1.

Svými kasačními opravnými prostředky v projednávaných věcech se Evropská komise (věc C‑244/23 P), Wizz Air Hungary Légiközlekedési Zrt. (Wizz Air Hungary Zrt.) (dále jen „Wizz Air“) (věc C‑245/23 P) a Societatea Națională „Aeroportul Internaţional Timişoara – Traian Vuia“ SA (AITTV) (dále jen „AITTV“) (věc C‑246/23 P) domáhají zrušení rozsudku Tribunálu Evropské unie ze dne 8. února 2023, Carpatair v. Komise (T‑522/20, dále jen napadený rozsudek, EU:T:2023:51), kterým uvedený soud zrušil článek 2 rozhodnutí (EU) 2021/1428 ( 2 ) (dále jen „sporné rozhodnutí“) v rozsahu, v němž konstatuje, že letištní poplatky obsažené v letecké informační příručce z roku 2010 a dohody uzavřené mezi společnostmi AITTV a Wizz Air v roce 2008 (včetně pozměňovacích dohod z roku 2010 ( 3 )) nepředstavují státní podporu.

2.

Na podporu svých kasačních opravných prostředků navrhovatelky tvrdí, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení při výkladu čl. 107 odst. 1 SFEU, zejména s ohledem na zásadu subjektu v tržním hospodářství a na provádění důkazů.

3.

Projednávané věci poskytují Soudnímu dvoru příležitost poskytnout určitá upřesnění, pokud jde o pravidla upravující dokazování toho, že opatření členského státu je v souladu s touto zásadou.

4.

Skutečnosti předcházející sporu, jak jsou uvedeny Tribunálem v bodech 2 až 16 napadeného rozsudku, lze shrnout následovně.

5.

AITTV, akciová společnost, v níž rumunský stát drží 80 % kapitálu, provozuje mezinárodní letiště Temešvár (Rumunsko) (dále jen „letiště Temešvár“).

6.

V rámci strategie směřující k přilákání nízkonákladových leteckých společností a ke zvýšení celkové ziskovosti letiště podepsala AITTV v roce 2008 s Wizz Air, maďarskou nízkonákladovou leteckou společností, dohody vymezující zásady jejich spolupráce, jakož i obecné podmínky využívání infrastruktury a letištních služeb společností Wizz Air (dále jen „dohody z roku 2008“). Dvě z těchto dohod byly pozměněny dne 25. června 2010 prostřednictvím nového systému sjednaného mezi uvedenými společnostmi, který pokrýval období do 6. února 2011 (dále jen „pozměňující dohody z roku 2010“). Wizz Air začala provozovat lety z letiště Temešvár v říjnu 2008.

7.

Dne 30. září 2010 podala Carpatair, rumunská regionální letecká společnost, k Evropské komisi stížnost týkající se údajně protiprávní státní podpory, z níž těžila Wizz Air.

8.

Dne 24. května 2011 informovala Komise Rumunsko o svém rozhodnutí zahájit formální vyšetřovací řízení podle čl. 108 odst. 2 SFEU, které se mělo týkat zejména slev a rabatů z letištních poplatků poskytnutých podle leteckých informačních příruček (dále jen „AIP“) na roky 2007, 2008 a 2010, jakož i dohod z roku 2008.

9.

V roce 2014 ukončila Carpatair svou činnost na letišti Temešvár a byla předmětem soudní reorganizace. Její hlavní základna se nyní nachází na letišti v Aradu (Rumunsko), na němž nabízí zejména charterové lety. Pravidelné linky již neprovozuje.

10.

Dne 24. února 2020 přijala Komise sporné rozhodnutí.

11.

Pokud jde o letištní poplatky uvedené v AIP na roky 2007, 2008 a 2010, Komise dospěla k závěru, že základní sazba, rabaty a slevy z těchto poplatků nejsou selektivní, a nepředstavují tedy státní podporu ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU.

12.

Pokud jde o dohody z roku 2008 a pozměňující dohody z roku 2010 (dále společně jen „dohody z let 2008 a 2010“), uvedla Komise s přihlédnutím k předchozímu ekonomickému hodnocení, které by provedl soukromý subjekt nacházející se v podobné situaci v závislosti na známých a předvídatelných skutečnostech, že musely být pro společnost AITTV inkrementálně ziskové. Proto měla za to, že obezřetný soukromý subjekt v tržním hospodářství by takové dohody uzavřel. Mimoto byly tyto dohody součástí globální strategie a dlouhodobé snahy o celkovou ziskovost letiště Temešvár. Komise tedy dospěla k závěru, že uvedené dohody neposkytly společnosti Wizz Air hospodářskou výhodu, kterou by za běžných tržních podmínek nezískala, a že tedy nepředstavují státní podporu ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU.

13.

Návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 11. srpna 2020 podala Carpatair žalobu znějící na zrušení sporného rozhodnutí.

14.

Napadeným rozsudkem Tribunál zrušil článek 2 sporného rozhodnutí, v němž Komise rozhodla, že ani letištní poplatky uvedené v AIP na roky 2007, 2008 a 2010, ani dohody z let 2008 a 2010 nepředstavují státní podpory ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU.

15.

Konkrétně Tribunál rozhodl, že se Komise na jedné straně dopustila nesprávného právního posouzení tím, že nezkoumala, zda sleva z letištních poplatků stanovená v bodě 7.3 AIP z roku 2010, posuzována samostatně, měla selektivní povahu, a na druhé straně právně neodůvodnila svůj závěr, podle kterého dohody z let 2008 a 2010 neposkytly společnosti Wizz Air hospodářskou výhodu, kterou by tato společnost za běžných tržních podmínek nezískala.

16.

Ve věci C‑244/23 P Komise ve svém kasačním opravném prostředku navrhuje, aby Soudní dvůr:

Carpatair navrhuje, aby Soudní dvůr:

17.

Ve věci C‑245/23 P Wizz Air navrhuje, aby Soudní dvůr:

Komise navrhuje, aby Soudní dvůr:

Carpatair navrhuje, aby Soudní dvůr:

18.

Ve věci C‑246/23 P AITTV navrhuje, aby Soudní dvůr:

Komise navrhuje, aby Soudní dvůr:

Carpatair navrhuje, aby Soudní dvůr:

19.

V souladu s požadavkem Soudního dvora se toto stanovisko omezí na analýzu skutečností vytýkaných v rámci jediného důvodu kasačního opravného prostředku Komise ve věci C‑244/23 P, čtvrtého důvodu kasačního opravného prostředku společnosti Wizz Air ve věci C‑245/23 P a třetího a čtvrtého důvodu kasačního opravného prostředku společnosti AITTV ve věci C‑246/23 P, které se týkají nesprávného právního posouzení, jehož se měl Tribunál dopustit při výkladu čl. 107 odst. 1 SFEU a pojmu „zvýhodnění“ ve smyslu tohoto ustanovení, pokud jde o dohody z let 2008 a 2010.

20.

Všechny tyto výtky se týkají provádění důkazů o slučitelnosti opatření přijatého ve prospěch podniku ze státních prostředků se zásadou subjektu v tržním hospodářství za účelem určení, zda toto opatření může podniku, který z něj těží, poskytnout zvýhodnění ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU. Vyvstává zvláště otázka, zda se Komise při uplatňování této zásady může opřít o ekonomické analýzy provedené po přijetí dotčeného opatření, které prokazují jeho návratnost, avšak založené výhradně na informacích dostupných v době jeho přijetí, a to v případě, kdy před přijetím tohoto opatření nebyla provedena žádná podobná analýza.

21.

Za těchto podmínek považuji za užitečné uvést několik obecných poznámek týkajících se zásady subjektu v tržním hospodářství a způsobů prokázání jejího dodržení. Poté se budu zabývat otázkou, zda za účelem prokázání, že takový zásah je v souladu s touto zásadou, lze zohlednit skutečnosti, které nastaly po zásahu státu, a následně se budu zabývat důvody kasačního opravného prostředku předloženými Komisí, společností Wizz Air a společností AITTV.

22.

Zásada subjektu v tržním hospodářství ( 4 ) je nástrojem umožňujícím určit, zda státní opatření může představovat zvýhodnění ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU a, jsou-li splněna ostatní kritéria pojmu „podpora“, státní podporu.

23.

Podle ustálené judikatury totiž platí, že pojem „podpora“ ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU nemůže zahrnovat opatření přijaté ve prospěch podniku ze státních prostředků, pokud by tento podnik mohl získat totéž zvýhodnění za okolností odpovídajících obvyklým podmínkám na trhu, přičemž podmínky, za nichž bylo takové zvýhodnění poskytnuto, musí být v zásadě posuzovány na základě zásady soukromého hospodářského subjektu ( 5 ).

24.

Krom toho z judikatury vyplývá, že zásada subjektu v tržním hospodářství patří ke skutečnostem, které je Komise povinna zohlednit při prokazování existence podpory, a nepředstavuje tedy výjimku, jež by se uplatnila pouze na žádost členského státu, pokud bylo konstatováno, že jsou naplněny znaky pojmu „státní podpora“ uvedené v čl. 107 odst. 1 SFEU ( 6 ).

25.

Jinak řečeno, určení zvýhodnění ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU vyžaduje, aby Komise přezkoumala dotčené opatření z hlediska zásady subjektu v tržním hospodářství.

26.

Tento přezkum sestává ze dvou kroků. Zaprvé je třeba ověřit, zda je zásada subjektu v tržním hospodářství použitelná, a zadruhé pak určit, zda jsou splněny podmínky pro její použití.

27.

Co se týče použitelnosti zásady subjektu v tržním hospodářství, ta podle judikatury v konečném důsledku závisí na tom, zda dotyčný členský stát poskytne hospodářskou výhodu podniku jakožto hospodářský subjekt, a nikoli jakožto nositel veřejné moci ( 7 ). Jinak řečeno, použitelnost této zásady závisí na tom, v jakém postavení členský stát jedná, přičemž je třeba upřesnit, že se jedná o určení, zda dotyčný členský stát přijal před nebo současně s poskytnutím hospodářské výhody rozhodnutí uskutečnit prostřednictvím skutečně provedeného opatření investici ( 8 ).

28.

V tomto ohledu judikatura Soudního dvora uvádí několik skutečností, které mohou být zohledněny za účelem prokázání, že členský stát jedná při provádění státního opatření jako hospodářský subjekt. Mezi ně se řadí povaha a cíl tohoto opatření, kontext, v němž bylo přijato, jakož i jeho cíl a pravidla, kterými se uvedené opatření řídí ( 9 ). Soudní dvůr rovněž zdůraznil, že lze zejména vyžadovat důkazy, z nichž je patrné, že rozhodnutí uskutečnit investici vychází z hospodářských hodnocení srovnatelných s těmi, které by za okolností daného případu prováděl pro účely určení budoucí výnosnosti uvedeného opatření racionální soukromý investor v postavení co nejpodobnějším postavení uvedeného státu předtím, než takové opatření uskuteční ( 10 ).

29.

Soudní dvůr naproti tomu vyloučil, že by hospodářská hodnocení provedená po poskytnutí výhody, zpětné konstatování o skutečné výnosnosti investice uskutečněné dotčeným členským státem nebo odůvodnění následující po rozhodnutí o zvoleném postupu mohla stačit k prokázání toho, že členský stát přijal takové rozhodnutí v postavení hospodářského subjektu ( 11 ).

30.

Podotýkám však, že v mnoha situacích ( 12 ), včetně projednávané věci, není použitelnost zásady subjektu v tržním hospodářství sporná. Naopak se obecně předpokládá, jelikož opatření zjevně vyplývá z postavení členského státu jakožto hospodářského subjektu. Komise tedy její přezkum systematicky a konkrétně neprovádí. Jak totiž zdůraznil Soudní dvůr, členský stát má v případě, kdy existují pochybnosti o použitelnosti zásady subjektu v tržním hospodářství, povinnost jednoznačně a na základě objektivních a ověřitelných skutečností prokázat, že prováděné opatření přijal v postavení hospodářského subjektu ( 13 ).

31.

Přezkum Komise týkající se dodržování zásady subjektu v tržním hospodářství se tedy může v mnoha případech zaměřit na analýzu podmínek, za nichž je tato zásada uplatňována.

32.

Co se týče právě použití zásady subjektu v tržním hospodářství, připomínám, že jejím cílem je určit, zda hospodářská výhoda poskytnutá podniku v jakékoli formě ze státních prostředků svými účinky narušuje nebo může narušit hospodářskou soutěž a ovlivňovat obchod mezi členskými státy ( 14 ).

33.

Použití této zásady znamená podle judikatury ověřit nikoli to, zda by soukromý hospodářský subjekt jednal zcela stejným způsobem jako veřejný hospodářský subjekt, ale zda by za podobných podmínek vložil částku odpovídající částce vložené veřejným hospodářským subjektem ( 15 ).

34.

Provedení takové analýzy přísluší Komisi. Jak jsem již uvedl, zásada subjektu v tržním hospodářství je totiž jedním z faktorů, které musí tento orgán zohlednit, aby prokázal existenci podpory. Soudní dvůr zdůraznil, že je tedy na Komisi, aby prokázala, zejména s ohledem na informace poskytnuté dotčeným členským státem, že nejsou splněny podmínky pro použití zásady soukromého hospodářského subjektu, takže dotčený státní zásah představuje výhodu ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU ( 16 ).

35.

Jinak řečeno, Komise musí ve své analýze použití zásady subjektu v tržním hospodářství pozitivně prokázat, že by soukromý subjekt v situaci, která se co možná nejvíce podobá situaci členského státu, dotčené opatření neprovedl. Soudní dvůr v tomto ohledu uvedl, že Komise se nemůže domnívat, že podnik získal výhodu, jež zakládá státní podporu, tím, že se opře pouze o záporný předpoklad, založený na absenci informací umožňujících dojít k opačnému závěru, nejsou-li dány jiné poznatky, které mohou pozitivně prokázat existenci takové výhody ( 17 ).

36.

Podle Soudního dvora tak Komise musí učinit celkové posouzení a zohlednit všechny relevantní skutečnosti daného případu, které jí umožňují určit, zda by podnik, který je příjemcem podpory, zjevně nezískal srovnatelné úlevy od takového soukromého hospodářského subjektu ( 18 ), přičemž je třeba upřesnit, že za relevantní je třeba pokládat všechny informace, které by mohly nezanedbatelným způsobem ovlivnit rozhodovací proces soukromého hospodářského subjektu, který je průměrně obezřetný a postupuje s řádnou péčí ( 19 ).

37.

V tomto ohledu jsou tedy obzvláště relevantní skutečnosti, z nichž je patrná návratnost a hospodářská racionálnost státního zásahu.

38.

Soudní dvůr však omezil okruh skutečností, které mohou být v rámci celkového posouzení zohledněny. Na jedné straně uvedl, že pro účely posouzení, zda by soukromý investor nacházející se v co nejpodobnější situaci jako členský stát přijal za obvyklých podmínek na trhu totéž opatření, se zohledňují pouze zisky a závazky tohoto státu, které se váží k jeho postavení akcionáře, a jsou vyloučeny ty, které se váží k jeho postavení nositele veřejné moci ( 20 ). Jinak řečeno, není důležité, zda státní opatření přináší prospěch členskému státu jakožto nositeli veřejné moci v tom smyslu, že například přispívá k dosažení cíle v obecném zájmu. Použití zásady subjektu v tržním hospodářství je založeno pouze na analýze hospodářské racionálnosti opatření pro členský stát jednající jako hospodářský subjekt, tedy řídící se čistě hospodářskými hledisky.

39.

Na druhé straně Soudní dvůr zdůraznil, že pro účely uplatnění zásady subjektu v tržním hospodářství je třeba vycházet z kontextu období, v němž byla opatření finanční podpory přijata, aby bylo možné posoudit hospodářskou racionálnost jednání členského státu, a zdržet se tak jakéhokoli posouzení založeného na pozdější situaci ( 21 ). Rozhodl tak, že skutečnosti následující po okamžiku, kdy bylo dotyčné opatření přijato, nelze pro účely uplatnění zásady soukromého hospodářského subjektu zohlednit a v tomto ohledu jsou relevantní pouze poznatky, jež byly dostupné k okamžiku, kdy bylo rozhodnutí provést dotčené opatření přijato, a vývoj, který bylo k tomuto okamžiku možné očekávat ( 22 ).

40.

Provedu podrobnou analýzu dosahu tohoto tvrzení.

41.

Účastníci řízení se neshodují v tom, zda judikatura Soudního dvora týkající se dokazování ohledně zásady subjektu v tržním hospodářství umožňuje v rámci přezkumu použití této zásady zohlednit ekonomické analýzy vytvořené po přijetí opatření členským státem výlučně na základě informací dostupných před tímto přijetím.

42.

Je pravda, že výklad judikatury může vyvolávat určité pochybnosti, pokud jde o odpověď na tuto otázku.

43.

Na jedné straně Soudní dvůr uvedl, že k hospodářskému posouzení ze strany Komise v případě podpor poskytnutých v rozporu s oznamovací povinností stanovenou v čl. 108 odst. 3 SFEU nutně dochází po přijetí dotčeného opatření. Z toho vyplývá, že hospodářské analýzy vypracované po přijetí tohoto opatření mohou být relevantní, pokud jsou založeny pouze na poznatcích, jež byly dostupné v okamžiku, kdy bylo rozhodnutí provést dotčené opatření přijato, a na vývoji, který bylo k tomuto okamžiku možné očekávat ( 23 ).

44.

Na druhé straně Soudní dvůr ustáleně judikuje, že skutečnosti nastalé po okamžiku, kdy bylo dotyčné státní opatření přijato, nelze zohlednit pro účely uplatnění zásady subjektu v tržním hospodářství ( 24 ). Krom toho zdůraznil, že neexistence jakéhokoliv odpovídajícího předchozího posouzení návratnosti nebo hospodářské racionality opatření může představovat zásadní skutečnost, která prokazuje, že by soukromý hospodářský subjekt za podobných podmínek částku odpovídající částce, kterou poskytl veřejný investor, neposkytl ( 25 ).

45.

Jinak řečeno, z judikatury by bylo možné vyvodit, že ačkoli ekonomická analýza, jejímž cílem je prokázat racionálnost státního opatření, vypracovaná po přijetí opatření na základě informací dostupných v době jeho přijetí, může být zohledněna, nemůže taková analýza postačovat k tomu, aby zhojila neexistenci ekonomické analýzy vypracované před přijetím uvedeného opatření, která je ústředním prvkem analýzy použití zásady subjektu v tržním hospodářství.

46.

V tomto smyslu ostatně Tribunál v bodě 191 napadeného rozsudku judikaturu Soudního dvora vyložil.

47.

Podle mého názoru však takové řešení vede k určité záměně mezi skutečnostmi relevantními pro prokázání, že zásada subjektu v tržním hospodářství je použitelná, a těmi, které mají prokázat její uplatnění, ačkoli přezkum použitelnosti této zásady musí být od přezkumu týkajícího se uplatnění této zásady odlišen ( 26 ).

48.

V této souvislosti připomínám, že použitelnost zásady subjektu v tržním hospodářství závisí na postavení, v jakém členský stát jedná, a předpokládá určení, zda tento stát přijal rozhodnutí uskutečnit prostřednictvím státního opatření investici ( 27 ).

49.

Za těchto podmínek považuji za nezbytné vrátit se ve fázi určení použitelnosti kritéria subjektu v tržním hospodářství do okamžiku, kdy bylo toto rozhodnutí přijato, a zvolit striktní přístup připouštějící pouze důkazy pocházející z doby přijetí rozhodnutí. Z této analýzy je tedy třeba vyloučit jakoukoliv skutečnost, která nastala po tomto okamžiku, a vycházet výlučně z poznatků, jimiž se členský stát řídil ve svém rozhodovacím procesu.

50.

V tomto kontextu je proto zvláště důležité provést před přijetím státního opatření ekonomickou analýzu s cílem zhodnotit ekonomickou racionalitu tohoto opatření. Stejně tak mám za to, že neexistence jakéhokoliv předchozího ekonomického hodnocení svědčí o tom, že členský stát nejedná jako hospodářský subjekt, jelikož jeho rozhodnutí nebylo vedeno požadavkem ekonomické racionality.

51.

Takový přístup je však podle mého názoru příliš radikální, pokud jde o ověřování podmínek pro uplatnění zásady subjektu v tržním hospodářství. Neexistence jakéhokoliv předchozího ekonomického hodnocení nemůže mít ve fázi uplatnění zásady stejný dosah jako v rámci přezkumu její použitelnosti.

52.

Podotýkám, že pokud jde o zásadu subjektu v tržním hospodářství, podle ustálené judikatury je jejím cílem určit, zda je dotčené státní opatření způsobilé svými účinky narušit hospodářskou soutěž nebo hrozit narušením hospodářské soutěže a ovlivnit obchod mezi členskými státy. V obecnější rovině Soudní dvůr rozhodl, že čl. 107 odst. 1 SFEU obecně definuje státní zásahy na základě jejich účinků ( 28 ).

53.

Z tohoto hlediska je ekonomická analýza vytvořená po přijetí tohoto opatření výhradně na základě informací, které byly k dispozici v daném okamžiku, podle mého názoru relevantním důkazem o tom, že jednání členského státu je v souladu se zásadou subjektu v tržním hospodářství, vzhledem k tomu, že jejím cílem je prokázat ekonomickou racionálnost státního opatření, a tedy prokázat neexistenci nepříznivých účinků na hospodářskou soutěž a obchod mezi členskými státy.

54.

Konkrétně jsem toho názoru, že jakmile je prokázána použitelnost zásady subjektu v tržním hospodářství, třebaže neexistují ekonomická hodnocení ex ante, může být použití této zásady vždy prokázáno pozdějšími ekonomickými posouzeními založenými na poznatcích dostupných v okamžiku, kdy bylo státní opatření přijato. Mám za to, že ve fázi použití uvedené zásady je neexistence předchozího ekonomického hodnocení jen jedním z důkazů o tom, že jednání členského státu není v souladu s touto zásadou. Ačkoli není bez významu, nemůže tato neexistence vést k nezohlednění ekonomické analýzy prokazující hospodářskou racionálnost státního opatření, pokud je tato analýza založena výlučně na poznatcích, které byly k dispozici v okamžiku, kdy bylo toto opatření přijato.

55.

Restriktivní pojetí důkazů dodržení zásady subjektu v tržním hospodářství, které mají být zohledněny ve fázi použití této zásady, by podle mého názoru bylo v rozporu se samotným účelem této zásady, podle níž se pro určení, zda státní opatření vede ke zvýhodnění příjemce, a představuje tedy podporu ve smyslu čl. 107 odst. 1 SFEU, zohledňují především účinky tohoto opatření.

56.

Ve světle těchto úvah provedu analýzu důvodů kasačních opravných prostředků vycházejících z nesprávného právního posouzení při výkladu čl. 107 odst. 1 SFEU a pojmu „zvýhodnění“ ve smyslu tohoto ustanovení, pokud jde o dohody z let 2008 a 2010.

57.

Komise, Wizz Air a AITTV tvrdí, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení na jedné straně tím, že rozhodl, že členský stát byl povinen provést ekonomické hodnocení před uzavřením dohod z let 2008 a 2010, a na druhé straně tím, že odmítl jako nerelevantní analýzu návratnosti dotčeného opatření provedenou po jeho přijetí, avšak založenou výlučně na poznatcích, které byly k dispozici před jeho přijetím.

58.

Tribunál v bodech 186 až 192 napadeného rozsudku konstatoval, že Komise dospěla k závěru o ziskovosti dohod z roku 2008 na základě ex ante analýzy ziskovosti, provedené zpětně na základě údajů dostupných před uzavřením uvedených dohod. Tribunál však rozhodl, že taková analýza je pro účely posouzení dodržení zásady subjektu v tržním hospodářství ve skutečnosti irelevantní.

59.

Podle Tribunálu je totiž tato analýza pouhým zpětným konstatováním ziskovosti dotčeného opatření. Podle judikatury však platí, že skutečnosti, které nastaly po okamžiku, kdy bylo státní opatření přijato, nelze pro účely uplatnění zásady subjektu v tržním hospodářství zohlednit.

60.

Krom toho, ačkoli Tribunál připustil, že doplňující důkazy, které vznikly po přijetí dotčeného opatření, mohou být relevantní, měl za to, že tyto důkazy nemohou v žádném případě vést k tomu, že by byl orgán provádějící toto opatření zproštěn povinnosti provést přiměřené a vhodné předchozí ekonomické hodnocení z hlediska povahy, složitosti, významu a kontextu dotčené operace.

61.

Tribunál tak došel k závěru, že Komise svůj závěr, že dohody z let 2008 a 2010 neposkytly společnosti Wizz Air hospodářskou výhodu, kterou by za běžných tržních podmínek nezískala, právně nepodložila, a rozhodl, že článek 2 sporného rozhodnutí, podle kterého dohody z let 2008 a 2010 nepředstavují státní podporu, musí být zrušen.

62.

Domnívám se však, že úvahy Tribunálu vycházejí z nesprávného výkladu čl. 107 odst. 1 SFEU, konkrétně zásady subjektu v tržním hospodářství.

63.

Nejprve je totiž třeba uvést, že z judikatury Soudního dvora jasně vyplývá, že v rozsahu, v němž jsou založeny pouze na poznatcích, jež byly dostupné v okamžiku, kdy bylo rozhodnutí provést státní opatření přijato, a na vývoji, který bylo k tomuto okamžiku možné očekávat, jsou analýzy provedené po přijetí dotčeného opatření pro účely uplatnění zásady subjektu v tržním hospodářství relevantní ( 29 ).

64.

Tribunál sice správně rozhodl, že taková analýza nemůže být rovnocenná s analýzou ex ante, avšak tuto analýzu neměl označit za „pouhé zpětné konstatování“ skutečné ziskovosti dohod, ledaže by v rozporu s judikaturou Soudního dvora zohlednění ekonomických analýz provedených po přijetí dotčeného opatření a založených výlučně na poznatcích, jež byly dostupné v okamžiku, kdy bylo rozhodnutí provést dotčené opatření přijato, a na vývoji, který bylo k tomuto okamžiku možné očekávat, zcela vyloučil.

65.

Dále, jak jsem již vysvětlil ( 30 ), se domnívám, že ve fázi uplatnění zásady subjektu v tržním hospodářství, jak je analyzováno v projednávané věci, nemůže neexistence odpovídajícího předchozího posouzení návratnosti a ekonomické racionálnosti dotčeného opatření sama o sobě umožnit, aby toto opatření bylo považováno za neslučitelné s touto zásadou.

66.

Podle mého názoru tedy Tribunál nemohl bez toho, aby se dopustil nesprávného právního posouzení, dospět k závěru, že členský stát byl povinen provést odpovídající předchozí ekonomické hodnocení.

67.

Konečně tím, že Tribunál rozhodl, že dotyčná analýza nemůže zhojit neexistenci ekonomické analýzy předcházející dotčenému opatření, učinil z této neexistence rozhodující skutečnost při prokazování uplatnění zásady subjektu v tržním hospodářství. Jak jsem však uvedl, taková neexistence je pouze jedním z důkazů, které lze uplatnit proti analýzám, jež byly provedeny sice až po dotčeném opatření, ale jsou založeny pouze na poznatcích, jež byly dostupné v okamžiku, kdy bylo rozhodnutí provést dotčené opatření přijato, a na vývoji, který bylo k tomuto okamžiku možné očekávat.

68.

Mám tedy za to, že závěr Tribunálu, že dotčená analýza byla pro účely posouzení dodržení zásady subjektu v tržním hospodářství irelevantní, je stižen nesprávným právním posouzením.

69.

Z toho podle mého názoru vyplývá, že důvodům kasačních opravných prostředků vycházejícím z nesprávných právních posouzení při výkladu čl. 107 odst. 1 SFEU a pojmu „zvýhodnění“ ve smyslu tohoto ustanovení, pokud jde o dohody z let 2008 a 2010, je třeba vyhovět.

70.

Podotýkám, že Tribunál v napadeném rozsudku zkoumal druhý žalobní důvod společnosti Carpatair pouze částečně. Konkrétně druhá část tohoto důvodu přezkoumávána nebyla, jak vyplývá z bodu 200 napadeného rozsudku.

71.

Vzhledem k tomu, že spor není ohledně uvedené druhé části žalobního důvodu ve stavu, v němž by o něm soudní řízení dovolovalo rozhodnout, jelikož její posouzení vyžaduje, aby byly provedeny skutkové analýzy toho, jak Komise dohody z let 2008 a 2010 vyhodnotila, které přesahují pravomoc Soudního dvora v rámci kasačního opravného prostředku, mám za to, že projednávanou věc je třeba vrátit Tribunálu.

72.

S ohledem na výše uvedené úvahy navrhuji, aby Soudní dvůr: