22.5.2017   

CS

Úřední věstník Evropské unie

C 161/11

1)

Musí být čl. 4 odst. 5 směrnice 2002/47 (1) vykládán v tom smyslu, že členské státy jsou povinny přijmout právní úpravu, podle níž finanční zajištění není součástí majetkové podstaty příjemce zajištění (banky, která je v likvidaci)? Jinými slovy, jsou členské státy povinny zavést právní úpravu, podle níž by příjemce zajištění (banka) měl být de facto schopen dosáhnout uspokojení své pohledávky, která je zajištěna ve formě finančního zajištění (peněžními prostředky na bankovním účtu a pohledávkou k takovým prostředkům), ačkoli rozhodná událost pro vymáhání nastala po zahájení řízení o likvidaci příjemce zajištění (banky)?

2)

Je třeba čl. 4 odst. 1 a 5 směrnice 2002/47 vykládat systematicky v tom smyslu, že přiznává poskytovateli zajištění právo požadovat, aby příjemce zajištění (banka) dosáhl uspokojení své pohledávky, která je zajištěna ve formě finančního zajištění (peněžními prostředky na bankovním účtu a pohledávkou k takovým prostředkům), přednostně z takového finančního zajištění, a ukládá tak příjemci finančního zajištění povinnost vyhovět takovému požadavku i přes zahájení řízení o jeho likvidaci?

3)

V případě záporné odpovědi na druhou otázku, pokud poskytovatel zajištění uspokojí pohledávku příjemce zajištění, která je zajištěna ve formě finančního zajištění, s použitím jiných svých prostředků, je třeba ustanovení směrnice 2002/47, a zejména její články 4 a 8, vykládat v tom smyslu, že by se na poskytovatele zajištění měla rovněž uplatnit výjimka z rovného zacházení s věřiteli příjemce zajištění (banky) v likvidačním řízení a pro účely vrácení předmětu finančního zajištění by měl mít přednost před ostatními věřiteli v likvidačním řízení?