1.

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 17 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/88/ES ze dne 4. listopadu 2003 o některých aspektech úpravy pracovní doby ( 2 ).

2.

Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi H. Hälvä, S. Naukkarinen, P. Paajanen a S. Pik a jejich zaměstnavatelem, SOS-Lapsikylä ry, který se týká odmítnutí proplacení příplatků za práci přesčas a příplatků za práci večer, v noci, v sobotu a v neděli v průběhu let 2006–2009 žalobkyním v původním řízení.

3.

Článek 17 směrnice 2003/88 stanoví:

„1.   Při dodržování obecných zásad ochrany bezpečnosti a zdraví pracovníků se členské státy mohou odchýlit od článků 3 až 6, 8 a 16, pokud se vzhledem ke zvláštní povaze dotyčných činností délka pracovní doby neměří nebo není předem určena nebo si ji mohou určit sami pracovníci, zejména v případě

2.   Odchylky stanovené v odstavcích 3, 4 a 5 mohou být přijaty prostřednictvím právních a správních předpisů nebo prostřednictvím kolektivních smluv či dohod uzavřených mezi sociálními partnery za předpokladu, že jsou dotyčným pracovníkům poskytnuty rovnocenné náhradní doby odpočinku nebo že ve výjimečných případech, kdy není z objektivních důvodů možné poskytnout tyto náhradní doby odpočinku, je dotyčným pracovníkům poskytnuta náležitá ochrana.

3.   V souladu s odstavcem 2 tohoto článku se lze odchýlit od článků 3, 4, 5, 8 a 16:

[…]

[…]“

4.

Směrnice 2003/88 byla do finského práva provedena zákonem č. 605/1996 o pracovní době (työaikalaki).

5.

Článek 2 odst. 1 tohoto zákona stanoví:

„Tento zákon se nepoužije, s výhradou jeho § 15 odst. 3:

[…]

6.

SOS-Lapsikylä je institucí na ochranu dětí. Organizuje výchovu a péči o děti v prostředí co možná nejbližšímu rodinnému prostředí. Tato péče probíhá v sedmi „dětských vesničkách“, které jsou složeny z několika domů dětských vesniček nacházejících se v různých regionech Finska ( 3 ).

7.

Zaměstnanci dětských vesniček jsou ředitel, „náhradní rodiče“, „zástupci náhradního rodiče“ a ostatní zaměstnanci. Ředitel řídí dětskou vesničku. Na základě toho je přímým nadřízeným „zástupců náhradního rodiče“. „Zástupci náhradního rodiče“ nahrazují „náhradní rodiče“ v jejich nepřítomnosti zejména z důvodu řádné dovolené nebo nemoci.

8.

Domy dětských vesniček jsou stálým bydlištěm dětí vzatých do péče. V každém domě je ubytováno tři až šest dětí a jeden nebo více „náhradních rodičů“ a jejich zástupce (pro případ nepřítomnosti „náhradních rodičů“).

9.

Žalobkyně v původním řízení byly zaměstnány u SOS-Lapsikylä jakožto „zástupci náhradního rodiče“ do roku 2009 a některé z nich až do roku 2010.

10.

V tomto postavení žalobkyně v původním řízení žily s dětmi v domě dětské vesničky. Samy se staraly o tento dům a o péči a výchovu ubytovaných nezletilých. Zajišťovaly zásobování a doprovázely děti do pečovatelských zařízení, do školy a do zařízení pro volný čas. Podle předkládajícího soudu jsou úkoly „zástupců náhradního rodiče“ během zastupování stejné jako úkoly „náhradních rodičů“.

11.

Předkládající soud dále uvádí, že zástupci zaměstnavatele nekontrolují každodenní práci „zástupců náhradního rodiče“ a zaměstnavatel jim nedává žádné pokyny k pracovní době a době odpočinku v pracovních dnech. V rámci mezí určených potřebami dětí může „zástupce náhradního rodiče“ sám rozhodovat o organizaci a obsahu své práce. Pro každé dítě je nicméně stanoven plán výchovy a péče, na jehož základě se „zástupce náhradního rodiče“ musí o dítě starat a vypracovává zprávu v informačním systému s ohledem na něj.

12.

Předkládající soud dále zdůrazňuje, že ředitel předem sestavuje seznam uvádějící den po dni dům, v němž má „zástupce náhradního rodiče“ pracovat. „Zástupce náhradního rodiče“ se s „náhradním rodičem“ dohodne na čase, kdy začne období zástupu. Denní plánování musí být navíc sestaveno tak, aby měl každý pracovník v průměru dva volné víkendy v měsíci. V období zástupu má pracovník rovněž právo na jeden den dovolené týdně.

13.

Odměňování „zástupců náhradního rodiče“ je založeno na stálém měsíčním základě s tím, že pokud nicméně „zástupce náhradního rodiče“ uskutečnil více než 190 zástupů, má právo na dodatečné náhrady.

14.

Dle pracovních smluv žalobkyň v původním řízení byl roční úvazek 190 zástupů po 24 hodinách, kromě jedné z nich, jejíž roční úvazek byl 170 zástupů po 24 hodinách, z něhož bylo třeba odečíst 30 až 33 dnů dovolené za kalendářní rok.

15.

V praxi délka doby zástupu trvala několik dní až několik týdnů. Byť měl být „zástupce náhradního rodiče“ zásadně vždy přidělován do stejného domu dětské vesničky, musel ve skutečnosti provádět po sobě jdoucí zástupy v několika domech dětské vesničky.

16.

Žalobkyně v původním řízení mají za to, že jejich služby poskytnuté SOS-Lapsikylä představují práci ve smyslu § 1 zákona o pracovní době. Na základě toho podaly žalobu k Etelä-Savon käräjäoikeus (soud prvního stupně v Jižním Savu, Finsko), aby bylo SOS-Lapsikylä uloženo zaplatit jim příplatky za práci přesčas, za práci večer, za práci v noci, za práci o víkendu v letech 2006–2009.

17.

SOS-Lapsikylä žalobu zpochybnil s tím, že se na práci žalobkyň v původním řízení uplatní výjimka stanovená v § 2 odst. 1 bodě 3 zákona o pracovní době.

18.

Etelä-Savon käräjäoikeus se ztotožnil s argumentací SOS-Lapsikylä a žalobu žalobkyň v původním řízení zamítl. Odvolací soud rozsudek potvrdil.

19.

Předkládající soud, který rozhoduje na základě podaného kasačního opravného prostředku, má tedy určit, zda se zákon o pracovní době, konkrétně § 2 odst. 1 bod 3, uplatní na „zástupce náhradního rodiče“. Předkládající soud uvádí, že práce, kterou pracovník uskuteční doma nebo případně za takových okolností, že nelze mít za to, že zaměstnavateli přísluší dohled nad využitím doby, která je této práci věnována, podle tohoto ustanovení nespadá do působnosti ustanovení týkajících se organizace pracovní doby, s výjimkou § 15 odst. 3 zákona o pracovní době, který není v projednávaném případě relevantní. Pokud by naopak činnosti „náhradních rodičů“ nebyly vyloučeny z působnosti tohoto zákona, musel by SOS-Lapsikylä žalobkyním v původním řízení přiznat příplatky, jichž se domáhají.

20.

Předkládající soud uvádí, že zákon o pracovní době provádí směrnici 2003/88. Jeho věcná působnost nicméně přesahuje působnost směrnice. Tento zákon totiž upravuje nejenom zákonnou délku pracovní doby, překročení této doby, práci v noci, práci na směny, doby odpočinku a práci v neděli, ale zároveň stanoví příplatky vyplácené na základě různých důvodů, jako jsou příplatky za práci přesčas a za práci v neděli.

21.

Ačkoli si je předkládající soud vědom, že se směrnice 2003/88 až na určité výjimky týkající se placené dovolené za kalendářní rok neuplatní na odměňování pracovníků, má za to, že je výklad této směrnice podstatný pro řešení jím projednávaného sporu. Právo na příplatky ke mzdě stanovené zákonem o pracovní době závisí na použitelnosti tohoto zákona, který též upravuje pracovní dobu a dobu odpočinku, na projednávaný případ.

22.

Předkládající soud se zejména domnívá, že především výjimka uvedená v čl. 17 odst. 1 směrnice 2003/88 je relevantní za účelem výkladu výjimky stanovené v § 2 odst. 1 bodu 3) zákona o pracovní době.

23.

Za těchto okolností se Korkein oikeus (Nejvyšší soud) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru předběžnou otázku.

24.

Rozhodnutím ze dne 24. března 2016, došlým Soudnímu dvoru dne 29. března 2016, se Korkein oikeus (Nejvyšší soud) rozhodl položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:

„Musí být čl. 17 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/88/ES ze dne 4. listopadu 2003 o některých aspektech úpravy pracovní doby vykládán v tom smyslu, že do jeho působnosti může spadat taková práce v domě dětské vesničky, jako je práce popsaná výše, v rámci níž pracovník, který vystupuje jako zástupce „náhradního rodiče“ dětí ve veřejné péči během jeho dovolené, žije během této doby s dětmi za podmínek podobných rodinnému prostředí a stará se přitom samostatně o potřeby dětí a rodiny stejně, jako by činil skutečný rodič?“

25.

Písemná vyjádření předložily žalobkyně v původním řízení, SOS-Lapsikylä, finská vláda, německá vláda a Evropská komise. Kromě toho se všichni vyjádřili na jednání, které se konalo dne 2. března 2017.

26.

Dřív, než se budu zabývat předběžnou otázkou položenou předkládajícím soudem, zhodnotím nejprve problematiku jeho pravomoci.

27.

Podstata sporu v původním řízení se týká vyplácení různých dodatečných příplatků k odměně žalobkyním v původním řízení. Podle judikatury Soudního dvora „s výjimkou zvláštního případu uvedeného v čl. 7 bodu 1 směrnice 2003/88 v oblasti placené dovolené za kalendářní rok, tato směrnice upravuje pouze některé aspekty úpravy pracovní doby, takže se v zásadě na odměny pracovníků nepoužije“ ( 4 ).

28.

S ohledem na tuto judikaturu by tedy mohla být vznesena otázka pravomoci Soudního dvora, ale nejsem toho názoru.

29.

Předkládající soud konstatuje, že směrnici 2003/88 provádějí pouze ustanovení dotčeného vnitrostátního zákona týkající se pracovní doby. Odměny „zástupců náhradního rodiče“ naopak spadají do působnosti vnitrostátního práva. Jelikož však obě otázky upravuje tentýž zákon a právo na příplatky ke mzdě závisí na použitelnosti ustanovení týkajících se pracovní doby, považuje výklad směrnice 2003/88 za podstatný.

30.

Právo na příplatky ke mzdě uplatňované žalobkyněmi v původním řízení závisí na otázce, zda vykonávaná činnost spadá do působnosti zákona o pracovní době nebo zda je z ní vyjmuta na základě § 2 odst. 1 bodu 3) tohoto zákona. Podle předkládajícího soudu závisí výklad tohoto ustanovení na smyslu, který je třeba přiznat výjimce stanovené v čl. 17 odst. 1 směrnice 2003/88.

31.

Podle ustálené judikatury Soudního dvora se na otázky týkající se výkladu unijního práva vztahuje domněnka relevance ( 5 ). Z této domněnky vyplývá, že odmítnutí rozhodnout o předběžné otázce položené vnitrostátním soudem je možné, pouze pokud je zjevné, že se ustanovení unijního práva předložené Soudnímu dvoru k výkladu nemůže uplatnit ( 6 ). Takovéto zjištění nepovažuji za prokázané. Předkládající soud naopak po krátkém, ale přesvědčivém vysvětlení tvrdí opak. Navíc uvádím, že žádný z účastníků řízení toto tvrzení nezpochybnil, ani nevznesl námitku nepřípustnosti předběžné otázky nebo nepříslušnosti Soudního dvora.

32.

Kromě toho by neměl být špatně chápán rozsah předběžné otázky: jedná se o výklad ustanovení směrnice 2003/88 v rámci použití zákona vnitrostátním soudem, který zaručuje provedení této směrnice. Použití této směrnice tedy nesouvisí s cizím prvkem, který by v případě neexistence tohoto prvku zbavil Soudní dvůr příslušnosti.

33.

Takto například Soudní dvůr konstatoval svou pravomoc poskytnout odpověď na otázky týkající se výkladu ustanovení směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/18/ES ze dne 31. března 2004 o koordinaci postupů při zadávání veřejných zakázek na stavební práce, dodávky a služby ( 7 ) navzdory skutečnosti, že dotčená povinnost klasifikace nebyla použitelná na podniky usazené v jiných členských státech než Španělském království ( 8 ). Podle Soudního dvora nemá tento aspekt problému vliv na jeho pravomoc, protože „žádné ustanovení [směrnice] 2004/18 neumožňuje se domnívat, že by použitelnost [jejích] ustanovení závisela na existenci skutečného vztahu k volnému pohybu mezi členskými státy. [Uvedená] směrnice totiž nestanoví, že by použitelnost [jejích] ustanovení na zadávací řízení na veřejné zakázky podléhala nějaké podmínce státní příslušnosti nebo místa usazení uchazečů (v tomto smyslu viz rozsudek Michaniki, C‑213/07, EU:C:2008:731, bod 29)“ ( 9 ). Totéž lze říci o směrnici 2003/88.

34.

Navíc v této konkrétní situaci již Soudní dvůr správně rozhodl, že zájem Unie na tom, aby se pojmům převzatým z unijního práva Unie dostalo jednotného výkladu, se uplatní tím spíše, „pokud byl vnitrostátní právní předpis, který používá pojem obsažený v ustanovení [unijního] práva, přijat za účelem provedení do vnitrostátního práva směrnice, jejíž je uvedené ustanovení součástí ( 10 )“. Podle Soudního dvora „v takovém případě okolnost, že pojem [unijního] práva, jehož požadovaný výklad se má v rámci vnitrostátního práva uplatnit za jiných podmínek, než jaké stanoví příslušné ustanovení [unijního] práva, nemůže vyloučit jakoukoli souvislost mezi požadovaným výkladem a předmětem sporu v původním řízení ( 11 )“.

35.

V projednávané věci předkládající soud přesně odůvodnil existenci takovéto souvislosti. Zákon o pracovní době upravuje délku pracovní doby (která spadá do působnosti směrnice 2003/88) a příplatky ke mzdě (které do její působnosti nespadají). Ustanovení, které podmiňuje stejným způsobem použitelnost obou aspektů tohoto zákona, zajišťuje provedení jednoho z ustanovení směrnice 2003/88, a to jejího čl. 17 odst. 1.

36.

Připadá mi, že tato specifičnost odlišuje tuto věc od věci, v níž byl vydán rozsudek ze dne 28. března 1995, Kleinwort Benson (C‑346/93, EU:C:1995:85). Ačkoli není znění § 2 odst. 1 bodu 3 zákona o pracovní době totožné se zněním čl. 17 odst. 1 směrnice 2003/88, není zpochybňováno, že jej provádí ( 12 ). Takto formální převzetí textu směrnice ostatně není vyžadováno ( 13 ). Naopak vzhledem k tomu, že se finský zákonodárce rozhodl využít možnosti výjimky povolené v čl. 17 odst. 1 směrnice 2003/88, musí předkládající soud vykládat ustanovení vnitrostátního práva v rámci této výjimky v souladu s čl. 17 odst. 1 směrnice 2003/88, jak je vykládán Soudním dvorem ( 14 ).

37.

V každém případě dle ustálené judikatury, pokud prováděcí zákon rozšiřuje věcnou působnost směrnice, má Soudní dvůr pravomoc na základě článku 267 SFEU, pokud je nezbytné, přiznat unijnímu právu jednotný výklad ( 15 ).

38.

Taková potřeba by nevyvstala, a Soudní dvůr by tedy nebyl příslušný, pokud by unijní akt, jehož výklad je požadován, výslovně stanovil, že oblast, na kterou se jej vnitrostátní právo rozhodlo uplatňovat, je z jeho působnosti vyloučena ( 16 ).

39.

Nemyslím si, že se jedná o takovýto případ.

40.

Jak jsem uvedl již dříve, Soudní dvůr již měl příležitost určit, že se směrnice 2003/88 v zásadě nevztahuje na odměňování pracovníků ( 17 ).

41.

To nicméně neznamená, že Soudní dvůr nemá pravomoc odpovědět na otázky týkající se výkladu některého z ustanovení směrnice 2003/88, byť se ve sporu v konečném důsledku jedná o odměňování pracovníků.

42.

Ve věci, v níž bylo vydáno usnesení ze dne 11. ledna 2007, Vorel (C‑437/05, EU:C:2007:23), se spor týkal „definice pojmu ‚pracovní doba‘ ve smyslu směrnic 93/104 a 2003/88, pokud jde o pracovní pohotovost zajišťovanou lékařem v nemocnici a ohledně odměny náležející za tuto pohotovost“ ( 18 ).

43.

V této věci J. Vorel napadl způsob výpočtu své odměny a navrhl příslušnému soudu, „aby […] uložil NČK zaplatit mu doplatek mzdy […], přičemž tato částka odpovíd[ala] rozdílu mezi odměnou, jež mu byla uhrazena za pracovní pohotovost v nemocnici, kterou vykonával během uvedeného období, a platem, který by mu měl být uhrazen, pokud by byla tato pohotovost uznána za běžný výkon práce“ ( 19 ).

44.

V odpovědi Soudní dvůr výslovně odkázal na dopad definice pracovní doby na výpočet odměny a rozhodl, že směrnice 93/104 a 2003/88 „nebrání tomu, aby členský stát uplatňoval právní úpravu, která, pro účely odměňování pracovníka a pokud jde o pracovní pohotovost vykonávanou tímto pracovníkem na pracovišti, zohledňuje odlišně období, během něhož je skutečně vykonávána práce, a období, během něhož k výkonu skutečné práce nedojde, za předpokladu, že takový režim plně zaručuje užitečný účinek práv, která pracovníkům přiznávají uvedené směrnice za účelem účinné ochrany jejich zdraví a bezpečnosti“ ( 20 ).

45.

Kontext sporu v původním řízení se mi nejeví podstatně odlišný: týká se otázky, zda se zákon o pracovní době uplatní na „zástupce náhradního rodiče“ a zda na základě toho tito zástupci mají právo na požadované příplatky ( 21 ). K zodpovězení této otázky se jeví předkládajícímu soudu nezbytné určit, zda se uplatní odchylka stanovená v čl. 17 odst. 1 směrnice 2003/88.

46.

Jinými slovy, čl. 17 odst. 1 směrnice 2003/88 může mít dopad na použití vnitrostátních pravidel, která jsou relevantní ve sporu v původním řízení. Jelikož není zjevné, že požadovaný výklad unijního práva není pro předkládající soud nezbytný, je tedy třeba, aby Soudní dvůr na položenou otázku odpověděl ( 22 ).

47.

Pokud konečně chceme připustit, že nezbytnost jednotného výkladu představuje rozhodující kritérium pravomoci Soudního dvora, když se členský stát rozhodne rozšířit působnost směrnice ( 23 ), je třeba připustit, že takový výklad je zapotřebí tím spíše, pokud se jedná, jak je tomu v projednávaném případě, o výklad výjimky při použití směrnice.

48.

Použitelnost směrnice a ochrana, kterou přiznává, nemůže být předmětem různých výkladů a uplatňována různě podle toho, který soud rozhoduje. Jedná se o ochranu práv přiznaných unijním právem ( 24 ).

49.

Na základě výše uvedených skutečností se domnívám, že soud dostatečně a správně prokázal nezbytnost své otázky a že Soudní dvůr má pravomoc ji zodpovědět.

50.

Čl. 17 odst. 1 směrnice 2003/88 umožňuje odchýlit se od některých ochranných ustanovení zavedených touto směrnicí. Předkládající soud se svou otázkou táže, zda se toto ustanovení uplatní na pracovníka, který při zastupování „náhradního rodiče“ během jeho dovolené bydlí s dětmi v podmínkách rodinného prostředí a stará se při této příležitosti samostatně o potřeby dětí a rodiny stejně, jako by činil skutečný rodič.

51.

Bezpochyby stojí za to připomenout zásady, které je třeba dodržovat při výkladu směrnice 2003/88.

52.

Účel sledovaný touto směrnicí spočívá v účinné ochraně bezpečnosti a zdraví pracovníků prostřednictvím minimálních dob odpočinku a odpovídajících přestávek v práci, které jsou jim přiznány ( 25 ).

53.

Z tohoto hlediska vymezuje směrnice 2003/88 svou působnost široce. Dle čl. 1 odst. 3 se vztahuje na všechna odvětví činnosti, veřejná i soukromá, ve smyslu článku 2 odst. 1 směrnice Rady 89/391/EHS ze dne 12. června 1989 o zavádění opatření pro zlepšení bezpečnosti a ochrany zdraví zaměstnanců při práci ( 26 ), s výjimkou některých výslovně uvedených specifických odvětví ( 27 ).

54.

Jestliže se dále vzhledem ke zvláštní povaze vykonávané činnosti délka pracovní doby neměří nebo není předem určena nebo si ji mohou určit sami pracovníci, není seznam výjimek uvedených v čl. 17 odst. 1 směrnice 2003/88 vyčerpávající. Užití příslovce „zejména“ totiž neumožňuje jiný výklad ( 28 ). Tyto odchylky nicméně musí být vykládány restriktivně. Podle Soudního dvora je třeba je vykládat v tom smyslu, „že jejich působnost je omezena na to, co je nezbytně nutné k zajištění ochrany zájmů, jejichž ochranu zajišťují“ ( 29 ).

55.

Odůvodnění odchylky od ochranných pravidel směrnice 2003/88 vymezené v čl. 17 odst. 1 je nerozlučně spojeno s pojmy „pracovní doba“ a „pracovník“.

56.

Dle čl. 17 odst. 1 směrnice 2003/88 se mohou členské státy odchýlit od jejích článků 3 až 6, 8 a 16, „pokud se vzhledem ke zvláštní povaze dotyčných činností délka pracovní doby neměří nebo není předem určena nebo si ji mohou určit sami pracovníci“ ( 30 ).

57.

Pojem „pracovní doba“ je v čl. 2 bodu 1 směrnice 2003/88 definován jako „jakákoli doba, během níž pracovník pracuje, je k dispozici zaměstnavateli a vykonává činnost nebo povinnosti v souladu s vnitrostátními právními předpisy nebo zvyklostmi“.

58.

Osoba tedy musí být „k dispozici“ zaměstnavateli. Určujícím faktorem pro posouzení tohoto prvku definice je „skutečnost, že pracovník je povinen se zdržovat na místě určeném zaměstnavatelem a být mu k dispozici, aby mohl v případě potřeby okamžitě vykonat příslušné plnění ( 31 ). V tomto ohledu je nepodstatná okolnost, že zaměstnavatel poskytne pracovníkovi místnost určenou k odpočinku, v níž může pobývat tak dlouho, dokud jeho profesní služby nejsou vyžadovány ( 32 ).

59.

Pojem „pracovník“ není směrnicí 2003/88 definován. Soudní dvůr nicméně rozhodl, že má autonomní význam vlastní unijnímu právu ( 33 ). V této souvislosti připomněl, že „[z]ákladní charakteristikou pracovního poměru je […] okolnost, že určitá osoba vykonává po určitou dobu ve prospěch jiné osoby a pod jejím vedením činnosti, za které protihodnotou pobírá odměnu“ ( 34 ).

60.

Pokud promítneme tyto definice na skutkový stav popsaný předkládajícím soudem, není pochyb o tom, že je třeba považovat žalobkyně v původním řízení ve vztahu k SOS-Lapsikylä za „pracovníky“ ve smyslu směrnice 2003/88.

61.

Dětské vesničky jsou řízeny ředitelem, který je podle předkládajícího soudu přímým nadřízeným „zástupců náhradního rodiče“. Na základě toho zejména sestavuje seznam uvádějící den po dni dům, v němž má „zástupce náhradního rodiče“ pracovat. I když zaměstnavatel nedává „zástupcům náhradního rodiče“ pokyny k pracovní době a době odpočinku v pracovních dnech, zdá se, že se „zástupci náhradního rodiče“ musí přesto o děti, které jsou jim svěřeny, starat dle plánu výchovy a péče.

62.

Je také nesporné, že hodiny strávené v dětské vesničce představují „pracovní dobu“ ve smyslu směrnice 2003/88, protože „zástupci náhradního rodiče“ jsou SOS-Lapsikylä k dispozici. Musí být fyzicky přítomni v domě dětské vesničky, který je jim přidělen, nebo alespoň v dotčené dětské vesničce nebo její blízkosti. Jsou zde zaměstnavateli k dispozici, aby mohli v případě potřeby okamžitě vykonat příslušné plnění, tj. starat se o udržování domu dětské vesničky, zajistit výchovu a péči o děti, které zde bydlí, podle plánu výchovy a péče stanoveného pro každé dítě.

63.

Vzniká tedy otázka, zda je délka pracovní doby strávené v dětské vesničce měřena (nebo předem určena) zaměstnavatelem ( 35 ) nebo zda si ji mohou vzhledem ke zvláštní povaze vykonávané činnosti určit sami pracovníci.

64.

Soudní dvůr již měl příležitost uvést, že ze znění čl. 17 odst. 1 směrnice 2003/88 vyplývá, že odchylka uvedená v tomto ustanovení „platí jen pro pracovníky, jejichž celková pracovní doba se vzhledem k povaze vykonávané činnosti neměří nebo není předem určena nebo si ji mohou určit pracovníci sami“ ( 36 ).

65.

Skutečnost, že se určení pracovní doby musí týkat jejího celku, nelze zpochybnit. Zaprvé tento výklad je v souladu s pravidlem, podle něhož musí být odchylky stanovené v čl. 17 směrnice 2003/88 vykládány restriktivně ( 37 ). Zadruhé je rovněž v souladu s účelem sledovaným směrnicí 2003/88, který spočívá v účinné ochraně bezpečnosti a zdraví pracovníků prostřednictvím jim přiznaných minimálních dob odpočinku a odpovídajících přestávek v práci ( 38 ).

66.

Z judikatury Soudního dvora vyplývá, že různé požadavky, které směrnice 2003/88 stanoví v oblasti minimální doby odpočinku, představují jak z hlediska jejího znění, tak jejího účelu a systematiky obzvláště důležitá pravidla sociálního unijního práva. Musí být respektovány u každého pracovníka jako minimální požadavky nezbytné k zajištění ochrany jeho bezpečnosti a zdraví ( 39 ).

67.

Jejich význam je takový, že omezení maximální přípustné pracovní doby, přiznání denních a týdenních dob odpočinku a poskytnutí placené dovolené za kalendářní rok byla výslovně zakotvena jakožto základní práva v čl. 31 odst. 2 Listiny základních práv Evropské unie.

68.

V projednávané věci je třeba konstatovat, že „zástupce náhradního rodiče“ zaměstnaný v dětské vesničce nemůže určit délku své pracovní doby v jejím celku. Ta je naopak ve velké míře předem určena pracovní smlouvou nebo zaměstnavatelem.

69.

Jak Soudní dvůr shledal i ve věci, v níž byl vydán rozsudek ze dne 14. října 2010, Union syndicale Solidaires Isère (C‑428/09, EU:C:2010:612, bod 42), ze spisu předloženému Soudnímu dvoru nevyplývá, že by „zástupci náhradního rodiče“ měli možnost rozhodovat o počtu hodin, které odpracují.

70.

Tato doba byla naopak žalobkyním v původním řízení zaměstnavatelem přinejmenším regulována na dvou úrovních. Jednak byl jejich roční úvazek stanoven na 190 zástupů po 24 hodinách (kromě jedné z nich, jejíž roční úvazek byl 170 zástupů po 24 hodinách). Jejich každodenní zařazení kromě toho předem stanovil ředitel dětské vesničky prostřednictvím seznamů uvádějících den po dni dům, v němž měl „zástupce náhradního rodiče“ pracovat.

71.

Pouhá možnost určit pořadí, v němž mohly být plněny různé úkoly, které byly pracovníkovi přiděleny, ani zdaleka nestačí, aby bylo možno mít za to, že si pracovník mohl sám určovat délku své pracovní doby. Nelze zapomenout, že „zástupci náhradního rodiče“ musí být přítomni na pracovišti během celé doby plnění, což omezuje možnost věnovat se osobním záležitostem. Nepřítomnost dětí v době povinné školní docházky nemůže v tomto ohledu na věci nic změnit. Na jednání ze dne 2. března 2017 bylo potvrzeno, že během této doby byly vykonávány některé úkoly týkající se údržby domu, a zejména že „zástupci náhradního rodiče“ museli být za všech okolností dosažitelní, aby mohli řešit situace lékařské pohotovosti nebo jiné nepředvídané události ( 40 ). Jejich svoboda během těchto období je tedy pouze relativní a nezbavuje tato období povahy „pracovní doby“ ve smyslu směrnice 2003/88 ( 41 ). Zaměstnavateli kromě toho přísluší, aby v případě potřeby zavedl nezbytné kontrolní mechanismy nezbytné k zamezení případného zneužívání ( 42 ).

72.

Čl. 17 odst. 1 směrnice 2003/88 dává tři příklady okolností, které umožňují odchýlit se od článků 3 až 6, 8 a 16 směrnice. Mezi těmito možnostmi je i zapojení „pracovníků, kteří jsou rodinnými příslušníky“.

73.

Na rozdíl od toho, co tvrdí SOS-Lapsikylä, se nedomnívám, že práce „zástupců náhradního rodiče“ spadá do této výjimky.

74.

Podle ustálené judikatury Soudního dvora je třeba při výkladu ustanovení unijního práva vzít v úvahu nejen jeho znění, ale i jeho kontext a cíle sledované právní úpravou, jejíž je součástí ( 43 ).

75.

Nelze tedy zapomenout, že účelem směrnice 2003/88 je účinná ochrana bezpečnosti a zdraví pracovníků. Odchylky povolené směrnicí 2003/88 musí být předmětem takového výkladu, který omezí jejich dosah na to, co je nezbytně nutné k zachování zájmů, které tyto odchylky umožňují chránit ( 44 ).

76.

Odchylku týkající se pracovníků, kteří jsou rodinnými příslušníky, vysvětluje skutečnost, že vztahy mezi danými stranami, pracovníkem a zaměstnavatelem, nejsou pouze pracovní. Specifické vazby spojující členy rodiny mohou nevyhnutelně bránit tomu, aby délka pracovní doby mohla být měřena nebo předem určena. Naopak není vyloučeno, že ji může snáze určovat sám pracovník.

77.

Toto vymezení odchylky týkající se pracovníků, kteří jsou rodinnými příslušníky, ostatně odpovídá kontextu, do něhož je článek 17 směrnice 2003/88 začleněn. Cílem této směrnice je stanovit minimální požadavky na bezpečnost a ochranu zdraví pro úpravu pracovní doby ( 45 ), která je vymezena jako doba, během níž pracovník pracuje, je k dispozici zaměstnavateli a vykonává činnost nebo povinnosti ( 46 ). Směrnice 2003/88 tak upravuje vztahy mezi pracovníkem a zaměstnavatelem.

78.

Vztah mezi „zástupci náhradního rodiče“ a zaměstnavatelem nemá rodinnou povahu. Pokud má být v dětských vesničkách ubytování a organizaci práce co možná nejvíce rodinná, je tomu tak jedině pro pedagogické účely, které se týkají vztahu s dětmi.

79.

Tato metoda práce je jinými slovy cizí vztahu pracovník-zaměstnavatel, a nemůže proto spadat do působnosti čl. 17 odst. 1 směrnice 2003/88: není uplatňována v zájmu pracovníka ani v zájmu zaměstnavatele, ale výhradně v zájmu přijatých dětí.

80.

Z výše uvedených důvodů mám za to, že uplatňování výjimky týkající se pracovníků, kteří jsou rodinnými příslušníky, na „zástupce náhradního rodiče“ by bylo nejenom v rozporu s obecným cílem směrnice a jejím kontextem, ale rovněž v rozporu se specifickými zájmy na práci s rodinou.

81.

Z výše uvedených úvah vyplývá, že čl. 17 odst. 1 směrnice 2003/88 musí být vykládán v tom smyslu, že do jeho působnosti nemůže spadat práce prováděná v domě dětské vesničky pracovníkem, který nahrazuje „náhradního rodiče“, když tento pracovník nemůže určit délku své pracovní doby v jejím celku, a to i přes skutečnost, že při navozování podmínek rodinného prostředí bydlí s dětmi a stará se při této příležitosti samostatně o potřeby těchto dětí stejně, jako by tak činil skutečný rodič.

82.

Komise se v písemných vyjádřeních domnívá, že činnosti žalobkyň v původním řízení spadají do výjimek stanovených v čl. 17 odst. 3 písm. b) a c) směrnice 2003/88.

83.

Předkládající soud sice omezil svou otázku na výklad čl. 17 odst. 1 směrnice 2003/88. Podle ustálené judikatury nicméně platí, že „Soudní dvůr může za účelem poskytnutí užitečné odpovědi soudu, který mu položil předběžnou otázku, přihlédnout k unijním právním normám, na které vnitrostátní soud v předběžných otázkách neodkázal“ ( 47 ).

84.

Výklad těchto ustanovení, který Soudní dvůr provedl v rozsudku ze dne 14. října 2010, Union syndicale Solidaires Isère (C‑428/09, EU:C:2010:612), může být pro předkládající soud užitečný.

85.

Soudní dvůr totiž rozhodl, že odchylka uvedená v čl. 17 odst. 3 písm. b) směrnice 2003/88 může být použita na činnost pracovníků, jako jsou osoby, které uzavřely smlouvu o příležitostné mimoškolské výchovné činnosti a pracují v rekreačních a volnočasových zařízeních, protože tito pracovníci museli zajišťovat stálý dohled nad nezletilými dětmi, které jim byly svěřeny. Soudní dvůr dodal, že „pedagogický a výchovný přínos uvedených zařízení spočívá rovněž, ne-li hlavně, ve specifickém a osobitém způsobu fungování, kdy ubytované nezletilé děti tráví trvale několik dnů se svými vychovateli a vedoucími“ ( 48 ).

86.

Soudní dvůr rovněž uvedl, že čl. 17 odst. 3 písm. c) směrnice 2003/88 mohl být použit, protože činnosti těchto osob v rekreačních a volnočasových zařízeních také „zahrnují […] nutnost nepřetržité služby, jelikož nezletilé děti ubytované v těchto zařízeních tráví po celou dobu svého pobytu trvale čas s pracovníky uvedených zařízení a pod jejich dozorem“ ( 49 ).

87.

Tyto úvahy lze a fortiori uplatnit na „zástupce náhradního rodiče“ dětské vesničky, jako je dětská vesnička popsaná předkládajícím soudem. Jim samotným totiž přísluší zajišťovat výchovu i péči o děti ubytované v domě, do něhož jsou přiděleni, a to bez přerušení.

88.

Tyto odchylky jsou nicméně podmíněny splněním dvou podmínek uložených v čl. 17 odst. 2 směrnice 2003/88.

89.

Zaprvé odchylky stanovené v čl. 17 odst. 3 směrnice 2003/88 jsou pouze možnostmi, které, aby mohly být uplatněny, musí být přijaty prostřednictvím právních a správních předpisů nebo prostřednictvím kolektivních smluv či dohod uzavřených mezi sociálními partnery.

90.

Zadruhé, i pokud tomu tak je, mohou být tyto odchylky uplatněny pouze pod podmínkou, že dotyčným pracovníkům budou poskytnuty rovnocenné náhradní doby odpočinku, nebo pokud to není z objektivních důvodů možné, jim bude poskytnuta náležitá ochrana ( 50 ).

91.

Vzhledem k tomu, že žádost o rozhodnutí o předběžné otázce neobsahuje o těchto dvou podmínkách žádné informace, přísluší předkládajícímu soudu, aby ověřil, bude-li to považovat za nezbytné, použitelnost odchylek upravených v čl. 17 odst. 3 písm. b) a c) směrnice 2003/88.

92.

S ohledem na výše uvedené úvahy navrhuji, aby Soudní dvůr na předběžnou otázku položenou Korkein oikeus (Nejvyšší soud, Finsko) odpověděl následovně:

„Článek 17 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/88/ES ze dne 4. listopadu 2003 o některých aspektech úpravy pracovní doby musí být vykládán v tom smyslu, že do jeho působnosti nemůže spadat práce prováděná v domě dětské vesničky pracovníkem, který nahrazuje „náhradního rodiče“, pokud tento pracovník nemůže určit délku své pracovní doby v jejím celku, a to i přes skutečnost, že při navozování podmínek rodinného prostředí bydlí s dětmi a stará se při této příležitosti samostatně o potřeby těchto dětí stejně, jako by činil skutečný rodič.

Článek 17 odst. 3 písm. b) a c) směrnice 2003/88 se naproti tomu na tento druh práce může použít pod podmínkou, že budou splněny požadavky čl. 17 odst. 2 této směrnice, což musí případně ověřit předkládající soud.“