1.

„Jednotní v rozmanitosti“ je motto Evropské unie ( 2 ) a zároveň výzva, před níž stojí při svém budování, neboť nalezení rovnováhy mezi těmi dvěma póly může být obtížné. Tak je tomu v oblasti justiční spolupráce v trestních věcech, která se tradičně vztahuje k státní svrchovanosti, a zvláště v oblasti trestního řízení, jež je právem považováno za „jednu z oblastí trestního práva nejhlouběji zakořeněných v právních tradicích či právní kultuře států, nebo dokonce v jejich kulturních tradicích či v jejich kultuře vůbec“ ( 3 ).

2.

Projednávaná věc se týká právě citlivého tématu úlohy trestního soudu v ústní části soudního řízení, kdy Soudní dvůr musí odpovědět na následující otázku: je úkolem soudu uplatnit i bez návrhu procesní vadu spočívající v porušení práva obviněného být informován o svém právu nevypovídat?

3.

V této věci jsou relevantní čl. 82 odst. 2 SFEU, články 3, 4 a čl. 8 odst. 2 směrnice 2012/13/EU ( 4 ), článek 47 a čl. 48 odst. 2 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“).

4.

Článek 63-1 code de procédure pénale (trestní řád) (dále jen „TŘ“) stanoví:

„Úředník kriminální policie, případně strážník kriminální policie pod dohledem výše uvedeného, neprodleně uvědomí zadrženou osobu v jazyce, jemuž zadržená osoba rozumí, případně prostřednictvím formuláře stanoveného ve třináctém pododstavci:

1. o jejím zadržení, jakož i o době trvání tohoto opatření a o možnostech jeho prodloužení, jež mohou být vůči zadržené osobě uplatněny;

2. o kvalifikaci a předpokládaném datu a místu protiprávního jednání, z jehož spáchání nebo z pokusu o něj je tato osoba podezřelá, jakož i o důvodech k zadržení uvedených v článku 62-2 bodech 1 až 6;

3. o skutečnosti, že má zadržená osoba:

5.

Článek 385 první pododstavec TŘ stanoví:

„Trestní soud má pravomoc prohlásit zahájená řízení za neplatná, s výjimkou případů, kdy je mu věc postoupena na příkaz vyšetřujícího soudce nebo vyšetřujícího senátu.“

6.

Článek 802 tohoto řádu stanoví:

„V případě porušení náležitostí, jež ukládá zákon pod sankcí neplatnosti, nebo v případě nedodržení podstatných procesních náležitostí může kterýkoli soud včetně Cour de cassation [kasační soud, Francie], rozhoduje-li o žalobě na neplatnost nebo uplatňuje-li tuto vadu i bez návrhu, prohlásit neplatnost pouze tehdy, pokud tato vada měla za následek poškození zájmů účastníka řízení, jehož se týká.“

7.

Večer dne 22. března 2021 zaznamenali strážníci kriminální policie na parkovišti jednoho podniku podezřelou přítomnost dvou osob, které se snažily před nimi ukrýt. Strážníci zpozorovali, že nádrž jednoho zde zaparkovaného kamionu je otevřená a že se poblíž něj nacházejí kanystry. Ve 22:25 hodin strážníci zadrželi v rámci vyšetřování v souvislosti s přistižením při krádeži pohonných hmot dva podezřelé K. B. a F. S., kterým byla nasazena pouta, aby jim bylo zabráněno v útěku.

8.

Po vyslechnutí K. B. a F. S. uvědomili strážníci úředníka kriminální policie, který si vyžádal okamžité předvedení obou zadržených osob za účelem jejich vzetí do policejní vazby.

9.

Tito strážnici potom přivolali jiného úředníka kriminální policie, který se dostavil na místo ve 22:40 hodin a provedl prohlídku vozidla K. B. a F. S. Tento úředník rovněž položil podezřelým otázky, na které odpověděli. Během prohlídky vozidla byly nalezeny usvědčující předměty, například uzávěry, trychtýř nebo elektrické čerpadlo.

10.

Ve 22:50 hodin byl státní zástupce informován o zadržení F. S. a K. B., kterým byla oznámena jejich práva ve 23 hodin respektive ve 23:06 hodin.

11.

Předkládající soud, který má rozhodnout o trestní odpovědnosti K. B. a F. S. za trestné činy krádeže pohonných hmot ve spolupachatelství, uvádí, že vyšetřovací úkony byly provedeny a sebeusvědčující výpovědi shromážděny předtím, než byla K. B. a F. S. oznámena jejich práva, jak je stanoveno v článcích 3 a 4 směrnice 2012/13. Vzhledem k prodlení s umístěním do policejní vazby, vyrozuměním státního zástupce a informováním o právech, především o právu nevypovídat, by prohlídka vozidla, umístění podezřelých osob do policejní vazby a všechny navazující úkony měly být považovány za neplatné.

12.

Předkládající soud v tomto ohledu uvádí, že podle judikatury Cour de cassation (kasační soud) je s výjimkou nepřekonatelné okolnosti jakékoli prodlení při oznámení práv zadrženým osobám nebo při informování státního zástupce důvodem k neplatnosti uvalení policejní vazby na tyto osoby.

13.

Cour de cassation (kasační soud) však také rozhodl, že nalézací soudy nejsou oprávněny vznést bez návrhu námitku neplatnosti řízení, s výjimkou námitky nepříslušnosti, jelikož je přípustné, aby tuto námitku uplatnila obviněná osoba, která má právo na právní pomoc advokáta, když se dostaví před soud, který rozhoduje ve věci, nebo je na tomto soudě zastupován, přičemž obviněný má totéž oprávnění i v odvolacím řízení, pokud se na řízení v prvním stupni nedostavil ani v něm nebyl zastoupen ( 5 ).

14.

Během projednání obvinění K. B a F. S. před soudem přitom jejich právní zástupci námitku neplatnosti řízení nevznesli.

15.

Podle předkládajícího soudu z této judikatury Cour de cassation (kasační soud) vyplývá, že zaručení přednosti a užitečného účinku unijního práva ve vztahu k jednotlivci není věcí trestního soudu, nýbrž věcí obhájce, který dotčeného jednotlivce zastupuje. Není tedy možné, aby ve věcech drobné trestné činnosti nebo v případě jednotlivců, kteří nejsou zastoupeni obhájcem, soud zaručil účinnost unijního práva konstatováním, případně i bez návrhu, že došlo k porušení tohoto práva.

16.

V tomto ohledu předkládající soud vychází z judikatury Soudního dvora, podle níž v případě neexistence unijní právní úpravy v dané věci, jako je tomu v projednávaném případě, přísluší vnitrostátnímu právnímu řádu každého členského státu, aby stanovil procesní pravidla upravující soudní řízení, jejichž cílem je ochrana práv jednotlivců, podle zásady procesní autonomie, avšak za podmínky, že nejsou méně příznivá než ta, která upravují obdobné situace podle vnitrostátního práva (zásada rovnocennosti), a že v praxi neznemožňují nebo nadměrně neztěžují výkon práv přiznaných unijním právem (zásada efektivity). Soudní dvůr přitom v rozsudku ze dne 14. prosince 1995, Peterbroeck ( 6 ), rozhodl, že unijní právo brání použití vnitrostátní procesní normy, která zakazuje vnitrostátnímu soudu, který rozhoduje v rámci své příslušnosti, aby posoudil i bez návrhu slučitelnost vnitrostátního právního aktu s ustanovením unijního právo, neuplatnil-li dotčený jednotlivec toto ustanovení v určité lhůtě.

17.

Předkládající soud kromě toho odkazuje na judikaturu Soudního dvora v oblasti spotřebitelského práva, kde Soudní dvůr dovodil existenci povinnosti vnitrostátního soudu přezkoumat i bez návrhu porušení směrnice 93/13/EHS ( 7 ), pokud takový přezkum může vést k dosažení cílů sledovaných touto směrnicí. Tato judikatura přiznává vnitrostátnímu soudu postavení orgánu členského státu, jakož i související povinnost plně se podílet na procesu provádění směrnic do vnitrostátního právního řádu, a to ve zvláštním kontextu vyznačujícím se nerovným postavením jednoho z účastníků řízení. Toto úvaha týkající se spotřebitele by přitom mohla být přenesena i na obviněného v trestní věci, kterému při uplatňování jeho práv nemusí být nutně nápomocen obhájce.

18.

Předkládající soud zdůrazňuje, že pokud by Soudní dvůr rozhodl, že zákaz konstatovat i bez návrhu porušení vnitrostátního ustanovení určeného k provedení směrnice je v rozporu s unijním právem, vnitrostátní soud by mohl zajistit jeho účinnost, i když dotčený jednotlivec nemá obhájce, nebo když jeho obhájce neuplatnil žádné porušení unijního práva. V daném případě předkládající soud uvádí, že pokud může uplatnit i bez návrhu opožděné oznámení práva nevypovídat, bude moci prohlásit neplatnost rozhodujících úkonů pro stanovení viny obviněných, a to prohlídky vozidla a sebeusvědčujících výpovědí, jakož i neplatnost policejní vazby a úkonů, jež z toho vyplývaly.

19.

Za těchto okolností se tribunal correctionnel de Villefranche-sur-Saône (trestní tribunál ve Villefranche-sur-Saône, Francie) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:

„Musí být článek 3 (Právo na informace o právech), článek 4 (Poučení o právech při zatčení) [směrnice 2012/13] a článek 7 (Právo nevypovídat) [směrnice (EU) 2016/343], ve spojení s článkem 48 (Presumpce neviny a právo na obhajobu) [Listiny], vykládány v tom smyslu, že brání tomu, aby bylo vnitrostátnímu soudu zakázáno uplatnit i bez návrhu porušení práva na obhajobu, tak jak je zaručeno [těmito směrnicemi], konkrétně pak aby mu bylo zakázáno, aby pro účely prohlášení neplatnosti řízení uplatnil i bez návrhu skutečnost, že právo nevypovídat nebylo oznámeno v okamžiku zatčení nebo bylo oznámeno opožděně?“

20.

Obžalovaní v původním řízení, francouzská a irská vláda, stejně jako Evropská komise předložili písemná vyjádření a přednesli ústní vyjádření během jednání dne 20. září 2022.

21.

Podstatou otázky vznesené předkládajícím soudem je, zda články 3 a 4 směrnice 2012/13, jakož i článek 7 směrnice 2016/343 ( 8 ), ve spojení s článkem 48 Listiny, musí být vykládány v tom smyslu, že brání soudní praxi, která zakazuje trestnímu soudu určenému k posouzení viny stíhané osoby, aby za účelem prohlášení neplatnosti řízení ( 9 ) uplatnil i bez návrhu porušení práva být informován o právu nevypovídat.

22.

Během jednání vyvstala otázka použitelnosti směrnice 2012/13 s ohledem na znění jejího čl. 2 odst. 1, podle kterého se použije „od okamžiku, kdy ho příslušné orgány některého členského státu uvědomí, že je podezřelý nebo obviněný ze spáchání trestného činu“. Tato formulace by mohla vyloučit použití ratione temporis této směrnice na každou dřívější situaci před úředním oznámením této informace.

23.

Je třeba připomenout, že účelem směrnice 2012/13 je podle jejího článku 1 vymezit minimální pravidla týkající se práv podezřelých a obviněných v trestním řízení, především práva být informován o svých právech. Oblast působnosti této směrnice je vymezena v jejím článku 2. Článek 3 uvedené směrnice stanoví, že „[č]lenské státy zajistí, aby byl každý podezřelý nebo obviněný neprodleně informován alespoň o následujících procesních právech […], aby tato práva mohla být účinně uplatněna“.

24.

Jak připomíná bod 19 odůvodnění směrnice 2012/13, účelem práva na informace o právech je zachování spravedlivého trestního procesu a zaručení účinnosti práva na obhajobu, a to již od prvních fází trestního řízení. Jak totiž vyplývá z bodu 24 návrhu směrnice Komise dne 20. července 2010 [COM(2010) 392 final], z něhož směrnice 2012/13 vychází, období, jež následuje bezprostředně po zbavení osobní svobody, je obdobím, kdy hrozí největší riziko donucení k doznání, takže „je zásadní, aby podezřelá nebo obviněná osoba byla neprodleně poučena o svých právech, tj. bezodkladně po jejím zatčení, a to nejúčinnějším možným způsobem“. Bod 19 odůvodnění směrnice 2012/13 dále zdůrazňuje, že právo na informace o právech musí být zajištěno „nejpozději předtím, než je podezřelý nebo obviněný poprvé úředně vyslýchán policií“, dále v souladu s bodem 22 odůvodnění této směrnice musí být v případě zatčení nebo zadržení poskytnuto dotčené osobě písemné poučení o platných procesních právech „neprodleně“ ( 10 ).

25.

Z těchto skutečností vyplývá, že osoby podezřelé ze spáchání trestného činu musí být o svých právech informovány co nejdříve od okamžiku, kdy je podezření, které vůči nim existuje, důvodem k tomu – v jiných než naléhavých případech – aby příslušné orgány prostřednictvím donucovacích opatření omezily jejich svobodu, a to nejpozději před tím, než jsou poprvé vyslýchány policií ( 11 ). Aby tak informování o právech mohlo být účinné, musí proběhnout v raném stadiu řízení, přičemž Soudní dvůr judikoval, že sdělení příslušnými orgány členských států dotčeným osobám, že jsou podezřelé nebo obviněné ze spáchání trestného činu, může proběhnout úředním oznámením nebo „jiným způsobem“ nebo „jakýmkoliv způsobem“, tedy způsob, kterým je dotyčnému taková informace oznámena, je irelevantní ( 12 ).

26.

Kromě toho je třeba zdůraznit, že podle bodu 14 odůvodnění směrnice 2012/13 vychází tato směrnice z práv stanovených v Listině, a zejména v článcích 6, 47 a 48 Listiny, přičemž vychází z článků 5 a 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod podepsané v Římě dne 4. listopadu 1950 (dále jen „EÚLP“), jak jsou vykládány Evropským soudem pro lidská práva (dále jen „ESLP“), a že výraz „obvinění“ je v této směrnici používán ve stejném smyslu jako výraz„obvinění“ v čl. 6 odst. 1 EÚLP. V tomto ohledu se o „obvinění v trestní věci“ jedná od okamžiku, kdy je osobě úředně sděleno obvinění příslušnými orgány, nebo od okamžiku, kdy je situace této osoby podstatně ovlivněna úkony přijatými těmito orgány na základě tohoto podezření. Zejména osoba, která byla zatčena z důvodu podezření ze spáchání trestného činu, tak může být považována za osobu, jež je „obviněna z trestného činu“, a může se domáhat ochrany podle článku 6 EÚLP ( 13 ). Konkrétně, každý „obviněný“ ve smyslu tohoto článku má právo být informován o svém právu nevypovídat ( 14 ).

27.

Z předkládacího rozhodnutí přitom vyplývá, že večer dne 22. března 2021 upoutaly pozornost policistů dvě osoby na parkovišti jednoho podniku, které se pohybovaly u jednoho kamiónu s otevřenou nádrží a kanystry poblíž a snažily se před policisty ukrýt, což vedlo k zatčení a spoutání dotyčných osob. Použitím těchto jednoznačných donucovacích prostředků bylo dáno dotyčným na srozuměnou, že jsou podezřelí ze spáchání trestného činu, v daném případě krádeže pohonných hmot, což podmiňuje použitelnost směrnice 2012/13. Z toho v souladu s čl. 3 odst. 1 písm. e) směrnice 2012/13 vyplývá, že obě dotčené osoby měly právo být neprodleně informovány o svých právech, zejména o právu nevypovídat.

28.

Konečně podotýkám, že výklad čl. 2 odst. 1 směrnice 2012/13 zmíněný v bodě 22 tohoto stanoviska by vedl k tomu, že opožděné, a tudíž vadné oznámení práv v něm stanovených, by bylo důvodem pro její neuplatnění, což je z logického a právního hlediska nepřijatelné.

29.

Zaprvé považuji za nezbytné položit si otázku ohledně přesného účelu předběžné otázky s ohledem na její formulaci. Z jejího znění vyplývá, že předkládající soud se zřejmě omezuje na otázku neslučitelnosti vnitrostátního soudního zákazu uplatnění porušení i bez návrhu s unijním právem, což je v rozporu s přáním tohoto soudu, aby mohl tuto pravomoc vykonat. Předběžná otázka předložená Soudnímu dvoru, o níž Soudní dvůr musí rozhodnout, by se tak netýkala existence případné povinnosti uplatnění porušení i bez návrhu, která je uložena vnitrostátním soudům unijním právem za okolností věci v původním řízení.

30.

Takový výklad předběžné otázky se mi jeví jako sporný, neboť vnitrostátní soud v předkládacím rozhodnutí výslovně odkazuje na judikaturu Soudního dvora, z níž vyplývá „povinnost“ vnitrostátního soudu přezkoumat i bez návrhu, zda došlo k porušení unijního práva v oblasti ochrany spotřebitele před zneužívajícími ujednáními. Je zřejmé, že uvedený soud má za to, že výše citovaná judikatura se musí ve věci v původním řízení použít na základě připodobnění obviněných ke spotřebitelům, a to vzhledem k jejich společnému nerovnému postavení v dotčených řízeních. V tomto ohledu je symptomatické pozorovat, že jak obžalovaní v původním řízení, tak francouzská a irská vláda, jakož i Komise, zahrnuli do svých vyjádření prvky týkající se existence povinnosti uplatnění porušení i bez návrhu, jež vyplývá z unijního práva, což je otázka, kterou se mi zdá obtížné zcela odmítnout ve světle předkládacího rozhodnutí.

31.

Zadruhé je třeba uvést, že unijní právo stanoví právo podezřelých a obviněných nevypovídat ve dvou odlišných právních nástrojích, a sice ve směrnici 2012/13 a ve směrnici 2016/343. Prvně uvedená směrnice ve svých článcích 3 a 4 stanoví existenci práva být informován a práva nevypovídat, zatímco druhá uvedená směrnice zakotvuje v článku 7 toto posledně uvedené právo jako hmotné právo společně s právem neobviňovat sám sebe, přičemž obě tato práva jsou popsána jako aspekty presumpce neviny. Podle bodů 26 a 27 odůvodnění směrnice 2016/343 by se právo nevypovídat a právo neobviňovat sám sebe mělo vztahovat na otázky, které se týkají tvrzeného trestného činu, a znamená, že by příslušné orgány neměly nutit podezřelou nebo obviněnou osobu k poskytnutí informací proti její vůli, přičemž druhý zmíněný bod odůvodnění směrnice odkazuje na výklad učiněný ESLP ( 15 ).

32.

Uvedený soud má za to, že právo nesvědčit proti sobě samému se zaprvé týká respektování přání obviněného nevypovídat a předpokládá, že v trestní věci obžaloba vystaví svou argumentaci, aniž se uchýlí k důkazům získaným donucením či nátlakem proti vůli obviněného. Smysl těchto práv spočívá zejména v ochraně obviněného před nepřiměřeným nátlakem ze strany orgánů, čímž se má zabránit justičním omylům a dosáhnout cílů stanovených v článku 6 EÚLP ( 16 ). Článek 7 směrnice 2016/343 a článek 6 EÚLP tak dávají uvedeným právům stejný význam, a sice zajistit ochranu v průběhu výslechu proti získávání důkazů nátlakem, přestože podezřelý předem vyjádřil přání nevypovídat.

33.

Podotýkám, že vzhledem ke skutkovým okolnostem věci v původním řízení, jak jsou popsány v předkládacím rozhodnutí, tak podstata práva nevypovídat zakotveného v článku 7 směrnice 2016/343 zmíněném v předběžné otázce a popsaném výše, není přímo dotčena. V této věci se jedná o to, že oznámení podezřelým o jejich právu nevypovídat bylo provedeno opožděně v rozporu s články 3 a 4 směrnice 2012/13 provedených do vnitrostátního práva, které předpokládají, že tato informace musí být poskytnuta neprodleně. Za těchto okolností se článek 7 směrnice 2016/343 nejeví být relevantní pro účely odpovědi, kterou má Soudní dvůr v dané věci poskytnout.

34.

Kromě toho z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že věc v původním řízení se týká existence účinného opravného prostředku, jak je stanoveno v čl. 8 odst. 2 směrnice 2012/13, který vyžaduje, aby „podezřelý nebo obviněný či jeho právník měl právo postupem podle vnitrostátního práva napadnout případné neposkytnutí nebo odmítnutí poskytnutí informací v souladu s touto směrnicí příslušnými orgány“.

35.

Je tudíž třeba konstatovat ( 17 ), že zaprvé předmětem věci v původním řízení jsou zejména články 3 a 4 směrnice 2012/13, jakož i čl. 8 odst. 2 této směrnice a zadruhé tato ustanovení konkretizují základní práva na spravedlivý proces a respektování práv na obhajobu, tak jak jsou zakotvena zejména v článku 47 a čl. 48 odst. 2 Listiny, a musí být vykládána s ohledem na tyto články ( 18 ). V tomto ohledu z vysvětlení k Listině – která v souladu s čl. 6 odst. 1 třetím pododstavcem SEU a čl. 52 odst. 7 Listiny musí být zohledněna při jejím výkladu – že články 47 a 48 Listiny zajišťují v rámci unijního práva ochranu přiznanou články 6 a 13 EÚLP ( 19 ). Soudní dvůr musí tudíž usilovat o to, aby jím podaný výklad těchto článků Listiny zajišťoval úroveň ochrany, která bude v souladu s úrovní, jež je zaručena články 6 a 13 EÚLP, tak jak je vykládá ESLP ( 20 ).

36.

Za těchto okolností je třeba mít za to, že podstatou otázky předkládajícího soudu je, zda musí být články 3 a 4 směrnice 2012/13, jakož i čl. 8 odst. 2 této směrnice ve světle článku 47 a čl. 48 odst. 2 Listiny vykládány v tom smyslu, že brání výkladu vnitrostátního ustanovení zakazujícího soudu ve fázi řízení, jemuž nepředcházelo přípravné řízení ( 21 ), uplatnit i bez návrhu porušení práva obviněného být informován o svém právu nevypovídat jakožto námitku neplatnosti řízení, a v případě kladné odpovědi, zda unijní právo dává vnitrostátnímu soudu možnost nebo ukládá povinnost uplatnit takové porušení i bez návrhu.

37.

Z odpovědi na tuto otázku podle mého názoru vyplývá, že výklad ustanovení směrnice 2012/13 musí rovněž zohlednit omezení vyplývající z právního základu, na němž byla tato směrnice přijata.

38.

Zaprvé je třeba připomenout, že článek 67 SFEU stanoví, že „[U]nie tvoří prostor svobody, bezpečnosti a práva při respektování základních práv a různých právních systémů a tradic členských států“. Článek 82 odst. 2 SFEU, který je součástí třetí části, Hlavy V, kapitoly 4 (nadepsané „Justiční spolupráce v trestních věcech“) této smlouvy, stanoví: „[v] rozsahu nezbytném pro usnadnění vzájemného uznávání rozsudků a soudních rozhodnutí a policejní a justiční spolupráce v trestních věcech s přeshraničním rozměrem mohou Evropský parlament a Rada řádným legislativním postupem stanovit formou směrnic minimální pravidla. Tato minimální pravidla přihlížejí k rozdílům mezi právními tradicemi a systémy členských států“.

39.

Článek 82 odst. 2 písm. b) SFEU, který představuje právní základ směrnice 2012/13, umožňuje, co se týče „práv osob“ v trestním řízení, stanovit pouze minimální pravidla, tato směrnice proto nemůže obsahovat ustanovení, která by určovala soud příslušný k projednávání tvrzených porušení hmotných práv uznaných v této směrnici, ani povahu a rozsah soudního přezkumu, jelikož unijnímu normotvůrci nebyla v tomto ohledu svěřena žádná pravomoc ( 22 ).

40.

Směrnice 2012/13 proto přispívá k zavedení minimální harmonizace trestních řízení v Unii a neměla by být vykládána jako kompletní a úplný nástroj. Členské státy, jak upřesňuje bod 40 odůvodnění této směrnice, mohou práva v ní stanovená rozšířit s cílem poskytovat vyšší úroveň ochrany také v případech, jimiž se tato směrnice výslovně nezabývá, přičemž úroveň ochrany by nikdy neměla být nižší než normy stanovené EÚLP v souladu s tím, jak je vykládá judikatura ESLP ( 23 ).

41.

Jak správně zdůrazňuje Komise, výše uvedená ustanovení primárního práva mají za cíl zachovat zvláštnosti vnitrostátních trestních řízení a vyžadují, aby zásah unijního práva do pravidel, kterými se tato řízení řídí, byl omezený, což se mi jeví obtížně slučitelné s výkladem směrnice 2012/13 ze strany Soudního dvora, z něhož vyplývá, že je možné, nebo dokonce povinné, aby vnitrostátní soud, ve fázi soudního řízení, jemuž nepředcházelo přípravné řízení, uplatnil i bez návrhu porušení procesních práv přiznaných touto směrnicí.

42.

Zadruhé je třeba připomenout, že unijní právo spočívá na základním předpokladu, že každý členský stát sdílí se všemi ostatními členskými státy řadu společných hodnot, na nichž je Unie založena, jak je uvedeno v článku 2 SEU, a uznává, že s ním ostatní členské státy tyto hodnoty sdílejí. Tento předpoklad znamená – a zároveň odůvodňuje – existenci vzájemné důvěry členských států v uznávání těchto hodnot, a tím i v dodržování unijního práva, které tyto hodnoty zakotvuje. Jak zásada vzájemné důvěry mezi členskými státy, tak zásada vzájemného uznávání, která je založena na prvně uvedené zásadě, mají v unijním právu zásadní význam, neboť umožňují vytvoření a zachování prostoru bez vnitřních hranic ( 24 ).

43.

V tomto ohledu vyplývá z bodů 3, 4, 10 a 14 odůvodnění směrnice 2012/13, že tato směrnice usiluje prostřednictvím zavedení společných minimálních pravidel pro právo na informace v trestním řízení o posílení vzájemné důvěry mezi členskými státy v jejich systémy trestního soudnictví, aby se usnadnilo uznávání rozhodnutí v trestních věcech. Jak uvádí bod 4 odůvodnění směrnice 2012/13, „[v]zájemné uznávání rozhodnutí v trestních věcech lze úspěšně provádět pouze v prostředí důvěry, v němž nejen justiční orgány, ale i všichni účastníci trestního řízení považují rozhodnutí justičních orgánů jiných členských států za rovnocenná rozhodnutím vlastních orgánů, což vyžaduje nejen důvěru v dostatečnost pravidel jiných členských států, ale i důvěru v to, že uvedená pravidla jsou správně uplatňována“.

44.

K tomu je třeba dodat, že zásada vzájemné důvěry mezi členskými státy zejména v souvislosti s prostorem svobody, bezpečnosti a práva ukládá každému z těchto států, aby až na výjimečné okolnosti vycházel z toho, že všechny ostatní členské státy dodržují unijní právo, a zejména základní práva, která unijní právo uznává. Při uplatňování unijního práva tak mohou být členské státy povinny na základě tohoto práva předpokládat dodržování základních práv ze strany ostatních členských států, takže nejen že nemohou od jiného členského státu požadovat vyšší vnitrostátní úroveň ochrany základních práv, než jakou zaručuje unijní právo, ale nemohou ani – až na výjimečné případy – ověřovat, zda tento jiný členský stát skutečně v konkrétním případě dodržel základní práva zaručená Unií ( 25 ).

45.

Tato judikatura odráží předpoklad vzájemné důvěry ve vnitrostátní systémy ochrany základních práv, který lze zvrátit pouze za velmi omezených podmínek, které musí být vnímány jako „výjimečné okolnosti“. Citovaná judikatura by se měla vztahovat na všechny nástroje sekundárního práva, které se týkají výkonu odsuzujících trestních rozhodnutí ukládajících nějaký trest, a sice na rámcové rozhodnutí 2002/584/SVV ( 26 ), rámcové rozhodnutí 2008/909/SVV ( 27 ) a rámcové rozhodnutí 2008/675/SVV ( 28 ).

46.

Kromě zachování zvláštností vnitrostátních právních systémů a předpokladu jejich rovnocennosti při ochraně základních práv, právní otázka vznesená předkládajícím soudem musí být rovněž posouzena z pohledu zásady procesní autonomie členských států, která je omezena nezbytným respektováním požadavků vyplývajících ze zásad rovnocennosti a efektivity ( 29 ).

47.

Je nesporné, že práva K. B. a F. S. vyplývající z čl. 3 odst. 1 písm. e) a čl. 4 odst. 2 směrnice 2012/13 byla porušena v průběhu trestního řízení v původní věci. Povinnost informovat podle těchto ustanovení podezřelé a obviněné o jejich právu nevypovídat má zásadní význam pro účinné zajištění tohoto práva, a tedy i pro dodržování článku 47 a čl. 48 odst. 2 Listiny. Bez tohoto informování by se totiž dotyčná osoba nemohla dozvědět o existenci a rozsahu uvedeného práva, ani se domáhat jeho dodržování, takže by pro ni nebylo možné plně vykonávat svá práva na obhajobu a na spravedlivý proces ( 30 ). Je však důležité připomenout, že v daném případě byly obě zadržené osoby informovány o svých právech, ale se zpožděním, což vede k závěru o porušení těchto práv, přičemž toto zpoždění nebylo odůvodněno žádnou nepřekonatelnou překážkou ( 31 ).

48.

Pokud jde o důsledky tohoto pochybení, z vyjádření francouzské vlády vyplývá, že vnitrostátní právo rozlišuje mezi absolutní neplatností, která se týká organizace, složení a pravomoci soudů, a relativní neplatností, která je stanovena v zájmu stran. Relativní neplatnost nastává pouze v případě, že je prokázána existence újmy na zájmech osoby, jež se jich dovolává, s výjimkou některých mimořádně důležitých záruk, jako je právo nevypovídat, jehož porušení je považováno za nezbytně působící újmu, a soudy ho nemohou uplatnit bez návrhu. Toto pravidlo vyplývá z výkladu, který podal Cour de cassation (kasační soud) k čl. 385 prvnímu pododstavci TŘ.

49.

V tomto ohledu je třeba připomenout, že čl. 8 odst. 2 směrnice 2012/13 ukládá členským státům povinnost zajistit, aby podezřelý nebo obviněný či jeho právník měl právo postupem podle vnitrostátního práva napadnout případné neposkytnutí nebo odmítnutí poskytnutí informací v souladu s touto směrnicí příslušnými orgány. Unijní normotvůrce tak ponechal na členských státech, aby rozhodly o povaze a konkrétních způsobech právních prostředků nápravy, které mají dotčené osoby k dispozici, jakož i o důsledcích porušení práv stanovených ve směrnic 2012/13.

50.

Podle ustálené judikatury Soudního dvora přísluší při neexistenci právní úpravy Unie v této oblasti vnitrostátnímu právnímu řádu každého členského státu, aby podle zásady procesní autonomie těchto států určil příslušné soudy a upravil procesní podmínky soudních řízení určených k zajištění ochrany práv, která jednotlivcům vyplývají z unijního práva. Podle zásady loajální spolupráce zakotvené od nynějška v čl. 4 odst. 3 SEU nesmějí být z tohoto důvodu procesní podmínky soudních řízení určených k zajištění ochrany práv, která jednotlivcům vyplývají z unijního práva, méně příznivé než ty, které se týkají obdobných řízení na základě vnitrostátního práva (zásada rovnocennosti), a nesmějí v praxi znemožňovat nebo nadměrně ztěžovat výkon práv přiznaných unijním právním řádem (zásada efektivity). Tyto požadavky rovnocennosti a efektivity vyjadřují obecnou povinnost členských států zajistit soudní ochranu práv, která jednotlivcům vyplývají z unijního práva, včetně práva na obhajobu ( 32 ).

51.

Co se týče zásady rovnocennosti, nic ve spise, který má k dispozici Soudní dvůr, a priori nenasvědčuje tomu, že by taková zásada byla porušena použitím čl. 385 prvního pododstavce TŘ v případě porušení práv vyplývajících ze směrnice 2012/13. Tento článek, jak je vykládán v napadené soudní praxi, totiž upravuje podmínky, za kterých se lze dovolávat neplatnosti u trestního soudu, nezávisle na otázce, zda tato neplatnost vyplývá z porušení práva jednotlivce, které je založeno na ustanoveních vnitrostátního práva nebo na ustanoveních unijního práva ( 33 ).

52.

Pokud jde o zásadu efektivity, je třeba připomenout, že unijní právo nemá za následek přinutit členské státy k tomu, aby zavedly jiné právní prostředky než ty, které stanoví vnitrostátní právo, ledaže by ze struktury dotčeného vnitrostátního právního řádu vyplývalo, že neexistuje žádný soudní procesní prostředek umožňující, ani incidenčně, zajistit dodržování práv, která jednotlivcům vyplývají z unijního práva, či musejí‑li jednotlivci za účelem přístupu k soudu právo porušit ( 34 ).

53.

Z judikatury Soudního dvora rovněž vyplývá, že je třeba každý případ, ve kterém vystává otázka, zda vnitrostátní procesní ustanovení znemožňuje nebo nadměrně ztěžuje uplatnění unijního práva, posuzovat s přihlédnutím k úloze tohoto ustanovení v celém řízení, průběhu řízení a zvláštnostem řízení před různými vnitrostátními orgány. Z tohoto hlediska je třeba případně zohlednit zásady vnitrostátního právního systému, na nichž je založen vnitrostátní soudní systém, jako je ochrana práv na obhajobu, zásada právní jistoty a řádný průběh řízení ( 35 ).

54.

Podle znění této judikatury posouzení dodržení zásady efektivity nevyžaduje analýzu všech právních prostředků nápravy existujících v členském státě, nýbrž kontextuální analýzu ustanovení, které údajně porušuje tuto zásadu, což může zahrnovat analýzu jiných procesních ustanovení, která jsou použitelná v rámci prostředku nápravy, jehož účinnost je zpochybňována, nebo analýzu prostředků nápravy, které mají tentýž předmět ( 36 ). Soudní dvůr má za to, že vynesené rozsudky jsou tedy pouze výsledkem posouzení jednotlivých případů s přihlédnutím ke skutkovému a právnímu kontextu každého případu jako celku, které nelze mechanicky použít v jiných oblastech, než ve kterých byly vydány ( 37 ).

55.

Domnívám se, že je důležité zdůraznit obtíže, které představuje takové posouzení s ohledem na způsob předložení věci Soudnímu dvoru, v tomto případě cestou řízení o předběžné otázce. V této souvislosti je třeba za účelem zjištění použitelných vnitrostátních právních předpisů vycházet především z předkládacího rozhodnutí, doplněného v případě, že je toto rozhodnutí neúplné, jako v projednávaném případě, o písemná vyjádření dotčených stran a případně o vyjádření, která zazněla na jednání před soudem. V projednávaném případě se mám za to, že požadovaná kontextualizace zahrnuje několik ustanovení vnitrostátního práva.

56.

Pokud jde zaprvé o roli státního zastupitelství ve Francii, francouzská vláda uvedla, že z příslušných ustanovení TŘ vyplývá ( 38 ), že jeho úkolem je sladit ochranu obecných zájmů společnosti stíháním trestných činů s dodržováním osobních svobod tím, že je strážcem práv obviněného v průběhu celého řízení. Je sice pravda, že výklad dotčených ustanovení směrnice 2012/13 nevyžaduje striktně vzato posouzení pojmu „justiční orgán“, nicméně je třeba zdůraznit vysoce kontroverzní povahu takové kvalifikace, pokud jde o francouzské státní zastupitelství.

57.

Když byl Cour de cassation (kasační soud) vyzván, aby se vyjádřil ke schopnosti státního zastupitelství řádně kontrolovat vazební opatření ve smyslu čl. 5 odst. 3 EÚLP, podle něhož „[k]aždý, kdo je zatčen nebo jinak zbaven svobody […] musí být ihned předveden před soudce nebo jinou úřední osobu zmocněnou zákonem k výkonu soudní pravomoci“, rozhodl na základě judikatury ESLP ( 39 ), že vzhledem k tomu, že státní zastupitelství nemá záruky nezávislosti a nestrannosti a je stranou obžaloby, není justičním orgánem ve smyslu výše uvedeného článku ( 40 ). Naproti tomu Conseil constitutionnel (Ústavní rada, Francie) měla vždy za to, že justiční orgán, který zaručuje dodržování osobních svobod, zahrnuje zároveň soudce i státní zástupce a že dohled státního zastupitelství nad 48 prvními hodinami policejní vazby není v rozporu s ústavou ( 41 ). Kromě toho, i když Soudní dvůr uznal francouzské státní zastupitelství za justiční orgán, bylo tomu tak výhradně ve zvláštním rámci vydání evropského zatýkacího rozkazu ve smyslu čl. 6 odst. 1 rámcového rozhodnutí 2002/584. Soudní dvůr měl za to, že státní zástupci, kteří mají ve Francii postavení nositelů veřejné moci v soudnictví, jednají při výkonu svých funkcí inherentních vydání evropského zatýkacího rozkazu nezávisle ( 42 ).

58.

Kromě právního relativismu, co se týče definice justičního orgánu, a to i v rámci stejného státu, a s tím souvisejícího konstatování objektivních potíží, které z toho vyplývají, pokud jde o porozumění vnitrostátnímu právnímu systému, považuji v této souvislosti za obtížné domnívat se, že preventivní kontrola prováděná francouzským státním zastupitelstvím, která je v projednávané věci nedostatečná, může sama o sobě zajistit efektivitu ochrany zaručené směrnicí 2012/13.

59.

Z písemných a ústních vyjádření francouzské vlády zadruhé vyplývá, že právo na obhájce je zaručeno po celou dobu trestního řízení ( 43 ), což mimochodem není předmětem diskuse v projednávaném případě, a je usnadněno systémem právní pomoci, který umožňuje osobám bez prostředků na živobytí nebo se skromnými příjmy obdržet od státu úplnou nebo částečnou úhradu nákladů řízení, včetně odměn obhájce, a nákladů na jmenování obhájce soudem, jímž je advokát ustanovený předsedou advokátní komory nebo předsedou soudu, aby byl nápomocen obviněnému v trestním řízení, a to buď na žádost obviněného, protože nemá obhájce nebo si ho nestihl zvolit, nebo proto, že řízení vyžaduje přítomnost obhájce a obviněný ho nemá.

60.

Pokud jde o roli obhájce, podotýkám, že na konci každého hovoru s osobou v policejní vazbě a každého výslechu či konfrontace, kterých se zúčastnil, může obhájce předložit písemná vyjádření, jež se přiloží do spisu, a zaslat je státnímu zástupci v době trvání policejní vazby. Obhájce přitom může zejména nahlížet do protokolu, v němž je zaznamenáno oznámení o vzetí do policejní vazby a sdělení souvisejících práv, což mu umožňuje ověřit jejich dodržování, včetně časového aspektu ( 44 ).

61.

Při jednání ve věci samé je v některých řízeních přítomnost obhájce povinná ( 45 ), jako je řízení na základě předvolání k soudu, které vede k vydání rozsudku ve velmi krátké době po inkriminovaných skutečnostech, na základě předchozího uznání viny, před Cour d’Assises (porotní soud, Francie), jenž rozhoduje o zločinech, a ve všech trestních řízeních týkajících se mladistvého. V případě, že přítomnost obhájce není povinná, stíhaná osoba se může z vlastního podnětu nechat zastupovat obhájcem, kterého si zvolí, nebo požádat o obhájce jmenovaného soudem, případně i v samotný den soudního jednání. Je třeba připomenout, že i když námitka neplatnosti řízení nebyla vznesena v prvním stupni nezúčastněným nebo nezastoupeným obviněným, má stejné právo v odvolacím řízení.

62.

Zatřetí je třeba zdůraznit, že úvodní článek TŘ zahrnuje pododstavec, podle kterého nemůže být v trestní věci vynesen proti obžalovanému odsuzující rozsudek pouze na základě výpovědi, kterou sám učinil, aniž měl možnost hovořit s obhájcem a využít jeho právní pomoc. Kromě toho, a to je důležitější, od přijetí zákona ze dne 22. prosince 2021, jenž vstoupil v účinnost dne 31. prosince téhož roku, výše uvedený článek zahrnuje nový pododstavec, podle něhož: „[v] případě zločinu nebo přečinu musí být každá podezřelá nebo obviněná osoba poučena o svém právu nevypovídat o skutečnostech, z nichž je obviněna, a to před získáním jakéhokoli vyjádření a před jakýmkoli výslechem, včetně výslechu za účelem získání informací o její osobě nebo za účelem vydání bezpečnostního opatření, při jejím prvním předvedení před vyšetřovací orgán, nositele veřejné moci v soudnictví, soud nebo jinou osobu či orgán pověřený justičním orgánem. Odsuzující rozsudek nesmí být vynesen pouze na základě prohlášení učiněných bez toho, že je provedeno oznámení o tomto právu“.

63.

Tato ustanovení mají zásadní význam v tom smyslu, že umožňují automaticky napravit porušení práva podezřelých či obviněných osob být informovány o právech vyplývajících ze směrnice 2012/13, zejména pokud jde o právo být zastupován obhájcem a právo nevypovídat tím, že „neutralizují“ výpovědi dotčených osob, které byly neoprávněně pořízeny ve fázi vyšetřování za účelem posouzení jejich trestní odpovědnosti.

64.

Začtvrté, ačkoli je nesporné, že soud není oprávněn uplatnit i bez návrhu neplatnost protokolů, které nebyly řádně pořízeny, musí ze zjištěné nesrovnalosti dovodit, že tyto protokoly nemají dostatečnou důkazní hodnotu. Článek 429 TŘ zmíněný během jednání tedy stanoví, že jakýkoli protokol nebo záznam má důkazní hodnotu pouze tehdy, pokud je bezvadný co do své formy, jestliže jeho autor jednal při výkonu svých povinností a záznam pořídil v rámci své pravomoci ( 46 ). Vadné úkony nemají žádnou důkazní hodnotu. Předkládající soud by proto měl odmítnout vadné procesní dokumenty tím, že jim odepře jakoukoli důkazní hodnotu, přičemž je třeba poznamenat, že odepření důkazní hodnoty protokolu nevychází z jeho neplatnosti. Předkládající soud by mohl na základě vlastního uvážení po posouzení poznatků ze spisu, který zůstává platný, rozhodnout o případném zproštění viny obou obviněných. Je třeba konstatovat, že toto ustanovení umožňuje vyloučit informace a důkazy získané v rozporu s požadavky unijního práva, v projednávaném případě s články 3 a 4 směrnice 2012/13. Konstatovaná vada tak nezůstává bez možnosti nápravy ( 47 ).

65.

Existence takových procesních pravidel ve francouzském právním řádu podle všeho zaručuje efektivitu unijního práva a zákaz pro předkládající soud vznést i bez návrhu námitku neplatnosti řízení z důvodu, že oba obvinění byli opožděně informováni o svém právu nevypovídat, což je důvod relativní neplatnosti, není v rozporu se zásadou efektivity, jelikož toto pravidlo nemůže samo o sobě prakticky znemožnit nebo učinit nadměrně obtížným výkon práv, které pro obviněné a stíhané osoby vyplývají z čl. 3 odst. 1 písm. e) a čl. 4 odst. 2 směrnice 2012/13 vykládaných ve spojení s článkem 8 odst. 2 této směrnice.

66.

Tento závěr nelze zpochybnit s ohledem na článek 47 a čl. 48 odst. 2 Listiny. K tomu stačí poznamenat, že jelikož jednotlivci mají k dispozici v dotyčné oblasti unijního práva soudní opravný prostředek, který umožňuje zaručit dodržování jejich práv vyplývajících z unijního práva, což je patrně případ francouzského právního řádu, nelze pravidlo vnitrostátního práva, které brání tomu, aby nalézací soud vznesl i bez návrhu neplatnosti řízení z důvodu porušení ustanovení chránících soukromý zájem těchto osob, považovat za omezení práva na účinnou právní ochranu a na spravedlivý proces ve smyslu čl. 52 odst. 1 Listiny, ani práva na obhajobu zaručeného v článku 47 respektive v čl. 48 odst. 2 Listiny ( 48 ).

67.

Takto navržený výklad unijního práva se mi jeví slučitelný s judikaturou Soudního dvora i Evropského soudu pro lidská práva týkající se problematiky uplatnění porušení i bez návrhu.

68.

V občanskoprávních a správních věcech Soudní dvůr rozhodl, že unijní právo a konkrétně zásada efektivity v zásadě od vnitrostátních soudů nevyžaduje, aby zkoumaly bez návrhu důvod vycházející z porušení ustanovení tohoto práva, bez ohledu na význam těchto ustanovení pro evropský právní řád, jestliže by kvůli posouzení takového důvodu musely vykročit z rámce sporu vymezeného účastníky řízení a vycházet z jiných skutečností a okolností, než na kterých účastník řízení, jenž má zájem na uplatnění uvedených ustanovení, založil svůj návrh. Toto omezení pravomoci vnitrostátního soudu je odůvodněno zásadou, podle které iniciativa v řízení přísluší účastníkům řízení, a pokud vnitrostátní procesní právo poskytuje dotčenému účastníkovi řízení skutečnou možnost uplatnit důvod opírající se o unijní právo, vnitrostátní soud tudíž může jednat bez návrhu pouze ve výjimečných případech, kdy jeho zásah vyžaduje veřejný zájem ( 49 ).

69.

Soudní dvůr rovněž uvedl ( 50 ), že tuto judikaturu nelze zpochybnit judikaturou vycházející z rozsudků ze dne 14. prosince 1995, Peterbroeck (C‑312/93, EU:C:1995:437), a ze dne 27. června 2000, Océano Grupo Editorial (C‑240/98, EU:C:2000:346) zmiňovaných v předkládacím rozhodnutí, neboť je charakterizována zvláštními okolnostmi vedoucími k tomu, že žalobce v původním řízení je zbaven možnosti účinně uplatnit neslučitelnost vnitrostátního ustanovení s unijním právem, respektive je odůvodněna nezbytností zajistit spotřebiteli účinnou ochranu upravenou směrnicí 93/13 ( 51 ).

70.

Je nesporné, že oblast zneužívajících ujednání byla vstupní branou pro rozvoj úlohy vnitrostátního soudu ve spotřebitelském právu, který získal pravomoc a posléze povinnost i bez návrhu rozhodnout, zda je smluvní ujednání zneužívající ( 52 ). Podle ustálené judikatury Soudního dvora platí, že systém ochrany zavedený směrnicí 93/13 vychází z myšlenky, podle níž se spotřebitel nachází v nerovném postavení vůči prodávajícímu nebo poskytovateli z hlediska jak vyjednávací síly, tak úrovně informovanosti, což ho vede k tomu, že přistupuje na podmínky předem vyhotovené prodávajícím nebo poskytovatelem, aniž může ovlivnit jejich obsah. Vzhledem k takovémuto nerovnému postavení stanoví čl. 6 odst. 1 této směrnice, že zneužívající ujednání nejsou pro spotřebitele závazná. Jedná se o kogentní ustanovení, které má nahradit formální rovnováhu, již smlouva nastoluje mezi právy a povinnostmi smluvních stran, skutečnou rovnováhou, která má nastolit rovnost mezi smluvními stranami ( 53 ).

71.

Vnitrostátní soud musí v tomto ohledu posuzovat zneužívající povahu smluvního ujednání spadajícího do působnosti směrnice 93/13 i bez návrhu a odstraňovat tak nerovnováhu, která existuje mezi spotřebitelem a prodávajícím nebo poskytovatelem, pokud má za tímto účelem k dispozici nezbytné informace o právním a skutkovém stavu. Kromě toho směrnice 93/13 ukládá členským státům povinnost – jak vyplývá z jejího čl. 7 odst. 1 ve spojení s jejím dvacátým čtvrtým bodem odůvodnění – zajistit odpovídající a účinné prostředky zabraňující dalšímu používání zneužívajících ujednání ve smlouvách, které uzavírají prodávající nebo poskytovatelé se spotřebiteli. S přihlédnutím k požadavkům vyplývajícím z čl. 6 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 směrnice 93/13, což je normativní základ, jenž ve směrnici 2012/13 nemá obdobu, vymezil Soudní dvůr způsob, jakým má vnitrostátní soud zajistit ochranu práv, která spotřebitelům vyplývají z této směrnice, a zároveň upozornil, že ochrana spotřebitele není absolutní ( 54 ). Soudní dvůr tak upřesnil, že dodržování zásady efektivity nemůže vést až k tomu, aby bylo po vnitrostátním soudu požadováno, aby nejenže vyvážil procesní opomenutí spotřebitele, který nebyl seznámen se svými právy, ale rovněž zcela nahradil úplnou nečinnost dotyčného spotřebitele ( 55 ).

72.

Předkládající soud má za to, že je možné přenést výše uvedenou judikaturu na řízení ve věci v původním řízení, přičemž poukazuje zejména na společnou situaci nerovného postavení spotřebitelů ( 56 ) a obviněných, což je přístup, který podle mého názoru nelze přijmout. Připomeňme, že věc v původním řízení spadá do oblasti trestního práva, která nesouvisí se smluvními závazky a v níž je povinností zákonodárce i soudce zajistit rovnováhu mezi prevencí porušování veřejného pořádku, pátráním po pachatelích trestných činů a jejich potrestáním na jedné straně a základními právy stíhané osoby na straně druhé, a zároveň zajistit, aby řízení proběhlo v přiměřené lhůtě. Kromě toho se stát při výkonu svých represivních pravomocí snaží chránit nejen zájmy obětí trestných činů, ale také obecnější zájmy společnosti, které představují veřejný zájem v širším slova smyslu.

73.

V této souvislosti je třeba zdůraznit, že od přijetí rámcového rozhodnutí 2002/584 byly v rámci justiční spolupráce v trestních věcech postupně zavedeny právní nástroje, jejichž koordinované použití je určeno k posílení důvěry členských států vůči jejich příslušným vnitrostátním právním řádům s cílem zajistit uznávání a výkon rozsudků v trestních věcech v Unii, aby se zabránilo jakékoli beztrestnosti pachatelů trestných činů ( 57 ), a zároveň zajistit spravedlivost trestního řízení. Směrnice 2012/13, jak uvádějí body 11, 12 a 14 jejího odůvodnění, patří k těmto právním nástrojům, které konkretizují cestovní mapu přijatou Radou v roce 2009 pro posílení procesních práv podezřelých nebo obviněných osob v průběhu celého trestního řízení ( 58 ). Kumulativní účinek těchto nástrojů spolu s ustanoveními Listiny, EÚLP a judikaturou ESLP, jakož i vnitrostátní úpravou, poskytuje dotčeným osobám skutečnou a rozsáhlou ochranu, jejich postavení proto není srovnatelné, a to ani co do úrovně informovanosti, s postavením spotřebitele ve smluvním vztahu s prodávajícím nebo poskytovatelem ( 59 ). Za těchto okolností je podle mého názoru jakákoli forma přenesení řešení použitého na článek 6 směrnice 93/13, tedy ztotožnění evropské normy s vnitrostátními pravidly veřejného pořádku, na projednávanou věc vyloučena.

74.

Konečně je třeba v této fázi odkázat na nedávnou judikaturu Soudního dvora týkající se zaprvé úlohy soudu v rámci trestního řízení založeného na informacích nebo důkazech získaných v rozporu s požadavky směrnice 2002/58/ES ( 60 ) a zadruhé postupu pro přezkum zákonnosti zajištění státních příslušníků třetích zemí podle unijního práva.

75.

Zaprvé měl Soudní dvůr za to, že čl. 15 odst. 1 směrnice 2002/58 vykládaný s ohledem na zásadu efektivity ukládá vnitrostátnímu trestnímu soudu, aby v trestním řízení zahájeném proti osobám podezřelým ze spáchání trestných činů nepřihlížel k informacím a důkazům, které byly získány prostřednictvím plošného a nerozlišujícího uchovávání provozních a lokalizačních údajů neslučitelného s unijním právem, pokud se tyto osoby nemohou účinně vyjádřit k těmto informacím a důkazům, které spadají do oblasti, jež se vymyká znalosti soudu, a mohou zásadním způsobem ovlivnit posouzení skutkového stavu ( 61 ). I když se v daném případě jedná o zásadu efektivity uplatněnou v trestním řízení, stejně jako ve věci v původním řízení, nejde v této věci o důkazy, které se vymykají znalosti soudu, jejichž přípustnost by znamenala riziko pro dodržení zásady kontradiktornosti, a tedy i práva na spravedlivý proces.

76.

Zadruhé Soudní dvůr rozhodl, že čl. 15 odst. 2 a 3 směrnice 2008/115/ES ( 62 ), čl. 9 odst. 3 a 5 směrnice 2013/33/EU ( 63 ) a čl. 28 odst. 4 nařízení (EU) č. 604/2013 ( 64 ), ve spojení s články 6 a 47 Listiny musí být vykládány v tom smyslu, že soudní orgán musí při přezkumu dodržení podmínek zákonnosti zajištění státního příslušníka třetí země, které vyplývají z unijního práva, na základě skutečností obsažených ve spise, se kterými byl seznámen a jak byly doplněny a objasněny během před ním probíhajícího kontradiktorního řízení, i bez návrhu uplatnit případné nesplnění podmínky zákonnosti, kterého se dotyčná osoba nedovolávala ( 65 ).

77.

Dle mého názoru je toto řešení diktováno specifickým normativním kontextem, který se radikálně liší od kontextu projednávané věci. Soudní dvůr nejprve upřesnil, že ačkoli zajištění státního příslušníka třetí země představuje závažný zásah do práva na svobodu zakotveného v článku 6 Listiny, jeho účelem ve smyslu směrnice 2008/115, směrnice 2013/33 a nařízení č. 604/2013 není stíhání nebo trestání trestných činů. Soudní dvůr dále a zejména uvedl, že unijní normotvůrce nestanovil pouze společné hmotněprávní normy pro podmínky zajištění, ale zavedl rovněž společné procesní normy, jejichž účelem je zajistit, aby v každém členském státě existoval režim, který příslušnému soudnímu orgánu umožňuje propustit dotyčnou osobu, případně po přezkumu i bez návrhu, jakmile se ukáže, že její zajištění není nebo již není zákonné ( 66 ). Soudní dvůr zdůraznil skutečnost, že zajišťovací opatření nařízené správním orgánem podléhá soudnímu přezkumu buď z úřední povinnosti, nebo na žádost dotčené osoby, zatímco v případě trvání zajištění je příslušný orgán povinen provádět tento přezkum i bez návrhu, i když o něj dotyčný nepožádá. V normativním kontextu, kdy soud může zahájit řízení i bez návrhu, pokud se ukáže, že podmínky zákonnosti zajištění nebyly nebo již nejsou splněny, což se může projevit v řízení, v němž se zadržená osoba nedostaví, bylo teoreticky obtížné dospět k jinému řešení než k tomu, že soud i bez návrhu konstatoval nesplnění podmínky zákonnosti zajištění, „kterého se dotyčná osoba nedovolávala“.

78.

Právě s ohledem na tento striktní rámec zajištění, připomenutý výše, se Soudní dvůr odchýlil od své obvyklé judikatury, pokud jde o neexistenci povinnosti uplatnění porušení i bez návrhu ve správních věcech, v nichž se uplatňuje dispozitivní zásada a provádí zásada efektivity ( 67 ). V tomto případě však takový procesní rámec v unijním právu zjevně není, což podle mého názoru vylučuje jakoukoli formu přenesení řešení přijatého v oblasti soudního přezkumu zajištění.

79.

Při posuzování stížnosti podle článku 6 EÚLP musí ESLP v zásadě určit, zda bylo trestní řízení jako celek spravedlivé, v závislosti na konkrétních okolnostech každého případu. Splnění požadavků spravedlivého procesu je proto třeba posuzovat případ od případu, a to s ohledem na průběh řízení jako celku, a nikoli na základě izolovaného zkoumání určitého bodu nebo události, ačkoli nelze vyloučit, že určitý prvek může být natolik rozhodující, že umožní posoudit spravedlivost procesu již v počáteční fázi ( 68 ). Vzhledem k povaze práva nesvědčit proti sobě a práva nevypovídat má uvedený soud za to, že v zásadě nelze ospravedlnit nepoučení podezřelého o těchto právech. Pokud však o nich podezřelý nebyl informován, musí soud prošetřit, zda i přes tento nedostatek bylo řízení spravedlivé jako celek ( 69 ).

80.

Toto celkové posouzení může zahrnovat ověření účinnosti právní pomoci, přičemž právo na ni je zaručeno v čl. 6 odst. 3 písm. c) EÚLP. ESLP má za to, že v souladu s nezávislostí advokacie na státu je vedení obhajoby v zásadě odpovědností obviněného a jeho advokáta, ať už je tento ustanoven soudem, nebo placen svým klientem. Pokud je však nečinnost ustanoveného obhájce zjevná nebo jsou na něj orgány jinak dostatečně upozorněny, musí přijmout opatření, aby zajistily, že obviněný má skutečně nárok na právní pomoc. Stát však nemůže nést odpovědnost za všechny nedostatky obhájce, který byl ustanoven pro účely právní pomoci ( 70 ).

81.

Odpovědnost státu tedy může vzniknout, pokud obhájce prostě nejedná jménem obviněného ( 71 ) nebo nesplní formální požadavek na uplatnění opravného prostředku, aniž se jedná o chybné jednání nebo pouhý nedostatek argumentace, které nemohou založit takovou odpovědnost, přičemž ESLP vzal v rámci souboru okolností v úvahu také skutečnost, že stěžovatel je cizinec, který nezná jazyk řízení a čelí obvinění, jež může vést k vysokému trestu odnětí svobody. V posledně uvedeném případě ESLP rozhodl, že vnitrostátní soud mohl ustanoveného advokáta vyzvat k doplnění nebo opravě odvolání, místo aby opravný prostředek prohlásil za nepřípustný ( 72 ).

82.

Kromě toho, že úkolem ESLP je rozhodovat spory, které mu byly předloženy, a nikoli rozhodovat in abstracto nebo standardizovat různé právní systémy, s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem každého případu ( 73 ), podotýkám, že výše uvedené situace, které se vyznačovaly restriktivním přístupem, se od okolností věci v původním řízení liší. V tomto ohledu je třeba zdůraznit, že právo být informován o svých procesních právech a právo nevypovídat jsou osobní práva, s nimiž jejich nositelé nakládají volně a je pouze na uvážení obviněných a jejich právních zástupců, jakou zvolí strategii obhajoby, která může zahrnovat i to, že se nebudou dovolávat porušení těchto práv z pro ně specifických důvodů ( 74 ). Tato situace nemůže být sama o sobě ztotožněna se „zjevnou nečinností“ vyžadující pozitivní zásah příslušného soudu ( 75 ). Soud při jednání nesmí účastníky řízení při volbě jejich strategie obhajoby nahrazovat.

83.

Vzhledem ke všem předchozím úvahám navrhuji, aby Soudní dvůr prohlásil, že články 3 a 4 směrnice 2012/13, jakož i čl. 8 odst. 2 směrnice 2012/13, vykládané s ohledem na článek 47 a čl. 48 odst. 2 Listiny a s ohledem na zásady rovnocennosti a efektivity nebrání výkladu vnitrostátního ustanovení, které zakazuje soudu ve fázi soudního řízení, jemuž nepředcházelo přípravné řízení, uplatnit i bez návrhu porušení práva obviněného být informován o svém právu nevypovídat.

84.

Posouzení vnitrostátních práv ( 76 ) mě patrně nedovede k jinému výkladu. Průřez různými vnitrostátními právními řády zdaleka neodráží klasické summa divisio mezi systémem založeným na zásadě projednací a systémem založeným na zásadě vyšetřovací, které zahrnuje zdánlivě pasivní, respektive aktivní roli soudce, ale poukazuje na vzájemné prolínání těchto dvou systémů, jakož i na rozmanitost a složitost trestního řízení založeného na kombinaci pravidel, což činí srovnání delikátní, ne-li relativní. Bez ohledu na to, zda stanoví mechanismy sankcionování, které v některých případech automaticky postihují porušení práva na informace na základě pravidel pro přípustnost důkazů nebo neplatnost vadných procesních úkonů, mohou tedy vnitrostátní systémy s různou mírou přísnosti vymezit úlohu, která při uplatňování těchto mechanismů přísluší obviněnému, a potažmo i soudu.

85.

Skutečností zůstává, že všechny zohledňované vnitrostátní právní řády však zakotvují systém svobody důkazů s odkazem na svobodu soudu při jejich hodnocení, a že ačkoli tyto právní řády se mohou ubírat různými procesními cestami, všechny sdílejí stejný zájem a stejný cíl, a sice nepřiznat účinek vadnému procesnímu úkonu jako je porušení práva být informován, především o svém právu nevypovídat. Jak je tedy správně uvedeno v „rešerši“ 22/006, nedojde-li k formálnímu vyloučení důkazu soudem, může být procesní vada, která se vyskytla při získávání tohoto důkazů, vždy zohledněna v rámci rozhodnutí ve věci samé, pokud jde o důkazní hodnotu tohoto důkazu, což je přesně to, co bylo konstatováno v předchozích bodech tohoto stanoviska v souvislosti s francouzským právním řádem.

86.

Je tudíž nezbytné a dokonce vhodné, aby Soudní dvůr přijal řešení, které by uznalo možnost, či dokonce uložilo soudu povinnost uplatnit porušení i bez návrhu, jestliže plné důsledky pro jemnou strukturu vnitrostátních pravidel, jež všechna usilují o obtížně nalezitelnou rovnováhu mezi potřebou stíhání trestných činů a právy stíhaných osob na spravedlivý proces ( 77 ), a pro vnitrostátní organizaci soudnictví ( 78 ), nelze v této fázi posoudit? Navíc je zřejmé, že uplatnění porušení i bez návrhu soudem může být zavedeno pouze za přísného dodržení zásady kontradiktornosti, což může vést k prodloužení řízení ( 79 ).

87.

Takové řešení se mi nejeví nezbytné k posílení legitimity vzájemné důvěry, kterou předpokládá vzájemné uznávání. Je nesporné, že unijní právo se v oblasti justiční spolupráce v trestních věcech značně rozvinulo, a to do té míry, že je nyní možné hovořit o významném acquis nebo společném dědictví, které umožnilo sblížení vnitrostátních právních systémů, pokud jde o ochranu procesních práv podezřelých nebo obviněných osob, a skutečný pokrok v integraci těchto systémů v Unii. V této souvislosti je třeba zdůraznit zaprvé to, jak to učinila francouzská vláda, že problém v projednávané věci nespočívá v tom, aby se v pseudokonkurenci mezi státy našel vnitrostátní systém, který nejlépe chrání tato práva ( 80 ), a zadruhé to, jak to učinila právní věda, že neexistuje subjektivní právo požívat výhod systému, jenž individuální práva chrání nejlépe ( 81 ).

88.

Pokud jde o otázku týkající se zvláštností vnitrostátních právních systémů, které se autoři smluv zavázali zachovat ( 82 ), a otázku výkladu směrnice, jež výslovně dává podezřelým a obviněným osobám nebo jejich obhájci právo postihovat porušení práv v ní obsažených, mám za to, že Soudní dvůr by měl být opatrný a pečlivě zvažovat přijatelnost své odpovědi pro vnitrostátní právní řády ( 83 ). Podle francouzského osvícenského filozofa a spisovatele Montesquieua, „je někdy nezbytné změnit některé zákony. Ale to se stává jen zřídka, a když už se to stane, je třeba to činit s nejvyšší opatrností“ [volný překlad] ( 84 ). V daném případě a aplikováno na přístup soudu by toto poučení mělo v každém případě vést k odmítnutí řešení, které by ukládalo povinnost uplatnit porušení i bez návrhu, což by dále ztížilo úkoly vnitrostátních soudů, které se potýkají se se souběžnou aplikací vnitrostátních norem, primárního a sekundárního unijního práva, včetně Listiny, a norem plynoucích z mezinárodních úmluv, včetně EÚLP, které pracují v institucionálních podmínkách vyznačujících se výraznými rozdíly ( 85 ) a riskují, že ponesou odpovědnost s ohledem na svou povinnost dodržovat zákon. Připomeňme totiž nevyhnutelnou lidskou složku soudního procesu, že soudce je stejně omylný jako ostatní účastníci trestního řízení, kteří by neměli nést menší odpovědnost.

89.

S ohledem na předchozí úvahy navrhuji Soudnímu dvoru, aby na otázku položenou tribunal correctionnel de Villefranche-sur-Saône (trestní soud ve Villefranche-sur-Saône, Francie) odpověděl takto:

„Články 3 a 4, jakož i čl. 8 odst. 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2012/13/EU ze dne 22. května 2012 o právu na informace v trestním řízení, vykládané ve světle článku 47 a čl. 48 odst. 2 Listiny základních práv Evropské unie, jakož i zásad rovnocennosti a efektivity,

musí být vykládány v tom smyslu, že

nebrání výkladu vnitrostátního ustanovení zakazujícímu, aby soud ve fázi soudního řízení, jemuž nepředcházelo přípravné řízení, uplatnil i bez návrhu porušení práva obviněného být informován o právu nevypovídat, pokud vnitrostátní procesní předpisy zaručují zaprvé právo podezřelých nebo obviněných osob na přístup k obhájci před zahájením soudního řízení a v jeho průběhu a zadruhé zohledňují protiprávní povahu procesních úkonů provedených nebo důkazů získaných při nerespektování tohoto práva prostřednictvím mechanismů jejich neplatnosti nebo nepřípustnosti nebo při posuzování jejich důkazní hodnoty.“