1.

Projednávaná věc je pro Soudní dvůr novou příležitostí k tomu, aby od sebe odlišil zvláštní kritéria pro určení soudní příslušnosti, jež pro uplatňování smluvních a mimosmluvních nároků stanoví nařízení (ES) č. 44/2001 ( 2 ).

2.

Konkrétně se jedná o otázku, zda se na právní spor, v němž je žaloba na náhradu škody odůvodňována pouze náhlým přerušením obchodních vztahů, uplatní soudní příslušnost pro oblast deliktní odpovědnosti.

3.

Článek 5 nařízení č. 44/2001 stanoví:

„Osoba, která má bydliště na území některého členského státu, může být v jiném členském státě žalována,

[…]

[…]“

4.

Článek L. 442-6 francouzského obchodního zákoníku (Code de commerce) stanoví:

„[…] Každému výrobci, obchodníku, průmyslovému výrobci nebo osobě zapsané v živnostenském rejstříku vzniká odpovědnost za škodu a povinnost nahradit tuto škodu, pokud byla způsobena:

[…]

5.

Francouzská společnost uváděla zhruba 25 let na francouzský trh jako distributor potraviny dodávané italským podnikem. Mnohaletý obchodní vztah se nezakládal na žádné rámcové smlouvě a zejména pak ani na jakémkoli ujednání o výhradním zastoupení.

6.

Dne 10. prosince 2012 sdělil italský podnik francouzské společnosti, že tento obchodní vztah ke dni 1. ledna 2013 ukončuje.

7.

Francouzská společnost v návaznosti na to italský podnik zažalovala u Tribunal de commerce Marseille (obchodní soud v Marseilli) o náhradu škody z důvodu náhlého přerušení obchodních vztahů. Svou žalobu opírala o článek L. 442-6 obchodního zákoníku. Vzhledem k tomu, že Tribunal de commerce byl toho názoru, že předmětem žaloby je protiprávní jednání, uznal svou příslušnost podle čl. 5 odst. 3 nařízení č. 44/2001.

8.

Italský podnik podal opravný prostředek proti příslušnosti francouzských soudů.

9.

V této situaci Cour d’appel de Paris (odvolací soud v Paříži), který se tímto opravným prostředkem zabývá, přerušil řízení a rozhodl o předložení následující předběžné otázky Soudnímu dvoru:

10.

Podstatou první předběžné otázky předkládajícího soudu je, zda taková žaloba na náhradu škody, jako je žaloba, jež je předmětem původního řízení, spadá do oblasti deliktní odpovědnosti ve smyslu čl. 5 odst. 3 nařízení č. 44/2001.

11.

Hranici mezi deliktní a smluvní odpovědností upřesnil Soudní dvůr v roce 2014 ve věci Brogsitter ( 3 ) .

12.

Soudní dvůr se v této věci zabýval otázkou, zda žaloby na určení občanskoprávní odpovědnosti, kterou je nutno podle vnitrostátního práva považovat za deliktní, musí být s ohledem na smlouvu mezi účastníky původního řízení nicméně považovány za žaloby patřící mezi případy, kdy „předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy“ ve smyslu čl. 5 odst. 1 nařízení č. 44/2001 ( 4 ).

13.

Za určující pro odlišení deliktní a smluvní odpovědnosti považoval Soudní dvůr to, zda „se smlouva mezi žalovaným a žalobcem jeví jako nezbytná k prokázání […] nedovolené povahy jednání vytýkaného první osobě […]“ ( 5 ). Vykládat smlouvu je nezbytné tehdy, když „je předmětem žalob […] v původním řízení návrh na náhradu škody, za jejíž příčinu lze rozumně považovat porušení práv a povinností ze smlouvy mezi účastníky původního řízení, kteroužto by bylo nutné vzít v úvahu při rozhodování o žalobě“ ( 6 ).

14.

Je-li nezbytný výklad smlouvy, připadá v úvahu smluvní odpovědnost ve smyslu čl. 5 odst. 1, v opačném případě připadá v úvahu deliktní odpovědnost ve smyslu čl. 5 odst. 3 nařízení č. 44/2001.

15.

V projednávané věci se jedná o obdobný problém jako ve věci Brogsitter.

16.

Také zde vychází předkládající soud z toho, že nárok na náhradu škody, uplatněný na základě vnitrostátního práva ( 7 ), je třeba klasifikovat jako deliktní.

17.

V projednávané věci však – na rozdíl od věci Brogsitter – neexistuje nutná souvislost s výkladem smlouvy mezi oběma stranami, který by mohl zakládat soudní příslušnost pro oblast smluvní odpovědnosti.

18.

Základem nároku na náhradu škody je náhlé přerušení stávajících obchodních vztahů, v jejichž průběhu bylo francouzské společnosti mnohokrát dodáno příslušné zboží. Strany však spolu neuzavřely žádnou rámcovou smlouvu, která by jejich obchodní vztahy celkově upravovala. Na rozhodující otázku, zda byla v souvislosti s přerušením obchodních vztahů poskytnuta přiměřená lhůta, nelze tudíž odpovědět na základě posouzení smluvních ujednání mezi stranami ( 8 ).

19.

Svou povahou je požadavek náhrady škody na smluvním jednání spíše nezávislý. Jeho základem nejsou smluvní ujednání obou stran, nýbrž právní předpis, který v zájmu řádné hospodářské činnosti nepřipouští jakékoliv nenadálé přerušení obchodních vztahů a dosavadnímu obchodnímu partnerovi umožňuje v takových případech vznášet nárok na náhradu škody.

20.

Popsaná situace je tedy do jisté míry opačná ve srovnání se situací ve věci Brogsitter. Ve věci Brogsitter se jednalo o nárok na náhradu škody, jehož základem bylo porušení existující smlouvy. Oproti tomu v projednávané věci není požadavek náhrady škody vznášen na základě existujících smluv, nýbrž spíše na základě skutečnosti, že po náhlém ukončení obchodních vztahů nedošlo k uzavření žádných dalších smluv. Nejedná se tedy o neplnění smluvních závazků, nýbrž o odmítnutí smluvního vztahu ze strany dřívějšího obchodního partnera. „Základ“ nároku na náhradu škody nemá tudíž žádnou oporu ve smlouvě.

21.

O smluvní opoře by bylo možné (hypoteticky) hovořit pouze tehdy, kdyby strana přerušující obchodní vztah mohla věřiteli vytýkat, že se v rámci jejich obchodního vztahu dříve dopouštěl nějakého porušování smluvních ujednání, aby tímto způsobem ospravedlnila své přerušení obchodních vztahů, a byla tak zproštěna povinnosti nahrazovat škodu. Takový prostředek obrany – i kdyby byl ve formě námitky předložen, třebaže pro to chybí jakékoli opěrné body – by ovšem nijak nezměnil povahu nároku na náhradu škody a nedosáhl by toho, aby se z něho stal nárok smluvní.

22.

„Smlouva nebo nároky ze smlouvy“ tudíž nejsou předmětem stávajícího řízení, a proto se také v tomto případě nemůže jednat o smluvní odpovědnost podle čl. 5 odst. 1 nařízení č. 44/2001.

23.

Nárok, o jaký se jedná v původním řízení, musí být vzhledem ke své povaze klasifikován spíše jako deliktní, jak to již dříve v případě nároků vznikajících na základě zaviněného přerušení jednání o uzavření smlouvy učinil Soudní dvůr ( 9 ). S předmětným nárokem, který vzniká v projednávané věci, jsou tyto nároky srovnatelné potud, že ani zde nemá „jedna strana vůči druhé […] svobodně přijaté závazky“ ( 10 ) a že uplatňovaný nárok je založen na výtce jednání obchodního partnera v rozporu s dobrou vírou ( 11 ).

24.

Z výše uvedeného vyplývá, že na první předběžnou otázku je třeba odpovědět tak, že žaloba na náhradu škody z důvodu přerušení stávajících obchodních vztahů, které nejsou upraveny žádnou rámcovou smlouvou ani ujednáním o výhradním zastoupení, se týká protiprávního jednání či jednání, které je postaveno na roveň protiprávnímu jednání, a že tudíž spadá do působnosti čl. 5 odst. 3 nařízení č. 44/2001.

25.

Vzhledem k tomu, že odpověď na první otázku není záporná, není už nutné hledat odpověď na druhou otázku předkládajícího soudu, jejímž předmětem je v případě, že by deliktní odpovědnost byla vyloučena, k čemuž nedošlo, zda je ustanovení čl. 5 odst. 1 písm. b) nařízení č. 44/2001 použitelné na určení místa plnění sporného závazku.

26.

Podpůrně se lze krátce vyjádřit i k této druhé otázce a poukázat na rozsudek Soudního dvora ve věci Corman-Collins ( 12 ), v němž byla vznesena otázka, zda je na nároky na odškodnění prodejce v souvislosti s ukončením ústně sjednané smlouvy o autorizovaném prodeji ( 13 ) použitelné ustanovení čl. 5 odst. 1 písm. b) nařízení č. 44/2001.

27.

Soudní dvůr v tomto ohledu konstatoval, že smlouva o autorizovaném prodeji, „pro kterou je charakteristická rámcová dohoda, jejímž předmětem je závazek spočívající v dodání a zásobování sjednaný do budoucna dvěma hospodářskými subjekty, která obsahuje zvláštní smluvní ustanovení ohledně distribuce zboží, jež prodává poskytovatel oprávnění […]“ ( 14 ), má být kvalifikována jako smlouva o poskytování služeb (ve smyslu ustanovení čl. 5 odst. 1 písm. b) druhé odrážky). Jedná-li se naopak o „trvalý obchodní vztah mezi dvěma hospodářskými subjekty v případě, že se tento vztah omezuje na smlouvy po sobě jdoucí, jejichž předmětem je dodání a odebrání zboží“, je třeba použít ustanovení čl. 5 odst. 1 písm. b) první odrážky ( 15 ).

28.

Na projednávanou věc nelze tyto úvahy uplatnit už vzhledem k tomu, že strany spolu žádnou rámcovou dohodu uzavřenu neměly. Předmětem sporu v původním řízení navíc není „prodej zboží“ ve smyslu čl. 5 odst. 1 písm. b) první odrážky nařízení č. 44/2001, nýbrž spíše náhlé přerušení obchodních vztahů bez ohledu na konkrétní obsah příslušných smluvních ujednání. Ustanovení čl. 5 odst. 1 písm. b) nařízení č. 44/2001 tudíž nelze použít.

29.

S ohledem na uvedené úvahy navrhuji Soudnímu dvoru, aby na předběžnou otázku odpověděl následujícím způsobem:

„Žaloba na náhradu škody z důvodu přerušení stávajících obchodních vztahů, které nejsou upraveny žádnou rámcovou smlouvou ani ujednáním o výhradním zastoupení, se týká protiprávního jednání či jednání, které je postaveno na roveň protiprávnímu jednání, a spadá tudíž do působnosti čl. 5 odst. 3 nařízení č. 44/2001.“