nové finanční nástroje nebo ujednání? 5. Předložení odpovědí
na tuto konzultaci Konzultace potrvají do 2. července. Více
informací o tom, jak se do konzultace zapojit, naleznete na adrese: http://ec.europa.eu/energy/consultations/20130702_green_paper_2030_en.htm
PŘÍLOHA Podkladové
informace k otázkám energetiky a klimatu 1. Legislativní nástroje, kterými se
provádí hlavní cíle klimaticko-energetického balíčku a hlavní politiky
na podporu jejich dosažení 1) Směrnice 2009/28/ES o podpoře
využívání energie z obnovitelných zdrojů a o stanovení cíle 20%
podílu obnovitelných energií pro každý členský stát. 2) Směrnice 2003/87/ES ve znění
směrnice 2009/29/ES o přezkumu systému EU pro obchodování s emisemi,
v němž se stanoví emisních limitů a harmonizuje se přidělování
povolenek pro společnosti. 3) Rozhodnutí č. 406/2009/ES
(rozhodnutí o „sdílení úsilí“), kterým se jednotlivým členským státům
stanoví cíle snížení emisí skleníkových plynů z odvětví, která nejsou
zahrnuta do EU ETS. 4) Nařízení (ES) č. 443/2009 (CO2
& automobily) o normě pro emise CO2 z nových osobních
vozidel 5) Nařízení (EU) č. 510/2011, kterým se
stanoví výkonnostní emisní normy pro nová lehká užitková vozidla v rámci
integrovaného přístupu Unie ke snižování emisí CO2 z lehkých vozidel 6) Směrnice 2009/30/ES (směrnice
o jakosti paliv), jejímž cílem je snížit emise CO2 v životním
cyklu paliv. 7) Směrnice 2009/31/ES, kterou se
vytváří příznivý rámec pro zachycování a ukládání uhlíku. 8) Směrnice 2012/27/EU
o energetické účinnosti, která vymezuje potřebná opatření na úrovni
členských států 9) Směrnice 2010/31/EU o energetické
náročnosti budov 10) Směrnice 2009/125/ES
o požadavcích na ekodesign výrobků spojených se spotřebou energie,
včetně norem 11) Nařízení č. 2006/842/ES o
fluorovaných skleníkových plynech a směrnice 2006/40/ES o fluorovaných
skleníkových plynech z klimatizačních systémů motorových voziel 12) Směrnice 99/31/ES o postupném
ukončování zneškodňování odpadů skládkováním, čímž se sníží emise CH4 13) Směrnice 1991/676/EHS
o dusičnanech, přispívající k omezení emisí N2O 14) Směrnice 2009/33/ES o podpoře čistých
a energeticky účinných silničních vozidel 15) Směrnice Rady 2003/96/ES, kterou se
mění struktura rámcových předpisů Společenství o zdanění energetických produktů
a elektřiny 16) Nařízení 1222/2009 o označování
pneumatik s ohledem na palivovou účinnost a jiné důležité
parametry 17) Nařízení 228/2011, kterým se mění
nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1222/2009 pokud jde o zkušební
metodu pro zjištění přilnavosti za mokra u pneumatik třídy C1 18) Nařízení 1235/2011, kterým se mění
nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1222/2009 pokud jde o klasifikaci
přilnavosti pneumatik za mokra, měření valivého odporu a postup ověřování 19) Nařízení (ES) č. 714/2009 ze dne 13.
července 2009 o podmínkách přístupu do sítě pro přeshraniční obchod s
elektřinou a o zrušení nařízení (ES) č. 1228/2003 20) Nařízení (ES) č. 715/2009 ze dne 13.
července 2009 o podmínkách přístupu k plynárenským přepravním soustavám a o
zrušení nařízení (ES) č. 1775/2005 21) Rozhodnutí o účetních pravidlech a
akčních plánech týkajících se emisí skleníkových plynů a jejich pohlcení v
důsledku činností souvisejících s využíváním půdy, změnami využívání půdy a
lesnictvím 2. Hlavní referenční dokumenty Plán přechodu na konkurenceschopné
nízkouhlíkové hospodářství do roku 2050 http://ec.europa.eu/clima/policies/roadmap/index_en.htm Energetický plán do roku 2050 http://ec.europa.eu/energy/energy2020/roadmap/index_en.htm Bílá kniha: Plán jednotného evropského
dopravního prostoru – vytvoření konkurenceschopného dopravního systému účinně
využívajícího zdroje http://ec.europa.eu/transport/themes/strategies/2011_white_paper_en.htm Plán pro Evropu účinněji využívající zdroje http://ec.europa.eu/environment/resource_efficiency/about/roadmap/index_en.htm
Strukturální reformy evropského trhu
s uhlíkem: první zpráva o stavu evropského trhu s uhlíkem
v roce 2012 http://ec.europa.eu/clima/policies/ets/reform/index_en.htm Zajistit fungování vnitřního trhu s energií http://ec.europa.eu/energy/gas_electricity/internal_market_en.htm Obnovitelná energie: významný činitel na
evropském trhu s energií http://ec.europa.eu/energy/renewables/communication_2012_en.htm
Usnesení Evropského parlamentu o plánu
přechodu na konkurenceschopné nízkouhlíkové hospodářství do roku 2050 http://www.europarl.europa.eu/sides/getDoc.do?type=TA&reference=P7-TA-2012-0086&language=EN&ring=A7-2012-0033
Usnesení Evropského parlamentu o Bílé
knize o jednotném evropském dopravním prostoru http://www.europarl.europa.eu/sides/getDoc.do?type=TA&reference=P7-TA-2011-0584&language=EN&ring=A7-2011-0425
Usnesení Evropského parlamentu
o energetickém plánu do roku 2050 http://www.europarl.europa.eu/sides/getDoc.do?type=TA&reference=P7-TA-2013-0088&language=EN&ring=A7-2013-0035 [1] Odkazy na usnesení Evropského parlamentu
a plány jsou uvedeny v příloze, v oddíle Hlavní referenční
dokumenty. [2] KOM(2011) 169 v konečném znění. [3] KOM(2010) 639 v konečném znění. [4] Zpráva o stavu evropského trhu s uhlíkem
v roce 2012 (COM (2012) 652). Zpráva se zabývá možnými způsoby řešení
přebytku povolenek v systému EU pro obchodování s emisemi včetně
rozšíření škály odvětví, na která se vztahuje. [5] Sdělení „Obnovitelná energie: významný činitel
na evropském trhu s energií“, COM(2012) 271. [6] K překlenutí mezery by mělo přispět provádění
opatření v bílé knize o dopravě, dalších opatření o ekodesignu,
zavedení inteligentního měření a rozvoj inteligentních sítí
s výslednou reakcí poptávky. [7] U projektů, které jsou považovány za projekty
společného zájmu (PCI = projects of common interest), nařízení zavádí opatření
k urychlení povolovacích postupů, mimo jiné pomocí maximální lhůty
a zjednodušení postupů posuzování vlivů na životní prostředí.
Nařízení rovněž nabízí lepší pobídky investorům prostřednictvím silnějších
regulačních ustanovení a stanoví podmínky pro finanční pomoc EU
v rámci nástroje pro propojení Evropy (Connecting Europe Facility). [8] Podle rozhodnutí Evropské rady na jejím zasedání ve
dnech 7–8. února 2013 k víceletému finančnímu rámci. [9] Sdělení Na cestě k hospodářské obnově vedoucí k
intenzivnímu růstu pracovních míst (COM (2012) 173 v konečném znění). [10] Podle údajů IEA se reálné ceny elektřiny pro průmysl
v Evropě (OECD) zvýšily v průměru o 38 % v období let
2005 až 2012, zatímco v USA se o 4 % snížily. Skutečné ceny
elektřiny pro domácnosti se od roku 2005 do roku 2012 se zvýšila
o 21,8 % v Evropě (OECD) a o 8,4 % v USA. IEA
„Ceny energie & daně, 4. čtvrtletí 2012“. [11] Možnosti dospět k nové celosvětové dohodě
o změně klimatu jsou řešeny v rámci samostatné poradního sdělení
Mezinárodní dohoda o změně klimatu v roce 2015: formování mezinárodní
politiky pro oblast klimatu po roce 2020. [12] Například navrhovaný Evropský fond pro regionální rozvoj
na období 2014–2020 a nástroje pro propojení Evropy.