1

Dne 10. dubna 2014 podala vedlejší účastnice, společnost Citizen Systems Europe GmbH, u Úřadu Evropské unie pro duševní vlastnictví (EUIPO) přihlášku ochranné známky Evropské unie na základě nařízení Rady (ES) č. 207/2009 ze dne 26. února 2009 o ochranné známce Evropské unie (Úř. věst. 2009, L 78, s. 1), v platném znění [nahrazeného nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU) 2017/1001 ze dne 14. června 2017 o ochranné známce Evropské unie (Úř. věst. 2017, L 154, s. 1)].

2

Ochrannou známkou, jejíž zápis byl požadován, je slovní ochranná známka SDC‑554S.

3

Výrobky, pro které byl zápis požadován, náležejí do třídy 9 ve smyslu Niceské dohody o mezinárodním třídění výrobků a služeb pro účely zápisu známek ze dne 15. června 1957, ve znění změn a doplňků, a odpovídají následujícímu popisu: „Kalkulačky kapesní; kalkulačky“.

4

Přihláška ochranné známky Evropské unie byla zveřejněna ve Věstníku ochranných známek Společenství č. 2014/076 ze dne 24. dubna 2014.

5

Dne 22. července 2014 podala žalobkyně, společnost MORAVIA Consulting, spol. s r.o. na základě článku 41 nařízení č. 207/2009 (nyní článek 46 nařízení 2017/1001) námitky proti zápisu přihlášené ochranné známky v plném rozsahu.

6

Na podporu svých námitek žalobkyně uplatnila zaprvé existenci staršího práva přiznaného nezapsanou slovní ochrannou známkou stejného znění jako přihlášená ochranná známka, přičemž toto právo existuje minimálně na území České republiky. Tato nezapsaná slovní ochranná známka se týkala kalkulaček.

7

Žalobkyně uvedla, že nezapsanou ochrannou známku užívala před podáním přihlášky přihlášené ochranné známky, zejména při objednávce učiněné v říjnu 2013 za účelem dodávky kalkulaček pocházejících z Hongkongu (Čína). Za tímto účelem žalobkyně předložila jako důkaz dvoustránkový dokument nazvaný „doklad o prodeji“ („sales confirmation“), obsahující datum 8. října 2013.

8

Žalobkyně uplatnila zadruhé nedostatek dobré víry vedlejší účastnice. V návaznosti na přípis EUIPO ze dne 5. srpna 2014, v němž bylo zejména upřesněno, že tento důvod může být uplatněn pouze v rámci řízení o prohlášení neplatnosti zapsané ochranné známky Evropské unie, však žalobkyně v dopise zaslaném EUIPO dne 10. prosince 2014 uvedla, že nedostatek dobré víry vedlejší účastnice již neuplatňuje.

9

Žalobkyně uplatnila zatřetí nedostatek rozlišovací způsobilosti přihlášené ochranné známky.

10

Rozhodnutím ze dne 5. června 2015 námitkové oddělení EUIPO námitky podané žalobkyní zamítlo a uložilo jí náhradu nákladů řízení. Námitkové oddělení uvedlo, že žalobkyně nepředložila informace ani neposkytla důkazy týkající se použitelného vnitrostátního práva, z něhož vycházela a na základě něhož mohlo být užívání přihlášené ochranné známky v dotyčném členském státě zakázáno, a to i poté, co byla vyzvána k doplnění námitek. Kromě toho námitkové oddělení zdůraznilo, že nedostatek rozlišovací způsobilosti přihlášené ochranné známky spadá pod článek 7 nařízení č. 207/2009 (nyní článek 7 nařízení 2017/1001), a proto není důvodem platným v námitkovém řízení.

11

Dne 4. srpna 2015 podala žalobkyně k EUIPO proti rozhodnutí námitkového oddělení odvolání na základě článků 58 až 64 nařízení č. 207/2009 (nyní články 66 až 71 nařízení 2017/1001).

12

Žalobkyně k odůvodnění odvolání přiložila informace týkající se relevantních českých právních předpisů o ochranných známkách, přičemž upřesnila obsah těchto právních předpisů o právní ochraně nezapsaného označení.

13

Rozhodnutím ze dne 1. dubna 2016 (dále jen „napadené rozhodnutí“) druhý odvolací senát EUIPO odvolání zamítl.

14

Odvolací senát měl nejprve v podstatě za to, že žalobkyně v průběhu námitkového řízení neodkázala na použitelné právní předpisy a neposkytla žádnou informaci týkající se obsahu uplatněných práv nebo podmínek, které je třeba v projednávané věci splnit, umožňující EUIPO posoudit, zda jsou specifické podmínky stanovené v těchto předpisech splněny, a zda tedy bylo možné zakázat užívání přihlášené ochranné známky na základě právních předpisů dotyčného členského státu, a sice České republiky. Odvolací senát připomněl, že žalobkyně měla povinnost uplatnit a poskytnout všechny nezbytné informace za účelem prokázání toho, že starší ochranná známka spadá do oblasti působnosti vnitrostátního práva a že toto vnitrostátní právo poskytuje právo zakázat užívání pozdější ochranné známky.

15

Dále pokud jde o informace týkající se českého práva, které žalobkyně předložila poprvé před odvolacím senátem, měl odvolací senát za to, že nemohou být považovány za „další“ nebo „doplňkové“, a z tohoto důvodu jsou nepřípustné. Odvolací senát totiž nemá posuzovací pravomoc za účelem přijetí opožděně předložených důkazů.

16

Dále odvolací senát dodal, že i kdyby důkazy předložené poprvé před ním byly považovány za „další“ nebo „doplňkové“, což by mu umožnilo vykonat posuzovací pravomoc, pokud jde o jejich zohlednění, tuto pravomoc by vykonal tak, že by rozhodl o jejich nezohlednění. Podle odvolacího senátu ze znění čl. 76 odst. 2 nařízení č. 207/2009 (nyní čl. 95 odst. 2 nařízení 2017/1001) vyplývá, že opožděné uvedení nebo předložení skutečností a důkazů nemůže účastníku řízení, který tak učinil, přiznávat bezpodmínečné právo na to, aby bylo k takovým skutečnostem nebo důkazům přihlédnuto. Odvolací senát dospěl k závěru, že okolnosti, za nichž došlo k opožděnému předložení důkazů žalobkyní, nemohou takové opoždění odůvodnit.

17

Pokud jde o argument vycházející z údajného nedostatku dobré víry vedlejší účastnice, který žalobkyně vznesla znovu, a to i přes to, že upustila od uplatnění tohoto důvodu v rámci řízení před námitkovým oddělením, odvolací senát připomněl, že na základě článku 41 nařízení č. 207/2009 mohou být námitky podány na základě článku 8 uvedeného nařízení (nyní článek 8 nařízení 2017/1001) a uvedl, že vzhledem k tomu, že toto ustanovení nezmiňuje nedostatek dobré víry jako důvod pro podání námitek, tento důvod nepřezkoumá.

18

Konečně odvolací senát, který vycházel z judikatury, zdůraznil, že otázka vznesená během námitkového řízení nespočívala v určení toho, zda má zpochybněné označení rozlišovací způsobilost a má být zapsáno s ohledem na čl. 7 odst. 1 písm. b) nařízení č. 207/2009 [nyní čl. 7 odst. 1 písm. b) nařízení 2017/1001] či nikoli, ale toho, zda má být zpochybněné označení zamítnuto z důvodu existence staršího práva ve smyslu čl. 8 odst. 4 téhož nařízení (nyní čl. 8 odst. 4 nařízení 2017/1001).

19

Žalobkyně navrhuje, aby Tribunál:

20

EUIPO a vedlejší účastnice navrhují, aby Tribunál:

21

EUIPO uvádí, že žaloba je zjevně nepřípustná. Vedlejší účastnice má za to, že žaloba je nepřípustná v rozsahu, v němž je založena na čl. 52 odst. 1 písm. b) nařízení č. 207/2009 [nyní čl. 59 odst. 1 písm. b) nařízení 2017/1001].

22

Podle EUIPO skutečnost, že odvolací senát zamítl odvolání podané proti rozhodnutí námitkového oddělení, ospravedlňovaly dva důvody. Zaprvé odvolací senát neměl žádnou posuzovací pravomoc za účelem přijetí písemností předložených s odůvodněním odvolání. Zadruhé, i kdyby odvolací senát posuzovací pravomoc měl a vykonal ji, rozhodl by o zamítnutí odvolání. EUIPO uvádí, že žalobkyně v rámci projednávané žaloby nezpochybňuje druhý důvod napadeného rozhodnutí. I kdyby tedy argumenty žalobkyně týkající se prvního důvodu napadeného rozhodnutí byly přijaty, nestačily by ke zrušení uvedeného rozhodnutí, jelikož výrok tohoto rozhodnutí zůstává v každém případě odůvodněný jeho druhým důvodem. EUIPO vzhledem k předcházejícímu dochází k závěru, že žaloba je zjevně nepřípustná.

23

Žalobkyně v bodě 21 žaloby odůvodnila opožděné podání konkrétních odkazů na české právo, z něhož vycházela a na základě něhož mohlo být užívání přihlášené ochranné známky zakázáno v dotyčném členském státě. Za tímto účelem v podstatě uvádí, že ve lhůtě stanovené EUIPO předložila všechny důkazy týkající se jejího staršího práva užívat nezapsané označení a že chyběly pouze informace o vnitrostátním právu. Dodává, že na základě zásady iura novit curia nebylo namístě detailně předkládat konkrétní ustanovení českého práva, které je veřejně přístupné. Kromě toho žalobkyně uvádí, že EUIPO byl povinen ji poučit a uvést, které konkrétní údaje v jejích námitkách chybí, aby mohla tyto nedostatky řádně odstranit. Podle žalobkyně přitom výzva EUIPO k poskytnutí upřesnění k námitkám nebyla jasná a neumožnila jí dovodit konkrétní výtku uvedenou proti jejím námitkám.

24

V tomto ohledu je třeba uvést, že žalobkyně v rámci projednávané žaloby uvedla skutečnosti, které podle ní odůvodňují opožděné předložení dotčených důkazů. Žalobkyně tedy celkově zpochybňuje stanovisko EUIPO, podle něhož opožděné předložení těchto důkazů přijato být nemohlo. I za předpokladu, že by ve spise byly skutečnosti odporující tezi zastávané žalobkyní, se takové konstatování týká nikoli přípustnosti žaloby, ale její opodstatněnosti. Nezávisle na odůvodnění uplatněném žalobkyní, proč důkazy v průběhu správního řízení předložila opožděně, tedy nelze tvrdit, jak v podstatě činí EUIPO, že se žalobkyně v projednávané věci omezuje na kritiku části napadeného rozhodnutí, v níž odvolací senát dospěl k závěru, že nemá žádnou posuzovací pravomoc, pokud jde o zohlednění uvedených důkazů.

25

Za těchto podmínek je třeba námitku nepřípustnosti žaloby vznesenou EUIPO zamítnout.

26

Vedlejší účastnice má za to, že i když žalobkyně během námitkového řízení uvedla, že na tomto důvodu trvat nebude, podle všeho vychází z čl. 52 odst. 1 písm. b) nařízení č. 207/2009 ke zpochybnění napadeného rozhodnutí.

27

V projednávané věci žalobkyně podala na základě článku 41 nařízení č. 207/2009 námitky proti zápisu ochranné známky Evropské unie na základě čl. 8 odst. 4 uvedeného nařízení. Vedlejší účastnice připomíná, že čl. 52 odst. 1 písm. b) nařízení č. 207/2009, týkající se nedostatku dobré víry přihlašovatele v době podání přihlášky ochranné známky Evropské unie, je absolutním důvodem neplatnosti a není uveden mezi důvody pro podání námitek proti zápisu ochranné známky Evropské unie, a nemůže být tedy uplatněn v rámci námitkového řízení. Podle vedlejší účastnice je tedy tento důvod nepřípustný.

28

Během námitkového řízení žalobkyně výslovně uvedla u námitkového oddělení, že již nebude uplatňovat nedostatek dobré víry vedlejší účastnice, který původně uplatnila. Během řízení u odvolacího senátu však žalobkyně znovu uvedla, že při podání přihlášky zpochybněného označení nebyla vedlejší účastnice v dobré víře, což vedlo odvolací senát k tomu, že měl v bodě 85 napadeného rozhodnutí za to, že vzhledem k tomu, že námitky mohou být podány na základě článku 8 nařízení č. 207/2009 a toto ustanovení nezmiňuje nedostatek dobré víry jako důvod pro podání námitek, tato otázka nebude přezkoumána.

29

Kromě toho žalobkyně zmiňuje v bodě 26 své žaloby mezi důvody uplatněnými na podporu svého návrhu porušení čl. 52 odst. 1 písm. b) nařízení č. 207/2009, avšak neuvádí argumenty na podporu tohoto tvrzení. Žalobkyně na jednání v odpověď na otázku položenou Tribunálem uvedla, že na tomto důvodu trvá.

30

Je přitom třeba připomenout, že na základě čl. 76 písm. d) jednacího řádu Tribunálu musí žaloba obsahovat stručný popis dovolávaných žalobních důvodů, přičemž tento popis musí být dostatečně jasný a přesný pro to, aby žalovanému umožnil připravit si obranu a Tribunálu rozhodnout o žalobě, případně i bez dalších podpůrných informací [viz rozsudek ze dne 18. září 2012, Scandic Distilleries v. OHIM – Bürgerbräu, Röhm & Söhne (BÜRGER), T‑460/11, nezveřejněný, EU:T:2012:432, bod 16 a citovaná judikatura]. Vzhledem k tomu, že důvod vycházející z porušení čl. 52 odst. 1 písm. b) nařízení č. 207/2009 těmto požadavkům zjevně neodpovídá, je třeba jej odmítnout jako zjevně nepřípustný. Je třeba ostatně uvést, že uplatnění tohoto důvodu ve fázi projednávané žaloby je překvapující, jelikož žalobkyně výslovně uvedla u námitkového oddělení, že upouští od uplatnění nedostatku dobré víry vedlejší účastnice.

31

Ze všeho předcházejícího vyplývá, že žalobní důvod vycházející z porušení čl. 52 odst. 1 písm. b) nařízení č. 207/2009 musí být odmítnut jako nepřípustný.

32

Jen pro úplnost je třeba připomenout, že čl. 52 odst. 1 písm. b) nařízení č. 207/2009 stanoví absolutní důvody neplatnosti ochranné známky Evropské unie, zejména v případě, kdy při podání přihlášky k zápisu nebyl přihlašovatel v dobré víře (rozsudek ze dne 11. června 2009, Chocoladefabriken Lindt & Sprüngli, C‑529/07, EU:C:2009:361, body 34 a 35), takže nedostatek dobré víry může být uplatněn v rámci návrhu na prohlášení neplatnosti směřujícího proti zapsané ochranné známce. Jak však uvádí vedlejší účastnice, nedostatek dobré víry přihlašovatele není uveden v článku 41 nařízení č. 207/2009 mezi důvody pro podání námitek proti zápisu ochranné známky Evropské unie. Tento důvod musí být tedy v každém případě zamítnut.

33

Na podporu žaloby žalobkyně uplatňuje v podstatě dva důvody. První žalobní důvod vychází z porušení čl. 8 odst. 4 a čl. 76 odst. 1 nařízení č. 207/2009 (nyní čl. 95 odst. 1 nařízení 2017/1001), jakož i pravidla 50 odst. 1 nařízení Komise (ES) č. 2868/95 ze dne 13. prosince 1995, kterým se provádí nařízení Rady (ES) č. 40/94 o ochranné známce Společenství (Úř. věst. 1995, L 303, s. 1; Zvl. vyd. 17/01, s. 189). Druhý žalobní důvod vychází z porušení čl. 52 odst. 1 písm. b) nařízení č. 207/2009.

34

Vzhledem k tomu, že druhý žalobní důvod byl odmítnut jako nepřípustný, je třeba přezkoumat pouze první žalobní důvod.

35

Žalobkyně na podporu tohoto žalobního důvodu uvádí, že odvolací senát pochybil při použití pravidla 50 odst. 1 nařízení č. 2868/95, vykládaného ve spojení s čl. 76 odst. 2 nařízení č. 207/2009, když v napadeném rozhodnutí nezohlednil skutečnosti, které uplatnila, a důkazy, které předložila. Uvádí, že odvolací senát nesprávně vyložil svou diskreční pravomoc, pokud jde o důkazy předložené poprvé v rámci řízení o odvolání proti rozhodnutí námitkového oddělení. Žalobkyně uvádí, že v projednávané věci předložila ve stanovené lhůtě všechny důkazy týkající se jejího staršího práva užívat nezapsané označení a chyběly pouze informace o vnitrostátním právu. Podle žalobkyně tedy nelze tvrdit, že během námitkového řízení nepředložila žádný důkaz. Žalobkyně rovněž uvádí, že bylo nesprávné, že odvolací senát v napadeném rozhodnutí použil zásady stanovené v rozsudku ze dne 28. října 2015, Rot Front v. OHIM – Rakhat (Маска) (T‑96/13, EU:T:2015:813), třebaže byl tento rozsudek v dané věci vydán po uplynutí lhůty pro podání odvolání proti rozhodnutí námitkového oddělení. Podle žalobkyně tedy tento rozsudek nemůže být pro toto řízení relevantní.

36

EUIPO a vedlejší účastnice argumenty žalobkyně zpochybňují.

37

Vzhledem k tomu, že se argumenty uplatněné žalobkyní v rámci prvního žalobního důvodu překrývají, je třeba je přezkoumat společně.

38

Na základě čl. 8 odst. 4 nařízení č. 207/2009 může majitel jiného označení, než je zapsaná ochranná známka, podat námitky proti zápisu ochranné známky Evropské unie, pokud toto označení splňuje kumulativně čtyři podmínky: toto označení musí být užíváno v obchodním styku; jeho význam nesmí být pouze místní; právo k tomuto označení muselo vzniknout v souladu s právními předpisy Evropské unie nebo s právem členského státu, ve kterém bylo označení užíváno přede dnem podání přihlášky ochranné známky Evropské unie; a konečně toto označení musí svému majiteli přiznat možnost zakázat užívání pozdější ochranné známky [viz rozsudek ze dne 29. června 2016, Universal Protein Supplements v. EUIPO – H Young Holdings (animal), T‑727/14 a T‑728/14, nezveřejněný, EU:T:2016:372, bod 22 a citovaná judikatura]. Tyto podmínky jsou kumulativní, takže jestliže označení nesplňuje jednu z těchto podmínek, nelze námitkám založeným na existenci nezapsané ochranné známky nebo jiných označení užívaných v obchodním styku ve smyslu čl. 8 odst. 4 nařízení č. 207/2009 vyhovět [viz rozsudek ze dne 21. ledna 2016, BR IP Holder v. OHIM – Greyleg Investments (HOKEY POKEY), T‑62/14, nezveřejněný, EU:T:2016:23, bod 20 a citovaná judikatura].

39

První dvě podmínky, tj. podmínky týkající se užívání a významu uplatněného označení, který nesmí být pouze místní, vyplývají ze samotného znění čl. 8 odst. 4 nařízení č. 207/2009, a musí být tedy vykládány podle unijního práva. Nařízení č. 207/2009 stanoví jednotné standardy týkající se užívání označení a jejich významu, které jsou konzistentní se zásadami, ze kterých vychází systém zavedený tímto nařízením (viz rozsudek ze dne 29. června 2016, animal, T‑727/14 a T‑728/14, nezveřejněný, EU:T:2016:372, bod 23 a citovaná judikatura).

40

Z výrazu „pokud podle […] práva členského státu, které se na toto označení vztahuj[e]“ naproti tomu vyplývá, že další dvě podmínky, uvedené následně v čl. 8 odst. 4 písm. a) a b) nařízení č. 207/2009, představují podmínky stanovené uvedeným nařízením, které se na rozdíl od předcházejících podmínek posuzují s ohledem na kritéria stanovená právem, kterým se uplatněné označení řídí. Tento odkaz na právo, jímž se uplatněné označení řídí, je zcela odůvodněný, jelikož nařízení č. 207/2009 přiznává označením, na která se systém ochranné známky Evropské unie nevztahuje, možnost, aby byla uplatněna proti ochranné známce Evropské unie. Pouze právo, jímž se uplatněné označení řídí, tedy umožňuje stanovit, zda je toto označení starší než ochranná známka Evropské unie a zda může odůvodnit zákaz užívání pozdější ochranné známky. V souladu s čl. 76 odst. 1 nařízení č. 207/2009 břemeno prokázání toho, že je posledně uvedená podmínka splněna, nese v řízení před EUIPO osoba podávající námitky (viz rozsudek ze dne 29. června 2016, animal, T‑727/14 a T‑728/14, nezveřejněný, EU:T:2016:372, bod 24 a citovaná judikatura).

41

Pro použití ustanovení čl. 8 odst. 4 písm. b) nařízení č. 207/2009 je třeba zohlednit zejména uplatňovanou vnitrostátní právní úpravu a soudní rozhodnutí vydaná v dotyčném členském státě. Na tomto základě musí osoba, která podává námitky, prokázat, že dotčené označení spadá do působnosti uplatňovaných právních předpisů členského státu a umožňuje zakázat užívání pozdější ochranné známky (viz rozsudek ze dne 29. června 2016, animal, T‑727/14 a T‑728/14, nezveřejněný, EU:T:2016:372, bod 25 a citovaná judikatura).

42

Pravidlo 19 odst. 2 písm. d) nařízení č. 2868/95 [nyní čl. 7 odst. 2 písm. d) nařízení Komise v přenesené pravomoci (EU) 2017/1430 ze dne 18. května 2017, kterým se doplňuje nařízení č. 207/2009 a zrušují nařízení Komise (ES) č. 2868/95 a (ES) č. 216/96 (Úř. věst. 2017, L 205, s. 1)] ukládá osobě, která námitky podala, povinnost předložit EUIPO nejen údaje svědčící o tom, že splňuje podmínky požadované podle vnitrostátních právních předpisů, o jejichž použití žádá, aby mohla podat námitky proti zápisu ochranné známky Evropské unie na základě staršího práva, ale také údaje dokládající, co je obsahem těchto právních předpisů (v tomto smyslu a obdobně viz rozsudek ze dne 5. července 2011, Edwin v. OHIM, C‑263/09 P, EU:C:2011:452, bod 50). Je pravda, že odvolací senát a unijní soud jsou povinny obeznámit se z moci úřední s ustanoveními vnitrostátního práva, pokud je takové obeznámení nezbytné pro posouzení podmínek použití dotčeného důvodu pro zamítnutí zápisu, což znamená, že vezmou v úvahu kromě skutečností výslovně uváděných účastníky řízení skutečnosti všeobecně známé, tedy skutečnosti, které může znát každý nebo se kterými je možno se seznámit ze všeobecně přístupných zdrojů (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 27. března 2014, OHIM v. National Lottery Commission, C‑530/12 P, EU:C:2014:186, body 39, 44 a 45, a ze dne 28. října 2015, Маска, T‑96/13, EU:T:2015:813, bod 31 a citovaná judikatura). Tato povinnost se však uplatní pouze za předpokladu, že EUIPO nebo unijní soud již mají k dispozici údaje týkající se vnitrostátního práva buď ve formě tvrzení, co se týče jeho obsahu, nebo ve formě skutečností předložených v rámci diskuze, jejichž důkazní síla byla uplatněna (v tomto smyslu a obdobně viz rozsudek ze dne 28. října 2015, Маска, T‑96/13, EU:T:2015:813, bod 31 a citovaná judikatura).

43

V projednávané věci tedy příslušelo právě žalobkyni jakožto osobě, která námitky podala, aby předložila EUIPO údaje dokládající, co je obsahem vnitrostátních právních předpisů.

44

Kromě toho je třeba připomenout, že žalobkyně uplatnila na podporu svých námitek starší nezapsanou ochrannou známku stejného znění jako přihlášená ochranná známka, přičemž toto starší právo existuje podle ní minimálně na území České republiky. Jak bylo uvedeno v bodě 7 výše a jak vyplývá rovněž z bodu 9 sedmé odrážky napadeného rozhodnutí, jediným důkazem týkajícím se užívání starší ochranné známky, který žalobkyně předložila před námitkovým oddělením, je dvoustránkový dokument nazvaný „doklad o prodeji“, obsahující datum 8. října 2013. Žalobkyně nepředložila žádný důkaz týkající se použitelných vnitrostátních právních předpisů, přičemž z tohoto důvodu námitkové oddělení námitky zamítlo. Jak bylo připomenuto v bodě 12 výše, žalobkyně odkázala na ustanovení vnitrostátního českého práva upravujícího právní ochranu nezapsaného označení poprvé v odůvodnění odvolání před odvolacím senátem.

45

Je tedy třeba přezkoumat, zda odvolací senát nepochybil, když v bodě 70 napadeného rozhodnutí dospěl k závěru, že v projednávané věci nedisponuje žádnou posuzovací pravomocí za účelem přijetí důkazů předložených poprvé u něj, pokud jde ochranu, kterou starší ochranné známce poskytuje relevantní české právo, jelikož žalobkyně nepředložila u námitkového oddělení žádný důkaz v tomto ohledu.

46

Podle ustálené judikatury ze znění čl. 76 odst. 2 nařízení č. 207/2009, týkajícího se zkoumání skutečností EUIPO z úřední moci, vyplývá, že obecně platí, není-li stanoveno jinak, že předložení skutečností a důkazů účastníky řízení je stále možné i po uplynutí lhůt, kterým podléhá takové předložení podle ustanovení nařízení č. 207/2009, a že EUIPO nic nezakazuje přihlédnout ke skutečnostem a důkazům, které byly uvedeny nebo předloženy takto opožděně [viz rozsudek ze dne 11. prosince 2014, CEDC International v. OHIM – Underberg (Tvar stébla trávy v lahvi), T‑235/12, EU:T:2014:1058, bod 44 a citovaná judikatura]. Jinak řečeno, EUIPO je může zohlednit po uplynutí lhůty stanovené námitkovým oddělením, a případně poprvé před odvolacím senátem, když využije posuzovací pravomoc, kterou mu přiznává uvedený čl. 76 odst. 2 nařízení č. 207/2009 (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 11. prosince 2014, Tvar stébla trávy v lahvi, T‑235/12, EU:T:2014:1058, bod 44 a citovaná judikatura).

47

Podle ustálené judikatury rovněž platí, že toto ustanovení tím, že upřesňuje, že EUIPO „nemusí“ v podobném případě přihlížet k takovým důkazům, přiznává EUIPO širokou posuzovací pravomoc k rozhodnutí, které musí v tomto smyslu odůvodnit, zda je třeba k těmto důkazům přihlédnout či nikoliv (viz rozsudek ze dne 11. prosince 2014, Tvar stébla trávy v lahvi, T‑235/12, EU:T:2014:1058, bod 45 a citovaná judikatura).

48

Rozumí se, že je tato posuzovací pravomoc omezena na otázku, zda je třeba přijmout, či nepřijmout důkazy předložené opožděně. Tato pravomoc neodkazuje na posuzování povahy těchto důkazů.

49

Pravidlo 50 odst. 1 třetí pododstavec nařízení č. 2868/95 stanoví, že směřuje-li odvolání proti rozhodnutí námitkového oddělení, omezí odvolací senát přezkum odvolání na skutečnosti a důkazy předložené ve lhůtách stanovených nebo určených námitkovým oddělením, pokud se senát nedomnívá, že by měly být vzaty v úvahu „další“ nebo „doplňkové“ skutečnosti a důkazy podle čl. 76 odst. 2 nařízení č. 207/2009 (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 3. října 2013, Rintisch v. OHIM, C‑120/12 P, EU:C:2013:638, bod 31, a ze dne 21. července 2016, EUIPO v. Grau Ferrer, C‑597/14 P, EU:C:2016:579, bod 23).

50

V tomto ohledu Soudní dvůr čl. 76 odst. 2 nařízení č. 207/2009 v oblasti důkazů o užívání nejprve vykládal následujícím způsobem: není-li ve lhůtě stanovené EUIPO předložen žádný důkaz o řádném užívání dotyčné ochranné známky, musí EUIPO námitky zamítnout i bez návrhu; pokud byly naopak důkazy předloženy ve lhůtě stanovené EUIPO, je předložení dodatečných důkazů nadále možné (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 18. července 2013, New Yorker SHK Jeans v. OHIM, C‑621/11 P, EU:C:2013:484, body 28 a 30).

51

Soudní dvůr měl následně za to, že je třeba uplatnit tentýž výklad čl. 76 odst. 2 nařízení č. 207/2009, pokud jde o důkaz o existenci, platnosti a rozsahu ochrany ochranné známky, neboť uvedené ustanovení obsahuje pravidlo, které má horizontální roli v systému tohoto nařízení, jelikož se použije nezávisle na povaze dotčeného řízení. Soudní dvůr z toho vyvodil, že pravidlo 50 nařízení č. 2868/95 nelze vykládat v tom smyslu, že rozšiřuje posuzovací pravomoci odvolacích senátů i na nové důkazy (rozsudek ze dne 21. července 2016, EUIPO v. Grau Ferrer, C‑597/14 P, EU:C:2016:579, bod 27, a stanovisko generálního advokáta M. Szpunara ve věci OHIM v. Grau Ferrer, C‑597/14 P, EU:C:2016:2, body 55 a 57).

52

S ohledem na zásady, které byly připomenuty, je tedy třeba posoudit, zda žalobkyně v rámci námitkového řízení předložila přinejmenším některé důkazy týkající se existence, platnosti a rozsahu ochrany starší nezapsané ochranné známky, které se dovolává.

53

V tomto ohledu je nutno konstatovat, že odvolací senát měl právem za to, že žalobkyně nepředložila ve stanovené lhůtě žádný důkaz týkající se obsahu předmětného vnitrostátního práva a neuvedla ani legitimní důvod ospravedlňující její postoj.

54

Jediným dokladem předloženým žalobkyní za účelem prokázání existence, platnosti a rozsahu ochrany starší nezapsané ochranné známky byl totiž, jak bylo uvedeno v bodech 7 a 44 výše, dvoustránkový dokument nazvaný „doklad o prodeji“ obsahující datum 8. října 2013 a týkající se dodávky kalkulaček pocházejících z Hongkongu.

55

Jak zdůrazňuje EUIPO ve svém vyjádření k žalobě, tento dokument neposkytuje žádnou informaci o užívání uplatněné starší ochranné známky, pokud jde zejména o místo a čas tohoto užívání, nebo o možnosti mít za to, že význam této ochranné známky přesahuje místní rámec. Uvedený dokument neobsahuje ani informace o podmínkách vyžadovaných právními předpisy České republiky.

56

Je nutno rovněž konstatovat, že „doklad o prodeji“ obsahuje seznam odkazů na několik výrobků, mezi nimiž starší nezapsaná ochranná známka uvedena není, přičemž nejbližším odkazem na tuto ochrannou známku je „SDC‑554+“.

57

Kromě toho, jak uvádí vedlejší účastnice, uvedený „doklad o prodeji“ neobsahuje specifikace týkající se konkrétních výrobků, které zmiňuje, ani neprokazuje, že objednávka, na kterou podle všeho odkazuje, vedla k dodávce dotčených výrobků pod starší nezapsanou ochrannou známkou.

58

Žalobkyně na jednání v odpověď na otázku položenou Tribunálem, kdy byla vyzvána k tomu, aby vysvětlila, co přesně v uvedeném „dokladu o prodeji“ mělo znamenat, že obsahoval informace o požadovaných podmínkách a ochraně poskytované právními předpisy České republiky týkajícími se starší nezapsané ochranné známky, neuvedla žádné vysvětlení.

59

Navíc žalobkyně před námitkovým oddělením předložila dokument, ke kterému byl přiložen dopis, který vedlejší účastnice zaslala určité německé entitě, jenž však neobsahuje žádný údaj týkající se existence, platnosti a rozsahu ochrany starší nezapsané ochranné známky.

60

Za těchto podmínek nelze mít za to, že žalobkyně v průběhu řízení před námitkovým oddělením již poskytla některé údaje, které měly prokázat existenci, platnost a rozsah ochrany starší ochranné známky. Odkazy na ustanovení českých právních předpisů, které poskytla žalobkyně poprvé v odůvodnění svého odvolání před odvolacím senátem, tedy nepředstavují „další“ nebo „doplňkové“ skutečnosti s ohledem na ty skutečnosti, které byly předloženy před námitkovým oddělením.

61

Odvolací senát tudíž nepochybil, když měl za to, že nemá posuzovací pravomoc za účelem přijetí důkazů předložených poprvé před ním, jelikož byly tyto důkazy předloženy opožděně.

62

S ohledem na předcházející je třeba zdůraznit, že na rozdíl od okolností věci, ve které byl vydán rozsudek ze dne 29. června 2016, Group v. EUIPO – Iljev (GROUP Company TOURISM & TRAVEL) (T‑567/14, napadený kasačním opravným prostředkem, EU:T:2016:371), důkazy předložené žalobkyní před námitkovým oddělením v projednávané věci neumožnily odvolacímu senátu vykonat jeho posuzovací pravomoc.

63

Kromě toho žalobkyně na jednání dala Tribunálu k dispozici několik exemplářů kalkulaček, o nichž tvrdí, že je uvádí na trh a je na nich uvedena starší nezapsaná ochranná známka. Avšak není třeba se vyjadřovat k důkazní síle těchto důkazů, pokud jde o existenci, platnost a rozsah ochrany starší nezapsané ochranné známky, stačí pro jejich odmítnutí uvést, že tyto důkazy byly předloženy opožděně. Jak bylo vysvětleno v bodech 38 až 51 tohoto rozsudku, tyto důkazy měly být předloženy v průběhu řízení před námitkovým oddělením EUIPO. Dále se v každém případě podle čl. 85 odst. 1 jednacího řádu důkazy a důkazní návrhy musí předkládat v rámci první výměny spisů účastníků řízení. Na základě čl. 85 odst. 3 téhož jednacího řádu mohou hlavní účastnící řízení výjimečně předložit nebo navrhnout další důkazy před ukončením ústní části řízení nebo před rozhodnutím Tribunálu, že rozhodne bez konání ústní části řízení, za podmínky, že je toto prodlení odůvodněné. V tomto ohledu přitom k předložení uvedených důkazů na jednání došlo ve smyslu těchto ustanovení opožděně. Vzhledem k tomu, že žalobkyně neodůvodnila opožděné předložení těchto důkazů, je třeba je odmítnout jako nepřípustné na základě čl. 85 odst. 1 a 3 jednacího řádu.

64

Pokud jde o tvrzení žalobkyně, podle něhož odvolací senát pochybil v rozsahu, v němž použil zásady stanovené v rozsudku ze dne 28. října 2015, Маска (T‑96/13, EU:T:2015:813), třebaže byl tento rozsudek vydán po uplynutí lhůty pro podání odvolání proti rozhodnutí námitkového oddělení vydaného v projednávané věci, stačí připomenout, že podle ustálené judikatury platí, že se výklad ustanovení unijního práva, který Soudní dvůr podává, omezuje na vyjasnění a upřesnění významu a dosahu tohoto ustanovení, tak jak mělo být chápáno a používáno od okamžiku, kdy nabylo účinnosti. Z toho vyplývá, že takto vyložené ustanovení může a musí být použito i na právní vztahy vzniklé a založené před vydáním dotčeného rozsudku a Soudní dvůr může jen za výjimečných okolností, na základě obecné zásady právní jistoty vlastní unijnímu právnímu řádu, omezit možnost všech zúčastněných osob dovolávat se ustanovení, jehož výklad podal, za účelem zpochybnění právních vztahů založených v dobré víře. Tyto úvahy se použijí na unijní orgány, pokud mají zase ony provést ustanovení unijního práva, která jsou předmětem následného výkladu ze strany Soudního dvora (viz rozsudek ze dne 16. září 2013, Španělsko v. Komise, T‑402/06, EU:T:2013:445, bod 104 a citovaná judikatura).

65

Jen pro úplnost je třeba uvést, že odvolací senát měl správně v bodě 71 napadeného rozhodnutí za to, že i kdyby důkazy předložené poprvé před ním byly považovány za „další“ nebo „doplňkové“ a i kdyby se mělo za to, že odvolací senát měl posuzovací pravomoc za účelem přijetí těchto důkazů, nezohlednil by je.

66

Jak zdůraznil odvolací senát, z čl. 76 odst. 2 nařízení č. 207/2009 totiž vyplývá, že opožděné uvedení nebo předložení důkazů nemůže účastníku řízení, který tak učinil, přiznávat bezpodmínečné právo na to, aby EUIPO k takovým důkazům přihlédl.

67

V tomto ohledu Soudní dvůr rozhodl, že zohlednění opožděně předložených důkazů ze strany EUIPO v případě, kdy má rozhodovat v rámci námitkového řízení, může být odůvodněné zvláště tehdy, usoudí-li EUIPO zaprvé, že skutečnosti předložené opožděně mohou na první pohled být skutečně relevantní, pokud jde o výsledek námitek podaných k EUIPO, a zadruhé že stadium řízení, ve kterém dojde k tomuto opožděnému předložení, a okolnosti, které jej provázejí, takovému zohlednění nebrání (rozsudek ze dne 13. března 2007, OHIM v. Kaul, C‑29/05 P, EU:C:2007:162, bod 44).

68

Je přitom třeba uvést, jak správně zmiňuje EUIPO, že žalobkyně musela v projednávané věci vědět, že je povinna předložit určité důkazy týkající se údajů dokládajících obsah českých právních předpisů.

69

Taková povinnosti vyplývá již z pravidla 19 odst. 2 písm. d) nařízení č. 2868/95, připomenutého v bodě 42 výše. Kromě toho z obsahu dopisu EUIPO ze dne 5. srpna 2014 jasně vyplývá, že EUIPO informoval žalobkyni o důkazech, které mají být předloženy na podporu námitek založených na čl. 8 odst. 4 nařízení č. 207/2009, přičemž uvedl zejména obsah vnitrostátních právních předpisů, zvláště pokud jde o podmínky ochrany uplatněného práva a rozsah práv přiznaných majiteli, a co se týče nezapsané ochranné známky, předložení důkazu o tom, že tato ochranná známka byla užívána v obchodním styku.

70

I přes tuto výslovnou žádost o poskytnutí informací přitom žalobkyně nepředložila před námitkovým oddělením žádný důkaz týkající se obsahu vnitrostátních právních předpisů, ani neposkytla žádnou informaci týkající se tohoto obsahu.

71

Dále skutečnosti uplatněné žalobkyní k odůvodnění tohoto opoždění nelze přijmout.

72

Pokud jde nejprve o zásadu iura novit curia uplatněnou žalobkyní, tato zásada se týká pouze použití unijního práva. Podle ustálené judikatury platí, že určení a výklad pravidel vnitrostátního práva spadají pod zjištění skutkového stavu, nikoli pod uplatnění práva. Pouze unijní právo tudíž spadá do právní oblasti, ve které se použije zásada iura novit curia, kdežto na vnitrostátní právo se vztahuje břemeno tvrzení a břemeno důkazní, které je vlastní vylíčení skutkového stavu, přičemž jeho obsah musí být případně prokázán příslušnými důkazy [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 20. března 2013, El Corte Inglés v. OHIM – Chez Gerard (CLUB GOURMET), T‑571/11, EU:T:2013:145, bod 35 a citovaná judikatura]. Jak přitom vyplývá z bodu 42 tohoto rozsudku, je EUIPO pouze za předpokladu, kdy již má k dispozici údaje týkající se vnitrostátního práva, povinen obeznámit se z moci úřední s tímto vnitrostátním právem, pokud je to nezbytné pro posouzení podmínek použití důvodu pro zamítnutí zápisu. Dále má Tribunál možnost vykonávat v tomto ohledu efektivní kontrolu a nad rámec předložených dokumentů ověřovat obsah, podmínky použití a dosah právních pravidel uplatněných žalobcem pouze v případě existence dokumentů předložených jako důkazy o použitelném vnitrostátním právu, a případně zaplnit případné mezery v uvedených dokumentech.

73

Rovněž musí být odmítnut argument žalobkyně vycházející z příliš obecného charakteru výzvy EUIPO k upřesnění jejích námitek. Jak bylo uvedeno v bodě 69 výše, dopis ze dne 5. srpna 2014 vyzývající žalobkyni k doplnění námitek obsahoval dostatek údajů, které uváděly nezbytné důkazy, které je třeba předložit na podporu jejích námitek. V tomto dopise byly jasně uvedeny důkazní prostředky připuštěné v rámci námitek založených na čl. 8 odst. 4 nařízení č. 207/2009, a poskytoval v tomto ohledu přesnější a podrobnější informace, než jsou informace obsažené v pravidle 19 odst. 2 písm. d) nařízení č. 2868/95. Žalobkyně na tento dopis odpověděla dne 10. prosince 2014, když poskytla několik upřesnění a informací týkajících se námitek, avšak nevyhověla žádosti námitkového oddělení EUIPO, pokud jde o údaje týkající se vnitrostátního práva. Kromě toho se žalobkyně na jednání v odpověď na otázku položenou Tribunálem, v rámci níž byla vyzvána k tomu, aby upřesnila důvod, proč této žádosti námitkového oddělení nevyhověla, omezila na to, že trvala na příliš obecném charakteru výzvy EUIPO a neuvedla žádný argument k podpoře tohoto tvrzení.

74

Ze všeho předcházejícího vyplývá, že je třeba první žalobní důvod vznesený žalobkyní zamítnout, a tudíž je třeba zamítnout i žalobu v plném rozsahu.

75

Podle čl. 134 odst. 1 jednacího řádu se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval.

76

Vzhledem k tomu, že EUIPO a vedlejší účastnice požadovaly náhradu nákladů řízení a žalobkyně neměla ve věci úspěch, je důvodné posledně uvedené uložit náhradu nákladů řízení.

Z těchto důvodů

TRIBUNÁL (devátý senát)

rozhodl takto: