1.

Projednávaná věc se týká výkladu zákazu diskriminace na základě zdravotního postižení, který je zakotven směrnicí 2000/78/ES ( 2 ).

2.

Týká se osoby, která byla zaměstnána jako příslušník vězeňské služby a byla propuštěna z důvodu, že při vyšetření sluchu bylo zjištěno, že její sluch nedosahuje minimální úrovně požadované vnitrostátní právní úpravou.

3.

Předmětnou žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podal Riigikohus (Nejvyšší soud, Estonsko).

4.

V projednávané věci má Soudní dvůr konkrétně posoudit přiměřenost vnitrostátní právní úpravy, která v oblasti vězeňské služby zakazuje, aby zaměstnání vykonával zaměstnanec se sluchovým postižením.

5.

V závěru své analýzy Soudnímu dvoru navrhnu, aby rozhodl, že čl. 2 odst. 2 písm. a) směrnice 2000/78 ve spojení s čl. 4 odst. 1 a článkem 5 této směrnice musí být vykládán v tom smyslu, že absolutní zákaz výkonu činnosti příslušníka vězeňské služby, která sestává v dohledu nad vězni, a to pouze z důvodu, že dotyčný má zdravotní postižení spočívající v tom, že jeho sluch nedosahuje úrovně stanovené touto vnitrostátní úpravou, je třeba považovat za nepřiměřený, a tudíž v rozporu s uvedenou směrnicí.

6.

Body 16, 17, 18, 20, 21 a 23 směrnice 2000/78 uvádějí:

[…]

[…]

7.

Článek 1 této směrnice, nadepsaný „Účel“, stanoví:

„Účelem této směrnice je stanovit obecný rámec pro boj s diskriminací na základě náboženského vyznání či víry, zdravotního postižení, věku nebo sexuální orientace v zaměstnání a povolání, s cílem zavést v členských státech zásadu rovného zacházení.“

8.

Článek 2 uvedené směrnice, nadepsaný „Pojem diskriminace“, stanoví:

„1.   Pro účely této směrnice se ‚zásadou rovného zacházení‘ rozumí neexistence jakékoli přímé nebo nepřímé diskriminace na jakémkoli základě uvedeném v článku 1.

2.   Pro účely odstavce 1 se

[…]

5.   Tato směrnice se nedotýká opatření stanovených vnitrostátními právními předpisy, která jsou v demokratické společnosti nutná pro veřejnou bezpečnost, udržování veřejného pořádku a předcházení trestním činům, pro ochranu zdraví a ochranu práv a svobod ostatních lidí.“

9.

Článek 3 odst. 1 této směrnice, nadepsaný „Oblast působnosti“ zní:

„V rámci pravomocí svěřených [Unii] se tato směrnice vztahuje na všechny osoby ve veřejném i soukromém sektoru, včetně veřejných subjektů, pokud jde o

[…]

[…]“

10.

Článek 4 směrnice 2000/78, nadepsaný Profesní požadavky“ v odstavci 1 stanoví:

„Bez ohledu na čl. 2 odst. 1 a 2 mohou členské státy stanovit, že rozdíl v zacházení na základě vlastností souvisejících s jedním z důvodů uvedených v článku 1 nepředstavuje diskriminaci, pokud z povahy dotyčné pracovní činnosti nebo z podmínek jejího výkonu vyplývá, že tyto vlastnosti představují podstatný a určující profesní požadavek, je-li cíl legitimní a požadavek přiměřený.“

11.

Článek 5 této směrnice, nadepsaný „Přiměřené uspořádání pro zdravotně postižené osoby“, zní takto:

„Za účelem zaručení dodržování zásady rovného zacházení ve vztahu ke zdravotně postiženým osobám se těmto osobám poskytuje přiměřené uspořádání. To znamená, že pokud to konkrétní případ vyžaduje, musí zaměstnavatel přijmout vhodná opatření, která dané zdravotně postižené osobě umožní přístup k zaměstnání, jeho výkon nebo postup v zaměstnání nebo absolvování odborného vzdělávání, pokud tato opatření pro zaměstnavatele neznamenají neúměrné břemeno. Toto břemeno není neúměrné, je-li dostatečně vyváženo opatřeními existujícími v rámci politiky dotyčného členského státu v oblasti zdravotního postižení.“

12.

Ustanovení § 146 Vangistusseadus (zákon o výkonu trestu odnětí svobody) stanoví:

„(1)   Cílem lékařské prohlídky příslušníka vězeňské služby je zjistit zdravotní potíže způsobené výkonem služby, snížit a vyloučit zdravotní rizika a stanovit, že příslušníkovi vězeňské služby nebrání v plnění pracovních povinností žádné zdravotní potíže.

[…]

(4)   Vláda Estonské republiky stanoví nařízením pravidla týkající se požadavků na zdravotní stav příslušníků vězeňské služby a jejich lékařské prohlídky, jakož i požadavky týkající se obsahu a formy lékařského posudku.“

13.

Vabariigi Valitsuse määrus nr 12 „Vanglateenistuse ametniku tervisenõuded ja tervisekontrolli kord ning tervisetõendi sisu ja vormi nõuded“ (nařízení č. 12 vlády Estonské republiky, „kterým se stanoví požadavky na zdravotní stav příslušníků vězeňské služby a jejich lékařské prohlídky, jakož i požadavky týkající se obsahu a formy lékařského posudku“), ze dne 22. ledna 2013 (dále jen „nařízení č. 12“), přijaté na základě § 146 odst. 4 zákona o výkonu trestu odnětí svobody, nabylo účinnosti dne 26. ledna 2013.

14.

Ustanovení § 3 nařízení č. 12 stanoví:

„(1)   Zraková ostrost příslušníka vězeňské služby musí splňovat následující požadavky:

(2)   Příslušník vězeňské služby je oprávněn používat kontaktní čočky a brýle.“

15.

Ustanovení § 4 tohoto nařízení stanoví:

„(1)   Úroveň sluchu pracovníka vězeňské služby musí být dostačující k tomu, aby byl schopen komunikovat po telefonu a slyšet výstražný signál a rádiovou komunikaci.

(2)   Při lékařské prohlídce nesmí ztráta sluchu na uchu s lepším sluchem překročit 30 [decibelů (dB)] při frekvenci 500 až 2000 [hertzů (Hz)] a 40 dB při frekvencích 3000 až 4000 Hz a na uchu s horším sluchem 40 dB při frekvencích 500 až 2000 Hz a 60 dB při frekvencích 3000 až 4000 Hz.“

16.

Ustanovení § 5 uvedeného nařízení stanoví:

„(1)   Seznam zdravotních potíží, které brání příslušníkovi vězeňské služby v plnění služebních povinností a ze kterého je třeba vycházet při posuzování jeho zdravotního stavu, je uveden v příloze 1.

(2)   Absolutní zdravotní kontraindikace brání tomu, aby osoba nastoupila do služby jako příslušník vězeňské služby nebo zahájila odbornou přípravu pro výkon takové služby. […]“

17.

Příloha 1 téhož nařízení stanoví seznam zdravotních potíží, které brání příslušníkovi vězeňské služby v plnění služebních povinností. „Ztráta sluchu pod požadovanou úrovní“ je mezi „zdravotními kontraindikacemi“ označena za „absolutní kontraindikaci“.

18.

Žalobce v původním řízení byl zaměstnán věznicí v Tartu (Estonsko) jako příslušník vězeňské služby od 2. prosince 2002, po dobu přibližně patnácti let, a to jako dozorce nejdříve v oddělení výkonu trestu a vazby, následně pak od 1. června 2008 v oddělení dohledu. Jeho služební povinnosti na posledně uvedeném místě zahrnovaly mimo jiné dohled nad osobami pod elektronickým dohledem za využití systému monitoringu, předávání informací o těchto osobách, sledování monitorovacích a signalizačních zařízení, vyhodnocení a předávání informací zejména v případě výstražného signálu a zjišťování porušení vnitřního řádu. Předkládající soud uvádí, že žalobce nebyl po celou dobu výkonu své činnosti nikdy předmětem kritiky stran plnění jeho služebních povinností.

19.

V lékařském posudku ze dne 4. dubna 2017 bylo uvedeno, že žalobce má zhoršený sluch na jednom uchu, v důsledku čehož nedosahuje úrovně stanovené nařízením č. 12, a nesplňuje tudíž požadavky na zdravotní stav příslušníků vězeňské služby stanovené tímto nařízením ( 3 ). Podle žalobce v původním řízení se jednalo o vrozenou vadu.

20.

Rozhodnutím ze dne 28. června 2017 byl žalobce v původním řízení ředitelem věznice v Tartu propuštěn ze služebního poměru, a to zejména na základě § 5 nařízení č. 12, s odůvodněním, že jeho sluch nesplňuje požadavky tohoto nařízení. Žalobce v původním řízení podal žalobu k Tartu Halduskohus (správní soud v Tartu, Estonsko), kterou se domáhal určení protiprávnosti rozhodnutí o propuštění a přiznání náhrady škody s tím, že uvedené nařízení zavádí diskriminaci na základě zdravotního postižení, a to v rozporu s Ústavou a zákonem o rovném zacházení.

21.

Rozsudkem ze dne 14. prosince 2017 uvedený soud žalobu zamítl, přičemž měl zejména za to, že požadavek týkající se sluchu, stanovený nařízením č. 12, je nezbytným a odůvodněným opatřením k zajištění způsobilosti příslušníků vězeňské služby plnit všechny jejich úkoly.

22.

Rozsudkem ze dne 11. dubna 2019 Tartu Ringkonnakohus (odvolací soud v Tartu, Estonsko) vyhověl odvolání žalobce v původním řízení, zrušil uvedený rozsudek, konstatoval protiprávnost rozhodnutí o propuštění, a věznici v Tartu uložil uhradit žalobci v původním řízení náhradu škody odpovídající 60 měsíčním platům. Tento soud měl za to, že nařízení č. 12, konkrétně jeho příloha 1, která stanoví, že ztráta sluchu pod požadovanou úrovní představuje absolutní překážku dalšího setrvání příslušníka vězeňské služby ve služebním poměru, je v rozporu s obecnou zásadou rovnosti a se zásadou ochrany legitimního očekávání, zakotvenými v Ústavě. Uvedený soud tedy na věc v původním řízení nařízení č. 12 nepoužil a dal podnět k zahájení soudního řízení o přezkumu ústavnosti uvedené přílohy před předkládajícím soudem.

23.

Co se týče obecné zásady rovnosti, Tartu Ringkonnakohus (odvolací soud v Tartu) zejména porovnal kategorii nedoslýchavých příslušníků vězeňské služby a kategorii slabozrakých příslušníků vězeňské služby a konstatoval rozdílné zacházení, které se nezakládá na rozumném a relevantním důvodu. Podle tohoto soudu jsou pravidla stanovená nařízením č. 12 v případě vady zraku či vady sluchu srovnatelná, a to zejména s ohledem na to, že snížení zrakové ostrosti pod požadovanou úroveň je rovněž absolutní kontraindikací. Přitom podle ustanovení § 3 odst. 1 nařízení č. 12 je slabozraký příslušník vězeňské služby oprávněn nosit kontaktní čočky a brýle, zatímco § 4 uvedeného nařízení s použitím sluchadla nepočítá a nošení této pomůcky není při vyšetření sluchu povoleno.

24.

Tartu Ringkonnakohus (odvolací soud v Tartu) dále uvedl, že nerozumí důvodu, pro který se na nedoslýchavém příslušníku vězeňské služby požaduje, aby byl schopen slyšet i v případě ztráty nebo poškození kompenzační pomůcky, zatímco srovnatelný požadavek není stanoven pro slabozrakého, když přitom rozbité brýle mohou představovat větší nebezpečí než poškozené sluchadlo. Navíc sluchadlo může být velmi malé, může být nošeno uvnitř ucha a pod sluchátky. Kromě toho je možné sestavit seznam pomůcek, které jsou ve věznici povoleny. Podle názoru tohoto soudu je tudíž nepřiměřené vyloučit veškerá sluchadla bez rozdílu a bránit nedoslýchavým osobám v práci ve vězeňské službě.

25.

Riigikohus, põhiseaduslikkuse järelevalve kolleegium (Nejvyšší soud, senát pro přezkum ústavnosti) uvádí ve svém předkládacím rozhodnutí, že orgány veřejné moci účastnící se řízení vyjádřily protichůdná stanoviska. Podle justiitsminister (ministr spravedlnosti, Estonsko) a věznice v Tartu jsou požadavky na sluch stanovené nařízením č. 12 odůvodněny potřebou zajistit veřejnou bezpečnost a pořádek. Příslušník vězeňské služby by měl být schopen plnit všechny úkoly, pro jejichž plnění byl vyškolen, a v případě potřeby být nápomocen policii. Ministr spravedlnosti upřesňuje, že používání sluchadla příslušníky vězeňské služby při výkonu služby není jako takové zakázáno, avšak vyšetření jejich sluchu musí být provedeno bez sluchadla, tedy bez korekce. Úroveň přirozeného sluchu příslušníka vězeňské služby by tedy měla být dostačující pro zajištění bezpečnosti jeho i jeho kolegů a neomezené komunikace s kolegy, a to za všech okolností a bez zdravotní pomůcky.

26.

Naproti tomu tervise- ja tööminister (ministr zdravotnictví a práce, Estonsko), jakož i õiguskantsler (veřejný ochránce práv, Estonsko) se domnívají, že tyto požadavky nejsou přiměřené sledovanému cíli, kterým je ochrana veřejného pořádku a bezpečnosti, respektive práv a svobod osob.

27.

Předkládající soud má za to, že existuje pochybnost stran slučitelnosti vnitrostátní právní úpravy s unijním právem, a to s ohledem na zásadu rovnosti zakotvenou v článku 2 Smlouvy o EU a na zákaz diskriminace na základě zdravotního postižení uvedený v Listině základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“) a ve směrnici 2000/78. Předkládají soud s odvoláním na rozsudek ve věci Vital Pérez ( 4 ) uvádí, že potřeba zabezpečit operační schopnost a řádné fungování policie, vězeňské nebo záchranné služby představuje legitimní cíl, avšak je třeba zkoumat, zda taková omezení činnosti příslušníka vězeňské služby se sluchovým postižením, jaká jsou stanovena nařízením č. 12, jsou přiměřená tomuto cíli. Podle předkládajícího soudu nelze ze znění uvedené směrnice ani z judikatury Soudního dvora vyvodit ohledně otázky nastolené v předmětné věci jednoznačné závěry, a je tudíž nezbytný výklad Soudního dvora.

28.

Předkládající soud dále upřesňuje, že podle vnitrostátních procesních pravidel v rámci takového přezkumu ústavnosti, jaký mu byl předložen v projednávané věci, mu nepřísluší posuzovat přímo slučitelnost vnitrostátní právní úpravy s unijním právem. Tartu Ringkonnakohus (odvolací soud v Tartu), kterému naopak taková pravomoc náleží, měl pravděpodobně tuto otázku posoudit. Předkládající soud nicméně dodává, že v tomto ohledu může předložit Soudnímu dvoru předběžnou otázku, přičemž vyplyne-li z odpovědi Soudního dvora, že unijní právo brání takové vnitrostátní právní úpravě, o jakou se jedná ve věci v původním řízení, neměla by být tato právní úprava použita, aniž by předkládající soud musel posuzovat návrh na přezkum ústavnosti, který by byl prohlášen za nepřípustný. Naopak, ukáže-li se, že unijní právo takové právní úpravě nebrání, mohl by předkládající soud v přezkumu její ústavnosti pokračovat.

29.

Za těchto podmínek se Riigikohus, põhiseaduslikkuse järelevalve kolleegium (Nejvyšší soud, senát pro přezkum ústavnosti) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:

„Je třeba čl. 2 odst. 2 ve spojení s čl. 4 odst. 1 směrnice [2000/78] vykládat v tom smyslu, že brání vnitrostátním právním předpisům, které stanoví, že ztráta sluchu pod požadovanou úrovní je absolutní překážkou dalšího setrvání příslušníka vězeňské služby ve služebním poměru, a které nedovolují, aby při posuzování toho, zda jsou splněny požadavky na sluch, byly použity kompenzační pomůcky?“

30.

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce ze dne 24. října 2019 došla Soudnímu dvoru dne 29. října 2019. Písemná vyjádření předložili žalobce v původním řízení, veřejný ochránce práv, řecká vláda, jakož i Evropská komise. Ve věci nebylo nařízeno jednání.

31.

Podstatou předběžné otázky předkládajícího soudu je, zda je přiměřená, z hlediska směrnice 2000/78, taková vnitrostátní právní úprava, o jakou se jedná ve věci v původním řízení, která zakazuje, aby nadále vykonával zaměstnání příslušník vězeňské služby, jehož sluch nedosahuje úrovně, která byla pro výkon tohoto zaměstnání stanovena.

32.

Za účelem zodpovězení této otázky je třeba nejprve ověřit, zda a popřípadě v jakém rozsahu se na takovou právní úpravu směrnice 2000/78 použije, a to zejména zda zákaz, který předmětná právní úprava stanoví, má za následek rozdílné zacházení na základě zdravotního postižení a zda lze takový zákaz odůvodnit legitimním důvodem.

33.

Z názvu a preambule směrnice 2000/78 plyne, že jejím účelem je stanovení obecného rámce k tomu, aby každé osobě bylo zajištěno rovné zacházení v zaměstnání a povolání tím, že jí poskytne účinnou ochranu proti diskriminaci na základě některého z důvodů zmíněných v jejím článku 1, mezi nimiž je uvedeno zdravotní postižení ( 5 ).

34.

Pojem „zdravotní postižení“, který je obsažen v článku 1 směrnice 2000/78, se týká omezení vyplývajícího především z fyzických, duševních nebo psychických postižení, které v interakci s různými překážkami může bránit plnému a účinnému zapojení dotčené osoby do profesního života na rovnoprávném základě s ostatními pracovníky ( 6 ). Postižení smyslového orgánu, v projednávané věci sluchu, je fyzickým postižením ve smyslu tohoto ustanovení.

35.

Článek 3 odst. 1 směrnice 2000/78 mimo jiné stanoví, že směrnice se vztahuje na všechny osoby ve veřejném i soukromém sektoru, včetně veřejných subjektů, pokud jde o, podle písm. a), podmínky přístupu k zaměstnání, zejména podmínky náboru, a podle písm. c), podmínky zaměstnání a pracovní podmínky včetně podmínek propouštění.

36.

Vzhledem k tomu, že tedy nařízení č. 12 stanoví, že sluch příslušníka vězeňské služby musí splňovat určité požadavky a nedosahuje-li požadované úrovně, jde o absolutní překážku přijetí takového příslušníka do služby, týká se toto nařízení podmínek přístupu k zaměstnání ve smyslu tohoto písm. a) a v rozsahu, v němž vede k propuštění již zaměstnané osoby, se týká také podmínek zaměstnání ve smyslu uvedeného písm. c). Takové nařízení tudíž spadá do působnosti směrnice 2000/78.

37.

Z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že nařízení č. 12 stanoví minimální úroveň kvality sluchu, přičemž s osobami splňujícími tuto úroveň je zacházeno odlišně od osob, které ji nesplňují. Toliko prvně uvedené osoby lze přijmout do služby jako příslušníky vězeňské služby. Kromě toho osoby, které uvedenou úroveň nesplňují, avšak byly zaměstnány před tím, než toto nařízení nabylo účinnosti, nemohou být na svém služebním místě dále zaměstnány.

38.

Z toho vyplývá, že takové nařízení vytváří překážku pro přístup k zaměstnání a další setrvání v něm v případě osob, které nesplňují stanovenou úroveň sluchu, a vede tedy k rozdílnému zacházení přímo na základě zdravotního postižení ve smyslu čl. 2 odst. 2 písm. a) směrnice 2000/78 ( 7 ).

39.

Ostatně podotýkám, že předkládající soud používá výraz zdravotní postižení pro označení úrovně sluchu žalobce v původním řízení a účastníci původního řízení podle všeho použití tohoto výrazu ve vztahu k tomuto žalobci nezpochybňují.

40.

Poté, co bylo konstatováno rozdílné zacházení, je třeba ověřit, zda toto rozdílné zacházení představuje zakázanou diskriminaci, nebo zda ho lze odůvodnit, jelikož odpovídá podstatnému a určujícímu požadavku a současně nepřekračuje meze toho, co je za tímto účelem nezbytné.

41.

Shodně s tím, co žádá po Soudním dvoru předkládající soud, je podle mého názoru třeba posoudit, zda takový právní předpis, stanovící úroveň sluchu, jakým je nařízení č. 12, představuje „podstatný a určující profesní požadavek“ ve smyslu čl. 4 odst. 1 směrnice 2000/78, který splňuje legitimní cíle ve smyslu čl. 2 odst. 5 této směrnice a nepřekračuje meze toho, co je za tímto účelem nezbytné. V případě kladné odpovědi ze znění čl. 4 odst. 1 vyplývá, že rozdíl v zacházení na základě zdravotního postižení, které má taková právní úprava za následek, není diskriminací ve smyslu článku 2 uvedené směrnice.

42.

Ohledně výjimky ze zákazu diskriminace připomínám, že článek 4 směrnice 2000/78 musí být vykládán restriktivně a že bod 23 odůvodnění této směrnice upřesňuje, že takovou výjimku lze použít jen za velmi omezených okolností ( 8 ).

43.

Taktéž zdůrazňuji, že podstatným požadavkem musí být nikoliv některý z důvodů uvedených v článku 1 směrnice 2000/78, na němž je založeno rozdílné zacházení, nýbrž vlastnost související s tímto důvodem ( 9 ).

44.

V tomto ohledu ze zjištění uvedených v bodech 37 a 38 tohoto stanoviska vyplývá, že požadavek týkající se minimální úrovně kvality sluchu je vlastností související s jedním z těchto důvodů, konkrétně se zdravotním postižením.

45.

Pokud jde o nezbytnost takové vlastnosti, není v zásadě pochyb o tom, že nutnost dobře slyšet, a tedy mít určitou úroveň kvality sluchu vyplývá z úkolů příslušníka vězeňské služby, jak je popisuje předkládající soud. Tento soud totiž uvedl, že dohled nad vězni předpokládá zejména schopnost zaznamenat problémy, které se mohou projevit zvukem, a schopnost zaslechnout spuštění výstražného signálu ( 10 ). Rovněž komunikace příslušníka vězeňské služby s kolegy vyžaduje, aby byl schopen slyšet, co sdělují ústně, a to někdy v hlučných situacích, nebo s využitím komunikačních prostředků.

46.

Stejně jako požadavek na určitou fyzickou zdatnost, umožňující zejména fyzicky zvládnout vězně, může být i kvalita sluchu považována za podstatný a určující profesní požadavek ( 11 ).

47.

Co se týče sledovaných cílů, všechny orgány veřejné moci účastnící se původního řízení, jakož i předkládající soud zmínily ochranu veřejné bezpečnosti a zachování pořádku. Je totiž zřejmé, že vězeňská služba má tyto cíle zajistit. V rozsahu, v němž se tyto cíle řadí mezi cíle výslovně uvedené v čl. 2 odst. 5 směrnice 2000/78 jakožto cíle umožňující se odchýlit se od zákazu diskriminace, je přitom třeba je považovat za legitimní.

48.

Prima facie se tak zdá, že taková právní úprava, jako je právní úprava v původním řízení, která stanoví minimální úroveň kvality sluchu, jež se použije na činnost příslušníka vězeňské služby pověřeného dohledem nad vězni, představuje podstatný a určující požadavek k dosažení legitimních cílů. Tato právní úprava se tudíž jeví způsobilá sledovaných cílů dosáhnout.

49.

Otázkou je, zda taková právní úprava, která výkon uvedené činnosti zcela zakazuje v případě, že není splněn stanovený požadavek na sluch, je těmto cílům přiměřená, a to v tom smyslu, že nepřekračuje meze toho, co je nezbytné za účelem zabezpečení řádného fungování a operační schopnosti předmětné vězeňské služby, a tedy za účelem zajištění veřejné bezpečnosti a zachování pořádku.

50.

Pro účely zodpovězení otázky přiměřenosti takové právní úpravy, jako je právní úprava ve věci v původním řízení, je nutno zdůraznit, že právo nebýt diskriminován z důvodu zdravotního postižení představuje základní právo, které je zakotveno v článku 21 Listiny a konkretizováno ve směrnici 2000/78. Toto právo je taktéž uvedeno v Úmluvě Organizace spojených národů o právech osob se zdravotním postižením ( 12 ), ke které Unie přistoupila.

51.

Kromě toho, že se zavázala bojovat proti diskriminaci na základě zdravotního postižení tím, že bude usilovat o odstranění nerovností založených na zdravotním postižení, potvrdila Unie také důležitost začlenění osob se zdravotním postižením do profesního života přijímáním vhodných opatření ( 13 ) s cílem přispět k jejich plné účasti na hospodářském, kulturním a sociálním životě a k jejich osobnímu rozvoji ( 14 ).

52.

Tato začlenění je zabezpečeno tím, že zaměstnavatelé zavedou ve prospěch zdravotně postižených osob přiměřené uspořádání, například zvláštní režim pracovní doby či zvláštní zařízení ( 15 ), a to v souladu s článkem 5 směrnice 2000/78, jakož i pozitivní činností ( 16 ) v souladu s čl. 7 odst. 2 této směrnice.

53.

V této souvislosti je třeba posoudit, zda lze úplný zákaz takové činnosti příslušníka vězeňské služby, která spočívá v dohledu nad vězni, jako je činnost dotčená ve věci v původním řízení, považovat za slučitelný se směrnicí 2000/78.

54.

Zdůrazňuji, že jakkoli se směrnice 2000/78 snaží podpořit začlenění zdravotně postižených osob do profesního života, uznává také, že je důležité neohrozit řádné fungování daných odvětví. Názorným příkladem hledání rovnováhy mezi těmito dvěma požadavky je v tomto ohledu její preambule.

55.

Zaprvé bod 17 odůvodnění směrnice 2000/78 klade důraz na schopnost vykonávat podstatné funkce daného pracovního místa, například na kvalifikovanost a disponibilitu. Význam těchto vlastností je dále zdůrazněn v bodě 18 odůvodnění této směrnice, podle kterého tato směrnice „zejména nevyžaduje, aby ozbrojené síly, policie, vězeňské nebo záchranné služby přijímaly nebo zaměstnávaly osoby, které nemají požadovanou schopnost vykonávat řadu funkcí, jejichž vykonávání by se od nich mohlo požadovat se zřetelem k oprávněnému cíli zachování operační schopnosti těchto služeb“ ( 17 ). Konstatuji, že bod 18 odůvodnění výslovně zmiňuje vězeňskou službu. Tento bod odůvodnění kromě toho tím, že zdůrazňuje schopnost „vykonávat řadu funkcí“, které mohou být zaměstnancům přiděleny za účelem zachování této operační schopnosti, odráží i nutnost, potvrzenou judikaturou Soudního dvora, mít v určitých případech nejen zvýšenou fyzickou zdatnost, ale také případně splňovat požadavek „interoperability“, jinými slovy prokázat schopnost plnit úkoly jdoucí nad rámec obvykle požadovaných úkolů ( 18 ).

56.

Zadruhé body 16, 17 a 20 odůvodnění směrnice 2000/78 zdůrazňují význam, který mají v boji proti diskriminaci na základě zdravotního postižení opatření k uspokojení potřeb zdravotně postižených osob v jejich pracovním prostředí. Zvláště bod 17 odůvodnění sice uznává, že je důležité mít požadované schopnosti pro dané pracovní místo, ale současně zakotvuje povinnost poskytovat zdravotně postiženým osobám přiměřenou úpravu. Bod 20 odůvodnění pak dodává, že by měla být přijímána vhodná opatření, tj. účinná a praktická opatření k přizpůsobení pracoviště zdravotnímu postižení, například přizpůsobením pracovních zařízení nebo dělby úkolů.

57.

V rámci projednávané věci vyvstává otázka, jak dosáhnout této rovnováhy mezi řádným fungováním předmětných služeb a zohledněním zdravotního postižení. Za účelem ověření, zda takové opatření, jako je opatření dotčené ve věci v původním řízení, nepřekračuje meze toho, co je nezbytné pro zabezpečení řádného fungování předmětných služeb, posoudím judikaturu Soudního dvora týkající se požadavku interoperability (oddíl 1) a požadavku na zvýšenou fyzickou zdatnost (oddíl 2). Ačkoliv se tato judikatura týká diskriminace mezi muži a ženami a diskriminace na základě věku, mám za to, že obsahuje relevantní poznatky k diskriminaci na základě zdravotního postižení. Na to navážu rozborem ustanovení článku 5 směrnice 2000/78, jak jej vykládá Soudní dvůr, přičemž položím důraz na skutečnost, že toto ustanovení ukládá zvláštní povinnosti v oblasti zdravotního postižení a zmíněné poznatky dále prohlubuje (oddíl 3). Svou analýzu ukončím tím, že z posuzované judikatury vyvodím důsledky pro takovou věc, jako je věc v původním řízení (oddíl 4).

58.

Jak vyplývá z žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, požadavek interoperability je v jádru argumentace, kterou předložil ministr spravedlnosti na podporu požadavku týkajícího se minimální úrovně kvality sluchu stanoveného pro výkon činnosti příslušníka vězeňské služby. Jak uvádí předkládající soud, podle ministra spravedlnosti musí být všichni příslušníci vězeňské služby schopni plnit úkoly, které se liší od jejich obvyklých úkolů, a zejména být nápomocni policii. Podle ministra spravedlnosti je třeba, aby bylo možné je v rámci věznice přeřadit na jakékoliv jiné služební místo, pro účely kterého byli dostatečně proškoleni, a tudíž musí splňovat zdravotní požadavky pro všechna tato služební místa. Ministr spravedlnosti zastává názor, že bez tohoto požadavku na sluch stanoveného nařízením č. 12 by nebylo vždy možné dosáhnout cíle zajistit v maximální možné míře bezpečnost osob pobývajících ve vězeňském zařízení a zabránit ohrožení veřejného pořádku.

59.

Otázkou je, zda k tomu, aby rozdílné zacházení ve smyslu čl. 2 odst. 1 směrnice 2000/78 bylo odůvodněné, postačuje, aby byla interoperabilita považována za nezbytnou k zajištění operační schopnosti služeb uvedených v bodě 18 odůvodnění směrnice 2000/78 osobami za tyto služby odpovědnými, v daném případě odpovědnými za vězeňskou službu.

60.

Obdobnou problematikou se Soudní dvůr zabýval, a to v kontextu rozdílného zacházení mezi muži a ženami, v rozsudku ve věci Sirdar ( 19 ), který se týkal přijetí kuchaře ženského pohlaví do britských ozbrojených sil. Předkládající soud si kladl otázku, zda podmínky služby v rámci zvláštní jednotky těchto ozbrojených sil, v dané věci Royal Marines, které jsou elitní jednotkou, mohou vyloučit z jejích řad ženy.

61.

Soudní dvůr konstatoval, že dotčený armádní útvar se podstatně odlišuje od ostatních armádních útvarů, jelikož zasahuje v první linii bojových operací ( 20 ) a uplatňuje pravidlo tzv. interoperability ( 21 ). Podle tohoto pravidla všichni příslušníci bez výjimky, tedy včetně kuchařů, musí být schopni účastnit se bojových operací.

62.

Soudní dvůr připustil, že v tomto konkrétním rámci zvláštní podmínky nasazení a zejména pravidlo interoperability, kterému podléhají zásahové jednotky tvořící Royal Marines, odůvodňují, aby za účelem zajištění efektivního boje byli členy těchto jednotek výhradně muži ( 22 ).

63.

Velmi specifická povaha této činnosti a podmínky, které jsou s jejím výkonem spojeny, mohly odůvodnit rozdílné zacházení mezi muži a ženami a vést k závěru, že takové rozdílné zacházení je přiměřené sledovanému cíli. Zdůrazňuji, že úvahy Soudního dvora v tomto rozsudku týkající se přiměřenosti opatření, vedoucího k diskriminaci mezi muži a ženami, se nevztahovaly na ozbrojené síly jako celek, ale pouze na jejich zvláštní jednotku.

64.

Tento přístup byl potvrzen v rozsudku ve věci Komise v. Francie ( 23 ). Uvedený rozsudek se týkal přijímání do veřejné služby, zejména do služebního poměru k policii, zmíněného členského státu, který stanovil procento přijímaných mužů a žen, a to v neprospěch žen.

65.

V rámci sporu, který s ní vedla Komise, Francie tvrdila, aby odůvodnila pravidla, podle kterých byl do aktivní služby u policie přijímán menší počet žen než mužů, že příslušníci francouzské policie musí být připraveni kdykoliv použít sílu, a odradit tak narušitele pořádku ( 24 ). Soudní dvůr zdůraznil, že odchylky od zákazu diskriminace mezi muži a ženami se mohou týkat jen specifických činností a rozhodl, že tento členský stát uvedený požadavek nesplnil ( 25 ).

66.

Z tohoto rozsudku vyplývá, že tvrzená nutnost být schopen kdykoliv použít sílu a požadavek obecné interoperability v rámci francouzské policie ( 26 ) nebyly považovány za prokázané.

67.

Jak vyplývá z rozsudků ve věci Sirdar ( 27 ) a ve věci Komise v. Francie ( 28 ), k tomu, aby se nezbytnost pravidla interoperability stala obecně použitelnou pro určité povolání či určité odvětví činnosti jako celek, a odůvodňovalo tak zásah do práva na rovné zacházení, pouhá proklamace takové nezbytnosti nestačí.

68.

Vedle případů, kdy je interoperabilita odůvodněna vykonávaným zaměstnáním, jako tomu bylo ve věci, v níž byl vydán rozsudek Sirdar ( 29 ), může nicméně ke stanovení zvláště vysokých požadavků týkajících se fyzické zdatnosti, a tedy zdraví, vést povaha dané činnosti. Otázkou, jak Soudní dvůr posoudil přiměřenost či nepřiměřenost takových požadavků s ohledem na zákaz diskriminace na základě jednoho z důvodů uvedených v článku 1 směrnice 2000/78, konkrétně se jednalo o diskriminaci na základě věku, se zabývám v následujícím textu.

69.

Soudní dvůr se zabýval přiměřeností požadavku na zvýšenou fyzickou zdatnost v oblastech hasičské záchranné služby a policie, které jsou uvedeny v bodě 18 odůvodnění směrnice 2000/78, jakož i v oblasti letectví. Soudní dvůr konstatoval, že tento požadavek souvisí s věkem, přičemž zdůraznil, že fyzická zdatnost s narůstajícím věkem klesá ( 30 ).

70.

Co se týče činnosti hasiče, která je záchrannou službou ve smyslu uvedeného bodu odůvodnění, Soudní dvůr v rozsudku ve věci Wolf ( 31 ) uvedl, že boj proti požárům, včetně záchrany osob, vyžaduje mimořádně vysoké fyzické schopnosti a že s tím spojené úkoly mohou být plněny pouze mladými osobami. Jen málo osob starších 45 let má podle Soudního dvora odpovídající fyzické schopnosti ( 32 ). Soudní dvůr měl za to, že aby mohl být k hasičské jednotce určené pro boj s požáry přidělen dostatek osob s těmito fyzickými schopnostmi, a to po dostatečně dlouhou dobu před tím, než jim budou v rámci hasičského sboru přiděleny jiné úkoly, je stanovení maximální věkové hranice 30 let pro jejich přijímání přiměřené cíli spočívajícímu v zabezpečení operační schopnosti a řádného fungování této služby ( 33 ).

71.

Tento rozsudek se stal pilotním pro pozdější rozsudky, a to zejména v oblasti policie. V nich bylo otázkou, zda obdobně jako v případě hasičů je maximální věk 30 nebo 35 let pro přijímání policistů přiměřený sledovanému cíli, kterým je zabezpečení operační schopnosti a řádného fungování dané policie.

72.

Soudní dvůr odlišil činnost místní policie v jedné z obcí ve Španělsku ( 34 ) od činnosti policie autonomního společenství téhož členského státu ( 35 ), přičemž uznal, že zvláštní fyzická zdatnost je nezbytná u všech policistů, a to z důvodu používání fyzické síly v rámci jejich činnosti týkající se ochrany majetku a osob, jakož i zatýkání pachatelů trestné činnosti a dohledu nad nimi. Soudní dvůr připustil, že úroveň fyzické zdatnosti požadovaná od policie autonomního společenství může být vyšší, než je tomu u místní policie, a tudíž požadavek takové věkové hranice pro přijímání příslušníků policie autonomního společenství je přiměřený, zatímco v případě přijímání příslušníků místní policie nikoliv.

73.

Soudní dvůr zdůraznil, že činnost příslušníků policie autonomního společenství, jejímž hlavním úkolem je zajišťovat bezpečnost občanů na celém území autonomního společenství, může probíhat v obtížných, nebo dokonce mimořádných zásahových podmínkách ( 36 ), kdežto činnost příslušníků místní policie, která zahrnuje i regulaci automobilové dopravy a úkoly administrativní povahy, nevyžaduje mimořádně vysoké fyzické schopnosti srovnatelné s těmi, které jsou systematicky vyžadovány od požárníků, zejména v oblasti boje proti požárům ( 37 ).

74.

Z obdobného přístupu, zahrnujícího rozdílné posouzení v závislosti na podmínkách výkonu dané činnosti, vycházel přezkum přiměřenosti v případě povolání pilota letadla.

75.

Pokud jde o komerční přepravu cestujících nebo nákladu, Soudní dvůr v rozsudku ve věci Prigge a další ( 38 ) rozhodl, že povinnost úplného ukončení činnosti pilota aerolinií ve věku 60 let vyplývající z ustanovení kolektivní smlouvy není, s ohledem na vyžadované úkoly, přiměřená cíli ochrany veřejné bezpečnosti.

76.

Naproti tomu, spočívá-li činnost pilota nikoliv v zabezpečení komerčních letů, ale v zajištění národní bezpečnosti, bylo rozhodnuto, v rozsudku ve věci Cafaro ( 39 ), že povinnost ukončit veškerou činnost pilota ve věku 60 let je s ohledem na povahu činnosti a podmínky jejího výkonu přiměřená sledovanému cíli ( 40 ).

77.

Z judikatury posuzované v tomto oddíle vyplývá, že požadavek na obzvláště vysokou fyzickou zdatnost, obdobnou té, která byla v rozsudku Wolf požadována u hasičů plnících úkoly v boji proti požáru, musí být omezen na nejnáročnější úkoly v rámci dané profese. Ať už jde o hasiče, policii nebo piloty letadel, je namístě ověřit, zda neexistují pracovní místa, pro která by byla nižší úroveň fyzické zdatnosti dostačující, takže osoby mající zájem na nich pracovat, by z nich nebyly automaticky, nepřiměřeným způsobem, vyloučeny z důvodu věku.

78.

Domnívám se, že tuto judikaturu je třeba použít i na jiné formy diskriminace, zejména na diskriminaci na základě zdravotního postižení. V případě diskriminace na základě zdravotního postižení nicméně článek 5 směrnice 2000/78 předpokládá rovněž přijetí „přiměřeného uspořádání“ ve prospěch zdravotně postižených osob. Tímto přiměřeným uspořádáním se budu zabývat v následujícím oddíle.

79.

V případě osob se zdravotním postižením je tedy třeba ověřit, na základě judikatury zkoumané v předchozím oddíle, zda lze tyto osoby zařadit na určitá pracovní místa v rámci posuzovaných profesí nebo povolání.

80.

Článek 5 směrnice 2000/78 tento požadavek dále rozvádí, když zaměstnavatelům ukládá, aby těmto osobám poskytli „přiměřené uspořádání“, pokud to pro ně nepředstavuje neúměrné břemeno. Zmíněné ustanovení definuje přiměřené uspořádání jako vhodná opatření, která, s ohledem na potřeby konkrétního případu, dané zdravotně postižené osobě umožní zejména přístup k zaměstnání, jeho výkon nebo postup v zaměstnání ( 41 ).

81.

Ze zmíněného článku 5 směrnice 2000/78 je zřejmé, že veřejní i soukromí zaměstnavatelé ( 42 ) mají zohlednit potřeby zdravotně postižených osob a usnadnit jejich pracovní začlenění. Článek 5 ukládá zaměstnavatelům povinnost ( 43 ) poskytnout přiměřené uspořádání osobám se zdravotním postižením, pokud to nepředstavuje neúměrné břemeno.

82.

Z tohoto ustanovení vyplývá, že postavení zdravotně postižených osob musí být předmětem zvláštního, ba dokonce individuálního posouzení, které zohlední jejich potřeby v „konkrétním případě“ ( 44 ).

83.

Všichni zaměstnavatelé jsou povinni poskytnout přiměřené uspořádání ( 45 ). Soudní dvůr v rozsudku HK Danmark upřesnil, že pojem „přiměřené uspořádání“ musí být chápán široce ( 46 ), a to tak, že zahrnuje odstranění různých překážek, které brání plnému a účinnému zapojení zdravotně postižených osob do profesního života na rovnoprávném základě s ostatními pracovníky ( 47 ). Bod 20 odůvodnění směrnice 2000/78 obsahuje výčet přiměřených uspořádání hmotné, organizační či vzdělávací povahy ( 48 ), přičemž, jak již Soudní dvůr upřesnil, jde o výčet příkladmý ( 49 ).

84.

Soudní dvůr tudíž rozhodl, že tato směrnice brání propouštění, které s ohledem na povinnost poskytovat zdravotně postiženým osobám přiměřené úpravu není odůvodněno skutečností, že dotčená osoba není kvalifikovaná, schopná a k dispozici pro výkon podstatných funkcí svého pracovního místa ( 50 ).

85.

Rozsudek HK Danmark tento výklad potvrzuje a blíže jej vysvětluje. Uvedený rozsudek se týká vnitrostátního zákona, který umožňuje propustit z pracovního poměru pracovníka na základě výpovědi se zkrácenou výpovědní dobou z důvodu nemoci ( 51 ). Podle tohoto zákona byli propuštěni pracovníci se zdravotním postižením z důvodu nepřítomnosti. Ze skutkového rámce zmíněného rozsudku vyplývá, že tyto osoby byly schopny pracovat pouze omezený počet hodin týdně. Po propuštění jednoho z pracovníků zaměstnavatel navíc zveřejnil inzerát s nabídkou pracovního místa na částečný pracovní úvazek ( 52 ). Soudní dvůr měl za to, že je namístě posoudit, zda přiměřené uspořádání, v daném případě v podobě zkrácení jejich pracovní doby, by těmto pracovníkům neumožnilo vykonávat zaměstnání, aniž by to současně znamenalo neúměrné břemeno pro jejich zaměstnavatele ( 53 ), a zda nepřítomnosti, které vedly k propuštění, nejsou přičitatelné skutečnosti, že taková uspořádání přijata nebyla ( 54 ).

86.

Soudní dvůr dospěl k závěru, že směrnice 2000/78 brání vnitrostátnímu ustanovení, které umožňuje propustit pracovníky se zdravotním postižením z důvodu jejich nepřítomnosti způsobené nemocí, pokud je tato nepřítomnost důsledkem toho, že zaměstnavatel nepřijal přiměřené uspořádání podle článku 5 této směrnice ( 55 ).

87.

Jinými slovy, za situace, kdy by přijetí přiměřeného uspořádání umožnilo pracovníkovi se zdravotním postižením vyhovět požadavkům vyplývajícím z jeho zaměstnání, avšak zaměstnavatel taková opatření nepřijal, je propuštění tohoto pracovníka z důvodu, že tyto požadavky nesplňuje, v rozporu se směrnicí 2000/78 ( 56 ) a je s ní v rozporu rovněž vnitrostátní zákon, který takové propuštění umožňuje.

88.

Připomínám, že ve věci v původním řízení ministr spravedlnosti tvrdí, že úroveň sluchu požadovaná nařízením č. 12, která odpovídá úrovni sluchu požadované na příslušnících policie, je odůvodněna nutností zajistit, aby každý příslušník vězeňské služby byl s to, je-li to třeba, být v rámci věznice nápomocen policii, a tedy splňoval požadavek interoperability. Jak jsem ovšem zdůraznil, nelze takovou nutnost toliko proklamovat, nýbrž by měla být prokázána ( 57 ).

89.

Interoperabilita příslušníků vězeňské služby by zřejmě mohla být nezbytná za specifických okolností, například v případě věznic, ve kterých jsou soustředěni výhradně nebezpeční vězni, anebo v částích věznic takovým vězňům vyhrazených. Požadovat za takové situace po všech příslušnících vězeňské služby, aby měli vysokou úroveň kvality sluchu, shodnou s policisty, se jeví být odůvodněné povahou přidělených úkolů a podmínkami jejich plnění ( 58 ).

90.

V rámci projednávané věci však nebyla v tomto směru předložena žádná skutečnost, což musí ověřit předkládající soud.

91.

V každém případě, i kdyby bylo použití takové úrovně sluchu, jaká je požadována nařízením č. 12, odůvodněno ani ne tak z důvodu příležitostné asistence policii, ale obecně povahou úkolů plněných příslušníky vězeňské služby, připomínám, že článek 5 směrnice 2000/78 ukládá zaměstnavateli v zásadě povinnost přijmout přiměřené uspořádání. Pokud to konkrétní případ vyžaduje, je zaměstnavatel povinen přijmout ve vztahu ke zdravotně postiženému pracovníkovi vhodná opatření, za předpokladu, že tato opatření pro zaměstnavatele nepředstavují neúměrné břemeno.

92.

Takové uspořádání může být organizační povahy a spočívat v zařazení dotyčného příslušníka vězeňské služby k útvaru, který obvykle nevyžaduje stejnou úroveň sluchu, jaká je požadována u policistů. V takovém případě, o jaký se jedná v původním řízení, je podle mého názoru namístě ověřit, zda zařazení na takové pracovní místo, jaké bylo naposledy svěřeno žalobci v původním řízení, a sice elektronický dohled nad vězni, by mu mohlo umožnit plně vyhovět požadavkům jím zastávané funkce.

93.

Skutečnost, že takový příslušník vězeňské služby, jako je žalobce v původním řízení, mohl ke spokojenosti svých nadřízených plnit úkoly, které mu byly v oblasti dohledu svěřeny ( 59 ), je způsobilá prokázat, že zařazení na jiné pracovní místo je možné.

94.

Zdůrazňuji, že pokud je zdravotně postižená osoba schopna plnit své úkoly, a to případně po přijetí přiměřeného uspořádání ve smyslu článku 5 směrnice 2000/78, propuštění takové osoby pouze z důvodu, že nedosahuje určité úrovně sluchu, překračuje meze toho, co je nezbytné pro dosažení cíle, kterým je zabezpečení operační schopnosti dané služby a ve svém důsledku znamená propuštění výlučně z důvodu zdravotního postižení, což je v rozporu s touto směrnicí ( 60 ).

95.

Vedle přiměřených uspořádání organizační povahy mohou v takovém případě, o jaký se jedná v původním řízení, přicházet v úvahu také uspořádání hmotné povahy.

96.

V tomto ohledu byl v rámci jednání před vnitrostátními soudy vysloven názor, že příslušník vězeňské služby se sluchovým postižením by mohl používat pomůcku, která by mu umožnila dosáhnout úrovně sluchu požadované nařízením č. 12.

97.

Domnívám se, že povolení používat takovou pomůcku může být považováno za přiměřené uspořádání ve smyslu článku 5 směrnice 2000/78.

98.

Žalobce v původním řízení, jakož i ministr zdravotnictví a práce a veřejný ochránce práv zastávají názor, podle kterého by nošení takové pomůcky mělo být povoleno, obdobně jako je tomu u brýlí či kontaktních čoček při korekci zrakové vady.

99.

Ministr spravedlnosti má naproti tomu za to, že není prokázáno, že sluchadla pomáhají a poskytují komfort, co se týče úrovně kvality sluchu, srovnatelně s brýlemi či kontaktními čočkami v případě zraku. Podotýkám, že na druhou stranu neexistuje důkaz toho, že sluchadla nekorigují sluchové vady stejně účinně a se stejným stupněm komfortu jako brýle či kontaktní čočky u zrakových vad. Je-li pomůcka výslovně povolena pro korekci takového zdravotního postižení, jakým je zraková vada, nelze si nepoložit otázku, z jakého důvodu nemůže být stejným způsobem povoleno použití pomůcky pro korekci jiného smyslového zdravotního postižení, jakým je sluchová vada.

100.

Co se týče otázky, zda používání pomůcky představuje pro zaměstnavatele neúměrné břemeno, nebyla v tomto směru předložena žádná skutečnost. Srovnání s používáním kompenzační pomůcky pro zrak spíše nasvědčuje tomu, že nošení sluchadla by takové neúměrné břemeno nezakládalo.

101.

V každém případě podotýkám, že je-li používání sluchadla povoleno při plnění úkolů příslušníka vězeňské služby v rámci věznice ( 61 ) a těm, kteří tyto úkoly plní, umožňuje dosáhnout úrovně sluchu požadované nařízením č. 12, nejeví se jako soudržné zakázat příslušníkům vězeňské služby, kteří jsou již ve službě nebo ve fázi přijetí do služebního poměru, vykonávat činnost v oblasti dohledu nad vězni pouze proto, že při vyšetření sluchu bez použití této pomůcky uvedené úrovně nedosahují.

102.

Domnívám se tudíž, že automatické vyloučení každého příslušníka vězeňské služby plnícího úkoly dohledu nad vězni či uchazeče o výkon této funkce, aniž by se přihlédlo k jeho schopnosti plnit stanovené úkoly, a to pouze důvodu, že nedosahuje úrovně sluchu stanovené takovým nařízením, jako je nařízení č. 12, není přiměřené cíli veřejné bezpečnosti a zachování pořádku. Z toho vyplývá, že takové nařízení má za následek přímou diskriminaci na základě zdravotního postižení, která je v rozporu s čl. 2 odst. 2 písm. a) směrnice 2000/78.

103.

S ohledem na výše uvedené úvahy navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl na předběžnou otázku položenou Riigikohus, põhiseaduslikkuse järelevalve kolleegium (Nejvyšší soud, senát pro přezkum ústavnosti, Estonsko) následovně:

„Článek 2 odst. 2 písm. a) směrnice Rady 2000/78/ES ze dne 27. listopadu 2000, kterou se stanoví obecný rámec pro rovné zacházení v zaměstnání a povolání, ve spojení s čl. 4 odst. 1 a článkem 5 této směrnice, musí být vykládán v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, která absolutně neumožňuje dále zaměstnávat příslušníka vězeňské služby pouze z důvodu, že jeho sluch nedosahuje stanovené úrovně, aniž by zaměstnavatel posoudil, zda je tato osoba schopna plnit úkoly vyplývající z jejího zaměstnání, a to případně poté, co bylo přijato přiměřené uspořádání ve smyslu článku 5, například zařazením této osoby k určitému útvaru či povolením nošení sluchadla.“