Právní rámec

Unijní právo

Smlouva o EU

Listina

Nařízení GDPR

Polské právo

Ústava

Novelizovaný zákon o Nejvyšším soudu

Novelizovaný zákon o obecných soudech

Novelizovaný zákon o správních soudech

Přechodná ustanovení obsažená v novelizačním zákoně

Postup před zahájením soudního řízení

Řízení před Soudním dvorem

K žalobě

K pravomoci Soudního dvora, právnímu státu a nezávislosti soudnictví a přednosti unijního práva

K zachování předmětu sporu

Ke čtvrtému žalobnímu důvodu

Argumentace účastníků řízení

Závěry Soudního dvora

Ke třetímu žalobnímu důvodu

Argumentace účastníků řízení

Závěry Soudního dvora

– Úvodní poznámky

– K první části třetího žalobního důvodu

– Ke druhé části třetího žalobního důvodu

K prvnímu žalobnímu důvodu

Argumentace účastníků řízení

Závěry Soudního dvora

– K přípustnosti

– K věci samé

K druhému žalobnímu důvodu

Argumentace účastníků řízení

Závěry Soudního dvora

– K přípustnosti

– K věci samé

K pátému žalobnímu důvodu

Argumentace účastníků řízení

Závěry Soudního dvora

– Úvodní poznámky

– K použitelnosti nařízení GDPR

– K použitelnosti článku 7 a čl. 8 odst. 1 Listiny

– K tvrzenému porušení ustanovení čl. 6 odst. 1 prvního pododstavce písm. c) a e), čl. 6 odst. 3 a čl. 9 odst. 1 nařízení GDPR, jakož i článku 7 a čl. 8 odst. 1 Listiny

K nákladům řízení

1

Svou žalobou se Evropská komise domáhá, aby Soudní dvůr určil, že Polská republika:

2

Článek 2 SEU stanoví:

„Unie je založena na hodnotách úcty k lidské důstojnosti, svobody, demokracie, rovnosti, právního státu a dodržování lidských práv, včetně práv příslušníků menšin. Tyto hodnoty jsou společné členským státům ve společnosti vyznačující se pluralismem, nepřípustností diskriminace, tolerancí, spravedlností, solidaritou a rovností žen a mužů.“

3

Článek 4 SEU stanoví:

„1.   V souladu s článkem 5 náležejí pravomoci, které nejsou Smlouvami Unii svěřeny, členským státům.

2.   Unie ctí rovnost členských států před Smlouvami a jejich národní identitu, která spočívá v jejich základních politických a ústavních systémech, včetně místní a regionální samosprávy. Respektuje základní funkce státu, zejména ty, které souvisejí se zajištěním územní celistvosti, udržením veřejného pořádku a ochranou národní bezpečnosti. Zejména národní bezpečnost zůstává výhradní odpovědností každého členského státu.

3.   Podle zásady loajální spolupráce se Unie a členské státy navzájem respektují a pomáhají si při plnění úkolů vyplývajících ze Smluv.

Členské státy učiní veškerá vhodná obecná nebo zvláštní opatření k plnění závazků, které vyplývají ze Smluv nebo z aktů orgánů Unie.

Členské státy usnadňují Unii plnění jejích úkolů a zdrží se všech opatření, jež by mohla ohrozit dosažení cílů Unie.“

4

Článek 5 odst. 1 a 2 SEU stanoví:

„1.   Vymezení pravomocí Unie se řídí zásadou svěření pravomocí. Výkon těchto pravomocí se řídí zásadami subsidiarity a proporcionality.

2.   Podle zásady svěření pravomocí jedná Unie pouze v mezích pravomocí svěřených jí ve Smlouvách členskými státy pro dosažení cílů stanovených ve Smlouvách. Pravomoci, které nejsou Smlouvami Unii svěřeny, náležejí členským státům.“

5

Článek 19 odst. 1 SEU stanoví:

„Soudní dvůr Evropské unie se skládá ze Soudního dvora, Tribunálu a specializovaných soudů. Zajišťuje dodržování práva při výkladu a provádění Smluv.

Členské státy stanoví prostředky nezbytné k zajištění účinné právní ochrany v oblastech pokrytých právem Unie.“

6

Článek 7 Listiny stanoví:

„Každý má právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a komunikace.“

7

Článek 8 Listiny stanoví:

„1.   Každý má právo na ochranu osobních údajů, které se ho týkají.

2.   Tyto údaje musí být zpracovány korektně, k přesně stanoveným účelům a na základě souhlasu dotčené osoby nebo na základě jiného oprávněného důvodu stanoveného zákonem. […]

[…]“

8

Článek 47 Listiny, nadepsaný „Právo na účinnou právní ochranu a spravedlivý proces“, stanoví:

„Každý, jehož práva a svobody zaručené právem Unie byly porušeny, má za podmínek stanovených tímto článkem právo na účinné prostředky nápravy před soudem.

Každý má právo, aby jeho věc byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, předem zřízeným zákonem. […]

[…]“

9

Článek 52 odst. 1 Listiny stanoví:

„Každé omezení výkonu práv a svobod uznaných touto listinou musí být stanoveno zákonem a respektovat podstatu těchto práv a svobod. Při dodržení zásady proporcionality mohou být omezení zavedena pouze tehdy, pokud jsou nezbytná a pokud skutečně odpovídají cílům obecného zájmu, které uznává Unie, nebo potřebě ochrany práv a svobod druhého.“

10

Body 4, 10, 16, 20, 39 a 51 nařízení GDPR zní:

[…]

[…]

[…]

[…]

[…]

11

Článek 1 nařízení GDPR, nadepsaný „Předmět a cíle“, v odstavci 2 stanoví:

„Toto nařízení chrání základní práva a svobody fyzických osob, a zejména jejich právo na ochranu osobních údajů.“

12

Článek 2 nařízení GDPR, nadepsaný „Věcná působnost“, stanoví:

„1.   Toto nařízení se vztahuje na zcela nebo částečně automatizované zpracování osobních údajů a na neautomatizované zpracování těch osobních údajů, které jsou obsaženy v evidenci nebo do ní mají být zařazeny.

2.   Toto nařízení se nevztahuje na zpracování osobních údajů prováděné:

[…]“

13

Článek 4 nařízení GDPR, nadepsaný „Definice“, stanoví:

„Pro účely tohoto nařízení se rozumí:

[…]

[…]“

14

Článek 6 nařízení GDPR, nadepsaný „Zákonnost zpracování“, v odstavcích 1 a 3 stanoví:

„1.   Zpracování je zákonné, pouze pokud je splněna nejméně jedna z těchto podmínek a pouze v odpovídajícím rozsahu:

[…]

[…]

[…]

3.   Základ pro zpracování podle odst. 1 písm. c) a e) musí být stanoven:

Účel zpracování musí vycházet z tohoto právního základu, nebo pokud jde o zpracování uvedené v odst. 1 písm. e), musí být toto zpracování nutné pro splnění úkolu prováděného ve veřejném zájmu či při výkonu veřejné moci, kterým je pověřen správce. […] Právo Unie nebo členského státu musí splňovat cíl veřejného zájmu a musí být přiměřené sledovanému legitimnímu cíli.“

15

Článek 9 nařízení GDPR, nadepsaný „Zpracování zvláštních kategorií osobních údajů“, v odstavcích 1 a 2 stanoví:

„1.   Zakazuje se zpracování osobních údajů, které vypovídají o rasovém či etnickém původu, politických názorech, náboženském vyznání či filozofickém přesvědčení nebo členství v odborech, a zpracování genetických údajů, biometrických údajů za účelem jedinečné identifikace fyzické osoby a údajů o zdravotním stavu či o sexuálním životě nebo sexuální orientaci fyzické osoby.

2.   Odstavec 1 se nepoužije, pokud jde o některý z těchto případů:

[…]

[…]“

16

Článek 45 odst. 1 Ústavy Polské republiky (Konstytucja Rzeczypospolitej Polskiej) (dále jen „Ústava“) stanoví:

„Každý má právo na to, aby jeho věc byla bez zbytečného odkladu spravedlivě a veřejně projednána příslušným, nezávislým a nestranným soudem.“

17

Podle článku 179 Ústavy jmenuje prezident republiky soudce na návrh Národní rady soudnictví (Krajowa Rada Sądownictwa, Polsko) (dále jen ‚KRS‘) na dobu neurčitou.“

18

Článek 186 odst. 1 Ústavy stanoví:

„[KRS] dohlíží na nezávislost soudů a soudců.“

19

Článek 187 Ústavy stanoví:

„1.   [KRS] se skládá z:

[…]

3.   Funkční období volených členů [KRS] trvá čtyři roky.

4.   Organizaci, oblasti činnosti a způsob práce [KRS], jakož i způsob volby jejích členů stanoví zákon.“

20

Zákonem o Nejvyšším soudu byla v rámci Nejvyššího soudu (Sąd Najwyższy) zřízena dvě nová kolegia, a sice kárné kolegium a kolegium pro mimořádnou kontrolu a věci veřejné.

21

Novelizačním zákonem, který nabyl účinnosti dne 14. února 2020, byl zákon o Nejvyšším soudu změněn mimo jiné vložením nových odstavců 2 až 6 do jeho článku 26, nového bodu 1a do jeho čl. 27 odst. 1, nového odstavce 3 do jeho článku 45 a nových odstavců 2 až 5 do jeho článku 82, jakož i změnou jeho článku 29 a čl. 72 odst. 1.

22

Článek 26 odst. 2 až 6 novelizovaného zákona o Nejvyšším soudu stanoví:

„2.   Kolegium pro mimořádnou kontrolu a věci veřejné je příslušné k rozhodování o návrzích nebo prohlášeních týkajících se vyloučení soudce nebo určení soudu, u něhož má být vedeno řízení, a obsahujících námitky vycházející z nedostatku nezávislosti soudu nebo soudce. Soud, k němuž je věc předložena, zašle bez zbytečného odkladu návrh předsedovi kolegia pro mimořádnou kontrolu a věci veřejné, aby byla tato věc projednána podle pravidel stanovených v samostatných ustanoveních. Zaslání návrhu předsedovi kolegia pro mimořádnou kontrolu a věci veřejné nemá za následek přerušení probíhajícího řízení.

3.   Návrh podle odstavce 2 se neprojedná, týká-li se určení a posouzení zákonnosti jmenování soudce nebo jeho legitimity k výkonu soudcovské funkce.

4.   Do příslušnosti kolegia pro mimořádnou kontrolu a věci veřejné náleží rozhodování o žalobách na určení nezákonnosti pravomocných rozhodnutí [Nejvyššího soudu (Sąd Najwyższy)], obecných soudů, vojenských soudů a správních soudů, včetně [Nejvyššího správního soudu (Naczelny Sąd Administracyjny, Polsko)], spočívá-li nezákonnost ve zpochybnění postavení osoby jmenované do funkce soudce, která ve věci rozhodla.

5.   Na řízení o věcech podle odstavce 4 se obdobně použijí ustanovení o určení nezákonnosti pravomocných rozhodnutí a v trestních věcech ustanovení o obnově soudního řízení skončeného pravomocným rozhodnutím. Není nutné prokázat pravděpodobnost nebo vznik újmy způsobené vydáním rozhodnutí, kterého se žaloba týká.

6.   Žalobu na určení nezákonnosti pravomocného rozhodnutí podle odstavce 4 lze podat ke kolegiu pro mimořádnou kontrolu a věci veřejné, aniž je nutné postupovat prostřednictvím soudu, který napadené rozhodnutí vydal, a to i v případě, že účastník řízení nevyčerpal opravné prostředky, které má k dispozici, včetně mimořádného opravného prostředku podaného k [Nejvyššímu soudu (Sąd Najwyższy)].“

23

Článek 27 odst. 1 novelizovaného zákona o Nejvyšším soudu stanoví:

„Do příslušnosti kárného kolegia náleží:

[…]

24

Článek 29 odst. 2 a 3 novelizovaného zákona o Nejvyšším soudu stanoví:

„2.   V rámci činnosti [Nejvyššího soudu (Sąd Najwyższy)] nebo jeho orgánů je nepřípustné zpochybňovat legitimitu [soudů], ústavních orgánů státu a orgánů kontroly a ochrany práva.

3.   Je nepřípustné, aby [Nejvyšší soud (Sąd Najwyższy)] nebo jiný orgán moci určoval nebo posuzoval zákonnost jmenování soudce nebo z něj odvozeného oprávnění k plnění úkolů v oblasti výkonu spravedlnosti.“

25

Článek 45 odst. 3 tohoto zákona stanoví:

„Prohlášení uvedené v článku 88a [novelizovaného zákona o obecných soudech] zasílají soudci [Nejvyššího soudu (Sąd Najwyższy)] prvnímu předsedovi [Nejvyššího soudu (Sąd Najwyższy)] a první předseda [Nejvyššího soudu (Sąd Najwyższy)] toto prohlášení zasílá [KRS]“.

26

Článek 72 odst. 1 novelizovaného zákona o Nejvyšším soudu stanoví:

„Soudce [Nejvyššího soudu (Sąd Najwyższy)] je kárně odpovědný za služební provinění (kárná provinění), včetně:

27

Podle čl. 73 odst. 1 novelizovaného zákona o Nejvyšším soudu je kárné kolegium kárným soudem prvního i druhého stupně ve vztahu k soudcům Nejvyššího soudu (Sąd Najwyższy).

28

Článek 82 uvedeného zákona stanoví:

„1.   Má-li [Nejvyšší soud (Sąd Najwyższy)] při projednávání kasačního nebo jiného opravného prostředku vážné pochybnosti o výkladu právních předpisů, které tvoří základ vydaného rozhodnutí, může projednávání věci přerušit a předložit právní otázku k rozhodnutí senátu složenému ze sedmi soudců tohoto soudu.

2.   Projednává-li [Nejvyšší soud (Sąd Najwyższy)] věc, v níž vyvstává právní otázka týkající se nezávislosti soudce nebo soudu, přeruší projednávání věci a předloží tuto otázku senátu složenému ze všech členů kolegia pro mimořádnou kontrolu a věci veřejné.

3.   Má-li [Nejvyšší soud (Sąd Najwyższy)] při projednávání návrhu podle čl. 26 odst. 2 vážné pochybnosti o výkladu právních předpisů, na nichž má být rozhodnutí založeno, může přerušit projednávání návrhu a předložit právní otázku senátu složenému ze všech členů kolegia pro mimořádnou kontrolu a věci veřejné.

4.   Při přijímání rozhodnutí podle odstavce 2 nebo 3 není kolegium pro mimořádnou kontrolu a věci veřejné vázáno rozhodnutím [Nejvyššího soudu (Sąd Najwyższy)] v jiném složení, i kdyby toto rozhodnutí již nabylo právní moci.

5.   Rozhodnutí přijaté všemi členy kolegia pro mimořádnou kontrolu a věci veřejné na základě odstavce 2 nebo 3 je závazné pro [Nejvyšší soud (Sąd Najwyższy)] v jakémkoli složení. Jakékoli odchýlení se od rozhodnutí, které nabylo právní moci, vyžaduje, aby o něm bylo nově rozhodnuto rozhodnutím pléna [Nejvyššího soudu (Sąd Najwyższy)], k jehož přijetí se vyžaduje přítomnost alespoň dvou třetin soudců každého kolegia. Ustanovení článku 88 se nepoužije.“

29

Novelizačním zákonem byl zákon o obecných soudech změněn mimo jiné vložením nových článků 42a a 88a a doplněním nového odstavce 4 do jeho článku 55, nových bodů 2 a 3 do jeho článku 107 a nového odstavce 2a do jeho článku 110.

30

Článek 42a novelizovaného zákona o obecných soudech stanoví:

„1.   V rámci činnosti soudů nebo orgánů soudů je nepřípustné zpochybňovat legitimitu [soudů], ústavních orgánů státu a orgánů kontroly a ochrany práva.

2.   Je nepřípustné, aby obecný soud nebo jiný orgán moci určoval nebo posuzoval zákonnost jmenování soudce nebo z něj odvozeného oprávnění k plnění úkolů v oblasti výkonu spravedlnosti.“

31

Článek 55 tohoto zákona stanoví:

„1.   Soudcem obecného soudu je osoba jmenovaná do takové funkce prezidentem republiky, která před ním složila přísahu.

2.   Soudci obecných soudů jsou jmenováni do funkcí:

3.   Při jmenování osoby do funkce soudce určí prezident republiky místo jeho přidělení (místo výkonu funkce soudce). Změna místa přidělení může být provedena beze změny funkce v případech stanovených v článku 75 a způsobem tam uvedeným.

4.   Soudci mohou rozhodovat o všech věcech v místě svého přidělení a u jiných soudů v případech vymezených zákonem (pravomoc soudce). Předpisy o přidělování věcí a o určování a změně složení, v jakých soud rozhoduje, neomezují pravomoc soudce a nemohou být základem pro konstatování, že rozhodování soudu v určitém složení je v rozporu s právními předpisy, že soud není řádně obsazen nebo že se rozhodování účastnila osoba, která k tomu není oprávněná nebo způsobilá.“

32

Článek 80 uvedeného zákona stanoví:

„1.   Soudce lze zadržet nebo trestně stíhat pouze se souhlasem příslušného kárného soudu. Toto ustanovení se netýká zadržení soudce při páchání trestného činu, je-li zadržení nezbytné k zajištění řádného průběhu řízení. Do přijetí rozhodnutí o souhlasu k zahájení trestního stíhání soudce lze provádět pouze neodkladné úkony.

[…]

2c.   Kárný soud přijme rozhodnutí, kterým souhlasí se zahájením trestního stíhání soudce, jsou-li podezření proti soudci dostatečně odůvodněná. Rozhodnutí obsahuje rozhodnutí o souhlasu k zahájení trestního stíhání soudce a uvede jeho důvody.

2d.   Kárný soud projedná žádost o souhlas k zahájení trestního stíhání soudce do čtrnácti dnů ode dne, kdy ji obdržel.

[…]“

33

Článek 88a novelizovaného zákona o obecných soudech stanoví:

„1.   Soudce musí předložit písemné prohlášení, ve kterém uvede:

2.   Prohlášení uvedená v odstavci 1 soudci zasílají předsedovi příslušného [odvolacího soudu (sąd apelacyjny)] a předsedové [odvolacích soudů (sąd apelacyjny)] je zasílají ministru spravedlnosti.

3.   Prohlášení uvedená v odstavci 1 musí být předložena do 30 dnů od nástupu soudce do funkce a do 30 dnů ode dne, kdy nastaly nebo přestaly existovat okolnosti uvedené v odstavci 1.

4.   Informace obsažené v prohlášeních uvedené v odstavci 1 musí být veřejné a musí být zpřístupněny ve [veřejném informačním věstníku [Biuletyn Informacji Publicznej] podle [zákona o přístupu k veřejným informacím (ustawa o dostępie do informacji publicznej) ze dne 6. září 2001 (Dz. U. částka 112, č. 1198)] nejpozději do 30 dnů ode dne, kdy je prohlášení předáno oprávněnému orgánu.“

34

Článek 107 odst. 1 novelizovaného zákona o obecných soudech stanoví:

„Soudce je kárně odpovědný za služební provinění (kárná provinění), včetně:

[…]“

35

Článek 110 odst. 2a tohoto zákona stanoví:

„[…] Ve věcech uvedených v člán[ku] 80 […] rozhoduje v prvním stupni [Nejvyšší soud (Sąd Najwyższy)] samosoudcem kárného kolegia a ve druhém stupni [Nejvyšší soud (Sąd Najwyższy)] v senátu složeném ze tří soudců kárného kolegia.“

36

Článek 129 odst. 1 až 3 uvedeného zákona stanoví:

„1.   Kárný soud může dočasně zprostit výkonu funkce soudce, proti němuž bylo zahájeno kárné řízení nebo řízení o způsobilosti soudce vykonávat svou funkci, a také v případě vydání rozhodnutí o souhlasu k zahájení trestního stíhání soudce.

2.   Vydá-li kárný soud rozhodnutí o souhlasu k zahájení trestního stíhání soudce pro úmyslný trestný čin, pro který se trestní stíhání zahajuje veřejnou obžalobou, rozhodne z moci úřední zároveň o jeho dočasném zproštění výkonu funkce.

3.   Při dočasném zproštění výkonu funkce soudce sníží kárný soud výši jeho odměny o 25 % až 50 % po dobu dočasného zproštění výkonu funkce; toto ustanovení se nevztahuje na osoby, kterých se týká řízení o způsobilosti soudce vykonávat svou funkci.“

37

Novelizačním zákonem byl zákon o správních soudech změněn mimo jiné vložením nových odstavců 1a a 1b do jeho článku 5 a nového odstavce 2 do jeho článku 8 a změnou jeho čl. 29 odst. 1 a čl. 49 odst. 1.

38

Článek 5 odst. 1a a 1b novelizovaného zákona o správních soudech stanoví:

„1a.   V rámci činnosti správního soudu nebo jeho orgánů je nepřípustné zpochybňovat legitimitu [soudů], ústavních orgánů státu a orgánů kontroly a ochrany práva.

1b.   Je nepřípustné, aby správní soud nebo jiný orgán moci určoval nebo posuzoval zákonnost jmenování soudce nebo z něj odvozeného oprávnění k plnění úkolů v oblasti výkonu spravedlnosti.“

39

Článek 8 odst. 2 novelizovaného zákona o správních soudech stanoví:

„Prohlášení uvedené v článku 88a [novelizovaného zákona o obecných soudech] předkládají soudci [vojvodského správního soudu (wojewódzki sąd administracyjny)] příslušnému předsedovi vojvodského správního soudu, předseda vojvodského správního soudu a soudci [Nejvyššího správního soudu (Naczelny Sąd Administracyjny)] předsedovi [Nejvyššího správního soudu (Naczelny Sąd Administracyjny)] a předseda [Nejvyššího správního soudu (Naczelny Sąd Administracyjny)] je předkládá [KRS].“

40

Podle čl. 29 odst. 1 novelizovaného zákona o správních soudech se kárná provinění stanovená v čl. 107 odst. 1 bodech 2 a 3 novelizovaného zákona o obecných soudech použijí i na soudce správních soudů.

41

Podle čl. 49 odst. 1 novelizovaného zákona o správních soudech se kárná provinění stanovená v čl. 72 odst. 1 novelizovaného zákona o Nejvyšším soudu použijí rovněž na soudce Nejvyššího správního soudu (Naczelny Sąd Administracyjny).

42

V souladu s článkem 8 novelizačního zákona se čl. 55 odst. 4 novelizovaného zákona o obecných soudech použije rovněž na věci zahájené nebo skončené přede dnem nabytí účinnosti novelizačního zákona, tedy přede dnem 14. února 2020.

43

Článek 10 novelizačního zákona stanoví:

„1.   Ustanovení [zákona o Nejvyšším soudu] ve znění vyplývajícím z tohoto zákona se použijí i na již zahájené věci, jejichž projednání přísluší kolegiu pro mimořádnou kontrolu a věci veřejné a které nebyly skončeny pravomocným rozhodnutím přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.

2.   Soud, který projednává věc podle odstavce 1, postoupí tuto věc bez zbytečného odkladu, nejpozději do sedmi dnů ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, kolegiu pro mimořádnou kontrolu a věci veřejné, které může zrušit dříve provedené úkony v rozsahu, ve kterém brání tomu, aby další projednávání věci proběhlo v souladu se zákonem.

3.   Úkony učiněné soudy, stranami nebo osobami zúčastněnými na řízení ve věcech podle odstavce 1 po dni nabytí účinnosti tohoto zákona a v rozporu s odstavcem 2 nevyvolávají procesní účinky.“

44

Dne 29. dubna 2020 zaslala Komise Polské republice výzvu dopisem, neboť měla za to, že Polská republika přijetím novelizačního zákona nesplnila z různých důvodů povinnosti, které pro ni vyplývají z čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU ve spojení s článkem 47 Listiny, ze zásady přednosti unijního práva, z článku 267 SFEU, jakož i z článku 7 a čl. 8 odst. 1 Listiny, čl. 6 odst. 1 prvního pododstavce písm. c) a e), čl. 6 odst. 3 a článku 9 nařízení GDPR. Polská republika odpověděla dopisem ze dne 29. června 2020, ve kterém jakékoli porušení unijního práva odmítla.

45

Dne 30. října 2020 vydala Komise odůvodněné stanovisko, v němž setrvala na tom, že úprava zavedená novelizačním zákonem je v rozporu s ustanoveními unijního práva uvedenými v předchozím bodě. Komise proto vyzvala Polskou republiku k přijetí opatření nezbytných k tomu, aby tomuto odůvodněnému stanovisku vyhověla ve lhůtě dvou měsíců od jeho obdržení.

46

S ohledem na nárůst počtu věcí projednávaných kárným kolegiem a týkajících se žádostí o souhlas k zahájení trestního stíhání soudců zaslala Komise polským orgánům dopisem ze dne 1. listopadu 2020 různé otázky, na které tyto orgány odpověděly dne 13. listopadu 2020.

47

Dne 3. prosince 2020 zaslala Komise Polské republice doplňující výzvu dopisem, podle níž tento členský stát tím, že na základě čl. 27 odst. 1 bodů 1a, 2 a 3 novelizovaného zákona o Nejvyšším soudu svěřil kárnému kolegiu, jehož nezávislost a nestrannost není zaručena, pravomoc rozhodovat o věcech, které se přímo dotýkají postavení a výkonu funkce soudce a justičního čekatele, porušil své povinnosti podle čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU.

48

Dopisem ze dne 30. prosince 2020 odpověděla Polská republika na odůvodněné stanovisko Komise ze dne 30. října 2020 s tím, že existenci vytýkaných případů nesplnění povinností zpochybnila.

49

Dopisem ze dne 4. ledna 2021 odpověděla Polská republika na doplňující výzvu dopisem ze dne 3. prosince 2020 s tím, že výtky činěné Komisí v jejím dopise nejsou opodstatněné.

50

Dne 27. ledna 2021 zaslala Komise Polské republice doplňující odůvodněné stanovisko, v němž setrvala na výtkách, které uvedla ve své doplňující výzvě dopisem. V důsledku toho vyzvala Komise Polskou republiku k přijetí opatření nezbytných k tomu, aby tomuto doplňujícímu odůvodněnému stanovisku vyhověla ve lhůtě dvou měsíců od jeho obdržení.

51

Dopisem ze dne 26. února 2021 odpověděla Polská republika na uvedené doplňující odůvodněné stanovisko s tím, že výtky uplatněné Komisí v jejím dopise odmítla.

52

Za těchto podmínek se Komise rozhodla podat projednávanou žalobu.

53

Samostatným podáním došlým soudní kanceláři Soudního dvora dne 1. dubna 2021 podala Komise návrh na předběžná opatření na základě článku 279 SFEU.

54

Usnesením ze dne 14. července 2021, Komise v. Polsko (C‑204/21 R, EU:C:2021:593), místopředsedkyně Soudního dvora tomuto návrhu vyhověla, s platností do vyhlášení tohoto rozsudku, a Polské republice v podstatě nařídila, aby pozastavila jak uplatňování vnitrostátních ustanovení uvedených v první až čtvrté odrážce petitu žaloby Komise, jak jsou zopakovány v bodě 1 tohoto rozsudku, tak účinky rozhodnutí kárného kolegia, kterými se vyslovuje souhlas k zahájení trestního stíhání soudce nebo k jeho zadržení.

55

Podáním došlým soudní kanceláři Soudního dvora dne 16. srpna 2021 navrhla Polská republika zrušení tohoto usnesení. Tento návrh byl zamítnut usnesením místopředsedkyně Soudního dvora ze dne 6. října 2021, Polsko v. Komise (C‑204/21 R, EU:C:2021:834).

56

Podáním došlým soudní kanceláři Soudního dvora dne 7. září 2021 podala Komise nový návrh na předběžná opatření, kterým se domáhala, aby bylo Polské republice uloženo placení denního penále. Místopředseda Soudního dvora tomuto návrhu vyhověl usnesením ze dne 27. října 2021, Komise v. Polsko (C‑204/21 R, EU:C:2021:878), a uložil Polské republice povinnost platit Komisi penále ve výši 1000000 eur za každý den ode dne oznámení tohoto usnesení až do dne, kdy tento členský stát splní povinnosti, které pro něj vyplývají z usnesení místopředsedkyně Soudního dvora uvedeného v bodě 54 tohoto rozsudku, nebo pokud k tomu nedojde, do dne vyhlášení tohoto rozsudku. Usnesením místopředsedy Soudního dvora ze dne 21. dubna 2023, Komise v. Polsko (Nezávislost a soukromý život soudců) (C‑204/21 R-RAP, EU:C:2023:334), byla výše tohoto penále snížena na 500000 eur za den ode dne podpisu uvedeného usnesení.

57

Usneseními předsedy Soudního dvora ze dne 30. září 2021 bylo Belgickému království, Dánskému království, Nizozemskému království, Finské republice a Švédskému království povoleno vedlejší účastenství na podporu návrhových žádání Komise.

58

Žaloba Komise obsahuje pět žalobních důvodů. První až třetí žalobní důvod vychází z porušení čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU ve spojení s článkem 47 Listiny a z porušení článku 267 SFEU, přičemž první a druhý žalobní důvod směřují rovněž k určení, že došlo k porušení zásady přednosti unijního práva. Čtvrtý žalobní důvod vychází z porušení čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU. Pátý žalobní důvod vychází z porušení ustanovení článku 7 a čl. 8 odst. 1 Listiny, jakož i ustanovení čl. 6 odst. 1 prvního pododstavce písm. c) a e), čl. 6 odst. 3 a čl. 9 odst. 1 nařízení GDPR.

59

Polská republika zpochybňuje všechny uplatňované případy nesplnění povinností a navrhuje žalobu Komise zamítnout.

60

Polská republika se v duplice dovolává nálezu Ústavního soudu (Trybunał Konstytucyjny, Polsko) ze dne 14. července 2021 (věc P 7/20), v němž bylo zaprvé rozhodnuto – na základě ustanovení čl. 4 odst. 1 a 2 a čl. 5 odst. 1 SEU, a zejména na základě zásady svěřených pravomocí Unie a její povinnosti ctít národní identitu členských států – že čl. 4 odst. 3 druhá věta SEU ve spojení s článkem 279 SFEU, jak jej vyložil Soudní dvůr v usnesení ze dne 8. dubna 2020, Komise v. Polsko (C‑791/19 R, EU:C:2020:277), je neslučitelný s jistými ustanoveními Ústavy. Zadruhé podle názoru Ústavního soudu (Trybunał Konstytucyjny) rozhodl Soudní dvůr ultra vires, když ve shora uvedeném usnesení nařídil předběžná opatření týkající se organizace a pravomoci polských soudů a řízení před nimi a Polské republice v tomto směru uložil povinnosti. V důsledku toho se na taková opatření nevztahují zásady přednosti a bezprostřední použitelnosti unijního práva uvedené v čl. 91 odst. 1 až 3 Ústavy. Dle tvrzení Polské republiky Ústavní soud (Trybunał Konstytucyjny) ve zmiňovaném nálezu ze dne 14. července 2021 rovněž uvedl, že v případě rozporu mezi jeho rozhodnutími a rozhodnutími Soudního dvora musí mít Ústavní soud (Trybunał Konstytucyjny) v zásadních věcech spadajících do polského ústavního pořádku „poslední slovo“.

61

Polská republika tímto v podstatě zamýšlí, jak vyplývá z její dupliky, zpochybnit jak samotné nesplnění povinností tvrzené Komisí v její žalobě, zejména nesplnění povinností související s porušením ustanovení čl. 19 odst. 1 SEU ve spojení s článkem 47 Listiny a zásady přednosti unijního práva, tak pravomoc Soudního dvora rozhodnout o této žalobě. Podle Polské republiky totiž z judikatury vzešlé z nálezu Ústavního soudu (Trybunał Konstytucyjny) ze dne 14. července 2021 vyplývá, že pokud by Soudní dvůr žalobním důvodům uplatněným Komisí vyhověl, překročil by tím vlastní pravomoci i pravomoci Unie. Vyhovění těmto žalobním důvodům by zaprvé porušovalo výlučnou pravomoc Polské republiky v oblasti organizace soudnictví, a to v rozporu se zásadou svěřených pravomocí Unie, a zadruhé by porušovalo národní identitu, která spočívá v základních politických a ústavních systémech tohoto členského státu, a to v rozporu s ustanoveními čl. 4 odst. 2 SEU.

62

V tomto ohledu je však třeba rovnou připomenout, že posuzování, zda členské státy dodržují požadavky vyplývající z článku 2 a čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU, plně spadá do pravomoci Soudního dvora, zejména pokud k němu Komise podala na základě článku 258 SFEU žalobu pro nesplnění povinnosti, jako je tomu v projednávané věci (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 16. února 2022, Maďarsko v. Parlament a Rada, C‑156/21, EU:C:2022:97, bod 161 a citovaná judikatura).

63

Pokud jde o působnost těchto ustanovení, z ustálené judikatury Soudního dvora vyplývá, že i když organizace soudnictví v členských státech, zejména zřízení, složení, pravomoci a fungování vnitrostátních soudů, jakož i pravidla upravující postup jmenování soudců nebo pravidla použitelná na jejich postavení a výkon jejich funkcí, spadá do pravomoci těchto států, nic to nemění na tom, že členské státy musí při výkonu této pravomoci dodržovat povinnosti, které pro ně vyplývají z unijního práva, a zejména z článků 2 a 19 SEU [v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 15. července 2021, Komise v. Polsko (Kárný režim soudců), C‑791/19, EU:C:2021:596, body 56, 60 až 62 a 95 a citovaná judikatura, a ze dne 22. února 2022, RS (Účinek rozsudků ústavního soudu), C‑430/21, EU:C:2022:99, bod 38 a citovaná judikatura].

64

Podle článku 2 SEU je Unie založena na hodnotách, které jsou společné členským státům, a v souladu s článkem 49 SEU je uznávání těchto hodnot předběžnou podmínkou přistoupení každého evropského státu, který žádá o členství v Unii (rozsudek ze dne 16. února 2022, Maďarsko v. Parlament a Rada, C‑156/21, EU:C:2022:97, bod 124 a citovaná judikatura).

65

Je třeba ostatně připomenout, že k tomu, aby mohla Polská republika přistoupit k Unii, musela splnit kritéria, která musí splnit státy kandidující na přistoupení, jak je stanovila Evropská rada v Kodani ve dnech 21. a 22. června 1993. Tato kritéria mimo jiné vyžadují, aby stát kandidující na přistoupení „zajistil stabilitu institucí zaručujících demokracii, právní stát, lidská práva a respektování a ochranu menšin“ (rozsudek ze dne 29. března 2022, Getin Noble Bank,C‑132/20, EU:C:2022:235, bod 104).

66

Jak Soudní dvůr opakovaně zdůraznil, Unie tak sdružuje státy, které se svobodně a dobrovolně přihlásily k hodnotám uvedeným v článku 2 SEU, uznávají je a zavazují se k jejich podpoře. Kromě toho vzájemná důvěra mezi členskými státy, a zejména mezi jejich soudy, vychází ze základního předpokladu, podle kterého členské státy tyto společné hodnoty sdílejí [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 15. července 2021, Komise v. Polsko (Kárný režim soudců), C‑791/19, EU:C:2021:596, bod 50 a citovaná judikatura].

67

Článek 2 SEU tudíž nepředstavuje pouze vyjádření politického směrování nebo záměrů, ale obsahuje hodnoty, které jsou součástí samotné identity Unie jako společného právního řádu, hodnoty, které jsou konkretizovány v zásadách obsahujících povinnosti, které jsou pro členské státy právně závazné (rozsudek ze dne 16. února 2022, Maďarsko v. Parlament a Rada, C‑156/21, EU:C:2022:97, bod 232).

68

Z výše uvedeného mimo jiné vyplývá, že dodržování hodnot zakotvených v článku 2 SEU členským státem je podmínkou pro požívání všech práv vyplývajících z uplatňování Smluv na tento členský stát. Dodržování těchto hodnot totiž nelze omezit na povinnost, kterou je kandidátský stát vázán pro přistoupení k Unii a od níž by se mohl po přistoupení osvobodit (rozsudek ze dne 16. února 2022, Maďarsko v. Parlament a Rada, C‑156/21, EU:C:2022:97, bod 126 a citovaná judikatura).

69

Článek 19 SEU pak vyjadřuje hodnotu právního státu potvrzenou v článku 2 SEU (rozsudek ze dne 27. února 2018, Associação Sindical dos Juízes Portugueses, C‑64/16, EU:C:2018:117, bod 32). Pokud jde konkrétně o čl. 19 odst. 1 druhý pododstavec SEU, je třeba připomenout, že v souladu s jeho ustanoveními musí členské státy stanovit systém prostředků a řízení nezbytných k zajištění práva jednotlivců na účinnou právní ochranu v oblastech pokrytých unijním právem. Zásada účinné právní ochrany práv vyplývajících pro jednotlivce z unijního práva, na niž toto ustanovení odkazuje, představuje obecnou zásadu unijního práva vyplývající z ústavních tradic společných členským státům, která byla zakotvena v článcích 6 a 13 EÚLP a která je nyní potvrzena v článku 47 Listiny [rozsudek ze dne 15. července 2021, Komise v. Polsko (Kárný režim soudců), C‑791/19, EU:C:2021:596, bod 52 a citovaná judikatura].

70

Přitom k zajištění toho, aby orgány, které mohou rozhodovat o otázkách souvisejících s uplatňováním nebo výkladem unijního práva, byly schopny účinnou právní ochranu požadovanou tímto ustanovením poskytnout, je zásadní ochrana jejich nezávislosti, jak potvrzuje čl. 47 druhý pododstavec Listiny [rozsudek ze dne 15. července 2021, Komise v. Polsko (Kárný režim soudců), C‑791/19, EU:C:2021:596, bod 57 a citovaná judikatura].

71

Soudní dvůr ve své judikatuře stejně tak zdůraznil, že záruky přístupu k nezávislému, nestrannému a předem zákonem zřízenému soudu, a zejména záruky, které vymezují tento pojem, jakož i složení soudu, jsou samotným základem práva na spravedlivý proces [rozsudek ze dne 6. října 2021, W.Ż. (Kolegium pro mimořádnou kontrolu a věci veřejné Nejvyššího soudu – Jmenování), C‑487/19, EU:C:2021:798, bod 126 a citovaná judikatura].

72

Za těchto podmínek nelze platně tvrdit, že by požadavky, které coby podmínky pro přistoupení i pro účast v Unii vyplývají z dodržování takových hodnot a zásad, jako je právní stát, účinná právní ochrana a nezávislost soudnictví, které jsou zakotveny v článku 2 a čl. 19 odst. 1 druhém pododstavci SEU, mohly porušovat národní identitu členského státu ve smyslu čl. 4 odst. 2 SEU. Posledně uvedené ustanovení, které musí být vykládáno s přihlédnutím k ustanovením téže právní síly zakotveným v článku 2 a čl. 19 odst. 1 druhém pododstavci SEU, tedy nemůže zprostit členské státy povinnosti dodržovat požadavky, které z nich vyplývají.

73

Soudní dvůr v tomto směru judikoval, že i když Unie ctí – jak vyplývá z čl. 4 odst. 2 SEU – národní identitu členských států, která spočívá v jejich základních politických a ústavních systémech, takže tyto státy mají určitý prostor pro uvážení při zajišťování provádění zásad právního státu, v žádném případě z toho nevyplývá, že by se tato povinnost dosáhnout určitého výsledku mohla v jednotlivých členských státech lišit. Ačkoli totiž mají členské státy odlišnou národní identitu, která spočívá v jejich základních politických a ústavních systémech a kterou Evropská unie respektuje, hlásí se k pojmu „právní stát“, který sdílejí jako hodnotu společnou svým vlastním ústavním tradicím, kterou se zavázaly trvale respektovat (rozsudek ze dne 16. února 2022, Maďarsko v. Parlament a Rada, C‑156/21, EU:C:2022:97, body 233 a 234).

74

Z toho vyplývá, že členské státy jsou při volbě svých ústavních modelů povinny vyhovět zejména požadavku nezávislosti soudů, který vyplývá z článku 2 a čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 22. února 2022, RS (Účinek rozsudků ústavního soudu), C‑430/21, EU:C:2022:99, bod 38 a citovaná judikatura]. Jsou tak zejména povinny dbát na to, aby nedošlo z hlediska hodnoty právního státu ke snížení úrovně jejich právních předpisů v oblasti organizace soudnictví, a to tím, že se zdrží přijímání pravidel, která by ohrozila nezávislost soudců (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 21. prosince 2021, Euro Box Promotion a další (C‑357/19, C‑379/19, C‑547/19, C‑811/19 a C‑840/19, EU:C:2021:1034, bod 162).

75

Mimoto v rozsudku ze dne 15. července 1964, Costa (6/64, EU:C:1964:66, s. 1158 až 1160), Soudní dvůr konstatoval, že skutečnost, že Smlouva o EHS zavedla vlastní právní řád, který členské státy přijaly na základě vzájemnosti, má za následek, že tyto členské státy nemohou vůči tomuto právnímu řádu uplatnit pozdější jednostranné opatření a nemohou vůči právu vzešlému ze Smlouvy o EHS uplatňovat pravidla vnitrostátního práva jakéhokoli druhu, neboť jinak by tomuto právu byla upřena povaha práva Společenství a byl by zpochybněn právní základ samotného Společenství. Soudní dvůr dále zdůraznil, že se účinnost práva Společenství nemůže v jednotlivých členských státech lišit v závislosti na pozdějších vnitrostátních právních předpisech, protože jinak by bylo ohroženo dosažení cílů Smlouvy o EHS a docházelo by k diskriminaci na základě státní příslušnosti, kterou tato Smlouva zakazuje [rozsudek ze dne 22. února 2022, RS (Účinek rozsudků ústavního soudu), C‑430/21, EU:C:2022:99, bod 48 a citovaná judikatura].

76

Tyto hlavní znaky unijního právního řádu a význam jeho dodržování byly ostatně potvrzeny bezvýhradnou ratifikací smluv, kterými se mění Smlouva o EHS, zejména Lisabonské smlouvy, jak o tom svědčí zejména prohlášení č. 17 o přednosti práva, připojené k závěrečnému aktu mezivládní konference, která přijala Lisabonskou smlouvu podepsanou dne 13. prosince 2007 (Úř. věst. 2012, C 326, s. 346). Totéž platí i pro judikaturu Soudního dvora vydanou po vstupu posledně uvedené smlouvy v platnost [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 22. února 2022, RS (Účinek rozsudků ústavního soudu), C‑430/21, EU:C:2022:99, body 49 a 50 a citovaná judikatura].

77

Z této ustálené judikatury vyplývá, že na základě zásady přednosti unijního práva nemůže mít skutečnost, že se členský stát dovolává ustanovení vnitrostátního práva, i kdyby byla ústavněprávní povahy, vliv na jednotu a účinnost unijního práva. Podle ustálené judikatury jsou totiž účinky spojené se zásadou přednosti unijního práva závazné pro všechny orgány členského státu a bránit tomu zejména nemohou vnitrostátní ustanovení ani ta ústavněprávní povahy [rozsudky ze dne 17. prosince 1970, Internationale Handelsgesellschaft, 11/70, EU:C:1970:114, bod 3, a ze dne 22. února 2022, RS (Účinek rozsudků ústavního soudu), C‑430/21, EU:C:2022:99, bod 51 a citovaná judikatura]. Dodržování této povinnosti je nezbytné zejména k zajištění dodržování rovnosti členských států před Smlouvami a je vyjádřením zásady loajální spolupráce zakotvené v čl. 4 odst. 3 SEU [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 22. února 2022, RS (Účinek rozsudků ústavního soudu), C‑430/21, EU:C:2022:99, bod 55 a citovaná judikatura].

78

Soudní dvůr přitom rozhodl, že čl. 19 odst. 1 druhý pododstavec SEU, vykládaný ve světle článku 47 Listiny, který ukládá členským státům povinnost dosáhnout jasného a přesného výsledku, jež není vázána na žádnou podmínku, zejména pokud jde o nezávislost a nestrannost soudů, které mají vykládat a uplatňovat unijní právo, a požadavek, aby se jednalo o soudy předem zřízené zákonem, má přímý účinek, který znamená, že se upustí od použití jakéhokoli vnitrostátního ustanovení či vnitrostátní judikatury nebo praxe odporující těmto ustanovením unijního práva, jak jsou vykládána Soudním dvorem [v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 6. října 2021, W.Ż. (Kolegium pro mimořádnou kontrolu a věci veřejné Nejvyššího soudu – Jmenování), C‑487/19, EU:C:2021:798, body 158 a 159 a citovaná judikatura; ze dne 16. února 2022, Maďarsko v. Parlament a Rada, C‑156/21, EU:C:2022:97, bod 162 a citovaná judikatura, a ze dne 22. února 2022, RS (Účinek rozsudků ústavního soudu), C‑430/21, EU:C:2022:99, body 58 a 59 a citovaná judikatura].

79

V tomto ohledu je konečně třeba připomenout, že jelikož Soudnímu dvoru náleží výlučná pravomoc k podání konečného výkladu unijního práva, přísluší mu při výkonu této pravomoci upřesnit dosah zásady přednosti unijního práva ve vztahu k relevantním ustanovením tohoto práva, takže tento dosah nemůže záviset na výkladu ustanovení vnitrostátního práva ani na výkladu ustanovení unijního práva zvoleném vnitrostátním soudem, který neodpovídá výkladu Soudního dvora [rozsudek ze dne 22. února 2022, RS (Účinek rozsudků ústavního soudu), C‑430/21, EU:C:2022:99, bod 52 a citovaná judikatura]. Je tudíž na dotyčném vnitrostátním soudu, aby případně změnil svou vlastní judikaturu, která by byla neslučitelná s unijním právem, jak je vykládáno Soudním dvorem (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 19. dubna 2016, DI, C‑441/14, EU:C:2016:278, body 33 a 34, a ze dne 6. listopadu 2018, Max-Planck-Gesellschaft zur Förderung der Wissenschaften, C‑684/16, EU:C:2018:874, bod 60).

80

S ohledem na výše uvedené je třeba konstatovat, že na rozdíl od toho, co tvrdí Polská republika, nemohou zásady uvedené v čl. 4 odst. 1 a 2 a v čl. 5 odst. 1 SEU ani taková judikatura vnitrostátního ústavního soudu, jako je judikatura uvedená v bodě 60 tohoto rozsudku, bránit tomu, aby vnitrostátní ustanovení napadená Komisí v rámci její žaloby mohla být podrobena přezkumu Soudním dvorem, zejména z hlediska ustanovení čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU ve spojení s článkem 47 Listiny, jakož i z hlediska zásady přednosti unijního práva.

81

Polská republika se na jednání zmínila o nedávném přijetí zákona o změně zákona o Nejvyšším soudu a některých dalších zákonů (ustawa o zmianie ustawy o Sądzie Najwyższym oraz niektórych innych ustaw) ze dne 9. června 2022 (Dz. U., č. 1259), který dle jejích informací nabyl účinnosti dne 15. července 2022 a kterým bylo mimo jiné zrušeno kárné kolegium, jehož se týká čtvrtý žalobní důvod Komise. Tento zákon podle ní rovněž změnil a upřesnil dosavadní znění vnitrostátních ustanovení, která jsou předmětem prvního a třetího žalobního důvodu. Za těchto podmínek Polská republika tvrdí, že pokračování v řízení není ve vztahu k prvnímu, třetímu a čtvrtému žalobnímu důvodu odůvodněné.

82

V tomto ohledu však stačí připomenout, že podle ustálené judikatury je třeba existenci nesplnění povinnosti posuzovat vzhledem ke stavu, ve kterém se daný členský stát nacházel v době, kdy uplynula lhůta stanovená v odůvodněném stanovisku, a že následné změny nemůže Soudní dvůr vzít v úvahu [rozsudek ze dne 24. června 2019, Komise v. Polsko (Nezávislost Nejvyššího soudu), C‑619/18, EU:C:2019:531, bod 30 a citovaná judikatura].

83

V projednávaném případě je nesporné, že ke dni uplynutí lhůt stanovených Komisí v odůvodněném stanovisku a v doplňujícím odůvodněném stanovisku byla všechna vnitrostátní ustanovení, která tento orgán napadá svou žalobou, nadále v platnosti. V důsledku toho je třeba, aby Soudní dvůr rozhodl o všech žalobních důvodech vznesených v rámci této žaloby.

84

V rámci čtvrtého žalobního důvodu, který je třeba zkoumat jako první, Komise namítá, že došlo k porušení čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU spočívajícímu v tom, že Polská republika nesplnila povinnost zaručit nezávislost a nestrannost kárného kolegia, přestože kárné kolegium je jakožto „soud“ součástí polského soudního systému v „oblastech pokrytých unijním právem“ ve smyslu tohoto ustanovení a byla mu udělena výlučná příslušnost k rozhodování některých věcí dotýkajících se postavení a výkonu funkce soudců, což by pak mohlo mít vliv na jejich nezávislost.

85

Ve své žalobě Komise v tomto ohledu poukazuje na rozsudek ze dne 19. listopadu 2019, A. K. a další (Nezávislost kárného kolegia Nejvyššího soudu) (C‑585/18, C‑624/18 a C‑625/18, dále jen „rozsudek A. K. a další, EU:C:2019:982), jakož i na rozhodnutí vydaná Nejvyšším soudem (pracovněprávním a sociálněprávním kolegiem) [Sąd Najwyższy (Izba Pracy i Ubezpieczeń Społecznych), Polsko], který byl předkládajícím soudem ve věcech v původním řízení, jež vedly k vydání rozsudku A. K. a další, a sice na jeho rozsudek ze dne 5. prosince 2019 (III PO 7/18) a dvě usnesení ze dne 15. ledna 2020 (III PO 8/18 a III PO 9/18). Z těchto soudních rozhodnutí podle Komise vyplývá, že při celkovém vyhodnocení zejména kontextu a podmínek, za nichž bylo kárné kolegium zřízeno, dále jeho složení, způsobu jmenování jeho členů a role nově konstituované KRS při tomto jmenování, jakož i určitých charakteristických rysů tohoto kolegia a specifických pravomocí, které mu byly svěřeny, mohou u jednotlivců vyvstat legitimní pochybnosti o nezávislosti a nestrannosti tohoto kolegia.

86

Článek 27 odst. 1 body 1a, 2 a 3 novelizovaného zákona o Nejvyšším soudu, kterým byla kárnému kolegiu svěřena jednak pravomoc vyslovit souhlas k zahájení trestního stíhání soudců a justičních čekatelů a k jejich případnému zadržení a vzetí do vazby a v takových případech rozhodnout o dočasném zproštění výkonu jejich funkce a o snížení jejich odměny a jednak pravomoc rozhodovat ve věcech pracovního práva, sociálního zabezpečení nebo odchodu do důchodu soudců Nejvyššího soudu (Sąd Najwyższy), neumožňuje podle Komise zaručit nezávislost a nestrannost těchto soudců, zejména pokud jde o neodůvodněné vnější tlaky, a neumožňuje tudíž zaručit ani právo jednotlivců na účinnou právní ochranu v oblastech pokrytých unijním právem.

87

Komise v replice dodává, že opodstatněnost čtvrtého žalobního důvodu mezitím potvrdily poznatky vyplývající z rozsudku ze dne 15. července 2021, Komise v. Polsko (Kárný režim soudců) (C‑791/19, EU:C:2021:596). Podle Komise navíc Evropský soud pro lidská práva ve svém rozsudku ze dne 22. července 2021, Reczkowicz v. Polsko (CE:ECHR:2021:0722JUD004344719), rozhodl, že kárné kolegium není soudem zřízeným zákonem ve smyslu článku 6 EÚLP.

88

Polská republika na svou obranu tvrdí, že jak postup jmenování členů kárného kolegia, tak ostatní záruky, které těmto členům svědčí po jejich jmenování, jsou způsobilé zaručit nezávislost tohoto kolegia.

89

Zaprvé jsou totiž podle Polské republiky podmínky, které musí splňovat kandidáti na funkci soudce Nejvyššího soudu (Sąd Najwyższy), vyčerpávajícím způsobem vymezeny vnitrostátním právem a postup jejich jmenování spočívá v tom, že po zveřejnění veřejné výzvy k podávání kandidatur provede KRS výběr, na jehož základě vypracuje návrh na jmenování vybraných kandidátů. Tento postup vyústí ve vydání jmenovacího aktu prezidentem republiky, který není povinen řídit se návrhem KRS. Polská republika uvádí, že pokud jde o nové složení KRS, jehož ústavnost byla potvrzena Ústavním soudem (Trybunał Konstytucyjny), liší se jen málo od složení vnitrostátních soudcovských rad zřízených v jiných členských státech. Zásah zákonodárné moci do jmenování členů KRS mimoto přispívá k posílení demokratické legitimity KRS a toto nové složení umožnilo zajistit lepší zastoupení polských soudců.

90

Zadruhé svědčí členům kárného kolegia po jejich jmenování záruky týkající se zejména neomezené délky jejich funkčního období, jejich neodvolatelnosti, imunity, povinnosti zůstat apolitičtí, jakož i neslučitelnosti jejich funkce s různými profesemi a zvlášť vysoké odměny.

91

Jak je připomenuto v bodech 69 až 71 tohoto rozsudku, čl. 19 odst. 1 druhý pododstavec SEU ukládá členským státům, aby stanovily systém procesních prostředků a řízení zajišťující jednotlivcům dodržování jejich práva na účinnou právní ochranu v oblastech pokrytých unijním právem, zejména zajištěním toho, aby orgány, které mají jakožto soudy rozhodovat o otázkách souvisejících s uplatňováním nebo výkladem unijního práva, splňovaly požadavky umožňující zajistit takové dodržování, mezi něž patří i požadavek nezávislosti a nestrannosti těchto orgánů.

92

Je přitom nesporné, že jak Nejvyšší soud (Sąd Najwyższy), a jmenovitě kárné kolegium, které je jeho součástí, tak polské obecné nebo správní soudy mohou rozhodovat o otázkách souvisejících s uplatňováním nebo výkladem unijního práva jakožto „soudy“ spadající pod čl. 19 odst. 1 druhý pododstavec SEU, takže tyto soudy musí splňovat požadavky kladené na účinnou právní ochranu [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 15. července 2021, Komise v. Polsko (Kárný režim soudců), C‑791/19, EU:C:2021:59, bod 55 a citovaná judikatura].

93

Dále podle ustálené judikatury Soudního dvora vyžadují záruky nezávislosti a nestrannosti na základě unijního práva existenci pravidel, zejména pokud jde o složení daného orgánu, jmenování, funkční období, jakož i důvody pro vyloučení pro podjatost a odvolání jeho členů, která umožní rozptýlit jakékoli legitimní pochybnosti jednotlivců o neovlivnitelnosti uvedeného orgánu ve vztahu k vnějším skutečnostem a jeho neutralitě ve vztahu k vzájemně se střetávajícím zájmům [rozsudek ze dne 15. července 2021, Komise v. Polsko (Kárný režim soudců), C‑791/19, EU:C:2021:59, bod 59 a citovaná judikatura].

94

V tomto ohledu je nezbytné, aby byli soudci chráněni před vnějšími zásahy nebo tlaky, které by mohly ohrozit jejich nezávislost. Pravidla použitelná na postavení soudců a výkon jejich funkce soudce musí zejména umožnit, aby byl vyloučen nejen jakýkoli přímý vliv ve formě pokynů, ale také jakékoli formy nepřímého vlivu, které by mohly ovlivnit směřování rozhodnutí dotyčných soudců, a aby tak nechybělo zdání jejich nezávislosti nebo nestrannosti, což by jinak mohlo narušit důvěru, kterou v demokratické společnosti a právním státě musí justice u jednotlivců vzbuzovat [rozsudek ze dne 15. července 2021, Komise v. Polsko (Kárný režim soudců), C‑791/19, EU:C:2021:59, bod 60 a citovaná judikatura].

95

Pokud jde konkrétně o pravidla upravující kárný režim platný pro soudce, z ustálené judikatury Soudního dvora se podává, že požadavek nezávislosti vyplývající z unijního práva, a zejména z čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU, ukládá, aby tento režim poskytoval nezbytné záruky, aby se zabránilo jakémukoli riziku použití takového režimu jakožto systému politické kontroly nad obsahem soudních rozhodnutí. Stanovení pravidel, která definují zejména jednání zakládající kárné provinění i konkrétně použitelné sankce, která dále upravují účast nezávislého orgánu za použití postupu plně zaručujícího práva zakotvená v článcích 47 a 48 Listiny, zejména právo na obhajobu, a která zakotvují možnost napadnout rozhodnutí kárných orgánů soudní cestou, v tomto ohledu představuje soubor základních záruk pro účely zachování nezávislosti soudní moci [rozsudek ze dne 15. července 2021, Komise v. Polsko (Kárný režim soudců), C‑791/19, EU:C:2021:59, bod 61 a citovaná judikatura].

96

Totéž přitom musí v zásadě platit mutatis mutandis, pokud jde o další pravidla týkající se postavení soudců a výkonu jejich funkce, jako jsou pravidla upravující zbavení jejich trestněprávní imunity, pokud je taková imunita stejně jako v projednávaném případě v daném vnitrostátním právu stanovena (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 18. května 2021, AsociaţiaForumul Judecătorilor din România a další, C‑83/19, C‑127/19, C‑195/19, C‑291/19, C‑355/19 a C‑397/19, EU:C:2021:393, bod 213).

97

Jak totiž v podstatě uvedl generální advokát v bodě 206 svého stanoviska, použití takových pravidel může mít vážné důsledky jak pro kariérní postup soudců, tak pro jejich životní podmínky. To rozhodně platí pro taková pravidla, jejichž uplatňování nebo kontrola jsou v čl. 27 odst. 1 bodech 1a, 2 a 3 novelizovaného zákona o Nejvyšším soudu svěřeny kárnému kolegiu, jelikož takové uplatnění může mít za následek udělení souhlasu k zahájení trestního stíhání dotyčných soudců a k jejich zadržení a vzetí do vazby, jakož i dočasné zproštění výkonu jejich funkce a snížení jejich platu.

98

Totéž platí také pro rozhodnutí týkající se podstatných aspektů režimů pracovního práva nebo sociálního zabezpečení použitelných na tyto soudce, jako jsou jejich platové nároky, nárok na dovolenou nebo nárok na sociální ochranu, nebo pro rozhodnutí týkající se jejich případného odchodu do předčasného důchodu, zejména ze zdravotních důvodů.

99

Za těchto podmínek musí právní řád dotyčného členského státu obsahovat záruky vhodné k tomu, aby se zabránilo jakémukoli riziku použití takových pravidel nebo rozhodnutí jako systému politické kontroly nad obsahem soudních rozhodnutí nebo jako nástroje nátlaku na soudce a jejich zastrašování, které mohou zejména vyvolat dojem nedostatku nezávislosti nebo nestrannosti těchto soudců, jenž by mohl narušit důvěru, kterou musí justice v demokratické společnosti a právním státě vzbuzovat u jednotlivců (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 18. května 2021, AsociaţiaForumul Judecătorilor din România a další, C‑83/19, C‑127/19, C‑195/19, C‑291/19, C‑355/19 a C‑397/19, EU:C:2021:393, bod 216).

100

Za tímto účelem je tedy třeba – podobně jak je připomenuto v bodě 95 tohoto rozsudku v souvislosti s pravidly použitelnými na kárný režim soudců – aby rozhodnutí udělující souhlas k zahájení trestního stíhání dotyčných soudců, k jejich zadržení a vzetí do vazby, jakož i k dočasnému zproštění výkonu jejich funkce nebo snížení jejich odměny, nebo rozhodnutí týkající se podstatných aspektů režimů pracovního práva, sociálního zabezpečení nebo odchodu do důchodu použitelných na tyto soudce byla vydávána nebo přezkoumávána orgánem, který sám splňuje záruky neodmyslitelně spjaté s účinnou právní ochranou, včetně záruky nezávislosti [obdobně viz rozsudek ze dne 15. července 2021, Komise v. Polsko (Kárný režim soudců), C‑791/19, EU:C:2021:59, bod 80 a citovaná judikatura].

101

V tomto ohledu je třeba zejména zdůraznit, že již pouhá vyhlídka pro soudce, že je možné žádat o povolení k jejich trestnímu stíhání a tohoto povolení se domoci od orgánu, jehož nezávislost není zaručena, může ovlivnit jejich vlastní nezávislost [obdobně viz rozsudek ze dne 15. července 2021, Komise v. Polsko (Kárný režim soudců), C‑791/19, EU:C:2021:59, bod 82 a citovaná judikatura]. Totéž platí, pokud jde o riziko, že takový orgán rozhodne o případném dočasném zproštění výkonu jejich funkce a o snížení jejich odměny či o jejich předčasném odchodu do důchodu, anebo o dalších zásadních aspektech jejich pracovněprávního režimu a režimu sociálního zabezpečení.

102

V projednávané věci je přitom třeba připomenout, že s ohledem na všechny skutečnosti a úvahy uvedené v bodech 89 až 110 rozsudku ze dne 15. července 2021, Komise v. Polsko (Kárný režim soudců) (C‑791/19, EU:C:2021:596), na něž je třeba odkázat, Soudní dvůr v bodě 112 uvedeného rozsudku rozhodl, že zvláštní kontext a objektivní podmínky, za kterých bylo kárné kolegium zřízeno, jeho charakteristiky a způsob, jakým byli jeho členové jmenováni, mohou – jsou-li posuzovány společně – vyvolat u jednotlivců legitimní pochybnosti o neovlivnitelnosti tohoto orgánu ve vztahu k vnějším skutečnostem, zejména přímým či nepřímým vlivům polské zákonodárné a výkonné moci, a o jeho neutralitě ve vztahu k vzájemně se střetávajícím zájmům, a mohou tak vést k neexistenci zdání nezávislosti nebo nestrannosti uvedeného orgánu, jež je způsobilá narušit důvěru, kterou v demokratické společnosti a právním státě musí justice u jednotlivců vzbuzovat.

103

Za těchto podmínek je třeba čtvrtému žalobnímu důvodu vyhovět.

104

Třetí žalobní důvod, který je třeba zkoumat jako druhý v pořadí, se skládá ze dvou částí.

105

V první části tohoto žalobního důvodu Komise zpochybňuje, že by s unijním právem byla slučitelná ustanovení čl. 72 odst. 1 bodů 2 a 3 novelizovaného zákona o Nejvyšším soudu a ustanovení čl. 107 odst. 1 bodů 2 a 3 novelizovaného zákona o obecných soudech, která v případě soudců Nejvyššího soudu (Sąd Najwyższy) a soudců obecných soudů kvalifikují jako kárné provinění jednak jednání nebo opomenutí, která mohou znemožnit nebo vážně ohrozit fungování soudního orgánu, a jednak jednání zpochybňující existenci služebního poměru soudce, účinnost jmenování soudce nebo legitimitu ústavního orgánu Polské republiky. Komise v tomto ohledu upřesňuje, že jak vyplývá z čl. 29 odst. 1 a čl. 49 odst. 1 novelizovaného zákona o správních soudech, použijí se ustanovení čl. 107 odst. 1 bodů 2 a 3 novelizovaného zákona o obecných soudech rovněž na soudce správních soudů.

106

Podle Komise jsou tato vnitrostátní ustanovení zaprvé v rozporu s čl. 19 odst. 1 druhým pododstavcem SEU ve spojení s článkem 47 Listiny, neboť jejich cílem je zabránit všem dotčeným soudcům pod hrozbou kárných sankcí, které mohou vést až k odvolání z funkce, posuzovat – přestože jsou povinni tak činit na základě judikatury Soudního dvora – zda ve věcech týkajících se individuálních práv vyplývajících z unijního práva může být zaručeno nebo nebylo porušeno právo jednotlivců na to, aby jejich věc byla projednána nezávislým a nestranným soudem, předem zřízeným zákonem.

107

Komise uvádí, že zatímco musí být kárné provinění vždy formulováno jasně a přesně, výrazy „která mohou znemožnit“ nebo „vážně ztížit“ fungování soudního orgánu, uvedené v čl. 72 odst. 1 bodě 2 novelizovaného zákona o Nejvyšším soudu a v čl. 107 odst. 1 bodě 2 novelizovaného zákona o obecných soudech, takový požadavek nesplňují.

108

Tyto výrazy tedy podle Komise například umožňují dospět k závěru o spáchání provinění uvedeného v těchto vnitrostátních ustanoveních, jestliže namísto postoupení přezkumu návrhu na vyloučení soudce kolegia pro mimořádnou kontrolu a věci veřejné, jak to vyžaduje čl. 26 odst. 2 novelizovaného zákona o Nejvyšším soudu, soudní orgán sám přezkoumá otázku, zda je dotyčný soudce nezávislý, a dospěje k závěru, že tomu tak není, přičemž se opírá o judikaturu Soudního dvora.

109

Podle Komise je tomu tak stejně, pokud vnitrostátní soud v souladu s povinnostmi, které pro něj vyplývají z rozsudku A. K. a další, uplatní vůči jinému soudu, který má rozhodnout v určité věci, kritéria stanovená Soudním dvorem v bodech 132 až 154 zmíněného rozsudku a s ohledem na tato kritéria rozhodne, že upustí od použití vnitrostátního ustanovení, které posledně uvedenému soudu svěřuje pravomoc, kvůli nedostatku jeho nezávislosti a že danou věc postoupí třetímu soudu, který skýtá takové záruky nezávislosti. Takový soudní postup by totiž mohl být považován za jednání nebo opomenutí, která mohou znemožnit nebo vážně ztížit fungování soudního orgánu ve smyslu napadených vnitrostátních ustanovení.

110

Pokud jde o jednání uvedená v čl. 72 odst. 1 bodě 3 novelizovaného zákona o Nejvyšším soudu a v čl. 107 odst. 1 bodě 3 novelizovaného zákona o obecných soudech, Komise uvádí, že mohou zejména zahrnovat nejen zpochybnění samotné platnosti aktu jmenování soudce, ale v obecnější rovině jakékoli negativní posouzení legality postupu jeho jmenování za účelem ověření, zda byl dodržen unijněprávní požadavek týkající se soudu předem zřízeného zákonem. Znaky daného provinění tak mohou být považovány za naplněné například tehdy, když soud rozhodující v odvolacím řízení konstatuje, že soud prvního stupně nebyl soudem předem zřízeným zákonem kvůli způsobu jmenování jeho soudců, a z tohoto důvodu jeho rozhodnutí zruší.

111

Podle Komise v tomto ohledu zejména z bodů 133 a 134 rozsudku A. K. a další vyplývá, že v kontextu přezkumu, který přísluší každému vnitrostátnímu soudu a který je popsán v bodě 109 rozsudku v projednávané věci, je zejména nezbytné, aby se tento soud mohl ujistit, že hmotněprávní a procesní podmínky, které platí pro přijímání rozhodnutí o jmenování soudců zasedajících u soudu, jehož nezávislost je zpochybněna, jsou takového rázu, že po jejich jmenování nemohou u jednotlivců vyvolat legitimní pochybnosti o neovlivnitelnosti dotyčných soudců ve vztahu k vnějším skutečnostem a o jejich neutralitě ve vztahu ke střetávajícím se zájmům. Přitom již samotné provedení takové kontroly může být rovněž kárně sankcionováno na základě napadených vnitrostátních ustanovení.

112

Komise uvádí, že z důvodové zprávy k návrhu zákona, který vedl k přijetí novelizačního zákona, kromě toho vyplývá, že hlavním cílem takto zavedených nových kárných provinění bylo chránit soudní moc a ústavní orgány státu před napadáním ze strany vlastních orgánů.

113

Podle Komise se tato nová provinění navíc týkají obsahu soudních rozhodnutí, přestože požadavek nezávislosti soudců brání tomu, aby kárný režim, který se na ně vztahuje, mohl být použit k politické kontrole nad takovým obsahem.

114

Zadruhé Komise tvrdí, že vnitrostátní ustanovení uvedená v bodě 105 tohoto rozsudku porušují rovněž článek 267 SFEU. Již samotné přerušení probíhajícího řízení vnitrostátním soudem a položení předběžné otázky Soudnímu dvoru ohledně výkladu požadavků souvisejících s právem na účinnou právní ochranu, které vyplývají z unijního práva, například kvůli pochybnostem tohoto soudu o tom, zda pravomoc svěřená vnitrostátnímu soudu nebo takovému ústavnímu orgánu, jako je KRS, nebo podmínky, za kterých došlo ke jmenování určitého soudce, jsou v souladu s těmito požadavky, by totiž mohlo být s ohledem na formulaci těchto vnitrostátních ustanovení kvalifikováno jako kárné provinění.

115

V rámci druhé části třetího žalobního důvodu Komise tvrdí, že k zavedení kárného provinění v čl. 72 odst. 1 bodě 1 novelizovaného zákona o Nejvyšším soudu vyznačujícího se „zjevným a hrubým porušením právních pravidel, lze uplatnit stejné výhrady, jaké v rámci žaloby pro nesplnění povinnosti, kterou podala ve věci Komise v. Polsko (Kárný režim soudců) (C‑791/19, EU:C:2021:596), uplatnila ke stejně formulovanému ustanovení čl. 107 odst. 1 bodu 1 zákona o obecných soudech. Provinění formulované natolik neurčitým způsobem, navíc v kontextu popsaném Komisí v uvedené žalobě pro nesplnění povinnosti vyznačujícím se zintenzivněním kárných opatření vůči soudcům a zesílením tlaku výkonné moci na činnost kárných orgánů, totiž vyvolává riziko, že tento čl. 72 odst. 1 bod 1 bude použit k politické kontrole a ochromení soudní činnosti soudců Nejvyššího soudu (Sąd Najwyższy).

116

V replice Komise tvrdí, že poznatky vyplývající z rozsudku ze dne 15. července 2021, Komise v. Polsko (Kárný režim soudců) (C‑791/19, EU:C:2021:596), mezitím plně potvrdily opodstatněnost třetího žalobního důvodu.

117

Komise konečně na jednání zdůraznila, že kontext, v němž byl novelizační zákon přijat, a sice naléhavým postupem a sotva měsíc po vyhlášení rozsudku A. K. a další, v němž šlo o posouzení nezávislosti kárného kolegia a KRS, potvrzuje, že skutečnou funkcí vnitrostátních ustanovení napadených v rámci třetího žalobního důvodu i vnitrostátních ustanovení, která Komise napadá v rámci prvního žalobního důvodu, je zabránit polským soudcům v uplatňování poznatků vyplývajících z rozsudku A. K. a další a z rozsudku ze dne 6. října 2021, W. Ż. (Kolegium pro mimořádnou kontrolu a věci veřejné Nejvyššího soudu – Jmenování) (C‑487/19, EU:C:2021:798), který byl vydán v mezidobí.

118

Z těchto rozsudků totiž podle Komise mimo jiné vyplývá, že kontrola postupu jmenování soudců a přezkum, zda je KRS v tomto rámci nezávislým orgánem, se mohou ukázat jako nezbytné pro potvrzení, že dotčení soudci nebo soud, k němuž příslušejí, jsou nezávislí a předem zřízeni zákonem. Takové kontrole a takovému přezkumu přitom podle ní napadená vnitrostátní ustanovení brání tím, že umožňují, aby každé zpochybnění účinnosti jmenování soudce nebo legitimity ústavního orgánu bylo kárně sankcionováno.

119

Polská republika na svou obranu tvrdí, že Komise neunesla důkazní břemeno a uvádí pouhé domněnky ohledně napadených vnitrostátních ustanovení, přičemž vychází z jejich výkladu, který je neslučitelný s jejich zněním a účelem, a na druhou stranu opomíná uvést jakoukoli praxi polských správních orgánů nebo soudů, která by mohla tento výklad podpořit.

120

Zaprvé totiž správné uplatnění unijního práva vnitrostátním soudem, zejména pokud jde o nezávislost soudců či povahu soudu coby soudu předem zřízeného zákonem, nebo podání žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce Soudnímu dvoru nemůže představovat jednání nebo opomenutí, která by mohla znemožnit nebo vážně ztížit fungování justice, neboť účelem daného kárného provinění je naopak zajistit, aby soudci neporušili povinnosti a nejednali způsobem neslučitelným s vážností funkce.

121

Zadruhé, pokud jde o kárná provinění související se zpochybněním mandátu nebo služebního poměru soudce, nemůže se podle Polské republiky o kárné provinění jednat v situaci, kdy soudce zkoumá otázku, zda jednotlivci svědčí právo na účinnou právní ochranu, ani – v případě případného porušení takového práva – kdy z toho takový soudce vyvodí důsledky stanovené zákonem, jako je vyloučení soudce, postoupení věci jinému soudu, který poskytuje veškeré záruky nezávislosti, nebo zrušení soudního rozhodnutí. O taková kárná provinění se podle ní nemůže jednat ani v situaci, kdy jsou Soudnímu dvoru položeny předběžné otázky týkající se nezávislosti soudnictví, o čemž ostatně svědčí různé žádosti s takovým předmětem, které v nedávné době polské soudy podaly, aniž byla z toho důvodu zahájena kárná řízení.

122

Polská republika uvádí, že kárná provinění uvedená v napadených vnitrostátních ustanoveních ve skutečnosti spočívají pouze ve zpochybnění aktu jmenování soudce nebo účinků tohoto jmenování v rámci postupů neupravených Ústavou, což je ostatně v souladu s požadavky neodvolatelnosti soudců a stálosti jejich služebního poměru.

123

Zatřetí bylo podle Polské republiky kárné provinění týkající se „zjevného a hrubého“ porušení právních pravidel zavedeno v čl. 72 odst. 1 bodě 1 novelizovaného zákona o Nejvyšším soudu pouze s cílem sladit případy vzniku kárné odpovědnosti soudců Nejvyššího soudu (Sąd Najwyższy) s těmi, které platí pro soudce obecných soudů podle čl. 107 odst. 1 bodu 1 zákona o obecných soudech, takže těmto dvěma ustanovením musí být přiznána stejná působnost. Článek 107 odst. 1 bod 1 zákona o obecných soudech je přitom předmětem ustáleného a velmi restriktivního výkladu Nejvyššího soudu (Sąd Najwyższy), který vylučuje, aby takové provinění mohlo vyplývat z obsahu soudních rozhodnutí vykládajících zákon. Konkrétně skutečnost, že vnitrostátní soud plní povinnosti, které mu ukládá unijní právo, včetně povinnosti zaručit účastníku řízení právo na účinnou právní ochranu ve smyslu čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU ve spojení s článkem 47 Listiny, nebo skutečnost, že se takový soud táže Soudního dvora na výklad ustanovení unijního práva, nemohou z podstaty věci představovat zjevné a hrubé porušení právních pravidel ve smyslu tohoto čl. 72 odst. 1 bodu 1.

124

Polská republika je konečně toho názoru, že třetí žalobní důvod a druhý žalobní důvod si navzájem odporují, jelikož není možné tvrdit, že vnitrostátní právo zakazuje soudcům vnitrostátních soudů přezkoumávat případnou existenci porušení práva na účinnou právní ochranu pod hrozbou kárné sankce, a zároveň poukazovat na to, že kolegium pro mimořádnou kontrolu a věci veřejné má výlučnou pravomoc rozhodovat o žalobních důvodech vycházejících z takových porušení.

125

Úvodem je třeba zaprvé připomenout, že i když zavedení kárného režimu použitelného na soudce spadá do pravomoci členských států, nic to nemění na tom, že při výkonu této pravomoci je každý členský stát povinen dodržovat unijní právo. Polská republika je tedy povinna zajistit, aby kárný režim, který zavedla ve vztahu k vnitrostátním soudcům, byl způsobilý chránit nezávislost soudů, které mají rozhodovat – jako to činí obecné soudy, správní soudy a Nejvyšší soud (Sąd Najwyższy) – o otázkách souvisejících s uplatňováním nebo výkladem unijního práva, aby byla zaručena účinná právní ochrana jednotlivců vyžadovaná v čl. 19 odst. 1 druhém pododstavci SEU [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 15. července 2021, Komise v. Polsko (Kárný režim soudců), C‑791/19, EU:C:2021:596, bod 136 a citovaná judikatura]. V souladu se zásadou dělby moci, která charakterizuje fungování právního státu, musí být tato nezávislost zaručena zejména ve vztahu k zákonodárné a výkonné moci [rozsudek ze dne 22. února 2022, RS (Účinek rozsudků ústavního soudu), C‑430/21, EU:C:2022:99, bod 42 a citovaná judikatura].

126

Co se týče jednání kvalifikovatelných jako kárná provinění soudce, Soudní dvůr upřesnil, že ochrana této nezávislosti nemůže mít za následek úplné vyloučení možnosti vzniku kárné odpovědnosti soudce v některých zcela výjimečných případech z důvodu soudních rozhodnutí přijatých tímto soudcem. Takový požadavek nezávislosti totiž zjevně nemá za cíl aprobovat případná závažná a naprosto neomluvitelná jednání soudců, která by spočívala například v porušení pravidel vnitrostátního a unijního práva, jejichž dodržování mají zajišťovat, kterého by se dopustili úmyslně a se zlým úmyslem nebo v důsledku zvlášť závažné a hrubé nedbalosti, nebo v uchýlení se ke svévoli či v odepření spravedlnosti, přestože mají jakožto nositelé rozhodovací funkce soudit spory, které jim jednotlivci předkládají [rozsudek ze dne 15. července 2021, Komise v. Polsko (Kárný režim soudců), C‑791/19, EU:C:2021:596, bod 137].

127

Soudní dvůr nicméně judikoval, že za účelem zachování této nezávislosti a zabránění tomu, aby kárný režim mohl být odkloněn od svého legitimního cíle a využit za účelem politické kontroly nad soudními rozhodnutími, je nadále zásadní, aby uplatnění kárné odpovědnosti soudce z důvodu takového rozhodnutí bylo omezeno na zcela výjimečné případy, jako jsou případy uvedené v předchozím bodě, a v tomto ohledu vymezeno objektivními a ověřitelnými kritérii vycházejícími z požadavků na řádný výkon spravedlnosti, jakož i zárukami, které mají zamezit jakémukoli riziku vnějších tlaků na obsah soudních rozhodnutí. Za tímto účelem je zejména důležité, aby byla stanovena pravidla, která dostatečně jasně a přesně vymezí jednání, která mohou vést ke vzniku kárné odpovědnosti daných soudců [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 15. července 2021, Komise v. Polsko (Kárný režim soudců), C‑791/19, EU:C:2021:596, body 138 až 140, jakož i citovaná judikatura].

128

Zadruhé je třeba rovněž připomenout, že jak vyplývá z judikatury Soudního dvora, v zájmu zachování specifických rysů a autonomie unijního právního řádu zavedly Smlouvy soudní systém určený k zajištění soudržného a jednotného výkladu unijního práva. V tomto rámci článek 19 SEU, který – jak je připomenuto v bodě 69 tohoto rozsudku – vyjadřuje hodnotu právního státu potvrzenou v článku 2 SEU, pověřuje vnitrostátní soudy a Soudní dvůr úkolem zaručit plné uplatňování unijního práva ve všech členských státech a soudní ochranu práv, která pro jednotlivce z unijního práva vyplývají [v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 24. října 2018, XC a další, C‑234/17, EU:C:2018:853, body 39 a 40 a citovaná judikatura, a ze dne 2. března 2021, A. B. a další (Jmenování soudců Nejvyššího soudu – Odvolání), C‑824/18, EU:C:2021:153, bod 108 a citovaná judikatura].

129

Jak připomíná Komise, Soudní dvůr takto rozhodl, že základní právo na spravedlivý proces, a zejména záruky přístupu k nezávislému a nestrannému a předem zákonem zřízenému soudu, jimiž se toto základní práv vyznačuje, zejména znamenají, že každý soudní orgán má povinnost zkoumat, zda je z hlediska svého složení takovým soudním orgánem, jestliže o této skutečnosti vyvstane vážná pochybnost, přičemž toto ověření je nezbytné pro důvěru, kterou musí soudy v demokratické společnosti vzbuzovat u jednotlivců (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 26. března 2020, Přezkum Simpson v. Rada a HG v. Komise, C‑542/18 RX-II a C‑543/18 RX-II, EU:C:2020:232, bod 57).

130

V obecnější rovině z judikatury Soudního dvora v tomto ohledu vyplývá, že ověření dodržení požadavků vyplývajících ze základního práva na účinnou právní ochranu ve smyslu ustanovení čl. 19 odst. 1 SEU a článku 47 Listiny, a zejména požadavků týkajících se přístupu k nezávislému a nestrannému soudu předem zřízenému zákonem, může být za určitých okolností pro vnitrostátní soudy obligatorní [viz například rozsudky A. K. a další, body 153, 154, 164 a 166, ze dne 2. března 2021, A. B. a další (Jmenování soudců Nejvyššího soudu – Odvolání), C‑824/18, EU:C:2021:153, body 139, 149, 165 a 166, a ze dne 16. listopadu 2021, Prokuratura Rejonowa w Mińsku Mazowieckim a další, C‑748/19 až C‑754/19, EU:C:2021:931, body 74 a 87].

131

Zejména je tedy nesporné, že vnitrostátní soud musí mít možnost za určitých okolností ověřit, zda pochybení v postupu jmenování soudce mohlo vést k porušení tohoto základního práva [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 6. října 2021, W.Ż. (Kolegium pro mimořádnou kontrolu a věci veřejné Nejvyššího soudu – Jmenování), C‑487/19, EU:C:2021:798, body 130 a 131, 152 až 154 a 159].

132

Skutečnost, že vnitrostátní soud provádí úkoly, které mu jsou takto svěřeny Smlouvami, a tím plní povinnosti, které pro něj vyplývají ze Smluv, přičemž zajišťuje účinek takových ustanovení, jako je čl. 19 odst. 1 druhý pododstavec SEU a článek 47 Listiny, nemůže být za těchto podmínek již z podstaty věci kvalifikována jako kárné provinění soudců zasedajících v takovém soudu, neboť by tím byla tato ustanovení unijního práva ipso facto porušena.

133

V rámci první části třetího žalobního důvodu se Komise domáhá, aby Soudní dvůr určil, že Polská republika tím, že přijala a ponechala v platnosti ustanovení obsažená v čl. 72 odst. 1 bodech 2 a 3 novelizovaného zákona o Nejvyšším soudu a v čl. 107 odst. 1 bodech 2 a 3 novelizovaného zákona o obecných soudech, nesplnila povinnosti, které pro ni vyplývají z čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU ve spojení s článkem 47 Listiny a z článku 267 SFEU.

134

Jak vyplývá ze znění těchto vnitrostátních ustanovení, jako kárné provinění v případě soudců obecných soudů a Nejvyššího soudu (Sąd Najwyższy) jsou v nich kvalifikována „jednání nebo opomenutí, která mohou znemožnit nebo vážně ztížit fungování soudního orgánu“ a „jednání zpochybňující existenci služebního poměru soudce, účinnost jmenování soudce nebo legitimitu ústavního orgánu Polské republiky“. Kromě toho z čl. 29 odst. 1 a čl. 49 odst. 1 novelizovaného zákona o správních soudech vyplývá, že se tato kárná provinění použijí i na soudce správních soudů.

135

Pokud jde o tvrzené porušení čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU ve spojení s článkem 47 Listiny, je třeba na prvním místě konstatovat, že na rozdíl od toho, co tvrdí Polská republika, ze znění napadených vnitrostátních ustanovení nelze usuzovat na to, že by se uvedená kárná provinění týkala výlučně soudních úkonů, jejichž předmětem je rozhodování o samotné platnosti aktu jmenování soudce.

136

V těchto vnitrostátních ustanoveních použité výrazy „jednání nebo opomenutí“, která mohou „znemožnit nebo vážně ztížit“„fungování“„soudního orgánu“, nebo také „jednání“„zpochybňující“ existenci „služebního poměru soudce“, „účinnost“ jmenování soudce nebo „legitimitu ústavního orgánu“, totiž mohou vést k tomu, že jako „kárné provinění“ daných soudců bude možné kvalifikovat dosti širokou škálu jednání nebo opomenutí, zejména soudních, ať už s ohledem na jejich obsah nebo účinky, a shora uvedený zužující výklad těchto vnitrostátních ustanovení zastávaný Polskou republikou tedy nemůže mít oporu ve formulacích použitých polským zákonodárcem.

137

Jak v podstatě uvedl generální advokát v bodech 181 a 183 svého stanoviska, takové výrazy jsou natolik široké a nepřesné, že mohou zejména vést k uplatnění napadených vnitrostátních ustanovení a zahájení kárného řízení s dotyčnými soudci v situacích, kdy tito soudci zkoumají a rozhodují, zda oni sami nebo soud, v němž zasedají, nebo také jiní soudci či soudy, k nimž tito soudci patří, splňují požadavky vyplývající z ustanovení čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU a článku 47 Listiny.

138

Uvedená vnitrostátní ustanovení dále neumožňují vzhledem k jejich nedostatečně jasnému a přesnému znění ani zaručit, aby odpovědnost daných soudců za soudní rozhodnutí, která mají vydat, byla striktně omezena na zcela výjimečné případy, jaké jsou uvedeny v bodě 126 tohoto rozsudku.

139

Na druhém místě je rovněž důležité, jak tvrdí Komise, zohlednit zvláštní podmínky a kontext, v nichž byla tato vnitrostátní ustanovení přijata a které mohou přispět k objasnění dosahu těchto ustanovení.

140

V tomto ohledu nelze zejména přehlížet, že znění, které takto polský zákonodárce upřednostnil, když naléhavým postupem a na základě návrhu zákona předloženého Sejmu dne 12. prosince 2019 přijímal novelizační zákon ze dne 20. prosince 2019, kterým byla do zákona o Nejvyšším soudu, do zákona o obecných soudech a do zákona o správních soudech vložena napadená vnitrostátní ustanovení, zjevně a konkrétním způsobem reaguje na řadu otázek vznesených různými polskými soudy ohledně souladu různých nedávných legislativních změn, které měly dopad na organizaci soudnictví v Polsku, s unijním právem a konkrétně s požadavky vyplývajícími z čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU a článku 47 Listiny.

141

Zaprvé z rozsudku A. K. a další, vyhlášeného krátce před přijetím novelizačního zákona, a zejména z jeho bodů 134, 139 a 149 a jeho výroku, jasně vyplynulo, že předkládající soud ve spojených věcech, ve kterých byl uvedený rozsudek vydán, a – vzhledem k účinku erga omnes spojeného s výkladovými rozsudky vydanými Soudním dvorem na základě článku 267 SFEU [v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 11. června 1987, X, 14/86, EU:C:1987:275, bod 12 a citovaná judikatura, ze dne 24. listopadu 2020, Openbaar Ministerie (Padělání dokumentů), C‑510/19, EU:C:2020:953, bod 73 a citovaná judikatura, a ze dne 6. října 2021, Consorzio Italian Management a Catania Multiservizi, C‑561/19, EU:C:2021:799, bod 36 a citovaná judikatura] – všechny ostatní vnitrostátní soudy, které by se následně zabývaly obdobnými věcmi, by mohly být na základě unijního práva postaveny před nutnost vyslovit se jednak ke způsobilosti takového orgánu, jako je kárné kolegium, rozhodovat o věcech, na které se vztahuje unijní právo, zejména s ohledem na podmínky, za nichž došlo ke jmenování jeho členů, a jednak k nezávislosti KRS jakožto orgánu, který se účastní procesu jmenování soudců.

142

Vnitrostátní soudy, které jsou v rámci své pravomoci pověřeny uplatňováním ustanovení unijního práva, přitom mohou být nuceny činit úkony, které „mohou znemožnit nebo vážně ztížit fungování soudního orgánu“, jakým je kárné kolegium, a „zpochybnit“„účinnost jmenování“ soudců zasedajících v tomto kolegiu, a úkony, které mohou „zpochyb[nit] […] legitimitu ústavního orgánu“, jakým je KRS, a na které by se tedy mohla vztáhnout vnitrostátní ustanovení napadená Komisí v první části třetího žalobního důvodu.

143

V tomto ohledu je ostatně třeba rovněž zohlednit, že v rozsudku ze dne 5. prosince 2019 (III PO 7/18) Nejvyšší soud (pracovněprávní a sociálněprávní kolegium) [Sąd Najwyższy (Izba Pracy i Ubezpieczeń Społecznych)] sám rozhodl na základě poznatků vyplývajících z rozsudku A. K. a další, že KRS nepředstavuje ve svém novém složení orgán nezávislý na polské zákonodárné a výkonné moci a že kárné kolegium není soudem ve smyslu článku 47 Listiny, článku 6 EÚLP a čl. 45 odst. 1 Ústavy.

144

Zadruhé je třeba uvést, že ke dni přijetí napadených vnitrostátních ustanovení byly Soudnímu dvoru kromě toho položeny polskými soudy různé předběžné otázky týkající se výkladu ustanovení čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU, které se týkaly zejména toho, zda musí být toto ustanovení vykládáno v tom smyslu, že:

145

Přitom je nutno konstatovat, že odpovědi, které měly být na tyto jednotlivé otázky poskytnuty a na které se tehdy teprve čekalo, zjevně mohly v závislosti na svém obsahu přivést předkládající soudy, které se v dotčených věcech obrátily na Soudní dvůr, a ostatně i všechny další vnitrostátní soudy, které by v budoucnu rozhodovaly v obdobných věcech, do situace, kdy by případně musely učinit úkony, které by mohly být považovány za „zpochybňující“ jak „účinnost jmenování soudce“, tak „existenci služebního poměru soudce“ nebo za „vážně ztěžující fungování soudního orgánu“ ve smyslu napadených vnitrostátních ustanovení, a na které by tedy tato ustanovení mohla vztáhnout.

146

Zatřetí je třeba zdůraznit, že v jednom z rozsudků, na které se ke dni přijetí těchto vnitrostátních ustanovení teprve čekalo, a sice v rozsudku ze dne 6. října 2021, W. Ż. (Kolegium pro mimořádnou kontrolu a věci veřejné Nejvyššího soudu – Jmenování) (C‑487/19, EU:C:2021:798), Soudní dvůr rozhodl, že čl. 19 odst. 1 druhý pododstavec SEU a zásada přednosti unijního práva musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátní soud, u něhož byl podán návrh na vyloučení soudců v souvislosti s opravným prostředkem, kterým soudce vykonávající funkci u soudu, jenž může rozhodovat o otázkách týkajících se uplatňování a výkladu unijního práva, napadá rozhodnutí o svém přeřazení bez jeho souhlasu, musí, pokud je takový důsledek nezbytný s ohledem na dotčenou procesní situaci za účelem zaručení přednosti unijního práva, považovat usnesení, kterým soud rozhodující v posledním stupni samosoudcem odmítl tento opravný prostředek, za nicotné, pokud je ze všech podmínek a okolností, za nichž probíhal proces jmenování tohoto samosoudce, zřejmé, že toto jmenování bylo provedeno v jasném rozporu se základními pravidly, která jsou nedílnou součástí zřízení a fungování dotčeného soudního systému, a že je ohrožena integrita výsledku tohoto procesu tím, že u jednotlivců vyvolává legitimní pochybnosti, pokud jde o nezávislost a nestrannost dotyčného soudce, takže toto usnesení nelze považovat za vydané nestranným a nezávislým soudem, předem zřízeným zákonem, ve smyslu uvedeného čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU.

147

Přitom je patrné, že při provedení takto požadovaného přezkumu a případném odmítnutí takového usnesení, jako je usnesení v původním řízení ve věci C‑487/19, učiněném z výše uvedených důvodů, vystavují se soudci tvořící předkládající soud v uvedené věci, stejně jako soudci, kteří by v budoucnu měli provést takový přezkum a přijmout takové rozhodnutí, riziku, že jim bude vytýkáno, že takto „zpochybnili“„účinnost jmenování soudce“, který vydal takové usnesení, nebo že učinili úkon, který může „znemožnit nebo vážně ztížit fungování soudního orgánu“ ve smyslu napadených vnitrostátních ustanovení.

148

V jiném rozsudku, na který se ke dni přijetí těchto vnitrostátních ustanovení rovněž teprve čekalo, a sice v rozsudku ze dne 16. listopadu 2021, Prokuratura Rejonowa w Mińsku Mazowieckim a další (C‑748/19 až C‑754/19, EU:C:2021:931), Soudní dvůr rozhodl, jak vyplývá z jeho výroku, že čl. 19 odst. 1 druhý pododstavec SEU ve spojení s článkem 2 SEU, jakož i čl. 6 odst. 1 a 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/343 ze dne 9. března 2016, kterou se posilují některé aspekty presumpce neviny a právo být přítomen při trestním řízení před soudem (Úř. věst. 2016, L 65, s. 1), musí být vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, podle níž může ministr spravedlnosti členského státu na základě nezveřejněných kritérií delegovat soudce k trestnímu soudu vyššího stupně na dobu určitou nebo neurčitou a kdykoli neodůvodněným rozhodnutím tuto delegaci zrušit, a to bez ohledu na to, zda se jednalo o delegaci na dobu určitou či neurčitou.

149

Opět je přitom patrné, že se rovněž soudci tvořící předkládající soud ve věcech v původním řízení, které vedly k vydání tohoto rozsudku, či všichni ti, kdo by v budoucnu měli rozhodnout v podobných situacích, vystavují – mají-li vyvodit důsledky z rozsudku ze dne 16. listopadu 2021,Prokuratura Rejonowa w Mińsku Mazowieckim a další (C‑748/19 až C‑754/19, EU:C:2021:931) – riziku, že jim bude vytýkáno, že takto učinili úkony, „které mohou znemožnit nebo vážně ztížit fungování soudního orgánu“ ve smyslu napadených vnitrostátních ustanovení, a že tedy budou na tomto základě čelit kárným řízením.

150

Na třetím místě, pokud jde o skutečnost, že kárná provinění uvedená v těchto vnitrostátních ustanoveních se podle Polské republiky týkají pouze jednání, která jsou již tak zakázána na základě vnitrostátních ústavněprávních ustanovení, jak jsou vykládána Ústavním soudem (Trybunał Konstytucyjny), stačí uvést, že jak vyplývá z judikatury připomenuté v bodech 75 až 79 tohoto rozsudku, taková okolnost, i kdyby byla prokázána, je irelevantní pro účely posouzení požadavků vyplývajících pro členské státy z čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU.

151

Kromě toho je třeba připomenout, že ani v případě, kdy by v návaznosti na rozsudky vydané Soudním dvorem měl vnitrostátní soud za to, že judikatura ústavního soudu je v rozporu s unijním právem, nemůže skutečnost, že takový vnitrostátní soud upustí v souladu se zásadou přednosti unijního práva od použití uvedené judikatury, založit jeho kárnou odpovědnost (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 21. prosince 2021, Euro Box Promotion a další (C‑357/19, C‑379/19, C‑547/19, C‑811/19 a C‑840/19, EU:C:2021:1034, bod 260).

152

Z výše uvedeného vyplývá, že v projednávané věci je prokázáno riziko, že výklad vnitrostátních ustanovení zmíněných v bodě 133 tohoto rozsudku umožní, aby kárný režim platný pro soudce, a zejména sankce, které tento režim obsahuje, byly použity s cílem zabránit dotčeným vnitrostátním soudům v učinění určitých zjištění nebo závěrů, které jsou od nich přesto vyžadovány podle ustanovení čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU a článku 47 Listiny, a ovlivnit tak soudní rozhodnutí očekávaná od těchto soudů, čímž dojde k narušení nezávislosti soudců, kteří je tvoří, a tudíž z tohoto dvojího důvodu dochází k porušení těchto ustanovení unijního práva.

153

Pokud jde dále o tvrzené porušení článku 267 SFEU, úvahy uvedené v bodech 135 až 149 tohoto rozsudku rovněž vedou k závěru, že se soudci obecných soudů, správních soudů nebo Nejvyššího soudu (Sąd Najwyższy), kteří by se obrátili na Soudní dvůr s předběžnými otázkami ve věci výkladu požadavků týkajících se nezávislosti a nestrannosti soudů, jakož i pojmu „soud předem zřízený zákonem“, které vyplývají z ustanovení čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU a článku 47 Listiny, jako byly otázky položené Soudnímu dvoru v rámci řízení o předběžné otázce zmíněných v bodech 141 a 144 tohoto rozsudku, vystavují riziku, že již kvůli samotnému formulování takových otázek a vyjádření jejich pochybností, které k těmto otázkám vedly, jim bude vytýkáno, že se tím dopustili kárných provinění upravených napadenými vnitrostátními ustanoveními.

154

Jak je uvedeno v bodech 135 až 138 tohoto rozsudku, mají totiž tato vnitrostátní ustanovení natolik široké a nepřesné znění, že neumožňují vyloučit, aby takové pochybnosti a otázky byly vnímány tak, že „zpochybňují[…] existenci služebního poměru soudce, účinnost jmenování soudce nebo legitimitu ústavního orgánu Polské republiky“ nebo tak, že přispěly k „vážn[ému] ztíž[ení] fungování soudního orgánu“ ve smyslu uvedených ustanovení.

155

Přitom je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury přiznává článek 267 SFEU vnitrostátním soudům tu nejširší možnost obrátit se na Soudní dvůr, mají-li za to, že věc, kterou projednávají, vyvolává otázky vyžadující výklad ustanovení unijního práva nezbytných pro vyřešení sporu, který jim byl předložen [rozsudek ze dne 15. července 2021, Komise v. Polsko (Kárný režim soudců), C‑791/19, EU:C:2021:596, bod 223 a citovaná judikatura].

156

Pokud jde navíc o takové soudy, jako je Nejvyšší soud (Sąd Najwyższy) nebo Nejvyšší správní soud (Naczelny Sąd Administracyjny), jejichž rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva ve smyslu čl. 267 třetího pododstavce SFEU, tato možnost se až na výjimky zakotvené v judikatuře Soudního dvora dokonce stává povinností předložit Soudnímu dvoru žádost o rozhodnutí o předběžné otázce [rozsudek ze dne 15. července 2021, Komise v. Polsko (Kárný režim soudců), C‑791/19, EU:C:2021:596, bod 224 a citovaná judikatura].

157

Podle ustálené judikatury rovněž platí, že pravidlo vnitrostátního práva nemůže vnitrostátnímu soudu bránit v tom, aby využil uvedené možnosti nebo splnil uvedenou povinnost, které jsou nedílnou součástí systému spolupráce mezi vnitrostátními soudy a Soudním dvorem zavedeného článkem 267 SFEU a patří k funkcím soudu pověřeného uplatňováním unijního práva, které toto ustanovení svěřuje vnitrostátním soudům [rozsudek ze dne 15. července 2021, Komise v. Polsko (Kárný režim soudců), C‑791/19, EU:C:2021:596, bod 225 a citovaná judikatura].

158

Kromě toho pravidlo vnitrostátního práva, které může mít mimo jiné za následek, že vnitrostátní soudce raději Soudnímu dvoru předběžné otázky nepoloží, zasahuje do výsad takto přiznaných vnitrostátním soudům článkem 267 SFEU, a tedy do účinnosti tohoto systému spolupráce [rozsudek ze dne 15. července 2021, Komise v. Polsko (Kárný režim soudců), C‑791/19, EU:C:2021:596, bod 226 a citovaná judikatura].

159

Vnitrostátní ustanovení, z nichž by vyplývalo, že vnitrostátní soudci mohou být vystaveni kárným řízením z důvodu, že předložili Soudnímu dvoru žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, tedy nelze připustit. Samotná vyhlídka, že proti nim mohou být případně zahájena kárná řízení z důvodu, že předložili takovou žádost nebo se rozhodli na ní trvat po jejím podání, může narušit účinné využití možnosti a výkon funkcí uvedených v bodě 157 tohoto rozsudku ze strany dotyčných vnitrostátních soudců [rozsudek ze dne 15. července 2021, Komise v. Polsko (Kárný režim soudců), C‑791/19, EU:C:2021:596, bod 227 a citovaná judikatura].

160

V této souvislosti je rovněž třeba zdůraznit, že Soudní dvůr v několika rozsudcích poukázal na to, že šetření předcházející případným kárným řízením ve věci rozhodnutí, jimiž polské obecné soudy podaly Soudnímu dvoru žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce týkající se zejména výkladu čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU, již byla skutečně zahájena [viz rozsudky ze dne 2. března 2021, A. B. a další (Jmenování soudců Nejvyššího soudu – Odvolání), C‑824/18, EU:C:2021:153, bod 101 a citovaná judikatura, a ze dne 15. července 2021, Komise v. Polsko (Kárný režim soudců), C‑791/19, EU:C:2021:596, bod 231].

161

Z výše uvedeného tedy vyplývá, že je rovněž prokázáno riziko, že vnitrostátní ustanovení, která Komise napadá v první části třetího žalobního důvodu, mohou být předmětem výkladu umožňujícího použití daného kárného režimu k sankcionování vnitrostátních soudců z důvodu, že Soudnímu dvoru podali žádost o rozhodnutí o předběžné otázce nebo že se rozhodli na takové žádosti trvat, a že tato vnitrostátní ustanovení v důsledku toho porušují článek 267 SFEU.

162

Konečně argumentace Polské republiky reprodukovaná v bodě 124 tohoto rozsudku a vycházející z údajného rozporu mezi třetím a druhým žalobním důvodem musí být odmítnuta. V tomto ohledu totiž stačí uvést, že zatímco tímto druhým žalobním důvodem je namítáno, že přezkum některých právních otázek spadá do výlučné pravomoci kolegia pro mimořádnou kontrolu a věci veřejné, třetí žalobní důvod se týká souladu ustanovení, která některé druhy jednání kvalifikují jako kárné provinění soudců obecných soudů, správních soudů a Nejvyššího soudu (Sąd Najwyższy), a ostatně i soudců kolegia pro mimořádnou kontrolu a věci veřejné, s unijním právem.

163

S ohledem na výše uvedené je třeba konstatovat, že ustanovení čl. 72 odst. 1 bodů 2 a 3 novelizovaného zákona o Nejvyšším soudu a čl. 107 odst. 1 bodů 2 a 3 novelizovaného zákona o obecných soudech porušují jak ustanovení čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU ve spojení s článkem 47 Listiny, tak článek 267 SFEU, takže první části třetího žalobního důvodu Komise musí být vyhověno.

164

Je třeba předeslat, jak zdůrazňuje Komise, že ustanovení čl. 72 odst. 1 bodu 1 novelizovaného zákona o Nejvyšším soudu, které v případě soudců Nejvyššího soudu (Sąd Najwyższy) kvalifikuje jako kárné provinění „zjevné a hrubé porušení právních předpisů“, v tomto ohledu přejímá totožnou formulaci, která byla obsažena již v čl. 107 odst. 1 bodě 1 zákona o obecných soudech před jeho změnou novelizačním zákonem a podle které bylo takové porušení rovněž kvalifikováno jako kárné provinění soudců těchto soudů.

165

Jak přitom vyplývá z bodu 157 a druhé odrážky bodu 1 výroku rozsudku ze dne 15. července 2021, Komise v. Polsko (Kárný režim soudců) (C‑791/19, EU:C:2021:596), který byl vyhlášen v době, kdy ještě řízení v projednávané věci probíhalo, Soudní dvůr ohledně pravidla uvedeného v čl. 107 odst. 1 bodě 1 zákona o obecných soudech rozhodl, že s ohledem na všechny úvahy uvedené v bodech 134 až 156 zmíněného rozsudku bylo prokázáno, že ve zvláštním kontextu vzešlém z nedávných reforem, které se dotkly soudní moci a kárného režimu platného pro soudce obecných soudů v Polsku, neumožňovala definice pojmu „kárné provinění“ obsažená v tomto ustanovení zamezit použití tohoto kárného režimu k tomu, aby byl ve vztahu k těmto soudcům, kteří mají vykládat a uplatňovat unijní právo, vyvíjen nátlak a vyvoláván odrazující účinek, jež by mohly ovlivnit obsah jejich rozhodnutí. V tomto bodě 157 tak Soudní dvůr dospěl k závěru, že tak tento čl. 107 odst. 1 bod 1 zasahuje do nezávislosti soudců obecných soudů v rozporu s čl. 19 odst. 1 druhým pododstavcem SEU.

166

Za těchto podmínek je třeba z důvodů, které jsou v podstatě totožné s důvody uvedenými v bodech 134 až 156 rozsudku ze dne 15. července 2021, Komise v. Polsko (Kárný režim soudců) (C‑791/19, EU:C:2021:596), na které musí být odkázáno, konstatovat, že čl. 72 odst. 1 bod 1 novelizovaného zákona o Nejvyšším soudu porušuje rovněž čl. 19 odst. 1 druhý pododstavec SEU. Toto vnitrostátní ustanovení totiž zasahuje do nezávislosti soudců Nejvyššího soudu (Sąd Najwyższy), kteří – jak je uvedeno v bodě 92 tohoto rozsudku – jsou rovněž povoláni vykládat a uplatňovat unijní právo, jelikož uvedené vnitrostátní ustanovení neumožňuje zamezit použití kárného režimu platného pro tyto soudce k tomu, aby byl vyvíjen nátlak a vyvoláván odrazující účinek, jež by mohly ovlivnit obsah jejich rozhodnutí, zejména těch, které se týkají požadavků vyplývajících z práva na účinnou soudní ochranu týkajících se existence nezávislých a nestranných soudů, předem zřízených zákonem.

167

Kromě toho je třeba připomenout, že v rozsudku ze dne 15. července 2021, Komise v. Polsko (Kárný režim soudců) (C‑791/19, EU:C:2021:596), Soudní dvůr rovněž rozhodl, jak vyplývá z bodu 234 a bodu 2 výroku uvedeného rozsudku, že v důsledku existence kárného provinění zakotveného v čl. 107 odst. 1 bodě 1 zákona o obecných soudech a z důvodů uvedených v bodech 222 až 233 uvedeného rozsudku Polská republika tím, že umožňuje, aby právo dotčených vnitrostátních soudů předkládat Soudnímu dvoru žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce bylo omezeno možností zahájit kárné řízení, nesplnila povinnosti, které pro ni vyplývají z čl. 267 druhého a třetího pododstavce SFEU.

168

Z důvodů, které jsou v podstatě totožné s důvody uvedenými v bodech 222 až 233 rozsudku ze dne 15. července 2021, Komise v. Polsko (Kárný režim soudců) (C‑791/19, EU:C:2021:596), na které musí být odkázáno, je třeba za těchto podmínek určit, že Polská republika tím, že přijala a ponechala v platnosti ustanovení čl. 72 odst. 1 bodu 1 novelizovaného zákona o Nejvyšším soudu a takto umožnila, aby povinnost Nejvyššího soudu (Sąd Najwyższy) předložit Soudnímu dvoru žádost o rozhodnutí o předběžné otázce byla omezena možností zahájit kárné řízení proti soudcům tohoto vnitrostátního soudu, nesplnila povinnosti, které pro ni vyplývají z článku 267 SFEU.

169

Z toho vyplývá, že druhá část třetího žalobního důvodu je rovněž opodstatněná, a tedy musí být tomuto žalobnímu důvodu vyhověno v plném rozsahu.

170

V rámci prvního žalobního důvodu, který je třeba zkoumat jako třetí v pořadí, Komise tvrdí, že ustanovení čl. 42a odst. 1 a 2 novelizovaného zákona o obecných soudech, čl. 26 odst. 3 a čl. 29 odst. 2 a 3 novelizovaného zákona o Nejvyšším soudu a čl. 5 odst. 1a a 1b novelizovaného zákona o správních soudech, jakož i ustanovení čl. 55 odst. 4 novelizovaného zákona o obecných soudech a článku 8 novelizačního zákona porušují ustanovení čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU ve spojení s článkem 47 Listiny, zásadu přednosti unijního práva a článek 267 SFEU.

171

Podle Komise je účelem těchto vnitrostátních ustanovení zakázat vnitrostátním soudům, na něž se vztahují, ověřovat – což jsou ale tyto soudy přesto povinny činit – ať už bez návrhu či na návrh účastníka řízení, zda právo jednotlivců na to, aby jejich věc byla projednána nezávislým a nestranným soudem, předem zřízeným zákonem, ve věcech týkajících se individuálních práv, která pro ně vyplývají z unijního práva, může být zaručeno nebo nebylo porušeno, přičemž přezkoumají, zda jejich vlastní složení nebo složení jiného soudu, například soudního kolegia nižšího stupně, splňuje požadavky, které mohou takovou záruku nabídnout. Podle Komise totiž musí být umožněno, aby se takový přezkum zaměřil zejména na řádnost procesu jmenování členů dotčených soudů nebo umožnil posoudit legitimitu těchto soudů a jejich členů, čemuž mají napadená vnitrostátní ustanovení zabránit.

172

Polská republika, která se dovolává zásady neodvolatelnosti soudců a ústavněprávní nemožnosti zneplatnit akt jejich jmenování, takto podle Komise zaměňuje povinnost umožnit takový soudní přezkum vyplývající z unijního práva s důsledky, které po tomto soudním přezkumu vyplynou z případně konstatovaného nedodržení požadavků vyplývajících z práva na přístup k nezávislému a nestrannému soudu, předem zřízenému zákonem. Takové důsledky, které musí určit příslušný vnitrostátní soud na základě použitelného vnitrostátního práva a s patřičným přihlédnutím k plné účinnosti unijního práva a nutnosti poměřit požadavky týkající se použití zásady právní jistoty s požadavky týkajícími se dodržování použitelného práva, by přitom nemusely nutně spočívat ve zrušení daného aktu jmenování nebo v odvolání dotyčného soudce z funkce. Tyto důsledky jsou ostatně obecně určeny v rámci soudního přezkumu, který je prováděn ve druhém stupni řízení a jehož předmětem je prvostupňový rozsudek nebo jiný akt než akt jmenování do funkce soudce.

173

Komise uvádí, že je-li porušení základního práva jednotlivců na účinný prostředek právní ochrany prokázáno, zásada přednosti a účinnost unijního práva kromě toho vyžadují, aby se v případě, že to výsledek výše uvedeného poměřování ukládá, upustilo od uplatnění dotčených vnitrostátních pravidel.

174

Polská republika na svou obranu tvrdí, že Komise neunesla důkazní břemeno, když nepodložila svá tvrzení týkající se případného porušení článku 267 SFEU a zásady přednosti unijního práva. Podle Polské republiky každopádně napadená vnitrostátní ustanovení nepojednávají o předkládání předběžných otázek vnitrostátními soudy ani se netýkají otázek kolize norem, v jejímž rámci by mohla vzniknout povinnost tuto zásadu uplatnit. Komise pak ani nevysvětlila, v čem by jedno z napadených vnitrostátních ustanovení, a sice čl. 26 odst. 3 novelizovaného zákona o Nejvyšším soudu, mohlo porušovat ustanovení čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU ve spojení s článkem 47 Listiny.

175

Pokud jde o další tvrzená porušení těchto dvou posledně uvedených ustanovení unijního práva, Polská republika uvádí, že povinnost vnitrostátního soudu přezkoumat dodržení záruk požadovaných na základě těchto ustanovení, aby se ujistil, že pochybeními v postupu jmenování soudce nedošlo v určité věci k zásahu do práva účastníka řízení na soud zřízený zákonem, neznamená, že je každému jednotlivci přiznáno právo domáhat se zbavení soudce jeho mandátu a že je každému vnitrostátnímu soudu přiznána pravomoc zpochybnit v jakémkoli řízení a bez právního základu akt jmenování soudce a další trvání jeho právních účinků. Podle tohoto členského státu by ostatně jakýkoli jiný výklad vedl k porušení zásad neodvolatelnosti a nezávislosti soudců.

176

Jak podle Polské republiky vyplývá z jejich jazykového, kontextuálního, teleologického a systematického výkladu a na rozdíl od nesprávného významu, který jim přikládá Komise, ustanovení čl. 42a odst. 1 a 2 novelizovaného zákona o obecných soudech, čl. 26 odst. 3 a čl. 29 odst. 2 a 3 novelizovaného zákona o Nejvyšším soudu, jakož i čl. 5 odst. 1a a 1b novelizovaného zákona o správních soudech nebrání tomu, aby byly dodrženy záruky požadované na základě čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU a článku 47 Listiny.

177

Na prvním místě Polská republika uvádí, že tato vnitrostátní ustanovení byla zavedena pouze z důvodu vážného ohrožení jistoty právních vztahů a spravedlnosti v souvislosti s nedávným nárůstem pokusů o zpochybňování samotného mandátu soudců. Polský zákonodárce tím ostatně zamýšlel pouze zajistit dodržování dosavadního vnitrostátního práva. Ústava a ustálená judikatura jak ústavního soudu, tak soudů správních totiž podle Polské republiky vždy vylučovaly možnost podrobit platnost nebo účinnost aktu jmenování soudce soudnímu přezkumu.

178

Na druhém místě musí být podle Polské republiky uvedená vnitrostátní ustanovení vykládána ve světle ustanovení vyšší právní síly a v souladu s nimi, tj. v souladu s článkem 45 Ústavy, článkem 6 EÚLP a odpovídajícími ustanoveními unijního práva.

179

Na třetím místě poukazuje Polská republika na to, že účinný přezkum záruk týkajících se přístupu k nezávislému a nestrannému soudu, předem zřízenému zákonem, který vyplývá z unijního práva, je plně zajištěn uplatňováním různých jiných vnitrostátních ustanovení. To platí zaprvé pro články 48 až 54 zákona o občanském soudním řízení (Kodeks postępowania cywilnego, dále jen „občanský soudní řád“), článků 40 až 44 zákona o trestním řízení (Kodeks postępowania karnego) a články 18 až 24 zákona o soudním řízení správním (ustawa – Prawo o postępowaniu przed sądami administracyjnymi), tedy ustanovení, která umožňují navrhnout vyloučení soudců v případě pochybností o jejich nestrannosti a nezávislosti. Zadruhé možnost jednotlivce, který má pochybnosti o způsobilosti soudu zaručit jeho právo na přístup k takovému soudu, žádat o postoupení dané věci jinému soudu v souladu s poznatky závěry vyplývajícími z rozsudku A. K. a další, je zaručena v čl. 200 odst. 14 občanského soudního řádu, podle kterého musí vnitrostátní soudy zkoumat i bez návrhu, zda jsou příslušné, a v případě neexistence takové příslušnosti postoupit věc příslušnému soudu. Zatřetí, pokud je složení soudu, který vydal rozhodnutí, v rozporu se zákonem, je soud vyššího stupně, k němuž byl podán opravný prostředek, povinen i bez návrhu zneplatnit dané řízení a zrušit příslušný rozsudek v souladu s ustanovením čl. 379 bodu 4 občanského soudního řádu, čl. 439 odst. 1 bodu 1 zákona o trestním řízení a čl. 183 odst. 2 bodu 4 zákona o soudním řízení správním.

180

Podle Polské republiky se mimoto Komise mýlí ohledně působnosti čl. 55 odst. 4 novelizovaného zákona o obecných soudech, a tudíž působnosti článku 8 novelizačního zákona, který stanoví použití tohoto čl. 55 odst. 4 na věci, jejichž projednávání probíhá. Uvedený čl. 55 odst. 4 totiž nijak nezakazuje posuzování otázky, zda je soud správně složen, zejména na základě návrhu na vyloučení soudce nebo za účelem ověření, zda toto složení mělo negativní dopad na výsledek dotyčného sporu. Tento čl. 55 odst. 4 ve skutečnosti pouze kodifikuje ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu (Sąd Najwyższy), podle níž okolnost, že věc byla přezkoumána soudním kolegiem v rozporu s „podzákonnými“ ustanoveními týkajícími se přidělování věcí soudcům a určování soudních kolegií, nepředstavuje nepominutelný důvod, který by mohl automaticky zneplatnit dotčené řízení, ani není případem, kdy lze zahájit řízení o mimořádném opravném prostředku.

181

Polská republika konečně obdobným způsobem jako v bodě 124 tohoto rozsudku tvrdí, že první a druhý žalobní důvod si vzájemně odporují, jelikož nelze tvrdit, že vnitrostátní právo zakazuje vnitrostátním soudům přezkoumávat případnou existenci porušení práva na účinnou soudní ochranu a zároveň že kolegium pro mimořádnou kontrolu a věci veřejné má výlučnou příslušnost k rozhodování o žalobních důvodech vycházejících z takových porušení.

182

Pokud jde o tvrzené porušení článku 267 SFEU, Komise v replice zejména tvrdí, že v odůvodněném stanovisku upřesnila a je ostatně zjevné, že napadená vnitrostátní ustanovení, která vnitrostátním soudům zakazují posuzovat, zda soud nebo soudce splňují určité požadavky na účinnou soudní ochranu vyplývající z unijního práva, automaticky brání těmto vnitrostátním soudům, aby v tomto ohledu zahájily dialog se Soudním dvorem v podobě řízení o předběžné otázce. Komise dále uvádí, že tvrzené porušení článku 267 SFEU bylo v žalobě podrobně doloženo u druhého žalobního důvodu. Pokud jde o čl. 26 odst. 3 novelizovaného zákona o Nejvyšším soudu, má podle ní stejný normativní obsah jako čl. 29 odst. 3 tohoto zákona a článek 42a novelizovaného zákona o obecných soudech, takže se na všechna tato ustanovení použijí stejné právní úvahy, aniž to je třeba v odůvodnění žaloby upřesňovat.

183

Pokud jde o tvrzené porušení ustanovení čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU ve spojení s článkem 47 Listiny, jakož i zásady přednosti unijního práva, vnitrostátní ustanovení uvedená v bodě 176 tohoto rozsudku zakazují nejen „určovat“, ale rovněž „posuzovat“ zákonnost jmenování, jakož i „z něj odvozené oprávnění k plnění úkolů v oblasti výkonu spravedlnosti“, bez zmínky o příslušném aktu jmenování, takže na základě takového znění je posuzování pravomoci soudce rozhodnout v dané věci zakázáno. Tento výklad vyplývá rovněž z čl. 26 odst. 3 novelizovaného zákona o Nejvyšším soudu, podle kterého se návrh uvedený v odstavci 2 tohoto článku nemůže týkat posouzení legality jmenování soudce nebo jeho legitimity k výkonu soudcovské funkce.

184

Pokud jde o čl. 55 odst. 4 novelizovaného zákona o obecných soudech, Komise poznamenává, že se toto vnitrostátní ustanovení nevztahuje na případy porušení ustanovení týkajících se přidělování věcí a určování a změny soudních kolegií, takže argumenty uplatněné Polskou republikou vycházející z takového porušení jsou podle ní irelevantní.

185

Polská republika v duplice tvrdí, že pokud jde o tvrzená porušení článku 267 SFEU a zásady přednosti unijního práva, Komise není oprávněna spokojit se ani s údajnou „zjevností“, neboť jakákoli domněnka je v tomto ohledu vyloučena, ani s tím, že argumentace neuplatněná v žalobě je údajně obsažena v odůvodněném stanovisku. Pokud jde o čl. 26 odst. 3 novelizovaného zákona o Nejvyšším soudu, podle Polské republiky příslušelo Komisi, aby své žalobní důvody podložila, a nebylo možné od žalované očekávat, že uhodne, že argumenty uplatněné v žalobě v souvislosti s jinými vnitrostátními ustanoveními mohly být rovněž základem pro tyto žalobní důvody.

186

Pokud jde o čl. 55 odst. 4 novelizovaného zákona o obecných soudech, z druhé věty tohoto ustanovení, a zejména z použití výrazu „nemohou být základem“ uvedeného v tomto ustanovení nevyplývá, že by soulad s podzákonnými předpisy týkajícími se přidělování věcí nebo určování či změny soudních kolegií mohl zhojit všechny ostatní vady, kterými bylo případně stiženo dotčené řízení a které mohou vést k rozhodnutí porušujícímu právo jednotlivce na nezávislý a nestranný soud, předem zřízený zákonem.

187

Na jednání Komise kromě úvah uvedených v bodech 117 a 118 tohoto rozsudku poukázala na to, že pokud jde o čl. 55 odst. 4 novelizovaného zákona o obecných soudech, toto vnitrostátní ustanovení může například bránit vnitrostátním soudům v dodržování poznatků vyplývajících jednak z bodu 176 rozsudku ze dne 15. července 2021, Komise v. Polsko (Kárný režim soudců) (C‑791/19, EU:C:2021:596), a jednak z výroku rozsudku ze dne 16. listopadu 2021, Prokuratura Rejonowa w Mińsku Mazowieckim a další (C‑748/19 až C‑754/19, EU:C:2021:931).

188

Pokud jde na prvním místě o tvrzené porušení článku 267 SFEU, je třeba připomenout, že v souladu s čl. 120 písm. c) jednacího řádu Soudního dvora a s judikaturou Soudního dvora týkající se tohoto ustanovení musí každý návrh na zahájení řízení uvádět předmět sporu, dovolávané žalobní důvody a argumenty, jakož i stručný popis těchto žalobních důvodů. Tyto údaje musí být dostatečně jasné a přesné, aby umožnily žalovanému připravit si obranu a Soudnímu dvoru provést přezkum. Z toho vyplývá, že hlavní skutkové a právní okolnosti, na kterých je žaloba založena, musí uceleně a srozumitelně vyplývat z textu samotné žaloby a návrhová žádaní žaloby musí být formulována jasně, aby se předešlo tomu, že Soudní dvůr rozhodne nad rámec návrhových žádání nebo opomene rozhodnout o některém z žalobních důvodů [rozsudek ze dne 19. září 2017, Komise v. Irsko (Registrační poplatek), C‑552/15, EU:C:2017:698, bod 38 a citovaná judikatura].

189

Soudní dvůr rovněž rozhodl, že v žalobě podané podle článku 258 SFEU musí být žalobní důvody uvedeny uceleně a přesně, aby členský stát a Soudní dvůr mohly přesně pochopit rozsah vytýkaného porušení unijního práva, což je podmínka nezbytná k tomu, aby zmíněný stát mohl účelně uplatnit důvody na svou obranu a Soudní dvůr ověřit existenci tvrzeného nesplnění povinnosti [rozsudek ze dne 8. března 2022, Komise v. Spojené království (Boj proti podvodům s podhodnocováním), C‑213/19, EU:C:2022:167, bod 133 a citovaná judikatura].

190

Žaloba Komise musí zejména obsahovat ucelené a podrobné vylíčení důvodů, které ji vedly k přesvědčení, že dotčený členský stát nesplnil některou z povinností, které pro něj vyplývají z unijního práva (rozsudek ze dne 31. října 2019, Komise v. Nizozemsko, C‑395/17, EU:C:2019:918, bod 54 a citovaná judikatura).

191

V projednávané věci je přitom třeba uvést, že článek 267 SFEU je sice uveden zejména v petitu žaloby týkajícím se prvního žalobního důvodu, avšak úvahy, které jsou v žalobě věnovány popisu tohoto žalobního důvodu a související argumentaci Komise, již neobsahují sebemenší zmínku o tomto článku a jeho případném porušení, a tím spíše ani sebemenší upřesnění, co se týče důvodů, proč by mohla vnitrostátní ustanovení napadená v rámci uvedeného žalobního důvodu uvedený článek porušovat.

192

Za těchto podmínek je nutno konstatovat, podobně jako to učinil generální advokát v bodě 128 svého stanoviska, že pokud jde o tvrzené porušení článku 267 SFEU v rámci prvního žalobního důvodu, nesplňuje žaloba požadavky připomenuté v bodech 188 až 190 tohoto rozsudku. V tomto ohledu ani okolnost, že toto tvrzené porušení bylo v případě tohoto prvního žalobního důvodu Komisí podloženo v odůvodněném stanovisku, ani skutečnost, že obdobné porušení článku 267 SFEU bylo předmětem argumentace v rámci jiných žalobních důvodů uvedených v žalobě v souvislosti s jinými vnitrostátními ustanoveními než těmi, kterých se týká tento první žalobní důvod, nemohou zhojit vadu, kterou je takto stižen návrh na zahájení řízení. Návrh na zahájení řízení totiž neumožňuje, pokud jde o první žalobní důvod, dát ucelenou, jasnou a přesnou podobu předmětu sporu týkajícímu se článku 267 SFEU, který byl v projednávané věci předložen Soudnímu dvoru po skončení postupu před zahájením soudního řízení.

193

Pokud jde na druhém místě o tvrzené porušení zásady přednosti unijního práva, je třeba naproti tomu uvést, že Komise v úvahách věnovaných prvnímu žalobnímu důvodu, které předložila v žalobě, tuto zásadu zmiňuje a zejména v bodě 75 žaloby zdůrazňuje, že vnitrostátní ustanovení tím, že polským soudům brání rozhodovat o otázce, zda jsou splněny požadavky vyplývající z ustanovení čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU ve spojení s článkem 47 Listiny v případech uvedených v napadených vnitrostátních ustanoveních, rovněž mohla již z tohoto důvodu bránit těmto soudům v tom, aby v souladu s uvedenou zásadou přijaly akty, které by se mohly ukázat jako nezbytné k zajištění účinného dodržování těchto požadavků v takovýchto případech.

194

Pokud jde na třetím místě o čl. 26 odst. 3 novelizovaného zákona o Nejvyšším soudu, je zajisté pravda, jak uvádí Polská republika, že ačkoli je toto vnitrostátní ustanovení uvedeno v petitu žaloby týkajícím se prvního žalobního důvodu, argumentace uvedená na podporu tohoto žalobního důvodu v této žalobě neobsahuje úvahy specificky spjaté s tímto ustanovením.

195

Jak ale tvrdí Komise, tento čl. 26 odst. 3, který uvádí, že kolegium pro mimořádnou kontrolu a věci veřejné se nemůže zabývat návrhem týkajícím se zjištění a posouzení legality jmenování soudce nebo jeho legitimity k výkonu soudcovské funkce, takto v podstatě jen opakuje, co již vyplývá z čl. 29 odst. 3 novelizovaného zákona o Nejvyšším soudu, a sice že Nejvyššímu soudu (Sąd Najwyższy), a zejména kolegiu pro mimořádnou kontrolu a věci veřejné, je zakázáno určovat nebo posuzovat zákonnost jmenování soudce nebo z něj odvozeného oprávnění k plnění úkolů v oblasti výkonu spravedlnosti.

196

Za těchto podmínek je třeba mít za to, že výhrady Komise vůči čl. 29 odst. 3 novelizovaného zákona o Nejvyšším soudu se ipso facto týkají rovněž čl. 26 odst. 3 tohoto zákona, a zahrnují tak i posledně uvedené ustanovení. Z toho vyplývá, že nebylo nutné, aby Komise podala k posledně uvedenému vnitrostátnímu ustanovení zvláštní vysvětlení, a tedy neexistence takového vysvětlení nemohla ovlivnit právo Polské republiky účinně se v řízení bránit.

197

Z výše uvedeného vyplývá, že první žalobní důvod Komise je nepřípustný v rozsahu, v němž se týká tvrzeného porušení článku 267 SFEU, a ve zbývající části je přípustný.

198

Pokud jde nejprve o čl. 42a odst. 1 a 2 novelizovaného zákona o obecných soudech, čl. 29 odst. 2 a 3 novelizovaného zákona o Nejvyšším soudu a čl. 5 odst. 1a a 1b novelizovaného zákona o správních soudech, ze znění prvních dvou vnitrostátních ustanovení vyplývá, že „v rámci činnosti“ jednotlivých dotyčných soudů „nebo [jejich] orgánů“ je „nepřípustné zpochybňovat legitimitu [soudů], ústavních orgánů státu a orgánů kontroly a ochrany práva“ a dále že „je nepřípustné, aby [tyto soudy] určoval[y] nebo posuzoval[y] zákonnost jmenování soudce nebo z něj odvozeného oprávnění k plnění úkolů v oblasti výkonu spravedlnosti“. Pokud jde o čl. 26 odst. 3 novelizovaného zákona o Nejvyšším soudu, toto ustanovení vylučuje, aby kolegium pro mimořádnou kontrolu a věci veřejné mohlo poté, co mu jiný soud postoupil návrh na vyloučení soudce nebo na určení soudu, před kterým má být vedeno řízení, obsahující případně námitky vycházející z nedostatku nezávislosti dotyčného soudce nebo soudu, tento návrh projednalo, „týká-li se určení a posouzení zákonnosti jmenování soudce nebo jeho legitimity k výkonu soudcovské funkce“.

199

V tomto ohledu je třeba na prvním místě poznamenat, že podobně jak je v podstatě uvedeno v bodech 135 až 137 tohoto rozsudku ohledně vnitrostátních ustanovení napadených Komisí v rámci třetího žalobního důvodu, nelze ze znění vnitrostátních ustanovení, jichž se týká první žalobní důvod, vyvozovat – na rozdíl od toho, co tvrdí Polská republika – že se takto stanovené zákazy týkají výlučně soudních úkonů, jimiž je rozhodováno o platnosti aktu jmenování soudce.

200

Posledně uvedená vnitrostátní ustanovení totiž zakazují nejen „určovat“, ale rovněž „posuzovat“ z hlediska jejich „zákonnosti“ jak samotné „jmenování“, tak „z něj odvozené oprávnění k plnění úkolů v oblasti výkonu spravedlnosti“. Dále tatáž ustanovení ještě obecněji zakazují jakékoli „zpochybnění“„legitimity“„soudů“ a „ústavních orgánů státu nebo orgánů kontroly a ochrany práva“.

201

U těchto formulací je vzhledem k jejich poměrné šíři a nepřesnosti patrné, že by v jejich důsledku mohla široká škála úkonů nebo jednání obecných soudů, správních soudů nebo Nejvyššího soudu (Sąd Najwyższy) nebo jejich orgánů spadat kvůli jejich obsahu nebo účinkům pod takto stanovené zákazy. Tak tomu může být zejména tehdy, jsou-li tyto soudy povinny – v souladu s jejich povinnostmi připomenutými v bodech 128 až 131 tohoto rozsudku – za určitých okolností ověřit, zda ony samy či soudci, kteří je tvoří, nebo jiní soudci či jiné soudy, které jsou povolány k rozhodování ve věcech týkajících se unijního práva nebo o nich rozhodovaly, splňují požadavky vyplývající z čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU a článku 47 Listiny, které se týkají nezávislosti a nestrannosti dotčených soudů a soudců a jejich předchozího zřízení zákonem.

202

Na druhém místě je třeba uvést, že znění, které použil polský zákonodárce, je, podobně jako je uvedeno v bodě 140 tohoto rozsudku v souvislosti s vnitrostátními ustanoveními napadenými Komisí v rámci třetího žalobního důvodu, úzce spojeno s řadou otázek vznesených různými polskými soudy ohledně souladu různých nedávných legislativních změn, které ovlivnily organizaci soudnictví v Polsku, s unijním právem, a konkrétně s požadavky vyplývajícími z čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU a článku 47 Listiny.

203

Novelizační zákon a vnitrostátní ustanovení, jichž se týká první žalobní důvod, byly totiž přijaty naléhavým postupem v kontextu, který je popsán v bodech 141 až 145 tohoto rozsudku a vyznačoval se zejména novým vývojem v judikatuře v souvislosti se zachováním právního státu, konkrétně nezávislosti soudní moci v Polsku, vyplývajícím z rozsudku A. K. a další, a dále několika žádostmi o rozhodnutí o předběžné otázce, které byly tehdy projednávány Soudním dvorem a týkaly se této problematiky.

204

V tomto ohledu zejména z bodů 134, 139 a 149, jakož i z výroku rozsudku A. K. a další vyplývá, že poznatky z něj, stejně jako poznatky z vnitrostátní judikatury uvedené v bodě 143 tohoto rozsudku, která se rozvinula v návaznosti na uvedený rozsudek A. K. a další, se týkají souladu pravomocí, které byly svěřeny kárnému kolegiu, s unijním právem, zejména s ohledem na podmínky, za nichž byli členové tohoto kolegia jmenováni, a na nedostatky nezávislosti jak uvedeného kolegia, tak KRS, která se tohoto procesu jmenování účastnila.

205

Konkrétně, jak je uvedeno v bodě 141 tohoto rozsudku, z rozsudku A. K. a další jasně vyplynulo, že jednak by vnitrostátní soudy, které rozhodují ve věcech tohoto typu, mohly být na základě unijního práva postaveny před nutnost vyslovit se ke způsobilosti takového orgánu, jako je kárné kolegium, rozhodovat o věcech, na které se vztahuje unijní právo, zejména s přihlédnutím k podmínkám, za nichž došlo ke jmenování jeho členů, a jednak by mohla vzniknout potřeba, aby posoudily nezávislost KRS a v případě nedostatku její nezávislosti rozhodly o důsledcích účasti tohoto orgánu v procesu jmenování soudců kárného kolegia.

206

Bylo přitom zjevné, že tyto vnitrostátní soudy, které jsou v rámci své pravomoci pověřeny uplatňováním ustanovení unijního práva, by mohly být nuceny činit úkony, které by byly považovány za „zpochybnění“„legitimity [soudů]“, jako je kárné kolegium, nebo „ústavních orgánů státu [nebo] orgánů […] ochrany práva“, jako je KRS, a při této příležitosti by navíc mohly provádět „posouzení“„zákonnosti“„jmenování“ soudců zasedajících v uvedeném kolegiu a jejich „oprávnění k plnění úkolů v oblasti výkonu spravedlnosti“ ve smyslu vnitrostátních ustanovení, která Komise napadá v rámci prvního žalobního důvodu.

207

Pokud jde o předběžné otázky uvedené v bodě 144 tohoto rozsudku, jimiž se Soudní dvůr v okamžiku přijetí napadených vnitrostátních ustanovení zabýval, tyto otázky se týkaly na jedné straně případného nesouladu nových vnitrostátních pravidel, podle kterých bylo několik osob krátce předtím jmenováno do funkce soudců Nejvyššího soudu (Sąd Najwyższy), s unijním právem a potenciálních účinků takového nesouladu pro soudní úkony činěné dotyčnými soudci. Na druhé straně se tyto předběžné otázky týkaly případného nesouladu vnitrostátních pravidel umožňujících přijetí ministerských rozhodnutí spočívajících v delegování soudců k jiným soudům než jejich původnímu soudu s unijním právem.

208

V závislosti na svém obsahu mohly odpovědi, které měl Soudní dvůr na uvedené předběžné otázky poskytnout a na které se tehdy teprve čekalo, přivést vnitrostátní soudy do situace, kdy by případně musely „posoudit“„zákonnost“„jmenování“ soudců Nejvyššího soudu (Sąd Najwyższy) nebo jejich „oprávnění k plnění úkolů v oblasti výkonu spravedlnosti“ nebo učinit úkony, které by mohly být považovány za „zpochybňující“„legitimitu [soudů]“, zejména těch, do kterých byli soudci delegováni.

209

Jak mimoto vyplývá z rozsudků uvedených v bodech 146 a 148 tohoto rozsudku, odpovědi podané Soudním dvorem na předběžné otázky, jejichž obsah je připomenut v bodě 207 tohoto rozsudku, potvrdily riziko, že se na úkony nebo posouzení, které za určitých okolností přísluší vnitrostátním soudům na základě čl. 19 odst. 1 SEU ve spojení s článkem 47 Listiny, skutečně mohou vztáhnout zákazy stanovené ve vnitrostátních ustanoveních napadených v rámci prvního žalobního důvodu.

210

Argument Polské republiky uvedený v bodě 175 tohoto rozsudku nemůže výše uvedenou analýzu zpochybnit. Z ní totiž nevyplývá, že by každému vnitrostátnímu soudu měla být přiznána pravomoc, aby z úřední povinnosti nebo na žádost jednotlivce v rámci jakéhokoli řízení zpochybnil jmenování soudce, jeho služební poměr nebo výkon jeho soudní pravomoci poté, co případně požádal Soudní dvůr o výklad cestou řízení o předběžné otázce.

211

Soudní dvůr tak v rozsudku ze dne 22. března 2022, Prokurator Generalny a další (Kárné kolegium Nejvyššího soudu – Jmenování) (C‑508/19, EU:C:2022:201, body 70, 71 a 81 až 83), prohlásil žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podanou v souvislosti s napadením platnosti jmenování soudce Nejvyššího soudu (Sąd Najwyższy) před předkládajícím soudem za nepřípustnou poté, co mimo jiné uvedl, že otázky položené v dané žádosti se svou podstatou týkají jiného sporu, než je spor v původním řízení, a že žaloba v původním řízení cílila na to, aby jmenování dotyčného soudce do funkce soudce tohoto soudu bylo stiženo určitou formou neplatnosti erga omnes, přestože vnitrostátní právo neumožňuje a nikdy neumožňovalo veškerým jednotlivcům napadnout jmenování soudců přímou žalobou na zrušení takového jmenování nebo na prohlášení jeho neplatnosti.

212

Pokud jde na třetím místě o tvrzení Polské republiky, podle nichž existují jiná vnitrostátní pravidla, která umožňují naplnění požadavků vyplývajících z ustanovení čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU a článku 47 Listiny, je třeba zaprvé uvést, že pokud jde o vnitrostátní ustanovení o vyloučení soudců uvedená v bodě 179 tohoto rozsudku, z čl. 26 odst. 3 novelizovaného zákona o Nejvyšším soudu vyplývá, že posouzení zákonnosti jmenování soudce nebo jeho legitimity k výkonu soudcovské funkce není v rámci takového řízení o vyloučení soudce dovoleno.

213

Dále, jak vyplývá ze samotného znění vnitrostátních ustanovení o vyloučení soudců, na která Polská republika odkazovala a jejichž znění na žádost Soudního dvora předložila, přezkum, který tato vnitrostátní ustanovení dovolují, se podle všeho může týkat jen dodržení pouze části požadavků vyplývajících ze zásady nezávislosti soudců, konkrétně požadavků spojených s vnitřním aspektem této zásady, který souvisí s pojmem „nestrannost“ a týká se rovného odstupu, který musí soudci udržovat od stran sporu a jejich příslušných zájmů. S ohledem na toto znění naproti tomu nic nenasvědčuje tomu, že by uvedená vnitrostátní ustanovení umožňovala přezkum jiných aspektů vyplývajících z těchto požadavků, zejména požadavků spojených s vnějším aspektem uvedené zásady a týkajících se zejména ochrany dotyčného orgánu před vnějšími zásahy nebo tlaky nebo nutnosti, aby byl tento orgán předem zřízen zákonem.

214

Polská republika ostatně na jednání v tomto ohledu uvedla, že z nedávných rozsudků Ústavního soudu (Trybunał Konstytucyjny) vyplývá, že tatáž vnitrostátní ustanovení nedovolují mimo jiné návrhy nebo prohlášení založená na námitkách vycházejících z vad jmenování soudce nebo z jakékoli jiné okolnosti související s postupem jmenování soudce.

215

Zadruhé, pokud jde o ostatní vnitrostátní mechanismy, kterých se dovolává Polská republika a které jsou rovněž uvedeny v bodě 179 tohoto rozsudku, a sice mechanismy spočívající v postoupení věci příslušnému soudu a v přezkumu prováděném soudy vyššího stupně, je třeba poznamenat, jak je uvedeno v bodech 200 a 201 tohoto rozsudku, že vnitrostátní ustanovení napadená v rámci prvního žalobního důvodu používají široké a nepřesné formulace, které neumožňují vyloučit, že by mohly ochromit i takové mechanismy.

216

Zákazy stanovené těmito vnitrostátními ustanoveními se totiž mají použít i na soudy, před nimiž vyvstává otázka případného postoupení věci jinému soudu na základě čl. 200 odst. 14 občanského soudního řádu, a podle všeho tedy mohou zabránit tomu, aby takové soudy takto věc postoupily, například pokud by její postoupení za podmínek uvedených v rozsudku A. K. a další znamenalo zpochybnění souladu s požadavky nezávislosti vyplývajícími z unijního práva, a tudíž legitimity soudu, před kterým by měla být dotčená věc za běžných okolností projednána, nebo – v tomto kontextu – zpochybnění legitimity takového ústavního orgánu, jakým je KRS.

217

Napadená vnitrostátní ustanovení mohou dále vzhledem k jejich široké a nepřesné formulaci rovněž bránit soudu vyššího stupně, který má rozhodovat o přezkumu rozhodnutí soudu nižšího stupně, aby posoudil zákonnost jmenování soudce nebo jeho oprávnění vykonávat soudcovské funkce vyplývající z takového jmenování, nebo aby zpochybnil legitimitu soudů, ať již se jedná o jeho vlastní složení či legitimitu jakožto soudu druhého stupně nebo o složení či legitimitu soudu nižšího stupně.

218

Na čtvrtém místě musí být odmítnuta i argumentace Polské republiky uvedená v bodě 181 tohoto rozsudku vycházející z údajného rozporu mezi prvním a druhým žalobním důvodem. V tomto ohledu totiž stačí zdůraznit, že zatímco cílem druhého žalobního důvodu je poukázat na to, že přezkum některých otázek spadá do výlučné pravomoci kolegia pro mimořádnou kontrolu a věci veřejné, první žalobní důvod se týká souladu ustanovení, která stanoví určité zákazy vztahující se na obecné soudy, správní soudy a Nejvyšší soud (Sąd Najwyższy), včetně kolegia pro mimořádnou kontrolu a věci veřejné, s unijním právem.

219

Z výše uvedeného vyplývá, že vnitrostátní ustanovení uvedená v bodě 198 tohoto rozsudku porušují čl. 19 odst. 1 druhý pododstavec SEU ve spojení s článkem 47 Listiny.

220

Dále, pokud jde o čl. 55 odst. 4 novelizovaného zákona o obecných soudech a článek 8 novelizačního zákona, který stanoví použití tohoto čl. 55 odst. 4 na věci zahájené nebo skončené před nabytím účinnosti posledně uvedeného zákona, zejména ze znění druhé věty uvedeného čl. 55 odst. 4 vyplývá, že „[p]ředpisy o přidělování věcí a o určování a změně složení, v jakých soud rozhoduje, […] nemohou být základem pro konstatování, […] že soud není řádně obsazen nebo že se rozhodování účastnila osoba, která k tomu není oprávněná nebo způsobilá“.

221

Přitom je třeba zdůraznit, že podobně jako vnitrostátní ustanovení uvedená v bodech 133 a 198 tohoto rozsudku byl rovněž čl. 55 odst. 4 novelizovaného zákona o obecných soudech zcela nedávno vložen do polského právního řádu novelizačním zákonem ve specifickém kontextu připomenutém v bodech 140 až 145 uvedeného rozsudku.

222

V tomto ohledu je třeba konkrétně zdůraznit, že ke dni přijetí tohoto vnitrostátního ustanovení se Soudní dvůr zabýval mimo jiné žádostmi o rozhodnutí o předběžné otázce uvedenými ve třetí odrážce bodu 144 tohoto rozsudku, a sice ve spojených věcech, ve kterých byl mezitím vydán rozsudek ze dne 16. listopadu 2021, Prokuratura Rejonowa w Mińsku Mazowieckim a další (C‑748/19 až C‑754/19, EU:C:2021:931).

223

Soudní dvůr v posledně uvedeném rozsudku rozhodl, že čl. 19 odst. 1 druhý pododstavec SEU musí být vykládán v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, podle níž může ministr spravedlnosti členského státu na základě nezveřejněných kritérií delegovat soudce k trestnímu soudu vyššího stupně na dobu určitou nebo neurčitou a kdykoli neodůvodněným rozhodnutím tuto delegaci zrušit, a to bez ohledu na to, zda se jednalo o delegaci na dobu určitou či neurčitou.

224

V okamžiku přijímání čl. 55 odst. 4 novelizovaného zákona o obecných soudech mimoto probíhalo před Soudním dvorem rovněž řízení ve věci C‑791/19 o žalobě pro nesplnění povinnosti, kterou se Komise vůči Polské republice domáhala určení, že tento členský stát nesplnil povinnosti, které pro něj vyplývají z čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU, tím, že předsedovi kárného kolegia dává diskreční pravomoc určit příslušný prvostupňový kárný soud ve věcech týkajících se soudců obecných soudů.

225

V tomto ohledu je přitom třeba zdůraznit, že v rozsudku ze dne 15. července 2021, Komise v. Polsko (Kárný režim soudců) (C‑791/19, EU:C:2021:596), který byl mezitím vydán, Soudní dvůr v bodech 164 až 177 takovému žalobnímu důvodu vyhověl, a v důsledku toho konstatoval, že Polská republika tím, že předsedovi kárného kolegia dává takovou diskreční pravomoc, a tudíž nezaručuje, aby byly kárné věci projednávány soudem „zřízeným zákonem“, nesplnila povinnosti, které pro ni vyplývají z čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU.

226

Je tedy patrné, že mají-li vnitrostátní soudy vyvodit důsledky z rozsudků Soudního dvora uvedených v bodech 222 a 225 tohoto rozsudku, mohou být nuceny zkoumat – a tudíž použít za „základ“ – taková vnitrostátní ustanovení, o jaká šlo v uvedených rozsudcích, týkající se „určování“ nebo „změny složení, v jakých soud rozhoduje“, a to za účelem konstatování v konkrétním případě, že vnitrostátní soud v důsledku použití uvedených vnitrostátních ustanovení a jejich rozporu s unijním právem „není řádně obsazen“ nebo že „se rozhodování účastnila osoba, která k tomu není oprávněná nebo způsobilá“. Na dotyčné vnitrostátní soudy se přitom vztahují zákazy takto uvedené v čl. 55 odst. 4 novelizovaného zákona o obecných soudech. Tyto zákazy mají mít ostatně obecnější uplatnění nehledě na případné námitky jednotlivce, že vnitrostátní předpisy buď o přidělování věcí, nebo o určování a změně složení, v jakých soud rozhoduje, nebo též použití takových ustanovení je v rozporu s požadavky unijního práva, které jsou neodmyslitelně spjaty s právem na nezávislý a nestranný soud, předem zřízený zákonem.

227

S ohledem na výše uvedené je třeba konstatovat, že i čl. 55 odst. 4 novelizovaného zákona o obecných soudech, a v důsledku toho i článek 8 novelizačního zákona porušují ustanovení čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU ve spojení s článkem 47 Listiny.

228

Konečně, pokud jde o tvrzené porušení zásady přednosti unijního práva, je třeba připomenout, že tato zásada ukládá vnitrostátnímu soudu pověřenému uplatňovat v rámci své pravomoci ustanovení unijního práva, aby zajistil plný účinek požadavků unijního práva ve sporu, který mu byl předložen. Zejména musí ze své vlastní pravomoci upustit od použití jakékoli vnitrostátní právní úpravy nebo praxe, i když je pozdějšího data, jsou-li v rozporu s ustanovením unijního práva, které má přímý účinek, aniž musí nejprve žádat o odstranění této vnitrostátní právní úpravy nebo praxe legislativní cestou nebo jakýmkoliv jiným ústavním postupem či na toto odstranění čekat [v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 9. března 1978, Simmenthal, 106/77, EU:C:1978:49, bod 24, a ze dne 22. února 2022, RS (Účinek rozsudků ústavního soudu), C‑430/21, EU:C:2022:99, bod 53 a citovaná judikatura].

229

Jak přitom vyplývá z ustálené judikatury, článek 47 Listiny takový přímý účinek má (viz zejména rozsudek ze dne 29. července 2019, Torubarov, C‑556/17, EU:C:2019:626, bod 56 a citovaná judikatura), a kromě toho je v bodě 78 tohoto rozsudku připomenuto, že totéž platí pro čl. 19 odst. 1 druhý pododstavec SEU.

230

Vzhledem k tomu, že vnitrostátní ustanovení uvedená v bodech 198 a 220 tohoto rozsudku mohou již v důsledku samotných zákazů, které jsou v nich zakotveny, bránit tomu, aby dotyčné polské soudy upustily od použití některých ustanovení, u nichž byl shledán rozpor s ustanoveními unijního práva s přímým účinkem, mohou tedy rovněž porušovat zásadu přednosti tohoto práva.

231

S ohledem na výše uvedené je třeba prvnímu žalobnímu důvodu vyhovět v rozsahu, v němž je namítáno porušení ustanovení čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU ve spojení s článkem 47 Listiny a zásady přednosti unijního práva.

232

V rámci druhého žalobního důvodu, který je třeba zkoumat jako čtvrtý v pořadí, Komise v podstatě tvrdí, že otázky týkající se nezávislosti soudu nebo soudce jsou „horizontálními otázkami“, které musí každý vnitrostátní soud projednávající věc, na niž se vztahuje unijní právo, a to rovněž in limine litis a rozhoduje-li v prvním stupni, posoudit ve světle čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU a článku 47 Listiny a ohledně kterých musí mít možnost podat Soudnímu dvoru žádost o rozhodnutí o předběžné otázce na základě článku 267 SFEU, s tím, že v případě potřeby následně upustí v souladu se zásadou přednosti unijního práva od použití všech vnitrostátních ustanovení, která jsou v rozporu s těmito ustanoveními unijního práva, jak je vykládá Soudní dvůr. Takové otázky podle Komise nepředstavují specifické právní otázky v konkrétní oblasti práva, které by z tohoto důvodu mohly spadat do výlučné pravomoci údajně specializovaného soudu.

233

Polská republika tak podle Komise nesplnila povinnosti, které pro ni vyplývají z uvedených ustanovení unijního práva a z této zásady přednosti, zaprvé tím, že na základě čl. 26 odst. 2 novelizovaného zákona o Nejvyšším soudu udělila kolegiu pro mimořádnou kontrolu a věci veřejné výlučnou příslušnost rozhodovat o otázkách týkajících se vyloučení soudců a určení soudu příslušného k projednání věci, v níž byla vznesena námitka nedostatku nezávislosti soudu nebo soudce, a tím, že nutí soud, kterému byla předložena věc, v níž takové otázky vyvstávají, aby ji postoupil tomuto kolegiu, i když toto kolegium není příslušné v dané věci meritorně rozhodnout.

234

Komise uvádí, že tím chtěl Polský zákonodárce mimo jiné zabránit vnitrostátním soudům, kterým byl předložen spor, aby ověřily, případně položením otázky Soudnímu dvoru, zda soudní orgán, který má tento spor rozhodnout, splňuje požadavky nezávislosti a nestrannosti vyplývající z unijního práva, a v případě, že nezávislý a nestranný není, aby dostály své povinnosti, kterou Soudní dvůr objasnil v rozsudku A. K. a další, upustit od použití vnitrostátního ustanovení, které vyhrazuje pravomoc k rozhodnutí takového sporu tomuto soudnímu orgánu. Podle Komise je rovněž cílem tohoto napadeného vnitrostátního ustanovení zabránit vnitrostátním soudům v tom, aby z vlastního podnětu nebo na návrh účastníka řízení přezkoumaly nutnost vyloučit soudce, který tyto požadavky nesplňuje, nebo se v tomto ohledu obrátit s otázkou na Soudní dvůr.

235

Zadruhé jsou podle Komise v rozporu s ustanoveními a zásadou unijního práva uvedenými v bodě 232 tohoto rozsudku též ustanovení čl. 82 odst. 2 až 5 novelizovaného zákona o Nejvyšším soudu. Tato vnitrostátní ustanovení, která stanoví, že kolegium pro mimořádnou kontrolu a věci veřejné je jako jediné příslušné rozhodovat o právních otázkách týkajících se nezávislosti soudce nebo soudu, které vyvstanou ve věcech projednávaných před Nejvyšším soudem (Sąd Najwyższy), dále že přijme-li toto kolegium takové rozhodnutí, není vázáno žádným jiným rozhodnutím Nejvyššího soudu (Sąd Najwyższy), a konečně, že rozhodnutí uvedeného kolegia jsou závazná pro Nejvyšší soud (Sąd Najwyższy) v jakémkoli složení, takto podle Komise zbavují ostatní kolegia Nejvyššího soudu (Sąd Najwyższy) bez ohledu na jejich složení možnosti rozhodnout o takových právních otázkách a dotázat se v tomto ohledu Soudního dvora.

236

Zatřetí je podle Komise v rozporu s těmito ustanoveními a toutéž zásadou unijního práva rovněž čl. 26 odst. 4 až 6 novelizovaného zákona o Nejvyšším soudu, který svěřuje kolegiu pro mimořádnou kontrolu a věci veřejné výlučnou příslušnost rozhodovat o žalobách na určení nezákonnosti pravomocných rozsudků všech polských obecných i správních soudů, včetně rozsudků ostatních kolegií Nejvyššího soudu (Sąd Najwyższy), spočívá-li nezákonnost ve zpochybnění postavení osoby jmenované do funkce soudce, která ve věci rozhodla, přičemž takové žaloby lze podat nezávisle na tom, zda dotyčný účastník řízení vyčerpal jiné opravné prostředky, které měl k dispozici. Taková vnitrostátní ustanovení totiž dle názoru Komise brání těmto ostatním kolegiím Nejvyššího soudu (Sąd Najwyższy) v tom, aby se o těchto otázkách rozhodovala a pokládala v tomto ohledu Soudnímu dvoru případné předběžné otázky.

237

Začtvrté jsou podle Komise v rozporu s ustanoveními a zásadou unijního práva uvedenými v bodě 232 tohoto rozsudku také přechodná ustanovení článku 10 novelizačního zákona, která stanoví, že polské soudy, včetně ostatních kolegií Nejvyššího soudu (Sąd Najwyższy), postoupí kolegiu pro mimořádnou kontrolu a věci veřejné do 21. února 2020 věci projednávané ke dni 14. února 2020, pokud jde o otázky, které nyní spadají do výlučné příslušnosti tohoto kolegia, dále že toto kolegium může v tomto případě zrušit úkony učiněné dříve soudem, který se prohlásil za nepříslušný v jeho prospěch, přičemž se jedná o úkony, které mohou zahrnovat případnou žádost o rozhodnutí o předběžné otázce Soudnímu dvoru, a konečně, že úkony učiněné v takových věcech po 14. únoru 2020, jako i případná žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, jsou neúčinné.

238

Polská republika na svou obranu na prvním místě uvádí, že Komise vykládá rozsudek A. K. a další nesprávně. Z něj totiž podle Polské republiky pouze vyplývá, že pokud účastník řízení tvrdí, že projednání jeho věci běžně příslušným soudem by vedlo k porušení práv, která pro něj vyplývají z článku 47 Listiny, může soud, jemuž byla věc předložena, rozhodnout o takové námitce, a je-li tato námitka opodstatněná, postoupit věc jinému soudu, který skýtá požadované záruky nezávislosti a který by byl podle zákona příslušný v případě neexistence ustanovení udělujících příslušnost soudu, který takové záruky neskýtá.

239

Podle Polské republiky naproti tomu z uvedeného rozsudku nevyplývá, že by všechny vnitrostátní soudy měly právo rozhodovat o tomto typu věcí. Podle ní je ostatně toto tvrzení Komise v rozporu s požadavkem týkajícím se práva na soud zřízený zákonem, který vylučuje, aby určení příslušného soudu bylo ponecháno na uvážení soudních orgánů. V rozsudku A. K. a další tak Soudní dvůr nezřídil dotčeným předkládajícím soudům pravomoc činit úkony bez právního základu, nýbrž pravomoc postoupit dané věci jinému soudu, jehož pravomoc vyplývá z aktu parlamentu v souladu s čl. 200 odst. 14 občanského soudního řádu. Jedinou povinností členských států je v tomto ohledu dbát na to, jak vyžaduje čl. 19 odst. 1 druhý pododstavec SEU, aby věci, které mají spojitost s unijním právem, byly předkládány soudům, které skýtají záruky požadované tímto ustanovením.

240

Kromě toho případ takto uvedený v rozsudku A. K. a další nesouvisí s napadenými vnitrostátními ustanoveními, neboť ta se týkají postavení soudu, který se má zabývat návrhem na vyloučení soudce, právními otázkami týkajícími se nezávislosti soudu nebo pochybnostmi o zákonnosti pravomocného rozhodnutí.

241

Na druhém místě, pokud jde konkrétně o obsah napadených vnitrostátních ustanovení, Polská republika zaprvé v souvislosti s čl. 26 odst. 2 novelizovaného zákona o Nejvyšším soudu zdůrazňuje, že posouzení návrhu na vyloučení soudce nikdy v polském právu nespadalo do pravomoci soudce nebo soudu, kterého se návrh týkal, ale muselo být dříve provedeno buď soudci téhož soudu v jiném složení, nebo soudem vyššího stupně. Toto vnitrostátní ustanovení tak podle Polské republiky nezbavuje soudce nebo soudy, před kterými je taková incidenční otázka vznesena, pravomoci, kterou byli v minulosti nadáni. Pouze stanoví, že pokud se námitky odůvodňující vyloučení některých soudců týkají jejich nezávislosti, musí být tato otázka nyní postoupena kolegiu pro mimořádnou kontrolu a věci veřejné. Polská republika uvádí, že přitom každý členský stát může volně určit, kterým soudem má být takový druh věcí projednán, přičemž unijní právo pouze vyžaduje, aby soud, který má pravomoc k projednání věci tohoto druhu, skýtal záruky uvedené v čl. 19 odst. 1 druhém pododstavci SEU.

242

Pokud jde zadruhé o čl. 26 odst. 4 až 6 novelizovaného zákona o Nejvyšším soudu, konstatování nezákonnosti pravomocného rozhodnutí nepředstavuje podle Polské republiky „incidenční“ otázku, kterou by bylo možné zkoumat in limine litis v jiném řízení, ale vyžaduje podání mimořádného opravného prostředku, který může být z povahy věci podán pouze v případě vydání takového pravomocného rozhodnutí, a to před soudem příslušným podle zákona, který musí být nutně odlišný od soudu, který toto rozhodnutí vydal. Podle Polské republiky tato vnitrostátní ustanovení, která stanoví, že Nejvyšší soud (Sąd Najwyższy) posuzuje zvláštní druh opravných prostředků v kolegiu specializovaném na přezkum otázek týkajících se nezávislosti soudní moci, tím mimoto posilují procesní záruky poskytnuté účastníkům řízení.

243

Pokud jde zatřetí o čl. 82 odst. 2 až 5 novelizovaného zákona o Nejvyšším soudu, Polská republika zdůrazňuje, že podle čl. 1 bodu 1 písm. a) tohoto zákona spadá do pravomoci Nejvyššího soudu (Sąd Najwyższy) přijímání usnesení ohledně právních otázek týkajících se všech věcí spadajících do pravomoci tohoto soudu. V tomto ohledu podle ní druhý žalobní důvod spočívá zcela na údajném požadavku, aby v případě, že se takové právní otázky týkají nezávislosti soudní moci, rozhodovaly soudy, před kterým tyto otázky vyvstaly, což je požadavek, jehož existenci však Komise nijak nedoložila. Ostatně samotný předmět řízení týkajícího se řešení právní otázky spočívá v případě složité otázky, která může vést k výkladovým rozdílům, právě v tom, že soudu, před kterým byla taková otázka vznesena, je umožněno, aby její přezkum postoupil specializovanému kolegiu vyššího stupně s cílem získat potřebné objasnění otázky a zabránit v zájmu právní jistoty značným a přetrvávajícím rozdílům v judikatuře. Takový mechanismus navíc neukládá dotyčným soudům povinnost žádat o rozhodnutí o právní otázce, nýbrž jim k tomu poskytuje možnost, a takové rozhodnutí se týká pouze výkladu práva, a nikoli jeho použití, které spadá i nadále do pravomoci soudu, který má rozhodnout o meritorní stránce daného sporu.

244

Začtvrté přechodná ustanovení, která obsahuje článek 10 novelizačního zákona, pozbyla dle tvrzení Polské republiky platnosti a v každém případě pouze umožnila zajistit, aby v souladu s právem na soud zřízený zákonem převedly soudy, které přestaly být příslušné, dané věci na nyní příslušný soud.

245

Na třetím místě má Polská republika za to, že napadená vnitrostátní ustanovení neomezují pravomoc polských soudů předložit Soudnímu dvoru žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, pakliže jednají v rámci své územní a věcné příslušnosti. Dále vzhledem k tomu, že kolegium pro mimořádnou kontrolu a věci veřejné je soudem posledního stupně, je povinno předložit Soudnímu dvoru žádost o rozhodnutí o předběžné otázce pokaždé, když má pochybnosti o výkladu čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU, což v praxi zvyšuje počet případů, kdy může existovat povinnost předložit Soudnímu dvoru žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, a tím se posiluje účinný výkon práv vyplývajících z článku 47 Listiny.

246

Polská republika dále uvádí, že přechodná ustanovení obsažená v článku 10 novelizačního zákona neopravňují kolegium pro mimořádnou kontrolu a věci veřejné, aby vzalo zpět žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, neboť toto kolegium je naopak povinno v případě pochybností o výkladu unijního práva potvrdit dříve položené otázky nebo je samo položit. Tato přechodná ustanovení ostatně umožňují zrušení dřívějších aktů pouze tehdy, brání-li tomu, aby byla daná věc projednána „v souladu se zákonem“, což již z podstaty věci nemůže být případ žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce. Uvedená přechodná ustanovení rovněž vnitrostátním soudům povinným postoupit věci, které jim byly dosud předloženy, nezakazují pokládat předběžné otázky, o čemž ostatně svědčí řada předběžných otázek týkajících se požadavků nezávislosti soudců, které byly nedávno položeny Soudnímu dvoru.

247

Na čtvrtém místě Polská republika uvádí, že Komise nepodložila druhý žalobní důvod týkající se porušení zásady přednosti unijního práva a že se napadená vnitrostátní ustanovení netýkají kolize norem, ve které by měla být tato zásada použita.

248

Komise v replice upřesňuje, že cílem druhého žalobního důvodu je v podstatě upozornit na skutečnost, že výlučná pravomoc přezkoumávat dodržování dotčených požadavků unijního práva byla odňata různým vnitrostátním soudům nebo dosud příslušným kolegiím Nejvyššího soudu (Sąd Najwyższy) a bez zvláštních legitimních důvodů svěřena novému soudnímu kolegiu, které nelze považovat za specializovaný soud. Toto nové soudní kolegium totiž čítá pouze 20 z celkového počtu 10000 soudců v Polské republice, takže právo jednotlivců na soudní ochranu a účinnost unijního práva jsou značně oslabeny, zatímco z judikatury Soudního dvora vyplývá, že všechny vnitrostátní soudy musí v co nejširší míře uplatňovat ustanovení unijního práva týkající se nezávislosti soudců. Dále vzhledem k tomu, že všichni členové kolegia pro mimořádnou kontrolu a věci veřejné byli jmenováni na návrh KRS v jejím novém složení, tedy za právě okolností, které jsou velmi často uplatňovány v návrzích na vyloučení soudce vycházejících z nedostatku jeho nezávislosti, vyvstává otázka nestranného posouzení takových otázek tímto kolegiem.

249

Pokud jde o článek 267 SFEU, Komise tvrdí, že zejména s ohledem na kontext reforem soudnictví, v němž byla napadená vnitrostátní ustanovení přijata, a na opakovaná opatření přijímaná polskými orgány s cílem bránit řádnému fungování mechanismu řízení o předběžné otázce zavedeného tímto článkem je zřejmé, že tato vnitrostátní ustanovení uměle vyňala přezkum „horizontální otázky“ nezávislosti soudců, která mohla v každé věci vyvstat, z věcné příslušnosti dosud příslušných vnitrostátních soudů s cílem zbavit tyto vnitrostátní soudy možnosti položit v této oblasti Soudnímu dvoru otázky, a to v rozporu s článkem 267 SFEU ve spojení s čl. 4 odst. 3 třetím pododstavcem SEU.

250

V tomto ohledu Komise rovněž tvrdí, že vnitrostátní pravidla, která jako v projednávané věci mohou mít za následek, že vnitrostátní soud raději Soudnímu dvoru nepoloží předběžné otázky, zasahují do výsad přiznaných vnitrostátním soudům článkem 267 SFEU. Pokud jde o argument, že přenesení veškeré věcné příslušnosti na soud, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky, posílí užitečný účinek tohoto článku, je tento argument v rozporu se systematikou tohoto článku, který stanoví, že soudy nižšího stupně mají možnost obrátit se na Soudní dvůr.

251

Pokud jde o zásadu přednosti unijního práva, Komise uvádí, že jak v odůvodněném stanovisku, tak v žalobě zdůraznila, že výlučná příslušnost kolegia pro mimořádnou kontrolu a věci veřejné ve třech dotčených kategoriích věcí brání polským soudům v tom, aby upustily od použití vnitrostátních ustanovení, která svěřují příslušnost rozhodovat ve věcech spadajících do unijního práva soudům a soudcům nesplňujícím požadavky unijního práva v oblasti nezávislosti soudců.

252

V duplice Polská republika tvrdí, že Komise ve své replice uplatňuje „nové výtky“, když uvádí, že kolegium pro mimořádnou kontrolu a věci veřejné, které přitom existuje od roku 2018, a podmínky jmenování jeho členů jsou dobře známy, není nezávislé a nestranné. Vzhledem k tomu, že se tyto výtky netýkají skutečností, které by vyšly najevo po zahájení řízení, a že tvrzení Komise týkající se údajného nedostatku nezávislosti a nestrannosti byla formulována jedině na podporu čtvrtého žalobního důvodu, který se týká pouze kárného kolegia, jsou přitom uvedené výtky opožděné a musí být v souladu s čl. 127 odst. 1 jednacího řádu odmítnuty.

253

Podle Polské republiky jsou tyto „nové výtky“ každopádně neopodstatněné. Pouhá skutečnost, že soudci kolegia pro mimořádnou kontrolu a věci veřejné jsou stejně jako všichni ostatní polští soudci jmenováni za účasti takového orgánu, jako je KRS, totiž nemůže zakládat závislost těchto soudců na politické moci. Judikatura vypracovaná tímto kolegiem mimoto plně svědčí o jeho nezávislosti a nestrannosti.

254

Polská republika dále tvrdí, že svým tvrzením, že čl. 26 odst. 4 až 6 novelizovaného zákona o Nejvyšším soudu zbavuje ostatní kolegia Nejvyššího soudu (Sąd Najwyższy) jejich příslušnosti rozhodovat o žalobách na určení nezákonnosti pravomocného rozhodnutí, pokud dotčená nezákonnost spočívá ve zpochybnění postavení osoby jmenované do funkce soudce, se Komise mýlí v rozsahu působnosti tohoto vnitrostátního ustanovení. Příslušnost těchto jednotlivých kolegií Nejvyššího soudu (Sąd Najwyższy) je totiž vymezena v článcích 23 až 25 novelizovaného zákona o Nejvyšším soudu, které příslušnost rozhodovat v občanskoprávních věcech vyhrazují občanskoprávnímu kolegiu, příslušnost rozhodovat v trestních věcech trestněprávnímu kolegiu a příslušnost rozhodovat mimo jiné ve věcech pracovního práva a sociálního zabezpečení pracovněprávnímu a sociálněprávnímu kolegiu. Tato věcná příslušnost přitom v žádném z těchto případů nesouvisí s věcmi, ve kterých je zpochybňována existence mandátu soudce, což je problematika, jejíž přezkum spadá do výlučné příslušnosti kolegia pro mimořádnou kontrolu a věci veřejné.

255

Podle Polské republiky Komise každopádně neprokázala, že čl. 19 odst. 1 druhý pododstavec SEU ukládá povinnost zajistit, aby žaloby na určení nezákonnosti pravomocného rozhodnutí byly projednávány všemi kolegii Nejvyššího soudu (Sąd Najwyższy), ani že unijní právo bylo účinně uplatňováno na základě dřívějších vnitrostátních ustanovení a na základě napadených vnitrostátních ustanovení již tomu tak není.

256

Pokud jde o čl. 82 odst. 2 až 5 novelizovaného zákona o Nejvyšším soudu, tvrzení Komise, že kolegium pro mimořádnou kontrolu a věci veřejné není specializovaným soudem, je podle Polské republiky svévolné, jelikož se toto kolegium skládá ze zkušených právníků, kteří jsou držiteli minimálně postdoktorandského diplomu v oboru právních věd.

257

Podle Polské republiky konečně napadená vnitrostátní ustanovení nebrání ani věcně příslušným soudům, ani soudům, které věcně příslušné nejsou, aby Soudnímu dvoru předkládaly předběžné otázky, a Komise ani nevysvětlila, jakým způsobem by tato vnitrostátní ustanovení měla vnitrostátní soudy od pokládání takových otázek odrazovat nebo je nutit k jejich zpětvzetí.

258

K doplnění zásad uvedených v bodech 188 až 190 tohoto rozsudku je třeba připomenout, že z ustálené judikatury rovněž vyplývá, že v rámci žaloby podané na základě článku 258 SFEU výzva dopisem zaslaná Komisí členskému státu a odůvodněné stanovisko vydané uvedeným orgánem vymezují předmět sporu, který již nemůže být následně rozšířen. Možnost dotčeného členského státu předložit vyjádření totiž představuje – i když se tento stát rozhodne této možnosti nevyužít – základní záruku zamýšlenou Smlouvou a dodržování této záruky je podstatnou procesní náležitostí řízení o nesplnění povinnosti členským státem. V důsledku toho musí být toto odůvodněné stanovisko a žaloba Komise založeny na stejných vytýkaných skutečnostech, jako byly skutečnosti vytýkané ve výzvě dopisem, kterou se zahajuje postup před zahájením soudního řízení (rozsudek ze dne 22. září 2016, Komise v. Česká republika, C‑525/14, EU:C:2016:714, bod 17 a citovaná judikatura).

259

Cílem postupu před zahájením soudního řízení je totiž poskytnout dotčenému členskému státu příležitost splnit své povinnosti vyplývající z práva Unie, a zároveň efektivně uplatnit své prostředky obrany proti skutečnostem vytýkaným Komisí. Bezvadnost tohoto řízení je podstatnou zárukou, kterou Smlouva o FEU stanovila nejen za účelem ochrany práv dotčeného členského státu, ale rovněž pro zajištění toho, aby předmětem případného soudního řízení byl jasně vymezený spor [rozsudek ze dne 8. března 2022, Komise v. Spojené království (Boj proti podvodům s podhodnocováním), C‑213/19, EU:C:2022:167, bod 131 a citovaná judikatura].

260

V projednávané věci je přitom nutno konstatovat, jak správně tvrdí Polská republika, že ani během postupu před zahájením soudního řízení, ani v návrhu na zahájení řízení Komise netvrdila, že vnitrostátní ustanovení, která napadá v rámci druhého žalobního důvodu, porušují unijní právo z důvodu složení kolegia pro mimořádnou kontrolu a věci veřejné, kterému tato vnitrostátní ustanovení přiznávají výlučnou příslušnost, a konkrétně z důvodu případného nedostatku nestrannosti, který by mohl toto kolegium ovlivňovat v této příslušnosti s ohledem na podmínky jmenování jeho členů, zatímco Komise o tomto složení a o těchto podmínkách jmenování věděla.

261

Tím, že Komise takové úvahy uvádí až ve fázi repliky, uplatňuje nové argumenty, které mohou podstatně změnit rozsah druhého žalobního důvodu, tak jak byl dosud formulován.

262

Vzhledem k tomu, že tyto argumenty byly formulovány opožděně a v rozporu s požadavky připomenutými v bodech 258 a 259 tohoto rozsudku, jsou nepřípustné, a musí být proto odmítnuty.

263

Na prvním místě je třeba uvést, že ze zásad připomenutých v bodech 63 až 74 tohoto rozsudku vyplývá, že i když rozdělení nebo přerozdělení soudních pravomocí v rámci členského státu v zásadě spadá pod svobodu členských států zaručenou článkem 4 odst. 2 SEU (obdobně viz rozsudek ze dne 21. prosince 2016, Remondis, C‑51/15, EU:C:2016:985, bod 47), platí to mimo jiné pouze s výhradou toho, že takové rozdělení nebo přerozdělení nenaruší dodržování hodnoty právního státu uvedené v článku 2 SEU a požadavky vyplývající v tomto ohledu z čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU, včetně požadavků nezávislosti a nestrannosti a požadavku, aby soudy, které mají vykládat a uplatňovat unijní právo, byly předem zřízeny zákonem.

264

Na druhém místě je třeba připomenout, že Soudní dvůr opakovaně připustil, že při výkonu své pravomoci týkající se rozdělení soudních pravomocí v rámci členského státu může být členský stát za určitých okolností veden k tomu, aby svěřil výlučnou pravomoc rozhodovat o některých hmotněprávních otázkách spadajících do oblasti unijního práva jedinému orgánu nebo několika decentralizovaným orgánům.

265

V tomto ohledu Soudní dvůr zejména zdůraznil, že skutečnost, že konkrétní hmotněprávní oblast spadá do výlučné pravomoci jediného soudu, může případně tomuto soudu umožnit získat zvláštní odbornost, která umožní zkrátit průměrnou délku řízení nebo zajistit jednotnou praxi na státním území a tak přispívat k právní jistotě (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 27. června 2013, Agrokonsulting-04, C‑93/12, EU:C:2013:432, bod 56). Soudní dvůr rovněž uvedl, že určení decentralizovaných soudů, kterých je méně a jsou hierarchicky výše postavené než místní soudy a jejichž soudci mají větší odbornou zkušenost, může napomáhat jednotnějšímu a specializovanějšímu výkonu spravedlnosti v oblasti daného hmotného práva Unie, jakož i účinnější ochraně práv, která jednotlivcům vyplývají z tohoto práva (rozsudek ze dne 12. února 2015, Baczó a Vizsnyiczai, C‑567/13, EU:C:2015:88, body 46 a 58).

266

I když je tedy věcí každého členského, aby ve svém vnitrostátním právním řádu určil příslušné soudy a upravil procesní podmínky soudních řízení určených k zajištění ochrany práv, která jednotlivcům vyplývají z unijního práva, nic to nemění na tom, že členské státy nesou v každém jednotlivém případě odpovědnost za zajištění účinné ochrany těchto práv. Jak vyplývá z ustálené judikatury, z tohoto důvodu nesmějí procesní podmínky soudních řízení určených k zajištění ochrany práv, která jednotlivcům vyplývají z unijního práva, zejména v praxi znemožňovat nebo nadměrně ztěžovat výkon práv přiznaných unijním právním řádem a takový požadavek platí rovněž pro určení soudů příslušných k rozhodování o žalobách založených na tomto právu. Nedodržení uvedených požadavků v tomto směru stejně jako jejich nedodržení při definování procesních podmínek totiž může vést k porušení zásady účinné soudní ochrany (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 15. dubna 2008, Impact, C‑268/06, EU:C:2008:223, body 44 až 48; ze dne 27. června 2013, Agrokonsulting-04, C‑93/12, EU:C:2013:432, body 35 až 37 a citovaná judikatura, a ze dne 24. října 2018, XC a další, C‑234/17, EU:C:2018:853, body 22 a 23).

267

V projednávané věci je třeba konstatovat, že Komise ovšem ve své žalobě netvrdila, a tím spíše ani neprokázala, že soustředění pravomocí provedené napadenými vnitrostátními ustanoveními ve prospěch kolegia pro mimořádnou kontrolu a věci veřejné může mít z procesního hlediska negativní důsledky, které by jako takové mohly narušit účinnost práv přiznaných unijním právním řádem tím, že by jednotlivcům v praxi znemožňovaly nebo nadměrně ztěžovaly výkon těchto práv.

268

Na třetím místě je však třeba poznamenat, že na rozdíl od pravomocí souvisejících s ustanoveními unijního hmotného práva, o něž se jednalo zejména ve věcech, v nichž byly vydány rozsudky uvedené v bodech 265 a 266 tohoto rozsudku, se přerozdělení a soustředění soudních pravomocí, které Komise napadá ve druhém žalobním důvodu, týká určitých požadavků vyplývajících z ustanovení čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU a článku 47 Listiny, a sice ustanovení, která mají jak ústavní, tak procesní povahu a jejichž dodržování musí být navíc zaručeno napříč všemi oblastmi věcné působnosti unijního práva a před všemi vnitrostátními soudy, kterým jsou předkládány věci spadající do těchto oblastí.

269

Jak je totiž připomenuto v bodě 69 tohoto rozsudku, čl. 19 odst. 1 druhý pododstavec SEU vyjadřuje hodnotu právního státu zakotvenou v článku 2 SEU a ukládá v tomto ohledu členským státům povinnost stanovit systém prostředků a řízení zajišťujících jednotlivcům dodržování jejich práva na účinnou právní ochranu ve všech oblastech pokrytých unijním právem, přičemž zásada účinné právní ochrany, na kterou odkazuje čl. 19 odst. 1 druhý pododstavec SEU, je obecnou zásadou unijního práva, která je nyní zakotvena v článku 47 Listiny.

270

V tomto ohledu obě posledně uvedená ustanovení unijního práva a tato obecná zásada úzce souvisejí se zásadou přednosti unijního práva. Uplatňování posledně uvedené zásady vnitrostátními soudy totiž přispívá k zajištění účinné ochrany práv, která unijní právo přiznává jednotlivcům (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 8. září 2010, Winner Wetten, C‑409/06, EU:C:2010:503, body 53 až 55 a citovaná judikatura).

271

Zásada přednosti unijního práva, která má rovněž ústavněprávní povahu, přitom podle ustálené judikatury připomenuté v bodě 228 tohoto rozsudku vyžaduje, aby vnitrostátní soudy pověřené v rámci svých pravomocí uplatňováním ustanovení unijního práva zajišťovaly plný účinek těchto ustanovení ve sporech, které jim byly předloženy, s tím, že ze své vlastní pravomoci podle potřeby upustí od použití jakéhokoli vnitrostátního ustanovení, které je v rozporu s ustanovením unijního práva s přímým účinkem, aniž by nejprve žádaly o jeho odstranění legislativní cestou nebo jakýmkoliv jiným ústavním postupem či na toto odstranění čekaly.

272

Soudní dvůr tak rozhodl, že s požadavky vlastními samotné povaze unijního práva je neslučitelné jakékoli ustanovení vnitrostátního právního řádu nebo jakákoli legislativní, správní nebo soudní praxe, které by vedly ke snížení účinku unijního práva v důsledku skutečnosti, že by soudu příslušnému k aplikaci tohoto práva byla upřena pravomoc učinit v samotném okamžiku jeho aplikace vše, co je nezbytné k vyloučení použití ustanovení vnitrostátních právních předpisů představujících případně překážku plného účinku přímo použitelných unijních norem (rozsudek ze dne 4. prosince 2018, Minister for Justice and Equality a Commissioner of An Garda Síochána, C‑378/17, EU:C:2018:979, bod 36 a citovaná judikatura).

273

Soudní dvůr upřesnil, že by tomu tak bylo, kdyby v případě rozporu mezi ustanovením unijního práva a vnitrostátním zákonem bylo řešení tohoto střetu vyhrazeno jinému orgánu majícímu vlastní posuzovací pravomoc, než je soudce, který má zajistit použití unijního práva (rozsudek ze dne 4. prosince 2018, Minister for Justice and Equality a Commissioner of An Garda Síochána, C‑378/17, EU:C:2018:979, bod 37, jakož i citovaná judikatura), přestože by z toho vyplývající překážka pro plný účinek unijního práva byla jen dočasná (rozsudek ze dne 8. září 2010, Winner Wetten, C‑409/06, EU:C:2010:503, bod 57 a citovaná judikatura).

274

Jak je přitom připomenuto v bodě 128 tohoto rozsudku, v zájmu zachování specifických rysů a autonomie unijního právního řádu zavedly Smlouvy soudní systém určený k zajištění soudržného a jednotného výkladu unijního práva a v tomto rámci přísluší vnitrostátním soudům a Soudnímu dvoru, aby zaručily plné uplatňování unijního práva ve všech členských státech a účinnou soudní ochranu práv, která pro jednotlivce z tohoto práva vyplývají.

275

Z ustálené judikatury Soudního dvora mimoto vyplývá, že stěžejním bodem celého takto koncipovaného soudního systému je řízení o předběžné otázce upravené v článku 267 SFEU, které má za cíl – prostřednictvím nastoleného dialogu mezi jednotlivými soudy, konkrétně mezi Soudním dvorem a soudy členských států – zajistit jednotný výklad unijního práva, čímž umožňuje zaručit jeho soudržnost, plný účinek a autonomii, a v konečném důsledku i specifický charakter práva zavedeného Smlouvami (rozsudek ze dne 24. října 2018, XC a další, C‑234/17, EU:C:2018:853, bod 41 a citovaná judikatura).

276

V této souvislosti Soudní dvůr zejména rozhodl, jak bylo připomenuto v bodech 129 až 131 tohoto rozsudku, že základní právo na nezávislý a nestranný soud předem zřízený zákonem znamená, že každý vnitrostátní soud, který má aplikovat unijní právo, má povinnost zkoumat, zda je z hlediska svého složení takovým soudním orgánem, jestliže o této skutečnosti vyvstane vážná pochybnost, přičemž takové ověření je nezbytné pro důvěru, kterou musí soudy v demokratické společnosti vzbuzovat, nebo také že takový vnitrostátní soud musí mít za určitých okolností možnost ověřit, zda pochybení v postupu jmenování soudce mohlo vést k porušení tohoto základního práva.

277

Může však být odůvodněné, aby soudce, který se sám nevyloučil z rozhodování věci a vůči němuž byl účastníkem řízení podán návrh na vyloučení z důvodu jeho potenciálního střetu zájmů, nebyl účasten přijímání rozhodnutí o takovém návrhu a aby pravomoc o něm rozhodnout byla – jako tomu bylo v Polsku před nabytím účinnosti napadených vnitrostátních ustanovení – svěřena dle okolností buď soudcům daného soudu v jiném složení, anebo soudu, který se v soudní soustavě nachází o stupeň výše. Stejně tak se může ukázat, že k zajištění souladu s řádným výkonem spravedlnosti je třeba, aby spory o věcnou či územní příslušnost, které by mohly nastat mezi několika soudy, byly rozhodnuty odlišným soudním orgánem.

278

Povinnosti uvedené v bodě 276 tohoto rozsudku mohou naproti tomu bránit tomu, aby kontrola dodržování a následné uplatňování požadavků vyplývajících z ustanovení čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU a článku 47 Listiny ze strany vnitrostátních soudů, jak jsou tato ustanovení vykládána Soudním dvorem, byly v rámci takové reorganizace soudní příslušnosti, jakou Komise napadá ve druhém žalobním důvodu, obecně a bez rozdílu svěřeny jedinému vnitrostátnímu orgánu, a to tím spíše, že tento orgán nemůže podle vnitrostátního práva zkoumat některé aspekty, které jsou s těmito požadavky spjaty.

279

V tomto ohledu je třeba ostatně uvést, že úvahy, na které Soudní dvůr odkazuje ve své judikatuře připomenuté v bodě 265 tohoto rozsudku a které se týkají výhod potenciálně spojených se specializací v oblasti výkonu spravedlnosti, odbornosti, omezení průměrné délky řízení nebo jednotného použití práva, se nemohou uplatnit v případě požadavků vyplývajících ze zásady účinné právní ochrany, jejíž dodržování musí být již z definice každý vnitrostátní soud schopen bez ohledu na svůj stupeň v soudní soustavě nebo na věcnou příslušnost zaručit pro potřeby konkrétního sporu, který mu byl předložen, a v případě nutnosti též prostřednictvím dialogu se Soudním dvorem na základě článku 267 SFEU.

280

V projednávané věci je přitom nutno konstatovat, že cílem vnitrostátních ustanovení, která Komise napadá ve druhém žalobním důvodu, je vyhradit jedinému orgánu, v projednávaném případě zvláštnímu kolegiu Nejvyššího soudu (Sąd Najwyższy), všeobecný přezkum požadavků vyplývajících z této zásady, které se týkají nezávislosti všech soudů a soudců jak obecného, tak správního soudnictví, a vyloučit, aby takový přezkum mohl vykonávat některý z těchto jiných soudů, tedy včetně jiných kolegií Nejvyššího soudu (Sąd Najwyższy) a Nejvyššího správního soudu (Naczelny Sąd Administracyjny), a tím zbavit pravomoci vnitrostátní soudy, které byly až do té doby příslušné k výkonu různých druhů přezkumu týkajících se takových požadavků a k přímému uplatňování poznatků vyplývajících z judikatury Soudního dvora.

281

Zaprvé, jak vyplývá z čl. 26 odst. 2 novelizovaného zákona o Nejvyšším soudu, kolegiu pro mimořádnou kontrolu a věci veřejné byla totiž svěřena výlučná příslušnost rozhodovat o „návrzích nebo prohlášeních“ týkajících se „vyloučení“ soudce nebo „určení soudu“, u něhož má být vedeno řízení, a obsahujících „námitky vycházející z nedostatku nezávislosti soudu nebo soudce“, které tak musí být okamžitě předány tomuto kolegiu jakýmkoli jiným soudem, kterému byla věc předložena, včetně případu, kdy meritum této věci spadá do oblasti pokryté unijním právem.

282

Zadruhé z čl. 82 odst. 2 až 5 novelizovaného zákona o Nejvyšším soudu vyplývá, že kolegium pro mimořádnou kontrolu a veřejné věci zasedající v plénu má rovněž výlučnou příslušnost, pokud při přezkumu kasačního opravného prostředku nebo jiného opravného prostředku projednávaného u Nejvyššího soudu (Sąd Najwyższy), včetně jiných kolegií téhož soudu, „vyvstává právní otázka týkající se nezávislosti soudce nebo soudu“. V tomto případě totiž čl. 82 odst. 2 tohoto zákona stanoví, že kolegium Nejvyššího soudu (Sąd Najwyższy), kterému byla daná věc předložena, „přeruší projednávání věci a předloží tuto otázku“ kolegiu pro mimořádnou kontrolu a věci veřejné, přičemž je dále upřesněno, že rozhodnutí přijaté tímto kolegiem na tomto základě je „závazné pro Nejvyšší soud (Sąd Najwyższy) v jakémkoli složení“.

283

Zatřetí ustanovení čl. 26 odst. 4 až 6 novelizovaného zákona o Nejvyšším soudu mimo jiné stanoví, že kolegium pro mimořádnou kontrolu a věci veřejné je jako jediné příslušné k rozhodování o „žalobách na určení nezákonnosti pravomocných rozhodnutí [Nejvyššího soudu (Sąd Najwyższy)], obecných soudů, vojenských soudů a správních soudů, včetně [Nejvyššího správního soudu (Naczelny Sąd Administracyjny)]“, „spočívá-li nezákonnost ve zpochybnění postavení osoby jmenované do funkce soudce, která ve věci rozhodla“.

284

Je přitom třeba poznamenat, že široká formulace čl. 26 odst. 4 až 6 novelizovaného zákona o Nejvyšším soudu patrně umožňuje kolegiu pro mimořádnou kontrolu a věci veřejné provádět kontrolu ex post všech pravomocných rozhodnutí vydaných všemi ostatními polskými obecnými a správními soudy, včetně pravomocných rozhodnutí jiných kolegií Nejvyššího soudu (Sąd Najwyższy) a Nejvyššího správního soudu (Naczelny Sąd Administracyjny) pokaždé, když je zpochybněno postavení osoby jmenované do funkce soudce, která rozhodovala v jakékoli fázi projednávání dané věci.

285

Dále je třeba zohlednit skutečnost, že vnitrostátní ustanovení napadená v rámci druhého žalobního důvodu byla do zákona o Nejvyšším soudu vložena novelizačním zákonem, a to naléhavým postupem a ve specifickém kontextu popsaném výše v bodech 140 až 145 tohoto rozsudku, současně s ostatními ustanoveními napadenými Komisí v rámci prvního a třetího žalobního důvodu. Jak přitom vyplývá ze zjištění učiněných Soudním dvorem při zkoumání tohoto prvního a třetího žalobního důvodu, bylo těmto žalobním důvodům vyhověno zejména proto, že napadená vnitrostátní ustanovení mohou z důvodu zákazů a kárných provinění, jež stanoví vůči soudcům Nejvyššího soudu (Sąd Najwyższy) a všech obecných a správních soudů, bránit těmto soudcům v určování či posuzování určitých skutečností, což jim přitom za určitých okolností podle unijního práva přísluší s ohledem na požadavky vyplývající z ustanovení čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU a článku 47 Listiny.

286

To, že vnitrostátní zákonodárce reorganizuje stávající soudní pravomoci a svěří jednomu jedinému vnitrostátnímu orgánu pravomoc ověřit dodržení určitých základních požadavků vyplývajících ze základního práva na účinnou právní ochranu zakotveného v čl. 19 odst. 1 druhém pododstavci SEU a v článku 47 Listiny, třebaže nezbytnost takového ověření může v závislosti na okolnostech vyvstat před každým vnitrostátním soudem, může v takovém kontextu ve spojení se zavedením výše uvedených zákazů a kárných provinění přispět k ještě většímu oslabení účinnosti kontroly dodržování tohoto základního práva, které přitom unijní právo svěřuje všem vnitrostátním soudům. Je tomu tak tím spíše, jak bylo uvedeno v bodě 198 tohoto rozsudku, že tento orgán nemůže v projednávaném případě zkoumat návrh, který mu byl předán vnitrostátním soudem a týká se „určení a posouzení zákonnosti jmenování soudce nebo jeho legitimity k výkonu soudcovské funkce“.

287

Ustanovení vnitrostátního práva, která Komise napadá v rámci druhého žalobního důvodu, rovněž porušují zásadu přednosti unijního práva tím, že takto bez rozdílu brání všem těmto ostatním soudům bez ohledu na jejich stupeň nebo procesní fázi, v níž rozhodují, a i když jsou jim případně předloženy věci týkající se použití hmotněprávních ustanovení unijního práva, okamžitě učinit to, co je nezbytné k zajištění dodržování práva dotyčných jednotlivců na účinnou právní ochranu, a to v případě potřeby tak, že samy upustí od použití vnitrostátních pravidel, která jsou v rozporu s požadavky vyplývajícími z unijního práva.

288

Pokud jde konečně o článek 10 novelizačního zákona, stačí uvést, že vzhledem k tomu, že cílem tohoto článku je v podstatě upřesnit, v jakém rozsahu a jakým způsobem má být výlučná příslušnost svěřená kolegiu pro mimořádnou kontrolu a věci veřejné vnitrostátními ustanoveními uvedenými v bodech 281 až 283 tohoto rozsudku vykonávána ve věcech, které byly projednávány ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona, uvedený článek je neoddělitelně spjat s těmito jinými ustanoveními, a v důsledku toho je ze stejných důvodů, jaké jsou uvedeny v bodech 268 až 287 tohoto rozsudku, v rozporu jak s ustanoveními čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU ve spojení s článkem 47 Listiny, tak se zásadou přednosti unijního práva.

289

Z výše uvedeného vyplývá, že druhému žalobnímu důvodu je třeba vyhovět v rozsahu, v němž vychází z porušení ustanovení čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU ve spojení s článkem 47 Listiny a zásady přednosti unijního práva.

290

Pokud jde o článek 267 SFEU, je nutno konstatovat, že samotná skutečnost, že je jedinému orgánu, a sice v daném případě kolegiu pro mimořádnou kontrolu a věci veřejné, takto svěřena výlučná příslušnost rozhodovat určité otázky týkající se použití čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU a článku 47 Listiny, může ostatním soudům, které tak byly zbaveny veškeré interní pravomoci samostatně o těchto otázkách rozhodnout, bránit v tom, aby Soudnímu dvoru v tomto ohledu podaly žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, nebo je může přinejmenším od podání žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce odrazovat, což – jak vyplývá ze zásad připomenutých v bodech 155 až 158 tohoto rozsudku – je v rozporu s článkem 267 SFEU.

291

Ostatně, pokud jde o obecnější kontext přijetí novelizačního zákona a napadených vnitrostátních ustanovení, je třeba rovněž připomenout, že – jak poznamenává Komise a jak vyplývá z poznatků uvedených v několika nedávných rozsudcích Soudního dvora – pokusy polských orgánů takto odradit vnitrostátní soudy od položení výkladových předběžných otázek Soudnímu dvoru týkajících se čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU a článku 47 Listiny v souvislosti s nedávnými legislativními reformami, které ovlivnily soudní moc v Polsku, či pokusy bránit jim v položení takových otázek v poslední době zintenzivnily [viz zejména rozsudek ze dne 2. března 2021, A. B. a další (Jmenování soudců Nejvyššího soudu – Odvolání), C‑824/18, EU:C:2021:153, body 99 až 106 a citovaná judikatura].

292

S ohledem na výše uvedené je třeba druhému žalobnímu důvodu vyhovět.

293

V rámci pátého žalobního důvodu Komise tvrdí, že článek 88a novelizovaného zákona o obecných soudech, čl. 45 odst. 3 novelizovaného zákona o Nejvyšším soudu, jakož i čl. 8 odst. 2 novelizovaného zákona o správních soudech porušují článek 7 a čl. 8 odst. 1 Listiny, jakož i čl. 6 odst. 1 písm. c) a e) a odst. 3 a čl. 9 odst. 1 nařízení GDPR.

294

Komise uvádí, že jelikož tato vnitrostátní ustanovení ukládají soudcům jednotlivých dotčených soudů povinnost předložit písemné prohlášení o jejich členství ve sdružení, neziskové nadaci nebo politické straně, jakož i o funkcích, které v nich vykonávají, a povinnost zveřejňovat takové informace ve věstníku Biuletyn Informacji Publicznej, zahrnují zpracování osobních údajů, neboť se takové informace týkají jasně identifikovaných fyzických osob v jejich soukromé sféře.

295

Kromě toho shromažďování a zveřejnění těchto osobních údajů podle Komise nespadá do organizace soudnictví a případná funkční vazba mezi uvedenými údaji a výkonem funkce soudce každopádně neumožňuje vyloučit taková opatření z působnosti nařízení GDPR. Tato opatření jsou totiž určena k ovlivnění kariéry soudců a výkonu jejich funkcí a mohou ovlivnit jejich nezávislost, zatímco podle čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU musí být ochrana této nezávislosti zaručena, mají-li tito soudci aplikovat a vykládat unijní právo.

296

Komise uvádí, že dané osobní údaje mimoto spadají do kategorií citlivých údajů, na které se vztahuje režim zákazu a posílené ochrany zavedený v čl. 9 odst. 1 nařízení GDPR, jakožto údaje, které mohou vypovídat o politických názorech nebo filozofickém přesvědčení dotčených soudců.

297

Komise je přitom toho názoru, že i za předpokladu, že by cíle vyplývající z důvodové zprávy k návrhu vedoucímu k přijetí článku 88a novelizovaného zákona o obecných soudech, které směřují k zachování politické neutrality a nestrannosti soudců, jakož i důvěry v tuto nestrannost a k ochraně vážnosti jejich funkcí, mohly být považovány za legitimní, nebyly by předmětné ohlašovací a publikační povinnosti pro dosažení těchto cílů nezbytné. Zásahy do práva dotčených osob na respektování jejich soukromého života a na ochranu jejich osobních údajů, které s sebou tyto povinnosti nesou, proto nejsou v souladu se zásadou proporcionality, a porušují tak požadavky vyplývající z jednotlivých ustanovení unijního práva uvedených v bodě 293 tohoto rozsudku.

298

Taková opatření totiž nejsou podle Komise striktně omezena na to, co je nezbytné k dosažení uvedených cílů, neboť za tímto účelem existují méně omezující prostředky, jako je řízení o vyloučení soudce a poskytování informací o některých činnostech vykonávaných soudci mimo jejich funkce, jež by mohly v dané věci vést ke střetu zájmů, orgánům pověřeným zajišťováním dodržování profesních norem nebo jmenováním členů soudních kolegií. Tyto méně invazivní prostředky kromě toho umožňují zabránit tomu, aby takto shromážděné informace byly použity k jiným účelům, než které jsou takto údajně sledovány, jako je vyvíjení vnějších tlaků na soudce zasahující do jejich nezávislosti nebo vůle narušit jednak jejich profesní pověst a autoritu tím, že vůči nim podporuje nedůvěru veřejnosti, a jednak průběh jejich kariéry tím, že je vystavuje diskriminaci.

299

Komise mimoto uvádí, že dřívější členství určité osoby v politické straně spadá před jejím jmenováním soudcem do jejího soukromého života a nemůže se přímo dotknout její současné činnosti. To podle ní platí zejména pro členství v politické straně před 29. prosincem 1989, jelikož získání takových informací je zcela irelevantní pro posouzení nestrannosti soudce ve věcech, které mu byly předloženy o více než 30 let později. Povinné prohlášení a zveřejnění takových osobních údajů tak rovněž není vhodné k dosažení tvrzených cílů v projednávaném případě.

300

Předmětná vnitrostátní opatření se dle tvrzení Komise ve skutečnosti podobají mechanismu dohledu nad soudci, jehož náhlé zavedení neodpovídá žádnému odůvodnění nebo konkrétní nezbytnosti, jelikož apolitičnost a nestrannost těchto soudců byly již dlouho zaručeny, zejména článkem 178 Ústavy, který takovou apolitičnost zakotvuje, jakož i přísahou, v níž soudci přísahají, že budou vykonávat spravedlnost „zcela nestranně“, a povinností zdržet se jakéhokoli jednání, které by mohlo „zmařit důvěru v nestrannost“, která je jim uložena na základě článků 66 a 82 zákona o obecných soudech.

301

Polská republika na svou obranu nejprve tvrdí, že se nařízení GDPR na dotčené zpracování osobních údajů nevztahuje, protože je prováděno v rámci činnosti, která nespadá do působnosti unijního práva ve smyslu čl. 2 odst. 2 písm. a) tohoto nařízení, a sice organizace a výkonu spravedlnosti, s nimiž mají dotčené informace „přímou spojitost“, neboť se týkají výkonu funkce soudce.

302

Dále Polská republika tvrdí, že i za předpokladu, že by nařízení GDPR bylo v projednávané věci použitelné, legitimním cílem napadených vnitrostátních ustanovení je posílit nestrannost a politickou neutralitu soudců tím, že jsou jednotlivci informováni o případné existenci důvodů pro vyloučení, kterých by se mohli dovolávat v dané věci, a že tato vnitrostátní ustanovení jsou ve vztahu k tomuto cíli přiměřená.

303

Zaprvé podle Polské republiky dřívější členství v politické straně, a to i když předcházelo 29. prosinci 1989 a spadá do historického kontextu politizace soudní moci, by totiž mohlo mít dopad na stávající a budoucí soudní činnost dotyčného soudce.

304

Zadruhé podle ní Komise nijak nedoložila svá tvrzení, podle kterých mohou napadená vnitrostátní ustanovení poškodit profesní pověst soudců a jejich nezávislost, jakož i způsobit riziko diskriminace v jejich profesní kariéře nebo být k takovým účelům použita. Poskytnutí dotyčných informací konkrétně nemá vliv na kompetentnost soudce pro výkon spravedlnosti ani na přidělování věcí v rámci soudu, k němuž tento soudce náleží a ani na průběh profesní kariéry dotyčné osoby. Poskytnutí těchto informací ve svém důsledku nemá vliv ani na nezávislost daného soudce nebo na jeho nestrannost ve věcech, které jsou mu předloženy, ani nevede k automatickému vyloučení dané osoby z projednávání těchto věcí. Komise ostatně nezmiňuje žádný konkrétní případ, kdy by takové informace byly takto naznačeným způsobem použity.

305

Zatřetí Polská republika uvádí, že cíle sledovaného napadenými vnitrostátními ustanoveními nelze dosáhnout méně omezujícími prostředky, neboť bez přístupu k dotyčným informacím se jednotlivci nemohou seznámit s případnými důvody pro vyloučení soudců rozhodujících ve věci, která se jich týká.

306

Kromě toho dané údaje podle Polské republiky nespadají do kategorií uvedených v čl. 9 odst. 1 nařízení GDPR; cílem napadených vnitrostátních ustanovení totiž není, aby soudce sdělil informace týkající se jeho politických názorů nebo filozofického přesvědčení. Tato vnitrostátní ustanovení ostatně neobsahují žádný výčet typů členství, které mají být uváděny, a je tedy třeba případ od případu posoudit, zda se daná ohlašovací povinnost uplatní, s přihlédnutím zejména k mezím, které ohraničují zásahy do soukromého života, a zejména k čl. 53 odst. 7 Ústavy, který zakazuje orgánům veřejné moci vyžadovat zveřejňování „světonázoru“, přesvědčení nebo náboženského vyznání dané osoby. Uvedená vnitrostátní ustanovení každopádně z důvodů dříve uvedených Polskou republikou splňují rovněž požadavek přiměřenosti stanovený v čl. 9 odst. 2 písm. g) nařízení GDPR.

307

Polská republika konečně uvádí, že se Komise snaží obrátit důkazní břemeno, které má nést, když naznačuje, že je na Polské republice, aby uvedla skutečnosti odůvodňující přijetí a přiměřenost těchto vnitrostátních ustanovením, a to z pouhého důvodu, že tato ustanovení předtím neexistovala.

308

Úvodem je třeba na prvním místě poznamenat, že v rámci pátého žalobního důvodu se Komise domáhá, aby Soudní dvůr určil, že Polská republika tím, že přijala článek 88a novelizovaného zákona o obecných soudech, čl. 45 odst. 3 novelizovaného zákona o Nejvyšším soudu a čl. 8 odst. 2 novelizovaného zákona o správních soudech, nesplnila jak povinnosti, které pro ni vyplývají z čl. 6 odst. 1 prvního pododstavce písm. c) a e) a odst. 3 a čl. 9 odst. 1 nařízení GDPR, tak povinnosti vyplývající z článku 7 a čl. 8 odst. 1 Listiny.

309

Za těchto podmínek přísluší Soudnímu dvoru, aby se vyslovil k jednotlivým případům nesplnění povinností takto tvrzeným Komisí [obdobně viz rozsudky ze dne 21. května 2019, Komise v. Maďarsko (Požívací práva k zemědělské půdě), C‑235/17, EU:C:2019:432, bod 131, jakož i ze dne 18. června 2020, Komise v. Maďarsko (Transparentnost sdružování), C‑78/18, EU:C:2020:476, bod 143].

310

Na druhém místě, pokud jde o předmět vnitrostátních ustanovení napadených Komisí v rámci pátého žalobního důvodu, je třeba uvést, že tato ustanovení ukládají soudcům Nejvyššího soudu (Sąd Najwyższy), obecných soudů a správních soudů, aby podle toho, k jakému soudu náleží a jaké postavení v něm zastávají, učinili prohlášení, které musí být ve většině případů zasláno předsedovi obecného nebo správního soudu, a výjimečně, pokud jde o předsedu odvolacího soudu (Sąd Apelacyjny), prvního předsedu Nejvyššího soudu (Sąd Najwyższy) a předsedu Nejvyššího správního soudu (Naczelny Sąd Administracyjny), buď KRS, nebo ministrovi spravedlnosti. Podle těchto vnitrostátních ustanovení musí tyto jednotlivé vnitrostátní orgány následně ve lhůtě 30 dnů informace obsažené v těchto prohlášeních zpřístupnit on-line ve věstníku Biuletyn Informacji Publicznej.

311

Vzhledem k tomu, že Komise toto shromažďování informací napadá potud, pokud k němu dochází za účelem tohoto zpřístupnění on-line, je třeba na tyto dva úkony pohlížet společně z hlediska ustanovení unijního práva, na jejichž porušení Komise v projednávané věci poukazuje.

312

Dále je třeba uvést, že jak vyplývá z napadených vnitrostátních ustanovení, a konkrétně ze znění článku 88a novelizovaného zákona o obecných soudech, na který odkazuje čl. 45 odst. 3 novelizovaného zákona o Nejvyšším soudu a čl. 8 odst. 2 novelizovaného zákona o správních soudech, jsou informace, které takto podléhají ohlášení za účelem jejich zpřístupnění on-line, trojího druhu. Tyto informace se totiž týkají zaprvé členství daného soudce ve sdružení, s uvedením názvu a sídla tohoto sdružení, vykonávaných funkcí a doby trvání členství v tomto sdružení, zadruhé funkcí vykonávaných soudcem v orgánu neziskové nadace, s uvedením názvu a sídla této nadace a doby, po niž byla tato funkce vykonávána, a zatřetí členství dotčené osoby v politické straně před jejím jmenováním do funkce soudce a během jejího funkčního období před 29. prosincem 1989, s uvedením názvu této politické strany, vykonávaných funkcí a doby trvání členství v této politické straně.

313

Tvrdí-li Polská republika, že se nařízení GDPR na napadená vnitrostátní ustanovení nepoužije, je třeba rovnou připomenout, že podle čl. 2 odst. 1 nařízení GDPR se toto nařízení vztahuje na zcela nebo částečně automatizované zpracování osobních údajů a na neautomatizované zpracování těch osobních údajů, které jsou obsaženy v evidenci nebo do ní mají být zařazeny.

314

Článek 2 odst. 2 písm. a) nařízení GDPR však upřesňuje, že se toto nařízení nevztahuje na zpracování osobních údajů prováděné „při výkonu činností, které nespadají do oblasti působnosti práva Unie“.

315

V tomto ohledu je třeba na prvním místě uvést, že ani skutečnost, že se informace, které jsou předmětem napadených vnitrostátních ustanovení, týkají soudců, ani okolnost, že tyto informace případně mohou mít určitou souvislost s výkonem jejich funkce, nemohou jako takové vyloučit tato vnitrostátní ustanovení z působnosti nařízení GDPR.

316

Je totiž třeba připomenout, že jelikož výjimka stanovená v čl. 2 odst. 2 písm. a) nařízení GDPR vylučuje použitelnost režimu ochrany osobních údajů stanoveného tímto nařízením, a odchyluje se tak od jeho cíle spočívajícího v zajištění ochrany základních práv a svobod fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů, jako je právo na respektování soukromého a rodinného života a právo na ochranu osobních údajů, zaručená v článcích 7 a 8 Listiny, musí být, stejně jako ostatní výjimky z použitelnosti tohoto nařízení zakotvené v uvedeném čl. 2 odst. 2, vykládána striktně [v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 14. února 2019, Buivids, C‑345/17, EU:C:2019:122, bod 41 a citovaná judikatura, a ze dne 22. června 2021, Latvijas Republikas Saeima (Trestné body), C‑439/19, EU:C:2021:504, bod 62 a citovaná judikatura].

317

Soudní dvůr tak rozhodl, že čl. 2 odst. 2 písm. a) nařízení GDPR ve spojení s bodem 16 odůvodnění a čl. 2 odst. 2 písm. b) tohoto nařízení, jakož i s čl. 3 odst. 2 první odrážkou směrnice Evropského parlamentu a Rady 95/46/ES ze dne 24. října 1995 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů (Úř. věst. 1995, L 281, s. 31; Zvl. vyd. 13/15, s. 355), na nějž čl. 2 odst. 2 písm. a) a b) tohoto nařízení částečně navazuje, musí být považován za ustanovení, jehož jediným cílem je vyloučit z působnosti uvedeného nařízení zpracování osobních údajů prováděné státními orgány v rámci činnosti, která má chránit národní bezpečnost, nebo činnosti, kterou lze zařadit do téže kategorie, takže pouhá skutečnost, že se jedná o činnost státu nebo orgánu veřejné moci nepostačuje k tomu, aby se tato výjimka na takovou činnost automaticky vztahovala [v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 22. června 2021, Latvijas Republikas Saeima (Trestné body), C‑439/19, EU:C:2021:504, body 63 až 66 a citovaná judikatura, jakož i ze dne 20. října 2022, Koalicia Demokratična Bulgaria – Obedinenie, C‑306/21, EU:C:2022:813, body 36 až 39].

318

Činnosti uvedené v čl. 2 odst. 2 písm. a) nařízení GDPR, jejichž cílem je ochrana národní bezpečnosti, zahrnují zejména činnosti, jejichž cílem je chránit základní funkce státu a hlavní zájmy společnosti [rozsudky ze dne 22. června 2021, Latvijas Republikas Saeima (Trestné body), C‑439/19, EU:C:2021:504, bod 67, a ze dne 20. října 2022, Koalicia Demokratična Bulgaria – Obedinenie, C‑306/21, EU:C:2022:813, bod 40].

319

I když zajištění řádného výkonu spravedlnosti v členských státech, a zejména stanovení pravidel použitelných na postavení soudců a výkon jejich funkce, spadá do pravomoci těchto států, nic to nemění na tom, že úkony upravené vnitrostátními ustanoveními napadenými Komisí v rámci pátého žalobního důvodu nelze považovat za úkony, které by byly součástí činnosti vymykající se působnosti unijního práva ve smyslu čl. 2 odst. 2 písm. a) nařízení GDPR, jako například činnost mající za cíl ochranu národní bezpečnosti.

320

V tomto ohledu z bodu 20 odůvodnění nařízení GDPR výslovně vyplývá, že se toto nařízení vztahuje mimo jiné na činnost soudů a dalších soudních orgánů, s výhradou určitých úprav stanovených nebo dovolených tímto nařízením, pokud tyto soudy nebo jiné soudní orgány jednají v rámci výkonu svých soudních pravomocí.

321

Přitom je třeba poznamenat, jak bylo uvedeno v bodě 312 tohoto rozsudku, že i když napadená vnitrostátní ustanovení stanoví, že shromažďování a zpřístupňování dotčených informací on-line přísluší zpravidla předsedům soudů, ať již obecných nebo správních, a výjimečně KRS nebo ministrovi spravedlnosti, takové úkony nejsou součástí výkonu soudních funkcí dotčených orgánů, takže se čl. 2 odst. 2 písm. a) nařízení GDPR na tyto úkony nevztahuje.

322

Na druhém místě je třeba připomenout, že podle čl. 4 bodu 1 nařízení GDPR se „osobními údaji“ rozumí „veškeré informace o identifikované nebo identifikovatelné fyzické osobě“. V článku 4 bodě 2 nařízení GDPR je pojem „zpracování“ definován jako „jakákoliv operace nebo soubor operací, které jsou prováděny s osobními údaji nebo soubory osobních údajů pomocí či bez pomoci automatizovaných postupů“, přičemž jako příklady takových operací uvádí zejména „shromáždění, zaznamenání, […] šíření nebo jakékoliv jiné zpřístupnění“ takových údajů.

323

V projednávané věci je přitom třeba zaprvé konstatovat, že informace, jejichž ohlášení a zpřístupnění on-line jsou povinné, se týkají identifikovaných nebo identifikovatelných fyzických osob, a spadají tedy pod pojem „osobní údaje“ ve smyslu čl. 4 bodu 1 nařízení GDPR. Tyto informace se totiž týkají jmenovitě identifikovaných osob a jejich členství v neziskových sdruženích, nadacích a politických stranách, jakož i funkcí, které v nich tyto osoby vykonávají nebo vykonávaly. Okolnost, že jsou uvedené informace údajně poskytovány v souvislosti s profesní činností osoby povinné předložit prohlášení, nemůže vést k tomu, že nebudou kvalifikovány jako osobní údaje (rozsudek ze dne 1. srpna 2022, Vyriausioji tarnybinės etikos komisija, C‑184/20, EU:C:2022:601, bod 65 a citovaná judikatura).

324

Zadruhé vnitrostátní ustanovení, která stejně jako v projednávaném případě spočívají v povinném ohlašování daných informací a jejich zpřístupnění on-line, zahrnují operace spočívající ve shromáždění, zaznamenání a šíření těchto informací, a to konkrétně soubor operací, který je„zpracováním“ osobních údajů ve smyslu čl. 4 bodu 2 nařízení GDPR (pokud jde o zpřístupnění osobních údajů on-line, viz rozsudek ze dne 1. srpna 2022, Vyriausioji tarnybinės etikos komisija, C‑184/20, EU:C:2022:601, bod 65 a citovaná judikatura).

325

S ohledem na výše uvedené je třeba konstatovat, že napadená vnitrostátní ustanovení spadají do působnosti nařízení GDPR, a tedy musí být v souladu s jeho ustanoveními, na jejichž porušení Komise v projednávané věci upozorňuje.

326

Článek 51 odst. 1 Listiny stanoví, že její ustanovení jsou určena členským státům, výhradně pokud uplatňují právo Unie.

327

V projednávané věci z úvah uvedených v bodech 313 až 325 tohoto rozsudku vyplývá, že napadená vnitrostátní ustanovení zahrnují zpracování osobních údajů a spadají do působnosti nařízení GDPR. Z toho vyplývá, že při přijímání těchto vnitrostátních ustanovení měla Polská republika mimo jiné uplatnit nařízení GDPR.

328

Dále vzhledem k tomu, že tyto osobní údaje obsahují informace o identifikovaných fyzických osobách, dotýká se přístup jakékoli osoby z široké veřejnosti k uvedeným údajům základního práva dotčených osob na respektování jejich soukromého života zaručeného v článku 7 Listiny, aniž je v tomto kontextu relevantní skutečnost, že se tyto údaje mohou týkat profesní činnosti. Zpřístupnění takových údajů široké veřejnosti mimoto představuje zpracování osobních údajů, na které se vztahuje článek 8 Listiny (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 22. listopadu 2022, Luxembourg Business Registers, C‑37/20 a C‑601/20, EU:C:2022:912, bod 38 a citovaná judikatura).

329

Zpřístupnění uvedených osobních údajů třetím osobám je tedy zásahem do základních práv zakotvených v článcích 7 a 8 Listiny bez ohledu na následné využití sdělených informací. V tomto ohledu není důležité, zda dotyčné informace o soukromém životě představují citlivé údaje nebo zda dotyčné osoby utrpěly z důvodu tohoto zásahu případné nepříznivé následky (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 22. listopadu 2022, Luxembourg Business Registers, C‑37/20 a C‑601/20, EU:C:2022:912, bod 39 a citovaná judikatura).

330

Z výše uvedeného vyplývá, že článek 7 a čl. 8 odst. 1 Listiny jsou v projednávané věci použitelné, a napadená vnitrostátní ustanovení tedy musí být s těmito články v souladu [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 18. června 2020, Komise v. Maďarsko (Transparentnost sdružování), C‑78/18, EU:C:2020:476, bod 103].

331

Úvodem je třeba zdůraznit úzké vazby mezi nařízením GDPR a ustanoveními článku 7 a čl. 8 odst. 1 Listiny, tedy ustanoveními, v jejichž světle musí být uvedené nařízení vykládáno.

332

Z článku 1 odst. 2 nařízení GDPR ve spojení s body 4 a 10 jeho odůvodnění ostatně vyplývá, že cílem tohoto nařízení je zejména zajistit vysokou úroveň ochrany základních práv a svobod fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů, přičemž toto právo je rovněž uznáno v článku 8 Listiny a úzce souvisí s právem na respektování soukromého života zakotveným v jejím článku 7 (rozsudek ze dne 1. srpna 2022, Vyriausioji tarnybinės etikos komisija, C‑184/20, EU:C:2022:601, bod 61). Jak uvedl generální advokát v bodě 235 svého stanoviska, pokud jsou splněny podmínky zákonného zpracování osobních údajů podle tohoto nařízení, má se v zásadě za to, že toto zpracování splňuje rovněž požadavky stanovené v článcích 7 a 8 Listiny (obdobně viz rozsudek ze dne 27. září 2017, Puškár, C‑73/16, EU:C:2017:725, bod 102).

333

Dále, jak vyplývá z argumentace Komise na podporu pátého žalobního důvodu, Komise zpochybňuje, že by napadená vnitrostátní ustanovení skutečně sledovala cíle uváděné Polskou republikou, a tvrdí, že zásahy do základních práv na ochranu osobních údajů a na respektování soukromého života vyplývající z těchto vnitrostátních ustanovení každopádně nejsou v souladu s požadavkem přiměřenosti vyplývajícím z jednotlivých ustanovení unijního práva, o nichž tvrdí, že byla porušena. Vzhledem k tomu, že Komise netvrdila, že uvedená vnitrostátní ustanovení nesplňují jiné požadavky vyplývající z uvedených ustanovení unijního práva, je tedy třeba, aby se Soudní dvůr držel přezkumu žalobního důvodu takto formulovaného Komisí, a v důsledku toho přezkoumal tato vnitrostátní ustanovení pouze z hlediska jejich přiměřenosti z hlediska cílů uváděných Polskou republikou.

334

V tomto ohledu je totiž třeba zaprvé připomenout, jak vyplývá z ustálené judikatury, že základní práva na respektování soukromého života a na ochranu osobních údajů zakotvená v článcích 7 a 8 Listiny nejsou absolutními výsadami, ale musí být nahlížena v souvislosti s jejich funkcí ve společnosti a musí být v rovnováze s ostatními základními právy. Základní práva lze omezit, pokud je omezení v souladu s čl. 52 odst. 1 Listiny stanoveno zákonem a respektuje podstatu těchto práv a zásadu proporcionality. Podle posledně uvedené zásady mohou být omezení zavedena pouze tehdy, když jsou nezbytná a skutečně odpovídají cílům obecného zájmu, které uznává Unie, nebo potřebě ochrany práv a svobod druhého. Musí být činěna v mezích toho, co je nezbytně nutné, a právní úprava, která s sebou přináší dotčený zásah, musí stanovit jasná a přesná pravidla pro rozsah a použití předmětného opatření (rozsudek ze dne 1. srpna 2022, Vyriausioji tarnybinės etikos komisija, C‑184/20, EU:C:2022:601, bod 70 a citovaná judikatura).

335

Pokud jde zadruhé o čl. 6 odst. 1 první pododstavec nařízení GDPR, toto ustanovení stanoví taxativní výčet případů, kdy lze zpracování osobních údajů považovat za zákonné. Aby tedy mohlo být zpracování považováno za zákonné, musí jít o jeden z případů stanovených v uvedeném ustanovení (rozsudek ze dne 1. srpna 2022, Vyriausioji tarnybinės etikos komisija, C‑184/20, EU:C:2022:601, bod 67 a citovaná judikatura).

336

V souladu s čl. 6 odst. 1 prvním pododstavcem písm. c) nařízení GDPR je zákonným zpracováním takové zpracování, které je nezbytné pro splnění právní povinnosti vztahující se na správce. Podle čl. 6 odst. 1 prvního pododstavce písm. e) tohoto nařízení je zákonné rovněž takové zpracování, které je nezbytné pro splnění úkolu prováděného ve veřejném zájmu nebo při výkonu veřejné moci, kterým je pověřen správce.

337

Článek 6 odst. 3 nařízení GDPR upřesňuje ohledně těchto dvou případů zákonného zpracování, že zpracování musí být založeno na unijním právu nebo na právu členského státu, které se na správce vztahuje, a že tento právní základ musí odpovídat cíli veřejného zájmu a být přiměřený sledovanému legitimnímu cíli. Vzhledem k tomu, že tyto požadavky odráží požadavky vyplývající z čl. 52 odst. 1 Listiny, musí být vykládány ve světle posledně uvedeného ustanovení (rozsudek ze dne 1. srpna 2022, Vyriausioji tarnybinės etikos komisija, C‑184/20, EU:C:2022:601, bod 69).

338

V projednávané věci je předmětem napadených vnitrostátních ustanovení, jak je zdůrazněno v bodě 310 tohoto rozsudku, uložení povinnosti dotčeným soudcům, aby podle toho, k jakému soudu náleží a jaké postavení v něm zastávají, učinili prohlášení, které musí být ve většině případů zasláno předsedům soudů, ať již obecných, nebo správních, a výjimečně KRS nebo ministrovi spravedlnosti, aby takové orgány zveřejnily informace uvedené v tomto prohlášení ve věstníku Biuletyn Informacji Publicznej.

339

Vzhledem k tomu, že povinnost informace shromažďovat, zaznamenávat a zpřístupňovat on-line, která se na tyto orgány vztahuje, vyplývá z ustanovení uvedených v bodě 310 tohoto rozsudku, musí být zpracování předmětných osobních údajů považováno za nezbytné k dodržení právní povinnosti, která se na každý z uvedených orgánů vztahuje jakožto na správce údajů. Toto zpracování tudíž spadá pod případ uvedený v čl. 6 odst. 1 prvním pododstavci písm. c) nařízení GDPR (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 1. srpna 2022, Vyriausioji tarnybinės etikos komisija, C‑184/20, EU:C:2022:601, bod 71).

340

Pokud jde o případ zákonnosti uvedený v čl. 6 odst. 1 prvním pododstavci písm. e) nařízení GDPR, je třeba uvést, že sledování cíle nestrannosti soudců, který je zdůrazněn zejména v důvodové zprávě k novelizačnímu zákonu v souvislosti s vnitrostátními ustanoveními napadenými Komisí v rámci jejího pátého žalobního důvodu, přispívá k zajištění řádného výkonu soudcovské funkce, která představuje úkol ve veřejném zájmu ve smyslu téhož ustanovení tohoto nařízení.

341

Pokud jde zatřetí o čl. 9 odst. 1 nařízení GDPR, ten zakazuje zejména zpracování osobních údajů, které vypovídají o politických názorech, o náboženském vyznání či filozofickém přesvědčení fyzické osoby. Podle nadpisu tohoto článku 9 se jedná o „zvláštní kategorie osobních údajů“, přičemž tyto údaje jsou v bodě 10 odůvodnění nařízení GDPR rovněž kvalifikovány jako „citlivé osobní údaje“.

342

Některé výjimky z tohoto zákazu jsou stanoveny v čl. 9 odst. 2 nařízení GDPR. Článek 9 odst. 2 písm. g) nařízení GDPR stanoví, že zákaz se nepoužije, pokud je zpracování nezbytné z důvodu významného veřejného zájmu na základě práva Unie nebo členského státu, které je přiměřené sledovanému cíli, dodržuje podstatu práva na ochranu údajů a poskytuje vhodné a konkrétní záruky pro ochranu základních práv a zájmů subjektu údajů.

343

Ze znění článku 9 nařízení GDPR tedy vyplývá, že zákaz stanovený v uvedeném ustanovení se s výhradou výjimek upravených tímto nařízením vztahuje na všechny druhy zpracování zvláštních kategorií údajů uvedených v tomtéž ustanovení a na všechny správce provádějící takové zpracování [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 24. září 2019, GC a další (Odstranění odkazů na citlivé údaje), C‑136/17, EU:C:2019:773, bod 42].

344

Za účelem určení, zda napadená vnitrostátní ustanovení spadají do působnosti článku 9 nařízení GDPR, je třeba předeslat, že se toto ustanovení použije na zpracování, které se netýká pouze údajů, jež jsou ze své podstaty citlivé a jichž se týká uvedené ustanovení, ale rovněž údajů, které odhalují informace této povahy nepřímo, na základě myšlenkového pochodu spočívajícího v dedukci nebo spojení souvislostí (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 1. srpna 2022, Vyriausioji tarnybinės etikos komisija, C‑184/20, EU:C:2022:601, bod 123).

345

Je třeba rovněž připomenout, jak rozhodl Soudní dvůr, že široký výklad pojmu „citlivé údaje“ je podpořen cílem nařízení GDPR připomenutým v bodě 316 tohoto rozsudku, kterým je zajistit vysokou úroveň ochrany základních práv a svobod fyzických osob, zejména jejich soukromí, v souvislosti se zpracováním osobních údajů, které se jich týkají. Takový výklad je rovněž v souladu s účelem čl. 9 odst. 1 nařízení GDPR, který spočívá v zajištění zvýšené ochrany proti zpracování, které z důvodu zvláštní citlivosti těchto údajů při takovém zpracování, jak vyplývá z bodu 51 odůvodnění téhož nařízení, mohou zvláště závažným způsobem zasáhnout do základních práv na respektování soukromého života a na ochranu osobních údajů zaručených články 7 a 8 Listiny (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 1. srpna 2022, Vyriausioji tarnybinės etikos komisija, C‑184/20, EU:C:2022:601, body 125 a 126, jakož i citovaná judikatura).

346

V projednávané věci je nutno konstatovat, že shromažďování a on-line zpřístupnění informací týkajících se „členství“ soudce v „politické straně“ a „funkcí“ vykonávaných v této straně, uvedených v čl. 88a odst. 1 bodě 3 novelizovaného zákona o obecných soudech, představuje zpracování, které může vypovídat o politických názorech dotčené osoby ve smyslu čl. 9 odst. 1 nařízení GDPR.

347

Pokud jde o informace týkající se dřívějšího či současného „členství“ soudce ve „sdružení“ a „funkcí“ v něm vykonávaných tímto soudcem nebo o dřívějších či současných „funkcích“ vykonávaných tímto soudcem v orgánu „neziskové nadace“, tak jak jsou tyto informace uvedeny v čl. 88a odst. 1 bodech 1 a 2 novelizovaného zákona o obecných soudech, je třeba konstatovat, podobně jako to učinil generální advokát v bodech 244 a 245 svého stanoviska, že vzhledem ke značné šíři a nepřesnosti formulací, které polský zákonodárce takto použil, může shromažďování a zpřístupnění takových informací on-line podle toho, o jaké sdružení nebo o jakou nadaci se přesně jedná, vypovídat o náboženském vyznání či filozofickém přesvědčení dotčených osob ve smyslu čl. 9 odst. 1 nařízení GDPR, jak tvrdí Komise.

348

Z toho vyplývá, že k tomu, aby napadená vnitrostátní ustanovení unikla zákazu stanovenému v tomto čl. 9 odst. 1, musí odpovídat některému z případů uvedených v odstavci 2 uvedeného článku 9 a splňovat požadavky, které jsou v něm uvedeny, a sice v projednávané věci požadavky stanovené v čl. 9 odst. 2 písm. g) nařízení GDPR.

349

Z výše uvedeného vyplývá, že jelikož napadená vnitrostátní ustanovení spadají do působnosti čl. 6 odst. 1 prvního pododstavce písm. c) a e) a čl. 9 odst. 1 nařízení GDPR, jakož i článku 7 a čl. 8 odst. 1 Listiny, je třeba nyní posoudit jejich případné odůvodnění z hlediska čl. 6 odst. 3 a čl. 9 odst. 2 písm. g) tohoto nařízení, jakož i čl. 52 odst. 1 Listiny.

350

V tomto ohledu z bodů 334, 337 a 342 tohoto rozsudku vyplývá, že k tomu, aby napadená vnitrostátní ustanovení jakožto právní základy pro příslušné zpracování osobních údajů splňovala požadavky vyplývající z čl. 52 odst. 1 Listiny, z čl. 6 odst. 3 nařízení GDPR a z jeho čl. 9 odst. 2 písm. g), musí toto zpracování zejména odpovídat cíli veřejného zájmu a být přiměřené takto sledovanému legitimnímu cíli (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 1. srpna 2022, Vyriausioji tarnybinės etikos komisija, C‑184/20, EU:C:2022:601, bod 73).

351

V projednávané věci Komise v žalobě tvrdí, že z důvodové zprávy k návrhu, který vedl k přijetí článku 88a novelizovaného zákona o obecných soudech, vyplývá, že tento návrh byl veden snahou zachovat politickou neutralitu a nestrannost soudců, důvěru veřejnosti v tuto nestrannost a konečně vážnost funkcí vykonávaných soudci.

352

Polská republika na svou obranu odkázala ve snaze o zdůvodnění přijetí napadených vnitrostátních ustanovení na cíl spočívající v posílení politické neutrality a nestrannosti soudců a důvěry jednotlivců v tuto nestrannost, přičemž k této politické neutralitě upřesnila, že v projednávané věci je cílem těchto vnitrostátních ustanovení konkrétně umožnit jednotlivcům být informováni o předchozích politických činnostech dotyčných soudců, pokud tyto činnosti mohou vyvolat pochybnosti o objektivitě soudce v dané věci, a vést v důsledku toho k jeho případnému vyloučení.

353

V tomto ohledu je třeba rovnou uvést, že cíl, na nějž poukazuje Polská republika, spočívající v zaručení politické neutrality a nestrannosti soudců a ve snížení rizika, že by soudci mohli být při výkonu své funkce ovlivněni ohledy na soukromé nebo politické zájmy, je – jak je zdůrazněno v bodě 340 tohoto rozsudku – nesporně ve veřejném zájmu, a potažmo legitimní (obdobně viz rozsudek ze dne 1. srpna 2022, Vyriausioji tarnybinės etikos komisija, C‑184/20, EU:C:2022:601, body 75 a 76). Totéž platí pro cíl spočívající v posílení důvěry jednotlivců v existenci takové nestrannosti.

354

Jak opakovaně zdůraznil Soudní dvůr, požadavek nezávislosti a nestrannosti soudů, který je inherentní poslání rozhodovat jako soud, je totiž součástí podstaty základního práva na účinnou právní ochranu a na spravedlivý proces, které má zásadní význam jakožto záruka ochrany všech práv, která jednotlivcům vyplývají z unijního práva, a jako záruka zachování společných hodnot členských států uvedených v článku 2 SEU, zejména hodnoty právního státu (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 20. dubna 2021, Repubblika, C‑896/19, EU:C:2021:311, bod 51 a citovaná judikatura, a ze dne 29. března 2022, Getin Noble Bank, C‑132/20, EU:C:2022:235, bod 94 a citovaná judikatura).

355

Podle ustálené judikatury tedy záruky nezávislosti a nestrannosti na základě unijního práva vyžadují existenci pravidel, zejména pokud jde o složení soudního orgánu a důvody vyloučení jeho členů pro podjatost, která umožní rozptýlit jakékoli legitimní pochybnosti jednotlivců o neovlivnitelnosti tohoto orgánu ve vztahu k vnějším skutečnostem a jeho neutralitě ve vztahu k vzájemně se střetávajícím zájmům (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 29. března 2022, Getin Noble Bank, C‑132/20, EU:C:2022:235, bod 95 a citovaná judikatura). Jak je připomenuto v bodě 95 tohoto rozsudku, tato pravidla musí zejména umožnit, aby byly vyloučeny jakékoli formy nepřímého vlivu, které by mohly ovlivnit směřování rozhodnutí dotyčných soudců, a aby tak nechybělo zdání nezávislosti nebo nestrannosti těchto soudců, což by jinak mohlo narušit důvěru, kterou v demokratické společnosti a právním státě musí justice u jednotlivců vzbuzovat.

356

Z toho vyplývá, že cíl, o němž Polská republika tvrdí, že jej chtěla v projednávaném případě sledovat, odpovídá jako takový cíli obecného zájmu uznanému Unií ve smyslu čl. 52 odst. 1 Listiny nebo cíli veřejného zájmu, a tedy legitimnímu, ve smyslu čl. 6 odst. 3 nařízení GDPR, přičemž takový cíl veřejného zájmu lze mimoto kvalifikovat jako „významný“ ve smyslu čl. 9 odst. 2 písm. g) téhož nařízení.

357

V souladu s těmito ustanoveními unijního práva tedy takový cíl umožňuje omezení výkonu práv zaručených články 7 a 8 Listiny, zejména pokud tato omezení skutečně odpovídají tomuto cíli a jsou tomuto cíli přiměřená (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 1. srpna 2022, Vyriausioji tarnybinės etikos komisija, C‑184/20, EU:C:2022:601, bod 81).

358

Podle ustálené judikatury vyžaduje přiměřenost opatření, která vedou k zásahu do práv zaručených v článcích 7 a 8 Listiny, dodržení požadavků vhodnosti a nezbytnosti i požadavku přiměřenosti těchto opatření ve vztahu ke sledovanému cíli (rozsudek ze dne 22. listopadu 2022, Luxembourg Business Registers, C‑37/20 a C‑601/20, EU:C:2022:912, bod 63 a citovaná judikatura).

359

Konkrétně výjimky z ochrany osobních údajů a její omezení jsou činěny v mezích toho, co je nezbytně nutné, přičemž se rozumí, že pokud se nabízí volba mezi více opatřeními vhodnými k dosažení sledovaných legitimních cílů, je třeba zvolit nejméně omezující opatření. Kromě toho nelze při sledování cíle obecného zájmu ztrácet ze zřetele skutečnost, že tento cíl je třeba uvést do souladu se základními právy dotčenými daným opatřením, a to vyváženým poměřením tohoto cíle s dotčenými právy, aby se zajistilo, aby nepříznivé následky způsobené tímto opatřením nebyly nepřiměřené vzhledem ke sledovaným cílům. Možnost odůvodnit omezení práv zaručených v článcích 7 a 8 Listiny tak musí být posuzována z hlediska závažnosti zásahu, který takové omezení představuje, a musí být ověřeno, že význam cíle obecného zájmu sledovaného tímto omezením je úměrný závažnosti zásahu (rozsudky ze dne 1. srpna 2022, Vyriausioji tarnybinės etikos komisija, C‑184/20, EU:C:2022:601, bod 98 a citovaná judikatura, a ze dne 22. listopadu 2022, Luxembourg Business Registers, C‑37/20 a C‑601/20, EU:C:2022:912, bod 64, jakož i citovaná judikatura).

360

V tomtéž sledu úvah je třeba uvést, že v bodě 39 odůvodnění nařízení GDPR je konkrétně zdůrazněno, že podmínka nezbytnosti je naplněna, pokud lze sledovaného cíle obecného zájmu přiměřeně dosáhnout stejně účinným způsobem jinými prostředky, které by méně zasahovaly do základních práv subjektů údajů, zejména do práva na respektování soukromého života a na ochranu osobních údajů, která jsou zaručena v článcích 7 a 8 Listiny, přičemž výjimky ze zásady ochrany takových údajů a její omezení přitom musí být činěny v mezích toho, co je naprosto nezbytné (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 1. srpna 2022, Vyriausioji tarnybinės etikos komisija, C‑184/20, EU:C:2022:601, bod 85 a citovaná judikatura).

361

Za těchto podmínek je třeba zaprvé ověřit, zda se napadená vnitrostátní ustanovení – i za předpokladu, že by skutečně sledovala cíl obecného zájmu, na který poukazuje Polská republika – ukazují být k dosažení tohoto cíle vhodná. Zadruhé bude třeba případně zkoumat, zda je zásah do základních práv zaručených v článcích 7 a 8 Listiny, který vyplývá z těchto vnitrostátních ustanovení, omezen na to, co je nezbytně nutné, a to v tom smyslu, že by tohoto cíle nebylo možné rozumně dosáhnout stejně účinným způsobem jinými prostředky, které méně zasahují do těchto základních práv, a zatřetí zda tento zásah není nepřiměřený ve vztahu k témuž cíli, což mimo jiné předpokládá poměření významu tohoto cíle a závažnosti uvedeného zásahu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 22. listopadu 2022, Luxembourg Business Registers, C‑37/20 a C‑601/20, EU:C:2022:912, bod 66).

362

Pokud jde na prvním místě o otázku, zda zveřejnění informací shromážděných z předmětných prohlášení ve věstníku Biuletyn Informacji Publicznej je vhodné k dosažení cíle obecného zájmu, který byl údajně sledován v projednávané věci, je nutno konstatovat, že Polská republika nepředložila jasné a konkrétní vysvětlení, z jakých důvodů by povinné on-line zpřístupnění informací o členství určité osoby v politické straně před jejím jmenováním do funkce soudce a během jejího funkčního období před 29. prosincem 1989 mohlo v současnosti přispět k posílení práva jednotlivců na to, aby jejich věc byla projednána soudem splňujícím požadavek nestrannosti, a důvěry jednotlivců v tuto jejich nestrannost.

363

V tomto ohledu je třeba ostatně připomenout, že Soudní dvůr již v obecnější rovině rozhodl, že okolnosti prvního jmenování soudce, k němuž došlo v době, kdy panoval nedemokratický režim Polské lidové republiky, nemohou být samy o sobě považovány za okolnosti, které by mohly u jednotlivců vyvolat legitimní a závažné pochybnosti o nezávislosti a nestrannosti tohoto soudce při pozdějším výkonu jeho soudních funkcí (rozsudek ze dne 29. března 2022, Getin Noble Bank, C‑132/20, EU:C:2022:235, body 82 až 84 a 107).

364

Ostatně přijetí vnitrostátních ustanovení napadených Komisí v rámci jejího pátého žalobního důvodu, která jsou podobně jako ustanovení zmiňovaná v prvním a třetím žalobním důvodu obsažena v novelizačním zákoně, přijatém naléhavým postupem a v kontextu popsaném v bodech 141 až 145 a 291 tohoto rozsudku, umožňuje, jak tvrdí Komise, mít za to, že tato ustanovení v rozsahu, v němž se týkají informací o členství soudců v politické straně před jejich jmenováním a během jejich funkčního období před 29. prosincem 1989, byla ve skutečnosti přijata za účelem poškození profesní pověsti dotčených soudců a jejich vnímání ze strany jednotlivců nebo za účelem stigmatizace těchto soudců, a tudíž s cílem zbrzdit profesní kariéru dotyčných soudců.

365

Z výše uvedeného vyplývá, že v rozsahu, v němž se napadená vnitrostátní ustanovení týkají takových informací s povinností uvést název dané politické strany, vykonávané funkce a dobu trvání členství v této politické straně, tedy osobní údaje, které jsou navíc ve smyslu článku 9 nařízení GDPR „citlivé“, jsou tato vnitrostátní ustanovení, i kdyby skutečně sledovala legitimní cíl uváděný v projednávané věci, každopádně nevhodná k jeho dosažení.

366

Zjištění učiněná v bodech 362 až 365 tohoto rozsudku postačují k vyloučení toho, že by napadená vnitrostátní ustanovení v rozsahu, v němž stanoví shromažďování a on-line zpřístupnění informací o členství určité osoby v politické straně před jejím jmenováním do funkce soudce a během jejího funkčního období před 29. prosincem 1989, mohla splňovat požadavky vyplývající ze zásady proporcionality uvedené v čl. 52 odst. 1 Listiny, jakož i v čl. 6 odst. 3 a čl. 9 odst. 2 písm. g) nařízení GDPR. Z toho vyplývá, že v rozsahu, v němž se uvedená vnitrostátní ustanovení týkají takových informací, porušují jak ustanovení čl. 6 odst. 1 prvního pododstavce písm. c) a e), čl. 6 odst. 3 a čl. 9 odst. 1 nařízení GDPR, tak ustanovení článku 7 a čl. 8 odst. 1 Listiny.

367

Pokud jde naproti tomu o ostatní informace uvedené v napadených vnitrostátních ustanoveních, a sice informace týkající se současného nebo dřívějšího členství ve sdružení a současného či dřívějšího výkonu funkce v rámci sdružení nebo v neziskové nadaci, nelze a priori vyloučit, že zpřístupnění takových informací on-line pomůže odhalit existenci případných střetů zájmů, jež by mohly mít vliv na výkon funkce dotyčných soudců při projednávání konkrétních věcí, čímž přispívá k nestrannému výkonu těchto funkcí, a tím k posílení důvěry jednotlivců v soudní řízení (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 1. srpna 2022, Vyriausioji tarnybinės etikos komisija, C‑184/20, EU:C:2022:601, bod 83).

368

V důsledku toho je třeba na druhém místě ověřit, zda by cíle, na který poukazuje Polská republika, mohlo být přiměřeně dosaženo stejně účinným způsobem jinými opatřeními, která by méně zasahovala do práv dotčených soudců na respektování jejich soukromého života a na ochranu jejich osobních údajů, a zda dotčený zásah není ve vztahu k tomuto cíli nepřiměřený, což předpokládá zejména poměření jeho významu se závažností tohoto zásahu.

369

Takové posouzení musí být provedeno zejména s přihlédnutím ke všem právním a skutkovým okolnostem v dotyčném členském státě, jako je existence jiných opatření určených k zajištění takové nestrannosti a k předcházení střetům zájmů (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 1. srpna 2022, Vyriausioji tarnybinės etikos komisija, C‑184/20, EU:C:2022:601, bod 86).

370

Jak tvrdí Komise a jak vyplývá z bodu 300 tohoto rozsudku, v tomto ohledu již sice existují různá vnitrostátní ustanovení mající za cíl nastolit nestrannost soudců v Polsku a přispět k jejímu zajištění, z toho však nevyplývá, že by opatření, jejichž cílem je další posílení této nestrannosti, včetně zdání nestrannosti, a důvěry jednotlivců v ni, měla být považována za překračující meze toho, co je pro tyto účely nezbytné.

371

Kromě toho skutečnost, že jsou dotčené informace zpřístupněny orgánům, které mají rozhodnout o případných střetech zájmů nebo jim předcházet, jak poznamenává Komise, nemusí nutně umožnit jednotlivcům, aby se sami dozvěděli o těchto informacích a odhalili případnou existenci takových střetů, které z nich vyplývají, a případně se dovolávali uvedených informací za účelem vyloučení soudce, který má rozhodnout v určité věci. Zpřístupnění uvedených informací on-line může stejně tak dotyčným jednotlivcům v zásadě umožnit, aby s nimi disponovali zcela transparentně a bez nutnosti podnikat kroky k získání informací o těch, kdo mají rozhodnout spory, jichž jsou stranami. Taková transparentnost může zároveň přispět k posílení důvěry těchto jednotlivců ve spravedlnost.

372

Je však třeba zaprvé uvést, že v projednávaném případě se dotyčné osobní údaje vztahují zejména k obdobím předcházejícím datu, od kterého je soudce povinen učinit prohlášení požadované na základě napadených vnitrostátních ustanovení, a to bez ohledu na to, jak jsou tato období časově vzdálená. Bez alespoň časového omezení ve vztahu k těmto dřívějším obdobím přitom nelze mít rozumně za to, že jsou dotčená opatření v rozsahu, v němž se vztahují k takovým dřívějším obdobím, omezena na to, co je nezbytně nutné k tomu, aby přispěla k posílení práva jednotlivců na to, aby byla v daném případě jejich věc projednána soudem splňujícím požadavek nestrannosti, a k posílení jejich důvěry v tuto nestrannost.

373

Zadruhé je rovněž třeba s ohledem na judikaturu připomenutou v bodě 359 tohoto rozsudku vyhodnotit – pro účely posouzení přiměřenosti zpracování údajů napadeného Komisí – závažnost zásahu do základních práv na respektování soukromého života a na ochranu osobních údajů, k němuž tímto zpracováním dochází, a ověřit, zda je význam cíle obecného zájmu sledovaného tímto zpracováním úměrný závažnosti tohoto zásahu.

374

Za účelem posouzení závažnosti tohoto zásahu je třeba zohlednit zejména povahu dotčených osobních údajů, a konkrétně pak případně citlivou povahu těchto údajů, jakož i povahu a konkrétní způsoby zpracování dotčených údajů, konkrétně počet osob, které mají přístup k těmto údajům, a podmínky pro přístup k těmto údajům (rozsudek ze dne 1. srpna 2022, Vyriausioji tarnybinės etikos komisija, C‑184/20, EU:C:2022:601, bod 99 a citovaná judikatura). Jak je zdůrazněno v bodě 369 tohoto rozsudku, za tímto účelem musí být rovněž zohledněny veškeré právní a skutkové okolnosti v dotyčném členském státě.

375

V projednávané věci je třeba zaprvé uvést, že zpřístupnění dotčených jmenných informací on-line může v závislosti na předmětu činnosti dotčených sdružení nebo neziskových nadací odhalit informace o některých citlivých aspektech soukromého života dotyčných soudců, zejména o jejich náboženském vyznání nebo filozofickém přesvědčení, přičemž takové informace tedy spadají, jak již bylo dříve prokázáno, do působnosti čl. 9 odst. 1 nařízení GDPR.

376

Zadruhé je třeba uvést, že dotčené zpracování osobních údajů vede k tomu, že jsou tyto údaje volně přístupné na internetu široké veřejnosti, a tedy potenciálně neomezenému počtu osob, takže toto zpracování může umožnit osobám, které se z důvodů nesouvisejících s údajným cílem obecného zájmu, kterým je zajistit nestrannost soudců a předcházet střetům zájmů ve vztahu k nim, snaží obeznámit s osobní situací osoby povinné podat prohlášení, získat volný přístup k uvedeným údajům (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 22. listopadu 2022, Luxembourg Business Registers, C‑37/20 a C‑601/20, EU:C:2022:912, bod 42 a citovaná judikatura).

377

Zatřetí je třeba rovněž zohlednit, jak tvrdí Komise a jak je zdůrazněno v bodě 364 tohoto rozsudku, že ve zvláštním kontextu, v němž byla napadená vnitrostátní ustanovení přijata, specifickém pro dotyčný členský stát, může zpřístupnění daných osobních údajů on-line například vystavit dotčené soudce riziku nepatřičné stigmatizace tím, že nedůvodně ovlivní jejich vnímání ze strany procesních subjektů i široké veřejnosti, jakož i nebezpečí, že bude neoprávněně narušena jejich profesní kariéra.

378

Takové zpracování osobních údajů, jako je zpracování zavedené napadenými vnitrostátními ustanoveními, musí být tudíž považováno za zvlášť závažný zásah do základních práv subjektů údajů na respektování jejich soukromého života a na ochranu jejich osobních údajů zakotvených v článku 7 a čl. 8 odst. 1 Listiny.

379

Závažnost tohoto zásahu musí být poměřena s významem tvrzeného cíle obecného zájmu, kterým je zajistit nestrannost soudců, včetně zdání nestrannosti, a předcházet střetům zájmů u těchto soudců při současném zvýšení transparentnosti a důvěry jednotlivců v tuto nestrannost.

380

Za tímto účelem je třeba zohlednit zejména skutečný stav a rozsah rizika, proti němuž se takto údajně bojuje, a cíle skutečně sledované napadenými vnitrostátními ustanoveními, zejména s ohledem na kontext, v němž jsou tato ustanovení přijata, takže výsledek poměřování mezi těmito cíli na jedné straně a právy subjektů údajů na respektování jejich soukromého života a na ochranu jejich osobních údajů na straně druhé není pro všechny členské státy nutně stejný (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 1. srpna 2022, Vyriausioji tarnybinės etikos komisija, C‑184/20, EU:C:2022:601, bod 110 a citovaná judikatura).

381

V projednávané věci je nutno konstatovat, že vzhledem k již zmíněnému obecnému a specifickému vnitrostátnímu kontextu, do něhož jsou napadená vnitrostátní ustanovení zasazena, a k zvláště závažným důsledkům, které mohou pro dotčené soudy z těchto vnitrostátních ustanovení vyplývat, není výsledek poměřování mezi zásahem vyplývajícím z on-line zpřístupnění dotčených osobních údajů a tvrzeným cílem obecného zájmu vyvážený.

382

Ve srovnání se statusem quo ante vyplývajícím z dříve existujícího vnitrostátního právního rámce totiž on-line zpřístupnění dotčených osobních údajů představuje potenciálně významný zásah do základních práv zaručených článkem 7 a čl. 8 odst. 1 Listiny, aniž by tento zásah mohl být v projednávané věci odůvodněn případnými přínosy, které by z toho mohly plynout v rovině předcházení střetům zájmů u soudců a zvyšování důvěry v nestrannost soudců.

383

V této souvislosti je rovněž třeba zdůraznit, že každý soudce má podle pravidel obecně použitelných na postavení soudců a výkon své funkce povinnost zdržet se ve všech věcech, ve kterých by taková okolnost, jako je jeho současné nebo dřívější členství ve sdružení nebo současný či dřívější výkon funkce v tomto sdružení nebo v neziskové nadaci, mohla legitimně vyvolat pochybnosti o jeho nestrannosti.

384

S ohledem na výše uvedené je třeba konstatovat, že napadená ustanovení porušují jak ustanovení čl. 6 odst. 1 prvního pododstavce písm. c) a e), čl. 6 odst. 3 a čl. 9 odst. 1 nařízení GDPR, tak ustanovení článku 7 a čl. 8 odst. 1 Listiny, rovněž v rozsahu, v němž se týkají shromažďování a on-line zpřístupnění osobních údajů o současném nebo dřívějším členství ve sdružení a současném či dřívějším výkonu funkcí v rámci sdružení nebo neziskové nadace.

385

Za těchto podmínek musí být pátému žalobnímu důvodu vycházejícímu z porušení těchto ustanovení unijního práva v plném rozsahu vyhověno.

386

S ohledem na všechny předcházející úvahy je nutno konstatovat, že:

387

Ve zbývající části, a sice v rozsahu, v němž se Komise svým prvním žalobním důvodem domáhá určení, že byl porušen článek 267 SFEU, se žaloba zamítá.

388

Podle čl. 138 odst. 1 jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že Komise požadovala náhradu nákladů řízení a Polská republika v podstatném rozsahu neměla ve věci úspěch, je důvodné uložit Polské republice náhradu nákladů řízení včetně náhrady nákladů vynaložených v řízeních o předběžném opatření.

389

V souladu s čl. 140 odst. 1 jednacího řádu ponesou Belgické království, Dánské království, Nizozemské království, Finská republika a Švédské království vlastní náklady řízení.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (velký senát) rozhodl takto: