52005DC0014

V Bruselu dne 27.01.2005

KOM(2005)14 v konečném znění

SDĚLENÍ KOMISE RADĚ, EVROPSKÉMU PARLAMENTU, EVROPSKÉMU HOSPODÁŘSKÉMU A SOCIÁLNÍMU VÝBORU A VÝBORU REGIONŮ

Předloha společné zprávy o sociální ochraně a sociálním začlenění

{SEC(2005)69}

OBSAH

Úvod 3

1. Sociální ochrana a sociální začlenění: reakce za změnu 3

2. Podpora sociálního začlenění 4

3. Penze a aktivní stárnutí 8

4. Klíčové politické odkazy 9

ÚVOD

Cílem lisabonské strategie je podporovat v Unii model udržitelného rozvoje, který zvyšuje životní úroveň všech evropských občanů, a to tím, že kombinuje hospodářský růst se silným důrazem na sociální soudržnost a zachování životního prostředí. Tím vyzdvihuje potřebu zlepšovat koordinační mechanismy na úrovni EU s cílem podpořit existenci konzistentních a vzájemně se posilujících politik v hospodářské a sociální oblasti a v oblasti zaměstnanosti.

Silný hospodářský růst a růst v oblasti zaměstnanosti je zásadním předpokladem trvalé udržitelnosti systémů sociální ochrany, přičemž klíčovým faktorem podpory takového růstu je pokrok při dosahování vyšší úrovně sociální soudržnosti, společně s efektivně fungujícími systémy vzdělávání a odborné přípravy. Tato první Společná zpráva o sociální ochraně a sociálním začlenění v dané souvislosti prosazuje snahy modernizovat systémy sociální ochrany, a to na základě přesvědčivých a důvěryhodných reformních strategií.

Sociální začlenění a strategie jednotlivých států pro boj proti chudobě a sociálnímu vyloučení, hrají v této zprávě zásadní roli, přičemž vycházejí ze dvou etap tzv. otevřené metody koordinace (Open Method of Coordination - OMK) v oblasti sociálního začlenění na úrovni EU15 a jejího úspěšného rozšíření do 10 nových členských států v roce 2004. Zpráva se rovněž zabývá otázkou penzí, ačkoli jen v menší míře. Základním zdrojem informací této zprávy je Společná zpráva o úměrných a udržitelných penzích z roku 2003. Další materiál poskytují novější práce Výboru pro sociální ochranu (Social Protection Committee - SPC) a výsledky dvoustranných výměn, které se uskutečnily mezi Evropskou komisí a novými členskými státy před jejich přistoupením k EU.

Cílem této společné zprávy je doplnit Společnou zprávu o zaměstnanosti a Zprávu o provádění hlavních směrů hospodářské politiky a poskytnout tak vyvážený a ucelený pohled na hlavní problémy, které členské státy musejí vyřešit, pokud chtějí dosáhnout náročných lisabonských cílů. Znovu opakuje doporučení uvedená ve zprávě skupiny na vysoké úrovni složené z nezávislých odborníků (skupina pana Koka) o potřebě více se zaměřit na provádění lisabonských cílů a potřebě většího politického závazku na všech úrovních.

1. Sociální ochrana a sociální začlenění: reakce za změnu

Vysoká úroveň sociální ochrany společnostem poskytuje prostředky k tomu, jak čelit nepřízni osudu a zabránit nejvážnějším a nejnelidštějším formám chudoby či je zcela odstranit. Dobře navržené systémy sociální ochrany rovněž přispívají k hospodářskému rozvoji, neboť vytvářejí příznivé prostředí pro hospodářský růst, v němž lidé i podniky s důvěrou investují a spotřebovávají; usnadňují strukturální změnu, neboť chrání pracovníky před přímými účinky restrukturalizace; pomocí ekonomických cyklů rovněž stabilizují celkovou poptávku a vytvářejí příznivé podmínky pro možnost opětovného vzestupu.

Aby však systémy svého klíčového významu dosáhly i v evropské společnosti a ekonomice, musejí reagovat na širší sociální tendence. Celá řada demografických, ekonomických a sociálních faktorů, které jsou a budou hnací silou strukturálních změn v celé EU, totiž klade na systémy sociální ochrany veliký tlak a nutí je přizpůsobovat se a modernizovat.

Zásadní posuny ve věkové struktuře obyvatel budou mít významný dopad na celou řadu sociálních politik. Pokles počtu obyvatel ve věkové skupině 0-14 let podtrhuje skutečnost, jak je důležité vytvořit prostředí příznivé vůči dětem, včetně přiměřené podpory časného rozvoje a základního vzdělávání. Klesající počty ve věkové skupině 15-29 let zvyšují význam optimalizace přechodu mezi školou a prací. Rychlé navýšení ve skupině 50-64 let obrovským způsobem zvyšuje význam aktivního stárnutí. Navýšení ve skupině nad 65 let upozorňuje na nutnost učinit úměrné penze udržitelnými. A nárůst ve skupině osob ve věku nad 80 let bude mít za následek vyšší potřebu zdravotní a dlouhodobé péče, která s tímto věkem souvisí.

Vyšší čistá míra přistěhovalectví by mohla pomoci vyřešit nerovnováhu, kterou s sebou tyto demografické změny přinášejí, neboť by kompenzovala nedostatek přísunu pracovních sil a v kontextu penzijních reforem zlepšovala finanční udržitelnost penzijních systémů. Společnosti však budou moci těchto potenciálních výhod využít jen v případě, že vytvoří nezbytné podmínky pro integraci přistěhovalců do oficiálního trhu práce, naučí se zvládat mezikulturní rozdíly a budou schopny odstranit překážky hospodářské a sociální integrace přistěhovalců.[1]

K demografickým změnám se přidávají širší změny v oblasti kulturních hodnot, sociálních vztahů, organizace rodin a povahy práce.

Poptávka v sociální oblasti je nyní specializovanější a různorodější, přičemž se stále větší význam přikládá kvalitě života a rovnováze mezi prací a volným časem. Na významu nabyla také volba jednotlivce. Různorodost má důležitý etnický rozměr, zejména ve velkých městských centrech. Zvýšená míra feminizace pracovních sil znamená novou poptávku v sociální oblasti (např. po zařízeních péče o děti a starší a nezaopatřené osoby) a nový základ rozdělení odpovědností v domácnosti. Došlo k významným změnám ve strukturách rodiny, a to jak ve smyslu zmenšení domácnosti, tak i zvyšující se různorodosti, která je dána nižší mírou tvorby partnerství a naopak vyšší mírou rozchodů. V důsledku toho se zeslabují rodinné vazby a v případě nouze se musí více lidí spoléhat na alternativní formy podpory. Kromě toho je i pracovní prostředí dnes mnohem více různorodé a méně stálé. Zvyšující poptávku po pokročilých dovednostech doprovází tvorba velkého počtu nízkoproduktivních pracovních míst.

V kontextu těchto změn je třeba systémy sociální ochrany navrhovat tak, aby odpovídaly hospodářským a sociálním potřebám budoucnosti. Politiky sociálního začlenění například nejsou důležité jenom z toho důvodu, aby se předcházelo chudobě a bojovalo s ní, mohou rovněž přispět ke zvyšujícímu se přísunu pracovních sil, a to rozvíjením schopnosti lidí pracovat a přiměřeným uplatňováním zásady „práce se musí vyplatit“. Reformy na zajištění udržitelných a úměrných penzí by se měly snažit poskytnout správné podněty, a to jak pro pracovníky, aby zůstali déle aktivní, tak pro zaměstnavatele, aby si najímali a ponechávali starší pracovníky. Přístupné, kvalitní a udržitelné systémy zdravotní péče mají zásadní význam nejen v rámci boje proti nemocem a náchylnosti k sociálnímu vyloučení, ale rovněž pro zachovávání produktivní pracovní síly.

2. Podpora sociálního začlenění

2.1. Situace sociálního začlenění ve 25 členských státech

Boj proti chudobě a sociálnímu vyloučení zůstává hlavní výzvou pro Evropskou unii a její členské státy. Počty lidí v Unii, kteří jsou postiženi chudobou a sociálním vyloučením, jsou značné, v roce 2002 žilo na pokraji chudoby více než 68 milionů, 15 % obyvatel EU. Jejich počet kolísá mezi 10 % a méně v České republice, Švédsku, Dánsku, Maďarsku a Slovinsku a 20 % a více v Irsku, Slovenské republice, Řecku a Portugalsku.

Riziko chudoby má tendenci být výrazně vyšší u nezaměstnaných, domácností s pouze jedním rodičem (většinou matkou), starších osob, které žijí samy (rovněž většinou ženy) a u rodin s více závislými osobami. S větší mírou chudoby se většinou potýkají děti: u dětí, které vyrůstají v chudobě, existuje větší pravděpodobnost, že budou trpět horším zdravotním stavem, budou mít horší výsledky ve škole a budou více ohroženy rizikem nezaměstnanosti a antisociálního chování. Existuje také důkaz o vazbě mezi znečištěním životního prostředí a sociální deprivací.

Měření rizika chudoby však ukazuje pouze část skutečnosti. Novější údaje znázorňují výskyt materiální deprivace právě u těch zemí, které mají na národní úrovni výrazně nižší prahové hodnoty chudoby.

Chudoba a materiální deprivace jsou často spojeny s neschopností plně se podílet na sociálním životě, v důsledku neadekvátního přístupu k zaměstnání, vzdělání a odborné přípravě, bydlení, dopravě a zdravotní péči.

Zaměstnanost je klíčovým faktorem sociálního začlenění, a to nejen proto, že znamená příjem, ale také z toho důvodu, že může podporovat účast na sociálním životě a osobní rozvoj a přispívá k zachování přiměřené životní úrovně v pokročilejším věku, skrze vznikající nárok na penzijní dávky. Posun od nezaměstnanosti k zaměstnanosti výrazně snižuje pravděpodobnost rizika chudoby. Navíc platí, že je příznivá situace nezaměstnaných nebo osob aktivního věku, které nepracují, ještě více ohrožena tam, kde v domácnosti není žádný příjem z práce.

Dostupné statistické údaje na úrovni EU týkající se chudoby a sociálního vyloučení stále ještě nezahrnují některé nejvíce ohrožené skupiny. Národní alokační plány (NAP) týkající se začlenění zdůrazňují skutečnost, že přistěhovalci, etnické menšiny a Romové, lidé s postižením, bezdomovci, oběti obchodu s lidmi, lidé v pečovatelských ústavech, včetně osob, které takové ústavy opouštějí, a zemědělci samozásobitelé čelí v dané souvislosti velmi konkrétnímu riziku. Významnou roli hraje také koncentrace nepříznivých podmínek v určitých komunitách a zeměpisných oblastech, ať už ve městech či na venkově, kde se lidé potýkají s již zakořeněnými faktory vyloučení, které mají tendenci se přenášet z generace na generaci.

V letech bezprostředně předcházejících zavedení nové strategie došlo k poklesu úrovně relativní chudoby, když se průměr v EU (s 15 členskými státy) snížil z 18 % v roce 1995 na 15 % v roce 2000. Tento úspěch je do velké míry důsledkem zlepšení situace na trhu práce. V současné době existuje jasné riziko, že nedávné ekonomické zpomalení, které doprovází zvyšující se nezaměstnanost a klesající počet pracovních míst, bude pro více osob představovat riziko chudoby a sociálního vyloučení a že se zhorší postavení těch, kdo se s chudobou již potýkají.

V mnoha nových členských státech je tento problém ještě závažnější, neboť rychlý hospodářský růst se zde zakládá na široké restrukturalizaci průmyslu a zemědělství, jež, nebudou-li ji doprovázet vhodné politiky sociálního začlenění, může vést ke zvyšujícímu se počtu osob ohrožených rizikem chudoby.

2.2. Klíčové politické priority

Pozitivním výsledkem procesu sociálního začlenění jsou jasnější klíčové politické priority pro řešení otázek chudoby a sociálního vyloučení, jak je odráží politické koncepty přijaté členskými státy. V Unii existuje sedm klíčových politických priorit:

1. Zvyšující se účast na trhu práce: Většina členských států ji považuje za nejdůležitější prioritu. Výsledkem jsou rozšiřující se aktivní politiky trhu práce a zajištění lepší vazby mezi sociální ochranou, celoživotním vzděláváním a reformami trhu práce ve prospěch jejich vzájemného posílení.

2. Modernizace systémů sociální ochrany: To znamená potřebu zajistit, aby udržitelné režimy sociální ochrany byly úměrné a všem přístupné a aby výhody zaměřené na osoby, které jsou schopny pracovat, poskytovaly účinný stimul k práci, stejně jako dostatečnou jistotu, která lidem umožní přizpůsobit se změnám.

3. Řešení nedostatků v oblasti vzdělávání a odborné přípravy: Důraz je kladen na prevenci předčasného odchodu z oficiálního systému vzdělávání a odborné přípravy; na snadnější přechod mezi školou a prací, zejména u lidí, kteří opouštějí školu s nízkou kvalifikací; na lepší dostupnost vzdělání a odborné přípravy znevýhodněným skupinám a na začlenění těchto osob při uplatňování zásady rovného přístupu; na plošnou podporu celoživotního vzdělávání, včetně elektronického učení (e-learning). Mnoho členských států si uvědomuje potřebu více a účinněji investovat do lidského kapitálu, a to u všech věkových skupin.

4. Odstranění chudoby u dětí: Toto je považováno za klíčový krok řešení situace, kdy se chudoba dědí z jedné generace na druhou. Zvláštní význam se přikládá včasné intervenci a včasnému vzdělání na podporu znevýhodněných dětí a finanční podpoře a pomoci rodinám a rodičům-samoživitelům. Více zemí rovněž klade stále větší důraz na podporu práv dítěte, jakožto základ rozvoje dané politiky.

5. Zajištění přiměřeného ubytování: V některých členských státech je pozornost věnována zlepšování úrovně bydlení, jinde potřebě řešit otázku nedostatku sociálních ubytovacích zařízení pro ohrožené skupiny. Řada členských států vyvíjí integrovanější koncepty na řešení problému bezdomovců.

6. Zlepšování přístupu ke kvalitním službám: Patří sem zlepšování dostupnosti zdravotní a dlouhodobé péče, sociálních služeb a dopravy, zlepšování životního prostředí na místní úrovni, stejně jako investice do přiměřené infrastruktury a využití potenciálu nových dostupných informačních a komunikačních technologií pro všechny.

7. Vyřešení problému diskriminace a zajištění větší integrace etnických menšin a přistěhovalců: Boj proti vysoké úrovni vyloučení, se kterou se určité skupiny, zejména Romové, potýkají, zahrnuje kombinaci lepší dostupnosti základních služeb a příležitostí, posílení právních předpisů k vyřešení problému diskriminace a rozvoje cílených konceptů na řešení konkrétních situací.

V rámci sledování těchto priorit si členské státy musejí stanovit ucelené a koordinované strategie na místní i regionální úrovni, zejména v městských a venkovských oblastech, které se potýkají s více nevýhodami najednou. Tyto strategie by měly příslušné politiky přizpůsobovat místní situaci a zapojovat do řešení všechny zúčastněné subjekty. Důležité je rovněž zajistit těmito prioritami rovný přístup k oběma pohlavím s ohledem na podporu rovnosti pohlaví.

2.3. Posílení procesu sociálního začlenění

Skutečnost, že všechny členské státy vytvořily a provádějí NAP týkající se začlenění jasně poukazuje na záměr zvýšit úsilí při řešení otázky chudoby a sociálního vyloučení. Zejména silný politický závazek členských států EU10 dodal danému procesu nový impuls a v obecnějším smyslu podtrhuje význam OMK.

Přístup jednotlivých států se velmi liší podle jejich výchozí situace, sociálního systému a zkušeností s tvorbou strategií zaměřených proti chudobě. Většina členských států vyvinula obsáhlý koncept řešení chudoby a vyloučení, který se dotýká celé řady oblastí politiky. Posilují se institucionální opatření, aby bylo možné zahrnout otázky sociálního začlenění do procesu tvorby národní politiky. Více pozornosti je věnováno koordinaci různých vládních útvarů a úrovní s cílem dosáhnout ucelenějšího výsledku. A větší důraz se klade rovněž na podporu účasti klíčových subjektů (sociálních partnerů, nevládních organizací a podniků).

Z obecnějšího hlediska doposud užitečným způsobem v dané souvislosti přispěla OMK v oblasti sociálního začlenění, která zároveň poskytuje dobrý základ pro další kroky. Významným příspěvkem je v daném ohledu i akční program Společenství o sociálním vyloučení, neboť podporuje studie, přezkumy, nadnárodní výměnné projekty a sítě na úrovni celé EU. Je však rovněž jasné, že pokud má být dosaženo obecného cíle procesu sociálního začlenění, tj. učinit do roku 2010 zásadní krok k vymýcení chudoby, je třeba jak na úrovni EU, tak na úrovni jednotlivých států udělat mnohem více. V tomto ohledu by členské státy měly:

- vytvořit silnější vazbu s hospodářskou politikou a politikou zaměstnanosti: Tyto vazby je třeba posílit, zejména dosažením větší transparentnosti v oblasti rozpočtových zdrojů nutných k dosažení cílů stanovených v NAP týkajících se začlenění a také pokud jde o otázku, jak jsou při dosahování cílů sociálního začlenění využívány strukturální fondy.

- posílit prováděcí kapacitu: To bude zahrnovat posílení správní a institucionální kapacity, včetně systémů sociální ochrany, sociálních služeb a nástrojů pro hodnocení uplatňování rovného přístupu, lepší koordinaci mezi jednotlivými vládními útvary a úrovněmi (tj. národní, regionální, místní úroveň) a zlepšení mechanismu pro zapojení zúčastněných subjektů.

- zaměřit se na klíčové otázky a stanovit odvážnější cíle: Členské státy by proces značně posílily, kdyby vyjádřily, jaké otázky pro ně mají zásadní význam, a pro každou z nich stanovily kvantitativně určené cíle. Pokrok při jejich dosahování by měl být monitorován a příslušné informace zveřejňovány. Členské státy, které v některých oblastech zaostávají, by mohly výkon členských států dosahujících nejlepších výsledků využít jako kritérium pro srovnání.

- posílit monitorování a vyhodnocování politik: Klíčem k lepším výsledkům bude zavedení účinnějších opatření pro monitorování a hodnocení dopadu dané politiky, která by měla zapojovat všechny zúčastněné strany, včetně sociálních partnerů, a získávání aktuálnějších a relevantnějších údajů.

Na úrovni EU by Komise a Rada měly:

- integrovat cíle sociálního začlenění do všech politik EU: Sociální začlenění je třeba zohlednit při navrhování a provádění politik EU, aby bylo možné zajistit, že tyto politiky podporují úsilí jednotlivých států prosazovat sociální začlenění. Napomůže tomu rozšíření OMK na zdravotní a dlouhodobou péči s cílem zajistit dostupné, kvalitní a udržitelné systémy.

- lépe využít potenciálu OMK s cílem přispět k dosažení efektivních výsledků: Výměnu správných postupů je třeba doplnit o jasné vymezení toho, jaké postupy jsou správné a jaké špatné, aby členské státy mohly tyto informace efektivně využít při tvorbě dané politiky. Běžné ukazatele by v tomto ohledu měly hrát klíčovou roli.

- zajistit, že budou hrát strukturální fondy nadále klíčovou roli v rámci podpory sociálního začlenění: Je třeba podpořit možnost přispění strukturálních fondů, zejména ESF, k řešení otázky chudoby a sociálního vyloučení a naplno ji využít. Tuto klíčovou roli je třeba zohlednit v rámci debaty o budoucím finančním výhledu na období 2007-2013.

- dále rozvíjet běžné ukazatele a rozšířit zdroje údajů: Navzdory zlepšení ukazatelů a základní statistické kapacity, k němuž došlo zejména díky spuštění EU-SILC, se stále ještě objevují nedostatky týkající se aktuálnosti a relevance údajů, které brání provést srovnávací analýzu. Zejména je třeba se lépe vypořádat s vícerozměrností sociálního vyloučení a chudoby.

3. PENZE A AKTIVNÍ STÁRNUTÍ

3.1. Trvalá udržitelnost a úměrnost – výzva pro penzijní systémy

Členské státy si jsou již dlouho vědomy důsledků demografického stárnutí, pokud jde o jejich průběžné penzijní systémy (bez kapitálového zhodnocení), a nyní si uvědomují také to, jaké výzvy takové stárnutí přinese v případě systémů s kapitálovým zhodnocením. Bude zapotřebí spolehlivých reforem, jejichž cílem bude zajistit úměrnou výši dávek, avšak finančně udržitelným způsobem. V souvislosti s lisabonskou strategií byla v oblasti penzí vyvinuta OMK, která má podpořit tyto snahy o reformu a která je zaměřena na tři hlavní prvky obecných cílů: úměrnost, finanční udržitelnost a modernizaci, které mají zohlednit změny ve společnosti.

První Společná zpráva o úměrných a udržitelných penzích ukázala, že většina členských států EU15 již učinila výrazný pokrok při omezování budoucích tendencí, co se týče výdajů na veřejné penzijní systémy. Od té doby přijala řada států další reformy. V rámci další vlny zpráv o národních strategiích bude provedeno aktuální hodnocení dosaženého pokroku zahrnující i členské státy EU10.

Společná zpráva zdůraznila, že nelze oddělovat trvalou udržitelnost a úměrnost. Budoucí penzijní systémy mohou (nadále) poskytovat úměrné penze pouze, pokud budou finančně udržitelné a pokud budou dobře přizpůsobeny měnícímu se společenskému kontextu. Nedokáží-li lidem, kteří odešli do důchodu, poskytnout odpovídající příjem, vzniknou naopak dodatečné náklady, například ve formě dalších výdajů na sociální podporu. Hlavní výzvou proto bude dosáhnout finanční udržitelnosti, aniž by byla ohrožena úměrnost.

Společná zpráva konstatovala, že mnoho reforem zaměřených na omezení budoucího zvyšování výdajů rovněž zahrnovalo opatření, která měla chudobě zabránit posílením záruk minimálního příjmu pro starší občany. Některé z těchto reforem se projeví výrazným poklesem sazeb při změně veřejnoprávních penzijních systémů, který by v budoucnu mohl znamenat zásadní problémy s úměrností, nezareagují-li na to členské státy tím, že budou občany podporovat, aby odcházeli do důchodu později, a že více zpřístupní dodatečné penzijní dávky.

3.2. Dvě hlavní politické reakce: delší setrvání v práci a vyšší zajištění ze strany jednotlivce

Modernizace systémů sociální ochrany může pomoci podpořit pozdější odchod do důchodu. Je důležité, aby byly penze před dosažením standardního věku pro odchod do důchodu nebo před dosažením standardního počtu odpracovaných let vypláceny pouze lidem, kteří jsou skutečně neschopni se sami uživit nebo kteří souhlasí s pojistně matematickým snížením své penze. Zároveň by penzijní systémy měly nabízet možnost vydělat si na vyšší penzijní nároky delším setrváním v práci. Zvýšení faktického věku odchodu do důchodu je tedy klíčovým nástrojem k tomu, jak skloubit úměrnost i finanční udržitelnost.

Studie Výboru pro sociální ochranu (SPC) ukázala, že hlavní možnosti, jak předčasně opustit trh práce – zejména režimy předčasného odchodu do důchodu, dávky v nezaměstnanosti a invalidní dávky – jsou ve většině členských států předmětem kritického přezkumu. Zároveň je nabízeno více příležitostí, jak si svůj příjem v důchodu zvýšit, například navýšením penze v důsledku pozdějšího odchodu do důchodu nebo možností zkombinovat penzi s pracovním příjmem (postupný odchod do důchodu nebo práce na částečný úvazek po odchodu do důchodu). V mnoha členských státech však stále existuje značný prostor pro reformu.

SPC rovněž zkoumá úlohu individuálně spravovaných penzijních dávek. Většina členských států očekává, že individuální zajištění skrze zaměstnanecké režimy nebo soukromé pojištění stoupne v budoucnosti na významu, ačkoli veřejné režimy zůstanou až na několik málo zemí pro občany důchodového věku nejdůležitějším zdrojem příjmů. Individuální zajištění může znamenat větší komplexnost penzijních systémů, a to jak celkově, tak i na úrovni jednotlivců. Proto bude třeba vytvořit komplexní informační a monitorovací systémy, které vyjasní vazby mezi individuálním zajištěním a veřejnými financemi, zejména prostřednictvím otázky zdanění individuálních režimů, a otázku součinnosti mezi individuálními penzijními dávkami a veřejnými zárukami příjmu důchodců. Dané informace mají rovněž velký význam pro jednotlivce, neboť jim umožní provést obtížná rozhodnutí, která se dlouhodobě projeví na jejich příjmech a životní úrovni.

3.3. Modernizace penzijních systémů

Úměrných a spravedlivých penzí pro všechny je možné dosáhnout jen, pokud jsou penzijní systémy dobře přizpůsobeny měnícím se potřebám jednotlivců. Musejí zohledňovat jak větší různorodost modelů zaměstnanosti, tak i požadavek na větší rovnost pohlaví. Kromě toho je třeba zvážit otázky správy věcí veřejných, zejména potřebu zakládat reformy na spolehlivých informacích a dostatečném konsenzu.

Modernizaci penzí a, v obecnějším smyslu, systémů sociální ochrany je rovněž třeba považovat za základní prvek dosažení cílů lisabonské strategie. Potřeba reagovat na problém stárnutí vyžaduje přezkum tradičních modelů životních cyklů, přičemž hranice mezi fázemi učení, práce a péče již není tak výrazná. Systémy sociální ochrany musejí tyto změny zohlednit a umožnit lidem vytěžit maximum z příležitostí, jež nabízí dynamické hospodářství a trh práce, ba je v tom dokonce podporovat.

4. Klíčové politické odkazy

- Lepší úměrnost sociální ochrany je nezbytná pro růst a zaměstnanost, stejně jako pro sociální soudržnost. Prodloužení pracovního života a zvýšení úrovně zaměstnanosti by mělo zůstat klíčovou hnací silou modernizace sociální ochrany. Reagováním na měnící se potřeby jednotlivců v průběhu životního cyklu systémy sociální ochrany naopak usnadní zvládnutí nových rizik.

- Na úrovni EU je třeba plánované rozšíření OMK na lékařskou péči a modernizaci všech procesů sociální ochrany a sociálního začlenění v roce 2006 využít k tomu, že bude větší pozornost věnována samotnému provádění a koordinaci v celé oblasti jako celku. Zároveň je v rámci OMK v oblasti sociální ochrany třeba respektovat zvláštnosti každého prvku – začlenění, penzí i zdravotní a dlouhodobé péče.

- V oblasti sociálního začlenění poukazují dosud shromážděné výsledky na to, že vytrvalost a vůle je rozhodně na místě. Vytrvalost bude nutná z toho důvodu, že k odstranění příčin chudoby a vyloučení bude zapotřebí koordinovaného úsilí i po roce 2010, a vůle z toho důvodu, že proces kolektivní činnosti všech zúčastněných stran v rámci celé EU je nyní pevně zakotven.

- Politiky sociálního začlenění se sice budou muset přizpůsobit různým problémům v jednotlivých členských státech, prioritou však zůstává klíčový požadavek v podobě mnohostranného přístupu. Práce, která byla doposud vykonána, potvrzuje význam několika klíčových priorit dané politiky. Bude-li na tyto priority kladen důraz, pomůže to řešit některé nejakutnější problémy, jako je prevence chudoby u dětí, podpora pečovatelské kapacity u rodin, otázka nerovnosti pohlaví, problém bezdomovců a otevírání nových způsobů integrace etnických menšin a přistěhovalců.

- Nadcházející proces hodnocení, který proběhne v roce 2005, by se měl zaměřit především na výsledky a připravit se tak na nový cyklus OMK po roce 2006. Členské státy a Komise by měly zejména posoudit možnost zefektivnění strategií jednotlivých států, a to pomocí cílů, kritérií a ukazatelů, lepších vazeb s hospodářskou politikou a politikou zaměstnanosti, účinných ustanovení o monitorování a hodnocení a využití strukturálních fondů a Evropského sociálního fondu. Rovněž by mělo být přezkoumáno, do jaké míry jsou strategie jednotlivých států schopny zapojit místní a regionální správu, sociální partnery a jiné zúčastněné strany a přispět k lepšímu povědomí o závažnosti problému chudoby a sociálního vyloučení.

- Navrácení občanů zpět do práce, udržení pracovníků v zaměstnání a zvýšení zaměstnanosti a účasti na trhu práce jsou klíčem k dosažení cílů lisabonské strategie, tj. konkurenceschopnosti, zaměstnanosti a sociálního začlenění. Vezmeme-li v úvahu situaci osob nejvíce vyloučených z trhu práce, je jasné, že otázka sociálního začlenění v rozšířené Unii čelí stále ještě mnohým výzvám. Na základě zkušeností z OMK v oblasti začlenění a z evropské strategie zaměstnanosti by Komise měla v roce 2005 konzultovat sociální partnery, členské státy i všechny ostatní zúčastněné strany a projednat s nimi, zda je za účelem řešení těchto výzev nutná další činnost na úrovni EU a jak by případně měla taková činnost vypadat.

- V oblasti penzí je klíčovou výzvou v celé Evropské unii potřeba udržet starší pracovníky v práci. Ta by tedy měla být prioritou i v procesu reforem na zajištění budoucí úměrnosti a finanční udržitelnosti penzijních systémů. Zvyšující se délka života bude vyžadovat další navyšování věku odchodu do důchodu, což bude znamenat nutnost postupného odstraňování různých stimulů předčasného odchodu do důchodu. Členské státy by měly posoudit roli systémů sociální ochrany z hlediska podpory delšího setrvání občanů v práci.

[1] Viz návrh Komise na podrobnou diskuzi o hospodářské migraci v dokumentu KOM(2004)881, „Zelená kniha o koncepci EU v oblasti hospodářské migrace“.