1.

Jaké zvláštní požadavky klade unijní právo na vnitrostátní orgány, které vedou trestní řízení, jichž se účastní zranitelné osoby? Tato otázka prostupuje všemi 15 předběžnými otázkami položenými předkládajícím soudem v projednávané věci.

2.

Otázky předkládajícího soudu se týkají směrnice 2013/48 ( 2 ) o právu na přístup k obhájci a směrnice 2016/1919 ( 3 ), která zvyšuje účinnost tohoto práva tím, že členským státům ukládá povinnost zajistit právní pomoc. Článek 13 směrnice 2013/48, jakož i článek 9 směrnice 2016/1919 ukládají členským státům povinnost zohlednit zvláštní potřeby zranitelných osob.

3.

Vzhledem k tomu, že osoba dotčená ve věci v původním řízení trpí duševní chorobou, a je tedy zranitelnou osobou, táže se předkládající soud na konkrétní povinnosti vnitrostátních orgánů, které za takových okolností vedou trestní řízení.

4.

Soudní dvůr se již v minulosti zabýval směrnicí 2013/48, nikdy však neprováděl výklad směrnice 2016/1919, s výjimkou jediné letmé zmínky ( 4 ) a několika odkazů generálních advokátů ( 5 ).

5.

K. P. je v trestním řízení obviněn zaprvé z přechovávání 8,50 gramů marihuany a 33,83 gramů amfetaminu a zadruhé z řízení pod vlivem látky s podobným účinkem jako alkohol a z toho, že měl v krvi amfetamin. Obvinění byla vznesena z následujících důvodů.

6.

Podle předkládajícího soudu si policisté dne 21. července 2022 krátce před půlnocí všimli zvláštní jízdy vozidla, které vydávalo zvláštní zvuky. Přistoupili k vozidlu, které řídil K. P., a poté, co s ním promluvili, odjeli.

7.

O několik okamžiků později obdrželi titíž policisté rádiem hlášení o střetu dvou vozidel a vzhledem k tomu, že vozidlo K. P. podle jejich názoru odpovídalo popisu jednoho z vozidel, která byla účastníky tohoto střetu, vrátili se na místo, kde K. P. poprvé viděli. K. P. se nacházel mimo vozidlo, vypadal rozrušen a mluvil zmateně. Policisté jej vyslechli a vyzvali jej, aby jim předal jakékoli předměty, které by mohly být zakázány.

8.

K. P. uvedl, že dotčené vozidlo neřídil, a odevzdal jim plastové sáčky, které měl u sebe a které obsahovaly bílý prášek a sušenou zelenou látku. K. P. byla nasazena pouta a byl zatčen (v 00:05 hod. dne 22. července 2022) a následně převezen do nemocnice, kde byl podroben krevní zkoušce za účelem zjištění možné přítomnosti omamných látek.

9.

Poté, co byl proveden rozbor dotčených látek a bylo zjištěno, že se jedná o marihuanu a amfetamin, byl K. P. dne 22. července 2022 ve 12:15 hod. obviněn z držení nedovolených látek. Byl poučen o právu zvolit si obhájce a o možnosti požádat o poskytnutí právní pomoci, pokud je to vzhledem k jeho majetkové situaci důvodné. Byl rovněž poučen o svém právu vypovídat či odepřít výpověď.

10.

K. P. se nevzdal práva zvolit si obhájce, ani nepožádal o to, aby mu byl obhájce ustanoven. Není policejní záznam o tom, že by se při výslechu policista pokoušel zjišťovat, zda je podezřelá osoba pod vlivem omamných látek nebo zda je schopna porozumět událostem, ke kterým došlo, a vybavit si je.

11.

K. P. popřel, že by údajný trestný čin spáchal. Odmítl vypovídat, podepsat protokol a seznámit se s obsahem spisu na konci vyšetřování. Výslech nebyl zaznamenán formou audiovizuálního záznamu. Výslechu se nezúčastnil obhájce. Vyšetřující orgán nepožádal soud o ustanovení obhájce ex offo. K. P. byl propuštěn ze zadržení dne 22. července 2022 ve 12:31 hod.

12.

V průběhu srpna a září 2022 policie vyslechla ohledně duševního zdraví K. P. psychiatričku a státní zástupce získal jeho lékařské záznamy z psychiatrické léčebny, kde byl K. P. dříve hospitalizován.

13.

Po oznámení výsledků vyšetření krve byl K. P. dne 7. srpna 2022 obviněn ještě z řízení pod vlivem omamných látek. Tyto informace byly K. P. sděleny dne 14. října 2022, kdy byl hospitalizován v psychiatrické léčebně, kde byl následně vyslechnut.

14.

Stejně jako tomu bylo při výslechu dne 22. července 2022 i tento druhý výslech byl proveden bez přítomnosti obhájce a státní zástupce nepožádal soud o ustanovení obhájce ex offo a nebyl pořízen audiovizuální záznam výslechu. Obdobně jako při předchozím výslechu byl K. P. poučen o právu zvolit si obhájce a o právu požádat o poskytnutí právní pomoci, pokud je to vzhledem k jeho majetkové situaci důvodné, byl vyrozuměn o svém právu vypovídat a o právu odepřít výpověď. K. P. požádal o možnost nahlédnutí do spisu a seznámení se s odůvodněním obvinění, přičemž vše výše uvedené bylo v písemné formě doručeno jeho matce dne 27. října 2022.

15.

Dne 15. prosince 2022 byla u Okresního soudu ve Włocławku, (Sąd Rejonowy we Włocławku, Polsko) státním zástupcem podána obžaloba proti K. P. K. P. si zvolil obhájce.

16.

Usnesením ze dne 28. února 2023 předkládající soud uložil státnímu zástupci Okresního státního zastupitelství ve Włocławku doplnit vyšetřování výslechem K. P. za přítomnosti obhájce a vyžádat si stanoviska znalců v oboru psychiatrie ke stavu duševního zdraví K. P. v okamžiku spáchání trestných činů a v průběhu trestního řízení.

17.

Dne 3. března 2023 podal státní zástupce proti tomuto usnesení stížnost, v níž namítal, že dokazování není třeba doplňovat a že získané lékařské záznamy neodůvodňují vyšetření K. P. znalci za účelem zjištění stavu jeho duševního zdraví. Dne 29. března 2023 Krajský soud ve Włocławku (Sąd Okręgowy we Włocławku, Polsko) stížnosti státního zástupce vyhověl a věc vrátil předkládajícímu soudu.

18.

Předkládající soud má za to, že směrnice 2016/1919 a směrnice 2013/48 nebyly správně a úplně provedeny do polského právního řádu, takže práva přiznaná unijním právem K. P. jakožto zranitelné osobě byla porušena.

19.

S ohledem na tyto skutečnosti položil Okresní soud ve Włocławku (Sąd Rejonowy we Włocławku), který je předkládajícím soudem, Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

20.

Písemná vyjádření předložili okresní státní zástupce ve Włocławku (Polsko), česká a polská vláda, jakož i Evropská komise.

21.

Ve věci nebylo nařízeno jednání.

22.

Článek 3 odst. 1 až 3 směrnice 2013/48 upravuje právo na přístup k obhájci v trestním řízení takto:

„1.   Členské státy zajistí, aby podezřelé a obviněné osoby měly právo na přístup k obhájci dostatečně včas a takovým způsobem, aby mohly dotčené osoby prakticky a účinně uplatňovat svá práva na obhajobu.

2.   Podezřelé nebo obviněné osoby mají přístup k obhájci bez zbytečného prodlení. V každém případě mají podezřelé nebo obviněné osoby přístup k obhájci počínaje od toho z následujících okamžiků, který nastane dříve:

3.   Právo na přístup k obhájci znamená, že:

23.

Článek 12 směrnice 2013/48, nadepsaný „Právní ochrana“, stanoví:

„1.   Členské státy zajistí, aby podezřelé nebo obviněné osoby v rámci trestního řízení, jakož i vyžádané osoby v rámci řízení týkajícího se evropského zatýkacího rozkazu, měly podle vnitrostátního práva účinnou právní ochranu v případech porušení jejich práv podle této směrnice.

2.   Aniž jsou dotčena vnitrostátní pravidla a systémy pro přípustnost důkazních prostředků, zajistí členské státy, aby v rámci trestního řízení při posuzování výpovědi podezřelé nebo obviněné osoby nebo důkazních prostředků získaných při porušení jejího práva na obhájce nebo v případech, kdy byla v souladu s čl. 3 odst. 6 povolena odchylka od tohoto práva, byla dodržena práva na obhajobu a na spravedlivé řízení.“

24.

A konečně článek 13 směrnice 2013/48, nadepsaný „Zranitelné osoby“, stanoví:

„Členské státy zajistí, aby při uplatňování této směrnice byly zohledněny zvláštní potřeby zranitelných podezřelých a obviněných osob.“

25.

Směrnice 2016/1919 upravuje poskytování právní pomoci podezřelým nebo obviněným osobám nebo osobám vyžádaným v rámci řízení týkajícího se evropského zatýkacího rozkazu ( 6 ). Článek 2 odst. 1 směrnice 2016/1919 vymezuje její oblast působnosti takto:

„Tato směrnice se vztahuje na podezřelé a obviněné osoby v trestním řízení, které mají právo na přístup k obhájci podle směrnice 2013/48/EU a které:

26.

Článek 3 směrnice 2016/1919 definuje právní pomoc jako „financování pomoci obhájce členským státem, které umožňuje účinný výkon práva na přístup k obhájci“.

27.

Článek 4 směrnice 2016/1919 upravuje podmínky poskytování právní pomoci v trestním řízení takto:

„1.   Členské státy zajistí, aby podezřelé nebo obviněné osoby, které postrádají dostatečné finanční prostředky na úhradu právního zastoupení[,] měly právo na právní pomoc, jestliže to zájmy spravedlnosti vyžadují.

2.   Pro účely určení, zda má být v daném případě poskytnuta právní pomoc v souladu s odstavcem 1, mohou členské státy posoudit majetkové poměry, odůvodněnost či obojí.

3.   Při posuzování majetkových poměrů členský stát zohlední všechny relevantní a objektivní okolnosti, jako je příjem, majetek a rodinná situace dotčené osoby, náklady na právní zastoupení a životní úroveň v tomto členském státě, s cílem zjistit, zda podezřelá nebo obviněná osoba v souladu s kritérii platnými v tomto členském státě postrádá dostatečné finanční prostředky na úhradu právního zastoupení.

4.   Při posuzování odůvodněnosti členský stát zohlední míru závažnosti trestného činu, složitost případu a přísnost hrozící sankce s cílem určit, zda zájmy spravedlnosti v tomto případě vyžadují poskytnutí právní pomoci. V každém případě se kritéria odůvodněnosti považují za splněná v těchto případech:

5.   Členské státy zajistí, aby byla právní pomoc poskytnuta bez zbytečného odkladu a nejpozději před zahájením výslechu policejním orgánem nebo jiným orgánem činným v trestním řízení či soudním orgánem nebo před provedením vyšetřovacích úkonů či úkonů spojených se shromažďováním důkazních prostředků uvedených v čl. 2 odst. 1 písm. c).

6.   Právní pomoc musí být poskytnuta pouze pro účely trestního řízení, v němž je dotčená osoba podezřelá nebo obviněná ze spáchání trestného činu.“

28.

Podle článku 8 směrnice 2016/1919 členské státy „zajistí, aby osoby podezřelé, obviněné a vyžádané měly podle vnitrostátního práva k dispozici účinné prostředky právní ochrany v případech porušení jejich práv podle této směrnice“.

29.

A konečně článek 9 směrnice 2016/1919, nadepsaný „Zranitelné osoby“, stanoví, že členské státy „zajistí, aby při provádění této směrnice byly zohledněny zvláštní potřeby podezřelých, obviněných a vyžádaných osob, které jsou zranitelné“.

30.

Patnáct předběžných otázek položených předkládajícím soudem se týká různých aspektů trestního řízení, účastní-li se ho zranitelná osoba. Moji analýzu rozdělím do pěti tematických okruhů, přičemž v každém z nich podrobím rozboru nejen podstatu otázky, ale i námitky nepřípustnosti vznesené některými zúčastněnými.

31.

Prvních 14 předběžných otázek se dotýká čtyř tematických okruhů upravených směrnicemi 2013/48 a 2016/1919: zranitelnosti, účinných prostředků právní ochrany, nelidského či ponižujícího zacházení a přímého účinku. Patnáctá předběžná otázka se týká nezávislosti státního zástupce, přičemž tato tematika nespadá do oblasti působnosti žádné z těchto dvou směrnic. Po stručné analýze použitelnosti obou směrnic (oddíl A) se budu postupně zabývat každým z uvedených pěti tematických okruhů (oddíly B až F).

32.

Podle čl. 2 odst. 1 směrnice 2013/48 se tato směrnice použije „od okamžiku, kdy je [tj. podezřelé nebo obviněné osoby] příslušné orgány členského státu úředním oznámením nebo jiným způsobem uvědomí o tom, že jsou podezřelé nebo obviněné ze spáchání trestného činu, a to bez ohledu na to, zda jsou zbaveny osobní svobody“. Soudní dvůr již upřesnil, že toto oznámení zahrnuje informování jakýmkoli způsobem, přičemž způsob, kterým je této osobě taková informace doručena, je irelevantní ( 7 ).

33.

Vzhledem ke skutkovým okolnostem, jak jsou popsány v bodech 7 až 9 tohoto stanoviska výše, je zřejmé, že se směrnice 2013/48 na K. P. vztahovala od okamžiku, kdy jej policisté vyzvali, aby jim odevzdal veškeré nelegální látky, nasadili mu následně pouta a zadrželi jej ( 8 ).

34.

Kromě toho čl. 2 odst. 1 směrnice 2016/1919 stanoví, že se tato směrnice vztahuje na osoby, které mají právo na přístup k obhájci podle směrnice 2013/48 a jsou buď zbaveny osobní svobody, nebo musí mít pomoc obhájce v souladu s právem Unie nebo vnitrostátním právem.

35.

Použitelnost směrnice 2016/1919 na K. P. tedy závisí na tom, zda má právo na pomoc obhájce podle směrnice 2013/48.

36.

Podle čl. 3 odst. 2 směrnice 2013/48 mají podezřelé nebo obviněné osoby „přístup k obhájci bez zbytečného prodlení“. Článek 3 odst. 2 písm. a) stanoví, že přístup k obhájci mají tyto osoby v každém případě přinejmenším „před výslechem ze strany policejního nebo jiného orgánu činného v trestním řízení či justičního orgánu“. Článek 4 odst. 5 směrnice 2016/1919 souběžně stanoví, že právní pomoc bude poskytnuta „bez zbytečného odkladu a nejpozději před zahájením výslechu policejním orgánem, nebo jiným orgánem činným v trestním řízení či soudním orgánem“.

37.

Docházím tedy k závěru, že podle směrnice 2013/48 měla být K. P. poskytnuta pomoc obhájce ( 9 ), a K. P. tudíž spadá do oblasti působnosti směrnice 2016/1919 ( 10 ).

38.

První předběžnou otázkou se předkládající soud táže, zda zranitelnost osoby znemožňuje orgánům v trestním řízení takovou osobu vyslýchat bez účasti obhájce a bez poskytnutí právní pomoci, jsou-li splněny příslušné podmínky.

39.

Druhou předběžnou otázkou se předkládající soud táže, zda v případě, kdy je dotčená osoba obviněna z trestného činu, za který lze uložit trest odnětí svobody, musí být neprovedení určení zranitelnosti osoby výslovně uvedeno v rozhodnutí, což je podmínka provedení výslechu v nepřítomnosti obhájce.

40.

Třetí předběžnou otázkou se předkládající soud táže, zda směrnice 2016/1919 a směrnice 2013/48 zavádějí domněnku zranitelnosti, kterou jsou orgány členských států povinny v průběhu trestního řízení respektovat.

41.

Sedmou předběžnou otázkou se předkládající soud táže na povinnosti, které směrnice 2013/48 a směrnice 2016/1919 ukládají vnitrostátním orgánům, pokud jde o zajištění toho, aby byla zranitelnost uznána, a dále na práva v trestním řízení, která z tohoto uznání pro dotčenou osobu vyplývají.

42.

Devátou předběžnou otázkou se předkládající soud táže, zda jsou příslušné orgány v trestním řízení povinny neprodleně určit a uznat zranitelnost podezřelé osoby, poskytnout jí právní pomoc a zdržet se výslechu podezřelé osoby, dokud jí tato pomoc nebude poskytnuta.

43.

A konečně desátou předběžnou otázkou se předkládající soud v případě kladné odpovědi na devátou otázku táže, zda členské státy musí ve svých právních předpisech podrobně vymezit důvody a kritéria pro výjimky z bezodkladného určení a uznání zranitelnosti a na to navazujícího poskytnutí právní pomoci. Dále se předkládající soud táže, zda taková výjimka musí být přiměřená, časově omezená a zda musí respektovat zásadu spravedlivého řízení, přičemž dotčená strana musí mít právo na soudní přezkum rozhodnutí o takové výjimce.

44.

Společný jmenovatel výše uvedených předběžných otázek spočívá v pojmu „zranitelnost“ a v povinnostech vnitrostátních orgánů určit ji včas a vyvodit z toho příslušné důsledky. Dále tedy předestřu určitá vodítka k zodpovězení otázky, kdo je zranitelnou osobou (pododdíl 1), a vyložím obě směrnice a povinností, které tyto směrnice ukládají vnitrostátním orgánům v případě, kdy je podezřelá nebo obviněná osoba zranitelnou osobou (pododdíl 2).

45.

V roce 2009 vyzvala Rada k postupné úpravě jednotlivých procesních práv v trestním řízení, včetně zvláštní ochrany pro zranitelné podezřelé nebo obviněné osoby ( 11 ). K dnešnímu dni však byly tyto legislativní ambice, pokud jde o zranitelné osoby ( 12 ), naplněny pouze ve vztahu k dětem, které jsou podezřelými nebo obviněnými osobami v trestním řízení ( 13 ).

46.

Vzhledem k tomu, že neexistuje žádná další unijní právní úprava, která by nabízela širší definici zranitelnosti v trestním řízení ( 14 ), zveřejnila Komise doporučení o procesních zárukách pro zranitelné osoby podezřelé nebo obviněné v trestním řízení ( 15 ).

47.

Toto doporučení vymezuje zranitelné osoby jako osoby, „které nejsou schopny pochopit trestní řízení nebo se jej účinně účastnit s ohledem na svůj věk, duševní nebo fyzický stav nebo zdravotní postižení“ ( 16 ).

48.

Doporučení Komise dále zavádí presumpci zranitelnosti, z níž vyplývá, že: „Členské státy by měly uplatňovat presumpci zranitelnosti, zejména u osob se závažným psychologickým, intelektuálním, tělesným nebo smyslovým postižením, nebo s duševními chorobami nebo kognitivními poruchami, které jim zabraňují pochopit řízení a účinně se ho účastnit.“ ( 17 )

49.

Je obecně těžší identifikovat duševní chorobu nebo duševní poruchu než zranitelnost v důsledku nízkého věku a v odborné literatuře je rozhodnutí Komise přijmout směrnici týkající se pouze dětí a ponechat ochranu zranitelných dospělých osob na pouhém doporučení kritizováno ( 18 ).

50.

Doporučení Komise je nezávazným aktem, který postrádá právní sílu nezbytnou k uložení jednoznačných povinností vnitrostátním orgánům v trestním řízení.

51.

Soudní dvůr v rozsudku Grimaldi ( 19 ) sice rozhodl, že doporučení by měla být vnitrostátními soudy brána v úvahu, nicméně toto konstatování neznamená, že mají doporučení právně závaznou povahu. Soudní dvůr měl pouze za to, že doporučení nelze při výkladu jiných norem unijního práva ignorovat, avšak nedovozoval, že zakládají jakoukoli povinnost dosáhnout určitého výsledku. Doporučení tudíž neukládají vnitrostátním soudům povinnost konformního výkladu.

52.

Ani skutečnost, že Rada vyzvala členské státy, aby „zohlednily“ doporučení Komise ( 20 ), na jeho nezávazné povaze nic nemění. Ostatně pouze jeden členský stát oznámil opatření nezbytná k provedení uvedeného doporučení ( 21 ).

53.

Z tohoto důvodu definice zranitelné osoby, ani presumpce zranitelnosti osob trpících určitými postiženími či poruchami, jak jsou navrženy v doporučení Komise (viz body 47 a 48 tohoto stanoviska), nejsou pro členské státy závazné.

54.

Vzhledem k neexistenci konkrétnější úpravy v unijním právu nad rámec doporučení Komise zůstávají pouze obdobná ustanovení uvedená v článku 13 směrnice 2013/48 ( 22 ) a v článku 9 směrnice 2016/1919 ( 23 ), podle nichž mají členské státy zajistit, „aby byly zohledněny zvláštní potřeby zranitelných podezřelých a obviněných osob“ ( 24 ).

55.

Soudní dvůr při výkladu článku 13 směrnice 2013/48 konstatoval, že osoba s duševním onemocněním ( 25 ) musí být považována za zranitelnou osobu. To platí bez ohledu na skutečnost, že dotčená směrnice nespecifikuje výslovně žádné kategorie zranitelných osob ( 26 ).

56.

Judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) tento přístup potvrzuje. Ve své judikatuře ESLP konstatoval, že účast na trestním řízení je účinná, pokud „obviněný obecně chápe povahu soudního řízení a co mu hrozí, včetně významu sankcí, které mu mohou být uloženy“ ( 27 ).

57.

Kromě toho ESLP při posuzování celkové spravedlivosti trestního řízení dovodil seznam relevantních faktorů, z nichž první spočívá v tom, „zda byl stěžovatel ve zvláště zranitelném postavení např. kvůli svému věku nebo duševnímu stavu“ ( 28 ).

58.

Konečně ESLP rovněž konstatoval, že dospělá osoba je zvláště zranitelná v případech chronického alkoholismu nebo akutní otravy alkoholem, tělesného postižení nebo zdravotního stavu, příslušnosti k sociálně znevýhodněné skupině a duševní poruchy ( 29 ).

59.

Celkově a bez nutnosti vyčerpávající definice zranitelné osoby lze pro účely projednávané věci s jistotou konstatovat, že osoby trpící duševními poruchami, jako je K. P., jsou podle unijního práva považovány za zranitelné podezřelé nebo obviněné osoby.

60.

Nyní přikročím k analýze povinností, které obě dotčené směrnice ukládají vnitrostátním orgánům, pokud jde o zacházení se zranitelnými osobami v přípravné fázi trestního řízení, a z toho vyplývajících práv, kterých zranitelné osoby požívají.

61.

Komise tvrdí, že článek 9 směrnice 2016/1919 musí být vykládán tak, že zavádí povinnost příslušných orgánů provádět posouzení zranitelnosti v případě, že se dozví o skutečnostech nasvědčujících existenci určitých duševních poruch nebo onemocnění. Podle Komise by odlišný výklad zbavil toto ustanovení užitečného účinku. Tento orgán tento výklad dále rozšiřuje tak, že zranitelným osobám nemůže být odepřena právní pomoc, aniž by byl nejprve posouzen duševní stav dotčené osoby.

62.

Podobně i polská vláda uvádí, že polské právo rovněž stanoví, že příslušné orgány by měly poskytnout právní pomoc, kdykoli se dozví, že dotčená osoba by mohla být zranitelná. Na rozdíl od Komise však tato vláda nepřipouští jakoukoli presumpci zranitelnosti, která by odpovídala presumpci uváděné v doporučení Komise.

63.

Sdílím názor polské vlády, to jest, jak jsem již uvedla ( 30 ), doporučení Komise, podle kterého by členské státy měly ve svých právních řádech v určitých situacích uplatňovat presumpci zranitelnosti, není právně závazné. V tomto ohledu se rovněž domnívám, že podmínky konstatování zranitelnosti osoby jsou v současné době i nadále záležitostí členských států.

64.

Komise však správně uvádí, že článek 9 směrnice 2016/1919 – a ostatně i článek 13 směrnice 2013/48 – by pozbyl smyslu, pokud by vnitrostátní orgány nebyly vázány alespoň nějakou povinností uznat a řádně se vypořádat se zranitelností podezřelé nebo obviněné osoby. Vnitrostátní soudy musí vnitrostátní právo vykládat tak, aby nezbavovalo unijní právo jeho smyslu.

65.

Článek 9 směrnice 2016/1919 a článek 13 směrnice 2013/48 musí být vykládány v tom smyslu, že vyžadují, aby příslušné orgány braly v úvahu možnost, že je podezřelá nebo obviněná osoba zranitelná, neboť má potíže s chápáním řízení nebo účastí na něm ( 31 ). Tato povinnost má přímý účinek. V případě podezření na zranitelnost musí tyto orgány obzvláště dbát na to, aby byla chráněna práva přiznaná směrnicemi 2013/48 a 2016/1919.

66.

Pokud jde o právo na přístup k obhájci, pak z čl. 3 odst. 2 směrnice 2013/48 vyplývá, že pro K. P., i kdyby nebyl zranitelnou osobou, měla být zajištěna pomoc obhájce jak při policejním výslechu, tak zcela jistě bez zbytečného prodlení poté, co byl zbaven osobní svobody. Respektování tohoto práva je o to důležitější, pokud je dotčená osoba zranitelnou osobou.

67.

Docházím tedy k závěru, že čl. 3 odst. 2 směrnice 2013/48 ve spojení s článkem 13 uvedené směrnice mají přímý účinek a musí být vykládány v tom smyslu, že příslušné orgány, jimž je známo, že podezřelá nebo obviněná osoba může být zranitelná, musí zajistit, aby byla této osobě poskytnuta pomoc obhájce.

68.

Obdobný výklad považuji za přesvědčivý i ve vztahu k problematice poskytování právní pomoci ( 32 ).

69.

V situacích, kdy se použije směrnice 2016/1919, může být právní pomoc poskytnuta na základě posouzení majetkových poměrů ( 33 ), odůvodněnosti ( 34 ) či obojího. Článek 4 odst. 1 této směrnice obecně stanoví, že „podezřelé nebo obviněné osoby, které postrádají dostatečné finanční prostředky na úhradu právního zastoupení [mají] právo na právní pomoc, jestliže to zájmy spravedlnosti vyžadují“.

70.

Souhlasím se všemi zúčastněnými v projednávaném řízení, že jakmile je prokázána zranitelnost podezřelé nebo obviněné osoby, jejich účinná účast na řízení by mohla být bez poskytnutí právní pomoci narušena. Tento závěr je v souladu s čl. 4 odst. 5 směrnice 2016/1919, který ukládá členským státům povinnost zajistit, aby byla právní pomoc poskytnuta bez zbytečného odkladu a nejpozději před zahájením prvního výslechu policejním orgánem.

71.

To platí tím spíše v takové situaci, jako je situace, jež nastala ve věci v původním řízení, kdy je stanovenou sankcí trest odnětí svobody ( 35 ).

72.

Docházím tedy k závěru, že čl. 2 odst. 1 směrnice 2016/1919 ve spojení s čl. 4 odst. 1 a 5 a článkem 9 této směrnice mají přímý účinek a musí být vykládány v tom smyslu, že příslušné orgány, jimž je známo, že podezřelá nebo obviněná osoba může být zranitelná, jí musí poskytnout právní pomoc. To je obzvláště důležité v situacích, kdy je sankcí za údajně spáchaný trestný čin trest odnětí svobody.

73.

Unijní právo ve své současné podobě neukládá členským státům povinnost zavést presumpci zranitelnosti. Je na vnitrostátním právu, aby stanovilo přesné podmínky a postupy pro zjišťování zranitelnosti osob.

74.

Článek 9 směrnice 2016/1919 a článek 13 směrnice 2013/48 musí být vykládány v tom smyslu, že vyžadují, aby příslušné orgány postupovaly s náležitou péčí, je-li možné, že je podezřelá nebo obviněná osoba zranitelná, neboť má potíže s chápáním řízení nebo účastí na něm. Tato povinnost má přímý účinek. V případě podezření na zranitelnost musí tyto orgány obzvláště dbát na to, aby byla chráněna práva přiznaná směrnicemi 2013/48 a 2016/1919.

75.

Článek 3 odst. 2 směrnice 2013/48 ve spojení s článkem 13 uvedené směrnice má přímý účinek a musí být vykládán v tom smyslu, že příslušné orgány, jimž je známo, že podezřelá nebo obviněná osoba může být zranitelná, musí zajistit, aby byla této osobě poskytnuta pomoc obhájce.

76.

Článek 2 odst. 1 směrnice 2016/1919 ve spojení s čl. 4 odst. 1 a 5 a článkem 9 uvedené směrnice má přímý účinek a musí být vykládán v tom smyslu, že příslušné orgány, jimž je známo, že podezřelá nebo obviněná osoba může být zranitelná, jí musí poskytnout právní pomoc. To je obzvláště důležité v situacích, kdy je sankcí za údajně spáchaný trestný čin trest odnětí svobody.

77.

Druhou a desátou předběžnou otázkou se předkládající soud táže, zda mají členské státy povinnost zajistit možnost soudního přezkumu jak u rozhodnutí o provedení výslechu zranitelné osoby v nepřítomnosti obhájce, tak u rozhodnutí o tom, že nebude bezodkladně určena a uznána zranitelnost osoby.

78.

Článek 12 směrnice 2013/48 i článek 8 směrnice 2016/1919 stanoví povinnost členských států zajistit účinnou právní ochranu podezřelým nebo obviněným osobám v případě porušení jejich práv vyplývajících z těchto směrnic.

79.

Právo na účinnou právní ochranu zahrnuje právo na přístup k soudu, který má pravomoc posoudit a napravit porušení práva založeného na unijním právu. Soudní dvůr to potvrdil již v rozsudku ve věci Johnston ( 36 ) a tentýž požadavek v současnosti vyplývá z článku 47 Listiny.

80.

Dotčené směrnice však neupřesňují důsledky, které má konstatování soudu, že došlo k porušení práva na přístup k obhájci nebo na právní pomoc. Místo toho ponechávají tuto volbu na členských státech a požadují pouze to, aby byl zvolený prostředek právní ochrany účinný.

81.

Konkrétně lze uvést, že směrnice neobsahují žádné ustanovení ohledně toho, zda je nutno důkazy získané při porušení takového práva odmítnout. To je podle mého názoru jádrem otázky předkládajícího soudu, jež spočívá v tom, zda určité úkony, které orgány učiní v průběhu vyšetřování, podléhají soudnímu přezkumu.

82.

Zúčastnění v písemných vyjádřeních před Soudním dvorem, zejména okresní státní zástupce, kladou velký důraz na skutečnost, že dvě výše uvedená ustanovení neobsahují pravidlo, podle kterého by měl vnitrostátní soud prohlásit důkazy získané v rozporu se směrnicemi za nepřípustné, neboť tuto záležitost unijní právo vůbec neupravuje.

83.

Setrvávám na svém názoru, který jsem vyjádřila ve věci CM. S. a další ( 37 ), a souhlasím s argumentací okresního státního zastupitelství: v současné době příslušné unijní právní předpisy neupravují přípustnost důkazů ve vnitrostátních trestních řízeních. Otázka přípustnosti důkazů je zatím záležitostí vnitrostátního práva ( 38 ).

84.

Platí však, že v případech, kdy se unijní právo uplatní, nesmí příslušná vnitrostátní ustanovení porušovat články 47 a 48 Listiny ( 39 ).

85.

Mám za to, že respektování základních práv zakotvených v článcích 47 a 48 Listiny vyžaduje, aby měly vnitrostátní soudy flexibilitu nezbytnou pro posouzení celkové spravedlivosti řízení. Pokud se domnívají, že by určitý důkaz měl být vyloučen, protože byl shromážděn v rozporu s právem na obhajobu, měly by mít možnost jej vyloučit. Jinými slovy, unijní právo neupravuje přípustnost důkazů, ale brání tomu, aby vnitrostátní právo omezovalo pravomoci soudců v soudním řízení volně hodnotit důkazy a vyvozovat z tohoto hodnocení důsledky, které považují za nezbytné ( 40 ).

86.

Podobný přístup zastává i ESLP, který uvedl, že EÚLP přípustnost důkazů neupravuje ( 41 ), neboť se zabývá pouze posouzením, zda není dotčena celková spravedlivost procesu ( 42 ).

87.

Lze dovodit, že zásada účinné soudní ochrany vyžaduje, aby jakékoli porušení práva založeného na unijním právu podléhalo soudnímu přezkumu. Článek 12 směrnice 2013/48 a článek 8 směrnice 2016/1919 však neupřesňují vhodné prostředky právní ochrany, nýbrž tuto volbu ponechávají členským státům, neboť pouze požadují, aby byl zvolený prostředek právní ochrany účinný. Respektování základních práv zakotvených v článcích 47 a 48 Listiny však vyžaduje, aby vnitrostátní soudy měly flexibilitu nezbytnou k posouzení celkové spravedlivosti řízení. Pokud se domnívají, že by určitý důkaz měl být vyloučen, protože byl shromážděn v rozporu s procesními právy, což představuje porušení práva na obhajobu, měly by mít možnost jej vyloučit.

88.

Dvanáctou předběžnou otázkou se předkládající soud táže, zda výslech podezřelého se zvláštní duševní zranitelností policistou nebo jinou oprávněnou osobou v psychiatrické léčebně bez ohledu na stav nejistoty a za podmínek zvláště omezené svobody projevu a v nepřítomnosti obhájce představuje nelidské či ponižující zacházení ve smyslu článku 4 Listiny.

89.

Podle článku 94 jednacího řádu Soudního dvora je nezbytné, aby předkládající soud vymezil skutkový a právní rámec otázek, jež pokládá, nebo alespoň vysvětlil skutkové hypotézy, na nichž jsou uvedené otázky založeny ( 43 ).

90.

Předkládající soud v předkládacím rozhodnutí vysvětlil, že K. P. se při výslechu policií dne 14. října 2022 nacházel v psychiatrické léčebně. K tomuto výslechu však nemá Soudní dvůr k dispozici žádné další podrobnosti, jež by mu umožnily vyjádřit se k případnému porušení zákazu nelidského či ponižujícího zacházení.

91.

Z tohoto důvodu se vzhledem k nedostatečnému upřesnění domnívám, že by Soudní dvůr měl dvanáctou otázku prohlásit za nepřípustnou.

92.

Pro úplnost nicméně uvádím, že Soudní dvůr by mohl vnitrostátnímu soudu ozřejmit relevantní parametry, které by předkládající soud mohl použít při zjišťování skutkového stavu a rozhodování o případném porušení zákazu nelidského či ponižujícího zacházení.

93.

V rozsudku Jawo ( 44 ) Soudní dvůr konstatoval, že článek 4 Listiny a článek 3 EÚLP mají stejný dosah a smysl. Je tedy užitečné odkázat na judikaturu ESLP ( 45 ).

94.

Při zjišťování, zda došlo v rámci trestního řízení k nelidskému či ponižujícímu zacházení se zranitelnou osobou, ESLP v rozsudku Khlaifia a další v. Itálie rozhodl, že posouzení otázky, zda zacházení dosahuje intenzity nelidského či ponižujícího zacházení, je „relativní a vždy závisí na okolnostech konkrétního případu, jako jsou doba trvání zacházení, jeho fyzické a psychické následky a v některých případech též pohlaví, věk a zdravotní stav oběti“ ( 46 ).

95.

Evropský soud pro lidská práva uvedl příklady toho, co může zohlednit při rozhodování o závažnosti zacházení v jednotlivých případech. Tyto faktory zahrnovaly například účel špatného zacházení, spolu s úmyslem či motivací, které k tomuto špatnému zacházení vedly; kontext, v němž bylo špatné zacházení způsobeno, jako je napjatější atmosféra a vypjaté emoce; zda byla oběť ve zranitelné situaci, což je běžně případ osob zbavených osobní svobody ( 47 ).

96.

S jistotou lze závěrem konstatovat, že pouhá skutečnost, že K. P. byl vyslýchán bez obhájce v situaci, kdy se nacházel v psychiatrickém zařízení, nepředstavuje sama o sobě nelidské či ponižující zacházení, je-li poměřována výše zmíněnou judikaturou ESLP.

97.

Je nicméně na vnitrostátním soudu, aby provedl posouzení skutkového stavu a případně dospěl k závěru, že k porušení článku 4 Listiny došlo.

98.

Ve čtvrté, páté, šesté, osmé, jedenácté, třinácté a čtrnácté předběžné otázce se předkládající soud táže na důsledky, které je nutno vyvodit z přímého účinku příslušných ustanovení dotčených směrnic.

99.

Okresní státní zastupitelství, polská vláda a Komise tvrdí, že čtrnáctá otázka týkající se povinností státního zástupce v přípravné fázi trestního řízení není relevantní pro vyřešení věci, která byla předložena předkládajícímu soudu, a je tedy nepřípustná.

100.

S tímto argumentem nesouhlasím. Pro rozhodnutí předkládajícího soudu je relevantní, zda byly úkony státního zástupce v přípravném řízení v souladu s unijním právem, aby mohl předkládající soud řádně posoudit důkazy, které mu byly předloženy, a případně je vyloučit. Jsem tedy toho názoru, že čtrnáctá otázka přípustná je.

101.

Je nutno dodat, že okresní státní zastupitelství v písemném vyjádření tvrdí, že dotčená vnitrostátní ustanovení nejsou z hlediska unijního práva nikterak problematická, ovšem orgány činné v trestním řízení se ve vztahu ke K. P. dopustily určitých pochybení a opomenutí.

102.

Vzhledem k tomu, že posouzení této otázky přísluší v konečném důsledku předkládajícímu soudu, nabídnu nyní pouze shrnutí důsledků, které vyplývají ze situace, kdy se relevantní unijní právo, tak jak je vykládáno Soudním dvorem, liší od vnitrostátního práva, jak jej chápe předkládající soud.

103.

Soudní dvůr ve své judikatuře již opakovaně vysvětloval důsledky přímého účinku. Stejně jako ve stanovisku, které jsem přednesla ve věci M. S. a další ( 48 ), se tedy omezím pouze na zopakování nejdůležitějších důsledků, které se týkají projednávané věci.

104.

Soudní dvůr má na základě čl. 19 odst. 1 SEU a čl. 267 prvního pododstavce SFEU pravomoc vykládat pouze unijní právo, zatímco výlučnou pravomoc vykládat vnitrostátní právo mají vnitrostátní soudy ( 49 ).

105.

Podle této striktní dělby práce mezi Soudním dvorem a vnitrostátními soudy nemá Soudní dvůr pravomoc rozhodovat o slučitelnosti vnitrostátního práva s unijním právem ( 50 ). Přísluší předkládajícímu soudu, aby poté, co obdrží odpověď Soudního dvora, vyvodil důsledky pro použitelné vnitrostátní právo ( 51 ).

106.

Důsledky případného zjištění neslučitelnosti vnitrostátního práva s unijním právem, které učiní vnitrostátní soud, jsou následující.

107.

Pokud je vnitrostátní soud schopen vykládat stávající ustanovení vnitrostátního práva v souladu s unijním právem, tak jak je vykládá Soudní dvůr, měl by tak učinit ( 52 ). Takový konformní výklad vnitrostátního práva a jeho uplatňování by měly předkládající soud navést ke stejnému výsledku, jaký požaduje použitelné unijní právo. V projednávané věci to znamená, že zranitelná osoba musí mít právo na to, aby příslušné orgány konstatovaly, že je zranitelnou osobou, aby byla vyslýchána v přítomnosti obhájce, nebo pokud obhájce nemá, aby jí byla poskytnuta právní pomoc.

108.

Pokud vnitrostátní soud nemůže vykládat vnitrostátní právo v souladu s unijním právem, uplatní se zásada přímého účinku. Podle této zásady se jednotlivci mohou domáhat svých práv založených na unijním právu tím, že se ustanovení unijního práva dovolávají přímo u vnitrostátních soudů, a vnitrostátní soudy jsou povinny tato práva uznat přímým použitím příslušného ustanovení unijního práva ( 53 ).

109.

Pokud jsou tato práva v rozporu s tím, co je stanoveno ve vnitrostátním právu, unijní právo opravňuje vnitrostátní soudy taková ustanovení vnitrostátního práva, která jsou s ním v rozporu, neuplatnit. Toto zmocnění vyplývá z kombinace unijních ústavních zásad přímého účinku a přednosti unijního práva ( 54 ).

110.

Stručně řečeno, předkládající soud by se měl pokusit odstranit všechny možné překážky pro uznání práv založených na unijním právu konformním výkladem relevantních ustanovení vnitrostátního práva. Pokud se ukáže, že konformní výklad není možný, musí předkládající soud upustit od uplatnění rozporných vnitrostátních předpisů a poskytnout ochranu právům podle unijního práva.

111.

A konečně ustanovení unijního práva mají plně uplatňovat nejen vnitrostátní soudy, ale také vnitrostátní správní orgány ( 55 ) a všechny ostatní státní orgány ( 56 ). Konformní výklad, přímý účinek a přednost unijního práva jsou tedy závazné pro všechny státní orgány, které jsou rovněž povinny práva vyplývající z unijního práva uznávat.

112.

To znamená, že státní zástupce a policie musí práva zranitelných osob a s nimi související povinnosti v přípravné fázi trestního řízení uznávat přímo na základě příslušných směrnic. Vnitrostátní právo musí vykládat v souladu s výsledky vyžadovanými těmito směrnicemi. Případně jsou povinni pravidla vnitrostátního práva neuplatnit, aby umožnili ochranu zranitelných osob vyžadovanou uvedenými směrnicemi. To platí pro jakékoli pravidlo vnitrostátního práva, které by státnímu zástupci, který se věcí zabývá, bránilo v tom, aby zajistil plný účinek uplatňování unijního práva, jako jsou například závazné pokyny vydané nadřízeným státním zástupcem nebo jiným orgánem.

113.

Pokud státní zástupce nebo jiný orgán činný v trestním řízení í nezajistí plný účinek unijního práva (tím, že buď neprovede takový výklad vnitrostátních pravidel, který je v souladu s unijním právem, nebo uplatní vnitrostátní pravidla v rozporu s unijním právem), musí soud, který vede dané trestní řízení, konstatovat, že uvedené státní orgány porušily povinnosti, které pro ně vyplývají z unijního práva.

114.

Patnáctou předběžnou otázkou se předkládající soud táže, zda článek 2 SEU, čl. 19 odst. 1 SEU, zásada právního státu, zásada soudcovské nezávislosti a článek 47 Listiny vyžadují, aby byl státní zástupce nezávislý.

115.

Okresní státní zastupitelství, polská vláda i Komise vyjádřily pochybnosti o přípustnosti této otázky.

116.

Podle ustálené judikatury Soudního dvora se na otázky položené vnitrostátním soudem „v právním a skutkovém rámci, který tento soud vymezí na vlastní odpovědnost a jehož správnost nepřísluší Soudnímu dvoru ověřovat, vztahuje domněnka relevance“ ( 57 ). Pokud má nicméně Soudní dvůr za to, že odpověď na předběžné otázky není nezbytná k tomu, aby předkládající soud mohl vynést rozsudek ve věci, která mu byla předložena, prohlásí se Soudní dvůr za nepříslušný ( 58 ).

117.

Nedomnívám se, že otázka týkající se obecné organizace trestního stíhání v Polsku je přímo relevantní pro trestní řízení probíhající před předkládajícím soudem. Bez ohledu na nezávislost státního zástupce na výkonné moci je státní zástupce vázán povinností zaručit práva zranitelných osob v trestním řízení, kterých tyto osoby požívají na základě unijního práva ( 59 ).

118.

Navrhuji tedy Soudnímu dvoru, aby patnáctou předběžnou otázku prohlásil za nepřípustnou.

119.

S ohledem na výše uvedené úvahy navrhuji, aby Soudní dvůr na předběžné otázky položené Okresním soudem ve Włocławku (Sąd Rejonowy we Włocławku, Polsko) odpověděl následovně: