Věc C-47/08

Evropská komise

v.

Belgické království

„Nesplnění povinnosti státem – Článek 43 ES – Svoboda usazování – Notáři – Podmínka státní příslušnosti – Článek 45 ES – Účast na výkonu veřejné moci – Směrnice 89/48/EHS“

Shrnutí rozsudku

1.        Volný pohyb osob – Svoboda usazování – Volný pohyb služeb – Výjimky – Činnosti spjaté s výkonem veřejné moci – Činnost notáře – Vynětí – Podmínka státní příslušnosti pro přístup k povolání notáře – Nepřípustnost

(Článek 43 ES a čl. 45 první pododstavec ES)

2.        Žaloba pro nesplnění povinnosti – Přezkum opodstatněnosti Soudním dvorem – Stav, který je třeba vzít v úvahu – Stav po uplynutí lhůty stanovené v odůvodněném stanovisku – Stav nejistoty vyvolaný zvláštními okolnostmi, které doprovázely legislativní proces – Neexistence nesplnění povinnosti

(Článek 43 ES, čl. 45 první pododstavec ES a článek 226 ES; směrnice Evropského parlamentu a Rady 2005/36)

1.        Povinnosti, které pro členský stát vyplývají z článku 43 ES, nesplní ten členský stát, jehož právní úprava stanoví pro přístup k povolání notáře podmínku státní příslušnosti, jelikož činnosti svěřené notářům v právním řádu tohoto členského státu nejsou spjaty s výkonem veřejné moci ve smyslu čl. 45 prvního pododstavce ES. V tomto ohledu čl. 45 první pododstavec ES představuje výjimku ze základního pravidla svobody usazování, přičemž tato výjimka musí být vykládána způsobem, jenž omezuje její působnost na případy, kdy je to striktně nezbytné k hájení zájmů, jejichž ochranu toto ustanovení členským státům umožňuje. Mimoto musí být tato výjimka omezena pouze na činnosti, které jsou samy o sobě přímo a specificky spjaty s výkonem veřejné moci.

Za účelem posouzení, zda činnosti svěřené notářům zahrnují přímou a specifickou účast na výkonu veřejné moci, je třeba přihlédnout k povaze činností vykonávaných notáři. Přímá a specifická účast na výkonu veřejné moci ve smyslu čl. 45 prvního pododstavce ES není v tomto ohledu u jednotlivých činností vykonávaných notáři dána, a to i přes významné právní účinky, které jsou s jejich úkony spojeny, jelikož zvláštní význam náleží buď vůli stran, nebo soudnímu dohledu či rozhodnutí.

Na jedné straně totiž jsou veřejné listiny sepisovány pouze o právních úkonech nebo dohodách, které strany učinily či uzavřely dobrovolně, přičemž notář nemůže jednostranně změnit dohodu, o níž má sepsat veřejnou listinu, pokud k tomu předem nezískal souhlas stran. Krom toho, povinnost kontroly stanovená notářům sice sleduje cíl obecného zájmu; samotné sledování tohoto cíle však nemůže odůvodnit skutečnost, že výsady nezbytné za tímto účelem jsou vyhrazeny pouze notářům, kteří jsou státními příslušníky dotčeného členského státu, ani nestačí k tomu, aby byla určitá činnost považována za přímo a specificky spjatou s výkonem veřejné moci.

Na druhé straně i když je veřejná listina vykonatelná připojením doložky vykonatelnosti k této listině notářem, spočívá tato vykonatelnost na vůli stran učinit právní úkon nebo uzavřít dohodu po ověření jejich souladu s právními předpisy notářem a přiznat jim uvedenou vykonatelnost. Stejně tak důkazní síla, které notářský zápis o právním úkonu požívá, vychází ze systému dokazování, a nemá tedy přímý dopad na otázku, zda činnost spočívající ve vyhotovení tohoto zápisu jako taková představuje přímou a specifickou účast na výkonu veřejné moci, což platí tím spíše, když právní úkon učiněný bez úředního ověření má v souladu s právem dotčeného členského státu stejnou důkazní sílu jako veřejná listina.

Stejně je tomu v případě dalších činností svěřených notáři, jako jsou například exekuce prodejem nemovitosti, některé prodeje nemovitostí, činnosti v oblasti pořizování soupisu majetku v dědickém řízení nebo v řízení o zániku společného jmění manželů či spoluvlastnického práva k nedělitelnému předmětu spoluvlastnictví, v oblasti připojení a odstranění pečeti, jakož i v oblasti zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, postup pro stanovení pořadí pohledávek následující po veřejném prodeji, takové právní úkony, jako jsou darování, závěti a manželské smlouvy nebo úřední potvrzování společné domácnosti, jakož i zakládací smlouvy či listiny obchodních společností, sdružení a nadací, a konečně úkoly v oblasti správy daní a poplatků.

Pokud jde konečně o zvláštní postavení notářů, je zaprvé třeba uvést, že ze skutečnosti, že kvalita poskytovaných služeb se může lišit mezi jednotlivými notáři v závislosti zejména na odborné způsobilosti dotyčných osob, vyplývá, že notáři v mezích své příslušné územní působnosti vykonávají své povolání za podmínek hospodářské soutěže, což není pro výkon veřejné moci charakteristické. Zadruhé jsou notáři ve vztahu ke svým klientům přímo a osobně odpovědní za škody způsobené jakýmkoli nesprávným postupem při výkonu svých činností.

(viz body 80, 82, 84–85, 87–92, 94–96, 99–105, 107–110, 113–118, 123)

2.        Pokud během legislativního procesu takové zvláštní okolnosti, jako je skutečnost, že zákonodárce nezaujal jasné stanovisko nebo že nebylo uvedeno žádné upřesnění ohledně určení oblasti působnosti ustanovení práva Unie, vyvolávají stav nejistoty, nelze konstatovat, že by od okamžiku uplynutí lhůty stanovené v odůvodněném stanovisku měly členské státy dostatečně jasnou povinnost provedení směrnice.

(viz body 139–141)

ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (velkého senátu)

24. května 2011(*)

„Nesplnění povinnosti státem – Článek 43 ES – Svoboda usazování – Notáři – Podmínka státní příslušnosti – Článek 45 ES – Účast na výkonu veřejné moci – Směrnice 89/48/EHS“

Ve věci C‑47/08,

jejímž předmětem je žaloba pro nesplnění povinnosti na základě článku 226 ES, podaná dne 11. února 2008,

Evropská komise, zastoupená J.-P. Keppennem, H. Støvlbækem a G. Zavvosem, jako zmocněnci, s adresou pro účely doručování v Lucemburku,

žalobkyně,

podporovaná

Spojeným královstvím Velké Británie a Severního Irska, zastoupeným S. Ossowskim, jako zmocněncem,

vedlejším účastníkem,

proti

Belgickému království, zastoupenému C. Pochet a L. Van den Broeck, jako zmocněnkyněmi, ve spolupráci s H. Gilliamsem a L. Goossensem, avocats,

žalovanému,

podporovanému

Českou republikou, zastoupenou M. Smolkem, jako zmocněncem,

Francouzskou republikou, zastoupenou G. De Berguesem a B. Messmerem, jako zmocněnci,

Lotyšskou republikou, zastoupenou L. Ostrovskou, K. Drēviņa a J. Barbale, jako zmocněnkyněmi,

Litevskou republikou, zastoupenou D. Kriaučiūnasem, jako zmocněncem,

Maďarskou republikou, zastoupenou J. Fazekas, R. Somssich a K. Veres, jakož i M. Fehérem, jako zmocněnci,

Slovenskou republikou, zastoupenou J. Čorbou a B. Ricziovou, jako zmocněnci,

vedlejšími účastnicemi řízení,

SOUDNÍ DVŮR (velký senát),

ve složení V. Skouris, předseda, A. Tizzano, J. N. Cunha Rodrigues, K. Lenaerts, J.-C. Bonichot, A. Arabadžev (zpravodaj) a J.-J. Kasel, předsedové senátů, R. Silva de Lapuerta, E. Juhász, G. Arestis, M. Ilešič, C. Toader a M. Safjan, soudci,

generální advokát: P. Cruz Villalón,

vedoucí soudní kanceláře: M.-A. Gaudissart, vedoucí oddělení,

s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 27. dubna 2010,

po vyslechnutí stanoviska generálního advokáta na jednání konaném dne 14. září 2010,

vydává tento

Rozsudek

1        Svou žalobou se Komise Evropských společenství domáhá, aby Soudní dvůr určil, že Belgické království tím, že pro přístup k povolání notáře stanovilo podmínku státní příslušnosti, a tím, že ve vztahu k tomuto povolání neprovedlo směrnici Rady 89/48/EHS ze dne 21. prosince 1988 o obecném systému pro uznávání vysokoškolských diplomů vydaných po ukončení nejméně tříletého odborného vzdělávání a přípravy (Úř. věst. 1989, L 19, s. 16; Zvl. vyd. 05/01, s. 337), ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/19/ES ze dne 14. května 2001 (Úř. věst. L 206, s. 1; Zvl. vyd. 05/04, s. 138; dále jen „směrnice 89/48“), nesplnilo povinnosti, které pro něj vyplývají z článků 43 ES a 45 ES, jakož i ze směrnice 89/48.

 Právní rámec

 Právo Unie

2        Dvanáctý bod odůvodnění směrnice 89/48 uváděl, že „obecným systémem uznávání vysokoškolských diplomů není dotčeno použití [...] článku [45 ES]“.

