1.

„Před zákonem stojí dveřník. K tomuto dveřníku přijde muž z venkova a prosí, aby ho vpustili do zákona. Avšak dveřník řekne, že ho teď nemůže vpustit. Muž uvažuje a pak se zeptá, zda tedy bude smět vstoupit později. ‚Možná,‘ řekne dveřník, ‚teď však ne.‘ […] Takových nesnází se muž z venkova nenadál; zákon má být přece přístupný každému a vždy, myslí si“.

2.

Tento úryvek z povídky Před zákonem ( 2 ), kterou napsal Franz Kafka, podle mne výstižně odráží potíže, s nimiž se žalobci potýkají, když se nejprve snaží pochopit, zda jsou „osobně dotčeni“ unijním aktem ve smyslu článku 263 SFEU, a následně tuto skutečnost prokázat před unijními soudy.

3.

Základní kritérium požadavku osobního dotčení bylo, jak známo, poprvé stanoveno v roce 1963 ve věci Plaumann: jiné subjekty než adresáti rozhodnutí mohou tvrdit, že jsou „osobně dotčeny“ ve smyslu čl. 263 čtvrtého pododstavce SFEU pouze tehdy, když je tento akt zasahuje z důvodu určitých vlastností, které jsou pro ně zvláštní, nebo faktické situace, která je vymezuje vzhledem ke všem ostatním osobám, a tím je individualizuje způsobem obdobným tomu, jakým by byl individualizován adresát takového rozhodnutí (dále jen „pravidlo Plaumann“) ( 3 ).

4.

V následující judikatuře bylo uvedené pravidlo Soudním dvorem nejen setrvale potvrzováno, ale i dosti přísně uplatňováno (dále jen „judikatura Plaumann“). Soudní dvůr tak činil navzdory některým návrhům na změnu, které vycházely z tohoto orgánu samotného, a to navzdory kritice (někdy poměrně tvrdé) vyjadřované v právní nauce. Hlavní kritika judikatury Plaumann sice spočívá v tom, že je tato judikatura příliš restriktivní, nicméně někteří autoři rovněž poukazují na její nejasnost a složitost i na určité nesrovnalosti při jejím uplatňování v průběhu let.

5.

Projednávaná věc poskytuje Soudnímu dvoru příležitost uvedenou judikaturu přehodnotit. Navrhovatelky se domáhají zrušení usnesení ze dne 20. září 2023, Nicoventures Trading a další v. Komise ( 4 ), kterým Tribunál prohlásil za nepřípustnou jejich žalobu na neplatnost podanou proti směrnici v přenesené pravomoci (EU) 2022/2100 ( 5 ), a to z toho důvodu, že navrhovatelky jsou touto směrnicí dotčeny bezprostředně, nikoli osobně.

6.

Z mé analýzy vyplyne, že při restriktivním a formalistickém použití judikatury Plaumann navrhovatelky v projednávané věci patrně nebudou považovány za „osobně dotčené“ napadeným aktem, přestože by v případě pružnějšího a realističtějšího uplatnění uvedené judikatury „osobně dotčeny“ byly. Mám totiž za to, že spravedlivým výsledkem projednávané věci by bylo právě to, že by navrhovatelky měly mít možnost podat proti napadenému aktu opravný prostředek u unijních soudů. Závěr, že navrhovatelky nejsou uvedeným aktem „osobně dotčeny“, je možná v souladu s některými precedenčními rozhodnutími unijních soudů, ale podle mého názoru je neslučitelný se správným výkladem čl. 263 čtvrtého pododstavce SFEU, a fortiori v unijním právním systému po přijetí Lisabonské smlouvy.

7.

S ohledem na uvedené okolnosti je cílem tohoto stanoviska především předložit Soudnímu dvoru ke zvážení tezi, že přibližně 60 let po vyhlášení rozsudku Plaumann nazrál čas na posouzení toho, zda a případně v jakém rozsahu by měl fortnýř otevřít bránu k právu.

8.

Skutečnosti předcházející sporu jsou popsány v bodech 2 až 6 napadeného usnesení. Pro účely řízení v projednávané věci je lze shrnout následovně.

9.

Společnosti Nicoventures Trading Ltd, British American Tobacco (Germany) GmbH, British American Tobacco Italia SpA (BAT Italia), British American Tobacco Polska Trading sp. z o.o., British American Tobacco España, SA a P.J. Carroll & Company Ltd (dále jen „navrhovatelky“) patří do skupiny British American Tobacco (dále jen „skupina BAT“), která vyrábí a uvádí na trh tabákové výrobky. Navrhovatelky aktivně působí v oblasti vývoje a uvádění na trh nehořlavých výrobků, včetně zahřívaných tabákových výrobků, v Evropské unii.

10.

Směrnice 2014/40/EU ( 6 ) upravuje uvádění tabákových výrobků na trh. Za tímto účelem usiluje o sblížení právních a správních předpisů členských států, zejména pokud jde o složky, označování a balení tabákových výrobků.

11.

Článek 7 odst. 1 a 7 směrnice 2014/40 stanoví, že členské státy zakáží uvádět na trh tabákové výrobky s charakteristickou příchutí a tabákové výrobky obsahující aromata v jakékoli z jejich složek. Článek 7 odst. 12 uvedené směrnice před tím, než byl změněn napadeným aktem, vyjímal ze zákazů uvedených v odstavcích 1 a 7 uvedeného ustanovení tabákové výrobky jiné než cigarety a tabák k ručnímu balení cigaret. Stejně tak čl. 11 odst. 1 první pododstavec směrnice 2014/40 před tím, než byl změněn napadeným aktem, stanovil, že členské státy mohou tabákové výrobky ke kouření jiné než cigarety, tabák k ručnímu balení cigaret a tabák do vodní dýmky osvobodit od určitých povinností týkajících se označování tabákových výrobků a povinného umísťování určitých varování, informačních sdělení a kombinovaných zdravotních varování na baleních. Kromě toho čl. 7 odst. 12, jakož i čl. 11 odst. 6 téže směrnice stanoví, že Evropská komise přijme akty v přenesené pravomoci za účelem zrušení výjimek stanovených v článku 7 nebo možnosti udělit výjimky stanovené v článku 11 u určité kategorie výrobků, dojde-li podle zprávy Komise k podstatné změně okolností.

12.

Dne 15. června 2022 zveřejnila Komise zprávu, v níž konstatovala v souladu se směrnicí 2014/40 podstatnou změnu okolností u zahřívaných tabákových výrobků. V návaznosti na tuto zprávu Komise dne 29. června 2022 přijala napadený akt. Článkem 1 napadeného aktu byl změněn čl. 7 odst. 12 a čl. 11 odst. 1 směrnice 2014/40. Od 23. října 2023, kdy musela být provedena opatření stanovená napadeným aktem do vnitrostátního práva, již nebyly zahřívané tabákové výrobky vyňaty ze zákazů stanovených v článcích 7 a 11 směrnice 2014/40.

13.

Žalobou podanou k Tribunálu na základě článku 263 SFEU se navrhovatelky domáhaly zrušení napadeného aktu, přičemž na podporu žaloby uplatnily dva žalobní důvody. Komise vznesla námitku nepřípustnosti žaloby.

14.

Napadeným usnesením Tribunál prohlásil žalobu za nepřípustnou a uložil navrhovatelkám náhradu nákladů řízení. Jak je uvedeno výše, Tribunál konstatoval, že žalobkyně jsou napadeným aktem dotčeny bezprostředně, nikoli osobně.

15.

Kasačním opravným prostředkem podaným k Soudnímu dvoru navrhovatelky navrhují, aby Soudní dvůr: i) zrušil napadené usnesení, ii) pokud to stav řízení umožňuje, zamítl námitku nepřípustnosti, prohlásil žalobu za přípustnou a vrátil věc Tribunálu, aby rozhodl ve věci samé, a iii) uložil Komisi náhradu nákladů řízení.

16.

Komise navrhuje, aby Soudní dvůr kasační opravný prostředek zamítl a uložil navrhovatelkám náhradu nákladů řízení.

17.

Rozhodnutím předsedy Soudního dvora ze dne 25. dubna 2024 bylo povoleno vedlejší účastenství Francouzské republiky na podporu návrhových žádání Komise.

18.

Úvodem může být užitečné připomenout, že podle článku 263 SFEU mohou neprivilegovaní žalobci napadnout unijní akty, které mají právní účinky, pokud akt i) je uvedeným žalobcům určen, ii) se jich bezprostředně a osobně dotýká, nebo iii) je nařizovacím aktem, který nezahrnuje prováděcí opatření a bezprostředně se jich týká. Projednávaná věc se týká druhého výše uvedeného případu a pouze výkladu požadavku na „osobní dotčení“.

19.

Na podporu kasačního opravného prostředku uplatňují navrhovatelky jediný důvod rozdělený do dvou částí, který vychází z nesprávných právních posouzení, jichž se měl Tribunál dopustit při posuzování jejich osobního dotčení napadeným aktem.

20.

Než přistoupím k posouzení argumentů navrhovatelek (oddíly B a C níže), považuji za užitečné věnovat se nejprve obecně judikatuře Plaumann (oddíl A).

21.

V tomto oddíle stanoviska se zaprvé pokusím judikaturu Plaumann systematicky uspořádat. Zadruhé se budu zabývat kritikou, která je proti ní vznášena. Zatřetí vysvětlím, proč se domnívám, že základní myšlenka, z níž vychází „pravidlo Plaumann“, je do značné míry správná, a proto by od ní nemělo být upuštěno. Nakonec vysvětlím, že konkrétní uplatnění uvedeného kritéria bylo někdy příliš restriktivní a nesoudržné. V důsledku této skutečnosti navrhnu Soudnímu dvoru, aby vydal přelomový rozsudek, v němž přehodnotí, vyjasní a možná doladí používání judikatury Plaumann.

22.

Jak bylo vysvětleno v úvodu, podle ustálené judikatury Soudního dvora vycházející z rozsudku Plaumann platí, že jiné subjekty než adresáti rozhodnutí mohou tvrdit, že jím jsou „osobně dotčeny“ pouze tehdy, zasahuje-li je toto rozhodnutí z důvodu určitých vlastností, které jsou pro ně zvláštní, nebo faktické situace, která je vymezuje vzhledem ke všem ostatním osobám, a tím je individualizuje způsobem obdobným tomu, jakým by byl individualizován adresát takového rozhodnutí ( 7 ).

23.

To zjevně znamená, že k tomu, aby byl žalobce považován za osobně dotčeného, nemusí být nutně jedinou osobou dotčenou napadeným aktem. Musí však prokázat existenci situace, která jej z hlediska napadeného ustanovení vymezuje vzhledem ke všem ostatním osobám dotčeným uvedeným aktem ( 8 ).

24.

Žalobci v zásadě nejsou považováni za osobně dotčené akty, které se uplatní na objektivně vymezené situace a mají právní účinky vůči určité kategorii osob vymezených obecně a abstraktně ( 9 ). Nicméně skutečnost, že napadený akt má normativní povahu nebo obecnou působnost, sama o sobě nebrání tomu, aby jím byly některé z dotčených osob dotčeny osobně ( 10 ).

25.

Tak je tomu třeba v případech, kdy jsou žalobci výslovně uvedeni jako dotčené osoby v aktu samotném, takže je uvedený akt aktem s obecnou působností, neboť se dotýká kategorie adresátů určených obecně a abstraktně, a zároveň představuje řadu individuálních rozhodnutí vůči osobám v něm jmenovitě uvedeným ( 11 ).

26.

Kromě toho aktem, který se dotýká skupiny osob na základě obecných a abstraktních kritérií, mohou být i v případě neexistence výslovného odkazu na konkrétní osoby některé tyto osoby osobně dotčeny. Jak Soudní dvůr rozhodl, pokud se akt dotýká skupiny osob, jež byly nebo mohly být známy v okamžiku přijetí tohoto aktu, a na základě kritérií, která jsou členům skupiny vlastní, mohou být tyto osoby tímto aktem osobně dotčeny coby patřící k omezenému okruhu dotčených osob ( 12 ). To v podstatě znamená, že v rámci obecného okruhu osob spadajících do osobní působnosti daného aktu je možné identifikovat podskupinu jedné nebo více osob, které vykazují zvláštní vlastnosti, jež je vymezují vzhledem k ostatním osobám ( 13 ). Toto kritérium budu označovat jako pravidlo „uzavřené skupiny“ ( 14 ).

27.

Pro vyloučení pochybností uvádím, že pouhá možnost určit více či méně přesně počet, nebo dokonce totožnost právních subjektů, na něž se opatření použije, neznamená, že tyto subjekty musí být považovány za osobně dotčené tímto opatřením, pokud se toto použití provádí na základě objektivní právní nebo skutkové situace definované dotčeným aktem ( 15 ). K tomu, aby byl potenciální žalobce považován za osobně dotčeného, je tedy vyžadováno něco více.

28.

Mám za to, že na základě kritéria uzavřené skupiny Soudní dvůr připustil osobní dotčení ve čtyřech typech situací. Konkrétně se jedná o případy, kdy je žalobce unijním aktem dotčen z důvodu, že je možné, že uvedený akt i) nezohlednil situaci žalobce, ii) porušil hmotné právo žalobce, iii) porušil procesní právo žalobce a iv) měl významný nepříznivý dopad na oprávněný zájem žalobce.

29.

Než se budu této problematice věnovat podrobně, rád bych objasnil dva body. Zaprvé používám formulaci „je možné, že“, neboť rozhodnutí o tom, zda bylo sporným aktem skutečně porušeno určité právo nebo nepatřičně dotčen oprávněný zájem žalobce, je pochopitelně otázkou, která se týká merita žaloby, nikoli její přípustnosti. Žalobci stačí prokázat, že s ohledem na dané právní a skutkové okolnosti je možné, že jeho právo bylo porušeno nebo jeho oprávněný zájem nepatřičně dotčen ( 16 ).

30.

Zadruhé „oprávněný zájem“ chápu extenzivně jako situace chráněné unijním právem, které nelze kvalifikovat jako situace týkající se subjektivních práv stricto sensu ( 17 ). Uvedený výraz odpovídá situacím, kdy unijní právo zaručuje žalobci určitou svobodu (či výsadu) nebo mu přiznává určité oprávnění či imunitu ( 18 ). Mám-li uvést jeden příklad za všechny, mohu zmínit hospodářské subjekty, které za určitých okolností mohou vystupovat před unijními soudy za účelem ochrany svých zájmů dotčených unijními akty, které by mohly narušit hospodářskou soutěž na vnitřním trhu ( 19 ).

31.

Vrátím-li se k situacím zmíněným v bodě 28 výše, podotýkám, že první linie judikatury se týká věcí, ve kterých Soudní dvůr rozhodl, že žalobci jsou osobně dotčeni pro účely napadení aktu, jehož přijetí podle použitelných právních předpisů vyžaduje, aby dotčený orgán přihlédl k situaci určité konkrétní skupiny osob, do níž patří i žalobce ( 20 ). Tato rozhodnutí logicky navazují na judikaturu zmíněnou v bodě 25 výše. Výchozí myšlenka těchto rozhodnutí je jasná: je možné, že některé dotčené osoby nebyly v aktu jmenovitě uvedeny, nicméně jejich zvláštní postavení bylo samotným normotvůrcem výslovně odlišeno.

32.

Druhá linie judikatury zahrnuje věci, ve kterých bylo žalobcům dovoleno napadnout unijní akt, který měl na rozdíl od situace většiny dotčených osob zpětný dopad na nabytá práva nebo na trvající právní vztahy žalobců ( 21 ). Tuto linii judikatury lze podle mého názoru považovat za důsledek několika obecných zásad unijního práva: právní jistoty, předvídatelnosti, zákazu zpětné účinnosti a ochrany legitimního očekávání. Je samozřejmé, že v Evropské unii nemůže nikdo očekávat, že unijní právní předpisy zůstanou neměnné. Zároveň by však jednotlivci, kteří své jednání přizpůsobili stávající právní úpravě, měli mít určitou důvěru ve stabilitu právních pozic, které se v minulosti ustálily, a již navázaných právních vztahů, ledaže by výjimečné okolnosti odůvodňovaly opak ( 22 ).

33.

Třetí linie judikatury se týká procesních práv žalobců, u nichž je možné, že byla porušena v některých unijních řízeních, jako jsou řízení stanovená unijními pravidly v oblasti kontroly státních podpor. Tak je tomu třeba v případě, kdy Komise v průběhu předběžného přezkoumání podporu nesprávně schválí, čímž zbaví zúčastněné strany možnosti být vyslechnuty v průběhu podrobné fáze šetření. V takových případech jsou zúčastněné strany podle ustálené judikatury považovány za osobně dotčené rozhodnutím Komise ( 23 ). Pokud unijní právo přizná určitým stranám zvláštní procesní práva, je logické, že jakýkoli spor týkající se porušení uvedených práv projednává přímo unijní soud, pokud se řízení v plném rozsahu řídí unijním právem a je vedeno na úrovni Unie.

34.

Do této skupiny věcí spadají rovněž věci, ve kterých Soudní dvůr připustil osobní dotčení žalobce napadajícího unijní akt, který sice nebyl určen žalobci, ale byl vydán na konci řízení, jehož zahájení bylo vyvoláno vzájemným vztahem mezi žalobcem a dotčeným unijním orgánem a do značné míry na něm bylo založeno ( 24 ). V uvedených věcech je možné, že žalobci nesvědčila zvláštní procesní práva podle příslušných unijních právních předpisů. Avšak s ohledem na zásadní úlohu žalobce v řízení se mohlo stát, že dotčený orgán porušil některé z práv, která pro něj vyplývají z práva na řádnou správu (nyní zakotveného v článku 41.

35.

A konečně čtvrtá linie judikatury zahrnuje věci, ve kterých měl Soudní dvůr za to, že jsou osobně dotčeni žalobci, jejichž postavení na trhu bylo sporným aktem závažným způsobem dotčeno. Uvedené věci se obvykle týkají oblastí práva hospodářské soutěže, státních podpor, kontroly spojování podniků a antidumpingu, ale též zemědělství ( 25 ). V těchto oblastech může odpovědný orgán vykonávat kvazilegislativní, výkonné či donucovací pravomoci, obvykle na konci ad hoc správního řízení, a to za účelem řešení velmi konkrétní situace (zahrnující posouzení skutkového a právního stavu), která se týká identifikované či identifikovatelné osoby nebo několika takových osob ( 26 ). Kromě toho zahrnuje tato skupina takové věci, v nichž orgán přijal – opět v reakci na velmi konkrétní situaci a cestou zvláštního postupu – akt, který má alespoň na formální úrovni legislativní povahu a působnost, přičemž má současně určitý obsah odpovídající rozhodnutí ( 27 ).

36.

V takových věcech se osoby bezprostředně dotčené obsahem odpovídajícím rozhodnutí zjevně nacházejí v dosti odlišné situaci. Kromě toho možnost, že by mohl orgán zvýhodnit činnosti určité (identifikované nebo identifikovatelné) osoby či několika takových osob, téměř nevyhnutelně znamená, že činnosti určité (identifikované nebo identifikovatelné) osoby či několika takových osob jsou tomu odpovídajícím způsobem znevýhodněny, popřípadě naopak ( 28 ). Je pochopitelné, že nepříznivě dotčené osoby mohou za určitých okolností napadnout daný unijní akt přímo před unijními soudy. Naproti tomu, jak bude předmětem analýzy v následující části tohoto oddílu, Soudní dvůr nepřijal kritérium založené na „závažném dotčení“ unijními akty, které jsou z hlediska formy i obsahu obecné povahy, a tudíž jsou výsledkem skutečných činností tvorby politik.

37.

V návaznosti na tento stručný nástin hlavních principů judikatury Plaumann se budu nyní zabývat nejběžnější kritikou této judikatury.

38.

Tvrzení, že rozsudek Plaumann je jedním z nejintenzivněji diskutovaných rozhodnutí Soudního dvora v celé jeho přibližně sedmdesátileté historii, rozhodně není přehnané. Je rovněž nepopiratelné, že se jedná o jeden z rozsudků, které jsou podrobovány nejtvrdší kritice, a to zejména hlasy ze strany občanské společnosti a akademické obce ( 29 ).

39.

Tato kritika se často zaměřuje na omezující účinek judikatury, která se vyvinula v návaznosti na uvedený rozsudek. „Téměř nepřekonatelná překážka“, popřípadě „síť, kterou nikdo neproklouzne“, vycházející z „nereálného hospodářského kritéria“, nabízející stranám „jen minimální vodítka“ a „vedoucí k absurdním výsledkům“: komentářová literatura týkající se judikatury Plaumann se předhání v kritické nadsázce ( 30 ).

40.

Je však rovněž pravda, že komplexní analýza této judikatury zjevně vykresluje poměrně pochmurný obraz, jako kdyby při dokazování osobního dotčení měl jen málokterý faktor vůbec nějakou váhu. Unijní soudy totiž konstatovaly, že ani následující skutečnosti samy o sobě neodůvodňují závěr o existenci „osobního dotčení“: i) žalobce je jedinou osobou, která byla sporným aktem dotčena, popřípadě je jednou z mála takových osob ( 31 ), ii) žalobce je sporným aktem dotčen obzvláště závažným způsobem ( 32 ), iii) žalobce se mohl účastnit řízení, které vedlo k přijetí sporného aktu, popřípadě se uvedeného řízení skutečně účastnil ( 33 ), iv) sporný akt vyvolává „konkrétní účinky, které se liší podle toho, na které osoby se vztahuje“ ( 34 ), v) sporný akt obsahuje omezení a odchylky od pravidel s obecnou působností nebo přechodných ustanovení týkající se uzavřené skupiny hospodářských subjektů ( 35 ) a vi) konkrétní ustanovení unijního práva ukládala jednajícímu orgánu povinnost „zohlednit důsledky aktu, který zamýšlí přijmout, na situaci určitých jednotlivců“ ( 36 ).

41.

Autoři zejména vyjadřují politování nad tím, že jednotlivci a sdružení nemohou vystupovat jako veřejní obhájci proti aktům, které poškozují určitou kategorii osob. V tomto ohledu často poukazují na paradox vytvořený dotčeným kritériem: čím vágnější a škodlivější je akt (jako je tomu často v případě aktů v oblasti ochrany životního prostředí), tím méně je pravděpodobné, že bude jedna (fyzická nebo právnická) osoba, popřípadě více takových osob považováno za osobně dotčené ve smyslu judikatury Plaumann ( 37 ). Pro ilustraci uvedené teze se uvádí novější rozsudek vydaný ve věci Carvalho (týkající se unijního aktu v oblasti změny klimatu) ( 38 ).

42.

Dalším aspektem judikatury Plaumann, který je předmětem kritiky, je její údajná nejasnost, která následně vede k nekonzistentnímu rozhodování. Podle některých autorů bylo skutečné uplatnění „pravidla Plaumann“ v některých případech více zaměřeno na formální prvky sporného aktu a v jiných případech na hmotněprávní povinnosti vyplývající z takového aktu. V mnoha rozsudcích, včetně těch „předních“, není odůvodnění této otázky právě zářným příkladem jasné argumentace. Tato hermeneutická heterogenita a nejednoznačnost mají údajně za následek vznik poměrně roztříštěné a kazuistické judikatury, u níž je těžké s určitostí identifikovat jednotící myšlenku. To je důvodem, proč posouzení přípustnosti žalob podaných na základě článku 263 SFEU soukromými žalobci často vyžaduje rozsáhlá pojednání týkající se rozhodnutí unijních soudů ( 39 ).

43.

S výše uvedenou kritikou se do značné míry ztotožnil i generální advokát F. G. Jacobs, který ve svém stanovisku ve věci UPA podrobně vysvětlil, proč se domnívá, že by měl Soudní dvůr judikaturu Plaumann přehodnotit, a za tímto účelem navrhl přijetí nového kritéria použitelného pro posouzení osobního dotčení: „určitou osobu je nutno považovat za osobně dotčenou [unijním] aktem, pokud z důvodu konkrétní situace této osoby tento akt podstatným způsobem poškozuje nebo může poškodit její zájmy“ ( 40 ).

44.

Krátce po přednesení uvedeného stanoviska vydal (nynější) Tribunál rozsudek ve věci Jégo-Quéré, v němž dospěl k podobným závěrům ohledně nutnosti dotčenou judikaturu přehodnotit, když rozhodl, že „aby byla zajištěna účinná soudní ochrana jednotlivců, musí být fyzická nebo právnická osoba považována za osobně dotčenou ustanovením [unijního] práva s obecnou působností, které se jí bezprostředně týká, pokud se toto ustanovení nepochybně a v rozhodné době dotýká její právní situace tím, že omezuje její práva nebo jí ukládá povinnosti“ ( 41 ).

45.

Soudní dvůr se však s analýzami a návrhy generálního advokáta a Tribunálu neztotožnil. V rozsudku UPA Soudní dvůr i) potvrdil „pravidlo Plaumann“, ii) zdůraznil, že „ucelený systém procesních prostředků“ zavedený Smlouvami spočívá zejména na komplementárních rolích, které hrají řízení o žalobě na neplatnost a řízení o rozhodnutí o předběžné otázce, iii) jasně konstatoval, že je na členských státech, aby vytvořily systém procesních prostředků a řízení zajišťujících dodržování práva na účinnou soudní ochranu, iv) připustil, že podmínky přípustnosti žaloby podané jednotlivci musí být vykládány ve světle zásady účinné soudní ochrany, avšak současně zdůraznil, že to nemůže de facto vést k vyloučení uplatnění uvedených podmínek, které jsou výslovně stanoveny Smlouvami, a v) prohlásil, že ačkoli lze uvažovat o jiném systému soudního přezkumu legality unijních aktů s obecnou působností, než je systém zavedený zakládající Smlouvou, přísluší členským státům jakožto tvůrcům Smluv, aby stávající systém reformovaly ( 42 ).

46.

V další části tohoto oddílu vysvětlím, proč se domnívám, přestože mám za to, že určitá právě zmíněná kritika je opodstatněná, že je „pravidlo Plaumann“ stále přijatelné, a není tedy nutné, aby od jeho používání Soudní dvůr upustil.

47.

Úvodem musím zdůraznit, že kritika „pravidla Plaumann“ je často „vedena vidinou výsledku“: jednoduše řečeno, dotčené kritérium je příliš přísné, a nemůže být tudíž správné (nebo, podpůrně, není vhodné). Zřídkakdy se však autoři komentářové literatury pouštějí do vysvětlování toho, kde se Soudní dvůr dopouští nesprávného výkladu čl. 263 čtvrtého pododstavce SFEU, a jak je tedy nutné podmínku „osobního dotčení“ vykládat. Je-li skutečně navrženo alternativní kritérium, jedná se buď o kritérium, které se inspirovalo ustanoveními, která platí na vnitrostátní úrovni, nebo o kritérium, které (více či méně) připomíná kritéria navržená generálním advokátem F. G. Jacobsem a Tribunálem, jež jsou zmíněna v bodech 43 a 44 výše ( 43 ).

48.

Pokud jde o pravidla týkající se aktivní legitimace na úrovni členských států, musím podotknout, že pokud jde o ta nejběžněji zmiňovaná ( 44 ), jedná se o pravidla, která jsou upravena ustanoveními formulovanými dosti odlišně od čl. 263 čtvrtého pododstavce SFEU, která se uplatňují v soudních systémech, jež jsou na rozdíl od unijního systému uzavřené ( 45 ).

49.

Pokud jde o kritéria navržená generálním advokátem F. G. Jacobsem a Tribunálem, jakož i kritéria jimi inspirovaná, tato mají skutečně značné přednosti. Zejména by Soudnímu dvoru při rozhodování o tom, zda je situace žalobce dostatečně odlišná, umožnila v každém jednotlivém případě zohlednit i) rozmanitost právních a skutkových okolností, které mohou být relevantní, a ii) závažnost dopadu, který sporný akt vyvolává. Z teoretického hlediska je navíc obtížné nesouhlasit s myšlenkou, že jednotlivci, kteří jsou postiženi podstatnými nepříznivými účinky nebo jsou nepochybně a v rozhodné době poškozeni unijním aktem, by obvykle měli mít možnost uvedený akt napadnout.

50.

Soudní dvůr se však rozhodl, že se takovými kritérii řídit nebude. Uvedená kritéria mají podle mne i dvě hlavní nevýhody.

51.

Zaprvé tato kritéria vykazují určitá strukturální omezení, která je obtížné překonat. Navrhovaná pravidla jsou do určité míry těžko předvídatelná, neboť všechna vycházejí z individuálního posouzení v rámci každého jednotlivého případu. Jsou rovněž založena na přídavných jménech (podstatný, nepochybný, okamžitý), která nejsou sama o sobě příliš přesná, a která by tudíž mohla být vykládána a uplatňována značně rozdílným způsobem. Požadavek osobního dotčení se v praxi stává otázkou „míry“ účinku. V takovém případě může být určení toho, kde nastavit hranici mezi dopadem, který může být považován za dostatečně podstatný, a dopadem, který za takový považován být nemůže, v řadě případů subjektivní volbou.

52.

Zadruhé není zjevné, že lze uvedená kritéria vysledovat ve znění čl. 263 čtvrtém pododstavci SFEU. To mne přivádí k mému dalšímu bodu.

53.

Domnívám se, že „pravidlo Plaumann“ je autentičtějším a rozumnějším výkladem výrazu „osobní“, který je použit téměř ve všech jazykových zněních Smlouvy. V každodenním jazyce jsou nejběžnějšími synonymy výrazu „osobní“ jedinečný, zvláštní, konkrétní, charakteristický a samostatný.

54.

Plně souhlasím s tím, že pokud jde o daný unijní akt, může se více než jedna osoba ocitnout v situaci, která je natolik zvláštní, že by bylo možno ji považovat za jedinečnou nebo téměř jedinečnou. Zároveň se však domnívám, že příliš daleko zachází tvrzení, které učinil Tribunál v rozsudku Jégo-Quéré, podle kterého „počet a postavení jiných osob, které jsou nebo mohou být rovněž dotčeny [sporným] aktem, jsou irelevantní“, pokud jde o otázku, zda je žalobce dotčeným aktem osobně dotčen ( 46 ). Vyjádřeno velmi jednoduše a schematicky: jedna osoba může být zvláštní i 10 osob pravděpodobně může být zvláštní, ale jen velmi pádná argumentace by mne přesvědčila, že každý jednotlivý člen skupiny čítající tisíc nebo milion osob může být pro účely čl. 263 čtvrtého pododstavce SFEU zvláštní. Podle mého názoru platí, že čím vyšší je počet osob, které se dovolávají zvláštního účinku, tím méně je pravděpodobné, že by bylo možno je všechny považovat za „osobně dotčené“: zmíněný akt je podle všeho použitelný obecně na základě abstraktních kritérií ( 47 ).

55.

I historický výklad výrazu „osobní“ podporuje jeho relativně restriktivní chápání. Nelze totiž zapomínat na to, že podle čl. 33 odst. 2 (nyní již neplatné) Smlouvy o ESUO byli soukromí žalobci oprávněni napadnout „individuální rozhodnutí a doporučení, která se jich týkají, nebo obecná rozhodnutí a doporučení, která považují za zneužití pravomoci, jež se jich týkají“(neoficiální překlad) ( 48 ). Tvůrci Pařížské smlouvy chtěli soukromým žalobcům umožnit napadnout rozhodnutí, která byla v podstatě individuálními rozhodnutími, ačkoli byla formálně akty s obecnou působností ( 49 ). V prvních rozsudcích však přijal Soudní dvůr extenzivní výklad aktivní legitimace soukromých žalobců ( 50 ). V důsledku toho lze patrně říci, že při sjednávání Římské smlouvy přijali její tvůrci cíleně přísnější znění právní úpravy týkající se aktivní legitimace ( 51 ). Z historických dokumentů vyplývá, že neprivilegovaným žalobcům (opět) mělo být umožněno napadat pouze rozhodnutí, která se jich dotýkají osobně, a to i v případě, že taková rozhodnutí byla „formálně“ nařízeními nebo rozhodnutími určenými třetím osobám ( 52 ).

56.

Je zajímavé, že otázka možného zmírnění požadavku „osobního dotčení“ prostřednictvím změny Smlouvy byla vznášena před konáním různých mezivládních konferencí i v jejich průběhu. Tvůrci Smluv, kteří si zjevně byli plně vědomi „skálopevné“ povahy judikatury Plaumann, se však nakonec rozhodli, že v tomto ohledu žádné změny nepřijmou. Například pracovní skupina zabývající se fungováním Soudního dvora, zřízená v rámci Konvence o budoucnosti Evropy v letech 2002 a 2003, nebyla jednotná v otázce, zda má být podmínka osobního dotčení zrušena (či změněna), přičemž většina jejích členů se shodla na jiných změnách uvedeného ustanovení ( 53 ). Pouze tyto posledně uvedené změny se dostaly nejprve do návrhu Smlouvy o Ústavě pro Evropu a poté do Lisabonské smlouvy ( 54 ).

57.

Soudní dvůr to uvedl v rozsudku Inuit Tapiriit Kanatami a další v. Parlament a Rada, ve kterém jej žalobci výslovně požádali, aby přehodnotil „pravidlo Plaumann“ a nahradil je kritériem „podstatného škodlivého účinku“. Soudní dvůr zejména konstatoval, že „neexistuje žádná skutečnost umožňující mít za to, že autoři Lisabonské smlouvy měli v úmyslu změnit dosah podmínek přípustnosti, které již byly stanoveny v čl. [263 čtvrtém pododstavci SFEU]“ ( 55 ).

58.

Dodávám, že ani z doslovného či historického výkladu neplyne nic, co by mohlo naznačovat, že tvůrci Smluv zamýšleli (při přijímání nebo pozdějších změnách Římské smlouvy) umožnit prostřednictvím (stávajícího) článku 263 SFEU soukromým žalobcům podávat určitou formu actio popularis ( 56 ) nebo ústavní stížnost ( 57 ), popřípadě jim přiznat zvláštní právo podat žalobu pro údajná porušení jejich základních práv ( 58 ).

59.

Kromě těchto aspektů doslovného a historického výkladu existuje také jistý systémový prvek, který podporuje obezřetný výklad podmínky osobního dotčení.

60.

Unijní soudní systém má zvláštní dvoupilířovou strukturu, která vyplývá ze skutečnosti, že Unie není typická mezinárodní organizace ani národní stát ( 59 ). Tato zvláštnost vychází najevo zaprvé na základě čl. 19 odst. 1 SEU, který prostřednictvím požadavku, podle kterého Soudní dvůr Evropské unie „[z]ajišťuje dodržování práva při výkladu a provádění Smluv“, stanoví, že „[č]lenské státy stanoví prostředky nezbytné k zajištění účinné právní ochrany v oblastech pokrytých právem Unie“. Z tohoto ustanovení vyplývá, že vnitrostátní soudy mají být pro občany, kteří se domáhají ochrany práv, která odvozují z unijního práva, obecnými soudy Unie ( 60 ).

61.

Kromě toho podle čl. 13 odst. 2 SEU každý unijní orgán „jedná v mezích působnosti svěřené mu Smlouvami a v souladu s postupy, podmínkami a cíli v nich stanovenými“. Uvedené ustanovení musí být vykládáno ve světle zásady institucionální rovnováhy, která je charakteristická pro institucionální strukturu Unie a znamená, že každý z orgánů vykonává své pravomoci s ohledem na pravomoci orgánů ostatních ( 61 ). Pokud jde o Soudní dvůr Evropské unie, nelze přehlížet skutečnost, že Soudní dvůr má jasně vymezenou pravomoc: podle článku 274 SFEU „[s] výhradou pravomocí přiznaných Soudnímu dvoru Evropské unie […] nejsou spory, v nichž je Unie stranou, vyňaty z pravomoci vnitrostátních soudů“.

62.

Z výše uvedených ustanovení vyplývá, že (pochopitelně) existují meze toho, co může Soudní dvůr z ustanovení Smluv vyčíst o hranicích své pravomoci podle článku 263 SFEU. Dokládají rovněž existenci neoddělitelné vazby a vzájemné závislosti mezi unijními soudy a soudní mocí členských států ( 62 ).

63.

Jak Soudní dvůr uvedl v posudku 1/09, „na dodržování [unijního] právního řádu a soudního systému Unie dbají Soudní dvůr a soudy členských států“; a vnitrostátní soudy ve spolupráci se Soudním dvorem plní „funkci, která jim byla společně svěřena, s cílem zajišťovat dodržování práva při výkladu a provádění Smluv“ ( 63 ).

64.

Přezkum legality unijních aktů je totiž založen na dvou doplňujících se souborech soudních řízení: na přímých žalobách (včetně zejména žaloby na neplatnost) a na řízeních o předběžné otázce týkajících se posouzení platnosti. Jak Soudní dvůr zdůrazňuje ve své ustálené judikatuře, Smlouvy zavedly články 263 a 277 SFEU ( 64 ) a dále článkem 267 SFEU „úplný systém procesních prostředků a řízení určený k zajištění přezkumu legality unijních aktů unijním soudem“ ( 65 ). Tato zvláštní struktura byla posuzována i ESLP, přičemž uvedený soud ve známé věci Bosphorus v podstatě dospěl k závěru, že tato struktura splňuje normy požadované EÚLP ( 66 ).

65.

Na základě všech uvedených důvodů uvádím, že nejsem přesvědčen o tom, že by „pravidlo Plaumann“ bylo nesprávným výkladem požadavku osobního dotčení stanoveného v čl. 263 čtvrtém pododstavci SFEU. Navržené alternativní výklady uvedené podmínky, ať již soudní nebo mimosoudní, i) nezajišťují dostatečnou míru právní jistoty a ii) nejsou plně v souladu s původem, duchem a zněním dotčeného ustanovení Smlouvy. Konečně jsem též toho názoru, že není nepřiměřené, aby byly v řadě případů otázky týkající se platnosti unijních aktů nejprve předkládány vnitrostátním soudům, které fungují jako filtr pro rozhodování o tom, zda by uvedené otázky, které nejsou prima facie účelově vznesené, měly být předloženy Soudnímu dvoru na základě článku 267 SFEU.

66.

Znamená to však, mám-li parafrázovat Voltairovu satiru Candide ( 67 ), že vše je nejlepší v judikatuře Soudního dvora týkající se „osobního dotčení“ a Unie má nejlepší ze všech možných soudních systémů?

67.

Nemyslím.

68.

Domnívám se, že i když je „pravidlo Plaumann“ správné, není dotčená judikatura ani zdaleka jasná, přičemž některé výklady uvedeného pravidla jsou navíc příliš restriktivní a nelze je sladit s přiměřeným výkladem čl. 263 čtvrtého pododstavce SFEU, a to zejména v Evropské unii roku 2025. Z tohoto důvodu nyní předložím Soudnímu dvoru tři návrhy a následně své stanovisko uzavřu několika závěrečnými poznámkami k důvodům, proč by přehodnocení judikatury Plaumann bylo proveditelné, žádoucí i aktuální.

69.

Zaprvé Soudnímu dvoru navrhuji systematizovat judikaturu s cílem nabídnout potenciálním žalobcům i Tribunálu jasnější vodítka k jednotlivým okolnostem, za kterých mohou být osoby považovány za „osobně dotčené“ unijním aktem. Není neobvyklé, že Soudní dvůr vydá přelomový rozsudek, v němž aktualizuje a spojí několik linií judikatury, aby poskytl soudržný a vyčerpávající rámec týkající se určité otázky procesní povahy ( 68 ).

70.

Pro právníka, který není odborníkem na unijní právo, může být překvapivé, že v mnoha rozhodnutích unijních soudů vyžaduje posouzení přípustnosti žaloby dlouhé a složité pojednání. Přípustnost by v ideálním případě měla být poměrně snadno ověřitelná. Se systémem, kde celá řada věcí vyžaduje delší analýzu přípustnosti žaloby a mnohem kratší analýzu merita věci, je z povahy věci něco špatně ( 69 ).

71.

Je pravděpodobné, že právě složitost této věci vedla ke vzniku judikatury Boehringer, v níž Soudní dvůr připustil, že odůvodňuje-li to řádný výkon spravedlnosti, je možné žalobu podanou na základě článku 263 SFEU meritorně zamítnout, aniž by bylo rozhodováno o námitce nepřípustnosti vznesené jiným účastníkem řízení ( 70 ). Tato judikatura nabízí pragmatické řešení problémů vyplývajících z takové složitosti. Nicméně je nutno říci, že i když je takové řešení obhajitelné z důvodu hospodárnosti soudního řízení, v méně složitém systému by patrně místo nemělo.

72.

Nejistota vyplývající ze složitosti analýzy osobního dotčení by mohla rovněž vyvolávat problémy vzhledem k judikatuře TWD Textilwerke Deggendorf. V uvedené judikatuře Soudní dvůr v podstatě rozhodl, že by bylo v rozporu se zásadou právní jistoty, kdyby bylo určité osobě, která mohla bezpochyby unijní akt napadnout u unijního soudu a nechala uplynout lhůtu kogentně stanovenou pro tyto účely v článku 263 SFEU, dovoleno zpochybnit legalitu uvedeného aktu před vnitrostátním soudem v rámci žaloby směřující proti opatřením přijatým vnitrostátními orgány v rámci provádění uvedeného aktu. Přijetí opačného řešení by znamenalo přiznat žalobci možnost, aby obešel konečnou povahu, která se musí pojit s rozhodnutím po uplynutí lhůt k podání opravných prostředků. Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce týkající se platnosti takového aktu je tudíž za těchto okolností nepřípustná ( 71 ).

73.

Podle mého názoru nelze zastírat skutečnost, že i když platí, že v případě pochybností je nutno rozhodnout ve prospěch dotčených osob (viz výraz „bezpochyby“), není analýza vyžadovaná judikaturou TWD Textilwerke Deggendorf snadno proveditelná ( 72 ). To očividně znamená, že v mnoha případech musí osoby dotčené daným opatřením, nechtějí-li riskovat, zahájit dvě řízení: jedno řízení před vnitrostátními soudy a jedno před soudy unijními ( 73 ). To je ostatně právě situace, která nastala v projednávané věci ( 74 ). Nárůst počtu řízení týkajících se téže záležitosti, který s sebou nutně nese vyšší náklady na straně účastníků řízení i společnosti, je komplikace, které by bylo vhodné, ze zjevných důvodů, předcházet.

74.

Jsem tudíž toho názoru, že existují obzvláště pádné důvody pro to, aby Soudní dvůr ve své judikatuře týkající se podmínky osobního dotčení prostřednictvím přelomového rozsudku tuto problematiku lépe osvětlil. Doufám, že výše navržená systematizace by mohla být Soudnímu dvoru pro tyto účely alespoň do jisté míry užitečná. Zdůrazňuji, že uvedená systematizace nemá za cíl vyčerpávajícím způsobem ilustrovat všechny možné situace, které by mohly způsobit „osobní dotčení“ ve smyslu čl. 263 čtvrtého pododstavce SFEU; jejím účelem je pouze reflektovat stávající judikaturu. Jak totiž uvedl generální advokát M. Bobek ve svém stanovisku ve věci Nord Stream 2, „kritérium [Plaumann] je sice striktní, ale přinejmenším na první pohled rovněž relativně otevřené a pružné“ ( 75 ). Požadavek osobního dotčení závisí nejen na konkrétní situaci žalobce, ale i na formě a obsahu dotčeného aktu, jakož i na postupu, kterým byl akt přijat. Jak například dokládá tzv. Aarhuské nařízení ( 76 ), unijní právní předpisy mohou určitými akty unijních orgánů vytvářet nové kategorie „osobně dotčených“ osob ( 77 ).

75.

Ačkoli tedy jakákoli současná systematizace judikatury nevyloučí, že Soudní dvůr v budoucnu shledá, že i v jiných věcech může být skupina osob osobně dotčena určitým typem unijního aktu, poskytla by nicméně jasné vodítko k současnému stavu práva, a to nejen potenciálním žalobcům, ale i Tribunálu.

76.

V části 3 výše jsem vysvětlil, proč se domnívám, že „pravidlo Plaumann“ představuje přijatelný výklad podmínky osobního dotčení stanovené v čl. 263 čtvrtém pododstavci SFEU. Ve světle uvedeného mám rovněž za to, že kritérium uzavřené skupiny představuje přiměřené uplatnění „pravidla Plaumann“. Připomínám, že podle uvedeného kritéria, typicky používaného pro akty obecné povahy, kdy se takový akt dotýká skupiny osob, jež byly nebo mohly být známy v okamžiku přijetí tohoto aktu, a na základě kritérií, která jsou členům skupiny vlastní, mohou být tyto osoby tímto aktem osobně dotčeny coby patřící k omezenému okruhu dotčených osob.

77.

Je obtížné zpochybnit názor, že pokud osoby dotčené unijním aktem nebyly ani nemohly být známy, byl takový akt přijat v reakci na určitý soubor okolností pojímaných abstraktně, na základě obecných politických úvah. Zároveň považuji za rozumný závěr i to, že pouhá skutečnost, že všechny osoby dotčené unijním aktem byly nebo mohly být v okamžiku přijetí uvedeného aktu známy, sama o sobě nestačí k tomu, aby byly uvedené osoby považovány za osobně dotčené. Není totiž neobvyklé, že na daném trhu působí jen několik hospodářských subjektů, které jsou orgánům a veřejnosti dobře známy. Kritérium osobního dotčení nelze použít odlišně, pokud se akt týká například poskytování služeb advokáty nebo lékaři na straně jedné a výroby velkých letadel nebo obrněných vojenských vozidel na straně druhé. Jinak tomu však může být v případě, kdy je opatření, byť je formulováno obecně a je použitelné bez rozdílu na všechny dotčené osoby, v zásadě šito na míru situaci jedné nebo několika konkrétních osob ( 78 ).

78.

Jak je uvedeno v bodě 27 výše, je tedy zapotřebí něčeho více než pouhé skutečnosti, že dotčené osoby jsou nebo mohou být známy. Z tohoto důvodu judikatura vyžaduje, aby byly uvedené osoby součástí uzavřené skupiny, která má ve vztahu ke spornému ustanovení, určité odlišující charakteristické rysy. To je v souladu s výchozí myšlenkou tohoto ustanovení, jehož účelem, jak bylo vysvětleno, bylo vždy řešit situaci, kdy má unijní akt dopad na právní postavení jedné nebo několika osob, který překračuje rámec dopadu, který má takový akt na ostatní dotčené osoby. Uvedený rozdíl v dopadu na osobně dotčené osoby a na osoby, které nejsou osobně dotčeny, nemůže být (pouze nebo převážně) otázkou míry, ale měl by (přinejmenším do značné míry) záviset na povaze tohoto dopadu ( 79 ).

79.

Podle mého názoru tkví nosná myšlenka prolínající se věcmi, v nichž bylo shledáno osobní dotčení žalobců, v tom, že jednající orgán zohlednil (výslovně nebo implicitně), popřípadě měl před přijetím sporného aktu na základě určitých konkrétních ustanovení nebo některých obecných zásad unijního práva zohlednit zvláštní situaci žalobců. Tak je tomu v podstatě tehdy, když politické důvody, které vedly orgán k tomu, aby jednal, musely být uvedeny do souladu s právy a zájmy určitých subjektů, které z nějakého zvláštního důvodu nemohou být postaveny zcela na roveň právům a zájmům ostatních dotčených osob. Skutečnost, že dotčený orgán o počtu nebo totožnosti uvedených osob nevěděl, je irelevantní, jestliže by byl schopen nezbytné informace získat ( 80 ). Mám za to, že čtyři případy uvedené v bodě 28 výše jsou v tomto ohledu dobrými příklady.

80.

Samozřejmě jsem si vědom toho, že existují rozsudky Soudního dvora, které jsou podle všeho s uvedeným závěrem v rozporu ( 81 ). Takové věci jsou však poměrně specifické a konstatování Soudního dvora k této problematice nelze zobecňovat. Dotčené věci se týkaly žalob podaných nikoli soukromými osobami jednajícími v zájmu ochrany svých práv, ale regionálním celkem (jedním ze tří území tvořících Nizozemské království), který jednal pouze v obecném zájmu jako subjekt odpovědný za hospodářské a sociální záležitosti spadající do jeho pravomoci, a to proti aktu, který měl spíše omezený dopad na jeho hospodářství ( 82 ). V tomto ohledu připomínám, že podle ustálené judikatury pouhá skutečnost, že má určitý region nebo jiný veřejnoprávní místní celek nějakou pravomoc – coby orgán příslušný pro hospodářské, sociální a environmentální záležitosti na svém území – ve vztahu k záležitosti upravené unijním aktem s obecnou působností, nemůže sama o sobě postačovat k tomu, aby byl uvedený region považován za „dotčený“ ve smyslu čl. 263 čtvrtého odstavce SFEU ( 83 ). Ve zmíněných věcech navíc relevantní unijní právní předpisy obsahovaly pouze neurčité a obecné zmínky o nutnosti toho, aby jednající orgán jako jeden z řady faktorů, které je třeba vzít v úvahu, zohlednil dopad zamýšleného aktu na dotčené oblasti ( 84 ). A jak konstatoval Soudní dvůr, dopad, který napadený akt vyvolal na území spadajícím do pravomoci žalobce, se nelišil od dopadu vyvolaného na ostatních dotčených územích ( 85 ).

81.

Nedomnívám se tedy, že by uvedené rozsudky mohly samy o sobě zpochybnit mé výše uvedené úvahy. Příliš extenzivní výklad by byl totiž nejen obtížně slučitelný s ostatními rozhodnutími v rámci judikatury Plaumann, ale byl by problematický i ze systémového hlediska. Má-li totiž unijní orgán právem stanovenou povinnost vzít v úvahu situaci jedné nebo několika konkrétních osob, mají uvedené osoby odpovídající právo na to, aby byla jejich situace zohledněna. Přirozeně platí zásada ubi ius ibi remedium: kde je právo, tam je prostředek nápravy. Dotčené osoby by tedy měly mít možnost zajistit ochranu tohoto práva před soudem tím, že napadnou akt, kterým údajně nebyla jejich situace zohledněna vůbec, nebo byla zohledněna nesprávně. Právě toto právo (na zohlednění), jak připomíná „pravidlo Plaumann“, žalobce „individualizuje obdobným způsobem, jako by byl individualizován adresát takového rozhodnutí“ ( 86 ). Přijetím určitého aktu mohl jednající orgán v podstatě nejen stanovit obecná a abstraktní pravidla použitelná na neurčitý počet osob, ale vypořádat se i se situací jedné nebo několika identifikovaných či identifikovatelných osob, jako kdyby jim byl takovým orgánem určen akt s určitým konkrétním obsahem odpovídajícím rozhodnutí.

82.

Navzdory výše uvedenému nicméně existuje jistý prvek kritéria uzavřené skupiny, který považuji za poněkud matoucí.

83.

Unijní soudy v některých rozhodnutích požadovaly (resp. patrně požadovaly), aby se kategorie osob, která je sporným aktem zvlášť dotčena a do níž žalobce údajně náleží, skládala z pevného počtu osob, který po přijetí sporného aktu nelze rozšířit (dále jen „prvek týkající se budoucnosti“) ( 87 ).

84.

V tomto ohledu vznáším dvě výhrady.

85.

Zaprvé na teoretické úrovni podle všeho není prvek týkající se budoucnosti v souladu s logikou, z níž vychází judikatura Plaumann. Tento prvek v podstatě vyžaduje srovnání situace daného žalobce (nebo skupiny osob, do níž žalobce náleží) na jedné straně a situace osob, které možná v určitém okamžiku v budoucnosti budou sporným aktem dotčeny, na straně druhé.

86.

To však není srovnání, které judikatura Plaumann vyžaduje od unijních soudů. Rovnice „osobního dotčení“ zahrnuje dva faktory: i) obecné vymezení osob dotčených sporným aktem, které mají být určeny in abstracto na základě osobní působnosti uvedeného aktu (dále jen „obecná skupina“), a ii) podskupinu takto určené skupiny, tedy menší okruh dotčených osob (do něhož náleží žalobce), který lze údajně z důvodu určitých zvláštních charakteristických rysů odlišit od obecné skupiny (dále jen „omezený okruh“) ( 88 ).

87.

Existence omezeného okruhu musí být posuzována in concreto s přihlédnutím ke všem právním a skutkovým okolnostem, které mohou charakterizovat postavení osob, které do něj náleží. „Pravidlo Plaumann“ totiž unijním soudům výslovně ukládá, aby posoudily zvláštní „atributy“ a „okolnosti“ žalobce. Soudní dvůr de facto upřesnil, že i) osobní dotčení musí být prokázáno „na základě zvláštní situace této osoby ve srovnání se všemi ostatními osobami“ ( 89 ) a ii) uvedené srovnání musí být provedeno „z hlediska sporného ustanovení“ ( 90 )„ke dni sporného [ustanovení]“ ( 91 ).

88.

Je-li tomu tak, je klíčovým bodem analýzy určení, zda existuje rozdíl v povaze dopadu, který má sporný akt na obě množiny osob (obecnou skupinu versus omezený okruh). Úloha nebo váha, kterou by prvek týkající se budoucnosti měl mít v rámci uvedené analýzy, je podle mého názoru i nadále poměrně nejasná.

89.

Zejména mi není jasné, proč by možnost jedné nebo několika osob napadnout daný akt, který byl přijat, aniž by (údajně) dotčený unijní orgán řádně zohlednil zvláštní postavení uvedených osob, měla záviset na hypotetickém budoucím chování jiných osob (které například mohou provádět danou činnost, zahájit dotčené podnikání nebo se přestěhovat na dané území v rámci Unie). Ve společenství práva, které jak vysvětlím níže, odráží základní myšlenky liberálních demokracií založených na volném a otevřeném tržním hospodářství, jež kladou důraz na individuální autonomii a chrání základní práva, je mimořádně vzácné, aby se kategorie osob vykonávajících určitou činnost v budoucnu neměnila ( 92 ).

90.

Prvek týkající se budoucnosti podle mého názoru vyplývá z nesprávného použití judikatury Plaumann. Je výsledkem rozboru, který se přiklání směrem k osobní působnosti sporného aktu a nezohledňuje dostatečně skutečné charakteristiky jeho podmnožiny. To znamená přiznání rozhodující váhy skutečnostem teoretické a hypotetické povahy na úkor existující skutečné situace. Podle mého názoru je takový přístup jen obtížně slučitelný s judikaturou Soudního dvora citovanou v bodě 87 výše.

91.

Zadruhé si z praktického hlediska nejsem jist, zda je rozumné a užitečné prvek týkající se budoucnosti zohledňovat.

92.

Je pravda, že uvedený prvek je charakteristickým rysem, který je vlastní všem uvedeným situacím, v nichž se kritérium, které odlišuje omezený okruh od obecné skupiny, vztahuje k událostem v minulosti, jako například v situacích uvedených v bodě 32 výše. V takových případech však nemá ověřování uvedeného prvku Soudním dvorem žádnou přidanou hodnotu, a to právě proto, že je takový prvek nevyhnutelně přítomen.

93.

I v ostatních případech, tedy v případech, kdy se kritérium, které odlišuje omezený okruh, nevztahuje k událostem v minulosti, může být přezkum uvedeného prvku zavádějící nebo zbytečný.

94.

Na jedné straně by to mohlo vést k určitým rozporům: žalobce, který se ve vztahu k danému aktu ve skutečnosti nachází v jednoznačně odlišné situaci, než je situace obecné skupiny, i) může být osobně dotčen, přestože se ve stejné situaci nacházejí i jiné osoby, ale ii) nemohl by být osobně dotčen, kdyby se nějaká jiná osoba případně ocitla v podobné situaci někdy v budoucnu. Důvod takového rozlišování mi uniká.

95.

Na druhé straně si kladu otázku, zda správné určení omezeného okruhu (tj. určení in concreto při posouzení všech relevantních právních a skutkových okolností) nepovede opět k tomu, že se přezkum prvku týkajícího se budoucnosti stane zbytečným.

96.

Například v projednávané věci se Tribunál ve své analýze zaměřil na podniky zapojené do výroby a prodeje zahřívaných tabákových výrobků, když zkoumal věcnou a osobní působnost napadeného aktu. Není pochyb o tom, že žalobci i jakýkoli podnik, který bude v budoucnu působit na dotčeném trhu, budou ve srovnatelné situaci, neboť budou všichni podléhat stejným pravidlům, a tudíž budou „postiženi“ omezeními, která se na jejich činnosti budou vztahovat v důsledku napadeného aktu.

97.

Nacházejí se však stávající hospodářské subjekty a budoucí hospodářské subjekty působící na uvedeném trhu skutečně v podobné situaci ve smyslu čl. 263 čtvrtého pododstavce SFEU? Podle mého názoru tomu tak zjevně není.

98.

Jak podrobně vysvětlím v rámci posouzení důvodu kasačního opravného prostředku podaného navrhovatelkami, patří navrhovatelky mezi podniky, které na unijní trh uvedly nový výrobek a za tímto účelem uskutečnily významné investice, včetně vývoje nové technologie, vytvoření nových distribučních kanálů a provedení kampaně, jejímž cílem bylo učinit výrobek známým a přitažlivým pro zákazníky. Kromě toho byl napadený akt – jednoduše řečeno – zaveden právě z toho důvodu, že žalobkyně byly v podnikání docela úspěšné, a proto se prodeje nového výrobku v poměrně krátké době významně zvýšily. Tento nárůst, a tudíž nezbytnost a vhodnost zavedení napadeného aktu, byl navíc Komisí zjištěn na základě údajů o prodejích poskytnutých, mimo jiné, samotnými žalobkyněmi.

99.

Jak mohou být podniky, které třeba jednoho dne vstoupí na tento trh, a budou například parazitovat na investicích uskutečněných žalobkyněmi, považovány za podniky nacházející se v situaci, jež je skutečně obdobná situaci navrhovatelek?

100.

Závěrem k tomuto bodu uvádím, že prvek týkající se budoucnosti lze podle mého názoru jen stěží uvést do souladu s hlavními principy judikatury Plaumann a navíc by se snadno mohlo stát, že bude vykládán a používán nesprávně. Z tohoto důvodu navrhuji Soudnímu dvoru, aby potvrdil kritérium uzavřené skupiny, ale upustil od požadavku, aby po přijetí sporného aktu nesmělo dojít k rozšíření dotčené skupiny osob.

101.

Třetím a posledním návrhem, který předkládám Soudnímu dvoru, je, aby judikaturu Plaumann uplatňoval v jednotlivých věcech, které jsou mu předkládány, soudržnějším způsobem bez ohledu na druh žalobce či dotčená práva nebo zájmy. Domnívám se totiž, že zásady vyplývající z judikatury Plaumann jsou někdy uplatňovány přísněji a jindy benevolentněji, a to ve věcech, které jsou – přinejmenším z dnešního pohledu – do značné míry podobné. Pokud byl snad takový postup odůvodněný v Evropském hospodářském společenství roku 1963, tak v Evropské unii roku 2025 již odůvodněný není.

102.

Do konce 80. let, resp. začátku 90. let 20. století se Společenství zabývala především obchodem a hospodářstvím. Většina věcí, která přistála na Plateau de Kirchberg, se týkala takových otázek, jako je volný pohyb, hospodářská soutěž, obchodní politika a ochrana obchodu, cla, zemědělství a rybolov ( 93 ). Proto nepřekvapí, že judikatura Plaumann byla citlivější vůči případným porušením hospodářských práv, jichž se dovolávaly hospodářsky činné osoby: zaměstnanci, osoby samostatně výdělečně činné nebo obchodní společnosti. Hlavním cílem Společenství v tehdejší době ostatně bylo vytvořit společný trh.

103.

V Evropské unii roku 2025 se situace výrazně změnila. Za účelem dosažení svých obecných cílů (podpora míru, hodnot a blahobytu obyvatel Unie) je Unie povinna nejen vytvořit a posílit vnitřní trh, ale též mimo jiné „poskytuje svým občanům prostor svobody, bezpečnosti a práva“, „usiluje o udržitelný rozvoj“„směřující k plné zaměstnanosti a společenskému pokroku a vysokému stupni ochrany a zlepšování kvality životního prostředí“ a „podporuje vědecký a technický pokrok“. Zvýšení hospodářského blahobytu obyvatel Evropy již není (jedinou) vůdčí zásadou, kterou se Unie řídí.

104.

Hospodářská práva občanů Unie nemohou mít v rámci právního systému Unie postavení primi inter pares, neboť mají stejnou důležitost jako práva a svobody jiné povahy (občanské, politické, sociální atd.). Z ustálené judikatury vyplývá, že v unijním právním řádu nemá žádná kategorie práv přednost před jinou ( 94 ). Je-li dotčeno více různých práv, musí být zachován nezbytný soulad požadavků vážících se k ochraně těchto jednotlivých práv a spravedlivá rovnováha mezi nimi ( 95 ). To, která práva budou mít přednost v případě přímého rozporu, závisí na konkrétních okolnostech dané věci ( 96 ).

105.

Navíc jistě nemusím zdůrazňovat, že záměr unijních občanů uskutečňovat společné zájmy založením právnické osoby je chráněn Listinou, ať už jde o zájmy hospodářské nebo jiné povahy ( 97 ).

106.

Z výše uvedeného vyplývá, že bude patrně nezbytné určité přehodnocení způsobu, jakým je judikatura Plaumann uplatňována v jednotlivých věcech. Konkrétně při posuzování osobního dotčení by i) neziskové subjekty (jako jsou sdružení a nevládní organizace ( 98 )) měly být obecně posuzovány podle stejných norem, které se uplatňují na subjekty zakládané za účelem dosahování zisku (jako jsou obchodní společnosti); a ii) relevantním kritériem by nemělo být to, zda jsou práva nebo zájmy žalobců dotčených spornými akty hospodářské nebo jiné povahy.

107.

Nyní uvedu dva hypotetické příklady, abych ukázal, co by to mohlo v praxi znamenat.

108.

Zaprvé by se unijní akt, který za účelem ochrany rybích populací po značně dlouhou dobu zakazuje nejvýdělečnější úlovky v mořských oblastech okolo ostrova Remota Insula, podle mého názoru mohl osobně dotýkat místního sdružení drobných rybářů, zastupujícího zájem všech osob, jejichž obživa je zcela závislá na rybolovné činnosti, nikoli však jiných kategorií osob, které jsou takovým aktem rovněž v různé míře dotčeny: obyvatelů ostrova, místních majitelů restaurací a velkých společností působících v odvětví rybolovu (které by mohly jednoduše posílat své lodě jinam).

109.

Zadruhé unijní akt, který se závažně dotýká živočišného druhu avis avium žijícího v lokalitě Natura 2000 Antiqua Silva, se patrně nebude osobně dotýkat jednotlivých osob, které bydlí poblíž, amatérských pozorovatelů ptáků nebo mezinárodních sdružení na ochranu životního prostředí. Uvedeným opatřením však zajisté bude velmi specificky dotčeno místní sdružení, jehož posláním podle jeho stanov je právě ochrana avis avium v lokalitě Antiqua Silva.

110.

V obou výše uvedených případech platí, že rozdíl ve způsobu, kterým je dotyčným unijním aktem dotčeno imaginární sdružení, a způsobu, kterým jsou tímto aktem dotčeny jiné osoby, není otázkou míry, ale týká se povahy účinku uvedeného aktu. Dotčený zájem může být (viz první příklad), ale nemusí být (viz druhý příklad) hospodářské povahy. V obou případech míří akt na samotné jádro činnosti sdružení, když postihuje zájem překračující zájem osob, které jsou členy uvedeného sdružení. Toto sdružení by s ohledem na dopad, který má onen hypotetický akt na jeho vlastní zájmy jakožto sdružení, mělo mít v souladu s judikaturou zmíněnou v poznámce pod čarou 98 výše aktivní legitimaci. Přístup, podle kterého by uvedené právnické osoby nebyly považovány za osobně dotčené uvedenými akty pouze proto, že nejsou jedinými dotčenými subjekty nebo že nemají právní či faktický monopol na ochranu dotčených zájmů, by byl nejen formalistický, ale též odtržený od reality.

111.

Nevidím žádný podstatný rozdíl mezi uvedenými hypotetickými příklady a například řízeními zahájenými společnostmi, jimž sice nejsou rozhodnutí přijatá na základě unijních pravidel v oblasti kartelových dohod a státních podpor určena, ani nejsou v takových rozhodnutích uvedené společnosti zmíněny, nicméně zmíněné společnosti jsou potenciálními či skutečnými konkurenty nebo obchodními partnery společností, které uvedenými rozhodnutími dotčeny jsou.

112.

Závěrem své tři návrhy předložené Soudnímu dvoru shrnuji následujícím způsobem: i) systematizovat judikaturu Plaumann s cílem poskytnout potenciálním žalobcům i Tribunálu jasnější vodítko, ii) zpřesnit kritérium uzavřené skupiny a upustit od jeho příliš striktního uplatňování a iii) zajistit rovnocenné zohledňování všech osob ve vztahu ke všem právům. V následujících třech dílčích částech tohoto stanoviska vysvětlím, proč by bylo přehodnocení judikatury Plaumann podle mého názoru proveditelné, žádoucí i aktuální.

113.

Na rozdíl od kritérií navržených generálním advokátem F. G. Jacobsem, Tribunálem a částí právní nauky se mé návrhy týkající se výkladu čl. 263 čtvrtého pododstavce SFEU od rozsudku Plaumann neodchylují. Rovněž nenavrhuji zrušení ani podstatnou změnu kritéria uzavřené skupiny, které unijní soudy soustavně používají ke zjištění osobního dotčení v případě aktů s obecnou působností.

114.

Mé návrhy jsou totiž systematické povahy a relativně skromného rozsahu. Soudní dvůr je může schválit, a přitom nevykročit z rámce vymezeného stávající judikaturou, včetně předních rozhodnutí z nedávné doby, jako je UPA, Inuit nebo Carvalho. Upuštěno by muselo být pouze od poměrně omezené a okrajové linie judikatury.

115.

S ohledem na výše uvedené mám rovněž za to, že jakékoli případné obavy z toho, že by mé návrhy „otevřely stavidla“ záplavě nových věcí, které by zahltily rejstříky unijních soudů, by byly značně přehnané. Zaprvé nelze přehlížet skutečnost, že osoby, které splňují podmínku osobního dotčení, musí rovněž splňovat podmínku „bezprostředního dotčení“ a prokázat, že mají „právní zájem“ na podání žaloby ( 99 ). Navíc jistě nemusím dodávat, že žalobcům běží jasně vymezená lhůta k podání žaloby proti unijnímu aktu: musí tak učinit ve lhůtě dvou měsíců ode dne vyhlášení příslušného aktu, ode dne jeho oznámení žalobcům nebo ode dne, kdy se o něm žalobci dozvěděli ( 100 ). Zadruhé, relativní nárůst počtu věcí, které by případně byly přípustné, by byl podle mého názoru více než vykompenzován prostředky Soudního dvora Evropské unie, které by byly uspořeny díky jasné systematizaci této problematiky. Zatřetí by vzhledem k tomu, že Tribunál je složen z 54 soudců, mírné zvýšení nápadu mělo být bez problémů zvládnutelné ( 101 ). Začtvrté jako poslední (nikoli však méně důležitý) argument uvádím, že Soudní dvůr v rámci přezkumu platnosti unijních aktů ponechává unijním orgánům poměrně široký prostor pro uvážení, pokud jde o politická rozhodnutí a složitá technická posouzení (tzv. „marginální přezkum“ Soudního dvora) ( 102 ). Z toho vyplývá, že i mezi věcmi, které budou považovány za přípustné, bude existovat nezanedbatelná skupina věcí, která by mohla být meritorně projednána rychle, neboť dotčený orgán nepřekročil meze svého prostoru pro uvážení, což by vedlo ke zjevně nesprávnému posouzení.

116.

Podle mého názoru existuje ještě další výhoda nad rámec těch, které již byly zmíněny výše. Vyplývá z významnější úlohy, kterou některá sdružení mohou hrát ve sporech předložených přímo unijním soudům.

117.

Jak v podstatě uvedla generální advokátka E. Sharpston, systém, který vybízí k tomu, aby lidé spory týkající se kolektivních zájmů (jako je ochrana životního prostředí) řešili prostřednictvím sdružení, zajišťuje, „že tyto organizace nezahltí ani neparalyzují soudy. Naopak […] umožňuje v jediné žalobě shromáždit požadavky velkého množství jednotlivců [čímž zajišťuje vytvoření] filtru, který v dlouhodobém horizontu ulehčí soudům práci“. Kromě toho podotkla, že „tato sdružení mají často technické znalosti, které jednotlivci většinou postrádají [a] vnesení těchto technických znalostí do případu představuje rovněž výhodu pro soud, který může díky ní spor lépe rozhodnout“ ( 103 ).

118.

K těmto velmi rozumným úvahám nemám příliš co dodat. Posílení úlohy sdružení je rovněž aspektem, který do určité míry napraví paradox uvedený v bodě 41 výše, podle kterého čím obecnější a kolektivnější povahu má dotčený zájem a čím škodlivější je dotčený akt, tím méně pravděpodobné je, že budou žalobci považováni za osobně dotčené podle judikatury Plaumann.

119.

Chápu nicméně argumenty generálního advokáta G. Cosmase, podle kterého by zmírnění kritérií týkajících se aktivní legitimace sdružení ze strany Soudního dvora mohlo i) být zneužíváno, neboť fyzické osoby, které nejsou aktivně legitimovány, by se mohly pokusit takovou procesní překážku obejít vytvořením zvláštního a účelového sdružení, které by bylo použito jako procesní nástroj, a ii) umožnit podávání žalob potenciálně velkým a neomezeným počtem sdružení ( 104 ).

120.

S uvedenými námitkami se lze ovšem snadno vypořádat. Zaprvé by jistě bylo vhodné požadovat, aby dotčené sdružení bylo skutečné a prokázalo činnost prováděnou v minulosti ( 105 ). Zadruhé by nestačilo, aby bylo sdružení obecně aktivní v oblasti dotčené sporným aktem, ani aby jeho cíle zahrnovaly ochranu zájmu údajně dotčeného uvedeným aktem. Takový přístup by totiž nadměrně rozšířil působnost dotčených sdružení ve zjevném rozporu s logikou, z níž vychází judikatura Plaumann. Jak bylo vysvětleno, bylo by nezbytné ověřit, zda může mít sporný akt významný dopad na hlavní činnost sdružení, jak je definována v jeho stanovách.

121.

Lze totiž podle všeho říci, že v řadě členských států vnitrostátní soudy vykládají svá procesní pravidla (včetně případných pravidel týkajících se aktivní legitimace) tak, aby umožňovaly podávání žalob proti opatřením, která údajně poškodila kolektivní zájmy, zejména pokud jsou takové žaloby podány reprezentativními sdruženími. Některé rozsudky vydané v takových věcech jsou obzvláště pozoruhodné, pokud jde o to, jak daleko zacházejí v ochraně veřejného zájmu, který byl nepatřičně dotčen spornými akty ( 106 ).

122.

I ESLP se ve své rozhodovací praxi nedávno posunul tímto směrem. Ostatně se domnívám, že by se Soudní dvůr mohl inspirovat rozhodnutími vydanými v dubnu 2024 velkým senátem ESLP ve třech věcech týkajících se změny klimatu. ESLP sice rozhodl, že stížnosti podané jednotlivými stěžovateli jsou nepřípustné, nicméně konstatoval, že sdružení právo podat stížnost má ( 107 ). Štrasburský soud v podstatě rozhodl, že s ohledem na kolektivní povahu zájmu chráněného stěžovateli je důležité připustit možnost podání žaloby sdruženími namísto toho, aby řízení zahajoval každý jednotlivec sám za sebe. ESLP však za tímto účelem požadoval, aby stěžovatel splnil tři kritéria, a sice aby sdružení prokázalo, že i) bylo v dotčeném státě založeno v souladu se zákonem nebo má aktivní legitimaci, ii) sleduje zvláštní účel v souladu se svými stanovami v rámci uvedeného státu a iii) lze ho považovat za dostatečně kvalifikované a reprezentativní pro jednání jménem členů nebo jiných dotčených jednotlivců v daném státě.

123.

Domnívám se, že uvedená tři kritéria odpovídají mutatis mutandis kritériím, která jsem navrhl v bodě 120 výše a která se týkají nutnosti přezkoumat hlavní poslání sdružení podle jeho stanov a ověřit, jakou ve skutečnosti vykonává činnost. Z důvodů uvedených v bodech 101 až 112 výše je navrhovaný přístup podle všeho v souladu s judikaturou Plaumann.

124.

V této souvislosti bych rovněž krátce dodal, že podobné žaloby připouštějí i jiné mezinárodní soudy. Například v květnu 2024 vydal Mezinárodní tribunál pro mořské právo též poradní stanovisko ke změně klimatu. Nejprve potvrdil svou pravomoc rozhodnout na základě článku 21 svého statutu navzdory opačným názorům některých účastníků řízení a poté rozhodl, že strany Úmluvy Organizace spojených národů o mořském právu mají zvláštní povinnosti, a sice „přijmout veškerá nezbytná opatření k předcházení, snížení a kontrole znečišťování moří způsobeného antropogenními emisemi [skleníkových plynů]“ ( 108 ).

125.

Lze se ptát, zda příliš restriktivní použití pravidel týkajících se aktivní legitimace podle čl. 263 čtvrtého pododstavce SFEU nepovede k vyšší pravděpodobnosti toho, že Soudní dvůr nebude moci projednávat spory týkající se otázek podobného druhu. U privilegovaných žalobců často nelze očekávat, že budou před unijními soudy napadat akty s obecnou působností, neboť se na přijetí sporného aktu obvykle podíleli, a to buď přímo (unijní orgány), nebo nepřímo (členské státy jako členové Rady).

126.

Ve většině případů tak možnost Soudního dvora o takových věcech rozhodovat závisí na dobré vůli vnitrostátních soudů, kterým byla věc předložena soukromým žalobcem, obvykle právě s cílem iniciovat podání žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce podle článku 267 SFEU. Samozřejmě není jisté, že k tomu dojde, a takové řízení rovněž může být zdlouhavé. To by bylo velmi nešťastné, neboť takovéto otázky budou mít nepochybně značný význam pro budoucí činnost Unie v některých oblastech, v nichž byl Soudní dvůr v minulosti průkopníkem ( 109 ).

127.

Právní jistota, která vyžaduje vysokou úroveň jasnosti a stability práva, je ve většině právních systémů zásadou ústavního významu a její ochrana je základním posláním všech soudů. Ve všech právních systémech však přichází okamžik, kdy mohou být nejvyšší soudy nuceny určité domněnky zpochybnit a přehodnotit ustálenou judikaturu. Je judikatura stále v souladu se základními zásadami právního systému jako celku a odráží hodnoty a přesvědčení politického zřízení, jehož je vyjádřením?

128.

V tomto ohledu odkazuje ESLP na EÚLP jako na živý nástroj. Soudní dvůr si tento výraz vypůjčil a použil jej ve vztahu k Listině, kterou označil za „živý dokument, který je třeba vykládat ve světle aktuálních životních podmínek a představ, které v současné době převládají v demokratických státech […] takže je třeba zohlednit vývoj hodnot a představ v členských státech ze společenského i legislativního hlediska“ ( 110 ).

129.

Jistě nemusím zdůrazňovat, že přehodnocení ustálené judikatury nutně neznamená, že dojde k úplnému otočení této judikatury nebo že k ní nebude vůbec přihlíženo; může se jednat o pouhé přezkoumání klíčových zásad, které jsou v ní obsaženy, z pohledu nové doby, ve světle nového právního a společenského kontextu. Nedávno například Soudní dvůr přehodnotil svou dlouhodobou judikaturu CILFIT ve věci Consorzio Italian Management ( 111 ). Soudní dvůr se nakonec rozhodl potvrdit obecný přístup k této problematice, přičemž zároveň poskytl řadu upřesnění a provedl určité úpravy této judikatury ( 112 ).

130.

Podle mého názoru nazrál čas, aby Soudní dvůr přehodnotil i svou judikaturu Plaumann. Nejen z toho důvodu, že projednávaná věc nabízí příležitost, kdy je možno tak učinit, ale především proto, jak je uvedeno výše, že stávající právní systém je značně odlišný od systému platného v době vyhlášení rozsudku Plaumann.

131.

Nejde ani tak o nárůst počtu členských států či zeměpisné rozšíření, popřípadě rozšíření a posílení pravomocí orgánů, k nimž došlo v období mezi Evropským hospodářským společenstvím roku 1963 a Evropskou unií roku 2025. Jde o samotnou podstatu (nynější) Evropské unie, která se během uvedeného období změnila. Tehdejší Evropské hospodářské společenství bylo vytvořeno především jako hospodářská organizace a zakládající smlouva neobsahovala žádný výslovný odkaz na základní práva ani právní stát ( 113 ). Přísné požadavky na přímý přístup soukromých žalobců k soudům Společenství dávaly v uvedeném kontextu jasný smysl.

132.

V rozsudku vydaném krátce po rozsudku Plaumann se Soudní dvůr velmi stručně vypořádal s argumentací žalobců, kteří tvrdili, že „pokud by použití [tehdejšího článku 173 EHS] mělo být odmítnuto z důvodu restriktivního výkladu jeho znění, byli by tím jednotlivci zbaveni veškeré soudní ochrany na základě práva Společenství i na základě vnitrostátního práva, což by bylo v rozporu se základními zásadami, kterými se řídí všechny členské státy“. Soudní dvůr považoval za zbytečné o uvedené argumentaci byť jen diskutovat, neboť by se tím „odchýlil od jasně restriktivního znění článku 173, jehož uplatnění je úkolem Soudního dvora“ ( 114 ). Takový minimalistický soudní přístup by byl dnes nemyslitelný.

133.

V této souvislosti nelze přehlížet skutečnost, že rozsudek Plaumann byl vydán několik měsíců po rozsudku van Gend & Loos a rok před rozsudkem Costa v. ENEL ( 115 ). Vytvoření autonomie právního řádu (tehdejšího) EHS – v dané době čerstvě prohlášeného za „nový právní řád mezinárodního práva“ ( 116 ) – bylo konstrukcí, jejíž výstavba sotva započala.

134.

V průběhu následujících desetiletí však Soudní dvůr do právního systému (tehdejšího) EHS postupně zavedl zásady, jako je demokracie, dodržování základních práv a právní stát ( 117 ). Přístup Soudního dvora byl následně členskými státy zakotven na ústavněprávní úrovni, a to prostřednictvím postupných změn Smluv. Uvedený proces byl završen přijetím Lisabonské smlouvy, která zejména i) povýšila demokracii, dodržování základních práv a právní stát na úroveň hodnot, na nichž je Unie založena, jak je uvedeno v článku 2 SEU, ii) změnila Listinu na závazný nástroj primárního práva a iii) zavedla do Smluv řadu zásad odrážejících demokratickou povahu Unie. Odkazuji zejména na ty zásady, které podporují významnější účast občanů, jejich reprezentativních sdružení a obecně občanské společnosti na demokratickém životě Unie ( 118 ).

135.

Tyto ústavní změny nelze opomíjet, když vyvstanou otázky týkající se přístupu jednotlivců ke spravedlnosti. Zejména zásadu právního státu (článek 2 SEU) a základní právo na účinnou právní ochranu (čl. 19 odst. 1 SEU a článek 47 Listiny) je nutno naplnit obsahem.

136.

Samozřejmě že stále platí, jak vyplývá z ustálené judikatury, že unijní soudy „nemohou, aniž by překročily meze své pravomoci, vykládat podmínky, za kterých může jednotlivec podat žalobu proti unijnímu aktu, způsobem, který by vedl k tomu, že k těmto podmínkám, jež jsou výslovně stanoveny ve Smlouvě o FEU, nebude vůbec přihlíženo, a to ani ve světle zásady účinné soudní ochrany“ ( 119 ). Jak totiž Soudní dvůr opakovaně konstatoval, cílem kodifikace zásady účinné soudní ochrany v článku 47 Listiny „není změnit systém soudního přezkumu stanovený Smlouvami, a zejména pravidla přípustnosti přímých žalob podávaných k unijním soudům“ ( 120 ).

137.

Zároveň však Soudní dvůr výslovně připustil, že pravidla týkající se jeho příslušnosti a obecně přístupu soukromých žalobců ke spravedlnosti musí být vykládána v co největším možném rozsahu ve světle zásad účinné soudní ochrany a právního státu. Tak tomu bylo před Lisabonskou smlouvou ( 121 ), a tím spíše to platí nyní, když jsou uvedené zásady výslovně kodifikovány.

138.

V řadě rozhodnutí z nedávné doby se totiž Soudní dvůr o uvedené zásady opíral při výkladu unijních pravidel týkajících se i) mezí pravomoci Soudního dvora Evropské unie v oblasti společné zahraniční a bezpečnostní politiky podle čl. 24 odst. 1 SEU a článku 275 SFEU ( 122 ), ii) pojmu „právnická osoba“ ve smyslu čl. 263 čtvrtého pododstavce SFEU ( 123 ) a iii) právního zastoupení soukromých žalobců v řízeních o přímých žalobách u unijních soudů v souladu se statutem Soudního dvora a jednacím řádem Tribunálu ( 124 ).

139.

Plné využití potenciálu zásady účinné soudní ochrany je to, co Soudní dvůr žádá od vnitrostátních soudů, aby zajistily přístup ke spravedlnosti jednotlivcům a jejich reprezentativním sdružením. Soudní dvůr ostatně v řadě věcí zašel poměrně daleko v rámci požadavku na to, aby vnitrostátní soudy vykládaly svá procesní pravidla v souladu s příslušnými ustanoveními unijního práva nebo aby uvedená pravidla nepoužily, pokud brání plné účinnosti unijního práva ( 125 ).

140.

Musím souhlasit s názory generálních advokátů N. Jääskinena a M. Bobka, podle nichž je ve vztahu k této záležitosti nezbytný soudržný přístup: to, co je vyžadováno od vnitrostátních soudů, musí být požadováno i od unijních soudů ( 126 ). Nesmělý přístup k použití zásady účinné soudní ochrany Soudním dvorem v tomto ohledu by mohl vyvolávat dojem dvojího metru ( 127 ).

141.

I bez křišťálové koule lze předpovědět, že v tomto novém světě nebudou hlavními riziky, jimž budou občané Unie vystaveni, (pouze nebo převážně) rizika hospodářské povahy, ale tato rizika se patrně budou týkat i takových práv a svobod, jako jsou práva a svobody týkající se lidské důstojnosti, svobody projevu, soukromí a zdraví. Podobně se může stát, že Evropská unie bude nucena překonávat řadu výzev při ochraně a prosazování svých hodnot, včetně hodnot demokracie, solidarity, právního státu a ochrany životního prostředí. Poslání Soudního dvora Evropské unie zůstane stejné, ale otázky, které mu budou předkládány, budou zcela jistě (ještě více než dnes) odlišné od většiny otázek, kterými se musel zabývat na základě tehdejší Smlouvy o EHS nebo Smlouvy o ES. Za těchto okolností je logické, že některé věci, které budou vyžadovat důkladné posouzení způsobu, jak Unie vykonává své pravomoci a nastoluje rovnováhu mezi protichůdnými cíli, budou projednávány přímo unijními soudy.

142.

Generální advokát F. G. Jacobs ve svém stanovisku ve věci UPA podrobně vysvětlil, proč má za to, že přímá žaloba k unijním soudům je k zajištění důkladného přezkumu platnosti unijního aktu z řady důvodů vhodnější než žádost o rozhodnutí o předběžné otázce ( 128 ). Podle mého názoru jsou uvedené důvody, o nichž na tomto místě není nutno diskutovat, do značné míry platné i dnes.

143.

Kromě toho by můj návrh přispěl k řešení problému zdůrazněného generálním advokátem M. Watheletem, který tkví v tom, že i po změnách provedených Lisabonskou smlouvou v článku 263 SFEU se mohou objevit případy, kdy na vnitrostátní úrovni nebude k dispozici žádný prostředek nápravy, na základě kterého by bylo možno takové otázky předložit vnitrostátnímu soudu ( 129 ). Mám-li použít jistý protimluv, pak uvádím, že v těchto věcech není dogma, podle kterého Smlouvy zavedly ucelený systém procesních prostředků a řízení určený k zajištění soudního přezkumu legality unijních aktů ( 130 ), úplně nezpochybnitelné.

144.

Vyplnění těchto mezer by bylo též nanejvýš důležité v případě, že by Unie přistoupila k EÚLP, jak vyžaduje čl. 6 odst. 2 SEU. Jak opakovaně uvádí ESLP, článek 6 EÚLP týkající se práva na spravedlivý proces je mimo jiné ustanovením, které i) zakotvuje jednu ze základních zásad každé demokratické společnosti, ii) nelze vykládat restriktivně, iii) zaručuje nikoli „teoretická nebo iluzorní“ práva, ale „praktická a účinná“ práva a iv) jehož požadavky musí být ve všech případech splněny ( 131 ). Ve světle rozsudku ESLP ve věci Klimaseniorinnen ( 132 ) a s ohledem na vzájemný vztah mezi článkem 47 Listiny a článkem 6 EÚLP se zamyšlení nad touto problematikou jeví jako obzvláště aktuální. Po úspěšném uzavření jednání o revidované dohodě v březnu 2023 ( 133 ) a po vyhlášení rozsudku Soudního dvora ve věci KS a KD ( 134 ) se totiž objevil názor, že by mohla být znovu otevřena cesta k přistoupení ( 135 ).

145.

Ve světle výše uvedených úvah nyní přistoupím k posouzení argumentace předložené navrhovatelkami v projednávané věci.

146.

V rámci první části důvodu kasačního opravného prostředku, který směřuje proti bodům 45 až 52 napadeného usnesení, navrhovatelky tvrdí, že Tribunál nesprávně vyložil čl. 263 čtvrtý pododstavec SFEU a nesprávně kvalifikoval skutkový stav, když rozhodl, že napadeným nařízením nebyly navrhovatelky osobně dotčeny, a v důsledku toho je jejich žaloba na neplatnost nepřípustná. Podle jejich názoru se Tribunál dopustil nesprávného posouzení právního významu důkazů, kterých se před ním dovolávaly, a pochybil též tím, že dospěl k závěru, že tyto důkazy nepostačují k prokázání osobního dotčení. Podle navrhovatelek Tribunál neprovedl celkovou analýzu jejich situace, ale posuzoval každou z jimi uvedených skutečností samostatně. Tento přístup je – jak tvrdí – v rozporu s ustálenou judikaturou, podle které je třeba identifikovat soubor důkazů nebo soubor skutkových a právních okolností, které mohou žalobce odlišit od ostatních dotčených osob.

147.

Komise má za to, že první část důvodu kasačního opravného prostředku navrhovatelek není opodstatněná. Zejména tvrdí, že skutečnost, že Tribunál systematicky a strukturovaně zkoumal argumenty vznesené navrhovatelkami, neznamená, že nezohlednil soubor důkazů jako celek. Komise tvrdí, že v řízení v prvním stupni se navrhovatelky dovolávaly relativně omezeného počtu argumentů na podporu svého tvrzení o osobním dotčení, tedy v podstatě i) že v důsledku prohlášení a oznámení podle článků 5 a 19 směrnice 2014/40 tvořily uzavřenou skupinu hospodářských subjektů, kterou bylo možno identifikovat a která byla skutečně identifikována v době přijetí směrnice v přenesené pravomoci, a ii) že směrnice v přenesené pravomoci mohla podstatně ovlivnit jejich postavení na trhu. S uvedenými dvěma argumenty se podle Komise napadené usnesení správně vypořádalo. Kromě toho Komise tvrdí, že navrhovatelky nesprávně uvádějí, že Tribunál rozhodl, že napadený akt vyvolává stejný účinek vůči všem hospodářským subjektům. Podle Komise totiž Tribunál konstatoval, že takový akt se dotýká subjektů, které mají povolení k uvádění zahřívaných tabákových výrobků na trh, stejným způsobem jako subjektů, které takové povolení nemají, ale mají v úmyslu takové výrobky na trh uvést.

148.

Francouzská vláda podporuje argumenty předkládané Komisí. Zejména zdůrazňuje, že pouhá skutečnost, že navrhovatelky patří do identifikované skupiny hospodářských subjektů, sama o sobě neprokazuje, že jsou napadeným aktem osobně dotčeny. Francouzská vláda dodává, že se jedná o akt s obecnou působností, jelikož se vztahuje na všechny hospodářské subjekty, které se podílejí na uvádění zahřívaných tabákových výrobků na trh nebo o to mají zájem, bez ohledu na to, zda povolení k uvádění na trh získaly nebo o ně požádaly.

149.

Domnívám se, že tato část důvodu kasačního opravného prostředku je opodstatněná, neboť Tribunál se dopustil nesprávného výkladu a použití čl. 263 čtvrtého pododstavce SFEU. Po stručném shrnutí relevantních částí napadeného usnesení (a) vysvětlím, proč odůvodnění, které je v něm uvedeno, pokud jde o podmínku osobního dotčení, není přesvědčivé (b). Vysvětlím, proč by v případě správného použití judikatury Plaumann dospěl Tribunál v tomto ohledu k odlišnému závěru.

150.

V bodech 34 až 46 napadeného usnesení Tribunál nejprve připomněl základní zásady judikatury Plaumann. Následně se krátce zabýval relevantními aspekty systému zakotveného směrnicí 2014/40 pro prodej tabákových výrobků na unijním trhu. V této souvislosti zdůraznil, že „výrobci a dovozci mohou uvádět na trh pouze tabákové výrobky, které jsou v souladu s požadavky uvedené směrnice a které byly předmětem prohlášení a oznámení stanovených touto směrnicí, případně povolení stanovených členskými státy, které zavedly schvalovací systém“. V tomto ohledu jsou povinnosti, které jsou uloženy zejména výrobcům a dovozcům nových tabákových výrobků, uvedeny, jak zdůraznil Tribunál, v článcích 5 a 19 směrnice 2014/40.

151.

Následně se Tribunál věnoval posouzení toho, zda skutečnost, že navrhovatelky učinily tato prohlášení a oznámení vůči příslušným orgánům a některým z nich byla kromě toho udělena povolení k uvádění na trh zahřívaných tabákových výrobků s charakteristickými příchutěmi (v členských státech, které zavedly schvalovací systém), je skutečností, která postačuje k tomu, aby byly navrhovatelky individualizovány ve smyslu judikatury Plaumann.

152.

Tribunál na uvedenou otázku odpověděl záporně.

153.

Nejprve rozhodl, že pouhá okolnost, že hospodářské subjekty, které předložily prohlášení nebo učinily oznámení či jsou držiteli povolení, byly identifikovatelné v okamžiku přijetí napadeného aktu, nemůže stačit, pokud se uvedený akt použije na základě obecných a abstraktních úvah. Tribunál v tomto ohledu poznamenal, že Komise nebyla povinna při přijímání napadeného aktu zvláště zohledňovat jejich situaci. Navíc Tribunál uvedl, že nelze opomíjet ani skutečnost, že napadeným aktem je aktuálně dotčen jen nízký počet podniků.

154.

Tribunál kromě toho konstatoval, že i když „absolutní zákaz uvádět na trh zahřívané tabákové výrobky s charakteristickými příchutěmi vyplývající z napadeného aktu bude mít nutně za následek zpochybnění povolení některých žalobkyň“, nelze na uvedená povolení „nahlížet tak, že charakterizují a individualizují postavení jejich držitelů“. Důvodem podle Tribunálu bylo, že dotčená povolení nepřiznávala jejich držitelům „nabytá práva“. Účinky napadeného aktu nastaly, jak uvedený soud poznamenal, ve vztahu ke všem současným i budoucím organizátorům trhu. Kromě toho Tribunál uvedl, že povolení vydaná členskými státy byla „udělována bez výlučnosti, pouze na základě shody výrobků, stejně jako žádná výlučnost nevyplývá z prohlášení nebo oznámení ze strany hospodářských subjektů“.

155.

Konečně Tribunál zdůraznil, že směrnice 2014/40 stanoví, že různé akty v přenesené pravomoci mohou upřesnit nebo změnit podmínky uvádění tabákových výrobků na trh, jež spadají do oblasti působnosti této směrnice, včetně zrušení výjimek, o které se v projednávané věci jedná. Z toho podle Tribunálu vyplývá, že „povolení uvádět na trh zahřívané tabákové výrobky s charakteristickými příchutěmi, která mají některé z žalobkyň, nemohou být považována za časově neomezeně nabytá, stejně jako právo uvádět takové výrobky na trh na základě prohlášení nebo oznámení“.

156.

Úvodem může být užitečné zdůraznit, že je nesporné, že napadený akt je v zásadě aktem s obecnou působností, jelikož se dotýká řady hospodářských subjektů (výrobců a dovozců tabákových výrobků, zejména zahřívaných tabákových výrobků), které jsou identifikovány obecným a abstraktním způsobem. Je rovněž nesporné, že v napadeném aktu ani v hlavním aktu, který napadený akt mění, a sice ve směrnici 2014/40, není výslovně jmenován žádný konkrétní hospodářský subjekt.

157.

S ohledem na výše uvedené považuji za důvodné, že Tribunál v napadeném usnesení uvedl, že k tomu, aby byly navrhovatelky považovány za osobně dotčené napadeným aktem, musí prokázat, že splňují kritérium uzavřené skupiny. Za tímto účelem Tribunál dále posuzoval – podle mého názoru opět správně –, zda v okamžiku přijetí aktu patřily navrhovatelky i) mezi osoby, které mohly být identifikovány jako osoby dotčené tímto aktem, a ii) k omezenému okruhu hospodářských subjektů, které mohly být dostatečně individualizovány vzhledem k ostatním dotčeným osobám.

158.

Po posouzení skutečností předložených účastnicemi řízení dospěl Tribunál k závěru, že i) navrhovatelky skutečně patřily mezi osoby, které mohly být identifikovány jako osoby dotčené příslušným aktem, ale ii) nemohly být dostatečně individualizovány vzhledem ke všem ostatním hospodářským subjektům dotčeným uvedeným aktem.

159.

Zatímco první závěr, ke kterému Tribunál dospěl, je zjevně správný, druhý je podle mého názoru z mnoha důvodů problematický. Netvrdím, že závěry Tribunálu nejsou podloženy některými rozsudky unijních soudů. Považuji však za poměrně jasné, že pokud je tento soubor judikatury posuzován jako celek a uplatněn realistickým, nikoli formalistickým způsobem, nemohou uvedené závěry obstát.

160.

Je pravda, jak uvedl Tribunál, že navrhovatelky jsou napadeným aktem dotčeny z důvodu, že jsou podniky vykonávajícími hospodářskou činnost (výrobu zahřívaných tabákových výrobků nebo jejich uvádění na trh), kterou může v současnosti i v budoucnu vykonávat jakýkoli podnik, který chce na uvedeném trhu působit. V důsledku toho je na abstraktní úrovni analýzy, tedy při posuzování zaměřeném pouze na osobní působnost napadeného aktu, pravda, že dopad napadeného aktu na činnosti navrhovatelek není nepodobný dopadu napadeného aktu na kteréhokoli současného i budoucího organizátora trhu. Tento akt v podstatě znemožní prodej ochucených výrobků na unijním trhu a uloží podnikům působícím na uvedeném trhu povinnost uvádět na obalech určitá varování.

161.

Jakmile však Tribunál ve své analýze přistoupil k posouzení skutečné situace navrhovatelek za účelem ověření existence omezeného okruhu dotčených osob, učinil tak způsobem, který podle mého názoru nebyl úplný ani důkladný. Podle mého názoru Tribunál i) nesprávně posoudil důležitost některých skutečností uvedených navrhovatelkami a ii) nezohlednil další skutečnosti, kterých se navrhovatelky dovolávaly.

162.

Mám totiž za to, že na obecné úrovni projednávaná věc odpovídá tomu, co považuji za logiku, z níž vychází judikatura Plaumann: umožnit osobám napadat akty, u nichž jednající orgán (výslovně nebo implicitně) zohlednil nebo měl zohlednit konkrétní situaci uvedených osob před přijetím takových aktů ( 136 ). Konkrétně, pokud je právní i faktické postavení navrhovatelek zkoumáno ve světle předchozí judikatury, objevuje se řada aspektů, které jsou společné postavení navrhovatelek i věcem, v nichž unijní soudy konstatovaly, že žalobci jsou osobně dotčeni.

163.

Zaprvé v projednávané věci lze stěží rozporovat, že podle použitelných právních předpisů měla Komise při přijímání napadeného aktu zohlednit situaci určité kategorie organizátorů trhu, a sice subjektů, které vyrábějí a uvádějí na trh nový tabákový výrobek, pro který byly dotčené výjimky zrušeny ( 137 ). Byly to právě celkové prodeje uvedených subjektů a věk jejich zákazníků, vypočítané na základě údajů poskytnutých samotnými podniky, které podle Komise ( 138 ) vyvolaly zrušení výjimek.

164.

Je nesporné, že v projednávané věci Komise před přijetím napadeného aktu zohlednila mimo jiné prodeje uskutečněné navrhovatelkami a podíl mladých spotřebitelů na celkové spotřebitelské základně ( 139 ). Otázka, zda postupovala správně, je však sporná a představuje jeden z žalobních důvodů uplatněných navrhovatelkami v řízení v prvním stupni. Jedná se o aspekt, který projednávaná věc sdílí s věcmi zmíněnými v bodě 31 výše.

165.

Zadruhé projednávaná věc dále připomíná některé věci, v nichž unijní soudy – jak je vysvětleno v bodě 32 výše – připustily osobní dotčení osob, které prokázaly, že sporný akt měl dopad na nabyté právo. Jak totiž Tribunál uvedl v bodě 47 napadeného usnesení, „není pochyb o tom, že absolutní zákaz uvádět na trh zahřívané tabákové výrobky s charakteristickými příchutěmi vyplývající z napadeného aktu bude mít nutně za následek zpochybnění povolení [vydaných orgány členských států, jak dovoluje čl. 19 odst. 3 směrnice 2014/40] některých žalobkyň“.

166.

V tomto ohledu nesouhlasím s Tribunálem, který měl za to, že skutečnost, že je daná osoba držitelkou takových povolení, je irelevantní, neboť i) uvedená povolení nebyla v některých členských státech vyžadována, ii) byla udělena bez výlučnosti a iii) nemohou být považována za „časově neomezeně nabytá“, jelikož ustanovení směrnice 2014/40 opravňovala Komisi ke zrušení výjimek udělených pro zahřívané tabákové výrobky. Žádnou z výše uvedených úvah totiž nepovažuji za přesvědčivou.

167.

Nejprve uvádím, že mi není zřejmé, proč by měla být skutečnost, že se některé členské státy rozhodly nezavádět systém předchozího schválení pro uvedení nových tabákových výrobků na trh, diskvalifikačním faktorem. V oblasti sdílené pravomoci, v níž unijní normotvůrce danou oblast harmonizoval pouze částečně a ponechal členským státům volnost upravit určité zvláštní záležitosti (v mezích stanovených příslušnými ustanoveními unijního práva, v projednávané věci článkem 19 směrnice 2014/40), není žádný důvod se domnívat, že zvláštní ochranu na unijní úrovni si zaslouží pouze práva přiznaná unijními orgány nebo týkající se celého území Unie. Pokud daný akt Unie zasahuje do nabytého práva určité osoby, měla by mít taková osoba možnost dotčený akt napadnout, a to bez ohledu na původ práva nebo jeho územní působnost.

168.

Kromě toho je otázka, zda jsou práva údajně porušená napadeným aktem výlučná či nikoli, podle mého názoru, s ohledem na čl. 263 čtvrtý pododstavec SFEU, irelevantní. Jak je vysvětleno v bodech 23 až 26 výše, podle judikatury Plaumann není nutné, aby byl žalobce jedinou osobou dotčenou sporným aktem, ani aby byl jedinou osobou, která je dotčena zvláštním způsobem. Stačí totiž, aby byl součástí omezeného okruhu takto dotčených osob. Skutečnost, že jsou tato práva výlučná, je zjevně aspektem, který může být relevantní při analýze „osobního dotčení“ (jako tomu bylo například v rozsudku Infront ( 140 ) zmíněném v napadeném usnesení), ale rozhodně se nejedná o podmínku sine qua non (jak dokládají takové věci, jako je Stichting Woonpunt ( 141 ), rozsudek, který byl rovněž zmíněn v napadeném usnesení).

169.

Konečně požadavek, aby bylo právo nabyto na dobu neurčitou, je z pojmového hlediska rovněž matoucí. Jistě nemusím v tomto ohledu zdůrazňovat, že vnitrostátní zákonodárci a unijní normotvůrce mohou v určitých mezích vždy přijímat akty, kterými mění dobu trvání, rozsah nebo povahu práv, které osobám svědčí na základě stávajících právních předpisů. Předpokládám tedy, že v uvedené části napadeného usnesení měl Tribunál v úmyslu zdůraznit skutečnost, že navrhovatelky si byly (nebo měly být) vědomy skutečnosti, že výjimky udělené pro zahřívané tabákové výrobky mohou být v souladu s ustanoveními směrnice 2014/40 zrušeny, jakmile budou splněny určité podmínky. V žalobě podané k Tribunálu však navrhovatelky tvrdily, že i) ustanovení dotčené směrnice, která povolovala zrušení výjimek, se nevztahují na nové tabákové výrobky, a ii) v každém případě platí, že podmínky stanovené v uvedeném ustanovení pro zrušení výjimek nebyly v projednávané věci splněny. Mám za to, že navrhovatelky by měly mít právo na to, aby uvedená tvrzení posoudily unijní soudy. Incidenční a nepřímý přezkum uvedených tvrzení, který Tribunál provedl jen zběžně (v bodě 50 napadeného usnesení), když rozhodoval o přípustnosti žaloby, jistě není v souladu s právem navrhovatelek na účinnou soudní ochranu.

170.

Projednávaná věc je totiž do určité míry podobná věci, v níž byl vydán rozsudek Belgie a Forum 187 v. Komise, ve kterém Soudní dvůr rozhodl, že různé podniky, které jsou držiteli povolení, které již nemohlo být obnoveno v důsledku sporného unijního aktu, jsou osobně dotčeny na základě čl. 263 čtvrtého pododstavce SFEU ( 142 ).

171.

Zatřetí projednávaná věc vykazuje velkou podobnost s věcmi připomenutými v bodech 33 a 34 výše, ve kterých bylo osobní dotčení připuštěno ve vztahu k osobám, které hrály klíčovou roli v řízení, jež vedlo k přijetí sporného aktu. Zejména uvádím, že postavení navrhovatelek je podle mého názoru rovnocenné postavení podniků, jejichž informace byly použity pro výpočet klíčových parametrů v průběhu antidumpingových řízení ( 143 ).

172.

Jedná se o skutečnost, kterou Tribunál opominul, přestože se jeden ze dvou žalobních důvodů směřujících ke zrušení, kterých se navrhovatelky dovolávaly, týkal právě použití údajů poskytnutých navrhovatelkami Komisí. S ohledem na skutečnost, že skupina BAT je jedním ze dvou předních výrobců a prodejců zahřívaných tabákových výrobků na unijním trhu, byla údajům, které poskytla, zjevně přikládána velká váha ve výpočtech provedených Komisí za účelem určení, zda došlo k podstatné změně okolností ve smyslu směrnice 2014/40. Navrhovatelky by tedy měly mít právo na to, aby unijní soudy uvedené výpočty ověřily.

173.

Začtvrté napadený akt není aktem unijního normotvůrce, který využil svých pravomocí týkajících se tvorby politiky za účelem obecné a abstraktní regulace dané hospodářské činnosti. Napadený akt je totiž nařizovacím aktem přijatým Komisí na základě pravomocí, které na ni byly přeneseny unijním normotvůrcem, postupem, který nemá legislativní povahu a byl vyvolán velmi specifickou situací (nárůstem prodejů zahřívaných tabákových výrobků). Navzdory své kvazilegislativní povaze má tedy napadený akt jednoznačně určitý obsah odpovídající rozhodnutí (podobně jako správní rozhodnutí). Mám tedy za to, že projednávaná věc jednoznačně spadá do rámce judikatury zmíněné v bodech 35 a 36 výše, která se týká situací, v nichž unijní soudy připustily, že osoby, jejichž postavení na trhu bylo spornými akty vážně dotčeno, jsou aktivně legitimovány k jejich napadení.

174.

Tvrzení navrhovatelek, že napadený akt závažným způsobem ovlivnil jejich postavení na trhu, je přinejmenším prima facie důvodné s ohledem na velikost jimi uskutečněných prodejů ochucených zahřívaných tabákových výrobků na unijním trhu. Zašel bych nicméně ještě dále a konstatuji, že i z tohoto hlediska byly navrhovatelky dotčeny poměrně jedinečným způsobem.

175.

V prvním stupni navrhovatelky uvedly (a doložily relevantními důkazy), jaký byl rozsah investic, které v posledních letech uskutečnily, pokud jde o zahřívané tabákové výrobky. Tribunál však podle mého názoru nesprávně uvedený aspekt vůbec nezohlednil. Je totiž nesporné, že žalobkyně patří mezi podniky (kterých je pouze několik), které uvedly na unijní trh nový tabákový výrobek. Za tímto účelem musely vynaložit značné investice, aby mimo jiné vyvinuly novou technologii, vytvořily nové distribuční kanály a zajistily, že jejich výrobek bude zákazníkům znám a bude pro ně přitažlivý. Nebylo by nesprávné tvrdit, že napadený akt byl přijat, jak jsem uvedl v bodě 98 výše, právě z toho důvodu, že byly žalobkyně v této souvislosti docela úspěšné, a prodeje dotčeného výrobku proto v poměrně krátkém období prudce vzrostly.

176.

Za těchto okolností je teze, že podniky, které nedávno vstoupily na unijní trh se zahřívanými tabákovými výrobky nebo na něj vstoupí v budoucnu, přičemž patrně budou parazitovat na investicích uskutečněných takovými podniky, jako jsou navrhovatelky, se nacházejí v situaci srovnatelné se situací navrhovatelek, z hospodářského hlediska nesmyslná.

177.

Výše uvedené úvahy dokládají, že ve světle judikatury Plaumann existují čtyři různé důvody, proč by měly být navrhovatelky považovány za osobně dotčené napadeným aktem. Je docela dobře možné, že by pro tento účel postačoval kterýkoli z uvedených důvodů. To by platilo tím spíše, kdyby uvedené důvody byly posuzovány společně, což jak navrhovatelky zdůrazňují, unijní soudy důsledně činí ( 144 ).

178.

Docházím tedy k závěru, že první část důvodu kasačního opravného prostředku navrhovatelek je opodstatněná.

179.

Druhá část důvodu kasačního opravného prostředku navrhovatelek kritizuje body 54 a 55 napadeného usnesení, v nichž Tribunál reaguje na jejich tvrzení, podle kterého musí být navrhovatelky považovány za osobně dotčené na základě kritéria „podstatného vlivu na postavení na trhu“. Navrhovatelky zdůrazňují, že i) na unijním trhu se zahřívanými tabákovými výrobky existují pouze dva významné hospodářské subjekty, které prodávají téměř všechny zahřívané tabákové výrobky zakoupené v Unii (více než 99 %), a ii) portfolio zahřívaných tabákových výrobků skupiny BAT v Unii je významně vychýleno ve prospěch ochucených výrobků (přibližně 70 % jejich prodejů).

180.

Komise a francouzská vláda mají za to, že uvedené argumenty nepostačují k tomu, aby odůvodnily závěr o existenci „osobního dotčení“. Dopad napadeného aktu na postavení navrhovatelek na trhu, i kdyby byl podstatný, by sám o sobě takový závěr neodůvodňoval.

181.

Vzhledem k tomu, že jsem dospěl k závěru, že první část důvodu kasačního opravného prostředku navrhovatelek je opodstatněná, zjevně není potřeba zabývat se druhou částí uvedeného důvodu kasačního opravného prostředku. V každém případě je zřejmé, z důvodů uvedených v bodech 35, 36 a 173 až 176 výše, že i druhá část důvodu kasačního opravného prostředku navrhovatelek je podle mého názoru opodstatněná.

182.

Nicméně pokud by Soudní dvůr s mým posouzením první části důvodu kasačního opravného prostředku nesouhlasil, znamenalo by to, že i druhá část uvedeného důvodu kasačního opravného prostředku by musela být zamítnuta jako neopodstatněná. V takovém případě bych tudíž musel souhlasit s názorem Komise a francouzské vlády, že pouhá skutečnost, že se napadený akt obzvláště závažným způsobem dotýká hospodářských činností navrhovatelek z důvodu jejich významného podílu na unijním trhu nebo významu dotčených výrobků v porovnání s výrobky zařazenými do jejich portfolia, není sama o sobě aspektem, který by odůvodňoval kvalifikaci navrhovatelek jako osob osobně dotčených ve smyslu čl. 263 čtvrtého pododstavce SFEU ( 145 ).

183.

Vzhledem k tomu, že důvod kasačního opravného prostředku navrhovatelek je opodstatněný, je třeba napadené usnesení zrušit.

184.

Podle článku 61 prvního pododstavce statutu Soudního dvora Evropské unie může Soudní dvůr v případě zrušení rozhodnutí Tribunálu vrátit věc zpět Tribunálu k rozhodnutí, nebo vydat sám konečné rozhodnutí ve věci, pokud to soudní řízení dovoluje.

185.

V projednávané věci jsem toho názoru, že soudní řízení dovoluje, aby Soudní dvůr zaujal konečné stanovisko k přípustnosti žaloby na neplatnost podané navrhovatelkou k Tribunálu.

186.

V bodech 18 až 33 napadeného usnesení Tribunál zamítl námitku nepřípustnosti vznesenou Komisí v rozsahu, v němž uvedený orgán tvrdil, že navrhovatelky nejsou napadeným aktem bezprostředně dotčeny. Uvedená část usnesení nebyla předmětem kasačního opravného prostředku, a je tedy rozhodnuta s konečnou platností.

187.

Vzhledem k tomu, že navrhovatelky musí být považovány za osobně i bezprostředně dotčené napadeným aktem, je jejich žaloba v prvním stupni přípustná.

188.

Naproti tomu stav řízení nedovoluje Soudnímu dvoru rozhodnout o žalobě meritorně.

189.

V žalobě podané k Tribunálu vznesly navrhovatelky dva žalobní důvody proti napadenému aktu. Posouzení uvedených důvodů by vyžadovalo podrobné právní a skutkové posouzení argumentů předložených všemi účastnicemi řízení ve světle jimi předložených důkazů. Vzhledem k tomu, že takové posouzení nebylo provedeno v napadeném usnesení, nebylo by namístě, aby Soudní dvůr v projednávané věci vydal konečné rozhodnutí.

190.

V důsledku výše uvedeného je třeba věc vrátit zpět Tribunálu a konstatovat, že o nákladech řízení bude rozhodnuto později.

191.

S ohledem na výše uvedené navrhuji Soudnímu dvoru, aby: