1.

Projednávaná věc se týká diskriminace na základě zdravotního postižení na pracovišti. Týká se výkonu činnosti přísedícího v trestním řízení, činnosti vykonávané v této věci za úplatu, a tedy profesně, nevidomou osobou.

2.

Soudní dvůr je vyzván, aby vyložil směrnici 2000/78/ES ( 2 ), která zakazuje diskriminaci na základě zdravotního postižení, ve světle Úmluvy Organizace spojených národů ze dne 13. prosince 2006 o právech osob se zdravotním postižením ( 3 ) (dále jen „Úmluva OSN“), a určil, zda lze úplné vyloučení nevidomých osob z účasti v trestním řízení jako přísedícího v rámci placené činnosti odůvodnit na základě čl. 4 odst. 1 této směrnice. Předkládající soud se zejména táže, zda je zrak podstatným a určujícím profesním požadavkem ve smyslu tohoto ustanovení.

3.

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce byla podána v rámci sporu mezi TC a UB, předsedou soudu a soudcem trestního senátu, na jedné straně a Komisia za zaštita ot diskriminacia (Komise na ochranu před diskriminací, Bulharsko) a VA, přísedící tohoto senátu, která je nevidomá, na straně druhé. TC a UB zpochybňují rozhodnutí Komise na ochranu před diskriminací, kterým jim byly uloženy pokuty za diskriminaci na základě zdravotního postižení vůči VA, které nebylo dovoleno účastnit se soudního řízení jako přísedící.

4.

Věc nutí Soudní dvůr k tomu, aby na jedné straně poměřil povinnost státu-zaměstnavatele přijmout vhodná opatření k integraci osob se zdravotním postižením do pracovního prostředí, v projednávané věci k výkonu placené činnosti přísedícího v trestních věcech, a na straně druhé vnitrostátní pravidla trestního řízení, která mají zajistit spravedlivý soudní proces.

5.

Na závěr mé analýzy navrhnu Soudnímu dvoru, aby rozhodl, že v případě, že se jedná o placenou činnost, jsou členské státy povinny vykládat svá pravidla trestního řízení pokud možno tak, aby se nevidomé osoby mohly účastnit jako přísedící v trestních věcech. Pokud jde konkrétně o takovou osobu, jako je osoba ve věci v původním řízení, která splňuje kritéria stanovená ve vnitrostátním právu pro funkci přísedícího v těchto věcech a byla přijata do práce v této funkci, navrhnu Soudnímu dvoru, aby rozhodl, že úplné vyloučení této osoby z účasti v takových věcech na základě posouzení její údajné neschopnosti vykonávat funkce přísedícího z důvodu jejího zdravotního postižení je nepřiměřené a představuje diskriminaci v rozporu se směrnicí 2000/78, vykládané ve světle Úmluvy OSN.

6.

Úmluva OSN zakazuje v čl. 5 odst. 2 veškerou diskriminaci na základě zdravotního postižení, zejména na pracovišti, v souladu s článkem 27 této úmluvy, a stanoví, že s cílem podpořit rovnoprávnost a odstranit diskriminaci, státy, které jsou smluvní stranou této úmluvy, přijmou veškerá příslušná opatření pro zajištění poskytování přiměřené úpravy.

7.

Článek 13 této úmluvy, nadepsaný „Přístup ke spravedlnosti“, v odstavci 1 stanoví:

„ Státy, které jsou smluvní stranou této úmluvy, zajistí osobám se zdravotním postižením účinný přístup ke spravedlnosti na rovnoprávném základě s ostatními, mimo jiné i prostřednictvím procedurálních a věku odpovídajících úprav, s cílem usnadnit jim účinné plnění jejich role jako přímých nebo nepřímých účastníků, jako například svědků, při všech soudních řízeních, a to i ve fázi vyšetřování a předběžného řízení.“

8.

Body 17, 20 a 23 odůvodnění směrnice 2000/78 stanoví:

[…]

[…]

9.

Článek 2 této směrnice, nadepsaný „Pojem diskriminace“, stanoví:

„1.   Pro účely této směrnice se ‚zásadou rovného zacházení‘ rozumí neexistence jakékoli přímé nebo nepřímé diskriminace na jakémkoli základě uvedeném v článku 1.

2.   Pro účely odstavce 1 se:

[…]

5.   Tato směrnice se nedotýká opatření stanovených vnitrostátními právními předpisy, která jsou v demokratické společnosti nutná pro veřejnou bezpečnost, udržování veřejného pořádku a předcházení trestním činům, pro ochranu zdraví a ochranu práv a svobod ostatních lidí.“

10.

Článek 3 odst. 1 uvedené směrnice, nadepsaný „Oblast působnosti“, zní následovně:

„V rámci pravomocí svěřených Společenství se tato směrnice vztahuje na všechny osoby ve veřejném i soukromém sektoru, včetně veřejných subjektů, pokud jde o:

[…]

[…]“

11.

Článek 4 téže směrnice, nadepsaný „Profesní požadavky“, stanoví v odstavci 1:

„Bez ohledu na čl. 2 odst. 1 a 2 mohou členské státy stanovit, že rozdíl v zacházení na základě vlastností souvisejících s jedním z důvodů uvedených v článku 1 nepředstavuje diskriminaci, pokud z povahy dotyčné pracovní činnosti nebo z podmínek jejího výkonu vyplývá, že tyto vlastnosti představují podstatný a určující profesní požadavek, je-li cíl legitimní a požadavek přiměřený.“

12.

Článek 5 směrnice 2000/78, nadepsaný „Přiměřené uspořádání pro zdravotně postižené osoby“, stanoví:

„Za účelem zaručení dodržování zásady rovného zacházení ve vztahu ke zdravotně postiženým osobám se těmto osobám poskytuje přiměřené uspořádání. To znamená, že pokud to konkrétní případ vyžaduje, musí zaměstnavatel přijmout vhodná opatření, která dané zdravotně postižené osobě umožní přístup k zaměstnání, jeho výkon nebo postup v zaměstnání nebo absolvování odborného vzdělávání, pokud tato opatření pro zaměstnavatele neznamenají neúměrné břemeno. Toto břemeno není neúměrné, je-li dostatečně vyváženo opatřeními existujícími v rámci politiky dotyčného členského státu v oblasti zdravotního postižení.“

13.

Článek 6 Ústavy Bulharské republiky (DV č. 56, ze dne 13. července 1991, v pozměněném znění, DV č. 12, ze dne 6. února 2007), stanoví v odstavci 1:

„(1) Všichni jednotlivci se rodí svobodní a rovnocenní v důstojnosti a právech.“

14.

Podle článku 48 této Ústavy:

„(1)   Občané mají právo na práci. Stát zajistí vytvoření podmínek pro výkon tohoto práva.

(2)   Stát zajistí podmínky pro výkon práva na práci fyzicky a mentálně zdravotně postižených osob […]“

15.

Ustanovení § 4 odst. 1 zakona za zaštita ot diskriminacia (zákon na ochranu před diskriminací) (DV č. 86, ze dne 30. září 2003, v pozměněném znění, DV č. 26, ze dne 7. dubna 2015, dále jen „zákon proti diskriminaci“) zakazuje veškerou přímou či nepřímou diskriminaci na základě zejména zdravotního postižení.

16.

Podle ustanovení § 7 odst. 1 bodu 2 zákona proti diskriminaci:

„Diskriminaci nepředstavuje:

rozdíl v zacházení, jehož předmětem je osoba na základě vlastnosti spojené s jedním z důvodů uvedených v § 4 odst. 1, pokud tato vlastnost představuje podstatný a určující profesní požadavek z důvodu povahy práce nebo určité činnosti nebo podmínek výkonu této práce [nebo této činnosti], je-li cíl legitimní a požadavek nepřekračuje meze toho, co je nezbytné pro jeho dosažení;“.

17.

Ustanovení § 66 zakona za sadebnata vlast (zákon o organizaci soudů) (DV č. 64, ze dne 7. srpna 2007, v pozměněném znění, DV č. 29, ze dne 8. dubna 2019, dále jen „zákon o organizaci soudů“) stanoví, že v zákonem stanovených případech je senát soudu příslušný k projednání věci v prvním stupni složen rovněž ze „sadebni zasedateli“ (přísedící), kteří mají stejná práva a stejné povinnosti jako soudci.

18.

Podle ustanovení § 67 odst. 1 zákona o organizaci soudů:

„Přísedícím může být zvolen každý plně svéprávný bulharský občan, který:

19.

Ustanovení § 8 odst. 1 nakazatelno-procesualen kodeks (trestní řád) (DV č. 86, ze dne 28. října 2015, v pozměněném znění, DV č. 16, ze dne 22. února 2019, dále jen „trestní řád“), stanoví:

„V případech a za podmínek stanovených tímto řádem jsou přísedící součástí senátů soudů.“

20.

Ustanovení § 13 tohoto řádu stanoví v odstavci 1, že soud, státní zastupitelství a vyšetřující orgány jsou v rámci své pravomoci povinny přijmout veškerá opatření ke zjištění objektivní pravdy, a v odstavci 2, že tato objektivní pravda je zjištěna způsobem a prostředky stanovenými v tomto řádu.

21.

Na základě § 14 odst. 1 uvedeného řádu soud, státní zástupce a vyšetřující orgány rozhodují na základě svého vnitřního přesvědčení.

22.

Podle ustanovení § 18 téhož řádu soud, státní zastupitelství a vyšetřující orgány rozhodují na základě důkazů, které osobně shromáždily a přezkoumaly, s výjimkou případů, kdy tento zákon stanoví jinak.

23.

VA má trvale sníženou pracovní schopnost z důvodu ztráty zraku. Dokončila vysokoškolské vzdělání v oboru právo, úspěšně složila odbornou profesní zkoušku a poté pracovala v Unii nevidomých a ve strukturách Evropské unie nevidomých.

24.

V roce 2014 byla VA přijata jako přísedící u Sofijski gradski sad (Soud města Sofie, Bulharsko) na základě řízení zahájeného městskou radou tohoto města. Byla přidělena k Sofijski rajonen sad (Okresní soud v Sofii, Bulharsko) a losem k šestému trestnímu senátu tohoto soudu, ve kterém zasedala soudkyně UB, stejně jako tři další přísedící. Dne 25. března 2015 složila u tohoto soudu přísahu jako přísedící.

25.

Po dobu téměř jednoho a půl roku, od 25. března 2015 do 9. srpna 2016, se VA nezúčastnila žádného trestního jednání. V květnu 2015 požádala předsedu Sofijski rajonen sad (Okresní soud v Sofii), a sice TC, aby byla přidělena k jinému soudci, ale nedostala odpověď.

26.

Dne 24. září 2015 předložila VA tuto záležitost Komisi na ochranu před diskriminací s tím, že tvrdila, že byla předmětem nepříznivého zacházení z důvodu svého zdravotního postižení ze strany soudkyně UB, jelikož jí tato neumožnila účastnit se žádného trestního řízení, a ze strany předsedy soudu, TC, který nevyhověl její žádosti o přeřazení k jinému soudci proto, aby mohla vykonávat své právo na práci jako přísedící.

27.

Rozhodnutím ze dne 6. března 2017 dospěla Komise na ochranu před diskriminací po vyslechnutí UB a TC k závěru, že se vůči VA dopustili diskriminace na základě jejího zdravotního postižení, zejména ve smyslu § 4 zákona proti diskriminaci, a uložila každému z nich pokutu ve výši 500 a 250 bulharských leva (BGN) (přibližně 256 a 128 eur).

28.

UB a TC podali žaloby proti tomuto rozhodnutí u Administrativen sad Sofia-grad (Správní soud města Sofie, Bulharsko), který je zamítl. Tento soud konkrétně rozhodl, že zavedení principiálních omezení přístupu k takovému určitému povolání nebo takové činnosti, jako je povolání přísedícího na základě úvahy, že dotčené postižení znemožňovalo jeho plný výkon, bylo protiprávní. Pravidla trestního řízení sice vyžadovala, aby takový přísedící dodržoval základní zásady tohoto řízení, a to v případě soudního senátu bezprostřednost, zjištění objektivní pravdy a vytváření vnitřního přesvědčení. Domněnka, že existence zdravotního postižení zbavuje ve všech případech osobu schopnosti dodržovat tyto zásady, však představuje diskriminaci. Uvedený soud dodal, že okolnost, že se VA účastnila řady jednání v trestních věcech od 9. srpna 2016, kdy vstoupila v platnost legislativní reforma zavádějící elektronické přidělování přísedících, tyto úvahy dokládá.

29.

UB a TC podali kasační opravné prostředky proti rozhodnutím Administrativen sad Sofia-grad (Správní soud města Sofie) k předkládajícímu soudu, Varchoven administrativen sad (Nejvyšší správní soud, Bulharsko). Na podporu svého kasačního opravného prostředku UB tvrdí, že soud prvního stupně nesprávně upřednostnil zákon proti diskriminaci před trestním řádem, který má vyšší právní sílu, a zásadami zakotvenými v tomto řádu. Zdůraznila, že jako trestní soudkyně musí při posuzování případů u soudu dodržovat zákon proti diskriminaci a tyto zásady a musí zajistit stejné hodnocení důkazních prostředků všemi členy soudního kolegia, jakož i to, že každý člen soudního kolegia si udělá bezprostřední dojem o chování účastníků řízení. TC tvrdí, že tento soud měl použít § 7 odst. 1 bod 2 zákona proti diskriminaci, který se týká podstatného a určujícího profesního požadavku. Vzhledem k jejich povaze nemohly být funkce přísedících zajišťovány osobami, jejichž zdravotní postižení vede k porušení těchto zásad.

30.

V této souvislosti předkládající soud s ohledem na pravidla trestního řízení uvádí, že není jasné, zda je nerovné zacházení s nevidomou osobou, jako je VA, při výkonu činnosti přísedícího legální s ohledem na ustanovení Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“), Úmluvy OSN, jakož i směrnice 2000/78, jejímž cílem je zajistit rovnost zdravotně postižených osob v zaměstnání a povolání.

31.

Varchoven administrativen sad (Nejvyšší správní soud) se proto rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

32.

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce byla zapsána do rejstříku kanceláře Soudního dvora dne 12. listopadu 2019. VA, polská a portugalská vláda, jakož i Evropská komise předložily písemná vyjádření. Ústní jednání se nekonalo.

33.

Úvodem nejprve poznamenávám, že se položené otázky ohledně výkladu směrnice 2000/78 netýkají všech přísedících v trestních věcech, ale pouze těch, kteří, jak je stanoveno v bulharském systému uvedeném v předkládacím rozhodnutí, vykonávají funkci v rámci placené, a tedy profesní činnosti.

34.

Dále zdůrazňuji, že přísedící dotčená ve věci v původním řízení, VA, není jen zrakově postižená, ale je nevidomá.

35.

V následující analýze odpovím na předběžné otázky na základě jejich společného přezkoumání. Nejprve učiním bez větších obtíží závěr, že se na situaci takové osoby, jako je VA, jasně vztahuje působnost směrnice 2000/78, a poté se zaměřím na zásadní otázku, zda se na rozdílné zacházení vůči ní vztahuje výjimka, zejména výjimka podle čl. 4 odst. 1 této směrnice, která se týká existence podstatného a určujícího profesního požadavku, a zda tato výjimka odpovídá legitimnímu cíli a je přiměřená.

36.

Připomínám, že cílem této směrnice je stanovit obecný rámec za účelem zajištění rovného zacházení se všemi osobami v zaměstnání a povolání tím, že jim poskytuje účinnou ochranu před diskriminací na základě některého z důvodů uvedených v článku 1 této směrnice, mezi nimiž je i zdravotní postižení ( 4 ), jak vyplývá z nadpisu a preambule směrnice 2000/78.

37.

Projednávaná věc spadá do působnosti směrnice 2000/78.

38.

Zaprvé, jak jsem uvedl ve svých úvodních poznámkách, projednávaná věc se týká činnosti přísedícího v trestních věcech v rámci placené práce ( 5 ). Z informací předkládajícího soudu totiž vyplývá, že výkon činnosti přísedícího zakládá právo na odměnu a tato činnost zjevně nemá omezené trvání.

39.

Zadruhé projednávaná věc se týká zdravotního postižení ve smyslu článku 1 směrnice 2000/78, vymezeného v judikatuře, a sice omezení vyplývajícího především z fyzických, duševních nebo psychických postižení, které v interakci s různými překážkami může bránit plnému a účinnému zapojení dotčené osoby do profesního života na rovnoprávném základě s ostatními pracovníky ( 6 ). Postižení některého ze smyslů, v projednávané věci zraku, totiž představuje zdravotní postižení ve smyslu tohoto článku.

40.

Zatřetí rozdílné zacházení vůči VA, u kterého není zřejmě pochyb o tom, že přímo souviselo s jejím zdravotním postižením, se týká přístupu k zaměstnání ve smyslu čl. 3 odst. 1 písm. a) směrnice 2000/78, kterým je zaměstnání přísedícího, a podmínky zaměstnání ve smyslu čl. 3, odst. 1, písm. c) této směrnice, a sice úplné ztráty zraku.

41.

Z toho vyplývá, že na zacházení s VA ze strany soudkyně a předsedy dotčeného soudu, které spočívalo v tom, že VA nebyla nikdy jmenována přísedící v trestní věci, se vztahuje směrnice 2000/78. VA byl znemožněn přístup k výkonu placené činnosti přísedící v trestních věcech s odůvodněním, že je nevidomá, a tedy z důvodu vlastnosti přímo související s jedním z důvodů uvedených v článku 1 směrnice 2000/78, a to zdravotního postižení.

42.

Je třeba posoudit, zda se na toto rozdílné zacházení nicméně vztahuje některá z výjimek stanovených touto směrnicí.

43.

Dvě ustanovení směrnice 2000/78 jsou relevantní pro posouzení, zda je nicméně rozdílné zacházení přímo na základě zdravotního postižení přípustné, a nepředstavuje tudíž zakázanou diskriminaci ve smyslu této směrnice.

44.

Nejprve čl. 2 odst. 5 uvedené směrnice stanoví, že tato směrnice se nedotýká opatření stanovených vnitrostátními právními předpisy, která jsou nutná pro ochranu práv a svobod ostatních lidí.

45.

Toto ustanovení se může vztahovat na legislativní opatření směřující k ochraně třetí osoby, jako je obžalovaný, jehož právo na obhajobu v trestním řízení může být dotčeno. Nicméně podle čl. 2 odst. 5 je vyžadováno legislativní opatření. Vnitrostátní právo dotčené ve věci v původním řízení však zřejmě nespecifikuje prostřednictvím takového opatření, že se placená činnost přísedícího nevztahuje na nevidomé osoby ( 7 ). Ostatně podotýkám, že předkládající soud, který bude případně příslušný k takovému posouzení, toto ustanovení neuvedl. Na vyloučení nevidomých osob z výkonu zaměstnání přísedícího se tedy zřejmě nevztahuje v projednávané věci odůvodnění založené na uvedeném čl. 2 odst. 5.

46.

Dále podle článku 4 směrnice 2000/78, nadepsaného „Profesní požadavky“, mohou členské státy stanovit v souladu s odstavcem 1 tohoto článku, že rozdíl v zacházení na základě takové vlastnosti, jako je zvláštní fyzická způsobilost, související s jedním z důvodů uvedených v článku 1 této směrnice, zejména zdravotní postižení, nepředstavuje diskriminaci, pokud představuje „podstatný a určující profesní požadavek“, je-li cíl legitimní a požadavek přiměřený.

47.

V centru projednávaných předběžných otázek je možnost odůvodnit rozdílné zacházení z důvodu zdravotního postižení na základě tohoto čl. 4 odst. 1. Připomínám, že soudkyně a předseda soudu tvrdí, že pravidla a zásady trestního řízení, a sice zásada bezprostřednosti, přímého posouzení důkazů za účelem dosažení objektivní pravdy, vnitřní přesvědčení a rovné zacházení se členy soudního senátu v oblasti provedení důkazů, brání tomu, aby se nevidomý přísedící mohl účastnit trestního řízení. Podle jejich názoru je zrak podstatným a určujícím profesním požadavkem činnosti přísedícího proto, aby byly tato pravidla a zásady dodrženy.

48.

Soudní dvůr již rozhodl, že požadavek na obzvláštní fyzickou zdatnost lze považovat za podstatný a určující profesní požadavek ve smyslu čl. 4 odst. 1 směrnice 2000/78 pro výkon povolání pilota aerolinií ( 8 ) nebo pro povolání hasiče ( 9 ). Z judikatury Soudního dvora vyplývá, že zvláštní úroveň zrakové ostrosti může být obdobným způsobem považována za podstatný a určující profesní požadavek pro výkon povolání řidiče těžkých nákladních vozidel ( 10 ).

49.

Platí to také v případě schopnosti vidět pro účely výkonu placené činnosti přísedícího v souladu s pravidly a zásadami trestního řízení?

50.

Připomínám, že podle bodu 23 odůvodnění směrnice 2000/78 lze výjimku týkající se existence podstatného a určujícího profesního požadavku, uvedeného v čl. 4 odst. 1 této směrnice, použít pouze za velmi omezených okolností.

51.

Cílem vnitrostátních pravidel trestního řízení, kterých se dovolávají soudkyně a předseda soudu na obranu svého stanoviska, je zajistit spravedlivý proces.

52.

Tento cíl je jednoznačně legitimní. Právo na spravedlivý proces je totiž základním právem zakotveným v článku 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, podepsané v Římě dne 4. listopadu 1950 (dále jen „EÚLP“), a v článku 47 Listiny. Vyvstává otázka, zda je schopnost přísedícího vidět nezbytná, aby byl zajištěn spravedlivý proces, a případně zda vyloučení nevidomé osoby z účasti v jakékoli trestní věci jako přísedící je vhodnou reakcí, která nepřekračuje to, co je nezbytné pro dosažení uvedeného cíle.

53.

V další části mého stanoviska prokážu, že odpověď na tuto otázku spočívá na křehké rovnováze mezi dvěma základními právy, na jedné straně právem na spravedlivý proces (pododdíl1) a na straně druhé právem zdravotně postižené osoby nebýt diskriminována ve světě práce ( 11 ) (pododdíl 2), a poté z toho vyvodím závěry pro takovou věc, jako je věc v původním řízení (pododdíl 3).

54.

Za účelem pochopení pravidel spravedlivého procesu použitelných na přísedícího v trestních věcech nejprve stručně zmíním jeho roli a zdůrazním otázky, které z toho vyplývají.

55.

Přísedícími jsou občané, kteří se společně podílí na soudnictví v trestních věcech tím, že sami nebo s profesionálními soudci rozhodují o vině, a někdy s nimi dokonce rozhodují o trestu ( 12 ).

56.

Na rozdíl od profesionálních soudců nemají vzdělání jako soudci. Tím, že jsou vybíráni z řad obyvatelstva, obvykle losem, mají zastupovat společnost v její rozmanitosti ( 13 ).

57.

Přísedící vystupují buď v rámci takzvané „tradiční“ poroty, tedy v rámci procesu, ve kterém se profesionální soudci nemohou účastnit rozhodování o vině, nebo v rámci smíšených soudů z profesionálů a neprofesionálů (échevinage). V tomto posledně uvedeném případě, který odpovídá případu zvolenému Bulharskou republikou, přísedící zasedají a rozhodují společně s profesionálními soudci ( 14 ).

58.

Institut lidové poroty vychází z vůle zapojit občany z řad občanské společnosti do soudního řízení, zejména ve vztahu k nejzávažnějším trestným činům ( 15 ). Přispívají tak ke zřízení nestranného tribunálu, bez zaujatosti nebo podjatosti ( 16 ).

59.

Vzhledem k rozhodující úloze přísedících v trestním řízení, neboť pouze oni sami sdílejí nebo přebírají výhradní odpovědnost za rozhodnutí o vině, které může mít pro obžalované značné důsledky, pokud jde o zbavení osobní svobody, stanovily členské státy pravidla trestního řízení, která stanoví rámec pro řízení a použijí se v plném rozsahu na přísedící.

60.

Pravidly a zásadami trestního řízení, která uvádí jak soudkyně a předseda soudu, tak i soud prvního stupně, jsou zásada bezprostřednosti, přímé posouzení důkazů, které musí umožnit hledání objektivní pravdy, a vnitřní přesvědčení.

61.

Evropský soud pro lidská práva měl často příležitost zabývat se zásadou bezprostřednosti, která se objevuje v mnoha právních řádech. Jeho úvahy se odráží v rozsudku Soudního dvora z nedávné doby ( 17 ). Soudní dvůr rozhodl, že zásada bezprostřednosti je jednou z důležitých náležitostí trestního řízení. Znamená, že osoby, které mají odpovědnost za rozhodnutí o vině či nevině obžalovaného, musí v zásadě vyslechnout svědky osobně a zhodnotit jejich věrohodnost. Hodnocení věrohodnosti svědka je složitým úkolem, který zpravidla nemůže být splněn pouhým přečtením obsahu jeho prohlášení zaznamenaných do protokolů o výsleších ( 18 ). Je zejména třeba, aby obžalovaný mohl být konfrontován se svědky za přítomnosti soudce, který ve věci nakonec rozhodne ( 19 ). Soudcem se zde rozumí všichni členové soudního kolegia, a tento výraz tedy zahrnuje v projednávané věci přísedící.

62.

Bezprostřednost tedy odráží povinnost přísedících vyslechnout svědky na jednání a přímo posoudit důkazy během jednání ( 20 ). Jak v podstatě uvádí generální advokát P. Léger ve svém stanovisku ve věci Baustahlgewebe ( 21 ), pojem „bezprostřednost“ předpokládá přímý vztah mezi soudcem a jednotlivcem, takže soudce, který se neúčastnil ústního jednání, nesmí ve věci rozhodovat ( 22 ).

63.

Vnitřní přesvědčení je spojeno s tímto přímým posouzením důkazů během jednání ( 23 ).

64.

Na základě účasti na jednání a vyslechnutí účastníků řízení při kontradiktorní diskusi před nimi získávají přísedící přímou znalost o skutečnostech relevantních pro odsouzení nebo zproštění viny a mohou si tak vyvářet vnitřní přesvědčení o vině nebo nevině obžalovaného.

65.

Tento mechanismus vnitřního přesvědčení je znám v mnoha kontinentálních právních řádech a je ilustrován určitými pokyny přísedícím, podle kterých se přísedící musí zabývat tím a pátrat po tom, jaký dojem učinily důkazy proti obžalovanému a důvody na jeho obhajobu na jejich přesvědčení ( 24 ).

66.

Možnost utvořit si vnitřní přesvědčení po ústních diskusích v zásadě vyžaduje, aby soudci a přísedící mohli vyslechnout diskusi, což je podle předkládajícího soudu případ VA.

67.

V projednávané věci je tedy otázkou, zda je nezbytné, aby přísedící, který poslouchá diskusi, měl rovněž možnost vidět proto, aby mohl rozhodnout v souladu se spravedlivým procesem založeným zejména na zásadě bezprostřednosti a pravidle vnitřního přesvědčení, a tedy v plném rozsahu vykonávat své povinnosti.

68.

Zdůrazňuji, že z pravidel a zásad, které jsem právě citoval, automaticky nevyplývá, že zrak představuje podstatný a určující profesní požadavek spravedlivého procesu v trestních věcech, protože všechny důkazy jsou před soudci a přísedícími diskutovány ústně.

69.

Existují však případy, kdy zrak může být nezbytnou schopností pro řádný výkon funkce přísedícího. Jedná se o věci, kdy rozhodující důkazy z hlediska rozhodnutí o vině spočívají ve fotografiích, kamerových záznamech, grafech nebo výkresech, a kdy tedy jejich posouzení zcela nebo především závisí na vizuálním dojmu, který poskytují.

70.

Tak je tomu například v případech vraždy, porušení tělesné integrity osoby, včetně sexuálního napadení, nebo v případě padělání písemností, v nichž jsou důkazy založeny převážně na vizuálních nosičích ( 25 ). Popis fotografií nebo filmů, stejně jako diskuse o nich během jednání, sice umožňují přísedícím, aby si vytvořili názor, ale tento názor není výsledkem dojmu, který jim přímo poskytují fotografie nebo filmy. Navíc, i kdyby nevidomému přísedícímu mohla osobně pomáhat nestranná třetí osoba, její zásah by mohl ovlivnit jeho vnímání fotografií a filmů. Přinejmenším by nebyl schopen si vytvořit vlastní názor přímo na základě těchto důkazů, ale nepřímo prostřednictvím této třetí osoby.

71.

Kromě těchto případů zbývá ještě určit, zda lze zrak považovat za podstatný a určující profesní požadavek k plnému výkonu činnosti přísedícího v trestních věcech.

72.

V tomto ohledu je třeba zdůraznit, že při neexistenci unijní právní úpravy v dané oblasti především přísluší pouze vnitrostátnímu právu, aby stanovilo pravidla trestního řízení. Zejména ani článek 6 EÚLP, ani článek 47 Listiny neupravují přípustnost důkazů jako takovou, což je oblast, která je primárně záležitostí vnitrostátního práva členských států ( 26 ). Totéž platí i pro pravidla pro hodnocení důkazů získaných v rámci trestního řízení zahájeného proti osobám podezřelým ze spáchání trestných činů ( 27 ).

73.

Unijní právo neupravuje ani takové podmínky pro funkci přísedícího, jako je věk, místo bydliště nebo neexistence odsouzení za trestný čin nebo přestupek ( 28 ). Podotýkám, že duševní nebo fyzické postižení, nebo dokonce zdravotní stav, které mohou bránit osobě ve výkonu úkolů, které vyžaduje funkce přísedícího, jsou překážkou pro výkon této funkce v právu mnoha členských států ( 29 ). Nevidomost je přitom často považována za překážku výkonu funkce.

74.

Uvádím tak, že v případě přísedícího v Německu, který byl vyloučen z účasti na trestních věcech z důvodu své nevidomosti a podal žalobu z důvodu porušení zákazu diskriminace na základě zdravotního postižení, Bundesverfassungsgericht (Spolkový ústavní soud, Německo) rozhodl, že jeho vyloučení odůvodněné zásadou bezprostřednosti stanovenou v trestním právu nebylo v rozporu se Základním zákonem (Grundgesetz) ( 30 ). Podle mého názoru mohou pravidla trestního řízení, a zejména takové zásady, jako je bezprostřednost, zcela legitimně vést k vyloučení nevidomých přísedících z účasti v určitých trestních věcech. Kromě toho podotýkám, že existence takového postižení může být také důvodem pro vyloučení ze seznamu přísedících, kteří mohou být jmenováni v trestních věcech na základě zvláštních ustanovení vnitrostátního trestního práva ( 31 ).

75.

Vyvstává otázka, zda lze nevidomého přísedícího považovat na základě takových obecných zásad trestního práva, jako jsou zásady uvedené ve věci v původním řízení, za nezpůsobilého k výkonu svých funkcí ve všech trestních věcech.

76.

Pro zodpovězení této otázky je třeba vzít v úvahu ustanovení směrnice 2000/78 o zákazu diskriminace na základě zdravotního postižení v zaměstnání a o ochraně osob se zdravotním postižením s cílem začlenit je do světa práce, vykládaná ve světle Úmluvy OSN. Je třeba se zabývat otázkou, zda tato ustanovení mohou mít vliv na široký prostor pro volné uvážení, který mají členské státy při jmenování přísedících v trestních věcech, a na případné vyloučení nevidomých přísedících.

77.

Jak vyplývá zejména z preambule směrnice 2000/78, Unie se zavázala k boji proti diskriminaci na základě zdravotního postižení tím, že bude usilovat o odstranění nerovností založených na takovém postižení. Zejména zdůraznila význam podpory pracovního začlenění zdravotně postižených osob přijetím vhodných opatření ( 32 ) s cílem přispívat k jejich plné účasti na hospodářském, kulturním a sociálním životě a k osobnímu rozvoji ( 33 ).

78.

Toto začlenění je zajišťováno přijetím „přiměřeného uspořádání“ pro zdravotně postižené osoby veřejnými i soukromými zaměstnavateli v souladu s článkem 5 směrnice 2000/78, tedy, pokud to konkrétní případ vyžaduje, musí zaměstnavatel přijmout vhodná opatření, která dané zdravotně postižené osobě umožní přístup k zaměstnání, pokud tato opatření pro zaměstnavatele neznamenají neúměrné břemeno.

79.

Bod 20 odůvodnění směrnice 2000/78 stanoví, že vhodnými opatřeními jsou účinná a praktická opatření k přizpůsobení pracoviště zdravotnímu postižení, například přizpůsobením pracovních prostorů a zařízení nebo dělby úkolů ( 34 ).

80.

Pro určení druhu vhodných opatření v takovém případě, jako je případ v původním řízení, který se týká nevidomé osoby, která chce pracovat jako přísedící v trestních řízeních, je třeba odkázat na Úmluvu OSN.

81.

Jak totiž Soudní dvůr rozhodl v rozsudku Glatzel ( 35 ), přednost mezinárodních dohod uzavřených Unií před ustanoveními sekundárního práva velí vykládat posledně uvedená ustanovení v co největším možném rozsahu v souladu s těmito dohodami. Je tak třeba odkázat na článek 13 Úmluvy OSN, který se věnuje „přístupu ke spravedlnosti“ osob se zdravotním postižením. Toto ustanovení stanoví, že státy, které jsou smluvní stranou této úmluvy, zajistí osobám se zdravotním postižením účinný přístup ke spravedlnosti na rovnoprávném základě s ostatními, mimo jiné i prostřednictvím procedurálních úprav, s cílem usnadnit jim účinné plnění jejich role jako přímých nebo nepřímých účastníků, jako například svědků, při všech soudních řízeních.

82.

Toto ustanovení je vysvětleno v nedávném dokumentu nadepsaném „Mezinárodní zásady a směrnice pro přístup osob se zdravotním postižením ke spravedlnosti“ ( 36 ), který zveřejnila Organizace spojených národů. Cílem tohoto dokumentu je poskytnout komplexní vodítka a praktické pokyny, jak zajistit tento přístup ke spravedlnosti ( 37 ), které však nejsou závazné.

83.

Podle těchto zásad a směrnic právo na rovný přístup ke spravedlnosti znamená, že osoby se zdravotním postižením musí mít možnost se přímo účastnit soudního procesu zejména jako přísedící. Za tímto účelem jsou státy vyzvány, aby odstranily všechny překážky spojené se zdravotním postižením, včetně zákonů, které brání osobám se zdravotním postižením být soudci nebo přísedícími, a aby zajistily rovné zapojení těchto osob do systému přísedících tím, že jim poskytnou veškerou nezbytnou pomoc, jakož i přiměřené uspořádání a procedurální úpravy ( 38 ). Toto uspořádání a tyto úpravy zahrnují zřízení nezávislých zprostředkovatelů nebo facilitátorů vyškolených k pomoci při komunikaci se stranami, jako jsou ústní tlumočníci, kteří musí vykonávat své funkce účinně, přesně a nestranně. Zahrnují také technickou pomoc v podobě produktů pro hlasovou telekomunikaci ( 39 ).

84.

V případě nevidomé osoby tak toto uspořádání může mít formu hmotné pomoci, jako je poskytnutí dokumentů v Braillově písmu, osobní pomoci, jako je pomoc nestranné třetí osoby pod přísahou, nebo dále organizační, jmenováním nevidomého přísedícího pouze ve věcech, které nevyžadují vizuální posouzení důkazů.

85.

Komise má za to, že takové uspořádání musí být přijato ve vztahu k takovým přísedícím, jako je VA, a že úplné vyloučení nevidomých osob z jakékoli účasti jako přísedícího v trestních věcech je nepřiměřené a v rozporu se zákazem diskriminace na základě zdravotního postižení.

86.

I když tento názor do značné míry sdílím v případě takové věci, jako je věc v původním řízení, v následujícím pododdíle 3 prokážu, že odpověď na položené otázky částečně závisí na rozhodnutí členských států chránit zájem obžalovaného v rámci spravedlivého procesu, a tedy na ustanoveních vnitrostátního práva přijatých dotyčným členským státem.

87.

Z výše uvedené analýzy vyplývá, že členské státy mohou do značné míry svobodně stanovit pravidla trestního řízení podle svého výběru, aby zajistily spravedlivý proces, a chránit tak zájmy obžalovaného.

88.

Poznamenávám, že i když jsou členské státy kromě toho povinny přijmout přiměřená uspořádání ve vztahu k osobám se zdravotním postižením, mohou mít některá pravidla trestního řízení za následek omezení možností přijetí takového uspořádání ve prospěch přísedícího, je-li nevidomý, a omezení jeho účasti v trestních věcech.

89.

Tak je tomu v případě pravidel, která stanoví, že úkoly přidělené přísedícímu zahrnují jeho případnou účast na ohledání místa trestného činu, včetně rekonstrukce trestného činu. Rovněž v tomto případě může být zrak, stejně jako ve věcech, kdy jsou důkazy založeny především na vizuálních nosičích, jako jsou fotografie ( 40 ), považován za nezbytný pro možnost vytvoření vlastního názoru na skutkový stav, který je před ním rekonstruován, aniž by bylo možné kompenzovat jeho postižení jakýmkoliv uspořádáním.

90.

Totéž platí i o pravidlech vnitrostátního práva týkajících se dokazování, která mohou zakázat přítomnost třetí osoby u přísedícího z důvodu, že by to vedlo k překročení maximálního počtu osob, které se mohou účastnit porady, nebo k porušení zásady bezprostřednosti, která, vykládaná striktně, vylučuje, aby mezi přísedícího a důkaz, který má přísedící posoudit, vstupoval prostředník, byť nestranný ( 41 ).

91.

Jak jsem uvedl v bodech 73 a 74 tohoto stanoviska, jiná pravidla mohou dále stanovit, že osoby s takovým fyzickým postižením, jako je slepota, v zásadě nemohou být zapsány do seznamu přísedících v trestních věcech. Tato pravidla, která v těchto věcech potenciálně brání přítomnosti jakéhokoli nevidomého přísedícího, lze zejména vysvětlit koncepcí úlohy, kterou hraje řeč těla v trestním řízení, podle které výraz tváře nebo pohyby těla obecně představují klíčový prvek posouzení důkazů a činí ze zraku podstatný a určující požadavek funkce přísedícího ( 42 ).

92.

Zdůrazňuji však, že projednávaná věc se netýká takových požadavků vnitrostátního práva vztahujících se k činnostem přísedícího nebo podmínkám jeho výběru. Zejména zákon o organizaci soudů, který upravuje výběr přísedících, neukládá minimální fyzickou podmínku ani neuvádí jako důvod pro vyloučení slabost nebo tělesné postižení nebo dále jiný tělesný zdravotní problém, který by jim bránil ve výkonu jejich funkcí.

93.

I když je tak VA nevidomá, z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že splňovala kritéria pro funkci přísedícího. Ostatně byla přijata jako přísedící u Sofijski gradski sad (Soud města Sofie) a přidělena k trestnímu senátu soudu tohoto města, před kterým složila přísahu.

94.

Její úplné zbavení skutečného výkonu činnosti přísedícího je výsledkem posouzení její údajné nezpůsobilosti vykonávat tuto činnost z důvodu jejího zdravotního postižení dvěma osobami, při kterém byly zohledněny takové zásady vnitrostátního trestního práva, jako je bezprostřednost a vnitřní přesvědčení.

95.

Vyvstává otázka, zda je úplné zbavení výkonu činnosti přísedícího na základě takového posouzení v souladu s čl. 4 odst. 1 směrnice 2000/78.

96.

Připomínám, že toto ustanovení, které představuje odchylku od práva na rovné zacházení se zdravotně postiženými osobami, musí být vykládáno restriktivně a že v souladu s jeho zněním musí být rozdílné zacházení na základě podstatného a určujícího profesního požadavku stanoveno členským státem. Podle mého názoru v první řadě přísluší vnitrostátnímu zákonodárci, aby porovnal význam základních práv spojených se spravedlivým procesem a ochranou zdravotně postižených osob tím, že ve vnitrostátním právu případně stanoví, že zrak představuje podstatný a určující profesní požadavek. Tento požadavek musí být rovněž přiměřený sledovanému cíli, tedy způsobilý zaručit spravedlivý proces, aniž by překračoval meze toho, co je za tímto účelem nezbytné.

97.

V takovém případě, jako je případ v původním řízení, kdy z vnitrostátního práva jasně nevyplývá, že by zákonodárce stanovil, že zrak představuje takový požadavek, mám za to, že směrnice 2000/78, vykládaná ve světle Úmluvy OSN, ukládá, aby pravidla a zásady trestního práva byly vykládány pokud možno tak, aby se nevidomý přísedící mohl účastnit řízení v trestních věcech.

98.

V tomto ohledu, jak jsem uvedl, v rámci systémů trestního řízení, v nichž jednání hraje klíčovou úlohu a kde v souladu se zásadou bezprostřednosti musí být všechny rozhodující důkazy projednány na jednání před přísedícími, okolnost, že je přísedící nevidomý, nutně nebrání, aby mohl vykonávat funkce přísedícího. Pokud v zásadě může vyslechnout diskusi, měl by být způsobilý vytvořit si vnitřní přesvědčení stejně jako ostatní přísedící, přinejmenším ve věcech, které nevyžadují posouzení důkazů na základě vizuálního dojmu poskytnutého těmito důkazy.

99.

Domnívám se, že takový je význam směrnice 2000/78, vykládané ve světle Úmluvy OSN, jejímž cílem je, jak jsem uvedl, začlenit zdravotně postižené osoby do společenského života a do světa práce. To platí obzvláště pro takovou činnost, jako je činnost přísedícího, která umožňuje dotčené osobě podílením se na výkonu spravedlnosti hrát zásadní úlohu ve společnosti. Tento přístup je tím spíše oprávněný, že přísedící mají zastupovat občany ve své rozmanitosti, a proto je třeba nevylučovat osoby s takovým zdravotním postižením, jako je nevidomost.

100.

Dodávám, že je třeba zabránit tomu, aby otázka, zda je nevidomá osoba způsobilá plnit funkce přísedícího, byla bez dalšího a již z principu zodpovězena záporně. Osoba s tímto postižením musí být zajisté zproštěna výkonu funkce přísedícího, pokud si to přeje, ale naopak nesmí z ní být automaticky vyloučena. Skutečnost, že se VA účastnila mnoha trestních věcí ( 43 ), aniž to zřejmě působilo obtíže, což přísluší posoudit vnitrostátnímu soudu, může naznačovat, že je způsobilá tyto funkce plnit v souladu s pravidly trestního řízení. Je-li tomu tak a pokud neexistuje ustanovení vnitrostátního práva týkající se minimálního fyzického stavu přísedícího nebo jeho tělesného zdraví obecně, mám za to, že úplné zbavení nevidomé osoby možnosti vykonávat činnost přísedícího nerespektuje podmínku přiměřenosti vyžadovanou čl. 4 odst. 1 směrnice 2000/78 v tom, že to přinejmenším překračuje meze toho, co je za tímto účelem nezbytné.

101.

Nakonec bych upřesnil, že pravidlo, kterého se dovolává soudkyně UB ve věci v původním řízení, podle kterého musí zajistit stejné hodnocení důkazních prostředků předložených ve věci všemi členy soudního kolegia ( 44 ), nebrání tomu, aby byla zohledněna zvláštní situace nevidomého přísedícího zejména tím, že mu bude poskytnuta hmotná, osobní nebo organizační pomoc. Takové zohlednění může být naopak považováno za součást přiměřeného uspořádání, které je stát-zaměstnavatel povinen poskytnout zdravotně postiženým osobám v souladu s článkem 5 směrnice 2000/78, vykládaným ve světle bodu 17 odůvodnění této směrnice ( 45 ).

102.

V důsledku toho mám za to, že vnitrostátní soud, který projednává takovou věc, jako je věc v původním řízení, je povinen vykládat své vnitrostátní právo s ohledem na znění a účel směrnice 2000/78 tak, aby bylo v maximálním možném rozsahu dosaženo výsledku sledovaného touto směrnicí, a to začlenit osoby s takovým zdravotním postižením, jako je nevidomost, do světa práce, v projednávané věci do placené činnosti přísedícího, a vyloučit je pouze v případě, že nejsou způsobilé vykonávat úkoly spojené s jejich funkcemi. Zdůrazňuji, že je důležité vyhnout se v tomto ohledu předpojatému chování tím, že by tyto osoby byly bez dalšího vyloučeny s odůvodněním, že nemohou vidět. Je třeba posoudit, zda jsou tyto osoby, se zvláštní pomocí nebo bez ní ( 46 ), způsobilé k výkonu činnosti přísedícího, o jejíž zproštění samy nežádaly.

103.

Upřesňuji, že takový přístup nebrání tomu, aby byla taková nevidomá osoba, jako je VA, vyloučena z určitých trestních věcí, kde je zrak podstatný a určující pro účely hodnocení důkazů, jako jsou důkazy uvedené v bodě 69 tohoto stanoviska. Naproti tomu, pokud neexistují ustanovení vnitrostátního práva v oblasti trestního řízení týkající se minimální fyzické způsobilosti profesionálního přísedícího nebo jeho tělesného zdraví obecně, je úplné vyloučení účasti této osoby v těchto věcech na základě její předpokládané nezpůsobilosti k výkonu svých funkcí z důvodu jejího zdravotního postižení podle mého názoru nepřiměřené a představuje diskriminaci v rozporu se směrnicí 2000/78, vykládanou ve světle Úmluvy OSN.

104.

Vzhledem k výše uvedeným úvahám navrhuji Soudnímu dvoru, aby odpověděl na otázky položené Varchoven administrativen sad (Nejvyšší správní soud, Bulharsko) následovně: