STANOVISKO GENERÁLNÍ ADVOKÁTKY

JULIANE KOKOTT

přednesené dne 16. února 2017 ( 1 )

Věc C‑74/16

Congregación de Escuelas Pías Provincia Betania

proti

Ayuntamiento de Getafe

[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Juzgado de lo Contencioso-administrativo n 4 de Madrid (Španělsko)]

„Hospodářská soutěž — Státní podpory — Článek 107 odst. 1 SFEU — Španělská daň ze staveb, zařízení a stavebních opatření — Osvobození katolické církve od daně — Rozlišování mezi hospodářskou a nehospodářskou činností katolické církve — Činnosti katolické církve, jimiž není sledován striktně náboženský účel — Činnosti v rámci sociálního, kulturního či vzdělávacího poslání katolické církve — Církve, náboženská sdružení a náboženská společenství — Článek 17 SFEU — Článek 351 SFEU“

I – Úvod

1.

Je státní podporou zakázanou podle čl. 107 odst. 1 SFEU, když členský stát osvobodí náboženské společenství od určitých daní i v případě, že jde o činnosti, které nemají striktně náboženský účel? To je v zásadě otázka, o jejíž objasnění je Soudní dvůr v projednávaném případě španělským soudem žádán.

2.

Otázka vyvstává na pozadí nejrůznějších daňových osvobození, která Španělské království zaručuje katolické církvi v souladu s mezinárodní smlouvou uzavřenou se Svatým stolcem v roce 1979. S odvoláním na tuto smlouvu chce katolická církev v projednávaném případě jakožto zřizovatelka církevní školy dosáhnout vrácení obecní daně, kterou musela uhradit za stavební práce na školní budově.

3.

Vzhledem k tomu, že právo hospodářské soutěže Unie se použije pouze na podniky, řešení tohoto případu je založeno na ne vždy snadném rozlišování mezi hospodářskou a nehospodářskou činností. Skutečnost, že obzvláště sektor vzdělávání se nachází na rozhraní mezi podnikatelským a sociálním, či dokonce kulturním posláním, je již dostatečně známa z dřívějších rozsudků ( 2 ).

4.

Problematika však v projednávaném případě nabývá nové dimenze tím, že se v konečném důsledku dotýká vztahu mezi státem a církví, jemuž primární právo Unie v článku 17 SFEU věnuje zvláštní pozornost. S ohledem na často velmi vášnivě vedenou debatu o roli náboženství a náboženských společenství v moderní evropské společnosti ( 3 ), nemůže být projednávaný případ aktuálnější. Nastolené právní otázky mohou být nad rámec Španělska předmětem značného zájmu rovněž mnoha dalších členských států.

5.

Vzhledem k tomu, že smlouva Španělska se Svatým stolcem pochází z doby před přistoupením Španělska k Evropským společenstvím, je při řešení případu dále nutno přihlédnout k článku 108 SFEU a článku 351 SFEU.

II – Právní rámec

A – Unijní právo

6.

Unijněprávní rámec tohoto případu je vymezen článkem 107 odst. 1 SFEU, který je obsažen v hlavě VII, kapitole 1 Smlouvy o FEU („Pravidla hospodářské soutěže“):

„Podpory poskytované v jakékoli formě státem nebo ze státních prostředků, které narušují nebo mohou narušit hospodářskou soutěž tím, že zvýhodňují určité podniky nebo určitá odvětví výroby, jsou, pokud ovlivňují obchod mezi členskými státy, neslučitelné s vnitřním trhem, nestanoví-li Smlouvy jinak.“

7.

Vedle toho je nutno poukázat na čl. 17 odst. 1 SFEU, který se nachází v části první hlavě II („Obecně použitelná ustanovení“) Smlouvy o FEU a zní takto:

„Unie uznává postavení, které podle vnitrostátního práva mají církve a náboženská sdružení či společenství v členských státech, a nedotýká se jej.“

8.

A konečně je podstatný článek 351 SFEU, ustanovení ze sedmé části Smlouvy o FEU („Ustanovení obecná a závěrečná“):

„Práva a povinnosti vyplývající ze smluv uzavřených před 1. lednem 1958 nebo pro přistupující státy přede dnem jejich přistoupení mezi jedním nebo několika členskými státy na jedné straně a jedním nebo několika třetími zeměmi na straně druhé nejsou Smlouvami dotčeny.

Pokud jsou uvedené smlouvy neslučitelné se Smlouvami, použije příslušný členský stát či členské státy všech vhodných prostředků k odstranění zjištěných neslučitelností. V případě potřeby si členské státy poskytnou vzájemnou pomoc k dosažení tohoto cíle a zaujmou případně společný postoj.

Při používání smluv uvedených v prvním pododstavci členské státy přihlížejí k tomu, že výhody poskytované ve Smlouvách každým z členských států jsou nedílnou součástí založení Unie, a jsou proto neoddělitelně spojeny s vytvořením společných orgánů, se svěřením pravomocí těmto orgánům a s poskytováním stejných výhod všemi ostatními členskými státy.“

B – Mezinárodní právo

9.

Smlouva ze dne 3. ledna 1979 mezi Španělským státem a Svatým stolcem o hospodářských záležitostech ( 4 ) stanoví ve svém čl. IV odst. 1 písm. B) prvním pododstavci pro pozemky katolické církve „plné a trvalé osvobození od reálné daně a daně z výnosů, jakož i od daně z příjmů a majetkové daně“.

10.

Jak však vyplývá z druhého pododstavce tohoto ustanovení, nevztahuje se uvedené osvobození od daně „na příjmy z hospodářských provozů či jejich majetkových hodnot, jejichž užívání bylo přenecháno třetí osobě“, ani na „kapitálové výnosy, jakož i na příjmy, které podléhají odpočtu daně z příjmu u zdroje“.

11.

V článku VI smlouvy z roku 1979 je obsažen mechanismus urovnávání sporů, podle něhož se Svatý stolec a španělská vláda zavazují řešit problémy při výkladu a aplikaci smlouvy ve vzájemné shodě a s přihlédnutím k zásadám obsaženým ve smlouvě.

C – Vnitrostátní právo

12.

Daň ze staveb, zařízení a stavebních opatření ( 5 ) vybíraná ve Španělsku vyplývá ze zákona z roku 1988. V současné době je upravena v čl. 100 odst. 1 zákona o úpravě místních financí ( 6 ) ve znění královského zákonného dekretu ( 7 ) 2/2004 ze dne 5. března 2004 ( 8 ). Jedná se o nepřímou obecní daň, jejíž výnos přísluší španělským obcím.

13.

Výnosem ze dne 5. června 2001 ( 9 ) španělské ministerstvo financí upřesnilo, že daň ze staveb, zařízení a stavebních opatření spadá pod čl. IV odst. 1 písm. B) smlouvy z roku 1979. Tento výnos z roku 2001 byl později upřesněn výnosem z 15. října 2009 ( 10 ) v tom smyslu, že uvedené osvobození od daně platí pouze pro budovy vyňaté z daně z nemovitostí ( 11 ), tedy pro budovy, které jsou určeny výlučně k náboženským účelům ( 12 ). Výnos z roku 2009 byl nicméně rozsudkem Audiencia Nacional ze dne 9. prosince 2013 prohlášen za neplatný, protože byl v rozporu s čl. IV odst. 1 písm. B) a s článkem VI smlouvy z roku 1979 ( 13 ).

III – Skutkový stav a původní řízení

14.

Congregación de Escuelas Pías Provincia de Betania (Comunidad de Casa de Escuelas Pías de Getafe, PP. Escolapios) ( 14 ) je zařízení katolické církve a podléhá jako takové smlouvě z roku 1979. Je vlastníkem pozemku v obci Getafe) v blízkosti Madridu, na němž se nachází škola „La Inmaculada“.

15.

Dne 4. března 2011 požádala Congregación obec Getafe o stavební povolení na obnovu a rozšíření volně stojící budovy na tomto pozemku. Uvedená budova slouží škole jako aula. Záměrem bylo vybavit tuto aulu 450 místy na sezení, aby mohla být využívána pro shromáždění, kurzy, konference atd.

16.

Stavební povolení bylo vydáno dne 28. dubna 2011, poté Congregación musela zaplatit daň ze staveb, zařízení a stavebních opatření ve výši 23730,41 eura.

17.

Později Congregación podala s odvoláním na čl. IV odst. 1 písm. B) smlouvy z roku 1979 žádost o vrácení jí zaplacené daně.

18.

Tuto žádost daňový orgán ( 15 ) obce zamítl rozhodnutím ze dne 6. listopadu 2013. V odůvodnění uvedl, že osvobození od daně se zde nepoužije, neboť jde o činnost, která nesouvisí s náboženskými cíli katolické církve. V reakci na odpor podaný Congregación bylo zamítavé rozhodnutí vedoucím daňového orgánu obce rozhodnutím ze dne 27. února 2014 potvrzeno. Proti tomu podala Congregación dne 21. května 2014 u Juzgado de lo Contencioso-Administrativo no 4 de Madrid, předkládajícího soudu, žalobu.

IV – Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce a řízení před Soudním dvorem

19.

Usnesením ze dne 26. ledna 2016 předložil Juzgado de lo Contencioso-Administrativo no 4 de Madrid Soudnímu dvoru podle článku 267 SFEU k rozhodnutí následující předběžnou otázku:

„Je osvobození katolické církve od daně ze staveb, zařízení a stavebních opatření v souvislosti s opatřeními prováděnými na nemovitostech určených k rozvoji hospodářských činností, které nemají výlučně náboženský účel, v rozporu s čl. 107 odst. 1 SFEU?“

20.

V řízení před Soudním dvorem předložily písemné vyjádření Španělské království a Evropská komise. Na jednání dne 10. ledna 2017 byly vedle těchto účastníků zastoupeny také Congregación a Ayuntamiento de Getafe jakožto strany původního řízení.

V – Posouzení

A – K přípustnosti žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce

21.

Podle článku 94 jednacího řádu Soudního dvora ( 16 ) musí žádost o rozhodnutí o předběžné otázce obsahovat vedle předběžné otázky také nezbytné informace o skutkovém a právním rámci původního sporu. Předkládající soud musí dále objasnit, jaká existuje souvislost mezi předpisy unijního práva, které je třeba vyložit, a původním sporem, jakož i uvést důvody, na jejichž základě má pochybnost o výkladu či platnosti předpisu. Podle judikatury se informacím o skutkovém a právním rámci v řízení v oblasti práva hospodářské soutěže přikládá zvláštní význam ( 17 ).

22.

Za těchto okolností vyjádřily jak španělská vláda, tak Komise v projednávaném případě pochybnosti ohledně přípustnosti žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce. Žádný z těchto argumentů však nepovažuji za zásadní.

23.

Nepříliš přesvědčivá je zaprvé výhrada španělské vlády, že žádost o rozhodnutí o předběžné otázce nastoluje čistě hypotetickou otázku a směřuje k posudkovému výkladu unijního práva, který nemá nic společného s realitou původního sporu.

24.

Zaprvé se totiž podle ustálené judikatury k předběžným otázkám, které se týkají unijního práva, váže domněnka relevance ( 18 ), a předkládajícímu soudu přitom přísluší prostor k posouzení ( 19 ). Zadruhé z projednávaného případu vůbec nevyplývá, že dožadovaný výklad článku 107 SFEU nemá souvislost s realitou nebo předmětem původního sporu. Správné pochopení čl. 107 odst. 1 SFEU má naopak zásadní význam pro osud žalobního návrhu Congregación, neboť požadované osvobození od daně jí může být přiznáno pouze tehdy, jestliže není v rozporu s ustanoveními práva Unie o státních podporách. Příslušné pochybnosti předkládajícího soudu z žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce dostatečně jasně vyplývají.

25.

Pokud jde zadruhé o vylíčení právního rámce původního sporu, nevykazuje žádost o rozhodnutí o předběžné otázce na rozdíl od názoru španělské vlády žádné zjevné mezery. Předkládací usnesení uvádí srozumitelným způsobem rozhodné předpisy španělského daňového práva, jakož i příslušná mezinárodněprávní ustanovení smlouvy z roku 1979. Španělská vláda ostatně neuvedla žádný právní předpis, který předkládající soud neuznal nebo zapomněl uvést.

26.

Dostatečné je zatřetí také vylíčení skutkového rámce původního sporu v předkládacím usnesení. Je třeba souhlasit se španělskou vládou a Komisí v tom, že předkládající soud mohl ještě obecně popsat činnost Congregación ve vzdělávací oblasti, a zvláště užívání sporné budovy. Předkládací usnesení nicméně obsahuje všechny informace nezbytné k pochopení předběžné otázky a jejího dosahu. To konečně ukazují také vyjádření, která španělská vláda a Komise přednesly i u Soudního dvora ( 20 ), na což Ayuntamiento de Getafe při jednání správně poukázala.

27.

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce je tedy přípustná.

B – Obsahové posouzení předběžné otázky

28.

Svou otázkou chce předkládající soud v zásadě zjistit, zda je nutno sporné osvobození od daně v případě jeho použití na školní budovu považovat za zakázanou státní podporu ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU.

1. Použitelnost ustanovení unijního práva o státních podporách

29.

Nejprve je třeba objasnit, zda se zákaz státních podpor obsažený v čl. 107 odst. 1 SFEU v takovém případě, jaký je ten projednávaný, vůbec použije, uvážíme-li, že článek 17 SFEU zavazuje Unii uznávat postavení církví ( 21 ) v členských státech a nedotýkat se jej ( 22 ).

30.

Uvedeným článkem 17 SFEU převzala Lisabonská smlouva ustanovení, které bylo již obsaženo v článku I‑52 Smlouvy o ústavě pro Evropu ( 23 ) a jež pochází z Prohlášení k postavení církví a světonázorových společenství ( 24 ) přijatého v roce 1997.

31.

Konečně článek 17 SFEU konkretizuje a doplňuje obecný požadavek zakotvený v čl. 4 odst. 2 SEU na respektování národní identity členských států, která spočívá v jejich základních politických a ústavních systémech.

32.

Článkem 17 SFEU je nepochybně na prominentním místě položen důraz na mimořádnou společenskou roli církví v členských státech. Tento předpis však nesmí být chápán ve smyslu oborové výjimky, podle níž by se činnost církví obecně pohybovala mimo rozsah použitelnosti unijního práva. Právo Unie se musí uplatnit zvláště tam, kde jsou církve hospodářsky činné ( 25 ), podobně, jako to Soudní dvůr v ustálené judikatuře shledal také v případě sportovních klubů, případně sportovních svazů ( 26 ) či vzdělávacích zařízení ( 27 ).

33.

Zvláštní význam článku 17 SFEU tedy v případě, jakým je projednávaný případ, nespočívá v tom, že by činnost církví byla obecně vyňata z rozsahu použitelnosti unijního práva, nýbrž v tom, že při výkladu a používání unijního práva je postavení církví uznáváno a nesmí být dotčeno.

2. Pojem „státní podpora“ podle čl. 107 odst. 1 SFEU

34.

Zákaz státních podpor podle čl. 107 odst. 1 SFEU má zabránit tomu, aby byl obchod mezi členskými státy ovlivněn zvýhodněními poskytovanými veřejnými orgány, které různým způsobem narušují nebo mohou narušit hospodářskou soutěž tím, že zvýhodňují určité podniky nebo určitá odvětví výroby ( 28 ).

35.

Ve svém předkládacím rozhodnutí vychází vnitrostátní soudce výslovně z předpokladu, že sporná školní budova je určena k hospodářskému užívání – jakožto protikladu k čistě náboženskému užívání. Avšak abych mohla dát předkládajícímu soudu účelnou odpověď, která mu nejlépe umožní dospět k řešení původního sporu ( 29 ), připomenu v rámci svých úvah k čl. 107 odst. 1 SFEU nejprve podmínky, za nichž se z hlediska unijního práva vůbec jedná o hospodářskou činnost [k tomu viz nejprve oddíl a)], a poté se budu věnovat jednotlivým skutkovým znakům zákazu státních podpor [k tomu viz níže oddíl b)].

a) Pojem „podnik“ jakožto základní podmínka pro použití evropského práva hospodářské soutěže

36.

Nejprve je třeba zdůraznit, že právo hospodářské soutěže Unie se týká pouze činnosti podniků ( 30 ).

37.

Pojem „podnik“ je nutno chápat funkčně a zahrnuje jakýkoli subjekt vykonávající hospodářskou činnost nezávisle na jeho právním postavení a způsobu jeho financování ( 31 ). Entita, která hospodářskou činnost nevykonává, není podnikem ve smyslu práva hospodářské soutěže ( 32 ).

38.

Okolnost, že ústředním bodem činnosti církví je v obvyklém případě výkon náboženských, duchovních a sociálních úkolů, jako taková nevylučuje, aby jednotlivé aktivity církví současně nespadaly do hospodářské sféry. Rozlišování mezi hospodářskou a nehospodářskou činností totiž musí být provedeno odděleně pro každou činnost vykonávanou danou jednotkou ( 33 ).

39.

Hospodářskou činností je jakákoli činnost spočívající v nabízení zboží nebo poskytování služeb na daném trhu ( 34 ). Chybějící účel výdělku či chybějící záměr dosažení zisku přitom samy o sobě ještě nehovoří proti předpokladu hospodářské činnosti v rozsahu, v němž jsou nabízeny zboží a služby ( 35 ).

40.

Osvobození od daně sporné v původním řízení je ze strany Congregación požadováno, pokud jde o stavební opatření na jedné z jejích školních budov. Souvisí tedy skutečně se vzdělávací činností Congregación jako zřizovatelky školy „La Inmaculada“.

41.

Zda je zejména tuto vzdělávací činnost nutno považovat za činnost hospodářskou, závisí na celkovém posouzení konkrétních okolností jednotlivého případu, jež přísluší vnitrostátnímu soudu. Přitom je nutno zkoumat jak financování vzdělávání, tak úkoly a cíle, které zřizovatel školy výukou plní ( 36 ).

42.

Jestliže církevní zřizovatel provozuje svá vzdělávací zařízení zcela nebo převážně komerčním způsobem a poskytuje výuku tam konanou zejména jako protiplnění za finanční příspěvky a jiná peněžitá plnění ( 37 ) žáků a jejich rodičů, pak v daném rozsahu nabízí služby ve smyslu článku 56 SFEU ( 38 ), a je tudíž hospodářsky činný.

43.

Jinak je tomu naopak v případě, kdy církevní zřizovatel svá vzdělávací zařízení neprovozuje komerčním způsobem, nýbrž jako součást obecného poslání v oblasti sociální, kulturní a vzdělávací a k financování tam prováděné výuky nevyužívá žádné nebo pouze minimální příspěvky žáků či jejich rodičů. V takovém případě nenabízí služby ve smyslu článku 56 SFEU ( 39 ), a tudíž není ani hospodářsky činný.

44.

V rozporu s názorem předkládajícího soudu nepředpokládá zařazení církevního vzdělávání do nehospodářské oblasti, že výukou samotnou – a nakonec i budovami, v nichž se výuka koná – je sledován „výlučně náboženský účel“ ( 40 ). Pro předpoklad nehospodářského charakteru takových vzdělávacích služeb postačí, že je jimi sledován skutečný sociální, kulturní a vzdělávací účel.

45.

Ve prospěch tohoto názoru hovoří v neposlední řadě také povinnost zakotvená v čl. 17 odst. 1 SFEU uznávat zvláštní postavení církví. Toto postavení s sebou totiž přináší skutečnost, že církve ve společnosti neplní pouze výlučně náboženské úkoly, nýbrž také významně přispívají k plnění sociálních, kulturních a vzdělávacích cílů. Pokud bychom chtěli činnost církví v sociální, kulturní a vzdělávací oblasti paušálně označit za obvyklou hospodářskou činnost, pak bychom ignorovali zvláštní charakter této činnosti, a tím i zvláštní postavení církví.

46.

Jak vyplynulo z jednání, jsou prostory školy „La Inmaculada“ z převážné části užívány ke vzdělávání, které je rovnocenné vzdělávání na státních školách (takzvané educación obligatoria, sestávající z educación primariaeducación secundaria obligatoria). Tyto vzdělávací služby jsou poskytovány podle smlouvy mezi Congregación a příslušným španělským regionem, Comunidad de Madrid (autonomní společenství Madrid), a jejich převážná část je financována z veřejných rozpočtů, naproti tomu platby a peněžitá plnění žáků či jejich rodičů hrají pouze zcela okrajovou roli ( 41 ). Lze tudíž vycházet z toho, že povinné vzdělávání poskytované na škole „La Inmaculada“ je plně integrováno do veřejného vzdělávacího systému Španělska.

47.

Takové okolnosti hovoří ve prospěch domněnky, že užívání školní budovy, která je předmětem sporu, auly, sleduje specificky sociální, kulturní a vzdělávací poslání, a činnost Congregación nemá v tomto rozsahu hospodářskou povahu, ačkoli může vzhledem k možnosti výběru žáků a rodičů mezi různými školami s veřejným či soukromým zřizovatelem vzniknout mezi vzdělávacími zařízeními určitá „konkurence“.

48.

Při jednání však vyšlo najevo, že ve škole „La Inmaculada“ jsou vedle povinného vzdělávání nabízeny také jiné vzdělávací služby, které jsou ve španělském systému považovány za nepovinné, a sice zaprvé předškolní vzdělávání (educación infantil) a zadruhé výuka v navazujících úrovních (educación postobligatoria), která vede buď k maturitě (bachillerato), nebo k ukončenému odbornému vzdělání (formación profesional). Jak připustil procesní zástupce Congregación před Soudním dvorem, vybírá se k financování těchto nepovinných nabídek výuky od rodičů žáků školné.

49.

Posledně uvedený skutkový stav poukazuje na to, že každopádně část vzdělávání poskytovaného ze strany Congregación ve škole „La Inmaculada“ má charakter klasické služby ve smyslu článku 56 SFEU nebo každopádně vykazuje s takovou službou silnou podobnost ( 42 ).

50.

Za těchto okolností je třeba vycházet z toho, že Congregación je vzděláváním poskytovaným na své škole „La Inmaculada“ činná částečně hospodářsky, částečně nehospodářsky, a tudíž také sporná aula není určena k výlučně sociálním, kulturním a vzdělávacím účelům, nýbrž přinejmenším částečně je užívána k podnikatelské činnosti Congregación.

51.

V řízení před Soudním dvorem nebylo nakonec vyjasněno, jaký rozsah má nepovinné vzdělávání na škole „La Inmaculada“ ve vztahu k povinnému, takže každopádně na základě informací, které mám k dispozici, nelze vyčíslit, jaký je poměr mezi hospodářskou a nehospodářskou činností Congregación.

52.

Beztoho přísluší předkládajícímu soudu přijmout v rámci vnitrostátní autonomie řízení nezbytné závěry k činnosti Congregación, na jejichž základě lze posoudit užívání sporné auly. Přitom jistě nebude možné vycházet pouze z toho, jaký podíl veškerých prostor školy „La Inmaculada“ v poměru k celkové užitné ploše komplexu budov připadá na tu či onu formu vzdělávání ( 43 ). Mnohem větší význam náleží podle mého názoru jiným ukazatelům, jako jsou zejména počet školních tříd a hodin výuky, jakož i počet žáků ( 44 ) a učitelů, kteří připadají na tu či onu formu vzdělávání; dále je nutno zohlednit průměrný roční rozpočet, který škola na tu či onu formu vzdělávání vynakládá.

53.

Pokud by rozsah podnikatelské činnosti Congregación ve srovnání s jejími vzdělávacími službami sociálního, kulturního a vzdělávacího charakteru nestál za zmínku, nýbrž byl zcela podřadné povahy, bylo by odůvodněné vycházet obecně z nehospodářské povahy činnosti Congregación. V tomto smyslu se před Soudním dvorem správně vyjádřila také Komise.

54.

Takový způsob posuzovaní je odůvodněn především zjednodušením a vede k co možná nejméně byrokratickému zacházení s ustanoveními unijního práva o státních podporách. Avšak abychom vyhověli zásadě právní jistoty, je nezbytné identifikovat určitou prahovou hodnotu, která může sloužit jako obecné pravidlo podnikům a vnitrostátním orgánům k posouzení hospodářské činnosti jako činnosti zcela podřadné povahy.

55.

Komise pravděpodobně vycházela z toho, že hospodářská činnost až do podílu ve výši 20 % celkové vzdělávací nabídky zařízení, jako je Congregación, představuje činnost čistě vedlejší povahy zcela podřadného významu. K tomu se Komise odvolává na své všeobecné nařízení o blokových výjimkách ( 45 ), jakož i na rámec pro státní podpory výzkumu jí vydaný ( 46 ).

56.

Všeobecné nařízení o blokových výjimkách – závazný právní akt ve smyslu čl. 288 odst. 2 SFEU – je při posuzování projednávaného skutkového stavu jistě nutno náležitě zohlednit. Při bližším posouzení však v příslušné části tohoto nařízení nenalezneme žádný odkaz na jakkoli nastavenou prahovou hodnotu ve výši 20 %. Pouze v preambuli uvedeného nařízení je ve zcela specifickém kontextu, totiž v souvislosti s výzkumnými infrastrukturami, uvedena tato procentní sazba jako typický příklad ( 47 ). V podstatě identická formulace se nachází – opět ve vztahu k výzkumným zařízením nebo výzkumným infrastrukturám – v rámci pro státní podporu výzkumu, právně nezávazném sdělení Komise, jímž seznamuje se svou správní praxí a navrhuje členským státům určitá opatření ( 48 ).

57.

Za těchto okolností nepovažuji za nutné zobecnit relativně vysokou prahovou hodnotu ve výši 20 % vyvinutou Komisí speciálně pro výzkumné infrastruktury a využít ji obecně ke stanovení hospodářského či nehospodářského charakteru činnosti.

58.

Spíše je nutno, s oporou v obvyklých prahových hodnotách obecně užívaných v právu hospodářské soutěže ( 49 ) a v jiných oblastech relevantních pro vnitřní trh ( 50 ), vycházet z toho, že hospodářská činnost se ve srovnání s nehospodářskou činností považuje za zcela podřadnou zpravidla pouze tehdy, když z hlediska rozsahu představuje méně než 10 % předmětné činnosti dotčeného zařízení v příslušném relevantním sektoru (zde 10 % činnosti Congregación v oblasti školních vzdělávacích služeb).

59.

Jestliže naproti tomu hospodářská činnost zařízení, jakým je Congregación, činí 10 % nebo více, je nutno vycházet z toho, že zařízení je činné částečně hospodářsky, částečně nehospodářsky. V souladu s tím by také jemu poskytnuté státní preferenční zacházení – zde: osvobození od daně – bylo nutno poměrně (pro rata) považovat za možnou výhodu, která musí být hodnocena s ohledem na zákaz státních podpor podle čl. 107 odst. 1 SFEU.

60.

Celkem vzato lze konstatovat, že osvobození od daně, jakým je zde sporné osvobození, již vůbec nespadá pro nedostatek hospodářské činnosti katolické církve do působnosti čl. 107 odst. 1 SFEU, jestliže se týká školní budovy, která je církví užívána k poskytování vzdělávacích plnění v rámci jejího sociálního, kulturního a vzdělávacího poslání. Naproti tomu jde o hospodářskou činnost v rozsahu, v němž je dotčená budova užívána k čistě komerčním účelům.

b) Čtyři podmínky pro použití čl. 107 odst. 1 SFEU

61.

Pouze do té míry, v níž je Congregación dle výše uvedeného ( 51 ) hospodářsky činná, a tudíž musí být považována za podnik, je jí požadované osvobození od daně nutno posuzovat podle kritérií čl. 107 odst. 1 SFEU.

62.

Podle čl. 107 odst. 1 SFEU „[jsou podpory] poskytované v jakékoli formě státem nebo ze státních prostředků, které narušují nebo mohou narušit hospodářskou soutěž tím, že zvýhodňují určité podniky nebo určitá odvětví výroby, […], pokud ovlivňují obchod mezi členskými státy, neslučitelné s vnitřním trhem, nestanoví-li Smlouvy jinak“.

63.

Označení za „podporu“ ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU vyžaduje, aby byly splněny všechny podmínky stanovené v tomto ustanovení ( 52 ).

64.

Zaprvé se tak musí jednat o státní zásah nebo zásah ze státních prostředků. Zadruhé zásah musí být způsobilý ovlivnit obchod mezi členskými státy. Zatřetí musí svého příjemce zvýhodnit. Začtvrté musí narušovat hospodářskou soutěž nebo musí hrozit, že ji naruší ( 53 ).

65.

Při přezkumu těchto podmínek nezáleží podle ustálené judikatury tolik na subjektivních cílech vnitrostátních orgánů, jako na účincích dotčeného zásahu ( 54 ).

i) Státní zásah nebo zásah za použití státních prostředků

66.

Co se týče nejprve kritéria „podpory poskytované státem nebo ze státních prostředků“, má se za prokázané, že čl. 107 odst. 1 SFEU zahrnuje nejen pozitivní plnění, jako jsou samotné dotace, ale rovněž různé formy zásahů, které snižují náklady, jež obvykle zatěžují rozpočet podniku, a nejsou tudíž dotacemi ve striktním slova smyslu, přestože mají tutéž povahu a stejné účinky ( 55 ).

67.

Také daňové zvýhodnění, které sice není spojeno s převodem státních prostředků, avšak staví příjemce do lepší finanční situace oproti ostatním osobám povinným k dani, spadá pod čl. 107 odst. 1 SFEU ( 56 ). To platí samozřejmě také tehdy, pokud je příslušné zvýhodnění poskytnuto jednotkou státu, v tomto případě obcí, respektive sníží její příjmy; neboť čl. 107 odst. 1 SFEU se vztahuje na všechny zásahy, které jsou financovány z veřejných zdrojů a lze je přičítat státu ( 57 ).

68.

Skutečnost, že sporné osvobození od daně v projednávaném případě vyplývá ze smlouvy z roku 1979, a má tudíž původ v mezinárodním právu, jej nezbavuje charakteru státního zásahu či zásahu financovaného ze státních prostředků. Zaprvé vznikla smlouva z roku 1979 za zásadního spolupůsobení španělského státu a byla jím také ratifikována; z pohledu unijního práva je tudíž nutno ji považovat za vnitrostátní právo. Zadruhé vede smlouva, pokud jde o daň ze staveb, zařízení a stavebních opatření, k vzdání se veřejných příjmů ve Španělsku. Zatřetí španělský stát také rozhodným způsobem spolupůsobí při výkladu a konkretizaci smlouvy, jak dokládají v neposlední řadě také různé výnosy ministerstva financí ( 58 ). A začtvrté přiznává mechanismus řešení sporů podle článku VI smlouvy španělskému státu rovněž rozhodující roli při výkladu a uplatňování smlouvy.

ii) Selektivní zvýhodnění

69.

Článek 107 odst. 1 SFEU zakazuje podpory, které „zvýhodňují určité podniky nebo určitá odvětví výroby“, to znamená selektivní podpory ( 59 ). Znakem selektivity této výhody je podle ustálené judikatury skutečnost, že určité podniky nebo určitá odvětví výroby jsou zvýhodněny vůči jiným podnikům nebo odvětvím výroby, které se nacházejí s ohledem na cíl sledovaný dotčeným opatřením ve srovnatelné skutkové a právní situaci ( 60 ).

70.

Podle ustálené judikatury je pro hodnocení daňového zvýhodnění jako selektivního rozhodné, zda se dotčený státní zásah odchyluje od obecného systému do té míry, že zavádí neodůvodněné rozlišování mezi hospodářskými subjekty, které se s ohledem na cíl sledovaný daňovou úpravou tohoto členského státu nacházejí ve srovnatelné skutkové a právní situaci ( 61 ).

71.

Podle „obecného systému“, o nějž se v projednávaném případě jedná, vybírá Španělsko daň ze staveb, zařízení a stavebních opatření ve prospěch obcí. Samotná skutečnost, že katolická církev tuto daň na základě smlouvy z roku 1979 odvádět nemusí, pro ni – v rozsahu, v němž je hospodářsky, a tedy podnikatelsky činná – představuje výhodu, která ji staví do výhodnější finanční situace oproti ostatním hospodářským subjektům ( 62 ). V žádném případě se nejedná o výhodu, která vychází z obecného opatření použitelného bez rozdílu na všechny hospodářské subjekty, jež je k dispozici každému, kdo splní požadované podmínky ( 63 ).

72.

Je pravda, že Soudní dvůr uznává, že daňové zvýhodnění není selektivní tehdy, jestliže je odůvodněno povahou nebo obecným účelem systému, jehož je součástí, zejména když daňové ustanovení vyplývá přímo ze základních nebo řídících principů vnitrostátního daňového systému ( 64 ). Toto odůvodnění však v takovém případě, jakým je projednávaný případ, není na základě dostupných informací zřejmé. Důvody daňového osvobození katolické církve totiž nevyplývají ze systematiky dotčené daňové právní úpravy ani ze základních nebo řídících principů španělského daňového systému. Sporné daňové osvobození se spíše opírá o smlouvu z roku 1979. Vychází tedy z posouzení, která mají svůj původ mimo oblast španělského daňového práva, a nejsou tedy k vyloučení selektivity výhody vhodná.

73.

O selektivní výhodu ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU se nicméně nemůže jednat tehdy, jestliže sporné osvobození od daně má představovat pouze kompenzaci za příslušné závazky převzaté katolickou církví v oblasti veřejných služeb. K tomu jsou rozhodná kritéria uvedená v judikatuře Altmark Trans ( 65 ).

74.

Při použití těchto kritérií – a s respektem vůči základnímu příkazu z čl. 17 odst. 1 SFEU – je nutno náležitě zohlednit zvláštní postavení církví. To může sice vést až k tomu, že vzdělávání nabízené v církevní škole bude považováno za příspěvek veřejným službám zejména tehdy, pokud je toto vzdělávání zapojeno do státního vzdělávacího systému ( 66 ).

75.

Paušální osvobození katolické církve od daně ze staveb, zařízení a stavebních opatření však jako takové není objektivní, a především transparentně vypočtenou kompenzací za zvláštní náklady vzniklé církvím z plnění povinností veřejné služby ( 67 ). Taková kompenzace by naopak měla být realizována pouze prostřednictvím cílených opatření, zejména konkrétními finančními příspěvky státu, přičemž je ovšem nutno přezkoumat, zda finanční příspěvky, které Congregación již tak dostává od španělského státu, nejsou dostatečným vyrovnáním.

76.

Bez výše uvedených zjišťovacích opatření nemůže judikatura Altmark Trans v takovém případě, jakým je ten projednávaný, vést k vyloučení selektivní výhody pro katolickou církev.

iii) Ovlivnění obchodu mezi členskými státy a narušení hospodářské soutěže

77.

Třetí a čtvrtá podmínka čl. 107 odst. 1 SFEU, které spolu úzce souvisí, se týkají účinků státních podpor na hospodářskou soutěž, respektive na obchod uvnitř Unie. Podle ustálené judikatury není přitom nutné prokázat skutečné ovlivnění obchodu mezi členskými státy a skutečné narušení hospodářské soutěže, nýbrž postačí pouze ověřit, zda je podpora způsobilá ovlivnit tento obchod a narušit hospodářskou soutěž ( 68 ).

78.

Opatření je způsobilé ovlivnit obchod mezi členskými státy vždy tehdy, jestliže posiluje postavení jednoho podniku vzhledem k ostatním soutěžitelům v tomto obchodu. Zvýhodněný podnik se navíc sám nemusí obchodu uvnitř Unie účastnit ( 69 ).

79.

Pokud jde o podmínku narušení hospodářské soutěže, je třeba připomenout, že podpory zbavující podnik nákladů, jež by za běžného provozu či v rámci svých běžných činností měl, v zásadě narušují podmínky hospodářské soutěže ( 70 ).

80.

V případě komerčních vzdělávacích služeb, jak o nich pojednávám v tomto oddílu svého stanoviska – tedy jmenovitě nepovinného vzdělávání a jiných nepovinných nabídek školy – existuje zcela jasně trh, na němž mohou být přeshraničně činné velké, a dokonce menší subjekty. Získá-li některý ze subjektů poskytujících takové vzdělávací služby – jako zde katolická církev – osvobození od daně ze staveb, zařízení a stavebních opatření, kdežto jeho skuteční a potenciální konkurenti ve srovnatelných situacích musí tyto daně odvést, pak získá tento poskytovatel výhodu v oblasti nákladů, která jej může v hospodářské soutěži zvýhodnit.

81.

Je nutno připustit, že daň z přestavby auly školy „La Inmaculada“, kterou je v projednávaném případě povinna odvést Congregación, ve výši 23730,41 eura se pohybuje v řádu, který ve srovnání s jinými z hlediska vnitřního trhu relevantními náklady působí jako nepatrný.

82.

Podle ustálené judikatury však v právu Unie neexistuje žádný práh nebo procentní podíl, který by tvořil hranici, pod kterou lze obchod mezi členskými státy pokládat za neovlivněný. Ani poměrně malá výše podpory nebo poměrně malá velikost zvýhodněného podniku totiž a priori neznamená, že obchod mezi členskými státy nemůže být ovlivněn ( 71 ).

83.

Je-li tedy hospodářská činnost zařízení dostatečně zásadní, aby bylo možno označit zařízení za podnik ve smyslu ustanovení unijního práva o hospodářské soutěži (což je otázka předcházející použití článku 107 SFEU ( 72 )), pak mohou také poměrně nepatrné podpory ovlivnit obchod mezi členskými státy.

84.

K tomu přistupuje skutečnost, že v evropském právu hospodářské soutěže nelze vliv opatření na obchod uvnitř Unie a na hospodářskou soutěž na vnitřním trhu nikdy posuzovat izolovaně, nýbrž vždy v jeho hospodářském a právním kontextu. Přitom není nakonec třeba přihlížet k tomu, zda se jedná o izolovaný jednotlivý případ nebo o množství („soubor“) podobných problémů ( 73 ).

85.

Vlastní-li zařízení – jako zde katolická církev – množství nemovitostí, které mohou být všechny předmětem sporného osvobození od daně, jde její skutečné zvýhodnění v hospodářské soutěži daleko nad rámec toho, jaký dojem může na první pohled navozovat částka sporná v původním řízení ve výši 23730,41 eura za jednotlivé stavební opatření – zde rekonstrukce auly školy „La Inmaculada“. Jakožto poskytovatelka vzdělávacích služeb totiž může katolická církev ve svém výpočtu nákladů obecně zohlednit zvýhodnění vzešlé z osvobození všech jejích školních budov od daně ze staveb, zařízení a stavebních opatření. Zvážíme-li dále, že smlouva z roku 1979 upravuje ještě celou řadu dalších osvobození od daně, pak se tato výhoda dokonce ještě násobí.

86.

Ostatně také podle pravidla de minimis ( 74 ) přijatého Evropskou komisí se za „opatření podpory, která nesplňují všechna kritéria stanovená v čl. 107 odst. 1 SFEU“ považují pouze takové podpory, které v období tří daňových let nepřesáhnou celkovou částku ve výši 200000 eur. Zde sporné daňové osvobození podle smlouvy z roku 1979 nevyhovuje z hlediska rozsahu ani časového omezení, nýbrž se podle čl. IV odst. 1 písm. B) této smlouvy použije obecně a neomezeně na všechny stavby, zařízení a stavební opatření katolické církve ve Španělsku. Na toto osvobození od daně se proto nemůže vztahovat právní úprava de minimis.

c) Mezitímní závěry

87.

V rozsahu, v němž je tedy Congregación na základě výše uvedeného hospodářsky činná, a tudíž je ji nutno považovat za podnik ( 75 ), je takové osvobození od daně, jakým je osvobození sporné v původním řízení, nutno označit za státní podporu, na niž se vztahuje zákaz podle čl. 107 odst. 1 SFEU.

3. Důsledky případné klasifikace jako státní podpora

88.

Zbývá objasnit otázku, jaké důsledky pro původní spor mohou vyplynout z klasifikace sporného osvobození od daně jako státní podpory ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU. Zvláštnosti zde konkrétně mohou vyplynout z článku 108 SFEU a čl. 351 odst. 1 SFEU, na něž důrazně odkazovala zejména španělská vláda. Za účelem poskytnutí účelné odpovědi předkládajícímu soudu, je nakonec nutno zabývat se krátce také oběma těmito předpisy a z nich vyplývajícími problematikami ( 76 ).

a) K rozlišování mezi existujícími podporami a novými podporami ve smyslu článku 108 SFEU

89.

Článek 108 SFEU rozlišuje mezi existujícími podporami a novými podporami. Nové podpory nesmějí být provedeny, pokud nebyly Komisí schváleny (čl. 108 odst. 3 SFEU), kdežto existující režimy podpor podléhají pouze průběžnému přezkumu Komise (čl. 108 odst. 1 SFEU). Krátce řečeno, tedy pro nové podpory platí informační povinnost a zákaz provádění, při jehož porušení je poskytnutí podpory považováno za protiprávní ( 77 ), kdežto existující režimy podpor mohou být zpravidla prováděny, pokud Komise nekonstatovala jejich rozpor se Smlouvami ( 78 ).

90.

Pokud by se tedy v případě sporného osvobození od daně mělo jednat o režim podpory ve smyslu čl. 108 odst. 1 SFEU, pak by předkládající soud nemohl její poskytování označit za protiprávní, pokud ji Komise neprohlásí za neslučitelnou s vnitřním trhem.

91.

Ve prospěch předpokladu existujícího režimu podpory hovoří na první pohled okolnost, že smlouva z roku 1979 pochází z doby před přistoupením Španělska k Evropským společenstvím; k tomuto přistoupení došlo, jak známo, teprve v roce 1986.

92.

Rozhodující pro klasifikaci opatření jako existující režim podpory nebo jako nová podpora by však měl být samotný okamžik, od něhož došlo k narušení hospodářské soutěže spojenému s podporou, nebo hrozí, že k němu dojde ( 79 ). K takovému narušení hospodářské soutěže mohlo v projednávaném případě dojít teprve v roce 1988, když Španělsko skutečně zavedlo daň ze staveb, zařízení a stavebních opatření. K tomuto okamžiku bylo Španělsko již členským státem Evropských společenství.

93.

Osvobození od daně, jakým je zde sporné osvobození tudíž nemůže být označeno za existující režim podpory, nýbrž je nutno jej považovat za novou podporu. V důsledku toho by článek 108 SFEU nebránil předkládajícímu soudu v tom, aby v původním řízení vycházel z protiprávního poskytování podpory.

b) K zohlednění článku 351 SFEU s ohledem na smlouvu z roku 1979

94.

Nakonec zbývá objasnit, zda článek 351 SFEU předkládajícímu soudu umožňuje, či dokonce přikazuje odchýlit se v původním řízení od zákazu státních podpor podle čl. 107 odst. 1 SFEU a přiznat katolické církvi sporné osvobození od daně, i kdyby se vlastně jednalo o protiprávní státní podporu.

95.

Podle čl. 351 odst. 1 SFEU nejsou práva a povinnosti z mezinárodní smlouvy, kterou členský stát uzavřel se třetím státem před svým přistoupením k Unii, unijním právem dotčeny.

96.

Článek 351 má obecný rozsah působnosti a použije se na všechny mezinárodní smlouvy, které mohou mít vliv na používání unijního práva, nezávisle na jejich předmětu ( 80 ). Toto ustanovení tak může být v každém případě použito ve vztahu ke smlouvě z roku 1979.

97.

Povinnost odchýlit se od ustanovení unijního práva jako je čl. 107 odst. 1 SFEU, ovšem z článku 351 SFEU nevyplývá. Členským státům by spíše měla být poskytnuta pouze možnost dodržet příslušné mezinárodněprávní povinnosti vzniklé před jejich přistoupením k Unii ( 81 ) a za tímto účelem, je-li to nezbytné, odchýlit se od ustanovení práva Unie ( 82 ). Naopak v rozsahu, v němž sporná mezinárodní smlouva ponechává členskému státu prostor, jej musí stát využít tak, aby jednal v souladu s právem Unie ( 83 ).

98.

Každopádně není věcí Soudního dvora, nýbrž úkolem vnitrostátního soudu určit rozsah povinností podle mezinárodního práva, které Španělsku ze smlouvy z roku 1979 vyplývají ( 84 ).

99.

Předkládající soud tudíž bude muset zkoumat, zda z čl. IV odst. 1 písm. B) smlouvy z roku 1979 nutně vyplývá, že katolická církev musí být obecně osvobozena od daně ze staveb, zařízení a stavebních opatření, pokud jde o všechny její budovy ve Španělsku, včetně těch, které jsou zcela nebo částečně užívány k hospodářské činnosti. Pouze tehdy by docházelo ke konfliktu se zákazem státních podpor podle čl. 107 odst. 1 SFEU, a pouze v tom rozsahu by čl. 351 odst. 1 SFEU umožňoval předkládajícímu soudu odchýlit se při řešení původního sporu od čl. 107 odst. 1 SFEU.

100.

Na okraj je nutno poznamenat, že španělský stát by byl v takovém případě podle čl. 351 odst. 2 SFEU povinen použít všechny vhodné prostředky k odstranění případných neslučitelností čl. IV odst. 1 písm. B) smlouvy z roku 1979 s ustanoveními unijního práva o státních podporách. Nejprve by muselo Španělsko aktivně využít mechanismus k urovnávání sporů v článku VI smlouvy k tomu, aby ve shodě se Svatým stolcem – alespoň do budoucna – dospěli k výkladu čl. IV odst. 1 písm. B) smlouvy, který je v souladu s právem Unie a zejména s čl. 107 odst. 1 SFEU. Pokud by tato cesta v přiměřené době nevedla k řešení, které je v souladu s právem Unie, muselo by Španělsko smlouvu vypovědět ( 85 ).

4. Shrnutí

101.

Celkově lze konstatovat:

Osvobození od daně, jakým je zde sporné osvobození, není v rozporu se zákazem státních podpor ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU v rozsahu, v němž se týká školní budovy, která je katolickou církví užívána k poskytování vzdělávacích plnění v rámci jejího sociálního, kulturního a vzdělávacího poslání. Naproti tomu je takové osvobození od daně státní podporou zakázanou podle čl. 107 odst. 1 SFEU v rozsahu, v němž je dotčená budova užívána k ryze komerčním účelům.

VI – Závěry

102.

Vzhledem k předcházejícím úvahám navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl na předběžnou otázku Juzgado de lo Contencioso-Administrativo n 4 de Madrid takto:

„Osvobození od daně ze staveb, zařízení a stavebních opatření, jaké přísluší katolické církvi podle Smlouvy ze dne 3. ledna 1979 mezi Španělským státem a Svatým stolcem o hospodářských záležitostech, není v rozporu se zákazem státních podpor ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU v rozsahu, v němž se týká školní budovy, která není katolickou církví užívána k poskytování komerčních vzdělávacích služeb, nýbrž k poskytování vzdělávacích služeb v rámci jejího sociálního, kulturního a vzdělávacího poslání.“


( 1 ) – Původní jazyk: němčina.

( 2 ) – Viz zejména rozsudky ze dne 27. září 1988, Humbel a Edel (263/86EU:C:1988:451), ze dne 7. prosince 1993, Wirth (C‑109/92EU:C:1993:916), jakož i ze dne 11. září 2007, Schwarz a Gootjes-Schwarz (C‑76/05EU:C:2007:492) a Komise v. Německo (C‑318/05EU:C:2007:495), dále rozsudek Soudu ESVO ze dne 21. února 2008, Private Barnehagers v. Kontrolní úřad ESVO (E-5/07, Report of the EFTA Court 2008, 61).

( 3 ) – Viz naposledy například věci Achbita (C‑157/15) a Bougnaoui a ADDH (C‑188/15).

( 4 ) – BOE č. 300 ze dne 15. prosince 1979, s. 28782 (dále jen „smlouva z roku 1979“ nebo pouze „smlouva“).

( 5 ) – Impuesto sobre Construcciones, Instalaciones y Obras (ICIO).

( 6 ) – Ley reguladora de las Haciendas Locales.

( 7 ) – Real Decreto Legislativo.

( 8 ) – BOE č. 59 ze dne 9. března 2004, s. 10284.

( 9 ) – BOE č. 144 ze dne 16. června 2001, s. 21427 (dále jen „výnos z roku 2001“).

( 10 ) – EHA/2814/2009, BOE č. 254 ze dne 21. října 2009, s. 88046 (dále jen „výnos z roku 2009“).

( 11 ) – Impuesto sobre Bienes Inmuebles (IBI).

( 12 ) – Podle údajů španělské vlády se toto upřesnění uskutečnilo „za souhlasu španělské biskupské konference“ a sloužilo k tomu, aby odstranilo pochybnosti vyjádřené Evropskou komisí ve vztahu k zákazu státních podpor (Sp. zn. SA.22829, Španělsko – Osvobození od daně ve prospěch katolických zařízení [E 2/2007]).

( 13 ) – ECLI:ES:AN:2013:5382 (poslední rozsudek byl potvrzen rozsudkem španělského Tribunal Supremo ze dne 19. listopadu 2014, ECLI:ES:TS:2014:4901).

( 14 ) – Dále jen „Congregación“.

( 15 ) – Órgano de Gestión Tributaria.

( 16 ) – Nutnost dodržovat článek 94 jednacího řádu zdůraznil Soudní dvůr například ve svém usnesení ze dne 12. května 2016, Security Service a další (C‑692/15 až C‑694/15EU:C:2016:344, bod 18). Již předtím byly v ustálené judikatuře formulovány obsahové požadavky pro přípustnost žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce; mimo jiné viz rozsudky ze dne 24. dubna 2012, Kamberaj (C‑571/10EU:C:2012:233, bod 42), a ze dne 21. prosince 2016, Vervloet a další (C‑76/15EU:C:2016:975, body 5657).

( 17 ) – V tomto smyslu usnesení ze dne 8. října 2002, Viacom (C‑190/02EU:C:2002:569, body 2122), jakož i rozsudky ze dne 31. ledna 2008, Centro Europa 7 (C‑380/05EU:C:2008:59, bod 58), ze dne 21. listopadu 2013, Deutsche Lufthansa (C‑284/12EU:C:2013:755, bod 20), a ze dne 13. února 2014, Airport Shuttle Express a další (C‑162/12 a C‑163/12EU:C:2014:74, bod 38).

( 18 ) – Rozsudky ze dne 7. září 1999, Beck a Bergdorf (C‑355/97EU:C:1999:391, bod 22), ze dne 16. června 2015, Gauweiler a další (C‑62/14EU:C:2015:400, bod 25), ze dne 6. září 2016, Petruhhin (C‑182/15EU:C:2016:630, bod 20), a ze dne 21. prosince 2016, Vervloet a další (C‑76/15EU:C:2016:975, bod 57).

( 19 ) – Rozsudek ze dne 24. června 2008, Commune de Mesquer (C‑188/07EU:C:2008:359, bod 31), a ze dne 28. února 2012, Inter-Environnement Wallonie a Terre wallonne (C‑41/11EU:C:2012:103, bod 36).

( 20 ) – Ve stejném smyslu viz mimo jiné rozsudek ze dne 18. října 2011, Boxus a další (C‑128/09 až C‑131/09, C‑134/09 a C‑135/09EU:C:2011:667, bod 27).

( 21 ) – Z důvodu zjednodušení v projednávaném případě vynechávám specifickou zmínku „náboženských sdružení či společenství“, jež jsou také uvedeny v článku 17 SFEU.

( 22 ) – V rozsahu, v němž se Congregación při jednání u Soudního dvora odvolávala na náboženskou svobodu (článek 10 Listiny základních práv), platí příslušným způsobem mé výroky k článku 17 SFEU.

( 23 ) – Podepsána v Římě dne 29. října 2004 (Úř. věst. 2004, C 310, s. 1).

( 24 ) – Prohlášení č. 11 připojené k závěrečnému aktu mezivládní konference týkající se Amsterodamské smlouvy podepsané dne 2. října 1997 (Úř. věst. 1997, C 340, s. 133).

( 25 ) – Rozsudky ze dne 5. října 1988, Steymann (196/87EU:C:1988:475, body 914), a ze dne 14. března 2000, Église de scientologie (C‑54/99EU:C:2000:124).

( 26 ) – Rozsudky ze dne 12. prosince 1974, Walrave a Koch (36/74EU:C:1974:140), ze dne 15. prosince 1995, Bosman (C‑415/93EU:C:1995:463), ze dne 18. července 2006, Meca-Medina a Majcen v. Komise (C‑519/04 PEU:C:2006:492), ze dne 1. července 2008, MOTOE (C‑49/07EU:C:2008:376), a ze dne 16. března 2010, Olympique Lyonnais (C‑325/08EU:C:2010:143).

( 27 ) – Rozsudky ze dne 11. září 2007, Schwarz a Gootjes-Schwarz (C‑76/05EU:C:2007:492) a Komise v. Německo (C‑318/05EU:C:2007:495).

( 28 ) – Rozsudky ze dne 2. července 1974, Itálie v. Komise (173/73EU:C:1974:71, bod 26), ze dne 11. července 1996, SFEI a další (C‑39/94EU:C:1996:285, bod 58), a ze dne 15. června 2006, Air Liquide Industries Belgium (C‑393/04 a C‑41/05EU:C:2006:403, bod 27).

( 29 ) – K tomu viz mimo jiné rozsudek ze dne 12. prosince 1990, SARPP (C‑241/89EU:C:1990:459, bod 8), ze dne 2. prosince 2009, Aventis Pasteur (C‑358/08EU:C:2009:744, bod 50), ze dne 17. července 2014, Leona (C‑173/13EU:C:2014:2090, body 5664), a ze dne 13. července 2016, Pöpperl (C‑187/15EU:C:2016:550, bod 35).

( 30 ) – Rozsudky ze dne 16. listopadu 1977, GB-Inno-BM (13/77EU:C:1977:185, bod 31), ze dne 11. prosince 2007, ETI a další (C‑280/06EU:C:2007:775, bod 38), ze dne 1. července 2008, MOTOE (C‑49/07EU:C:2008:376, bod 20), a ze dne 5. března 2015, Komise a další v. Versalis a další (C‑93/13 P a C‑123/13 PEU:C:2015:150, bod 88).

( 31 ) – Rozsudky ze dne 23. dubna 1991, Höfner a Elser (C‑41/90EU:C:1991:161, bod 21), ze dne 16. března 2004, AOK Bundesverband a další (C‑264/01, C‑306/01, C‑354/01 a C‑355/01EU:C:2004:150, bod 46), a ze dne 17. září 2015, Total v. Komise (C‑597/13 PEU:C:2015:613, bod 33); podobně již rozsudek ze dne 12. července 1984, Hydrotherm Gerätebau (170/83EU:C:1984:271, bod 11).

( 32 ) – Rozsudek ze dne 19. února 2002, Wouters a další (C‑309/99EU:C:2002:98, bod 112).

( 33 ) – Rozsudek ze dne 1. července 2008, MOTOE (C‑49/07EU:C:2008:376, bod 25, poslední věta). Ve stejném smyslu rozsudky ze dne 16. června 1987, Komise v. Itálie (118/85EU:C:1987:283, bod 7), ze dne 18. března 1997, Diego Calì & Figli (C‑343/95EU:C:1997:160, body 1618), a ze dne 24. října 2002, Aéroports de Paříž v. Komise (C‑82/01 PEU:C:2002:617, bod 75), dále má stanoviska ve věcech Viacom Outdoor (C‑134/03EU:C:2004:676, bod 72) a MOTOE (C‑49/07EU:C:2008:142, bod 49).

( 34 ) – Rozsudky ze dne 18. června 1998, Komise v. Itálie (C‑35/96EU:C:1998:303, bod 36), ze dne 12. září 2000, Pavlov a další (C‑180/98 až C‑184/98EU:C:2000:428, bod 75), ze dne 10. ledna 2006, Cassa di Risparmio di Firenze a další (C‑222/04EU:C:2006:8, bod 108), ze dne 1. července 2008, MOTOE (C‑49/07EU:C:2008:376, bod 22), a ze dne 23. února 2016, Komise v. Maďarsko (C‑179/14EU:C:2016:108, bod 149).

( 35 ) – Ve stejném smyslu rozsudky ze dne 10. ledna 2006, Cassa di Risparmio di Firenze a další (C‑222/04EU:C:2006:8, bod 122124), a ze dne 1. července 2008, MOTOE (C‑49/07EU:C:2008:376, bod 27); podobně rozsudek ze dne 18. prosince 2007, Jundt (C‑281/06EU:C:2007:816, bod 33).

( 36 ) – Samotná okolnost, že existuje svoboda zakládání vzdělávacích zařízení (čl. 14 odst. 3 Listiny základních práv) a že také náboženská svoboda zahrnuje vyučovací komponentu (čl. 10 odst. 1 druhá věta Listiny), nevypovídá sama o sobě ještě nic o tom, zda výuka prováděná v určitých vzdělávacích zařízeních, spadá pod hospodářskou činnost či nikoli.

( 37 ) – Zde jsou myšleny zejména věcné dary žáků a jejich rodičů, až po soukromé financování určitých staveb či stavebních opatření.

( 38 ) – V tomto smyslu – ve vztahu k soukromým vzdělávacím zařízením – rozsudky ze dne 7. prosince 1993, Wirth (C‑109/92EU:C:1993:916, bod 17), jakož i ze dne 11. září 2007, Schwarz a Gootjes-Schwarz (C‑76/05EU:C:2007:492, bod 40) a Komise v. Německo (C‑318/05EU:C:2007:495, bod 69).

( 39 ) – V tomto smyslu – ve vztahu ke státním vzdělávacím zařízením – rozsudky ze dne 27. září 1988, Humbel a Edel (263/86EU:C:1988:451, body 1718), ze dne 7. prosince 1993, Wirth (C‑109/92EU:C:1993:916, body 1516), jakož i ze dne 11. září 2007, Schwarz a Gootjes-Schwarz (C‑76/05EU:C:2007:492, bod 39) a Komise v. Německo (C‑318/05EU:C:2007:495, bod 68). Jak zdůrazňuje Soud ESVO je tato judikatura vydaná k volnému pohybu služeb převoditelná na právo hospodářské soutěže a zejména na oblast státních podpor (rozsudek ze dne 21. února 2008, Private Barnehagers v. Kontrolní úřad ESVO, E-5/07, Report of the EFTA Court 2008, 61, body 80 a 83). Ve stejném smyslu se vyjadřuje také Komise v bodech 28 a 30 svého sdělení o pojmu státní podpora (Úř. věst. 2016, C 262, s. 1).

( 40 ) – Takto formulace nám předložené otázky předkládajícího soudu.

( 41 ) – Kromě dobrovolných příspěvků platí rodiče žáků v této souvislosti pouze za nepovinné nabídky školy, jako je doprava žáků či oběd.

( 42 ) – Pouze na okraj je nutno poznamenat, že o podnikatelskou činnost jde také tehdy, jestliže je pronajata aula školy v nezanedbatelném rozsahu třetím osobám pro mimoškolní akce postrádající sociální či kulturní charakter.

( 43 ) – Ze spisu v této souvislosti vyplývá, že 5,46 % užitné plochy budovy školy „La Inmaculada“ je užíváno zařízením pro vzdělávání bez výdělečného účelu, které není spolufinancováno státem. Posouzení, zda tyto specifické činnosti jsou součástí výše uvedeného nepovinného vzdělávání nebo zda se jedná o zvláštní nadrámcovou komerční výuku, přísluší vnitrostátnímu soudu.

( 44 ) – Komise při jednání uvedla, že počet žáků, kteří využívají nepovinného vzdělávání ve škole „La Inmaculada“, se pohybuje okolo 23 %. Podle ní toto číslo vyplývá z údajů zveřejněných školou samotnou na jejích internetových stránkách. Přitom se patrně opírá o počty žáků v úrovních bachilleratoformación profesional ve školním roce 2008/2009 (viz www.escolapiosdegetafe.es/historia, naposledy navštívené dne 12. ledna 2017). Není úkolem Soudního dvora přezkoumávat správnost a úplnost těchto údajů.

( 45 ) – Nařízení Komise (EU) č. 651/2014 ze dne 17. června 2014, kterým se v souladu s články 107 a 108 Smlouvy prohlašují určité kategorie podpory za slučitelné s vnitřním trhem (Úř. věst. 2014, L 187, s. 1).

( 46 ) – Sdělení Komise – Rámec pro státní podporu výzkumu, vývoje a inovací (Úř. věst. 2014, C 198, s. 1).

( 47 ) – Bod 49 odůvodnění nařízení (EU) č. 651/2014.

( 48 ) – Bod 20 Rámce.

( 49 ) – K posouzení otázky, zda v rámci článku 101 a článku 102 SFEU mohou mít určité způsoby jednání podniků citelné dopady na obchod mezi členskými státy, se v judikatuře a podle praxe Komise, vedle dalších kritérií, vychází z prahu podílu na trhu v rozsahu 5 %; k tomu viz sdělení Komise „Pokyny k pojmu ovlivnění obchodu podle článků 81 a 82 Smlouvy o ES“, tam body 46, 52 a 53 (Úř. věst 2004, C 101, s. 81).

( 50 ) – Takto bylo např. v oblasti daně z přidané hodnoty Německo zmocněno Komisí k odpočtu daně pro takové zboží a služby, u kterých je procento jejich využití pro soukromé potřeby osoby povinné k dani nebo potřeby jejích zaměstnanců či obecně pro jiné než podnikové účely vyšší než 90 % jejich celkového využití (článek 1 rozhodnutí Rady 2000/186/ES ze dne 28. února 2000; Úř. věst. 2000, L 59, s. 12). Z toho, že se jedná o zcela podřadnou hospodářskou činnost lze tedy v tomto případě vycházet pouze tehdy, činí-li méně než 10 %.

( 51 ) – Viz bod 36 až 60 tohoto stanoviska.

( 52 ) – Rozsudky ze dne 24. července 2003, Altmark Trans a Regierungspräsidium Magdeburg (C‑280/00EU:C:2003:415, bod 74), ze dne 8. května 2013, Libert a další (C‑197/11 a C‑203/11EU:C:2013:288, bod 74), jakož i ze dne 21. prosince 2016, Komise v. Hansestadt Lübeck (C‑524/14 PEU:C:2016:971, bod 40) a Komise v. World Duty Free Group a další (C‑20/15 P a C‑21/15EU:C:2016:981, bod 53).

( 53 ) – Rozsudky ze dne 24. července 2003, Altmark Trans a Regierungspräsidium Magdeburg (C‑280/00EU:C:2003:415, bod 75), ze dne ze dne 8. května 2013, Libert a další (C‑197/11 a C‑203/11EU:C:2013:288, bod 74), jakož i ze dne 21. prosince 2016, Komise v. Hansestadt Lübeck (C‑524/14 PEU:C:2016:971, bod 40) a Komise v. World Duty Free Group a další (C‑20/15 P a C‑21/15 PEU:C:2016:981, bod 53).

( 54 ) – Rozsudky ze dne 3. března 2005, Heiser (C‑172/03EU:C:2005:130, bod 46), ze dne 9. června 2011, Comitato „Venezia vuole vivere“ a další v. Komise (C‑71/09 P, C‑73/09 P a C‑76/09 PEU:C:2011:368, bod 94), ze dne 26. října 2016, Orange v. Komise (C‑211/15 PEU:C:2016:798, bod 38), a ze dne 21. prosince 2016, Komise v. Hansestadt Lübeck (C‑524/14 PEU:C:2016:971, bod 48).

( 55 ) – Rozsudky ze dne 23. února 1961, De Gezamenlijke Steenkolenmijnen in Limburg v. Vysoký úřad (30/59EU:C:1961:2, s. 43), ze dne 15. března 1994, Banco Exterior de España (C‑387/92EU:C:1994:100, bod 13), ze dne 11. července 1996, SFEI a další (C‑39/94EU:C:1996:285, bod 58), a ze dne 14. ledna 2015, Eventech (C‑518/13EU:C:2015:9, bod 33).

( 56 ) – Rozsudky ze dne 15. března 1994, Banco Exterior de España (C‑387/92EU:C:1994:100, bod 14), ze dne 15. listopadu 2011, Komise a Španělsko v. Government of Gibraltar a Spojené království (C‑106/09 P a C‑107/09 PEU:C:2011:732, bod 72), ze dne 9. října 2014, Ministerio de Defensa a Navantia (C‑522/13EU:C:2014:2262, bod 23), a ze dne 21. prosince 2016, Komise v. World Duty Free Group a další (C‑20/15 P a C‑21/15 PEU:C:2016:981, bod 56); podobně rozsudek ze dne 22. června 2006, Belgie a Forum 187 v. Komise (C‑182/03 a C‑217/03EU:C:2006:416, zejména bod 81).

( 57 ) – V tomto smyslu rozsudky ze dne 14. října 1987, Německo v. Komise (248/84EU:C:1987:437, bod 17), a ze dne 6. září 2006, Portugalsko v. Komise (C‑88/03EU:C:2006:511, bod 55).

( 58 ) – Viz výše bod 13 tohoto stanoviska.

( 59 ) – Rozsudek ze dne 14. ledna 2015, Eventech (C‑518/13EU:C:2015:9, bod 54).

( 60 ) – Rozsudky ze dne 3. března 2005, Heiser (C‑172/03EU:C:2005:130, bod 40), ze dne 14. ledna 2015, Eventech (C‑518/13EU:C:2015:9, bod 55), jakož i ze dne 21. prosince 2016, Komise v. Hansestadt Lübeck (C‑524/14 PEU:C:2016:971, body 4154) a Komise v. World Duty Free Group a další (C‑20/15 P a C‑21/15 PEU:C:2016:981, bod 54); ve stejném smyslu již rozsudek ze dne 8. listopadu 2001, Adria-Wien Pipeline a Wietersdorfer & Peggauer Zementwerke (C‑143/99EU:C:2001:598, bod 41).

( 61 ) – Rozsudky ze dne 8. listopadu 2001, Adria-Wien Pipeline a Wietersdorfer & Peggaue Zementwerke (C‑143/99EU:C:2001:598, body 4142), ze dne 6. září 2006, Portugalsko v. Komise (C‑88/03EU:C:2006:511, body 5456), ze dne 15. listopadu 2011, Komise a Španělsko v. Government of Gibraltar a Spojené království (C‑106/09 P a C‑107/09 PEU:C:2011:732, body 73, 75101), a ze dne 21. prosince 2016, Komise v. World Duty Free Group a další (C‑20/15 P a C‑21/15 PEU:C:2016:981, body 5460).

( 62 ) – Ke kritériu výhodnější finanční situace viz rozsudky ze dne 15. června 2006, Air Liquide Industries Belgium (C‑393/04 a C‑41/05EU:C:2006:403, bod 30), ze dne 9. října 2014, Ministerio de Defensa a Navantia (C‑522/13EU:C:2014:2262, bod 23), ze dne 8. září 2015, Taricco a další (C‑105/14EU:C:2015:555, bod 61), a ze dne 21. prosince 2016, Komise v. World Duty Free Group a další (C‑20/15 P und C‑21/15 PEU:C:2016:981, bod 56).

( 63 ) – K problematice obecných opatření použitelných bez rozdílu na veškeré hospodářské subjekty viz rozsudky ze dne 18. července 2013, P (C‑6/12EU:C:2013:525, bod 18), ze dne 9. října 2014, Ministerio de Defensa a Navantia (C‑522/13EU:C:2014:2262, bod 23), a ze dne 21. prosince 2016, Komise v. World Duty Free Group a další (C‑20/15 P a C‑21/15 PEU:C:2016:981, body 5659); ve stejném smyslu již rozsudek ze dne 8. listopadu 2001, Adria-Wien Pipeline a Wietersdorfer & Peggauer Zementwerke (C‑143/99EU:C:2001:598, bod 35).

( 64 ) – Rozsudky ze dne 29. dubna 2004, Nizozemsko v. Komise (C‑159/01EU:C:2004:246, body 4243), ze dne 18. července 2013, P (C‑6/12EU:C:2013:525, bod 22), jakož i ze dne 21. prosince 2016, Komise v. World Duty Free Group a další (C‑20/15 P a C‑21/15 PEU:C:2016:981, bod 58) a Komise v. Hansestadt Lübeck (C‑524/14 PEU:C:2016:971, bod 41); podobně rozsudky ze dne 8. listopadu 2001, Adria-Wien Pipeline a Wietersdorfer & Peggauer Zementwerke (C‑143/99EU:C:2001:598, bod 42), a ze dne 9. října 2014, Ministerio de Defensa a Navantia (C‑522/13EU:C:2014:2262, body 4243).

( 65 ) – Rozsudek ze dne 24. července 2003, Altmark Trans a Regierungspräsidium Magdeburg (C‑280/00EU:C:2003:415, bod 8394, zejména bod 88 až 93); od té doby ustálená judikatura, naposledy viz rozsudek ze dne 26. října 2016, Orange v. Komise (C‑211/15 PEU:C:2016:798, body 4244).

( 66 ) – První kritérium judikatury Altmark Trans (rozsudek ze dne 24. července 2003, Altmark Trans a Regierungspräsidium Magdeburg, C‑280/00EU:C:2003:415, bod 89).

( 67 ) – Druhé kritérium judikatury Altmark Trans (rozsudek ze dne 24. července 2003, Altmark Trans a Regierungspräsidium Magdeburg, C‑280/00EU:C:2003:415, body 9091).

( 68 ) – Rozsudky ze dne 10. ledna 2006, Cassa di Risparmio di Firenze a další (C‑222/04EU:C:2006:8, bod 140), ze dne 14. ledna 2015, Eventech (C‑518/13EU:C:2015:9, bod 65), ze dne 26. října 2016, Orange v. Komise (C‑211/15 PEU:C:2016:798, bod 64), a ze dne 21. prosince 2016, Vervloet a další (C‑76/15EU:C:2016:975, bod 102).

( 69 ) – Rozsudky ze dne 10. ledna 2006, Cassa di Risparmio di Firenze a další (C‑222/04EU:C:2006:8, body 141143), ze dne 14. ledna 2015, Eventech (C‑518/13EU:C:2015:9, body 6667), a ze dne 21. prosince 2016, Vervloet a další (C‑76/15EU:C:2016:975, bod 104).

( 70 ) – Rozsudky ze dne 30. dubna 2009, Komise v. Itálie a Wam (C‑494/06 PEU:C:2009:272, bod 54), a ze dne 26. října 2016, Orange v. Komise (C‑211/15 PEU:C:2016:798, bod 66).

( 71 ) – Rozsudek ze dne 21. března 1990, Belgie v. Komise (Tubemeuse,C‑142/87EU:C:1990:125, bod 43), ze dne 24. července 2003, Altmark Trans a Regierungspräsidium Magdeburg (C‑280/00EU:C:2003:415, bod 81), ze dne 14. ledna 2015, Eventech (C‑518/13EU:C:2015:9, bod 68), a ze dne 21. prosince 2016, Vervloet a další (C‑76/15EU:C:2016:975, bod 107).

( 72 ) – K tomu viz mé výše uvedené závěry k pojmu podnik, zejména bod 53 až 60 tohoto stanoviska.

( 73 ) – K tomu především rozsudek ze dne 28. února 1991, Delimitis (C‑234/89EU:C:1991:91, bod 1927), podle něhož je při posouzení příslušných protisoutěžních účinků dohod podniků rozhodující zohlednit zejména skutečnost, že na trhu existuje „soubor podobných dohod“, které mohou vyvolat „kumulativní uzavírající účinek“; kromě toho viz rozsudky ze dne 27. dubna 1994, Almelo (C‑393/92EU:C:1994:171, bod 37), a ze dne 26. listopadu 2015, Maxima Latvija (C‑345/14EU:C:2015:784, bod 26); podobně rozsudek ze dne 11. září 2014, CB v. Komise (C‑67/13 PEU:C:2014:2204, bod 79).

( 74 ) – Článek 3 odst. 1 a 2 nařízení Komise (EU) č. 1407/2013 ze dne 18. prosince 2013 o použití článků 107 a 108 Smlouvy o fungování Evropské unie na podporu de minimis (Úř. věst. 2013, L 352, s. 1). Toto nařízení platí podle svého čl. 7 odst. 1 i pro podpory poskytnuté před jeho vstupem v platnost.

( 75 ) – Viz výše body 36 až 60 tohoto stanoviska.

( 76 ) – K nezbytnosti dát předkládajícímu soudu účelnou odpověď a přitom, pokud bude nutné, také osvětlit aspekty práva Unie, které nejsou výslovně předmětem žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, viz rozsudky ze dne 12. prosince 1990, SARPP (C‑241/89EU:C:1990:459, bod 8), ze dne 2. prosince 2009, Aventis Pasteur (C‑358/08EU:C:2009:744, bod 50), ze dne 18. prosince 2014, Centre public d’action sociale d’Ottignies-Louvain-La-Neuve (C‑562/13EU:C:2014:2453, bod 37), a ze dne 17. prosince 2015, Neptune Distribution (C‑157/14EU:C:2015:823, body 3334).

( 77 ) – Rozsudky ze dne 14. února 1990, Francie v. Komise (C‑301/87EU:C:1990:67, bod 17), ze dne 12. února 2008, Centre d’exportation du livre français (C‑199/06EU:C:2008:79, body 3637), ze dne 21. listopadu 2013, Deutsche Lufthansa (C‑284/12EU:C:2013:755, body 2526), a ze dne 11. listopadu 2015, Klausner Holz Niedersachsen (C‑505/14EU:C:2015:742, body 1819).

( 78 ) – Rozsudky ze dne 15. března 1994, Banco Exterior de España (C‑387/92EU:C:1994:100, bod 20), ze dne 18. července 2013, P (C‑6/12EU:C:2013:525, bod 36), a ze dne 26. října 2016, DEI v. Komise (C‑590/14 PEU:C:2016:797, bod 45).

( 79 ) – V tomto smyslu již mé stanovisko ve věci Vervloet a další (C‑76/15EU:C:2016:386, bod 115), ve vztahu k otázce, kdy je novou státní podporu nutno považovat za „zamýšlenou“ nebo „prováděnou“ ve smyslu čl. 108 odst. 3 SFEU. Totéž kritérium počátku narušení hospodářské soutěže lze využít také pro rozlišení mezi novými podporami a existujícími režimy podpor.

( 80 ) – Rozsudky ze dne 14. října 1980, Burgoa (812/79EU:C:1980:231, bod 6), a ze dne 2. srpna 1993, Levy (C‑158/91EU:C:1993:332, bod 11).

( 81 ) – Rozsudky ze dne 28. března 1995, Evans Medical a Macfarlan Smith (C‑324/93EU:C:1995:84, bod 27), ze dne 14. ledna 1997, Centro-Com (C‑124/95EU:C:1997:8, bod 56), a ze dne 21. prosince 2011, Air Transport Association of America a další (C‑366/10EU:C:2011:864, bod 61).

( 82 ) – V tomto smyslu rozsudky ze dne 14. ledna 1997, Centro-Com (C‑124/95EU:C:1997:8, bod 61), a ze dne 3. září 2008, Kadi a Al Barakaat International Foundation v. Rada a Komise (C‑402/05 P a C‑415/05 PEU:C:2008:461, bod 301).

( 83 ) – Rozsudek ze dne 28. března 1995, Evans Medical a Macfarlan Smith (C‑324/93EU:C:1995:84, bod 32).

( 84 ) – Rozsudky ze dne 2. srpna 1993, Levy (C‑158/91EU:C:1993:332, bod 21), ze dne 28. března 1995, Evans Medical a Macfarlan Smith (C‑324/93EU:C:1995:84, bod 29), a ze dne 14. ledna 1997, Centro-Com (C‑124/95EU:C:1997:8, bod 58).

( 85 ) – Rozsudky ze dne 14. září 1999, Komise v. Belgie (C‑170/98EU:C:1999:411, bod 42), jakož i ze dne 4. července 2000, Komise v. Portugalsko (C‑62/98EU:C:2000:358, bod 49) a Komise v. Portugalsko (C‑84/98EU:C:2000:359, bod 58).