3        Článek 2 směrnice 89/48 zněl takto:

„Tato směrnice se vztahuje na každého státního příslušníka členského státu, který chce vykonávat regulované povolání v hostitelském členském státě jako osoba samostatně výdělečně činná nebo jako zaměstnanec.

Tato směrnice se nevztahuje na povolání, která jsou předmětem zvláštní směrnice, jíž se stanoví podmínky vzájemného uznávání diplomů mezi členskými státy.“

4        Povolání notáře nebylo předmětem žádné právní úpravy takového druhu, jakého je právní úprava uvedená ve zmíněném čl. 2 druhém pododstavci.

5        Směrnice 89/48 stanovila lhůtu k provedení, která v souladu s článkem 12 této směrnice uplynula dne 4. ledna 1991.

6        Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2005/36/ES ze dne 7. září 2005 o uznávání odborných kvalifikací (Úř. věst. L 255, s. 22; opravy v Úř. věst. 2007, L 265, s. 27, Úř. věst. 2007, L 271, s. 18, a Úř. věst. 2008, L 93, s. 28) zrušila svým článkem 62 směrnici 89/48 s účinkem ode dne 20. října 2007.

7        Čtyřicátý první bod odůvodnění směrnice 2005/36 uvádí, že „[p]oužití čl. 39 odst. 4 [ES] a článku 45 [ES] není touto směrnicí dotčeno, zejména pokud jde o notáře“.

 Vnitrostátní právní úprava

 Obecná organizace povolání notáře

8        V belgickém právním řádu vykonávají notáři svou činnost v rámci svobodného povolání. Organizace povolání notáře je upravena zákonem ze dne 25. ventôse roku XI [16. března 1803], kterým se upravuje organizace notářského úřadu, ve znění zákona ze dne 4. května 1999 (dále jen „notářský zákon“).

9        Podle čl. 1 prvního pododstavce tohoto zákona zastávají notáři „veřejný úřad zřízený za účelem přijímání veškerých listin a dohod, jimž strany musí nebo chtějí propůjčit účinky, které jsou spojeny s akty veřejné správy, za účelem osvědčení dne jejich vystavení či uzavření, za účelem jejich úschovy nebo vyhotovení jejich stejnopisů a opisů“.

10      Článek 5 odst. 1 uvedeného zákona stanoví, že „[n]otáři vykonávají svou činnost na území soudního okresu podle místa svého sídla“. Podle čl. 9 odst. 1 prvního pododstavce notářského zákona má s výjimkou případů, v nichž je notář určen soudem, každá strana právo volného výběru notáře. Počet notářů, místo výkonu jejich funkce a jejich možného sídla určí král v souladu s ustanoveními článku 31 téhož zákona.

11      Podle článku 50 notářského zákona může notář vykonávat své povolání samostatně, ve sdružení s jedním nebo několika notáři s oprávněním k samostatnému výkonu činností notáře a s bydlištěm v témže soudním okrese nebo v rámci société profressionelle des notaires (obchodní společnost sdružující notáře za účelem výkonu jejich činností).

12      Odměny notářů stanoví zákon v souladu s ustanoveními královského nařízení ze dne 16. prosince 1950 o sazbách odměn notářů.

13      Ustanovení čl. 35 odst. 3 notářského zákona stanoví, že k tomu, aby mohla být osoba v Belgii jmenována notářským kandidátem, musí být mimo jiné belgickým státním příslušníkem.

 Činnosti notáře

14      Pokud jde o jednotlivé činnosti notáře v belgickém právním řádu, je nesporné, že jeho hlavní poslání spočívá v sepisování veřejných listin o právních úkonech. Účast notáře tak může být povinná či volitelná, v závislosti na právním úkonu, o němž má pořídit notářský zápis. Touto účastí notář konstatuje splnění všech právem požadovaných podmínek pro uskutečnění daného úkonu, jakož i právní subjektivitu stran a jejich způsobilost k právním úkonům.

15      Veřejná listina je definována v článku 1317 občanského zákoníku (code civil), který je obsažen v kapitole VI nadepsané „Prokazování závazků a plateb“ hlavy III knihy III tohoto zákoníku. Takovou listinou je podle tohoto článku „listina přijatá osobami zastávajícími veřejný úřad oprávněnými k výkonu činnosti v místě, kde byla listina sepsána, a to při splnění všech požadovaných náležitostí“.

16      Podle článku 19 notářského zákona má notářský zápis o právním úkonu v soudním řízení sílu důkazu a je vykonatelný na celém území Belgického království.

17      V článku 1319 občanského zákoníku je uvedeno, že „[v]eřejná listina propůjčuje dohodám, které zachycuje, mezi smluvními stranami a jejich dědici nebo právními nástupci plnou důkazní sílu“.

18      Článek 1322 téhož zákoníku stanoví, že „[b]yl-li právní úkon učiněný bez úředního ověření uznán osobou, proti níž je namítán, nebo je-li za takto uznaný považován právními předpisy, má ve vztahu k osobám, které se k němu připojily, jakož i k jejich dědicům a právním nástupcům stejnou důkazní sílu jako veřejná listina“.

19      V souladu s článkem 516 soudního řádu jsou k provádění nuceného výkonu soudních rozhodnutí, jakož i listin a dokumentů, které jsou exekučními tituly, příslušní pouze soudní exekutoři (huissiers en justice), nestanoví-li právní předpisy jinak. Články 1395 a 1396 soudního řádu stanoví, že návrhy týkající se zejména procesních prostředků k nucenému výkonu exekučních titulů se předkládají exekučnímu soudu. Tento soud dbá na dodržování právních předpisů v oblasti procesních prostředků k nucenému výkonu exekučních titulů. Může si i bez návrhu nechat osobami zastávajícími státem svěřený úřad s případným oprávněním k sepisování veřejných listin nebo jimi pověřenými osobami (officiers publics ou ministériels instrumentants ou commis) podat zprávu o stavu řízení.

20      Kromě činností spočívajících v sepisování veřejných listin o právních úkonech svěřuje belgický právní řád notářům zejména následující úkoly.

21      V souladu s články 1148 až 1173 soudního řádu vykonává notář některé činnosti v oblasti opatřování věcí pečetěmi a jejich odstraňování. Opatřování věcí pečetěmi a jejich odstraňování povoluje smírčí soud. V případě naprosté nezbytnosti může smírčí soud nařídit přechodné odstranění pečeti a určit jednoho notáře, který bude zastupovat nepřítomné dotčené osoby, a jednoho notáře, který provede soupis majetku a zajistí úschovu věcí.

22      Podle článků 1175 až 1184 uvedeného zákoníku je notář pověřen pořízením soupisu majetku v dědickém řízení, nebo v řízení o zániku společného jmění manželů či spoluvlastnického práva k nedělitelnému předmětu spoluvlastnictví. Vyhotovení takového soupisu obvykle podléhá schválení smírčím soudem, následně je soupis pořízen ve formě notářského zápisu. V případě obtíží se notář obrátí na uvedený soud.

23      Úloha notáře v rámci některých případů prodeje nemovitostí je upravena v článcích 1186 až 1190 soudního řádu. Před tímto prodejem musí dotyčné osoby v případech stanovených zákonem předem podat smírčímu soudu žádost o povolení. Pokud této žádosti uvedený soud vyhoví, ustanoví notáře, který tento prodej uskuteční.

24      V souladu s články 1207 až 1224 uvedeného zákoníku jsou notářům rovněž svěřeny některé úkoly v soudním řízení o rozdělení majetku ve spoluvlastnictví. Nejprve musí příslušný soud nařídit rozdělení majetku a v případě, že se strany na volbě notáře neshodnou, musí jim bez návrhu, popřípadě za podmínek, které stanoví, ustanovit jednoho nebo dva notáře. Poté, co je odhadnuta cena movitých a nemovitých věcí nebo tyto věci byly prodány, sestaví notář přehled vypořádání majetku pro účely jeho rozdělení. Soud vyřeší případné spory a poté uvedený přehled vypořádání majetku schválí nebo jej vrátí pověřenému notáři, aby vypracoval doplňující přehled vypořádání majetku nebo upravil přehled vypořádání majetku podle pokynů vydaných soudem.

25      V souladu s článkem 1560 a následujícími soudního řádu notář rovněž vykonává některé činnosti v oblasti exekuce prodejem nemovitosti. Podle těchto ustanovení zahájí exekuci na základě exekučního titulu soudní exekutor, který vydává dlužníkovi příkaz k zaplacení. Dlužník má následně k dispozici lhůtu ke splnění svého závazku. Konečně v případě, že dlužník v této lhůtě svůj závazek nesplní, jsou nemovitosti zajištěny soudním exekutorem, přičemž je o tomto zajištění pořízen zápis na úřadu pro evidenci dispozic s nemovitostmi (bureau des hypothèques). Na návrh věřitele jmenuje exekuční soud notáře, jehož pověří prodejem předmětného majetku buď ve veřejné dražbě, nebo přímo, pokud soud přímý prodej schválí, a provedením opatření souvisejících se stanovením pořadí pohledávek. V případě prodeje ve veřejné dražbě vypracuje pověřený notář dokumentaci k veřejné dražbě, v níž se zaznamenává den prodeje a údaj o převodu výtěžku z prodejní ceny ve prospěch věřitelů. Je-li dokumentace k veřejné dražbě předmětem sporu, vyhotoví o tom notář protokol, pozastaví veškeré transakce a předloží danou otázku soudu. Na exekuci prodejem nemovitosti se použijí články 1395 a 1396 soudního řádu zmíněné v bodě 19 tohoto rozsudku.

26      V souladu s ustanoveními článků 1639 až 1654 soudního řádu se notář rovněž účastní postupu pro stanovení pořadí pohledávek, který následuje po veřejném prodeji. Pověřený notář tak vypracuje protokol o rozdělení výtěžku z prodeje, a v případě potřeby pořadí přednostních pohledávek a pohledávek zajištěných zástavním právem. Nebyly-li podány žádné námitky, uzavře notář uvedený protokol a vydá věřitelům rozpis uspokojovaných pohledávek ve formě exekučního titulu. Případné spory jsou předloženy soudu.

27      Některé právní úkony musí být mimoto učiněny ve formě notářského zápisu, a to pod sankcí neplatnosti. Jedná se zejména o darování, závěti, jakož i manželské smlouvy a úřední potvrzování společné domácnosti.

28      Notář je činný rovněž v oblasti práva obchodních společností a sdružovacího práva. Ve formě notářského zápisu tak musí být například podle čl. 181 odst. 4 zákona o obchodních společnostech sepsána rozhodnutí o zrušení některých obchodních společností přijímaná valnou hromadou těchto společností. Stejně je tomu na základě článků 27 a 46 zákona o neziskových sdruženích, mezinárodních neziskových sdruženích a nadacích v případě zakládacích listin těchto sdružení a nadací. Právní subjektivita sdružení a nadací, stejně jako obchodních společností, vzniká podáním zakládací listiny v kanceláři obchodního soudu (čl. 2 odst. 4 a článek 68 zákona o obchodních společnostech, jakož i článek 3, čl. 26h odst. 1, čl. 29 odst. 1, a čl. 31 odst. 1 uvedeného zákona). Mimoto v souladu s články 882 až 884 zákona o obchodních společnostech notář ověřuje zákonnost spojení nebo rozdělení obchodních společností nebo změny sídla.

 Postup před zahájením soudního řízení

29      Komise obdržela stížnost týkající se podmínky státní příslušnosti vyžadované v Belgii pro přístup k povolání notáře. Po přezkumu této stížnosti zaslala Komise Belgickému království výzvu dopisem ze dne 8. listopadu 2000 a vyzvala jej, aby jí ve lhůtě dvou měsíců předložilo vyjádření jednak ke slučitelnosti uvedené podmínky státní příslušnosti s čl. 45 prvním pododstavcem ES a jednak k neprovedení směrnice 89/48 ve vztahu k povolání notáře.

30      Belgické království na uvedenou výzvu dopisem odpovědělo dopisem ze dne 1. února 2001.

31      Dne 15. července 2002 zaslala Komise tomuto členskému státu doplňující výzvu dopisem, v níž mu vytkla, že nesplnil povinnosti, které pro něj vyplývají z článku 43 ES a čl. 45 prvního pododstavce ES, jakož i ze směrnice 89/48.

32      Uvedený členský stát na tuto doplňující výzvu dopisem odpověděl dopisem ze dne 10. října 2002.

33      Jelikož Komise nebyla přesvědčena argumenty uplatňovanými Belgickým královstvím, zaslala tomuto členskému státu dne 18. října 2006 odůvodněné stanovisko, v němž dospěla k závěru, že tento členský stát nesplnil povinnosti, které pro něj vyplývají z článku 43 ES a čl. 45 prvního pododstavce ES, jakož i ze směrnice 89/48. Komise uvedený členský stát vyzvala k přijetí opatření nezbytných k tomu, aby tomuto stanovisku vyhověl ve lhůtě dvou měsíců od jeho přijetí.

34      V dopise ze dne 13. prosince 2006 Belgické království uvedlo důvody, proč mělo za to, že stanovisko zastávané Komisí není opodstatněné.

35      Za těchto podmínek se Komise rozhodla podat projednávanou žalobu.

 K žalobě

 K prvnímu žalobnímu důvodu

 Argumentace účastníků řízení

36      V rámci svého prvního žalobního důvodu se Komise domáhá, aby Soudní dvůr určil, že Belgické království tím, že přístup k povolání notáře vyhradilo pouze svým státním příslušníkům, nesplnilo povinnosti, které pro něj vyplývají z článku 43 ES a čl. 45 prvního pododstavce ES.

37      Uvedený orgán úvodem zdůrazňuje, že přístup k povolání notáře v některých členských státech podmínce státní příslušnosti nepodléhá a že tato podmínka byla jinými členskými státy, jako jsou Španělské království, Italská republika a Portugalská republika, odstraněna.

38      Komise zaprvé připomíná, že článek 43 ES představuje jedno ze základních ustanovení práva Unie, jehož cílem je zajistit právo na vnitrostátní zacházení každému státnímu příslušníkovi členského státu, který se usadí, i když jen sekundárně, v jiném členském státě za účelem výkonu samostatné výdělečné činnosti, a zakazuje veškerou diskriminaci na základě státní příslušnosti.

39      Uvedený orgán, jakož i Spojené království Velké Británie a Severního Irska tvrdí, že čl. 45 první pododstavec ES musí být předmětem autonomního a jednotného výkladu (rozsudek ze dne 15. března 1988, Komise v. Řecko, 147/86, Recueil, s. 1637, bod 8). Dále vzhledem k tomu, že uvedený článek stanoví výjimku ze svobody usazování ve vztahu k činnostem spjatým s výkonem veřejné moci, měl by být vykládán restriktivně (rozsudek ze dne 21. června 1974, Reyners, 2/74, Recueil, s. 631, bod 43).

40      Výjimka stanovená v čl. 45 prvním pododstavci ES by tedy měla být omezena na činnosti, které jako takové zahrnují přímou a specifickou účast na výkonu veřejné moci (výše uvedený rozsudek Reyners, body 44 a 45). Podle Komise předpokládá pojem veřejné moci výkon rozhodovací pravomoci nad rámec oprávnění vycházejících z obecného práva, který se vyznačuje oprávněním jednat nezávisle na vůli jiných subjektů, nebo dokonce proti této jejich vůli. Podle judikatury Soudního dvora se veřejná moc vyznačuje zejména výkonem donucovacích pravomocí (rozsudek ze dne 29. října 1998, Komise v. Španělsko, C‑114/97, Recueil, s. I‑6717, bod 37).

41      Podle názoru Komise i Spojeného království je třeba rozlišovat mezi činnostmi spjatými s výkonem veřejné moci a činnostmi vykonávanými v obecném zájmu. Různým povoláním totiž byly v obecném zájmu svěřeny zvláštní pravomoci, aniž jsou však tato povolání spjata s výkonem veřejné moci.

42      Z oblasti působnosti čl. 45 prvního pododstavce ES byly rovněž vyloučeny podpůrné činnosti a činnosti, které jinak přispívají k fungování veřejné moci (viz v tomto smyslu rozsudek ze dne 13. července 1993, Thijssen, C‑42/92, Recueil, s. I‑4047, bod 22).

43      Mimoto Komise a Spojené království připomínají, že se čl. 45 první pododstavec ES vztahuje v zásadě na konkrétní činnosti, a nikoli na povolání jako celek, ledaže dotčené činnosti nejsou oddělitelné od souboru činností vykonávaných v rámci uvedeného povolání.

44      Komise zadruhé pokračuje přezkumem jednotlivých činností vykonávaných notářem v belgickém právním řádu.

45      Pokud jde zaprvé o sepisování notářských zápisů o právních úkonech a dohodách, Komise tvrdí, že notář poté, co stranám poskytne právní poradenství, pouze osvědčí vůli těchto stran a propůjčí jí právní účinky. Při výkonu této činnosti nemá notář ve vztahu ke stranám žádnou rozhodovací pravomoc. Sepsání veřejné listiny je proto podle Komise jen potvrzením jejich předchozí shody. Skutečnost, že o některých úkonech musí být povinně sepsána veřejná listina, není podle ní relevantní, jelikož mnohé postupy mají povinnou povahu, ale nejsou projevem výkonu veřejné moci.

46      Stejně je tomu v případě zvláštností režimu dokazování souvisejícího s notářskými zápisy o právních úkonech, jelikož srovnatelná důkazní síla je přiznána i jiným úkonům, které nepředstavují výkon veřejné moci, jako jsou protokoly vypracované přísežnými lesními strážci. Není relevantní ani skutečnost, že notáři vzniká při sepisování notářských zápisů o právních úkonech odpovědnost. Tak je tomu totiž v případě většiny osob, které své povolání vykonávají jako samostatnou výdělečnou činnost, jako jsou advokáti, architekti nebo lékaři.

47      Ohledně vykonatelnosti veřejných listin má Komise za to, že k připojení doložky vykonatelnosti dochází před zahájením exekuce v pravém slova smyslu a není jeho součástí. Uvedená vykonatelnost tak notářům nedává žádné donucovací pravomoci. Kromě toho jakýkoli případný spor je řešen nikoli notářem, ale soudem.

48      Pokud jde zadruhé o úkoly notáře v oblasti exekuce prodejem nemovitosti, Komise podotýká, že notář pouze provádí rozhodnutí přijatá exekučním soudem. Stejně je tomu v ostatních případech veřejného prodeje nemovitostí mimo exekuční řízení.

49      Zatřetí, při pořizování soupisu majetku v dědickém řízení, nebo v řízení o zániku společného jmění manželů či spoluvlastnického práva k nedělitelnému předmětu spoluvlastnictví se úloha notáře omezuje na vyhotovení uvedeného soupisu pod dohledem soudu. Rovněž jeho úloha v soudním řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví je zasazena do rámce tvořeného rozhodnutími soudu.

50      Pokud jde začtvrté o úkoly notáře v souvislosti s uskutečněním některých právních úkonů, jako zejména v případech darování, manželských smluv, úředního potvrzování společné domácnosti nebo sepisování závětí, má Komise za to, že notář pouze osvědčuje vůli stran v souladu s právními předpisy.

51      Stejně je tomu, zapáté, pokud jde o úkoly notáře v oblasti práva obchodních společností a sdružovacího práva.

52      Kromě toho zvláštní postavení notáře v belgickém právu, jeho jmenování králem a dohled nad jeho činnostmi prováděný státními orgány nejsou přímo relevantní pro posouzení povahy dotčených činností.

53      Komise má stejně jako Spojené království zatřetí za to, že právní předpisy Unie, které zmiňují činnost notáře, nebrání použití článku 43 ES a čl. 45 prvního pododstavce ES na tuto činnost.

54      Jak čl. 1 odst. 5 písm. d) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2000/31/ES ze dne 8. června 2000 o některých právních aspektech služeb informační společnosti, zejména elektronického obchodu, na vnitřním trhu (směrnice o elektronickém obchodu) (Úř. věst. L 178, s. 1; Zvl. vyd. 13/25, s. 399), tak čtyřicátý první bod odůvodnění směrnice 2005/36 totiž vylučují ze své oblasti působnosti činnosti notáře jen v rozsahu, v němž zahrnují přímou a specifickou účast na výkonu veřejné moci. Jedná se tedy o pouhou výhradu, která nemá žádný dopad na výklad čl. 45 prvního pododstavce ES. Pokud jde o čl. 2 odst. 2 písm. l) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/123/ES ze dne 12. prosince 2006 o službách na vnitřním trhu (Úř. věst. L 376, s. 36), který vylučuje činnosti notáře z oblasti působnosti této směrnice, Komise zdůrazňuje, že skutečnost, že se zákonodárce rozhodl vyloučit určitou činnost z oblasti působnosti uvedené směrnice, neznamená, že se na tuto činnost vztahuje čl. 45 první pododstavec ES.

55      Pokud jde o nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Úř. věst. 2001, L 12, s. 1; Zvl. vyd. 19/04, s. 42), nařízení Rady (ES) č. 2201/2003 ze dne 27. listopadu 2003 o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti a o zrušení nařízení (ES) č. 1347/2000 (Úř. věst. L 338, s. 1; Zvl. vyd. 19/06, s. 243), jakož i nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 805/2004 ze dne 21. dubna 2004, kterým se zavádí evropský exekuční titul pro nesporné nároky (Úř. věst. L 143, s. 15; Zvl. vyd. 19/07, s, 38), Komise se domnívá, že tato nařízení pouze stanoví povinnost pro členské státy uznávat a zajistit výkon aktů přijatých a vykonatelných v jiném členském státě.

56      Pokud jde o usnesení Evropského parlamentu ze dne 23. března 2006 o právních profesích a obecném zájmu na fungování právních systémů (Úř. věst. C 292E, s. 105, dále jen „usnesení z roku 2006“), jde o čistě politický akt, jehož obsah je nejednoznačný, jelikož na jednu stranu Evropský parlament v bodě 17 tohoto usnesení uvedl, že článek 45 ES musí být uplatňován na profesi notářů, zatímco na druhou stranu v bodě 2 tohoto usnesení potvrdil stanovisko vyjádřené ve svém usnesení ze dne 18. ledna 1994 o stavu a organizaci povolání notáře ve dvanácti členských státech Společenství (Úř. věst. C 44, s. 36, dále jen „usnesení z roku 1994“), v němž vyjádřil přání, aby pro přístup k povolání notáře byla odstraněna podmínka státní příslušnosti stanovená v právní úpravě několika členských států.

57      Komise a Spojené království dodávají, že věc, ve které byl vydán rozsudek ze dne 30. září 2003, Colegio de Oficiales de la Marina Mercante Española (C‑405/01, Recueil, s. I‑10391), na nějž odkazuje několik členských států ve svých písemných vyjádřeních, se týkala plnění širokého souboru úkolů v oblasti zachovávání bezpečnosti, výkonu pořádkových pravomocí, jakož i pravomocí v oblasti notářské činnosti a v oblasti osobního stavu kapitány a prvními důstojníky obchodních lodí. Soudní dvůr tudíž neměl příležitost podrobně přezkoumat jednotlivé činnosti vykonávané notáři z hlediska čl. 45 prvního pododstavce ES. V důsledku toho není uvedený rozsudek dostatečný k tomu, aby bylo možné dospět k závěru o použití uvedeného ustanovení ve vztahu k notářům.

58      Belgické království podporované Českou republikou, Francouzskou republikou, Litevskou republikou, Maďarskou republikou a Slovenskou republikou zaprvé uvádí, že výklad čl. 45 prvního pododstavce ES, jehož se dovolává Komise, je příliš restriktivní. Podle prvního z těchto členských států se notáři v belgickém právním řádu přímo a specificky účastní výkonu veřejné moci jednak z důvodu právních účinků, které jsou přiznány notářským zápisům o právních úkonech a které překračují rámec právních účinků vyplývajících z obecného práva, a jednak z důvodu povahy činností notářů úzce spojených s výkonem soudní moci, jakož i činností vykonávaných notáři v oblasti mimosoudní.

59      Belgické království dodává, že postavení notářů v belgickém právním řádu je rovnocenné postavení úředních osob vykonávajících veřejnou moc a že postup jmenování a režim neodvolatelnosti a nepřeložitelnosti, které se na ně vztahují, jsou rovnocenné postupu a režimu v případě soudců.

60      Ohledně různých činností vykonávaných notáři uvedený členský stát zadruhé zdůrazňuje, že tyto činnosti zahrnují sepisování veřejných listin o právních úkonech, což podle něj představuje konkrétní projev veřejné moci. V rozporu s tím, co tvrdí Komise, není podle tvrzení uvedeného státu shoda stran k sepsání notářského zápisu o právním úkonu dostatečná. Notář totiž musí odmítnout sepsání veřejné listiny o právním úkonu, nejsou-li splněny právem požadované podmínky.

61      Mimoto notář v rámci sepisování notářských zápisů o právních úkonech zastává, jak uvádí Belgické království, úlohu správce daní a poplatků, jelikož přijímá platby případných poplatků za registraci a poplatků za zřízení zástavního práva a vystavuje o tom potvrzení.

62      Notářem sepsané veřejné listiny se těší kvalifikované důkazní síle a jsou vykonatelné.

63      V belgickém právním řádu se tak údaje osvědčené notářským zápisem, to znamená skutečnosti, které sám notář zjistil, o nichž prohlásí, že je viděl, slyšel nebo je sám provedl, mezi stranami těší kvalifikované důkazní síle, ledaže jsou úspěšně zpochybněny v řízení týkajícím se uvedení nesprávných skutečností. Naproti tomu právní úkony učiněné bez úředního ověření sílu důkazu nemají, ledaže byly stranami uznány.

64      Dále Belgické království uvádí, že notářské zápisy o právních úkonech jsou rovněž vykonatelné, aniž je třeba se domáhat předchozího vydání rozsudku. Sepsáním notářského zápisu o právním úkonu totiž vzniká exekuční titul, který umožňuje soudnímu exekutorovi, aby přímo na základě uvedeného notářského zápisu přikročil k exekuci. V případě námitek proti exekuci se musí dlužník obrátit na exekuční soud.

65      Belgické království zatřetí tvrdí, že belgický právní řád svěřuje notářům některé úkoly v rámci výkonu spravedlnosti jak v soudním řízení, tak v oblasti mimosoudní.

66      Pokud jde zaprvé o jednotlivé úkoly svěřené notářům v rámci výkonu spravedlnosti v soudních řízeních, mezi něž patří exekuce prodejem nemovitosti, některé veřejné prodeje, pořizování soupisu majetku v dědickém řízení nebo v řízení o zániku společného jmění manželů či spoluvlastnického práva k nedělitelnému předmětu spoluvlastnictví, soudní řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, postup pro stanovení pořadí pohledávek a řízení o odstranění pečeti, jedná se podle Belgického království o činnosti úzce spjaté s výkonem soudní moci.

67      Notář tak plní úkoly, které se liší od činností soudu a jsou na těchto činnostech nezávislé. V některých případech je notář oprávněn přijmout jednostranná opatření bez nutnosti shody mezi stranami. Tak je tomu v případě, že provádí prodej nemovitosti v rámci exekuce nebo když sestavuje přehled vypořádání majetku v rámci soudního řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví. Zejména v případě exekuce prodejem nemovitosti je notář po svém jmenování příslušným soudem jediný příslušný k vedení řízení, přičemž výsledek veřejné dražby je konečný a nelze proti němu uplatnit procesní prostředky. Exekučnímu soudu tak mohou být předloženy jen spory o legalitu zajištění nemovitosti nebo návrh na neplatnost veřejné dražby.

68      Pokud jde zadruhé o úkoly svěřené notáři v rámci výkonu spravedlnosti v oblasti mimosoudní, zejména v oblasti závětí, manželských smluv nebo úředního potvrzování společné domácnosti, je podle Belgického království jejich cílem předcházet pozdějším právním sporům. Notářům a soudům tak byly svěřeny dvě odlišné složky výkonu spravedlnosti; ti první jsou činní v oblasti mimosoudní, ti druzí v rámci soudních řízení. Činnosti notáře tedy nejsou pomocnými nebo přípravnými činnostmi ve srovnání s činnostmi vykonávanými soudem.

69      Kromě toho Soudní dvůr ve svém výše uvedeném rozsudku Colegio de Oficiales de la Marina Mercante Española podle názoru Belgického království potvrdil, že činnosti notáře v oblasti sepisování závětí představují účast na uplatňování výsad veřejné moci.

70      Zatřetí, v oblasti práva obchodních společností notář jedná jakožto zástupce veřejné moci, který v obecném zájmu zajišťuje soulad právních úkonů s právními předpisy.

71      Belgické království a Litevská republika začtvrté poukazují na to, že zákonodárce Unie potvrdil, že se notáři účastní výkonu veřejné moci. V tomto ohledu odkazují na akty Unie zmíněné v bodě 54 tohoto rozsudku, které buď vylučují činnosti vykonávané notáři z příslušné oblasti své působnosti z důvodu účasti notářů na výkonu veřejné moci, nebo uznávají, že sepisování veřejných listin o právních úkonech provádí orgán veřejné moci, nebo jakýkoli jiný subjekt k tomu oprávněný státem. Z aktů zmíněných v bodě 55 tohoto rozsudku podle jejich názoru kromě toho vyplývá, že na notářské zápisy o právních úkonech je, pokud jde o jejich vykonatelnost, třeba nahlížet jako na soudní rozhodnutí.

72      Uvedené členské státy konečně dodávají, že Parlament ve svých usneseních z roků 1994 a 2006 poukázal na to, že povolání notáře je spjato s výkonem veřejné moci.

 Závěry Soudního dvora

–       Úvodní úvahy

73      V rámci svého prvního žalobního důvodu Komise Belgickému království vytýká, že na svém území brání státním příslušníkům ostatních členských států v usazování za účelem výkonu povolání notáře tím, že v rozporu s článkem 43 ES vyhrazuje přístup k tomuto povolání svým vlastním státním příslušníkům.

74      Tento žalobní důvod se tedy týká pouze podmínky státní příslušnosti, kterou vyžaduje dotčená belgická právní úprava pro přístup k tomuto povolání, posuzované z hlediska článku 43 ES.

75      V důsledku toho je třeba upřesnit, že se uvedený žalobní důvod netýká ani postavení a organizace povolání notáře v belgickém právním řádu, ani jiných podmínek pro přístup k povolání notáře v tomto členském státě, než je podmínka státní příslušnosti.

76      Konečně je třeba zdůraznit, jak uvedla Komise na jednání, že se první žalobní důvod netýká ani použití ustanovení Smlouvy o ES o volném pohybu služeb. Uvedený žalobní důvod se netýká ani použití ustanovení Smlouvy o volném pohybu pracovníků.

–       K věci samé

77      Úvodem je třeba připomenout, že článek 43 ES je jedním ze základních ustanovení práva Unie (viz v tomto smyslu zejména výše uvedený rozsudek Reyners, bod 43).

78      Pojem „usazování“ ve smyslu tohoto ustanovení je velmi širokým pojmem zahrnujícím možnost příslušníka Unie podílet se stabilně a trvale na hospodářském životě jiného členského státu, než je stát jeho původu, a mít z toho prospěch, a tím podporovat vzájemné hospodářské a sociální prolínání uvnitř Evropské unie v oblasti samostatných výdělečných činností (viz zejména rozsudek ze dne 22. prosince 2008, Komise v. Rakousko, C‑161/07, Sb. rozh. s. I‑10671, bod 24).

79      Svoboda usazování – přiznaná státním příslušníkům jednoho členského státu na území druhého členského státu – zahrnuje zejména právo přístupu k samostatným výdělečným činnostem a právo vykonávat je za stejných podmínek, jaké jsou vymezeny právními předpisy členského státu usazení pro jeho vlastní státní příslušníky (viz zejména rozsudek ze dne 28. ledna 1986, Komise v. Francie, 270/83, Recueil, s. 273, bod 13, a v tomtéž smyslu výše uvedený rozsudek Komise v. Rakousko, bod 27). Jinými slovy, článek 43 ES zakazuje každému členskému státu, aby ve svých právních přepisech stanovil pro osoby, které využívají svobody usadit se na jeho území, podmínky pro výkon jejich činností, které se odlišují od těch, které jsou vymezeny pro jeho vlastní státní příslušníky (výše uvedený rozsudek Komise v. Rakousko, bod 28).

80      Cílem článku 43 ES je tak zajistit právo na národní zacházení každému státnímu příslušníkovi členského státu, který se usadí v jiném členském státě, aby zde vykonával samostatnou výdělečnou činnost, a zakazuje jakožto omezení svobody usazování jakoukoli diskriminaci na základě státní příslušnosti vyplývající z vnitrostátních právních předpisů (výše uvedený rozsudek Komise v. Francie, bod 14).

81      V projednávané věci však sporné vnitrostátní předpisy vyhrazují přístup k povolání notáře belgickým státním příslušníkům, a tedy zakotvují rozdílné zacházení na základě státní příslušnosti, které je v zásadě zakázané článkem 43 ES.

82      Belgické království nicméně podotýká, že činnosti notáře jsou vyňaty z oblasti působnosti článku 43 ES, jelikož jsou spjaty s výkonem veřejné moci ve smyslu čl. 45 prvního pododstavce ES. Je tedy třeba nejprve přezkoumat rozsah pojmu „výkon veřejné moci“ ve smyslu posledně uvedeného ustanovení, a poté ověřit, zda činnosti svěřené notářům v belgickém právním řádu pod tento pojem spadají.

83      V souvislosti s pojmem „výkon veřejné moci“ ve smyslu čl. 45 prvního pododstavce ES je třeba zdůraznit, že při jeho posouzení je podle ustálené judikatury třeba vzít v úvahu meze vyplývající ze samotné povahy práva Unie, které toto ustanovení klade dovoleným výjimkám ze zásady svobody usazování, aby nemohl být užitečný účinek Smlouvy v oblasti svobody usazování zmařen jednostrannými opatřeními přijatými členskými státy (viz v tomto smyslu výše uvedené rozsudky Reyners, bod 50, a Komise v. Řecko, bod 8, jakož i rozsudek ze dne 22. října 2009, Komise v. Portugalsko, C‑438/08, Sb. rozh. s. I‑10219, bod 35).

84      Je rovněž ustálenou judikaturou, že čl. 45 první pododstavec ES představuje výjimku ze základního pravidla svobody usazování. Jako taková musí být tato výjimka vykládána způsobem, který omezuje její působnost na případy, kdy je to striktně nezbytné k hájení zájmů, jejichž ochranu toto ustanovení členským státům umožňuje (výše uvedené rozsudky Komise v. Řecko, bod 7, a Komise v. Španělsko, bod 34; rozsudky ze dne 30. března 2006, Servizi Ausiliari Dottori Commercialisti, C‑451/03, Sb. rozh. s. I‑2941, bod 45; ze dne 29. listopadu 2007, Komise v. Rakousko, C‑393/05, Sb. rozh. s. I‑10195, bod 35, a Komise v. Německo, C‑404/05, Sb. rozh. s. I‑10239, body 37 a 46, jakož i výše uvedený rozsudek Komise v. Portugalsko, bod 34).

85      Mimoto Soudní dvůr opakovaně zdůraznil, že výjimka stanovená v čl. 45 prvním pododstavci ES musí být omezena na činnosti, které jsou samy o sobě přímo a specificky spjaty s výkonem veřejné moci (výše uvedené rozsudky Reyners, bod 45; Thijssen, bod 8; Komise v. Španělsko, bod 35; Servizi Ausiliari Dottori Commercialisti, bod 46; Komise v. Německo, bod 38, a Komise v. Portugalsko, bod 36).

86      V tomto ohledu se Soudní dvůr vyjádřil v tom smyslu, že z působnosti výjimky stanovené v čl. 45 prvním pododstavci ES jsou vyloučeny některé pomocné a přípravné činnosti ve vztahu k výkonu veřejné moci (viz v tomto smyslu výše uvedené rozsudky Thijssen, bod 22; Komise v. Španělsko, bod 38; Servizi Ausiliari Dottori Commercialisti, bod 47; Komise v. Německo, bod 38, a Komise v. Portugalsko, bod 36), některé činnosti, jejichž výkon – třebaže zahrnuje i pravidelné a systémově dané styky se správními a soudními orgány, či dokonce i povinné přispění k plnění jejich úkolů – nezasahuje do posuzovacích a rozhodovacích pravomocí uvedených orgánů (viz v tomto smyslu výše uvedený rozsudek Reyners, bod 51 a 53), nebo také některé činnosti, které nezahrnují výkon rozhodovacích pravomocí (viz v tomto smyslu výše uvedené rozsudky Thijssen, body 21 a 22; ze dne 29. listopadu 2007, Komise v. Rakousko, body 36 a 42; Komise v. Německo, body 38 a 44, jakož i Komise v. Portugalsko, body 36 a 41), ani donucovacích pravomocí (viz v tomto smyslu zejména výše uvedený rozsudek Komise v. Španělsko, bod 37), či pravomoci k přijetí vynucovacích opatření (viz v tomto smyslu rozsudek ze dne 30. září 2003, Anker a další, C‑47/02, Recueil, s. I‑10447, bod 61, jakož i výše uvedený rozsudek Komise v. Portugalsko, bod 44).

87      Ve světle předcházejících úvah je třeba ověřit, zda činnosti svěřené notářům v belgickém právním řádu zahrnují přímou a specifickou účast na výkonu veřejné moci.

88      Za tímto účelem je třeba přihlédnout k povaze činností vykonávaných příslušníky dotčeného povolání (viz v tomto smyslu výše uvedený rozsudek Thijssen, bod 9).

89      Belgické království a Komise se shodují na skutečnosti, že hlavní činností notářů v belgickém právním řádu je sepisování veřejných listin o právních úkonech v souladu s požadovanými formálními náležitostmi. Za tímto účelem musí notář zejména ověřit, že jsou splněny všechny právem požadované podmínky pro uskutečnění úkonu. Notářem sepsaná veřejná listina o právním úkonu má mimoto kvalifikovanou důkazní sílu a je vykonatelná.

90      V této souvislosti je třeba zdůraznit, že předmětem veřejné listiny jsou podle belgických právních předpisů právní úkony nebo dohody, které strany učinily či uzavřely dobrovolně. Tyto strany totiž samy v mezích stanovených právními předpisy rozhodují, když předkládají právní úkon nebo dohodu notáři za účelem sepsání veřejné listiny, o rozsahu svých práv a povinností a svobodně si volí ujednání, jimiž se chtějí řídit. Úkon notáře tak předpokládá předchozí existenci souhlasu nebo shodné vůle stran.

91      Mimoto notář nemůže jednostranně změnit dohodu, o níž má sepsat veřejnou listinu, pokud k tomu předem nezískal souhlas stran.

92      Činnost spočívající v sepisování veřejných listin o právních úkonech svěřená notářům tedy jako taková nezahrnuje přímou a specifickou účast na výkonu veřejné moci ve smyslu čl. 45 prvního pododstavce ES.

93      Skutečnost, že o některých právních úkonech nebo dohodách musí být pod sankcí neplatnosti povinně sepsána veřejná listina, nemůže tento závěr zpochybnit. Je totiž obvyklé, že platnost různých právních úkonů je ve vnitrostátních právních řádech a za stanovených podmínek podmíněna splněním formálních náležitostí nebo také dodržením povinných postupů podmiňujících jejich platnost. Tato okolnost tudíž nemůže být dostatečnou oporou názoru, který zastává Belgické království.

94      Předcházející závěr nemůže být zpochybněn ani na základě povinnosti notářů ověřit před tím, než přistoupí k sepsání veřejné listiny o právním úkonu nebo dohodě, zda jsou splněny všechny právem požadované podmínky pro uskutečnění daného právního úkonu nebo uzavření dané dohody, a pokud tomu tak není, povinnosti odmítnout sepsání tohoto zápisu.

95      Belgické království sice zdůrazňuje, že notář touto kontrolou sleduje cíl obecného zájmu, totiž zajištění legality a právní jistoty právních úkonů mezi jednotlivci. Samotné sledování tohoto cíle však nemůže odůvodnit skutečnost, že výsady nezbytné za tímto účelem jsou vyhrazeny pouze notářům, kteří jsou státními příslušníky dotčeného členského státu.

96      Skutečnost, že jednání sleduje cíl obecného zájmu, sama o sobě nestačí k tomu, aby byla daná činnost považována za přímo a specificky spjatou s výkonem veřejné moci. Je totiž nesporné, že činnosti vykonávané v rámci různých regulovaných povolání jsou ve vnitrostátních právních řádech často spojeny s povinností osob, které je vykonávají, sledovat takový cíl, a přesto tyto činnosti nejsou součástí výkonu veřejné moci.

97      Skutečnost, že činnosti notáře sledují cíle obecného zájmu, které mají zejména zaručit legalitu a právní jistotu právních úkonů mezi jednotlivci, nicméně představuje naléhavý důvod obecného zájmu, který umožňuje odůvodnit případná omezení článku 43 ES vyplývající z takových zvláštností notářské činnosti vlastních, jako je rámec, v němž se pohybují notáři, který zahrnuje postupy pro jejich jmenování, omezení jejich počtu a jejich místní příslušnosti nebo také systém jejich odměňování, nezávislosti, neslučitelnosti funkcí, jakož i neodvolatelnosti a nepřeložitelnosti, a to v rozsahu, v němž tato omezení umožňují dosažení uvedených cílů a jsou za tímto účelem nezbytná.

98      Je rovněž pravda, že notář musí odmítnout sepsání veřejné listiny o právním úkonu nebo dohodě, které nesplňují právem požadované podmínky, a to nezávisle na vůli stran. Nicméně po takovém odmítnutí mají strany možnost odstranit zjištěné protiprávnosti, změnit obsah dotčeného úkonu nebo dotčené dohody, nebo také upustit od učinění takového právního úkonu nebo sjednání takové dohody.

99      Pokud jde o kvalifikovanou důkazní sílu a vykonatelnost notářského zápisu o právním úkonu, nelze zpochybnit, že tyto účinky způsobují, že jsou uvedené zápisy spojeny s významnými právními důsledky. Nicméně skutečnost, že daná činnost zahrnuje sepisování zápisů s takovýmito důsledky, nemůže být dostatečná k tomu, aby byla tato činnost považována za přímo a specificky spjatou s výkonem veřejné moci ve smyslu čl. 45 prvního pododstavce ES.

100    Konkrétně k důkazní síle notářského zápisu o právním úkonu je totiž třeba uvést, že je součástí režimu dokazování zakotveného právními předpisy v dotčeném právním řádu. Článek 1319 občanského zákoníku, který stanoví, že veřejná listina o právním úkonu má kvalifikovanou důkazní sílu, je tak součástí kapitoly VI uvedeného zákoníku nadepsané „Prokazování závazků a plateb“. Důkazní síla přiznaná dané listině právními předpisy tedy nemá přímý dopad na otázku, zda činnost zahrnující sepsání této listiny sama o sobě představuje přímou a specifickou účast na výkonu veřejné moci, jak vyžaduje judikatura (viz v tomto smyslu výše uvedené rozsudky Thijssen, bod 8, a Komise v. Španělsko, bod 35).

101    Mimoto, jak připustilo Belgické království, byl-li právní úkon učiněný bez úředního ověření uznán osobou, proti níž je namítán, nebo je-li za takto uznaný považován právními předpisy, má podle článku 1322 občanského zákoníku ve vztahu k osobám, které se k němu připojily, jakož i k jejich dědicům a právním nástupcům „stejnou důkazní sílu jako veřejná listina“.

102    V souvislosti s vykonatelností veřejné listiny je třeba uvést, že jak uvádí Belgické království, tato její povaha umožňuje vynucení povinnosti, kterou tato listina potvrzuje bez předchozího zapojení soudu.

103    Vykonatelnost veřejné listiny není projevem toho, že by měl notář pravomoci, které by zahrnovaly přímou a specifickou účast na výkonu veřejné moci. I když je veřejná listina vykonatelná připojením doložky vykonatelnosti k této listině notářem, spočívá tato vykonatelnost na vůli stran učinit právní úkon nebo uzavřít dohodu po ověření jejich souladu s právními předpisy notářem a přiznat jim uvedenou vykonatelnost.

104    Rovněž je třeba ověřit, zda přímou a specifickou účast na výkonu veřejné moci nezahrnují ostatní činnosti svěřené notáři belgickým právním řádem, které zmiňuje Belgické království.

105    Pokud jde zaprvé o úkoly, jež jsou svěřeny notáři při exekuci prodejem nemovitosti, je třeba uvést, že jeho hlavním úkolem je příprava a provedení veřejné dražby nebo přímého prodeje, je-li přímý prodej schválen soudem, za soudem stanovených podmínek. Notář musí rovněž zorganizovat ohledání na místě a vypracovat dokumentaci k veřejné dražbě, v níž se uvádí den prodeje a údaj o převodu výtěžku z prodejní ceny ve prospěch věřitelů.

106    Je tedy nutné na jedné straně konstatovat, že notář nemá pravomoc k tomu, aby při exekuci prodejem nemovitosti postupoval sám. Na straně druhé je to právě smírčí soud, kdo jmenuje notáře a pověří ho provedením veřejné dražby nebo přímého prodeje a opatření souvisejících se stanovením pořadí pohledávek. Právě tomuto soudu přísluší dbát na dodržování právních předpisů v oblasti procesních prostředků k nucenému výkonu exekučních titulů. Jak vyplývá z článku 1396 soudního řádu, může si tento soud nechat podat, i bez návrhu, osobami zastávajícími státem svěřený úřad s případným oprávněním k sepisování veřejných listin nebo jimi pověřenými osobami (officiers publics ou ministériels instrumentants ou commis) zprávu o stavu řízení. Rozhodování případných sporů přísluší exekučnímu soudu; notář je povinen vypracovat o těchto sporech protokol, pozastavit veškeré transakce a předložit danou otázku soudu.

107    Ukazuje se tak, že úkoly svěřené notářům v rámci exekuce prodejem nemovitosti jsou plněny pod dohledem exekučního soudu, jemuž musí notář předložit případné spory a který krom toho rozhoduje s konečnou platností. V důsledku toho nelze tyto úkoly jako takové považovat za přímo a specificky spjaté s výkonem veřejné moci (viz v tomto smyslu výše uvedené rozsudky Thijssen, bod 21; ze dne 29. listopadu 2007, Komise v. Rakousko, body 41 a 42; Komise v. Německo, body 43 a 44, jakož i Komise v. Portugalsko, body 37 a 41).

108    Tentýž závěr je nutné učinit zadruhé i ve vztahu k úkolům notářů v rámci některých případů prodeje nemovitostí v souladu s články 1186 až 1190 soudního řádu. Z těchto ustanovení totiž vyplývá, že rozhodnutí o schválení či neschválení takového prodeje přísluší soudu.

109    Pokud jde zatřetí o činnosti notářů související s pořizováním soupisů majetku v dědickém řízení nebo v řízení o zániku společného jmění manželů či spoluvlastnického práva k nedělitelnému předmětu spoluvlastnictví, jakož i činnosti v oblasti opatřování věcí pečetěmi a jejich odstraňování, je třeba zdůraznit, že tyto úkony podléhají schválení smírčím soudem. V případě obtíží předloží notář danou otázkou uvedenému soudu podle článku 1184 soudního řádu.

110    Pokud jde začtvrté o činnosti notáře v soudním řízení o vypořádání spoluvlastnictví, je třeba zdůraznit, že soud musí nařídit rozdělení majetku a ustanovit stranám – za podmínek, které případně stanoví – notáře, jehož úkolem je zejména provést soupis majetku, vymezit majetkovou podstatu a jednotlivé podíly na výtěžku z prodeje. Dále soudu přísluší řešení veškerých případných sporů, schválení přehledu vypořádání majetku vypracovaného notářem nebo jeho vrácení notáři, aby vypracoval doplňující přehled vypořádání majetku nebo upravil tento přehled podle pokynů vydaných soudem. Tyto činnosti proto nesvěřují notáři výkon veřejné moci.

111    Tak je tomu rovněž zapáté v případě postupu pro stanovení pořadí pohledávek, který následuje po veřejném prodeji. V rámci tohoto postupu je notář pověřen vypracováním protokolu o rozdělení výtěžku z prodeje, a v případě potřeby pořadí přednostních pohledávek a pohledávek zajištěných zástavním právem. Případné spory musí být předloženy soudu.

112    Kromě toho je ve vztahu k činnostem notáře uvedeným v bodech 105 až 111 tohoto rozsudku třeba uvést, že jak bylo připomenuto v bodě 86 tohoto rozsudku, ani odborné výkony zahrnující případně i povinné přispění k plnění úkolů soudů nepředstavují účast na výkonu veřejné moci (výše uvedený rozsudek Reyners, bod 51).

113    Pokud jde zašesté o takové právní úkony, jako jsou darování, závěti a manželské smlouvy nebo úřední potvrzování společné domácnosti, které musí být pod sankcí neplatnosti učiněny či uzavřeny ve formě notářského zápisu, je třeba odkázat na úvahy obsažené v bodech 90 až 103 tohoto rozsudku.

114    Tytéž úvahy je zasedmé nutné uplatnit i ve vztahu k zakládacím smlouvám či listinám obchodních společností, sdružení a nadací, které musí být pod sankcí neplatnosti sepsány ve formě notářského zápisu. Je třeba dodat, že výše uvedené právnické osoby nabývají právní subjektivitu až podáním zakládací smlouvy či listiny kanceláři obchodního soudu.

115    Pokud jde zaosmé o úlohu správce daní a poplatků, kterou notář zastává, když přijímá platby poplatků za registraci a poplatků za zřízení zástavního práva, nelze tuto jeho úlohu jako takovou považovat za přímo a specificky spjatou s výkonem veřejné moci. V tomto ohledu je třeba upřesnit, že výběr daní a poplatků notář provádí na účet dlužníka, odpovídající částky notář následně převádí ve prospěch příslušného státního orgánu, a že se tedy tento způsob výběru v základech neliší od způsobu výběru daně z přidané hodnoty.

116    Pokud jde o zvláštní postavení notářů v belgickém právním řádu, postačí připomenout, že jak vyplývá z bodů 85 a 88 tohoto rozsudku, je třeba otázku, zda tyto činnosti spadají do působnosti výjimky stanovené v čl. 45 prvním pododstavci ES posoudit právě z hlediska povahy samotných předmětných činností, a nikoli z hlediska tohoto postavení jako takového.

117    K tomu je nicméně nutné učinit dvojí upřesnění. Zaprvé je nesporné, že s výjimkou případů, kdy určení notáře provádí soud, má každá strana právo volného výběru notáře v souladu s článkem 9 notářského zákona. I když platí, že odměny notářů jsou stanoveny zákonem, nic to nemění na tom, že kvalita poskytovaných služeb se může mezi jednotlivými notáři lišit v závislosti zejména na odborných schopnostech dotyčných osob. Z toho vyplývá, že v rozsahu své příslušné územní působnosti vykonávají notáři své povolání, jak uvedl generální advokát v bodě 18 svého stanoviska, za podmínek hospodářské soutěže, což není pro výkon veřejné moci charakteristické.

118    Zadruhé je třeba poukázat na skutečnost, kterou uvedla Komise a kterou Belgické království nepopřelo, že notáři jsou ve vztahu ke svým klientům přímo a osobně odpovědní za škody způsobené jakýmkoli nesprávným postupem při výkonu svých činností.

119    Ostatně není přesvědčivý ani argument, který Belgické království vyvozuje z některých aktů Unie. Ve vztahu k aktům zmíněným v bodě 54 tohoto rozsudku je třeba uvést, že skutečnost, že se zákonodárce rozhodl vyloučit činnosti notáře z oblasti působnosti daného aktu, neznamená, že by tyto činnosti nezbytně spadaly do působnosti výjimky stanovené v čl. 45 prvním pododstavci ES. Pokud jde konkrétně o směrnici 2005/36, ze samotného znění čtyřicátého prvního bodu odůvodnění této směrnice, podle něhož „[p]oužití [...] článku 45 [ES] není touto směrnicí dotčeno, zejména pokud jde o notáře“, vyplývá, že zákonodárce Unie k použitelnosti čl. 45 prvního pododstavce ES ve vztahu k povolání notáře žádný postoj nezaujal.

120    Relevantní není ani argumentace založená na nařízeních uvedených v bodě 55 toho rozsudku. Tato nařízení se totiž týkají uznávání a výkonu veřejných listin přijatých a vykonatelných v členském státě, a v důsledku toho nemají vliv na výklad čl. 45 prvního pododstavce ES. Z judikatury, která je obdobně použitelná ve vztahu k nařízení č. 44/2001, mimoto vyplývá, že aby mohla být listina kvalifikována jako veřejná listina ve smyslu tohoto nařízení, je nezbytné buď zapojení orgánu veřejné moci, nebo jakéhokoli jiného subjektu k tomu oprávněného státem (viz v tomto smyslu rozsudek ze dne 17. června 1999, Unibank, C‑260/97, Recueil, s. I‑3715, body 15 a 21).

121    V souvislosti s usneseními z let 1994 a 2006 zmíněnými v bodě 56 tohoto rozsudku je nutné zdůraznit, že tato usnesení nemají právní účinky, jelikož nejsou svou povahou závaznými akty. Ostatně přesto, že tato usnesení uvádějí, že povolání notáře spadá do působnosti článku 45 ES, vyjádřil Parlament v prvním z těchto usnesení výslovně své přání, aby byla přijata opatření k odstranění podmínky státní příslušnosti pro přístup k povolání notáře, přičemž toto stanovisko bylo opětovně implicitně potvrzeno v usnesení z roku 2006.

122    K argumentu, který Belgické království vyvozuje z výše uvedeného rozsudku Colegio de Oficiales de la Marina Mercante Española, je třeba uvést, že věc, ve které byl vydán tento rozsudek, se týkala výkladu čl. 39 odst. 4 ES, a nikoli výkladu čl. 45 prvního pododstavce ES. Z bodu 42 uvedeného rozsudku mimoto vyplývá, že když Soudní dvůr rozhodl, že funkce svěřené kapitánům a prvním důstojníkům plavidel představují účast na uplatňování výsad veřejné moci, mínil tím veškeré úkoly, které kapitáni a první důstojníci plní. Soudní dvůr tedy nepřezkoumal jedinou pravomoc v oblasti notářství, která byla svěřena kapitánům a prvním důstojníkům plavidel – a sice pravomoc k přijetí, uchovávání a předání závětí – odděleně od jejich ostatních pravomocí, jako jsou zejména pravomoci k přijímání vynucovacích opatření a ukládání sankcí, jimiž jsou nadáni.

123    Za těchto podmínek je třeba dospět k závěru, že činnosti notáře, jak jsou v současné době vymezeny belgickým právním řádem, nejsou spjaty s výkonem veřejné moci ve smyslu čl. 45 prvního pododstavce ES.

124    Je tudíž třeba konstatovat, že podmínka státní příslušnosti požadovaná belgickou právní úpravou pro přístup k povolání notáře představuje diskriminaci na základě státní příslušnosti zakázanou článkem 43 ES.

125    Vzhledem k výše uvedenému je třeba konstatovat, že první žalobní důvod je opodstatněný.

 K druhému žalobnímu důvodu

 Argumentace účastníků řízení

126    Komise Belgickému království vytýká, že neprovedlo směrnici 89/48 ve vztahu k povolání notáře. Podle ní toto povolání nelze vyjmout z oblasti působnosti uvedené směrnice, jelikož notář se přímo a specificky neúčastní výkonu veřejné moci.

127    Uvedený orgán připomíná, že směrnice 89/48 umožňuje, aby členské státy za účelem zajištění vysoké úrovně kvalifikace, která se po notářích požaduje, stanovily buď zkoušku způsobilosti, nebo adaptační období. Mimoto tato směrnice svými účinky nebrání výběru nových notářů prostřednictvím výběrového řízení, ale pouze poskytuje přístup k uvedenému výběrovému řízení státním příslušníkům jiných členských států. Její použití nemá podle Komise dopad ani na postup pro jmenování notářů.

128    Dále se Spojené království domnívá, že zmínka o povolání notáře ve čtyřicátém prvním bodě odůvodnění směrnice 2005/36 nevylučuje toto povolání jako celek z oblasti působnosti této směrnice.

129    Belgické království poznamenává, aniž formálně uplatňuje námitku nepřípustnosti, že druhý žalobní důvod vychází z údajného neprovedení směrnice 89/48, a nikoli směrnice 2005/36. Směrnice 2005/36 přitom zrušila první uvedenou směrnici s účinkem ode dne 20. října 2007.

130    Po meritorní stránce uvedený členský stát, jakož i Litevská republika, Maďarská republika a Slovenská republika tvrdí, že směrnice 2005/36 ve svém čtyřicátém prvním bodě odůvodnění výslovně stanoví, že „[p]oužití čl. 39 odst. 4 [ES] a článku 45 [ES] není touto směrnicí dotčeno, zejména pokud jde o notáře“. Tato výhrada podle jejich názoru potvrzuje skutečnost, že na povolání notáře se vztahuje čl. 45 první pododstavec ES, takže se směrnice 2005/36 ve vztahu k tomuto povolání nepoužije. Litevská republika mimoto připomíná, že méně konkrétní, ale podobná výhrada je uvedena ve dvanáctém bodě odůvodnění směrnice 89/48.

 Závěry Soudního dvora

–       K přípustnosti

131    Podle ustálené judikatury se existence nesplnění povinnosti v rámci žaloby na základě článku 226 ES musí posuzovat z hlediska právních předpisů Unie platných v době, kdy uplynula lhůta stanovená dotčenému členskému státu Komisí k tomu, aby vyhověl jejímu odůvodněnému stanovisku (viz zejména rozsudky ze dne 9. listopadu 1999, Komise v. Itálie, C‑365/97, Recueil, s. I‑7773, bod 32; ze dne 5. října 2006, Komise v. Belgie, C‑275/04, Sb. rozh. s. I‑9883, bod 34, a ze dne 19. března 2009, Komise v. Německo, C‑270/07, Sb. rozh. s. I‑1983, bod 49).

132    V projednávané věci uplynula uvedená lhůta dne 18. prosince 2006. K tomuto dni přitom byla směrnice 89/48 stále v platnosti, jelikož ji směrnice 2005/36 zrušila až ode dne 20. října 2007. Žaloba vycházející z neprovedení směrnice 89/48 tudíž není bezpředmětná (viz obdobně rozsudek ze dne 11. června 2009, Komise v. Francie, C‑327/08, bod 23).

133    Námitku uplatněnou Belgickým královstvím je v důsledku toho třeba zamítnout.

–       K věci samé

134    Komise Belgickému království vytýká, že neprovedlo směrnici 89/48 ve vztahu k povolání notáře. Je tedy třeba přezkoumat, zda se tato směrnice na uvedené povolání vztahuje.

135    Za tímto účelem je třeba zohlednit legislativní kontext, do něhož směrnice zapadá.

136    Je proto třeba uvést, že zákonodárce ve dvanáctém bodě odůvodnění směrnice 89/48 výslovně stanovil, že obecným systémem uznávání vysokoškolských diplomů zavedeným touto směrnicí „není dotčeno použití [...] článku [45 ES]“. Zde vyjádřená výhrada je projevem vůle zákonodárce ponechat činnosti spadající do působnosti čl. 45 prvního pododstavce ES mimo oblast působnosti uvedené směrnice.

137    V době před přijetím směrnice 89/48 přitom Soudní dvůr neměl příležitost rozhodnout o otázce, zda činnosti notáře spadají, či nespadají do působnosti čl. 45 prvního pododstavce ES.

138    Kromě toho v letech následujících po přijetí směrnice 89/48 Parlament ve svých usneseních z roků 1994 a 2006 zmíněných v bodech 56 a 121 tohoto rozsudku na jednu stranu uvedl, že se čl. 45 první pododstavec ES musí plně uplatnit na profesi notáře jako takovou, zatímco na druhou stranu projevil přání, aby byla odstraněna podmínka státní příslušnosti pro přístup k tomuto povolání.

139    Mimoto při přijímání směrnice 2005/36, která nahradila směrnici 89/48, zákonodárce Unie dbal na to, aby bylo ve čtyřicátém prvním bodě odůvodnění prvně uvedené směrnice upřesněno, že touto směrnicí není dotčeno použití článku 45 ES, „zejména pokud jde o notáře“. Jak bylo uvedeno v bodě 119 tohoto rozsudku, zákonodárce Unie vyjádřením této výhrady nezaujal postoj k použitelnosti čl. 45 prvního pododstavce ES, a tudíž ani k použitelnosti směrnice 2005/36 ve vztahu k činnostem notáře.

140    Svědčí o tom zejména přípravné práce na této posledně uvedené směrnici. Parlament totiž ve svém legislativním usnesení k návrhu směrnice Evropského parlamentu a Rady o uznávání odborných kvalifikací (Úř. věst. 2004, C 97E, s. 230) přijatém v prvním čtení dne 11. února 2004 navrhl, aby bylo v textu směrnice 2005/36 výslovně uvedeno, že se tato směrnice nevztahuje na notáře. Jestliže tento návrh nebyl přijat v pozměněném návrhu směrnice Evropského parlamentu a Rady o uznávání odborných kvalifikací [KOM(2004) 317 v konečném znění], ani ve společném postoji (ES) č. 10/2005 ze dne 21. prosince 2004 přijatém Radou v souladu s postupem stanoveným v článku 251 Smlouvy o založení Evropského společenství za účelem přijetí směrnice Evropského parlamentu a Rady o uznávání odborných kvalifikací (Úř. věst. 2005, C 58E, s. 1), pak to nebylo z důvodu, že by se zamýšlená směrnice měla na povolání notáře vztahovat, ale především z důvodu, že „výjimka ze zásad svobody usazování a volného pohybu služeb ve vztahu k činnostem, které jsou přímo a specificky spjaty s veřejnou mocí, je upravena v [čl. 45 prvním pododstavci] ES“.

141    V tomto ohledu je vzhledem ke zvláštním okolnostem, které doprovázely legislativní proces, jakož i ke stavu nejistoty, který tím byl vyvolán, jak vyplývá z legislativního kontextu připomenutého výše, zřejmé, že nelze konstatovat, že by od okamžiku uplynutí lhůty stanovené v odůvodněném stanovisku měly členské státy dostatečně jasnou povinnost provedení směrnice 89/48 ve vztahu k povolání notáře.

142    Druhý žalobní důvod je proto třeba zamítnout.

143    Vzhledem k výše uvedenému je třeba konstatovat, že Belgické království tím, že pro přístup k povolání notáře stanovilo podmínku státní příslušnosti, nesplnilo povinnosti, které pro něj vyplývají z článku 43 ES, a ve zbývající části je třeba žalobu zamítnout.

 K nákladům řízení

144    Podle čl. 69 odst. 3 jednacího řádu může Soudní dvůr rozdělit náklady řízení mezi účastníky řízení nebo rozhodnout, že každý z nich nese vlastní náklady, pokud měl každý účastník řízení ve věci částečně úspěch i neúspěch. Vzhledem k tomu, že se žalobě Komise vyhovuje pouze částečně, je třeba rozhodnout, že každý z účastníků řízení ponese vlastní náklady řízení.

145    Podle čl. 69 odst. 4 prvního pododstavce téhož jednacího řádu členské státy, které vstoupily do řízení jako vedlejší účastníci, nesou vlastní náklady. Česká republika, Francouzská republika, Lotyšská republika, Litevská republika, Maďarská republika, Slovenská republika a Spojené království proto ponesou vlastní náklady řízení.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (velký senát) rozhodl takto:

1)      Belgické království tím, že pro přístup k povolání notáře stanovilo podmínku státní příslušnosti, nesplnilo povinnosti, které pro něj vyplývají z článku 43 ES.

2)      Ve zbývající části se žaloba zamítá.

3)      Evropská komise, Belgické království, Česká republika, Francouzská republika, Lotyšská republika, Litevská republika, Maďarská republika, Slovenská republika a Spojené království Velké Británie a Severního Irska ponesou vlastní náklady řízení.

Podpisy.

---

* Jednací jazyk: francouzština.