–

za MP A. Mackenziem a T. Tridimasem, barristers, A. Gananathanem, solicitor, a R. Husainenem, QC,

–

za vládu Spojeného království S. Brandonem, jako zmocněncem, ve spolupráci s B. Laskem, barrister,

–

za Evropskou komisi M. Condou-Durande a M. Wilderspinem, jako zmocněnci,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 2 písm. e) a čl. 15 písm. b) směrnice Rady 2004/83/ES ze dne 29. dubna 2004 o minimálních normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli žádat o postavení uprchlíka nebo osoby, která z jiných důvodů potřebuje mezinárodní ochranu, a o obsahu poskytované ochrany (Úř. věst. 2004, L 304, s. 12; Zvl. vyd. 19/07, s. 96).

2

Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi MP a Secretary of State for the Home Department (ministr vnitra, Spojené království) ve věci zamítnutí žádosti dotyčného o azyl.

3

Článek 3 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, podepsané v Římě dne 4. listopadu 1950 (dále jen „EÚLP“), uvádí:

„Nikdo nesmí být mučen ani podroben nelidskému či ponižujícímu zacházení anebo trestu.“

4

Podle šestého bodu jejího odůvodnění má Úmluva proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání, přijatá v New Yorku dne 10. prosince 1984 (dále jen „úmluva proti mučení), „zvýšit účinnost boje proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícími zacházení nebo trestání na celém světě“.

5

Článek 2 odst. 1 a 2 této úmluvy stanoví:

„1.   Každý stát, který je smluvní stranou této Úmluvy, přijme účinná zákonodárná, správní, soudní či jiná opatření pro zabránění mučení na celém území, jež je pod jeho jurisdikcí.

2.   Žádné výjimečné okolnosti, ať jsou jakéhokoli druhu, buď válečný stav nebo hrozba války, vnitropolitická nestabilita nebo jakákoli jiná mimořádná situace, nemohou sloužit k ospravedlnění mučení.“

6

Článek 3 uvedené úmluvy stanoví:

„1.   Žádný stát, který je smluvní stranou této Úmluvy, nevypoví, nevrátí či nevydá osobu jinému státu, jsou-li vážné důvody se domnívat, že by jí v něm hrozilo nebezpečí mučení.

2.   Pro účely stanovení toho, zda existují takovéto důvody, vezmou příslušné orgány v úvahu veškeré související okolnosti, včetně, v odůvodněných případech, existence trvalého hrubého, zřejmého nebo masového porušování lidských práv v daném státě.“

7

Článek 14 odst. 1 téže úmluvy stanoví:

„Každý stát, který je smluvní stranou této Úmluvy, zajistí ve svém právním řádu, aby oběť mučení měla právo na nápravu a na spravedlivé a přiměřené odškodnění, včetně prostředků nutných pro co nejúplnější zdravotní rehabilitaci. V případě smrti oběti, k níž došlo v důsledku mučení, mají právo na odškodnění osoby, jež byly na ni odkázány výživou.“

8

Body 6 a 25 odůvodnění směrnice 2004/83 uvádí:

[…]

9

Článek 2 této směrnice stanoví:

„Pro účely této směrnice se rozumí:

[…]

[…]“

10

Článek 4 odst. 4 uvedené směrnice zní:

„Skutečnost, že žadatel již byl pronásledován nebo utrpěl vážnou újmu nebo byl vystaven přímým hrozbám pronásledování nebo způsobení vážné újmy, je závažným ukazatelem odůvodněnosti obav žadatele z pronásledování nebo reálného nebezpečí utrpění vážné újmy, neexistují-li závažné důvody domnívat se, že pronásledování nebo způsobení újmy se již nebude opakovat.“

11

Článek 6 téže směrnice uvádí:

„Mezi původce pronásledování nebo vážné újmy patří

12

Článek 15 směrnice 2004/83 stanoví:

„Vážnou újmou se rozumí

13

Článek 16 této směrnice zní:

„1.   Státní příslušník třetí země nebo osoba bez státní příslušnosti přestává být osobou, která má nárok na podpůrnou ochranu, jestliže okolnosti, které vedly k přiznání postavení podpůrné ochrany, přestanou existovat nebo se změní do té míry, že ochrany již není třeba.

2.   Při uplatňování odstavce 1 přihlížejí členské státy k tomu, zda je změna okolností natolik významná a dlouhodobá, že osoba, která má nárok na podpůrnou ochranu, již není vystavena skutečnému nebezpečí vážné újmy.“

14

Článek 18 uvedené směrnice stanoví:

„Členské státy přiznají status podpůrné ochrany státnímu příslušníku třetí země nebo osobě bez státní příslušnosti splňujícím podmínky pro získání podpůrné ochrany podle kapitol II a V.“

15

Článek 5 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/115/ES ze dne 16. prosince 2008 o společných normách a postupech v členských státech při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí (Úř. věst. 2008, L 348, s. 98), zní:

„Při provádění této směrnice členské státy náležitě zohlední

a dodržují zásadu nenavracení.“

16

MP je srílanským státním příslušníkem, který přicestoval na území Spojeného království v lednu 2005 a získal zde povolení k pobytu jako student až do 30. září 2008.

17

Dne 5. ledna 2009 podal MP žádost o azyl v podstatě z důvodu, že byl srílanskými bezpečnostními složkami zadržován a mučen z důvodu své příslušnosti k organizaci „Tygři osvobození tamilského Ílamu“ a že v případě návratu na Srí Lanku by z téhož důvodu čelil hrozbě dalšího špatného zacházení.

18

Rozhodnutím ze dne 23. února 2009 byla tato žádost příslušným vnitrostátním orgánem zamítnuta, neboť tento orgán neuznal, že by srílanské orgány stále projevovaly o MP jakýkoli zájem nebo že by dotyčný v případě návratu do své země čelil hrozbě dalšího špatného zacházení.

19

MP podal proti tomuto rozhodnutí odvolání k Upper Tribunal (Immigration and Asylum Chamber) [vrchní soud (senát pro imigrační a azylové otázky), Spojené království]. Tento soud disponoval lékařskými důkazy, že navrhovatel vykazoval následky mučení a trpěl těžkou posttraumatickou stresovou poruchou a těžkými depresemi, vykazoval vysoký stupeň sebevražedných sklonů a projevoval vážný úmysl se zabít v případě návratu na Srí Lanku.

20

Upper Tribunal (Immigration and Asylum Chamber) [vrchní soud (senát pro imigrační a azylové otázky)] sice potvrdil, že navrhovatel v původním řízení měl z návratu na Srí Lanku skutečné obavy a že jen obtížně důvěřoval úředním osobám nebo s nimi jednal, a to i ve Spojeném království, z důvodu dřívějšího mučení, nicméně odvolání MP zamítl v rozsahu, v němž se opíralo o Úmluvu o právním postavení uprchlíků, podepsanou v Ženevě dne 28. července 1951 [Recueil des traités des Nations unies, sv. 189, s. 150, č. 2545 (1954)], a o směrnici 2004/83. Tento soud totiž neuznal, že by srílanské orgány stále projevovaly o MP zájem.

21

Uvedený soud naproti tomu vyhověl odvolání MP v rozsahu, v němž se opíralo o článek 3 EÚLP. Tento soud v podstatě uvedl, že kdyby měl být MP navrácen na Srí Lanku, byl by svěřen do zdravotní péče této země, kterou na celém území Srí Lanky poskytuje pouze 25 psychiatrů, a ačkoli existují zařízení pro duševně nemocné, z metodických pokynů United Kingdom Border Agency (Agentura pro vnější hranice Spojeného království) vyplývá, že finanční prostředky, které jsou vydávány na duševní zdraví, se ve skutečnosti dostanou pouze do velkých institucí v hlavních městech, jež nejsou dostupné a neposkytují odpovídající péči duševně nemocným lidem. Za těchto podmínek měl uvedený soud za to, že i když by MP mohl být v zásadě navrácen na Srí Lanku, aniž by mu toto navrácení jako takové způsobilo jakoukoli újmu, po svém návratu na Srí Lanku by byl v rukách srílanského lékařství pro duševně nemocné, takže vzhledem k závažnosti jeho duševního onemocnění a s ohledem na nedostupnost péče odpovídající tomuto onemocnění by takové navrácení bylo neslučitelné s článkem 3 EÚLP.

22

Rozhodnutí Upper Tribunal (Immigration and Asylum Chamber) [vrchní soud (senát pro imigrační a azylové otázky)] bylo potvrzeno rozsudkem Court of Appeal (England & Wales) (Civil Division) [Odvolací soud (Anglie a Wales) (občanskoprávní oddělení), Spojené království]. Posledně zmíněný soud měl za to, že cílem směrnice 2004/83 není zahrnout případy spadající pod článek 3 EÚLP, v nichž se riziko týká zdraví nebo souvisí se sebevraždou, a nikoli s pronásledováním.

23

Proti tomuto rozsudku podal MP opravný prostředek k předkládajícímu soudu. Tento soud poukazuje na to, že účelem tohoto opravného prostředku je zjistit, zda může být MP přiznán status podpůrné ochrany ve smyslu článků 2 a 15 směrnice 2004/83.

24

MP tvrdí, že Upper Tribunal (Immigration and Asylum Chamber) [vrchní soud (senát pro imigrační a azylové otázky)] a Court of Appeal (England & Wales) (Civil Division) [Odvolací soud (Anglie a Wales) (občanskoprávní oddělení] přijaly příliš úzký výklad oblasti působnosti směrnice 2004/83. Vzhledem k tomu, že nelze mít za to, že k duševnímu onemocnění dotyčného došlo přirozeně, neboť je důsledkem mučení ze strany srílanských orgánů, je MP názoru, že mu měl být přiznán status podpůrné ochrany, vzhledem ke špatnému zacházení, kterého se vůči němu v minulosti dopustily tyto orgány, a k nedostatečné zdravotnické infrastruktuře pro léčbu následků tohoto špatného zacházení. Naproti tomu není podle něj relevantní, že již neexistuje hrozba opakovaného špatného zacházení, které zapříčinilo současný zdravotní stav dotyčného.

25

Předkládající soud má za to, že tato otázka dosud nebyla konkrétně vyřešena ani Soudním dvorem, zejména v rozsudku ze dne 18. prosince 2014, M’Bodj (C‑542/13, EU:C:2014:2452), ani Evropským soudem pro lidská práva.

26

Za těchto podmínek se Supreme Court of the United Kingdom (Nejvyšší soud Spojeného království) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:

„Zahrnuje definice obsažená v čl. 2 písm. e), ve spojení s čl. 15 písm. b) směrnice Rady 2004/83, reálnou hrozbu vážné újmy na fyzickém nebo psychickém zdraví žadatele v případě navrácení do země původu, je-li tato hrozba důsledkem předchozího mučení nebo nelidského či ponižujícího zacházení vůči žadateli, za které je odpovědná země původu?“

27

Podle článku 18 směrnice 2004/83 přiznají členské státy status podpůrné ochrany státnímu příslušníkovi třetí země splňujícímu podmínky pro získání této ochrany.

28

V tomto ohledu je třeba připomenout, že podle čl. 2 písm. e) této směrnice má státní příslušník třetí země nárok na podpůrnou ochranu pouze tehdy, když existují závažné důvody se domnívat, že pokud by se vrátil do země svého původu, byl by vystaven reálné hrozbě, že utrpí některou ze tří druhů vážné újmy definovaných v článku 15 uvedené směrnice (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 18. prosince 2014, M’Bodj, C‑542/13, EU:C:2014:2452, bod 30 a citovaná judikatura).

29

Mezi vážnými újmami definovanými v článku 15 směrnice 2004/83 je v písmenu b) tohoto článku uvedeno mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trest vůči žadateli v zemi původu.

30

V této souvislosti je zaprvé třeba podotknout, že okolnost, že dotyčná osoba byla v minulosti obětí mučení ze strany orgánů země původu, není sama o sobě důvodem, aby byl této osobě přiznán nárok na podpůrnou ochranu v okamžiku, kdy již neexistuje reálná hrozba, že v případě navrácení do této země znovu dojde k mučení.

31

Podle čl. 2 písm. e) směrnice 2004/83 je totiž cílem režimu podpůrné ochrany chránit jednotlivce před reálnou hrozbou vážné újmy v případě navrácení do země původu, což znamená, že existují závažné důvody se domnívat, že pokud by dotyčná osoba byla navrácena do země svého původu, byla by vystavena takovéto hrozbě.

32

Tento výklad je potvrzen obecnou systematikou směrnice 2004/83.

33

Podle čl. 4 odst. 4 směrnice 2004/83 je totiž existence dřívější vážné újmy sice závažným ukazatelem reálné hrozby, že žadatel znovu utrpí vážnou újmu, totéž ustanovení však upřesňuje, že tomu tak není v případě, že existují závažné důvody domnívat se, že vážná újma utrpěná v minulosti se již nebude opakovat nebo již nebude pokračovat.

34

Kromě toho podle článku 16 této směrnice nárok na podpůrnou ochranu zaniká, jestliže okolnosti, které vedly k přiznání této ochrany, přestanou existovat nebo se změní do té míry, že ochrany již není třeba.

35

Zadruhé je však třeba podotknout, že se žádost o rozhodnutí o předběžné otázce týká, podle údajů obsažených ve spise předloženém Soudnímu dvoru, státního příslušníka třetí země, který byl nejen obětí dřívějšího mučení ze strany orgánů země původu, ale navíc – byť mu již nehrozí, že by v případě návratu do této země byl znovu podroben takovémuto zacházení – stále nese vážné psychické následky dřívějšího mučení, které by se podle řádně doložených lékařských nálezů značně zhoršily, s vážným rizikem sebevraždy tohoto státního příslušníka, v případě jeho navrácení do země původu.

36

V této souvislosti je třeba podotknout, že čl. 15 písm. b) směrnice 2004/83 musí být vykládán a uplatňován při respektování práv zaručených v článku 4 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“), který vyjadřuje jednu ze základních hodnot Unie a jejích členských států a má absolutní povahu, neboť tato hodnota je těsně spjata s respektováním lidské důstojnosti uvedené v článku 1 Listiny (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 5. dubna 2016, Aranyosi a Căldăraru, C‑404/15 a C‑659/15 PPU, EU:C:2016:198, body 85 až 87, a ze dne 16. února 2017, C. K. a další, C‑578/16 PPU, EU:C:2017:127, bod 59).

37

Kromě toho je třeba připomenout, že podle čl. 52 odst. 3 Listiny platí, že jelikož práva zaručená v článku 4 Listiny odpovídají právům zaručeným v článku 3 EÚLP, jsou smysl a rozsah těchto práv stejné jako ty, které jim přikládá zmíněný článek 3 EÚLP.

38

Z judikatury Evropského soudu pro lidská práva týkající se článku 3 EÚLP vyplývá, že na utrpení, které plyne z přirozeně způsobené nemoci, ať už fyzické nebo duševní, se může tento článek vztahovat, pokud je nebo hrozí, že bude zesíleno zacházením, ať už vyplývajícím z podmínek zadržení, vyhoštění nebo jiných opatření, za které mohou nést odpovědnost orgány, a to za podmínky, že utrpení, které z toho vyplývá, dosáhne minimální závažnosti vyžadované tímto článkem (v tomto smyslu viz ESLP, 13. prosince 2016, Paposhvili v. Belgie, CE:ECHR:2016:1213JUD004173810, § 174 a 175; rozsudek ze dne 16. února 2017, C. K. a další, C‑578/16 PPU, EU:C:2017:127, bod 68).

39

Podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva musí být dosaženo téže míry závažnosti, aby článek 3 EÚLP mohl bránit vyhoštění osoby, k jejímuž onemocnění nedošlo přirozeně, v případě, kdy nedostatek péče, kterému by tato osoba byla po vyhoštění vystavena, nevyplývá z úmyslných konání či opomenutí státu, do jakého je dotyčná osoba navrácena (v tomto smyslu viz ESLP, 29. ledna 2013, S. H. H. v. Spojené království, CE:ECHR:2013:0129JUD006036710, § 89).

40

Pokud jde konkrétně o míru závažnosti vyžadovanou k tomu, aby vedla k porušení článku 3 EÚLP, z nejnovější judikatury Evropského soudu pro lidská práva vyplývá, že toto ustanovení brání vyhoštění vážně nemocné osoby, u které hrozí bezprostřední smrt nebo existují závažné důvody domnívat se, že byť jí smrt bezprostředně nehrozí, byla by z důvodu nedostatku odpovídající léčby v zemi určení nebo nedostupnosti této léčby vystavena reálné hrozbě vážného, náhlého a nezvratného zhoršení zdravotního stavu, jež by vedlo k těžkému utrpení nebo podstatnému zkrácení délky života (v tomto smyslu viz ESLP, 13. prosince 2016, Paposhvili v. Belgie, CE:ECHR:2016:1213JUD004173810, § 178 a 183).

41

Z téhož pohledu musí být článek 4 Listiny vykládán v tom smyslu, že vyhoštění státního příslušníka třetí země, který je stižen obzvláště závažným duševním nebo fyzickým onemocněním, představuje nelidské a ponižující zacházení ve smyslu uvedeného článku, pokud s sebou toto vyhoštění nese skutečné a prokázané riziko značného a nevratného zhoršení jeho zdravotního stavu (obdobně viz rozsudek ze dne 16. února 2017, C. K. a další, C‑578/16 PPU, EU:C:2017:127, bod 74). Tentýž závěr lze vyvodit pro účely použití čl. 19 odst. 2 Listiny, podle kterého nikdo nesmí být vystěhován do státu, v němž mu hrozí vážné nebezpečí, že by mohl být vystaven nelidskému či ponižujícímu zacházení.

42

Soudní dvůr v tomto ohledu judikoval, že zejména v případě závažného onemocnění duševní povahy je třeba nebrat v potaz pouze následky vyplývající z fyzické přepravy dotyčné osoby z členského státu do třetí země, ale zohlednit všechny značné a nevratné následky, které vyplývají z přemístění (obdobně viz rozsudek ze dne 16. února 2017, C. K. a další, C‑578/16 PPU, EU:C:2017:127, bod 76). K tomu je třeba dodat, že s ohledem na zásadní význam zákazu mučení a nelidského či ponižujícího zacházení, jenž je zakotven v článku 4 Listiny, musí být zvláštní pozornost věnována mimořádné zranitelnosti osob, jejichž psychické útrapy, jež by se v případě vyhoštění mohly ještě zhoršit, byly způsobeny mučením nebo nelidským či ponižujícím zacházením v zemi původu.

43

Z toho vyplývá, že článek 4 a čl. 19 odst. 2 Listiny, jak jsou vykládány s ohledem na článek 3 EÚLP, brání tomu, aby členský stát vyhostil státního příslušníka třetí země, pokud by toto vyhoštění v zásadě vedlo ke značnému a nevratnému zhoršení duševní poruchy, kterou dotyčný trpí, zvláště v takovém případě jako v projednávané věci, kdy by toto zhoršení ohrozilo samotný jeho život.

44

Soudní dvůr již navíc judikoval, že v takovýchto výjimečných případech by vyhoštění vážně nemocného státního příslušníka třetí země do země, kde neexistuje odpovídající léčba, mohlo být v rozporu se zásadou nenavracení, a tudíž porušovat článek 5 směrnice 2008/115, ve spojení s článkem 19 Listiny (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 18. prosince 2014, Abdida, C‑562/13, EU:C:2014:2453, bod 48).

45

Ze žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce však vyplývá, že vnitrostátní soudy rozhodly, že článek 3 EÚLP brání tomu, aby byl MP navrácen ze Spojeného království na Srí Lanku. Projednávaná věc se tedy netýká ochrany před vyhoštěním, jež podle článku 3 EÚLP vyplývá ze zákazu vystavovat osoby nelidskému či ponižujícímu zacházení, nýbrž se týká odlišné otázky, a sice zda je hostitelský členský stát povinen přiznat status podpůrné ochrany podle směrnice 2004/83 státnímu příslušníku třetí země, který byl orgány země původu mučen a vážné psychické následky tohoto mučení by se v případě návratu do uvedené země mohly značně zhoršit, se závažným rizikem, že by dotyčný spáchal sebevraždu.

46

Je rovněž pravda, že Soudní dvůr již rozhodl, že skutečnost, že článek 3 EÚLP – jak bylo uvedeno v bodech 39 až 41 tohoto rozsudku – brání ve zcela výjimečných případech tomu, aby státní příslušník třetí země trpící vážným onemocněním byl vyhoštěn do země, ve které neexistuje odpovídající léčba, neznamená, že mu musí být povolen pobyt na území členského státu z titulu podpůrné ochrany podle směrnice 2004/83 (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 18. prosince 2014, M’Bodj, C‑542/13, EU:C:2014:2452, bod 40).

47

Je však třeba podotknout, že na rozdíl od věci, ve které byl vydán rozsudek ze dne 18. prosince 2014, M’Bodj (C‑542/13, EU:C:2014:2452) a která se týkala státního příslušníka třetí země, jenž byl obětí násilí v členském státě pobytu, se projednávaná věc týká státního příslušníka třetí země, který byl obětí mučení ze strany orgánů země svého původu a podle řádně doložených lékařských nálezů nadále trpí z důvodu tohoto mučení posttraumatickými následky, které by se v případě navrácení do této země mohly značně a nevratně zhoršit natolik, že by byl ohrožen samotný jeho život.

48

Za těchto podmínek jsou příčina současného zdravotního stavu státního příslušníka třetí země v takové situaci, o kterou jde v původním řízení, tj. dřívější mučení ze strany orgánů země původu, jakož i značné zhoršení jeho psychických poruch v případě navrácení do této země původu, jež by bylo důsledkem psychického traumatu, kterým dotyčný nadále trpí z důvodu tohoto mučení, relevantními skutečnostmi pro účely výkladu článku 15 písm. b) směrnice 2004/83.

49

Takové značné zhoršení však nemůže být jako takové považováno za nelidské nebo ponižující zacházení vůči zmíněnému státnímu příslušníkovi v zemi původu ve smyslu čl. 15 písm. b) uvedené směrnice.

50

V tomto ohledu je třeba posoudit – jak k tomu vyzývá předkládací rozhodnutí – dopad, který může mít nedostatek léčebných zařízení v zemi původu dotyčné osoby, jež by poskytovala odpovídající léčbu fyzických nebo duševních následků mučení ze strany orgánů této země.

51

V této souvislosti je třeba připomenout, že Soudní dvůr již judikoval, že příčinou vážné újmy ve smyslu čl. 15 písm. b) směrnice 2004/83 nemůže být pouhá všeobecná nedostatečnost zdravotnického systému země původu. Riziko zhoršení zdravotního stavu státního příslušníka třetí země trpícího vážným onemocněním, které vyplývá z neexistence odpovídající léčby v zemi jeho původu, aniž jde zároveň o úmyslné odepírání péče tomuto státnímu příslušníkovi, nemůže postačovat k tomu, aby byl tomuto státnímu příslušníkovi přiznán nárok na podpůrnou ochranu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 18. prosince 2014, M’Bodj, C‑542/13, EU:C:2014:2452, body 35 a 36).

52

K posouzení, zda je státní příslušník třetí země, který byl v minulosti mučen ze strany orgánů země původu, vystaven v případě návratu do této země reálné hrozbě, že mu bude úmyslně odepírána péče odpovídající léčbě fyzických nebo duševních následků mučení ze strany těchto orgánů, je s ohledem na to, co bylo uvedeno v bodě 50 tohoto rozsudku a v bodě 25 odůvodnění směrnice 2004/83, podle kterého by kritéria pro přiznání nároku na podpůrnou ochranu měla být definována na základě mezinárodních závazků vyplývajících z právních aktů v oblasti lidských práv, třeba zohlednit článek 14 úmluvy proti mučení.

53

Podle tohoto ustanovení mají státy, které jsou smluvními stranami této Úmluvy, povinnost zajistit ve svém právním řádu, aby oběť mučení měla právo na nápravu, včetně prostředků nutných pro co nejúplnější zdravotní rehabilitaci.

54

V této souvislosti je však třeba podotknout, že mechanismy zavedené směrnicí 2004/83 sledují odlišné cíle a zavádí jasně odlišné mechanismy ochrany oproti těm stanoveným v úmluvě proti mučení (obdobně viz rozsudek ze dne 30. ledna 2014, Diakité, C‑285/12, EU:C:2014:39, bod 24).

55

Jak vyplývá z šestého bodu odůvodnění a z článku 2 této úmluvy, je hlavním cílem úmluvy proti mučení zvýšit účinnost boje proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícími zacházení nebo trestání na celém světě tím, že bude zabráněno jejich páchání. Naproti tomu hlavním cílem směrnice 2004/83, jak je uveden v bodě 6 jejího odůvodnění, je na jedné straně zajistit, aby členské státy používaly společná kritéria pro zjišťování totožnosti osob, které mezinárodní ochranu skutečně potřebují, a na druhé straně zajistit minimální úroveň výhod poskytovaných těmto osobám ve všech členských státech. Pokud jde konkrétně o osoby požívající podpůrné ochrany, tato směrnice má na území členských států poskytnout ochranu obdobnou ochraně přiznané uprchlíkům Úmluvou o právním postavení uprchlíků, podepsanou v Ženevě dne 28. července 1951 [Recueil des traités des Nations unies, sv. 189, s. 150, č. 2545 (1954)], osobám, které aniž by mohly být považovány za uprchlíky, jsou vystaveny zejména riziku, že by v případě návratu do země původu byly podrobeny mučení nebo nelidskému či ponižujícímu zacházení.

56

Z toho vyplývá, že možnost přiznání statusu podpůrné ochrany státnímu příslušníkovi třetí země, který se nachází v takové situaci jako MP, nemůže být důsledkem jakéhokoli porušení článku 14 úmluvy proti mučení ze strany státu původu uvedeného státního příslušníka, neboť v opačném případě by byly popřeny oblasti působnosti vlastní každému z obou režimů.

57

Je tudíž na předkládajícím soudu, aby s ohledem na všechny aktuální a relevantní informace, zejména zprávy mezinárodních organizací a nevládních organizací na ochranu lidských práv, ověřil, zda by v projednávané věci mohl být MP v případě návratu do země původu vystaven riziku úmyslného odepírání péče odpovídající léčbě fyzických nebo duševních následků mučení ze strany orgánů zmíněné země. Tak by tomu bylo zejména tehdy, kdy by za takových okolností, kdy jako ve věci v původním řízení hrozí nebezpečí, že státní příslušník třetí země spáchá z důvodu traumatu způsobeného mučením ze strany orgánů země původu sebevraždu, bylo zjevné, že tyto orgány nebyly ochotny zajistit jeho zdravotní rehabilitaci, přestože k tomu byly podle článku 14 úmluvy proti mučení povinny. Takové riziko by též mohlo vyvstat, kdyby se ukázalo, že uvedené orgány jednají diskriminačně, pokud jde o přístup ke zdravotní péči, což by mělo za následek to, že by některým etnickým skupinám nebo některým kategoriím osob, k nimž by patřil MP, byl ztížen přístup k péči odpovídající léčbě fyzických nebo duševních následků mučení ze strany těchto orgánů.

58

Z výše uvedeného vyplývá, že čl. 2 písm. e) a čl. 15 písm. b) směrnice 2004/83, ve spojení s článkem 4 Listiny, musí být vykládány v tom smyslu, že nárok na přiznání statusu podpůrné ochrany má státní příslušník třetí země, který byl v minulosti mučen orgány země původu a který již není vystaven hrozbě mučení v případě návratu do této země, avšak jeho fyzický a psychický zdravotní stav by se v takovém případě mohl vážně zhoršit, se závažným rizikem, že by tento státní příslušník spáchal sebevraždu, z důvodu traumatu způsobeného mučením, jehož byl obětí, pokud existuje reálná hrozba, že uvedenému státnímu příslušníku bude v zemi původu úmyslně odepírána péče odpovídající léčbě fyzických či duševních následků zmíněného mučení, což přísluší ověřit vnitrostátnímu soudu.

59

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (velký senát) rozhodl takto:

Článek 2 písm. e) a čl. 15 písm. b) směrnice Rady 2004/83/ES ze dne 29. dubna 2004 o minimálních normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli žádat o postavení uprchlíka nebo osoby, která z jiných důvodů potřebuje mezinárodní ochranu, a o obsahu poskytované ochrany, s ohledem na článek 4 Listiny základních práv Evropské unie musí být vykládány v tom smyslu, že nárok na přiznání statusu podpůrné ochrany má státní příslušník třetí země, který byl v minulosti mučen orgány země původu a který již není vystaven hrozbě mučení v případě návratu do této země, avšak jeho fyzický a psychický zdravotní stav by se v takovém případě mohl vážně zhoršit, s rizikem, že by tento státní příslušník spáchal sebevraždu, z důvodu traumatu způsobeného mučením, jehož byl obětí, pokud existuje reálná hrozba, že uvedenému státnímu příslušníku bude v zemi původu úmyslně odepírána péče odpovídající léčbě fyzických či duševních následků zmíněného mučení, což přísluší ověřit vnitrostátnímu soudu.