1.

Tato žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Rajonen sad Lukovit (okresní soud v Lukovitu, Bulharsko) na základě článku 267 SFEU se týká výkladu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2012/13/EU ze dne 22. května 2012 o právu na informace v trestním řízení ( 2 ), směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/48/EU ze dne 22. října 2013 o právu na přístup k obhájci v trestním řízení a řízení týkajícím se evropského zatýkacího rozkazu a o právu na informování třetí strany a právu na komunikaci s třetími osobami a konzulárními úřady v případě zbavení osobní svobody ( 3 ) a článků 47 a 48 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“), jakož i zásady legality a zásady efektivity.

2.

Tato žádost byla předložena v rámci trestního řízení vedeného proti AB za držení nedovolených látek. Předkládající soud se táže, jaká ochrana, pokud jde o právo na informace a přístup k obhájci, stanovená směrnicemi 2012/13 a 2013/48, by měla být poskytnuta osobě, která je v přípravné fázi trestního řízení podrobena osobní prohlídce a zajištění věci, kterou přechovává. Předkládající soud se rovněž ptá na rozsah soudního přezkumu donucovacích opatření provedených za účelem shromáždění důkazů požadovaného unijním právem. Tato věc tak vyvolává citlivé otázky týkající se ochrany práv podezřelých a obviněných osob v trestním řízení, kterými se Soudní dvůr bude muset zabývat v zájmu důsledného uplatňování unijního práva a účinné ochrany základních práv v prostoru svobody, bezpečnosti a práva.

3.

Článek 2 směrnice 2012/13, nadepsaný „Oblast působnosti“, v odstavci 1 stanoví:

„Tato směrnice se použije na každého od okamžiku, kdy ho příslušné orgány některého členského státu uvědomí, že je podezřelý nebo obviněný ze spáchání trestného činu, až do ukončení řízení, čímž se rozumí pravomocné rozhodnutí o tom, zda daný podezřelý nebo obviněný uvedený trestný čin spáchal, včetně případného odsuzujícího rozsudku a rozhodnutí o opravném prostředku.“

4.

Článek 3 uvedené směrnice, nadepsaný „Právo na informace o právech“, stanoví:

„1.   Členské státy zajistí, aby byl každý podezřelý nebo obviněný neprodleně informován alespoň o následujících procesních právech, jak jsou uplatňována podle jejich vnitrostátního práva, aby tato práva mohla být účinně uplatněna:

2.   Členské státy zajistí, aby byly informace uvedené v odstavci 1 poskytovány ústně nebo písemně a vyjádřeny srozumitelně a přístupně, s ohledem na jakékoli zvláštní potřeby zranitelných podezřelých či zranitelných obviněných.“

5.

Článek 8 této směrnice, nadepsaný „Kontrola a opravné prostředky“, stanoví:

„1.   Členské státy zajistí, aby každé poskytnutí informací podezřelému nebo obviněnému podle článků 3 až 6 bylo zaznamenáno postupem uvedeným v právních předpisech daného členského státu.

2.   Členské státy zajistí, aby podezřelý nebo obviněný či jeho právník měl právo postupem podle vnitrostátního práva napadnout případné neposkytnutí nebo odmítnutí poskytnutí informací v souladu s touto směrnicí příslušnými orgány.“

6.

Článek 2 odst. 1 směrnice 2013/48 zní následovně:

„Tato směrnice se použije na podezřelé nebo obviněné osoby v trestním řízení od okamžiku, kdy je příslušné orgány členského státu úředním oznámením nebo jiným způsobem uvědomí o tom, že jsou podezřelé nebo obviněné ze spáchání trestného činu, a to bez ohledu na to, zda jsou zbaveny osobní svobody. Použije se až do okamžiku ukončení řízení, čímž se má na mysli pravomocné rozhodnutí o tom, zda podezřelá nebo obviněná osoba uvedený trestný čin spáchala, včetně případného odsouzení a rozhodnutí o opravném prostředku.“

7.

Článek 3 této směrnice zní takto:

„1.   Členské státy zajistí, aby podezřelé a obviněné osoby měly právo na přístup k obhájci dostatečně včas a takovým způsobem, aby mohly dotčené osoby prakticky a účinně uplatňovat svá práva na obhajobu.

2.   Podezřelé nebo obviněné osoby mají přístup k obhájci bez zbytečného prodlení. V každém případě mají podezřelé nebo obviněné osoby přístup k obhájci počínaje od toho z následujících okamžiků, který nastane dříve:

3.   Právo na přístup k obhájci znamená, že:

[…]

6.   Ve výjimečných případech a pouze v přípravném řízení se mohou členské státy dočasně odchýlit od uplatňování práv stanovených v odstavci 3 v rozsahu, v němž je to s ohledem na zvláštní okolnosti případu opodstatněno jedním či několika z těchto přesvědčivých důvodů:

[…]

8.

Článek 12 uvedené směrnice, nadepsaný „Právní ochrana“, stanoví:

„1.   Členské státy zajistí, aby podezřelé nebo obviněné osoby v rámci trestního řízení, jakož i vyžádané osoby v rámci řízení týkajícího se evropského zatýkacího rozkazu, měly podle vnitrostátního práva účinnou právní ochranu v případech porušení jejich práv podle této směrnice.

2.   Aniž jsou dotčena vnitrostátní pravidla a systémy pro přípustnost důkazních prostředků, zajistí členské státy, aby v rámci trestního řízení při posuzování výpovědi podezřelé nebo obviněné osoby nebo důkazních prostředků získaných při porušení jejího práva na obhájce nebo v případech, kdy byla v souladu s čl. 3 odst. 6 povolena odchylka od tohoto práva, byla dodržena práva na obhajobu a na spravedlivé řízení.“

9.

Podle článku 54 Nakazatelno-procesualen kodeks (trestní řád), účinného ode dne 29. dubna 2006 (DV č. 86 ze dne 28. října 2005, dále jen „NPK“) se za obviněného považuje osoba, které bylo za podmínek stanovených tímto zákonem a v souladu se stanoveným postupem sděleno obvinění.

10.

Článek 55 uvedeného zákoníku, nadepsaný „Práva obviněného“, stanoví:

„(1)   Obviněný má následující práva: dozvědět se, pro jaký trestný čin bylo zahájeno jeho trestní stíhání a na základě jakých důkazů; vypovídat k obvinění nebo to odmítnout; získat přístup ke spisu, včetně informací získaných zvláštními vyšetřovacími prostředky, a pořídit si potřebné výpisy; předkládat důkazy; účastnit se trestního řízení; podávat návrhy, připomínky a námitky; mít poslední slovo; podat odvolání proti úkonům, které porušují její práva a oprávněné zájmy; a mít obhájce. Obviněný má právo, aby se jeho obhájce účastnil vyšetřovacích úkonů a jiných procesních úkonů, které vyžadují jeho účast, ledaže se tohoto práva výslovně vzdá. […]

(2)   Obviněný má právo obdržet obecné informace, které mu usnadní volbu obhájce. Má právo svobodně komunikovat se svým obhájcem, setkávat se s ním bez přítomnosti třetích osob, obdržet právní poradenství a právní pomoc, a to i před zahájením a v průběhu výslechu a jakéhokoli jiného procesního úkonu, jehož se obviněný účastní.

[…]“

11.

Článek 164 téhož zákoníku, nadepsaný „Prohlídka“, stanoví:

„(1)   Prohlídka určité osoby v přípravném řízení bez soudního příkazu vydaného příslušným soudem prvního stupně nebo soudem prvního stupně, v jehož obvodu se daný úkon provádí, je přípustná:

(2)   Prohlídku provádí osoba stejného pohlaví v přítomnosti svědků prohlídky stejného pohlaví.

(3)   Protokol o provedeném vyšetřovacím úkonu se bezodkladně, nejpozději však do 24 hodin, předloží soudu ke schválení.“

12.

Článek 212 NPK, nadepsaný „Přípravné řízení“ stanoví:

„(1)   Přípravné řízení se zahajuje na základě rozhodnutí státního zástupce.

(2)   Provádí-li se ohledání včetně prohlídky těla, prohlídky, zajištění věci a výslechu svědků, považuje se přípravné řízení za zahájené vyhotovením protokolu o prvním vyšetřovacím úkonu, pokud je jeho neodkladné provedení jedinou možností, jak lze shromáždit a zajistit důkazy, jakož i pokud je provedena prohlídka podle článku 164.

(3)   Vyšetřovací orgán, který provedl úkon podle odstavce 2, o tom bezodkladně, nejpozději však do 24 hodin, informuje státního zástupce“

13.

Článek 219 trestního řádu, nadepsaný „Zahájení trestního stíhání – Podání obžaloby a usnesení o zahájení trestního stíhání“, stanoví:

„(1)   Je-li shromážděn dostatek důkazů o vině určité osoby na spáchání trestného činu podle obecného práva, a neexistují důvody pro zastavení trestního řízení, podá vyšetřovací orgán zprávu státnímu zástupci a dotčenou osobu obviní [nebo obžaluje], o čemž vydá usnesení.

(2)   Vyšetřovací orgán může trestní stíhání dané osoby jako obviněného (nebo obžalovaného) zahájit i vyhotovením protokolu o prvním vyšetřovacím úkonu prováděném proti ní, o čemž podá zprávu státnímu zástupci.

(3)   V usnesení o zahájení trestního stíhání (nebo podání obžaloby) a v protokolu o vyšetřovacím úkonu podle odstavce 2 se uvede:

[…]

(8)   Vyšetřující orgán nesmí provést žádné vyšetřovací úkony za účasti obviněného, dokud nesplní své povinnosti uvedené v odstavcích 1 až 7.“

14.

Spor v původním řízení, které probíhá u Rajonen sad Lukovit (okresní soud v Lukovitu), se týká žádosti státního zástupce Rajonna prokuratura Loveč (okresní státní zastupitelství v Lovči, Bulharsko) o dodatečné schválení osobní prohlídky a zajištění věci provedených u AB.

15.

Dne 8. února 2022 tři policejní inspektoři z Lukovitu zastavili a zkontrolovali vozidlo řízené IJ, ve kterém se nacházeli také jeho společníci AB a KL. Ještě předtím, než byl řidič vozidla otestován na přítomnost omamných látek, AB a KL policejním inspektorům sdělili, že mají v držení omamné látky. Tato informace byla předána vyšetřovateli okresního oddělení policejní správy konajícímu službu v Lukovitu, který vyhotovil protokol o spáchání trestného činu.

16.

Vzhledem k tomu, že řidič měl pozitivní výsledek testu, policejní inspektor provedl prohlídku vozidla. Kromě toho byla u AB provedena osobní prohlídka, o níž byl sepsán „Protokol o prohlídce a zajištění věci v naléhavých případech s dodatečným schválením soudu“. Vyšetřující policista v protokolu uvedl, že prohlídka byla provedena na základě dostatečných důkazů nasvědčujících tomu, že došlo k přechovávání předmětů zakázaných zákonem a v rámci přípravného řízení, které zahájilo Rajonno upravlenie Lukovit (okresní oddělení policejní správy v Lukovitu, Bulharsko).

17.

Při této osobní prohlídce byly u AB nalezeny omamné látky. Vyšetřující policista poté dne 8. února 2022 informoval státního zástupce okresního státního zastupitelství v Lovči o výsledcích této prohlídky a o tom, že v této věci zahájil přípravné řízení. V rámci již zahájeného přípravného řízení, po provedení osobní prohlídky a na policejní stanici, podal AB písemné vysvětlení a potvrdil, že látky, které u něj byly nalezeny, byly omamné látky pro jeho osobní spotřebu.

18.

Dne 9. února 2022 zaslal státní zástupce žádost k Rajonen sad Lukovit (okresní soud v Lukovitu) o schválení protokolu o osobní prohlídce a zajištění věci uskutečněných u AB.

19.

Předkládající soud má pochybnosti o tom, zda soudní kontrola donucovacích opatření při shromažďování důkazů v přípravné fázi trestního řízení, kterou stanoví vnitrostátní právo, představuje dostatečnou záruku dodržování práv podezřelých a obviněných osob, jak je stanoveno ve směrnicích 2012/13 a 2013/48.

20.

Soud především uvádí, že vnitrostátní právo neobsahuje jasné pravidlo o rozsahu soudního přezkumu donucovacích prostředků ke shromažďování důkazů v přípravném řízení a že podle judikatury vnitrostátních soudů se přezkum prohlídek, osobních prohlídek a zajištění věcí týká jejich formální zákonnosti. V této souvislosti připomíná, že Evropský soud pro lidská práva (dále jen „ESLP“) opakovaně prohlásil, že Bulharská republika porušila články 3 a 8 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, podepsané v Římě dne 4. listopadu 1950 (dále jen „EÚLP“).

21.

Uvedený soud poté uvádí, že bulharské právo nezná pojem „podezřelého“, nýbrž „obviněného“, a to na základě rozhodnutí státního zástupce nebo vyšetřujícího orgánu, a že v přípravném řízení existuje zavedená praxe policie a státního zastupitelství, která odkládá okamžik, od kterého je dotčená osoba považována za „obviněného“, což má v praxi za následek obcházení povinností zachovávat právo na obhajobu podezřelých osob.

22.

Konečně z právní vědy i vnitrostátní judikatury podle informací předkládajícího soudu vyplývá, že i když je příslušný soud přesvědčen, že nebylo dodrženo právo dotyčné osoby na obhajobu, nemůže přezkoumat obvinění nebo obžalobu dotčené osoby, neboť by tím porušil ústavní výsadu státního zástupce zahájit trestní řízení. V takovém případě soud, který přezkoumává donucovací opatření z přípravného řízení, musí vyšetřovací úkon akceptovat v případě, že byl proveden v naléhavém případě, i když to znamená porušení práva na obhajobu.

23.

V tomto ohledu předkládající soud připomíná, že ačkoli vnitrostátní právo nezná institut „podezřelého“, mohl by čl. 219 odst. 2 NPK v zásadě zaručit právo na obhajobu osobám, u nichž neexistují dostatečné důkazy o vině, ale kterým bude z důvodu nutnosti provést vyšetřovací úkony přiznáno procesní postavení „obviněného“, a budou tedy moci využít práv uvedených v článku 55 NPK, která splňují požadavky směrnic 2012/13 a 2013/48. Toto procesní ustanovení je však nejasné a je uplatňováno nejednoznačně a rozporuplně, případně není uplatňováno vůbec.

24.

Předkládající soud přitom nepochybuje o tom, že v projednávané věci má AB postavení osoby „obviněné z trestného činu“ ve smyslu EÚLP, jak je vykládána judikaturou ESLP, bez ohledu na vnitrostátní právní řešení. Podle názoru předkládajícího soudu však podle platných vnitrostátních právních předpisů bude moci daná osoba využít svého práva na obhajobu pouze tehdy, pokud získá postavení obviněného, což závisí na vůli orgánu, který vede vyšetřování pod dohledem státního zástupce. V tomto ohledu se tento soud domnívá, že neposkytnutí informací a neumožnění přístupu k obhájci v raném stadiu trestního řízení představuje nezhojitelnou procesní vadu, která může mít vliv na spravedlivou povahu celého následného trestního řízení.

25.

Za těchto podmínek se Rajonen sad Lukovit (okresní soud v Lukovitu) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

26.

Předkládací usnesení ze dne 18. března 2022 bylo kanceláři Soudního dvora doručeno téhož dne.

27.

Maďarská a nizozemská vláda, jakož i Evropská komise předložily písemná vyjádření ve lhůtě stanovené článkem 23 statutu Soudního dvora Evropské unie.

28.

Na všeobecné schůzi konané dne 17. ledna 2023 Soudní dvůr rozhodl, že se nebude konat jednání.

29.

Článek 67 SFEU stanoví, že Unie tvoří „prostor svobody, bezpečnosti a práva, při respektování základních práv a různých právních systémů a tradic členských států“. Vzhledem k tomu, že vzájemné uznávání rozsudků a jiných rozhodnutí soudních orgánů je považováno za základ justiční spolupráce v občanských a trestních věcech v rámci Unie, je zřejmé, že předpokládá vzájemnou důvěru v příslušné soudní systémy. Vzájemné uznávání rozhodnutí v trestních věcech může být účinné pouze v atmosféře důvěry, v níž nejen soudní orgány, ale i všichni účastníci trestního řízení považují rozhodnutí soudních orgánů jiných členských států za rovnocenná svým vlastním. Sbližování trestních předpisů, včetně pravidel o ochraně a procesních právech, je proto jedním z preferovaných prostředků používaných k posílení vzájemného uznávání a usnadnění spolupráce mezi příslušnými orgány ( 4 ).

30.

Směrnice 2012/13 a 2013/48 jsou součástí řady legislativních opatření zaměřených právě na stanovení společných minimálních pravidel v oblasti procesních práv. Směrnice 2012/13 obsahuje normy, které je třeba uplatňovat v souvislosti s informacemi, jež mají být poskytnuty osobám podezřelým nebo obviněným z trestného činu, zatímco směrnice 2013/48 zavádí normy týkající se práva na přístup k obhájci v trestním řízení. Tato práva, která jsou výrazem práva na spravedlivý proces v trestních věcech, jsou zakotvena v článcích 47 a 48 Listiny, jakož i v článku 6 EÚLP, což jim dává ústavní status v právním řádu Unie.

31.

Bulharská republika je stejně jako ostatní členské státy povinna provést tyto směrnice do právního řádu. V této souvislosti je třeba poznamenat, že ačkoli Komise upozornila na skutečnost, že proti Bulharské republice bylo v tomto ohledu nedávno zahájeno řízení o nesplnění povinnosti, úloha Soudního dvora v tomto řízení o předběžné otázce se bude muset omezit na výklad relevantních unijních ustanovení v rámci pravomoci svěřené mu článkem 267 SFEU. To samozřejmě nebrání vnitrostátnímu soudu, aby z výkladu, který může být v rozporu s příkazy vnitrostátního práva, vyvodil důsledky nezbytné pro zajištění přednosti unijního práva.

32.

První dvě předběžné otázky se týkají použitelnosti směrnic 2012/13 a 2013/48 na okolnosti věci v původním řízení. Další tři otázky se na druhou stranu v podstatě týkají slučitelnosti platných bulharských právních předpisů, které se vyznačují určitými zvláštnostmi popsanými předkládajícím soudem, s unijním právem. Vzhledem k tomu, že se druhá a pátá otázka tematicky překrývají, budu se jimi ve své analýze zabývat společně. Konečně čtvrtou otázkou se budu zabývat před třetí otázkou, protože vyžaduje výklad směrnic 2012/13 a 2013/48 ve světle článků 47 a 48 Listiny.

33.

Podstatou první otázky předkládajícího soudu je, zda skutkové situace, v nichž byl v rámci vyšetřování vedeného proti osobě podezřelé ze spáchání trestného činu proveden donucovací úkon, zejména osobní prohlídka nebo zajištění věci, spadají do oblasti působnosti směrnic 2012/13 a 2013/48. Za účelem odpovědi na tuto otázku je třeba nejprve vymezit oblast působnosti těchto směrnic.

34.

Jak bude uvedeno níže, je zapotřebí nejprve určit prostřednictvím výkladu relevantních ustanovení, v jaké fázi trestního řízení musí být dotyčné osobě přiznána procesní práva zaručená těmito směrnicemi. Druh opatření, kterým je dotčená osoba vystavena v průběhu trestního řízení, je rovněž ukazatelem umožňujícím určit použitelnost těchto směrnic.

35.

Pokud jde o oblast působnosti směrnice 2012/13, její čl. 2 odst. 1 stanoví, že se tato směrnice vztahuje na podezřelé nebo obviněné osoby v trestním řízení „od okamžiku, kdy ho příslušné orgány některého členského státu uvědomí, že je podezřelý nebo obviněný ze spáchání trestného činu, až do ukončení řízení, čímž se rozumí pravomocné rozhodnutí o tom, zda daný podezřelý nebo obviněný uvedený trestný čin spáchal, včetně případného odsuzujícího rozsudku a rozhodnutí o opravném prostředku“ ( 5 ).

36.

Jak je uvedeno v bodě 19 odůvodnění směrnice 2012/13, právo na informace o právech podezřelých a obviněných osob má zajistit spravedlivý průběh trestního řízení tím, že umožní účinný výkon práva na obhajobu od počátku řízení. Proto se v témže bodě odůvodnění uvádí, že „tyto informace [je] třeba poskytovat v průběhu řízení neprodleně a nejpozději předtím, než je podezřelý nebo obviněný poprvé úředně vyslýchán policií nebo jiným příslušným orgánem“ ( 6 ).

37.

Podobně čl. 2 odst. 1 směrnice 2013/48 stanoví, že se tato směrnice použije „od okamžiku, kdy […] příslušné orgány členského státu [podezřelé nebo obviněné osoby] úředním oznámením nebo jiným způsobem uvědomí o tom, že jsou podezřelé nebo obviněné ze spáchání trestného činu, a to bez ohledu na to, zda jsou zbaveny osobní svobody“ ( 7 ). Kromě toho body 12 a 19 odůvodnění směrnice 2013/48 uvádějí, že v zájmu zajištění spravedlivého řízení by členské státy měly zajistit, aby podezřelé nebo obviněné osoby měly přístup k obhájci „bez zbytečného prodlení“ ( 8 ).

38.

Jak již Soudní dvůr uvedl, příslušné oblasti působnosti směrnic 2012/13 a 2013/48 jsou téměř identicky vymezeny v článku 2 každé z nich ( 9 ). Je však třeba poznamenat, že novější z obou směrnic, tedy směrnice 2013/48, obsahuje dodatečné upřesnění, že informace mohou být poskytnuty „úředním oznámením nebo jiným způsobem“. Toto vyjasnění, které přispívá k účinnosti směrnic, lze podle mého názoru přenést i na směrnici 2012/13.

39.

Z výkladu výše uvedených ustanovení a relevantních bodů odůvodnění tedy vyplývá, že směrnice 2012/13 a 2013/48 se použijí, pokud jsou splněny dvě podmínky: zaprvé je dotyčná osoba de facto podezřelá nebo obviněná ze spáchání trestného činu a zadruhé byla příslušnými orgány úředním oznámením nebo jiným způsobem informována o tom, že je podezřelá nebo obviněná. Tato dvě kritéria podrobně vysvětlím před jejich použitím na okolnosti věci v původním řízení.

40.

Ačkoli v zájmu účinného uplatňování těchto směrnic na všechny možné okolnosti není žádoucí klást na formu tohoto oznámení příliš vysoké požadavky, zdá se mi nezbytné, aby o existenci podezření vůči dotčené osobě nebylo žádných dalších pochyb. Tento požadavek je důležitý nejen proto, aby byla dotčená osoba chráněna před jakoukoli nejasnou právní situací, ale také s ohledem na skutečnost, že příslušné orgány mají řadu povinností, jejichž porušení může představovat procesní vady, které by mohly způsobit nezákonnost rozhodnutí přijatých těmito orgány. Aby se takovému scénáři předešlo, měly by příslušné orgány zajistit, aby si dotyčná osoba byla vědoma jakéhokoli podezření vůči ní.

41.

Informace v tomto ohledu musí být poskytnuty „neprodleně“ a v každém případě „nejpozději předtím, než je podezřelý nebo obviněný poprvé úředně vyslýchán“ policií v trestním řízení. Skutečnost, že směrnice 2012/13 a 2013/48 odkazují na časové období, a nikoli na konkrétní okamžik„v průběhu řízení“, jak naznačuje bod 19 odůvodnění směrnice 2012/13, vede k závěru, že ačkoli mají orgány určitou volnost při výběru okamžiku, kdy dotčenou osobu informují, nemůže dojít k nepřiměřenému prodlení při poskytování těchto informací, které by dotčené osobě bránilo ve výkonu jejího práva na obhajobu. Z toho vyplývá, že aby mohlo být sdělení práv účinné, musí k němu nutně dojít v raném stadiu řízení ( 10 ).

42.

V tomto ohledu je důležité poznamenat, že Soudní dvůr si je vědom významu takového sdělení za zvláště citlivých okolností, zejména pokud je ohrožena svoboda dotyčné osoby, neboť rozhodl, že „osoby podezřelé ze spáchání trestného činu musí být o svých právech informovány co nejdříve od okamžiku, kdy je podezření, které vůči nim existuje, důvodem k tomu – v jiných než naléhavých případech – aby příslušné orgány prostřednictvím donucovacích opatření omezily jejich svobodu“ ( 11 ).

43.

Dále je třeba s ohledem na nejzazší okamžik, kdy musí být dotčená osoba informována, poznamenat, že jak je uvedeno v bodě 20 odůvodnění směrnice 2013/48, „[p]ro účely této směrnice pojem výslech nezahrnuje předběžný výslech policejním nebo jiným orgánem činným v trestním řízení, jehož účelem je […] určit, zda je třeba zahájit vyšetřování, například v průběhu silniční kontroly nebo při běžných náhodných kontrolách, kdy dosud nebyla určena podezřelá nebo obviněná osoba“ ( 12 ).

44.

Při použití těchto dvou kritérií na okolnosti věci v původním řízení je pro zodpovězení první otázky rozhodující, zda byl AB již v okamžiku provedení osobní prohlídky a zajištění věci fakticky podezřelý a zda byl o této skutečnosti informován v okamžiku provedení donucovacích úkonů. Z popisu skutkového stavu v předkládacím rozhodnutí je zřejmé, že AB se před osobní prohlídkou a zajištěním věci sám přiznal, když uvedl, že má v držení omamné látky. Jeho přiznání bylo zaznamenáno do protokolu jako ústní oznámení trestného činu. Na základě toho byl AB vyzván, aby vydal omamné látky, které měl v držení.

45.

Z těchto skutečností lze vyvodit, že AB byl podezřelý ze spáchání trestného činu. Použití těchto specifických procesních opatření je jasným důkazem toho, že s AB bylo zacházeno jako s „podezřelým“. Zdá se mi, že si toho AB musel být vědom, a to tím spíše, že jeho přiznání mělo za bezprostřední důsledek to, že byl podroben osobní prohlídce a zajištění věci. Obě podmínky pro použití směrnic 2012/13 a 2013/48, uvedené v bodě 39 tohoto stanoviska, se mi proto jeví jako splněné od okamžiku, kdy AB policii oznámil, že má v držení omamné látky.

46.

Pro úplnost považuji za nutné stručně vysvětlit, proč si nemyslím, že by skutečnost, že AB nebyl policií oficiálně „informován“ o zahájení trestního řízení proti němu a o svém postavení v tomto řízení, měla jakýkoli vliv na použitelnost směrnic 2012/13 a 2013/48 na projednávanou věc.

47.

Zaprvé je třeba uvést, že z judikatury Soudního dvora ( 13 ) vyplývá, že „je dostačující informování dotčené osoby příslušnými orgány členského státu, a to jakýmkoliv způsobem“, a „způsob, kterým je [jí] taková informace doručena, je irelevantní“. Tato judikatura ke směrnici 2013/48, která lze rovněž přenést na směrnici 2012/13, potvrzuje výklad, podle něhož nelze klást příliš vysoké požadavky na formu tohoto oznámení.

48.

Zadruhé zvláštní okolnosti věci v původním řízení, konkrétně skutečnost, že AB sám iniciativně oznámil policii, že má v držení omamné látky, nepřipouštějí žádné pochybnosti o tom, že takové trestní řízení bylo zahájeno. Jak jsem již zmínil výše, AB si toho musel být vědom, protože toto přiznání vedlo k osobní prohlídce a zajištění věci ze strany policie. V takové situaci mohl AB důvodně očekávat, že s ním bude od té chvíle zacházeno jako s „podezřelým“. Proto je třeba takto provedené úkony považovat za rovnocenné „uvědomění“ ve smyslu čl. 2 odst. 1 směrnic 2012/13 a 2013/48.

49.

Zatřetí se domnívám, že pro účely použití těchto směrnic je irelevantní, že právo členského státu formálně nezná institut „podezřelého“, jak je tomu zjevně v případě bulharského práva. V tomto ohledu je třeba poznamenat, že se jedná o autonomní pojem práva Unie, který jako právní kritérium otevírá oblast působnosti směrnic 2012/13 a 2013/48, a proto musí být ve všech členských státech vykládán jednotně. V této souvislosti bych rád připomněl, že je na vnitrostátním právu, aby bylo v souladu s unijním právním rámcem, a nikoli naopak. Vzhledem k tomu, že členské státy jsou povinny tyto směrnice a konkrétní pojmy v nich obsažené správně provést do svých vnitrostátních právních řádů, nemohou se oprávněně odvolávat na případné nedostatky nebo mezery v právních předpisech, aby se vyhnuly svým povinnostem.

50.

S ohledem na výše uvedené úvahy je třeba na první otázku odpovědět v tom smyslu, že skutkové situace, v nichž byl v rámci vyšetřování vedeného proti osobě podezřelé ze spáchání trestného činu proveden takový donucovací úkon, jako je osobní prohlídka nebo zajištění věci, spadají do oblasti působnosti směrnic 2012/13 a 2013/48.

51.

Druhou a pátou otázkou by chtěl předkládající soud v podstatě zjistit, jaké je postavení osoby ve smyslu směrnic 2012/13 a 2013/48, pokud vnitrostátní právo nezná institut „podezřelého“ a pokud na základě „formálního“ úředního sdělení obvinění nedošlo k zahájení trestního stíhání dané osoby jako „obviněného“. Předkládající soud se rovněž táže, zda by tato osoba měla mít právo na informace a právo na přístup k obhájci. Ačkoli odpověď na tuto otázku lze vyvodit z výše uvedených úvah, přesto považuji za vhodné v zájmu jasnosti podrobněji rozebrat některé právní aspekty.

52.

Jak bylo vysvětleno v rámci posouzení první otázky, je procesní postavení osoby za okolností popsaných v předkládacím rozhodnutí postavením „podezřelého“ ve smyslu směrnic 2012/13 a 2013/48. Vzhledem k tomu, že se jedná o autonomní pojem práva Unie, požívá dotčená osoba tohoto procesního postavení na základě použitelnosti těchto směrnic na projednávanou věc, a to bez ohledu na skutečnost, že nedošlo k zahájení jejího trestního stíhání jako „obviněného“ na základě úředního sdělení obvinění, jak je stanoveno v platných vnitrostátních právních předpisech. Postačí, že je dotyčná osoba fakticky podezřelá ze spáchání trestného činu, aniž by bylo nutné toto podezření formalizovat konkrétním úkonem nebo sdělením.

53.

Opačný výklad, podle něhož by výkon práv zaručených směrnicemi 2012/13 a 2013/48 měl zcela záviset na přijetí „formálního“ úředního aktu, by byl svévolně omezující a nezajišťoval by účinný výkon práv zakotvených ve směrnicích. Existovalo by totiž značné riziko, že by se dotyčná osoba sama obvinila z důvodu nedostatečného povědomí o svých právech, protože neobdržela žádné sdělení ze strany vnitrostátních orgánů. Takový výsledek by rozhodně zpochybnil zásady spravedlivého procesu v oblasti trestního práva. Rád bych však zdůraznil, že příslušné vnitrostátní orgány se nemohou platně odvolávat na případné nedostatky nebo mezery ve svých právních předpisech, aby se vyhnuly povinnostem vyplývajícím z práva Unie, a jsou proto povinny zajistit plné využití procesních práv zaručených těmito směrnicemi.

54.

Jak vyplývá z posouzení první otázky, k poučení o právech musí nutně dojít v raném stadiu řízení ( 14 ), přičemž Soudní dvůr upřesnil, že tyto informace musí být poskytnuty „co nejdříve od okamžiku, kdy je podezření, které vůči [dotčeným osobám] existuje, důvodem k tomu – v jiných než naléhavých případech – aby příslušné orgány prostřednictvím donucovacích opatření omezily jejich svobodu“ ( 15 ). V zájmu účinné ochrany dotčené osoby bych dodal, že toto pravidlo by se mělo uplatňovat nejen tehdy, když jsou vůči této osobě přijata nejpřísnější donucovací opatření, jako je zatčení nebo dočasné zbavení osobní svobody, ale také tehdy, když podezření vůči ní odůvodňuje jiné donucovací úkony s významným zásahem do základních práv.

55.

Z těchto důvodů se domnívám, že přístupem, který by byl v souladu s ustanoveními směrnice 2012/13, by bylo okamžité poučení AB o jeho právech, když se policie rozhodla v reakci na jeho přiznání provést osobní prohlídku a zajistit omamné látky, které měl v držení. Je totiž zřejmé, že AB byl vystaven všem opatřením, která mají příslušné orgány v rámci trestního řízení k dispozici, a to od okamžiku, kdy se v přítomnosti policie sám obvinil. Kromě toho je třeba v této souvislosti zdůraznit, že ačkoli AB mohl implicitně vyvodit, že se stal „podezřelým“ z důvodu donucovacích opatření, která proti němu byla přijata, nemůže to nahradit plnohodnotné poučení o jeho procesních právech.

56.

Pokud jde konkrétně o právo na přístup k obhájci, je třeba uvést, že čl. 3 odst. 1 a 2 směrnice 2013/48 stanoví, že podezřelé a obviněné osoby mají právo na přístup k obhájci „dostatečně včas a takovým způsobem, aby mohly dotčené osoby prakticky a účinně uplatňovat svá práva na obhajobu“ nebo „bez zbytečného prodlení“, a to v každém případě „před výslechem ze strany policejního nebo jiného orgánu činného v trestním řízení nebo soudního orgánu“ (kurzivou zvýraznil autor stanoviska). Ačkoli, jak jsem uvedl v bodě 43 tohoto stanoviska, předběžné otázky kladené policií při „silniční kontrole“ nebo „běžné náhodné kontrole“ nelze považovat za „výslech“ ve smyslu čl. 3 odst. 2 písm. a) směrnice 2013/48, informace poskytnuté předkládajícím soudem vedou k závěru, že AB byl v každém případě podroben takovému výslechu v pozdější fázi vyšetřování. Z předkládacího rozhodnutí konkrétně vyplývá, že „v průběhu již zahájeného přípravného řízení v blíže neupřesněné době a na blíže neupřesněném místě (zřejmě na policejní správě) [si příslušný inspektor kriminální policie] postupem podle [zákona o ministerstvu vnitra] vyžádal od AB písemné vysvětlení“. Domnívám se tedy, že AB měl mít nejpozději v této fázi řízení přístup k obhájci.

57.

S ohledem na výše uvedené úvahy navrhuji odpovědět na druhou a pátou předběžnou otázku v tom smyslu, že institut „podezřelého“ ve smyslu směrnic 2012/13 a 2013/48 je autonomním pojmem unijního práva. Osoba, která je de facto podezřelá ze spáchání trestného činu, má postavení „podezřelého“ ve smyslu těchto směrnic, i když vnitrostátní právo toto procesní postavení nezná a nepřiznává podezřelé osobě práva, která jí náleží. Tyto směrnice brání vnitrostátním právním předpisům a praxi, podle nichž právo na obhajobu vzniká až od okamžiku formálního zahájení trestního stíhání dané osoby jako „obviněné“, ke kterému jakožto k předpokladu pro využití procesních práv a záruk podle vnitrostátního práva dochází při plném dodržení diskreční pravomoci vyšetřujícího orgánu, který není povinen co nejdříve informovat de facto podezřelého o podezřeních vůči němu.

58.

Podstatou čtvrté předběžné otázky předkládajícího soudu, která by podle mého názoru měla být posouzena před třetí otázkou, je, zda směrnice 2012/13 a 2013/48, jakož i články 47 a 48 Listiny musí být vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní judikatuře, podle níž v rámci řízení o dodatečném schválení donucovacích opatření ze strany soudu, provedených za účelem shromáždění důkazů pro potřeby trestního vyšetřování, nemůže soud zkoumat, zda došlo k porušení základních práv podezřelého či obviněného zaručených těmito směrnicemi a články.

59.

V tomto ohledu předkládající soud uvádí, že ačkoli podle čl. 164 odst. 3 NPK musí být osobní prohlídka provedená na základě protokolu v přípravné fázi trestního řízení předmětem dodatečného soudního přezkumu, podle relevantní vnitrostátní judikatury se tento přezkum týká pouze formálních náležitostí, na nichž závisí zákonnost tohoto opatření a z něj vyplývajícího zajištění, a neumožňuje příslušnému soudu přezkoumat dodržení práv zaručených směrnicemi 2012/13 a 2013/48.

60.

Pro posouzení této otázky je třeba nejprve připomenout, že podle článku 47 Listiny má každý, jehož práva a svobody zaručené unijním právem byly porušeny, za podmínek stanovených tímto článkem právo na účinné prostředky nápravy před soudem. Kromě toho je v souladu s čl. 48 odst. 2 Listiny každému obviněnému zaručeno respektování práv na obhajobu. Použitelnost těchto ustanovení je v projednávané věci nesporná, neboť původní řízení se týká situace, kdy bulharské orgány provádějí unijní právo ve smyslu článku 51 Listiny. Vzhledem k tomu, že předmětné bulharské právní předpisy mají za cíl provést směrnice 2012/13 a 2013/48, které zaručují podezřelému a/nebo obviněnému v trestním řízení právo na informace a právo na přístup k obhájci, spadají do oblasti působnosti Listiny. Jak již Soudní dvůr několikrát uvedl, obě směrnice se opírají o práva stanovená zejména v článcích 47 a 48 Listiny a usilují o podporu těchto práv ( 16 ).

61.

Pokud jde o výklad směrnice 2012/13, je třeba zdůraznit, že čl. 8 odst. 2 této směrnice vyžaduje, aby „podezřelý nebo obviněný či jeho právník měl právo postupem podle vnitrostátního práva napadnout případné neposkytnutí nebo odmítnutí poskytnutí informací v souladu s touto směrnicí příslušnými orgány“ (kurzivou zvýraznil autor stanoviska). Podle judikatury Soudního dvora platí, že s ohledem na význam práva na účinný procesní prostředek chráněného v článku 47 Listiny a na jasné, bezpodmínečné a přesné znění čl. 8 odst. 2 směrnice 2012/13 brání posledně uvedené ustanovení veškerým vnitrostátním opatřením, která jsou na překážku využívání účinných procesních prostředků v případě porušení práv chráněných touto směrnicí ( 17 ). Soudní dvůr rozhodl, že stejný výklad se uplatní ve vztahu k článku 12 směrnice 2013/48, podle něhož „podezřelé nebo obviněné osoby v rámci trestního řízení […] [mají] podle vnitrostátního práva účinnou právní ochranu v případech porušení jejich práv podle této směrnice“ ( 18 ).

62.

Obě směrnice proto ukládají členským státům povinnost zajistit účinný opravný prostředek v případě porušení práv v nich zakotvených, aby byla zajištěna procesní spravedlnost a účinný výkon práva na obhajobu. Je však důležité zdůraznit, že podle čl. 8 odst. 2 směrnice 2012/13 a čl. 12 odst. 1 směrnice 2013/48 je právo napadnout případné porušení těchto práv přiznáno v souladu s „postupem podle vnitrostátního práva“, respektive „podle vnitrostátního práva“. Tato ustanovení tedy neurčují způsob, jakým by mělo být porušení těchto práv namítáno, ani okamžik, kdy tak lze učinit v trestním řízení, a ponechávají tak členským státům určitý prostor pro uvážení při stanovení konkrétních procesních prostředků.

63.

Tento výklad ustanovení směrnic 2012/13 a 2013/48 je potvrzen jejich příslušnými body odůvodnění. Například bod 36 odůvodnění směrnice 2012/13 uvádí, že právo napadnout neposkytnutí nebo odmítnutí poskytnutí informací příslušnými orgány anebo neposkytnutí nebo odmítnutí poskytnutí přístupu k určitým materiálům k případu v souladu s touto směrnicí „neukládá členským státům povinnost stanovit zvláštní odvolací postup, zvláštní mechanismus ani postup pro podávání stížností, jehož prostřednictvím lze takové neposkytnutí nebo odmítnutí napadnout“ (kurzivou zvýraznil autor stanoviska). Stejným směrem se ubírá bod 50 odůvodnění směrnice 2013/48, když v podstatě uvádí, že povinností členských států zajistit dodržování práva na obhajobu a práva na spravedlivé řízení nejsou dotčena vnitrostátní pravidla nebo systémy pro přípustnost důkazních prostředků a „členským státům by to nemělo bránit v zachování systému, kdy lze soudu či soudci předložit veškeré existující důkazní prostředky, aniž by se zvlášť či předběžně posuzovala jejich přípustnost“ (kurzivou zvýraznil autor stanoviska). Z výše uvedených skutečností vyplývá, že se uplatní zásada procesní autonomie členských států, aniž jsou dotčeny meze stanovené unijním právem.

64.

Podle ustálené judikatury Soudního dvora je při neexistenci unijní právní úpravy v dané oblasti na vnitrostátním právním řádu každého členského státu, aby podle zásady procesní autonomie určil příslušné soudy a upravil procesní podmínky soudních řízení určených k zajištění ochrany práv, která jednotlivcům vyplývají z unijního práva. Z tohoto důvodu nesmějí být podle zásady loajální spolupráce, nyní zakotvené v čl. 4 odst. 3 SEU, procesní podmínky soudních řízení určených k zajištění ochrany práv méně příznivé než ty, které se týkají obdobných řízení na základě vnitrostátního práva (zásada rovnocennosti), a nesmějí v praxi znemožňovat nebo nadměrně ztěžovat výkon práv přiznaných unijním právním řádem (zásada efektivity). Tyto požadavky rovnocennosti a efektivity vyjadřují obecnou povinnost členských států zajistit soudní ochranu práv, která jednotlivcům vyplývají z práva Unie, včetně práva na obhajobu ( 19 ).

65.

Potřeba zohlednit zásadu procesní autonomie členských států je vysvětlena tím, že směrnice 2012/13 a 2013/48 byly přijaty na právním základě ustanovení čl. 82 odst. 2 SFEU, které umožňuje stanovit pouze minimální pravidla týkající se „práv osob“ v trestním řízení. Tímto přístupem chtěl normotvůrce usnadnit uplatňování zásady vzájemného uznávání, na kterou jsem v tomto stanovisku poukázal ( 20 ). Je však třeba mít na paměti, že pokud tyto směrnice přispívají k minimální harmonizaci trestních řízení v prostoru svobody, bezpečnosti a práva EU, nelze je považovat za úplné a vyčerpávající nástroje. V důsledku toho ponechávají členským státům volnost, jak je uvedeno v bodě 40 odůvodnění směrnice 2012/13 a v bodě 54 odůvodnění směrnice 2013/48, aby rozšířily práva, která stanoví, a zajistily tak vyšší úroveň ochrany také v případech, jimiž se tyto směrnice výslovně nezabývají, přičemž úroveň ochrany nesmí být nikdy nižší než normy stanovené EÚLP v souladu s tím, jak je vykládá judikatura ESLP ( 21 ).

66.

Pokud jde o zásadu rovnocennosti, ze spisu předloženého Soudnímu dvoru nevyplývá, že by tato zásada nebyla respektována dotčenou vnitrostátní judikaturou, podle níž se soudní přezkum v rámci řízení o dodatečném schválení donucovacích opatření ze strany soudu, provedených za účelem shromáždění důkazů pro potřeby vyšetřování trestného činu, týká pouze formálních požadavků, na nichž závisí zákonnost těchto opatření, a neumožňuje příslušnému soudu přezkoumat dodržování práv zaručených směrnicemi 2012/13 a 2013/48. Tato judikatura se totiž obvykle použije bez ohledu na to, zda bylo donucovací opatření přijato v rozporu s právem osoby vycházejícího z vnitrostátního nebo unijního práva.

67.

Předkládající soud však na druhou stranu vyjadřuje pochybnosti o tom, zda je tato vnitrostátní praxe v souladu se zásadou efektivity. S odkazem na judikaturu ESLP uvedený soud připomíná, že mimosoudní přiznání podezřelého v této rané fázi a bez pomoci obhájce může vést k porušení spravedlivého procesu podle čl. 6 odst. 1 a 3 EÚLP. Podle předkládajícího soudu judikatura vnitrostátních soudů jednotně odmítá uznat jako důkazy informace od osob, které jsou sice fakticky podezřelé, ale často byly ohledně svých činů vyslechnuty jako svědci. Předkládající soud však pochybuje, že tato procesní sankce jako důkazní podklad může představovat dostatečnou záruku, že bude dodrženo právo občanů na obhajobu, jak je stanoveno v Listině a podrobně uvedeno ve směrnicích 2012/13 a 2013/48.

68.

Stran výše uvedené zásadu efektivity je důležité na úvod připomenout, že unijní právo nenutí členské státy k tomu, aby zavedly jiné právní prostředky než ty, které stanoví vnitrostátní právo, ledaže by ze struktury dotčeného vnitrostátního právního řádu vyplývalo, že neexistuje žádný soudní procesní prostředek umožňující, ani incidenčně, zajistit dodržování práv, která jednotlivcům vyplývají z unijního práva, či musejí-li jednotlivci za účelem přístupu k soudu porušit právo ( 22 ).

69.

Z judikatury Soudního dvora vyplývá, že každý případ, ve kterém vyvstane otázka, zda vnitrostátní procesní ustanovení znemožňuje výkon práv přiznaných jednotlivcům právním řádem Unie nebo jej nadměrně ztěžuje, musí být analyzován s ohledem na funkci tohoto ustanovení v celkovém řízení před různými vnitrostátními orgány, jakož i na průběh a zvláštnosti tohoto řízení. Z tohoto hlediska je třeba zohlednit případně takové zásady, na nichž je založen vnitrostátní soudní systém, jako je ochrana práva na obhajobu, zásada právní jistoty a řádný průběh řízení ( 23 ).

70.

Podle znění této judikatury nevyžaduje posouzení dodržení zásady efektivity analýzu všech právních prostředků nápravy existujících v členském státě, nýbrž kontextuální analýzu ustanovení, které údajně porušuje tuto zásadu, což může zahrnovat analýzu jiných procesních ustanovení, která jsou použitelná v rámci prostředku nápravy, jehož účinnost je zpochybňována, nebo analýzu právních prostředků nápravy, které mají tentýž předmět ( 24 ). Soudní dvůr má za to, že vynesené rozsudky jsou tedy pouze výsledkem analýz konkrétních případů, které byly provedeny s ohledem na všechny skutkové a právní okolnosti dané věci, a nelze je automaticky přenést do jiných oblastí než do těch, v jejichž rámci byly provedeny ( 25 ).

71.

Pokud jde o posouzení projednávané věci, mám za to, že ze znění i cílů čl. 8 odst. 2 směrnice 2012/13 a čl. 12 odst. 1 směrnice 2013/48, jakož i z upřesnění uvedených ve výše uvedených bodech odůvodnění vyplývá, že není v rozporu s právem Unie, pokud členský stát omezí soudní přezkum donucovacích opatření provedených za účelem shromáždění důkazů na jejich formální zákonnost, pokud je následně soud v rámci trestního řízení schopen ověřit, že práva dotčené osoby vyplývající z těchto směrnic vykládaných ve světle základních práv byla zaručena. Z žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce vyplývá, že právě o takový případ se v bulharském právu jedná. Jak je uvedeno v bodě 67 tohoto stanoviska, bulharské soudy odmítají uznat jako důkaz informace získané v rozporu s procesními právy zaručenými podezřelým v rámci trestního řízení.

72.

Jinými slovy, stávající judikatura bulharských soudů umožňuje vyloučit informace a důkazní prostředky získané při nedodržení předpisů unijního práva, v projednávané věci článku 3 směrnice 2012/13, který se týká poučení podezřelého o jeho právech, a článku 3 směrnice 2013/48, který se týká přístupu k obhájci. Případné nesrovnalosti zjištěné v trestním řízení proto nezůstávají bez nápravy ( 26 ). Naopak se zdá, že každý podezřelý má možnost namítat porušení svých práv v trestním řízení. Mechanismus, který byl přijat v bulharském právním řádu, je tedy patrně podobný mechanismům v jiných členských státech, a to jak v právu psaném (ústavní právo/trestní právo), tak v právu obyčejovém. Navíc není neobvyklé, že tyto mechanismy mají svůj původ právě v judikatuře vnitrostátních soudů. Zdá se tedy, že procesní pravidla bulharského práva, jak je vykládají příslušné soudy, nejsou takové povahy, aby podezřelému prakticky znemožňovala nebo nadměrně ztěžovala uplatnění jeho práva napadnout v souladu s vnitrostátními postupy porušení výše uvedených procesních práv. Předkládající soud má sice v tomto ohledu určité výhrady, zejména pokud jde o vhodnost mechanismů stanovených bulharským právem k ochraně práv podezřelého, avšak žádost o rozhodnutí o předběžné otázce neobsahuje dostatečné informace na podporu tohoto názoru.

73.

Dále je třeba konstatovat, že předkládající soud neuvádí, jaká opatření by mohla být přijata nebo rozvinuta prostřednictvím právních předpisů nebo judikatury za účelem posílení ochrany procesních práv podezřelého v trestním řízení. Jelikož bulharská vláda v projednávané věci nevstoupila do řízení jako vedlejší účastník, může Soudní dvůr vycházet pouze z informací poskytnutých předkládajícím soudem. Vzhledem k těmto skutečnostem se domnívám, že Soudní dvůr v žádném případě nemůže navrhovat příslušným orgánům možné reformy, zejména s ohledem na různorodost mechanismů a opravných prostředků, které jsou v jednotlivých členských státech zavedeny pro účely zajištění provedení směrnic 2012/13 a 2013/48. Úloha Soudního dvora se v projednávané věci musí spíše omezit na posouzení otázky, zda využití práva na účinný procesní prostředek není prakticky nemožné nebo nadměrně obtížné. Na základě dostupných informací je třeba na tuto otázku odpovědět záporně.

74.

Analýza ve světle článků 47 a 48 Listiny, na které odkazuje předkládající soud, podle mého názoru na tomto závěru nic nemění. Pokud jde zejména o článek 47 Listiny, který zaručuje právo na účinnou soudní ochranu, je třeba připomenout, že unijní právo v zásadě neukládá členským státům povinnost zavést u svých vnitrostátních soudů jiné právní prostředky než ty, které jsou stanoveny vnitrostátním právem za účelem ochrany práv, která jednotlivcům vyplývají z práva Unie. Jinak je tomu pouze tehdy, pokud ze struktury dotčeného vnitrostátního právního řádu vyplývá, že neexistuje žádný soudní procesní prostředek umožňující, ani incidenčně, zajistit dodržování práv, která jednotlivcům vyplývají z unijního práva ( 27 ). Jak však připouští samotný předkládající soud, v projednávané věci tomu tak není.

75.

Z důvodů uvedených v předchozích bodech se přikláním k závěru, že bulharská právní úprava v oblasti trestního řízení, jak ji vykládají vnitrostátní soudy, nevyvolává pochybnosti, pokud jde o zásadu efektivity. Tato zásada nebrání soudnímu přezkumu pouze formálních náležitostí donucovacího opatření, jako je osobní prohlídka, který neověřuje dodržení práv vyplývajících ze směrnic 2012/13 a 2013/48 vykládaných ve světle základních práv, za předpokladu, že toto dodržení může ověřit v rámci trestního řízení soud, který bude rozhodovat o vině AB. Bude však na předkládajícím soudu, který přímo zná použitelná procesní pravidla, aby provedl příslušnou kontrolu a případně vyvodil všechny závěry nezbytné pro zajištění efektivity unijního práva.

76.

V této souvislosti je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury Soudního dvora platí, že ve všech případech, kdy se ustanovení směrnice z hlediska obsahu jeví jako bezpodmínečná a dostatečně přesná, jsou jednotlivci oprávněni dovolávat se jich před vnitrostátními soudy vůči státu, jestliže směrnici neprovedl do vnitrostátního práva ve stanovené lhůtě nebo ji provedl nesprávně ( 28 ). Soudní dvůr ve své judikatuře konstatoval, že čl. 8 odst. 2 směrnice 2012/13 a článek 12 směrnice 2013/48, jakož i článek 47 Listiny jsou jasná, bezpodmínečná a přesná ustanovení ( 29 ). Proto mají přímý účinek. Z toho vyplývá, že takové osoby, které jsou podle bulharského práva de facto„podezřelé“, jako je AB ve věci v původním řízení, musí mít možnost přímo využít opravné prostředky stanovené v čl. 8 odst. 2 směrnice 2012/13 a v článku 12 směrnice 2013/48 ve spojení s články 47 a 48 Listiny.

77.

S ohledem na výše uvedené úvahy navrhuji odpovědět na čtvrtou otázku tak, že unijní právo, zejména zásada efektivity, nebrání tomu, aby členský stát omezil soudní přezkum donucovacích opatření provedených za účelem shromáždění důkazů na jejich formální zákonnost, pokud je následně soud v rámci trestního řízení schopen ověřit, že byla zaručena práva dotčené osoby vyplývající ze směrnic 2012/13 a 2013/48 vykládaných ve světle článků 47 a 48 Listiny.

78.

Podstatou třetí předběžné otázky předkládajícího soudu je, zda zásady legality a zákaz svévolného výkonu pravomoci, jakož i směrnice 2013/48, a zejména její čl. 3 odst. 3 písm. b), je nutno vykládat v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, podle níž práv vyplývajících z této směrnice požívají pouze osoby, které jsou formálně stíhány jako „obviněné“, přičemž okamžik této kvalifikace je ponechán na uvážení vyšetřujícího orgánu.

79.

Zdá se mi, že odpověď na tuto otázku jasně vyplývá z posouzení předchozích otázek. Jak jsem již uvedl v tomto stanovisku ( 30 ), výklad, podle něhož by výkon práv zaručených směrnicemi 2012/13 a 2013/48 měl zcela záviset na přijetí „formálního“ úředního aktu vnitrostátních orgánů, by byl svévolně omezující a nezajistil by účinný výkon práv zakotvených v těchto směrnicích. Jeví se totiž jako neslučitelné s požadavkem čl. 3 odst. 2 směrnice 2013/48, aby dotyčné osobě byla poskytnuta pomoc obhájce „bez zbytečného prodlení“ ( 31 ), podřídit účinný výkon tohoto práva výhradně uvážení příslušných orgánů.

80.

Ačkoli se třetí otázka může na první pohled jevit ve světle výše uvedených úvah nadbytečná, je třeba připomenout, že Soudní dvůr bude muset v odpovědi nutně zohlednit zvláštní okolnosti sporu v původním řízení, a konkrétně skutečnost, že se týká žádosti o dodatečné schválení osobní prohlídky a zajištění látek nalezených u AB soudem. Třetí otázku posoudím níže s ohledem na tyto okolnosti. V tomto světle se zdá, že předkládající soud se ptá spíše na to, zda článek 3 směrnice 2013/48 musí být vykládán v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, která umožňuje provést osobní prohlídku a zajištění nezákonně držených věcí, aniž by dotčená osoba měla právo na přístup k obhájci.

81.

Pokud by měl Soudní dvůr vyložit třetí otázku v navrhovaném smyslu, bylo by zapotřebí hned na začátku upozornit na skutečnost, že čl. 3 odst. 2 směrnice 2013/48 klade přísné požadavky, jelikož stanoví, že podezřelé nebo obviněné osoby musí mít přístup k obhájci „bez zbytečného prodlení“ a „v každém případě“ od okamžiku, kdy nastane časově první ze čtyř konkrétních skutečností uvedených v tomto ustanovení pod písmeny a) až d). Vzhledem k tomu, že osobní prohlídka a zajištění nezákonně držených věcí jako takové nepatří mezi případy uvedené v tomto ustanovení, je třeba porušení práva na přístup k obhájci v zásadě vyloučit, pokud okolnosti případu neodpovídají kritériím jedné nebo více z těchto konkrétních situací, což přísluší ověřit předkládajícímu soudu. Při uplatňování tohoto ustanovení mohou být předkládajícímu soudu nápomocny následující úvahy.

82.

Podle čl. 3 odst. 2 písm. a) směrnice 2013/48 musí mít podezřelé nebo obviněné osoby přístup k obhájci před jejich výslechem ze strany policejního nebo jiného orgánu činného v trestním řízení či justičního orgánu. Toto ustanovení je kodifikací judikatury ESLP ( 32 ), podle níž právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 6 odst. 1 EÚLP zpravidla vyžaduje, aby byl přístup k obhájci umožněn od prvního výslechu podezřelého policejním orgánem, ledaže lze s ohledem na konkrétní okolnosti případu prokázat, že existují závažné důvody pro omezení tohoto práva ( 33 ). Ze žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce vyplývá, že po prohlídce byl AB vyslechnut na policejní správě, kde podal vysvětlení a písemně potvrdil svá doznání. Zdá se však, že AB nebyl informován o svém právu na přístup k obhájci a tohoto práva účinně nevyužil, což je z hlediska práv zaručených směrnicí 2013/48 problematické. Domnívám se, že takový postup orgánů činných v trestním řízení nelze považovat za slučitelný s požadavky této směrnice.

83.

Bez ohledu na výše uvedené úvahy vyvstává otázka, zda mohl AB v době osobní prohlídky uplatnit právo na přístup k obhájci, ačkoli čl. 3 odst. 2 směrnice 2013/48 toto donucovací opatření výslovně nezmiňuje. Podle mého názoru by tomu tak bylo, pokud by situace, v níž se AB nacházel, mohla být chápána jako „zbavení osobní svobody“ v souladu s předpokladem uvedeným v čl. 3 odst. 2 písm. c) této směrnice. Vzhledem k tomu, že předkládací usnesení neobsahuje v tomto ohledu žádné jasné informace, bude muset předkládající soud sám přezkoumat, zda lze okolnosti původního řízení označit za „zbavení osobní svobody“ ve smyslu tohoto ustanovení.

84.

Na jedné straně existují náznaky, že osobní prohlídka proběhla in situ u silnice poté, co byl vůz zastaven policií a byl podroben kontrole. V takovém případě se domnívám, že AB nelze důvodně považovat za osobu zbavenou osobní svobody. Takové donucovací opatření, které se provádí v naléhavém případě bezprostředně poté, co vyšly najevo známky spáchání trestného činu, se mi nezdá být srovnatelné se „zbavením osobní svobody“. Je třeba připomenout, že AB nebyl formálně zadržen ani vyslýchán policií, ale že byl pouze zastaven při dopravní kontrole. Ačkoli se AB nemohl silniční kontrole vyhnout, okolnosti projednávané věci nevykazují žádné významné omezení jeho svobody jednání. Jakékoli hodnocení, které by naznačovalo opak, by se mi zdálo být nejen v rozporu se zněním čl. 3 odst. 2 písm. c) směrnice 2013/48, ale také by pravděpodobně příliš rozšiřovalo jeho působnost, a to tím spíše, že takový přístup není nezbytný k zajištění účinné ochrany základních práv v rámci vyšetřování trestného činu, jak vysvětlím níže.

85.

Jak jsem již uvedl v tomto stanovisku, práva zaručená směrnicemi 2012/13 a 2013/48 jsou výrazem práva na spravedlivý proces v trestních věcech ( 34 ). V této souvislosti je třeba odkázat na judikaturu Soudního dvora, podle níž směrnice 2013/48 má za cíl podporovat mimo jiné právo poradit se, být obhajován a zastupován, jež je zakotveno v čl. 47 druhém pododstavci Listiny, a práva na obhajobu zaručená v jejím čl. 48 odst. 2 ( 35 ). Dále je třeba poznamenat, že v souladu s bodem 12 odůvodnění směrnice 2013/48 tato směrnice vychází z práv stanovených v Listině, a zejména v článcích 6, 47 a 48 Listiny, přičemž vychází z článků 5 a 6 EÚLP, jak jsou vykládány ESLP. Z toho vyplývá, že ustanovení této směrnice musí být vykládána ve světle čl. 6 odst. 3 písm. c) EÚLP, který výslovně stanoví právo na pomoc obhájce.

86.

V tomto ohledu je třeba připomenout, že ESLP rozhodl, že osobní prohlídka během silniční kontroly, při níž byla učiněna sebeobviňující prohlášení, nesvědčí o žádném významném omezení svobody jednání dotčené osoby, které by mohlo být dostatečné pro odůvodnění požadavku na právní pomoc v této fázi řízení. Je důležité poznamenat, že ESLP vycházel v podstatě ze stejných argumentů, které jsou uvedeny v bodě 84 tohoto stanoviska, a to z absence formálního zadržení nebo výslechu dotčené osoby policejním orgánem, tj. z absence opatření zahrnujícího zbavení osobní svobody, které by mohlo odůvodnit zásah obhájce. S ohledem na výše uvedené úvahy se domnívám, že skutečnost, že byla dotčená osoba při silniční kontrole podrobena osobní prohlídce, aniž by jí byla poskytnuta právní pomoc, sama o sobě nepředstavuje porušení čl. 3 odst. 2 písm. c) směrnice 2013/48.

87.

Na druhou stranu nelze vyloučit odlišné posouzení, pokud by osobní prohlídka byla provedena v době, kdy byl AB zbaven svobody, například pokud by k ní došlo na policejní správě. V takovém případě by bylo možné tvrdit, že AB měl mít právo na přístup k obhájci „bez zbytečného prodlení“ na základě toho, že jeho situace spadá pod čl. 3 odst. 2 písm. c) směrnice 2013/48. Předkládající soud bude muset případně zohlednit řadu kritérií, která uvedu v následujících bodech, aby určil, zda v tomto případě došlo ke „zbavení osobní svobody“ ve smyslu tohoto ustanovení.

88.

Jako zvláště relevantní se mi jeví judikatura ESLP týkající se výkladu čl. 5 odst. 1 EÚLP, neboť toto ustanovení taxativně vyjmenovává důvody, pro které může být osoba zbavena svobody. Její prohlášení „práva na svobodu“ neodkazuje na pouhá omezení svobody pohybu, na které se vztahuje článek 2 Protokolu č. 4 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod přiznávající některá práva a svobody jiné než ty, které jsou již uvedeny v Úmluvě a v prvním dodatkovém protokolu k Úmluvě, který byl podepsán ve Štrasburku dne 16. září 1963, ale týká se fyzické svobody osoby; účelem tohoto ustanovení je zajistit, aby nikdo nebyl svévolně zbaven svobody ( 36 ). Podle ustanovení tohoto odst. 1 písm. c) se jedná o případ, kdy je dotyčná osoba „zatčena“ nebo „zadržena“ za účelem předvedení před příslušný soudní orgán, pokud existuje důvodné podezření, že spáchala trestný čin. Zdá se mi, že situace AB spadá do této kategorie, a to bez ohledu na skutečnost, že se dané řízení týká pouze přípravné fáze trestního řízení, a sice dodatečného schválení donucovacích opatření přijatých vůči němu soudem. Účelem těchto opatření je právě získat potřebné důkazy, aby bylo možné rozhodnout, zda je zapotřebí proti dotyčné osobě zahájit trestní stíhání. Je tedy na místě konstatovat, že předmětné soudní řízení je součástí trestního řízení jako celku, takže se na projednávanou věc vztahuje čl. 5 odst. 1 EÚLP.

89.

Pokud jde o výše uvedený pojem „zbavení osobní svobody“, je třeba poznamenat, že zahrnuje jak objektivní aspekt, a to uvěznění osoby v určitém omezeném prostoru po značně dlouhou dobu, tak subjektivní aspekt, a to skutečnost, že osoba s uvězněním platně nesouhlasila ( 37 ). Mezi objektivní prvky, které je třeba vzít v úvahu, patří možnost opustit místo věznění, intenzita dohledu a kontroly pohybu vězněné osoby, stupeň izolace vězněné osoby a příležitosti společenského kontaktu, které jsou jí umožněny ( 38 ). ESLP rozhodl, že výchozím bodem musí být konkrétní situace jednotlivce a musí být zohledněn soubor kritérií, jako je pohlaví, doba trvání, účinky a způsoby výkonu posuzovaného opatření ( 39 ). Podle ESLP je rozlišení na „zbavení“ a „omezení“ osobní svobody pouze věcí stupně nebo intenzity, nikoli povahy nebo podstaty. Zařazení do jedné nebo druhé kategorie se někdy ukazuje jako obtížné, protože v některých okrajových případech se jedná o otázku subjektivního úsudku. Je však nezbytné provést mezi nimi volbu, neboť na tom závisí použitelnost, či nepoužitelnost článku 5 EÚLP ( 40 ). Existence prvku donucení při výkonu policejních pravomocí k dotazování a osobní prohlídce svědčí o „zbavení osobní svobody“, a to bez ohledu na krátkou dobu trvání těchto opatření ( 41 ). Skutečnost, že osoba není spoutána, uvězněna nebo jinak fyzicky omezena, není rozhodujícím faktorem pro určení, zda se jedná o „zbavení osobní svobody“ ( 42 ).

90.

ESLP proto rozhodl, že o „zbavení osobní svobody“ ve smyslu čl. 5 odst. 1 písm. c) EÚLP se jedná, pokud byla dotyčná osoba zcela zbavena jakékoli svobody pohybu, i když dotazování a osobní prohlídka proběhly pouze krátce. Postačí, že dotyčná osoba byla povinna zůstat na místě a podrobit se osobní prohlídce ( 43 ) a že by se odmítnutím vystavila zatčení, policejní vazbě a/nebo trestnímu stíhání ( 44 ). Použití síly ze strany policie je rozhodujícím prvkem pro kvalifikaci v tomto smyslu, zejména při převozu dotyčné osoby na policejní správu nebo při jejím zadržování na místě ( 45 ). ESLP rozhodl, že zákaz opustit policejní správu bez povolení svědčí o prvku donucení, který může splňovat kritéria uložená ustanovením čl. 5 odst. 1 písm. c) EÚLP ( 46 ).

91.

Vzhledem k tomu, že v žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce chybí přesnější informace o situaci, v níž se AB nacházel na policejní správě, jeví se jako nezbytné požádat předkládající soud o provedení nezbytných ověření. Domnívám se, že pokud by se prokázalo, že k prohlídce došlo během silniční kontroly v situaci, jaká je popsána v bodě 84 tohoto stanoviska, mohl by vyloučit porušení práva na přístup k obhájci zakotveného v čl. 3 odst. 2 písm. c) směrnice 2013/48. Vzhledem k absenci významného omezení svobody jednání AB se mi nezdá, že by taková situace mohla být kvalifikována jako „zbavení osobní svobody“.

92.

Na druhou stranu by předkládající soud měl mít v zásadě možnost konstatovat porušení tohoto práva, pokud k prohlídce došlo na policejní správě za okolností představujících „zbavení osobní svobody“ v souladu s kritérii uvedenými v předchozích bodech tohoto stanoviska. Je však třeba poznamenat, že judikatura ESLP již dlouho uznává, že za výjimečných okolností může být právní pomoc odložena nebo dočasně omezena. Z této judikatury však vyplývá, že i v případě výjimečně závažných důvodů pro odepření přístupu k obhájci nesmí takové omezení – bez ohledu na jeho odůvodnění – nepřiměřeně zasáhnout do práv podle článku 6 EÚLP ( 47 ).

93.

ESLP zdůraznil, že v zásadě je právo na obhajobu nenapravitelně porušeno, pokud byla k odsouzení použita usvědčující výpověď učiněná při policejním výslechu bez přístupu k obhájci ( 48 ). Předkládající soud proto bude muset zjistit, zda existovaly výjimečně závažné důvody pro omezení práva na přístup k obhájci, přičemž zohlední důsledky takového omezení pro spravedlivý průběh řízení. Pro účely této analýzy je třeba poznamenat, že skutkový rámec, jak vyplývá ze spisu, neodhaluje žádné závažné důvody pro odmítnutí právní pomoci.

94.

Závěrem je třeba pro úplnost poznamenat, že pokud správní nebo soudní praxe obecně odráží platnou vnitrostátní právní úpravu, měly by závěry, které předkládající soud vyvodí z posouzení skutkového stavu, pokud nejde o ojedinělé porušení vnitrostátního práva, rovněž tomuto soudu umožnit určení, zda čl. 3 odst. 2 písm. c) směrnice 2013/48 brání dotčené vnitrostátní právní úpravě.

95.

Z výše uvedených důvodů je třeba na třetí předběžnou otázku odpovědět v tom smyslu, že čl. 3 odst. 2 směrnice 2013/48 musí být vykládán v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, která umožňuje, aby v rámci „výslechu“ provedeného policií [událost uvedená v písmenu a) tohoto odstavce] nebo po „zbavení osobní svobody“ [událost uvedená v písmenu c)] byla provedena osobní prohlídka a zajištění nezákonně držené věci, aniž by dotčená osoba měla bez zbytečného prodlení právo na přístup k obhájci. Předkládající soud musí posoudit, zda okolnosti projednávané věci spadají do jedné z těchto dvou kategorií.

96.

S ohledem na všechny výše uvedené úvahy navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl na předběžné otázky položené Rajonen sad Lukovit (okresní soud v Lukovitu, Bulharsko) takto: