11.4.2006   

CS

Úřední věstník Evropské unie

C 88/1

1.1

Komise předložila svůj návrh rozhodnutí, kterým se zavádí „integrovaný program“ na úrovni Společenství v oblasti veřejného zdraví a ochrany spotřebitele pro období 2007-2013. Tento návrh se opírá o strategický dokument, který je součástí sdělení a rozsáhlého hodnocení dopadu představeného v přiloženém pracovním dokumentu.

1.2

Je to poprvé, co Komise definuje společnou strategii pro politiku veřejného zdraví a politiku ochrany spotřebitele, a navíc na tak dlouhé období (7 let). EHSV podporuje snahu Komise povzbudit tyto dvě politiky, které administrativně spadají pod stejné generální ředitelství.

1.3

Komise chce tuto inovaci podložit zařazení do právního, hospodářského, sociálního a politického rámce. EHSV vnímá s uspokojením tyto informace a pozornost věnovanou detailnímu vypracování možností, které se odrážejí v hodnocení dopadu vypracovaném Komisí.

1.4

Rozsáhlejší slyšení zorganizované EHSV, kterého se zúčastnila celá řada akreditovaných zástupců hlavních zainteresovaných skupin, a další iniciativy uspořádané mezitím jak Komisí, tak Evropským parlamentem, umožnily získat různé pohledy na věc co do znění, obsahu, prezentace a zdůvodnění návrhů Komise.

1.5

Na základě analýzy předložených dokumentů a dodatečných informací dodaných vyčerpávajícím způsobem Komisí, dále připomínek ze strany zástupců občanské společnosti, kterých se přímo týká oblast veřejného zdraví jakož i ochrana spotřebitele a s ohledem na různé písemné příspěvky zaslané Výboru velkým množstvím zastupitelských organizací z této oblasti, vedou EHSV ke konstatování, že návrh rozhodnutí týkající se společného akčního programu Společenství v této oblasti není v jednotlivých částech dostatečně motivován ani řádně vysvětlen: uvedené důvody nevypadají dostatečně přesvědčivě na to, aby se jednalo o reálnou možnost.

1.6

EHSV se pak zvláště domnívá, že Komise dostatečně neprokázala existenci součinností, na něž se odkazuje a jež by vyplynuly ze skutečné existence společných a komplementárních bodů v obou zmíněných politikách Společenství, přičemž tyto body by nemohly být rozvíjeny ani realizovány za pomoci specifických akcí spolupráce a koordinace vzhledem k horizontálnímu charakteru obou daných politik tak, jak je tomu například u politiky životního prostředí.

1.7

Právní charakter obou daných politik definovaných ve článcích 152 a 153 Smlouvy je hluboce odlišný. Je proto třeba dbát na to, aby se zamezilo dvěma neblahým účinkům: na jedné straně přizpůsobení politiky ochrany spotřebitele kritériím komplementarity a subsidiarity, které jsou příznačné pro politiku veřejného zdraví, a tedy na úkor vlastních pravomocí EU v oblasti ochrany spotřebitele, a na druhé straně nežádoucí „konzumní“ přístup k veřejnému zdraví, ve kterém se zaměňují pojmy „uživatel“ a „spotřebitel“, s tím, že společným bodem těchto dvou konceptů je příslušnost ke stejnému „občanství“.

1.8

EHSV má za to, že spotřebitelská politika by mohla vyjít poškozená z obecného propočtu jednotného rozpočtu, a že tedy oddělené rozhodnutí pro každou z politik EU, jak tomu bylo doposud, představuje výhody pro obě strany, zejména v současné situaci institucionální krize a nejistých finančních výhledů.

1.9

EHSV se domnívá, že návrh rozhodnutí nejenže se dostatečně nezabývá některými z hlavních aspektů obou politik, jelikož nezaručuje vhodné financování, ale že také možná pomíjí některé zásadní a aktuální aspekty. Opatření určená k provádění, monitorování a hodnocení by se měla více zaměřit na inovaci, závaznost a důslednost.

1.10

EHSV žádá, aby byl „Spotřebitelský institut“ vybaven lépe definovanými pravomocemi a funkcemi a nebyl zařazen coby pouhé „oddělení“ do Výkonné agentury programu veřejného zdraví. Pouze tak může přispět požadovaným způsobem k lepšímu prosazování již existující legislativy a k lepší informovanosti, osvětě a ochraně spotřebitelů.

2.1

V rámci sdělení k tématu „Zlepšit zdraví, bezpečnost a důvěru občanů; strategie v oblasti zdraví a ochrany spotřebitele“ navrhuje Komise Evropskému parlamentu a Radě, aby přijaly takové rozhodnutí, které by definovalo akční program Společenství v oblasti zdraví a ochrany spotřebitele pro období 2007-2013.

2.2

Komise předložila poprvé novou strategii a akční program Společenství pro období 2007-2013, které počítají se začleněním politik veřejného zdraví a ochrany spotřebitele.

2.3

Ve svém sdělení Komise uvádí odůvodnění tohoto nového přístupu a zdůrazňuje společné cíle obou politik a roli, kterou hrají v každodenním životě občanů. Komise vidí kromě jiného výhody tohoto nového společného programu v součinnosti, která bude moci vést k úsporám v rozpočtu a ke snížení určitých administrativních postupů, a tím ke zvýšení její účinnosti.

2.4

Strategický cíl Komise se zakládá převážně na nutnosti vzájemně propojit obě politiky, což by vedlo k úsporám z rozsahu a k úsporám v oblasti řízení finančních zdrojů stejně tak jako ke zvýšené účinnosti jednotlivých postupů, navíc by se zajistila lepší koherentnost mezi přijatými opatřeními a lepší zviditelnění těchto otázek na politickém programu jednání.

2.5

Podle Komise jsou společné cíle této vzájemné politiky v obou sektorech následující:

2.6

Mezi možné cíle vztahující se zejména k politice zdraví patří:

2.7

Co se týče spotřebitelské politiky, její cíle jsou následující:

3.1.1

Právní základ politik Společenství v oblasti veřejného zdraví a ochrany spotřebitele je zcela rozdílné povahy. Jestliže politika veřejného zdraví spadá z velké části do pravomocí členských států a funkce EU je v tomto případě spíše doplňková, mající za úkol podporu národních politik co se týče specifických aspektů uvedených ve článku 152 (1), spotřebitelská politika naopak spadá, zejména po summitu v Amsterodamu, co se týče „posílení“ práv spotřebitelů a ochrany jejich zájmů, zejména v rámci realizace vnitřního trhu do pravomocí Společenství (2).

3.1.2

Z tohoto důvodu se nezdá být legitimní dovolávat se domnělé „identity“ právního charakteru mezi články 152 a 153 k tomu, aby se odůvodnila strategie a integrovaný akční program v oblasti veřejného zdraví a ochrany spotřebitele.

3.1.3

Je třeba dodat, že v členských státech právní a ústavní charakter práva na zdraví je také zcela odlišný od charakteru práv spotřebitelů. Ochrana práv spotřebitelů má velice odlišné podoby.

3.1.4

To ovšem neznamená, že EHSV nepovažuje otázky spojené s veřejným zdravím v současné době za velice důležité, což by samo o sobě odůvodnilo silnou politiku evropského veřejného zdraví, jež by mohla rovněž být považována za nástroj boje proti chudobě a sociálnímu vyloučení. Nyní můžeme pouze litovat toho, že neschválení ústavního textu přispělo k výrazné stagnaci v tomto směru.

3.1.5

EHSV je nucen zdůraznit, že pojmy „spotřebitel“ a „pacient“ nejsou synonymy a jejich význam není totožný. „Spotřebitelé“ nejsou výlučně jednotlivci a jejich volba je řízena především ekonomickými důvody, zatímco „pacienti“ nemohou být považováni za pouhé spotřebitele léků a lékařských služeb. Jejich práva nespadají pouze do ekonomické sféry, a mohou být tudíž srovnávána pouze s takovými právy, jako je právo na spravedlnost nebo na vzdělání, jejichž dodržování na sebe bere podobu služeb obecného zájmu.

3.1.6

Výbor uznává, že tyto dvě politiky mají společné rysy, ale domnívá se, že totéž platí (možná dokonce více) i pro jiné politické oblasti (3). Dále je nutno dodat, že Komise dostatečně neprokázala, že společných aspektů činnosti plánované v rámci obou politik lze dosáhnout výhradně pomocí jednotného integrovaného programu, ani to, že je tento způsob nejvhodnější a nejvýhodnější (4).

3.1.7

Některé spotřebitelské organizace věří, že tento integrovaný přístup způsobí různé problémy, a EHSV s některými z nich souhlasí, a to mimo jiné:

3.1.8

Žádný ze šesti hlavních důvodů zmíněných v dopadové analýze (str. 6-7) nepředstavuje dostatečný argument pro ospravedlnění volby společného řešení těchto dvou politik, namísto vhodného sladění politik, zejména co se týče uplatnění výborné iniciativy Komise týkající se administrativní spolupráce mezi národními orgány (6).

3.1.9

Komisi se stále nedaří doložit, jaké skutečné strukturní součinnosti představuje toto sblížení obou politik, které by navíc nebylo ryze dočasné, ani uvést výčet úspor z rozsahu, které by zajistilo. Naopak z její dopadové analýzy vyplývá, že současné řešení nemá vliv na náklady, tedy že čistá částka vypočtená pro obě politiky by spadala přesně do stejného finančního rámce (7).

3.1.10

Naopak, v tak kritickém bodě, co se týče finančního výhledu EU, by rozdělení těchto dvou politik mohlo představovat výhodu v možnosti zahájení dvojího vyjednávání a lepšího zviditelnění aspektů vycházejících z každé politiky zvlášť, což by podle zastupitelských organizací v těchto oblastech umožnilo dosáhnout lepších výsledků při přidělování prostředků oběma těmto politikám.

3.1.11

EHSV je velice znepokojen současnou patovou situací ohledně finančního výhledu pro období 2007-2013 a hrozbě výrazných škrtů. I když takové snížení nevede nezbytně k úplnému popření celého programu, který sám o sobě nemá k dispozici dostatek finančních zdrojů, znamenalo by přinejmenším nutnost jeho přetvoření, nového předložení a stanovení nového pořadí priorit a opatření. Není proto možné uskutečnit pouhé procentní snížení, úměrně přizpůsobené všeobecnému snižování celkových zdrojů stanovených v rozpočtu.

3.1.12

Konečně různé právem zdůrazněné aspekty, které jsou společné obou politikám, mohou být předmětem společného postupu jak na úrovni Společenství, tak na úrovni národní, přesně jako je tomu v ostatních oblastech spadajících do pravomocí Společenství, viz životní prostředí, hospodářská soutěž, vzdělání a kultura, a to za předpokladu, že bude dodržen horizontální charakter obou těchto politik. Z toho samozřejmě vyplývá povinnost zohlednit je ve všech ostatních politikách, jak to ostatně připouští sama Komise v celé řadě příkladů uvedených v příloze tohoto sdělení.

3.2.1

Uskutečnění veřejného slyšení, čítajícího kolem 70 účastníků, mezi nimiž byli i hlavní zástupci organizované občanské společnosti, kterých se přímo týká program Komise, přispělo rozhodným způsobem k hodnocení daného sdělení a návrhu Komise předložených v současné době, i přes jeho některá omezení logistického charakteru, která neumožnila vést hlubší analýzu různých aspektů a prvků tím nejoptimálnějším způsobem. Cílem je dosáhnout hodnocení vedoucího k definici cílů, kterých by se mělo dosáhnout, nezbytných prostředků a jejich vhodného využití spolu s akcemi, které by měly být spuštěny za pomoci těchto prostředků, aby mohlo být dosaženo stanovených cílů.

3.2.2.1

Komise správně zdůrazňuje celou řadu akcí, které bude potřeba vypracovat z důvodu spravedlivější ochrany spotřebitelů v EU. Jedná se však o minimalistické pojetí ochrany jako důsledek tendence, která nabírá na konkrétnosti v posledních legislativních iniciativách Komise, která takto upřednostňuje celkovou harmonizaci zevšeobecněnou na nízkou úroveň ochrany. EHSV vyjadřuje ostatně svou obavu ze systematického odvolávání se na princip uplatňování práva země původu a varuje před rizikem zjednodušeného pohledu na ochranu spotřebitelů, ze které by se tak mohla stát pouhá informace o zboží a službách (8).

3.2.2.2

EHSV se domnívá, že Komise mohla být více inovativní (9) a že nové návrhy mohly být lépe rozpracované (10). EHSV měl možnost upozornit Komisi na několik nedostatků, které jsou stále aktuální, a to ve svém stanovisku k strategii spotřebitelské politiky pro období 2002-2006 (11). Později přijal stanovisko z vlastní iniciativy, ve kterém byla tato otázka detailně a do hloubky rozebrána (12).

3.2.2.2.1

EHSV proto navrhuje zahrnout do současného programu některé otázky, konkrétně:

3.2.2.3

Přesto, že Výbor schvaluje některé plánované iniciativy, domnívá se, že v mnohých případech chybí uvedení konkrétního způsobu a harmonogramu, podle jakého by se mělo postupovat při jejich realizaci. Týká se to například následujících oblastí:

3.2.2.4

EHSV konstatuje, že co se týče cílů zvýšení účasti občanské společnosti a zúčastněných stran na vytváření politik a integraci politiky spotřebitele do dalších politik Společenství, nejsou ukazatele průběhu a hodnocení součinnosti daného programu kromě prvního vhodné pro spotřebitelskou politiku.

3.2.2.5

EHSV se domnívá, že by bylo vhodné definovat další ukazatele hodnocení spotřebitelské politiky takovým způsobem, aby byla zaručena větší důvěryhodnost a stanovena užší vazba na cíle definované v příloze 3 tohoto programu.

3.2.2.6

Zároveň je třeba poznamenat, že se počítá s „ročními pracovními programy“ k provádění daného programu, jehož délka je nyní stanovena na 7 let, ale zdá se, že se nepočítalo s využitím nástroje, který byl součástí programu 2002-2006 a měl za úkol přezkoumání pružného akčního programu (14). Tento systém se s prodloužením daného programu na 7 let jeví o to více potřebný.

3.2.2.7

EHSV zdůrazňuje, že organizační strukturu a metodiku Spotřebitelského institutu v rámci Výkonné agentury pro zdraví je nutno teprve definovat. Doporučuje proto zajištění jeho nezávislosti a jasné stanovení jeho funkcí a pravomocí, aby se z něj nestal pouze další článek zbytečné byrokracie.

3.2.2.8

Konečně co se týče finančních zdrojů určených v rozpočtu na spotřebitelskou politiku, Výbor uvádí, že představují méně než 20 % z celkové částky, což představuje pouze 10 centů na spotřebitele ročně na období 7 let, během kterého bude program probíhat. Zdánlivé zdvojnásobení rozpočtu ve srovnání s předchozím programem je vyváženo tím, že délka programu byla prodloužena ze 4 na 7 let.

3.2.2.9

Je třeba dodat, že už z důvodu rozšíření EU o další státy měl být připraven návrh rozpočtu ve výši více než úměrné trvání tohoto programu. Plánovaný rozpočet se však již nyní jeví jako nedostatečný pro realizaci navržených akcí, vzhledem k tomu, že na fungování spotřebitelského institutu bude použita značná částka z přidělených finančních zdrojů.

3.2.3.1

EHSV chce zároveň zdůraznit pozitivní aspekty programu Komise, zejména pak její záměr oživit politiku veřejného zdraví, kterou považuje za svou prioritu a snaží se ji účinnějšími prostředky co nevíce zviditelnit. Tento postup se zdá skutečně naléhavě potřebný, a to není ani třeba připomínat hrozbu ptačí chřipky k tomu, abychom si uvědomili nutnost úzké spolupráce na úrovni Společenství, kterou Komise právem zdůrazňuje (15).

3.2.3.2

V tomto směru EHSV vítá hlavní směry týkající se veřejného zdraví, a zvláště myšlenku zahrnout otázky týkající se této oblasti do ostatních politik Společenství a zaměřit se na prevenci, vyhodnocování informací, posilování spolupráce, výměnu znalostí a na zlepšení šíření osvěty.

3.2.3.3

EHSV zároveň hodnotí kladně rozhodnutí Komise stanovit si za svou prioritu boj proti nerovnému přístupu ke zdravotnickým službám, nutnost prosazovat otázku zdraví již od dětství a zaměřit se zároveň na stárnutí obyvatelstva stále aktivního na trhu práce.

3.2.3.4

EHSV je kromě jiného za jedno s Komisí co se týče globálních hrozeb, které dopadají na zdraví, a co se týče stále většího prostoru, který zaujímají nemoci spojené s určitým životním stylem. Zároveň schvaluje strategii popsanou v programu, která má za cíl posílení činnosti v oblastech, které jsou pro zdraví určující.

3.2.3.5

EHSV zároveň schvaluje úsilí vynaložené Komisí na podporu organizacím aktivním v oblasti zdraví posílením jejich přítomnosti v diskusních orgánech, péči o mobilitu pacientů, podporu spolupráce mezi národními zdravotnickými systémy, aby dokázaly čelit výzvám, které před nimi stojí, a na posílení mechanismů výměny informací v oblasti veřejného zdraví.

3.2.3.6

Výbor tímto uznává, že Komise přiřadila problematice veřejného zdraví pozornost lépe odpovídající potřebám tohoto sektoru jak z hlediska definice cílů, tak z hlediska stanovování akcí nebo prostředků určených k jejich realizaci, které představují téměř trojnásobek toho, co bylo určeno pro program předcházející, a čtyřnásobek částky určené pro oblast spotřebitelů.

3.2.3.7

Nicméně EHSV se domnívá, že ani v této oblasti nejsou navrženy převratné změny (16) vzhledem k předchozím programům. Připomínky, které EHSV zformuloval zejména ohledně programu 2001-2006 a Evropskému plánu „Životní prostředí a zdraví“ 2004-2010, zejména co se týče stálého nedostatku konkrétních a objektivně zhodnotitelných cílů a absence přesného časového harmonogramu potřebného k jejich realizaci (17), proto zůstávají nadále platné.

3.2.3.8

EHSV by rovněž ocenil zahrnutí konkrétních cílů v oblasti bodů, které figurovaly v předchozím právním textu a které současný text postrádá. Jedná se například o body spojené s bojem proti nerovnému postavení v oblasti zdraví, zvláště mezi muži a ženami, ale rovněž o body týkající se situace starších občanů, znevýhodněných skupin obyvatelstva a společenství žijících na okraji společnosti, nebo také o utajení osobních údajů, osobních a biologických faktorů, škodlivých vlivů záření a hluku stejně jako o odolnosti proti antibiotikům.

3.2.3.9

EHSV by dále byl ocenil, kdyby se program systematicky věnoval některým velice důležitým tématům, jako je HIV/AIDS, duševní zdraví (18), zdraví dětí a dětské nemoci nebo stárnutí. Skutečně i přes to, že byla zmíněna v rozhodujících částech programu, nejsou zařazena do vlastního právního textu návrhu rozhodnutí.

3.2.3.10

Co však zůstává velice překvapujícím, je způsob, jakým návrh Komise pomíjí určité důležité a aktuální otázky týkající se veřejného zdraví, jako jsou například zubní péče, zrak, paliativní péče a léčení bolesti.

3.2.3.11

Z obecného pohledu by Výbor ocenil, kdyby se Komise více zapojila do aktivit, jako je kvalita osvěty na všech úrovních a ve všech oblastech, celková prevence před možnými riziky, partnerství s veřejným i soukromým sektorem a spolupráce mezi jednotlivými členskými státy na mezinárodní úrovni.

3.2.3.12

Na závěr by EHSV zároveň ocenil, kdyby daný program přišel s konkrétními akcemi umožňujícími srovnání různých zdravotních systémů EU (19), zajišťování ochrany pacientů, kteří se pohybují v rámci EU („Zdravotní pojišťovna v EU“), rozhodnějšímu prosazení kodexu „osvědčených postupů“, vytvoření a rozvoj „špičkových středisek“ spolu s vybudováním epidemiologického centra.

11.4.2006   

CS

Úřední věstník Evropské unie

C 88/7

1.1

EHSV blahopřeje Komisi k obsahu navrhované reformy, která zjednodušuje a vyjasňuje dodržování nařízení, které je tak důležité pro uskutečnění prostoru svobody, bezpečnosti a práva v EU. Některé nové odstavce ovšem vytvářejí nejasnosti při výkladu obsahu, především odstavec 3 článku 8, tím, že zavádí výjimku s účelem ochrany žadatele v souladu s národními ustanoveními, která spočívá v určení lhůty v případě, kdy dojde k odmítnutí ze strany příjemce z důvodu neznalosti jazyka, ve kterém byla písemnost napsána.

1.2

Také článek 14 by měl být upřesněn v místě, ve kterém se vztahuje na „rovnocenný doklad“ v souvislosti s potvrzením o přijetí, měly by být upřesněny další druhy potvrzení platných při poštovním doručování.

1.3

Bylo by nutné vyjasnit obě témata a především ověřit různé jazykové verze, které se velmi často neshodují. Problém může být vyřešen před zveřejněním nařízení, protože každý členský stát uplatňuje příslušnou jazykovou verzi.

1.4

EHSV se obává, že Komise nezvážila dostatečně situaci pro jeho používání v nových členských státech, ačkoliv přijala přílohy k této nové situaci.

1.5

Nicméně EHSV chce vyjádřit, že postup použitý při přepracování je vhodný, protože zohledňuje všechny příslušné strany, a především proto, že bylo použito jednoho z nástrojů vytvořených za tímto účelem, Evropské soudní sítě, která umožňuje zohlednit problémy zjištěné při používání obou postupů.

2.1

Evropská komise předkládá tento návrh nařízení v souladu s článkem 24 nařízení (ES) 1348/2000 (1), které stanoví, že Komise přizpůsobí obsah pravidel vývoji systému doručování poté, co proběhne přezkum pravidel stanovený na období do 1. června 2004. Navrhovaná změna je ovšem více než pouhé formální přepracování, neboť je součástí úsilí o legislativní zjednodušení, které započala EU, a byla vypracována s ohledem na rozsáhlost legislativy přijaté v tomto období, jež má za cíl splnit prohlášení Rady z Tampere o posílení prostoru svobody, bezpečnosti a práva, který by zaručil volný pohyb osob v rámci EU.

2.2

Toto nařízení má velký význam pro dobré fungování vnitřního trhu. Pro přeshraniční operace a smlouvy a především nové systémy uzavírání smluv, které používají nové technologie, je třeba pravidla, které by stanovilo postup pro doručování soudních a mimosoudních písemností z jednoho státu do druhého. V této souvislosti se EHSV již vyjádřil (2) ve smyslu, aby právním nástrojem, který by upravoval tento postup, bylo nařízení a ne směrnice, jak se navrhuje, neboť cílem je dosáhnout plné harmonizace.

3.1

V souvislosti se zjednodušením, o něž jde v návrhu změny nařízení, návrh obsahuje změny, které posilují právní jistotu žadatele a adresáta, neboť má být položen základ pro udržení důvěry ve vnitřní trh.

3.2

Za prvé jsou stanovena jasná pravidla pro počítání lhůt a termínů (odstavec 7.2) a nahrazují se předchozí ustanovení stanovením lhůty jednoho měsíce počítané od obdržení písemnosti; pouze ve vztazích mezi úřady jednotlivých členských států bude uplatňována příslušná národní legislativa (odstavec 9.1 a 9.2).

3.3

Vyjasňuje se odmítnutí přijmout písemnost z důvodu neznalosti jazyka ze strany příjemce, ve kterém je napsána, a zmiňuje se možnost provedení překladu do jazyka známého příjemci, přičemž počítání lhůty počíná doručením překladu (článek 8.1). Nicméně v novém odstavci 3 se zavádí výjimka pro případy, ve kterých národní předpisy stanovují určité lhůty, kdy bude za datum doručení považováno datum doručení původní písemnosti, tak aby byla chráněna práva žadatele.

3.4

Také navrhovaná změna ohledně nákladů je důležitá (odstavec 11.2); navrhuje, aby každý členský stát předem určil pevně stanovený poplatek.

3.5

Co se týče doručování prostřednictvím poštovních služeb (článek 14), stanovuje se možnost, aby každý členský stát vyžadoval potvrzení o přijetí nebo rovnocenný doklad, aniž by tím byla omezena možnost jakékoli osoby zúčastněné na soudním řízení doručit soudní písemnosti přímo prostřednictvím úředních činitelů, úředníků nebo jiných příslušných osob přijímajícího členského státu (článek 15).

4.1

EHSV považuje za pozitivní jakýkoliv návrh legislativní změny, která bude v souladu se zásadou zjednodušení (3) a která bude zároveň zaručovat právní jistotu v dané oblasti. V tomto případě konstatuje, že vypracováním zprávy podle nařízení (článek 24) Komise splnila svůj úkol a že na zasedání Evropské soudní sítě (4) byly prozkoumány a prodiskutovány zkušenosti s používáním nařízení. Poté, co byly shromážděny informace a odpovídající studie, Komise přijala zprávu (5), která byla základem zde projednávaného návrhu.

4.2

V této souvislosti je třeba uznat, že zahrnutím počítání lhůt a termínů pro doručování písemností do norem Společenství se výrazně pokročilo na cestě ke zjednodušení, neboť předtím platila řada národních ustanovení, která prodlužovala postupy, a zároveň to umožňuje zúčastněným poznání pravidel, aniž by se museli seznamovat s platnými pravidly v každém státě. Bez ohledu na předešlé platí v oblasti vztahů mezi státy národní právo, tak jak stanovuje pozměněný článek 9, aniž by byly narušeny zájmy jednotlivců.

4.3

Návrh nového znění článku 8 (6) týkající se „odmítnutí přijetí písemnosti ze strany adresáta“ z důvodu neznalosti jazyka, ve kterém je napsána, a povinnosti provést její překlad, je pravděpodobně více v souladu s ochranou zájmu příslušných stran než jeho aktuální znění, především protože nezkracuje stanovené lhůty, nýbrž začíná počítat lhůtu až od okamžiku doručení překladu. Nicméně nové znění čl. 8, odst. 3 představuje vážný problém uplatňování jednotlivými členskými státy, neboť stanoví výjimku prostřednictvím používání lhůt stanovených národními zákony, což by mohlo vytvářet právní nejistotu u příjemce dokumentu.

4.4

EHSV hodnotí kladně také zahrnutí pevně stanovené částky předem každým členským státem, neboť v mnoha případech existuje nedůvěra mezi příslušnými stranami na základě toho, že nejsou stanoveny náklady. Tímto je podpořena transparentnost postupu.

4.5

V souladu se stanoviskem EHSV (7) Výbor chápe potřebu prozkoumat možnost, do jaké míry lze používat technické inovace a nová média povolené přijímacími a odesílajícími subjekty, např. elektronickou poštu nebo internet, pro doručování soudních a mimosoudních písemností ve věcech občanských a obchodních, pokud při tom bude zachována právní jistota příslušných stran.

4.6

Další důležité téma, jež je třeba brát v potaz, je způsob vyjadřování ve formulářích obsažených v přílohách, které jsou určeny úřadům v oblasti práva a bezpečnosti v členských státech, tzn. pro jejich odesílatele a příjemce. EHSV chápe, že by dále měly být zohledněny zájmy příjemce a adresáta, a proto by způsob vyjadřování měl být zjednodušen a zpřístupněn příslušným stranám zahrnutým do soudních a mimosoudních postupů.

11.4.2006   

CS

Úřední věstník Evropské unie

C 88/9

1.1

Evropský hospodářský a sociální výbor žádá, aby byl obsah tohoto stanoviska včleněn do dokumentu, který vznikne na základě právě probíhající revize Bílé knihy „Evropská dopravní politika pro rok 2010: čas k rozhodnutí“ (KOM(2001) 370).

1.2

V rámci železničních sítí musí být mezinárodní nádraží cestujících předmětem hlubšího prověření, především proto, že nádraží nejsou pouze částí železniční sítě, ale i prvkem služeb, které nabízí město a protože patří k architektonickým dědictvím Evropy.

1.3

Je nutné, aby se v rámci široké spolupráce na úrovni jak odborníků příslušných profesí, tak společnosti, nadále prověřovalo, jaké požadavky jsou kladeny na nádraží se zohledněním technologického a technického pokroku třetího tisíciletí. Je nutné určit alternativy pokud jde o formy nařízení, oprávněné na základě realistických požadavků, na evropské, národní a regionální úrovni a s ohledem na zásadu subsidiarity.

1.4

V průběhu vytváření nařízení Společenství musí patřit celkové zlepšení bezpečnosti cestujících a ochrana před terorismem mezi požadavky, týkající se nádraží s mezinárodní přepravou cestujících.

1.5

Je nutné věnovat zvláštní pozornost vybavení nádraží vzhledem ke stěžejní roli, kterou mohou mít a k možnostem, které mají v souvislosti se sociální a hospodářskou soudržností v nových členských státech.

1.6

Je nutné v součinnosti s Evropskou investiční bankou (EIB) prověřit možnosti financování strukturovaného rozvoje mezinárodních nádraží pro přepravu cestujících v rámci mechanizmu partnerství veřejného a soukromého sektoru nebo jiných vhodných mechanizmů.

1.7

Je nutné dohlédnout na to, aby nádraží plnila především funkce spojené s jejich vlastní úlohou, to znamená s přepravou, a aby se nepouštěla do takových aktivit, které by z nich udělaly obchodní a spotřební střediska.

1.8

Je nutné vycházet z toho, že úpravy nádraží by měly přispět k udržení stávajících pracovních míst a zároveň k vytváření nových pracovních příležitostí. V rámci analýzy dopadu takového rozvoje je samozřejmě nutné neomezovat se pouze na přímé dopady, ale zohlednit i působení nepřímé.

1.9

Je nutné zajistit, že údržba a rozvoj nádraží nebudou prioritní pouze v případě infrastruktur situovaných ve velkých městech s mezinárodním provozem, ale i v případě nádraží používaných obyvatelstvem a cestujícími v nejvíce znevýhodněných oblastech.

2.1

Stručně vyjádřeno jsou nádraží „výkladní skříní“ železničního provozu.

2.2

Bílá kniha „Evropská dopravní politika pro rok 2010: čas k rozhodnutí“ z roku 2001 nezměnila obecné cíle politiky Společenství a více zdůraznila rozvoj způsobů přepravy vedoucích ke snížení silničního provozu a potřebu postavit uživatele do středu dopravní politiky.

2.3

Funkce nádraží je důležitá pro realizaci volného oběhu zboží, osob a služeb. Nádraží mohou přispět k tomu, aby přeprava osob byla snadná, co nejrychlejší a nejúčinnější, ale potřebují k tomu dobré fungování jednotného trhu, odstranění administrativních překážek a konkurenční neutralitu.

2.4

Dopravní politika Unie ustavuje současně základní nástroj provádění hospodářské a sociální soudržnosti. Věnuje skutečně zvláštní pozornost zákonné volné hospodářské soutěži, zlepšení bezpečnosti dopravy a zdůraznění aspektů ve vztahu k životnímu prostředí a environmentálních dopadů.

2.4.1

Pokud jde o otázku znovuoživení železničního sektoru, Bílá kniha zdůrazňuje absurdní aspekty, které charakterizují železniční sektor. Skutečně, na jedné straně existují sítě superrychlých železnic s velkou kapacitou, které obsluhují moderní nádraží, na druhé straně se nabízí cestujícím služby často zastaralé a staromódní. Stává se, že se cestující pohybují na nádraží, která nejsou udržovaná a mohou být zdrojem nehod, když se mísí místní spoje se službami přeplněných rychlovlaků a když dojde ke zpoždění.

2.4.2

Bílá kniha zdůrazňuje potřebu stimulovat investicemi spolupráci mezi superrychlými železničními sítěmi a leteckou dopravou a věnovat zvláštní pozornost nádražím, která obsluhují letiště. Opakovaně zdůrazňuje funkci nádraží v nabídce služeb usnadňujících pohyb cestujících, obzvláště pokud jde o přepravu zavazadel.

2.5

Přijetím prvního a druhého železničního balíčku (1) Unie dále pokročila v souvislosti s liberalizací a oběhem zboží a pak i pokud jde o jednotnost požadavků na kvalitu. EHSV doufá, že třetí železniční balíček bude mít obdobný dopad. Pokud jde o souběžné dokončení a realizaci různých etap v souvislosti s pohybem osob, jde o úkoly, do kterých se Unie ještě musí pustit. Tento dokument se týká stanovení norem kvality mezinárodní přepravy cestujících a jejich rozšíření v členských státech.

3.1

Několik nařízení a směrnic Evropského společenství je věnováno železnicím. Připomínáme v této souvislosti nařízení stanovující Evropskou železniční agenturu (2) a směrnice v souvislosti s bezpečností železnic (3), železniční infrastrukturou (4), rozdělením železničních kapacit (5), interoperabilitou evropského železničního systému (6) a s rozvojem železnic v rámci Společenství (7). Na základě těchto různých ustanovení lze konstatovat, že předpisy se vztahují na roli nádraží jen okrajově.

3.2

Komise se prioritně věnuje stanovení jednotného systému standardizovaných technických požadavků. Bude se jednat například o sjednocení výšky nástupišť, aby je mohly používat i osoby s omezenou pohyblivostí (směrnice 2001/16/ES). Sjednocení elektrických železničních sítí, systémů bezpečnosti a dalších technických požadavků závisí na podpoře interoperability. Totéž se týká harmonizace v souvislosti s průkazy způsobilostí strojvedoucího. Současná konkurenční nevýhoda železničního sektoru je mimo jiné způsobena dobou čekání na hranicích s některými zeměmi, čekání, jež je způsobeno rozdílnými technickými požadavky (rozchod kolejí, nutnost technických změn na lokomotivě a změna strojvedoucího).

3.3

Pokud jde o nádraží, náležité jsou především směrnice, které zdůrazňují bezpečnost cestujících a jejich práv (např. směrnice 2001/16/ES). Třetí železniční balíček, který je charakteristický, se týká realizace práv cestujících. Na jedné straně se snaží, aby cestujícím zajistil možnost získat jízdenky včas, snadno a s náležitými informacemi, případně vyměnit je v rámci možností, a na druhé straně usiluje o to, aby byli cestující informováni o podmínkách použití jízdenek. Jiná skupina směrnic je zaměřena na zlepšení bezpečnosti na nádražích. Často se stává, především v hodinách menšího provozu, že na nádraží velkých měst a někdy i ve vlacích dochází k násilným činům. Stanovení vyšších požadavků na bezpečnost a zajištění pomoci ze strany personálu nádraží nebo vlaku v případě nežádoucí události by jistě pozitivně ovlivnilo chuť cestovat.

3.4

EHSV v rámci svých aktivit neustále sleduje činnost Komise; pokud jde o železniční dopravu, vypracoval stanoviska mimo jiné k problematice sociálních aspektů, otázkám ohledně financování, evropským metropolitním oblastem a dopravním transevropským sítím (8).

4.1.1

Vznik vysokorychlostních sítí (TGV, HST, ICE) – fenomén, který v Evropě vedl k vytvoření transevropských sítí (RTE), byl katalyzátorem, který umožnil, aby upadající nádraží opět získala pro města na důležitosti. Zatímco se zlepšovala železniční přeprava cestujících na vzdálenostech, které se předtím řešily pouze letecky (600-800km), cestující obyvatelstvo přitahované nádražím nejenže vzrostlo, ale změnilo svou povahu, což ihned přispělo k revalorizaci nádraží v centru města.

4.1.2

Další faktor, který může změnit vnímání železničního nádraží jako uzlového dopravního bodu se nespojuje přímo s rolí vysokorychlostních sítí, ale spíš se změnou využívání okrajových čtvrtí a městských aglomerací, které se z jednoúčelové noclehárny mohou přeměnit na víceúčelové městské celky. Všechny tyto změny a uznání skutečnosti, že nelze podporovat růst automobilové dopravy pendlerů z předměstí tím, že se budou stavět další silnice, jasně ukázaly, že je nutno integrovat městskou a příměstskou dopravu a určit vztahy spolupráce mezi dopravními sdruženími, sjednotit jízdní řády, ceníky a systémy jízdenek a společně využívat infrastrukturu přepravy cestujících. Společenské nepokoje, které rozvířily pařížské předměstí ke konci roku 2005 ukázaly, že je zapotřebí použít více nástrojů současně ve prospěch sociální soudržnosti, a ukázaly, že procesy, které k ní přispívají, nemohou být považovány za dokončené.

4.1.3

Linky z předměstí tvoří důležitou část těchto sítí a v některých případech nosnou část jejich struktury. Z tohoto hlediska nádraží, která se pro to velmi hodí, vytváří logicky centra mobility a klíčových prvků informačních systémů cestujících těchto komplexních a propojených dopravních sítí.

4.1.4

Ačkoliv jsou nádraží, která obsluhují předměstskou síť a vlaky TGV velmi často rozdílná, kultura integrace spojuje oba procesy a v případě rekonstrukce či stavby nového nádraží je základním požadavkem, aby byla zaručena moderní intermodalita na vysoké úrovni jak mezi mezinárodními a vnitrostátními linkami mezi sebou na jedné straně, tak i u městských dopravních prostředků na straně druhé.

4.2.1

V souvislosti s nádražími vznikají postupně normy a objevují se nové nároky. V minulosti představovaly železnice pojítko mezi členy jednoho národa a přispívaly k utváření národní identifikace. Společnou identitu nevytvářela infrastruktura sama o sobě (i když koleje a železniční spoj byly pro její stavbu bezpodmínečně nutné), ale vytvářela ji nádraží, pravidla, modely a normy.

4.2.2

V dnešní době nepředstavuje uniformizace železničních nádraží v RTE-T žádný cíl. V současné době by se neměla železniční nádraží vyjadřující evropskou identitu realizovat na základě stanovení architektonických norem, ale na základě stanovení norem služeb. Je nutné, aby jedna z nejdůležitějších norem tohoto typu byla stanovena na základě realizace intermodálních vztahů, které si uchovávají diverzitu místních nástrojů a současně odpovídají požadavkům na kvalitu v mnohojazyčné Evropě v souvislosti s informováním cestujících, jejich orientace a pokračováním cesty. Co se toho týče, je nutno rozlišovat tři oblasti: normy o informování cestujících, normy o intermodalitě a realizace fungování středisek mobility.

4.2.3

Bylo by dobře, aby se realizace těchto požadavků na kvalitu, pokud jde o snadné používání pro uživatele na nádražích spadajících pod RTE, stala doporučením nebo evropskou směrnicí, ale je nutné, aby to nebylo formulováno jako privilegium omezené pouze na RTE-T a aby se velmi striktně dodržela zásada subsidiarity. Z tohoto důvodu by samozřejmě nebylo vůbec problematické, aby tyto normy, které se vytvářejí, byly uplatněny i pro jiná nádraží a pro jiné uzlové body – neuškodily by kvalitě cestování, ale zlepšily by ji.

5.1

V rámci srovnání na mezinárodní úrovni lze konstatovat, že každá země dospěla k rozvoji nádraží z jiného výchozího bodu (motivace vycházející z rozvoje dopravy nebo rozvoje města, iniciativa veřejného nebo soukromého sektoru nebo směsice všech těchto prvků). Ve Velké Británii, kde byla ponechána úprava nádraží výlučně tržním mechanizmům, byl rozvoj: a) omezen na prostor železnic; b) historické centrum Londýna; c) realizován v době stavebního rozmachu nemovitostí; d) téměř výlučně věnován stavbě kanceláří.

5.2

Ve Švýcarsku byl realizován národní program modernizace železniční sítě a hromadné dopravy se zohledněním problematiky životního prostředí, byl zaveden systém suburbánních železničních spojů (rychlovlaky S-Bahn v Curychu, Basileji a Bernu) a ačkoliv bylo kvůli finančním problémům švýcarských železnic nutné valorizovat vlastnictví v bezprostřední blízkosti nádraží, nerealizovala se pouhá obchodní prodejní operace, ale konkrétní program spolu s železniční společností (takže nešlo jen o realizaci zájmů investorů, ale také o zájmy měst, veřejné správy a železniční společnosti).

5.3

Ve Švédsku byl zahájen proces železniční společností, která byla privatizována ale nikoliv fragmentována a která má za partnery místní samosprávu. Cílem bylo vytvoření moderních center cestování: vlaky, autobusy, taxi a parkoviště – vše pod jednou střechou. Dohody, které byly uskutečněny, se tudíž týkaly místních samospráv a různých druhů dopravy.

5.4

Ve Francii byla zásadní hybnou silou stavba TGV, o níž bylo rozhodnuto centralizovaně a která představuje možnost spojů s Paříží. Úloha místní samosprávy v tomto procesu spočívala především v lobbyismu na získání nádraží pro TGV.

5.5

V Nizozemsku vyhlásily příslušné státní úřady pro dopravu a životní prostředí spolu s železniční společností v roce 1986 program na koncentraci aktivit v blízkosti nádraží, v souladu se zásadou městského kompaktního rozvoje a podpory hromadné dopravy. V období před privatizací dokázaly železnice spolu s místní samosprávou pouze s velkými obtížemi získat další partnery.

5.6

Uvedené příklady ukazují, že je důležité, aby aspekty týkající se zájmů uzlového bodu (dopravy) a zájmů „místa“ (města) byly zohledněny již ve fázi koncepce projektu a aby nedošlo k jednostrannému pohledu. Stejným způsobem musí být tržní a finanční aspekty kladeny na stejnou úroveň jako hlediska komplexnější zástupců zájmů měst a sítí, aby o postupech nebylo rozhodnuto pouze z hlediska krátkodobých konjunkturálních zájmů a aby nebyla naopak otázka financování v rámci koncepce prestižních projektů ponechána stranou. Speciální analýzy ukazují, že se lze snadněji dohodnout, když se nádraží staví na novém místě (Lille), jinak kolize stávajících zájmů již mnohdy velice zkomplikovaly pokračování projektů.

6.1

Zdálo by se opodstatněné, aby se v rámci Evropské komise rozvinula horizontální spolupráce, která by různým pracovníkům umožnila prozkoumat na základě odvětvového průřezu různé běžící projekty Strukturálních fondů. Tento průzkum poté umožní určit v jednotlivých sektorech objem podpory Společenství, která je pro příslušnou aktivitu určena.

6.2

Zdá se, že je nutné mít na paměti otázku zodpovědnosti, kterou přináší rozvoj sítí vysokorychlostních vlaků v souvislosti s protiklady, charakterizujícími v současné době železnice, jako například míchání moderního přístupu s tradicí. Jestliže se stavba těchto sítí dostala do popředí, je to právě proto, že se odpoutala od tradičního železničního systému. Protože je rozvoj vysokorychlostních sítí je spojen s obrovskými náklady, nevyhnutně připravil o finanční zdroje jiné případné projekty restrukturalizační povahy. Ve Francii způsobil rozvoj TGV na některých úsecích tradičních sítí takové škody, že bylo nutné na mnoha místech zavést značné omezení rychlosti. To znamená pro uživatele (cestující, příkazce v přepravě zboží) značnou ztrátu času a je možno se ptát, v jakém poměru je pro uživatele vysokorychlostních linek tato ztráta k získanému času.

6.3

Z hlediska politiky posílení sociální soudržnosti a integrace méně prosperujících regionů se rozvoj a demokratizace tradičních železničních spojů jeví mnohem užitečnější než u vysokorychlostních linek, které těmito regiony jen co nejrychleji projíždí, aniž by jim umožnily se na dopravě podílet. V některých případech se jeví jako rozumné současně se stavbou vysokorychlostních sítí přisoudit více důležitosti obnově tradičních železničních linek a příslušných infrastruktur. Nádraží představuje první kontaktní bod mezi uvedeným rozvojem a obnovou na jedné straně a cestujícími na straně druhé.

7.1

Existuje vážné nebezpečí, že kvůli závažným investicím se prosadí krátkodobé zájmy, možná jen z čistě spekulačních úvah, a že zmizí přínos železnic pro cestující a pro město. V praxi by to znamenalo, že by mohlo pod záminkou deficitu železnic dojít k prodeji velmi hodnotných pozemků v centru města a na jejich místě by byly postaveny kanceláře a obchodní střediska. Z této perspektivy by bylo žádoucí zaměřit se na následující úvahy.

7.2

Realizace přímého spoje ze středu města do středu města představuje velkou výhodu nejen z hlediska železničních vysokorychlostních spojů, ale i pro všechny mezinárodní železniční spoje, tedy včetně prvků RTE.

7.3

Právě v centru města je výhodné realizovat hustou síť hromadných dopravních prostředků, které by zajistily dobré spojení mezi železničním nádražím a dalšími částmi města.

7.4

Nádraží představují centrum mobility, ústřední informační bod pro všechny dopravní prostředky, které tvoří součást dopravní sítě.

7.5

Zároveň by se mělo vytvořit spojení mezi nádražím v centru města a příslušným letištěm.

7.6

Prostory železničních nádraží nemají být hodnoceny odděleně jen jako takové: je žádoucí zdůraznit důležitost z hlediska města a logistiky a dosáhnout pro město maximální dlouhodobou přidanou hodnotu.

7.7

Ze zkušenosti vyplývá, že jasné hranice, které existují mezi městským prostředím a železničním nádražím v rovině funkční, postupně mizí a právě tím, že nádraží přebírá mnohé funkce městských služeb, stává se z něj atraktivní, prosperující veřejný prostor.

7.8

Přesto velká stávající nádraží nemusejí nezbytně představovat ideální prostory pro stavbu budoucích nádraží pro sítě vysokorychlostních spojů. Pozorujeme-li akce, které byly doposud nejúspěšnější, zjišťujeme, že nejúčinněji lze využít energii pocházející z železničního rozvoje a nadšení z městského rozvoje tím, že se postaví jako alternativa k tradičnímu centru uvnitř města nové městské centrum. (Nelze však zapomenout, že nejčastěji citované příklady, včetně Lille, jsou mimořádné a je nutno na ně nahlížet jako na výjimečné a těžce opakovatelné).

7.9

Prověření příkladů posiluje všeobecně závěr, podle nějž mohou stát, místní samosprávy a finanční ústavy realizovat ve spolupráci s železničními společnostmi rozvojové projekty, které díky modernizaci nádraží pro mezinárodní přepravu cestujících umožňují naplnit různorodé zájmy.

11.4.2006   

CS

Úřední věstník Evropské unie

C 88/13

1.1

EHSV považuje předložené návrhy za krok správným směrem a schvaluje doporučená opatření k prevenci a zdolávání některých chorob vodních živočichů.

2.1

Akvakultura je velmi důležitým odvětvím pro Společenství, zejména ve venkovských a pobřežních oblastech. V roce 2004 vyprodukovalo odvětví akvakultury v EU ryby, měkkýše a korýše v hodnotě převyšující 2,5 miliardy eur. Odhaduje se však, že finanční ztráty způsobené chorobami (úhyn, nižší růst a nižší jakost) činí 20 % hodnoty produkce. Cílem návrhu je vytvořit moderní a cílený právní předpis, který tyto náklady snižuje; pokud by se podařilo je snížit i jen o 20 %, byla by výsledkem přidaná hodnota ve výši 100 milionů eur ročně.

2.2

Platné právní předpisy byly vypracovány před dvěma desetiletími, kdy měla EU pouze 12 členských států. V té době měla především chránit hlavní druhy akvakultury v EU, tj. chov lososovitých ryb (pstruhů a lososů) a ústřic. Tyto právní předpisy je nyní třeba aktualizovat, aby zohlednily širší rozsah postupů a druhů v této oblasti akvakultury, které se uplatňují v rozšířené EU, a rovněž aby vzaly v potaz zásadní změny v daném odvětví, zkušenosti získané za 15 let uplatňování platných právních předpisů, jakož i vědecký pokrok v této oblasti. Předpisy musí být aktualizovány rovněž s cílem uvést předpisy EU v soulad s mezinárodními dohodami a normami (jako např. dohodou Světové obchodní organizace o používání hygienických a rostlinolékařských opatření a normami Světové organizace pro zdraví zvířat).

3.1

Tímto návrhem se zrušují platné primární právní předpisy (směrnice Rady 91/67/EHS, 93/53/EHS a 95/70/ES) a uvedené tři směrnice se nahrazují jednou novou směrnicí. Účelem nové směrnice je aktualizovat, přepracovat a konsolidovat veterinární pravidla týkající se obchodu s produkty akvakultury, včetně prevence a zdolávání chorob, s cílem zlepšit konkurenceschopnost producentů v oblasti akvakultury v EU.

3.2

Návrh obsahuje obecné požadavky na produkční podniky akvakultury a zpracovatelská zařízení, jako je vydávání oprávnění a ustanovení týkající se jejich provozu.

3.3

Stanovuje veterinární pravidla pro uvádění živočichů pocházejících z akvakultury a produktů akvakultury na trh a předpisy vztahující se na dovozy živočichů pocházejících z akvakultury ze třetích zemí do Společenství.

3.4

Návrh obsahuje ustanovení o hlášení a zdolávání některých chorob a ustanovení o prohlášení oblastí prostých choroby.

3.5

Dále se zavádějí požadavky na příslušné orgány členských států a laboratoře, v přílohách jsou stanoveny obecné zásady.

3.6

Právním základem návrhu je článek 37 Smlouvy o ES. Uplatňuje se zásada proporcionality a očekává se pouze omezený finanční dopad na rozpočet Společenství.

3.7

Rozpočtové důsledky návrhu se týkají hlavně dvou oblastí:

3.8

Druhý návrh rozhodnutí Rady počítá s nezbytnými změnami stávajících postupů podle rozhodnutí Rady 90/424/EHS, na základě kterých jsou spravovány finanční příspěvky Společenství ve prospěch veterinárních opatření pro živočichy pocházející z akvakultury, přičemž je třeba zohlednit návrhy nové směrnice o zdraví vodních živočichů a návrhy Evropského rybářského fondu.

3.9

Dle znění druhého návrhu by členské státy měly mít možnost využívat finanční prostředky dostupné v rámci operačních programů podle hlavy ΙΙΙ Evropského rybářského fondu a určené na tlumení a eradikaci některých chorob živočichů pocházejících z akvakultury.

3.10

Postupy pro poskytování finanční podpory musejí být v souladu se stávajícími postupy pro poskytování finančního příspěvku na tlumení a eradikaci chorob suchozemských zvířat.

3.11

Zásada proporcionality platí i pro druhý návrh, právním základem je rovněž článek 37 Smlouvy o ES.

3.12

Dle znění druhého návrhu by budoucí finanční příspěvek Společenství na eradikaci chorob vodních živočichů měl být způsobilý v rámci Evropského rybářského fondu (článek 32 KOM(2004) 497). Je proto obtížné odhadnout dopad návrhu na Evropský rybářský fond, jelikož bude záviset na velikosti dotčených hospodářství, hodnotě živočichů chovaných v těchto hospodářstvích atd.

4.1

Stávající právní předpisy Společenství pokrývají chov lososů, pstruhů a ústřic. Od přijetí uvedených právních předpisů došlo k významnému rozvoji odvětví akvakultury (chov korýšů, slávkovitých, zaděnkovitých atd.). EHSV proto považuje za vhodné a nutné změnit právní předpisy tak, aby pokrývaly ostatní vodní živočichy chované producenty v oblasti akvakultury.

4.2

EHSV vítá tyto návrhy, neboť jsou významným pokusem o prevenci a zdolávání chorob vodních živočichů.

4.3

EHSV se domnívá, že k zajištění racionálního vývoje odvětví akvakultury a zvýšení produktivity by veterinární předpisy pro vodní živočichy měly být stanoveny na úrovni Společenství. Tyto předpisy jsou nezbytné pro dotvoření vnitřního trhu a pro zabránění šíření nakažlivých chorob. Vhledem k vývoji a různorodosti tohoto odvětví by právní předpisy měly být pružné.

4.4

EHSV se domnívá, že opatření na úrovni Společenství by mělo provázet úsilí o zvyšování informovanosti a připravenosti příslušných orgánů v členských státech, pokud jde o prevenci, zdolávání a eradikaci chorob vodních živočichů.

4.5

Současný systém EU pro vydávání oprávnění je obzvláště přísný, neboť stanoví požadavky, jež jsou striktnější než požadavky konkurentů EU. To má dopady na životaschopnost tohoto odvětví. EHSV se domnívá, že požadavky splňuje navrhovaný registr podniků, jenž obsahuje podrobnosti o zpracovatelském systému každého podniku, provozovateli podniku a stávající oprávnění pro oblast akvakultury.

4.6

Výbor považuje za důležité zamezit šíření chorob vodních živočichů na úrovni Společenství. Proto je nezbytné stanovit harmonizované veterinární předpisy pro uvádění produktů akvakultury na trh a vypracovat seznam chorob a vnímavých druhů.

4.7

EHSV se domnívá, že pro včasné zjištění jakéhokoliv možného vzplanutí ohnisek choroby vodních živočichů je nutné, aby osoby přicházející do styku s vodními živočichy náležejícími k vnímavým druhům měly povinnost ohlašovat jakékoliv podezřelé případy příslušným orgánům.

4.8

Aby se zajistilo, že provozovatelé produkčních podniků akvakultury znají a používají všeobecná pravidla zdolávání chorob stanovená touto směrnicí, měly by se v členských státech provádět rutinní, namátkové a nouzové kontroly.

4.9

Poznání dosud neznámých chorob vodních živočichů se neustále rozvíjí. EHSV se proto domnívá, že všechny členské státy i Komise by měly být informovány o podezření na výskyt či výskytu případné nově se objevující choroby a o jakýchkoliv přijatých zdolávacích opatřeních.

4.10

Pro ochranu nákazové situace vodních živočichů ve Společenství považuje Výbor za nebytné zajistit, aby zásilky živých živočichů pocházejících z akvakultury provážené přes Společenství splňovaly příslušné veterinární požadavky. Dále je nutné zajistit, aby vodní živočichové a produkty dovážené ze třetích zemí netrpěly žádnými nakažlivými chorobami.

5.1

EHSV přijímá názor, že není vhodné stanovovat zvláštní pravidla týkající se uvádění na trh okrasných a jiných vodních živočichů, kteří jsou drženi za kontrolovaných podmínek (v akváriích či vodních nádržích). Pokud jsou však takoví vodní živočichové drženi mimo uzavřené systémy nebo akvária, nebo přijdou do kontaktu s přírodními vodami Společenství, domnívá se EHSV, že v takovém případě by měly platit obecné veterinární předpisy stanovené v této směrnici. To platí zejména pro populace kaprovitých (Cyprinidae), jelikož populární okrasné ryby jako kapr koi jsou vnímavé k některým chorobám.

5.2

Členské státy musejí stanovit pravidla pro uplatnění sankcí na porušení ustanovení této směrnice. EHSV se domnívá, že tyto sankce musejí být účinné.

5.3

Článek 5, odstavec 2 návrhu směrnice stanoví, že před vydáním rozhodnutí členského státu o zamítnutí oprávnění k provozování produkčního podniku akvakultury dle znění článku 4, měla by být zváženy strategie zmírnění rizika, včetně možných alternativních umístění dané činnosti. EHSV je však známo, že alternativní umístění často není proveditelné v případě nádrží obsahujících původce chorob přenosných na člověka mezi volně žijícími populacemi ryb. EHSV se domnívá, že riziko těchto chorob lze zmírnit přiměřenými řídicími postupy, jejichž prostřednictvím budou takové populace drženy v uzavřených a kontrolovaných systémech, dodržováním hygienických postupů a zavedením veterinárního monitorovacího systému a všech ostatních opatření navrhovaných v této směrnici Rady.

11.4.2006   

CS

Úřední věstník Evropské unie

C 88/15

1.1

Toto sdělení ke stanovení rámcového programu „Solidarita a řízení migračních toků“ navrhuje v rámci souboru jiných návrhů (1) prováděcí program, který by realizoval „Finanční výhledy pro období 2007–2013“ (2) a „Politické výzvy a rozpočtové prostředky rozšířené Unie pro období 2007 – 2013“ (3), stanovisko EHSV, zpravodaj pan DASSIS (4), zaměřené na zajištění svobody, bezpečnosti a práva v oblasti financování závazků v evropském prostoru (řádek 3, Občanství, svoboda, bezpečnost a právo). Finanční prostředky určené k dosažení tohoto cíle dosahují pro rok 2006 celkové výše 1 381 milionu eur a do roku 2013 budou narůstat na výši 3 620 milionů eur.

1.2

Soubor opatření by měl být zaměřen se shodnou intenzitou na zajišťování všech tří cílů, kterými jsou svoboda, bezpečnost a právo, v rámci vyváženého přístupu, opírajícího se svým teoretickým základem o demokratické principy a respektování základních práv a svobod.

1.3

Z původně navrhované celkové částky (9 500 milionů eur) určené na rámcový programu „Solidarita a řízení migračních toků“ připadlo 5 866 milionů eur na období 2007-2013, z čehož se předpokládá vynaložení částky 1 184 miliónu eur na oblast azylu, 759 miliónů eur na Fond pro navracení, 1 771 milionů eur na začleňování občanů pocházejících z třetích zemí a konečně 2 152 miliónů eur pro správu vnějších hranic. Částky přidělené členským státům a přímým komunitárním akcím (nevládním organizacím a projektům) nelze převádět z jednoho fondu do druhého.

1.4

Rámcový program „Solidarita“ nezahrnuje agentury nebo jiné nástroje Společenství vztahující se k oblasti svobody, bezpečnosti a práva, jako je Evropská agentura pro řízení operativní spolupráce na vnějších hranicích, která bude činná v rámci navrženého rámcového programu, nové finanční výhledy, systém Eurodac (porovnávání otisků prstů), vízový informační systém a Schengenský informační systém II; tyto nástroje představují úsilí v dlouhodobém časovém horizontu a jejich právní zakotvení nepočítá s opatřením limitujícím dobu jejich platnosti.

1.5

Rámcový program má zejména zabezpečit nezbytnou koherenci mezi využíváním nástrojů a zásahy v jednotlivých řešených oblastech způsobem, který by politické cíle navázal na disponibilní zdroje. Komise je vedena snahou zjednodušit a racionalizovat současnou finanční podporu. Tento rámcový program má také za cíl větší průhlednost a flexibilitu stanovení priorit.

1.6

Podle tohoto návrhu by měla finanční solidarita Evropské unie více přispívat ke čtyřem pilířům, které představují globální a vyvážený přístup k migračním tokům:

1.7

Návrh Komise byl předmětem studie dopadů (6), která je k návrhu připojena jako jeho příloha.

2.1

I když jde program směrem větší koherence, tedy směrem vytyčeným summitem v Tampere a Haagským programem, stejně jako články 62 a 63 Smlouvy, programový rámec se opírá o harmonizovanou legislativu ve velmi malé míře, a to i přes úsilí Rady o přijetí několika společných opatření v rámci programu z Tampere (7). Proto Evropská rada na svém zasedání ve dnech 4. až 5. listopadu 2004 přijala druhý víceletý program pro vytvoření společného prostoru svobody, bezpečnosti a práva, Haagský program.

2.2

Výbor připomíná, že i přes přijetí Haagského programu dodnes de facto neexistuje společná politická orientace na uspokojivé úrovni. Výbor se ve svém stanovisku ke sdělení Komise Radě a Evropskému parlamentu Haagský program: deset priorit pro nadcházejících pět let – partnerství pro evropskou obnovu týkající se svobody, bezpečnosti a práva  (8) podrobně vyslovil k akčnímu plánu Komise vztahujícímu se k Haagskému programu. Členské státy praktikují velmi odlišné přístupy závisle na jejich geografické poloze. To je vede k rozdílnému zaměření a rozdílné odpovědnosti ve vztahu k občanům Společenství nebo státním příslušníkům třetích zemí, ke vztahu států a souběhu – někdy rozporuplnému nebo protichůdnému – politik uvnitř Společenství, podle toho do jaké míry jsou smluvními stranami Schengenských dohody (I a II), Dublinských dohod I a II (9) nebo se například účastní na komunitárních programech dlouhodobého řešení znovuusazování uprchlíků v zemi původu (10). Zkušenost ukazuje, že aby bylo možné řídit politiky, které jsou zaměřené na jednu stranu na zlepšení aplikovaných přístupů, na druhou stranu na vyvážení odpovědností a jejich zaměření na společný cíl, nestačí vytvářet fondy a zabezpečit finanční nástroje.

2.3

V oblasti politického nebo humanitárního azylu zůstává sestavení seznamu bezpečných třetích zemí kontroverzním tématem zejména pro nevládní organizace renomované v oblasti ochrany lidských práv a aktivně se podílející na poskytování humanitární pomoci. Výbor nepovažuje za vhodné řešit otázky imigrace a azylu ve stejném rámci, jelikož mají odlišné důvody a odlišně se projevují.

2.4

I když si je Výbor vědom globálního a systémově uceleného cíle programu, má pochybnosti o způsobu, jakým jsou řešeny v rámci stejné aktivity ochrana hranic a začleňování přistěhovalců. Považuje nicméně za nezbytné řídit fondy koordinovaně a koherentně, a to z následujících důvodů:

Na druhé straně Výbor, vědom si globálního cíle, trvá na tom, že tyto dva programy musí být dostatečně jasné, aby bylo možné se vyhnout případnému směšování.

3.1

Výbor vyzdvihuje, že návrh sdělení nebude moci zůstat v nezměněné podobě bez ohledu na schválení či neschválení ústavní smlouvy a bez začlenění Listiny základních práv do ústavní smlouvy.

3.2

Výbor se vyjadřuje ve prospěch zřízení solidárních fondů, ale vyzývá Komisi, aby je uzpůsobila Haagskému programu a brala v potaz stanovisko EHSV (11).

4.1.1

K cílům, které sdělení sleduje, patří oblasti azylu, imigrace, začlenění, vícerozměrné hledisko, důvěryhodná a udržitelná odezva. Aby však bylo možné doplnit ekonomický přístup Komise v Zelené knize tak, aby se stal komunitárním přístupem k migraci (12), mělo by sdělení hlouběji zpracovat aspekty práv jednotlivce a obecných práv ve věci migrace, vytvořit propojení s obecným programem „Základní práva a právo“ a opřít se o mezinárodní úmluvu o ochraně migrantů a jejich rodin (13).

Výbor dále vyzývá Komisi, aby se více opírala o hodnotící zprávu, kterou každé čtyři roky vypracovává nezávislý výbor právních expertů a předkládá ji mezivládnímu výboru, jenž představuje institucionální kontrolu revidované Evropské sociální charty Rady Evropy, a brala ji v úvahu při doplňujících návrzích.

Výbor konstatuje, že velká část těchto strukturálních fondů je určena na řízení delegované na členské státy v rámci jejich výsad, na základě zásady subsidiarity. Pokud se týče zásady proporcionality, Výbor je toho názoru, jak již specifikoval ve svém stanovisku k Haagskému programu a k akčnímu plánu, že „Haagský program jednoznačně považuje za prioritní vytvoření hodnotícího mechanismu současných politik. Je třeba přistoupit k podrobnému a nezávislému hodnocení účinnosti, přidané hodnoty, proporcionality a legitimity (ve významu respektování lidských práv a svobod) těchto opatření před tím, než budou přijata“ (14).

Výbor se dále s obavami ptá, jak budou v budoucnosti zohledněna slyšení, nevládních organizací a sdružení občanské společnosti a sociálních partnerů, které se konalo dne 14. června 2005 a které bylo zaměřeno na výše jmenovanou zelenou knihu. Během setkání se velký počet organizací odmítavě vyjádřil k tomu, že hospodářský přístup je postaven nad práva jednotlivce, a připomněl nutnost uvědomit si závažnost lidských, kulturních, sociálních a právních dopadů v celé jejich míře na populaci, která je přijímána a která přijímá.

4.1.2

Výbor by uvítal, kdyby se v iniciativě Komise znovu objevily návrhy, které vyjádřil ve svých předchozích stanoviscích.

4.1.3

Výbor podtrhuje, že záležitostí spojené s migrací občanů by neměly být a priori pojednávány jako problém. Současná imigrace je novou politickou, hospodářskou a sociální skutečností, která se spojuje s imigrací starší a kterou musí společnost jako celek nést, přihlížejíc přitom k tomu, že občané mají právo volby vlastního osudu v mezinárodním, evropském a státním právním rámci, který přijaly členské státy a kterým jsou vázáni (15).

4.1.4

Navracení příslušníků třetích států do země původu považované Komisí za „řešení“ se nesmí dostat do protikladu s právy domnělých „legálních“ i „nelegálních“ přistěhovalců. Nelegálnost není trvalým stavem, který je úmyslně volen, aby údajně mohl být využíván tento hypotetický statut. Existuje mnoho různých příčin nelegálnosti; Výbor předložil řadu stanovisek, ve kterých se snaží evropským institucím osvětlit, jaká je hospodářská realita a jaká je situace obětí (16). Politika navracení do země původu musí vždy respektovat lidská práva a základní svobody.

4.1.5

„Řízení“ hranic a víz nesmí dostat přednost před hledisky humanitárními, sociálními, politickými a právními.

Důvody, které jsou dlouhodobé a hluboce zakořeněné, jako například sucho ničící subsaharskou Afriku, vyžadují jiné prostředky, než 750 milionů eur určených k vynucenému návratu a 2,15 miliard eur určených na správu vnějších hranic v konzulární oblasti, vyžadují prostředky z oblasti podpory rozvoje, spolupráce a boje proti klimatickému oteplování. Je nezbytné tyto důvody vyhodnotit politicky a s jasným stanoviskem se zapojit do aktivit dlouhodobého časového horizontu. I když bohužel není boj proti hladu a suchu jedním z cílů tisíciletí, vyzývá Výbor Komisi a Radu, aby se touto problematikou aktivně zabývaly a aby:

Výbor nepovažuje přenesení odpovědnosti za vyhoštění na tranzitní země za vhodné nebo přijatelné řešení. Považuje za nezbytné zlepšit koordinaci institucí Evropské unie na jedné straně a orgánů třetích zemí, že kterých pocházejí imigranti, na straně druhé. Otázky imigrace musí být také součástí vnějších vztahu Evropské unie.

4.1.6

Volný pohyb osob nemůže být „řízen“, abychom použili termín v názvu sdělení, stejným způsobem jako je řízen volný pohyb kapitálu nebo služeb.

4.1.7

Čtyři finanční nástroje navrhované Komisí k podpoře akcí členských států v oblasti imigrace se musí provádět s nasazením koordinované politiky v této oblasti, která kromě odpovídajícího řízení migračních proudů bude zahrnovat začlenění občanů pocházejících ze třetích zemí a legálně pobývajících ve členských státech za stejných podmínek, jako je tomu u příslušníků jejich vlastních národů.

Výbor zde využívá příležitosti, aby upozornil na sociální dumping, který může plynout z poskytování přeshraničních služeb, a protože představuje hlavní cestu legální imigrace, týká se tento problém také oblasti pracovníků z nových členských států Evropské unie především z hlediska přechodných norem, které se na ně vztahují.

Je třeba podpořit a vzít v úvahu základní úlohu, kterou zde má práce sociálních partnerů a organizací organizované občanské společnosti.

Ad „sekundární nelegální pohyb“: Výbor připomíná, že kvůli velmi restriktivním předpisům a kvůli směrnici o vstupu, kterou Rada roku 2002 nepřijala, přestože byla podporována Výborem a Parlamentem jsou za sekundární „legální“ pohyby právně a skutkově považovány pohyby obyvatel starších pěti let, kteří předloží druhou žádost o povolení pobytu ve druhém členském státu nebo obyvatelé mladší pěti let, kteří požádají o krátkodobé povolení pobytu ve druhém členském státu. Výbor se proto domnívá, že „sekundárním nelegálním pohybem“ chce sdělení označit přemístění osob s nelegálním pobytem a žadatelů o azyl odmítnutých v první přijímající zemi. Ti však mají právo nejenom podat žádost o azyl ve všech členských státech, což je jim často upíráno, ale také mají právo na individuální přezkoumání žádosti a na soudní opravný prostředek s odkladným účinkem. Takové opravné prostředky v některých státech neexistují, jsou znemožňovány nebo nemají odkladný účinek. Výbor si uvědomuje, že aplikace Dublinské dohody a Dublinské dohody II, ke které se již vyjádřil, musí být podpořena finančním nástrojem. Z tohoto pohledu, přestože Komise musí zajistit spravedlivé rozdělení fondů a přispět ke správnému rozdělení odpovědnosti, bude muset věnovat zvláštní pozornost členským státům, kterých se nejvíce dotýká migrační tlak a bude muset vzít v úvahu nejenom jejich hraniční umístění, ale také rozlohu (např. u Kypru, Malty atd.), jejich obecnou schopnost imigraci přijímat (azyl, přesídlení, imigrace) a osvědčené postupy při plnění jejich povinností. Sdělení nestanovuje dostatečně přesné instrukce pro spravedlivé rozdělení zodpovědnosti. Nemělo by přidělovat finanční podporu členským státům, které uzavírají střediska pro imigraci nebo omezují jejich kapacitu.

4.1.8

„Integrované řízení navracení“: Výbor ze své striktně poradní pozice shromáždění zastupujícího občanskou společnost upozorňuje, že se jedná o lidské bytosti a individuální osobnosti. Bylo by na místě spíše jednat o rozvoji trvalé spolupráce, která by zabezpečila plnění mírových cílů, a definování kritérií pro stanovení stupně dobrovolnosti.

4.1.9

Výbor s překvapením čte v předloženém textu, že akce v rámci specifických cílů definovaných pro Evropský fond pro navracení státních příslušníků třetích zemí do země původu by „měly dbát na poskytování specifických podpor ohroženým skupinám, jako jsou děti a osoby, které jsou oběťmi mučení, znásilňování nebo jiné závažné formy duševního, fyzického nebo sexuálního násilí“. Je však třeba připomenout že Ženevská konvence stanovuje postupy, individuální přezkoumání a opravné prostředky, na které mají tyto osoby právo. Výbor si v situaci, kdy evropská legislativa přijala směrnici „o kvalifikování a statutu“ (17) a členské státy jsou signatáři Evropské úmluvy na ochranu lidských práv a veřejných svobod, jen stěží umí představit, že u osob v takové situaci by připadalo v úvahu „dobrovolné navracení do zemí původu“.

4.1.10

Komise musí dobře zvážit kritéria, za kterých může projekt dobrovolného navracení do zemí původu uspět. Výbor si uvědomuje, že se zde nejedná o spolupráci ani rozvoj projektů jednotlivých osob, ale o navracení do vlasti, o kterém je rozhodnuto soudní či úřední cestou, a o rozhodnutí o navrácení do země původu a odsunu. Výbor považuje za nezbytné respektovat a podporovat Evropskou úmluvu o lidských právech a Chartu základních práv a aplikovat jejich principy: žádná osoba nesmí být nucena k návratu do země původu, pokud by ji to ohrozilo její život. V tomto ohledu je třeba dát přednost prostředkům dovolání se práva. Opravné prostředky by vždy měly mít odkladný účinek. Navracení do země původu by se mělo užívat jen výjimečně ve shodě s Evropskou úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod Rady Evropy. To nezaznívá z některých termínů použitých v návrhu (například bod 5.1.3 finančních opatření).

Komise by měla navrhnout podrobnější opatření pro provádění, která zaručí poradenství, hmotnou pomoc a další vhodné formy podpory při návratu. Rovněž by měla navrhnout opatření včetně úpravy nezávislého a důvěryhodného monitorování a kontroly bezpečnosti, ochrany a hmotných podmínek osob navrácených do vlasti.

—

výbor podporuje návrh vytvořit Evropský fond pro začlenění státních příslušníků třetích zemí pro období 2007-2013, Evropský fond pro uprchlíky navazujícího na již existující fond, Fond pro vnější hranice;

—

opětovně Radu vyzývá k posouzení a společnému přijetí návrhu sdělení, které definuje rámec obecného programu „Solidarita a řízení migračních toků“, a rozhodnutí o vytvoření zvláštních fondů určených k realizaci obecného programu;

—

vybízí Komisi, aby zohlednila ve svém akčním plánu vztahujícím se k Haagskému programu doporučení EHSV;

—

doporučuje Radě a Komisi zabezpečit transparentní fungování těchto nových strukturálních fondů tím, že jasně a viditelně ukáže koherenci mezi Haagským programem a předloženým sdělením;

—

doporučuje učinit konkrétní opatření v rozhodnutích, která ustavují tyto jednotlivé fondy, s cílem začlenit nestátní organizace v ročním a víceletém orientačním rámci definovaném členskými státy a samotnou Komisí do co nejrannější fáze.

11.4.2006   

CS

Úřední věstník Evropské unie

C 88/20

1.1

Evropský hospodářský a sociální výbor je toho názoru, že následujícím bodům by se měla věnovat zvláštní pozornost:

2.1

Evropský hospodářský a sociální výbor vítá Návrh doporučení Evropského parlamentu a Rady o mobilitě uvnitř Společenství pro účely všeobecného a odborného vzdělávání: Evropská charta kvality mobility (1), který předložila Komise. Navrhované zrušení veškerých omezení mobility občanek a občanů Unie uvnitř členských států EU přispívá v souladu s lisabonskými cíli k posílení konkurenceschopnosti Unie.

2.2

Výbor vítá, že členské státy, Evropský parlament, Rada Evropské unie a Evropská komise usilují o odstranění překážek mobility v oblasti vzdělávání (2).

2.3

Mobilita pro účely vzdělávání existuje v EU již několik desetiletí; díky různým programům mobility bylo umožněno mnoha účastníkům nasbírat nové zkušenosti a také překonat jazykové a kulturní hranice v Evropě.

2.4

Výbor konstatuje, že se díky vzdělávacím a výměnným programům Komise, které mají členské státy k dispozici, od roku 2000 ztrojnásobil počet občanů Unie, kteří se vydali do zahraničí za účelem vzdělávání.

2.5

Výbor je toho názoru, že tyto programy také poskytují možnost vybudovat v Evropě tolerantní společnost, která je otevřená vůči lidem různého vyznání, etnického původu, sexuální orientace atd.

2.6

Výbor důrazně doporučuje nové programy a vzdělávací možnosti navržené Komisí v roce 2004. Velký zájem o tyto programy ukazuje, že cíle lisabonské strategie jsou již mladými Evropankami a Evropany nepřímo realizovány.

3.1

Podle názoru Výboru by mělo být úkolem členských států starat se o koordinaci jednotlivých programů jak na národní, tak na místní úrovni.

3.2

Instituce, organizace, vysoké školy, školy a osoby pověřené koordinací programů mobility by měly co nejvíc usilovat o to, aby zaručily transparentnost výběrových řízení pro účast na těchto programech. V praxi osoby zodpovědné za výběr účastníků často považují účast na mezinárodním výměnném programu za odměnu za dosažení určitých cílů.

3.3

Výbor navíc doporučuje provádění rozsáhlých informačních kampaní, aby byl informován co největší počet potenciálních účastníků programu. Je nanejvýš důležité informovat co nejvíce mladých Evropanek a Evropanů o cílech programů a možnostech, které se jim v této souvislosti otvírají.

3.4

Členské státy by měly zajistit, aby si účastníci mohli nechat započítat zkušenosti a kvalifikace získané v rámci programů.

3.5

Výbor také za velmi pozitivní považuje podporu mobility za účelem odborného vzdělávání a programů pro dobrovolníky. Tyto programy jsou bezpochyby velmi užitečné pro rozvoj pracovní kariéry účastníků i jejich schopnosti pracovat v mezinárodním prostředí.

3.6

Část členských států, v nichž bude vbrzku ukončeno uskutečnění jednotlivých fází boloňského procesu, realizuje již nyní doporučení Evropské charty kvality mobility pro účely všeobecného a odborného vzdělávání. Cíle formulované v Chartě a akce v ní navržené je třeba hodnotit pozitivně, neboť mají umožnit lepší využití programů vyhlášených Komisí.

3.7

Výbor poukazuje na to, že návrh Komise obsahuje výhradně ty prvky, při jejichž realizaci je možno očekávat pozitivní účinky na evropské úrovni.

3.8

Na návrhu Komise, který je zde projednáván, je potěšitelné to, že nezpůsobuje žádné dodatečné finanční náklady v oblasti koordinační činnosti, takže doporučení mohou být bez problémů realizována.

3.9

Výbor má obavy, že zásada dobrovolnosti ohledně přijetí Evropské charty kvality mobility s sebou nese nebezpečí přetahování mezi členskými státy o ustanovení v ní obsažená, čímž by mohla být ohrožena účinná realizace zásad Charty a mohlo by dojít ke zpoždění na úrovni jednotlivých států.

3.10

Výbor poukazuje dále na to, že organizace občanské společnosti upozorňují, že vysílající a přijímající organizace nejsou správně připraveny na provádění programů, což může mít za následek to, že programy budou účastníky po svém ukončení hůř hodnoceny.

3.11

Výbor je toho názoru, že Komise by měla stanovit datum, kdy Charta vstoupí v platnost, aby přiměla členské státy k rychlému jednání.

11.4.2006   

CS

Úřední věstník Evropské unie

C 88/22

1.1

EHSV si cení sdělení jako příležitosti ke zpětnému pohledu na úspěchy a chyby EYPD 2003, z nichž je možné se poučit pro přípravu příštích Evropských roků a navázat na iniciativy vzniklé během EYPD 2003.

1.2

EHSV souhlasí s tvrzením, že úspěch EYPD 2003, v porovnání s předchozími Evropskými roky, lze přičíst skutečnosti, že o konání roku usilovaly samy organizace osob se zdravotním postižením, a že se rovněž zapojily do plánování a uskutečňování Evropského roku. EHSV vyzývá Evropskou komisi a evropské instituce, aby při přípravě podobných iniciativ napříště upřednostňovaly přístup zdola.

1.3

EHSV s politováním konstatuje, že sdělení neobsahuje informace o činnosti, která proběhla na státní a regionální úrovni a věří, že do budoucna by měl být vytvořen rámec, který zajistí plynulý tok informací a také shromažďování a sdílení poznatků o osvědčených postupech.

1.4

Kroky, které byly podniknuty ve snaze zlepšit obecnou informovanost a viditelnost ve sdělovacích prostředcích, byly vyhodnoceny z kvantitativního, avšak ne z kvalitativního hlediska. EHSV tedy vyzývá Evropskou komisi, aby se touto otázkou zabývala v příštích iniciativách.

1.5

EHSV má za to, že na úspěch EYPD 2003 měla navázat politická a legislativní činnost a že vzhledem k očekávání, která Evropský rok vyvolal, byla politická reakce neuspokojivá.

1.6

EHSV vyzývá Evropskou komisi, aby ve své příští dvouleté zprávě o situaci osob se zdravotním postižením zhodnotila plnění politických závazků přijatých v průběhu Evropského roku, zejména provádění usnesení Rady o zaměstnanosti, vzdělání, přístupnosti elektronických technologií a kultuře, a vyslovila doporučení pro integraci problematiky zdravotního postižení do otevřené metody koordinace v rámci Lisabonské strategie.

1.7

EHSV rovněž lituje nedostatku informací o opatřeních ke zohlednění zdravotního postižení, která členské státy přijaly, a vyzývá Evropskou komisi, aby vytvořila nástroj pro shromažďování a hodnocení informací o politikách členských států.

1.8

EYPD 2003 pobídl Výbor k vytvoření mnoha iniciativ: k sestavení pracovní skupiny pro zdravotní postižení ve Výboru; ke zohledňování zdravotního postižení ve své práci; k přijetí stanovisek z vlastní iniciativy pojednávajících o lidech se zdravotním postižením; k úpravě požadavků na přístupnost při renovaci svého nového sídla a k provedení změn v zaměstnaneckých předpisech o zaměstnavatelnosti osob se zdravotním postižením.

1.9

EHSV rovněž požaduje, aby se zohlednění problematiky zdravotního postižení stalo nedílnou součástí všech politik EU a aby došlo k rozvoji strukturovaného dialogu s organizacemi osob se zdravotním postižením, zejména co se týče přípravy legislativy pro vnitřní trh.

2.1

EHSV s velkým zájmem přijal sdělení Evropské komise na téma provádění, výsledky a celkové hodnocení Evropského roku osob se zdravotním postižením 2003 (European Year of People with Disabilities – EYPD).

2.2

Evropský rok osob se zdravotním postižením byl oficiálně schválen Evropskou radou dne 3. prosince 2001 (1). Sama kampaň trvala téměř rok a půl, přípravné práce započaly v polovině roku 2002, s přiděleným omezeným rozpočtem EU v hodnotě přibližně 12 milionů eur.

2.3

Hlavním cílem Evropského roku osob se zdravotním postižením (EYPD) bylo prohloubit veřejné povědomí o právech osob se zdravotním postižením a dát podnět k úvahám a diskusím o opatřeních nutných k podpoře rovných příležitostí a bojovat s mnohými formami diskriminace, kterým musí lidé se zdravotním postižením v Evropě čelit. Dalším cílem bylo podpořit a posílit výměnu osvědčených postupů a strategií, vytvořených na místní, národní a evropské úrovni, a také zlepšit komunikaci v oblasti zdravotního postižení a podpořit kladné vnímání osob se zdravotním postižením.

2.4

Evropská komise trvá na tom, že EYPD byl výsledkem procesu partnerství mezi EU, členskými státy a organizacemi osob se zdravotním postižením, především Evropského fóra zdravotně postižených, společně s dalšími zainteresovanými subjekty občanské společnosti.

2.5

Na evropské úrovni pak Evropská komise uskutečnila značný počet akcí, jako např. osvětovou kampaň se sloganem „nastupte si“ a autobusem jezdícím po Evropě. Byly přiděleny zdroje do programů v oblasti mládeže, vzdělání, kultury, a také na iniciativy v oblasti výzkumu a informační společnosti. Mimo to podniklo v rámci EYPD 2003 několik institucí EU, např. Evropský parlament, Výbor regionů a Evropský hospodářský a sociální výbor, specifické iniciativy.

2.6

Iniciativy na státní a regionální úrovni se soustředily především na zlepšení informovanosti o právech, přístupnost budov, informační společnost, dopravu, vytváření nové státní legislativy, reporting a podporu rodinám. Komise rovněž zdůrazňuje skutečnost, že díky EYPD se zdravotní postižení stalo součástí politického programu.

3.1

EHSV s politováním shledává, že sdělení hodnotící EYPD 2003 bylo přijato téměř dva roky po skončení Evropského roku. EHSV nicméně vítá příležitost prozkoumat výsledky Evropského roku a poukázat na některé návazné činnosti.

3.2

EHSV podporuje kladnou analýzu výsledků EYPD 2003, jež byl pravděpodobně nejúspěšnějším Evropským rokem co do zviditelnění a zapojení veřejnosti, a také co do vzniku hnací síly pro rozvoj opatření a právních předpisů v Evropě.

3.3

Sdělení předkládá hodnotné shrnutí a analýzu činnosti organizované na evropské úrovni. Neinformuje však příliš o iniciativách na národní a regionální úrovni. Mohlo by být přínosné upozornit na významné projekty či aktivity financované v rámci EYPD a tak přispět k výměně osvědčených postupů, ale také určit, ve kterých iniciativách by se mohlo pokračovat, jak na národní, tak na evropské úrovni.

3.4

Stojí za povšimnutí, že externí hodnocení tvrdí, že pilotní projekt, zahájený Evropským parlamentem v návaznosti na EYPD 2003 byl s aktivitami Evropského roku špatně propojen. EHSV se domnívá, že bylo možno finančních dotací využít lépe, kdyby byla v průběhu Evropského roku uskutečněna analýza zajímavých aktivit a partnerství.

3.5

Rozhodnutí o EYPD 2003 počítalo s účastí zemí Evropského sdružení volného obchodu (EFTA) a Evropského hospodářského prostoru (EEA), přidružených zemí střední a východní Evropy, Kypru, Malty a Turecka, z nichž většina se již stala členem EU, nebo na členství kandiduje. Sdělení však neposkytuje žádné informace o činnostech organizovaných v těchto zemích, bez ohledu na to, zda byla či nebyla podepsána zvláštní dohoda s Evropskou komisí.

3.6

Sdělení rovněž uvádí, že množství zpráv ve sdělovacích prostředcích, věnovaných zdravotně postiženým osobám, narostlo v roce 2003 o 600 %. Stálo by za to porovnat tyto výsledky s pozorností médií v roce 2004 a 2005 a zjistit, jaký byl střednědobý či dokonce dlouhodobý vliv těchto osvětových kampaní.

3.7

Navíc, kvalita informací nebyla dosud analyzována. Jedním z cílů Evropského roku bylo šířit v očích veřejnosti kladný pohled na osoby s různým druhem zdravotního postižení. Ve zprávě je toho málo, co by naznačovalo, zda k tomu skutečně došlo či ne, a zda došlo k vytvoření inovativních pohledů na osoby se zdravotním postižením.

3.8

Decentralizovaná metoda vedla státní orgány a výbory k přijetí širokého spektra přístupů. Některé země zvolily přístup, ve kterém se soustředily na omezený počet větších projektů, zatímco jiné daly přednost přístupu, který podporoval velký počet malých místních iniciativ. Stálo by za to zjistit, do jaké míry každý z těchto přístupů přispěl ke zviditelnění kampaně, ale také zda vzniklé iniciativy byly trvalého charakteru.

3.9

EHSV došel k závěru, že úroveň politické angažovanosti v EYPD 2003 na státní úrovni se velmi lišila stát od státu. Lituje nicméně, že nebyla provedena žádná analýza, zda tato skutečnost nějak přispěla k dalším politickým iniciativám v kterékoli ze zúčastněných zemí.

3.10

Na evropské úrovni bylo přijato množství politických závazků, zejména usnesení Rady o zaměstnanosti a odborné přípravě, přístupu ke kulturním aktivitám, vzdělání a přístupnosti elektronických technologií (2), a také iniciativy institucí EU, které se týkaly např. přístupnosti (3) a zaměstnanosti.

3.11

Evropská komise by měla zrevidovat jejich provádění ve své příští dvouleté zprávě o situaci osob se zdravotním postižením, jak se předpokládalo v rámci jejího akčního plánu o rovných příležitostech pro osoby se zdravotním postižením.

3.12

Evropský rok byl významnou příležitostí zlepšit veřejné povědomí o tom, jakou zásadní roli mohou hrát podniky v sociální integraci osob se zdravotním postižením, a rovněž v jejich integraci do trhu práce. Jedním z důsledků Evropského roku bylo to, že vzrůstající počet společností přijímá do pracovního poměru osoby se zdravotním postižením a své výrobky a služby projektuje s ohledem na všeobecné požadavky o přístupnosti. Iniciativa Evropský rok podnikových partnerství (European Year Corporate Partnership), podporovaná Evropskou komisí, se ukázala obzvláště přínosnou, neboť vedla k vytvoření sítě spojující podniky a subjekty činné v oblasti zdravotního postižení (Business and Disability Network), což je jedním z dlouhodobých výsledků roku.

3.13

Podniky sociální ekonomiky byly během Evropského roku také obzvláště aktivní, uskutečnily stovky iniciativ na místní, regionální, státní a evropské úrovni. Zvláštní pozornost vyvolalo vydání průvodce CEP-CMAF (Stálá evropská konference družstev, vzájemných pojišťovacích spolků, sdružení a nadací – European Standing Conference of Cooperatives, Mutual Societies, Associations and Foundations) ve spolupráci s EHSV, kde je ukázáno, jak organizace sociální ekonomiky mohou přispět k sociální integraci osob se zdravotním postižením a k jejich zařazení na trhu práce.

3.14

V roce 2003 byla také zaznamenána zvýšená odborová aktivita na obranu pracovních práv osob se zdravotním postižením.

3.15

Rok pomohl organizacím získat či zlepšit přístup k rozhodovacímu procesu a mohl poskytnout osobám se zdravotním postižením lepší příležitosti k obraně svých práv.

3.16

Výměna osvědčených postupů a revize politických iniciativ musí být organizována skupinou na vysoké úrovni pro osoby se zdravotním postižením, která si musí stanovit jasné funkční období a pracovní program.

3.17

Navíc je vysoce důležité, aby otázka rovných příležitostí pro osoby se zdravotním postižením byla zohledněna v různých procesech EU, které využívají otevřených metod koordinace. Otázka je o to důležitější, že politika pro oblast zdravotního postižení zůstává z velké části oblastí v působnosti jednotlivých států. Od skončení Evropského roku jsme bohužel konstatovali pokles počtu odkazů na osoby se zdravotním postižením a uvádění cílů na ně zaměřených, které nyní z lisabonské agendy zmizely.

4.1

EYPD 2003 vděčil za svůj úspěch z velké části zvolenému přístupu zdola. Sdělení zdůrazňuje, že hlavním iniciátorem a šiřitelem informací bylo Evropské hnutí osob se zdravotním postižením, které se rovněž významně zapojilo do jeho přípravy a rozvoje. S jistým zklamáním lze konstatovat, že tento přístup nebyl uplatněn při rozhodování v následujících letech, což mělo přirozené důsledky jak na mobilizaci, tak na zájem cílových skupin a široké veřejnosti.

4.2

Je třeba využít intenzivního zapojení organizací zdravotně postižených osob do rozvoje osvětové kampaně k EYPD a dále na něj navázat při přípravě Evropského roku rovných příležitostí 2007, s ohledem na různorodost zainteresovaných subjektů. Pro úspěch aktivit je otázkou zásadní důležitosti, aby cílové skupiny cítily, že použité nástroje a rámec odpovídají jejich potřebám a že jsou jim aktivity svěřeny. Je rovněž důležité, aby mezi rozhodnutím o konání Evropského roku a jeho oficiálním začátkem byl ponechán dostatečný čas přípravě.

4.3

Externí hodnotitelé zdůraznili, že dodržování finančních nařízení bylo příliš velkou zátěží jak pro členské státy, tak pro dodavatele, ale také pro Evropskou komisi, která by jinak mohla investovat více času do dalších iniciativ. Evropská komise by na to měla pamatovat při současných revizích finančních pravidel a prováděcích předpisů.

4.4

Navíc, rozvoj ukazatelů a systém monitorování by umožnily členským státům zaznamenat údaje o jejich aktivitách, což by vedlo k účinnému monitorování a shromažďování informací o osvědčených postupech.

4.5

Evropské roky nesmí být pouze příležitostí k osvětové činnosti či k oslavám, ale mělo by být odrazovým můstkem pro další iniciativy. EYPD 2003 přinesl mnohá očekávání jak na státní, tak na evropské úrovni. Je důležité, aby osvětové kampaně vedly ke vzniku trvalých aktivit, a aby existovala přiměřená politika a právní rámec, které umožní vyrovnat se s výzvami, které se objeví v průběhu roku. Pro další pokračování partnerství a inovačních projektů, k jejichž vzniku v průběhu roku došlo, je nesmírně důležitá upotřebitelnost prostředků.

5.1

EHSV se v průběhu EYPD 2003 zavázal k účasti na značném počtu iniciativ. Tato zpráva je příležitostí k revizi podobných závazků a k navržení některých opatření do budoucna.

5.2

EHSV vytvořil pracovní skupinu pro zdravotní postižení, sestavenou ze skupiny členů Výboru a z úředníků, s cílem připravit a provádět aktivity EHSV v Evropském roce.

5.3

EHSV podpořil zásady Deklarace z Madridu a zavázal se je dále šířit (4). EHSV přijal několik stanovisek a podal několik odpovědí v období přípravy a navazování na EYPD 2003 (5), jež byly zaslány evropským institucím a zainteresovaným organizacím. K tomu ještě EHSV zorganizoval dva semináře o zaměstnávání osob se zdravotním postižením a o hodnocení EYPD 2003.

5.4

EHSV se zavázal, že zohlední zdravotní postižení ve své činnosti a bude napříště zvažovat zájmy, práva a povinnosti osob se zdravotním postižením ve všech svých stanoviscích. I když je stále ještě co zlepšovat, kráčí EHSV správným směrem a stále větší počet stanovisek Výboru zohledňuje problematiku zdravotního postižení, a tím upoutává pozornost ostatních institucí na práva osob se zdravotním postižením.

5.5

EHSV přijal k problematice osob se zdravotním postižením stanoviska jak z vlastní iniciativy, tak jako reakci na sdělení či legislativní návrhy. (6) EHSV především připravil stanovisko, které poskytuje návod, jak zohlednit a konzultovat organizace zabývající se zdravotním postižením. (7) Četná stanoviska Výboru se zabývají problematikou zdravotního postižení v souvislosti se zaměstnáváním, sociálním začleněním a průmyslem. (8) EHSV se také zavázal k pravidelným hodnocením, která bude provádět pracovní skupina Výboru v roce 2006.

5.6

Navíc EHSV zohlednil požadavky na přístupnost při renovaci svého nového sídla, jež bylo slavnostně otevřeno v květnu 2004. Nové sídlo umožnilo EHSV nabídnout téměř rovnocenný přístup členům a státním zaměstnancům se zdravotním postižením. To také umožnilo organizovat v budově EHSV semináře s účastí organizací osob se zdravotním postižením. Takto jdeme ostatním institucím a orgánům EU příkladem.

5.7

EHSV vzal na vědomí revizi služebního řádu úředníků ES z roku 2003 a v ní obsažená ustanovení, která usnadňují zaměstnávání osob se zdravotním postižením. EHSV by však rád poznamenal, že je třeba zaujmout aktivnější přístup k přijetí více osob se zdravotním postižením do pracovního poměru.

5.8

EHSV vyzývá Evropskou komisi, aby v rámci Evropského roku rovných příležitostí 2007 provedla hodnocení změn v zaměstnaneckých předpisech, týkajících se osob se zdravotním postižením.

5.9

EHSV také požaduje vytvoření programu stáží pro osoby se zdravotním postižením. Evropský rok rovných příležitostí 2007 by mohl být tím správným okamžikem k uskutečnění takového přehledu.

6.1

EHSV ve svých stanoviscích vždy tvrdil, že úspěch Evropského roku osob se zdravotním postižením by se měl poměřovat konkrétními výsledky, které přinese.

6.2

EHSV lituje, že EYPD 2003 nevedl k přijetí komplexních právních předpisů o nediskriminaci osob se zdravotním postižením ve všech oblastech politiky EU.

6.3

EHSV ocenil ve svém stanovisku přijatém v únoru 2004 přijetí Evropského akčního plánu pro rovné příležitosti 2003. EHSV v něm zdůraznil, že akční plán si neklade příliš vysoké cíle a navrhl, aby Evropská komise zvážila další činnost (9).

6.4

EHSV konstatoval, že byla právě zveřejněna první dvouletá zpráva o situaci osob se zdravotním postižením, a také nové priority pro další etapu Evropského akčního plánu (10).

6.5

Měl by být sestaven soubor doporučení, která vycházejí z vlivu evropských strategií pro sociální ochranu, zaměstnanost a celoživotní vzdělávání na osoby se zdravotním postižením. Jde o velmi důležitou problematiku, neboť osoby se zdravotním postižením nejsou zmíněny v nové zmodernizované verzi Lisabonské strategie a státních reformních programech, předložených v roce 2005. V této souvislosti EHSV vítá pracovní dokument o zohlednění zdravotního postižení ve strategii zaměstnanosti (11) a vyzývá Evropskou komisi, aby provedla hodnocení provádění tohoto dokumentu.

6.6

EHSV také vítá návrh předsednictví Spojeného království zorganizovat každým rokem ministerskou konferenci o zdravotním postižení s cílem podpořit politickou diskusi na vysoké úrovni, za účasti organizací osob se zdravotním postižením.

6.7

EHSV věří, že by Evropská komise měla vyvinout nástroj na hodnocení vlivu zdravotního postižení na právní předpisy EU, ve spolupráci s organizacemi osob se zdravotním postižením, a organizovat školení pro úředníky z různých generálních ředitelství o tom, jak by nástroj měl být používán.

6.8

V Amsterdamské smlouvě se ES zavázalo, že bude při vytváření opatření pro vnitřní trh zohledňovat osoby se zdravotním postižením. Prohlášení č. 22 nebylo bohužel provedeno, což má za následek větší překážky pro zboží a služby.

6.9

EHSV vyzývá Evropskou komisi, aby předložila iniciativu, která by svedla dohromady úředníky, zabývající se otázkami vnitřního trhu, a experty z organizací osob se zdravotním postižením s cílem sestavit strategický plán.

6.10

EHSV vítá rychlé přijetí nařízení o cestujících s omezenou pohyblivostí v letecké dopravě, které napomůže odbourat diskriminaci, jíž byly vystaveny osoby se zdravotním postižením cestující leteckou dopravou, a stejně tak i několik dalších legislativních iniciativ v oblasti dopravy, které rovněž prosazují práva osob se zdravotním postižením.

6.11

EHSV žádá, aby byly požadavky na přístupnost zahrnuty do všech dotací poskytovaných EU, a do jejích vlastních politik veřejných zakázek.

6.12

EHSV také pozorně sleduje jednání o Mezinárodní úmluvě o lidských právech osob se zdravotním postižením a vítá návrh EU, aby se Evropské společenství k úmluvě připojilo, a tak poskytlo ochranu osobám se zdravotním postižením, žijícím v EU, a zajistilo této problematice přiměřenou pozornost institucí a orgánů EU.

6.13

EHSV se domnívá, že k odstranění diskriminace ve všech oblastech působnosti EU je třeba přijmout další právní předpisy a očekává výsledky studie o proveditelnosti dalších legislativních iniciativ směřujících k odstranění diskriminace. Navíc Výbor pevně věří, že k předložení návrhu směrnice zohledňující zdravotní postižení dojde v příštím roce.

11.4.2006   

CS

Úřední věstník Evropské unie

C 88/27

1.1

vítá zahájení diskuse o přístupu Společenství k programům pro ekoznačky pro produkty rybolovu;

1.2

vyjadřuje své přání účastnit se aktivně této činnosti;

1.3

doporučuje Komisi, aby kromě nezbytné koordinace svých odborů, které jsou odpovědné za ekoznačky, pokračovala v úzké spolupráci s příslušnými mezinárodními organizacemi v této oblasti, jako jsou FAO (Organizace OSN pro výživu a zemědělství), WTO (Světová obchodní organizace), OECD (Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj), UNCTAD (Konference OSN o obchodu a rozvoji), ISEAL (International Social and Environmental Accreditation and Labelling Alliance) a ISO (Mezinárodní organizace pro normalizaci);

1.4

navrhuje, aby Komise udržovala trvalý kontakt s environmentálními a sociálními zájmovými skupinami především v příslušných odvětvích (rybolov, zpracování a uvádění na trh) a také se spotřebiteli;

1.5

zastává názor, že v současné době, vzhledem ke komplexní povaze této záležitosti, je vhodnější zvolit třetí z možností uvedených ve sdělení Komise, tj. zavedení minimálních požadavků na dobrovolné programy pro ekoznačky;

1.6

upozorňuje však na to, že tyto minimální požadavky musí být dostatečně striktní a musí být podepřeny pravidly, která budou zamezovat jejich porušování a stanoví sankce za takové porušení;

1.7

poukazuje na skutečnost, že provozovatelé musí dodržovat ekoznačky, které již byly přijaty regionálními organizacemi působícími v odvětví rybolovu v souladu s nařízeními přijatými Evropskou unií (např. označování „bezpečný pro delfíny“ (Dolphin safe) používané AIDCP – Dohodou o mezinárodním programu pro ochranu delfínů (1)), přičemž se uplatní nezbytná pravidla rozvoje;

1.8

vyzývá Komisi, aby věnovala přednostní pozornost problémům souvisejících s náklady způsobených ekoznačkou pro produkty rybolovu, jako i jejich správné rozdělení mezi výrobci, zpracovateli, obchodníky a spotřebiteli.

2.1

Rada Evropské unie zařadila v únoru roku 2004 zahájení debaty o ekoznačkách pro produkty rybolovu na pořad svého jednání. Rada ve svém sdělení oznámila, že bude navrhovat podmínky pro metody identifikace lovu a také podmínky plynulé zpětné sledovatelnosti produktu z lodi ke koncovému spotřebiteli, které by zaručily shodu s odpovědnými metodami rybolovu a postupy prodeje na trhu.

2.1.1

Rada také uvedla, že by Společenství mělo být v čele debaty, která se koná na různých mezinárodních fórech.

2.1.2

Komise v projednávaném sdělení konečně zahájila debatu o přístupu Společenství k programům pro ekoznačky pro produkty rybolovu a vyzvala ostatní orgány Evropské unie, aby vyjádřily své názory, přičemž konečným cílem bylo navržení legislativních iniciativ a dalších doporučení.

2.1.3

Proto je na Evropském hospodářském a sociálním výboru, aby vyjádřil svá stanoviska a zaujal postoj vůči této iniciativě.

2.1.4

Mělo by se mít za to, že odkazy na „produkty rybolovu“ uvedené v tomto stanovisku zahrnují také produkty akvakultury, aniž by tím byla dotčena specifika těchto dvou činností, která se týkají životního prostředí.

2.2.1

Sdělení Komise je výsledkem značného úsilí o shrnutí celé situace, která je komplexní jak z hlediska právního, tak z hlediska praktického, a Evropský hospodářský a sociální výbor by nejprve chtěl za toto úsilí poděkovat odpovědnému odboru. Je třeba připomenout, že Výbor se k některým otázkám, které jsou nyní položeny konkrétně pro ekoznačky u produktů rybolovu, již všeobecně vyjádřil ve stanovisku „Etický obchod a koncepce záruk pro spotřebitele“ (2).

2.2.2

Pro začlenění debaty do jejího správného kontextu je třeba upozornit na to, že kompetentní výbor FAO, organizace OSN odpovědné za rybolov, nedávno (11. a 13. března 2005) přijal své vlastní Pokyny pro ekoznačky pro ryby a produkty rybolovu z mořských lovišť , které byly předloženy k odborné konzultaci a navrženy v říjnu roku 2004 (3). Debata ve FAO byla zahájena již v roce 1998.

2.2.3

Toto stanovisko se pokyny uvedenými v předchozím bodě nemůže zabývat do hloubky, ale je třeba upozornit na to, že obsahují minimální podstatné požadavky a kritéria, podle kterých se určuje, zda může být ekoznačka určitému rybolovu udělena, přičemž se má za to, že daný rybolov je certifikovanou jednotkou. Požadavky lze shrnout následovně: soubor pravidel, rámec administrativní kontroly, spolehlivé vědecké údaje o stávajících rybích populacích a vlivu rybolovu na příslušný ekosystém. Organizace FAO na druhou stranu vytvořila pokyny pro vytváření pravidel pro udržitelný rybolov a zejména pro účelné akreditační a certifikační mechanismy. Zejména by mělo být zdůrazněno, že pokyny FAO uvádějí jako podstatné požadavky pro fungování systému ekoznaček transparentnost, spravedlivé zastoupení všech zainteresovaných stran, ustanovení o podávání zpráv, vedení záznamů, kontrolu a revizi norem a procesů stanovování norem, dostupnost dostatečných lidských a finančních zdrojů, předkládání účtů a dostupnost informací a systémů pro jejich uchovávání, pozastavení a odnětí akreditace a příslušná práva podávat stížnosti.

2.2.4

Zároveň je třeba mít na paměti, že udělování ekoznaček je relativně nedávnou činností, využívanou zejména v zemích OECD (4), a že se jí v současné době zabývá Světová obchodní organizace (WTO). Mezinárodní organizace pro normalizaci (ISO) současně vytvořila svá vlastní metodologická a koncepční kritéria pro řízení jakosti ve vztahu k životnímu prostředí formou řady norem ISO 14000. Úsilí Komise by mělo co nejvíce směřovat k zajištění konzistentnosti přijatých pravidel se stávajícími mezinárodními pravidly a pokyny.

2.2.5

Různé členské státy a, v souladu s jejich příslušnými ústavními modely, také řada regionálních orgánů má v této oblasti své pravomoci, které byly v některých případech rozvinuty a v jiných případech se jejich rozvinutí chystá. Proto tedy vedle sebe v Evropské unii existují velmi různorodé formy ekoznaček – veřejné a soukromé, nadnárodní, vnitrostátní a regionální –, což může mást jak spotřebitele, tak hospodářské subjekty působící na různých trzích. (5)

2.2.6

Přemíra pravidel a ekoznaček existujících v současné době na různých trzích tedy ve svém důsledku vyžaduje multidisciplinární, harmonizující přístup.

2.2.7

Evropská unie poprvé zavedla systém harmonizace ekoznaček v roce 1992 prostřednictvím nařízení Rady (EHS) č. 880/92 ze dne 23. března (6). Revize tohoto nařízení provedená před pěti lety nařízením, které je v současné době v platnosti (7), ustavila systém ekoznaček pro různé kategorie produktů nezahrnujících produkty rybolovu. Komise by se tedy měla podrobně zabývat možností rozšířit používání stávajících ekoznaček na produkty rybolovu a akvakultury.

2.2.8

Nemělo by se zapomínat na to, že debata o programech pro ekoznačky pro produkty rybolovu probíhá v kontextu současných politik Evropské unie. Měli bychom zmínit zejména Šestý akční program Společenství pro životní prostředí přijatý rozhodnutím Evropského parlamentu a Rady č. 1600/2002/ES ze dne 22. července 2002 (8) a akční plán Společenství pro zahrnutí požadavků na ochranu životního prostředí do společné rybářské politiky (9), ve kterém se prověřování ekoznaček pro produkty rybolovu považuje za doplňkové opatření.

2.2.9

Výbor by chtěl Komisi a jiné orgány a zainteresované strany v Evropské unii upozornit na existenci programu pro harmonizované, sjednocené používání značky, kterou lze jistě považovat za ekologickou, protože zajišťuje shodu se směrnicemi o recyklování obalů (10), přestože je situace v této oblasti odlišná. Hovoříme o ekoznačce Zelený bod udělované většině recyklovatelných obalů v zemích EU. Tato značka byla registrovanou ochrannou známkou patřící německé společnosti, která v roce 1996 přesunula svoje sídlo do Bruselu a udělovala licenci na používání této značky ve formě spolupráce s většinou členských států a třetích zemí a také s hospodářskými subjekty zapojenými do správného řízení recyklace obalů. Dnes je právní základ definován směrnicemi Společenství a vnitrostátními pravidly rozvoje, prostřednictvím kterých by se v praxi mohlo stát přijatelným mít jedno logo, které bude obsahovat jasné sdělení, do něhož se zapojí soukromá organizace (Packaging Recovery Organisation Europe s.p.r.l), která monitoruje harmonizaci kritérií, a které bude využito různými vnitrostátními institucemi ve většině členských států (11).

2.2.10

Vzhledem k výše uvedenému Výbor zastává názor, že debata o ekoznačkách pro produkty rybolovu a akvakultury probíhá v Evropské unii ve vhodné době. Proto by nemělo docházet k žádným odkladům a zásadní konečné termíny k projednání této komplexní otázky by neměly být nepatřičným způsobem prodlužovány. Debata by měla být založena na pokynech organizace FAO, aniž by přitom byly zapomenuty vlastní kritéria Evropské unie, která mohou být vylepšena s multidisciplinárním přístupem a kritérii pro harmonizaci, přičemž hlavním cílem je chránit životní prostředí a zdroje a přinášet užitek spotřebiteli.

3.1.1

Organizace FAO, která je orgánem s kompetencemi v oblasti rybolovu, a tedy odbornou organizací, na kterou se obracejí různé regionální organizace zabývající se rybolovem, jejichž činnost souvisí se stávajícím mořským právem opírajícím se o úmluvu OSN, přijala k označování produktů rybolovu přístup zaměřený na ochranu oblastí rybolovu, který na další fáze marketingu produktu odkazuje pouze nepřímo.

3.1.2

Na druhou stranu jiné mezinárodní organizace, jako je WTO (12) a UNCTAD, se v rámci obecného rámce Dohody o technických překážkách obchodu zaměřují na zajištění toho, aby systémy ekoznaček nezakládaly nelegální překážky mezinárodnímu obchodu a aby ani nestavěly rozvíjející se země do nevýhodného postavení (13). Tyto organizace se snaží o vytvoření doplňkových udržitelných opatření pro rybolov, jako jsou ekoznačky, které jsou slučitelné s mezinárodními pravidly zakazujícími zavádění technických překážek mezinárodního obchodu nebo opatření s obdobnými účinky, a také berou v úvahu nutnost spolupráce, aby země bez technických a finančních zdrojů potřebných pro zavedení ekoznaček získaly nezbytnou podporu. Výbor je v tomto smyslu názoru, že ekoznačka u produktů rybolovu není sama o sobě překážkou pro mezinárodní obchod, pokud bude pomocí předpisů zajištěna nutná transparentnost a rovnost přístupu.

3.1.3

Činnost ISO a dalších organizací pro standardizaci se na druhé straně více zaměřuje na metodologii a osvědčené postupy v řízení životního prostředí a příslušném udělování ekoznaček; neexistují žádné dokumenty, které by se zabývaly specificky produkty rybolovu.

3.1.4

K ekoznačkám pro produkty rybolovu se explicitně vztahuje pouze práce organizace FAO, ale sdílíme názor Komise, že jakékoliv přijaté rozhodnutí musí být založeno nejen na shodě s rozhodnutími mezinárodních organizací, ale také na harmonizaci různých přístupů vyplývajících ze specifických povah a úkolů těchto orgánů.

3.1.5

Kvůli všem výše uvedeným důvodům se EHSV domnívá, že jak mezinárodní činnost, tak legislativní návrh, který byl nakonec Komisí přijat, bude muset vzít v úvahu základní acquis Společenství a zkušenosti, které tvoří základ současného systému ekoznaček Evropské unie (stejně jako souběžnou zkušenost Zeleného bodu), přičemž odbory odpovědné za rybolov budou koordinovat svoji činnost s odbory odpovědnými za životní prostředí a harmonizaci trhů, aby se mohlo zabránit nežádoucím dysfunkcím nebo nežádoucímu šíření ekoznaček, které by se tak staly pouze zdrojem většího zmatku, čímž by se vzdálily splnění své funkce vůči subjektům trhu a konečnému spotřebiteli. Navzdory těžkostem, které ke všemu tomu patří, by měla Komise stanovit časový plán, aby zajistila, že její legislativní návrh bude předložen nejpozději v prvním pololetí roku 2006.

3.2.1

Jelikož neexistuje žádné základní nařízení stanovující dostatečně přísné podmínky pro harmonizaci, jak je jasně vysvětleno v dokumentu Komise, došlo k různým situacím, z nichž některé mohou sloužit jako model k napodobení a jiné jako model postupů, které je třeba odstranit.

3.2.2

Studium dostupné literatury (14) a stávajících mezinárodních předpisů upozorňuje na postup, kdy multiplicita různých situací ne vždy splňuje požadavky na transparentnost a spravedlnost, které jsou pro jakýkoliv systém ekoznaček nezbytné.

3.2.3

V jistých případech se setkáváme s dobrovolnými mechanismy, které vznikly ze spolupráce mezi subjekty působícími na trhu a organizacemi občanské společnosti. Odpovídající organizace mají standardy, podmínky akreditace, certifikace a používání této ekoznačky, které jsou jasné, spravedlivé a jsou veřejně dostupné a platí pro různé malé oblasti rybolovu po celém světě. Tyto organizace mají poradní výbory a odpovídající kontrolní mechanismy.

3.2.4

V ostatních případech uvedených ve sdělení Komise se však setkáváme s pouhými soukromými logy, pro které buď žádné předpisy neexistují, nebo nejsou zveřejněny, a jejichž uplatňování je velice vzdálené dodržování zásad správných postupů pro udělování ekoznaček. Jeden z těchto případů může sloužit jako příklad ilustrující škodlivé účinky ekoznačky uplatňované u produktů rybolovu, která odporuje mezinárodnímu právu, vytváří nežádoucí bariéry mezinárodnímu obchodu a opírá se o metody, které jsou v naprostém rozporu s jakýmikoliv doporučeními pro ekoznačky, a tak podle nejmenovaného vysokého funkcionáře EU vytváří faktický monopol.

3.2.5

Příklady, jako jsou tyto, ukazují, že stávající situace, kdy je možné vytvářet ekoznačky bez pevného právního základu, a to dokonce i když jsou v rozporu se současnými mezinárodními předpisy a předpisy Společenství, nemůže pokračovat o mnoho déle, protože škodí výrobcům, spotřebitelům a ostatním zainteresovaným stranám.

3.2.6

Příslušná regionální organizace pro rybolov, Meziamerická komise pro tropické tuňáky, v případě tuňáka z východního Tichého oceánu podpořila přijetí Dohody o mezinárodním programu pro ochranu delfínů (AIDCP) (15), ke které Evropská unie dobrovolně přistoupila prostřednictvím Rozhodnutí Rady 1999/337/ES ze dne 26. dubna 1999 (16). Touto dohodou se řídí ekoznačka, která je také podporována Evropským společenstvím a v současné době je projednávána v Evropském parlamentu (17).

3.2.7

K této specifické situaci by se mělo přihlédnout jako k východisku pro studii předpisů v této oblasti, a návrhů na ně, zda by v případech, kdy regionální organizace zabývající se rybolovem, která je kompetentní pro určitou oblast, prosazuje svoji vlastní ekoznačku v souladu s principy FAO, Evropská unie měla 1) participovat na této činnosti, aby zajistila, že certifikace a postupy pro vydání takové ekoznačky splňují nezbytné požadavky a 2) zvážit používání takových značek ve svých vlastních předpisech a zákaz značek, které jsou s těmito předpisy v rozporu.

3.2.8

Výbor zastává názor, že jakákoliv soukromá ekoznačka pro produkty rybolovu a akvakultury by měla podléhat přísným akreditačním kritériím a nezávislé certifikaci a že by legislativní návrh, který má Komise vypracovat, měl zvážit zřízení veřejného registru přístupného zájemcům a účastníkům trhu s produkty rybolovu a akvakultury a obsahujícího podrobné údaje o používaných značkách, které splňují právně stanovené požadavky.

4.1.1

Ekoznačky by měly být zřetelně odlišeny od obecných pravidel pro označování potravinářských výrobků. Použití ekoznačky nezaručuje samo o sobě ani tak shodu s předpisy, jejichž dodržování platí v každém případě také pro výrobky bez ekoznačky, jako spíše shodu s vyššími standardy ochrany životního prostředí, které v našem případě zahrnují odpovědné praktiky rybolovu, zachování populace produktu krytého značkou a minimalizaci poškození biologické rozmanitosti a mořského prostředí obecně.

4.1.2

Značka pro produkty rybolovu, stejně jako pro jakékoliv jiné produkty těžby nebo akvakultury, může být udělena nezpracovaným produktům (celé ryby, a to čerstvé nebo zmrazené) nebo zpracovaným rybím produktům, ať už zmrazeným, soleným, konzervovaným, předvařeným nebo předem připraveným. V prvním případě musí ekoznačka zaručovat, že použité metody rybolovu splňují nejenom standardy kontroly rybolovu, ale také kodex chování pro odpovědný rybolov organizace FAO. V druhém uvedeném případě musí ekoznačka pro produkty rybolovu zaručovat, že správné uplatnění pravidel zpětné sledovatelnosti pro potravinářské výrobky skutečně znamená, že zpracovaný a na trh uvedený výrobek, který se dostane ke spotřebiteli, je produktem rybolovu, jenž si zaslouží být označen ekoznačkou.

4.1.3

Pro správnou implementaci ekoznačky použitelné pro produkty rybolovu nestačí mít obecný rámec předpisů. Spíše musí být ustaven jasný mechanismus pro akreditaci certifikačních orgánů, udělování ekoznaček, urovnávání sporů, dohled a sankce v případě zneužití a nedodržení shody, který odliší označené produkty od jiných produktů rybolovu.

4.1.4

EHSV zastává názor, že tímto jasným mechanismem by měl být registr, který je uveden v odstavci 3.2.8 výše. Předpisy a registr musí zaručit, že tento systém bude založen na transparentnosti, a společně se spotřebitelskými informacemi se musí zasadit o nezbytnou důvěru, díky které by se snížil současný rozdíl mezi počtem spotřebitelů zajímajících se o aspekty výrobku, které souvisejí s životním prostředím, (v současnosti asi 44 %) a těmi, kteří se tímto zájmem řídí při nákupu (v současnosti asi 10 %).

4.1.5

Jak údaje obsažené ve výše uvedené zprávě EVER, tak postoj přijatý asociací EUROPECHE/COGECA (18) v jejím memorandu k předmětu tohoto stanoviska vyvolávají určitý pesimismus, pokud se týká pravděpodobnosti, že ekoznačky obecně a ekoznačky týkající se produktů rybolovu zvlášť povedou k vytvoření přidané hodnoty pro výrobce a transparentnosti a přesných informací pro spotřebitele. Zachování životního prostředí se však v nejširším smyslu stává vedle boje proti hladu ve světě jednou ze dvou hlavních výzev, kterým lidská rasa čelí. Je proto nezbytné, aby se Evropská unie snažila hrát vedoucí roli v procesech, které umožní odpovědným spotřebitelům rozlišovat a vybírat si mezi produkty, jejichž získávání a zpracování a obchodování s nimi splňuje standardy ochrany životního prostředí.

4.1.6

Výbor byl informován o postoji, který formálně přijala organizace WWF, a je potěšen, že tento postoj, navzdory možným rozdílům v přístupu v určitých oblastech, se z velké části shoduje s názory vyjádřenými v tomto stanovisku, zejména pokud se týká nezbytné striktnosti předpisů pro ekoznačky pro produkty rybolovu.

4.1.7

Výbor se domnívá, že předpisy, které Komise v pravý čas navrhne, by měly vzít zvlášť v úvahu možnou platnost ekoznaček pro produkty rybolovu jako nástroje na pomoc průmyslu rybolovu, jehož náklady by se měly předávat podél obchodního řetězce, aniž by byl poškozen spotřebitel. V tomto smyslu by ekoznačky pro produkty rybolovu mohly být mechanismem, který by zaměřil pozornost rybářů a podniků na nutnost praktikovat udržitelný rybolov a akvakulturu, aby se zachovaly populace ryb, které jsou hlavní oporou rybolovné činnosti a všech následných souvisejících činností.

4.1.8

Výbor chce Komisi upozornit na to, že udělování ekoznaček pro produkty rybolovu a akvakultury je spojeno s finančními náklady, které musí být absorbovány výrobním řetězcem před tím, než se produkt dostane ke konečnému spotřebiteli. Malé a střední podniky a hospodářské subjekty v rozvojových zemích mohou mít za jistých okolností potíže se získáním přístupu k ekoznačkám. Přijaté předpisy by tedy měly zahrnovat intervenční mechanismy, které by se týkaly organizací výrobců, asociací rybářů a partnerských dohod. Pokud ale má být ekoznačka plně účinná, bude v každém případě potřeba vyvinout podstatné úsilí na poli vzdělávání a osvěty. EHSV proto zastává názor, že by orgány veřejného sektoru měly financovat informační a povědomí zvyšující kampaně zaměřené na hospodářské subjekty a spotřebitele.

4.1.9

Z tohoto důvodu by jakákoliv akce Evropské unie v této oblasti měla být vnímána jako první krok tímto směrem. Tento první krok by však měl být dostatečně ambiciózní, aby ustavil:

11.4.2006   

CS

Úřední věstník Evropské unie

C 88/32

1.1

Evropský hospodářský a sociální výbor souhlasí s Evropským parlamentem v tom, že zvýšení podílu žen v rozhodovacích orgánech hospodářských a sociálních skupin v EU je důležité. Připojuje se k výzvě Parlamentu směřované příslušným národním organizacím a jejich evropským svazům, jakož i Evropské komisi, aby se tomuto tématu více a systematičtěji věnovaly. Parlament vyzval Evropskou komisi, aby začala shromažďováním dat a zřízením databáze o zastoupení žen v rozhodovacích orgánech hospodářských a sociálních skupin v EU. Výbor bere na vědomí, že shromažďování dat již začalo. Podle jeho názoru k tomu mohou významně přispět Evropský institut pro rovné postavení žen a mužů a Evropská nadace pro zlepšování životních a pracovních podmínek. Co se týče ukazatelů, Výbor konstatuje, že Komise nyní pracuje s devíti základními složkami, které navrhlo italské předsednictví Rady EU v roce 2003.

1.2

Parlament se ve své analýze soustředil především na organizace zaměstnavatelů a odbory. Zdá se však, že u odborů proběhlo více pozitivních změn, než vyplývá z rozhodnutí a zprávy Parlamentu. Na druhé straně bychom při hodnocení stavu a vývoje u zaměstnavatelů a jiných hospodářských a sociálních zájmových skupin měli brát více v potaz a uvědomovat si to, že zmíněné organizace fungují jinak než organizace, jejichž členové jsou fyzické osoby.

1.2.1

Všechny v EHSV zastoupené hospodářské a sociální skupiny mají svá specifika. Strategie, které pozitivně působí na jeden druh organizací, nemusí mít bezpodmínečně tentýž účinek na organizace jiné.

1.2.2

EHSV vzal na základě této situace se zájmem na vědomí akční rámec EKOS, UNICE/ UEAPME a CEEP zaměřený na rovné postavení žen a mužů, a především prioritu, kterou tyto organizace přikládají tématu „ženy v rozhodovacím procesu“. Výbor se zájmem očekává ohlašované roční národní a evropské zprávy o pokroku.

1.3

Stejně jako Parlament EHSV podporuje stávající strategie EU zaměřené na vyvážené zastoupení mužů a žen v rozhodovacím procesu. EHSV souhlasí s Parlamentem, že k dosažení změn a vyváženého zastoupení je zapotřebí skutečné politické vůle. V řadě organizací, a to nejen zaměstnavatelů a zaměstnanců, je tato vůle zřetelná. EHSV doporučuje, aby všechny zastoupené organizace Komisi podávaly pravidelné zprávy o výsledcích svého úsilí a aby Komise rozšiřovala příslušnou databázi v úzké spolupráci s evropskými sdruženími a doplnila počáteční snahy italského předsednictví Rady v roce 2003 vytvořením vhodných ukazatelů pro větší vliv žen v hospodářských a sociálních rozhodovacích orgánech.

1.4

V organizacích, které vysílají zástupce do národních a mezinárodních fór a příp. na jednání v rámci sociálního dialogu, musí být věnována zvláštní pozornost především úrovni představenstva. Pokud organizace chtějí přispět k většímu zastoupení žen, je třeba brát na vědomí také úroveň vedoucích zaměstnanců, ze které mnoho organizací vybírá již nyní zplnomocněné zástupce.

1.5

Separátní organizace a vedlejší organizace, jakož i sítě žen a členek v některých organizacích významnou měrou přispěly k tomu, že proběhly konkrétní změny. Tyto nástroje nefungují sice vždy a všude jako patent, přesto však EHSV považuje za smysluplné, aby s ohledem na externí zastoupení organizace byly dále posilovány a uváděny v širší povědomí.

1.6

Další vzdělávání a strategie pro usnadnění slučitelnosti rodinného a profesního života se zdají být nejlepší metodou pro podporu kariéry žen v příslušných organizacích. Bylo by vhodné, aby příslušná oddělení Komise, která vytvořila opatření proti diskriminaci a mainstreamingová opatření pro rovné postavení žen a mužů, tyto strategie podporovala. Zaměstnavatelé a odbory mají při provádění těchto strategií velký význam.

1.7

Kvóty jsou schvalovány řadou expertů. Nařízení o kvótách, jejichž účinnost se osvědčila v politice i v sociálních organizacích v některých zemích, by měla být pečlivě prozkoumána příslušnými organizacemi a Komisí, co se týče jejich působení a úspěšnosti.

1.8

Výbor by uvítal, kdyby byl pro funkční období EHSV 2006-2010 podíl podprůměrně zastoupeného pohlaví při jmenování členů EHSV členskými státy (návrhy předkládají hospodářské a sociální zájmové skupiny) stanoven minimálně na 30 %, se záměrem zvýšit tento podíl pro následující funkční období na 40 %.

1.9

EHSV se k výsledkům právě uskutečněného průzkumu vrátí na začátku nového čtyřletého funkčního období, 2006/2007. Potom se ukáže, jestli se strategická a praktická opatření organizací v nových členských státech významně odlišují od takových opatření ve starých členských státech. EHSV navrhuje Parlamentu, aby zároveň provedl nové porovnání aktuální situace s ohledem na jeho rozhodnutí a zprávu z roku 2002.

2.1.1

V lednu 2003 požádal Evropský parlament Evropský hospodářský a sociální výbor o stanovisko k tématu „Zastoupení žen v rozhodovacích orgánech sociálních partnerů“ (1). Tím měly být doplněny statistické údaje, které měl Parlament k dispozici při přípravě rozhodnutí a zprávy o „Zastoupení žen u sociálních partnerů v Evropské unii“ (2002/2026 INI), dále měla být vyslovena doporučení pro strategii ke zvýšení podílu žen v orgánech těchto „sociálních partnerů“.

2.1.2

Parlament konstatoval ve svém rozhodnutí, že ženy mají malé zastoupení v orgánech a strukturách, v jejichž rámci „sociální partneři“ debatují o sociálně politických otázkách. Dále že je zapotřebí vytvořit programy a strategie pro vyváženější zastoupení. Evropská komise a „sociální partneři“ byly vyzváni, aby systematicky shromažďovali příslušné údaje a přijali vhodná opatření, která by vedla ke zvýšení vlivu žen v hospodářských a sociálních rozhodovacích orgánech, nejen prostřednictvím většího zastoupení v těchto orgánech, nýbrž i zahrnutím otázky rovnosti mužů a žen do strategií.

2.1.2.1

V této souvislosti bylo zároveň konstatováno, že nestačí nezávazná prohlášení záměrů, ale že k dosažení změn a vyváženého zastoupení je třeba skutečná vůle k praktickým opatřením v rámci organizací „sociálních partnerů“.

2.1.3

EHSV nebyl osloven ani ohledně rozhodnutí, ani ohledně zprávy Parlamentu.

2.1.4

EHSV je reprezentativní shromáždění zástupců hospodářských a sociálních zájmových skupin („organizované občanské společnosti“) v EU. I když jeho úloha nespočívá v tom, aby radil zastoupeným organizacím ohledně jejich strategií zaměřených na zastoupení žen v rozhodovacích orgánech příp. ohledně jejich politiky rovného postavení žen a mužů, může být jeho složení přesto do určité míry viděno jako „zrcadlo“ těchto strategií. EHSV je jednou z institucí a struktur jmenovaných Evropským parlamentem, v jejichž rámci hospodářské a sociální zájmové skupiny konzultují sociálně politické záležitosti. Jeho členové jsou proto dobrým zdrojem informací a rad, které Parlament požaduje.

2.2.1

EHSV sdílí názor Parlamentu, že zastoupení žen v rozhodovacích orgánech hospodářských a sociálních zájmových skupin Evropské unie je důležitým tématem. Také souhlasí s tím, že lepší statistické podklady a více informací k příslušným strategiím těchto organizací jsou důležitými předpoklady pro provádění strategií EU zaměřené na vyvážené zastoupení mužů a žen v rozhodovacím procesu.

2.2.1.1

EHSV bere na vědomí, že Evropská komise započala se shromažďováním příslušných údajů. Mezitím se začalo s vytvářením Parlamentem navržené databáze a stanovením ukazatelů v souvislosti s posílením vlivu žen v sociálních a hospodářských rozhodovacích orgánech v EU. Komise je mj. názoru, že je těžké získat údaje příslušných zájmových skupin. Evropský institut pro rovné postavení žen a mužů snad v budoucnu bude moci stejně užitečně přispět jako nyní Evropská nadace pro zlepšování životních a pracovních podmínek.

2.2.1.2

Vedle toho by měla Komise dále vyvíjet všeobecné strategie zaměřené na rozšíření možností většího zastoupení žen v rozhodovacích orgánech, jako např. opatření proti stále existující diskriminaci v zaměstnání, strategie pro lepší slučitelnost rodinného a profesního života v členských státech EU, strategie pro rovné postavení mužů a žen, jakož i plány pro rovné postavení mužů a žen na pracovišti.

2.2.2

K požadavkům Parlamentu na adresu zaměstnavatelů, zaměstnanců a organizované občanské společnosti v EU se EHSV může připojit. Výbor se většinou těchto požadavků zabýval v dotazníku, který rozeslal v roce 2003 všem tehdejším 222 členům (2) 107 členů tento dotazník vyplnilo a odeslalo zpátky, což je asi 50 % účast (3).

2.2.2.1

Obdržené odpovědi jsou relativně rovnoměrně rozděleny do všech tří skupin EHSV, 34 % ve skupině I (zaměstnavatelé), 31 % ve skupině II (zaměstnanci) a 34 % ve skupině III (různé zájmy).

2.2.2.2

Zastoupení žen v EHSV bylo v době průzkumu 23 % (4).

2.2.2.3

V odpovědích bylo pravděpodobně mírně vyšší zastoupení organizací s vyšším podílem žen. Celkový obraz proto mohl být částečně „vstřícný ženám“.

2.2.3

V dotazníku bylo postupně zjišťováno následující: druh organizace, struktura vedení, zastoupení organizace na různých úrovních v jiných organizacích a fórech, zastoupení žen, strategie pro rovné postavení mužů a žen.

2.2.4

Dále byly vyhodnoceny výsledky slyšení odborníků o situaci a zkušenostech v Belgii, Španělsku a skandinávských zemích a zohledněny podklady od členů EHSV. Tento materiál se ovšem týkal převážně odborů. Stejně jako v rozhodnutí a zprávě Parlamentu bylo k dispozici jen velmi málo údajů týkajících se situace u zaměstnavatelů a k jiným organizacím nebyly k dispozici informace téměř žádné (5).

2.2.5

Výsledky průzkumu a vyhodnocení dalšího informačního materiálu jen posilují první dojem, který vyvolává rozhodnutí Parlamentu: a) statistické údaje jsou k dispozici skutečně jen ve velmi omezené míře; odbory tvoří jedinou výjimku, ačkoli ani zde není dostatečně zohledněn nedávný pozitivní vývoj (6), b) porovnání informací o různých organizacích není jednoduché, je dokonce spíše problematické, jako např. u organizací, které se skládají z fyzických osob (jako odbory), a organizací, jejichž členové jsou opět organizace (jako podniky). Rozdílné charakteristiky organizací (např. organizace zemědělců či MSP) možná vyžadují rozdílné postupy při posuzování vyváženého zastoupení mužů a žen. Dále je třeba poukázat na to, že nízký podíl žen v rozhodujících orgánech není nutně důkazem toho, že by v organizaci neexistovaly strategie pro rovné postavení mužů a žen.

2.2.6

Kritizovaných bodem rozhodnutí Parlamentu bylo, že zde hlavní těžiště spočívá jen na kvantitativních aspektech zastoupení, a kvalitativní aspekty rozhodovacího procesu v organizacích, při kterém ženy hrají občas větší roli, než na jakou lze podle oficiálního zastoupení usuzovat, zůstaly bez povšimnutí. Nezávisle na významu kvalitativních aspektů se EHSV rozhodl, že je nebude nijak rozsáhle projednávat; do dotazníku však zastoupení žen ve vedoucích pozicích zahrnul. Kvalitativní aspekty rozhodovacího procesu by si zasluhovaly více pozornosti hospodářských a sociálních zájmových skupin, jejich evropských sdružení, Evropského parlamentu a Evropské komise.

2.2.7

S ohledem na příslušná strategická a praktická opatření hospodářských a sociálních zájmových skupin v EU se EHSV rozhodl, že provede integrovanou analýzu strategií pro vyvážené zastoupení na národní a evropské úrovni – včetně sociálního dialogu – a na mezinárodní úrovni.

2.2.7.1

Evropské podnikové rady nebyly do průzkumu zahrnuty, neboť by to představovalo další obsáhlou činnost, pro kterou mají jiní lepší předpoklady než EHSV (7).

2.2.8

EHSV odkazuje na akční rámec EKOS, UNICE/ UEAPME a CEEP v oblasti rovného postavení žen a mužů z 1. března 2005, v němž podpora zapojení žen do rozhodovacího procesu představuje jednu ze čtyř priorit.

2.3.1

Téměř polovina obou základních druhů organizací zastoupených v EHSV (různá zastřešující sdružení na jedné straně a na druhé straně organizace s jednotlivci jako členy) vykazuje vysoký podíl žen (40 % nebo více). Jen 10-15 % spadá do kategorie s nízkým podílem žen (0-19 %). Celkově se pohybuje podíl žen v zastoupených organizacích okolo 36 %. (pozn.: jak jsme již zmínili, byl podíl žen v EHSV ve stejné době 23 %).

2.3.2

Ženy v těchto organizacích jsou většinou zaměstnankyně v řídící pozici, méně často se zúčastňují jako delegátky kongresů těchto organizací, jsou zastoupeny v managementu nebo představenstvu.

2.3.3

Toto pravděpodobně z velké části vysvětluje relativně nízký podíl žen mezi členy EHSV, jelikož řada jeho členů pochází z představenstva.

2.3.4

Organizace, které vysílají do EHSV velký počet žen, vybírají tyto zástupkyně mezi svými řídícími pracovníky nebo používají jiné, flexibilnější postupy, aby neposílali výlučně zástupce z nejvyšší interní rozhodovací úrovně.

2.3.5

U zastoupení v národních či mezinárodních fórech upřednostňuje většina organizací smíšené zastoupení; členové představenstva jsou až na druhém místě.

2.3.6

Velká část organizací zastoupených v EHSV se neúčastní výboru pro sociální dialog (asi jedna čtvrtina). Třetina organizací, které se účastní, vysílají smíšené zástupce nebo členy představenstva.

2.3.7

Jednou z Parlamentem vytvořených strategií k dosažení vyváženějšího zastoupení žen v rozhodovacích orgánech je vytvořit struktury složené z žen uvnitř samotných organizací. Parlament současně poznamenává, že tyto struktury často zůstávají pouze symbolickým gestem nebo izolovaným diskusním fórem. Takové struktury by podle Parlamentu neměly ženy izolovat od rozhodovacího procesu, nýbrž je naopak integrovat a silněji zapojit. EHSV se k tomuto názoru připojuje.

2.3.7.1

Parlament dále zmiňuje, že pro přípravu žen na řídící úkoly je důležitý „mentoring“ (doprovod) v rámci organizací a vytváření sítí tvořených ženami.

2.3.8

Jen menšina organizací, jejichž zástupci zodpověděli dotazník EHSV (33 %), disponuje separátními vedlejšími organizacemi příp. přidruženou organizací pro členy ženského pohlaví. V téměř všech případech jsou tyto struktury zastoupeny ve vedení organizace, téměř polovina má další vliv na organizaci. V 15 % organizací vytvořily ženy ve vedoucích pozicích a členové síť, 4 % mají oboje (tzn. jak separátní vedlejší organizaci příp. přidruženou organizaci, tak sítě).

2.3.8.1

Separátní organizace a sítě se vyskytují především u organizací ve skupině II (tzn. odbory): 50-75 %. Ve skupině III je podíl mezi 19 a 39 %, ve skupině I se tento jev vyskytuje výrazně méně, 6-19 %. Vedlejší organizace nejsou neobvyklé u zemědělských organizací (33 %), téměř 10 % jich bylo hlášeno u spotřebitelských a zdravotnických organizací.

2.3.9

46 % organizací, které odpověděly na dotazník, disponují strategiemi pro podporu kariéry žen, především pro jejich přípravu na vedoucí pozice. Další vzdělávání je na prvním místě (26 %), poté následují strategie k usnadnění slučitelnosti rodinného a profesního života a s tím spojené možnosti péče o děti (22 %), na třetím místě pak monitoring/benchmarking (19 %). Tyto formy podpory kariéry existují ovšem pouze u čtvrtiny organizací.

2.3.10

Zvláštní pozornost věnovaná členům a zaměstnancům ženského pohlaví je zřetelná také při vytváření statistik o zastoupení žen v organizaci. Téměř polovina zastoupených organizací (48 %) vede takové statistiky, většina jich je každoročně aktualizována (67 %).

2.3.10.1

Organizace skupiny II jsou v této oblasti zdaleka nejaktivnější (přes 50 %), poté následují organizace skupiny III s asi 33 %. Procentuální vyjádření u skupiny I je relativně nízké. Zde je pozoruhodný rozdíl mezi velmi nízkým procentem hlášených vedených statistik (1 %) a hlášených strategií pro podporu kariéry (11 %).

2.3.11

V 75 % z 61 jmenovaných případů, ve kterých existují strategie pro podporu kariéry žen, se konstatuje, že jsou úspěšné. 40 organizací má jedno pracovní místo příp. zaměstnance pro rovné postavení žen a mužů, přičemž se v polovině případů jedná o místo na plný úvazek.

2.3.11.1

49 % zaznamenalo úspěch v souvislosti s vyšším počtem žen na vedoucích pozicích, 46 % hlásí více žen zaměstnaných ve vyšších pozicích.

2.3.12

Iniciativy pro rovné postavení mužů a žen jsou časté u odborů (skupina II). 68 %, u organizací skupiny III je to 25 %, u skupiny I 5 %.

2.3.13

Některé organizace (33 členů) uvádějí, že otázky týkající se strategií pro podporu kariéry žen a iniciativ pro rovné postavení mužů a žen se na ně nevztahují.

2.3.14

Zdá se, že podíl žen, resp. mužů zastupujících hospodářské a sociální organizace v EHSV zhruba odpovídá poměru ženy/muži v zastoupení na mezinárodní úrovni, daleko méně ovšem jejich poměru v rámci sociálního dialogu a vůbec ne poměru v zastoupení v národních fórech.

2.3.15

Vzhledem k tomu, že z obdržených odpovědí skupiny I konstatujeme poměr mužů a žen v organizacích 70/30 %, je jejich podíl žen v EHSV relativně vysoký (35 %) a mnohem vyšší než odpovídající údaje skupiny II (25 % v EHSV oproti 60/40 % v jejich organizacích) a skupiny III (27 % resp. 65/35 %).

2.3.16

Při průzkumu se ukázalo, že podíl žen ve vedoucích pozicích organizací je důležitým faktorem pro vysílání vysokého procenta žen do EHSV (viz odstavce 2.3.2 a 2.3.3). Parlament vyzval „sociální partnery“ (hospodářské a sociální zájmové skupiny) k tomu, aby „přezkoumali mechanizmy zastupování a výběrové postupy, věnovali velkou pozornost vyváženému zastoupení mužů a žen a převzali ho do stanov“ (8).

2.3.16.1

V průzkumu zjišťoval EHSV s ohledem na číselné zastoupení mužů a žen v rozhodujících orgánech, jak jsou jmenováni noví členové představenstva. Systém kooptace se pro ženy ukázal jako zvláště nevýhodný, poté následovali členové představenstva, kteří jsou jmenováni zastupovanými organizacemi. Postupy, jejichž výsledky jsou považovány za pozitivnější, jsou uváděny příliš zřídka na to, aby mohly být použity jako spolehlivý podklad pro závěry.

2.3.17

S ohledem na číselně vyjádřený průměrný poměr mezi muži a ženami v rozhodovacích orgánech u strategií zaměřených na podporu žen se ukázalo, že snad pouze cíle stanovené v číslech vedou k většímu zastoupení žen v rozhodovacích orgánech. Dvojí kandidatury a kvóty, které hrají velkou roli v diskusi o stranických strategiích v EU, byly v průzkumu označeny zřídka.

11.4.2006   

CS

Úřední věstník Evropské unie

C 88/37

1.1

Cílem návrhu je rozšířit mandát Evropského střediska pro sledování rasismu a xenofobie (EUMC) a vytvořit Agenturu Evropské unie pro základní práva, jak rozhodla Evropská rada dne 13. prosince 2003.

1.2

Hlavní rozdíl mezi stávajícími předpisy a těmito návrhy spočívá v tom, že v návrzích je rozšířen rozsah působnosti z oblasti rasismu a xenofobie, kromě regulačních systémů uznaných OSN, ILO, a Radou Evropy, na všechny oblasti základních práv uvedených v Listině, aniž jsou dotčeny oblasti, kterými se již zabývají jiné agentury Společenství.

1.3

Agentura se bude zabývat základními právy z hlediska implementace legislativy Unie jak v členských státech, tak v kandidátských zemích a potenciálních kandidátských zemích, které jsou zastoupeny v Agentuře. Kromě toho je Komise oprávněna agenturu požádat, aby předložila informace a analýzu týkající se třetích zemí, s nimiž Společenství uzavřelo dohodu o přidružení nebo dohodu obsahující ustanovení o dodržování lidských práv nebo s nimiž zahájilo či zamýšlí zahájit jednání o takových dohodách.

1.4

Cílem Agentury je poskytovat pomoc a odborné informace o otázkách základních práv příslušným institucím, orgánům, úřadům a agenturám Společenství a členských států při provádění práva Společenství, a tak je podporovat při přijímání opatření či rozhodování o dalším postupu v rámci jejich kompetencí v zájmu plného dodržování základních práv.

1.5

V rámci těchto tematických oblastí bude agentura zcela nezávisle sbírat a posuzovat údaje o praktickém dopadu opatření Unie na základní práva a údaje o správných postupech při dodržování a prosazování těchto práv; bude zaujímat stanoviska k politickému vývoji v oblasti základních práv; zvyšovat povědomí veřejnosti o všech textech a regulačních nástrojích, na které EU odkazuje, podporovat dialog s občanskou společností, koordinovat a vytvářet sítě s různými subjekty působícími v oblasti základních práv. Agentura nebude mít mechanizmus pro řešení stížností.

1.6

Návrh zmocňuje Agenturu k provádění činností v oblastech uvedených v hlavě VI Smlouvy o Evropské unii.

2.1

Výbor vítá rozhodnutí Evropské rady o založení Agentury Evropské unie pro základní práva (dále pouze „Agentura“) za účelem zlepšení dodržování zásad a praktických postupů Unie zakotvených v článku 6 Smlouvy o Evropské unii. Tak bude vytvořen mechanizmus pro monitorování základních práv v Unii, který by mohl sloužit pro zlepšení koordinace politiky základních práv prováděné členskými státy. V tomto návrhu Komise je mnoho, co by Výbor uvítal, především:

2.2

Výbor vítá odstavec 2 preambule navrhovaného nařízení, která uznává rozsah existujících práv na ochranu občanů i těch, kteří nejsou občany, uvnitř Unie. Preambule uvádí, že „Listina základních práv Evropské unie znovu potvrzuje práva vyplývající zejména z ústavních tradic a mezinárodních závazků společných členským státům, ze Smlouvy o Evropské unii, Smluv Společenství, Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, sociálních chart přijatých Společenstvím a Radou Evropy a z judikatury Soudního dvora Evropských společenství a Evropského soudu pro lidská práva.“

Výbor uznává, že je potřeba dosáhnout správné rovnováhy mezi bezpečností, zvláště protiteroristickými opatřeními, a ochranou a podporou lidských práv a základních svobod v Unii. V důsledku 11. září a nedávných pumových útoků v Madridu a Londýně mohou být lidská práva a základní svobody omezeny některými novými protiteroristickými opatřeními přijatými členskými státy. Avšak jedna z největších slabin evropské spolupráce v oblasti bezpečnosti je skutečnost, že tyto politiky zůstávají mimo rámec Společenství a jsou navrhovány především podle mezivládní metody (třetí pilíř EU). Úloha Evropské unie je proto velmi omezena. Proces rozhodování není dostatečně transparentní kvůli tomu, že je vyloučen Evropský parlament a Evropský soudní dvůr. Rozšíření pole působnosti nové Agentury tak, aby zahrnovala třetí pilíř EU (kapitola VI Smlouvy o EU) by bylo klíčovým prvkem pro udržení řádné rovnováhy mezi svobodou, bezpečností a právem v politikách EU (1).

2.3

Výbor respektuje odborné znalosti a současný monitorovací mechanizmus v Radě Evropy v oblasti lidských práv a základních svobod včetně vymahatelných sociálních práv revidované Evropské sociální charty Rady Evropy. Uznáváme také pravomoci Rady Evropy a Evropského soudu pro lidská práva při projednávání porušování lidských práv v souladu s různými konvencemi a mezinárodním právem, kde Agentura nemá tak velké pravomoci. Výraznější koordinace a spolupráce mezi Agenturou a Radou Evropy je proto prvořadá.

Podobně jako Soudní dvůr Evropských společenství ve svých zprávách a rozhodnutích musí Agentura při interpretaci a uplatňování primárního a sekundárního práva EU vycházet z mezinárodních textů.

Výbor opakuje svůj požadavek, aby EU přistoupila k Evropské úmluvě o lidských právech a k revidované evropské sociální chartě Rady Evropy, až EU získá nezbytné pravomoci.

2.4

Výbor je velmi znepokojen, že návrh nehájí nebo nepodporuje širší zastoupení ze strany organizované občanské společnosti ve správní radě a ve Fóru pro základní práva (dále pouze „fórum“). Bílá kniha o evropské správě naopak uvádí, že „občanská společnost hraje významnou úlohu tím, že dává občanům možnost spolurozhodování a poskytuje služby, které uspokojují potřeby lidí […] Občanská společnost vidí, že Evropa poskytuje dobrou platformu pro změnu politické orientace a společnosti. To nabízí reálnou možnost rozšířit diskusi o úloze Evropy. To je příležitost zapojit občany aktivněji do dosahování cílů Unie a nabídnout jim strukturovaný kanál pro zpětnou vazbu, kritiku a protesty.  (2)“

2.5

Správní rada a fórum by se neměly skládat pouze z právníků a akademiků; měly by mít širší různorodé zázemí lidí, zvláště z nevládních organizací, od sociálních partnerů, kulturních, náboženských a humanistických organizací, které se zastávají skupin vyloučených ze společnosti a znevýhodněných skupin a hájí jejich základní práva.

3.1.1

Je možno namítnout, že použití článku 308 Smlouvy o založení ES společně s rozhodnutím Rady podle hlavy VI nemusí být dostatečné k zajištění toho, aby Agentura měla kompetence v oblastech, kterých se týkají zákony Unie. Článek 308 Smlouvy o založení ES dává Společenství (ne Unii) pravomoc jednat jednomyslně při provádění odpovídajících opatření k dosažení cíle Společenství v situacích, kde tato pravomoc nebyla zakotvena ve Smlouvě o založení ES. Celkovým cílem Společenství je zajistit, aby její vlastní činnosti plně respektovaly základní lidská práva, ale k tomuto účelu nejsou v této Smlouvě zakotveny žádné zvláštní pravomoci.

3.1.2

Rada ve svém rozhodnutí navrhuje zmocnit Agenturu k tomu, aby prováděla své činnosti v oblastech uvedených v hlavě VI Smlouvy o Evropské unii.

3.1.3

Výbor zdůrazňuje, že ochrana a podpora lidských práv jsou společnými hodnotami a cíli Unie, jak je to vyjádřeno v článku 6 odstavci 4 Smlouvy o EU, který říká, že „Unie si zajistí prostředky nezbytné pro dosažení svých cílů a pro provádění svých politik“. Proto Výbor žádá Radu, aby poskytla Agentuře nejsilnější právní základ kompetencí v souladu s článkem 6 odstavec 4 a zajistila, aby Agentura měla nezbytné pravomoci pro výkon svých funkcí.

3.2.1

Výbor doporučuje vložit do článku 2 ustanovení o tom, že jedním z cílů Agentury je formulovat doporučení, která mohou instituce, orgány, úřady a agentury Společenství a členských států používat při přijímání opatření a formulování směrů činností týkajících se základních práv a informovat o možnostech národních agentur hájících lidská práva vést soudní řízení na ochranu práv těch osob nebo skupin, jež jsou diskriminovány vnitrostátními právními předpisy nebo praktikami, které jsou v rozporu se zásadami právního státu.

Agentura předloží výroční zprávu o provádění základních práv v EU a periodické zprávy týkající se vztahů s mezinárodními institucemi, zejména těmi, jež působí v oblasti obchodu a podpory rozvoje, a týkající se dohod o přistoupení a Dohody z Cotonou.

3.2.2

Výbor také doporučuje, aby Agentura byla požádána Evropským parlamentem, Radou nebo Komisí o vypracování hodnocení týkajícího se kompatibility mezi Listinou základních práv a všemi nově navrženými právními předpisy EU a politikou (včetně vnějších politik jako například obchod s rozvojovými zeměmi), nehledě na právo z vlastní iniciativy zahájit hodnocení jakéhokoliv tématu navržených evropských právních předpisů, ve shodě s jejími radami nebo na jejich návrh.

3.3.1

Zpětná vazba z konzultací ukázala, že 90 % konzultantů chtělo zajistit, aby se důraz na boj proti rasismu a xenofobii v Agentuře neztratil. Proto vítáme návrh Komise v článku 5 odstavec 1 písmeno b, aby Agentura vždy zahrnula rasismus a xenofobii do tématické oblasti svých činností ve víceletém rámci.

3.3.2

Avšak Výbor je toho názoru, že aby se Agentura zaměřila na boj proti rasismu a xenofobii v rozsahu článku 5 odstavec 1 písmeno b, měl by být ustaven zvláštní výbor pro rasismus a xenofobii v rámci správní rady, aby byl dán směr a přiděleny nezbytné prostředky.

3.6.1

Výbor má obavy, že návrh nepodněcuje a nepodporuje širší reprezentaci organizované občanské společnosti ve fóru. Fórum by mělo mít široké zastoupení zainteresovaných stran, což jsou nevládní organizace, sociální partneři, kulturní, náboženské a humanistické organizace, které mají zájem na obraně lidských práv. Výbor doporučuje, aby alespoň jedna třetina členů fóra reprezentovala organizovanou občanskou společnost.

3.6.2

Nařízení navrhuje, aby předsedou fóra byl ředitel Agentury. Fórum by mělo být místem pro propagaci názorů správní rady jako celku a ne pouze ředitele. Proto by fóru měl předsedat předseda správní rady, aby se zajistilo úzké spojení mezi oběma orgány.

3.6.3

Odborné znalosti existující sítě nezávislých expertů v oblasti základních lidských práv by neměly zůstat nevyužity. Výbor doporučuje, aby síť nezávislých expertů byla ve fóru zastoupena.

3.7.1

Aby byla zachována nezávislost Agentury, je třeba vytvořit mechanizmy k zajištění (pokud je to možné) dodržování pařížských zásad OSN o národních institucích pro lidská práva. Výbor proto doporučuje nahradit formulaci v článku 15 odstavec 1, který říká, že „Agentura plní své úkoly zcela nezávisle“ následující formulací:

„Agentura plní své úkoly zcela nezávisle, přičemž dodržuje pařížské zásady OSN o národních institucích pro lidská práva.“

3.8.1

Proto Výbor doporučuje, aby byl před článek 19 odstavec 1 vložen následující odstavec:

„Agentura od Unie obdrží přiměřené finance na provádění svých funkcí v průběhu ročního rozpočtového cyklu. Agentura může výjimečně požádat o dodatečné prostředky na provádění speciálních nebo dodatečných úkolů, které nebyly zahrnuty do ročního rozpočtu.“

11.4.2006   

CS

Úřední věstník Evropské unie

C 88/41

1.1

Během posledních deseti až patnácti let stále rostl zájem evropských orgánů o dialog s občanskou společností, zejména s občanskou společností organizovanou na evropské úrovni. Tyto orgány totiž poznaly, že dobré politiky se neobejdou bez naslouchání občanům, bez účasti a souhlasu osob, kterých se rozhodnutí Společenství týkají.

1.2

Zkušenosti a odborné posudky, které mají zástupci občanské společnosti k dispozici, jejich dialog s úřady, veřejnými institucemi a mezi nimi, a to na všech úrovních, jednání a hledání společných východisek a shody, to vše umožňuje podávat návrhy, v nichž převažuje obecný zájem. Zvyšuje se tak rovněž kvalita a důvěryhodnost politických rozhodnutí, neboť občané takovým rozhodnutím lépe rozumějí a jsou pro ně přijatelnější.

1.2.1

Tím, že občané dostávají možnost podílet se individuální i kolektivní formou na řízení veřejných záležitostí specifickým příspěvkem občanské společnosti, participativní demokracie obohacuje demokracii reprezentativní a posiluje tak demokratickou legitimitu Evropské unie.

1.3

Je vhodné zde připomenout a zdůraznit, že Evropský hospodářský a sociální výbor (EHSV), vzhledem ke svému složení, úloze a k posláním, která jsou mu svěřena smlouvami od jeho založení, je historicky a dříve, než se o této věci začalo hovořit, plně aktivním účastníkem participativní demokracie na evropské úrovni a je její nejstarší složkou.

1.4

„Právo zúčastnit se“, které už dlouho občanská společnost a organizace aktivní na evropské úrovni požadovaly, je dnes mimořádně naléhavou záležitostí. Evropská unie čelí problémům a výzvám, které vyžadují mobilizaci všech místních účastníků a jejich zástupců.

1.5

Tento požadavek uznala zejména Evropská rada, která se sešla v Lisabonu ve dnech 23. a 24. března 2000 u příležitosti zavádění Lisabonské strategie (1), a zdůraznila jej opět na svém zasedání ve dnech 22. a 23. března 2005 v souvislosti s obnovením této strategie (2).

1.6

V Bílé knize o evropské správě (3) z července 2001 činí Komise z účasti občanské společnosti na vytváření a provádění politik Unie jednak jednu ze základních zásad řádné správy věcí veřejných, a rovněž jednu z prioritních oblastí činností vedoucích k modernizaci postupů Společenství a zlepšení demokratického fungování institucí.

1.7

Princip participativní demokracie je také vyjádřen v článku I-47 Smlouvy o Ústavě pro Evropu  (4). Vzhledem k tomu a navzdory rizikům při procesu ratifikace Ústavní smlouvy musí orgány EU jednat podle této logiky a nastolit skutečnou participativní demokracii. Aby však splňovala požadavky moderní evropské správy, je nutno zavést nástroje, které evropským občanům, a zejména organizacím, v jejichž rámci jednají, umožní diskutovat, být konzultováni a účinně ovlivnit vývoj Unie a jejích politik v rámci skutečného strukturovaného občanského dialogu s organizovanou občanskou společností.

1.8

EHSV aktivně pracuje na rozvoji participativní demokracie v partnerství s ostatními orgány Unie a s reprezentativními organizacemi občanské společnosti.

1.8.1

EHSV tak v říjnu 1999 uspořádal první Konvent o úloze a přínosu organizované občanské společnosti při procesu utváření Evropy a od té doby vydal několik stanovisek, která jsou v souladu s perspektivou rozvoje a lépe strukturovaného dialogu mezi organizacemi občanské společnosti a evropskými orgány (5)  (6).

2.1

Účastníky občanského dialogu na evropské úrovni jsou organizace, které zastupují specifické nebo obecné zájmy občanů. Z tohoto důvodu jsou evropské organizace sociálních partnerů předurčeny účastnit se občanského dialogu. V této souvislosti je sociální dialog výborným příkladem konkrétního uplatnění zásady participativní demokracie. Je však třeba opět zdůraznit základní rozdíl mezi sociálním a občanským dialogem. Evropský sociální dialog je jasně určen, co se týče účastníků, ale také účelu a postupů, a evropští sociální partneři mají téměř zákonodárnou moc (8). Je specifický díky zvláštním pravomocím a odpovědnosti jeho účastníků, kteří jednají nezávisle.

2.2

Na evropské úrovni tyto organizace vystupují pod množstvím různých forem a názvů: velmi běžná jsou zejména pojmenování sdružení, federace, nadace, fórum a síť (9). Často jsou tyto různé názvy sloučeny pod pojmem „nevládní organizace“ (NGO), který se ve skutečnosti používá, aby zastřešil všechny typy nezávislých a neziskových struktur. Ukazuje se také, že početné evropské organizace jsou strukturované v mezinárodním měřítku.

2.3

Evropské organizace koordinují činnosti svých členů a partnerů v různých členských státech a často i mimo ně. Kromě toho se čím dál častěji sdružují a vytvářejí evropské sítě, jako je tomu v sociální sféře, v oblasti životního prostředí, lidských práv, rozvoje, spotřeby nebo sociálního hospodářství.

2.4

Pro ilustraci rozsahu, jaký mají evropské organizace občanské společnosti, a způsobu, jakým jsou organizovány, je součástí tohoto stanoviska příloha obsahující přehled nejvýznamnějších organizací, federací a sítí různých odvětví organizované občanské společnosti na evropské úrovni, s výjimkou socioprofesních organizací. V tomto dokumentu je uvedeno kolem dvaceti specifických oblastí.

2.4.1

Tento přehled svědčí o čím dál větší strukturovanosti organizované evropské občanské společnosti a o rozdílech ve složení těchto organizací: mohou být složeny pouze z národních organizací, nebo v některých případech dokonce z regionálních a místních organizací, které reprezentují určitou oblast; jejich členové mohou být jak evropské, tak i národní organizace a stejně tak právnické nebo fyzické osoby všech úrovní. Pokud jde o sdružení do sítě, děje se tak na základě dvou schémat: buď je síť sestavena z evropských organizací daného odvětví, nebo sdružuje národní a evropské organizace.

2.5

Je samozřejmé, že určitý počet evropských organizací občanské společnosti, nemluvě o určitých národních organizacích a sítích, má většinou zkušenosti a odborné znalosti, které těmto organizacím dávají právo podílet se na postupu konzultací při vytváření politik Unie. Je však rovněž jasné, že z důvodu chybějících objektivních kritérií hodnocení je často zpochybněna reprezentativnost evropských organizací občanské společnosti, kromě organizací sociálních partnerů. Asociativní sféra je pokládána za příliš roztříštěnou, protože bývá rozdrobena do množství organizací a má se za to, že zastupuje spíše určité zájmy svých členů než všeobecný zájem a že není dostatečně transparentní; kromě toho podle rozšířeného mínění není schopna skutečně ovlivňovat postup vytváření politik a přípravy rozhodnutí.

3.1

EHSV již mnohokrát zdůraznil, že pouze jasně stanovená reprezentativnost může účastníky občanské společnosti oprávnit k účinné účasti na procesu vytváření politik a přípravy rozhodnutí Společenství.

3.1.1

Kromě toho, že se jedná o základní demokratickou zásadu, reaguje požadavek reprezentativnosti rovněž na snahu o větší srozumitelnost a zvýšení vlivu organizované občanské společnosti na evropské úrovni.

3.1.2

S tímto cílem EHSV vypracoval podmínky reprezentativnosti, které formuloval naposledy ve svém stanovisku ze dne 20. března 2002 k Bílé knize o evropské správě (10). Aby mohla být evropská organizace považována za reprezentativní, měla by splňovat devět podmínek:

3.1.3

EHSV přesto ve zmíněném stanovisku navrhoval „…projednat tyto podmínky s institucemi a organizacemi občanské společnosti jako základ budoucí spolupráce“.

3.2

Aby se zabránilo nedorozuměním, pokud jde o pole působnosti podmínek reprezentativnosti stanovených tímto stanoviskem, zdá se nezbytné jasně rozlišit mezi „konzultací“ , která je v zásadě otevřena všem organizacím, které mají odborné znalosti v daném odvětví, a  „účastí“ , jakožto možností organizace formálně a aktivně zasáhnout do kolektivního postupu rozhodování v obecném zájmu Unie a jejích občanů. Tento postup, který spočívá na demokratických zásadách, umožňuje organizacím občanské společnosti účinně se podílet na vytváření politik a přípravě rozhodnutí týkajících se vývoje a budoucnosti EU a jejích politik (11).

3.2.1

Přestože může vypadat značně akademicky, je toto rozlišení na místě: reprezentativnost je předpokladem k účasti, protože zajišťuje legitimitu. Při postupu konzultace je cílem vyslechnout stanoviska a shromáždit odborné posudky účastníků občanské společnosti, aniž by se ukládaly předběžné podmínky. Konzultace je nicméně velmi důležitou součástí občanského dialogu.

3.3

Ve výše zmíněné Bílé knize o evropské správě Komise předpokládala, že pro určitá odvětví, kde už je postup konzultace dobře zavedený, budou vytvořeny normy pro partnerství, které by překračovaly meze minimálních norem pro konzultace, jež se uplatňují na všechny její služby. Komise však podmiňovala uzavření takových dohod zárukami ze strany organizací občanské společnosti, pokud jde o otevřenost a reprezentativnost, nezabývá se však otázkou podmínek, které se mají uplatnit.

3.4

Sdělení ze dne 11. prosince 2002 (12) stanovující obecné zásady a minimální normy, které se uplatňují na konzultace, které zahájila Komise s účastníky, rozlišuje „otevřené“ konzultace v rámci celkového a nevýlučného přístupu, a „cílené“ konzultace, v jejichž rámci jsou účastníci a strany, jichž se konzultace týká, tedy cílové skupiny, jasně určeny na základě podmínek výběru, které musí být „jasně stanoveny“ a musí být „transparentní“, podle slov sdělení. Ani zde však zatím nejsou stanoveny žádné podmínky.

3.4.1

V tomto sdělení Komise rovněž zdůrazňuje, za jak důležitý pokládá přínos evropských reprezentativních organizací, avšak odkazuje na práce, které již vykonal EHSV, pokud jde o otázku podmínek reprezentativnosti pro výběr organizací způsobilých účastnit se občanského dialogu.

3.5

EHSV, jehož role přednostního prostředníka mezi organizovanou občanskou společností a rozhodovacími instancemi Unie byla posílena Niceskou smlouvou, má zvýšenou odpovědnost za:

3.6

Je však třeba zdůraznit, že toto stanovisko se nezabývá:

3.7

Vzhledem k tomu je cílem tohoto stanoviska na prvním místě vyjasnit a racionalizovat vztahy EHSV s evropskými organizacemi a sítěmi občanské společnosti, zvýšit důvěryhodnost dialogu s organizovanou občanskou společností a současně posílit legitimitu jejích organizací a sítí.

3.7.1

Tato snaha je součástí pokračujícího posíleného a strukturovaného dialogu s evropskou organizovanou občanskou společností, a to:

3.8

Toto stanovisko by rovněž mohlo:

3.9

V této souvislosti EHSV zdůrazňuje, že zavedení akreditačního systému pro organizace občanské společnosti u evropských orgánů má určité výhody i nevýhody. Toto stanovisko nepředstavuje každopádně pro EHSV vhodný rámec k tomu, aby se vyslovil k přednostem tohoto systému. Domnívá se však, že tato otázka je úzce spjata s otázkou reprezentativnosti a že by tyto otázky měly být zkoumány paralelně v rámci širší debaty, jíž se zúčastní všechny strany, kterých se věc týká, evropské orgány a organizace občanské společnosti.

4.1

EHSV si je vědom toho, že reflektuje pouze částečně rozmanitost a vývoj toho, co se označuje jako „občanská společnost“, a přistoupil proto k iniciativám a reformám, aby bylo zajištěno co nejširší zastoupení organizované občanské společnosti.

4.2

Zapojuje tak do svých struktur a práce různou formou a v rostoucím rozsahu zejména evropské organizace a sítě občanské společnosti, které v něm nejsou, nebo ještě nejsou, přímo zastoupeny; toto zapojení však nezávisí na splnění explicitních kritérií reprezentativnosti.

4.2.1

Každá ze tří Skupin  (14) EHSV tedy přiznává v oblasti své působnosti evropským organizacím status schválené organizace. Členové Výboru mají v zásadě přímé nebo nepřímé vazby na tyto organizace, není to však podmínkou.

4.2.2

Na úrovni specializovaných sekcí  (15) jsou do práce často zapojeny evropské organizace, které mohou účinně přispět při vypracovávání stanoviska. Jsou informovány o probíhajících pracích, předkládají své postřehy a mohou být zastoupeny odborníky a účastnit se pořádaných slyšení nebo konferencí.

4.2.3

EHSV pořádá akce (konference, semináře, slyšení atd.) o průřezových tématech jako např. nedávno o Lisabonské strategii, trvalém rozvoji a finančních výhledech na období 2007-2013; dále je možné zmínit setkání monitorující práci Evropského konventu (16).

4.2.3.1

Účastníci pocházející z organizované občanské společnosti jsou vybíráni pragmaticky na základě návrhů skupin, členů EHSV, sekcí nebo také sekretariátu. Tyto akce jsou v zásadě přístupné rovněž zástupcům občanské společnosti, kteří sami projevili zájem o účast.

4.3

Vytvořením styčné skupiny mezi EHSV a představiteli hlavních odvětví evropské organizované občanské společnosti v roce 2004 dovršena další etapa této spolupráce. Kromě deseti zástupců EHSV (tedy předsedkyně EHSV a předsedů tří Skupin a šesti specializovaných sekcí) má v současné době čtrnáct členů, kteří pocházejí z hlavních organizací a sítí, které jsou aktivní v odvětvích zastoupených ve styčné skupině, ať už tyto organizace získaly status schválené organizace, nebo nikoli.

4.3.1

Úkolem této styčné skupiny je zaručit jednak koordinovaný přístup EHSV k evropským organizacím a sítím občanské společnosti, jednak průběžné sledování iniciativ, o nichž se společně rozhodlo.

4.4

Tento přehled svědčí o pragmatickém přístupu, který až dosud EHSV uplatňoval a který se obecně projevuje otevřeným a nevylučujícím přístupem k postupnému strukturování vztahů s evropskou organizovanou občanskou společností. Pokud však jde o přidělení statusu schválené organizace nebo o odvětvové konzultace vedené sekcemi, tam je přístup cílenější.

4.5

V tomto ohledu zdůrazňuje konečná zpráva skupiny ad hoc Strukturovaná spolupráce s evropskými organizacemi a sítěmi občanské společnosti ze dne 10. února 2004, že „otázka reprezentativnosti si nepochybně zaslouží velkou pozornost“, ale že „tato otázka nesmí bránit pokroku“, a doporučuje „přístup, který přes jistou dávkou opatrnosti musí být otevřený a pragmatický“.

5.1

Je zřejmé, že jednoznačnost různých kritérií definovaných Výborem ve stanovisku k Bílé knize o evropské správě se různí. Proto se jeví jako nezbytné upřesnit jejich význam a dosah, aby byla měřitelná a uplatnitelná v praxi.

5.2

EHSV se v této souvislosti domnívá, že je důležité zavést jasný, jednotný a jednoduchý postup hodnocení reprezentativnosti evropských organizací občanské společnosti a vyhnout se přitom složitým a sporným problémům.

5.3

Tento postup musí umožnit hodnocení kritérií přizpůsobené současné struktuře a provozním činnostem evropských organizací. Musí být rovněž založen na účasti samotných organizací na tomto postupu hodnocení. EHSV nemá vůbec v úmyslu zasahovat do nezávislosti těchto organizací.

5.4

Proto by takový postup měl být založen na těchto zásadách:

5.5

Navrhuje se, aby byl postup založen na třech rovinách hodnocení:

5.5.1

První dvě roviny hodnocení jsou jasné a vztahují se k vlastní struktuře každé organizace. Nabízejí vhodné možnosti poměrně objektivního hodnocení reprezentativnosti organizace a zároveň chrání dynamiku občanské společnosti. Třetí podmínka je složitější.

5.6

EHSV je toho názoru, že navrhovaný postup nepřináší dotyčným organizacím žádnou zátěž nebo zvláštní překážku, ale vyžaduje transparentní strukturu a provozní činnosti. Transparentnost je ostatně jednou ze základních demokratických zásad a je ve všeobecném zájmu, protože umožňuje různým zájmovým skupinám ve společnosti a jednotlivým občanům i úřadům dozvědět se o strukturách a činnostech organizací a udělat si o nich vlastní úsudek.

5.7

Na základě těchto zásad a rovin hodnocení by mohl EHSV vyvinout postup umožňující ohodnotit reprezentativnost evropských organizací občanské společnosti. Tento postup by mohl dosáhnout operačního stádia zavedením zvláštního nástroje hodnocení ve spolupráci především se styčnou skupinou s evropskými organizacemi a sítěmi občanské společnosti.

6.1

EHSV je toho názoru, že existuje přímá a těsná vazba mezi kritérii, která již navrhl, a stanovami evropských organizací občanské společnosti.

6.2

V zásadě všechny organizace aktivní na evropské úrovni, ať už vzniklé de jure nebo de facto, by měly mít statutární pravidla (17).

6.3

V souladu s podmínkami, které EHSV již určil (18), a s cílem plně je uvést do praxe, by měly stanovy evropské organizace určovat nebo plánovat:

6.4

Vzhledem k tomu, že neexistuje příslušná evropská legislativa, přijímá každá organizace zcela nezávisle své stanovy v rámci národní legislativy, která se na ni vztahuje (19).

6.4.1

V této souvislosti je možná užitečné zmínit, že již v roce 1991 (20) Evropská komise navrhla legislativní text, který měl umožnit vytvoření „evropských sdružení“. Cílem tohoto textu bylo vytvořit právní formu pro sdružení, která mají členy v několika členských státech, a to po vzoru toho, co existuje pro akciové společnosti a družstva. Konkrétní ustanovení, která se objevují v tomto návrhu, jsou shodná s výše zmíněným návrhem obsahu stanov.

6.4.2

Tento návrh, pro nějž se EHSV vyslovil (21), byl zablokován, protože se proti němu postavil určitý počet členských států, a nyní byl Komisí dokonce stažen. EHSV je stále přesvědčen, že takové stanovy jsou základním nástrojem potvrzujícím právo na sdružování jakožto základní svobodu potvrzenou Listinou základních práv Unie a výrazem evropského občanství. Mimo to se domnívá, že zásady vyslovené v článku I-47 Ústavní smlouvy by měly dát podnět k opětovnému otevření této věci.

6.4.3

Proto se EHSV znovu vyslovuje pro vytvoření evropského statutu nadnárodních sdružení, analogicky podle statutu evropských politických stran, který vstoupil v platnost v listopadu 2003 (22), což je také v souladu s návrhy formulovanými v tomto stanovisku.

6.5

Za tohoto stavu je nicméně vhodné vycházet ze zásady, že by členské organizace měly zaručit vhodnými mechanismy a postupy kontrolu statutárních pravidel a jejich uplatňování v rámci vnitřních demokratických rozhodovacích postupů dané organizace.

6.6

Aby byla zajištěna skutečná transparentnost fungování evropských organizací občanské společnosti, bylo by vhodné, aby jejich stanovy, každoroční finanční zpráva a přehled činností a také všechny informace týkající se finančních závazků členských organizací a finančních zdrojů byly zveřejněny, pokud možno rovněž na internetových stránkách každé z dotyčných organizací.

7.1

Podle jednoho z kritérií, která navrhuje EHSV, musí mít evropská organizace ve velké většině členských zemí přidružené organizace, které jsou uznávány jako reprezentativní pro zájmy, které hájí.

7.2

Pro potřeby praktického uplatnění těchto podmínek se EHSV domnívá, že evropská organizace musí být přítomna ve více než polovině členských států Evropské unie, aby mohla být pokládána za reprezentativní. Zdá se, že takový požadavek je nezbytný, přestože je po nedávném rozšíření EU situace složitější.

7.3

Aby bylo možno posoudit toto zakotvení, měla by každá evropská organizace rozhodně zveřejnit seznam členských organizací, ať už se jedná o nezávislé organizace (právnické osoby) vnějších zájmových skupin zastupující občanskou společnost v členských státech, nebo o evropská seskupení organizací stejného charakteru.

7.4

Jak má být hodnocen status evropské organizace nebo národních organizací, které jsou k ní přidruženy, aby mohly být pokládány za uznané a reprezentativní, je otázka složitější. Takové hodnocení by mělo být provedeno s ohledem na následující poznámky.

7.5

Je vhodné vyjít ze zásady, že přidružení organizace, ať už je národní nebo nadnárodní, k evropské organizaci odpovídá nejen podmínkám přidružení určeným stanovami dotyčné evropské organizace, ale rovněž podmínkám určeným vlastními stanovami přidružené organizace.

7.6

Dále je vhodné, aby přidružené národní organizace, stejně jako evropské organizace, jejímiž jsou členy, zveřejnily transparentním způsobem své stanovy a přehled svých činností, což zviditelní strukturu organizace a její provozní činnosti. Bylo by rovněž žádoucí, aby byl znám počet jednotlivých členů přímo nebo nepřímo přidružených, což vyžaduje rovněž Rada Evropy.

8.1

Kritéria, o nichž se hovořilo výše, mohou být díky své povaze relativně snadno objektivně hodnocena. Uplatnění a vyhodnocení kvalitativních kritérií je naopak citlivější. Stanovy organizace, zejména pak její cíle a prostředky činnosti a rovněž geografický rozsah jejího působení, jistě poskytuje určité prvky pro hodnocení. Mohou však být nedostatečné pro vyhodnocení reprezentativnosti organizace. Kvalitativní kritéria jsou tedy spíše nástrojem hodnotícím schopnosti dotyčných organizací přispět.

8.2

V této souvislosti je vhodné opět připomenout, že toto stanovisko se nezabývá organizacemi majícími expertní zkušenosti požadované v rámci postupu otevřené konzultace (viz výše), ale těmi, které jsou vyzvány k účinné a formálně upravené spolupráci na postupu vytváření politik. To opravňuje k hlubší analýze.

8.3

Kvalitativní kritéria tak na jedné straně odkazují ke zkušenostem organizace a k její schopnosti tlumočit zájmy občanů evropským orgánům, a na straně druhé k důvěře, které nabyla, a k dobré pověsti, kterou má u těchto orgánů a u jiných složek organizované občanské společnosti v Evropě.

8.4

Proto je třeba vyhodnotit schopnost evropské organizace přispívat, a tudíž její kvalitativní reprezentativnost, na základě toho, jak dotyčná organizace může prostřednictvím své činnosti doložit stupeň zapojení do postupu konzultací evropských orgánů..

8.5

V tomto ohledu je zásadní, aby dotyčné evropské organizace předkládaly transparentním způsobem své přehledy činností a všechny ostatní podstatné informace. Mohlo by se rovněž využít „ukazatelů výkonu“, jak je tomu zejména v univerzitním a výzkumném prostředí. Tyto ukazatele by měly být určeny ve spolupráci s evropskými organizacemi občanské společnosti.

8.6

EHSV hodlá v každém případě jednat v této věci transparentně, pragmaticky a objektivně v rámci dynamického a otevřeného postupu.

první je dialog mezi evropskými organizacemi zastupujícími občanskou společnost o vývoji a budoucnosti Unie a jejích politik;

druhý je strukturovaný a pravidelný dialog mezi všemi těmito organizacemi a Unií, a konečně

třetí je každodenní dílčí dialog mezi organizacemi občanské společnosti a jejich zastupiteli v zákonodárné a výkonné moci.

11.4.2006   

CS

Úřední věstník Evropské unie

C 88/48

1.1

Dne 13. května 2005 požádal komisař László Kovács EHSV o vypracování průzkumného stanoviska o společném konsolidovaném základu pro daň z příjmu právnických osob. Komisař poukázal na to, že takový daňový základ odstraní mnoho problémů, s nimiž se setkávají firmy, jež působí v několika zemích EU. V obchodních kruzích a u mnoha vlád se tento návrh těší široké podpoře.

1.2

Komise od roku 2001 vypracovala několik sdělení a zpráv o dani z příjmu právnických osob, včetně důležité zprávy o zdanění firem v říjnu 2001.

1.2.1

Po vydání polooficiálního dokumentu o společném konsolidovaném základě pro daň z příjmu právnických osob v červenci 2004 a po diskusi v Radě ministrů byla vytvořena zvláštní skupina složená z expertů z členských států. Skupina bude až do roku 2007 podrobně zkoumat praktickou stránku zavedení společného daňového základu. Stejně jako toto stanovisko budou se i diskuse týkat pouze základu pro výpočet daně z příjmu právnických osob, a nikoli sazeb daně z příjmu právnických osob. Nebudeme se zabývat ani „zdaněním v domovském státě“. Byl by to pravděpodobně dočasný pilotní projekt, zatímco společný základ daně z příjmu právnických osob je překlenovací projekt.

1.3

Diskuse se nezaměří výhradně na vytvoření systému společného daňového základu, ale rovněž na skutečnost, že tento daňový základ musí být konsolidovaný. Konkrétně se to týká společností, které působí v několika členských státech. Aby společný daňový základ fungoval co nejlépe, musí mít takové společnosti možnost spojit svůj daňový základ a počítat zisk za skupinu jako celek. Výpočty budou konsolidované. Bude proto třeba vytvořit systémy pro sdílení zisků mezi různými částmi společnosti.

1.4

Diskuse se bude zabývat pouze daní z příjmu právnických osob, nikoliv všemi typy zdanění firem. Existuje mnoho typů společností, např. dobrovolné organizace a sdružení, a tyto se liší v jednotlivých členských státech. Bude-li zaveden společný daňový základ pro společnosti s ručením omezeným, změní se v souvislosti se zdaněním zisků vztah mezi těmito společnostmi a ostatními typy společností a činností. To by mohl být tudíž důvod pro vnitrostátní úpravy v oblasti zdanění zisků pro ostatní typy společností a činností. Ani Komise ani členské státy se tímto problémem v rámci výše zmíněné skupiny nezabývají, a není ani předmětem tohoto stanoviska.

2.1

Několik stanovisek EHSV se zabývalo problémy, které způsobila existence různých daňových základů pro zdanění firem v zemích EU. EHSV usiluje o vytvoření volné a spravedlivé hospodářské soutěže, která by podporovala přeshraniční činnost, aniž by narušila vnitrostátní základ pro zdanění firem (1). EHSV dává přednost tomu, abychom nejdříve usilovali o nalezení řešení pro společný daňový základ pro daň z příjmu právnických osob, a teprve potom abychom jednali o sazbách daně (2).

2.2

Společný základ pro daň z příjmu právnických osob by mohl pro společnosti zmírnit či dokonce odstranit existující překážky přeshraniční činnosti v Evropské unii. Problémy se týkají:

2.2.1

Jakkoli je zdanění firem důležité pro vytvoření příznivého prostředí, neměli bychom zapomínat na to, že existuje také mnoho dalších rozhodujících činitelů, a to jak z hlediska přeshraničního obchodu, tak z hlediska místa, v němž je daná činnost prováděna (3).

2.3

EHSV rovněž poukázal na to, že problém nespočívá pouze v rozdílech daňového základu. Existuje rovněž množství praktických regulačních rozdílů, které se například týkají vybírání daní, účetních ujednání a řízení o urovnání sporů. Některé z těchto problémů by mohlo zmírnit provádění praktických norem, jenž musí jít ruku v ruce se zavedením společného daňového základu (4).

2.3.1

Největší praktickou výhodou společného daňového základu by pro společnosti pravděpodobně byla skutečnost, že by musely být obeznámeny pouze s jediným souborem právních norem a způsobem jejich provádění. Bylo by možné využívat kombinovaného vedení účetnictví namísto odděleného vedení účetnictví pro různé části společnosti. Kromě toho, že by se vytvořily stejné podmínky pro všechny, poskytoval by společný daňový základ účinnější zisky nejen společnostem, ale také daňovým úřadům (5).

2.4

EHSV požadoval, aby se diskuse o společném daňovém základě rozšířila z hlavního problému také na přeshraniční problémy. Vytvoření společného daňového základu nesmí usnadnit záležitosti pouze společnostem, jež vyvíjejí přeshraniční činnost, ale také společnostem, jež působí pouze na vnitrostátním trhu. Hlavní cíl, kterým je vytvoření spravedlivé soutěže pro společnosti působící v několika zemích, nesmí umožnit, aby vznikly nové rozdíly mezi těmito společnostmi a společnostmi, které vyvíjejí činnost pouze na vnitrostátním trhu.

2.4.1

Cílem dokumentu je rovněž usnadnění situace pro malé podniky, z nichž téměř všechny působí pouze na vnitrostátních trzích. V této souvislosti je rovněž důležité vytvořit jednoduchá a jasná daňová pravidla (6).

2.5

EHSV již dříve uvedl, že není možné, aby byl společný daňový základ dobrovolný, tj. nelze nabídnout možnost volby mezi vnitrostátním daňovým systémem a zvláštním systémem pro společnosti s přeshraniční činností. EHSV se proto domnívá, že má-li být zaveden společný daňový základ pro zdanění firem, musí být povinný (7).

2.6

EHSV důsledně prosazuje koordinaci pravidel společného daňového základu s Mezinárodními účetními standardy v co největší míře. Výbor si uvědomuje, že mezinárodní standardy finančního výkaznictví (IFRS) mohou být pouze výchozím bodem pro mezinárodní účetnictví v rámci pravidel společného konsolidovaného základu.

2.7

Nevítaným důsledkem neschopnosti Rady ministrů a Evropského parlamentu přijmout rozhodnutí o společném základu pro daň z příjmu právnických osob je skutečnost, že záležitosti, v jejichž případě musí být stejně přijato rozhodnutí, končí u Soudního dvora ES. Pokud budou existovat rozdíly, budou muset být vydávána právní rozhodnutí zahrnující různé daňové systémy. Rozhodnutí Soudu o vnitřním trhu tak ovlivňují daňové systémy členských států, navzdory skutečnosti, že nebyla přijata žádná politická rozhodnutí. (8)  (9) Jasným ilustrativním příkladem této situace je případ „Marks and Spencer“, v němž nedávno rozhodl Soudní dvůr ES.

2.8

Přání EHSV posuzovat zdanění firem v širší politické perspektivě spočívá v tom, že daňová neutralita musí být posuzována nejen ve vztahu k dani z příjmu právnických osob, ale rovněž ve vztahu k dvěma výrobním faktorům – práci a kapitálu. Tento principiální postoj je nicméně z velké části podmíněný zvolenou daňovou sazbou (10).

2.9

Integrace a větší soutěž jdou ruku v ruce a mohou zvýšit účinnost a růst. Znamená to však, že společnosti, jež nejsou schopny se vyrovnat se zvýšenou hospodářskou soutěží, nemohou vyvážit špatnou výrobu snížením zdanění firem. Má-li být dosaženo pozitivních účinků integrace, musí být odstraněny ty aspekty zdanění firem, jenž mohou narušit hospodářskou soutěž (11).

2.10

Společný, a doufejme, že povinný, daňový základ by poskytl větší prostor pro kontrolu plateb daní, protože úřady by musely být obeznámeny pouze s jedním systémem a mohly by spolu komunikovat jednodušším způsobem. Do jisté míry by to usnadnilo rovněž řešení daňových úniků. Nezávazný společný daňový základ, kde je možné si zvolit mezi nezávazným společným základem a vnitrostátním výpočtem daňového základu, který se vztahuje na vnitrostátní společnosti, by navíc vytvořil situaci, v níž by se členské státy, spíše než společnosti, musely zabývat několika daňovými systémy.

3.1

Daňové příjmy od společností se liší podle země, v níž je daň vybírána. Hlavním důvodem jsou různé sazby daní (mezi 12,5 % a 40 %), ale protože se daňový základ liší, není vždy jasné, do jaké míry se daná situace skutečně odvíjí od rozdílů v sazbách daní (12).

3.2

Komise shromáždila údaje o tzv. „implicitní sazbě daně“, jež má objasnit podíl zisků firem, který je fakticky placen v dani, zatímco diskuse se většinou zaměřuje na samotné srovnání sazeb daně. Srovnání daně může být zavádějící, například z vysoké sazby daně mohou být malé daňové příjmy, pokud existuje velký prostor pro odpočty. Daňové příjmy se mohou rovněž lišit v závislosti na efektivnosti výběru daní a na zavedených kontrolních opatřeních. Výše firemních zdrojů, které podléhají platbě daně z příjmu právnických osob, rovněž závisí na tom, zda je daňová právní úprava efektivní či byrokratická (13).

3.3

OECD v roce 1990 uvedla, že 60 % světového obchodu probíhá v rámci obchodních skupin. Rozdíly ve vnitrostátních daňových systémech jsou proto pro společnosti problémem, protože se týkají těchto korporací.

3.4

Je obtížné vypočítat ekonomický dopad společného základu daně z příjmu právnických osob. Nedávná studie tento dopad odhaduje na 0,2 % až 0,3 % HNP. Výpočty se vztahují pouze ke společným pravidlům daňového základu, nezahrnují konsolidaci a správní úspory. Tyto závěry bychom měli rovněž posuzovat ve světle skutečnosti, že celkové zdanění firem dosahuje přibližně 3 % HNP (14).

3.5

V současnosti většinu přeshraniční činnosti provádějí velké společnosti. Proto jsou pro ně rozdíly ve zdanění firem problémem. Společnosti působící v několika zemích již však získaly potřebnou odbornost a daří se jim pokrýt dodatečné náklady. Nicméně největší vliv na rozhodování malých a středních podniků, které měly v úmyslu se usadit v zahraničí, ale rozmyslely si to, měly pravděpodobně rozdíly v daňových systémech. Společná pravidla by výrazně omezila překážky pro firmy, jež si přejí zahájit činnost v několika zemích. V této oblasti existuje značný prostor pro větší integraci a větší hospodářskou soutěž, což by mohlo představovat jeden z největších zisků společného systému pro výpočet základu pro daň z příjmu právnických osob.

4.1

Dosud byly v oblasti daně z příjmu právnických osob přijaty pouze tři směrnice. Směrnice (90/435) o mateřských a dceřiných společnostech stanoví, že dividendy dceřiné společnosti v jedné zemi budou osvobozeny od daně v členské zemi mateřské společnosti. Status osvobození od daně však může být nahrazen pravidlem, jež umožňuje, aby byla daň, kterou zaplatila dceřiná společnost ve své zemi, odečtena od daně, která má být zaplacena v zemi mateřské společnosti.

4.2

Směrnice o fúzích (90/434) upravuje zdanění při reorganizaci společností. Ačkoli neexistuje žádná občanskoprávní úprava, která by se týkala přeshraničních fúzí a rozdělení společností, neupravuje je ani směrnice, která se týká především odprodejů.

4.3

Třetí, nedávno přijatá směrnice se týká zdanění úroků a licenčních poplatků mezi přidruženými společnostmi (2003/49). Směrnice ruší zdaňování takových přeshraničních převodů.

4.4

Od roku 1997 existuje kodex chování o zdanění příjmů právnických osob, podle něhož nesmí členské státy lákat investory na základě poškozujících opatření v oblasti daní. Kodex požaduje, aby se země zavázaly, že nebudou zavádět nové poškozující daně a že přezkoumají existující ustanovení. Kodex doplňuje seznam 66 daňových opatření, která jsou považována za poškozující. V současné době dochází k odstraňování těchto opatření.

5.1

Pravidla upravující odpočty, které lze provést z daňového základu před tím, než je vypočítána daň, představují oblast výpočtu daňového základu, kde jsou rozdíly mezi různými zeměmi největší, a jsou proto důležitým předmětem diskuse členských států. V této souvislosti Výbor zdůrazňuje zejména potřebu zaměřit se na vytvoření širokého základu pro zdanění firem. Je třeba dbát na to, že širší základ může vyžadovat přezkoumání sazby daně.

Diskuse musí, bohužel, začínat od začátku. Na výdaje můžeme nahlížet různě, mohou být považovány za běžné výdaje, a mohou tudíž být zahrnuty do výpočtu daňového základu, nebo mohou být odečteny ze zisku, protože daňový základ je pevný. Daňoví odborníci budou muset ještě velice pracovat na tom, aby mohli předložit společný návrh.

5.2

Systém daňového základu musí být konkurenceschopný, aby bylo možné vytvořit v EU příznivé klima pro investice. Daňový systém však obecně nesmí ovlivnit druh investice nebo volbu členského státu týkající se jejího umístění. Podstatou věci je výdělečnost a nikoli způsob, jakým lze získat financování pro investice. Je samozřejmé, že musí existovat potenciál pro podporování investic přátelských k životnímu prostředí nebo možnost směřovat je do opomíjených regionů, což však lze provést vhodnějším způsobem, za použití zdrojů jiných, než je základ daně z příjmu právnických osob.

5.2.1

Stejně tak je důležité zachovat jasnou hranici, pokud jde o daň z příjmu fyzických osob. Rozdělování dividend akcionářů je záležitostí daně z příjmu fyzických osob a nelze ji zahrnout do diskuse o zdanění zisků společností. Kromě toho rozdělování dividend neovlivňuje rozhodnutí o umístění společností.

5.3

I za předpokladu, že bude možné dosáhnout dohody o společném daňovém základu, musí existovat odlišná pravidla pro určitá odvětví. Specifická pravidla ohledně rezerv bychom například mohli požadovat pro určitá odvětví, jako je bankovní a finanční sektor, zejména životní pojišťovnictví, kde hrají rezervy často důležitou úlohu. Dalším příkladem může být lesnictví, kde v extrémních případech mohou být příjmy generovány až ve stoletých intervalech.

5.4

Další aspekt se týká skutečnosti, zda je firma převážně financována na základě půjček nebo prostřednictvím vlastního kapitálu. Je-li možné daňově odečítat platby úroků z půjček, pak je zdaněna pouze malá část příjmu firmy ve formě zisků z několika akcií. Neexistují-li žádné půjčky a vše je financováno na základě vnitropodnikových akcií, pak vše je zdaněno jako zisk. Nemůžeme v žádném případě připustit, aby daň z příjmu právnických osob ovlivňovala výběr financování.

5.5

Jakmile bude stanoveno, jaké odpočty lze provést, zbývá pouze rozhodnout, kdy a jakým způsobem budou tyto odpočty prováděny. Největší rozdíl mezi členskými státy spočívá v tom, zda lze každý druh investice odepsat jednotlivě, nebo zda mohou být všechny investice odepsány společně. Zdá se, že pro firmy je jednodušší odepisovat investice společně, protože pak nemusejí provádět odpočty pro každý stroj nebo zařízení zvlášť.

5.6

Aby bylo možné zavést konsolidovaný základ daně tam, kde se zisk počítá za celou skupinu podniků, bude nutné vytvořit její definici. Alternativy pro takovou definici jsou: procentový podíl na vlastnictví v každé části podniku, nebo nutnost propojit činnost v každé části podniku s činností mateřské společnosti. Zdá se nevyhnutelné zvolit kombinaci obou definic, protože neexistuje důvod pro vytvoření konsolidovaného daňového základu pro společně vlastněné společnosti, pokud existují, v různých odvětvích.

5.7

Jakmile bude dosaženo dohody o základu daně pro výpočet daně z příjmu právnických osob, zbývá vyřešit problém konsolidace: jakým způsobem by měly být zisky společností působící v několika zemích rozděleny mezi jednotlivými zeměmi? K tomu, aby nebyly daňové systémy zneužívány k přesunování zisků, nestačí vytvořit společný daňový základ, musí rovněž existovat jednoduchý, logický systém pro rozdělování zisků mezi členskými státy (a v důsledku toho mezi zeměmi s různými sazbami daní). Dojde-li ke sloučení zisků tímto způsobem mezi jednotlivými částmi společnosti v různých zemích, bude se muset rovněž zvýšit spolupráce daňových úřadů.

5.7.1

Ve světle těchto požadavků bude vhodné, jestliže prozkoumáme systém, který se používá v Kanadě (polovina zisků je rozdělena na základě poměru pracovní síly a polovina na základě poměru prodeje).

5.8

Má-li být v praxi rozdělení zisků jednoduché, musí dojít ke sjednocení více pravidel než pouze pravidel, která upravují výpočet daňového základu. Výpočty by měly být například prováděny každých šest měsíců a platby daní by měly být prováděny současně ve všech zemích. Dalším požadavkem by měly být standardizované elektronické převody.

5.9

Jedním z nejdůležitějších důsledků zavedení společného daňového základu je transparentnost systému. Pro laika je transparentní pouze systém daňových sazeb. Pro názornou ukázku toho, jak je to zavádějící, můžeme srovnat sazby daně z příjmu právnických osob a zdanění firem jako podíl na HDP. Nejnižší podíl na HDP (0,8 %, údaj z roku 2003) je v Německu s daňovou sazbou 39,5 %. To pravděpodobně částečně odráží problémy definice, co tvoří daňový základ. V „nových“ členských státech je podíl na HDP v průměru 2,7 % s tím, že sazby daně se liší od 35 % do 15 %. Ve většině „starých“ členských států je podíl cca 3 % na HDP s tím, že sazby daně se liší od 38 % do 12,5 % (15). Je důležité, aby byly tyto nečekané rozdíly vidět, a to nejen kvůli společnostem, ale rovněž z důvodu voličské demokracie.

11.4.2006   

CS

Úřední věstník Evropské unie

C 88/53

1.1

Snaha o energetickou účinnost se stala pro podniky nutností, takže dobrovolné dohody mohou být ve většině případů odpovědí na významné výzvy vyplývající ze zdražování energie.

1.2

Evropská unie by mohla hrát zvláště významnou úlohu v systematizaci informací o osvědčených postupech a inovacích v této oblasti. GŘ Energetika by se mohlo stát ústředním rozhraním pro předávání informací o energetické účinnosti.

1.3

Užitečnou roli mohou sehrát kampaně vzbuzující zájem veřejnosti. Aby byly účinné, musí být tyto kampaně vedeny s bezprostředním zaměřením na konečné spotřebitele a dotčená profesní odvětví. Zodpovědnost za jejich uskutečnění tedy přísluší národním a místním orgánům.

1.4

Uchylování se k právní úpravě by tedy nemělo být pravidlem, ale spíše výjimkou, vzhledem k tomu, že řada právních nástrojů již byla přijata a je třeba teprve vyhodnotit jejich zavádění.

1.5

Energetická účinnost není slogan, přepych nebo vymyšlenost. V mezinárodním kontextu, kde energetická poptávka nepřestává růst, zejména z důvodu prudkého rozvoje v zemích, jako je Čína, Indie nebo Brazílie, se jedná o zájem občanů, podniků, členských států i Evropské unie. Mezinárodní agentura pro energii předpokládá, že se světová poptávka po energii do roku 2030 zvýší o 60 %, přičemž v Evropské unii, která je z 80 % procent závislá na fosilních palivech, se ve stejném období zvýší dovoz energie z 50 na 70 %. Evropská unie však na světovém trhu s energií nevystupuje jednotně vůči zemím, které energii produkují, a vůči dalším zemím, které ve velkém energii spotřebovávají. Právě to byl důvod, proč Tony Blair jako předseda Rady požadoval vytvoření společné energetické politiky na neformálním summitu v Hampton Court v říjnu minulého roku.

1.6

Není správné zavírat oči před skutečností, že explosivní nárůst poptávky a zdražování cen energie mohou silně ztížit hospodářský růst v Evropské unii a mohou podnítit delokalizace některých energeticky náročných činností, což by se odrazilo v zhoršení sociální situace v členských zemích již nyní vystavených silnému pnutí v systémech sociálního zabezpečení v souvislosti se stárnutím populace a demografickým poklesem. Opatření energetické účinnosti jsou velice smysluplná, protože v konečném důsledku přispívají ke snížení nákladů, a tím ke zvýšení konkurenceschopnosti.

1.7

Obdobně může soutěžení o energetické zdroje vést k silným politickým třenicím nebo dokonce k ohrožení míru v některých světových oblastech, což je hrozba, která se snadno šíří prostředky mezinárodního terorismu.

1.8

Lze tedy uzavřít, že odpovědné, účelné a hospodárné využívání energetických zdrojů je životně důležitým stabilizujícím prvkem pro celou planetu i budoucí generace.

1.9

EHSV je názoru, že Zelená kniha o energetické účinnosti aneb Méně znamená více předkládá vhodné otázky a nabízí realistické cesty k řešení. Rozhodným způsobem podporuje vůli snížit spotřebu energie o 20 % a považuje za nezbytné nejen velmi rychle dosáhnout cíle ročního snižování spotřeby energie o 1 %, ale ve druhé etapě se zaměřit na dosažení cíle efektivního ročního snížení o 2 %.

1.10

Výbor soudí, že dobrovolné dohody s významnými hospodářskými odvětvími představují bezpochyby účinné řešení, kterému je třeba dát pokud možno přednost před omezujícími právními prostředky.

Předmětem soustředěného úsilí a hlavní oblastí hledání inovačních řešení musí být dvě energeticky nejnáročnější odvětví, doprava a stavebnictví.

Trvalé a postupné zavádění významných inovací z hlediska energetické účinnosti je odpovědí na poptávku spotřebitelů i průmyslových odvětví. Evropská unie a členské státy musí usilovně prosazovat soustředěné politiky podpory energetické účinnosti, výměny osvědčených postupů a šíření nejvhodnějších technologií, včetně informačních a podnětných kampaní zaměřených na domácnosti a spotřebitele.

—

upozornit na oblast energetické účinnosti,

—

navrhnout opatření a společné akce v rámci dohod z Kjóta,

—

ujasnit úlohu Společenství a úlohu členských států,

—

využít možnosti zlepšení energetické účinnosti, přičemž cílem bylo dosažení 1 % ročního snižování energetické intenzity, což se považovalo za dosažitelný souhrnný cíl,

—

šířit nové technologie.

—

nutností udržitelného rozvoje,

—

hospodářskou nutností,

—

nutností politické nezávislosti.

3.1

Komise zveřejnila 22. června 2005Zelenou knihu o energetické účinnosti aneb Méně znamená více. Tato publikace přichází po zveřejnění a počátku parlamentního projednávání návrhu směrnice o energetické účinnosti v konečném využití a o energetických službách a po vyžádání průzkumného stanoviska EHSV k energetické účinnosti. Vzhledem k tomu, že zelené knihy všeobecně předcházejí dokumentům právní povahy, mohla se tato časová posloupnost jevit jako překvapivá, ale pole působnosti této Zelené knihy je širší, než je tomu u návrhu směrnice. Průzkumné stanovisko EHSV by mohlo být považováno za příspěvek ke konzultacím započatým Komisí.

3.2

Komise vychází z konstatování, že přes všechna slova pronesená o racionálnějším využívání energie nepřestává energetická poptávka růst, a vyjadřuje přesvědčení, že „Evropská unie má velice dobré důvody k vyvíjení silného tlaku na posílení programů pro účinné využívání energie na všech úrovních evropské společnosti“. Komise se domnívá, že Evropská unie by mohla ušetřit nejméně 20 % stávající spotřeby energie. EHSV vítá úsilí Komise i Evropského parlamentu o dosažení diverzifikace dodávek. Je toho názoru, že se jedná o skutečné nasazení, které by navíc mělo vytvářet pracovní příležitosti vývojem nových technologií. Na druhé straně je třeba dbát v kontextu zostřené mezinárodní konkurence na to, aby použité energetické politiky nevedly ke zvýšení cen energie, což by vyvolalo zvýšení výrobních nákladů. Rovněž certifikáty emisí CO2 představují nezanedbatelné náklady pro energeticky náročná průmyslová odvětví (například cementářství) a mohly by být podnětem k delokalizacím. Není tedy možné zanedbávat společenské a hospodářské důsledky navrhovaných nebo zaváděných opatření.

3.3

Komise, ve shodě s používáním zelených knih, klade 25 otázek, které se týkají identifikovaných alternativ, aby bylo možné veřejnou konzultaci strukturovat. Předpokládá akce, které se uskuteční v měřítku Společenství, v měřítku členských států, v měřítku regionálním a místním a dále akce v rámci mezinárodní spolupráce; uvádí politiky pro jednotlivá dotčená odvětví a vše osvětluje příklady.

3.4

Přes svůj reálný význam překvapivě nejsou některé problémové oblasti pojednány. Například se jedná o otázku městského, a obecně veřejného osvětlení, dále o oblast výroby vycházející z recyklovaných produktů, která je v některých případech hospodárnější z energetického hlediska (kovy, hliník atd.), a dále o využívání bioplynu ze skládek.

3.5

Záměrem Zelené knihy je identifikace slabin (nedostatek pobídek, informací, vzdělávání, financí…), které v současnosti brání zvýšení účinnosti v nejrentabilnějších oblastech. Je třeba podpořit taková opatření, která přinášejí čisté úspory po umoření potřebné investice. Na položené otázky se očekávají odpovědi ve formě doporučení nebo příkladů odpovídajících navrženému záměru. V návaznosti na Zelenou knihu má být v roce 2006 vypracován akční plán.

3.6

Komise se jeví jako celkem optimistická, jelikož soudí, že důsledné zavedení opatření přijatých po roce 2001 (směrnice o energetické náročnosti budov a směrnice o kogeneraci) by mohlo ve spojení s novými opatřeními vést k energetickým úsporám odpovídajícím zhruba 1,5 % roční spotřeby, což by umožnilo dosáhnout úrovně spotřeby v roce 1990.

4.1

Energetický řetězec zahrnuje výrobce, dopravce, distributora a spotřebitele. Je tedy důležité jednat ve všech článcích tohoto řetězce od nabídky k poptávce. Taková akce je pravděpodobně nejúčinnější v obou koncových článcích řetězce, tedy ve fázi výroby a spotřeby.

4.2

V oblasti výroby se do výrobních metod pravidelně zavádí zvýšení účinnosti.

4.2.1

Kogenerace tepla a elektrické energie tak používá princip využití energie, která by jinak byla zmařena; užívají se i nové technologie využívající alternativní zdroje energie. Sem se řadí jímání a využívání důlního plynu k pohonu kogeneračních jednotek (např. ve Freymingu Merlebachu v Lotrinsku). Rovněž je možná rekuperace a využití tepla z vysokých pecí (technologie používaná v italské Brescii).

Ve skandinávských zemích byly kogenerační jednotky pro vytápění a výrobu elektrické energie přestavěny na spalování dřeva a staly se impulsem vytvoření odvětví tohoto využití dřeva.

Výzkum zaměřený na řešení problémů jako je zanášení jednotek nebo jev nedokonalého spalování bude muset řešit další zvýšení účinnosti těchto zařízení.

4.2.2

Jímání bioplynu a jeho zhodnocení ve střediscích ukládání odpadu do země (skládkách) umožňuje čerpat zdroj energie, který by jinak zůstal nevyužit, a zároveň zabraňuje uvolňování tohoto skleníkového plynu. Takové inovace a využití podněcují umisťování zařízení v blízkosti místa spotřeby, a umožňují tak i vyloučení nebo snížení ztrát energie, ke kterým dochází při její přepravě.

4.2.3

V oblasti výroby elektrické energie jsou citelná zvýšení účinnosti např. u získávání sluneční a větrné energie a očekávají se u všech typů významných konvenčních a jaderných elektráren nové generace.

4.3

Pokud se týká spotřeby energie, zavádějí se v jejích různých odvětvích neustále hospodárnější technologie. Zdražování energie jdoucí k tíži konečného spotřebitele, zákazníka, vede průmyslovou oblast k technologickým inovacím.

4.3.1

V odvětví silniční dopravy se inovace a pokrok uplatňují souběžně v oblasti pohonných jednotek, kvality a účinnosti paliv i v konstrukci pneumatik. Spotřeba pohonných látek u automobilů se již deset let snižuje, je však třeba vzít v úvahu, že tato zlepšení mají protiváhu ve zvyšování počtu vozidel. Širší využívání biopaliv je podpořeno daňovými pobídkami, například tím, že by biopaliva nepodléhala stejnému zdanění jako ropné produkty (5).

Automobilový průmysl je vázán dobrovolnou dohodou s Evropskou unií k tomu, aby průměrné emise CO2 dosahovaly hodnoty 140 g/Km do roku 2008. Parlament a Rada ministrů si přejí, aby se ACEA zavázala k cíli 120 g/Km do roku 2010. V každém případě, pokud bude dohoda dodržena, budou mít osobní vozidla uváděná na trh v letech 2008/2009 o 25 % menší spotřebu paliva než v roce 1998.

4.3.2

Místní orgány v celé Evropě se v oblasti dopravy věnují politice městské dopravy, která zlepšováním veřejné dopravy má snížit provoz osobních vozidel. Například ve Francii musí každá radnice připravit, představit a nechat schválit svůj plán městské dopravy. V jiných případech byla přijata opatření spíše donucovací povahy, zejména městské mýtné (například v Londýně).

4.3.3

Dopravní prostředky „ztrácející na rychlosti“ je třeba podpořit; to se týká železniční nákladní přepravy, jejíž podíl na evropském trhu nepřestává klesat (7 % pokles), a dopravy po vodních cestách. Je si však třeba uvědomit, že přes všechna prohlášeni se tato dvě odvětví, významná z hlediska energetické účinnosti, příliš nerozvíjejí, zejména v důsledku nedostatečné infrastruktury a vysokých nákladů na její budování nebo modernizaci (např. kanál Rýn-Rhôna nebo železniční spojení pro přepravu kamionů přes Alpy). Situaci dále komplikuje to, že budování infrastruktury často naráží na odpor environmentalistických nátlakových skupin, ať je již oprávněný, či nikoliv.

4.3.4

Řízení městského osvětlení je také předmětem inovace směřující k energetickým úsporám. Systémy dálkového ovládání jeho sítí umožňují nejen v reálném čase kontrolovat provoz sítí, ale i upravovat napětí a světelný tok v závislosti na skutečných potřebách, což přináší obcím energetické úspory.

Výbojky veřejného osvětlení starší generace (například rtuťové) jsou často nahrazovány méně nákladnými vysokotlakými sodíkovými výbojkami s nižším příkonem. Vyvíjejí se bílé diody s nízkou spotřebou a využívání sluneční energie. Světelné zdroje s nízkým příkonem pro domácí použití postupně získávají místo na trhu a přispívají ke snižování spotřeby. Někteří dodavatelé elektrické energie nabízejí svým zákazníkům nákupní poukázky na odběr světelných zdrojů s nízkou spotřebou (Itálie).

4.3.5

V oblasti budov by mělo přinášet plody zavedení směrnice o energetické náročnosti. V každém případě došlo u všech nových staveb v důsledků přijetí izolačních norem k podstatnému pokroku, stejně jako je tomu v oblasti zasklívání.

4.3.6

Několik významných průmyslových odvětví, jako je např. automobilový průmysl, přistoupilo na dobrovolné závazky zlepšení energetické účinnosti svých výrobků, které jsou kromě toho předmětem evropských norem o označování výrobků. Rozvíjí se zavádění kogeneračních jednotek pro průmyslové účely. Stojí za zaznamenání, že některá energeticky náročná odvětví, jako je např. výroba hliníku, dosahují nezanedbatelných úspor energie díky používání recyklovaných výrobků.

4.4

V kontextu trvalého zdražování energie vyplývá z uvedených příkladů, že energetická účinnost se stala pro hospodářské subjekty přirozeným a závažným procesem, což vede k názoru, že dobrovolné kroky jsou dlouhodobě a střednědobě stejně účinné jako úprava předpisem.

—

propojit je se zaváděním směrnice o ekologické koncepci spotřebičů;

—

vyhodnotit uplatňování stávajících dobrovolných závazků v průmyslu.

11.4.2006   

CS

Úřední věstník Evropské unie

C 88/61

1.1

Svým návrhem nařízení o evropském řízení o drobných pohledávkách (1) sleduje Komise mnoho iniciativ, kterými postupně vytváří a rozvíjí prostor svobody, bezpečnosti a práva, odstraňuje překážky a pomáhá usnadnit vedení občanskoprávních řízení na evropské úrovni, jak bylo specificky stanoveno v Akčním plánu přijatém Radou ministrů spravedlnosti a vnitra dne 3. prosince 1998 (2).