–

za Spravime, s.r.o.: M. Čajka, advokát,

–

za českou vládu: M. Smolek a J. Vláčil, jako zmocněnci,

–

za portugalskou vládu: P. Barros da Costa, S. Duarte Afonso a J. Ramos, jako zmocněnci,

–

za Evropskou komisi: S. Noë a K. Walkerová, jako zmocněnci,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 7 bodu 1 písm. b) nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Úř. věst. 2012, L 351, s. 1, dále jen „nařízení Brusel I bis“).

2

Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi společností EXTÉRIA s.r.o., se sídlem v Ostravě (Česká republika), a společností Spravime, s.r.o., se sídlem v Ivanovicích (Slovenská republika), ve věci návrhu na zaplacení smluvní pokuty z důvodu nesplnění smlouvy o smlouvě budoucí, jež se týká budoucího uzavření franchisové smlouvy.

3

Článek 4 bod 1 nařízení Brusel I bis zní:

„Nestanoví-li toto nařízení jinak, mohou být osoby, které mají bydliště v některém členském státě, bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudů tohoto členského státu.“

4

Článek 7 bod 1 tohoto nařízení zní:

„Osoba, která má bydliště v některém členském státě, může být v jiném členském státě žalována:

5

Žalobkyně v původním řízení, která poskytuje poradenství ve sféře bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, uzavřela dne 28. června 2018 s žalovanou v původním řízení smlouvu o smlouvě budoucí týkající se budoucího uzavření franchisové smlouvy (dále jen „smlouva o smlouvě budoucí“), která by žalované v původním řízení umožnila provozovat a řídit franchisové pobočky žalobkyně v původním řízení na Slovensku. Tato smlouva o smlouvě budoucí obsahovala kromě povinnosti tuto smlouvu v budoucnosti uzavřít i některé náležitosti této další smlouvy a rovněž povinnost žalované v původním řízení zaplatit zálohovou platbu ve výši 20400 eur plus daň z přidané hodnoty a smluvní pokutu ve výši této zálohy (dále jen „smluvní pokuta“) pro případ, že povinnost uzavřít uvedenou smlouvu nebude splněna.

6

Uvedená zálohová platba, která sloužila nejen k zjištění uvedeného závazku, ale i k utajení všech informací obsažených v dané smlouvě o smlouvě budoucí a týkajících se franchisového konceptu žalobkyně v původním řízení, měla být zaplacena do deseti dnů od podpisu této smlouvy o smlouvě budoucí. V uvedené smlouvě o smlouvě budoucí byla mimoto zakotvena možnost žalobkyně v původním řízení odstoupit od smlouvy v případě nezaplacení sjednané zálohy žalovanou v původním řízení v uvedeném termínu.

7

Smlouva o smlouvě budoucí stanovila použití českého práva; dohoda o příslušnosti ujednána nebyla.

8

Žalobkyně v původním řízení tvrdila, že žalovaná v původním řízení porušila povinnost zaplatit dotčenou zálohovou platbu; žalobkyně v původním řízení z tohoto důvodu odstoupila od smlouvy o smlouvě budoucí a domáhala se zaplacení smluvní pokuty.

9

Žalobkyně v původním řízení podala za tímto účelem návrh na vydání evropského platebního rozkazu u Okresního soudu v Ostravě (Česká republika).

10

Okresní soud v Ostravě usnesením ze dne 17. prosince 2020 zamítl námitku nepříslušnosti českých soudů, kterou vznesla žalovaná v původním řízení, a shledal, že jeho příslušnost k projednání dotčeného sporu je dána na základě čl. 7 bodu 1 písm. a) nařízení Brusel I bis, jelikož předmětem tohoto sporu je splnění závazku ve smyslu tohoto ustanovení, tedy závazku zaplatit smluvní pokutu, který měl být splněn v místě sídla žalobkyně v původním řízení.

11

V rámci odvolání podaného proti uvedenému usnesení se žalovaná v původním řízení dovolávala příslušnosti slovenských soudů z důvodu, že závazek zajištěný touto smluvní pokutou má sice původ ve smlouvě o smlouvě budoucí, je nicméně spojen s místem výroby a dodání zboží v rámci franchisové smlouvy, která má být uzavřena.

12

Krajský soud v Ostravě (Česká republika) jakožto soud odvolací potvrdil v usnesení ze dne 16. února 2021 rozhodnutí prvostupňového soudu, když měl za to, že předmětem žaloby je nárok na zaplacení smluvní pokuty z důvodu nesplnění podmínek ze strany žalované v původním řízení dle smlouvy o smlouvě budoucí, a žaloba tedy nesouvisí s výrobou nebo dodáním zboží, takže se čl. 7 bod 1 písm. b) nařízení Brusel I bis neuplatní. Soudní příslušnost musí být proto určena podle čl. 7 bodu 1 písm. a) tohoto nařízení, podle kterého je příslušný soud místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn, přičemž toto místo musí být určeno podle práva soudu, u něhož bylo řízení zahájeno, v projednávaném případě podle českého práva.

13

Proti tomuto usnesení podala žalovaná v původním řízení dovolání k Nejvyššímu soudu (Česká republika), který je předkládajícím soudem, a tvrdila, že povaha nároku na zaplacení smluvní pokuty byla nesprávně posouzena.

14

S odkazem na ustálenou judikaturu Soudního dvora týkající se výkladu pojmu „smlouva nebo nároky ze smlouvy“ (rozsudek ze dne 17. června 1992, Handte, C‑26/91, EU:C:1992:268, bod 15, a rozsudek ze dne 15. června 2017, Kareda, C‑249/16, EU:C:2017:472, bod 30) dospěl Nejvyšší soud k závěru, že spor, který mu byl předložen a který se týká nároku na zaplacení smluvní pokuty, má původ ve smlouvě o smlouvě budoucí, takže tento spor spadá pod pojem „smlouva nebo nároky ze smlouvy“ ve smyslu čl. 7 bodu 1 nařízení Brusel I bis.

15

Vzhledem k tomu, že podle uvedeného soudu tento nárok nesouvisí s výrobou nebo dodáním zboží, musí být aplikace tohoto čl. 7 bodu 1 písm. b) první odrážky bez dalšího vyloučena.

16

Podle předkládajícího soudu je tedy nezbytné vyhodnotit, zda se nejedná o nárok, který souvisí s „poskytováním služeb“ ve smyslu uvedeného čl. 7 bodu 1 písm. b) druhé odrážky.

17

Předkládající soud uvádí, že pro účely určení mezinárodně příslušného soudu připadají v úvahu dvě řešení, a sice jedním je kvalifikovat smlouvu o smlouvě budoucí jako autonomní smlouvu, druhé spočívá v určení povahy nároků ze smlouvy o smlouvě budoucí podle povahy smlouvy, která má být uzavřena.

18

Nejvyšší soud se s ohledem na judikaturu Soudního dvora domnívá, že samotným uzavřením smlouvy o smlouvě budoucí nedochází k poskytování služeb, které je v unijním právu autonomně definováno jako smlouva, která zahrnuje úplatné vyvíjení aktivní činnosti ve prospěch druhého (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 23. dubna 2009, Falco Privatstiftung a Rabitsch, C‑533/07, EU:C:2009:257; rozsudek ze dne 14. července 2016, Granarolo, C‑196/15, EU:C:2016:559, a rozsudek ze dne 25. března 2021, Obala i lučice, C‑307/19, EU:C:2021:236), a kloní se tedy k závěru, že tato smlouva o smlouvě budoucí nespadá pod čl. 7 bod 1 písm. b) druhou odrážku nařízení Brusel I bis.

19

Nejvyšší soud má tudíž za to, že v souladu s tímto čl. 7 bodem 1 písm. c), který stanoví, že nepoužije-li se čl. 7 bod 1 písm. b), použije se čl. 7 bod 1 písm. a), je třeba příslušný soud určit podle místa plnění předmětného závazku.

20

Nejvyšší soud uvádí, že jelikož se Soudní dvůr dosud výslovně nezabýval otázkou, zda lze pactum de contrahendo kvalifikovat jako „smlouvu o službách“, existuje důvodná pochybnost o tom, jak má být čl. 7 bod 1 písm. b) nařízení Brusel I bis správně vykládán.

21

Za těchto podmínek se Nejvyšší soud rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:

„Musí být čl. 7 bod 1 písm. b) [nařízení Brusel I bis] vykládán v tom smyslu, že pojem ‚smlouva o poskytování služeb‘ zahrnuje též smlouvu o smlouvě budoucí (pactum de contrahendo), v níž se strany zavázaly k povinnosti uzavření budoucí smlouvy, jež by byla smlouvou o poskytování služeb ve smyslu tohoto ustanovení?“

22

Podstatou otázky předkládajícího soudu je, zda čl. 7 bod 1 písm. b) nařízení Brusel I bis musí být vykládán v tom smyslu, že smlouva o smlouvě budoucí, která se týká budoucího uzavření franchisové smlouvy a stanoví závazek zaplatit smluvní pokutu z důvodu nesplnění této smlouvy o smlouvě budoucí, tedy smluvní závazek, jehož porušení je základem žaloby, spadá pod pojem „smlouva o ‚poskytování služeb‘ “ ve smyslu tohoto ustanovení.

23

Úvodem je třeba připomenout, že jelikož nařízením Brusel I bis bylo zrušeno a nahrazeno nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Úř. věst. 2001, L 12, s. 1; Zvl. vyd. 19/04, s. 42), kterým byla nahrazena Úmluva ze dne 27. září 1968 o příslušnosti a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Úř. věst. 1972, L 299, s. 32), platí výklad, který Soudní dvůr podal v souvislosti s nařízením č. 44/2001, rovněž pro nařízení Brusel I bis, pokud lze ustanovení těchto nástrojů unijního práva kvalifikovat jako rovnocenná. Tak je tomu zejména v případě čl. 5 bodu 1 nařízení č. 44/2001 a čl. 7 bodu 1 nařízení Brusel I bis (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 8. května 2019, Kerr, C‑25/18, EU:C:2019:376, body 19 a 20 a citovaná judikatura).

24

Pokud jde o čl. 7 bod 1 písm. b) druhou odrážku nařízení Brusel I bis, je třeba konstatovat, že znění tohoto ustanovení samo o sobě neumožňuje odpovědět na položenou otázku, jelikož uvedené ustanovení nedefinuje pojem „smlouva o poskytování služeb“ (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 23. dubna 2009, Falco Privatstiftung a Rabitsch, C‑533/07, EU:C:2009:257, bod 19).

25

Podle ustálené judikatury musí být výraz „smlouva nebo nároky ze smlouvy“, uvedený v čl. 7 bodě 1 písm. a) nařízení Brusel I bis, a výraz „poskytování služeb“, uvedený v čl. 7 bodě 1 písm. b) druhé odrážce téhož nařízení, vykládány autonomně, a to především s přihlédnutím k systematice a cílům tohoto nařízení, aby bylo zajištěno jeho jednotné uplatňování ve všech členských státech. Tyto výrazy proto nemohou být chápány jako odkaz na kvalifikaci právního vztahu projednávaného před vnitrostátním soudem v příslušném vnitrostátním právu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 14. července 2016, Granarolo, C‑196/15, EU:C:2016:559, bod 19 a citovaná judikatura).

26

V tomto ohledu je třeba připomenout, že nařízení Brusel I bis usiluje o sjednocení pravidel o soudní příslušnosti v občanských a obchodních věcech prostřednictvím pravidel pro určení příslušnosti, která budou vysoce předvídatelná, a sleduje tak cíl právní jistoty, který spočívá v posílení právní ochrany osob usazených v Evropské unii tím, že zároveň umožňuje žalobci snadno určit soud, u něhož může podat žalobu, a žalovanému přiměřeně předvídat, u kterého soudu může být žalován (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 14. července 2016, Granarolo, C‑196/15, EU:C:2016:559, bod 16 a citovaná judikatura).

27

Kromě toho z judikatury vyplývá, že systém určení obecné příslušnosti stanovený v kapitole II nařízení Brusel I bis je založen na obecném pravidle, které je uvedeno v jeho čl. 4 odst. 1 a podle kterého osoby, jež mají bydliště na území některého členského státu, mohou být žalovány u soudů tohoto členského státu bez ohledu na státní příslušnost účastníků řízení. Kapitola II oddíl 2 tohoto nařízení stanoví řadu zvláštních pravidel pro určení příslušnosti, mezi něž patří i pravidlo uvedené v čl. 7 bodě 1 daného nařízení, pouze jako výjimku z tohoto obecného pravidla pro určení příslušnosti soudů místa bydliště žalovaného (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 14. července 2016, Granarolo, C‑196/15, EU:C:2016:559, bod 17 a citovaná judikatura).

28

V tomto kontextu je třeba připomenout, že zvláštní pravidla pro určení příslušnosti stanovená v nařízení Brusel I bis musí být vykládána restriktivně a neumožňují výklad, který jde nad rámec případů výslovně upravených v tomto nařízení (rozsudek ze dne 8. května 2019, Kerr, C‑25/18, EU:C:2019:376, bod 22 a citovaná judikatura).

29

Zvláštní pravidlo pro určení příslušnosti ve věcech týkajících se smlouvy nebo nároků ze smlouvy, které je stanoveno v čl. 7 bodě 1 nařízení Brusel I bis, odpovídá cíli blízkosti a je odůvodněno existencí úzkého vztahu mezi dotyčnou smlouvou a soudem, který má o sporu rozhodnout. Obecné pravidlo pro určení příslušnosti soudů místa bydliště žalovaného, uvedené v bodě 27 tohoto rozsudku, je tak doplněno o toto zvláštní pravidlo pro určení příslušnosti ve věcech týkajících se smlouvy nebo nároků ze smlouvy, podle kterého může být žalovaný rovněž žalován u soudu místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 23. dubna 2009, Falco Privatstiftung a Rabitsch, C‑533/07, EU:C:2009:257, body 24 a 25).

30

Pokud jde o místo plnění smluvních závazků plynoucích ze smlouvy o poskytování služeb, čl. 7 bod 1 písm. b) druhá odrážka nařízení Brusel I bis definuje hraniční určovatel pro tuto smlouvu autonomně jako místo na území členského státu, kde služby podle uvedené smlouvy byly nebo měly být poskytnuty, a to v zájmu posílení cílů, jimiž jsou sjednocení a předvídatelnost pravidel pro určení soudní příslušnosti, a tedy právní jistota. Tento autonomní hraniční určovatel má být použit na všechny nároky z téže smlouvy o poskytování služeb (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 23. dubna 2009, Falco Privatstiftung a Rabitsch, C‑533/07, EU:C:2009:257, body 26 a 27, a rozsudek ze dne 11. března 2010, Wood Floor Solutions Andreas Domberger, C‑19/09, EU:C:2010:137, bod 23).

31

Právě ve světle těchto úvah je třeba určit, zda takový závazek zaplatit smluvní pokutu z důvodu nesplnění smlouvy o smlouvě budoucí, o jaký jde v původním řízení, spadá pod pojem „poskytování služeb“ ve smyslu čl. 7 bodu 1 písm. b) druhé odrážky nařízení Brusel I bis.

32

Nejprve je třeba konstatovat, že závazky mezi stranami, které vznikají z takové smlouvy o smlouvě budoucí, o jakou jde v původním řízení, spadají pod pojem „smlouva nebo nároky ze smlouvy“ ve smyslu čl. 7 bodu 1 písm. a) nařízení Brusel I bis.

33

Dále je třeba uvést, že čl. 7 bod 1 písm. a) nařízení Brusel I bis sice určuje příslušnost ve věcech týkajících se smlouvy nebo nároků ze smlouvy podle místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn, nicméně tento čl. 7 bod 1 písm. b) stanoví v případě prodeje zboží a poskytování služeb zvláštní hraniční určovatele, když za toto místo plnění označuje v případě prodeje zboží místo na území členského státu, kam zboží podle smlouvy bylo nebo mělo být dodáno, a v případě poskytování služeb místo na území členského státu, kde služby podle smlouvy byly nebo měly být poskytnuty.

34

Pokud jde konkrétně o kvalifikaci „smlouvy o poskytování služeb“, z judikatury vyplývá, že pojem „služby“ ve smyslu uvedeného čl. 7 bodu 1 písm. b) druhé odrážky implikuje přinejmenším to, že strana, která je poskytuje, vykonává určitou činnost za úplatu (viz zejména rozsudek ze dne 23. dubna 2009, Falco Privatstiftung a Rabitsch, C‑533/07, EU:C:2009:257, bod 29, a rozsudek ze dne 15. června 2017, Kareda, C‑249/16, EU:C:2017:472, bod 35).

35

Co se týče prvního kritéria uvedeného v této definici, tedy kritéria existence určité činnosti, Soudní dvůr upřesnil, že toto kritérium vyžaduje aktivní jednání, a nikoli pouhé zdržení se jednání. Pokud jde o smlouvu, jejímž předmětem je distribuce výrobků jedné ze smluvních stran druhou smluvní stranou, Soudní dvůr v tomto ohledu rozhodl, že toto kritérium odpovídá charakteristickému plnění poskytovanému smluvní stranou, která se zajišťováním takové distribuce podílí na rozvoji šíření dotyčného zboží (viz zejména rozsudek ze dne 19. prosince 2013, Corman-Collins, C‑9/12, EU:C:2013:860, bod 38, a rozsudek ze dne 14. července 2016, Granarolo, C‑196/15, EU:C:2016:559, bod 38).

36

Pokud jde o druhé kritérium, tedy kritérium úplaty poskytované jako protiplnění za určitou činnost, je třeba zdůraznit, že tuto úplatu nelze chápat v úzkém slova smyslu jako zaplacení peněžní částky, neboť za úplatu lze považovat požívání souboru výhod představujících ekonomickou hodnotu (viz zejména rozsudek ze dne 19. prosince 2013, Corman-Collins, C‑9/12, EU:C:2013:860, bod 39, a rozsudek ze dne 14. července 2016, Granarolo, C‑196/15, EU:C:2016:559, bod 40).

37

Ačkoli předmět franchisové smlouvy, která měla být uzavřena v návaznosti na smlouvu o smlouvě budoucí, zcela splňuje obě kritéria uvedená v bodech 35 a 36 tohoto rozsudku, není tomu tak v případě této smlouvy o smlouvě budoucí, jejímž účelem bylo uzavření franchisové smlouvy v budoucnu a utajení informací obsažených v uvedené smlouvě o smlouvě budoucí. Při absenci skutečné činnosti vyvíjené smluvním partnerem mimoto nelze zaplacení smluvní pokuty kvalifikovat jako úplatu.

38

Vzhledem k tomu, že smlouva o smlouvě budoucí nevyžaduje vyvíjení žádné aktivní činnosti ani zaplacení úplaty, závazky plynoucí z této smlouvy o smlouvě budoucí, zejména závazek zaplatit smluvní pokutu, nemohou spadat pod pojem „poskytování služeb“ ve smyslu čl. 7 bodu 1 písm. b) druhé odrážky nařízení Brusel I bis.

39

Tento závěr není zpochybněn argumentem vycházejícím z toho, že závazek zaplatit smluvní pokutu je úzce spjat s franchisovou smlouvou, která měla být uzavřena a na základě které by bylo možné určit místo, kde měly být dotyčné služby poskytnuty.

40

Takový argument je totiž v rozporu nejen s požadavkem striktního výkladu zvláštních pravidel pro určení příslušnosti stanovených v nařízení Brusel I bis, jak je připomenut v bodě 28 tohoto rozsudku, ale i s cíli předvídatelnosti a právní jistoty, které jsou uvedeny v bodech 26 a 30 tohoto rozsudku.

41

Konečně je třeba uvést, že ze systematiky čl. 7 bodu 1 nařízení Brusel I bis vyplývá, že unijní normotvůrce přijal rozdílná pravidla pro určení příslušnosti pro smlouvy o prodeji zboží a smlouvy o poskytování služeb na straně jedné a pro jakýkoli jiný druh smluv, který není v uvedeném nařízení zvlášť upraven, na straně druhé (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 23. dubna 2009, Falco Privatstiftung a Rabitsch, C‑533/07, EU:C:2009:257, bod 42).

42

V tomto ohledu je třeba připomenout, že čl. 7 bod 1 písm. c) nařízení Brusel I bis stanoví, že „nepoužije-li se písmeno b), použije se písmeno a)“.

43

Rozšíření rozsahu působnosti čl. 7 bodu 1 písm. b) druhé odrážky nařízení Brusel I bis tak, aby zahrnoval každou smlouvu o smlouvě budoucí týkající se budoucího uzavření smlouvy o poskytování služeb, by znamenalo obcházení vůle unijního normotvůrce v tomto ohledu a narušilo by užitečný účinek tohoto čl. 7 bodu 1 písm. c) a a) (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 23. dubna 2009, Falco Privatstiftung a Rabitsch, C‑533/07, EU:C:2009:257, bod 43).

44

S ohledem na výše uvedené je třeba na položenou otázku odpovědět, že čl. 7 bod 1 písm. b) nařízení Brusel I bis musí být vykládán v tom smyslu, že smlouva o smlouvě budoucí, která se týká budoucího uzavření franchisové smlouvy a stanoví závazek zaplatit smluvní pokutu z důvodu nesplnění této smlouvy o smlouvě budoucí, tedy smluvní závazek, jehož porušení je základem žaloby, nespadá pod pojem „smlouva o ‚poskytování služeb‘ “ ve smyslu tohoto ustanovení. V takovém případě se příslušnost k řízení o žalobě, jejímž základem je tento závazek, určuje v souladu s čl. 7 bodem 1 písm. a) tohoto nařízení podle místa, kde uvedený závazek byl nebo měl být splněn.

45

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (sedmý senát) rozhodl takto:

Článek 7 bod 1 písm. b) nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech

musí být vykládán v tom smyslu, že

smlouva o smlouvě budoucí, která se týká budoucího uzavření franchisové smlouvy a stanoví závazek zaplatit smluvní pokutu z důvodu nesplnění této smlouvy o smlouvě budoucí, tedy smluvní závazek, jehož porušení je základem žaloby, nespadá pod pojem „smlouva o ‚poskytování služeb ‘ “ ve smyslu tohoto ustanovení. V takovém případě se příslušnost k řízení o žalobě, jejímž základem je tento závazek, určuje v souladu s čl. 7 bodem 1 písm. a) tohoto nařízení podle místa, kde uvedený závazek byl nebo měl být splněn.