—

za Corman-Collins SA P. Henrym a F. Frederickem, avocats,

—

za La Maison du Whisky SA B. Noelsem a C. Hérym, avocats,

—

za belgickou vládu T. Maternem a J‑C. Halleuxem, jakož i C. Pochet, jako zmocněnci,

—

za švýcarskou vládu O. Kjelsenem, jako zmocněncem,

—

za Evropskou komisi M. Wilderspinem, jako zmocněncem,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu článku 2 a čl. 5 bodu 1 písm. a) a b) nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Úř. věst. 2001, L 12, s. 1; Zvl. vyd. 19/04, s. 42, dále jen „nařízení“).

2

Tato žádost byla podána v rámci sporu mezi společnostmi Corman-Collins SA (dále jen „Corman-Collins“) se sídlem v Belgii, a La Maison du Whisky SA (dále jen „La Maison du Whisky“), jejíž sídlo se nachází ve Francii, jehož předmětem byl návrh na náhradu škody z důvodu ukončení smlouvy o autorizovaném prodeji zboží, kterou byly tyto společnosti vázány.

3

Článek 2 nařízení, který je obsažen v oddíle 1, nazvaném „Obecná ustanovení“, kapitoly II uvedeného nařízení upravující pravidla pro určení příslušnosti, stanoví v prvním odstavci zásadu, podle které „[n]estanoví-li toto nařízení jinak, mohou být osoby, které mají bydliště na území některého členského státu, bez ohledu na svou státní příslušnost žalovány u soudů tohoto členského státu“.

4

Článek 3 nařízení, který je také součástí oddílu 1 kapitoly II tohoto nařízení, stanoví:

„1.   Osoby, které mají bydliště na území některého členského státu, mohou být u soudů jiného členského státu žalovány pouze na základě pravidel stanovených v oddílech 2 až 7 této kapitoly.

2.   Na tyto osoby nelze použít zejména pravidla pro určení příslušnosti uvedená v příloze I.“

5

Článek 5 nařízení, který se nachází v oddíle 2, nazvaném „Zvláštní příslušnost“, kapitoly II tohoto nařízení, zní takto:

„Osoba, která má bydliště na území některého členského státu, může být v jiném členském státě žalována,

[...]“

6

Belgický loi du 27 juillet 1961 relative à la résiliation unilatérale des concessions de vente exclusive à durée indéterminée [zákon ze dne 27. července 1961 o jednostranném ukončení smluv o autorizovaném prodeji sjednaných na dobu neurčitou (Moniteur belge ze dne 5. října 1961, s. 7518), ve znění loi du 13 avril 1971 relative à la résiliation unilatérale des concessions de vente (zákon ze dne 13. dubna 1971 o jednostranném ukončení smluv o autorizovaném prodeji (Moniteur belge ze dne 21. dubna 1971, s. 4996, dále jen „belgický zákon ze dne 27. července 1961“) ] definuje „smlouvu o autorizovaném prodeji“ v čl. 1 odst. 2 jako „každou smlouvu, na jejímž základě poskytovatel vyhrazuje jednomu či několika autorizovaným prodejcům právo prodávat vlastním jménem a na vlastní účet výrobky, které vyrábí nebo distribuuje“.

7

Článek 4 tohoto zákona stanoví:

„V případě ukončení smlouvy o autorizovaném prodeji, která má účinky na celém belgickém území nebo jeho části, může poškozený autorizovaný prodejce vždy žalovat poskytovatele oprávnění k prodeji v Belgii, a to buď u soudu v místě svého bydliště, nebo u soudu v místě bydliště nebo sídla poskytovatele.

V případě sporu předloženého belgickému soudu se použije výlučně belgické právo.“

8

Společnosti Corman-Collins a La Maison du Whisky udržovaly přibližně po dobu deseti let obchodní vztahy, v jejichž rámci prvně uvedená společnost nakupovala od druhé společnosti whisky různých značek, které odebírala ve Francii, načež je prodávala na belgickém území.

9

Během celého tohoto období používala Corman-Collins název „Maison du Whisky Belgique“ a internetovou stránku uváděnou jako „www.whisky.be“, aniž to vedlo k jakékoli reakci ze strany La Maison du Whisky. Dále byly kontaktní údaje společnosti Corman-Collins uvedeny v časopise Whisky Magazine vydávaném dceřinou společností společnosti La Maison du Whisky.

10

V prosinci 2010 zakázala La Maison du Whisky společnosti Corman-Collins používat název „Maison du Whisky Belgique“ a uzavřela internetovou stránku www.whisky.be. V únoru 2011 informovala společnost Corman-Collins, že výhradní distribuci dvou značek svých výrobků svěří od 1. dubna a od 1. září 2011 jiné společnosti, jejímž prostřednictvím měla společnost Corman-Collins od té doby pořizovat své objednávky.

11

Společnost Corman-Collins podala proti společnosti La Maison du Whisky žalobu u tribunal de commerce de Verviers, v níž se domáhala toho, aby uvedené společnosti byla na základě belgického zákona ze dne 27. července 1961 uložena povinnost zaplatit náhradu škody za vypovězení smlouvy a náhradu další škody.

12

La Maison du Whisky zpochybnila místní příslušnost soudu, jemuž byla věc předložena, s tím, že příslušné jsou podle jejího názoru francouzské soudy na základě článku 2 nařízení. Corman-Collins na tuto námitku odpověděla odkazem na článek 4 uvedeného belgického zákona.

13

Účastnice řízení se neshodují ohledně kvalifikace svých obchodních vztahů. Podle společnosti Corman-Collins se jedná o smlouvu o autorizovaném prodeji, kdežto La Maison du Whisky tvrdí, že se jedná o pouhé kupní smlouvy uzavírané na základě týdenních objednávek v závislosti na poptávce společnosti Corman-Collins.

14

Ve svém předkládacím rozhodnutí tribunal de commerce de Verviers výslovně uvádí, že společnosti Corman-Collins a La Maison du Whisky „byly vázány ústní dohodou“ a že „na základě […] belgického zákona ze dne 27. července 1961 lze právní vztah mezi účastnicemi řízení kvalifikovat jako smlouvu o autorizovaném prodeji, jelikož žalobkyně byla oprávněna prodávat na belgickém území zboží nakoupené u žalované“.

15

Tento soud vyjadřuje naopak pochybnosti o možnosti založit svou příslušnost na pravidle upraveném v článku 4 belgického zákona ze dne 27. července 1961. V této souvislosti uvádí, že na základě článku 2 nařízení, který je podle jeho názoru použitelný na skutkový stav projednávané věci, by měly být příslušné francouzské soudy, ale lze také použít článek 5 bod 1 tohoto nařízení. V této souvislosti se uvedený soud táže, zda s ohledem na judikaturu Soudního dvora musí být smlouva o autorizovaném prodeji kvalifikována jako smlouva o prodeji zboží nebo poskytování služeb ve smyslu článku 5 bodu 1 písm. b) nařízení. Dodává, že v případě, že pro takový druh smlouvy nebude možné použít žádnou z těchto kvalifikací, bude třeba určit, jaký sporný závazek slouží ve sporu v původním řízení jako základ žaloby ve smyslu čl. 5 bodu 1 písm. a) nařízení.

16

Vzhledem k výše uvedeným úvahám se tribunal de commerce de Verviers rozhodl přerušit řízení a předložit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

17

Podstatou první otázky předkládajícího soudu je, zda ustanovení nařízení brání uplatnění takového vnitrostátního pravidla pro určení příslušnosti, jako je pravidlo obsažené v článku 4 belgického zákona ze dne 27. července 1961, které upravuje příslušnost vnitrostátních soudů k rozhodování sporů týkajících se ukončení smlouvy o autorizovaném prodeji, pokud má autorizovaný prodejce sídlo na vnitrostátním území, a to v případě, že poskytovatel oprávnění k prodeji, který je žalovaným ve sporu, má sídlo v jiném členském státě, než ve kterém má sídlo soud, k němuž byl podán návrh na zahájení řízení.

18

Pokud jde v první řadě o působnost nařízení, z bodu 2 odůvodnění vyplývá, že jeho cílem je zejména sjednotit pravidla pro určení příslušnosti v občanských a obchodních věcech, přičemž podle ustálené judikatury použití těchto pravidel vyžaduje, aby spor obsahoval mezinárodní prvek (především viz rozsudek ze dne 17. listopadu 2011, Hypoteční banka, C-327/10, Sb. rozh. s. I-11543, bod 29).

19

V souladu s bodem 8 odůvodnění nařízení musejí být společná pravidla, která toto nařízení upravuje, používána zásadně v případech, kdy má žalovaný bydliště v některém z členských států.

20

Zadruhé stran pravidel pro určení příslušnosti upravených v tomto nařízení stanoví obecné pravidlo pro určení příslušnosti upravené v článku 2 tohoto nařízení, že jestliže má žalovaný bydliště na území některého členského státu, mají příslušnost soudy tohoto státu.

21

Článek 3 odst. 1 nařízení stanoví, že jediné přípustné výjimky z tohoto základního pravidla jsou upravené v pravidlech pro určení příslušnosti stanovených v oddílech 2 až 7 uvedené kapitoly I tohoto nařízení. Uvedený čl. 3 odst. 1 tak implicitně, avšak nutně vylučuje uplatnění vnitrostátních pravidel pro určení příslušnosti. Toto vyloučení je potvrzeno ve druhém odstavci tohoto článku 3, který odkazuje na demonstrativní výčet vnitrostátních pravidel pro určení příslušnosti, která nelze uplatnit.

22

Z toho vyplývá, že pokud spor, který obsahuje mezinárodní prvek, spadá do věcné působnosti nařízení, což v projednávaném případě není zpochybňováno, a žalovaný má bydliště na území některého členského státu, čemuž tak je ve sporu v původním řízení, musejí mít pravidla pro určení příslušnosti upravená nařízením v zásadě přednost před vnitrostátními pravidly pro určení příslušnosti.

23

Na první otázku je tedy třeba odpovědět tak, že článek 2 nařízení musí být vykládán v tom smyslu, že v případě, že žalovaný má sídlo nebo bydliště v jiném členském státě, než ve kterém má sídlo soud, k němuž byl podán návrh na zahájení řízení, brání použití takového vnitrostátního pravidla pro určení příslušnosti, jako je pravidlo obsažené v článku 4 belgického zákona ze dne 27. července 1961.

24

Těmito otázkami, kterými je třeba se zabývat společně, se předkládající soud táže, zda se čl. 5 bod 1 písm. b) nařízení, který se týká smluv o prodeji zboží a poskytování služeb, použije na smlouvu o autorizovaném prodeji, nebo zda v případě smlouvy tohoto druhu musí být soud příslušný k projednání žaloby týkající se takové smlouvy určen podle čl. 5 bodu 1 písm. a) nařízení.

25

Za účelem odpovědi na položené otázky je třeba nejprve upřesnit pojem „smlouva o autorizovaném prodeji“.

26

Jak uvedl generální advokát v bodě 40 svého stanoviska, pojem „smlouva o autorizovaném prodeji“ použitý předkládajícím soudem v předběžných otázkách není v unijním právu definován a může odkazovat na různé skutečnosti v právních řádech členských států.

27

Bez ohledu na rozmanitost smluv o autorizovaném prodeji v obchodní praxi se však závazky jimi upravené odvíjejí od účelu tohoto druhu smluv, jímž je zajištění distribuce zboží poskytovatele oprávnění k prodeji. Za tímto účelem se poskytovatel oprávnění k prodeji zavazuje prodat autorizovanému prodejci, jehož si v této souvislosti zvolil, zboží, které si tento prodejce objedná k uspokojení poptávky svých zákazníků, a autorizovaný prodejce se zavazuje k nákupu zboží, které bude potřebovat, od poskytovatele oprávnění k prodeji.

28

Podle analýzy, která je v právních řádech členských států široce akceptovaná, má smlouva o autorizovaném prodeji formu rámcové dohody, která upravuje obecná pravidla určená k budoucímu použití ve vztazích mezi poskytovatelem oprávnění k prodeji a autorizovaným prodejcem, pokud jde o jejich závazky spočívající v dodání nebo zásobování, a představuje přípravný dokument pro následné kupní smlouvy. Jak uvedl generální advokát v bodě 41 svého stanoviska, je běžné, že si smluvní strany upravují rovněž zvláštní podmínky týkající se distribuce zboží, které prodává poskytovatel oprávnění, autorizovaným prodejcem.

29

Z typové smlouvy obsahující takové závazky je proto třeba v rozsahu, v němž se týkají použití čl. 5 bodu 1 nařízení na smlouvu o autorizovaném prodeji, vycházet při odpovědi na druhou a třetí otázku, přičemž je v této souvislosti nutno upřesnit, že podle dělby činností mezi vnitrostátními soudy a Soudním dvorem, na níž je založeno řízení upravené v článku 267 SFEU, spadá posouzení veškerých skutkových okolností věci do pravomoci vnitrostátního soudu (viz zejména usnesení ze dne 14. listopadu 2013, Krejci Lager & Umschlagbetrieb, C‑469/12, bod 29 a citovaná judikatura).

30

Pokud jde zadruhé o určení soudu příslušného k rozhodnutí sporu, který se týká smlouvy o autorizovaném prodeji ve smyslu upřesněném výše, je nutno úvodem připomenout, že pojmy použité v nařízení musejí být v zásadě vykládány autonomně, a to především s přihlédnutím k systematice a cílům uvedeného nařízení za účelem zajištění jednotného uplatňování tohoto nařízení ve všech členských státech (k tomu viz zejména rozsudek ze dne 14. března 2013, Česká spořitelna, C‑419/11, bod 25).

31

Stran pravidla o zvláštní příslušnosti ve smluvních věcech stanoveného v čl. 5 bodě 1 nařízení, které doplňuje základní pravidlo, podle něhož je příslušným soud místa bydliště nebo sídla žalovaného, Soudní dvůr judikoval, že toto pravidlo odpovídá cíli blízkosti a je odůvodněno existencí úzké vazby mezi smlouvou a soudem, který má o sporu rozhodnout (rozsudek ze dne 11. března 2010, Wood Floor Solutions Andreas Domberger, C-19/09, Sb. rozh. s. I-2121, bod 22 a citovaná judikatura).

32

Soudní dvůr rovněž uvedl, že pokud jde o místo plnění závazků vyplývajících ze smluv o prodeji zboží, nařízení ve svém čl. 5 bodě 1 písm. b) první odrážce definuje tento hraniční určovatel autonomně v zájmu posílení cílů, jimiž jsou sjednocení pravidel o soudní příslušnosti a předvídatelnost (výše uvedený rozsudek Wood Floor Solutions Andreas Domberger, bod 23 a citovaná judikatura). Tyto cíle jsou rovněž vlastní článku 5 bodu 1 písm. b) druhé odrážky nařízení, jelikož pravidla o zvláštní příslušnosti stanovená nařízením v oblasti smluv o prodeji zboží a poskytování služeb mají stejnou genezi, sledují stejný cíl a zaujímají stejné místo v systému stanoveném tímto nařízením (výše uvedený rozsudek Wood Floor Solutions Andreas Domberger, bod 26 a citovaná judikatura).

33

Právě s ohledem na tyto cíle je nutno zkoumat, zda smlouva o autorizovaném prodeji spadá do některé ze dvou kategorií smluv uvedených v čl. 5 odst. 1 písm. b) nařízení.

34

V této souvislosti Soudní dvůr uvedl, že pro účely kvalifikace smlouvy podle tohoto ustanovení je třeba vycházet ze závazku, který je charakteristický pro dotčenou smlouvu (rozsudek ze dne 25. února 2010, Car Trim, C-381/08, Sb. rozh. s. I-1255, body 31 a 32).

35

Soudní dvůr měl tak za to, že smlouva, pro niž je charakteristický závazek dodání zboží, musí být kvalifikována jako „prodej zboží“ ve smyslu čl. 5 bodu 1 písm. b) první odrážky nařízení (výše uvedený rozsudek Car Trim, bod 32).

36

Taková kvalifikace se může použít na trvalý obchodní vztah mezi dvěma hospodářskými subjekty v případě, že se tento vztah omezuje na smlouvy po sobě jdoucí, jejichž předmětem je dodání a odebrání zboží. Tato kvalifikace naopak neodpovídá struktuře typické smlouvy o autorizovaném prodeji, pro kterou je charakteristická rámcová dohoda, jejímž předmětem je závazek spočívající v dodání a zásobování sjednaný do budoucna dvěma hospodářskými subjekty, která obsahuje zvláštní smluvní ustanovení ohledně distribuce zboží, jež prodává poskytovatel oprávnění, autorizovaným prodejcem.

37

Pokud jde o otázku, zda lze smlouvu o autorizovaném prodeji kvalifikovat jako smlouvu „o poskytování služeb“ ve smyslu čl. 5 bodu 1 písm. b) druhé odrážky nařízení, je třeba připomenout, že podle definice poskytnuté Soudním dvorem implikuje pojem „služby“ ve smyslu tohoto ustanovení přinejmenším to, že strana, která je poskytuje, vykonává určitou činnost za úplatu (rozsudek ze dne 23. dubna 2009, Falco Privatstiftung a Rabitsch, C-533/07, Sb. rozh. s. I-3327, bod 29).

38

Co se týče prvního kritéria obsaženého v této definici, tedy existence činnosti, z judikatury Soudního dvora vyplývá, že toto kritérium vyžaduje aktivní jednání, nikoli pouhé zdržení se jednání (v tomto smyslu viz výše uvedený rozsudek Falco Privatstiftung a Rabitsch, body 29 až 31). V případě smlouvy o autorizovaném prodeji odpovídá toto kritérium charakteristickému plnění poskytovanému autorizovaným prodejcem, který se zajišťováním distribuce zboží poskytovatele oprávnění k prodeji podílí na rozvoji šíření tohoto zboží. Díky záruce zásobování zbožím, která je mu poskytnuta na základě smlouvy o autorizovaném prodeji a případně díky jeho účasti na obchodní strategii poskytovatele oprávnění k prodeji, zejména účasti na propagačních akcích, což jsou skutečnosti, které musí ověřit vnitrostátní soud, může autorizovaný prodejce nabízet zákazníkům služby a výhody, které nemůže poskytovat pouhý prodejce, a získat tak pro zboží poskytovatele oprávnění k prodeji, větší podíl na místním trhu.

39

Stran druhého kritéria, tedy úplaty poskytované jako protiplnění za určitou činnost, je třeba uvést, že ji nelze chápat v úzkém smyslu slova, jako zaplacení peněžní částky. Takové omezení totiž nepožaduje ani velmi obecné znění čl. 5 bodu 1 písm. b) druhé odrážky nařízení a není ani v souladu s cíli blízkosti a jednotnosti, které byly připomenuty v bodech 30 až 32 tohoto rozsudku, které sleduje toto ustanovení.

40

V této souvislosti je nutno vzít v úvahu skutečnost, že smlouva o autorizovaném prodeji vychází z výběru autorizovaného prodejce poskytovatelem oprávnění k prodeji. Tento výběr, který je charakteristickým prvkem pro tento typ smlouvy, přiznává autorizovanému prodejci konkurenční výhodu spočívající v tom, že pouze on bude mít právo prodávat zboží poskytovatele oprávnění k prodeji na vymezeném území nebo že přinejmenším bude toto oprávnění využívat omezený počet autorizovaných prodejců. Smlouva o autorizovaném prodeji upravuje navíc často pomoc poskytovanou autorizovanému prodejci v oblasti přístupu k reklamním nosičům, předávání know-how prostřednictvím školení nebo též výhodnějších způsobů placení. Všechny tyto výhody, jejichž existenci musí ověřit soud rozhodující ve věci samé, představují pro autorizovaného prodejce ekonomickou hodnotu, kterou lze považovat za hodnotu představující úplatu.

41

Z toho vyplývá, že smlouva o autorizovaném prodeji obsahující typické závazky, které jsou upřesněny v bodech 27 a 28 tohoto rozsudku, může být pro účely použití pravidla pro určení příslušnosti obsaženého v čl. 5 bodu 1 písm. b) druhé odrážce nařízení kvalifikována jako smlouva o poskytování služeb.

42

Tato kvalifikace vylučuje možnost, aby se na smlouvu o autorizovaném prodeji použilo pravidlo pro určení příslušnosti upravené pod písm. a) uvedeného článku 5 bodu 1. Vzhledem k hierarchii, která byla v písm. c) tohoto ustanovení zavedena mezi písmeny a) a b), se může totiž pravidlo pro určení příslušnosti upravené v čl. 5 bodě 1 písm. a) nařízení uplatnit pouze alternativně a v případě, že se neuplatní pravidla pro určení příslušnosti obsažená v čl. 5 bodu 1 písm. b).

43

S ohledem na výše uvedené je třeba na druhou a třetí otázku odpovědět tak, že čl. 5 bod 1 písm. b) nařízení musí být vykládán v tom smyslu, že pravidlo pro určení příslušnosti stanovené v druhé odrážce tohoto ustanovení pro spory týkající se smluv o poskytování služeb se použije v případě soudní žaloby, kterou žalobce se sídlem v některém členském státě uplatňuje proti žalovanému, který má sídlo v jiném členském státě, nároky plynoucí ze smlouvy o autorizovaném prodeji, což vyžaduje, aby smlouva, která váže smluvní strany, obsahovala zvláštní ustanovení ohledně distribuce zboží, které prodává poskytovatel oprávnění k prodeji, autorizovaným prodejcem. Je na vnitrostátním soudu, aby ověřil, zda tomu tak je ve sporu, který mu byl předložen.

44

Prostřednictvím této otázky se předkládající soud snaží v podstatě zjistit, o jaký sporný závazek se ve sporu v původním řízení vycházejícím z porušení smlouvy o autorizovaném prodeji jedná.

45

Tato otázka nahlížená z hlediska odůvodnění předkládacího rozhodnutí se tedy týká výkladu čl. 5 bodu 1 písm. a) nařízení.

46

Vzhledem k odpovědi na druhou a třetí otázku není nutné na tuto otázku odpovídat.

47

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (první senát) rozhodl takto: