1. 

Německá právní úprava platná ode dne 1. ledna 2012 zavedla mechanismus podpory elektrické energie z obnovitelných zdrojů (dále jen „elektřina EEG“). Konkrétně zavedla režim podpory ve prospěch producentů tohoto druhu energie, kterým prostřednictvím regulovaných výkupních cen a tržních prémií zaručuje získání vyšší ceny, než je cena elektřiny prodávané na trhu.

2. 

Pro účel financování tohoto režimu byl schválen příplatek (dále jen „příplatek EEG“), který v praxi zaplatí konečný spotřebitel. Železniční podniky a podniky, které spotřebovávají velká množství elektřiny (dále jen „energožrouti ( 2 )“), v zásadě rovněž podléhaly příplatku EEG. Německý zákonodárce se však rozhodl snížit jeho částku, jako opatření k omezení nákladů, a tedy zachování konkurenceschopnosti.

3. 

Dne 25. listopadu 2014 usoudila Evropská komise, že snížení příplatku EEG pro některé podniky představuje státní podporu, která je s vnitřním trhem slučitelná, pouze pokud jsou splněny určité podmínky uvedené v článku 3 rozhodnutí (EU) 2015/1585 o režimu podpory SA.33995 (2013/C) (ex 2013/NN) [který zavedlo Německo na podporu elektřiny z obnovitelných zdrojů a uživatelů s vysokou spotřebou energie] ( 3 ).

4. 

Podpory (ve formě snížení příplatku EEG), které nesplňovaly podmínky uvedené v rozhodnutí 2015/1585 byly prohlášeny za neslučitelné s vnitřním trhem. Stalo se to v případě některých podniků skupiny Georgsmarienhütte GmbH, od kterých německé orgány v rámci plnění uvedeného rozhodnutí bezprostředně požadovaly navrácení příslušných částek.

5. 

Některé z podniků, kterým vznikla povinnost vrátit částky podpory, napadly jednání německých orgánů před předkládajícím soudem, přičemž tvrdily, že rozhodnutí 2015/1585 je neplatné. Německá vláda podala proti témuž rozhodnutí žalobu na neplatnost k Tribunálu (věc T‑47/15), kterou Tribunál zamítl rozsudkem ze dne 10. května 2016 ( 4 ).

6. 

Předkládající soud, který vyslechl argument podniků, které se na něj obrátily za účelem napadení rozhodnutí 2015/1585, pokládá předběžnou otázku týkající se platnosti uvedeného rozhodnutí; tato žádost o rozhodnutí o předběžné otázce vykazuje ojedinělé obtíže z hlediska jak procesního, tak meritorního.

7. 

Z procesního hlediska musí Soudní dvůr rozhodnout o uplatnění judikatury TWD Textilwerke Deggendorf ( 5 ) na takovou věc, jako je věc projednávaná, v níž různé podniky napadají před vnitrostátními soudy vnitrostátní rozhodnutí o navrácení podpory, kterou Komise prohlásila za protiprávní.

8. 

Soudní dvůr musí objasnit zejména: a) zda upřednostňuje přímou žalobu na neplatnost a prohlásí za nepřípustné předběžné otázky s podobným obsahem, nebo b) zda naopak nabídne prostor podnikům, které se obrátily na vnitrostátní soudy a umožní jim položit předběžnou otázku týkající se platnosti ve vztahu k rozhodnutí Komise, které prohlašuje podporu za protiprávní.

9. 

Z hlediska meritorního se spor připojuje k dlouhé sérii věcí týkajících se státních podpor v odvětví energetiky. Snížení příplatku EEG určitým energožroutům je průsečíkem opatření analyzovaných v judikatuře PreussenElektra ( 6 ) a v judikatuře Association Vent De Colère! a další ( 7 ). Soudní dvůr musí v této věci vyřešit otázku týkající se větší či menší kontroly finančních prostředků soukromých hospodářských subjektů ze strany státu, jako určujícího prvku pojmu státní podpora.

10.

Podle článku 1 tohoto rozhodnutí:

„Státní podpora na výrobu elektřiny z obnovitelných zdrojů a důlního plynu, včetně mechanismu jejího financování, která byla poskytnuta na základě zákona Erneuerbare-Energien-Gesetz 2012 (dále jen ‚zákon EEG z roku 2012‘) a kterou Německo zavedlo protiprávně v rozporu s čl. 108 odst. 3 Smlouvy, je slučitelná s vnitřním trhem s výhradou provedení závazku stanoveného v příloze I ze strany Německa.“

11.

Podle jeho článku 3:

„1.   Státní podpora spočívající ve snížení příplatku na financování podpory elektřiny z obnovitelných zdrojů (dále jen ‚příplatek EEG‘) v letech 2013 a 2014 u uživatelů s vysokou spotřebou energie (Besondere Ausgleichsregelung, ‚BesAR‘), kterou Německo zavedlo protiprávně v rozporu s čl. 108 odst. 3 Smlouvy, je slučitelná s vnitřním trhem, pokud spadá do jedné ze čtyř kategorií uvedených v tomto odstavci.

Pokud byla státní podpora poskytnuta podniku, který působí v některém odvětví uvedeném na seznamu v příloze 3 pokynů pro státní podporu v oblasti životního prostředí a energetiky na období 2014–2020 (dále jen ‚pokyny z roku 2014‘), je slučitelná s vnitřním trhem, jestliže podnik uhradil alespoň 15 % dodatečných nákladů vynaložených dodavateli elektřiny kvůli povinnostem souvisejícím s nákupem energie z obnovitelných zdrojů, které byly následně přeneseny na jejich zákazníky. Pokud podnik uhradil méně než 15 % těchto dodatečných nákladů, je státní podpora slučitelná v případě, jestliže podnik zaplatil částku, která odpovídá alespoň 4 % jeho hrubé přidané hodnoty, nebo v případě podniků, jejichž náročnost na elektrickou energii činí nejméně 20 %, alespoň 0,5 % hrubé přidané hodnoty.

Pokud byla státní podpora poskytnuta podniku, který nepůsobí v některém odvětví uvedeném na seznamu v příloze 3 pokynů z roku 2014, avšak jeho náročnost na elektrickou energii v roce 2012 činila nejméně 20 % a v tomto roce působil v odvětví, jehož intenzita obchodu dosahuje na úrovni Unie alespoň 4 %, je slučitelná s vnitřním trhem, jestliže podnik uhradil alespoň 15 % dodatečných nákladů vynaložených dodavateli elektřiny kvůli povinnostem souvisejícím s nákupem energie z obnovitelných zdrojů, které byly následně přeneseny na jejich zákazníky. Pokud podnik uhradil méně než 15 % těchto dodatečných nákladů, je státní podpora slučitelná v případě, jestliže podnik zaplatil částku, která odpovídá alespoň 4 % jeho hrubé přidané hodnoty, nebo v případě podniků, jejichž náročnost na elektrickou energii činí nejméně 20 %, alespoň 0,5 % hrubé přidané hodnoty.

Pokud byla státní podpora poskytnuta podniku způsobilému pro slučitelnou státní podporu na základě druhého nebo třetího pododstavce, výše příplatku EEG uhrazeného tímto podnikem však nedosáhla úrovně, jež se vyžaduje v těchto pododstavcích, jsou slučitelné tyto části podpory:

Pokud byla státní podpora poskytnuta podniku, který není způsobilý pro slučitelnou státní podporu na základě druhého nebo třetího pododstavce, a pokud podnik uhradil méně než 20 % dodatečných nákladů na příplatek bez snížení, jsou slučitelné tyto části podpory:

2.   Podpora, na kterou se odstavec 1 nevztahuje, není slučitelná s vnitřním trhem.“

12.

Podle čl. 6 odst. 1:

„Německo získá zpět od příjemců neslučitelnou podporu uvedenou v čl. 3 odst. 2 způsobem popsaným v příloze III.“

13.

Článek 7 ukládá Německu okamžité a účinné navrácení neslučitelné podpory, které má provést ve lhůtě čtyř měsíců ode dne oznámení rozhodnutí.

14.

Ustanovení § 40 zní takto:

„Bundesamt für Wirtschaft und Ausfuhrkontrolle [(Spolkový úřad pro hospodářství a kontrolu vývozu)] omezí na odběrné místo na žádost příplatek EEG, který je přenášen dodavateli elektřiny na konečné spotřebitele, kteří jsou výrobními podniky s vysokou spotřebou elektřiny nebo železničními podniky, v souladu s § 41 a § 42. K omezení dochází za účelem snížení nákladů na elektrickou energii a získání její mezinárodní a meziodvětvová schopnosti hospodářské soutěže, pokud tím nejsou ohroženy cíle zákona a omezení je slučitelné se zájmy všech odběratelů elektřiny.“

15.

Ustanovení § 41 zní takto:

[…]

16.

Ustanovení § 43 zní takto:

[…]

17.

Podrobná pravidla příplatku EEG byla upřesněna zvláště ve Verordnung zur Weiterentwicklung des bundesweiten Ausgleichsmechanismus (nařízení o mechanismu vyrovnání) ze dne 17. července 2009 ( 9 ), ve znění § 2 Gesetz zur Änderung des Rechtsrahmens für Strom aus solarer Strahlungsenergie und zu weiteren Änderungen im Recht der erneuerbaren Energien (zákon, kterým se provádějí změny právního rámce použitelného na energii ze slunečního záření a další změny v zákoně o obnovitelných energiích) ze dne 17. srpna 2012 ( 10 ), jakož i ve Verordnung zur Ausführung der Verordnung zur Weiterentwicklung des bundesweiten Ausgleichsmechanismus (nařízení k provedení nařízení o mechanismu vyrovnání) ze dne 22. února 2010 ( 11 ), ve znění Zweite Verordnung zur Änderung der Ausgleichsmechanismus-Ausführungsverordnung (druhé nařízení ke změně prováděcího nařízení o mechanismu vyrovnání) ze dne 19. února 2013 ( 12 ).

18.

Dne 18. prosince 2013 oznámila Komise Spolkové republice Německo rozhodnutí zahájit řízení podle čl. 108 odst. 2 SFEU ve vztahu k opatření na podporu elektřiny z obnovitelných zdrojů a k příplatku EEG sníženému pro velké spotřebitele elektřiny ( 13 ).

19.

Devět podniků skupiny Georgsmarienhütte podalo k Tribunálu samostatnou žalobu na neplatnost proti uvedenému (původnímu) rozhodnutí ( 14 ).

20.

Tribunál usneseními ze dne 9. června 2015:

21.

Uvedené čtyři podniky skupiny Georgsmarienhütte, které působí v oblasti výroby oceli, respektive slévárenství a zpracování oceli, proti usnesením Tribunálu ze dne 9. června 2015 nepodaly kasační opravný prostředek k Soudnímu dvoru. Nepodaly k Soudnímu dvoru ani žalobu na neplatnost proti rozhodnutí 2015/1585 na rozdíl od toho, co učinily ostatní podniky nacházející se ve stejné situaci ( 18 ) a sama německá vláda ( 19 ).

22.

Procesní strategie uvedených čtyř podniků skupiny Georgsmarienhütte spočívala v tom, že se obrátily na německé soudy a napadly (vnitrostátní) správní akty, která jim na základě rozhodnutí 2015/1585 nařizovaly vrátit částku podpory považované za protiprávní.

23.

V letech 2012 a 2013 bylo prostřednictvím správních rozhodnutí určených uvedeným čtyřem podnikům rozhodnuto snížit jim příplatek EEG, neboť jsou velkými spotřebiteli elektrické energie. Uvedená rozhodnutí byla částečně se zpětným účinkem zrušena prostřednictvím rozhodnutí ze dne 25. listopadu 2014 (tedy z téhož dne, kdy bylo přijato rozhodnutí 2015/1585) a zároveň německé orgány požádaly dotčené podniky o vrácení podpor v rozsahu, v němž je Komise považovala za protiprávní ( 20 ).

24.

Žalobci ve sporu v původním řízení napadli rozhodnutí o částečném zrušení před Bundesamt für Wirtschaft und Ausfuhrkontrolle (Spolkový úřad pro hospodářství a kontrolu vývozu, dále jen „BAFA“). Jelikož na stížnost neobdrželi výslovnou odpověď, podali dne 26. března 2015 žalobu k Verwaltungsgericht Frankfurt am Main (správní soud ve Frankfurtu nad Mohanem, Německo), přičemž uvedený soud položil následující předběžnou otázku týkající se platnosti:

„Porušuje rozhodnutí Evropské komise ze dne 25. listopadu 2014 [Commission Decision of 25.11.2014 on the aid scheme SA.33995 (2013/C) (ex 2013/NN) (implemented by Germany for the support of renewable electricity and of energy-intensive users), C(2014) 8786 final] Smlouvu o fungování Evropské unie tím, že Komise kvalifikovala omezení příplatku EEG jako podporu ve smyslu článku 107 SFEU?“

25.

Písemná vyjádření předložily podniky skupiny Georgsmarienhütte, německá vláda a Komise; výše uvedení se účastnili jednání, které se konalo dne 5. prosince 2017. Věc byla přidělena velkému senátu Soudního dvora.

26.

Komise tvrdí, že předběžná otázka je nepřípustná ze dvou důvodů:

27.

Německá vláda a podniky skupiny Georgsmarienhütte zpochybňují důvody uvedené Komisí, a mají naopak za to, že předběžná otázka je přípustná.

28.

„Výjimka TWD“ omezuje možnosti stran sporu nutit vnitrostátní soudy klást předběžné otázky s cílem zpochybnit platnost unijních aktů. Než budu analyzovat, zda se tato výjimka vztahuje na projednávanou věc, považuji za nezbytné prohloubit analýzu jejích základních rysů.

29.

V rámci žaloby před soudy členského státu může kdokoliv požádat, aby se obrátily na Soudní dvůr se žádostí o rozhodnutí o předběžné otázce týkající se „platnosti aktů přijatých orgány, institucemi nebo jinými subjekty Unie“, pokud posloužily jako základ pro rozhodnutí vnitrostátních orgánů, která jsou předmětem uvedené žaloby.

30.

Zahájit řízení o předběžné otázce je výhradním právem vnitrostátního soudu ( 22 ), který může konstatovat platnost unijního aku, avšak nikoli jeho neplatnost ( 23 ).

31.

V rozsudku TWD Soudní dvůr prohlásil, že „[…] požadavky právní jistoty vedou k vyloučení toho, aby příjemce podpory, který by byl mohl napadnout rozhodnutí Komise vydané na základě článku 93 Smlouvy, jehož předmětem byla tato podpora a který nechal uplynout závaznou lhůtu stanovenou k tomu účelu v třetím odstavci článku 173 Smlouvy, mohl před vnitrostátním soudem zpochybňovat legalitu tohoto rozhodnutí v případě žaloby proti opatřením k provedení tohoto rozhodnutí přijatým vnitrostátními orgány ( 24 )“.

32.

Od roku 1994 Soudní dvůr opakovaně potvrdil platnost judikatury TWD. Její poslední potvrzení a vymezení se nachází v rozsudku velkého senátu A a další ( 25 ), který v podstatě potvrzuje judikaturu Soudního dvora v předchozích věcech.

33.

Judikatura TWD tedy omezuje možnost zpochybnit legalitu unijních aktů zakládajících právní účinky, aby zajistila právní jistotu ( 26 ). Totéž omezení se vztahuje na členské státy ( 27 ). Není tím uzavřena možnost napadnout unijní akty, ale výkon tohoto práva se přesouvá na vlastní kolej: ten, kdo je nepochybně oprávněn akty napadnout, tak musí učinit ve stanovené lhůtě (v zásadě ve lhůtě dvou měsíců), a to před orgánem příslušným konstatovat jejich neplatnost (Tribunál) ( 28 ).

34.

Působnost judikatury TWD se tedy omezuje na případy, kdy by žaloba jednotlivce na neplatnost byla před Tribunálem zjevně přípustná. Tato okolnost dosud nastala v málo případech ( 29 ), bezpochyby z důvodu omezení, která ukládá článek 263 SFEU ( 30 ) ohledně aktivní legitimace jednotlivců ( 31 ) podat žalobu na zrušení k Tribunálu. Pokud není aktivní legitimace žalobců jasná, jednoznačná a zjevná, Soudní dvůr odmítá uplatnit výjimku TWD ( 32 ).

35.

Rovněž chci zdůraznit, že v rozsudku Banco Privado Português a Massa Insolvente do Banco Privado Português ( 33 ) Soudní dvůr zamítl použití toho, co by bylo možné kvalifikovat jako obrácenou výjimku TWD. V uvedené věci portugalský stát nepodal žalobu na neplatnost k Tribunálu proti rozhodnutí 2011/346/EU ( 34 ), které (neúspěšně) ( 35 ) napadly dva soukromé bankovní subjekty, avšak posléze v rámci řízení o předběžné otázce vznesené ve vnitrostátním sporu uplatňoval právní moc rozhodnutí, jakož i výjimku TWD ( 36 ).

36.

Výjimka TWD nebrání vnitrostátním soudům kdykoli bez návrhu či na návrh účastníků řízení (kteří zjevně nejsou aktivně legitimování podat žalobu na neplatnost) vznést předběžnou otázku, v níž vyjádří pochybnosti týkající se platnosti unijního aktu ( 37 ). Logika výjimky má za účel předcházet zneužívání opravných prostředků, které unijní právo poskytuje stranám sporu.

37.

Opakuji, že v tomto pojetí judikatura TWD nebrání vnitrostátnímu soudu vznášet předběžné otázky, pokud má sám pochybnosti ohledně platnosti unijního aktu, když má rozhodovat o vnitrostátních prostředcích jeho provádění ( 38 ). Není důvod, proč by výjimka TWD měla brzdit běžný mechanismus spolupráce vnitrostátního soudu a Soudního dvora prostřednictvím řízení o předběžné otázce.

38.

Souhrnně výjimka TWD požaduje: i) unijní akt; ii) neexistenci žaloby na neplatnost; iii) zjevnou a nezpochybnitelnou aktivní legitimaci jednotlivce napadnout unijní akt před Tribunálem žalobou na neplatnost a iv) vnitrostátní prováděcí opatření, proti kterým směřuje vnitrostátní soudní žaloba, v níž se uplatňuje neplatnost unijního aktu.

39.

Mám za to, že v tomto nastavení a navzdory tomu, že si vysloužila kritiku ( 39 ), je výjimka TWD naprosto smysluplná, a nevidím důvod navrhovat Soudnímu dvoru, aby ji zavrhl. Naopak ji považuji za jednu z doktrín, v nichž zásada stare decisis nabývá plného potenciálu.

40.

Mám za to, že výjimka TWD splňuje dva shodující se účely:

41.

V přímé žalobě je po výměně procesních písemností žalobce s orgánem, institucí nebo jiným subjektem Unie, autorem aktu, zahájeno kontradiktorní řízení před Tribunálem, v němž existují četné možnosti přijmout důkazní opatření. Tento mechanismus usnadňuje předkládání důkazních prostředků pro přesné určení skutečností kromě toho, že umožňuje vstup vedlejších účastníků do řízení (například konkurenční podniky, které neměly z podpory prospěch) ( 42 ).

42.

Ve sporech týkajících se státních podpor, které bývají skutkově i technicky složité, jsou výhody žaloby na neplatnost ještě jasnější ( 43 ). Na nich se zakládá logika výjimky TWD (není náhoda, že byla přijata ve věci týkající se státní podpory), tj. nutit zjevně aktivně legitimované jednotlivce k využití uvedeného druhu žaloby. Účastníci řízení tak mají dodatečnou záruku dvoustupňového řízení, neboť rozsudek Tribunálu lze napadnout před Soudním dvorem kasačním opravným prostředkem.

43.

Navíc v této specifické oblasti státních podpor (a v dalších podobných oblastech, na které odkazuje Komise ve svých vyjádřeních ( 44 )) může žádost o rozhodnutí o předběžné otázce vést ke vzniku dalších obtíží. Pokud jde o posouzení platnosti konkrétního rozhodnutí (nikoli všeobecně platných norem), jehož přezkum vyžaduje komplexní analýzu skutkového stavu a důkazů, s nevyhnutelnými technickými komponenty, ukazuje se vnitrostátní řízení jako nedostatečné k tomu, aby bez přítomnosti orgánu, který je autorem unijního aktu, mohl vnitrostátní soud „s dostačující přesností“ určit výsledek takové analýzy ( 45 ).

44.

Dalo by se namítnout, že tyto nedostatky jsou zhojitelné v průběhu řízení o předběžné otázce před Soudním dvorem. Nepochybně je tomu tak, avšak za cenu konverze vlastní funkce uvedeného řízení na řízení, které bylo podle soudní architektury Unie svěřeno Tribunálu. Jak správně připomíná Komise, nově zřízený Tribunál se měl zabývat „žalob[ami] vyžadující[mi] bližší zkoumání složitých skutečností[, ve vztahu k nimž] zlepší zřízení druhého stupně soudního řízení soudní ochranu zájmů jednotlivců“. Zřízení Tribunálu mělo umožnit „Soudnímu dvoru soustředit svou činnost na základní úkol, kterým je zajištění jednotného výkladu práva Společenství“ ( 46 ).

45.

Kritiky judikatury TWD, které zdůrazňují právo jednotlivců na účinnou soudní ochranu, se mi z tohoto úhlu nezdají přesvědčivé. Jednotlivci ve skutečnosti nemají právo na to, aby soud položil předběžnou otázku, ale mají právo – opakuji, pokud jsou nezpochybnitelně aktivně legitimovaní – napadnout unijní akt před Tribunálem, tedy před přirozeně příslušným soudem, který jim takovou ochranu poskytne.

46.

Rovněž nesouhlasím s myšlenkou, že účastníci řízení musí mít svobodu zvolit si procesní strategii, kterou upřednostňují, takže ve lhůtě stanovené v článku 263 SFEU mohou volit mezi: a) podáním žaloby na neplatnost k Tribunálu a b) dovoláváním se neplatnosti aktu před vnitrostátními soudy a naléháním, aby položily Soudnímu dvoru předběžnou otázku.

47.

Mám za to, že tato svoboda zvolit si soud není žádoucí a nerespektuje přednost žaloby na neplatnost jako vhodného prostředku, zakotveného v článku 263 SFEU, pro rozhodování o platnosti unijních aktů napadených žalobci, kteří jsou zjevně aktivně legitimovaní. Tato možnost by podporovala proliferaci procesně složitých situací (jako je situace v projednávané věci), které narušují fungování systému žalob v unijním právu ( 47 ).

48.

Výjimka TWD nemá bránit pouze obcházení lhůty pro podání žaloby na neplatnost. Opakuji, že jejím cílem je rovněž upřednostňovat žalobu na neplatnost před řízením o předběžné otázce, coby běžný prostředek k napadení unijních aktů, když má jednotlivec teoreticky možnost použít oba prostředky.

49.

Z této perspektivy není jediným relevantním faktorem okamžik, kdy se jednotlivec obrátí na vnitrostátní soud a navrhne mu podání předběžné otázky, jako alternativu k žalobě na neplatnost. Ve věcech TWD a Nachi Europe ( 48 ) se žalobci obrátili na vnitrostátní soudy po uplynutí lhůty k podání žaloby na neplatnost, což je obvyklý předpoklad pro uplatnění judikatury TWD. Mám však za to, že citovaná judikatura se vztahuje také na situace, kdy se jednotlivec obrátí na vnitrostátní soudy a nepřímo zpochybní platnost unijního aktu v průběhu lhůty, v níž by mohl podat k Tribunálu žalobu na neplatnost proti uvedenému aktu.

50.

Není logické, aby výjimka TWD závisela na tom, kdy se zjevně aktivně legitimovaní jednotlivci chtějí obrátit na vnitrostátní soudy, ani na větší či menší správní rychlosti vnitrostátních orgánů při přijímání rozhodnutí o uplatnění unijního aktu. Naopak určující skutečností je, že uvedení jednotlivci pominuli podání žaloby k Tribunálu, přičemž věděli, že jde o soud, který je na základě článku 263 SFEU příslušný.

51.

Společnost Georgsmarienhütte a další tři podniky napadly před předkládajícím soudem rozhodnutí BAFA ze dne 3. prosince 2014 (která jim nařizují vrácení podpory), v době, kdy ještě nebylo rozhodnuto o stížnosti, kterou podaly k uvedenému orgánu. Použitím procesních možností, které jim nabízí jejich právní řád pro reakce na nečinnost správních orgánů, byla jejich soudní žaloba podána, dalo by se říci s předstihem, dne 26. března 2015, a dovolávaly se v ní neplatnosti rozhodnutí 2015/1585. Již bylo vysvětleno, že nepodaly žalobu na neplatnost proti uvedenému rozhodnutí navzdory tomu, že předtím napadly před Tribunálem rozhodnutí o zahájení řízení o státní podpoře (což je samozřejmě krok předcházející konečnému rozhodnutí).

52.

Tato souslednost událostí (a opomenutí) nutí k soustředění pozornosti na dva faktory: a) aktivní legitimace uvedených podniků a b) vliv lhůty pro napadení rozhodnutí 2015/1585 před Tribunálem.

53.

Byly společnost Georgsmarienhütte a další tři podniky zjevně aktivně legitimovány k podání žaloby na neplatnost proti rozhodnutí 2015/1585?

54.

Rozhodnutí 2015/1585 je podle jeho článku 10 určeno Spolkové republice Německo. Podle čl. 263 čtvrtého pododstavce SFEU může fyzická nebo právnická osoba podat žalobu na neplatnost proti aktu, který jí není určen, pouze pokud se jí bezprostředně a osobně dotýká. V důsledku toho je třeba určit, zda je to případ žalujících podniků.

55.

Zaprvé podniky žalující ve sporu v původním řízení jsou bezprostředně dotčeny rozhodnutím 2015/1585, pokud má uvedené rozhodnutí – podle ustálené judikatury Soudního dvora ( 49 )– bezprostřední účinky na jejich právní situaci a svému adresátovi (Německo), pověřenému jeho provedením, neponechává žádnou posuzovací pravomoc, přičemž toto provedení má být čistě automatické povahy, aniž je třeba použít další prostředkující předpisy.

56.

Články 6 a 7 rozhodnutí 2015/1585 ukládají Německu povinnost získat zpět nezaplacenou část příplatku EEG kvalifikovanou jako protiprávní podporu za uvedených podmínek. Uvedená dvě ustanovení stanoví způsob vymáhání (odkazem na přílohu III), účtování úroků a způsob jejich výpočtu, a ukládají Německu povinnost navrácení provést s okamžitým účinkem a v plné výši, a zajistit, aby bylo toto rozhodnutí provedeno ve lhůtě čtyř měsíců ode dne jeho oznámení. Německo nemá žádnou posuzovací pravomoc a rozhodnutí 2015/1585 má účinky na podniky prostřednictvím pouhého správního uplatnění ze strany vnitrostátních orgánů.

57.

Zadruhé je třeba určit, zda uvedené podniky jsou rozhodnutím 2015/1585 osobně dotčeny ve smyslu judikatury Soudního dvora, podle které,

58.

V případě státních podpor podnik v zásadě nemůže napadnout rozhodnutí Komise, jímž je zakázán režim podpor v určitém odvětví, jestliže je tímto rozhodnutím dotčen pouze z důvodu své příslušnosti k tomuto odvětví a svého postavení osoby potenciálně oprávněné k využívání uvedeného režimu ( 52 ). Nicméně podle Soudního dvora:

59.

Čtyři podniky žalující ve sporu v původním řízení, jako konkrétní příjemci omezení příplatku EEG, které jim přiznala BAFA, musí vrátit jejich částku, neboť rozhodnutí 2015/1585 prohlásilo tato snížení za částečně protiprávní, jako státní podporu, a nařídilo jejich vrácení (podle jeho článků 6 a 7). Německé orgány, které postupovaly velmi pečlivě, přijaly na základě rozhodnutí 2015/1585 opatření k vymáhání. Uvedené čtyři podniky jsou tedy osobně dotčeny, ve výše uvedeném smyslu, posledně uvedeným rozhodnutím, což je zjevně aktivně legitimuje napadnout uvedené rozhodnutí před Tribunálem.

60.

Uvedené podniky nemohly v tomto ohledu mít žádnou pochybnost, což dokazuje skutečnost, že podaly žaloby na neplatnost proti rozhodnutí Komise, kterým zahájila řízení za účelem ověření legality státní podpory. Navíc měly v úmyslu rozšířit svá původní návrhová žádání tak, aby zahrnovala také napadení konečného rozhodnutí Komise ( 54 ), jakmile bylo přijato. Paradoxně později proti uvedenému rozhodnutí 2015/1585 nepodaly žalobu na neplatnost, jak jim navrhl Tribunál ( 55 ). Ostatní energožrouti nacházející se v podobné situaci skutečně podali tyto žaloby na neplatnost, jejichž projednávání Tribunál přerušil v očekávání konečného rozhodnutí v pilotní věci Německo v. Komise.

61.

Za těchto okolností mám za to, že je třeba uplatnit výjimku TWD vůči čtyřem podnikům, které nepodaly k Tribunálu žalobu na neplatnost proti rozhodnutí 2015/1585, ačkoli k tomu byly jasně a zjevně aktivně legitimovány.

62.

Na jednání bylo uvedeno, že „úplné a konečné znění“ rozhodnutí 2015/1585 bylo žalujícím podnikům dáno k dispozici dne 6. ledna 2015, v průběhu řízení před Tribunálem vedeného proti zahájení řízení o státních podporách ( 56 ).

63.

Vzhledem k tomu, že (s ohledem na datum přijetí velmi opožděné) zveřejnění rozhodnutí 2015/1985 nebylo podmínkou jeho účinnosti, neboť stačilo, že bezprostředně a osobně dotčené podniky se s ním věrohodně seznámily, jak tomu v projednávané věci bylo, začala lhůta pro napadení uvedeného rozhodnutí dotčenými podniky plynout dne 6. ledna 2015, jak bylo potvrzeno na jednání ( 57 ).

64.

S ohledem na to dvouměsíční lhůta stanovená v článku 263 SFEU (prodloužená o deset dnů z důvodu vzdálenosti ( 58 )) již ve vztahu k uvedeným podnikům uplynula, když dne 26. března 2015 podaly žalobu k předkládajícímu soudu. Vzhledem k uplynutí lhůty nemohly „obejít skutečnost, že […] má vůči [nim] [rozhodnutí 2015/1585] konečnou povahu ( 59 )“, prostřednictvím žaloby podané k vnitrostátním soudům s cílem napadnout platnost uvedeného rozhodnutí.

65.

I kdyby nebyla překročena uvedená lhůta, byla by v souladu s úvahami uvedenými výše výjimka TWD použitelná. Již jsem uvedl, že německé orgány předvedly mimořádnou rychlost, když schválily vnitrostátní opatření k navrácení podpor již v den přijetí samotného rozhodnutí, dne 25. listopadu 2014. Nezdá se mi příliš logické uplatňovat na uvedené podniky výjimku TWD, pokud by se obrátily na německé soudy po uplynutí dvou měsíců od okamžiku, kdy se věrohodně seznámily s rozhodnutím 2015/1585, a nikoli v případě, kdy by žaloba k uvedeným soudům byla vzhledem k rychlosti jednání vnitrostátních správních orgánů podána před uplynutím uvedené lhůty.

66.

V souhrnu mám za to, že na projednávanou žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se vztahuje doktrína TWD, a proto navrhuji prohlásit ji za nepřípustnou.

67.

Komise na podporu druhé námitky nepřípustnosti uplatňuje judikaturu Adiamix ( 60 ). Podle jejího názoru předkládající soud autonomně nepřezkoumal ani nevysvětlil důvody pochybností o platnosti rozhodnutí 2015/1585, neboť pouze odkázal na odůvodnění uvedená žalobkyněmi.

68.

Podle Soudního dvora „je důležité, aby vnitrostátní soud uvedl konkrétní důvody, které jej vedly k pochybnostem o platnosti některých ustanovení unijního práva, a tedy důvody neplatnosti, které mohou být podle jeho názoru přijaty (v tomto smyslu viz zejména rozsudek ze dne 21. března 2000, Greenpeace France a další, C‑6/99, EU:C:2000:148, bod 55, jakož i usnesení ze dne 18. dubna 2013, Adiamix, C‑368/12, EU:C:2013:257, bod 22). Takový požadavek vyplývá rovněž z čl. 94 písm. c) jednacího řádu Soudního dvora ( 61 )“.

69.

Kromě toho nemají podle ustálené judikatury Soudního dvora informace poskytnuté v předkládacích rozhodnutích pouze umožnit Soudnímu dvoru, aby podal užitečné odpovědi, ale mají rovněž poskytnout vládám členských států, jakož i ostatním zúčastněným možnost předložit jejich vyjádření v souladu s článkem 23 statutu Soudního dvora Evropské unie. Je na Soudním dvoru zajistit, aby tato možnost byla zachována s ohledem na to, že na základě tohoto článku jsou zúčastněným oznamována pouze předkládací rozhodnutí společně s překladem do úředního jazyka každého členského státu, a není jim poskytnut vnitrostátní spis, který byl Soudnímu dvoru případně předán předkládajícím soudem ( 62 ). Proto skutečnost, že vnitrostátní soud odkazuje na vyjádření stran sporu v původním řízení, která se mohou lišit v závislosti na jejich zájmech, vládám, unijním orgánům a ostatním dotčeným osobám nezaručuje možnost předložit odpovídající vyjádření v řízení o předběžné otázce ( 63 ).

70.

V projednávané věci předkládající soud neuvádí vlastní pochybnosti ohledně platnosti rozhodnutí 2015/1985 a omezuje se v tomto ohledu na následující tvrzení:

„Žalobkyně v tomto řízení vyjádřily pochybnosti o výkladu unijního práva (článků 107 SFEU a 108 SFEU), z něhož vychází Komise. […]

Ohledně konkrétních tvrzení žalobkyň a pro zamezení opakování odkazuje soud na argumentaci v žalobě ze dne 26. března 2015. […]

Žalobkyně uvedly ohledně této skutečnosti důvodné pochybnosti, což je dostačující pro podání žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce Soudnímu dvoru […]

Podmínkou pro podání žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce tedy není, aby zdejší soud sdílel pochybnosti uvedené žalobkyněmi ohledně výkladu článků 107 a 108 SFEU provedeného Komisí. Soud v každém případě považuje pochybnosti o rozhodnutí Komise uvedené žalobkyněmi za závažné ( 64 ).“

71.

Po přečtení této části předkládacího usnesení mám za to, že striktní uplatnění judikatury shrnuté v předcházejících bodech vede k nepřípustnosti předběžné otázky, a to s ohledem na nedostatek vlastního odůvodnění.

72.

Uznávám však, že v jiných případech Soudní dvůr uvedenou judikaturu uplatňoval s větší flexibilitou, s ohledem na to, že mechanismus předběžných otázek je inspirován myšlenkou soudní spolupráce. Z tohoto pohledu lze zamítnout námitku nepřípustnosti s ohledem na to, že předkládací usnesení jako pochybnosti přebírá argumenty účastníků řízení týkající se neplatnosti rozhodnutí 2015/1585.

73.

Podpůrně, pro případ, že by Soudní dvůr měl za to, že je třeba předběžnou otázku připustit, analyzuji, zda je rozhodnutí 2015/1585 neplatné z důvodu kvalifikace omezení příplatku EEG jako státní podpory ve smyslu článku 107 SFEU.

74.

Odstavec 1 uvedeného článku prohlašuje podpory poskytované v jakékoli formě státem nebo ze státních prostředků, které narušují nebo mohou narušit hospodářskou soutěž tím, že zvýhodňují určité podniky nebo určitá odvětví výroby, pokud ovlivňují obchod mezi členskými státy, za neslučitelné s vnitřním trhem.

75.

Pro konstatování neslučitelnosti podpory je tedy třeba souběh čtyř podmínek: a) musí se jednat o státní zásah nebo zásah za použití státních prostředků; b) tento zásah je způsobilý ovlivnit obchod mezi členskými státy; c) tento zásah přiznává výhodu svému příjemci a d) narušuje nebo hrozí narušením hospodářské soutěže ( 65 ).

76.

Není sporu o tom, že omezení příplatku EEG ve prospěch energožroutů splňuje druhou (způsobilost ovlivnit obchod mezi členskými státy) a čtvrtou podmínku (narušení nebo hrozba narušením hospodářské soutěže). Naopak není jednoznačné, jak je tomu v případě zbývajících dvou podmínek, což vede k nutnosti objasnit, zda uvedené omezení poskytuje selektivní výhodu podnikům-příjemcům, a především určit, zda je opatření zásahem státu a předpokládá použití státních prostředků.

77.

Vzhledem k neexistenci vlastních úvah předkládajícího soudu ohledně některých klíčových zvažovaných bodů (konkrétně ohledně funkcí kontroly a dohledu německých orgánů ve vztahu k řízení finančních prostředků plynoucích z příplatku EEG), je třeba řídit se tím, co v tomto ohledu uvádí rozhodnutí 2015/1585, s výhradou jasného prokázání, že Komise při jeho vydání pochybila.

78.

V kontextu, který je relevantní v projednávané věci, je výhodou veškerý hospodářský prospěch, kterého by podnik nemohl dosáhnout za běžných tržních podmínek, tedy bez zásahu státu ( 66 ). Výhoda existuje, pokud se finanční situace podniku zlepší v přímém důsledku státního zásahu, a nikoli působením volného trhu.

79.

Do pojmu „státní podpora“ jsou zahrnuty jak pozitivní výhody (například dotace), tak státní opatření, která snižují náklady, jež obvykle zatěžují rozpočet podniku ( 67 ).

80.

Mám za to, že omezením příplatku EEG pro podniky, které spotřebovávají velká množství energie, jim německé orgány poskytly nepopiratelnou hospodářskou výhodu, neboť brání provozovatelům přenosové soustavy a dodavatelům elektřiny vybírat dodatečné náklady na elektřinu EEG spotřebovanou uvedenými podniky, které by jinak musely hradit.

81.

Ustanovení § 40 zákona EEG z roku 2012 stanoví omezení částky příplatku EEG, kterou dodavatelé elektřiny mohou zatížit spotřebitele velkého množství elektrické energie: BAFA vydá na žádost správní dokument, který zakazuje dodavateli elektřiny požadovat příplatek EEG v plné výši od konečného spotřebitele, pokud je konečným spotřebitelem podnik energožrout. Ustanovení § 41 zákona EEG z roku 2012 podřizuje snížení příplatku splnění určitých podmínek ze strany uvedených podniků, které se pojí hlavně s objemem spotřeby elektřiny.

82.

Německá vláda uznává, že režim výjimky z uvedených ustanovení má za cíl snížit hospodářské přetížení, které pro energožrouty vyplývá z podpory výroby elektřiny EEG. Uvedeným režimem tedy má být omezen jeden z nákladů, jež obvykle zatěžuje rozpočet uvedených podniků.

83.

Žalobkyně a německá vláda však uvádějí, že omezení příplatku EEG ani tak neposkytuje výhodu energožroutům, jako kompenzuje jejich konkurenční znevýhodnění ve vztahu k podnikům z jiných členských států.

84.

Uvedený argument nebrání kvalifikaci opatření jako výhody, i kdyby jen proto, že je v rozporu s judikaturou Soudního dvora: okolnost, že členský stát usiluje jednostrannými opatřeními o sblížení soutěžních podmínek, které existují v určitém hospodářském odvětví s těmi, které existují v ostatních členských státech, nemůže zbavit tato opatření povahy podpory ( 68 ).

85.

Navíc Komise předložila údaje ( 69 ), které vyvracejí skutkový předpoklad, na kterém se uvedený argument zakládá: nezdá se, že by ceny elektrické energie, které v Německu platí uvedené podniky, byly navzdory příplatku EEG vyšší než ceny odpovídající průměru zemí Unie. Údajné konkurenční znevýhodnění uvedených podniků tedy není potvrzeno.

86.

Žalobkyně rovněž tvrdí, že „normálními tržními podmínkami“ je třeba rozumět podmínky v případě naprosté neexistence příplatku EEG, a nikoli podmínky vytvořené jeho zavedením. Takto by omezení příplatku EEG ve vztahu k nim nebylo výhodou, protože by neexistoval omezitelný příplatek EEG.

87.

Toto tvrzení také není přesvědčivé. Příplatek EEG je mechanismus, který zatěžuje dalšími náklady všechny subjekty německé přenosové soustavy, takže mezi normální tržní podmínky je pro účely určení, zda existuje výhoda, třeba zahrnout i podmínky, které nastaly po zavedení příplatku EEG. Omezení uvedeného příplatku pro energožrouty implikuje existenci výjimky, která jim poskytuje zvláštní výhodu, neboť snižuje cenu, kterou by jinak museli platit za elektřinu, kterou spotřebovávají.

88.

Pro konstatování existence státní podpory je navíc nezbytné, aby výhoda poskytnutá podnikům byla selektivní. Žalobkyně argumentují, že omezení příplatku není ve vztahu k nim selektivní, neboť je objektivně odůvodněné a je nezbytné pro zachování základních práv.

89.

S ohledem na judikaturu Soudního dvora ( 70 ) nelze přijmout ani tento argument. Souhlasím s Komisí, že omezení příplatku EEG je selektivní, neboť zvýhodňuje pouze některé podniky, které spotřebovávají velká množství elektrické energie ve výrobním odvětví.

90.

Selektivita výhody se snáze určuje v případě pozitivních opatření, z nichž má výhodu jeden nebo více konkrétně identifikovaných podniků. Naproti tomu je těžší selektivitu konstatovat, když členské státy přijmou pravidla použitelná na subjekty, které splňují určitá kritéria, v důsledku čehož se sníží jejich hospodářská zátěž. Omezení příplatku EEG pro energožrouty spadá do této (druhé) skupiny případů.

91.

V těchto případech se analýza selektivity provádí ve třech etapách:

92.

V systému, který zavedl zákon EEG z roku 2012, je obecný režim takový, že příplatek EEG hradí všichni spotřebitelé elektrické energie (ve skutečnosti zákon zakotvuje možnost, aby se příplatek promítl na spotřebitele, jak k tomu v praxi vždy dochází).

93.

Omezení příplatku EEG pro některé společnosti výrobního odvětví, jako jsou žalobkyně, je výjimkou z obecného režimu, z níž mají prospěch pouze uvedené společnosti, a nikoli podniky, které spotřebovávají elektrickou energii v jiných odvětvích. Omezení příplatku EEG pro tyto energožrouty je tudíž selektivní.

94.

Žalobkyně tvrdí, že omezení příplatku EEG, který musí platit, přispívá k ochraně klimatu a životního prostředí, jakož i k udržitelnému rozvoji a záruce dodávek energií. Avšak tyto důvody obecného zájmu jsou vlastní obecnému režimu příplatku EEG, nikoli jeho omezení pro zvláštní kategorii průmyslových subjektů. Navíc (částečným) osvobozením od obecné zátěže, kterou představuje příplatek EEG, je tato kategorie hospodářských subjektů pobízena k větší spotřebě elektřiny a snižují se příjmy dostupné k financování zdrojů obnovitelné energie. Tento důvod tedy nemůže podle judikatury Soudního dvora odůvodnit výjimku ( 72 ).

95.

Rovněž není opatření odůvodněno údajnou ochranou základních práv, na kterou odkazují žalující podniky. Podle nich by zaplacení příplatku EEG v plné výši znamenalo takové zvýšení jejich výrobních nákladů, že by jim to bránilo v rozvoji jejich hospodářských činností, a tím by byl porušen článek 16 Listiny základních práv Evropské unie, který zaručuje svobodu podnikání.

96.

Kromě toho, že se jedná o externí důvod obecného zájmu, který není vlastní obecnému režimu příplatku EEG, ani podniky, ani německá vláda nepředložily přesné údaje pro odůvodnění toho, že placení uvedeného příplatku za podmínek stanovených v rozhodnutí 2015/1585 by ohrožovalo jejich další existenci. Tento nedostatek důkazů dostačuje k vyvrácení souvisejícího tvrzení, aniž je třeba provést analýzu vztahu mezi svobodou podnikání a obsahem opatření odvětvové regulace.

97.

Nakonec je třeba připomenout, že Evropská komise v rozhodnutí 2015/1585 uznala, že podporu podle zákona EEG z roku 2012 (tedy snížení nákladů plynoucích z podpory EEG) lze povolit, pokud jsou splněna „kritéria způsobilosti stanovená v bodech 185, 186 a 187 pokynů z roku 2014 ( 73 )“ a uvedené snížení „je přiměřené podle kritérií stanovených v bodech 188 a 189 pokynů z roku 2014 ( 74 )“.

98.

Tím se uznává, že pokud by příplatek EEG skutečně ohrožoval konkurenční postavení podniků s vysokou spotřebou energie v mezích stanovených v pokynech z roku 2014, bylo by jeho omezení slučitelné s vnitřním trhem. Nejde tedy o absolutní zákaz snižování tohoto nákladu, ale o zákaz snížit ho nad rámec toho, co povolují pokyny. Ve věci v původním řízení nebylo prokázáno, že podmínky uložené v rozhodnutí 2015/1585 toto kritérium nesplňují.

99.

V konečném důsledku poskytuje snížení příplatku stanovené zákonem EEG z roku 2012 selektivní výhodu podnikům – příjemcům tohoto výjimečného režimu, ve srovnání s obecným režimem použitelným na ostatní spotřebitele.

100.

Podle judikatury Soudního dvora, aby mohla být selektivní výhoda kvalifikována jako „podpora“ ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU, musí být jednak poskytnuta přímo nebo nepřímo za použití státních prostředků, a jednak musí být přičitatelná státu ( 75 ). Jde o dvě kumulativní podmínky ( 76 ), které jsou nicméně zvažovány společně při posouzení opatření v souladu s uvedeným ustanovením.

101.

Žalující podniky a německá vláda mají v podstatě za to, že omezení příplatku EEG ve prospěch uvedených podniků není přičitatelné státu ani nevyžaduje použití státních prostředků.

102.

Pro posouzení, zda je opatření přičitatelné státu, je podle judikatury Soudního dvora třeba nejprve analyzovat, zda se orgány veřejné moci účastnily jeho přijetí. Tak tomu zjevně je, pokud selektivní výhody pro jednu kategorii podniků byly stanoveny zákonem ( 77 ).

103.

Jak příplatek EEG, tak jeho snížení ve prospěch určitých energožroutů ve výrobním odvětví byly stanoveny v zákoně EEG z roku 2012 (§ 40 a § 44). Snížení není uvedeným podnikům udělováno spontánně dodavateli elektřiny, ale je odvozeno z právních a správních předpisů přijatých německým státem, které upravují jeho právní režim. Považuji tedy za nepopiratelné, že poskytnutí uvedené výhody je přičitatelné uvedenému státu.

104.

Kromě přičitatelnosti státu je třeba, aby opatření znamenalo použití státních prostředků ve prospěch podniků – příjemců.

105.

Soudní dvůr vykládá pojem „státní prostředky“ široce, takže zahrnuje nejen veřejný sektor v úzkém slova smyslu, ale za určitých okolností také některé soukromé subjekty.

106.

Nepřímé snížení příjmů státu způsobené přijetím vnitrostátních předpisů či opatření, pokud je jim takový důsledek vlastní, není použitím státních prostředků ( 78 ). Výjimka z ustanovení pracovního práva, která mění rámec smluvních vztahů mezi podniky a zaměstnanci se nepovažuje za použití státních prostředků, navzdory tomu, že může snížit příspěvky na sociální zabezpečení či daně, které mají podniky a zaměstnanci platit státu ( 79 ).

107.

Velké obtíže pro určení, zda jde o použití státních prostředků, nastávají, když státy schválí mechanismy zásahů do hospodářského života, v jejichž důsledku mohou určité podniky získat selektivní výhodu. Konkrétně spadají do šedé zóny případy zásahu státu, které jsou nad rámec přijetí pouhého obecného regulačního předpisu pro odvětví, avšak neprojeví se přímým použitím finančních prostředků. V projednávané věci jde o takový případ, pro jehož řešení je nutné nejprve věnovat pozornost složité (a nikoli vždy lineární) judikatuře Soudního dvora v této oblasti.

108.

Státní zásah či zásah za použití státních prostředků zahrnuje jak podpory poskytnuté přímo státem, tak podpory poskytnuté orgány veřejné moci či soukromými subjekty zřízenými či určenými ke správě podpory ( 80 ). Unijní právo nemůže uznat, aby pouhé vytvoření autonomních orgánů pověřených distribucí uvedených zisků umožnilo obcházet předpisy týkající se státních podpor ( 81 ).

109.

Státní opatření, které upřednostňuje určité podniky nebo určité produkty neztrácí povahu bezplatné výhody tím, že je zcela či zčásti financováno z poplatků uložených orgánem veřejné moci a uplatňovaných na dotčené podniky ( 82 ).

110.

Článek 107 odst. 1 SFEU totiž zahrnuje veškeré finanční prostředky, které mohou orgány veřejné správy skutečně použít k podpoře podniků, aniž je rozhodné, zda tyto prostředky trvale patří do majetku státu, či nikoli. I když částky odpovídající podpoře nejsou trvale ve vlastnictví státní pokladny, skutečnost, že zůstávají neustále pod veřejnou kontrolou, a tudíž jsou k dispozici příslušným vnitrostátním orgánům, stačí k tomu, aby byly kvalifikovány jako „státní prostředky“ ( 83 ).

111.

Pokud jde o odvětví elektrické energie, v rozsudku ze dne 19. prosince 2013, Association Vent De Colère! a další, Soudní dvůr potvrdil, že „finanční prostředky pocházející z povinných příspěvků uložených právními předpisy členského státu, které jsou spravované a rozdělované v souladu s těmito právními předpisy, lze považovat za státní prostředky ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU, i když jsou spravovány subjekty, které jsou od veřejné moci oddělené ( 84 )“.

112.

Z uvedené judikatury plyne, že rozhodující skutečností pro potvrzení, zda jsou sporné prostředky státní ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU, je míra zásahu a kontroly nad uvedenými prostředky ze strany orgánů veřejné moci.

113.

Neexistence kontroly ze strany orgánů veřejné moci vysvětluje, proč Soudní dvůr nepovažuje za podporu například případy, kdy jsou prostředky členů stavovské organizace určeny k financování konkrétního účelu v zájmu uvedených členů, o kterém rozhoduje soukromá organizace a má čistě obchodní záměr, přičemž ve vztahu k těmto prostředkům stát funguje pouze jako prostředek k zajištění závazné povahy příspěvků zavedených obchodními organizacemi. Příklady takových případů jsou věci Pearle ( 85 ) a Doux Élevages ( 86 ).

114.

Neexistence státní kontroly ze strany orgánů veřejné moci nad převody finančních prostředků také vysvětluje, proč Soudní dvůr nepovažuje za podporu případy předpisů, které vedou k přerozdělování finančních prostředků od jednoho soukromého subjektu na jiný, bez dodatečného zásahu státu. V zásadě nedochází k použití státních prostředků, pokud peníze plynou od jednoho soukromého subjektu přímo k jinému, aniž jdou přes orgán veřejné moci či soukromou organizaci určenou státem k řízení převodu ( 87 ).

115.

K použití státních prostředků nedochází ani v případech, kdy podniky, většinou soukromé, nejsou státem zmocněny k tomu, aby spravovaly státní prostředky, ale mají jen povinnost výkupu za použití vlastních finančních prostředků ( 88 ). To je případ v rozsudku PreussenElektra, podle kterého povinnost uložená členským státem soukromým dodavatelům elektřiny vykoupit elektřinu vyrobenou z obnovitelných zdrojů energie za minimální stanovené ceny nezpůsobuje žádný přímý ani nepřímý přesun státních prostředků ve prospěch podniků, které vyrábějí tento typ elektřiny; tento závěr nemůže být vyvrácen okolností, že nižší zisky podniků podřízených této povinnosti pravděpodobně způsobí snížení daňových příjmů, neboť tento následek je takovému opatření vlastní ( 89 ). V uvedeném případě dotčené podniky (tedy soukromí dodavatelé elektřiny) byly vázány povinností vykupovat určitý druh elektřiny z vlastních finančních prostředků, ale nebyly určeny státem ke správě režimu podpor.

116.

Soudní dvůr neměl ani za to, že existuje státní kontrola (a tudíž použití státních prostředků) v polském mechanismu, který ukládal dodavatelům elektřiny povinnost prodat konečným odběratelům podíl elektřiny vyráběné kogenerací představující 15 % jejich ročního prodeje elektřiny ( 90 ).

117.

O státní kontrolu a převod státních prostředků se však jedná v případě, kdy poplatky hrazené soukromými osobami procházejí veřejnoprávním nebo soukromým subjektem, který je určen k jejich rozdělování příjemcům. Tak tomu bylo ve věci Essent Netwerk Noord, v níž soukromý subjekt dostal na základě zákona povinnost vybírat jménem státu přípatek k ceně (sazbě) za elektřinu, a měl povinnost jej přerozdělovat příjemcům, aniž byl oprávněn použít jej k jiným účelům, než byly určeny zákonem. Celková částka uvedeného příplatku (který Soudní dvůr kvalifikoval jako daň) byla pod veřejnou kontrolou, což stačilo k jeho kvalifikaci jako státního prostředku ( 91 ).

118.

Soudní dvůr rovněž konstatoval státní kontrolu ve věci Vent de Colère! a další, v níž existoval mechanismus financovaný všemi konečnými spotřebiteli, který plně kompenzoval dodatečné náklady podniků podřízených povinnosti vykupovat elektrickou energii ve větrných elektrárnách (za cenu vyšší, než je tržní cena). Docházelo k zásahu za použití státních prostředků, a to i když se uvedený mechanismus zčásti zakládal na přímém převodu prostředků mezi soukromými subjekty ( 92 ).

119.

Stejné logiky se drží usnesení Soudního dvora ve věci Elcogás, v níž šlo o to, „zda [se] částky poskytnuté soukromému podniku na výrobu elektrické energie, které jsou financovány všemi konečnými uživateli elektrické energie nacházejícími se na vnitrostátním území […] považují za podporu poskytovanou státy nebo ze státních prostředků ( 93 )“.

120.

Odpověď Soudního dvora byla, že mechanismus kompenzace dodatečných nákladů, z něhož měl prospěch uvedený podnik (financovaný prostřednictvím konečné ceny elektřiny uplatňované vůči všem španělským spotřebitelům a uživatelům přenosové a distribuční soustavy na vnitrostátním území), je třeba považovat za zásah státu či zásah za použití státních prostředků ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU. V této souvislosti nebylo „podstatné, že částky určené ke kompenzaci dodatečných nákladů nepocházejí ze zvláštního navýšení sazby za elektřinu a že podle vnitrostátního práva nespadá předmětný mechanismus financování v úzkém slova smyslu do kategorií daně, daňového odvodu nebo parafiskálního poplatku ( 94 )“.

121.

Tato veřejná kontrola rovněž existuje, a proto dané prostředky Soudní dvůr považuje za státní, pokud jde o příjmy, které podle dánského režimu byly vytvářeny za účelem kompenzace veřejné společnosti (TV2 Reklame) za podporu, kterou spravuje a která spočívá v právu prodávat reklamní prostor na TV2 ( 95 ).

122.

Podle německé vlády a žalujících podniků jsou příplatek EEG a jeho omezení pro určité energožrouty mechanismy zavedené zákonem, avšak neznamenají použití státních prostředků, ani nepodléhají kontrole německých orgánů. Podle nich tento mechanismus spadá pod judikaturu PreussenElektra, protože zákon EEG z roku 2012 neprovedl podstatné změny německé právní úpravy z roku 1990, kterou Soudní dvůr nepovažoval za státní podporu.

123.

Naopak Komise, jak učinila již v rozhodnutí 2015/1585, tvrdí, že došlo k převodu prostředků ve prospěch podniků s vysokou spotřebou elektrické energie, a to pod kontrolou německých orgánů. Podle Komise jde o mechanismus podpory obnovitelných energií odlišný od mechanismu analyzovaného v rozsudku PreussenElektra a spíše srovnatelný s mechanismy použitými v jiných členských státech (Belgie, Francie, Španělsko, Rakousko), které Soudní dvůr kvalifikoval jako státní podporu, protože zahrnovaly převod prostředků pod kontrolou správních orgánů ve prospěch určitých podniků ( 96 ).

124.

Analýza judikatury Soudního dvora v této oblasti mě vede k tomu, že sdílím postoj Komise. Jako výchozí bod připomenu, že příplatek EEG, vybíraný a spravovaný provozovateli přenosové soustavy, byl zaveden německými orgány za účelem pokrytí nákladů vzniklých regulovanými cenami a tržní prémií, které stanovil zákon EEG z roku 2012 a které zaručovaly producentům zelené elektřiny (EEG) vyšší cenu, než je tržní cena. V důsledku toho je příplatek EEG součástí politiky německého státu orientované na podporu producentů elektřiny EEG, která byla stanovena zákonem EEG z roku 2012 a doplňujícími předpisy. Omezení uvedeného příplatku ve prospěch určitých energožroutů z výrobního odvětví mělo zhojit dopad nákladů uvedené podpory na jejich rozpočty.

125.

Hlavními skutečnostmi, na základě kterých je zjevné, že německé orgány kontrolovaly prostředky generované příplatkem EEG (včetně jeho snížení ve prospěch určitých energožroutů), a že uvedené prostředky tedy měly povahu „státních prostředků“, jsou:

126.

Producenti elektřiny z obnovitelných zdrojů mají zajištěn její přednostní výkup, jakož i vyplácení její ceny (prostřednictvím zákonem stanovených odměn) ze strany provozovatelů místních distribučních sítí. Ti převádí elektřinu z obnovitelných zdrojů provozovatelům přenosové soustavy, kteří mají povinnost zaplatit jim vyplacené odměny. Příplatek EEG se vypočte v závislosti na prodeji elektřiny na energetické burze. Poté se příplatek EEG čistě finančně distribuuje mezi provozovatele přenosové soustavy a ti jej přenesou na podniky dodávající elektřinu a konečné spotřebitele.

127.

Přenesení příplatku EEG je podnikatelské rozhodnutí dodávajících podniků, ale de facto je prováděno systematicky a soudržně se základním záměrem zákona EEG z roku 2012. Omezení příplatku pro určité energožrouty je kompenzováno příslušným zvýšením pro ostatní spotřebitele ( 97 ), tedy pro spotřebitele, kteří nemají prospěch z uvedeného omezení.

128.

Podle německé vlády a žalujících podniků s sebou příplatek EEG (a v důsledku toho jeho omezení) nese pouze mobilizaci soukromých prostředků mezi soukromými podniky, jejichž vztahy podléhají občanskému právu, na čistě smluvním základě. Jde o systém, v němž byla zákonem stanovena minimální výkupní cena produktu ze strany soukromých podniků.

129.

Tento argument nesdílím, neboť příplatek EEG není plodem pouhé iniciativy provozovatelů přenosové soustavy, ale uplatnění německé právní úpravy, která určila příjemce výhody (výrobce elektřiny EEG a určité energožrouty), takzvaná „kritéria způsobilosti“ a míru podpory, a to s cílem vybírat finanční prostředky na pokrytí nákladů na podporu elektřiny EEG.

130.

Provozovatelé přenosové soustavy nemohou uložit příplatek EEG, ač chtějí, a německé orgány kontrolují způsob jeho výpočtu, vybírání a správu, jakož i omezování použitelné na energožrouty, což závisí na předchozím správním aktu. Ustanovení upravující příplatek zaručují získání finančních prostředků dostačujících k zaplacení podpory elektřiny EEG, včetně slevy ve prospěch energožroutů. Tato ustanovení neumožňují vybírat dodatečné částky nad rámec uvedených nákladů a provozovatelé přenosové soustavy nemohou použít příplatek EEG k financování jiné činnosti.

131.

Financování příplatku EEG, jakož i jeho omezení bylo navrženo tak, aby náklady na podporu a výrobu elektřiny EEG byly kaskádovitě přeneseny na účastníky německého trhu s elektrickou energií. Jak bylo uvedeno, logika systému je tato:

132.

Příplatek EEG má tedy povahu státních prostředků, které se používají na podporu produkce zelené elektřiny, a nikoli povahu soukromých prostředků podniků a spotřebitelů, s nimiž mohou navzájem obchodovat.

133.

Překážkou povahy státních prostředků není, že v Německu neexistuje veřejný orgán konkrétně pověřený správou uvedených prostředků, jehož funkci vykonávají účastníci trhu s elektřinou (zvláště ji kolektivně vykonávají provozovatelé přenosové soustavy). Jak již bylo uvedeno, aby podle Soudního dvora šlo o použití státních prostředků, není pro účely článku 107 SFEU nutné, aby prostředky pocházely z rozpočtu či majetku státu, nebo aby byly vybírány, převáděny a spravovány orgánem veřejné moci.

134.

Pro konstatování povahy státních prostředků stačí, když byly prostředky předány jednotlivci jiným jednotlivcům, aby dospěly ke konečným příjemcům podpory, i když jsou spravovány subjekty, které jsou od veřejné moci oddělené, pokud se převod hospodářských prostředků (v tomto případě od konečných spotřebitelů k výrobcům zelené elektřiny) uskutečnil na základě ustanovení právního předpisu a pod správní kontrolou. To je mechanismus podpory stanovený zákonem EEG z roku 2012; zdá se mi srovnatelný s mechanismem ve věci, v níž byl vydán rozsudek Association Vent De Colère! a další ( 98 ).

135.

Režim podpor navrhl německý zákonodárce, takže nejde o situaci srovnatelnou s rozsudkem Doux Élevage ( 99 ). Navíc uvedené částky mají účel stanovený zákonodárcem (podpora produkce elektřiny EEG) a jejich použití není libovolně určeno provozovateli přenosové soustavy ( 100 ).

136.

V rozporu s tvrzením německé vlády a žalujících podniků není analyzovaná situace srovnatelná s rozsudkem PreussenElektra. V uvedeném rozsudku měl Soudní dvůr za to, že německým zákonem stanovená možnost, aby podniky – výrobci elektřiny z obnovitelných zdrojů prodávaly elektřinu na cenu vyšší, než je tržní cena, nezahrnovala mobilizaci státních prostředků. Základní rozdíly mezi oběma věcmi jsou podle mého názoru tyto:

137.

Tyto rysy režimu v projednávané věci mají za následek, že jej nelze kvalifikovat jako pouhý mechanismus stanovení minimální výkupní ceny produktu (elektřina EEG) mezi soukromými podniky, ve smyslu rozsudků PreussenElektra a Van Tiggele. Naopak jde o globálnější režim podpory obnovitelných energií, jejichž producentům se zajišťuje příliv státních prostředků pocházejících v konečném důsledku od konečných spotřebitelů, které centralizovaně spravují provozovatelé přenosové soustavy pod kontrolou a dozorem tří německých orgánů, tedy Bundesnetzagentur (Spolková agentura pro sítě, dále jen „BNetzA“), BAFA a Umweltbundesamt (Agentura pro životní prostředí). K tomu se vrátím později.

138.

Německá vláda a žalující podniky v rozporu s posouzením provedeným v rozhodnutí 2015/1585 popírají, že provozovatelé přenosové soustavy byli kolektivně určeni ke správě státních prostředků. Podle nich byly určeny různé hospodářské subjekty dotčené zákonem EEG z roku 2012, stejně jako ostatní hospodářští činitelé, aby mezi sebou vzájemně vypořádali soukromé pohledávky plynoucí z nároků přiznaných zákonem. Tím se liší od veřejných orgánů či soukromých subjektů, jejichž zásah do mechanismu podpory elektřiny EEG byl analyzován v rozsudku Association Vent De Colère!.

139.

Mám naopak za to, že provozovatelé přenosové soustavy jsou nuceni spravovat příplatek EEG (včetně jeho omezení pro energožrouty) na základě povinnosti, kterou jim ukládá zákon EEG z roku 2012, čímž se stali centrálním bodem fungování systému podpory elektřiny EEG. To lze vyvodit z funkcí stanovených zejména v ustanoveních § 34 a 39 zákona EEG z roku 2012 ( 102 ).

140.

Příplatek EEG se stává prostředky určenými k účelům předem a výlučně stanoveným německým zákonodárcem, jehož výběr vyžaduje zásah určitých prostředníků pověřených vybíráním a správou příplatku. Jde o částky podléhající oddělenému účetnictví, které nevstupují do obecného rozpočtu provozovatelů přenosové soustavy, ani jim nejsou volně k dispozici. Provozovatelé přenosové soustavy se na základě pověření od státu starají o usnadňování finančních toků od konečných spotřebitelů k producentům v rámci povinnosti, která jim byla uložena zákonem. Tudíž nevypořádávají soukromé pohledávky, ale pod dohledem státu spravují příplatek, jehož povaha je veřejnoprávní.

141.

Německá vláda a žalující podniky tvrdí, že pravomoci veřejných orgánů, zejména BNetzA a BAFA, jsou příliš omezeny na to, aby mohly vykonávat významnou kontrolu nad příplatkem EEG (a tudíž nad jeho omezením ve prospěch energožroutů). Podle Německa má skutečnost, že zákon EEG z roku 2012 stanoví způsob výpočtu příplatku a požadavky na transparentnost, a dohled, který vykonává agentura BNetzA, pouze zabránit bezdůvodnému obohacení některého ze soukromých hospodářských subjektů v souvislosti s platbou.

142.

Německé orgány však nejen provádí dohled nad legalitou jednání subjektů zapojených do vybírání příplatku EEG, ale v případě potřeby rovněž uplatňují sankce (BNetzA) či potvrzují právo energožravého podniku na omezení příplatku (BAFA). Kontrola a správní dohled ohledně příplatku jsou podle mého názoru nepopiratelné.

143.

Konkrétně podle § 61 zákona EEG z roku 2012 přísluší BNetzA povinnost kontrolovat v rámci svých úkolů dohledu, aby provozovatelé přenosové soustavy prodávali elektřinu EEG v souladu s ustanovením § 37 téhož zákona a aby určovali, stanovovali, zveřejňovali a fakturovali dodavatelům elektřiny příplatek EEG, a dodržovali přitom právní a správní předpisy. Na druhé straně podle § 48 zákona o EEG z roku 2012 předkládají provozovatelé přenosové soustavy BNetzA údaje použité v rámci mechanismu kompenzace ( 103 ).

144.

BNetzA má výkonnou pravomoc a zastává funkce související s různými náklady a příjmy, které mohou provozovatelé přenosové soustavy zahrnout do výpočtu příplatku EEG. Uvedená agentura může přijímat výkonná rozhodnutí k úpravě výše příplatku EEG, a za účelem dodržení zákona EEG z roku 2012 ukládat pokuty subjektům zapojeným do režimu.

145.

Pokud jde o energožrouty, je správní činnost rovněž relevantní: uvedené podniky musí příslušnému ministerstvu předkládat informace nezbytné k ověření, zda byly dosaženy cíle sledované v rámci § 40 zákona EEG z roku 2012. BNetzA musí zajistit, aby byl příplatek EEG omezen pouze pro dodavatele elektřiny, kteří splňují podmínky § 39 zákona EEG z roku 2012. Navíc BAFA rozhoduje, zda energožrouti, kteří o to požádali, mohou platit pouze omezený příplatek EEG; toto rozhodnutí je napadnutelné před německými správními soudy, nikoli občanskoprávními soudy.

146.

S ohledem na uvedený příkladmý výčet pravomocí dohledu a kontroly německých orgánů ve vztahu k prostředkům vybraným prostřednictvím příplatku EEG nevidím dostačující důvody pro tvrzení, že rozhodnutí 2015/1585 neplatné, protože tvrdí, že uvedené prostředky jsou pod kontrolou uvedených státních orgánů.

147.

Mám tedy za to, že omezení příplatku EEG, jak bylo uplatněno na žalující podniky, s sebou nese převod státních prostředků v jejich prospěch, ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU.

148.

S ohledem na předcházející úvahy navrhuji Soudnímu dvoru, aby:

„–

nakupovat elektřinu podle zákona EEG vyrobenou v oblasti jejich sítě přímo od výrobce, pokud je tento přímo připojen k přenosovému vedení, nebo od provozovatelů distribučních soustav za výkupní ceny, nebo zaplatit tržní prémii. V důsledku toho se elektřina podle zákona EEG i finanční zátěž spojená s podporou upravenou v zákoně EEG z roku 2012 soustředí na úrovni každého ze čtyř provozovatelů přenosové soustavy,

–

uplatňovat zvýhodnění zelené elektřiny u dodavatelů, kteří o to požádají a splňují příslušné podmínky, jak je stanoveno v § 39 odst. 1 zákona EEG z roku 2012,

–

vyrovnávat mezi sebou množství elektřiny podle zákona EEG tak, aby každý z nich odkoupil stejný podíl této elektřiny,

–

prodávat elektřinu podle zákona EEG na spotovém trhu podle pravidel stanovených v zákoně EEG z roku 2012 a jeho prováděcích předpisech, což mohou činit společně,

–

společně vypočítat příplatek EEG, který musí být stejný za každou kWh spotřebovanou v Německu, a to jako rozdíl mezi příjmy z prodeje elektřiny podle zákona EEG a výdaji spojenými s nákupem této elektřiny,

–

společně zveřejňovat příplatek EEG ve zvláštním formátu na společných internetových stránkách,

–

zveřejňovat rovněž souhrnné informace o elektřině podle zákona EEG,

–

porovnat odhadovaný příplatek EEG se skutečnou výší příplatku, jaká měla existovat v daném roce, a upravit příplatek pro následující rok,

–

zveřejnit odhady na několik let předem,

–

vybírat příplatek EEG od dodavatelů elektřiny,

–

(každý z nich) vést všechny finanční toky (výdaje a příjmy) související s uplatňováním zákona EEG z roku 2012 na oddělených bankovních účtech.“

„–

provozovatelé přenosové soustavy prodávali na spotovém trhu elektřinu, za niž jsou hrazeny výkupní ceny, v souladu s platnými pravidly,

–

provozovatelé přenosové soustavy řádně stanovili a zveřejnili příplatek EEG,

–

provozovatelé přenosové soustavy náležitě účtovali příplatek EEG dodavatelům elektřiny,

–

provozovatelé sítě řádně účtovali výkupní ceny a prémie provozovatelům přenosové soustavy,