52008DC0165

[pic] | KOMISE EVROPSKÝCH SPOLEČENSTVÍ |

V Bruselu dne 2. 4. 2008

KOM(2008) 165 v konečném znění

BÍLÁ KNIHA o

žalobách o náhradu škody způsobené porušením antimonopolních pravidel ES {SEK(2008) 404SEK (2008) 405SEK (2008) 406}

BÍLÁ KNIHA o

žalobách o náhradu škody způsobené porušením antimonopolních pravidel ES

ÚčEL A ROZSAH BÍLÉ KNIHY

Účel bílé knihy o žalobách o náhradu škody způsobené porušením antimonopolních pravidel ES

Každý občan nebo podnik, který utrpí škodu v důsledku porušení antimonopolních pravidel ES (články 81 a 82 Smlouvy o ES), musí mít možnost vymáhat odškodnění od strany, která škodu způsobila. Jak připomněl Evropský soudní dvůr v letech 2001 a 2006[1], je právo poškozených na náhradu škody zaručeno právem Společenství .

Přestože byl vznesen požadavek na vytvoření efektivního právního rámce, který by umožnil, aby se vymáhání práva na náhradu škody stalo reálnou možností, a přestože v některých členských státech byly v poslední době zaznamenány určité známky zlepšení, zatím osoby, které byly poškozeny porušením antimonopolních pravidel ES, v praxi jen málokdy obdrží náhradu za utrpěnou škodu. Výše odškodnění, o které jsou poškození připraveni, se pohybuje v řádu několika miliard eur za rok[2].

Ve své zelené knize z roku 2005 Komise dospěla k závěru, že příčinou tohoto selhání jsou do velké míry různé právní a procesní překážky v pravidlech členských států, jimiž se řídí projednávání žalob o náhradu škody způsobené porušením antimonopolních pravidel před vnitrostátními soudy. Tyto žaloby se vyznačují řadou zvláštních prvků, které často nejsou dostatečně zohledněny v tradičních předpisech o občanskoprávní odpovědnosti a občanskoprávním řízení. Vzniká tak velká právní nejistota [3]. Mezi výše uvedené zvláštní prvky patří nutnost provést velice složitý rozbor skutkové podstaty a ekonomickou analýzu, dále skutečnost, že často nejsou k dispozici klíčové důkazy nebo že je žalovaná strana zatajuje, či to, že poměr mezi rizikem a přínosem je pro žalobce velice nepříznivý.

Nejlepším prostředkem pro odstranění stávající neefektivnosti žalob o náhradu škody způsobené porušením antimonopolních pravidel by byla kombinace opatření na úrovni Společenství a na úrovni členských států, která by ve všech členských státech zajistila účinnou minimální ochranu práva poškozených na náhradu škody vzniklé porušením článků 81 a 82 a přispěla by ke zvýšení rovnosti podmínek a právní jistoty v celé EU.

Evropský parlament[4], stejně jako další zúčastněné strany, souhlasil se závěry zelené knihy a vyzval Komisi, aby vypracovala bílou knihu s podrobnými návrhy na odstranění překážek, které brání efektivnímu uplatnění žalob o náhradu škody způsobené porušením antimonopolních pravidel.

Cíle, hlavní zásady a rozsah bílé knihy

Tato bílá kniha analyzuje a předkládá návrhy politických možností a konkrétních opatření, která by lépe než dnes zajistila, aby všechny osoby, které byly poškozeny porušením práva ES v oblasti hospodářské soutěže, měly přístup k účinným nápravným mechanismům a byly plně odškodněny za utrpěnou újmu.

Tuto bílou knihu je třeba číst společně s dvěma pracovními dokumenty útvarů Komise: a) pracovním dokumentem útvarů Komise o žalobách o náhradu škody způsobené porušením antimonopolních pravidel ES, v němž jsou podrobně vysvětleny úvahy, z nichž se při přípravě bílé knihy vycházelo a který obsahuje stručný přehled stávajícího acquis communautaire ; a b) zprávou o posouzení dopadu, která obsahuje analýzu potenciálních přínosů a nákladů různých politických možností, a jejím shrnutím.

Hlavním cílem této bílé knihy je zlepšit právní podmínky, za nichž mohou poškození uplatňovat Smlouvou zaručené právo na náhradu všech škod vzniklých v důsledku porušení antimonopolních pravidel ES. Prvořadou zásadou je proto plné odškodnění .

Účinnější kompenzační mechanismy v praxi znamenají, že náklady, které vznikly kvůli porušení antimonopolních pravidel, nesou ti, kteří pravidla porušili, nikoli poškození nebo podniky, které jednají v souladu s právem. Existence účinných nápravných prostředků pro soukromé osoby rovněž zvyšuje pravděpodobnost, že bude odhaleno více případů protiprávního omezování hospodářské soutěže a že za ně osoby, které se jich dopustily, ponesou odpovědnost[5]. Zlepšení kompenzačních mechanismů by tedy svou samotnou podstatou mělo pozitivní dopad i v tom, že by odrazovalo od dalšího porušování předpisů a motivovalo by k většímu dodržování antimonopolních pravidel ES. Ochrana nenarušené hospodářské soutěže je nedílnou součástí vnitřního trhu a má velký význam pro provádění Lisabonské strategie. Konkurenční prostředí přispívá k lepšímu rozdělení zdrojů, větší ekonomické účinnosti, vyšší inovaci a nižším cenám.

Komise se dále řídila druhou významnou zásadou, podle níž by měl právní rámec zaměřený na zvýšení účinnosti žalob o náhradu škody vycházet ze skutečně evropského přístupu. Politické možnosti navržené v této bílé knize proto představují vyvážená opatření , která čerpají z evropské právní kultury a tradic .

Další významnou zásadou politiky Komise je zachování důsledného prosazování článků 81 a 82 ve veřejném zájmu Komisí a orgány členských států pro ochranu hospodářské soutěže. Opatření navržená v této bílé knize jsou tedy zaměřena na vytvoření účinného systému vymáhání práva soukromými osobami prostřednictvím žalob o náhradu škody, který doplňuje, ale nenahrazuje ani neohrožuje působení veřejných orgánů v této oblasti.

S ohledem na výše uvedené a v souladu s požadavkem Soudního dvora, aby každá osoba, která utrpí škodu v důsledku porušení pravidel hospodářské soutěže, měla možnost účinně uplatnit své právo na odškodnění, se tato bílá kniha týká v podstatě všech kategorií poškozených osob , všech typů porušení článků 81 a 82 a všech hospodářských odvětví . Podle názoru Komise je rovněž vhodné, aby se zvolená strategie vztahovala jak na žaloby o náhradu škody, které následují poté, co orgán pro ochranu hospodářské soutěže zjistil porušení pravidel, tak i na žaloby, které z takového zjištění nevycházejí.

NAVRHOVANÁ OPATřENÍ A POLITICKÁ řEšENÍ

Právo podat žalobu: nepřímí odběratelé a kolektivní vymáhání

V souvislosti s právem podat žalobu Komise uvítala, že Soudní dvůr potvrdil, že „ kterákoli osoba “, která utrpěla škodu v důsledku porušení antimonopolních pravidel, musí mít právo dožadovat se u vnitrostátních soudů její náhrady[6]. Tato zásada se vztahuje rovněž na nepřímé odběratele , tedy odběratele, kteří nevstoupili do přímého vztahu s osobou, jež porušila pravidla, ale kteří přesto mohli utrpět značnou škodu, protože na ně byla v distribučním řetězci přenesena nezákonně navýšená cena.

Podle názoru Komise je nutné vytvořit mechanismy kolektivního vymáhání , které by umožnily spojit jednotlivé žaloby osob poškozených porušením antimonopolních pravidel. Jednotliví spotřebitelé i malé podniky, zejména v případech, kdy je škoda rozptýlena mezi řadu poškozených s relativně nízkou individuální škodou , často nepodají žalobu o náhradu, protože se obávají nákladů, dlouhého trvání, nejistoty, rizik a břemen spjatých s takovou žalobou. V současné době proto mnoho poškozených neobdrží žádné odškodnění . Ve výjimečných případech, kdy je v souvislosti s jedním porušením pravidel podáno větší množství individuálních žalob, nejsou postupy účinné ani pro žalobce, ani pro žalované, ani pro soudní systém.

Komise proto navrhuje[7], aby se tyto problémy v oblasti antimonopolních pravidel účinně vyřešily kombinací dvou vzájemně se doplňujících mechanismů kolektivního vymáhání:

- žaloby podané v zastoupení , které předkládají kvalifikované subjekty , například sdružení spotřebitelů, státní orgány nebo oborová sdružení, jménem identifikovaných nebo, ve výjimečných případech, identifikovatelných poškozených osob. Tyto subjekty jsou buď i) oficiálně určeny předem, nebo ii) pověřeny členským státem ad hoc , aby jménem všech svých členů nebo některých z nich, podaly žalobu v souvislosti s konkrétním případem porušení antimonopolních pravidel; a

- kolektivní žaloby s výslovným předchozím souhlasem všech žalobců , v nichž se poškození výslovně rozhodnou spojit své jednotlivé nároky na odškodnění za utrpěnou škodu do jedné žaloby.

Vzhledem k tomu, že kvalifikované subjekty nebudou schopny nebo ochotny zabývat se každým nárokem, musejí se tyto dva typy žalob vzájemně doplňovat , aby se osobám poškozeným porušením antimonopolních pravidel zajistila účinná kolektivní náprava. Kromě toho je důležité, aby poškození nebyli připraveni o právo podat individuální žalobu o náhradu škody, pokud si to přejí. Měly by však být zavedeny kontrolní prostředky, které by zabránily několikanásobnému odškodnění téže škody.

Výše uvedené návrhy ve věci žalob o náhradu škody způsobené porušením antimonopolních pravidel jsou součástí rozsáhlejší iniciativy Komise, jejímž cílem je posílit v EU mechanismy kolektivního vymáhání, a proto se mohou dále vyvíjet.

Přístup k důkazům: zpřístupnění mezi stranami

V řízeních, která se týkají hospodářské soutěže, je třeba posoudit zvláště vysoký počet faktických údajů. Mnohé klíčové důkazy , které jsou nutné pro dokázání skutkové podstaty žaloby o náhradu škody způsobené porušením antimonopolních pravidel, jsou často zatajovány a žalobce tyto důkazy v dostatečné míře nezná, protože jsou v držení žalovaného nebo třetích stran.

Je třeba překonat tuto strukturální asymetrii informací a zlepšit přístup poškozených k relevantním důkazům, ale zároveň je také třeba předejít negativním dopadům , které by mělo příliš široké a zatěžující vymezení okruhu zpřístupňovaných důkazů, včetně rizika jejich zneužití .

Komise proto navrhuje, aby byla v EU zajištěna minimální úroveň zpřístupňování důkazů mezi stranami v případě žalob o náhradu škody způsobené porušením antimonopolních pravidel ES. Přístup k důkazům by měl podobně jako ve směrnici o duševním vlastnictví (směrnice 2004/48/ES) založen na povinnosti tvrdit skutečnosti, o něž se žaloba opírá, a na přísné soudní kontrole odůvodněnosti nároku a přiměřenosti žádosti o zpřístupnění důkazů. Komise proto předkládá tato doporučení[8]:

- vnitrostátní soudy by měly mít za určitých podmínek pravomoc nařídit stranám řízení nebo třetím stranám, aby zpřístupnily přesně vymezené kategorie relevantních důkazů ;

- mezi podmínky pro vydání příkazu ke zpřístupnění informací by mělo patřit to, že žalobce:

- předložil veškerá fakta a důkazní prostředky , které si může obvykle opatřit a z nichž vyplývá, že je pravděpodobné , že utrpěl škodu v důsledku porušení pravidel hospodářské soutěže žalovanou stranou;

- náležitě soudu prokázal, že při vynaložení veškerého úsilí, které od něj lze očekávat, není schopen získat požadované důkazy jiným způsobem ;

- dostatečně upřesnil kategorie důkazů, které by měly být zpřístupněny; a

- přesvědčil soud, že navrhované zpřístupnění informací je pro věc relevantní , nutné a přiměřené ;

- je třeba poskytnout náležitou ochranu prohlášením, která učinily podniky v rámci žádosti o shovívavost, a také šetřením, která provádějí orgány pro ochranu hospodářské soutěže;

- soudy by měly mít pravomoc uložit dostatečně odstrašující sankce , včetně možnosti vyložit obsah nezpřístupněných důkazů v občanskoprávním řízení o náhradu škody v neprospěch žalovaného, aby zabránily zničení relevantních důkazů nebo odmítnutí splnit příkaz ke zpřístupnění důkazů.

Závaznost rozhodnutí vnitrostátních orgánů pro ochranu hospodářské soutěže

Jestliže Evropská komise zjistí, že došlo k porušení článků 81 a 82 Smlouvy o ES, mohou poškozené osoby dle ustálené judikatury a čl. 16 odst. 1 nařízení č. 1/2003 na toto rozhodnutí spoléhat v občanskoprávním řízení o náhradu škody jako na nevyvratitelný důkaz. Pouze v některých členských státech existují v současné době podobná pravidla pro případ, kdy rozhodnutí o porušení článků 81 a 82 přijaly vnitrostátní orgány pro ochranu hospodářské soutěže .

Komise nevidí žádný důvod, proč by pravomocné rozhodnutí[9], které přijal ve věci článků 81 nebo 82 orgán pro ochranu hospodářské soutěže zařazený do Evropské sítě pro hospodářskou soutěž (ECN), nebo pravomocný rozsudek, kterým odvolací soud potvrdil rozhodnutí orgánu pro ochranu hospodářské soutěže nebo kterým sám shledal porušení uvedených článků, neměly být ve všech členských státech uznávány v navazujícím občanskoprávním řízení o náhradu škody jako nevyvratitelný důkaz porušení antimonopolních pravidel.

Přijetí tohoto pravidla by zajistilo jednotnější používání článků 81 a 82 jednotlivými vnitrostátními orgány a zvýšilo by právní jistotu . Rovněž by významně zvýšilo účinnost žalob o náhradu škody způsobené porušením antimonopolních pravidel a přispělo by ke zjednodušení řízení : pokud může žalovaná strana zpochybnit, že porušovala články 81 a 82, přestože o tomto protiprávním jednání již rozhodl orgán pro ochranu hospodářské soutěže a případně ho potvrdil odvolací soud, musí soudy, u nichž byla podána žaloba o náhradu škody, přezkoumat skutkovou podstatu a právní otázky, které již prošetřoval a řešil specializovaný veřejný orgán (a odvolací soud). Taková duplikace skutkové a právní analýzy značně zvyšuje náklady, prodlužuje řízení a zvyšuje nevyzpytatelnost výsledku žaloby o náhradu škody pro poškozené osoby.

Komise proto navrhuje přijmout následující pravidlo[10]:

- vnitrostátní soudy, které projednávají žalobu o náhradu škody způsobené jednáním porušujícím články 81 nebo 82, nesmějí přijmout rozhodnutí, které by bylo v rozporu s pravomocným rozhodnutím , v němž orgán pro ochranu hospodářské soutěže , který je členem sítě ECN, ve věci takového jednání konstatoval porušení článků 81 nebo 82, nebo s pravomocným rozsudkem , kterým odvolací soud potvrdil rozhodnutí orgánu pro ochranu hospodářské soutěže nebo konstatoval porušení výše uvedených článků.

Touto povinností by nemělo být dotčeno právo, případně povinnost, vnitrostátních soudů požádat o objasnění výkladu článků 81 nebo 82 podle článku 234 Smlouvy o ES.

Výše uvedené pravidlo je závazné pouze pro rozhodnutí, která nabyla právní moci, tedy v případech, kdy žalovaná strana vyčerpala všechny odvolací prostředky , a vztahuje se pouze na konkrétní jednání a podnik(y) , u nichž orgán na ochranu hospodářské soutěže nebo odvolací soud shledaly protiprávnost.

Požadavek zavinění

Jestliže bylo prokázáno porušení článků 81 nebo 82, členské státy přistupují různým způsobem k tomu, zda je k získání odškodnění nutné prokázat zavinění .

V některých členských státech není zavinění podmínkou pro uplatnění nároku na náhradu škody způsobené porušením antimonopolních pravidel, nebo se vychází z nevyvratitelné domněnky, že pokud bylo prokázáno porušení antimonopolních pravidel, zavinění existuje. Komise nevidí žádný důvod, ze kterého by byl tento přístup nevhodný.

Pokud jde o ostatní členské státy, z judikatury Soudního dvora o podmínkách občanskoprávní odpovědnosti za porušení přímo použitelných ustanovení Smlouvy, například článků 81 a 82, a ze zásady efektivnosti vyplývá, že požadavky vnitrostátního práva na prokázání zavinění by se měly omezit. Komise nevidí žádný důvod, proč by měly být protiprávně jednající osoby zbaveny odpovědnosti kvůli neexistenci zavinění, ledaže se protiprávně jednající osoba dopustila omluvitelného omylu.

Komise proto navrhuje[11] přijmout opatření, které by v členských státech vyžadujících prokázání zavinění, ujasnilo, že:

- jakmile poškozený prokáže porušení článků 81 nebo 82 , měla by protiprávně jednající osoba nést odpovědnost za způsobenou škodu, neprokáže-li , že porušení daných článků vzniklo v důsledku skutečně omluvitelného omylu ;

- omyl by měl být považován za omluvitelný , pokud by si rozumná osoba při vynaložení vysoké míry obezřetnosti nemohla být vědoma, že její jednání omezuje hospodářskou soutěž.

Náhrada škody

Komise uvítala, že Soudní dvůr potvrdil druhy újmy , za něž by měly osoby poškozené porušením antimonopolních pravidel získat náhradu[12]. Soudní dvůr zdůraznil, že poškození musejí obdržet minimálně plnou náhradu skutečné hodnoty utrpěné újmy . Nárok na plné odškodnění se tedy nevztahuje pouze na skutečnou škodu vzniklou zvýšením cen v důsledku protisoutěžního jednání, ale také na zisk ušlý v důsledku poklesu prodeje a zahrnuje i právo na úroky .

Z důvodů právní jistoty a za účelem zvýšení informovanosti osob, které by se případně mohly dopustit protiprávního jednání nebo by jím mohly být poškozeny, Komise navrhuje, aby se právním nástrojem Společenství kodifikovalo současné acquis communautaire o rozsahu škod, za něž mohou osoby poškozené porušením antimonopolních pravidel získat náhradu.

Jakmile je rozsah škody jasný, je nutné vypočítat výši náhrady. Výpočet bývá velmi obtížný, protože se při něm přihlíží k tomu, jaká by byla ekonomická situace poškozeného za předpokladu , že by na trhu nebyla narušena hospodářská soutěž. Při důsledném uplatňování zásady, podle níž je vždy nutné přesně vypočítat výši škody, může být takový výpočet nepřiměřeně obtížný nebo dokonce prakticky nemožný. Rozsáhlé požadavky související s výpočtem mohou být navíc nepřiměřené výši utrpěné škody.

Aby Komise usnadnila výpočet náhrady škody , hodlá[13]:

- vypracovat rámec s pragmatickými a nezávaznými pokyny pro vyčíslení náhrady škody ve věcech porušení antimonopolních pravidel, například prostřednictvím přibližných metod výpočtu nebo zjednodušených pravidel odhadu ztrát.

Přenos navýšené ceny

Jestliže přímý zákazník protiprávně jednající osoby přenesl nezákonné navýšení ceny zcela nebo částečně na své vlastní zákazníky (nepřímé odběratele), může vzniknout několik právních problémů. To v současné sobě vyvolává při žalobách o náhradu škody způsobené porušením antimonopolních pravidel řadu potíží a velkou právní nejistotu.

Problémy vznikají na jedné straně tehdy, když se protiprávně jednající osoba na svou obhajobu dovolává přenosu navýšené ceny proti žalobci požadujícímu náhradu škody a tvrdí, že žalobce neutrpěl škodu, protože břemeno zvýšení cen přesunul na své zákazníky.

Komise připomíná, že Soudní dvůr klade důraz na zásadu kompenzace a vychází z toho, že by náhradu škody měla obdržet každá poškozená osoba , která prokáže dostatečnou příčinnou souvislost s protiprávním jednáním. V tomto kontextu by měli mít žalovaní právo dovolávat se možného přenosu navýšené ceny na další osoby. Zamítnutí možnosti takové obhajoby by mohlo vést k bezdůvodnému obohacení odběratelů, kteří přenesli navýšenou cenu na další osoby, a k bezdůvodné několikanásobné kompenzaci protiprávního navýšení ceny žalovanou stranou. Komise proto předkládá toto doporučení[14]:

- žalované strany by měly mít v případě žádosti o kompenzaci navýšené ceny právo dovolávat se na svou obhajobu přenosu takové ceny na další osobu. Důkazní břemeno při takové obhajobě by nemělo být lehčí než to, které nese žalobce ve vztahu k prokázání škody.

Na druhou stranu nastávají problémy rovněž v případě, kdy se nepřímý odběratel dovolává přenosu navýšené ceny, aby prokázal utrpěnou škodu . Odběratelé, kteří se nacházejí na konci nebo téměř na konci distribučního řetězce, jsou často nejvíce postiženi porušením antimonopolních pravidel, ale kvůli vzdálenosti, která je dělí od protiprávního jednání , je pro ně zvláště obtížné předložit dostatečné důkazy o existenci a rozsahu přenesení nezákonného navýšení ceny v distribučním řetězci. Pokud takoví žalobci nejsou schopni předložit důkazy, nedosáhnou odškodnění , zatímco žalovaný, jemuž by se na svou obhajobu podařilo využít skutečnosti, že další žalobce, který mu byl v distribučním řetězci blíže, přenesl navýšenou cenu na další osoby, by si ponechal bezdůvodné obohacení .

S cílem vyhnout se takové situaci Komise navrhuje, aby se snížilo důkazní břemeno poškozených stran a aby[15]:

- nepřímí odběratelé mohli spoléhat na vyvratitelnou domněnku, že na ně bylo nezákonné navýšení ceny přeneseno v plné výši.

V případě spojených, souběžných nebo za sebou následujících žalob, které podali odběratelé nacházející se v různých částech distribučního řetězce, by měly vnitrostátní soudy plně využít všech mechanismů, které mají k dispozici podle práva svého státu, Společenství i mezinárodního práva, aby předešly příliš nízké nebo naopak příliš vysoké kompenzaci škody způsobené porušením práva hospodářské soutěže.

Promlčecí lhůty

Promlčecí lhůty hrají významnou úlohu při vytváření právní jistoty , mohou však rovněž představovat závažnou překážku bránící získání náhrady škody, jak v případě žalob navazujících na rozhodnutí orgánu pro ochranu hospodářské soutěže, tak v případě žalob samostatných.

Osoby, které utrpěly škodu, mohou mít v praxi problémy s určením data, od něhož začala běžet promlčecí lhůta , pokud byly poškozeny trvajícím nebo opakovaným protiprávním jednáním nebo pokud si protiprávního jednání nemohly být rozumně vědomy. Taková situace často nastává v souvislosti s nejzávažnějšími a nejškodlivějšími typy porušování práva hospodářské soutěže, například s kartely, které často zůstávají utajeny po celou dobu své existence i po ní.

Komise proto navrhuje[16], že by promlčecí lhůta neměla začít běžet :

- v případě trvajícího nebo opakovaného protiprávního jednání přede dnem, kdy takové protiprávní jednání skončilo ;

- dříve, než lze rozumně očekávat, že se poškozená osoba dozví o protiprávním jednání a o škodě , které jí způsobilo.

Pro zachování možnosti podání následných žalob by měla být přijata opatření, která by zabránila uplynutí promlčecí lhůty v době, kdy ještě probíhá veřejné vymáhání pravidel hospodářské soutěže orgány pro ochranu hospodářské soutěže (a odvolacími soudy). Komise dává přednost možnosti stanovit novou promlčecí lhůtu , která začne běžet, jakmile orgán pro ochranu hospodářské soutěže nebo odvolací soud přijmou rozhodnutí ve věci protiprávního jednání, před možností pozastavit běh promlčecí lhůty po dobu řízení před těmito orgány či soudy.

Ve druhém případě by totiž mohlo být pro žalobce (a žalované) v některých případech obtížné přesně vypočítat zbývající období, protože datum zahájení a ukončení řízení prováděného orgánem pro ochranu hospodářské soutěže není vždy veřejně známo. Navíc pokud by k pozastavení došlo ke konci promlčecí lhůty, nemusela by zbýt dostatečně dlouhá doba na přípravu žaloby.

Komise proto předkládá toto doporučení[17]:

- nová nejméně dvouletá promlčecí lhůta by měla začít běžet, jakmile rozhodnutí o protiprávním jednání, z něhož vychází následná žaloba, nabude právní moci .

Náklady související s žalobami o náhradu škody

Náklady související s žalobami o náhradu škody způsobené porušením antimonopolních pravidel a také pravidla ohledně nesení nákladů mohou být rozhodující překážkou, která odradí od podání žaloby o náhradu škody způsobené porušením antimonopolních pravidel, vzhledem k tomu, že tyto žaloby mohou být zvláště nákladné a jsou většinou složitější a časově náročnější než jiné druhy občanskoprávních žalob.

Komise se domnívá, že by bylo užitečné, kdyby se členské státy zamyslely nad svou právní úpravou nákladů a seznámily se s postupy, které existují v ostatních státech EU, a umožnily žalobcům podat odůvodněné žaloby v případech, v nichž by podání žalob jinak zabránily vysoké náklady, zejména pokud je finanční situace žalobců výrazně horší než finanční situace žalovaného.

Bylo by vhodné věnovat zvláštní pozornost mechanismům včasného vyřešení sporů , např. uzavřením smíru. To by výrazně snížilo nebo zcela odstranilo náklady stran i soudního systému na projednávání žaloby.

Členské státy by mohly rovněž uvažovat o tom, že za určitých okolností omezí výši soudních poplatků souvisejících se žalobami o náhradu škody způsobené porušením antimonopolních pravidel.

Komise rovněž členské státy vyzývá, aby zvážily svá pravidla ohledně nesení nákladů v zájmu snížení nejistoty potenciálních žalobců ohledně nákladů, které by mohli nést. Zásada, podle níž nese náklady ten, kdo prohrál spor, platí ve většině členských států EU a hraje významnou odrazující úlohu ve vztahu k neodůvodněným žalobám. Za určitých okolností by však také mohla odrazovat poškozené, kteří mají oprávněné nároky. Vnitrostátní soudy by proto měly mít pravomoc odchýlit se od této zásady například tím, že zaručí, že neúspěšný žalobce nebude povinen nést náklady žalovaného, které byly nerozumné nebo svévolné nebo jsou jiným způsobem nepřiměřené.

Komise proto navrhuje[18] členským státům, aby:

- za účelem snížení nákladů vypracovaly procesní pravidla usnadňující smírné vyřešení sporu ;

- stanovily soudní poplatky takovým způsobem, aby nepředstavovaly nepřiměřenou překážku podání žaloby o náhradu škody způsobené porušením antimonopolních pravidel;

- udělily vnitrostátním soudům možnost rozhodovat o nákladech takovým způsobem, který se v určitých odůvodněných případech odchýlí od běžných pravidel, a to pokud možno ještě před zahájením řízení. Taková rozhodnutí by zaručila, že v případě neúspěchu žalobce nebude muset nést veškeré náklady druhé strany.

Vazba mezi programy shovívavosti a žalobami o náhradu škody

Pro vymáhání práva ve veřejném i soukromém zájmu je důležité, aby programy shovívavosti byly přitažlivé.

V případě soukromých žalob o náhradu škody musí být zaručena dostatečná ochrana před zpřístupněním důkazů ve vztahu k prohlášením, která předložily podniky v rámci žádosti o shovívavost. Bez této ochrany by se žadatel dostal do méně výhodné situace než osoby, které se s ním podílely na protiprávním jednání. Hrozba toho, že by přiznání, které žadatel podal v rámci programu shovívavosti, mohlo být zpřístupněno, by mohla negativně ovlivnit kvalitu předložených informací, nebo dokonce zcela odradit od podání žádosti o shovívavost.

Komise proto navrhuje[19], aby se taková ochrana vztahovala na:

- veškerá prohlášení , které podniky žádající o shovívavost předložily v souvislosti s porušením článku 81 Smlouvy o ES (i v případě, že se souběžně uplatňuje i vnitrostátní právo hospodářské soutěže);

- bez ohledu na to, zda orgán pro ochranu hospodářské soutěže žádost o shovívavost přijme, zamítne nebo o ní nerozhodne.

Tato ochrana platí, pokud zpřístupnění nařídí soud, ať už se tak stane před nebo po vydání rozhodnutí orgánem pro ochranu hospodářské soutěže. Dobrovolné zpřístupnění prohlášení učiněných podniky, které žádají o prominutí a snížení pokut, by mělo být vyloučeno přinejmenším do vydání oznámení o námitkách.

Dalším opatřením, které by zachovalo přitažlivost programů shovívavosti, by mohlo být omezení občanskoprávní odpovědnosti úspěšných žadatelů o ochranu před pokutami. Komise proto předkládá k další úvaze[20] možnost omezit občanskoprávní odpovědnost podniku, kterému byla prominuta pokuta, na nároky vznesené jeho přímými a nepřímými smluvními partnery . Bylo by tak možné lépe předvídat a omezit výši náhrady škody, kterou budou muset uhradit podniky, jimž byla prominuta pokuta, a zároveň by tyto podniky nebyly v nepřiměřené míře zbaveny odpovědnosti za svůj podíl na protiprávním jednání. Důkazní břemeno ohledně rozsahu omezení odpovědnosti by nesl podnik, jemuž byla pokuta prominuta. Je však třeba dále uvažovat o tom, zda je toto opatření nutné, jaký dopad by mělo na plné odškodnění osob poškozených kartely a jaký dopad by mělo na postavení dalších účastníků protiprávního jednání, zejména dalších podniků, které rovněž požádaly o shovívavost.

Komise žádá o připomínky k této bílé knize. Připomínky můžete zasílat do 15. července 2008 elektronickou poštou na adresu:

comp-damages-actions@ec.europa.eu

nebo poštou na adresu generálního ředitelství pro hospodářskou soutěž Evropské komise:

European CommissionDirectorate-General for Competition, Unit A 5Damages actions for breach of the EC antitrust rulesB-1049 Brussels.

V rámci běžné praxe GŘ pro hospodářskou soutěž zveřejňuje odpovědi získané v rámci veřejné konzultace. Nicméně je možné požádat o zachování důvěrnosti jednotlivých podání nebo jejich částí. Jedná-li se o tento případ, uveďte jasně na přední straně, že Vaše podání nemá být zveřejněno, a zašlete GŘ pro hospodářskou soutěž rovněž nedůvěrnou verzi podání, která bude zveřejněna.

[1] Věc C-453/99, Courage and Crehan, [2001] Sb. rozh. I-6297 a spojené věci C-295−298/04, Manfredi , [2006] Sb. rozh. I-6619.

[2] Viz oddíl 2.2 zprávy o posouzení dopadu.

[3] Viz oddíl 2.3 téže zprávy.

[4] Usnesení ze dne 25. dubna 2007 (2006/2207(INI)).

[5] Viz oddíl 2.1 zprávy o posouzení dopadu.

[6] Věc Manfredi (viz pozn. pod čarou 1), bod 61.

[7] Odůvodnění je uvedeno v kapitole 2 pracovního dokumentu.

[8] Odůvodnění je uvedeno v kapitole 3 pracovního dokumentu.

[9] Ve všech členských státech podléhají rozhodnutí orgánů pro ochranu hospodářské soutěže soudnímu přezkumu. Rozhodnutí orgánů pro ochranu hospodářské soutěže se považují za pravomocná, jestliže nemohou být dále přezkoumána, jedná se tedy o rozhodnutí, proti nimž se ve stanovené časové lhůtě neodvolaly osoby, jimž jsou určena, nebo o rozhodnutí, která byla potvrzena příslušným odvolacím soudem.

[10] Odůvodnění je uvedeno v kapitole 4 pracovního dokumentu.

[11] Odůvodnění je uvedeno v kapitole 5 pracovního dokumentu.

[12] Věc Manfredi (viz pozn. pod čarou 1), body 95 a 97.

[13] Odůvodnění je uvedeno v kapitole 6 pracovního dokumentu.

[14] Odůvodnění je uvedeno v kapitole 7 pracovního dokumentu.

[15] Odůvodnění viz tamtéž.

[16] Odůvodnění je uvedeno v kapitole 8 pracovního dokumentu.

[17] Odůvodnění viz tamtéž.

[18] Odůvodnění je uvedeno v kapitole 9 pracovního dokumentu.

[19] Odůvodnění je uvedeno v kapitole 10 oddíle B.1 pracovního dokumentu.

[20] Odůvodnění je uvedeno v kapitole 10 oddíle B.2 pracovního dokumentu.