1.

„Volně žijící živočichové a plané rostliny jsou ve svých překrásných a mnohotvárných formách nenahraditelnou součástí přírodních systémů země, které musí být chráněny pro současnou generaci i pro příští generace“. Toto zásadní prohlášení je obsaženo v preambuli Úmluvy o mezinárodním obchodu ohroženými druhy volně žijících živočichů a rostlin (dále jen „úmluva CITES“) ( 2 ).

2.

Úmluva CITES je mezinárodní smlouva z oblasti ochrany životního prostředí, jejímž cílem je ochrana určitých druhů volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin před jejich nadměrnou exploatací mezinárodním obchodem. Komentátoři ji označují za „pravděpodobně nejúspěšnější ze všech mezinárodních smluv na poli ochrany volné přírody“, připouštějí však, že „se nepochybně stále vyskytují jisté problémy“ ( 3 ). Konkrétně nelegální obchod s volně žijícími živočichy a planě rostoucími rostlinami „je nadále velmi znepokojující“ ( 4 ). Někteří odhadují hodnotu celosvětového nelegálního obchodu na 7 až 23 miliard amerických dolarů (USD) ročně ( 5 ). Nejnovější zpráva OSN o trestné činnosti související s volně žijícími a planě rostoucími druhy ve světě (UN World Wildlife Crime Report) ukazuje, že tato trestná činnost představuje „celosvětový, výnosný – s vysokou poptávkou tlačící ceny nahoru – a značně rozšířený obchod“ ( 6 ). Zpráva rovněž upozorňuje na souvislost mezi celosvětovou zdravotní krizí a nelegálním využíváním volné přírody a pokládá skoncování s touto trestnou činností za „zásadní součást obnovy k lepšímu po krizi COVID-19“ ( 7 ).

3.

Tyto obecné úvahy budu mít na paměti při analýze žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce podané Nejvyšším správním soudem (Česká republika). Tato žádost se týká výkladu dvou unijních nařízení, jejichž cílem je ochrana druhů volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin a zaručení jejich zachování prostřednictvím regulace mezinárodního obchodu s exempláři těchto druhů, jmenovitě nařízení Rady (ES) č. 338/97 ( 8 ) a nařízení Komise (ES) č. 865/2006 ( 9 ).

4.

Nařízení č. 338/97 stanoví určité výjimky pro exempláře živočišných druhů – uvedených v příloze A tohoto nařízení – narozené a odchované v zajetí. V projednávané věci jde hlavně o to, zda mohou příslušné orgány při zjišťování, zda se na určitý exemplář může vztáhnout výjimka ze zákazu obchodování s exempláři živočišného druhu odchovanými v zajetí, ověřit původ chovného hejna, i když toto ověřování sahá ještě dále než k exemplářům, které chovatel legálně získal. V rámci své analýzy hodlám prokázat, že by orgány při určování, zda by výjimka měla být udělena, měly mít pravomoc takto postupovat.

5.

Úmluva CITES má za cíl chránit určité ohrožené druhy volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin prostřednictvím úpravy mezinárodního obchodu. Stanoví specifická pravidla na ochranu různých druhů, které jsou rozděleny do tří kategorií odpovídajících třem přílohám k úmluvě, a to podle toho, nakolik jsou ohroženy vyhubením.

6.

Tato úmluva, jejíž stranou se Evropská unie stala dne 8. července 2015, byla v Evropské unii prováděna od 1. ledna 1984 prostřednictvím nařízení Rady (EHS) č. 3626/82 ( 10 ). Toto nařízení bylo zrušeno nařízením č. 338/97.

7.

Příloha I úmluvy CITES zahrnuje nejohroženější druhy s nejpřísnějšími pravidly ochrany. Podle čl. II odst. 1 úmluvy CITES smí být obchod s exempláři těchto druhů povolován jen za „výjimečných okolností“.

8.

Článek II odst. 2 písm. a) úmluvy CITES stanoví, že její příloha II zahrnuje „všechny druhy, které i když nejsou bezprostředně ohroženy vyhubením, by se jimi mohly stát, kdyby obchod s exempláři těchto druhů nebyl podřízen přísným opatřením zabraňujícím takovému jejich využívání, které je neslučitelné s jejich přežitím“. Požadavky na dovoz druhů uvedených v příloze II jsou méně přísné ve srovnání s požadavky, které platí pro druhy uvedené v příloze I.

9.

Článek VII odst. 4 úmluvy CITES stanoví, že na exempláře druhů živočichů zařazených do přílohy I a vychované v zajetí pro obchodní účely se hledí tak, jako by to byly exempláře druhů zařazených do přílohy II.

10.

Článek 1 nařízení č. 338/97 stanoví, že cílem tohoto nařízení je chránit druhy volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin a zaručit jejich zachování regulováním obchodu s nimi. Dále stanoví, že se toto nařízení použije v souladu s cíli, zásadami a ustanoveními úmluvy CITES.

11.

Článek 2 tohoto nařízení obsahuje následující definice:

„[…]

[…]

[…]“

12.

Článek 8 tohoto nařízení stanoví:

„1.   Nákup, nabízení ke koupi, nabývání pro obchodní účely, veřejné vystavování pro obchodní účely, využívání pro obchodní zisk a prodej, držení za účelem prodeje, nabízení k prodeji nebo převážení za účelem prodeje exemplářů druhů zařazených do přílohy A je zakázáno.

[…]

3.   V souladu s požadavky jiných právních předpisů Společenství o ochraně volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin může být ze zákazů uvedených v odstavci 1 udělena případ od případu výjimka ve formě příslušného potvrzení vydaného výkonným orgánem členského státu, ve kterém se exempláře nacházejí, pokud:

[…]

[…]“

13.

Článek 1 bod 3 nařízení č. 865/2006 obsahuje následující definici:

„ ‚chovným stádem (hejnem)‘ se rozumějí všichni živočichové v chovném zařízení, kteří jsou používáni k rozmnožování;“

14.

Článek 54 nařízení č. 865/2006, nadepsaný „Exempláře živočišných druhů narozené a odchované v zajetí“, stanoví:

„Aniž je dotčen článek 55, exemplář živočišného druhu je možné považovat za exemplář narozený a odchovaný v zajetí pouze tehdy, jestliže je příslušný výkonný orgán po konzultaci s příslušným vědeckým orgánem členského státu ubezpečen, že jsou splněna tato kritéria:

[…]

[…]“

15.

Žalobce je chovatel papoušků. Dne 21. ledna 2015 požádal o udělení výjimky ze zákazu obchodních činností pro pět exemplářů papouška ary hyacintového (Anodorhynchus hyacinthinus) narozených v roce 2014 z odchovu žalobce. Tento druh je uveden v příloze A nařízení č. 338/97 a v příloze I úmluvy CITES. Příslušný výkonný orgán na základě stanoviska příslušného vědeckého orgánu žádosti nevyhověl.

16.

Pro účely prováděného ověření učinil příslušný výkonný orgán následující zjištění o původu posuzovaných papoušků. Prarodiče těchto papoušků (dále jen „prarodičovské exempláře“) byly dovezeny jistým uruguayským státním příslušníkem do Bratislavy (Slovensko) v červnu 1993 za podezřelých okolností. Prarodičovské exempláře následně převezl FU autem do České republiky. Na hranici bylo vozidlo zastaveno celníky a prarodičovské exempláře byly FU zabaveny správním rozhodnutím. Toto správní rozhodnutí nicméně zrušil Vrchní soud v Praze (Česká republika) v roce 1996.

17.

Orgány vrátily prarodičovské exempláře FU, který je poskytl jako výpůjčku GV. GV v roce 2000 odchoval rodiče posuzovaných papoušků (dále jen „rodičovské exempláře“) a následně vrátil prarodičovské exempláře FU a ten je pak předal ZOO Zlín (Česká republika). Žalobce získal rodičovské exempláře od GV v roce 2000. Platnost převodu vlastnictví k rodičovským exemplářům na žalobce není zpochybňována.

18.

Vědecký orgán zkoumal, zda se na rodičovské exempláře může vztáhnout výjimka ze zákazu obchodování s exempláři živočišných druhů odchovanými v zajetí dle podmínek stanovených v čl. 54 odst. 2 nařízení č. 865/2006. Podle tohoto ustanovení musí být chovné hejno založeno „v souladu se zákonnými ustanoveními platnými v době získání a způsobem, který nebyl na újmu přežití příslušného druhu ve volné přírodě“. Vědecký orgán doporučil, aby výjimka udělena nebyla. Dle jeho názoru byly v registračních listech prarodičovských exemplářů nesrovnalosti a navíc nebyly poskytnuty žádné informace o původu rodičovských exemplářů.

19.

Na základě stanoviska vědeckého orgánu odmítl příslušný výkonný orgán výjimku umožňující obchodování s předmětnými exempláři udělit. Žalobce podal proti tomuto rozhodnutí odvolání k Ministerstvu životního prostředí (Česká republika). V odvolání uvedl, že došlo k nesprávnému výkladu pojmu „chovné hejno“. Podle něj tento pojem zahrnuje pouze rodičovské exempláře a jejich potomky. Orgány tedy neměly pravomoc ověřovat původ prarodičovských exemplářů. Ministerstvo životního prostředí odvolání zamítlo s tím, že pro posouzení, zda bylo chovné hejno založeno v souladu s platnými předpisy, je klíčový způsob získání prvního rozmnožujícího se páru. Vzhledem k tomu, že žalobce nebyl schopen prokázat původ prarodičovských exemplářů, nebylo možné výjimku umožňující obchodování s předmětnými exempláři udělit.

20.

Rozhodnutí Ministerstva životního prostředí napadl žalobce před Krajským soudem v Hradci Králové (Česká republika). Ten ve svém rozsudku konstatoval, že obchod s papoušky druhu Anodorhynchus je zakázán a může být povolen jen za výjimečných okolností uvedených v čl. 54 odst. 2 nařízení č. 865/2006, o které se v případě žalobce nejednalo. Uvedený soud poukázal na to, že v okamžiku nabytí prarodičovských exemplářů již úmluva CITES v České republice platila a byla provedena do vnitrostátního práva. Soud dospěl k závěru, že v souladu s předpisy provádějícími úmluvu CITES je zkoumání původu chovného hejna přípustné a může sahat až k prarodičovským exemplářům. Pojem „chovné hejno“ vymezený nařízením č. 865/2006 tedy podle něj zahrnuje všechny tři generace papoušků.

21.

Proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové podal žalobce kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu, který je předkládajícím soudem. Podle žalobce došlo v napadeném rozsudku k nesprávnému právnímu posouzení tím, že byl pojem „chovné hejno“ považován za zahrnující dané rodičovské a prarodičovské exempláře. Žalobce tvrdí, že na něj takový výklad klade nepřiměřené důkazní břemeno. Navíc je ale podle něj nesprávný vzhledem k rozsahu pojmu „chovné hejno“. Tento pojem podle tvrzení žalobce zahrnuje všechny živočichy umístěné v jednom konkrétním chovném zařízení, a nikoli jejich předky chované jinými chovateli v jiných zařízeních. Žalobce rovněž tvrdí, že bylo napadeným rozhodnutím zasaženo do jeho vlastnického práva a do jeho legitimního očekávání, neboť rodičovské exempláře nabyl legálně.

22.

Ve vyjádření k žalobcově kasační stížnosti Ministerstvo životního prostředí poukázalo na znění čl. 54 odst. 2 nařízení č. 865/2006, který používá termín „[založení]“ chovného hejna. Pojem „založení“ zcela jasně míří do minulosti, a tedy na počátek chovné linie. Dále Ministerstvo životního prostředí uvedlo, že definice chovného hejna je vedlejší a pro účely udělení výjimky je podstatný způsob založení hejna. K otázce důkazního břemene Ministerstvo životního prostředí uvedlo, že není nepřiměřené, neboť vlastník by musel původ chovného hejna prokazovat pouze, pokud hodlal obchodovat s dalšími generacemi. Orgány zkoumají původ chovného hejna v souladu s ustálenou praxí v Evropské unii. Opačný přístup prosazovaný žalobcem naopak usnadňuje legalizaci chovných hejn založených na exemplářích získaných z přírody. Pokud jde o vlastnické právo, Ministerstvo životního prostředí poznamenalo, že není zpochybňováno legální vlastnictví prarodičovských exemplářů a jejich potomků. Žalobcovo vlastnické právo tedy není porušeno, nýbrž pouze omezeno.

23.

Předkládající soud upozorňuje na to, že v projednávané věci je rozhodující, zda definice „chovného hejna“ ve smyslu čl. 1 bodu 3 nařízení č. 865/2006 zahrnuje všechny živočichy, kteří jsou v určitém chovném zařízení používáni k rozmnožování. Pokud by Soudní dvůr použil široký výklad této definice v tom smyslu, že zahrnuje i prarodičovské exempláře, které žalobce neměl v držení, pak druhá předběžná otázka ztrácí na významu.

24.

Kdyby se však Soudní dvůr přiklonil k užšímu výkladu pojmu „chovné hejno“ v tom smyslu, že by byl omezen pouze na exempláře v konkrétním chovném zařízení, bylo by třeba druhou předběžnou otázku zodpovědět. V rámci této otázky se předkládající soud táže, zda pojem „[založení]“ chovného hejna ve smyslu čl. 54 odst. 2 nařízení č. 865/2006 zahrnuje pouze legální získání daných exemplářů, nebo také počátek chovné linie.

25.

Předkládající soud má v tomto ohledu za to, že výklad, podle něhož pojem „založení“ zahrnuje počátek chovné linie daných exemplářů, brání legalizaci „pochybných“ chovů pomocí „nepoctivých“ převodů. Na druhou stranu podle předkládajícího soudu není „nepoctivý“ převod v rámci Evropské unie možný. Dle jeho názoru totiž za současně platného legislativního rámec nelze bez získání výjimky legálně nabýt exempláře živočichů uvedených v příloze A nařízení č. 865/2006. Dále, kdyby bylo dovoleno zkoumání celé chovné linie, kladlo by to nereálné požadavky na vlastníky chráněných živočichů, neboť by byli nuceni prokazovat legalitu dlouhé a nedefinované genealogické linie.

26.

V rámci třetí otázky se předkládající soud téže, zda mohou být zohledněny individuální okolnosti jako legální nabytí rodičovských exemplářů žalobcem a jeho legitimní očekávání, že bude moci s potomky obchodovat minimálně v rámci České republiky. Předkládající soud v tomto ohledu podotýká, že i když v době nabytí platila v České republice úmluva CITES, vnitrostátní prováděcí předpis nevyžadoval vydání certifikátu v případě vnitrostátního převodu. Navíc přísnější unijní právní úprava, vyžadující vydání takového certifikátu v případě převodu v rámci Evropské unie i jednotlivého členského státu, nebyla v době převodu rodičovských exemplářů použitelná.

27.

Za těchto okolností se Nejvyšší správní soud rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

28.

Podstatou první otázky předkládajícího soudu je, zda pojem „chovné hejno“ ve smyslu čl. 1 bodu 3 nařízení č. 865/2006 zahrnuje rodiče exemplářů chovaných příslušným chovatelem, který je nikdy nevlastnil ani nedržel.

29.

V tomto ohledu předesílám, že kvalifikace živočišných exemplářů jako „narozených a odchovaných v zajetí“ má významný dopad na jejich ochranný status. Podle čl. 8 odst. 1 nařízení č. 338/97 je totiž obchodování s exempláři druhů zařazených do přílohy A tohoto nařízení zakázáno, zatímco čl. 8 odst. 3 písm. d) tohoto nařízení stanoví, že se na exempláře určitého živočišného druhu narozené a odchované v zajetí může vztáhnout výjimka ze zákazu obchodování (dále jen „výjimka pro exempláře odchované v zajetí“). Příslušný výkonný orgán vydá za tím účelem potvrzení (dále jen „potvrzení o prodejní výjimce“).

30.

Článek 54 nařízení č. 865/2006 stanoví řadu podmínek, při jejichž splnění bude výkonný orgán považovat exempláře za narozené a odchované v zajetí. Konkrétně podle čl. 54 odst. 2 uvedeného nařízení musí být tento orgán ubezpečen, že „chovné stádo (hejno) bylo založeno v souladu se zákonnými ustanoveními platnými v době získání a způsobem, který nebyl na újmu přežití příslušného druhu ve volné přírodě“.

31.

V projednávané věci je nesporné, že rodiče exemplářů získaných žalobcem (jinými slovy prarodiče nejmladší generace papoušků) nesplňují podmínky stanovené v čl. 54 odst. 2 nařízení č. 865/2006. Prarodičovské exempláře totiž byly odchyceny ve volné přírodě a do České republiky byly dovezeny za podezřelých okolností. Žalobce však tvrdí, že pojem „chovné hejno“ nemá zahrnovat exempláře, které ve svém chovném zařízení nikdy nevlastnil ani nedržel. Tvrdí, že orgány mají zkoumat požadavky pro udělení výjimky ze zákazu obchodování pouze z hlediska právního statusu exemplářů držených v jeho vlastním chovném zařízení.

32.

V tomto kontextu se předkládající soud táže na rozsah pojmu „chovné hejno“ ve smyslu čl. 1 bodu 3 nařízení č. 865/2006. Má-li být tento pojem vykládán v tom smyslu, že zahrnuje všechny exempláře použité pro účely chovu této linie bez ohledu na zařízení, ve kterém jsou drženy, pak není třeba zabývat se ostatními dvěma otázkami. Při zkoumání založení chovného hejna podle čl. 54 odst. 2 uvedeného nařízení musí orgány již z povahy věci vzít v úvahu jeho rodový původ.

33.

Podle ustálené judikatury Soudního dvora platí, že při výkladu ustanovení unijního práva je třeba vzít v úvahu nejen jeho znění, ale i jeho kontext a cíle sledované právní úpravou, jejíž je součástí ( 11 ).

34.

Co se týče znění čl. 1 bodu 3 nařízení č. 865/2006, pojem „chovné hejno“ je v něm definován jako „všichni živočichové v chovném zařízení, kteří jsou používáni k rozmnožování“.

35.

Předkládající soud, jakož i Evropská komise ve svém vyjádření zastávají názor, že znění definice „chovného hejna“ zahrnuje výlučně živočichy držené v konkrétním chovném zařízení. Definice totiž hovoří o živočiších držených „v chovném zařízení“, a nikoli „v jakémkoli chovném zařízení“.

36.

Tento výklad je podpořen i srovnáním různých jazykových znění. Francouzské znění používá výraz „un établissement d’élévage“, španělské „un establecimiento“, německé „einem Zuchtbetrieb“ a lotyšské „dzīvnieki audzētavā“ ( 12 ).

37.

Jazykový výklad však není jednoznačný, neboť některá další jazyková znění čl. 1 bodu 3 nařízení č. 865/2006 naznačují, že pojem „chovné hejno“ označuje všechny živočichy v chovném „procesu“ ( 13 ). Slovenská republika má navíc za to, že výraz „operation“ použitý v anglickém znění odkazuje spíše na „reprodukční proces“ než na konkrétní chovné zařízení.

38.

S ohledem na patrné rozdíly mezi jednotlivými jazykovými verzemi čl. 1 bodu 3 nařízení č. 865/2006, které jsou všechny stejně rozhodné, je třeba zkoumat kontext, do něhož toto ustanovení zapadá, jakož i cíle sledované tímto ustanovením a právní úpravu, jejíž je součástí ( 14 ).

39.

S ohledem na kontext čl. 1 bodu 3 nařízení č. 865/2006 je nutno připomenout, že jeho cílem – jak vyplývá z bodu 1 odůvodnění tohoto nařízení – je mimo jiné zajištění plného souladu s ustanoveními úmluvy CITES. Pro účely výkladu tohoto nařízení je proto zapotřebí vzít v úvahu ustanovení úmluvy CITES, včetně usnesení přijatých Konferencí smluvních stran úmluvy CITES (dále jen „usnesení Konference smluvních stran“), která pomáhají objasnit výklad ustanovení úmluvy ( 15 ).

40.

V tomto ohledu bych poukázala na následující skutečnosti. Na jednu stranu je definice pojmu „chovné hejno“ podle nařízení č. 865/2006 takřka shodná s definicí přijatou usnesením Konference smluvních stran 10.16. V tomto usnesení se uvádí: „ ‚breeding stock‘ of an operation means the ensemble of the animals in the operation that are used for reproduction“ ( 16 ). Použití určitého členu „the“ před podstatnými jmény „animals“ (živočichové) a „operation“ (zařízení) zjevně naznačuje, že pojem „chovné hejno“ má být chápán tak, že zahrnuje všechny živočichy používané k rozmnožování v konkrétním chovném zařízení, a nikoli všechny živočichy používané k rozmnožování různými chovateli v neurčitém počtu zařízení.

41.

Na druhou stranu smí být podle usnesení Konference smluvních stran 12.10 ( 17 )„zařízení“ registrováno v souladu s postupem v něm stanoveným, pouze pokud lze exempláře vyprodukované v tomto zařízení kvalifikovat jako „odchované v zajetí“ v souladu s ustanoveními usnesení Konference smluvních stran 10.16 ( 18 ). Znění prvně uvedeného usnesení spolu s jeho přílohami poskytuje dostatečně jasné indicie o tom, že zařízení pro chov v zajetí nelze chápat jako „proces“ ( 19 ).

42.

Pro úplnost může být přínosné poukázat na to, že i v dalších oblastech práva, konkrétně v unijním zemědělském právu, je výraz „breeding operation“ chápán podobně. Nařízení (EU) 2016/1012 ( 20 ) definuje výraz „breeding operation“ („chovatelský podnik“) jako „jakékoliv chovatelské sdružení, plemenářskou organizaci nebo soukromý podnik, který působí v uzavřených systémech produkce, nebo veřejný subjekt“.

43.

Při zohlednění kontextu nařízení č. 865/2006 se tedy potvrzuje výklad, že pojem „chovné hejno“ ve smyslu čl. 1 bodu 3 tohoto nařízení zahrnuje všechny živočichy v konkrétním chovném zařízení. Tento pojem nezahrnuje rodiče exemplářů odchovaných určitým chovatelem, kteří nebyli tímto chovatelem vlastněni ani drženi.

44.

Pokud jde o cíl čl. 1 bodu 3 nařízení č. 865/2006 a o právní úpravu, jejíž je součástí, ty také podporují restriktivnější výklad pojmu „chovné hejno“. Vymezení rozsahu tohoto pojmu má dopad na určení předmětu hodnocení prováděného orgány, když posuzují, zda bylo chovné hejno založeno v souladu s podmínkami stanovenými v čl. 54 odst. 2 nařízení č. 865/2006. Předmět hodnocení by měl být určitý, přesný a konkrétní.

45.

I kdyby byl akceptován výklad Slovenské republiky, že anglický výraz „breeding operation“ označuje „proces“, quod non, je pro mě z tohoto hlediska jasné, že by takový proces nemohl být neomezený, ale musel by být chápán jako proces s určenými hranicemi v rámci konkrétního zařízení.

46.

Slovenská republika však tvrdí, že by zohlednění celkového cíle nařízení č. 865/2006, kterým je ochrana ohrožených druhů, mělo vést k odlišnému závěru. Dle mého názoru nemůže cíl tohoto nařízení vést k takovému výkladu pojmu „chovné hejno“, který by byl neslučitelný s významem takového pojmu v legislativním kontextu, jehož je součástí. Mnou navrhovaný výklad pojmu „chovné hejno“ každopádně nenarušuje uskutečňování cíle ochrany ohrožených druhů. Jak dále rozvedu v rámci druhé a třetí otázky, je tento cíl zohledněn pro účely uznání pravomoci příslušného výkonného orgánu zkoumat rodový původ chovného hejna při určování, zda se na určitý živočišný exemplář může vztáhnout výjimka pro exempláře odchované v zajetí.

47.

S ohledem na výše uvedené uzavírám, že pojem „chovné hejno“ ve smyslu čl. 1 bodu 3 nařízení č. 865/2006 zahrnuje všechny živočichy držené v konkrétním chovném zařízení. Tento pojem tedy sám o sobě nezahrnuje rodiče exemplářů chovaných příslušným chovatelem, kteří nebyli tímto chovatelem vlastněni ani drženi.

48.

Podstatou druhé a třetí otázky předkládajícího soudu je, zda má příslušný výkonný orgán pravomoc prověřovat původ chovného hejna, aby se ubezpečil, že bylo ve smyslu čl. 54 odst. 2 nařízení č. 865/2006 založeno legálně a způsobem, který nebyl na újmu přežití daného druhu ve volné přírodě. Dále jde o to, zda jsou v rámci tohoto posuzování rozhodné konkrétní okolnosti věci, jako je dobrá víra chovatele a jeho legitimní očekávání, že s potomky bude možné obchodovat, jakož i méně přísná zákonná úprava účinná v České republice před jejím přistoupením k Evropské unii.

49.

Jak se pokusím doložit ve své analýze, orgány by měly mít pravomoc prověřit původ chovného hejna. V situaci, kdy nejsou ubezpečeny o splnění podmínek stanovených v čl. 54 odst. 2 nařízení č. 865/2006, by pak měly mít pravomoc odepřít udělení výjimky ze zákazu obchodování. Se zřetelem k obecnému pravidlu zákazu obchodování s ohroženými druhy se domnívám, že by orgány měly mít k dispozici veškeré prostředky, které jim umožní prošetřit případy, kdy jsou dány rizikové faktory, a neměly by předstírat, že nic nevidí.

50.

Na úvod je nutno připomenout, že v souladu s ustálenou judikaturou ( 21 ) je při výkladu ustanovení unijního práva třeba vzít v úvahu nejen jeho znění, ale i jeho kontext a cíle sledované právní úpravou, jejíž je součástí.

51.

Pokud jde zaprvé o text čl. 54 odst. 2 nařízení č. 865/2006, je třeba poznamenat, že toto ustanovení používá pojem „[založení]“ chovného hejna, který je poměrně širokým pojmem. Lze jej tedy chápat tak, že zahrnuje zkoumání událostí nastalých v minulosti, konkrétně rodový původ exemplářů.

52.

Pokud jde zadruhé o kontext tohoto ustanovení, je důležité předně připomenout, že čl. 8 odst. 1 nařízení č. 338/97 stanoví obecné pravidlo zakazující veškeré komerční využití exemplářů druhů zařazených do přílohy A tohoto nařízení. Výjimky stanovené v čl. 8 odst. 3 tohoto nařízení, včetně výjimky pro exempláře živočišných druhů narozené a odchované v zajetí, mohou být uděleny případ od případu. Zákaz obchodování s ohroženými druhy je odrazem základní zásady obsažené v úmluvě CITES, podle níž obchod s exempláři druhů ohrožených vyhubením může být povolován jen „za výjimečných okolností“ ( 22 ). Vzhledem k tomu, že zákaz obchodování s ohroženými druhy je pravidlem a neuplatnění tohoto zákazu pro druhy narozené v zajetí představuje výjimku z tohoto pravidla, musí být tato výjimka vykládána striktně.

53.

Dále čl. 8 odst. 3 písm. d) nařízení č. 338/97 dovoluje, ale neukládá výjimky ze zákazu, který stanoví ( 23 ). Z tohoto ustanovení jednoznačně vyplývá, že udělení výjimky pro exempláře odchované v zajetí je pro členské státy pouze možností ( 24 ).

54.

V tomto ohledu je třeba zdůraznit, že v souladu s judikaturou Soudního dvora je členským státům dovoleno, pokud jde o druhy zařazené do přílohy A nařízení č. 338/97, stanovit na svém území obecný zákaz veškerého komerčního využití exemplářů narozených a odchovaných v zajetí ( 25 ). Pokud tomu tak je, mělo by tím spíše platit, že jakmile jsou výjimky ze zákazu obchodování se zařazenými druhy dovoleny, mají orgány široký prostor pro uvážení, co se týče metod používaných k posouzení, zda se na exempláře může vztáhnout výjimka.

55.

Konečně je třeba zdůraznit, že podle článku 55 nařízení č. 865/2006 je na uvážení příslušného orgánu, zda bude požadovat analýzu vzorků v případech, kdy bude pro účely článku 54 považovat za nezbytné zjistit rodový původ exempláře pomocí analýzy krve nebo jiné tkáně. Toto ustanovení podporuje závěr, že orgány mají pravomoc zkoumat rodový původ chovného hejna, aby mohly učinit závěr ohledně splnění podmínek stanovených v čl. 54 odst. 2 tohoto nařízení.

56.

Pokud jde zatřetí o cíl nařízení č. 865/2006, je třeba připomenout, že se tímto nařízením provádí nařízení č. 338/97. Režim ochrany zavedený v těchto nařízeních pro exempláře druhů zařazených do přílohy A nařízení č. 338/97 má za cíl zajistit co možná nejširší ochranu volně žijících druhů živočichů a planě rostoucích rostlin regulováním obchodu s nimi za současného respektování cílů, zásad a ustanovení úmluvy CITES ( 26 ). Výklad, podle něhož mají orgány pravomoc zkoumat rodový původ exemplářů v rámci žádosti o potvrzení o prodejní výjimce, přispívá k dosažení cíle sledovaného těmito nařízeními.

57.

Podle mě je rovněž zcela namístě podotknout, že podmínky pro kvalifikaci exempláře živočišného druhu jako narozeného a odchovaného v zajetí, které jsou stanoveny v čl. 54 odst. 2 nařízení č. 865/2006, odpovídají podmínkám stanoveným v odst. 2 písm. b) bodě ii) části A) usnesení Konference smluvních stran 10.16. Toto usnesení bylo přijato kvůli znepokojení z toho, že „obchodování s exempláři deklarovanými jako odchované v zajetí je nadále z velké části v rozporu s [úmluvou CITES] a usneseními Konference smluvních stran a může být na újmu přežití volně žijících populací dotyčných druhů“. Výklad, podle něhož mají orgány pravomoc prověřovat původ chovného hejna, je ve shodě se záměry Konference smluvních stran úmluvy CITES posílit ochranu exemplářů odchovaných v zajetí.

58.

Jakýkoli jiný výklad by nutně odporoval shora uvedeným cílům. Jak uvedl předkládající soud, jakož i Evropská komise, Česká republika a Slovenská republika ve svých písemných vyjádřeních, je nutné zabránit riziku snadné „legalizace“ či „praní“ nelegálně obchodovaných exemplářů. Chovateli by totiž stačilo získat potomka exempláře odchyceného ve volné přírodě, aby jejich budoucí obchodování bylo legální ( 27 ). Z tohoto pohledu nepovažuji za přesvědčivé prohlášení předkládajícího soudu, že „nepoctivý“ převod není v rámci Evropské unie možný.

59.

S ohledem na výše uvedené mám za to, že orgány mají pravomoc zkoumat rodový původ chovného hejna pro účely zjišťování jeho založení ve smyslu čl. 54 odst. 2 nařízení č. 865/2006.

60.

V této fázi je třeba se vypořádat s obavami předkládajícího soudu z praktických aspektů zkoumání rodového původu chovného hejna ze strany orgánů. Tyto pochybnosti se do jisté míry shodují s argumenty uplatněnými žalobcem v jeho písemném vyjádření.

61.

Souhlasím s Českou republikou a Komisí, které v písemných vyjádřeních a v odpovědi na otázku Soudního dvora uvádějí, že toto zkoumání prováděné orgány může sahat až k okamžiku, kdy byly první exempláře získány z volné přírody. Jak je uvedeno v bodě 51 tohoto stanoviska, výraz „[založení]“ chovného hejna použitý v čl. 54 odst. 2 nařízení č. 865/2006 je velmi široký. Do jeho rozsahu tedy může spadat i zkoumání celé chovné linie až po exempláře získané z volné přírody. Jak navíc Komise správně podotýká v odpovědi na otázku Soudního dvora, výraz „rodový původ“ použitý v článku 55 nařízení č. 865/2006 je širší než pojem „rodiče“ použitý v čl. 54 odst. 1 písm. a) téhož nařízení. Výraz „rodový původ“ tedy podle všeho naznačuje, že orgány mají mít pravomoc rozšířit kontrolu až do doby, kdy byly exempláře získány z volné přírody, jak tomu bylo s prarodičovskými exempláři v projednávané věci.

62.

Doba, jež by mohla uplynout od získání zakladatelské populace z volné přírody, podle mě za okolností, kdy zvažovaná činnost zahrnuje obchodování, není jako taková rozhodná. Nařízení č. 338/97 již upravuje konkrétní situaci, kdy mohou orgány rozhodnout o udělení výjimky s ohledem na uplynulý čas. Tato situace se týká „zpracovaných exemplářů získaných před více než 50 lety“ ( 28 ) ve smyslu čl. 2 písm. w) nařízení č. 338/97. Předmětné exempláře však do působnosti tohoto ustanovení nespadají.

63.

Žalobce uvádí, že požadavek na prokázání legality celé chovné linie zakládá nepřiměřené důkazní břemeno. O tom nejsem přesvědčena.

64.

V tomto ohledu je třeba připomenout, jak bylo uvedeno v bodě 30 tohoto stanoviska, že čl. 54 odst. 2 nařízení č. 865/2006 stanoví ve vztahu k založení chovného hejna dvě podmínky, které musí správní orgány posoudit. První z nich se týká založení chovného hejna „v souladu se zákonnými ustanoveními platnými v době získání“ (dále jen „závěr o legálním získání“). Druhá se týká založení chovného hejna „způsobem, který nebyl na újmu přežití příslušného druhu ve volné přírodě“ (dále jen „závěr o absenci újmy“). Zjišťování těchto dvou aspektů není svázáno pouze s otázkou, zda mají být exempláře považovány za narozené a odchované v zajetí; odráží obecný přístup k regulaci obchodu stanovené nařízením č. 338/97 a úmluvou CITES ( 29 ).

65.

V rámci zjišťování prováděného orgány v souladu s čl. 54 odst. 2 nařízení č. 865/2006 je důležité poukázat na to, že zkoumání rodového původu se jeví být obecnou praxí, jak Česká republika a Evropská komise zdůraznily v písemných vyjádřeních.

66.

Česká republika a Evropská komise v podstatě objasňují, že chovatelé nemusí systematicky prokazovat legalitu u všech předků chovného hejna. Orgány provádějí posouzení rizik v závislosti na okolnostech každého případu ( 30 ). Při provádění takového posouzení by „stupeň rizika pro daný druh (riziko újmy, zapojení do nelegálního obchodu atd.)“ měl být „rozhodující pro stupeň ověření“ ( 31 ). Evropská komise v písemné odpovědi na otázku Soudního dvora předkládá určité příklady relevantních rizikových faktorů, na jejichž základě by orgány měly být obzvláště pozorné. Takové rizikové faktory zahrnují následující: náhlý nárůst nebo velký objem obchodu s exempláři, které jsou prohlášeny za chované v zajetí; exempláře deklarované jako chované v zajetí ze zařízení, jejichž roční úroveň produkce přesahuje úroveň, kterou lze očekávat na základě velikosti rodičovské populace a reprodukčního potenciálu dotčeného druhu; exempláře, jejich velikost a stav nejsou v souladu s poskytnutými údaji o plemenitbě; nebo pochyby o zákonném původu zakladatelské populace, která mohla být získána před tím, než se země, ve které se nachází, stala smluvní stranou úmluvy CITES. Evropská komise rovněž uvedla, že v současné době spolupracuje s členskými státy na vypracování pokynů s relevantními příklady rizikových faktorů.

67.

Evropská komise rovněž poukázala na to, že při posuzování, zda má být vydáno potvrzení o výjimce, orgány zohledňují požadavky na „historický dokumentační řetězec“ („chain of custody“) ( 32 ). Toto zkoumání zahrnuje dokumentaci o legálnosti nabytí chovného hejna. V této souvislosti se nejeví nepřiměřeným požadavek, aby byl chovatel schopen prokázat legálnost nabytí na základě chovatelských záznamů. Evropská komise navíc v odpověď na otázku Soudního dvora objasnila, že pokud tato dokumentace neexistuje, je prokázání legálnosti historického řetězce nadále možné i jinými prostředky.

68.

Rovněž je třeba mít na paměti, že ve vztahu k exemplářům druhů zařazených do přílohy B nařízení č. 338/97 Soudní dvůr rozhodl, že stanovení důkazních prostředků umožňujících prokázat, že podmínka legálního získání těchto exemplářů byla splněna, je věcí příslušných orgánů členských států ( 33 ). Mám za to, že stejná úvaha by se měla analogicky použít na exempláře druhů zařazených do přílohy A tohoto nařízení vzhledem k tomu, že nařízení neupřesňuje, jaké důkazní prostředky umožňují prokázat legální získání těchto exemplářů.

69.

Pokud jde o rozhodný okamžik pro závěr o legálním získání, ze znění čl. 54 odst. 2 nařízení č. 865/2006 vyplývá, že by orgány měly zohledňovat právní předpisy použitelné v době získání každého exempláře v souladu s tím, jak přecházejí od jedné generace k další. K rozhodnému okamžiku pro účely závěru o absenci újmy je třeba poznamenat, že v tomto ustanovení není konkrétně stanoven. Vzhledem k tomu, že tu rozhodný okamžik stanoven není, bylo by možné mít za to, že je stejný jako pro účely závěru o legálním získání, tj. okamžik získání původních exemplářů. Avšak závěr o absenci újmy je poměrně široký a může zahrnovat mnoho metod posouzení ( 34 ). Zdá se, že povaha příslušného zjišťování je kompatibilnější spíše se zohledněním vývoje druhu za určitou dobu, a nikoli s určitým konkrétním datem. Z tohoto úhlu pohledu je patrně vhodnější vyhnout se stanovování mezí. Souhlasila bych proto s postojem, který Komise zaujala v odpovědi na otázku položenou Soudním dvorem, a sice že pro vyslovení platného závěru musí mít orgány možnost vzít v úvahu status druhu v okamžiku posouzení. Takový výklad zajišťuje, aby „závěry o absenci újmy byly založeny na nejlepších dostupných vědeckých informacích“ ( 35 ).

70.

Ke zjišťování prováděnému orgány bych konečně poznamenala, že za jakýchkoli okolností musí být v souladu s unijněprávní zásadou řádné správy, jež zahrnuje požadavky, které musí členské státy při uplatňování unijního práva splnit. Mezi těmito požadavky má mimořádný význam povinnost odůvodnit rozhodnutí přijímaná vnitrostátními orgány, neboť adresátům těchto rozhodnutí umožňuje hájit svá práva a rozhodnout se s plnou znalostí věci, zda je namístě podat proti takovým rozhodnutím žalobu. Tato povinnost je nezbytná i proto, aby příslušné soudy mohly provést přezkum legality těchto rozhodnutí, takže představuje jednu z podmínek účinnosti soudní kontroly zaručené článkem 47 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“) ( 36 ). V projednávané věci není v soudním spise nic, co by dokládalo porušení povinnosti uvést odůvodnění či jinou nesrovnalost v postupu vedeném příslušným výkonným orgánem. Tento orgán odmítl udělit výjimku pro obchodování s předmětnými exempláři na základě doporučení vědeckého orgánu, aby výjimka udělena nebyla.

71.

S ohledem na výše uvedené mám za to, že uznání pravomoci příslušného výkonného orgánu zkoumat původ exemplářů při posuzování, zda má být vydáno potvrzení o prodejní výjimce, neznamená stanovení nepřiměřeného důkazného břemene k tíži chovatelů.

72.

V poslední části své analýzy se budu zabývat problematikou, kterou nastoluje třetí otázka předkládajícího soudu v souvislosti s relevantností konkrétních okolností věci pro posouzení podmínek stanovených v čl. 54 odst. 2 nařízení č. 865/2006. Podle předkládajícího soudu takové konkrétní okolnosti zahrnují (údajné) legitimní očekávání chovatele ohledně jeho práva obchodovat s potomky prarodičovských exemplářů, jeho dobrou víru v jejich legální získání a méně přísnou zákonnou úpravu účinnou v České republice před přistoupením k Evropské unii.

73.

Dle mého názoru žádná ze shora uvedených okolností jako taková neodůvodňuje, aby výkonný orgán zaujal shovívavější přístup a udělil výjimku umožňující obchodovat s předmětnými exempláři.

74.

Předně podmínky stanovené v čl. 54 odst. 2 nařízení č. 865/2006, které musí orgány posoudit pro účely kvalifikace exemplářů za exempláře narozené a odchované v zajetí, se nevztahují k chovateli, nýbrž k založení chovného hejna. Navíc jsou tyto podmínky kumulativní. I když orgány učiní závěr, že založení chovného hejna v době získání bylo legální, nestačí tento závěr sám o sobě k udělení výjimky. Jak jsem rovněž uvedla výše ( 37 ), k tomu, aby výkonný orgán učinil platný závěr o absenci újmy, potřebuje zohlednit aktualizované důkazy o stavu druhu.

75.

Za těchto podmínek se domnívám, že existence méně přísného legislativního rámce v okamžiku získání chovného hejna před přistoupením země k Evropské unii ( 38 ) není důvodem pro to, aby výkonný orgán udělil výjimku ze zákazu obchodování s předmětnými exempláři. Rovněž je třeba poukázat na to, že v okamžiku získání předmětných exemplářů již úmluva CITES v České republice platila. Dále žalobce netvrdil, že by se na předmětné exempláře mohla vztáhnout výjimka týkající se „exemplářů z doby před úmluvou“, tj. exemplářů zařazených druhů získaných dříve, než se pro ně stala úmluva CITES použitelnou ( 39 ).

76.

Pokud jde konkrétně o tvrzené legitimní očekávání chovatele, úmluva CITES nebrání smluvním státům „v žádném směru“ přijmout přísnější vnitrostátní předpisy k podmínkám obchodu s druhy zařazenými do přílohy I této úmluvy, „nebo je[j] [dokonce] úplně zakázat“ ( 40 ). Obchodníci by tedy neměli být oprávněni očekávat, že legislativní rámec zůstane stejný, když se rozhodnou obchodovat s exempláři spadajícími pod obecné zákazové pravidlo stanovené v úmluvě CITES. Chovatelé naopak musí projevit náležitou péči, když se hodlají do takového obchodu zapojit ( 41 ).

77.

Předkládající soud se táže, zda nemožnost žalobce obchodovat s předmětnými exempláři zasahuje do jeho vlastnického práva ve smyslu článku 17 Listiny. Podle ustálené judikatury ( 42 ) se však vlastnické právo neprojevuje jako absolutní výsada, ale musí k němu být přihlédnuto ve vztahu k jeho funkci ve společnosti. Výkon tohoto práva může být proto omezen za podmínky, že daná omezení skutečně odpovídají cílům obecného zájmu a vzhledem ke sledovanému cíli nepředstavují nepřiměřený a neúnosný zásah do samotné podstaty takto zaručeného práva. Pokud jde o výše uvedené cíle obecného zájmu, ochrana volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin mezi ně patří ( 43 ), a může tedy odůvodňovat omezení výkonu vlastnického práva. Co se týče zásady proporcionality, postačí uvést, že nařízení č. 338/97 a nařízení č. 865/2006 zajišťují rovnováhu mezi požadavky vlastnického práva a požadavky spojenými s ochranou volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin. Mám tedy za to, že žalobcovo právo na vlastnictví porušeno není.

78.

Rovněž je namístě poznamenat, že žalobci bylo dovoleno si exempláře ponechat a nebyla mu uložena žádná správní ani trestní sankce. Nezdá se tedy, že by projednávaná věc vyžadovala dodatečnou analýzu z hlediska dodržení zásady proporcionality.

79.

Žalobce nicméně tvrdí, že jeho chovatelská činnost má příznivý dopad na životní prostředí. Dle jeho názoru vede obchod s exempláři odchovanými v zajetí ke snížení poptávky po nelegálním získávání exemplářů odchycených ve volné přírodě. To je dle mého názoru nepodložené tvrzení. Článek 8 odst. 3 písm. f) nařízení č. 338/97 konkrétně stanoví, že může být udělena výjimka ze zákazu obchodování, pokud jsou exempláře „určeny k chovatelským nebo pěstitelským účelům, které přinesou užitek pro zachování dotyčných druhů“. Ze soudního spisu však není zřejmé ani nebylo před Soudním dvorem tvrzeno, že by chovatel žádal orgány o výjimku založenou na tomto ustanovení. Každopádně, jak poznamenala Česká republika v písemné odpovědi na otázku Soudního dvora, toto ustanovení předpokládá, že má zvažovaná činnost konkrétní užitek pro zachování dotyčných druhů, například účast na záchranných programech zoologických zahrad nebo vracení exemplářů do volné přírody.

80.

Má závěrečná poznámka se týká významu doby uplynulé od odebrání zakladatelské populace z volné přírody. Jak je naznačeno v bodě 62 tohoto stanoviska, neměl by být tento faktor jako takový rozhodující, pokud posouzení rizik přivedlo orgány k závěru, že výjimka udělena nebude. Obecné pravidlo zakazující obchodní činnosti se zařazenými exempláři není časově omezeno. Pro úplnost chci opětovně poukázat na to, že v projednávané věci nejde o trestní řízení, kdyby tomu tak bylo, uplatnila by se zásada promlčení. Navíc je třeba z pohledu občanského práva poznamenat, že legálnost získání předmětných exemplářů není zpochybňována.

81.

S ohledem na výše uvedené se nedomnívám, že by konkrétní okolnosti věci, jaké zmínil předkládající soud, byly relevantní v kontextu, kdy orgány zkoumají podmínky stanovené v čl. 54 odst. 2 nařízení č. 865/2006.

82.

Ve světle výše uvedených úvah navrhuji, aby byly předběžné otázky zodpovězeny takto: