1.

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu článku 1 odst. 3 písm. b) a článku 83 odst. 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 650/2012 ze dne 4. července 2012 o příslušnosti, rozhodném právu, uznávání a výkonu rozhodnutí a přijímání a výkonu veřejných listin v dědických věcech a o vytvoření evropského dědického osvědčení ( 2 ).

2.

Tato žádost byla předložena v řízení o opravném prostředku podaném UM proti rozhodnutí rakouských orgánů o zamítnutí jeho návrhu na zápis vlastnického práva k nemovitosti nacházející se v Rakousku do katastru nemovitostí, kterého se dovolává pro účely dědického řízení zahájeného v Německu na základě právního jednání spočívajícího v darování pro případ smrti.

3.

Soudní dvůr se tak má na základě určení povahy takového právního jednání uzavřeného mezi živými vyslovit k oblasti působnosti nařízení č. 650/2012 a k výkladu přechodných ustanovení v něm obsažených.

4.

Vysvětlím důvody, které mě vedou k závěru, že právní jednání spočívající v darování pro případ smrti lze považovat za „dědickou smlouvu“ ve smyslu čl. 3 odst. 1 písm. b) nařízení č. 650/2012, a jaké důsledky je z toho třeba vyvodit pro platnost volby použitelného práva, na níž závisí příslušnost soudu, u něhož bylo zahájeno řízení.

5.

Body 9, 11, 14, 37 a 49 odůvodnění nařízení č. 650/2012 zní:

[…]

[…]

[…]

[…]

6.

Článek 1 nařízení (EU) 650/2012, nadepsaný „Oblast působnosti“, v odstavci 1 a v odst. 2 písm. g) stanoví:

„1.   Toto nařízení se použije na dědění majetku zemřelých osob […].

2.   Z oblasti působnosti tohoto nařízení jsou vyloučeny:

[…]

7.

Článek 3 nařízení č. 650/2012, nadepsaný „Definice“, v odst. 1 písm. a), b) a d) stanoví:

„Pro účely tohoto nařízení se rozumí:

[…]

8.

Podle článku 21 nařízení č. 650/2012, nadepsaného „Obecné pravidlo“, který je obsažen v kapitole III, upravující „[r]ozhodné právo“, platí:

„1.   Nestanoví-li toto nařízení jinak, je rozhodným právem pro dědění jako celek právo státu, ve kterém měl zůstavitel svůj obvyklý pobyt v době smrti.

2.   Je-li ze všech okolností věci zřejmé, že v době smrti měl zůstavitel zjevně užší spojení s jiným státem, než je stát, jehož právo by se použilo na základě odstavce 1, bude právem rozhodným pro dědění výjimečně právo tohoto jiného státu.“

9.

Článek 22 odst. 1 a 2 nařízení č. 650/2012, nadepsaný „Volba práva“, zní:

„1.   Každá osoba si může zvolit za právo, jímž se řídí její dědictví jako celek, právo státu, jehož je státním příslušníkem v době uskutečnění této volby nebo v době smrti.

[…]

2.   Tato volba musí být učiněna výslovně v prohlášení ve formě pořízení pro případ smrti nebo musí vyplývat z ustanovení takového pořízení.“

10.

Článek 23 tohoto nařízení, nadepsaný „Oblast působnosti rozhodného práva“, v odstavci 1 a odst. 2 písm. i) stanoví:

„1.   Právem určeným podle článku 21 nebo článku 22 se řídí dědictví jako celek.

2.   Tímto právem se řídí zejména:

[…]

11.

Článek 25 uvedeného nařízení, nadepsaný „Dědické smlouvy“ v odstavcích 1 a 3 stanoví:

„1.   Dědická smlouva týkající se dědění po jedné osobě se řídí, pokud jde o její přípustnost, věcnou platnost a závazné účinky mezi stranami včetně podmínek pro její zrušení, právem, které by se podle tohoto nařízení bylo použilo pro dědění po této osobě v případě její smrti ke dni uzavření dané smlouvy.

[…]

3.   Bez ohledu na odstavce 1 a 2 si strany mohou zvolit za právo, jímž se bude jejich dědická smlouva, co se týče její přípustnosti, věcné platnosti a závazných účinků mezi stranami včetně podmínek pro její zrušení řídit, právo, které by si osoba nebo jedna z osob, jejichž majetek je dotčen, mohla zvolit podle článku 22, za podmínek stanovených v tomto článku.“

12.

Článek 83 nařízení č. 650/2012, nadepsaný „Přechodná ustanovení“, v odstavcích 2 až 4 stanoví:

„2.   Pokud zůstavitel zvolil přede dnem použitelnosti tohoto nařízení právo rozhodné pro dědění po něm 17. srpna 2015, je tato volba platná, vyhovuje-li podmínkám stanoveným v kapitole III nebo je-li platná podle pravidel mezinárodního práva soukromého, jež byla v době provedení volby v platnosti ve státě, kde měl zůstavitel obvyklý pobyt, nebo v kterémkoli ze států, jichž byl státním příslušníkem.

3.   Pořízení pro případ smrti učiněné před 17. srpna 2015 je přípustné a platné co do obsahu a formy, vyhovuje-li podmínkám stanoveným v kapitole III nebo je-li přípustné a platné co do obsahu a formy podle pravidel mezinárodního práva soukromého, jež byla v době vyhotovení pořízení v platnosti ve státě, kde měl zůstavitel obvyklý pobyt, nebo v kterémkoli ze států, jichž byl státním příslušníkem, nebo v členském státě, v němž sídlí orgán, který se dědictvím zabývá.

4.   Bylo-li pořízení pro případ smrti učiněno před 17. srpna 2015 a je-li v souladu s právem státu, které by si byl zůstavitel mohl zvolit v souladu s tímto nařízením, pak se toto právo považuje za zvolené rozhodné právo pro dědění.“

13.

Ustanovení § 956 rakouského Allgemeines Bürgerliches Gesetzbuch (občanský zákoník), ve znění před nabytím účinnosti Erbrechts-Änderungsgesetz 2015 (zákon z roku 2015, kterým se mění dědické právo) ( 3 ) ze dne 30. července 2015, jež se použije v této věci, znělo následovně:

„Darování, jehož účinky mají nastat teprve po smrti dárce, se při dodržení stanovených formálních požadavků považuje za odkaz. Za smlouvu se považuje pouze v případě, že obdarovaný dar přijal, dárce se výslovně vzdal práva dar odvolat a obdarovanému o tom bylo vydáno písemné osvědčení.“

14.

Ustanovení § 1 odst. 1 písm. d) Notariatsaktsgesetz (zákon o notářských zápisech) ( 4 ) ze dne 25. července 1871, ve znění použitelném v době sporu v původním řízení, váže platnost darovací smlouvy, u níž nedošlo k faktickému předání darované věci, na pořízení notářského zápisu.

15.

Ustanovení § 26 Allgemeines Grundbuchsgesetz (zákon o katastru nemovitostí) ( 5 ) ze dne 2. února 1955, ve znění použitelném v době sporu v původním řízení, stanoví:

„1.   Zápisy a předběžné zápisy lze povolit pouze na základě listin, které jsou vyhotoveny ve formě, která je vyžadována pro jejich platnost.

2.   Tyto listiny musí, pokud se jedná o nabytí nebo změnu věcného práva, obsahovat platný právní důvod.“

16.

Podle ustanovení § 2 bodu 3 Rechtspflegergesetz (zákon o vyšších soudních úřednících) ( 6 ) ze dne 12. prosince 1985, ve znění použitelném v době sporu v původním řízení, platí:

„Soudního úředníka lze ustanovit vyšším soudním úředníkem pro jednu nebo několik z následujících oblastí činnosti:

[…]

3.   ve věcech týkajících se katastru nemovitostí a lodního rejstříku.“

17.

Ustanovení § 16 odst. 2 bodu 6 tohoto zákona zní:

„Soudci vždy zůstávají vyhrazena:

[…]

6.   rozhodnutí, při kterých se použije cizí právo.“

18.

Německý státní příslušník ZL, který měl v době své smrti dne 13. května 2018 obvyklý pobyt v Německu, uzavřel se svým synem UM, německým státním příslušníkem, a jeho manželkou XU, rakouskou státní příslušnicí, dne 22. července 1975 smlouvu, podle které měla být po jeho smrti převedena na posledně uvedené nemovitost nacházející se v Rakousku, a to na každého z nich z jedné poloviny. V okamžiku uzavření této smlouvy měly všechny smluvní strany obvyklý pobyt v Německu.

19.

Podle této smlouvy měl ZL nabýt nemovitost za těchto podmínek:

„[…]

b) ZL se zavazuje do deseti let od uzavření smlouvy vybudovat na této nemovitosti, která bude v jeho vlastnictví, dvojdomek. Pokud tento závazek nesplní za svého života, přechází na jeho dědice. […]

c) Pro případ své smrti ZL uvedenou nemovitost včetně všeho, co s ní bude spojeno v okamžiku jeho smrti, především dům, který se na ní bude nacházet, […] převádí z jedné poloviny na XU a z jedné poloviny na UM. K převodu dojde smrtí ZL, nikoli však dříve než před dokončením domu. Převod je podmíněn tím, že v okamžiku smrti ZL nebude manželství [UM a XU] rozvedeno a XU přežije ZL. Pokud tato podmínka nebude splněna, platí, že k převodu pro případ smrti došlo pouze ve prospěch UM, po kterém lze pohledávku ze smlouvy, která má být uzavřena, zdědit již i před smrtí ZL.

d) V rozsahu, v němž za tento převod není sjednáno protiplnění, dojde k uvedenému převodu pro případ smrti formou darování, jak ZL výslovně prohlašuje. Vzdává se práva na odstoupení od této smlouvy.

e) Jako částečné protiplnění za uvedený převod jsou [UM a XU] povinni poskytnout paní […], matce XU, právo užívání bytu v domě, který má být vybudován […]

f) Na právní vztahy vzniklé na základě smluv, které mají být uzavřeny, se použije rakouské právo. […]

g) ZL se zavazuje, že za účelem zajištění pohledávek UM a XU vzniklých na základě smlouvy o převodu pro případ smrti nemovitost nacházející se v jeho vlastnictví nezcizí ani nezatíží bez souhlasu UM a XU. […]

h) ZL souhlasí s tím, aby byl v katastru nemovitostí ohledně pozemku, který je předmětem smlouvy, na listu vlastnictví pro katastrální obec […], který teprve bude založen,

[…]“

20.

V okamžiku smrti ZL již paní XU, která se s UM rozvedla, nežila – zemřela dne 5. listopadu 2005 – a na nemovitosti nebyl postaven žádný dům.

21.

Dědické řízení probíhá u Amtsgericht Köln (okresní soud v Kolíně nad Rýnem, Německo). Za účelem uvedeného řízení podal UM, který tvrdí, že byl v okamžiku smrti svého otce jediným oprávněným z právního jednání, jehož předmětem bylo darování, k příslušnému soudu, kterým je Bezirksgericht Hermagor (okresní soud v Hermagoru, Rakousko), návrh na zápis svého vlastnického práva k dotčené nemovitosti do katastru nemovitostí. Rechtspfleger (vyšší soudní úředník, Rakousko) tohoto soudu prvního stupně pověřený projednáním návrhu UM dospěl k závěru, že rozhodným právem je právo rakouské, a návrh zamítl pro nedostatek listinných důkazů o splnění všech podmínek uvedených ve smlouvě, jíž se UM dovolával. Landesgericht Klagenfurt (zemský soud v Klagenfurtu, Rakousko) toto rozhodnutí potvrdil s odůvodněním, že nařízení č. 650/2012 není z důvodu volby práva učiněné v této smlouvě použitelné a převod nemovitosti na základě darování pro případ smrti nelze provést bez prokázání, že byl postaven dům tak, jak je stanoveno v uvedené smlouvě. K předkládajícímu soudu, kterým je Oberster Gerichtshof (Nejvyšší soud, Rakousko), byl proti tomuto rozhodnutí podán opravný prostředek „Revision“.

22.

Tento soud, podle něhož z listin předložených příslušnému soudu k zápisu do katastru nemovitostí vyplývá, že podle kritérií rakouského práva bylo uzavřeno právní jednání spočívající v darování pro případ smrti ve prospěch UM, má za to, že toto právní jednání spadá do působnosti nařízení č. 650/2012 a lze jej kvalifikovat jako „dědickou smlouvu“ ve smyslu čl. 3 odst. 1 písm. b) nebo d) tohoto nařízení.

23.

Pokud jde o použití rakouského práva, jež si smluvní strany zvolily, domnívá se Oberster Gerichtshof (Nejvyšší soud), že jsou použitelná přechodná ustanovení uvedeného nařízení, a má pochybnosti o výkladu článku 83 odst. 2 téhož nařízení ve vztahu k použitelnosti volby rozhodného práva učiněné v dědické smlouvě.

24.

Za těchto podmínek se Oberster Gerichtshof (Nejvyšší soud) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

25.

Písemná vyjádření předložili Soudnímu dvoru UM, španělská vláda a Evropská komise. Tito zúčastnění, stejně jako německá vláda, rovněž poskytli písemné odpovědi na otázky položené Soudním dvorem.

26.

Úvodem považuji za vhodné zdůraznit s ohledem na účel nařízení č. 650/2012, že žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, která se týká použitelnosti tohoto nařízení, byla podána v souvislosti s vnitrostátním řízením, v němž má být uznáno nabytí práv k nemovitosti nacházející se v Rakousku, která byla předmětem darování pro případ smrti ( 7 ), za účelem zápisu do katastru nemovitostí. Dědické řízení bylo zahájeno v jiném členském státě. Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce tak obsahuje nový prvek v tom, že se týká obecně posouzení jiného majetkového práva, než je dědické právo, jelikož orgán, k němuž UM podal návrh, není pověřen přijmout rozhodnutí ani vydat listinu s ním přímo související. Kromě toho předkládající soud upřesnil, že účelem jeho žádosti je ověřit příslušnost orgánu, jenž zamítl návrh UM, která závisí na použití rakouského práva ( 8 ).

27.

Podstatou první předběžné otázky položené předkládajícím soudem Soudnímu dvoru je, zda čl. 3 odst. 1 písm. b) nařízení č. 650/2012 musí být vykládán v tom smyslu, že pojem „dědická smlouva“ se vztahuje i na darovací smlouvu mezi živými, podle které má k přechodu vlastnického práva k majetku náležejícímu dárci dojít až v okamžiku jeho smrti.

28.

Zaprvé je třeba uvést, že otázka týkající se použitelnosti tohoto nařízení je odůvodněna:

29.

Zadruhé je třeba uvést, že vzhledem k chybějícím ustanovení o darování pro případ smrti v nařízení č. 650/2012 ( 11 ) je třeba z něj dovodit různé prvky, aby bylo možné určit, zda lze takové jednání považovat za „dědickou smlouvu“ ve smyslu jeho čl. 3 odst. 1 písm. b), jak tvrdí předkládající soud, UM, německá vláda a Komise, nebo naopak zda musí tato jednání být považována za dary ve smyslu čl. 1 odst. 2 písm. g) tohoto nařízení, jak tvrdí španělská vláda.

30.

V tomto ohledu je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury jak z požadavků jednotného použití unijního práva, tak ze zásady rovnosti vyplývá, že znění ustanovení unijního práva, které výslovně neodkazuje na právo členských států za účelem vymezení svého smyslu a dosahu, musí být zpravidla vykládáno autonomním a jednotným způsobem v celé Unii, přičemž tento výklad je třeba nalézt s přihlédnutím ke kontextu tohoto ustanovení a k cíli sledovanému dotčenou právní úpravou ( 12 ).

31.

Pro potřeby gramatického výkladu ustanovení nařízení č. 650/2012, která jsou použitelná v projednávané věci, na jedné straně podotýkám, že podle čl. 1 odst. 1 věty první tohoto nařízení se toto nařízení použije na „dědění majetku zemřelých osob“. V článku 3 odst. 1 písm. a) uvedeného nařízení se upřesňuje, že „děděním“ se rozumí dědění majetku zemřelé osoby a že tento pojem zahrnuje „jakoukoli formu přechodu majetku […] z důvodu smrti“ ( 13 ). Tato definice odráží obsah bodu 9 odůvodnění téhož nařízení, podle kterého by do oblasti jeho působnosti měly spadat „veškeré občanskoprávní aspekty dědění majetku zůstavitele“ ( 14 ).

32.

V tomto bodě odůvodnění jsou uvedeny dva možné způsoby přechodu majetku z důvodu smrti, a to přechod jako projev vůle na základě pořízení pro případ smrti a přechod na základě dědění ze zákona.

33.

V článku 3 odst. 1 písm. d) nařízení č. 650/2012 se upřesňuje, že výrazem „pořízení pro případ smrti“ se rozumí „závěť, společná závěť nebo dědická smlouva“. Posledně uvedená smlouva je pak definována v tomtéž článku pod písm. b) jako smlouva, která vytváří práva k budoucí pozůstalosti nebo k budoucím pozůstalostem jedné či více osob, které jsou smluvními stranami.

34.

Na druhé straně tyto definice, které představují autonomní pojmy ( 15 ), jelikož mají zajistit jednotné uplatňování nařízení č. 650/2012 nezávisle na právu členských států, musí být posuzovány v porovnání s „právy a majetkem […] převedenými jiným způsobem než děděním, jako například formou daru“ ( 16 ), které jsou podle čl. 1 odst. 2 písm. g) téhož nařízení z oblasti jeho působnosti vyloučeny ( 17 ).

35.

Vzhledem k pojmu „dědění“ ( 18 ) a skutečnosti, že nejsou definovány ani dary, ani závěť, vyvstává otázka, na základě jakého kritéria lze rozlišit dary ( 19 ) od pořízení pro případ smrti, s ohledem na jednotný výklad těchto pojmů.

36.

Zaprvé uvádím, že v bodě 14 odůvodnění nařízení č. 650/2012, ve spojení s nímž musí být ustanovení článku 1 odst. 2 písm. g) vykládáno, je použit výraz „dary nebo jiné druhy převodů mezi živými (inter vivos) zakládající věcná práva před smrtí“ ( 20 ).

37.

Z toho je podle mého názoru nutné dovodit, a to i v porovnání s jinými způsoby převodu práv a majetku uvedenými v čl. 1 odst. 2 písm. g) nařízení č. 650/2012, kterými jsou společné vlastnictví s právem dědit po spolumajiteli, důchodové připojištění, pojistné smlouvy a podobná ujednání, že unijní normotvůrce zamýšlel vyloučit z oblasti působnosti tohoto nařízení jednání mezi živými (inter vivos), která zakládají věcná práva před smrtí nositele těchto práv nebo v zásadě upravují převod majetku mimo dědění.

38.

Zadruhé uvádím, že čl. 1 odst. 2 písm. g) nařízení č. 650/2012 vychází z čl. 1 odst. 2 písm. d) úmluvy o právu rozhodném pro dědění majetku zesnulých, podepsané v Haagu dne 1. srpna 1989 ( 21 ), která nikdy nevstoupila v platnost. V důvodové zprávě k této úmluvě ( 22 ) se upřesňuje, že čl. 1 odst. 2 písm. d) má velmi širokou působnost a zahrnuje veškerá pořízení kromě pořízení pro případ smrti, a že se nevztahuje na jednání mezi živými (inter vivos), pokud vlastnické právo vzniká až po smrti.

39.

Zatřetí zdůrazňuji, že pokud jde o výjimku z oblasti působnosti nařízení č. 650/2012, podle které se má dědictví jako celek řídit jedním právem, musí být čl. 1 odst. 2 písm. g) vykládán restriktivně, i když ani dary nejsou zcela vyloučeny z použití dědického práva ( 23 ).

40.

Za „dary“ ve smyslu čl. 1 odst. 2 písm. g) tudíž nelze považovat darování pro případ smrti, podle kterého má přejít vlastnické právo k majetku zahrnutému v pozůstalosti zůstavitele ve prospěch obdarovaného pouze tehdy, když zůstavitele přežije, a tím upravuje způsob převodu dědictví. Jinými slovy, základním kritériem je určení práv obdarovaného k majetku zahrnutému v pozůstalosti ve vztahu k ostatním dědicům ( 24 ) před zahájením dědického řízení.

41.

Vzhledem k tomu, že smrt dárce musí představovat podmínku pro přechod tohoto práva, a nikoli jeho konkrétního výkonu ( 25 ), a že darování vyplývá z neodvolatelné dohody ( 26 ) mezi smluvními stranami ohledně vlastnických práv, která mají vzniknout po smrti zůstavitele k majetku, který bude v té době tvořit jeho pozůstalost ( 27 ), mám za to, že darování pro případ smrti (nebo jinými slovy jakoukoli dohodu o převodu vlastnického práva mortis causa) lze považovat za „dědickou smlouvu“ ve smyslu čl. 3 odst. 1 písm. b) nařízení č. 650/2012, jakožto autonomního pojmu ( 28 ), i kdyby se toto jednání netýkalo dědictví jako celku ( 29 ) nebo majetku, který dárce v době uzavření dohody ještě nevlastnil.

42.

Je tedy třeba se zabývat otázkou rozdílných právních režimů darování pro případ smrti a dědických smluv, které jsou ohledně posledně uvedených zmíněny v bodě 49 odůvodnění nařízení č. 650/2012 a na něž upozorňují jak zúčastněné strany ve svých písemných vyjádřeních, tak právní věda ( 30 ), aby bylo zajištěno jednotné uplatňování tohoto nařízení.

43.

V tomto ohledu souhlasím s názorem řady autorů v tom smyslu, že kvalifikace určitého jednání musí vyplývat z použití práva, kterým se řídí dědické smlouvy, jak je stanoveno v článku 25 nařízení č. 650/2012 ( 31 ).

44.

Takový výklad je v souladu s cíli sledovanými tímto nařízením, kterými je na jedné straně pomoci dědicům, odkazovníkům a dalším osobám zůstaviteli blízkým, jakož i věřitelům, při uplatňování svých nároků v kontextu dědictví s přeshraničním dopadem, jakož i umožnit občanům Unie připravit své dědictví ( 32 ).

45.

Na druhé straně z důvodu právní jistoty a s cílem zamezit štěpení dědictví ( 33 ) stanoví nařízení č. 650/2012 pravidlo založené na zásadě celistvosti dědictví, podle kterého se dědictví jako celek, tedy veškerý majetek, který je součástí pozůstalosti, musí řídit stejným právem a které určuje příslušnost soudů rozhodovat o dědictví jako celku ( 34 ), a to s odkazem na právo členského státu, ve kterém měl zůstavitel obvyklý pobyt v době smrti, v souladu s článkem 21 tohoto nařízení, nebo na právo členského státu, jehož je zůstavitel státním příslušníkem a které si posledně uvedený zvolil v souladu s článkem 22 uvedeného nařízení.

46.

Kromě toho unijní normotvůrce stanovil určité úpravy, zejména u zásady celistvosti dědictví, aby ustanovení nařízení č. 650/2012 co nejvíce odpovídala jeho cílům ( 35 ). To, jak zdůrazňuje německá vláda v písemných odpovědích na otázky Soudního dvora, je i případ článku 25 tohoto nařízení, jenž musí být vykládán ve spojení s bodem 49 jeho odůvodnění a stanoví s použitím obdobných výrazů, jaké jsou použity v článku 24 uvedeného nařízení ve vztahu k jiným pořízením pro případ smrti, že dědické smlouvy se řídí právem použitelným pro dědění ke dni uzavření dané smlouvy, aby bylo zachováno uspořádání dědění stanovené v těchto právních jednáních.

47.

Za těchto podmínek mám, na rozdíl od španělské vlády, za to, že kvalifikace darování pro případ smrti jako „dědické smlouvy“ nevede ke štěpení dědictví, ale zajišťuje stranám dotčeným převodem majetku zahrnutého v pozůstalosti zůstavitele požadovanou právní jistotu v případě dědění s přeshraničním prvkem.

48.

Opačný výklad by vedl k tomu, že by byly z oblasti působnosti uvedeného nařízení vyloučeny i jiná právní jednání, která jsou v současnosti uzavírána za účelem přípravy převodu majetku v rámci dědictví, při nichž vznikají stejné otázky, jako je darování poslednímu přeživšímu nebo darování v podobě rozdělení majetku jednotlivým dědicům („donation-partage“) ( 36 ).

49.

To by znamenalo, že by muselo být velké množství důležitých jednání směřujících k uspořádání dědictví zahrnuto buď do působnosti nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. června 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I) ( 37 ), nebo do působnosti pravidel vnitrostátního práva či úmluv dotčeného státu ( 38 ), a hrozilo by tak nebezpečí vážného narušení zásady jednotnosti práva rozhodného pro dědění.

50.

Pokud jde o projednávaný případ, předmětem věci v původním řízení je dohoda týkající se převodu vlastnického práva k nemovitosti, ke kterému má dojít v okamžiku smrti otce navrhovatele, pokud budou splněny určité podmínky ( 39 ). Ačkoli podle mého názoru má tato dohoda vlastnosti dědické smlouvy ve smyslu nařízení č. 650/2012, musí toto posouzení záviset na použitelném právu, jak jsem navrhl výše ( 40 ).

51.

Ze všech uvedených důvodů mám za to, že čl. 3 odst. 1 písm. b) nařízení č. 650/2012 musí být vykládán v tom smyslu, že pojem „dědická smlouva“ se vztahuje i na darovací smlouvu mezi živými, podle které má vlastnické právo k majetku zahrnutému do pozůstalosti dárce přejít na obdarovaného až po smrti dárce, a to i pokud tento majetek tvoří jen část pozůstalosti.

52.

Předkládající soud si klade otázku, zda je volba rakouského práva učiněná ve smlouvě dotčené ve věci v původním řízení ( 41 ) platná s ohledem na přechodná ustanovení nařízení č. 650/2012, a uvádí konkrétně jeho článek 83 odst. 2. Ten odkazuje na podmínky stanovené v článku 22 tohoto nařízení, nadepsaném „Volba práva“.

53.

Jak uvádí Komise, v německém znění článku 22 nařízení č. 650/2012 se na rozdíl od jiných jazykových verzí ( 42 ) neuvádí, že se volba práva musí týkat dědictví jako celku.

54.

K tomu je třeba uvést, že Soudní dvůr v rozsudku vydaném krátce po předložení této žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce rozhodl, že si podle tohoto článku 22 osoba může zvolit právo, „jímž se řídí její dědictví jako celek“, a že článek 83 odst. 2 uvedeného nařízení se týká případů, kdy si zůstavitel před 17. srpnem 2015 zvolil právo „rozhodné pro své dědictví“ ( 43 ).

55.

S ohledem na výše uvedené mám stejně jako Komise za to, že odpověď Soudního dvora se nemůže týkat výkladu tohoto ustanovení, jelikož z informací poskytnutých předkládajícím soudem vyplývá, že smluvní strany si zvolily rakouské právo jako právo, kterým se mají řídit právní vztahy mezi nimi, a nikoli jako právo, kterým se má řídit dědictví jako celek.

56.

S ohledem na okolnosti, za nichž byla druhá předběžná otázka položena, nicméně považuji za vhodné na závěr své analýzy týkající se přechodných ustanovení uvést na jedné straně, že pokud jde o pořízení pro případ smrti učiněné před 17. srpnem 2015 dárcem, který zemřel po tomto datu, je takové pořízení v souladu s čl. 83 odst. 3 nařízení č. 650/2012 platné, pokud jsou splněny podmínky stanovené právem určeným podle ustanovení kapitoly III, konkrétně článku 25, kterým se řídí dědická smlouva, nebo případně podle kolizních norem, které platily před vstupem v platnost uvedeného nařízení.

57.

Na druhé straně, jak uvádí Komise, v projednávané věci musí důsledky pro příslušnost soudu, ke kterému byla podána žaloba, pokud jde o kvalifikaci dotčeného jednání, vycházet ze závěru, že není použitelný čl. 83 odst. 2 nařízení č. 650/2012 z důvodu neexistence volby práva, kterým by se mělo řídit dědictví jako celek ( 44 ), a tedy podle mého názoru ani odstavec 4 tohoto článku ( 45 ). Jelikož si na základě tohoto nařízení zůstavitel nemohl zvolit rakouské právo, nemůže být toto právo považováno za právo, které bylo zvoleno jako rozhodné pro dědictví ( 46 ).

58.

Za těchto okolností mám za to, že na druhou předběžnou otázku není třeba odpovědět.

59.

S ohledem na všechny výše uvedené úvahy navrhuji Soudnímu dvoru, aby na otázku Oberster Gerichtshof (Nejvyšší soud, Rakousko) odpověděl takto:

„Článek 1 odst. 3 písm. b) nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 650/2012 ze dne 4. července 2012 o příslušnosti, rozhodném právu, uznávání a výkonu rozhodnutí a přijímání a výkonu veřejných listin v dědických věcech a o vytvoření evropského dědického osvědčení musí být vykládán v tom smyslu, že pojem ‚dědická smlouva‘ se vztahuje i na darovací smlouvu mezi živými, podle kterých má vlastnické právo k majetku zahrnutému do pozůstalosti dárce přejít na obdarovaného až po smrti dárce, a to i pokud tento majetek tvoří jen část pozůstalosti.“