—

za Nabiela Petera Bogendorffa von Wolffersdorff jím osobně a T. Dondererem, Rechtsanwalt,

—

za Zentraler Juristischer Dienst der Stadt Karlsruhe D. Schönhaar a P. Becker, jako zmocněnkyněmi,

—

za německou vládu T. Henzem, jakož i J. Kemper a K. Petersen, jako zmocněnci,

—

za Evropskou komisi G. von Rintelen a M. Wilderspinem, jakož i C. Tufvesson, jako zmocněnci,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu článků 18 SFEU a 21 SFEU.

2

Tato žádost byla podána v rámci sporu mezi Nabielem Peterem Bogendorffem von Wolffersdorff a Standesamt der Stadt Karlsruhe (matriční úřad města Karlsruhe) a Zentraler Juristischer Dienst der Stadt Karlsruhe (ústřední právní služba města Karlsruhe) ohledně odmítnutí těchto orgánů změnit jména a příjmení uvedená na rodném listě žalobce v původním řízení a zapsat do matriky šlechtické prvky, které jsou součástí příjmení, jež získal v jiném členském státě.

3

Článek 123 odst. 1 Grundgesetz für die Bundesrepublik Deutschland (základní zákon Spolkové republiky Německo) ze dne 23. května 1949 (BGBl. 1949 I, s. 1, dále jen „základní zákon“), stanoví, že „[p]rávo pocházející z doby před svoláním Spolkového sněmu zůstává v platnosti, není-li v rozporu se základním zákonem“.

4

Článek 109 Verfassung des Deutschen Reichs (Ústava Německé říše), která byla přijata dne 11. srpna 1919 ve Výmaru (Reichsgesetzblatt 1919, s. 1383, dále jen „Výmarská ústava“) a vstoupila v platnost dne 14. srpna 1919, zní:

„Všichni Němci jsou si před zákonem rovni.

Muži a ženy mají stejná občanská práva a povinnosti.

Veřejnoprávní výsady nebo znevýhodnění spojené s narozením nebo stavem se zrušují. Šlechtické tituly platí pouze jako součást jména a nesmí již být udělovány.

Titul může být udělen pouze tehdy, když označuje úřad nebo povolání; tím nejsou dotčeny akademické hodnosti.

Stát nemůže nadále udělovat řády ani vyznamenání.

Žádný německý státní příslušník nemůže přijmout titul nebo řád od zahraniční vlády.“

5

Rozhodnutími ze dne 11. března 1966 a ze dne 11. prosince 1996 Bundesverwaltungsgericht (Spolkový správní soud, Německo) konstatoval, že na základě čl. 123 odst. 1 základního zákona je článek 109 Výmarské ústavy dosud platný a v hierarchii právních norem zaujímá postavení běžného spolkového zákona.

6

Ustanovení § 5 Einführungsgesetz zum Bürgerlichen Gesetzbuch (zákon, kterým se zavádí občanský zákoník), ze dne 21. září 1994 (BGBl. 1994 I, s. 2494, a oprava BGBl. 1997 I, s. 1061), ve znění použitelném v době rozhodné z hlediska skutkového stavu v původním řízení (dále jen „EGBGB“), nadepsaného „Osobní stav“, v odstavci 1 stanoví:

„Odkazuje-li se na právo státu, jehož je určitá osoba příslušníkem, a tato osoba je státním příslušníkem několika států, použije se právo státu, k němuž má tato osoba nejužší vazbu, zejména prostřednictvím jejího obvyklého pobytu nebo tím, že v něm tráví svůj život. Je-li dotyčná osoba také německým státním příslušníkem, má toto její právní postavení přednost.“

7

Ustanovení § 6 EGBGB, nadepsaného „Veřejný pořádek“, zní takto:

„Právní norma jiného státu se nepoužije v případě, že by výsledek jejího použití byl zjevně neslučitelný s hlavními zásadami německého práva. Zejména se nepoužije taková právní norma, jejíž použití je neslučitelné se základními právy.“

8

Ustanovení § 10 EGBGB, nadepsaného „Jméno“, v odstavci 1 stanoví:

„Jméno osoby je upraveno právem státu, jehož je osoba příslušníkem.“

9

Ustanovení § 48 EGBGB, nadepsaného „Volba jména získaného v jiném členském státě Unie“, stanoví:

„Vztahuje-li se na jméno určité osoby německé právo, může si tato osoba na základě prohlášení učiněného před matričním úřadem zvolit jméno získané během obvyklého pobytu v jiném členském státě Evropské unie, které je zapsáno v matrikách tohoto jiného státu, pakliže to není zjevně neslučitelné s hlavními zásadami německého práva. Volba jména má zpětnou účinnost od data jeho zápisu do matriky jiného členského státu, ledaže by dotyčná osoba výslovně prohlásila, že volba jména má mít účinky pouze do budoucna. Toto prohlášení musí být úředně osvědčeno nebo prokázáno veřejnou listinou. […]“

10

Ustanovení § 48 EGBGB je výsledkem přijetí Gesetz zur Anpassung der Vorschriften des Internationalen Privatrechts an die Verordnung (EU) Nr. 1259/2010 und zur Änderung anderer Vorschriften des Internationalen Privatrechts (zákon o přizpůsobení některých ustanovení mezinárodního práva soukromého nařízení (EU) č. 1259/2010 a o změně dalších ustanovení mezinárodního práva soukromého), ze dne 23. ledna 2013 (BGBl. 2013 I, s. 101), který nabyl účinnosti dne 29. ledna 2013. Toto ustanovení se stalo součástí německého práva v návaznosti na rozsudek Soudního dvora ze dne 14. října 2008, Grunkin a Paul (C‑353/06, EU:C:2008:559).

11

[Ve znění opraveném usnesením ze dne 6. října 2016] Žalobce v původním řízení je německý státní příslušník, narozený dne 9. ledna 1963 v Karlsruhe (Německo). Při narození dostal jméno „Nabiel“ a příjmení „Bagdadi“, která byla zaspána do matriky města Karlsruhe.

12

Žalobce v původním řízení později po správním řízení o změně příjmení, které proběhlo u městského úřadu v Norimberku (Německo), získal příjmení „Bogendorff“ a ke jménu „Nabiel“ ještě jméno „Peter“. V důsledku adopce byl německý osobní stav žalobce v původním řízení znovu změněn, takže nyní má jména „Nabiel Peter“ a příjmení „Bogendorff von Wolffersdorff“.

13

V roce 2001 se žalobce v původním řízení přestěhoval do Spojeného království, kde od roku 2002 působil v Londýně jako poradce při platební neschopnosti.

14

V roce 2004 získal naturalizací britskou státní příslušnost, přičemž si ponechal německou státní příslušnost.

15

Prohlášením (Deed Poll) ze dne 26. července 2004, zapsaným dne 22. září 2004 do rejstříku Supreme Court of England and Wales (Nejvyšší soud Anglie a Walesu, Spojené království) a zveřejněným v The London Gazette dne 8. listopadu 2004, si změnil žalobce v původním řízení jméno tak, že podle britského práva se jmenuje „Peter Mark Emanuel Graf von Wolffersdorff Freiherr von Bogendorff“.

16

V roce 2005 se žalobce v původním řízení a jeho manželka přestěhovali z Londýna do Saské Kamenice v Německu, kde se dne 28. února 2006 narodila jejich dcera. Tam dosud bydlí.

17

Narození jejich dcery, která má dvojí státní příslušnost – německou a britskou – bylo ohlášeno u Generálního konzulátu Spojeného království v Düsseldorfu (Německo) dne 23. března 2006. Jména a příjmení jejich dcery uvedené na britském rodném listu a v britském cestovním dokladu zní „Larissa Xenia Gräfin von Wolffersdorff Freiin von Bogendorff“.

18

Matriční úřad v Saské Kamenici ji však odmítl zapsat pod jejím britským jménem s odvoláním na § 10 EGBGB. Žalobce v původním řízení se obrátil na Oberlandesgericht Dresden (vrchní zemský soud v Drážďanech, Německo) s návrhem, aby uvedenému úřadu nařídil zapsat do matriky jméno jeho dcery, jak je uvedeno na rodném listu vydaném britskými úřady.

19

Rozhodnutím ze dne 6. července 2011 Oberlandesgericht Dresden (vrchní zemský soud v Drážďanech, Německo) tomuto návrhu vyhověl.

20

V souladu s tímto příkazem provedlo město Saská Kamenice uvedený zápis. Dcera žalobce v původním řízení má tedy jako německá občanka jména a příjmení totožná s těmi, která má jakožto britská občanka, tedy „Larissa Xenia Gräfin von Wolffersdorff Freiin von Bogendorff“.

21

Dne 22. května 2013 učinil žalobce v původním řízení u matričního úřadu města Karlsruhe prohlášení podle § 48 EGBGB pro účely zápisu jeho jmen a příjmení, která získal podle britského práva, do matriky.

22

Vzhledem k tomu, že tento úřad odmítl zápis provést, podal žalobce v původním řízení k Amtsgericht Karlsruhe (okresní soud v Karlsruhe) návrh, aby soud uvedenému úřadu uložil na základě § 49 odst. 1 Personenstandsgesetz (zákon o osobním stavu) změnit jeho rodný list se zpětnou účinností ke dni 22. září 2004 tak, aby jeho příjmení a rodné jméno zněly „Peter Mark Emanuel Graf von Wolffersdorff Freiherr von Bogendorff“.

23

Matriční úřad města Karlsruhe s tímto návrhem nesouhlasil, a to na základě výhrady v případě neslučitelnosti se základními zásadami německého práva uvedené v § 48 EGBGB.

24

Amtsgericht Karlsruhe (okresní soud v Karlsruhe) v tomto ohledu uvádí, že v rámci německé odborné právní nauky je otázka působnosti § 48 EGBGB, přijatého v návaznosti na rozsudek ze dne 14. října 2008, Grunkin a Paul (C‑353/06, EU:C:2008:559), který umožňuje osobě, na jejíž jméno se vztahuje německé právo, mít jméno získané během obvyklého pobytu v jiném členském státě, sporná, zejména v případě, kdy toto jméno bylo získáno nezávisle na jakékoliv změně osobního stavu v důsledku uplatnění ustanovení rodinného práva. Judikatura Soudního dvora neumožňuje na tuto právní otázku odpovědět. Rozsudky ze dne 2. října 2003, Garcia Avello (C‑148/02, EU:C:2003:539) a ze dne 14. října 2008, Grunkin a Paul (C‑353/06, EU:C:2008:559), se týkají případů, kdy jména dotčených osob, která mohla být uznána příslušnými úřady předmětných členských států, byla od narození rozdílná. Věc, v níž byl vydán rozsudek ze dne 22. prosince 2010, Sayn-Wittgenstein (C‑208/09, EU:C:2010:806), se liší od věci v původním řízení tím, že v prvně uvedené věci neměla dotčená osoba dvojí státní příslušnost, rozdíl jmen byl způsoben změnou osobního stavu v důsledku uplatnění ustanovení rodinného práva, v onom případě adopce, a konečně, pokud jde o používání šlechtických titulů, ústavní identity Rakouské republiky a Spolkové republiky Německo jsou srovnatelné jen s určitými výhradami.

25

Za těchto okolností se Amtsgericht Karlsruhe (okresní soud v Karlsruhe) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:

„Musejí být články 18 a 21 SFEU vykládány v tom smyslu, že orgány členského státu jsou povinny uznat změnu jména státního příslušníka tohoto státu, pokud je zároveň státním příslušníkem jiného členského státu a v tomto posledně uvedeném členském státě získal během svého obvyklého pobytu prostřednictvím změny jména jméno zvolené na základě svého volného uvážení obsahující několik šlechtických titulů, aniž došlo ke změně jeho stavu podle rodinného práva, pokud v budoucnu pravděpodobně nebude existovat podstatná vazba k tomu státu a v prvně jmenovaném členském státě je sice šlechtický stav ústavně zrušen, avšak je povoleno používat i nadále jako součást jména šlechtické tituly používané ke dni uvedeného zrušení?“

26

Nejprve je třeba uvést, že N. Bogendorff von Wolffersdorff podal k předkládajícímu soudu návrh na změnu nejen svého příjmení, ale i jmen „Nabiel Peter“ na „Peter Mark Emanuel“. Odkaz na pojem „změna jména“ v otázce je tedy třeba chápat tak, že se týká odmítnutí orgánů členského státu uznat jak jména, tak příjmení, která získal státní příslušník tohoto státu během obvyklého pobytu v druhém členském státě, jehož je rovněž státním příslušníkem.

27

Je tedy třeba mít za to, že podstatou otázky předkládajícího soudu je, zda články 18 a 21 SFEU musí být vykládány v tom smyslu, že orgány členského státu jsou povinny uznat příjmení a jména příslušníka tohoto členského státu, pokud je dotyčný rovněž příslušníkem jiného členského státu, v němž získal jméno zvolené na základě svého volného uvážení obsahující několik šlechtických prvků. Táže se zejména, zda důvody související s ústavní volbou prvního členského státu a zrušením šlechtických titulů mohou opravňovat tento členský stát k tomu, aby neuznal změnu jmen a příjmení provedenou za takovýchto podmínek.

28

Článek 20 SFEU přiznává každé osobě, která má státní příslušnost členského státu, status občana Unie (viz rozsudek ze dne 12. května 2011, Runevič-Vardyn a Wardyn, C‑391/09, EU:C:2011:291, bod 59, a citovaná judikatura). Žalobce v původním řízení, který má státní příslušnost dvou členských států, má tento status.

29

Soudní dvůr opakovaně uvedl, že status občana Unie je předurčen k tomu být základním statusem státních příslušníků členských států (viz rozsudek ze dne 12. května 2011, Runevič-Vardyn a Wardyn, C‑391/09, EU:C:2011:291, bod 60 a citovaná judikatura).

30

Tento status umožňuje těm z občanů, kteří se nacházejí ve stejné situaci, požívat v oblasti, která je ve věcné působnosti Smlouvy, bez ohledu na jejich státní příslušnosti a s výhradou výjimek výslovně stanovených v tomto ohledu, stejného právního zacházení (viz rozsudek ze dne 12. května 2011, Runevič-Vardyn a Wardyn, C‑391/09, EU:C:2011:291, bod 61 a citovaná judikatura).

31

Mezi situace, které spadají do věcné působnosti práva Unie, patří ty, které se týkají výkonu základních svobod zaručených Smlouvou, zejména těch, které souvisejí se svobodou pohybu a pobytu na území členských států, jak ji přiznává článek 21 SFEU (viz rozsudky ze dne 20. září 2001, Grzelczyk, C‑184/99, EU:C:2001:458, bod 33; ze dne 11. července 2002, D’Hoop, C‑224/98, EU:C:2002:432, bod 29, jakož i ze dne 12. května 2011, Runevič-Vardyn a Wardyn, C‑391/09, EU:C:2011:291, bod 62).

32

I když za současného stavu práva Unie spadají pravidla upravující zápis příjmení a jména osoby v dokladech o osobním stavu do pravomoci členských států, musí členské státy nicméně při výkonu této pravomoci dodržovat unijní právo a zvláště ustanovení Smlouvy týkající se svobody pohybovat se a pobývat na území členských států přiznané každému občanovi Unie (viz rozsudky ze dne 2. října 2003, Garcia Avello, C‑148/02, EU:C:2003:539, bod 25; ze dne 14. října 2008, Grunkin a Paul, C‑353/06, EU:C:2008:559, bod 16; ze dne 22. prosince 2010, Sayn-Wittgenstein, C‑208/09, EU:C:2010:806, body 38 a 39, jakož i ze dne 12. května 2011, Runevič-Vardyn a Wardyn, C‑391/09, EU:C:2011:291, bod 63).

33

Ve věci v původním řízení je nesporné, že žalobce v původním řízení má státní příslušnost dvou členských států a coby občan Unie využil své svobody pohybovat se a pobývat v jiném členském státě, než ve svém členském státě původu, v souladu s článkem 21 SFEU.

34

Odmítnutí orgánů členského státu uznat jméno získané příslušníkem tohoto členského státu v jiném členském státě, jehož je rovněž příslušníkem, za takových okolností, jako jsou okolnosti v původním řízení, je tedy třeba přezkoumat právě s ohledem na toto ustanovení (viz obdobně rozsudek ze dne 12. května 2011, Runevič-Vardyn a Wardyn, C‑391/09, EU:C:2011:291, bod 65).

35

Nejprve je třeba uvést, že jméno a příjmení osoby je základním prvkem její totožnosti a jejího soukromého života, jehož ochrana je zakotvena v článku 7 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“), jakož i článku 8 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod podepsané v Římě dne 4. listopadu 1950 (dále jen „EÚLP“). I když je článek 7 Listiny neuvádí výslovně, jméno a příjmení osoby souvisejí s jejím soukromým a rodinným životem jakožto prostředek osobní identifikace a spojení s určitou rodinou (pokud jde o článek 8 EÚLP, viz rozsudky ze dne 22. prosince 2010, Sayn-Wittgenstein, C‑208/09, EU:C:2010:806, bod 52 a citovaná judikatura, jakož i ze dne 12. května 2011, Runevič-Vardyn a Wardyn, C‑391/09, EU:C:2011:291, bod 66).

36

Vnitrostátní právní úprava, která znevýhodňuje některé státní příslušníky pouze proto, že využili své svobody pohybu a pobytu v jiném členském státě, představuje omezení svobod, které čl. 21 odst. 1 SFEU přiznává každému občanovi Unie (viz zejména rozsudky ze dne 14. října 2008, Grunkin a Paul, C‑353/06, EU:C:2008:559, bod 21; ze dne 22. prosince 2010, Sayn-Wittgenstein, C‑208/09, EU:C:2010:806, bod 53, a ze dne 12. května 2011, Runevič-Vardyn a Wardyn, C‑391/09, EU:C:2011:291, bod 68).

37

Z judikatury Soudního dvora vyplývá, že odmítnutí orgánů členského státu uznat jméno příslušníka tohoto státu, který využil svého práva svobodně se pohybovat a pobývat na území jiného členského, jak bylo určeno v posledně uvedeném členském státě, může být na překážku výkonu práva svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států zakotveného v článku 21 SFEU. Z rozdílu mezi dvěma jmény, jež se vztahují k téže osobě, totiž mohou pramenit nejasnosti a obtíže (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 22. prosince 2010, Sayn-Wittgenstein, C‑208/09, EU:C:2010:806, body 39, 41, 42, 66 a 71).

38

V projednávaném případě může odmítnutí německých orgánů uznat změnu jmen a příjmení německého státního příslušníka, provedenou podle právních předpisů jiného členského státu, jehož je dotyčný rovněž státním příslušníkem, představovat takové omezení. Z judikatury Soudního dvora však vyplývá, že k tomu, aby odmítnutí změnit jména a příjmení státního příslušníka členského státu a uznat jména a příjmení, která získal v jiném členském státě, představovalo omezení svobod přiznaných článkem 21 SFEU, musí být způsobilé vyvolat na straně dotyčné osoby „značné“ administrativní, pracovní a soukromé „obtíže“ (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 12. května 2011, Runevič-Vardyn a Wardyn, C‑391/09, EU:C:2011:291, bod 76 a citovaná judikatura).

39

Soudní dvůr konstatoval, že kdykoliv se jméno použité v konkrétní situaci neshoduje se jménem uvedeným v dokladu předloženém k prokázání totožnosti dané osoby, nebo není-li jméno uvedené ve dvou dokumentech předložených společně totožné, může takový rozdíl v příjmení vyvolat pochybnosti ohledně totožnosti této osoby i pravosti předložených dokumentů nebo pravdivosti údajů v nich obsažených (rozsudek ze dne 14. října 2008, Grunkin a Paul, C‑353/06, EU:C:2008:559, bod 28).

40

Soudní dvůr rovněž konstatoval, v případě osoby, která je státním příslušníkem členského státu, jež odmítá uznat jméno získané touto osobou v důsledku její adopce v jiném členském státě, v němž tato osoba bydlí, že konkrétní riziko, že bude z důvodu odlišnosti jmen nucena rozptýlit veškeré pochybnosti ohledně své totožnosti, představuje okolnost, která může bránit výkonu práva vyplývajícího z článku 21 SFEU (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 22. prosince 2010, Sayn-Wittgenstein, C‑208/09, EU:C:2010:806, bod 70).

41

V projednávané věci vyjadřuje německá vláda pochybnosti o tom, že obtíže vyplývající z rozdílu mezi jmény a příjmeními žalobce v původním řízení mají negativní dopad na jeho soukromý a profesní život. Nic nenasvědčuje tomu, že jméno získané ve Spojeném království má značný význam pro identifikaci žalobce v původním řízení a jeho spojení s rodinou.

42

Žalobce v původním řízení naopak na jednání u Soudního dvora uvedl, že narazil na značné obtíže, ve smyslu judikatury citované v bodě 38 tohoto rozsudku, zejména při registraci pobočky společnosti s ručením omezeným, kterou založil ve Spojeném království, v Německu, při níž musel, coby německý občan, prokazovat totožnost pomocí německých dokladů, na kterých je uvedeno jiné jméno než na dokladech pocházejících ze Spojeného království, jakož i při založení bankovního účtu pro tuto společnost nebo při běžných silničních kontrolách, kdy musel předložit britský řidičský průkaz a v souladu s německým zákonem o dokladech totožnosti i německý doklad totožnosti.

43

V tomto ohledu je třeba připomenout, že mnohé činnosti každodenního života ve veřejné i soukromé oblasti vyžadují předložení důkazu o vlastní totožnosti, a pokud se jedná o rodinu, důkazu o povaze rodinných vztahů mezi jednotlivými členy této rodiny (rozsudek ze dne 12. května 2011, Runevič-Vardyn a Wardyn, C‑391/09, EU:C:2011:291, bod 73).

44

Vzhledem k tomu, že žalobce v původním řízení má dvě státní příslušnosti, mohou mu jak německé, tak britské orgány vydat úřední doklady, jako je pas. Žalobce v původním řízení je přitom zapsán pod různými jmény a příjmeními v německé matrice a u britských orgánů. Jména a příjmení „Peter Mark Emanuel Graf von Wolffersdorff Freiherr von Bogendorff“, která jsou uvedena na jeho britském pasu a řidičském průkazu, totiž nejsou stejná jako jména a příjmení „Nabiel Peter Bogendorff von Wolffersdorff“, která jsou zapsána v německé matrice a německých dokladech totožnosti.

45

Stejně jako ve věci, v níž byl vydán rozsudek ze dne 22. prosince 2010, Sayn-Wittgenstein (C‑208/09, EU:C:2010:806), konkrétní riziko za takových okolností, jako jsou okolnosti věci v původním řízení, že dotčený bude nucen z důvodu odlišnosti jmen rozptýlit pochybnosti ohledně své totožnosti, představuje okolnost, která může bránit výkonu práva vyplývajícího z článku 21 SFEU.

46

Kromě toho je nutné uvést, že vzhledem k tomu, že nezletilá dcera žalobce v původním řízení má dva pasy na jméno „Larissa Xenia Gräfin von Wolffersdorff Freiin von Bogendorff“ vydané orgány Spojeného království a v návaznosti na rozsudek Oberlandesgericht Dresden (vrchní zemský soud v Drážďanech) i německými orgány, žalobci v původním řízení z důvodu jiného jména uvedeného v jeho německém pasu, než má jeho dcera, rovněž hrozí, že bude obtížně odůvodňovat, jakou k ní má rodinnou vazbu.

47

Odmítnutí orgánů členského státu uznat příjmení a jméno státního příslušníka tohoto členského státu, jak byla určena a zapsána v druhém členském státě, jehož státní příslušnost má také, tedy představuje omezení svobod přiznaných článkem 21 SFEU každému občanovi Unie.

48

V souladu s ustálenou judikaturou může být omezení svobody pohybu osob odůvodněno pouze tehdy, pokud se zakládá na objektivních hlediscích a je přiměřené cíli legitimně sledovanému vnitrostátním právem (viz rozsudky ze dne 14. října 2008, Grunkin a Paul, C‑353/06, EU:C:2008:559, bod 29, jakož i ze dne 22. prosince 2010, Sayn-Wittgenstein, C‑208/09, EU:C:2010:806, bod 81).

49

Předkládající soud zmiňuje čtyři důvody, které by mohly odůvodnit odmítnutí uznat a zapsat jména a příjmení získaná žalobcem v původním řízení ve Spojeném království. Tyto důvody vycházejí ze zásad neměnnosti a kontinuity jména z okolnosti, že ke změně jména ve Spojeném království došlo na základě vědomého rozhodnutí, bez jakékoliv souvislosti se změnou osobního stavu v důsledku uplatnění ustanovení rodinného práva, z délky a složitosti zvoleného jména, jakož i z německého ústavního rozhodnutí a zrušení šlechtických titulů.

50

Podle předkládajícího soudu vychází důvod, proč německé právo nepovoluje svévolnou změnu jména nezávisle na jakékoliv změně osobního stavu v důsledku uplatnění ustanovení rodinného práva, hlavně ze zásad neměnnosti a kontinuity jména, které musí představovat prvek důvěryhodné a trvalé totožnosti osoby.

51

Soudní dvůr však již rozhodl, v bodech 30 a 31 rozsudku ze dne 14. října 2008, Grunkin a Paul (C‑353/06, EU:C:2008:559), v nichž se německé orgány dovolávaly zásad jistoty a kontinuity na podporu použití státní příslušnosti určité osoby jakožto hraničního určovatele při určování jejího jména, že jakkoliv tyto zásady mohou být jako takové legitimní, nemohou být samy o sobě považovány za natolik významné, aby mohly být důvodem pro to, aby příslušné orgány jednoho členského státu odmítly uznat příjmení dotčené osoby tak, jak bylo legálně určeno a zapsáno v jiném členském státě.

52

Podle předkládajícího soudu není rozdíl mezi jmény, která jsou uvedena v britském a německém pasu žalobce v původním řízení, způsoben ani okolnostmi jeho narození, ani adopcí, ani jinou změnou jeho osobního stavu, nýbrž vyplývá z jeho rozhodnutí změnit si ve Spojeném království jméno. Toto rozhodnutí bylo učiněno čistě z osobních důvodů. Předkládající soud si klade otázku, zda je takové rozhodnutí hodno ochrany.

53

Je třeba podotknout, že na jednání u Soudního dvora německá vláda uvedla, že na rozdíl od toho, co tvrdí matriční úřad města Karlsruhe, se působnost § 48 EGBGB neomezuje na situace, které spadají do rodinného práva. Podle této vlády toto ustanovení, přijaté v návaznosti na rozsudek ze dne 14. října 2008, Grunkin a Paul (C‑353/06, EU:C:2008:559), představuje právní základ, který umožňuje osobě podléhající německému právu zvolit si jméno získané a zapsané v jiném členském státě, pokud to není neslučitelné se základními zásadami německého práva. Uvedená vláda upřesnila, že zápis tohoto jména lze provést na základě prohlášení dotčené osoby na matričním úřadě, v němž tato osoba uvede, že si přeje používat jméno získané v jiném členském státě místo jména, které vyplývá z použití německého práva týkajícího se osobního stavu, při splnění podmínky, že jméno bylo získáno během obvyklého pobytu, to znamená pobytu po určitou dobu, který vedl k určité sociální integraci. Tento požadavek má zabránit tomu, aby němečtí státní příslušníci za účelem získání jména, které chtějí, krátkodobě pobývali v jiném členském státě s výhodnější právní úpravou pouze s cílem obejít své vnitrostátní právo v oblasti osobního stavu.

54

Jak bylo uvedeno v bodě 35 tohoto rozsudku, jméno a příjmení osoby je základním prvkem její totožnosti a jejího soukromého života, jehož ochrana je zakotvena v článku 7 Listiny, jakož i v článku 8 EÚLP.

55

V rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ze dne 25. listopadu 1994, Stjerna v. Finsko (ECLI:ES:ECHR:1994:1125JUD001813191 §§ 38 a 39), uvedený soud uznal rozhodující roli jména pro identifikaci osob a konstatoval, že odmítnutí finských orgánů povolit žalobci přijmout nové specifické příjmení nemusí být nutně považováno za zásah do výkonu práva dotčeného na respektování jeho soukromého života, jako by byla například povinnost změnit příjmení. Uznal však, že mohou existovat opravdové důvody, které vedou jednotlivce k tomu, že si chce změnit jméno, a zároveň připustil, že zákonná omezení takové možnosti mohou být odůvodněna ve veřejném zájmu; například za účelem zajištění správné registrace obyvatelstva nebo ochrany prostředků k určení osobní totožnosti a spojování nositelů určitého jména s určitou rodinou.

56

Za těchto podmínek je třeba mít za to, že dobrovolnost změny jména jako taková nepředstavuje zásah do obecného zájmu, a nemůže tedy sama o sobě odůvodňovat omezení článku 21 SFEU. Německé orgány tedy nemohou odmítnout uznání jména legálně získaného německým státním příslušníkem v jiném členském státě pouze z toho důvodu, že k této změně jména došlo z čistě osobních důvodů, aniž přihlédnou k příčinám uvedené změny.

57

Pokud jde zejména o snahu, zmíněnou v souvislosti s dobrovolnými změnami jména, zabránit obcházení vnitrostátního práva v oblasti osobního stavu výkonem svobody pohybu a práv, která z ní vyplývají, pouze za tímto účelem, je třeba připomenout, že v bodě 24 rozsudku ze dne 9. března 1999, Centros (C‑212/97, EU:C:1999:126), Soudní dvůr již rozhodl, že členský stát je oprávněn přijmout opatření, která mají zabránit tomu, aby se někteří z jeho státních příslušníků kvůli možnostem zavedeným Smlouvou pokoušeli o neoprávněné vyhýbání se působnosti jeho vnitrostátních právních předpisů a aby se procesní subjekty mohly neoprávněně nebo podvodně domáhat norem unijního práva.

58

Z toho plyne, že odmítnutí uznat britské jméno žalobce v původním řízení nemůže být odůvodněno pouhou skutečností, že ke změně jména došlo z jeho iniciativy, aniž se přihlédne k důvodům této změny.

59

Podle předkládajícího soudu sleduje německý právní řád rovněž cíl zabránit nepřiměřeně dlouhým nebo příliš složitým jménům. V tomto ohledu tento soud uvádí, že jméno zvolené žalobcem v původním řízení, a sice „Peter Mark Emanuel Graf von Wolffersdorff Freiherr von Bogendorff“, má v Německu neobvyklou délku.

60

V tomto ohledu Soudní dvůr v bodě 36 rozsudku ze dne 14. října 2008, Grunkin a Paul (C‑353/06, EU:C:2008:559), v odpověď na argument německé vlády, že německé právo neumožňuje přidělování složených jmen z praktických důvodů, přičemž cílem je omezit délku jmen, již konstatoval, že takové úvahy sledující administrativní zjednodušení nejsou dostačující, aby odůvodnily omezení volného pohybu.

61

Podle ústřední právní služby města Karlsruhe a německé vlády lze vyvodit objektivní důvod umožňující ospravedlnit omezení volného pohybu ze zásady rovnosti německých občanů před zákonem, jakož i z ústavního rozhodnutí zrušit výsady a znevýhodnění spojené s narozením nebo stavem a zakázat používání šlechtických titulů jako takových vyjádřeného v čl. 109 třetím pododstavci Výmarské ústavy ve spojení s článkem 123 základního zákona. Uznat libovolně zvolené jméno tvořené několika šlechtickými tituly, které bylo získáno v jiném členském státě a jehož nabytí není důsledkem změny osobního stavu po uplatnění ustanovení rodinného práva, by se rovnalo novému vytvoření šlechtického titulu, což je v rozporu s německým právním řádem.

62

Německá vláda uvádí, že podle článku 123 základního zákona vykládaného ve spojení s čl. 109 třetím pododstavcem Výmarské ústavy jsou všechny výsady a znevýhodnění spojené s narozením nebo stavem v Německu zrušeny. I když šlechtické tituly, které byly v době vstupu Výmarské ústavy v platnost skutečně používány, mohou nadále přetrvávat jako součásti jména a na základě okolností souvisejících s osobním stavem mohou být předávány, vytváření nových šlechtických titulů a udělování takových titulů je zakázáno. Německá vláda upřesňuje, že podle ustálené judikatury se zákaz stanovený čl. 103 třetím pododstavcem Výmarské ústavy vztahuje také na udělení jména obsahujícího jako svou součást šlechtický titul prostřednictvím změny jména. Tato ustanovení, která jsou podle německé vlády součástí německého právního řádu, mají za cíl zaručit rovné zacházení se všemi německými občany.

63

Ústřední právní služba města Karlsruhe a německá vláda v tomto ohledu odkazují na bod 94 rozsudku ze dne 22. prosince 2010, Sayn-Wittgenstein (C‑208/09, EU:C:2010:806), v němž Soudní dvůr konstatoval, že skutečnost, že orgány členského státu odmítají uznat všechny prvky příjmení státního příslušníka tohoto státu, tak jak bylo určeno ve druhém členském státě, ve kterém má uvedený státní příslušník bydliště, při jeho osvojení v dospělém věku státním příslušníkem tohoto druhého členského státu, pokud toto příjmení obsahuje šlechtický titul, který v prvně uvedeném členském státě není přípustný na základě jeho ústavního práva, nemůže být považována za opatření, které neodůvodněně zasahuje do svobody pohybu a pobytu občanů Unie.

64

V tomto ohledu, i když, jak zdůrazňuje předkládající soud, německé právo se liší od ustanovení rakouského práva zkoumaných v rámci věci, v níž byl vydán rozsudek ze dne 22. prosince 2010, Sayn-Wittgenstein (C‑208/09, EU:C:2010:806), v tom, že nestanoví striktní zákaz užívání a přecházení šlechtických titulů, jelikož mohou být používány jako nedílná součást jména, v projednávané věci je rovněž třeba připustit, že článek 109 třetí pododstavec Výmarské ústavy jakožto prvek ústavní identity členského státu ve smyslu čl. 4 odst. 2 SEU posuzovaný v kontextu německé ústavní volby může být zohledněn jako odůvodnění omezení práva volného pohybu osob přiznaného unijním právem.

65

Odůvodnění týkající se zásady rovnosti německých občanů před zákonem a ústavního rozhodnutí zrušit výsady a znevýhodnění a zakázat používání šlechtických titulů jako takových je třeba vykládat tak, že se vztahuje k důvodu veřejného pořádku.

66

Podle ustálené judikatury mohou objektivní důvody související s veřejným pořádkem odůvodnit skutečnost, že členský stát odmítne uznat příjmení jednoho ze svých státních příslušníků, které mu bylo přiděleno v jiném členském státě (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 14. října 2008, Grunkin a Paul, C‑353/06, EU:C:2008:559, bod 38, jakož i ze dne 22. prosince 2010, Sayn-Wittgenstein, C‑208/09, EU:C:2010:806, bod 85).

67

Soudní dvůr opakovaně připomněl, že pojem „veřejný pořádek“, pokud má odůvodnit odchylku od základní svobody, musí být chápán restriktivně, takže jeho dosah nemůže být určován jednostranně každým členským státem bez kontroly ze strany orgánů Evropské unie. Z toho vyplývá, že veřejného pořádku je možné se dovolávat jen v případě skutečné a dostatečně závažné hrozby, kterou je dotčen základní společenský zájem (viz rozsudky ze dne 14. října 2004, Omega, C‑36/02, EU:C:2004:614, bod 30 a citovaná judikatura, jakož i ze dne 22. prosince 2010, Sayn-Wittgenstein, C‑208/09, EU:C:2010:806, bod 86).

68

Specifické okolnosti, které mohou odůvodnit použití institutu veřejného pořádku, se však mohou v jednotlivých členských státech a též v čase lišit. V tomto ohledu je tedy třeba přiznat příslušným vnitrostátním orgánům určitý prostor pro uvážení v mezích stanovených Smlouvou (viz rozsudky ze dne 14. října 2004, Omega, C‑36/02, EU:C:2004:614, bod 31 a citovaná judikatura, jakož i ze dne 22. prosince 2010, Sayn-Wittgenstein, C‑208/09, EU:C:2010:806, bod 87).

69

V projednávaném případě německá vláda uvedla, že čl. 109 třetí pododstavec Výmarské ústavy, který ruší výsady a šlechtické tituly jako takové a zakazuje vytváření titulů budících zdání šlechtického původu, a to i v podobě části jména, představuje provedení obecnější zásady rovnosti všech německých občanů před zákonem.

70

Jak přitom Soudní dvůr uvedl v bodě 89 rozsudku ze dne 22. prosince 2010, Sayn-Wittgenstein (C‑208/09, EU:C:2010:806), právní řád Unie nepopiratelně směřuje k zajištění dodržování zásady rovného zacházení jakožto obecné právní zásady. Tato zásada je rovněž zakotvena v článku 20 Listiny.

71

Je tedy nepochybné, že cíl dodržování zásady rovnosti je z hlediska unijního práva legitimním cílem.

72

Opatření omezující základní svobodu mohou být odůvodněna důvody veřejného pořádku, jen pokud jsou vhodná k dosažení cílů, které sledují, a nezbytná pro ochranu zájmů, které mají zaručit, a jen pokud tyto cíle nemohou být dosaženy méně omezujícími opatřeními (viz rozsudky ze dne 14. října 2004, Omega, C‑36/02, EU:C:2004:614, bod 36; ze dne 10. července 2008, Jipa, C‑33/07, EU:C:2008:396, bod 29, a ze dne 22. prosince 2010, Sayn-Wittgenstein, C‑208/09, EU:C:2010:806, bod 90).

73

Soudní dvůr již v tomto ohledu upřesnil, že není nezbytné, aby omezující opatření nařízené orgány jednoho členského státu odpovídalo pojetí sdílenému všemi členskými státy, pokud jde o způsob ochrany dotčeného základního práva nebo legitimního zájmu, a že naopak nezbytnost a proporcionalita přijatých ustanovení nejsou vyloučeny jen z toho důvodu, že jeden členský stát zvolil systém ochrany odlišný od toho, který byl přijat jiným státem (rozsudky ze dne 14. října 2004, Omega, C‑36/02, EU:C:2004:614, body 37 a 38, jakož i ze dne 22. prosince 2010, Sayn-Wittgenstein, C‑208/09, EU:C:2010:806, bod 91). Rovněž je třeba připomenout, že v souladu s čl. 4 odst. 2 SEU Unie ctí národní identitu svých členských států, jejíž součástí je rovněž republikánské státní zřízení (rozsudek ze dne 22. prosince 2010, Sayn-Wittgenstein, C‑208/09, EU:C:2010:806, bod 92).

74

V bodě 93 rozsudku ze dne 22. prosince 2010, Sayn-Wittgenstein (C‑208/09, EU:C:2010:806), Soudní dvůr rozhodl, že se nejeví jako nepřiměřené, aby členský stát usiloval o dosažení cíle ochrany zásady rovného zacházení tak, že svým státním příslušníkům zakáže veškeré nabývání, držení nebo používání šlechtických titulů nebo šlechtických prvků, které by mohly vést k přesvědčení, že nositel takového jména je držitelem takového postavení. Konstatoval, že se nezdá, že by rakouské orgány příslušné ve věci osobního stavu tím, že odmítly uznat šlechtické prvky v takovém jménu, o jaké se jednalo ve věci, v níž byl vydán tento rozsudek, překročily meze toho, co je nezbytné pro zajištění uskutečnění základního ústavního cíle, který sledují.

75

Jak uvedl předkládající soud, i když taková správní praxe, o jakou se jedná v původním řízení, spočívající v odmítání prohlášení o volbě jména, je odůvodněna důvody veřejného pořádku, které jsou podobné důvodům, z nichž vychází rakouská právní úprava zmíněná v předchozím bodě tohoto rozsudku, německý právní řád na rozdíl od rakouského právního řádu neobsahuje striktní zákaz zachování šlechtických titulů. I když ode dne nabytí účinnosti Výmarské ústavy již nejsou udělovány tituly nové, tituly, které k tomuto dni existovaly, zůstaly zachovány jako součást jména. Je tedy přípustné, aby bez ohledu na zákaz šlechty jména německých občanů obsahovala na základě jejich původu prvky odpovídající bývalým šlechtickým titulům. Kromě toho je podle nyní platného německého práva týkajícího se osobního stavu možné získat takové prvky jména rovněž adopcí.

76

Naproti tomu by v rozporu se záměrem německého zákonodárce bylo, kdyby němečtí státní příslušníci za pomoci práva jiného členského státu nově nabývali zrušené šlechtické tituly. Automatické uznávání takové změny jména, o jakou se jedná v původním řízení, by přitom mohlo vést k tomuto výsledku.

77

Vzhledem k tomu, že v Německu je dovoleno, aby některé osoby používaly ve jménech prvky odpovídající bývalým šlechtickým titulům, vyvstává otázka, zda zákaz zvolit si svobodně nové jméno obsahující bývalé šlechtické tituly a praxe německých orgánů spočívající v odmítání uznat takové jméno jsou vhodné a nezbytné k zajištění dosažení cíle ochrany veřejného pořádku tohoto členského státu, pro nějž je charakteristická zásada rovnosti všech německých občanů před zákonem.

78

Na rozdíl od věci, v níž byl vydán rozsudek ze dne 22. prosince 2010, Sayn-Wittgenstein (C‑208/09, EU:C:2010:806), posouzení přiměřenosti takové praxe, o jakou se jedná ve věci v původním řízení, vyžaduje analýzu a poměření různých právních a skutkových aspektů vlastních dotčenému členskému státu, které může provést předkládající soud lépe než Soudní dvůr.

79

Předkládajícímu soudu především přísluší posoudit, zda německé orgány příslušné ve věcech osobního stavu tím, že odmítají uznat jméno získané žalobcem v původním řízení ve Spojeném království z toho důvodu, že dosažení cíle zaručit zásadu rovnosti všech německých občanů před zákonem vyžaduje, aby za určitých podmínek bylo německým státním příslušníkům zakázáno nabývat a používat šlechtické tituly nebo šlechtické prvky, které by mohly vést k přesvědčení, že nositel jména je držitelem takového postavení, nepřekročily rámec toho, co je nezbytné k dosažení základního ústavního cíle, který sledují.

80

V tomto ohledu je třeba při poměřování práva volného pohybu přiznaného občanům Unie článkem 21 SFEU a legitimních zájmů, které sleduje omezení používání šlechtických titulů a zákaz nového vyvolávání zdání šlechtického původu stanovené německým zákonodárcem zohlednit různé okolnosti. Třebaže tyto okolnosti nemohou představovat samy o sobě odůvodnění, je třeba k nim při kontrole přiměřenosti přihlédnout.

81

Je tak třeba zohlednit skutečnost, že žalobce v původním řízení využil tohoto práva a má dvojí, německou a britskou, státní příslušnost, že části jména získaného ve Spojeném království, které podle německých orgánů narušují veřejný pořádek, nepředstavují formálně šlechtické tituly ani v Německu, ani ve Spojeném království a že německý soud, který nařídil příslušným orgánům, aby zapsaly jméno dcery žalobce v původním řízení, které je tvořeno šlechtickými prvky, neměl za to, že tento zápis je v rozporu s veřejným pořádkem.

82

Dále je důležité zohlednit rovněž skutečnost, že posuzovaná změna jména vychází z volby žalobce v původním řízení učiněné z čistě osobních důvodů, že odlišnost jmen, která je jejím důsledkem, není způsobena okolnostmi jeho narození ani jeho adopcí ani získáním britské státní příslušnosti, a že jméno zvolené ve Spojeném království obsahuje prvky, které aniž formálně představují v Německu nebo ve Spojeném království šlechtické tituly, vyvolávají zdání šlechtického původu.

83

Každopádně je třeba zdůraznit, že i když objektivní důvod vycházející z veřejného pořádku a zásady rovnosti německých státních příslušníků před zákonem může, pokud bude následován, odůvodnit odmítnutí uznat změnu příjmení žalobce v původním řízení, nemůže odůvodnit odmítnutí uznat změnu jeho křestních jmen.

84

Z výše uvedených úvah vyplývá, že na položenou otázku je třeba odpovědět tak, že článek 21 SFEU musí být vykládán v tom smyslu, že orgány členského státu nejsou povinny uznat jméno státního příslušníka tohoto členského státu, pokud má rovněž státní příslušnost jiného členského státu, v němž získal toto jméno zvolené na základě svého volného uvážení a obsahující několik šlechtických titulů, které právo prvního členského státu neuznává, jestliže se prokáže, což musí ověřit předkládající soud, že takové odmítnutí uznání je v tomto kontextu ospravedlněno důvody souvisejícími s veřejným pořádkem, jelikož je vhodné a nezbytné k zajištění dodržování zásady rovnosti všech občanů uvedeného členského státu před zákonem.

85

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (druhý senát) rozhodl takto:

Článek 21 SFEU musí být vykládán v tom smyslu, že orgány členského státu nejsou povinny uznat jméno státního příslušníka tohoto členského státu, pokud má rovněž státní příslušnost jiného členského státu, v němž získal toto jméno zvolené na základě svého volného uvážení a obsahující několik šlechtických titulů, které právo prvního členského státu neuznává, jestliže se prokáže, což musí ověřit předkládající soud, že takové odmítnutí uznání je v tomto kontextu ospravedlněno důvody souvisejícími s veřejným pořádkem, jelikož je vhodné a nezbytné k zajištění dodržování zásady rovnosti všech občanů uvedeného členského státu před zákonem.