–

za London Steam-Ship Owners’ Mutual Insurance Association Limited A. Song a M. Volikasem, solicitors, A. Thompsonem a C. Tan, barristers, C. Hancockem a T. de la Marem, QC,

–

za vládu Spojeného království L. Baxterem, B. Kennellym a F. Shiblim, jako zmocněnci,

–

za německou vládu J. Möllerem, U. Bartlem a M. Hellmannem, jako zmocněnci,

–

za španělskou vládu par S. Centeno Huerta, A. Gavela Llopis, S. Jiménez Garcíou a M. J. Ruiz Sánchez, jako zmocněnci,

–

za francouzskou vládu A. Daniel a A.-L. Desjonquères, jako zmocněnkyněmi,

–

za polskou vládu B. Majczynou a S. Żyrek, jako zmocněnci,

–

za švýcarskou vládu M. Schöllem, jako zmocněncem,

–

za Evropskou komisi C. Ladenburgerem, X. Lewisem a S. Noëlem, jako zmocněnci,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 1 odst. 2 písm. d) a čl. 34 bodu 1 a 3 nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Úř. věst. 2001, L 12, s. 1; Zvl. vyd. 19/04, s. 42).

2

Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi London Steam-Ship Owners’ Mutual Association Limited (dále jen „London P&I Club“) a Kingdom of Spain (Španělské království) ve věci uznání rozhodnutí vydaného španělským soudem ve Spojeném království.

3

Bod 16 odůvodnění nařízení č. 44/2001 uvádí:

„Vzájemná důvěra ve výkon spravedlnosti v rámci [Evropské unie] umožňuje, aby rozhodnutí vydaná v kterémkoli členském státě byla bez dalšího uznávána bez potřeby jakéhokoli dalšího řízení, kromě sporných případů.“

4

Článek 1 odst. 1 a 2 tohoto nařízení stanoví:

„1.   Toto nařízení se vztahuje na věci občanské a obchodní bez ohledu na druh soudu. Nevztahuje se zejména na věci daňové, celní a správní.

2.   Toto nařízení se nevztahuje na:

[…]

d) rozhodčí řízení.“

5

Kapitola II nařízení č. 44/2001, nadepsaná „Příslušnost“, je rozdělena do deseti oddílů.

6

Oddíl 3 této kapitoly se týká příslušnosti ve věcech pojištění.

7

V rámci tohoto oddílu článek 13 tohoto nařízení stanoví:

„Od ustanovení tohoto oddílu je možné se odchýlit pouze

[…]

8

Podle článku 14 uvedeného nařízení, který se rovněž nachází v uvedeném oddílu:

„Rizika uvedená v čl. 13 bodu 5 jsou tato:

9

Oddíl 7 kapitoly II nařízení č. 44/2001 se týká ujednání o příslušnosti a obsahuje zejména článek 23 tohoto nařízení, který v odstavci 1 stanoví:

„Dohodnou-li se strany, z nichž alespoň jedna má bydliště na území členského státu, že v již vzniklém nebo budoucím sporu z určitého právního vztahu má příslušnost soud nebo soudy tohoto členského státu, je příslušný soud nebo soudy tohoto státu. Pokud se strany nedohodnou jinak, je tato příslušnost výlučná. Taková dohoda o příslušnosti musí být uzavřena

10

Oddíl 9 téže kapitoly II týkající se překážky litispendence a závislých řízení obsahuje zejména článek 27 uvedeného nařízení, který stanoví:

„1.   Je-li u soudů různých členských států zahájeno řízení v téže věci mezi týmiž stranami, přeruší soud, u něhož bylo řízení zahájeno později, bez návrhu řízení až do doby, než se určí příslušnost soudu, který řízení zahájil jako první.

2.   Jakmile je určena příslušnost soudu, u něhož bylo řízení zahájeno jako první, prohlásí se soud, u něhož bylo řízení zahájeno později, za nepříslušný ve prospěch prvního soudu.“

11

Kapitola III nařízení č. 44/2001, nazvaná „Uznávání a výkon“, zahrnuje články 32 až 56 tohoto nařízení.

12

Článek 32 tohoto nařízení stanoví:

„Pro účely tohoto nařízení se ‚rozhodnutím‘ rozumí každé rozhodnutí vydané soudem členského státu bez ohledu na to, je-li označeno jako rozsudek, usnesení, příkaz nebo nařízení výkonu rozhodnutí, včetně rozhodnutí o nákladech řízení vydaného soudním úředníkem.“

13

Článek 33 uvedeného nařízení stanoví:

„1.   Rozhodnutí vydaná v některém členském státě jsou v ostatních členských státech uznávána, aniž by bylo vyžadováno zvláštní řízení.

2.   Stane-li se sporným, zda rozhodnutí má být uznáno, může každá strana, která uplatňuje uznání jako hlavní věc v daném sporu, v řízení podle oddílů 2 a 3 této kapitoly navrhnout, že soudní rozhodnutí má být uznáno.

3.   Je-li otázka uznání rozhodnutí vznesena u soudu členského státu jako předběžná otázka, může o ní tento soud rozhodnout.“

14

Článek 34 téhož nařízení stanoví:

„Rozhodnutí se neuzná,

[…]

[…]“

15

Článek 35 nařízení č. 44/2001 zní takto:

„1.   Rozhodnutí se rovněž neuzná, byly-li porušeny oddíly 3, 4 a 6 kapitoly II nebo jedná-li se o případ uvedený v článku 72.

2.   Při posuzování toho, zda je dána příslušnost uvedená v předchozím odstavci, je dožádaný soud nebo orgán vázán skutkovými zjištěními, na nichž soud členského státu původu založil svou příslušnost.

3.   Aniž je dotčen odstavec 1, nesmí být příslušnost soudu členského státu původu přezkoumávána. Hledisko veřejného pořádku uvedené v čl. 34 bodě 1) nelze uplatnit v případě pravidel pro určení příslušnosti.“

16

Podle čl. 43 odst. 1 tohoto nařízení:

„Proti rozhodnutí o návrhu na prohlášení vykonatelnosti může kterákoli strana podat opravný prostředek.“

17

Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Úř. věst. 2012, L 351, s. 1) zrušilo a nahradilo nařízení č. 44/2001.

18

Bod 12 odůvodnění nařízení č. 1215/2012 zní následovně:

„Toto nařízení by se nemělo vztahovat na rozhodčí řízení. Žádné ustanovení tohoto nařízení by nemělo bránit soudům členského státu, je-li u nich podána žaloba ve věci, ohledně které strany uzavřely rozhodčí dohodu, aby v souladu s vnitrostátním právem odkázaly strany na rozhodčí řízení, nebo aby řízení přerušily nebo zastavily, a aby přezkoumaly, zda je rozhodčí dohoda neplatná, neúčinná nebo nezpůsobilá k použití.

Rozhodnutí vydané soudem členského státu ohledně toho, zda je rozhodčí dohoda platná, účinná nebo způsobilá k použití či nikoliv, by nemělo podléhat pravidlům pro uznání a výkon stanoveným tímto nařízením bez ohledu na to, zda o této otázce soud rozhodoval ve věci samé nebo jako o předběžné otázce.

Na druhou stranu, pokud soud členského státu vykonávající pravomoc podle tohoto nařízení nebo podle vnitrostátního práva rozhodl, že rozhodčí dohoda je neplatná, neúčinná nebo nezpůsobilá k použití, nemělo by to bránit tomu, aby bylo rozhodnutí soudu ve věci samé uznáno a případně vykonáno v souladu s tímto nařízením. Tím by neměla být dotčena pravomoc soudů členských států rozhodnout o uznání a výkonu rozhodčích nálezů v souladu s Úmluvou o uznávání a výkonu cizích rozhodčích nálezů podepsanou v New Yorku dne 10. června 1958 [(Recueil des traités des Nations unies, sv. 330, s. 3)] (dále jen ‚Newyorská úmluva z roku 1958‘), která se uplatní přednostně před tímto nařízením.

Toto nařízení by se nemělo vztahovat na žaloby nebo související řízení týkající se zejména ustavení rozhodčího soudu, pravomoci rozhodců, vedení rozhodčího řízení nebo jakýchkoli jiných aspektů takového řízení, ani na žalobu či rozhodnutí týkající se zrušení, přezkumu, odvolání, uznání nebo výkonu rozhodčího nálezu.“

19

Článek 73 odst. 2 uvedeného nařízení stanoví:

„Tímto nařízením není dotčeno uplatňování Newyorské úmluvy z roku 1958.“

20

Článek 66 Arbitration Act 1996 (zákon o rozhodčím řízení z roku 1996), nadepsaný „Výkon rozhodčího nálezu“ stanoví, že:

„1)   Nález rozhodčího soudu podle rozhodčí smlouvy lze na základě svolení soudu vykonat stejným způsobem jako rozsudek nebo usnesení soudu vydané za stejným účelem.

2)   V případě udělení svolení lze vydat rozhodnutí ve znění rozhodčího nálezu.

3)   Svolení k výkonu rozhodčího nálezu se nevydá v případě, že osoba, proti níž výkon rozhodčího nálezu směřuje, prokáže, že rozhodčí soud neměl věcnou příslušnost k vydání rozhodčího nálezu, popřípadě se nevydá v rozsahu, v jakém to prokáže. Právo vznést takovou námitku může zaniknout (viz článek 73).

4)   Žádným ustanovením tohoto článku není dotčeno uznání nebo výkon rozhodčího nálezu na základě jakéhokoli jiného zákona nebo právního předpisu, zejména na základě části II (Výkon rozhodčích nálezů podle Ženevské úmluvy) zákona o rozhodčím řízení z roku 1950 nebo ustanovení části III tohoto zákona týkajících se uznávání a výkonu rozhodčích nálezů podle Newyorské úmluvy [z roku 1958], nebo na základě žaloby ohledně výkonu rozhodčího nálezu [‚action on the award‘].“

21

Články 67 až 72 zákona o rozhodčím řízení z roku 1996 upřesňují podmínky, za nichž mohou strany rozhodčího řízení napadnout pravomoc rozhodčího soudu, legalitu řízení a opodstatněnost rozhodčího nálezu.

22

Článek 73 tohoto zákona, nadepsaný „Zánik práva vznést námitku“ stanoví:

„1)   Pokud se účastník rozhodčího řízení účastní tohoto řízení nebo pokračuje v účasti na něm, aniž by neprodleně nebo ve lhůtě stanovené rozhodčí smlouvou, rozhodčím soudem nebo kterýmkoli ustanovením této části, vznesl námitku, že:

nemůže tuto námitku vznést později před soudem, ledaže prokáže, že v době, kdy se účastnil tohoto řízení nebo pokračoval v účasti na něm, o důvodech námitky nevěděl a nemohl je s přiměřenou péčí zjistit.

2)   Pokud rozhodčí soud rozhodne, že je věcně příslušný, nemůže účastník rozhodčího řízení, který mohl toto rozhodnutí zpochybnit

a neučiní tak, nebo tak neučiní ve lhůtě stanovené rozhodčí smlouvou nebo kterýmkoli ustanovením této části, později vznést námitku proti věcné příslušnosti rozhodčího soudu z jakéhokoli důvodu, který byl předmětem tohoto rozhodnutí.“

23

Článek 117 Código Penal (trestní zákoník, dále jen „španělský trestní zákoník“) stanoví:

„Pojistitelům, kteří převzali riziko finančních závazků vyplývajících z užívání nebo využívání jakéhokoli majetku, průmyslového odvětví, podniku nebo činnosti, v případě, že v důsledku okolností uvedených v tomto zákoníku dojde k události představující pojištěné riziko, vzniká přímá občanskoprávní odpovědnost až do výše náhrady stanovené zákonem nebo smlouvou, aniž je dotčeno právo na náhradu škody vůči dotčené osobě.“

24

V návaznosti na ztroskotání ropného tankeru Prestige u španělského pobřeží v listopadu 2002, které na něm, jakož i na francouzském pobřeží způsobilo významné škody na životním prostředí, bylo ve Španělsku na konci roku 2002 zahájeno trestní vyšetřování zejména vůči veliteli tohoto plavidla.

25

Po ukončení tohoto vyšetřování byla věc postoupena Audiencia Provincial de A Coruña (provinciální soud v A Coruña, Španělsko) a několik právnických osob, mezi nimi španělský stát, uplatnilo v rámci trestního řízení občanskoprávní nároky proti veliteli plavidla Prestige, proti jeho vlastníkům a na základě článku 117 španělského trestního zákoníku týkajícího se přímé žaloby proti London P&I Clubu, pojistiteli odpovědnosti za plavidlo a odpovědnosti vlastníků plavidla. Přestože London P&I Club složil u španělských trestních soudů již dne 16. června 2003 částku jakožto náhradu škody, která mohla být způsobena ztroskotáním plavidla, tohoto řízení se neúčastnil.

26

Dne 16. ledna 2012, tj. po uplatnění uvedených občanskoprávních nároků, zahájil London P&I Club v Londýně (Spojené království) rozhodčí řízení s cílem určit, že na základě rozhodčí doložky obsažené v pojistné smlouvě uzavřené s vlastníky Prestige je Španělské království povinno uplatnit své nároky podle článku 117 španělského trestního zákoníku v rámci tohoto rozhodčího řízení. London P&I Club se rovněž domáhal určení, že nemůže být shledán odpovědným ohledně nároků Španělského království, neboť pojistná smlouva stanovila, že v souladu s ustanovením „pay to be paid“ (zaplať, aby bylo zaplaceno) musí pojištěná osoba nejprve zaplatit dlužnou náhradu škody poškozenému, než bude moci vymáhat svou částku od pojistitele. Španělské království se neúčastnilo rozhodčího řízení, přestože k tomu bylo vyzváno rozhodčím soudem.

27

Rozhodčím nálezem vydaným dne 13. února 2013 měl rozhodčí soud za to, že vzhledem k tomu, že nároky Španělského království byly smluvní povahy dle anglického mezinárodního práva soukromého, použije se na smlouvu anglické právo. Španělské království se tedy podle rozhodčího soudu nemohlo dovolávat smluvních práv vlastníků bez toho, aby respektovalo jak rozhodčí doložku, tak doložku „pay to be paid“. Rozhodčí soud z toho vyvodil, že nároky na náhradu škody uplatněné Španělským královstvím před španělskými soudy měly být uplatněny v rámci rozhodčího řízení v Londýně, že odpovědnost London P&I Clubu nemůže být založena ve vztahu k Španělskému království, pokud mu majitelé plavidla předem nezaplatili náhradu škody, a že tato odpovědnost nemůže v souladu s ustanoveními pojistné smlouvy v žádném případě překročit 1 miliardu amerických dolarů (USD) (přibližně 900000000 eur).

28

V březnu 2013 se London P&I Club obrátil na High Court of Justice (England & Wales), Queen’s Bench Division (Commercial Court) [Vyšší soud (Anglie a Wales), Queen’s Bench Division (obchodní senát), Spojené království] na základě čl. 66 odst. 1 a 2 zákona o rozhodčím řízení z roku 1996, aby povolil výkon rozhodčího nálezu na území státu stejným způsobem jako v případě rozsudku nebo usnesení a aby vydal rozsudek ve smyslu tohoto rozhodčího nálezu. Španělské království s tímto návrhem nesouhlasilo a navrhlo soudu, jemuž byl spor předložen, aby uvedený nález zrušil nebo jej prohlásil za neúčinný na základě článku 67 nebo článku 72 zákona o rozhodčím řízení z roku 1996. Španělské království rovněž uvedlo, že uvedený soud musí na základě své diskreční pravomoci odmítnout vydat rozsudek přebírající znění tohoto rozhodčího nálezu.

29

Usnesením ze dne 22. října 2013 vydaným po jednání, během kterého byly předloženy důkazy ohledně skutkového stavu a vyslechnuti znalci na španělské právo, povolil High Court of Justice (England & Wales), Queen’s Bench Division (Commercial Court) [Vyšší soud (Anglie a Wales), Queen’s Bench Division (obchodní senát)], London P&I Clubu výkon rozhodčího nálezu ze dne 13. února 2013. Vydal rovněž dne 22. října 2013 rozsudek přebírající znění tohoto nálezu.

30

Španělské království podalo proti tomuto usnesení odvolání u Court of Appeal (England & Wales) (Civil Division) [Odvolací soud (Anglie a Wales) (občanskoprávní oddělení), Spojené království]. Tento soud odvolání zamítl rozhodnutím ze dne 1. dubna 2015.

31

Rozsudkem ze dne 13. listopadu 2013 vydaným v rámci trestního řízení zahájeného před španělskými soudy zprostil Audiencia Provincial de A Coruña (provinciální soud v A Coruña) velitele plavidla Prestige obžaloby pro trestný čin proti životnímu prostředí, odsoudil ho za hrubou neposlušnost vůči autoritě a rozhodl, že nenese občanskoprávní odpovědnost za škodu způsobenou únikem pohonných hmot, neboť neexistuje příčinná souvislost mezi přečinem neposlušnosti a touto škodou. K občanskoprávní odpovědnosti vlastníků Prestige či London P&I Clubu se nevyslovil.

32

Několik účastníků řízení podalo proti tomuto rozsudku dovolání k Tribunal Supremo (Nejvyšší soud, Španělsko). Tento soud rozsudkem ze dne 14. ledna 2016 zprostil velitele plavidla Prestige obžaloby pro přečin hrubé neposlušnosti vůči autoritě, ale odsoudil ho za neúmyslný přečin proti životnímu prostředí. Pokud jde o občanskoprávní nároky v rámci adhezního řízení, konstatoval, že občanskoprávně odpovědnými jsou velitel plavidla Prestige, vlastníci plavidla, jakož i na základě článku 117 španělského trestního zákoníku London P&I Club, který je odpovědný do výše smluvní horní hranice odpovědnosti stanovené na 1 miliardu USD. Nakonec za účelem určení výše příslušných závazků odpůrců v řízení vedeném ve Španělsku věc postoupil Audiencia Provincial de A Coruña (provinciální soud v A Coruña).

33

Rozsudkem ze dne 15. listopadu 2017, opraveným dne 11. ledna 2018, shledal Audiencia Provincial de A Coruña (provinciální soud v A Coruña), že vůči více než 200 různým účastníkům řízení včetně španělského státu nesou odpovědnost velitel plavidla Prestige, vlastníci tohoto plavidla a London P&I Club, přičemž co se týče London P&I Clubu, tak jen do výše smluvní horní hranice odpovědnosti stanovené na 1 miliardu USD. Po podání dovolání proti tomuto rozsudku byl tento rozsudek v podstatě potvrzen rozsudkem Tribunal Supremo (Nejvyšší soud) ze dne 19. prosince 2018.

34

Usnesením o výkonu rozhodnutí ze dne 1. března 2019 stanovil Audiencia Provincial de A Coruña (provinciální soud v A Coruña) částky, které měl každý navrhovatel právo požadovat od příslušných odpůrců. Zejména rozhodl, že tito odpůrci jsou povinni zaplatit španělskému státu částku přibližně 2,3 miliardy eur, co se týče London P&I Clubu do maximální výše 855 milionů eur.

35

Návrhem ze dne 25. března 2019 se Španělské království na základě článku 33 nařízení č. 44/2001 domáhalo u High Court of Justice (England & Wales), Queen’s Bench Division [Vyšší soud (Anglie a Wales), Queen’s Bench Division], aby bylo usnesení o výkonu rozhodnutí ze dne 1. března 2019 uznáno ve Spojeném království. Tento soud tomuto návrhu vyhověl usnesením ze dne 28. května 2019.

36

Dne 26. června 2019 podal London P&I Club k předkládajícímu soudu odvolání proti tomuto usnesení na základě článku 43 nařízení č. 44/2001.

37

Na podporu svého odvolání London P&I Club v prvé řadě tvrdil, že usnesení o výkonu rozhodnutí ze dne 1. března 2019 je neslučitelné ve smyslu čl. 34 bodu 3 nařízení č. 44/2001 s usnesením a rozsudkem ze dne 22. října 2013 vydanými na základě článku 66 zákona o rozhodčím řízení z roku 1996 a potvrzenými dne 1. dubna 2015 Court of Appeal (England & Wales) (Civil Division) [Odvolací soud (Anglie a Wales) (občanskoprávní oddělení)]. V druhé řadě každopádně tvrdil na základě čl. 34 bodu 1 tohoto nařízení, že uznání nebo výkon tohoto usnesení o výkonu rozhodnutí by bylo zjevně v rozporu s veřejným pořádkem, zejména s ohledem na zásadu překážky věci pravomocně rozsouzené.

38

Španělské království navrhlo odvolání zamítnout.

39

Předkládající soud má za to, že ve věci v původním řízení vyvstávají otázky zaprvé, zda takové rozhodnutí, jako je rozhodnutí vydané na základě článku 66 zákona o rozhodčím řízení z roku 1996 může být kvalifikováno jako „rozhodnutí“ ve smyslu čl. 34 bodu 3 nařízení č. 44/2001 v případě, že tento soud sám nerozhodoval ve věci samé celý spor rozhodovaný rozhodčím soudem. Zadruhé se táže, zda se rozhodnutí, které nespadá do věcné působnosti tohoto nařízení z důvodu výjimky týkající se rozhodčího řízení uvedené v čl. 1 odst. 2 písm. d) tohoto nařízení, lze přesto dovolávat za účelem zabránění uznání a výkonu rozhodnutí vydaného v jiném členském státě na základě čl. 34 bodu 3 uvedeného nařízení. Zatřetí si uvedený soud klade otázku, zda v případě záporné odpovědi čl. 34 bod 1 téhož nařízení umožňuje odmítnout uznání a výkon takového rozhodnutí v rozsahu, v němž je toto rozhodnutí v rozporu s překážkou věci pravomocně rozsouzené, která se váže k dřívějšímu rozhodčímu nálezu nebo k rozsudku, jenž převzal znění takového rozhodčího nálezu.

40

Za těchto podmínek se High Court of Justice (England & Wales), Queen’s Bench Division (Commercial Court) [Vyšší soud (Anglie a Wales), Queen’s Bench Division (obchodní senát)], rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

41

Podstatou první a druhé otázky předkládajícího soudu, které je třeba přezkoumat společně, je, zda musí být čl. 34 bod 3 nařízení č. 44/2001 vykládán v tom smyslu, že rozsudek vydaný soudem členského státu, který přebírá znění rozhodčího nálezu, může představovat rozhodnutí ve smyslu tohoto ustanovení, které v tomto členském státě brání uznání rozhodnutí vydaného soudem v jiném členském státě, pokud jsou tato rozhodnutí mezi sebou neslučitelná.

42

Úvodem je třeba připomenout, že vzhledem k tomu, že nařízení č. 1215/2012 zrušuje a nahrazuje nařízení č. 44/2001, které nahradilo úmluvu ze dne 27. září 1968 o příslušnosti a výkonu rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Úř. věst. 1972, L 299, s. 32), ve znění následujících úmluv o přistoupení nových členských států k této úmluvě, platí výklad, který Soudní dvůr podal v souvislosti s ustanoveními jednoho z těchto právních předpisů, rovněž pro ustanovení ostatních těchto předpisů, pokud tato ustanovení mohou být považována za rovnocenná (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 15. července 2021, Volvo a další, C‑30/20, EU:C:2021:604, bod 28).

43

Tak je tomu v případě čl. 1 odst. 2 písm. d) obou těchto nařízení a čl. 1 odst. 4 této úmluvy, jež vylučují rozhodčí řízení ze své působnosti.

44

Toto vyloučení se přitom týká rozhodčího řízení jakožto oblasti v celém rozsahu, včetně řízení zahájených před státními soudy (rozsudek ze dne 25. července 1991, Rich, C‑190/89, EU:C:1991:319, bod 18).

45

Z toho vyplývá, že na řízení o uznání a výkonu rozhodčího nálezu se nevztahuje nařízení č. 44/2001, ale vnitrostátní a mezinárodní právo použitelné v členském státě, v němž se o toto uznání a tento výkon žádá (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 13. května 2015, Gazprom, C‑536/13, EU:C:2015:316, bod 41).

46

V témže smyslu bod 12 odůvodnění nařízení č. 1215/2012 nyní zdůrazňuje, že toto nařízení se neuplatní na žalobu nebo rozhodnutí týkající se uznání nebo výkonu rozhodčího nálezu.

47

Z toho vyplývá, že na rozsudek ve znění rozhodčího nálezu se vztahuje vynětí rozhodčího řízení stanovené v čl. 1 odst. 2 písm. d) nařízení č. 44/2001, a že se na něj tudíž nemůže vztahovat vzájemné uznávání mezi členskými státy a nemůže se pohybovat v rámci soudního prostoru Unie v souladu s ustanoveními uvedeného nařízení.

48

Takový rozsudek však může být považován za rozhodnutí ve smyslu čl. 34 bodu 3 nařízení č. 44/2001.

49

V tomto ohledu v prvé řadě z široké definice pojmu „rozhodnutí“ uvedené v článku 32 nařízení č. 44/2001 vyplývá, že tento pojem zahrnuje každé rozhodnutí vydané soudem členského státu bez ohledu na obsah předmětného rozhodnutí, pokud bylo nebo mohlo být za různých podmínek předmětem kontradiktorního řízení v členském státě původu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 7. dubna 2022, H Limited, C‑568/20, EU:C:2022:264, body 24 a 26, jakož i citovaná judikatura). Kromě toho tato široká definice platí pro všechna ustanovení tohoto nařízení, v nichž je tento pojem použit, zejména v případě čl. 34 bodu 3 uvedeného nařízení. (obdobně viz rozsudek ze dne 2. června 1994, Solo Kleinmotoren, C‑414/92, EU:C:1994:221, bod 20).

50

Tento výklad pojmu „rozhodnutí“ uvedený v čl. 34 bodě 3 nařízení č. 44/2001 je potvrzen účelem tohoto ustanovení, tedy ochranou integrity vnitrostátního právního řádu členského státu a zajištěním toho, aby jeho společenský řád nebyl narušen povinností uznávat rozsudek vydaný v jiném členském státě, který je neslučitelný s rozhodnutím vydaným jeho vlastními soudy v řízení mezi týmiž stranami (obdobně viz rozsudek ze dne 2. června 1994, Solo Kleinmotoren, C‑414/92, EU:C:1994:221, bod 21).

51

V druhé řadě z judikatury Soudního dvora vyplývá, že vyloučení určité oblasti z působnosti nařízení č. 44/2001 nebrání tomu, aby rozhodnutí týkající se této oblasti spadalo pod čl. 34 bod 3 tohoto nařízení, a tudíž bránilo uznání rozhodnutí vydaného v jiném členském státě, se kterým je neslučitelné.

52

Soudní dvůr tak zejména považoval rozhodnutí soudu dožádaného členského státu, které vzhledem k tomu, že se týkalo osobního stavu fyzických osob, nespadalo do působnosti úmluvy uvedené v bodě 42 tohoto rozsudku, za neslučitelné s rozsudkem vydaným v jiném členském státě, jelikož obě tato rozhodnutí měla právní důsledky, které se vzájemně vylučovaly (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 4. února 1988, Hoffmann, 145/86, EU:C:1988:61, bod 25).

53

Rozsudek vydaný soudem členského státu, který přebírá znění rozhodčího nálezu, tudíž může představovat rozhodnutí ve smyslu čl. 34 bodu 3 nařízení č. 44/2001, které v tomto členském státě brání uznání rozhodnutí vydaného soudem v jiném členském státě, pokud jsou tato rozhodnutí mezi sebou neslučitelná.

54

Jinak je tomu však v případě, kdy byl rozhodčí nález, jehož znění tento rozsudek přebírá, vydán za okolností, které by neumožnily v souladu se základními ustanoveními a cíli nařízení vydat soudní rozhodnutí spadající do působnosti tohoto nařízení.

55

V tomto ohledu je třeba připomenout, že pro výklad ustanovení unijního práva je třeba vzít v úvahu nejen jeho znění, ale i jeho kontext a cíle právní úpravy, jejíž je součástí. Pro účely odpovědi na první a druhou předběžnou otázku je tedy třeba navíc zohlednit jak znění a cíl samotného čl. 34 bodu 3 nařízení č. 44/2001, tak kontext tohoto ustanovení a cíle sledované uvedeným nařízením (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 4. května 2010, TNT Express Nederland, C‑533/08, EU:C:2010:243, bod 44 a citovaná judikatura).

56

Tyto cíle se odrážejí v zásadách, které jsou základem soudní spolupráce ve věcech občanských v rámci Unie, jako jsou zásady volného pohybu rozhodnutí v této oblasti, předvídatelnosti příslušných soudů, a tudíž právní jistoty pro jednotlivce, řádného výkonu spravedlnosti, minimalizace rizika souběžných řízení, jakož i vzájemné důvěry ve výkon spravedlnosti (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 4. května 2010, TNT Express Nederland, C‑533/08, EU:C:2010:243, bod 49 a ze dne 19. prosince 2013, Nipponka Insurance, C‑452/12, EU:C:2013:858, bod 36).

57

Je třeba dodat, že vzájemná důvěra ve výkon spravedlnosti v rámci Unie, na níž jsou podle bodu 16 odůvodnění nařízení č. 44/2001 založena pravidla, která toto nařízení stanovuje v oblasti uznávání soudních rozhodnutí, se nevztahuje na rozhodnutí přijatá rozhodčími soudy ani na soudní rozhodnutí, která přebírají jejich znění.

58

Z toho vyplývá, že rozhodčí nález může mít prostřednictvím rozsudku přebírajícího jeho znění účinky v rámci čl. 34 bodu 3 nařízení č. 44/2001 pouze tehdy, pokud to nebrání právu na účinnou právní ochranu zaručenému v článku 47 Listiny základních práv Evropské unie (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 25. května 2016, Meroni, C‑559/14, EU:C:2016:349, bod 44) a umožňuje dosažení cílů volného pohybu soudních rozhodnutí ve věcech občanských, jakož i vzájemné důvěry ve výkon spravedlnosti v rámci Unie za podmínek přinejmenším stejně příznivých, jako jsou podmínky vyplývající z použití tohoto nařízení (obdobně viz rozsudky ze dne 4. května 2010, TNT Express Nederland, C‑533/08, EU:C:2010:243, bod 55 a ze dne 19. prosince 2013, Nipponka Insurance, C‑452/12, EU:C:2013:858, bod 38).

59

V projednávaném případě je třeba uvést, že obsah rozhodčího nálezu dotčeného ve věci v původním řízení nemohl být předmětem soudního rozhodnutí spadajícího do působnosti nařízení č. 44/2001 bez toho, aby byla porušena dvě základní pravidla tohoto nařízení, a to jednak relativní účinek rozhodčí doložky obsažené v pojistné smlouvě a jednak překážka věci zahájené.

60

Pokud jde totiž zaprvé o relativní účinek rozhodčí doložky obsažené v pojistné smlouvě, z judikatury Soudního dvora vyplývá, že ujednání o příslušnosti sjednané mezi pojistitelem a pojistníkem nelze uplatnit vůči poškozenému, jemuž byla způsobena škoda krytá pojištěním a který tam, kde mu to umožňuje vnitrostátní právo, chce podat přímou žalobu z titulu deliktní nebo kvazideliktní odpovědnosti proti pojistiteli u soudu místa, v němž nastala škodná událost, nebo u soudu místa, kde má bydliště (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 13. července 2017, Assens Havn, C‑368/16, EU:C:2017:546, body 31 a 40, jakož i citovaná judikatura).

61

Z toho vyplývá, že pokud nemá být toto právo poškozeného opomenuto, neměl by na základě takové rozhodčí doložky převzít pravomoc jiný soud než ten, u kterého již byla podána přímá žaloba, aby byl zaručen cíl sledovaný nařízením č. 44/2001, a to ochrana poškozených vůči dotčenému pojistiteli (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 13. července 2017, Assens Havn, C‑368/16, EU:C:2017:546, body 36 a 41).

62

Tento cíl ochrany poškozených by však byl ohrožen, pokud by rozsudek přebírající znění rozhodčího nálezu, jímž se rozhodčí soud prohlásil za příslušný na základě takové rozhodčí doložky vložené do pojistné smlouvy, bylo možné považovat za „rozhodnutí vydané v řízení mezi týmiž stranami v členském státě, v němž se o uznání žádá,“ ve smyslu čl. 34 odst. 3 nařízení č. 44/2001.

63

Jak totiž dokládají okolnosti sporu v původním řízení, připustit, aby takový rozsudek mohl bránit uznání rozhodnutí vydaného v jiném členském státě v návaznosti na přímou žalobu na náhradu škody podanou poškozeným, by mohlo poškozeného připravit o účinnou náhradu škody, kterou utrpěl.

64

Zadruhé, pokud jde o překážku věci zahájené, z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že ke dni zahájení rozhodčího řízení, tj. k 16. lednu 2012, již probíhalo řízení před španělskými soudy, a to jmenovitě mezi španělským státem a London P&I Clubem.

65

Kromě toho ze spisu, který má Soudní dvůr k dispozici, vyplývá, že občanskoprávní nároky uplatněné před španělskými soudy byly oznámeny London P&I Club v červnu 2011 a že Španělské království bylo rozhodcem vyzváno účastnit se rozhodčího řízení zahájeného London P&I Clubem v Londýně.

66

Vzhledem k tomu, že čl. 27 odst. 1 nařízení č. 44/2001 se týká „řízení […] mezi týmiž stranami“, aniž vyžaduje účinnou účast na dotyčných řízeních, je třeba mít za to, že se řízení uvedených v bodě 64 tohoto rozsudku účastnili stejní účastníci (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 19. října 2017, Merck, C‑231/16, EU:C:2017:771, body 31 a 32).

67

Nakonec tato řízení mají tentýž předmět a tentýž důvod, a sice případnou odpovědnost London P&I Club vůči španělskému státu na základě pojistné smlouvy uzavřené mezi London P&I Clubem a vlastníky plavidla Prestige za škody způsobené ztroskotáním tohoto plavidla.

68

V tomto ohledu Soudní dvůr při výkladu čl. 27 odst. 1 nařízení č. 44/2001 rozhodl, že návrh směřující k tomu, aby bylo rozhodnuto, že žalovaný odpovídá za škodu, má tentýž důvod a tentýž předmět jako negativní určovací žaloba tohoto žalovaného, směřující k tomu, aby bylo určeno, že za uvedenou škodu neodpovídá (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 19. prosince 2013, Nipponka Insurance, C‑452/12, EU:C:2013:858, bod 42 a ze dne 20. prosince 2017, Schlömp, C‑467/16, EU:C:2017:993, bod 51). Zatímco v projednávané věci bylo předmětem občanskoprávních nároků uplatněných ve Španělsku zejména určení odpovědnosti London P&I Clubu v tomto členském státě, předmětem rozhodčího řízení, které London P&I Club zahájil v Londýně, bylo negativní určení týkající se téže odpovědnosti.

69

Takové okolnosti odpovídají situaci překážky věci zahájené, kdy podle článku 27 nařízení č. 44/2001 přeruší soud, u něhož bylo řízení zahájeno později bez návrhu řízení až do doby, než se určí příslušnost soudu, který řízení zahájil jako první, a poté jakmile je tato příslušnost určena, prohlásí se za nepříslušný ve prospěch tohoto soudu.

70

Jak přitom bylo zdůrazněno v bodě 56 tohoto rozsudku, minimalizace rizika souběžných řízení, kterou sleduje toto ustanovení, je jedním z cílů a zásad, na kterých se zakládá soudní spolupráce v občanských a obchodních věcech v rámci Unie.

71

Soudu, kterému byla věc předložena za účelem vydání rozsudku přebírajícího znění rozhodčího nálezu, přísluší ověřit, zda jsou dodržována základní ustanovení a cíle nařízení č. 44/2001, aby zabránil jejich obcházení, jako je obcházení spočívající v dokončení rozhodčího řízení při současném nerespektování relativního účinku rozhodčí doložky obsažené v pojistné smlouvě a pravidel týkajících se překážky věci zahájené upravené v článku 27 tohoto nařízení. V projednávané věci ze spisu, který má Soudní dvůr k dispozici, a z diskuzí na jednání přitom vyplývá, že k takovému ověření nedošlo ani před High Court of Justice (England & Wales), Queen’s Bench Division (Commercial Court) [Vyšší soud (Anglie a Wales), Queen’s Bench Division (obchodní senát)], ani před Court of Appeal (England & Wales) (Civil Division) [Odvolací soud (Anglie a Wales) (občanskoprávní oddělení)], přičemž ani jeden z těchto dvou soudů nepředložil Soudnímu dvoru žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podle článku 267 SFEU.

72

Za takových okolností nemůže být takový rozsudek přebírající znění rozhodčího nálezu, jako je rozsudek dotčený v původním řízení, na základě čl. 34 bodu 3 nařízení č. 44/2001 překážkou uznání rozhodnutí vydaného jiným členským státem.

73

S ohledem na výše uvedené je třeba na první a druhou otázku odpovědět tak, že čl. 34 bod 3 nařízení č. 44/2001 musí být vykládán v tom smyslu, že rozsudek vydaný soudem členského státu, který přebírá znění rozhodčího nálezu, nepředstavuje rozhodnutí ve smyslu tohoto ustanovení, pokud by rozhodnutí vedoucí k výsledku rovnocennému s tímto rozhodčím nálezem nemohlo být přijato soudem tohoto členského státu bez porušení základních ustanovení a cílů tohoto nařízení, zejména relativního účinku rozhodčí doložky obsažené v pojistné smlouvě a pravidel týkajících se překážky věci zahájené uvedených v článku 27 tohoto nařízení, a že v tomto případě nemůže tento rozsudek bránit v uvedeném členském státě uznání rozhodnutí vydaného soudem v jiném členském státě.

74

Podstatou třetí otázky předkládajícího soudu je, zda čl. 34 bod 1 nařízení č. 44/2001 musí být vykládán v tom smyslu, že v případě, že se čl. 34 bod 3 tohoto nařízení nepoužije na rozsudek přebírající znění rozhodčího nálezu, umožňuje odmítnout uznání nebo výkon rozhodnutí vydaného v jiném členském státě z důvodu rozporu s veřejným pořádkem na základě toho, že toto rozhodnutí nerespektuje zásadu překážky věci pravomocně rozsouzené, která se pojí s tímto rozsudkem.

75

V tomto ohledu z odpovědi na první dvě otázky vyplývá, že v projednávané věci je nepoužitelnost čl. 34 bodu 3 nařízení č. 44/2001 na rozsudek uvedený v bodě 29 tohoto rozsudku výsledkem toho, že rozhodčí řízení, ve kterém byl vydán rozhodčí nález, který byl potvrzen tímto rozsudkem, bylo ukončeno v rozporu s pravidly o překážce věci zahájené stanovenými v článku 27 tohoto nařízení a s relativním účinkem rozhodčí doložky obsažené v dotčené pojistné smlouvě.

76

Za těchto okolností nelze mít za to, že údajné nedodržení tohoto rozsudku usnesením o výkonu rozhodnutí ze dne 1. března 2019, uvedeným v bodě 34 tohoto rozsudku, které bylo vydáno v řízení, jenž sám uvedený rozsudek nezohlednil, by mohlo představovat porušení veřejného pořádku ve Spojeném království.

77

Každopádně podle judikatury Soudního dvora musí být čl. 34 odst. 1 nařízení č. 44/2001 vykládán striktně, neboť představuje překážku uskutečnění jednoho ze základních cílů tohoto nařízení. Může se tedy uplatnit pouze ve výjimečných případech (rozsudek ze dne 25. května 2016, Meroni, C‑559/14, EU:C:2016:349, bod 38 a citovaná judikatura).

78

Soudní dvůr již přitom rozhodl, že použití pojmu „veřejný pořádek“ je vyloučeno, pokud se jedná o otázku slučitelnosti cizího rozhodnutí s rozhodnutím vnitrostátním (rozsudek ze dne 4. února 1988, Hoffmann, 145/86, EU:C:1988:61, bod 21).

79

Jak totiž uvedl generální advokát v bodě 77 svého stanoviska a jak poznamenala francouzská vláda, unijní normotvůrce měl v úmyslu upravit otázku překážky věci pravomocně rozsouzené, která se pojí k dříve vydanému rozhodnutí, a zejména otázku neslučitelnosti rozhodnutí, které má být uznáno, s tímto dřívějším rozhodnutím na základě čl. 34 bodů 3 a 4 nařízení č. 44/2001 taxativně a tím vyloučit možnost použít v tomto ohledu námitku „veřejného pořádku“ uvedenou v čl. 34 bodě 1 tohoto nařízení.

80

S ohledem na výše uvedené je třeba na třetí otázku odpovědět tak, že čl. 34 bod 1 nařízení č. 44/2001 musí být vykládán v tom smyslu, že v případě, že se čl. 34 bod 3 tohoto nařízení nepoužije na rozsudek přebírající znění rozhodčího nálezu, nelze uznání nebo výkon rozhodnutí vydaného v jiném členském státě odmítnout z důvodu rozporu s veřejným pořádkem na základě toho, že toto rozhodnutí nerespektuje zásadu překážky věci pravomocně rozsouzené, která se pojí s tímto rozsudkem.

81

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (velký senát) rozhodl takto: