–

za WP: A. Dal Ferrem, R. Ponchionem, A. Relou a C. Zerbaro, avvocati,

–

za Istituto nazionale della previdenza sociale A. Coretti, C. d’Aloisio a L. Maritatem, avvocati,

–

za italskou vládu G. Palmieri, jako zmocněnkyní, ve spolupráci s G. Rocchittou, avvocato dello Stato,

–

za řeckou vládu M. Tassopoulou, jako zmocněnkyní,

–

za španělskou vládu M. J. Ruiz Sánchez, jako zmocněnkyní,

–

za polskou vládu B. Majczynou, jako zmocněncem,

–

za portugalskou vládu P. Barros da Costa, L. Barrosem, S. Jaulino a J. Ramos, jako zmocněnci,

–

za Evropskou komisi S. Delaude, G. Gattinarou, B.-R. Killmannem a B. Monginem, jako zmocněnci,

–

za Evropskou centrální banku (ECB) B. Ehlers, F. Malfrèrem, A. Pizzolla a C. Zilioli, jako zmocněnci,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 4 odst. 3 SEU, článků 45 a 48 SFEU, článku 11 přílohy VIII služebního řádu úředníků Evropské unie (dále jen „služební řád“), jakož i článku 8 přílohy IIIa rozhodnutí Evropské centrální banky (ECB) ze dne 9. června 1998 o přijetí pracovního řádu pro zaměstnance Evropské centrální banky, ve znění ze dne 31. března 1999 (Úř. věst. 1999, L 125, s. 32).

2

Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi panem WP na straně jedné a Istituto nazionale della previdenza sociale (Národní institut sociálního zabezpečení, Itálie) (dále jen „INPS“) a Repubblica italiana (Italská republika) na straně druhé, jehož předmětem je převod pojistně matematické protihodnoty odpovídající nárokům na důchod vzniklým ve prospěch žalobce v původním řízení rámci Fondo Pensioni Lavoratori Dipendenti (zaměstnanecký důchodový fond) spravovaného INPS do důchodového systému Evropské centrální banky (ECB).

3

Článek 36 odst. 1 protokolu (č. 4) o statutu Evropského systému centrálních bank a Evropské centrální banky (Úř. věst. 2016, C 202, s. 230, dále jen „statut ESCB a ECB“) stanoví:

„Na návrh Výkonné rady přijme Rada guvernérů [ECB] pracovní řád pro zaměstnance ECB.“

4

Článek 14 protokolu (č. 7) o výsadách a imunitách Evropské unie (Úř. věst. 2016, C 202, s. 266, dále jen „protokol o výsadách a imunitách“) stanoví:

„Evropský parlament a Rada [Evropské unie] řádným legislativním postupem a po konzultaci s dotčenými orgány rozhodují formou nařízení o stanovení systému sociálních dávek příslušejících úředníkům a jiným zaměstnancům [Evropské] unie.“

5

Podle čl. 22 prvního pododstavce se protokol o výsadách a imunitách rovněž vztahuje na ECB, na členy jejích orgánů a na její zaměstnance, aniž jsou dotčena ustanovení statutu ESCB a ECB.

6

Podle článku 1 se služební řád vztahuje na úředníky Unie.

7

Článek 1a odst. 1 služebního řádu stanoví:

„Pro účely tohoto služebního řádu se ‚úředníkem Unie‘ rozumí jakákoli osoba, která byla jmenována za podmínek stanovených tímto služebním řádem na místo zaměstnance jednoho z orgánů Unie na základě úřední listiny vydané orgánem uvedeného orgánu oprávněným ke jmenování.“

8

Příloha VIII služebního řádu, nadepsaná „Důchodový systém“, v čl. 11 odst. 2 stanoví:

„Úředník, který nastoupí do služebního poměru v Evropské unii po:

[nebo]

může v období mezi svým jmenováním a dobou vzniku nároku na vyplácení starobního důchodu ve smyslu článku 77 služebního řádu uhradit Unii kapitálovou hodnotu nároků na důchod vzniklých na základě takové služby nebo činnosti, jejíž výše je aktualizována ke dni skutečného převodu.

V takovém případě stanoví orgán oprávněný ke jmenování v rámci příslušného orgánu, v němž úředník vykonává službu, s přihlédnutím k základnímu platu a věku úředníka a ke směnnému kurzu v den žádosti o převod, prostřednictvím obecných prováděcích ustanovení počet let služby započitatelných pro důchod, které mu jsou započteny v rámci důchodového systému Unie za předcházející služební období na základě kapitálu převedeného, po odečtení částky představující kapitálové zhodnocení, mezi dnem žádosti o převod a skutečným dnem převodu.

Úředníci mohou využít této možnosti pro každý členský stát a dotčený penzijní fond pouze jednou.“

9

Článek 1 pracovního řádu ostatních zaměstnanců Unie (dále jen „PŘOZ“) stanoví:

„Tento pracovní řád se vztahuje na zaměstnance zaměstnané na základě smlouvy s Unií. Tito zaměstnanci jsou:

10

Podle čl. 39 odst. 2 a čl. 109 odst. 2 PŘOZ se čl. 11 odst. 2 přílohy VIII služebního řádu použije v daném pořadí analogicky na dočasné zaměstnance a smluvní zaměstnance.

11

Zejména na základě čl. 36 odst. 1 statutu ESCB a ECB přijala Rada guvernérů ECB rozhodnutím ze dne 9. června 1998, ve znění ze dne 31. března 1999, pracovní řád pro zaměstnance Evropské centrální banky (Úř. věst. 1999, L 125, s. 32) (dále jen „pracovní řád ECB“). Ve znění použitelném na spor v původním řízení tento pracovní řád ECB v čl. 9 písm. c) stanoví:

„Tento pracovní řád se neřídí žádným konkrétním vnitrostátním právem. ECB uplatňuje i) obecné právní zásady společné členským státům, ii) obecné zásady unijního práva a iii) právní pravidla obsažená v nařízeních a směrnicích Unie určených členským státům v oblasti sociální politiky. V případě potřeby ECB tyto právní akty provede. Doporučení Unie v oblasti sociální politiky budou náležitě zohledněna. Při výkladu práv a povinností stanovených v tomto pracovním řádu se přihlíží k zásadám stanoveným v předpisech, pravidlech a judikatuře, které se vztahují na zaměstnance ostatních orgánů Unie.“(neoficiální překlad)

12

Článek 8 písm. a) přílohy IIIa pracovního řádu ECB stanoví:

„ECB uzavírá dohody a přijímá vhodná opatření ve vztahu k jiným důchodovým systémům, organizacím a vládám, které určí, za účelem přijetí převodu peněžních prostředků do [důchodového systému ECB] pro zaměstnance, kteří absolvovali zkušební dobu v ECB.“(neoficiální překlad)

13

Článek 1 legge n. 29 – Ricongiunzione dei periodi assicurativi dei lavoratori ai fini previdenziali (zákon č. 29 o sloučení dob pojištění zaměstnanců pro účely sociálního zabezpečení), ze dne 7. února 1979 (GURI č. 40, ze dne 9. února 1979, s. 1317), stanoví:

„Zaměstnanec ve veřejném nebo soukromém sektoru, který je nebo byl pojištěn v rámci povinných forem sociálního zabezpečení rovnocenných s všeobecným systémem povinného pojištění pro případ invalidity, stáří a pro pozůstalé po zaměstnaných osobách, který spravuje INPS, nebo zaměstnanci, kteří byli z účasti na tomto pojištění vyloučeni nebo od této účasti osvobozeni, mají možnost za účelem přiznání a stanovení výše jediného důchodu kdykoliv požádat o sloučení všech dob povinného, dobrovolného a fiktivního pojištění do výše uvedených forem sociálního zabezpečení prostřednictvím účasti na všeobecném systému povinného pojištění a sestavení odpovídajících důchodových nároků v rámci tohoto systému. Za tímto účelem správce nebo správci původního systému převedou částku pojistného, kterou spravují, správci všeobecného systému povinného pojištění […]“

14

Článek 18 legge n. 115 – Disposizioni per l’adempimento degli obblighi derivanti dall’appartenenza dell’Italia all’Unione europea – Legge europea 2014 (zákon č. 115 o provádění závazků vyplývajících z členství Itálie v Evropské unii – Evropský akt 2014), ze dne 29. července 2015 (GURI č. 178, ze dne 3. srpna 2015, s. 1) stanoví:

„1.   Počínaje 1. lednem 2016 mají občané Evropské unie […], kteří jsou nebo byli účastni všeobecného systému povinného pojištění pro případ invalidity, stáří a pro pozůstalé po zaměstnaných osobách […], možnost sčítat doby pojištění získané v rámci těchto systémů pojištění s dobami pojištění získanými u mezinárodních organizací.

2.   O sečtení dob podle odstavce 1 lze v případě potřeby požádat za účelem získání nároku na starobní, invalidní nebo pozůstalostní důchod za podmínky, že celková doba pojištění získaná podle italských právních předpisů činí nejméně 52 týdnů a že se doby, které mají být sečteny, nepřekrývají.

3.   Sečtení dob pojištění může být provedeno na základě žádosti dotyčné osoby podané italské instituci sociálního zabezpečení, u které tato osoba získala doby pojištění. Pokud bývalý zaměstnanec mezinárodní organizace získá nárok na dávky podle italských právních předpisů bez nutnosti sečtení dob pojištění získaných u mezinárodní organizace, italská instituce sociálního zabezpečení vypočítá důchod výhradně na základě dob pojištění získaných v rámci italského důchodového systému. Pokud bývalý zaměstnanec mezinárodní organizace získá nárok na dávky podle italských právních předpisů pouze na základě sečtení dob pojištění získaných u mezinárodní organizace, italská instituce sociálního zabezpečení zohlední doby pojištění získané v rámci důchodového systému mezinárodní organizace, s výjimkou těch, které byly kompenzovány, jako by byly získány podle italských právních předpisů, a vypočítá výši dávky výhradně na základě dob pojištění získaných podle italských právních předpisů.

4.   Důchodové dávky přiznané v souladu s tímto článkem se považují za důchody ve všech případech, které se týkají účinků vyplývajících z použití italských právních předpisů.

5.   Doby zaměstnání u mezinárodní organizace, pokud nezakládají nárok na důchodovou dávku vyplácenou z důchodového fondu této mezinárodní organizace, mohou být započteny v rámci italského důchodového systému v souladu s právními předpisy upravujícími převzetí dob zaměstnání získaných v zahraničí. Právo na započtení dob uplatňují zejména pozůstalí po zaměstnanci mezinárodní organizace za podmínek stanovených předpisy italské instituce sociálního zabezpečení, u níž je o započtení požádáno.

[…]“

15

WP je zaměstnancem ECB od 1. března 2012. V období od 1. srpna 1982 do 24. února 2012 byl zaměstnán v Itálii v soukromém sektoru a byly za něj odváděny povinné příspěvky do zaměstnaneckého důchodového fondu spravovaného INPS.

16

Dne 12. prosince 2016 WP požádal INPS, aby do důchodového systému ECB převedl pojistněmatematickou protihodnotu odpovídající nárokům na důchod, vzniklým v rámci tohoto důchodového fondu v jeho prospěch, nebo podpůrně aktualizovanou kapitálovou hodnotu vyplývající z příspěvků na důchodové pojištění placených do uvedeného fondu, v obou případech vypočtených v souladu s pravidly upravujícími důchody v rámci tohoto fondu.

17

INPS žádost WP zamítl s odůvodněním, že požadovaný převod není možné provést, neboť neexistuje zvláštní legislativní opatření nebo dvoustranná dohoda uzavřená mezi ECB a Italskou republikou. Dne 28. listopadu 2017 podal WP správní odvolání proti zamítnutí své žádosti, která byla rozhodnutím ze dne 11. dubna 2018 prohlášena za nepřípustnou.

18

Žalobou podanou k Tribunale ordinario di Asti (obecný soud v Asti, Itálie) se WP v podstatě domáhal toho, aby bylo určeno, že INPS nebo Italská republika jsou povinny přijmout veškerá opatření nezbytná k převodu pojistně matematické protihodnoty vypočtené v souladu s pravidly upravujícími důchody v rámci zaměstnaneckého důchodového fondu spravovaného INPS, která odpovídá nárokům na důchod vzniklým v jeho prospěch ke dni podání uvedené žádosti, do důchodového systému ECB, a aby bylo INPS nebo Italské republice uloženo přijmout veškerá nezbytná opatření za účelem tohoto převodu. Podpůrně se WP domáhal toho, aby bylo určeno a prohlášeno, že INPS nebo Italská republika jsou povinny převést pojistně matematickou protihodnotu odpovídající nárokům na důchod vzniklým v jeho prospěch v rámci zaměstnaneckého důchodového fondu spravovaného INPS jakožto náhradu vzniklé škody do důchodového systému ECB a aby bylo INPS nebo Italské republice uloženo převést do důchodového systému ECB částku odpovídající této protihodnotě jakožto náhradu vzniklé škody.

19

Předkládající soud uvádí, že je třeba určit, zda ustanovení unijního práva, zejména čl. 4 odst. 3 SEU, články 45 a 48 SFEU, článek 11 přílohy VIII služebního řádu a článek 8 přílohy IIIa pracovního řádu ECB, musí být vykládány v tom smyslu, že zaměstnanec ECB může požádat o převod nároků na důchod, které nabyl u instituce sociálního zabezpečení členského státu, do důchodového systému ECB, a to bez ohledu na to, zda byl přijat vnitrostátní prováděcí předpis nebo uzavřena zvláštní dohoda mezi ECB a členským státem nebo danou vnitrostátní institucí sociálního zabezpečení, která vymezuje způsoby provedení takového převodu.

20

V tomto ohledu má za to, že z rozsudku ze dne 4. července 2013, Gardella (C‑233/12, EU:C:2013:449, body 28 až 30), lze a contrario vyvodit, že podle unijního práva existuje v případě zaměstnance ECB právo na převod nároků na důchod, které tento zaměstnanec získal jakožto zaměstnanec pracující v členském státě, do důchodového systému ECB, jelikož na rozdíl od Evropského patentového úřadu (EPÚ), kterého se uvedený rozsudek týká, je ECB orgánem Unie. Mimoto článek 8 přílohy IIIa pracovního řádu ECB nevyžaduje, aby vnitrostátní instituce sociálního zabezpečení udělila k takovému převodu souhlas.

21

Předkládající soud má však rovněž za to, že z rozsudku ze dne 5. prosince 2013, Časta (C‑166/12, EU:C:2013:792, body 30 až 32), lze vyvodit, že je nezbytné, aby daný členský stát přijal zvláštní pravidlo určující výši kapitálové hodnoty odpovídající nárokům na důchod nabytým v rámci vnitrostátního důchodového systému, která má být převedena do důchodového systému Unie, a že v případě neexistence takového pravidla nelze použít kritéria pro výpočet stanovená vnitrostátními právními předpisy nebo dohodami uzavřenými mezi dotčenou vnitrostátní institucí a jinými orgány Unie.

22

Za těchto podmínek se Tribunale ordinario di Asti (obecný soud v Asti) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

23

Podstatou první otázky předkládajícího soudu je, zda musí být čl. 4 odst. 3 SEU, články 45 a 48 SFEU, čl. 11 odst. 2 přílohy VIII služebního řádu a čl. 8 písm. a) přílohy IIIa pracovního řádu ECB vykládány v tom smyslu, že brání právní úpravě nebo správní praxi členského státu, jež neumožňuje zaměstnanci ECB převést do důchodového systému ECB částku odpovídající nárokům na důchod, které nabyl v důchodovém systému tohoto členského státu.

24

Pokud jde o články 45 a 48 SFEU, z ustálené judikatury Soudního dvora zajisté vyplývá, že každý občan Unie nehledě na jeho místo pobytu a státní příslušnost, který vykonává právo na volný pohyb pracovníků a který vykonával výdělečnou činnost v jiném členském státě, než je stát jeho původu, spadá do působnosti článku 45 SFEU, a to i v případě, že je zaměstnán u orgánu Unie, kterým je ECB (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 4. července 2013, Gardella, C‑233/12, EU:C:2013:449, bod 25 a citovaná judikatura).

25

Soudní dvůr však rozhodl, že z článku 45 SFEU ve spojení s článkem 48 SFEU nevyplývá povinnost členského státu umožnit zaměstnanci mezinárodní organizace převést kapitál představující hodnotu jeho dříve nabytých nároků na důchod do důchodového systému uvedené mezinárodní organizace ani povinnost uzavřít za tím účelem mezinárodní úmluvu (rozsudek ze dne 4. července 2013, Gardella, C‑233/12, EU:C:2013:449, bod 35).

26

Článek 48 první pododstavec SFEU totiž stanoví, že Parlament a Rada přijmou v oblasti sociálního zabezpečení „taková opatření, která jsou nezbytná k zajištění volného pohybu pracovníků; za tímto účelem vytvoří systém, který migrujícím zaměstnancům […] zajistí“„započtení všech dob získaných podle různých vnitrostátních právních předpisů pro účely vzniku a zachování nároků na dávky, jakož i pro výpočet jejich výše“.

27

Takový systém započtení dob byl zaveden nařízením Rady (EHS) č. 1408/71 ze dne 14. června 1971 o uplatňování systémů sociálního zabezpečení na zaměstnané osoby, osoby samostatně výdělečně činné a jejich rodinné příslušníky pohybující se v rámci Společenství, ve znění pozměněném a aktualizovaném nařízením Rady (ES) č. 118/97 ze dne 2. prosince 1996 (Úř. věst. 1997, L 28, s. 1; Zvl. vyd. 05/03, s. 3), a poté nařízením Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004 ze dne 29. dubna 2004 o koordinaci systémů sociálního zabezpečení (Úř. věst. 2004, L 166, s. 1; Zvl. vyd. 05/05, s. 72; oprava Úř. věst. 2013, L 188, s. 10).

28

Z toho vyplývá, že ani Smlouva o FEU, ani nařízení č. 1408/71, ve znění pozměněném a aktualizovaném nařízením č. 118/97, či nařízení č. 883/2004 nestanovily, ani nestanoví, pravidla pro převod kapitálu představujícího hodnotu již nabytých nároků na důchod, ale zakládají se na zásadě započtení dob, jak vyplývá z článku 48 SFEU, provedeného uvedenými nařízeními (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 4. července 2013, Gardella, C‑233/12, EU:C:2013:449, bod 33).

29

Osoba nacházející se v situaci žalobce v původním řízení se proto nemůže opírat o články 45 a 48 SFEU a uvedená nařízení, aby jí bylo povoleno požádat o převod nároků na důchod, které nabyla u INPS, do důchodového systému ECB.

30

Skutečnost uváděná předkládajícím soudem, že na rozdíl od EPÚ, o který se jednalo ve věci, v níž byl vydán rozsudek ze dne 4. července 2013, Gardella (C‑233/12, EU:C:2013:449), je ECB orgánem Unie, nemůže odůvodnit odlišný výklad.

31

I když je pravda, že Soudní dvůr v bodě 29 rozsudku ze dne 4. července 2013, Gardella (C‑233/12, EU:C:2013:449), připomněl, že EPÚ není orgánem ani institucí Unie, cílem tohoto připomenutí bylo pouze vysvětlit důvod, proč možnost přiznaná služebním řádem převést kapitál představující nároky na důchod nabyté na základě předchozích činností do důchodového systému Unie nemůže být rozšířena na úředníky EPÚ a vztahy mezi tímto úřadem a členským státem.

32

Podobně jako na zaměstnance EPÚ se přitom služební řád, a zejména jeho článek 11 přílohy VIII nevztahují na zaměstnance ECB.

33

Zaměstnanci ECB totiž nebyli jmenováni úředníky Unie za podmínek stanovených v čl. 1a odst. 1 služebního řádu, takže se na ně tento článek nevztahuje, jak vyplývá ze znění tohoto ustanovení ve spojení s článkem 1 služebního řádu.

34

Zaměstnanci ECB nejsou ani zaměstnáni na základě smluv s Unií, takže podle článku 1 PŘOZ se na ně tento pracovní řád nevztahuje. Jsou zaměstnáni ECB, která má vlastní právní subjektivitu odlišnou od právní subjektivity Unie, jak stanoví čl. 282 odst. 3 první věta SFEU.

35

Režim, který se použije na zaměstnance ECB, byl přijat Radou guvernérů ECB v souladu s článkem 36 statutu ESCB a ECB a nyní je stanoven v pracovním řádu ECB.

36

Tento řád zajisté v čl. 8 písm. a) přílohy IIIa stanoví, že ECB uzavírá dohody a přijímá vhodná opatření zejména ve vztahu k jiným důchodovým systémům a vládám za účelem převodu peněžních prostředků do důchodového systému ECB pro své zaměstnance, kteří absolvovali zkušební dobu v ECB.

37

Toto ustanovení však nemůže ukládat členským státům povinnost uzavřít takové dohody a souhlasit s převodem nároků na důchod, které zaměstnanec ECB nabyl ve vnitrostátním důchodovém systému, do důchodového systému ECB.

38

Na rozdíl od služebního řádu, který jakožto nařízení závazné v celém rozsahu a přímo použitelné v každém členském státě zavazuje členské státy také v rozsahu, v jakém je jejich pomoc nezbytná pro jeho provedení (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 20. října 1981, Komise v. Belgie, 137/80, EU:C:1981:237, body 8 a 9), pracovní řád ECB nebyl přijat legislativním aktem, a proto nemůže sám o sobě zakládat povinnosti členských států.

39

ECB totiž může přijímat legislativní akty pouze v rozsahu nezbytném k plnění úkolů uvedených v čl. 132 odst. 1 první odrážce SFEU, které nemají žádný vztah k důchodovému systému jejích zaměstnanců.

40

Skutečnost, že se protokol o výsadách a imunitách vztahuje rovněž na ECB, jak stanoví jeho čl. 22 první pododstavec, nemůže odůvodnit odlišný závěr. I když článek 14 tohoto protokolu stanoví, že Parlament a Rada rozhodují formou nařízení o stanovení systému sociálních dávek příslušejících úředníkům a jiným zaměstnancům Unie, nic to nemění na tom, že podle tohoto ustanovení nebylo přijato žádné nařízení, které by upravovalo převod nároků na důchod nabytých zaměstnanci ECB v důchodových systémech členských států do důchodového systému ECB.

41

K odlišnému závěru nemůže vést ani čl. 9 písm. c) pracovního řádu ECB, který stanoví, že při výkladu práv a povinností stanovených v tomto pracovním řádu se přihlíží k zásadám stanoveným v předpisech, pravidlech a judikatuře, které se vztahují na zaměstnance ostatních orgánů Unie.

42

Jak totiž bylo uvedeno v bodě 37 tohoto rozsudku, uvedený pracovní řád neukládá členským státům žádnou povinnost, která by mohla být předmětem takového výkladu.

43

Ze všech výše uvedených úvah vyplývá, že za současného stavu unijního práva není tento členský stát v případě neexistence dohody mezi ECB a dotyčným členským státem povinen stanovit možnost zaměstnance ECB požádat o převod nároků na důchod, které nabyl v důchodovém systému uvedeného členského státu, do důchodového systému ECB. Z toho tedy vyplývá, že v případě neexistence takové dohody mezi ECB a daným členským státem neupravuje unijní právo za současného stavu subjektivní právo zaměstnance ECB žádat o převod nároků na důchod, které nabyl v důchodovém systému uvedeného členského státu, do důchodového systému ECB.

44

Je však třeba uvést, jak připomněl generální advokát v bodě 62 svého stanoviska, že z vyjádření předložených Soudnímu dvoru vyplývá, že ECB již v roce 2005 požádala italské orgány o uzavření dohody za účelem převádění nároků na důchod nabytých jejími zaměstnanci v italském důchodovém systému do důchodového systému ECB. Za tímto účelem ECB předala INPS návrh takové dohody. Nicméně žádná dohoda nebyla uzavřena, jelikož Italská republika nepodnikla kroky nezbytné k jejímu uzavření.

45

Za těchto okolností je třeba za účelem poskytnutí užitečné odpovědi předkládajícímu soudu posoudit možné povinnosti členského státu, jemuž ECB navrhuje uzavřít dohodu o převodu důchodových práv, vyplývající z unijního práva.

46

V tomto ohledu je třeba připomenout, že článek 4 SEU, jehož se týká první předběžná otázka, zakotvuje v odstavci 3 zásadu loajální spolupráce mezi Unií a jejími členskými státy, podle níž jsou členské státy povinny usnadňovat Unii plnění jejích úkolů a zdržet se všech opatření, jež by mohla ohrozit dosažení cílů Unie (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 30. listopadu 2021, LR Ģenerālprokuratūra, C‑3/20, EU:C:2021:969, bod 95).

47

Nemožnost převést do důchodového systému orgánu Unie nároky na důchod nabyté v důchodovém systému členského státu by přitom mohla tomuto orgánu ztížit nábor zaměstnanců s určitým počtem odpracovaných let z tohoto členského státu, neboť přechod dotyčné osoby do služebního poměru u tohoto orgánu by ji v případě, že by k takovému převodu nedošlo, mohlo zcela nebo zčásti zbavit nároků na důchod, které by jí vznikly, kdyby do služebního poměru u orgánu Unie nenastoupila (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 20. října 1981, Komise v. Belgie, 137/80, EU:C:1981:237, bod 19, a ze dne 4. února 2021, Ministre de la Transition écologique et solidaire a Ministre de l’Action et des Comptes publics, C‑903/19, EU:C:2021:95, bod 34, jakož i citovaná judikatura).

48

Kromě toho, jak připomněl generální advokát v bodě 63 svého stanoviska, téměř všechny členské státy měnové a hospodářské unie, přičemž některé již dávno, uzavřely s ECB dohody, které umožňují převod nároků na důchod nabytých zaměstnanci ECB v jejich vnitrostátních systémech do důchodového systému ECB.

49

V takové situaci, jak v podstatě uvedl generální advokát v bodě 58 svého stanoviska, by se zaměstnanci ECB, kteří nabyli nároky na důchod v systému členského státu, který ještě s ECB takovou dohodu neuzavřel, nacházeli bez zjevného odůvodnění v méně příznivé situaci než jejich kolegové, kteří jsou státními příslušníky členského státu, který takovou dohodu s ECB uzavřel, což by mohlo vést k nerovnému zacházení, a tím k narušení řádného fungování tohoto orgánu.

50

V projednávaném případě je třeba poznamenat, že pokud jde o převod nároků na důchod, které zaměstnanci ECB nabyli u instituce sociálního zabezpečení členského státu, do důchodového systému ECB, ECB projevila zájem na uzavření dohod, které právě takový převod upravují.

51

S ohledem na úvahy uvedené v bodech 47 až 50 tohoto rozsudku je třeba dospět k závěru, že zásada loajální spolupráce zakotvená v čl. 4 odst. 3 SEU ukládá členskému státu povinnost spolupracovat s ECB za účelem uzavření dohody o převodu nároků na důchod nabytých jejími zaměstnanci v důchodovém systému tohoto členského státu do důchodového systému ECB.

52

Je pravda, jak uvedl generální advokát v bodě 60 svého stanoviska, že zásadu loajální spolupráce nelze vykládat tak, že ukládá členskému státu povinnost přijmout jakýkoli návrh dohody případně předložený ze strany ECB. Nic to však nemění na tom, že členský stát se musí aktivně a v dobré víře podílet na jednáních s ECB, jejichž cílem je uzavřít s ECB dohodu po zahájení jednání za účelem odstranění případných existujících překážek, včetně stanovení vhodné metody pro výpočet částky odpovídající převáděným nárokům.

53

Ze všech výše uvedených úvah vyplývá, že na první otázku je třeba odpovědět tak, že články 45 a 48 SFEU, čl. 11 odst. 2 přílohy VIII služebního řádu a čl. 8 písm. a) přílohy IIIa pracovního řádu ECB musí být vykládány v tom smyslu, že v případě neexistence dohody uzavřené mezi ECB a daným členským státem nebrání právní úpravě ani správní praxi tohoto členského státu, jež neumožňuje zaměstnanci ECB převést do důchodového systému ECB částku odpovídající nárokům na důchod, které nabyl v důchodovém systému uvedeného členského státu. Článek 4 odst. 3 SEU však v souladu se zásadou loajální spolupráce zakotvenou v tomto ustanovení vyžaduje, aby se členský stát, jemuž ECB navrhla uzavření dohody na základě tohoto čl. 8 písm. a) přílohy IIIa o převodu nároků na důchod nabytých jejími zaměstnanci v důchodovém systému tohoto členského státu do důchodového systému ECB, aktivně a v dobré víře podílel na jednáních, jejichž cílem je uzavřít s ECB takovou dohodu po zahájení jednání.

54

Podstatou druhé otázky předkládajícího soudu je, zda musí být unijní právo vykládáno v tom smyslu, že opravňuje soud členského státu, na který se obrátil zaměstnanec ECB, aby nařídil převod nároků na důchod nabytých touto osobou v důchodovém systému tohoto členského státu do důchodového systému ECB i v případě, že neexistuje ustanovení vnitrostátního práva nebo dohoda uzavřená mezi dotyčným členským státem a ECB, které by upravovaly takový převod.

55

V tomto ohledu je třeba uvést, že podle judikatury Soudního dvora má možnost nechat si převést nároky na důchod, stanovená v čl. 11 odst. 2 přílohy VIII služebního řádu, povahu subjektivního práva přiznaného služebním řádem, kterého se lze dovolávat jak vůči členským státům, tak vůči orgánům Unie (rozsudek ze dne 14. června 1990, Weiser, C‑37/89, EU:C:1990:254, bod 12 a citovaná judikatura).

56

Z bodů 32 a 43 tohoto rozsudku nicméně vyplývá, že se čl. 11 odst. 2 přílohy VIII služebního řádu nevztahuje na zaměstnance ECB a že převod nároků na důchod nabytých zaměstnancem ECB v důchodovém systému členského státu do důchodového systému ECB předpokládá uzavření dohody mezi ECB a tímto členským státem.

57

Z toho vyplývá, že v případě neuzavření takové dohody mezi ECB a daným členským státem nemůže soud tohoto členského státu, na který se obrátil zaměstnanec ECB, který nabyl nároky na důchod v důchodovém systému uvedeného členského státu, nařídit převod uvedených nároků do důchodového systému ECB.

58

Z odpovědi na první otázku je nicméně zřejmé, že ze zásady loajální spolupráce zakotvené v čl. 4 odst. 3 SEU vyplývá povinnost členského státu, na který se ECB obrátí s cílem uzavřít dohodu o převodu nároků na důchod, aktivně a v dobré víře se podílet na jednáních s ECB s cílem dosáhnout dohody.

59

Má-li příslušný soud dotčeného členského státu za to, že příslušné orgány tohoto členského státu z důvodu své lhostejnosti k zahájení jednání s ECB s cílem uzavřít dohodu o převodu důchodových práv, která zaměstnanci ECB získali v důchodovém systému tohoto členského státu, do důchodového systému ECB nesplnily tuto povinnost, je povinen v souladu se zásadami rovnocennosti a efektivity, jak vyplývají z judikatury Soudního dvora (viz zejména rozsudek ze dne 26. června 2019, Craeynest a další, C‑723/17, EU:C:2019:533, bod 54), přijmout veškerá účinná opatření stanovená platnými vnitrostátními procesními pravidly pro zajištění toho, aby se tyto orgány aktivně a v dobré víře podílely na jednáních s ECB s cílem uzavřít takovou dohodu.

60

S ohledem na všechny výše uvedené úvahy je třeba na druhou otázku odpovědět tak, že unijní právo musí být vykládáno v tom smyslu, že neopravňuje soud členského státu, na který se obrátil zaměstnanec ECB, k tomu, aby nařídil převod nároků na důchod nabytých touto osobou v důchodovém systému tohoto členského státu do důchodového systému ECB v případě, že neexistuje ustanovení vnitrostátního práva nebo dohoda uzavřená mezi dotyčným členským státem a ECB, které by takový převod stanovily. Naproti tomu, pokud z důvodu, že tento členský stát porušil svou povinnost, jež vyplývá ze zásady loajální spolupráce zakotvené v čl. 4 odst. 3 SEU, aktivně a v dobré víře se podílet na jednáních s ECB za účelem uzavření dohody o převodu nároků na důchod, si tento zaměstnanec ECB nemůže nechat převést nároky na důchod, které nabyl v důchodovém systému uvedeného členského státu, do důchodového systému ECB, vyžaduje toto ustanovení, aby takový soud přijal veškerá opatření stanovená vnitrostátními procesními předpisy s cílem zajistit splnění této povinnosti příslušným vnitrostátním orgánem.

61

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (pátý senát) rozhodl takto: