1.

V této žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce žádá Sąd Najwyższy (Nejvyšší soud, Polsko; dále jen „Nejvyšší soud“ nebo „předkládající soud“) o výklad článku 2 SEU, čl. 6 odst. 1 a 3 SEU a čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU, článku 267 SFEU a článku 47 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“).

2.

Tato otázka vyvstala v rámci řízení zahájeného soudcem W. Ż., v rámci kterého se domáhá vyloučení soudců z Izby Kontroli Nadzwyczajnej i Spraw Publicznych (Kolegium pro mimořádnou kontrolu a věci veřejné, Nejvyšší soud, Polsko), kteří mají rozhodovat o opravném prostředku podaném W. Ż. proti usnesení Krajowej Rady Sądownictwa (Národní rada soudnictví, Polsko) týkající se přeřazení W. Ż. v rámci dvou oddělení soudu, k němuž je přidělen. Toto přeřazení představuje de facto degradaci, jelikož je přeřazen z druhostupňového oddělení na prvostupňové oddělení tohoto soudu. W. Ż. byl členem a mluvčím bývalé Národní rady soudnictví a veřejně kritizoval reformy soudnictví v Polsku provedené vládnoucí stranou.

3.

V tomto stanovisku není nutné uvádět vnitrostátní právní rámec, protože to není nezbytně nutné pro účely právní analýzy ( 2 ).

4.

W. Ż. je soudcem Sądu Okręgowego (krajský soud, Polsko) v K. Na základě rozhodnutí ze dne 27. srpna 2018 byl přeřazen z oddělení tohoto soudu, ve kterém doposud rozhodoval, na jiné oddělení tohoto soudu. Proti tomuto rozhodnutí podal W. Ż. stížnost k Národní radě soudnictví, která usnesením (dále jen „napadené usnesení“) ze dne 21. září 2018 řízení o stížnosti zastavila. Dne 14. listopadu 2018 napadl W. Ż. napadené usnesení opravným prostředkem k Nejvyššímu soudu.

5.

Po napadení uvedeného usnesení podal W. Ż. návrh na vyloučení všech soudců Nejvyššího soudu rozhodujících v Kolegiu pro mimořádnou kontrolu a věci veřejné tohoto soudu z projednávání jeho opravného prostředku. Odůvodňoval to tím, že Kolegium pro mimořádnou kontrolu a věci veřejné vzhledem ke své systémové formě a způsobu volby jeho členů prostřednictvím Národní rady soudnictví, jež byla zřízena v rozporu s Ústavou Polské republiky, není s to – v jakémkoliv složení z osob, které ji tvoří – nestranně a nezávisle projednávat opravné prostředky.

6.

Návrh na jmenování všech soudců rozhodujících v Kolegiu pro mimořádnou kontrolu a věci veřejné, kterých se týká návrh na vyloučení, byl obsažen v usnesení Národní rady soudnictví č. 331/2018 ze dne 28. srpna 2018 (dále jen „usnesení Národní rady soudnictví č. 331/2018“). Toto usnesení napadli v celém rozsahu žalobou u Naczelnego Sądu Administracyjnego (Nejvyšší správní soud, Polsko; dále jen „Nejvyšší správní soud“) jiní účastníci nominačního řízení, ve vztahu k nimž Národní rada soudnictví nepředložila Prezydentowi Rzeczypospolitej Polskiej (prezident Polské republiky; dále jen „prezident republiky“) návrh na jejich jmenování do funkce soudců Nejvyššího soudu.

7.

Nejvyšší správní soud rozhodnutím ze dne 27. září 2018 odložil vykonatelnost usnesení Národní rady soudnictví č. 331/2018. Navzdory předchozímu podání žaloby proti tomuto usnesení a odkladu jeho vykonatelnosti, o němž rozhodl Nejvyšší správní soud, a přestože řízení před Nejvyšším správním soudem nebylo ještě skončeno, prezident Polské republiky dne 10. října 2018 předal listiny o jmenování do funkce soudců Nejvyššího soudu v Kolegiu pro mimořádnou kontrolu a věci veřejné osobám, kterých se návrh W. Ż. na vyloučení týkal.

8.

Dne 21. listopadu 2018 předložil Nejvyšší správní soud Soudnímu dvoru předběžné otázky v souvislosti s jiným usnesením Národní rady soudnictví (usnesení č. 317/2018), v němž bylo prezidentovi republiky navrženo jmenování určitých osob do funkce soudců Nejvyššího soudu. Dne 22 listopadu 2018 byla řízení před Nejvyšším správním soudem ve věcech týkajících se žalob proti usnesení Národní rady soudnictví č. 331/2018 přerušena do doby, než Soudní dvůr odpoví na předběžné otázky týkající se souladu ustanovení čl. 44 odst. 1b a odst. 4 zákona o Národní radě soudnictví s unijním právem (věc C‑824/18 ( 3 )).

9.

Navzdory probíhajícímu řízení předal prezident republiky dne 20. února 2019 A. S. (samosoudce pověřený projednáním opravného prostředku podaného W. Ż.) listinu o jmenování do funkce soudce Kolegia pro mimořádnou kontrolu a věci veřejné.

10.

Návrh na jeho jmenování byl obsažen v usnesení Národní rady soudnictví č. 331/2018, jmenování A. S. tedy bylo uskutečněno poté, co proti usnesení Národní rady soudnictví č. 331/2018 v celém jeho rozsahu byla podána žaloba k Nejvyššímu správnímu soudu a tento soud odložil vykonatelnost tohoto usnesení a řízení před tímto soudem nebylo ještě skončeno. Vzhledem ke skutečnosti, že A. S. byl jmenován do funkce soudce Nejvyššího soudu dne 20. února 2019, tj. po podání návrhu W. Ż. na vyloučení dne 14. listopadu 2018, tento návrh se na něho nevztahoval.

11.

Dne 8. března 2019, bezprostředně před zahájením jednání v Občanskoprávním kolegiu Nejvyššího soudu, Kolegium pro mimořádnou kontrolu a věci veřejné, rozhodující samosoudcem A. S., který nedisponoval spisy ve věci I NO 47/18, vydal v této věci usnesení o odmítnutí opravného prostředku W. Ż. z důvodu jeho nepřípustnosti. V tomto usnesení se soud ztotožnil s názorem státního zástupce, aniž bylo předtím umožněno W. Ż. vyjádřit své připomínky k věci. Kolegium pro mimořádnou kontrolu a věci veřejné navíc shledalo, že opravný prostředek W.Ż je nepřípustný, a to navzdory skutečnosti, že Občanskoprávnímu kolegiu Nejvyššího soudu již byl v souvislosti s tímto opravným prostředkem podán návrh W. Ż. na vyloučení všech soudců Kolegia pro mimořádnou kontrolu a věci veřejné.

12.

Nejvyšší soud ve složení, v němž projednával návrh na vyloučení, na zasedání dne 20. března 2019 konstatoval, že vydáním usnesení ze dne 8. března 2019 ve věci I NO 47/18 (před projednáním návrhu na vyloučení) byl porušen čl. 50 odst. 3 bod 2 občanského soudního řádu, čl. 45 odst. 1 Ústavy Polské republiky, čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod podepsané v Římě dne 4. listopadu 1950 (dále jen „EÚLP“) a čl. 47 odst. 2 Listiny.

13.

Nejvyšší soud řešil také otázku, zda je A. S. – vzhledem k okolnostem, za nichž byl jmenován – soudcem tohoto soudu. Tato okolnost má význam pro posouzení otázky, zda usnesení ze dne 8. března 2019 vydané ve věci I NO 47/18 samosoudcem Nejvyššího soudu (A. S.), právně existuje jakožto soudní rozhodnutí. Odpověď na tuto otázku má význam pro výsledek projednání návrhu na vyloučení. Pokud usnesení ze dne 8. března 2019 právně existuje, řízení ve věci vyloučení musí být ukončeno (zastaveno) jakožto bezpředmětné. Pokud však usnesení ze dne 8. března 2019 právně neexistuje, tj. je nicotné, návrh na vyloučení musí být projednán.

14.

Při řešení této otázky měl Nejvyšší soud vážné pochybnosti o dalším postupu, proto předložil senátu sedmi soudců Nejvyššího soudu právní otázku, jež zněla, zda existuje v právním smyslu rozhodnutí vydané samosoudcem jmenovaným do funkce soudce Nejvyššího soudu i přes předchozí podání žaloby u Nejvyššího správního soudu proti usnesení Národní rady soudnictví, které obsahovalo návrh na jmenování této osoby, jakož i přes odklad vykonatelnosti tohoto usnesení a neukončení řízení před Nejvyšší správním soudem v okamžiku předání jmenovací listiny této osobě.

15.

Sedm soudců Nejvyššího soudu má za to, že k rozhodnutí o výše uvedené právní otázce potřebují rozhodnutí Soudního dvora. Důsledkem odpovědi Soudního dvora může být závěr, že rozhodnutí vydávaná Nejvyšším soudem ve složení zahrnujícím výlučně osoby jmenované za těchto okolností jsou rozhodnutími, která jsou nicotná, jelikož mají původ u osoby nebo osob, které nejsou soudci.

16.

Předkládající soud konstatuje, že v řízení, v němž byl na místo soudce Nejvyššího soudu jmenován A. S., došlo ke zjevnému a úmyslnému porušení norem polského práva týkajících se jmenování soudců.

17.

Rozšířený senát sedmi soudců Občanskoprávního Kolegia Nejvyššího soudu se proto rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:

„Musí být článek 2, čl. 6 odst. 1 a 3 a čl. 19 odst. 1 druhý pododstavec [SEU] ve spojení s článkem 47 [Listiny] a s článkem 267 [SFEU] vykládány v tom smyslu, že nestranným a nezávislým soudem, předem zřízeným na základě zákona, ve smyslu práva Evropské unie, není soud, v němž jako samosoudce zasedá osoba jmenovaná do výkonu funkce soudce za zjevného porušení právních norem členského státu, které se týkají jmenování soudců, spočívajícího konkrétně ve jmenování této osoby do funkce soudce přesto, že byla dříve podána žaloba k příslušnému vnitrostátnímu soudu [Nejvyšší správní soud] proti usnesení vnitrostátního orgánu [Národní rada soudnictví], které obsahovalo návrh na její jmenování do funkce soudce, dále přesto, že byla odložena vykonatelnost tohoto usnesení v souladu s vnitrostátním právem a že řízení před příslušným vnitrostátním soudem [Nejvyšší správní soud] nebylo ještě ukončeno před předáním jmenovací listiny?“

18.

Prokurator Generalny (Nejvyšší státní zástupce) v zásadě tvrdí, že Soudní dvůr nemá pravomoc rozhodovat o předběžné otázce, protože Evropská unie nemá žádné pravomoci, pokud jde o metody jmenování soudců, platnost těchto jmenování, postupy pro vyloučení soudců nebo pro určení případné nicotnosti rozhodnutí vnitrostátních soudů. Soudní dvůr navíc není oprávněn rozhodovat o tom, zda určitá osoba má, či nemá postavení vnitrostátního soudce.

19.

Zaprvé, postačí však uvést, že „i když organizace soudnictví v členských státech spadá do pravomoci těchto států, nic to nemění na tom, že při výkonu této pravomoci musí členské státy dodržovat povinnosti, které pro ně vyplývají z unijního práva, a konkrétně z čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU“ ( 4 ). Tak tomu může být zejména v případě vnitrostátních pravidel upravujících hmotněprávní a procesní podmínky, na jejichž základě jsou přijímána rozhodnutí o jmenování soudců, a případně pravidel upravujících soudní přezkum použitelný v souvislosti s takovými nominačními řízeními ( 5 ).

20.

Zadruhé, navrhovatel v původním řízení (W. Ż.) – který jakožto soudce může rozhodovat o otázkách týkajících se uplatňování a výkladu unijního práva – se přímo domáhá ochrany vyplývající z unijního práva v rozsahu, v němž správní opatření přijatá proti němu (která se de facto jeví jako degradace) mohou mít negativní dopad na jeho nezávislost. Opravný prostředek podaný W. Ż., jímž se domáhá ochrany svého profesního postavení, musí být rovněž v souladu s unijním právem: zejména s požadavkem, podle kterého o takovém opravném prostředku může rozhodnout pouze soudce nebo soud splňující požadavky článku 19 SEU a článku 47 Listiny.

21.

Zatřetí je třeba konstatovat, že tyto argumenty předložené nejvyšším státním zástupcem se ve skutečnosti týkají samotného dosahu, a tudíž výkladu zde projednávaných ustanovení unijního práva. Takový výklad přitom zjevně spadá do pravomoci Soudního dvora na základě článku 267 SFEU ( 6 ).

22.

Polská vláda předkládá řadu argumentů, proč je podle ní předběžná otázka nepřípustná. V podstatě tvrdí, že tomu tak je, protože: i) předběžná otázka neobsahuje žádost o výklad unijního práva, ale pouze o opětovné potvrzení teze předkládajícího soudu, dle níž dotčený soudce není nezávislý a nestranný a nebyl jmenován v souladu s právem – což mimo jiné vyžaduje výklad vnitrostátního práva a posouzení skutkového stavu; ii) přeformulování předběžné otázky položené Nejvyšším soudem ze strany Soudního dvora není možné, jelikož předkládací rozhodnutí bezpochyby obsahuje žádost, aby Soudní dvůr vydal rozsudek hodnotící skutkový stav a rozhodl, že dotčený soudce není soudem zřízeným na základě zákona; iii) odpověď na předběžnou otázku není nezbytná pro to, aby předkládající soud rozhodl ve věci v původním řízení (konkrétně, stížnost podaná W. Ż. byla napadeným usnesením již odmítnuta jako nepřípustná, přičemž předkládající soud v žádném případě nemá pravomoc přijmout rozhodnutí, na jehož základě by došlo k pozbytí mandátu soudce); a iv) ustanovení unijního práva citovaná v předběžné otázce se na věc v původním řízení nepoužijí.

23.

Rovněž nejvyšší státní zástupce tvrdí, že předběžná otázka je – kromě argumentů analogických s výše uvedenými argumenty polské vlády – nepřípustná, jelikož: i) návrh na vyloučení dotčených soudců z Kolegia pro mimořádnou kontrolu a věci veřejné podaný v původním řízení měl být na základě vnitrostátní judikatury prohlášen za nepřípustný; ii) při rozhodování o opravném prostředku, jako je opravný prostředek, o který se jedná v projednávané věci, podaný proti usnesení Národní rady soudnictví, nejedná Nejvyšší soud jako soud rozhodující o sporu na základě právních ustanovení, nýbrž jako orgán právní ochrany zasahující do řízení, jehož cílem je přijetí „abstraktního“ rozhodnutí; iii) zde požadovaný výklad je v původním řízení nepoužitelný, pokud jde o otázku, zda je soudce, který vydal napadené usnesení, nezávislý a nestranný, a o právní základ nebo případnou nicotnost tohoto usnesení – Soudní dvůr nemůže vydat rozsudek, který by neponechával prostor pro pochybnosti o řešení sporu v původním řízení, ale může pouze poskytnout právní pokyny, na nichž musí vnitrostátní soud založit své rozhodnutí, avšak předběžná otázka je založena pouze na subjektivních a nepodložených tvrzeních, že došlo k porušení vnitrostátních pravidel nominačního řízení; a iv) odůvodnění předkládacího rozhodnutí nerespektuje článek 94 jednacího řádu Soudního dvora, protože vnitrostátní právo je předkládajícím soudem citováno selektivně a zaujatě a nedokládá tvrzené porušení vnitrostátních pravidel nominačního řízení.

24.

Nejprve v obecné rovině poznamenávám, že podle mého názoru je Soudní dvůr zjevně příslušný a je ve skutečnosti jediným soudem příslušným k zodpovězení otázky, jaká kritéria musí podle unijního práva splňovat nezávislý soud ( 7 ), a k následnému vymezení důsledků, které by měly nastat poté, co osoba nebo orgán, která tato kritéria nesplňuje, vydá rozhodnutí. Z těchto důvodů musí být rovněž otázky, jako je předběžná otázka, shledány přípustnými.

25.

Dále na rozdíl od všech výše uvedených argumentů polské vlády a nejvyššího státního zástupce, souhlasím s předkládajícím soudem, Komisí a Rzecznikiem Praw Obywatelskich (Veřejný ochránce práv, Polsko), že odpověď na předběžnou otázku – tedy zda měl dotyčný soudce skutečně postavení soudce nadaného pravomocí přijmout napadené usnesení – je pro rozhodnutí ve věci v původním řízení nezbytná.

26.

Je tomu tak proto, že – na rozdíl od situace ve věci Miasto Lowicz ( 8 ) – bude mít výklad čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU přímý dopad na rozhodnutí předkládajícího soudu, protože mu umožňuje rozhodnout o otázce in limine litis, a na odpovědi na tuto otázku závisí to, zda bude (či nebude) nutné rozhodnout o návrhu na vyloučení soudců Kolegia pro mimořádnou kontrolu a věci veřejné v případě, kdy by napadené usnesení legitimně ukončilo řízení zahájené na návrh W. Ż., nebo zda je naopak nutné učinit závěr, že napadené usnesení je nicotné, a že tedy bude třeba o žalobě a návrhu na vyloučení rozhodnout.

27.

Taková otázka in limine litis se může týkat zejména procesního aspektu původního řízení ( 9 ) nebo pravomoci předkládajícího soudu rozhodnout o této žalobě ( 10 ). V tomto ohledu se projednávaná neliší od sporů, ve kterých byl vydán rozsudek A. K. a další, jehož bod 99 zní: „[v] projednávané věci je třeba […] zdůraznit, že předkládající soud prostřednictvím předběžných otázek, které položil Soudnímu dvoru, a výkladem unijního práva, který v tomto případě požaduje, žádá o vyjasnění nikoli v souvislosti s meritem sporů, které mu byly předloženy a které samy souvisejí s jinými otázkami spadajícími do unijního práva, nýbrž v souvislosti s problémem procesní povahy, který musí rozhodnut in limine litis, neboť se týká samotné příslušnosti tohoto soudu k rozhodnutí v uvedených sporech“.

28.

Odpověď Soudního dvora skutečně umožní předkládajícímu soudu rozhodnout o postavení osoby jmenované k Nejvyššímu soudu a postavení Kolegia pro mimořádnou kontrolu a věci veřejné, jakož i o platnosti usnesení A. S. ze dne 8. března 2019 (o nepřípustnosti opravného prostředku W. Ż.) a navíc umožní předkládajícímu soudu rozhodnout o návrhu na vyloučení všech soudců Kolegia pro mimořádnou kontrolu a věci veřejné.

29.

Mimoto nezávisle na povaze věci v původním řízení je v projednávané věci použitelný čl. 19 odst. 1 druhý pododstavec SEU, jelikož Kolegium pro mimořádnou kontrolu a věci veřejné je soudem, který – kromě rozhodování o podstatných otázkách týkajících se úlohy státu podle zásad právního státu, jako je potvrzování platnosti výsledků voleb v Polsku – může rozhodovat o otázkách týkajících se uplatnění nebo výkladu unijního práva, a to především kvůli pravomoci v oblasti práva hospodářské soutěže, energetické regulace, telekomunikací, železniční dopravy a kontroly médií ( 11 ).

30.

W. Ż., nejvyšší státní zástupce, veřejný ochránce práv, polská vláda a Evropská komise předložili Soudnímu dvoru vyjádření.

31.

Polská vláda v podstatě tvrdí, že na předběžnou otázku je třeba odpovědět tak, že čl. 19 odst. 1 druhý pododstavec SEU ve spojení s článkem 2 SEU musí být vykládán v tom smyslu, že Kolegium pro mimořádnou kontrolu a věci veřejné je nezávislým soudem a že postavení jeho soudců nemůže být ve věci projednávané před předkládajícím soudem zpochybněno. Totiž i) napadené usnesení je v souladu s čl. 44 odst. 1d zákona o Národní radě soudnictví, ve vztahu k navrženým účastníkům nominačního řízení je nyní konečné, a tedy jmenování těchto účastníků nic nebrání a Nejvyšší správní soud nemá pravomoc rozhodovat o této části usnesení nebo odložit její vykonatelnost; ii) ustanovení, na jejichž základě bylo zahájeno řízení před Nejvyšším správním soudem, byla prohlášena za protiústavní nálezem Trybunału Konstytucyjnego (Ústavní soud, Polsko, dále jen „Ústavní soud“) ze dne 25. března 2019 a řízení zahájená touto žalobou byla zastavena ze zákona s ohledem na uvedený rozsudek a na článek 3 zákona ze dne 26. dubna 2019; a iii) postup jmenování soudců Kolegia pro mimořádnou kontrolu a věci veřejné podle článku 179 Ústavy a zákona o Národní radě soudnictví se neliší od postupu uplatňovaného v jiných členských státech, vykazuje ještě přísnější požadavky než některé z těchto vnitrostátních systémů, a nemá žádný dopad na nezávislost jmenovaných soudců, která je v každém případě plně zaručena články 178 až 181 Ústavy, které garantují jmenování na neomezenou dobu, neodvolatelnost, trestněprávní imunitu a odměnu, přičemž mimo jiné vyžadují, aby soudci byli apolitičtí.

32.

Nejvyšší státní zástupce vyjádření k podstatě předběžné otázky nepředložil; všechna jeho vyjádření jsou zaměřena na pravomoc Soudního dvora a na přípustnost žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce. Dodal, že v rámci nominačního řízení týkajícího se dotčeného soudce nedošlo k porušení žádného ustanovení polského práva a že rozhodnutí soudu ve věci W. Ż. má všechny atributy nezávislosti a nestrannosti a má právní základ.

33.

W. Ż. v zásadě poukazuje na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (ESLP) ve věci Ástráðsson a na judikaturu Soudního dvora (rozsudek A. K. a další), podle níž záruky nezávislosti a nestrannosti vyplývající z čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU a článku 47 Listiny, vykládané ve spojení s článkem 6 EÚLP vyžadují, aby existovala pravidla upravující jmenování soudců, která by vylučovala jakékoli legitimní pochybnosti jednotlivců stran neovlivnitelnosti dotčených soudců v souvislosti s jejich zájmy, zejména s těmi, které se týkají zákonodárných a výkonných pravomocí. W. Ż. tvrdí, že dle rozhodnutí Soudního dvora nejsou tyto požadavky splněny, pokud objektivní podmínky, za kterých byl dotyčný soud zřízen, a jeho charakteristiky, jakož i způsob, jakým byli jmenováni jeho členové, mohou vést k neexistenci zdání nezávislosti nebo nestrannosti uvedeného soudu, jež je způsobilá narušit důvěru, kterou v demokratické společnosti musí justice u jednotlivců vzbuzovat (rozsudek A. K. a další). Podle W. Ż. však Národní rada soudnictví ani členové Kolegia pro mimořádnou kontrolu a věci veřejné (jejichž jmenování navrhla prezidentovi republiky Národní rada soudnictví) tyto požadavky nesplňují.

34.

Z judikatury Soudního dvora (rozsudek A. K. a další) totiž vyplývá, že „[t]řebaže ta či ona ze skutečností [nedávno zavedených změn systému soudnictví] sama o sobě nemusí být zpochybnitelná a spadá v tomto případě do pravomoci členských států a [jimi] uskutečňovaných rozhodnutí, může jejich kombinace, spolu s okolnostmi, za nichž byla tato rozhodnutí učiněna, vést k pochybnostem o nezávislosti orgánu“, jako je Kolegium pro mimořádnou kontrolu a věci veřejné a v něm rozhodujících soudců. Různá kritéria vyplývající z této judikatury naznačují, že nová Národní rada soudnictví podílející se na nominačních řízeních soudců Nejvyššího soudu nenabízí potřebné záruky nezávislosti nezbytné k zajištění toho, aby Národní rada soudnictví Nejvyššího soudu vytvořená ex nihilo a její členové mohli být považováni za nezávislé a nestranné, jak vyžaduje unijní právo.

35.

Veřejný ochránce práv a W. Ż. v zásadě tvrdí, že s ohledem na skutečnost, že dotčený soudce byl jmenován za zjevného porušení vnitrostátního práva a zásady účinné soudní ochrany, a jelikož nepředstavuje zákonem zřízený, ani nezávislý a nestranný soud podle čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU ve spojení s článkem 47 Listiny, nemohl uvedený soudce rozhodnout o opravném prostředku spadajícím do oblasti působnosti unijního práva, jako je opravný prostředek, o který se jedná v původním řízení. V takovém případě je navíc jakékoli vnitrostátní ustanovení či praxe (ať již legislativní, správní nebo soudní) neslučitelná s požadavky inherentními unijnímu právu, pokud snižuje účinnost unijního práva tím, že odepře příslušnému soudci pravomoc učinit (v okamžiku uvedeného uplatňování unijního práva) vše, co je nezbytné k dosažení toho, aby vnitrostátní ustanovení bránící plné účinnosti přímo použitelných unijních právních norem (jako je čl. 19 odst. 1 druhý pododstavec SEU a článek 47 Listiny) nebyla uplatněna, aniž by o to musel žádat nebo čekat na zrušení dotčeného aktu legislativní cestou či jakýmkoli jiným ústavním postupem ( 12 ).

36.

Komise v zásadě navrhuje odpovědět na první část předběžné otázky záporně. Tvrdí však, že na druhou část je třeba odpovědět kladně.

37.

V otázce týkající se článku 2 SEU, čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU a článku 47 Listiny se Občanskoprávní kolegium Nejvyššího soudu táže Soudního dvora, zda tato ustanovení unijního práva brání tomu, aby prezident republiky jmenoval osobu do funkce soudce Nejvyššího soudu v Kolegiu pro mimořádnou kontrolu a věci veřejné vytvořeném ex novo v situaci, kdy: i) je usnesení, kterým Národní rada soudnictví navrhuje jmenování dotčeného soudce do této funkce, předmětem sporu projednávaného před Nejvyšším správním soudem (první část předběžné otázky); a ii) Nejvyšší správní soud v průběhu projednávání této žaloby odložil vykonatelnost tohoto usnesení (druhá část).

38.

Předběžnou otázku je třeba zkoumat mimo jiné s přihlédnutím k následujícím souvisejícím věcem projednávaným před Soudním dvorem: i) věc C‑824/18 (viz mé stanovisko ze dne 17. prosince 2020 a rozsudek Soudního dvora ze dne 2. března 2021 ( 13 )), v níž Nejvyšší správní soud zpochybnil nezávislost vnitrostátních soudů jako unijních soudů v rámci soudního přezkumu usnesení, kterým Národní rada soudnictví navrhovala prezidentovi republiky kandidáty na jmenování soudci Nejvyššího soudu; ii) věc C‑508/19 (řízení stále probíhá, viz mé paralelní samostatné stanovisko v této věci přednesené dnes, dne 15. dubna 2021), předložená Soudnímu dvoru Nejvyšším soudem, v níž se v rámci dotčených právních problémů jedná o zjevně protiprávní jmenování soudce, který rozhodl o výkladu a uplatňování unijního práva, a o dopady tohoto jmenování na rozhodnutí vydaná tímto soudcem; a iii) věc C‑791/19 (řízení stále probíhá, viz mé stanovisko v této věci, které přednesu dne 6. května 2021, v němž se budu rovněž zabývat otázkou týkající se práva na soudní ochranu stanoveného zákonem jako součást záruk podle čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU).

39.

Předkládající soud již uvedl, že v nominačním řízení, v němž byl na místo soudce Nejvyššího soudu jmenován A. S., došlo ke zjevnému a úmyslnému porušení norem polského práva týkajících se jmenování soudců.

40.

Toto porušení spočívalo zejména ve jmenování A. S. do funkce soudce Nejvyššího soudu prezidentem Polské republiky navzdory předchozímu podání žaloby k Nejvyššímu správnímu soudu jinými účastníky nominačního řízení proti usnesení Národní rady soudnictví č. 331/2018 obsahujícímu návrh na jeho jmenování a navzdory neukončení řízení před Nejvyšším správním soudem před předáním jmenovací listiny tomuto soudci.

41.

Předkládající soud vysvětluje zaprvé, že podle článku 179 Ústavy jsou soudci v Polsku jmenováni prezidentem republiky na návrh Národní rady soudnictví na dobu neurčitou. Nutná je spolupráce – v chronologickém smyslu – těchto dvou ústavních státních orgánů, které se vzájemně doplňují. Návrh Národní rady soudnictví není stanoviskem, ale má konstitutivní význam, jelikož teprve po jeho podání k prezidentovi republiky vzniká jeho pravomoc jmenovat osobu, na niž se vztahuje návrh na jmenování, do funkce soudce.

42.

Zaslání návrhu na jmenování do funkce soudce Národní radou soudnictví prezidentovi republiky předchází nominační řízení, které je – v souladu s ústavními požadavky – upraveno v zákonech. Za účelem zajištění ochrany práv uchazečům, kteří se účastní nominačního řízení, včetně práva na přístup k veřejným funkcím za rovných podmínek (článek 60 Ústavy) a práva na přístup k soudu v každém jednotlivém případě (čl. 45 odst. 1 a čl. 77 odst. 2 Ústavy), je stanoven soudní přezkum toho, zda jsou usnesení Národní rady soudnictví ve věci podání návrhu prezidentovi republiky na jmenování do funkce soudce v souladu s právem (článek 44 zákona o Národní radě soudnictví). Ve vztahu k uchazečům o funkci soudce Nejvyššího soudu byl tento přezkum svěřen Nejvyššímu správnímu soudu, který bude muset zohlednit odpovědi Soudního dvora na předběžné otázky položené ve věci C‑824/18 ( 14 ) a rozhodnout o slučitelnosti těchto vnitrostátních ustanovení [čl. 44 odst. 1b a odst. 4 zákona o Národní radě soudnictví] s unijním právem a zajistit, aby bylo vnitrostátní právo vykládáno v souladu s unijním právem.

43.

Zadruhé za situace, kdy před předáním listiny o jmenování do funkce soudce Nejvyššího soudu byla proti usnesení obsahujícímu návrh na jmenování dané osoby podána žaloba k Nejvyššímu správnímu soudu, se právní existence tohoto usnesení stává závislou na rozhodnutí tohoto soudu. Vyhovění žalobě může mít za následek to, že daná osoba bude postrádat předpoklad pro jmenování do funkce soudce. Dokud tedy řízení před Nejvyšším správním soudem není ukončeno, prezident republiky nemůže uplatnit svou výsadu jmenovat do soudce, a to vzhledem k chybějícímu stabilnímu základu, o který se výkon této výsady opírá.

44.

V projednávané věci došlo k porušení polských zákonů týkajících se jmenování soudců v situaci, kdy byla zavedena další opatření, která měla zabránit účinnému právnímu přezkumu usnesení, kterými Národní rada soudnictví navrhuje jmenování do funkce soudce Nejvyššího soudu ( 15 ).

45.

V tomto ohledu předkládající soud zdůrazňuje, že kromě otázek posuzovaných v této věci existují další nesrovnalosti týkající se jmenování dotčeného v původním řízení, jako skutečnost, že členové Národní rady soudnictví, kteří jsou soudci, byli jmenováni Sejmem (Dolní komorou polského parlamentu), a nikoli představiteli soudcovského stavu, jako tomu bylo v minulosti. Navíc byli jmenováni z důvodu zkrácení délky mandátu předchozí Národní rady soudnictví, a to navzdory skutečnosti, že jeho délka je zaručena Ústavou. Těmito otázkami se zabýval rozsudek A. K. a další.

46.

Zaprvé, co se týče článku 47 Listiny jakožto samostatného ustanovení ve věci, z jeho prvního pododstavce vyplývá, že se osoba, která jej uplatňuje, dovolává práv nebo svobod zaručených unijním právem ( 16 ).

47.

Z informací obsažených v předkládacím rozhodnutí přitom nevyplývá, že by předmětem sporu v původním řízení bylo přiznání práva, které navrhovatel v původním řízení požívá na základě ustanovení unijního práva. Z uvedeného vyplývá, že článek 47 Listiny není v projednávané věci použitelný.

48.

Jak dále uvedl veřejný ochránce práv, ve vnitrostátním řízení, které vyústilo v předložení předběžné otázky, se jedná o zásah do profesní kariéry vnitrostátního soudce zastávajícího funkci u soudu, který tvoří součást polské soustavy obecných soudů. Tento soudce tedy může rozhodovat o otázkách uplatnění nebo výkladu unijního práva, je rovněž „soudem“ ve smyslu článku 267 SFEU a tvoří součást polského systému opravných prostředků „v oblastech, pokrytých právem Unie“ podle čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU. Toto ustanovení však ukládá dotyčnému členskému státu povinnost zajistit, aby takový soudce splňoval požadavky inherentní právu na účinnou soudní ochranu a zejména požadavku nezávislosti a nestrannosti. Z tohoto důvodu je W. Ż. chráněn před přeřazením, které by stejně jako propuštění mělo být podmíněno zárukami dostatečnými k vyloučení jakýchkoli legitimních pochybností jednotlivců stran neovlivnitelnosti dotyčných soudců ve vztahu k vnějším skutečnostem.

49.

Vzhledem k tomu, že se na W. Ż. vztahuje ochrana poskytovaná čl. 19 odst. 1 druhým pododstavcem SEU ve spojení s článkem 47 Listiny, má podle těchto ustanovení právo – vyplývající přímo z unijního práva ( 17 ) – na účinnou soudní ochranu, což znamená, že jeho opravný prostředek musí být projednán orgánem, který má postavení „soudu“ ve smyslu unijního práva, tj. orgánem, který je nezávislý, nestranný a zřízený na základě zákona ( 18 ). Jelikož Národní rada soudnictví není soudem, jediným soudním orgánem, který by v projednávané věci mohl splňovat výše uvedené požadavky, je Nejvyšší soud, jakožto jediná a poslední soudní instance zkoumající, zda zásah do profesního postavení W. Ż. neohrozil záruky, které mu svědčí podle uvedených ustanovení ve spojení s článkem 6 EÚLP, který vyžaduje řešení otázky, zda dotčený soudce (A. S.) tyto požadavky naplnil.

50.

Stěžejním bodem je to, zda probíhající soudní přezkum usnesení Národní rady soudnictví (přijatých v průběhu nominačního řízení Nejvyššího soudu) má (nebo by mělo mít) odkladný účinek.

51.

Komise má dle svého tvrzení za to, že podle článku 184 Ústavy vykonává Nejvyšší správní soud soudní přezkum v mezích stanovených zákonem, které, zdá se, vyplývají z čl. 44 odst. 1b a odst. 4 zákona o Národní radě soudnictví, podle něhož opravný prostředek proti usnesení Národní rady soudnictví nemá odkladný účinek ve vztahu k té části uvedeného usnesení, v níž je navrženo jmenování osoby do funkce soudce Nejvyššího soudu.

52.

Já se však domnívám, že posouzení Komise týkající se první části předběžné otázky je chybné, a to především kvůli obecnému kontextu současné situace v Polsku. Jak jsem uvedl ve svém stanovisku k věci A. B. a další a jak v mezidobí potvrdil Soudní dvůr ve svém rozsudku v této věci ( 19 ), žaloba, jako je žaloba, která byla podána k Nejvyššímu správnímu soudu na základě čl. 44 odst. 1a až odst. 4 zákona o Národní radě soudnictví, postrádá veškerou reálnou účinnost a poskytuje pouze zdání soudního opravného prostředku.

53.

Je tomu tak zejména vzhledem k ustanovení čl. 44 odst. 1b a odst. 4 zákona o Národní radě soudnictví, z něhož v podstatě vyplývá, že bez ohledu na to, zda je podání takové žaloby kandidátem, který nebyl Národní radou soudnictví navržen na jmenování, budou mít usnesení Národní rady soudnictví vždy konečnou povahu ve vztahu k rozhodnutí obsaženému v těchto usneseních, které se týká předložení návrhu kandidátů na jmenování, takže – jako tomu bylo v projednávané věci – uvedení kandidáti budou moci být jmenováni prezidentem republiky do příslušných funkcí, aniž budou muset vyčkat rozhodnutí o této žalobě. Za těchto podmínek je totiž zřejmé, že případné zrušení rozhodnutí, které je obsaženo v takovém usnesení, nenavrhnout na jmenování stěžovatele, k němuž by došlo na konci postupu jím zahájeného, nebude mít reálný dopad na jeho situaci ohledně funkce, o kterou usiluje a která již bude na základě tohoto usnesení obsazena.

54.

Jak vysvětluje Soudní dvůr v bodech 159 až 164 rozsudku A. B. a další, je třeba vzít v úvahu následující: i) dotčená vnitrostátní ustanovení podstatně změnila dosavadní stav platného vnitrostátního práva; ii) mají za následek zmaření účinnosti soudního přezkumu, který do té doby vyplýval z vnitrostátních právních předpisů; iii) tato ustanovení vedla k omezení do té doby existujícího rozsahu soudního přezkumu usnesení Národní rady soudnictví; iv) omezení zavedená v čl. 44 odst. 1a až 4 zákona o Národní radě soudnictví se týkají pouze opravných prostředků podaných proti usnesením Národní rady soudnictví týkajícím se navržení kandidátů do funkcí soudců Nejvyššího soudu; v) rovněž je třeba vzít v úvahu kontextuální prvky související se všemi ostatními reformami, které nedávno zasáhly Nejvyšší soud a Národní radu soudnictví (viz body 130 až 135 rozsudku A. B. a další); a vi) ustanovení čl. 44 odst. 1b a 4 zákona o Národní radě soudnictví byla zavedena zákonem ze dne 20. července 2018, kterým se mění zákon o organizaci obecných soudů a některé další zákony, a nabyla účinnosti dne 27. července 2018, tedy velmi krátce před tím, než se Národní rada soudnictví v novém složení měla vyslovit ke kandidaturám předloženým k obsazení velkého počtu soudcovských míst u Nejvyššího soudu, která byla prohlášena za uvolněná nebo nově vytvořená v důsledku nabytí účinnosti nového zákona o Nejvyšším soudu, a zejména ke kandidaturám navrhovatelům v původním řízení ve věci A. B. a další.

55.

Kromě toho v důsledku dalších legislativních změn ze dne 23. května 2019 byla zcela zrušena možnost podat žalobu proti usnesení Národní rady soudnictví v individuálních věcech, které se týkají jmenování do výkonu funkce soudce Nejvyššího soudu. Na tomto místě postačí poukázat na to, že z mého stanoviska a rozsudku A. B. a další vyplývá, že následné změny zákona o Národní radě soudnictví, které mají za následek zrušení účinného soudního přezkumu rozhodnutí Národní rady soudnictví, kterými jsou prezidentovi republiky navrhováni kandidáti na funkci soudce Nejvyššího soudu, mohou být v rozporu s unijním právem (viz analýza, na níž je založena odpověď na třetí předběžnou otázku položenou v uvedené věci, zejména bod 108 a násl. uvedeného rozsudku).

56.

Z výše uvedeného vyplývá, že – ačkoli je na předkládajícím soudu, aby provedl vlastní posouzení – zastávám názor, že snížení účinnosti dostupných prostředků soudní nápravy proti usnesením Národní rady soudnictví navrhujícím jmenování soudců Nejvyššího soudu porušují čl. 19 odst. 1 druhý pododstavec SEU.

57.

Vnitrostátní soud bude při svém posouzení muset zohlednit závěry vyplývající z tohoto stanoviska a z rozsudku A. B. a další a všechny další relevantní okolnosti, o kterých se případně dozví, a to případně s přihlédnutím ke specifickým důvodům nebo cílům, které před ním budou uvedeny k odůvodnění dotčených opatření. Kromě toho bude soud muset posoudit, zda taková vnitrostátní ustanovení, jako jsou ustanovení obsažená v čl. 44 odst. 1a až 4 zákona o Národní radě soudnictví, mohou vyvolat u jednotlivců legitimní pochybnosti o neovlivnitelnosti soudců jmenovaných na základě usnesení Národní rady soudnictví ve vztahu k vnějším skutečnostem, a zejména přímým nebo nepřímým vlivům polské zákonodárné a výkonné moci, a o jejich neutralitě ve vztahu ke střetávajícím se zájmům, a mohou tak vést k tomu, že se tito soudci nebudou jevit jako nezávislí nebo nestranní, což může narušit důvěru, kterou v demokratické společnosti a právním státě musí vzbuzovat justice u jednotlivců.

58.

V obecném kontextu současné situace v Polsku čl. 19 odst. 1 druhý pododstavec SEU skutečně vyžaduje, aby rozhodnutí přijatá v rámci postupu pro jmenování soudců Nejvyššího soudu podléhala soudnímu přezkumu s odkladným účinkem.

59.

Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 27. května 2008 (věc SK 57/06) totiž rozhodl, že omezení přístupu k soudnímu přezkumu usnesení Národní rady soudnictví, kterými prezidentovi republiky tato rada nenavrhla určité kandidatury na pozici soudce, bylo protiústavní.

60.

Jak správně konstatoval veřejný ochránce práv, podle čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU a článku 47 Listiny nesmí proces jmenování vyvolat u jednotlivců legitimní pochybnosti stran neovlivnitelnosti dotyčných soudců ve vztahu k vnějším skutečnostem, jakmile jsou zúčastněné strany jmenovány do funkce soudců. Vzhledem ke klíčové úloze Národní rady soudnictví v procesu jmenování soudců a vzhledem k neexistenci právního přezkumu rozhodnutí prezidenta republiky o jmenování soudce je proto nezbytné, aby justiční kandidáti měli k dispozici účinný právní přezkum. Tak je tomu zejména v případě, kdy stát, jako v projednávané věci, svým jednáním zasahuje do procesu jmenování soudců způsobem, který by mohl ohrozit budoucí nezávislost těchto soudců. Požadovaný právní přezkum by měl: a) proběhnout ještě před jmenováním, protože soudce je a posteriori chráněn zásadou neodvolatelnosti; b) pokrývat přinejmenším překročení nebo zneužití pravomoci, nesprávné právní posouzení nebo zjevné nesprávné posouzení; a c) umožňovat objasnění všech aspektů nominačního řízení, včetně objasnění případných požadavků unijního práva tím, že Soudnímu dvoru budou položeny otázky týkající se mimo jiné požadavků vyplývajících ze zásady účinné soudní ochrany ( 20 ).

61.

Jak uvedl předkládající soud v předkládacím rozhodnutí, došlo k dvojímu porušení článku 179 Ústavy. Zaprvé prezident republiky jmenoval A. S. za situace, kdy usnesení Národní rady soudnictví č. 331/2018 obsahující návrh na jeho jmenování nemělo trvalou právní existenci (bod 24 a násl. předkládacího rozhodnutí). Podle názoru předkládajícího soudu byla navíc porušena zásada dělby a rovnováhy mocí spolu se zásadou legality. Vzhledem k ústavnímu postavení Nejvyššího správního soudu jakožto orgánu soudní moci, k pravomoci, která je mu v souladu se zákonem svěřena v oblasti kontroly, v daném případě kontroly souladu usnesení Národní rady soudnictví s právem, jakož i vzhledem k nutnosti respektování budoucího výsledku řízení před tímto soudem nemohl prezident republiky uplatnit výsadu jmenování do funkce soudce Nejvyššího soudu před ukončením řízení před tímto soudem.

62.

Jak vyplývá z předkládacího rozhodnutí, a jak rovněž potvrdila i tři smíšená Kolegia Nejvyššího soudu v usnesení ze dne 23. ledna 2020 ( 21 ) (bod 35, strana 45), usnesení Národní rady soudnictví nebyla pravomocná, jelikož probíhala řízení o žalobě, která mohla vyústit v jejich zrušení. Taková usnesení neposkytovala žádný podklad pro návrh na jmenování dotčených osob na uvolněná soudcovská místa prezidentem republiky. Vzhledem k tomu, že proti usnesením bylo možné podat žalobu, uvolněná soudcovská místa nebyla obsazena v souladu se zákonem.

63.

V důsledku toho akt jmenování do funkce soudce Nejvyššího soudu přijatý prezidentem republiky před tím, než Nejvyšší správní soud s konečnou platností rozhodl o žalobě podané proti usnesení Národní rady soudnictví č. 331/2018, představuje zjevné porušení vnitrostátních pravidel upravujících postup jmenování soudců Nejvyššího soudu, pokud jsou tato pravidla vykládána v souladu s použitelným unijním právem (zejména s čl. 19 odst. 1 druhým pododstavcem SEU).

64.

Posouzení tohoto bodu na základě všech příslušných informací bude v konečném důsledku na předkládajícím soudu, avšak pochybení, ke které došlo během jmenování dotčeného soudce Kolegia pro mimořádnou kontrolu a věci veřejné ( 22 ) (soudce A. S.), podle mého názoru vyplývá a fortiori ze skutečnosti, že byl jmenován k Nejvyššímu soudu a k tomuto Kolegiu navzdory rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, kterým bylo nařízeno odložení vykonatelnosti usnesení Národní rady soudnictví č. 331/2018.

65.

Souhlasím tedy s předkládajícím soudem, jakož i s W. Ż., veřejným ochráncem práv a Komisí, že úmyslné a záměrné nerespektování soudního rozhodnutí výkonnou mocí, konkrétně rozhodnutí Nejvyššího správního soudu nařizujícího předběžná opatření (tj. usnesení ze dne 27. září 2018) – zjevně s cílem zajistit vliv vlády na jmenování soudců – svědčí o nerespektování zásady právního státu a ze strany výkonné moci samo o sobě představuje porušení „základních pravidel, která jsou nedílnou součástí vytvoření a fungování tohoto soudního systému“ ve smyslu bodu 75 rozsudku ze dne 26. března 2020, Přezkum Simpson a HG v. Rada a Komise (C‑542/18 RX-II a C‑543/18 RX-II, EU:C:2020:232) (dále jen „rozsudek Simpson a HG“).

66.

Cílem předmětných předběžných opatření je zachovat plný účinek rozhodnutí Nejvyššího správního soudu v situaci, kdy tento soud vyhoví žalobě směřující proti usnesení Národní rady soudnictví č. 331/2018 a na žádost žalobců jej zruší.

67.

Je zřejmé, že usnesení o předběžných opatřeních bylo právně závazným pravomocným rozhodnutím.

68.

Z toho vyplývá, že bude na předkládajícím soudu, aby s odkazem na bod 75 rozsudku Simpson a HG posoudil, zda jmenování dotčeného soudce do Kolegia pro mimořádnou kontrolu a věci veřejné (soudce A. S.) představuje pochybení, kvůli kterému vzniká skutečné riziko, že jiná odvětví moci, zejména výkonná moc, vykonávají neodůvodněnou diskreční pravomoc, čímž je celistvost výsledku, ke kterému jmenování vede, ohrožena, a je tak vyvolávána legitimní pochybnost jednotlivců, pokud jde o nezávislost a nestrannost dotyčného soudce.

69.

Požadavek, aby byl soud zřízen na základě zákona, má za cíl zajistit, aby uspořádání soudního systému bylo založeno na pravidlech přijatých zákonodárnou mocí, a tedy nezávislé na volném uvážení moci výkonné a na samotných justičních orgánech.

70.

Právo na účinnou soudní ochranu podle čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU a článku 47 Listiny zahrnuje právo na soud zřízený na základě zákona, přičemž oblast působnosti těchto ustanovení a tohoto pojmu musí být stanovena s ohledem na judikaturu ESLP týkající se čl. 6 odst. 1 a článku 13 EÚLP.

71.

Z judikatury Soudního dvora vyplývá, že „[tyto] záruky nezávislosti a nestrannosti vyžadují existenci pravidel, zejména pokud jde o složení orgánu, jmenování, funkční období, jakož i důvody pro zdržení se hlasování, vyloučení pro podjatost a odvolání jeho členů, která umožní rozptýlit jakékoli legitimní pochybnosti jednotlivců, pokud jde o neovlivnitelnost uvedeného orgánu ve vztahu k vnějším skutečnostem a jeho neutralitu ve vztahu k zájmům střetávajícím se ve věci“ ( 23 ).

72.

Soudní dvůr rovněž vysvětlil, že „[z] vysvětlení k článku 47 Listiny, ke kterým je nutno podle čl. 6 odst. 1 třetího pododstavce SEU a čl. 52 odst. 7 Listiny při jejím výkladu přihlížet, […] vyplývá, že čl. 47 první a druhý pododstavec odpovídá čl. 6 odst. 1 a článku 13 [EÚLP]“ ( 24 ).

73.

Článek 52 odst. 3 Listiny stanoví, že pokud Listina obsahuje práva odpovídající právům zaručeným EÚLP, jsou smysl a rozsah těchto práv stejné jako ty, které jim přikládá uvedená úmluva.

74.

V souladu s čl. 6 odst. 1 EÚLP „musí být soud vždy ‚zřízen zákonem‘ “ ( 25 ).

75.

Jak zdůraznil ESLP, „pojem ‚zákon‘ ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy zahrnuje nejen právní předpisy upravující zřízení a pravomoc soudních orgánů, ale také jakékoli jiné ustanovení vnitrostátního práva, jehož porušení by mělo za následek protiprávnost účasti soudce či soudců na projednávání věci […] Taková ustanovení zahrnují zejména ustanovení týkající se nezávislosti členů soudu, délky jejich funkčního období a jejich nestrannosti […] Jinými slovy, slovní spojení ‚zřízený zákonem‘ nezahrnuje pouze právní základ samotné existence ‚soudu‘, ale také dodržování konkrétních pravidel tímto soudem“ ( 26 ).

76.

Pojem „zřízení“ proto již ze samotné své podstaty zahrnuje postup jmenování soudců v dotčeném soudním systému, který musí být v souladu se zásadou nadřazenosti práva prováděn v přísném souladu s použitelnými pravidly vnitrostátního práva.

77.

V rozsudku ve věci Ástráðsson v. Island velký senát ESLP, který do značné míry potvrdil rozhodnutí senátu ze dne 12. března 2019, rozhodl, že vzhledem k možným důsledkům zjištění porušení a důležitým zájmům, o které jde, by právo na „soud zřízený zákonem“ nemělo být chápáno příliš široce tak, že jakékoli pochybení v procesu jmenování soudců by mohlo toto právo ohrozit. ESLP tak formuloval třístupňový test, který měl určit, zda nesrovnalosti v soudním řízení o jmenování byly tak závažné, že vedly k porušení práva na přístup k soudu stanoveného zákonem: krok 1, zda došlo ke zjevnému porušení vnitrostátního práva (§ 244 a 245 uvedeného rozsudku); krok 2, zda se porušení vnitrostátního práva týkalo jakéhokoli zásadního pravidla postupu jmenování soudem (§§ 246 a 247); a krok 3, zda byla údajná porušení práva na „soud stanovený zákonem“ účinně přezkoumána a napravena vnitrostátními soudy (§ 248 až 252).

78.

Výše uvedené zásady se uplatní nejen v případě porušení ustanovení konkrétně upravujících nominační řízení stricto sensu, ale, jak se ukázalo v projednávané věci, je nutné je uplatnit rovněž v případě nerespektování soudního přezkumu zahájeného v souvislosti s předchozími akty jmenování, které mají ve vztahu k tomuto jmenování konstitutivní charakter (například usnesení Národní rady soudnictví č. 331/2018 v projednávané věci).

79.

Jak zdůraznila Komise, ve vztahu k pravidlům jmenování soudců není překvapující, že jak ESLP (v rozsudku ze dne 1. prosince 2020 Ástráðsson v. Island, bod 247 ( 27 )), tak Soudní dvůr (v rozsudku Simpson a HG, bod 75 ( 28 )) kladou přímou souvislost mezi požadavek, aby byl soud zřízen zákonem, a zásadu nezávislosti soudců v tom smyslu, že je třeba zkoumat zda v důsledku pochybení, k němuž došlo při jmenování soudců „vzniklo skutečné riziko, že jiná odvětví moci, zejména moc výkonná, vykonávají neodůvodněnou diskreční pravomoc, čímž je celistvost výsledku, ke kterému jmenování vede, ohrožena, a je tak vyvolávána legitimní pochybnost jednotlivců, pokud jde o nezávislost a nestrannost dotyčného soudce nebo soudců“(Simpson a HG, bod 75).

80.

Z výše uvedené judikatury vyplývá, že požadavek na zřízení soudu zákonem a požadavky nezávislosti a nestrannosti soudů a soudců spolu úzce souvisí.

81.

Ačkoli úroveň vyžadovaná Soudním dvorem v rozsudku Simpson a HG (body 75 a 79) se podobá úrovni stanovené v rozsudku A. K. a další ( 29 ), rozdíl mezi těmito rozsudky spočívá v tom, že rozsudek Simpson a HG upravuje kritéria použitá k posouzení porušení pravidel pro organizaci soudnictví, konkrétně jmenování soudců: uvedený rozsudek se tedy týká porušení pravidel, zatímco rozsudek A. K. a další stanoví kritéria pro posouzení, zda právní rámec týkající se organizace soudnictví sám o sobě poskytuje nezbytné záruky pro zajištění nezávislosti a nestrannosti soudců.

82.

Vzhledem k tomu, že v projednávané věci jde o posouzení možného pochybení v nominačním řízení týkajícím se soudce (soudce A. S. v Kolegiu pro mimořádnou kontrolu a věci veřejné), je rozsudek Simpson a HG přímo relevantní.

83.

Aby bylo možno určit, zda takové pochybení představuje porušení povinnosti, podle níž musí být soud zřízen zákonem ve smyslu článku 19 SEU, je dle bodu 75 rozsudku Simpson a HG nezbytné posoudit, zda je uvedené pochybení „takové povahy a závažnosti, že v důsledku tohoto pochybení vzniklo skutečné riziko, že jiná odvětví moci, zejména moc výkonná, vykonávají neodůvodněnou diskreční pravomoc, čímž je celistvost výsledku, ke kterému jmenování vede, ohrožena, a je tak vyvolávána legitimní pochybnost jednotlivců, pokud jde o nezávislost a nestrannost dotyčného soudce nebo soudců, čemuž tak je, když se jedná o základní pravidla, která jsou nedílnou součástí vytvoření a fungování tohoto soudního systému“ (kurzivou zvýraznil autor stanoviska).

84.

Pokud jde o požadavek, aby soud byl „zřízen zákonem“, jak zdůraznil veřejný ochránce práv, je přísné dodržování pravidel pro jmenování, protože to jmenovanému soudci dodává pocit, že svou funkci získal čistě na základě své kvalifikace a objektivních kritériích a po důvěryhodném řízení, což brání vzniku vztahu závislosti mezi soudcem a orgány zapojenými do tohoto jmenování. Předkládající soud v projednávané věci přesvědčivým způsobem na jedné straně prokázal, že účinný právní přezkum procesu jmenování soudce představuje požadavek vyplývající z ústavních zásad týkajících se nezávislosti soudnictví a subjektivních práv na přístup k veřejné funkci a soudu, a na druhé straně, že ke jmenování dotčeného soudce došlo v rozporu s tímto účinným právním přezkumem a soudním rozhodnutím, kterým byla odložena vykonatelnost usnesení Národní rady soudnictví č. 331/2018.

85.

Z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že členové Kolegia pro mimořádnou kontrolu a věci veřejné Nejvyššího soudu pověření ve věci I NO 47/18 byli do této funkce jmenováni, ačkoli prezident republiky věděl o usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 27 září 2018. Mám tedy za to, že předkládající soud bude moci dojít k závěru, že akt jmenování byl přijat úmyslně v rozporu s tímto usnesením.

86.

Navíc se domnívám, že akt, kterým prezident republiky jmenoval kandidáty uvedené v usnesení Národní rady soudnictví č. 331/2018 do funkcí soudců Nejvyššího soudu, nepochybně představuje výkon tohoto usnesení Národní rady soudnictví – navzdory skutečnosti, že dosud nebylo vykonatelné – který představuje zjevné porušení usnesení Nejvyššího správního soudu o odložení vykonatelnosti uvedeného usnesení do doby, než bude rozhodnuto o žalobě projednávané před tímto soudem.

87.

Zjevná a úmyslná povaha porušení usnesení Nejvyššího správního soudu o odložení vykonatelnosti usnesení Národní rady soudnictví č. 331/2018, kterého se dopustil tak důležitý státní orgán, jako je prezident republiky, zmocněný k vydání aktu jmenování do funkce soudce Nejvyššího soudu, svědčí o závažném porušení pravidel vnitrostátního práva upravujících nominační řízení soudců.

88.

Pokud jde o kritérium závažnosti, domnívám se, že vzhledem k obecnému kontextu diskutabilních soudních reforem v Polsku je závažnost porušení v projednávané věci větší než dotčené pochybení ve věci Ástráðsson v. Island.

89.

V každém případě samotná skutečnost, že prezident republiky nebral zřetel na pravomocné rozhodnutí Nejvyššího správního soudu – tj. správního soudu posledního stupně – kterým byla nařízena předběžná opatření a odložena vykonatelnost usnesení Národní rady soudnictví č. 331/2018 do doby, než tento soud rozhodne o žalobě projednávané v původním řízení, naznačuje závažnost porušení, k němuž došlo.

90.

Soudní dvůr již objasnil, že respektování předběžných opatření nařízených vnitrostátními soudy příslušnými vnitrostátními orgány členského státu „je neoddělitelně spjato s hodnotou právního státu, která je zakotvena v článku 2 SEU a na které je Unie založena“ ( 30 ).

91.

Aby bylo možné poskytnout předkládajícímu soudu prvky výkladu unijního práva, které by mohly být pro tento soud užitečné při posuzování účinků toho či onoho ustanovení uvedeného práva ( 31 ), je rovněž třeba zkoumat dopady zjištění, že A. S., zasedající jako samosoudce, nemůže představovat soud zřízený zákonem.

92.

Článek 19 odst. 1 druhý pododstavec SEU ukládá všem členským státům, aby stanovily prostředky nezbytné k zajištění účinné soudní ochrany, ve smyslu zejména článku 47 Listiny, v oblastech pokrytých právem Unie (rozsudek A. K. a další, bod 168, a citovaná judikatura), takže k posledně uvedenému ustanovení je nutno pro účely výkladu čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU přihlížet ( 32 ).

93.

Jak jsem uvedl ve svém stanovisku ve věci A. B. a další, body 94 a 95, Soudní dvůr již implicitně uznal přímý účinek čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU. Nyní to výslovně potvrzuje také rozsudek v této věci (bod 146): „čl. 19 odst. 1 druhý pododstavec SEU ukládá členským státům povinnost dosáhnout jasného a přesného výsledku, která není vázána na žádnou podmínku ohledně nezávislosti, kterou se musí vyznačovat soudy, které mají vykládat a uplatňovat unijní právo“.

94.

Článku 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU se tak mohou dovolávat jednotlivci nebo vnitrostátní soudci za účelem ověření, zda soud, který vydal rozhodnutí, splňuje požadavky nezávislého a nestranného soudu předem zřízeného na základě zákona.

95.

Jak zdůraznil Soudní dvůr v rozsudku Simpson a HG, bod 57, „záruky přístupu k nezávislému, nestrannému a předem zákonem zřízenému soudu, a zejména záruky, které vymezují tento pojem, jakož i složení soudu, jsou samotným základem práva na spravedlivý proces. To znamená, že každý soudní orgán má povinnost zkoumat, zda je z hlediska svého složení takovým soudním orgánem, jestliže o této skutečnosti vyvstane pochybnost. Toto ověření je nezbytné pro důvěru, kterou musí soudy v demokratické společnosti vzbuzovat u jednotlivců. Tento přezkum představuje v tomto smyslu podstatnou náležitost, jejíž dodržování náleží do veřejného pořádku a je ji třeba ověřit z úřední povinnosti“.

96.

Nejsou-li uvedené požadavky splněny, lze se takové neslučitelnosti v zásadě dovolat jakožto důvodu pro zrušení soudního rozhodnutí kvůli nezákonnému složení soudu.

97.

Takové zjištění musí být učiněno ve stanovených lhůtách a musí zohledňovat zásadu právní jistoty.

98.

Jak zdůraznila Komise, v kontextu projednávané věci to znamená, že pokud A. S., rozhodující jako samosoudce, vydal dotyčné usnesení o nepřípustnosti, proti kterému nelze podat žalobu, pak – za předpokladu, že tento samosoudce nesplňuje požadavky soudu předem zřízeného na základě zákona – musí být právní účinnost tohoto usnesení omezena.

99.

V důsledku toho by předkládající soud mohl toto usnesení zrušit (nebo od něho odhlédnout) a rozhodnout o návrhu na vyloučení soudců Kolegia pro mimořádnou kontrolu a věci veřejné podaném W. Ż., takže by žaloba posledně jmenovaného mohla být přezkoumána soudem, který skutečně splňuje požadavky čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU (tj. předkládajícím soudem).

100.

Mám za to, že porušení, k nimž došlo v projednávané věci v průběhu procesu jmenování soudce, a riziko, že se W. Ż. nedostane účinné soudní ochrany, představují okolnosti, které navzdory zásadě právní jistoty odůvodňují omezení závazné povahy usnesení ze dne 8. března 2019.

101.

Dále je nutno se zabývat zásadou neodvolatelnosti soudců a otázkou, zda by nesplnění požadavků na nezávislost a nestrannost soudu předem zřízeného na základě zákona ve smyslu čl. 19 odst. 1 druhého pododstavce SEU mělo v projednávané věci dopad i na samotný akt jmenování (A. S. do funkce soudce Nejvyššího soudu).

102.

Cílem požadavků vyplývajících z uvedeného ustanovení, vykládaného s ohledem na článek 47 Listiny, je ochrana základního práva osoby na účinnou soudní ochranu v případě použití unijního práva v její věci.

103.

Cíl těchto požadavků tedy tkví v zajištění účinné soudní ochrany navrhovatele při výkonu funkce soudce, přičemž taková ochrana může být v případě potřeby zajištěna zrušením rozhodnutí vydaného soudcem, rozhodujícím jako samosoudce (nebo odhlédnutím od tohoto rozhodnutí), který nesplňuje požadavky druhého pododstavce čl. 19 odst. 1 SEU.

104.

Mám za to (stejně jako Komise a veřejný ochránce práv), že pokud je ochrana zajištěna prostřednictvím uvedeného zrušení (nebo odhlédnutí od) napadeného usnesení, které vyplývá z přednosti unijního práva, není nutné, aby unijní právo zasahovalo do oblasti jmenování soudců, ani do právního vztahu mezi soudcem a členským státem, který jej jmenoval.

105.

Jinými slovy, případné porušení požadavku, aby byl soud předem zřízený na základě zákona, ve věci v původním řízení neznamená, že akt jmenování soudce A. S. – soudce, který vydal usnesení o nepřípustnosti – je neplatný sám o sobě

106.

Ze shora uvedených důvodů navrhuji Soudnímu dvoru, aby na předběžnou otázku položenou Sądem Najwyższym (Nejvyšší soud, Polsko) odpověděl následovně:

„Právo na soud zřízený na základě zákona, stanovené v čl. 19 odst. 1 druhém pododstavci SEU, musí být ve světle článku 47 Listiny základních práv Evropské unie vykládáno v tom smyslu, že takový soud, jako je soud, v němž jako samosoudce zasedá člen Kolegia pro mimořádnou kontrolu a věci veřejné Nejvyššího soudu (Polsko), nesplňuje požadavky na soud zřízený na základě zákona v situaci, kdy byl dotyčný soudce jmenován do této funkce za zjevného porušení právních norem členského státu, které se týkají jmenování soudců Nejvyššího soudu, což je záležitost, o níž musí rozhodnout předkládající soud. V této souvislosti musí předkládající soud posoudit zjevnou a úmyslnou povahu tohoto porušení, jakož i jeho závažnost, a musí zohlednit skutečnost, že k výše uvedenému jmenování došlo: i) přesto, že byla předtím podána žaloba k příslušnému vnitrostátnímu soudu proti usnesení Národní rady soudnictví, které obsahovalo návrh na jmenování uvedené osoby do funkce soudce, přičemž o této žalobě v rozhodné době stále nebylo rozhodnuto; a/nebo ii) přesto, že byla odložena vykonatelnost tohoto usnesení v souladu s vnitrostátním právem a že řízení před příslušným vnitrostátním soudem nebylo před předáním jmenovací listiny ještě ukončeno.“