1. 

Tato žádost o rozhodnutí o předběžné otázce poskytuje Soudnímu dvoru první příležitost k výkladu dvou směrnic přijatých na základě čl. 82 odst. 2 SFEU. Toto ustanovení představuje právní základ pro přijetí minimálních pravidel pro usnadnění vzájemného uznávání rozsudků a soudních rozhodnutí, jakož i policejní a justiční spolupráce v trestních věcech s přeshraničním rozměrem. Článek 82 odst. 2 druhý pododstavec písm. b) SFEU konkrétně umožňuje Evropskému parlamentu a Radě Evropské unie přijmout minimální pravidla týkající se práv osob v trestním řízení.

2. 

Dvěma směrnicemi, o jejichž výklad je žádáno, jsou směrnice Evropského parlamentu a Rady 2010/64/EU ze dne 20. října 2010 o právu na tlumočení a překlad v trestním řízení ( 2 ) a směrnice Evropského parlamentu a Rady 2012/13/EU ze dne 22. května 2012 o právu na informace v trestním řízení ( 3 ).

3. 

První otázka poskytuje Soudnímu dvoru příležitost upřesnit dosah práva na tlumočení a překlad v případě podání opravného prostředku proti trestnímu příkazu v jiném jazyce, než je jazyk řízení.

4. 

Druhá otázka se týká toho, zda německé právní předpisy, které stanoví mechanismus doručování trestních příkazů zmocněnci a jejich následné doručení obviněnému poštou jako obyčejnou zásilku ( 4 ), vyhovují či nevyhovují požadavkům stanoveným směrnicí 2012/13, a zejména právu na informace o obvinění stanovenému v článku 6 této směrnice.

5.

Směrnice 2010/64 zakotvuje právo na tlumočení a překlad v trestním řízení. Představuje první nástroj přijatý v Evropské unii k posílení procesních záruk podezřelého nebo obviněného v oblasti prosazování práva zavedením minimálních pravidel podle čl. 82 odst. 2 druhého pododstavce písm. b) SFEU.

6.

Body 14, 17 a 33 odůvodnění této směrnice uvádějí:

[...]

[...]

7.

Článek 1 směrnice 2010/64, nadepsaný „Předmět a oblast působnosti“, zní takto:

„1.   Tato směrnice stanoví pravidla týkající se práva na tlumočení a překlad v trestním řízení a v řízení o výkonu evropského zatýkacího rozkazu.

2.   Právo uvedené v odstavci 1 se vztahuje na každého od okamžiku, kdy ho příslušné orgány některého členského státu vyrozumí, prostřednictvím úředního oznámení nebo jinak, že je podezřelý nebo obviněný ze spáchání trestného činu, až do ukončení trestního řízení, čímž se rozumí pravomocné rozhodnutí o tom, zda daný podezřelý nebo obviněný uvedený trestný čin spáchal, včetně případného odsuzujícího rozsudku a rozhodnutí o opravném prostředku.

[...]“

8.

Článek 2 této směrnice, nadepsaný „Právo na tlumočení“, stanoví:

„1.   Členské státy zajistí, aby podezřelému nebo obviněnému, který nemluví jazykem trestního řízení nebo mu nerozumí, bylo bez prodlení poskytnuto tlumočení při trestním řízení před orgány činnými v trestním řízení, včetně policejního výslechu, všech soudních jednání a jiných nezbytných předběžných jednání.

2.   Členské státy zajistí, aby v případech, kdy je to nezbytné pro zaručení spravedlivého řízení, bylo dostupné tlumočení komunikace mezi podezřelým nebo obviněným a jeho právním zástupcem, která je v přímé souvislosti s výslechem či soudním jednáním v rámci řízení nebo s podáním opravného prostředku či jinými procesními úkony.

[...]

8.   Tlumočení, které se poskytuje na základě tohoto článku, musí být dostatečně kvalitní pro zaručení spravedlivého řízení, zejména tím, že se zajistí, aby se podezřelý nebo obviněný mohl seznámit se s tím, co je mu kladeno za vinu, a mohl uplatnit své právo na obhajobu.“

9.

Článek 3 uvedené směrnice, nadepsaný „Právo na překlad podstatných dokumentů“, zní následovně:

„1.   Členské státy zajistí, aby podezřelému nebo obviněnému, který nerozumí jazyku daného trestního řízení, byl v přiměřené lhůtě poskytnut písemný překlad všech dokumentů, které jsou podstatné pro zajištění toho, aby byl schopen uplatnit své právo na obhajobu, a pro zaručení spravedlivého řízení.

2.   Mezi podstatné dokumenty patří veškerá rozhodnutí zbavující danou osobu svobody, obvinění či obžaloba a veškeré rozsudky.

3.   Příslušné orgány rozhodnou v jednotlivých případech, zda jsou podstatné i další dokumenty. Podezřelý nebo obviněný či jeho právní zástupce mohou za tímto účelem podat odůvodněný návrh.

[...]“

10.

Směrnice 2012/13 je druhým právním nástrojem přijatým k posílení procesních záruk podezřelého nebo obviněného v oblasti unijního trestního práva. Zakotvuje právo na informace v trestním řízení.

11.

Body 27, 28, 40 a 41 odůvodnění této směrnice uvádějí:

[...]

12.

Článek 1 uvedené směrnice definuje její předmět následovně:

„Tato směrnice stanoví pravidla týkající se práva podezřelých a obviněných na informace o jejich právech v trestním řízení a o obvinění proti nim. [...]“

13.

Článek 2 odst. 1 směrnice 2012/13 vymezuje oblast její působnosti takto:

„Tato směrnice se použije na každého od okamžiku, kdy ho příslušné orgány některého členského státu uvědomí, že je podezřelý nebo obviněný ze spáchání trestného činu, až do ukončení řízení, čímž se rozumí pravomocné rozhodnutí o tom, zda daný podezřelý nebo obviněný uvedený trestný čin spáchal, včetně případného odsuzujícího rozsudku a rozhodnutí o opravném prostředku.“

14.

Článek 3 této směrnice definuje právo na informace o právech následovně:

„1.   Členské státy zajistí, aby byl každý podezřelý nebo obviněný neprodleně informován alespoň o následujících procesních právech, jak jsou uplatňována podle jejich vnitrostátního práva, aby tato práva mohla být účinně uplatněna:

[...]

[...]“

15.

Podle článku 6 uvedené směrnice, nadepsaného „Právo na informace o obvinění“:

„1.   Členské státy zajistí, aby byly podezřelému nebo obviněnému poskytnuty informace o trestném činu, z jehož spáchání je podezírán nebo obviněn. Tyto informace mu musí být poskytnuty neprodleně a v tak podrobné formě, aby byl zajištěn spravedlivý proces a účinný výkon práva na obhajobu.

[...]

3.   Členské státy zajistí, aby nejpozději při předložení obžaloby soudu byly poskytnuty podrobné informace o obvinění, včetně informací o povaze a právní kvalifikaci trestného činu a o formě účasti obviněného.

[...]“

16.

Ustanovení § 184 zákona o organizaci soudnictví (Gerichtsverfassungsgesetz, dále jen „GVG“) stanoví, že jazykem soudního řízení je němčina.

17.

Ustanovení § 187 GVG, ve znění přijatém v rámci provádění směrnic 2010/64 a 2012/13, uvádí:

„1)   Soud přizve pro obviněného nebo odsouzeného, který neovládá německý jazyk nebo je sluchově postižený či trpí vadou řeči, tlumočníka nebo překladatele, pokud je to nezbytné pro výkon jeho práv v trestním řízení. Soud poučí obviněného v jazyce, kterému rozumí, o tom, že v tomto ohledu může pro celé trestní řízení požádat o bezplatné přizvání překladatele nebo tlumočníka.

2)   K výkonu procesních práv v trestním řízení je u obviněného, který neovládá německý jazyk, zpravidla nezbytný písemný překlad rozhodnutí o omezení osobní svobody, stejně jako obžaloby, trestního příkazu a nepravomocných rozsudků. [...]

[...]“

18.

Podle § 132 odst. 1 trestního řádu (Strafprozessordnung, dále jen „StPO“) dochází ke jmenování zmocněnců pro doručování následovně:

19.

Ustanovení § 410 StPO, týkající se odporu proti trestnímu příkazu, zní následovně:

„1)   Obžalovaný může ve lhůtě dvou týdnů od doručení trestního příkazu podat u soudu, který vydal trestní příkaz, odpor v písemné formě nebo ve formě sdělení do protokolu v kanceláři soudu. [...]

[...]

3)   Pokud není proti trestnímu příkazu včas podán odpor, je tento příkaz rovnocenný s pravomocným rozsudkem.“

20.

Během policejní kontroly, provedené dne 25. ledna 2014 na území Spolkové republiky Německo, bylo konstatováno, že G. Covaci, rumunský státní příslušník, řídil vozidlo, k němuž nebyla uzavřena platná smlouva o povinném pojištění občanskoprávní odpovědnosti, a že předložené osvědčení o pojištění (zelená karta) bylo padělané.

21.

G. Covaci byl následně podroben policejnímu výslechu za účasti tlumočníka, který se týkal těchto činů.

22.

Při této příležitosti G. Covaci, který nemá trvalé bydliště ani pobyt v oblasti působnosti německého práva, udělil v rumunském jazyce třem úředníkům Amtsgericht Laufen (Německo) neodvolatelnou písemnou plnou moc pro účely doručování. V tomto dokumentu se upřesňovalo, že veškeré soudní písemnosti se doručují těmto zmocněncům pro doručování a že lhůty pro podání opravných prostředků počínají běžet okamžikem doručení těmto zmocněncům.

23.

Po ukončení vyšetřování podalo dne 18. března 2014 Staatsanwaltschaft Traunstein (státní zastupitelství v Traunsteinu – Německo) k Amtsgericht Laufen návrh na vydání trestního příkazu proti G. Covacimu za všechny spáchané trestné činy pro účely uložení pokuty.

24.

Trestní příkaz je zjednodušené trestní řízení, umožňující jednostranně stanovit peněžitý trest bez soudního jednání. Trestní příkaz je předběžné rozhodnutí, které vydává soud na návrh státního zástupce za méně závažné trestné činy, které nevyžadují osobní účast obviněného na jednání. Po uplynutí lhůty k podání odporu, která činí dva týdny od doručení uvedeného trestního příkazu, v případě potřeby zmocněncům pro doručování obviněného, má trestní příkaz povahu pravomocného rozsudku. Odpor lze podat v předepsané lhůtě v písemné formě nebo ve formě sdělení do protokolu v kanceláři soudu a má za následek konání soudního jednání.

25.

Staatsanwaltschaft Traunstein ve svém návrhu požadovalo, aby byl trestní příkaz doručen obviněnému prostřednictvím jeho zmocněnců pro doručování a kromě toho aby byla případná písemná vyjádření včetně podání opravného prostředku proti trestnímu příkazu sepsána v němčině.

26.

Amtsgericht Laufen, který projednává návrh na vydání trestního příkazu, se zamýšlí nad slučitelností návrhů Staatsanwaltschaft Traunstein se směrnicemi 2010/64 a 2012/13. Předkládající soud si klade otázku, zda je povinnost podat odpor proti trestnímu příkazu v němčině, vyplývající z § 184 GVG, slučitelná s ustanoveními směrnice 2010/64, která obviněným přiznává bezplatnou jazykovou pomoc v trestním řízení. Kromě toho má tento soud pochybnosti o slučitelnosti postupu doručování trestního příkazu zmocněnci a jeho následného zaslání jako obyčejné zásilky se směrnicí 2012/13, a zejména s právem na informace o obvinění.

27.

Amtsgericht Laufen se v důsledku toho rozhodl přerušit řízení o vydání trestního příkazu a předložit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

28.

Směrnice přijaté na základě článku 82 SFEU musejí být vykládány v souladu s cíli prostoru svobody, bezpečnosti a práva, a zejména s cíli justiční spolupráce v trestních věcech.

29.

Podle čl. 82 odst. 1 SFEU je justiční spolupráce v trestních věcech v Unii založena na zásadě vzájemného uznávání rozsudků a soudních rozhodnutí. Z článku 82 odst. 2 druhého pododstavce písm. b) SFEU rovněž vyplývá, že k usnadnění vzájemného uznávání rozsudků a soudních rozhodnutí a policejní a justiční spolupráce v trestních věcech může zákonodárce Unie stanovit minimální pravidla týkající se práv osob v trestním řízení.

30.

Je totiž zjevné, že tato takzvaná „minimální“ pravidla, která se ve skutečnosti týkají základních zásad, mimo jiné práva na obhajobu a práva na spravedlivý proces, od nichž se členské státy nemohou odchýlit, jsou určena k dosažení či posílení vzájemné důvěry, která je základem vzájemného uznávání, jež je základním stavebním kamenem prostoru svobody, bezpečnosti a práva.

31.

Pokud jde o výklad takových takzvaných „minimálních“ pravidel, a obecně směrnic, v nichž jsou obsažena, ten má podle mého názoru tři důsledky.

32.

Zaprvé výraz „minimální pravidla“, před nimiž osobně upřednostňuji výraz „neopominutelná pravidla“, nemůže být vykládán, jak je tomu příliš často a nikoli bez postranních úmyslů, v užším smyslu jako výraz označující méně důležitá pravidla. Jak bylo uvedeno, jde ve skutečnosti o nezbytný základ procesních zásad zajišťujících v rámci trestního řízení provádění a dodržování základních práv, která tvoří společný hodnotový základ, a činících z Unie systém založený na principu právního státu.

33.

Zadruhé a ve světle toho, co bylo řečeno, musejí být pravidla přijatá na základě čl. 82 odst. 2 SFEU vykládána takovým způsobem, aby jim byl zajištěn plný užitečný účinek, neboť takový výklad, který posílí ochranu práv, posílí zároveň vzájemnou důvěru, a tudíž usnadní vzájemné uznávání. Omezení oblasti působnosti těchto pravidel doslovným výkladem může mít za následek zmaření tohoto vzájemného uznávání a tudíž i vytváření prostoru svobody, bezpečnosti a práva.

34.

Zatřetí vede povinnost zákonodárce Unie přihlížet k rozdílům mezi právními tradicemi a systémy členských států, připomenutá v čl. 82 odst. 2 prvním pododstavci poslední větě SFEU, k tomu, že nelze stanovit jediný procesní systém. Přesto musejí státní procesní systémy ve své rozmanitosti respektovat dotčené zásady při jejich provádění, neboť jinak musely být považovány za neplatné. Hlavní odpovědnost za kontrolu náleží v tomto směru především vnitrostátním soudům, které mohou Soudnímu dvoru v případě problémů předložit předběžnou otázku. V tomto ohledu poznamenávám, že otázky trestního práva, zejména v užším slova smyslu, jsou v kompetenci soudů a že ústavní tradice členských států z nich činí strážce svobod jednotlivce.

35.

Zkoumané směrnice spadají na základě svého předmětu a svých ustanovení objasněných body odůvodnění nepochybně do rámce vymezeného článkem 82 SFEU, a vztahuje se na ně tudíž právě popsaná technika výkladu, jejíž přijetí Soudnímu dvoru navrhuji.

36.

Podstatou první otázky předkládajícího soudu je, zda musejí být čl. 1 odst. 2 a čl. 2 odst. 1 a 8 směrnice 2010/64 vykládány v tom smyslu, že brání tomu, aby osobě, vůči níž by vydán trestní příkaz a která neovládá jazyk řízení soudu, který tento trestní příkaz vydal, bylo znemožněno podat opravný prostředek proti tomuto rozhodnutí ve svém jazyce.

37.

Úvodem je nutno odstranit jakékoli nejasnosti, které vyvstávají ohledně formulace této první otázky, pokud jde o možnost členských států stanovit jazyk řízení.

38.

Účelem ani účinkem směrnice 2010/64 není omezení svobody členských států zvolit si jazyk řízení, tedy jazyk, v němž jsou sepisovány dokumenty a procesní písemnosti a jímž se vyjadřují soudní orgány. Cílem této směrnice je naopak tuto svobodu zachovat, ale zároveň usiluje o její uvedení do souladu s ochranou práv osoby podezřelé ze spáchání trestného činu nebo osoby, která z něho byla obviněna, tím, že jí zaručuje právo využít bezplatnou a přiměřenou jazykovou pomoc, jestliže nehovoří jazykem řízení či mu nerozumí ( 7 ).

39.

Ustanovení § 184 GVG, stanovící němčinu jako jazyk řízení, tudíž nejsou v rozporu se směrnicí 2010/64 ( 8 ).

40.

Pro podezřelého nebo obviněného je však fyzicky nemožné se vyjádřit v jazyce, který neovládá. Jejich účinná účast na trestním řízení a výkon jejich práva na obhajobu nezbytně vyžadují pomoc tlumočníka nebo překladatele. Tak tomu ostatně bylo v projednávaném případě ve fázi policejního vyšetřování, kdy G. Covaci využil během policejního výslechu pomoci tlumočníka.

41.

Tato jazyková překážka se prolíná celým řízením. Podání opravného prostředku proti rozhodnutí soudu se tak neobejde bez služeb tlumočníka nebo překladatele, aby byla vůle podat odpor projevená v jazyce, který obviněný ovládá, vyjádřena v jazyce řízení.

42.

Úvodem je nutno zdůraznit, že na rozdíl od dojmu, který by mohlo vzbuzovat předkládací rozhodnutí, a jak vyplývá z vyjádření německé vlády, německé právo zřejmě umožňuje obviněnému, jako je G. Covaci, podat odpor proti trestnímu příkazu v jazyce, který ovládá. Navíc toto právo, a zejména § 187 GVG zřejmě zaručuje takové osobě odpovídající jazykovou pomoc při překladu takového opravného prostředku do jazyka řízení.

43.

Předkládajícímu soudu přísluší ověřit slučitelnost německého práva s relevantními ustanoveními směrnice 2010/64 ve světle následujících úvah.

44.

Směrnice 2010/64 zakotvuje právo na bezplatnou a přiměřenou jazykovou pomoc, jež umožní podezřelému nebo obviněnému, který nemluví jazykem trestního řízení nebo tomuto jazyku nerozumí, plně uplatnit právo na obhajobu a zaručit spravedlivé řízení. Jak správně uvádí německá vláda, je tedy nutno posoudit otázku, zda se tato jazyková pomoc uplatní v rámci podání opravného prostředku ( 9 ). Konkrétně je nutno objasnit, zda by břemeno překladu nebo tlumočení měla v této souvislosti nést obhajoba tím, že se jí uloží povinnost podat opravný prostředek v německém jazyce, nebo obžaloba tím, že umožní podat opravný prostředek v jiném jazyce, než je jazyk řízení.

45.

V této fázi považuji za důležité upřesnit, že mou odpověď nelze omezit pouze na trestní příkaz. Konfrontace a nezbytné sladění jazyka řízení a jazyka obviněného totiž nejsou problémy, které se týkají pouze této formy zjednodušeného řízení.

46.

Takové zjednodušené řízení, jakým je trestní příkaz, se vyznačuje zvláštnostmi stran výkonu práva na obhajobu. Nedostavení se obviněného na jednání jej tak zbavuje možnosti předložit soudu svou verzi skutkových okolností před podáním opravného prostředku proti trestnímu příkazu, který byl vůči němu vydán. Tato zvláštnost trestního příkazu byla vyzdvižena Evropskou komisí, která tvrdila, že bez jednání nemá obhajoba možnost využít svého práva na tlumočení, a tudíž hájit se před soudem během soudního jednání za pomoci tlumočníka jí umožní pouze možnost podat opravný prostředek ve svém jazyce ( 10 ).

47.

Nesdílím argumentaci uvedenou v odůvodnění navrhovaném Komisí. Bylo by totiž příliš zjednodušující považovat opravný prostředek proti trestnímu příkazu za prostředek umožňující využít právo na tlumočení během soudního jednání. Právo na tlumočení, tak jak je chráněno směrnicí 2010/64, má zaprvé mnohem širší oblast působnosti, než je oblast působnosti soudního jednání. Zadruhé na rozdíl od názoru Komise není soudní jednání jediným stadiem umožňujícím zaručit spravedlivé řízení. Procesní záruky se uplatňují během celého trestního řízení. Vzhledem k tomu, že podání opravného prostředku je plnoprávným stadiem řízení, mám za to, že je nepřiměřené považovat podání opravného prostředku k soudu za prostředek k dosažení výkonu práva na obhajobu během soudního jednání, a nikoli za prostředek pro výkon práv, která má obhajoba k dispozici během celého řízení.

48.

Podle mého názoru má tedy zásadní význam zkoumat první otázku obecně a určit, zda má obviněný během celého trestního řízení, ať už zjednodušeného či klasického, právo na bezplatnou pomoc tlumočníka nebo překladatele v případě podání opravného prostředku. V tomto ohledu je irelevantní, zda již takové osobě bylo poskytnuto tlumočení nebo překlad na jednání předcházejícím podání opravného prostředku.

49.

Právní akt, kterým se podává odpor proti trestnímu příkazu, o jaký se jedná ve věci v původním řízení, se vyznačuje tou zvláštností, že se jedná o akt v rámci trestního řízení, jejž předkládá obviněný příslušným soudním orgánům, a nikoli o akt vydaný těmito orgány vůči obviněnému. Otázka předkládajícího soudu tedy umožňuje posoudit, do jaké míry se právo na jazykovou pomoc uplatní v případě tohoto druhu právního aktu.

50.

Článek 1 směrnice 2010/64 zakotvuje právo na jazykovou pomoc v trestním řízení. Tato směrnice konkrétně chrání zaprvé právo na tlumočení a zadruhé právo na pomoc předkladatele, přičemž každému z nich věnuje zvláštní článek s cílem posílit jejich ochranu ( 11 ). Tento přístup se ostatně liší od přístupu přijatého v EÚLP, která ve svém čl. 6 odst. 3 písm. e) zakotvuje pouze právo na pomoc tlumočníka, přičemž Evropský soud pro lidská práva rozšířil toto právo na překlad některých procesních písemností ( 12 ).

51.

Podle mého názoru není pochyb o tom, že právní akt, kterým se podává opravný prostředek, spadá do oblasti působnosti směrnice 2010/64, kterou zákonodárce Unie zamýšlel koncipovat jako obzvláště rozsáhlou, a sice zahrnující celé trestní řízení.

52.

Je totiž nutno zdůraznit, že se podle čl. 1 odst. 2 této směrnice právo na tlumočení a překlad „vztahuje na každého od okamžiku, kdy ho příslušné orgány některého členského státu vyrozumí, [...] že je podezřelý nebo obviněný ze spáchání trestného činu, až do ukončení trestního řízení, čímž se rozumí pravomocné rozhodnutí o tom, zda daný podezřelý nebo obviněný uvedený trestný čin spáchal, včetně případného odsuzujícího rozsudku a rozhodnutí o opravném prostředku“ ( 13 ).

53.

Jak jsem již uvedl, zahrnuje právo na jazykovou pomoc ve směrnici 2010/64 dvě vzájemně se doplňující práva, a to zaprvé právo na tlumočení upravené článkem 2 této směrnice a zadruhé právo na překlad podstatných dokumentů stanovené článkem 3 uvedené směrnice.

54.

Jeden z problémů zkoumané otázky spočívá v určení, který z těchto dvou článků představuje relevantní ustanovení v takové situaci, jako je situace v původním řízení. Důsledkem tohoto problému je to, že ačkoli je nesporné, že právo podat odpor nebo opravný prostředek proti odsuzujícímu rozsudku v trestním řízení představuje základní právo obhajoby, může být obviněnému odepřena konkrétní možnost využít tohoto práva, a tím může být připraven o možnost podat opravný prostředek stanovenou vnitrostátním právem. Jak jsem již uvedl ve svých úvodních poznámkách, v souladu s cílem posílit práva jednotlivců v trestním řízení je třeba přistoupit k širokému výkladu článků směrnice 2010/64. Z tohoto pohledu je nutno určit, zda je k zabezpečení práva obviněného účinně využívat opravných prostředků poskytnutých vnitrostátním právem vhodnější článek 2, nebo článek 3 této směrnice, která vykazuje překvapivé mezery vzhledem k tomu, že její ustanovení mají zásadní význam.

55.

Pokud jde o právní akt, kterým se podává opravný prostředek, je podle mého názoru nutné zcela vyloučit uplatnění práva na překlad stanoveného v článku 3 směrnice 2010/64 ve prospěch použití článku 2 této směrnice.

56.

Podle čl. 3 odst. 1 uvedené směrnice se obviněnému v trestním řízení musí poskytnout písemný překlad všech podstatných dokumentů k uplatnění jeho práva na obhajobu a k zaručení spravedlivého řízení. S výjimkou rozhodnutí zbavujících danou osobu svobody, obvinění a obžaloby, jakož i rozsudků, výslovně stanovených v čl. 3 odst. 2 směrnice 2010/64, příslušné orgány volně stanoví podstatné dokumenty, jejichž písemný překlad je nutno poskytnout.

57.

Právní akt, kterým se podává opravný prostředek, je pro výkon práva na obhajobu zásadní. Obhajoba však nemůže požadovat jeho překlad do jazyka řízení na základě článku 3 této směrnice. Ze znění tohoto článku 3 totiž vyplývá, že toto ustanovení upravuje jen překlad podstatných dokumentů z jazyka řízení do jazyka, kterému obviněný rozumí. Svědčí o tom skutečnost, že podstatné dokumenty uvedené v čl. 3 odst. 2 směrnice 2010/64 jsou navzdory tomu, že jejich výčet není taxativní, dokumenty vydané příslušným soudním orgánem. Kromě toho z čl. 3 odst. 4 téže směrnice jasně vyplývá, že účelem překladu podstatných dokumentů v systému uvedené směrnice je zejména umožnit, „aby se podezřelý nebo obviněný mohl seznámit s tím, co je mu kladeno za vinu“.

58.

Podezřelý nebo obviněný se může dovolávat práva na překlad podstatného dokumentu pouze za podmínky, že nerozumí jazyku, v němž byl dokument vyhotoven. K porozumění dokumentu a pochopení jeho smyslu je zapotřebí jeho přijetí obhajobou, nikoli jeho vyhotovení. V důsledku toho se článek 3 směrnice 2010/64 týká pouze překladu dokumentů, jež jsou vydány příslušnými soudními orgány a kterým musí obviněný rozumět, jako jsou například rozhodnutí zbavující danou osobu svobody a rozsudky.

59.

Otázku jazykové pomoci v případě, kdy osoba, vůči níž byl vydán rozsudek v trestním řízení, podává opravný prostředek, je tudíž nutno zkoumat ve světle článku 2 této směrnice.

60.

Tento článek 2 zakotvuje právo na tlumočení. Stanoví tlumočení během celého trestního řízení, pokud podezřelý nebo obviněný nehovoří jazykem trestního řízení nebo mu nerozumí. Na rozdíl od článku 3 uvedené směrnice může obhajoba požadovat jazykovou pomoc v rámci článku 2 směrnice 2010/64, aby mohla „nejen rozumět, ale i dorozumět se“.

61.

Není-li obviněný schopen vyjádřit se v jazyce řízení, má tudíž právo na služby tlumočníka, aby ústní a písemná vyjádření v jazyce, který ovládá, nebo případně vyjádření ve znakové řeči, jedná-li se o osobu se sluchovým postižením nebo s vadou řeči, byla přeložena do jazyka řízení.

62.

V důsledku toho se článek 2 směrnice 2010/64 použije jak na prohlášení nebo právní akty určené obhajobě, tak na prohlášení nebo právní akty vydané obhajobou, které jsou určeny příslušným soudním orgánům.

63.

Jak jsem již uvedl, ze znění čl. 1 odst. 2 této směrnice jasně vyplývá, že právo na jazykovou pomoc má širokou oblast působnosti a že obhajoba může požadovat bezplatné poskytnutí tlumočení během celé doby trvání řízení, tedy i v rámci podání opravného prostředku.

64.

Kromě toho znění čl. 2 odst. 1 směrnice 2010/64 svědčí o tom, že taková pomoc není nikterak omezena na ústní část trestního řízení, ačkoli má být tlumočení poskytnuto během soudních jednání. O tlumočení lze tedy žádat i v procesním stadiu, jakým je podání opravného prostředku proti trestnímu příkazu.

65.

Tento výklad je potvrzen zněním čl. 2 odst. 2 téže směrnice, který stanoví bezplatné tlumočení v rámci komunikace mezi podezřelým nebo obviněným a jeho právním zástupcem.

66.

Z tohoto ustanovení totiž vyplývá, že pokud je to nutné k zaručení spravedlivého procesu, může být podezřelému nebo obviněnému poskytnuto tlumočení pro účely komunikace s jeho právním zástupcem v souvislosti „s podáním opravného prostředku či jinými procesními úkony“.

67.

Nenacházím žádný důvod k vyloučení možnosti poskytnout tlumočení obviněnému, který nemá právního zástupce, pro účely podání opravného prostředku proti rozsudku vydanému v trestním řízení.

68.

Trestní příkaz vydaný na konci zjednodušeného trestního řízení představuje soudní rozhodnutí, proti kterému může obviněný podat odpor bez účasti právního zástupce, a to v písemné formě nebo ve formě sdělení do protokolu v kanceláři soudu, který vydal trestní příkaz. Kdyby byl G. Covaci stíhán v rámci klasického řízení za účasti právního zástupce, mohl by při podání opravného prostředku proti rozsudku, který byl proti němu vynesen, využít bezplatné pomoci tlumočníka.

69.

Podle mého názoru nelze právo na bezplatné tlumočení při podání opravného prostředku podmiňovat zapojením právního zástupce, aniž by byl vážně ohrožen výkon práva na obhajobu obviněného, který si přeje podat písemnosti k soudu sám.

70.

Účel směrnice 2010/64 svědčí ve prospěch výkladu, podle kterého musí být obviněnému, který neovládá jazyk řízení, umožněno podat opravný prostředek proti trestnímu rozsudku v jazyce, který ovládá, a musí mu být poskytnuto tlumočení pro účely překladu tohoto opravného prostředku do jazyka řízení.

71.

V tomto ohledu bod 17 odůvodnění této směrnice jednoznačně uvádí, že účelem této směrnice je „zajistit bezplatnou a přiměřenou jazykovou pomoc, jež umožní podezřelému nebo obviněnému, který nemluví jazykem trestního řízení nebo tomuto jazyku nerozumí, plně uplatnit právo na obhajobu a zaručit spravedlivé řízení“.

72.

Z tohoto pohledu plné uplatnění práva na obhajobu vyžaduje, aby mohl obviněný podat v jazyce, který ovládá, opravný prostředek proti trestnímu rozsudku, a aby mu bylo poskytnuto tlumočení pro účely překladu tohoto opravného prostředku do jazyka řízení. Celkově je nutno mít za to, že při formulování opravného prostředku je vůle obviněného napadnout svůj odsuzující rozsudek vyjádřena prostřednictvím překladu tohoto opravného prostředku do jazyka řízení.

73.

Tlumočení umožní obviněnému vysvětlit příslušnému soudnímu orgánu své argumenty a důvody na svou obhajobu nebo, slovy Evropského soudu pro lidská práva, „hájit se, zejména tím, že soudu poskytne svou verzi událostí“ ( 14 ). Podání opravného prostředku proti trestnímu rozsudku umožňuje obviněnému vyjádřit důvody, proč je tento rozsudek napadnutelný. Odepřít obviněnému tlumočení při podání takového opravného prostředku by ztížilo nebo znemožnilo výkon práva této osoby na obhajobu.

74.

Francouzská vláda zastávala na jednání výklad, podle kterého směrnice 2010/64 nebrání tomu, aby členský stát pod hrozbou nepřípustnosti vyžadoval, aby osoba podala opravný prostředek v jazyce řízení příslušného soudu, pokud na počátku přibere pro obviněného tlumočníka nebo překladatele. Takové stanovisko je podle mého názoru výrazem nepochopení pojmu „minimální pravidla“. Tato vláda totiž opírá své tvrzení směrující k restriktivnímu výkladu uvedené směrnice o argument, že účelem této směrnice je pouze přijmout minimální pravidla. Jak jsem již uvedl v úvodních poznámkách, považuji tento výklad za nesprávný. Cílem účinnější justiční spolupráce v trestních věcech prostřednictvím posílení procesních práv podezřelých a obviněných v rámci trestního řízení naopak vyžaduje široký výklad směrnice 2010/64, tedy výklad, který nejlépe zaručí ochranu práva dotčených osob na obhajobu.

75.

Podle mého názoru není pochyb o tom, že v takové situaci, jako je situace v původním řízení, vyznačující se relativně krátkou lhůtou pro podání opravného prostředku, konkrétně patnácti dní, je nutno umožnit osobě, vůči níž byl vydán trestní příkaz, aby proti němu nejprve podala odpor za účelem zastavení plynutí této lhůty, přičemž tlumočník bude přizván až následně, aby zajistil překlad opravného prostředku do jazyka řízení. Řešení obhajované francouzskou vládou, tj. spokojit se s tlumočením před podáním opravného prostředku, by mohlo v takové situaci, jako je situace v původním řízení, výrazně ztížit, ne-li znemožnit podání opravného prostředku ve stanovené lhůtě. Vedle tohoto problému vyvstává otázka, v jakém jazyce by osoba, vůči níž byl vydán trestní rozsudek, měla požádat o poskytnutí tlumočníka, aby mohla podat svůj opravný prostředek. Francouzská vláda, která byla na jednání v této souvislosti vyslechnuta, v tomto směru neposkytla žádnou odpověď.

76.

Závěrem je nutno poznamenat, že směrnice 2010/64 ponechává členským státům prostor pro uvážení ohledně volby formy poskytnutého tlumočení za předpokladu, že je bezplatné a dostatečně kvalitní k tomu, aby bylo zaručeno spravedlivé řízení a aby byl obviněnému umožněn výkon jeho práv.

77.

Tlumočení může mít různé formy v závislosti na zvláštnostech probíhajícího řízení. Může mít samozřejmě ústní formu, pokud je tlumočník fyzicky přítomen a pokud simultánně tlumočí vyjádření obhajoby či vyjádření určená obhajobě. Může mít i formu tlumočení do znakové řeči, pokud má například osoba sluchové postižení nebo vadu řeči a nemůže se vyjádřit ústně. Článek 2 odst. 6 směrnice 2010/64 kromě toho stanoví možnost využití komunikačních technologií, jako je videokonference, telefon nebo internet, pokud není nutná fyzická přítomnost tlumočníka. Jazyková pomoc může mít i formu přeloženého či dvojjazyčného formuláře pro podání opravného prostředku, jak navrhuje Komise ( 15 ). Bylo by tak možné připojit k samotnému rozhodnutí o odsouzení v trestním řízení, jehož nutnost předložení vzhledem k existujícímu jasnému právnímu základu nikdo nezpochybňuje, při jeho oznamování nebo zasílání dotčené osobě, formulář v jazyce této osoby, která by jej už pouze vyplnila, pokud by měla za to, že by tak měla učinit, a zaslala zpět na adresu soudu, ke kterému je nutno podat opravný prostředek.

78.

Kromě toho je třeba zdůraznit, že právo na tlumočení není vyjádřeno pouze poskytnutím verbální jazykové pomoci osobě, která nemluví jazykem řízení. Toto právo může mít i formu práva na písemný překlad vyjádření obhajoby v takovém dokumentu, jako je podání, kterým se podává opravný prostředek.

79.

A opačně z čl. 3 odst. 7 směrnice 2010/64 vyplývá, že překlad podstatných dokumentů může mít ústní formu.

80.

V projednávaném případě může mít tlumočení poskytnuté v rámci odporu proti trestnímu příkazu jak ústní, tak i písemnou formu. Podle § 410 odst. 1 StPO lze totiž odpor proti trestnímu příkazu podat v písemné formě nebo ve formě sdělení do protokolu v kanceláři soudu, který vydal tento trestní příkaz. Podle mého názoru je nepochybné, že pokud je tlumočení zaručeno v rámci opravného prostředku podaného ústně v kanceláři příslušného soudu, musí být taková pomoc zaručena i v případě odporu podaného písemně.

81.

Je tedy třeba dospět k závěru, že čl. 1 odst. 2 a čl. 2 odst. 1 a 8 směrnice 2010/64 musejí být vykládány v tom smyslu, že nebrání takové vnitrostátní právní úpravě členského státu, jako je právní úprava dotčená v původním řízení, která stanoví použití určitého jazyka před soudy tohoto státu jakožto jazyka řízení. Tato ustanovení musejí být nicméně vykládána v tom smyslu, že umožňují osobě, vůči níž byl vydán rozsudek v trestním řízení a která neovládá jazyk řízení, podat proti takovému rozsudku opravný prostředek ve svém jazyce, přičemž příslušný soud je se zřetelem na právo obviněného na tlumočení podle článku 2 této směrnice povinen přijmout vhodná opatření k zabezpečení překladu opravného prostředku do jazyka řízení.

82.

V trestním řízení lze výkon odsuzujícího rozhodnutí uskutečnit tehdy, je-li toto rozhodnutí vykonatelné. Tento pojem se za určitých okolností liší od pojmu „pravomocné rozhodnutí“, zejména za okolností uvedených níže.

83.

Výkon odsuzujícího rozsudku předpokládá, že byly vyčerpány opravné prostředky, což není situace, jež by nastala v projednávané věci, nebo že je odsouzený neuplatnil.

84.

Tato druhá hypotéza předpokládá, že se odsouzený dozvěděl o odsuzujícím rozsudku a že jej navzdory znalosti situace nenapadl.

85.

Pokud byla dotčená osoba přítomna vyhlašování odsuzujícího rozsudku, nevzniká žádný problém a po uplynutí lhůty pro podání opravného prostředku se rozhodnutí stane vykonatelným a v projednávaném případě rovněž pravomocným.

86.

Pokud byl odsuzující rozsudek vyhlášen v nepřítomnosti dotčené osoby, musí jí být toto rozhodnutí oznámeno, přičemž odsuzující rozsudek se stane vykonatelným až po jeho skutečném oznámení dotčené osobě a poté, co tato osoba vyčerpá opravné prostředky, přičemž lhůta pro jejich uplatnění počíná běžet od uskutečnění tohoto formálního úkonu.

87.

Může dojít i k tomu, že oznámení není doručeno z důvodů, které lze přičíst odsouzenému (například útěk) či které mu přičíst nelze (například selhání služeb pověřených oznámením). V těchto případech je nicméně nutné, aby byl rozsudek vykonán, a tedy aby byl vykonatelný. Vykonatelným se rozsudek stane v důsledku formálního doručení, v projednávaném případě zmocněnci pro účely doručování, přičemž doručením se rozsudek nemusí stát pravomocným, a umožňuje tudíž podání opravného prostředku v případě, že dotčená osoba bude ve stadiu výkonu rozhodnutí nalezena, resp. informována o existenci trestního rozsudku.

88.

Pokud jde o způsob doručování, který jsem kvalifikoval jako „formální“, mohou členské státy určit způsob, který budou považovat za nejvhodnější.

89.

Německý procesní systém, jak byl popsán na jednání, stanoví v případě, že již od počátku existuje obava, že bude později obtížné zastihnout dotčenou osobu (zde v případě trvalého bydliště v zahraničí), ustanovení zmocněnce pro doručování, který je podle mého názoru ve skutečnosti oficiální kontaktní osobou pro komunikaci mezi soudním orgánem a obviněným. S ustanovením tohoto zmocněnce je spjato splnění některých povinností soudním orgánem (povinnost provést prostřednictvím tohoto zmocněnce doručovací úkony), zmocněncem pro doručování (povinnost zaslat obdržené písemnosti obviněnému) a obviněným, který je povinen informovat se u zmocněnce o stavu řízení.

90.

Procesním úkonem, od něhož počíná běžet lhůta, po jejímž uplynutí se stane odsuzující rozsudek vykonatelným, je zaslání oznamovaného rozhodnutí zmocněnci pro doručování soudem.

91.

Tomuto procesnímu systému přijatému německými právními předpisy nelze jako takovému nic vytknout už jen s ohledem na pravidlo stanovené v čl. 82 odst. 2 prvním pododstavci poslední větě SFEU, tedy že pravidla přijatá na základě tohoto odstavce mají zohledňovat rozdíly mezi právními tradicemi a systémy členských států.

92.

Dále je nutné, aby procesní systém ve stadiu provádění vyhověl požadavku, aby byl obviněnému umožněn výkon práva na obhajobu, což je nutné zkoumat v rámci odpovědi na druhou otázku.

93.

Podstatou druhé otázky Amtsgericht Laufen je, zda musí být článek 2, čl. 3 odst. 1 písm. c) a čl. 6 odst. 1 a 3 směrnice 2012/13 vykládány v tom smyslu, že brání takové právní úpravě členského státu, jako je právní úprava dotčená ve věci v původním řízení, která obviněnému v trestním řízení, který nemá bydliště v tomto státě, ukládá ustanovit si zmocněnce pro doručení trestního příkazu vydaného proti obviněnému, který zmocněnec následně zašle obviněnému jako obyčejnou zásilku, přičemž dvoutýdenní lhůta pro podání odporu proti uvedenému trestnímu příkazu počíná běžet od jeho doručení zmocněnci.

94.

Amtsgericht Laufen ve svém předkládacím usnesení upřesňuje, že ustanovení zmocněnce pro doručování písemností podle § 116, § 127a a § 132 StPO má za následek, že doručením tohoto rozhodnutí zmocněnci počíná běžet lhůta pro podání opravného prostředku proti rozhodnutí přijatému během trestního řízení. Zmocněnec následně zašle uvedené rozhodnutí obviněnému jako obyčejnou zásilku bez dokladu o odeslání, resp. doručenky. Není tudíž relevantní, zejména pro účely výpočtu lhůty pro podání odvolání, zda a kdy obviněný skutečně obdrží rozhodnutí vydané v trestním řízení. Předkládající soud v tomto ohledu uvádí, že pokud jde o trestní příkaz, musí sám obviněný zajistit, aby mu byl trestní příkaz skutečně doručen, a tak získal první přístup k soudu.

95.

Podle článku 1 chrání směrnice 2012/13 „právo podezřelých a obviněných na informace o jejich právech v trestním řízení a o obvinění proti nim“.

96.

Tyto dva aspekty práva na informace jsou upraveny dvěma samostatnými články této směrnice, o jejichž výklad žádá předkládající soud. Článek 3 uvedené směrnice se podle svého nadpisu týká „[p]ráva na informace o právech“. Článek 6 směrnice 2012/13 se zase týká „[p]ráva na informace o obvinění“.

97.

Podle čl. 3 odst. 1 této směrnice „[č]lenské státy zajistí, aby byl každý podezřelý nebo obviněný neprodleně informován alespoň o následujících procesních právech, jak jsou uplatňována podle jejich vnitrostátního práva, aby tato práva mohla být účinně uplatněna“. Mezi procesními právy je v čl. 3 odst. 1 písm. c) uvedeno „právo na to být seznámen s obviněním v souladu s článkem 6“.

98.

Připomínám, že podle čl. 6 odst. 1 směrnice 2012/13 „[č]lenské státy zajistí, aby byly podezřelému nebo obviněnému poskytnuty informace o trestném činu, z jehož spáchání je podezírán nebo obviněn. Tyto informace mu musí být poskytnuty neprodleně a v tak podrobné formě, aby byl zajištěn spravedlivý proces a účinný výkon práva na obhajobu“.

99.

Kromě toho čl. 6 odst. 3 téže směrnice stanoví, že „[č]lenské státy zajistí, aby nejpozději při předložení obžaloby soudu byly poskytnuty podrobné informace o obvinění, včetně informací o povaze a právní kvalifikaci trestného činu a o formě účasti obviněného“.

100.

Z článku 2 odst. 1 směrnice 2012/13 vyplývá, že tato směrnice má širokou působnost. Podle tohoto ustanovení se totiž tato směrnice „použije na každého od okamžiku, kdy ho příslušné orgány některého členského státu uvědomí, že je podezřelý nebo obviněný ze spáchání trestného činu, až do ukončení řízení, čímž se rozumí pravomocné rozhodnutí o tom, zda daný podezřelý nebo obviněný uvedený trestný čin spáchal, včetně případného odsuzujícího rozsudku a rozhodnutí o opravném prostředku“ ( 16 ).

101.

Článek 6 odst. 1 a 3 směrnice 2012/13 musí být vykládán ve spojení s čl. 2 odst. 1 téže směrnice. Vzhledem k tomu, že zákonodárce Unie jasně stanovil použití směrnice 2012/13 během celého trestního řízení, od prvních podezření až po vyhlášení rozsudku, případně po vyčerpání opravných prostředků, je třeba mít za to, že právo na informace o obvinění stanovené v čl. 6 odst. 1 a 3 uvedené směrnice zahrnuje právo obviněného na informace o odsuzujícím rozsudku vydaném vůči němu ještě před případným podáním opravného prostředku proti takovému rozhodnutí a pro účely jeho podání.

102.

Požadavek uvedený v čl. 6 odst. 3 směrnice 2012/13, podle kterého musejí být podrobné informace o obvinění poskytnuty „nejpozději při předložení obžaloby soudu“, tak zahrnuje situaci, v níž je vůči obviněnému vydán trestní příkaz, a tato osoba může podat odpor proti tomuto trestnímu příkazu, na jehož základě se soud opětovně „vysloví k opodstatněnosti obvinění“, tentokrát již v rámci klasického řízení.

103.

V takovém případě je účelem práva na informace o obvinění umožnit obviněnému účinný výkon jeho práva na obhajobu, a zejména podat opravný prostředek proti rozsudku, který byl vůči němu vydán v trestním řízení.

104.

Podle mého názoru není německý mechanismus doručování trestního příkazu zmocněnci, který jej následně zašle obviněnému jako obyčejnou zásilku, v zásadě v rozporu s právem na informace o obvinění, jak je chráněno v čl. 6 odst. 1 a 3 směrnice 2012/13, s výhradou, kterou uvedu dále.

105.

Je totiž třeba konstatovat, že tato směrnice neupravuje otázku pravidel doručování písemností vydaných během trestního řízení.

106.

Stanoví-li však členské státy pravidla doručování, musejí zabezpečit, aby tato pravidla zaručovala práva obviněných, která jim přiznává uvedená směrnice. Proti úpravě, kterou zvolila Spolková republika Německo pro doručování trestních příkazů vydaných proti osobám, které nemají bydliště v tomto členském státě, nelze nic namítat, neporušuje-li právo být informován o obvinění a šíře právo na obhajobu, zejména právo podat opravný prostředek.

107.

Jak jsem již uvedl, doručování odsuzujícího trestního rozsudku zmocněnci je způsob zvolený Spolkovou republikou Německo pro účely výkonu takových rozhodnutí v případech, kdy je nutno se obávat, že po vyhlášení uvedených rozhodnutí bude obtížné dotčenou osobu zastihnout, zejména v případě bydliště v zahraničí.

108.

Je-li ustanoven zmocněnec pro doručování, je tento zmocněnec povinen bez prodlení zaslat dotčené osobě odsuzující trestní rozsudek, případně spolu s překladem do jazyka této osoby.

109.

Na jednání byla německé vládě položena otázka, co se stane, když obviněný obdrží trestní příkaz opožděně, a nebude tedy moci podat odpor proti tomuto trestnímu příkazu ve lhůtě dvou týdnů, která počíná běžet od doručení uvedeného trestního příkazu ustanovenému zmocněnci. V takové situaci může být totiž trestní příkaz vykonán, případně i prostřednictvím vzájemné soudní pomoci v trestních věcech. Klíčovou otázkou tedy je, zda může dotčená osoba podat odpor proti tomuto trestnímu příkazu i ve stadiu výkonu trestního příkazu.

110.

Německá vláda odpověděla na tuto otázku kladně. Upřesnila, že pokud obviněný nemohl podat odpor ve lhůtě dvou týdnů, může podle německého práva ( 17 ) požádat o navrácení do předešlého stavu, jakmile byl informován o existenci trestního příkazu vydaného vůči němu, zejména ve stadiu výkonu tohoto trestního příkazu. V takové situaci může tedy obviněný požádat o nápravu situace a o respektování jeho práva na obhajobu.

111.

Toto vysvětlení potvrzuje, že v německém právu se může trestní příkaz stát vykonatelným, aniž by byl pravomocný. Ve stadiu výkonu tohoto trestního příkazu tak musí být obviněnému umožněno podat proti uvedenému trestnímu příkazu odpor, pokud o jeho existenci nebyl informován dříve.

112.

Je však nutno upřesnit, že k tomu, aby mohl být německý mechanismus ustanovení zmocněnce pro doručování trestního příkazu a následného doručení tohoto příkazu obviněnému jako obyčejné zásilky považován za mechanismus plně slučitelný s právem na informace o obvinění, jehož účelem je mimo jiné umožnit osobě, proti které byl vydán odsuzující rozsudek v trestním řízení, podat opravný prostředek proti takovému rozhodnutí, nesmí vést k tomu, že bude zkrácena dvoutýdenní lhůta, kterou má obviněný k podání odporu proti uvedenému trestnímu příkazu.

113.

V tomto ohledu mohou nastat dva případy.

114.

V prvním případě obdrží osoba, vůči níž byl vydán trestní příkaz, tuto písemnost ve lhůtě dvou týdnů, která počíná běžet od doručení tohoto trestního příkazu zmocněnci. V této situaci nelze zkrátit zákonnou lhůtu k podání opravného prostředku, kterou má obviněný k napadení uvedeného trestního příkazu, o počet dní, které odpovídají prodlevě, se kterou zmocněnec s adresou pro účely doručování v sídle soudu doručil obviněnému zásilku obsahující odsuzující rozsudek v trestním řízení, který se jej týká. Mechanismus doručování zmocněnci, po němž následuje zaslání písemnosti obviněnému jako obyčejné zásilky, by tak měl za následek zkrácení zákonné lhůty, kterou má tato osoba k napadení trestního příkazu, který byl proti ní vydán, takže tento mechanismus může této osobě znemožnit, aby měla nezbytnou dobu na přípravu své obhajoby. Pokud by měl takový mechanismus za následek, že by obviněný neměl k dispozici celou zákonnou lhůtu k podání odporu proti trestnímu příkazu, dotkl by se práva na obhajobu, jehož respektování musí být podle čl. 48 odst. 2 Listiny zaručeno každému obviněnému.

115.

Okolnost, že osoba obdrží trestní příkaz ve lhůtě dvou týdnů, která počíná běžet od doručení tohoto trestního příkazu zmocněnci, nesmí tuto osobu připravit o možnost mít k podání odporu proti uvedenému trestnímu příkazu celou zákonnou lhůtu, neboť by se tím narušil účel práva na informace o obvinění.

116.

Druhá situace nastane tehdy, jestliže byl osobě, vůči níž byl vydán trestní příkaz, tento příkaz doručen, nebo se případně o něm dozvěděla až ve stadiu jeho výkonu po uplynutí lhůty dvou týdnů, která počíná běžet od doručení tohoto trestního příkazu zmocněnci. V takové situaci musí mít uvedená osoba rovněž možnost podat proti dotčenému trestnímu příkazu odpor v rámci celé zákonné lhůty dvou týdnů od okamžiku, kdy se tato osoba dozvěděla o uvedeném trestním příkazu.

117.

Ačkoli členský stát může za takových okolností, jako jsou okolnosti dotčené ve věci v původním řízení, zavést systém doručování rozhodnutí v trestních věcech zmocněnci a stanovit lhůtu plynoucí od tohoto doručení, po jejímž uplynutí budou tato rozhodnutí vykonatelná, nesmí vést tento systém k tomu, aby byli obvinění zbaveni možnosti podat svůj opravný prostředek v zákonné lhůtě stanovené právní úpravou tohoto státu plynoucí od okamžiku, kdy jsou vyrozuměni o těchto rozhodnutích.

118.

Vzhledem k těmto upřesněním je třeba dospět k závěru, že článek 2, čl. 3 odst. 1 písm. c) a čl. 6 odst. 1 a 3 směrnice 2012/13 musejí být vykládány v tom smyslu, že nebrání takové právní úpravě členského státu, jako je právní úprava dotčená v původním řízení, která ukládá, aby si obviněný v trestním řízení, který nemá bydliště v tomto státě, ustanovil zmocněnce pro doručení trestního příkazu vydaného proti obviněnému, který zmocněnec následně zašle obviněnému jako obyčejnou zásilku, za předpokladu, že tento procesní mechanismus nezbavuje tuto osobu možnosti využít k podání odporu proti tomuto trestnímu příkazu zákonnou lhůtu dvou týdnů stanovenou právními předpisy uvedeného státu, přičemž tato lhůta začíná běžet od okamžiku, kdy se uvedená osoba jakýmkoli způsobem dozví o uvedeném trestním příkazu.

119.

S ohledem na výše uvedené úvahy navrhuji Soudnímu dvoru, aby na otázky položené Amtsgericht Laufen odpověděl takto: