1.

Normotvůrce Evropské unie přijal od roku 2010 několik směrnic, jejichž cílem je zlepšit justiční spolupráci v trestních věcech a jejichž hlavním předmětem je posílení práv osob dotčených v trestním řízení.

2.

První otázka předkládajícího soudu se týká osobní působnosti takového posílení práv, a to konkrétně přiznání jednotlivých procesních práv, která jsou upravena ve směrnici Evropského parlamentu a Rady 2012/13/EU ze dne 22. května 2012 o právu na informace v trestním řízení ( 2 ), osobám zatčeným na základě evropského zatýkacího rozkazu. Pro případ záporné odpovědi na první otázku si předkládající soud, jenž spojuje užitečný účinek těchto práv s uplatněním účinného opravného prostředku proti rozhodnutí o vydání evropského zatýkacího rozkazu, klade otázku ohledně samotné platnosti rámcového rozhodnutí Rady 2002/584/SVV ze dne 13. června 2002 o evropském zatýkacím rozkazu a postupech předávání mezi členskými státy ( 3 ), a to z hlediska článků 6 a 47 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“).

3.

Projednávaná věc tak poskytuje Soudnímu dvoru příležitost, aby upřesnil vztah mezi směrnicí 2012/13 a rámcovým rozhodnutím 2002/584, jakož i požadavky Soudního dvora na ochranu základních práv, které se použijí na mechanismus evropského zatýkacího rozkazu.

4.

Bod 39 odůvodnění této směrnice zní takto:

„Právo na písemné informace o právech při zatčení stanovené touto směrnicí by se mělo obdobně vztahovat také na osoby zadržené za účelem výkonu evropského zatýkacího rozkazu podle rámcového rozhodnutí [2002/584]. Aby se napomohlo členským státům s formulací písemného poučení pro takové osoby, obsahuje příloha II této směrnice jeho vzor. Tento vzor je indikativní a může být přezkoumán v souvislosti se zprávou Komise o provádění této směrnice, a rovněž poté, co vstoupí v platnost všechna opatření cestovní mapy.“

5.

Článek 1 uvedené směrnice uvádí:

„Tato směrnice stanoví pravidla týkající se práva podezřelých a obviněných na informace o jejich právech v trestním řízení a o obvinění proti nim. Stanoví rovněž pravidla o právu osob v řízení o výkonu evropského zatýkacího rozkazu na informace o jejich právech.“

6.

Článek 3 téže směrnice stanoví:

„1.   Členské státy zajistí, aby byl každý podezřelý nebo obviněný neprodleně informován alespoň o následujících procesních právech, jak jsou uplatňována podle jejich vnitrostátního práva, aby tato práva mohla být účinně uplatněna:

2.   Členské státy zajistí, aby byly informace uvedené v odstavci 1 poskytovány ústně nebo písemně a vyjádřeny srozumitelně a přístupně, s ohledem na jakékoli zvláštní potřeby zranitelných podezřelých či zranitelných obviněných.“

7.

Článek 4 směrnice 2012/13 stanoví:

„1.   Členské státy zajistí, aby podezřelý nebo obviněný, který je zatčen nebo zadržen, neprodleně obdržel písemné poučení o svých právech. Musí mít možnost si toto poučení přečíst a ponechat si je u sebe po celou dobu, kdy je zbaven svobody.

2.   Vedle informací uvedených v článku 3 musí písemné poučení o právech uvedené v odstavci 1 tohoto článku obsahovat informace o následujících právech, jak jsou uplatňována podle vnitrostátního práva:

3.   V písemném poučení o právech musí být uvedeny i základní informace o každé možnosti v souladu s vnitrostátním právem napadnout zákonnost zatčení[,] dosáhnout přezkumu zadržení či požádat o předběžné propuštění.

4.   Písemné poučení o právech musí být sepsáno srozumitelně a přístupně. Indikativní vzor písemného poučení o právech je obsažen v příloze I.

5.   Členské státy zajistí, aby podezřelý nebo obviněný obdržel písemné poučení o právech sepsané v jazyce, kterému rozumí. Není-li písemné poučení o právech v příslušném jazyce k dispozici, musí být podezřelý nebo obviněný o svých právech poučen ústně v jazyce, kterému rozumí. Písemné poučení o právech v jazyce, kterému podezřelý nebo obviněný rozumí, se mu poskytne bez zbytečného odkladu.“

8.

Článek 5 této směrnice stanoví:

„1.   Členské státy zajistí, aby osoba zadržená za účelem výkonu evropského zatýkacího rozkazu obdržela neprodleně vhodné písemné poučení o právech obsahující informace o jejích právech podle právních předpisů, kterými se provádí rámcové rozhodnutí [2002/584] ve vykonávajícím členském státě.

2.   Písemné poučení o právech musí být sepsáno srozumitelně a přístupně. Indikativní vzor písemného poučení o právech je obsažen v příloze II.“

9.

Článek 6 uvedené směrnice zní:

„1.   Členské státy zajistí, aby byly podezřelému nebo obviněnému poskytnuty informace o trestném činu, z jehož spáchání je podezírán nebo obviněn. Tyto informace mu musí být poskytnuty neprodleně a v tak podrobné formě, aby byl zajištěn spravedlivý proces a účinný výkon práva na obhajobu.

2.   Členské státy zajistí, aby byl podezřelý nebo obviněný, který je zatčen nebo zadržen, informován o důvodech svého zatčení nebo zadržení, a to i o trestném činu, z jehož spáchání je podezírán nebo obviněn.

3.   Členské státy zajistí, aby nejpozději při předložení obžaloby soudu, byly poskytnuty podrobné informace o obvinění, včetně informací o povaze a právní kvalifikaci trestného činu a o formě účasti obviněného.

4.   Členské státy zajistí, aby byl podezřelý nebo obviněný neprodleně informován o změnách v údajích, které mu byly poskytnuty v souladu s tímto článkem, je-li to nezbytné k zajištění spravedlivého procesu.“

10.

Článek 7 téže směrnice stanoví:

„1.   Je-li určitá osoba zatčena a zadržena ve kterémkoli stadiu trestního řízení, zajistí členské státy, aby zatčené osobě nebo jejímu právníkovi byly zpřístupněny dokumenty související s daným případem, jež se nachází v držení příslušných orgánů a jež jsou nezbytné pro účinné napadení zákonnosti zatčení či zadržení podle vnitrostátního práva.

2.   Členské státy zajistí, aby byl podezřelému nebo obviněnému či jeho právníkovi zajištěn přístup alespoň ke všem podstatným důkazům nacházejícím se v držení příslušných orgánů, ať svědčí ve prospěch či v neprospěch podezřelého nebo obviněného, aby byly zajištěny spravedlivý proces a příprava obhajoby.

3.   Aniž je dotčen odstavec 1, musí být přístup k materiálům uvedeným v odstavci 2 poskytnut v náležitém čase, jenž umožňuje účinný výkon práv na obhajobu, a nejpozději při předložení obžaloby soudu. Pokud příslušné orgány zajistí další podstatné důkazy, poskytnou k nim přístup v náležitém čase, jenž umožní jejich posouzení.

4.   Odchylně od odstavců 2 a 3, není-li to v rozporu s právem na spravedlivý proces, lze odepřít přístup k určitým materiálům v případě, že by poskytnutí tohoto přístupu mohlo vést k závažnému ohrožení života nebo základních práv jiné osoby nebo je-li toto odepření naprosto nezbytné za účelem ochrany důležitého veřejného zájmu, například pokud by tento přístup mohl narušit probíhající vyšetřování nebo závažně ohrozit národní bezpečnost členského státu, v němž trestní řízení probíhá. Členské státy zajistí, aby rozhodnutí o odepření určitých materiálů v souladu s tímto odstavcem učinil postupem podle vnitrostátního práva justiční orgán nebo aby toto rozhodnutí alespoň podléhalo justičnímu přezkumu.

5.   Přístup k informacím podle tohoto článku je bezplatný.“

11.

Článek 1 tohoto rámcového rozhodnutí stanoví:

„1.   Evropský zatýkací rozkaz je soudní rozhodnutí, které vydal některý členský stát proto, aby jiný členský stát zatkl a předal vyžádanou osobu za účelem trestního stíhání nebo výkonu trestu odnětí svobody nebo ochranného opatření spojeného s odnětím osobní svobody.

2.   Členské státy vykonají evropský zatýkací rozkaz na základě zásady vzájemného uznávání a v souladu s ustanoveními tohoto rámcového rozhodnutí.

3.   Tímto rámcovým rozhodnutím není dotčena povinnost ctít základní práva a obecné právní zásady zakotvené v článku 6 [SEU].“

12.

Článek 8 uvedeného rámcového rozhodnutí stanoví:

„1.   Evropský zatýkací rozkaz obsahuje v souladu s formulářem uvedeným v příloze tyto údaje:

2.   Evropský zatýkací rozkaz musí být přeložen do úředního jazyka nebo jednoho z úředních jazyků vykonávajícího členského státu. Každý členský stát může při přijetí tohoto rámcového rozhodnutí nebo kdykoli poté uvést v prohlášení, které uloží u generálního sekretariátu Rady, že přijme překlad do jednoho nebo více jiných úředních jazyků orgánů Evropských společenství.“

13.

Článek 11 rámcového rozhodnutí stanoví:

„1.   Je-li vyžádaná osoba zatčena, vykonávající justiční orgán ji v souladu se svým vnitrostátním právem informuje o evropském zatýkacím rozkazu a jeho obsahu, a rovněž o tom, že může souhlasit s předáním vystavujícímu justičnímu orgánu.

2.   Vyžádaná osoba, která je zatčena za účelem výkonu evropského zatýkacího rozkazu, má v souladu s vnitrostátním právem vykonávajícího členského státu právo na právního zástupce a tlumočníka.“

14.

Článek 12 rámcového ustanovení 2002/584 zní:

„Při zatčení osoby na základě evropského zatýkacího rozkazu rozhodne v souladu s právem vykonávajícího členského státu vykonávající justiční orgán o tom, zda by měla být vyžádaná osoba ponechána ve vazbě. Tuto osobu lze kdykoli předběžně propustit z vazby v souladu s vnitrostátním právem vykonávajícího členského státu za podmínky, že příslušný orgán daného členského státu učiní veškerá opatření nezbytná k tomu, aby tato osoba nemohla utéci.“

15.

Specializirana prokuratura (zvláštní státní zastupitelství, Bulharsko) zahájila trestní stíhání proti IR, obviněnému z účasti na organizované zločinecké skupině zaměřené na páchání daňových trestných činů. V přípravné fázi trestního řízení týkajícího se jeho osoby, během které využil služeb dvou jím zvolených advokátů, byl IR informován pouze o některých svých právech svědčících mu jakožto osobě, proti níž je vedeno trestní stíhání.

16.

Když byla dne 24. února 2017 zahájena soudní fáze trestního řízení vedeného proti IR, opustil IR své bydliště a místo jeho pobytu nebylo možné zjistit. Oba advokáti, kteří ho zastupovali v přípravné fázi trestního řízení, prohlásili, že jej nadále nezastupují. Za tím účelem byl ustanoven nový advokát ex offo.

17.

Usnesením ze dne 10. dubna 2017, které bylo dne 19. dubna 2017 potvrzeno v rámci odvolacího řízení, rozhodl předkládající soud o vzetí IR do vazby, přičemž toto opatření bylo vnitrostátním zatýkacím rozkazem. IR se tohoto řízení nezúčastnil a byl obhajován advokátem ustanoveným ex offo.

18.

Dne 25. května 2017 vydal předkládající soud vůči IR, který nebyl stále nalezen, evropský zatýkací rozkaz. Advokát ustanovený ex offo k jeho zastupování byl nahrazen novým advokátem, taktéž ustanoveným ex offo.

19.

Ve světle rozsudků ve věci OG a PI (Státní zastupitelství v Lübecku a Cvikově) ( 4 ) a ve věci PF (Nejvyšší státní zástupce Litvy) ( 5 ), jakož i stanoviska generálního advokáta Y. Bota ve věci Gavanozov ( 6 ) se předkládající soud rozhodl uvedený zatýkací rozkaz zrušit, neboť měl pochybnosti ohledně jeho souladu s unijním právem, a to proto, že nezaručuje IR právo na účinný prostředek nápravy v tom smyslu, že IR nebude moci bezprostředně po svém zatčení ve vykonávajícím členském státě podat návrh na zrušení vnitrostátního a evropského zatýkacího rozkazu.

20.

Předkládající soud zdůrazňuje, že k vydání nového evropského zatýkacího rozkazu proti IR, který bude v souladu s unijním právem, potřebuje upřesnění týkající se obsahu uvedeného zatýkacího rozkazu, respektive možnosti připojit k němu dokumenty tak, aby byla zaručena práva přiznaná směrnicí 2012/13.

21.

Zaprvé se předkládající soud domnívá, že ze znění této směrnice není zřejmé, zda některá její ustanovení, jako čl. 4 odst. 3, čl. 6 odst. 2 a čl. 7 odst. 1, nelze použít na osobu, která byla zatčena na území jiného členského státu na základě evropského zatýkacího rozkazu. Podle předkládajícího soudu je třeba vyjasnit, zda tato osoba může uplatnit práva, zakotvená ve zmíněných ustanoveních, a to nad rámec práv výslovně uvedených v článku 5 a příloze II směrnice 2012/13.

22.

Zadruhé, pokud by bylo třeba mít za to, že osoba zatčená ve vykonávajícím členském státě na základě evropského zatýkacího rozkazu musí mít všechna práva, která by jí příslušela v případě zatčení na území vystavujícího členského státu, předkládající soud se táže, zda článek 8 rámcového rozhodnutí 2002/584 je třeba vykládat v tom smyslu, že obsah evropského zatýkacího rozkazu lze změnit tak, aby v něm byla zahrnuta práva uvedená ve výše zmíněných ustanoveních směrnice 2012/13.

23.

Zatřetí, pokud by se mělo mít za to, že informace uvedené ve formuláři rámcového rozhodnutí 2002/584 není možné doplnit o další, předkládající soud se dotazuje, jaké by byly jiné prostředky pro zajištění skutečného a účinného uplatnění práv, která má IR na základě směrnice 2012/13, a to bezprostředně poté, co byl zatčen v jiném členském státě na základě evropského zatýkacího rozkazu. To by mohlo vést předkládající soud, autora evropského zatýkacího rozkazu, k tomu, aby uvedené osobě, jakmile se o jejím zatčení dozvěděl, zaslal poučení o právech při zatčení, kopii vnitrostátního zatýkacího rozkazu a důkazy s ním související, jakož i kontaktní údaje jeho zástupce, a v případě, že o to tato osoba požádá, kopii dalších dokumentů ve věci, které se jí týkají.

24.

Začtvrté, neexistuje-li závazné právní řešení zaručující zatčené osobě výkon práv, které má podle čl. 4 odst. 3, čl. 6 odst. 2 a čl. 7 odst. 1 směrnice 2012/13, předkládající soud si klade otázku ohledně platnosti rámcového rozhodnutí 2002/584, z hlediska nezbytného dodržování základních práv, vyjádřeného v bodě 12 odůvodnění a čl. 1 odst. 3 tohoto rámcového rozhodnutí, a to zejména práv zakotvených v článcích 6 a 47 Listiny.

25.

Za těchto podmínek se Specializiran nakazatelen sad (zvláštní trestní soud, Bulharsko) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

26.

Písemná vyjádření předložily česká, německá, maďarská a rakouská vláda, jakož i Evropská komise, a to ve lhůtě stanovené v článku 23 statutu Soudního dvora Evropské unie.

27.

Předkládající soud předložil Soudnímu dvoru čtyři otázky, které se částečně překrývají a které lze dle mého názoru uspořádat do dvou okruhů.

28.

Podstatou první předběžné otázky předkládajícího soudu je, zda čl. 4 odst. 3, čl. 6 odst. 2 a čl. 7 odst. 1 směrnice 2012/13 musí být vykládány v tom smyslu, že práva v nich uvedená se použijí na osoby zatčené na základě evropského zatýkacího rozkazu. V případě kladné odpovědi se předkládající soud dotazuje, zda je možné změnit obsah formuláře jednotného vzoru evropského zatýkacího rozkazu, jak je stanoven v článku 8 rámcového rozhodnutí 2002/584, a to tak, že do něj budou tato práva zahrnuta, anebo, není-li to možné, zda lze zatčené osobě zaslat dokumenty informující ji o právech, která má podle výše uvedených ustanovení směrnice 2012/13.

29.

V rámci druhé předběžné otázky, a to pro případ záporné odpovědi na první otázku, se předkládající soud táže Soudního dvora na slučitelnost rámcového rozhodnutí 2002/584 s požadavky, které vyplývají z práva na svobodu uvedeného v článku 6 Listiny a z práva na účinnou právní ochranu a spravedlivý proces zakotveného v článku 47 Listiny, a to vzhledem k tomu, že toto rámcové rozhodnutí nezaručuje osobě zatčené na základě evropského zatýkacího rozkazu a zbavené svobody ve vykonávajícím členském státě právo na informace, obsažené ve výše uvedených ustanoveních směrnice 2012/13, pro účely účinného uplatnění opravného prostředku u vystavujícího justičního orgánu, bezprostředně po jejím zatčení v tomto státě, kterým by se domáhala zrušení vnitrostátního zatýkacího rozkazu a evropského zatýkacího rozkazu.

30.

Německá vláda vyjádřila pochybnosti ohledně přípustnosti předložených otázek, jelikož se jeví být žádostí o právní stanovisko bez vazby na projednávaný spor, což by bylo v rozporu se smyslem a účelem řízení o předběžné otázce podle článku 267 SFEU.

31.

V tomto ohledu je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury Soudního dvora je v rámci spolupráce mezi Soudním dvorem a vnitrostátními soudy zavedené článkem 267 SFEU věcí pouze vnitrostátního soudu, kterému byl spor předložen a jenž musí nést odpovědnost za soudní rozhodnutí, které bude vydáno, aby s ohledem na konkrétní okolnosti věci posoudil jak nezbytnost rozhodnutí o předběžné otázce pro vydání svého rozsudku, tak relevanci otázek, které Soudnímu dvoru klade. Jestliže se položené otázky týkají výkladu unijního práva, je tudíž Soudní dvůr v zásadě povinen rozhodnout. Z toho vyplývá, že se na otázky týkající se výkladu unijního práva položené vnitrostátním soudem v právním a skutkovém rámci, který tento soud vymezí na vlastní odpovědnost a jehož správnost nepřísluší Soudnímu dvoru ověřovat, vztahuje domněnka relevance. Odmítnutí žádosti podané vnitrostátním soudem je ze strany Soudního dvora možné pouze tehdy, je-li zjevné, že žádaný výklad unijního práva nemá žádný vztah k realitě nebo předmětu sporu v původním řízení, jestliže se jedná o hypotetický problém nebo také jestliže Soudní dvůr nedisponuje skutkovými nebo právními poznatky nezbytnými pro užitečnou odpověď na otázky, které jsou mu položeny ( 7 ).

32.

V daném případě není ze soudního spisu předloženého Soudnímu dvoru zjevné, že by situace v projednávané věci odpovídala některému z těchto případů. Před předkládajícím soudem totiž v současné době probíhá trestní řízení v nepřítomnosti IR, v rámci kterého tento soud rozhodl o vzetí IR do vazby, přičemž toto opatření je vnitrostátním zatýkacím rozkazem, a následně vydal, dne 27. května 2017, evropský zatýkací rozkaz. Projednávaná žádost o rozhodnutí o předběžné otázce přitom spadá do rámce uvedeného řízení. Předkládající soud v tomto ohledu uvádí, že se na Soudní dvůr obrací proto, aby na základě toho, jak budou zodpovězeny jím položené otázky, přijal nový evropský zatýkací rozkaz proti IR, jelikož původní zatýkací rozkaz byl zrušen z důvodů pochybností předkládajícího soudu o jeho slučitelnosti s unijním právem. Nelze tedy tvrdit, že položené otázky nemají žádný vztah k realitě nebo předmětu řízení probíhajícího před předkládajícím soudem ani že se jedná o hypotetický problém ( 8 ).

33.

Kromě toho je třeba zdůraznit, že vydání evropského zatýkacího rozkazu má za následek možné zatčení vyžádané osoby, a zasahuje tak do její osobní svobody. Soudní dvůr přitom rozhodl, že pokud jde o řízení týkající se evropského zatýkacího rozkazu, je za zaručení základních práv v prvé řadě odpovědný vystavující členský stát. Proto v zájmu zaručení těchto práv – jež může vést justiční orgán k přijetí rozhodnutí o odvolání jím vydaného evropského zatýkacího rozkazu – je třeba, aby takový orgán měl možnost položit Soudnímu dvoru předběžnou otázku za účelem stanovení podmínek, za nichž bude nový evropský zatýkací rozkaz v souladu s unijním právem, a to zejména co se týče dodržování procesních práv dotyčné osoby, a tedy použitelnosti čl. 4 odst. 3, čl. 6 odst. 2 a čl. 7 odst. 1 směrnice 2012/13 na osoby zatčené na základě evropského zatýkacího rozkazu ( 9 ).

34.

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce je tudíž podle mého názoru přípustná.

35.

Úvodem považuji za nezbytné zdůraznit, a to jako zcela zjevnou věc, že směrnice 2012/13 se použije na osoby, na které byl vydán evropský zatýkací rozkaz, přičemž otázka předkládajícího soudu se týká rozsahu tohoto použití, a to konkrétně přiznání práv uvedených v čl. 4 odst. 3, čl. 6 odst. 2 a čl. 7 odst. 1 směrnice 2012/13 těmto osobám.

36.

Podle ustálené judikatury platí, že pro výklad ustanovení unijního práva je třeba vzít v úvahu nejen jeho znění, ale i jeho kontext a cíle sledované právní úpravou, jejíž je součástí ( 10 ).

37.

Pro určení rozsahu působnosti čl. 4 odst. 3, čl. 6 odst. 2 a čl. 7 odst. 1 této směrnice a pro vyřešení otázky přiznání práv v těchto ustanoveních uvedeným osobám zatčeným na základě evropského zatýkacího rozkazu je podle mého názoru analýza obecné systematiky směrnice 2012/13 zásadní.

38.

V tomto ohledu je nutno konstatovat, že o postavení výše zmíněných osob se odůvodnění směrnice 2012/13 zmiňuje poprvé a naposledy až v bodě 39, přičemž předchozí body odůvodnění se věnují minimálním pravidlům, která je třeba použít v oblasti informování „podezřelých nebo obviněných osob“ v trestním řízení. Znění bodu 39 odůvodnění směrnice potvrzuje rozdíl, který unijní normotvůrce mezi danými situacemi činí, jelikož se v něm uvádí, že právo na písemné informace o právech při zatčení stanovené touto směrnicí by se mělo „obdobně“ [mutatis mutandis] vztahovat „také“ na osoby zadržené za účelem výkonu evropského zatýkacího rozkazu. Tento latinský výraz, který lze přeložit výrazem „po nezbytných úpravách“, se obvykle používá v rámci srovnání mezi situacemi, které mají být prezentovány jako pouze podobné.

39.

Článek 1 směrnice 2012/13 je ještě výmluvnější, neboť ve dvou samostatných větách definuje dvojí předmět směrnice, a to stanovení pravidel týkajících se práva na informace dvou kategorií osob, a sice podezřelých a obviněných v trestním řízení na straně jedné a osob v řízení o výkonu evropského zatýkacího rozkazu na straně druhé. Takto použitá terminologie je zopakována, velmi přesně, v následujících článcích 2 až 8, přičemž pouze článek 5 této směrnice, tedy nikoliv ustanovení uvedená v předběžné otázce, odkazuje výslovně na uvedenou druhou kategorii osob. Článek 2 směrnice 2012/13 pak upravuje věcnou působnost směrnice pouze z hlediska vymezení pojmu trestního řízení, přičemž v tomto případě jej pojímá v širším smyslu, od prvotního podezření až po pravomocné rozhodnutí o vině dotyčné osoby. Takové vymezení je dalším dokladem toho, že ustanovení týkající se osob v řízení o výkonu evropského zatýkacího rozkazu obsažená v článku 5 směrnice 2012/13 jsou ojedinělá a svým způsobem vedlejší povahy.

40.

Co se týče konkrétně rozsahu práv uvedených v článcích 4, 6 a 7 směrnice 2012/13, je namístě provést výklad těchto ustanovení, jakož i článku 3, v jejich vzájemné souvislosti, a to vzhledem k tomu, že tato ustanovení na sebe navzájem výslovně odkazují.

41.

Článek 4 směrnice 2012/13 stanoví členským státům povinnost poskytnout podezřelému nebo obviněnému, který je zatčen nebo zadržen, písemné poučení obsahující informace jednak o procesních právech uvedených v článku 3 této směrnice, mimo jiné o právu na to být seznámen s obviněním, které je upřesněno v článku 6 téže směrnice, a o dalších čtyřech právech uvedených v čl. 4 odst. 2 této směrnice, včetně práva na přístup k materiálům případu, které je rozvedeno v článku 7 směrnice. Dále čl. 4 odst. 3 směrnice 2012/13 stanoví, že v tomto poučení o právech musí být uvedeny i základní informace o každé možnosti v souladu s vnitrostátním právem napadnout zákonnost zatčení, dosáhnout přezkumu zadržení či požádat o předběžné propuštění.

42.

Jak upřesňuje bod 22 odůvodnění směrnice 2012/13 a stanoví čl. 4 odst. 4 této směrnice, aby se napomohlo členským státům s formulací písemného poučení o právech, obsahuje příloha I zmíněné směrnice jeho indikativní vzor, který zahrnuje osm následujících položek: A. právník, právní pomoc; B. informace o obvinění vzneseném proti dotyčné osobě; C. tlumočení a překlad; D. právo nevypovídat; E. přístup k dokumentům; F. právo vyrozumět další osoby o zatčení nebo zadržení/právo vyrozumět konzulát nebo velvyslanectví dotyčné osoby; G. naléhavá lékařská pomoc; H. doba zbavení svobody. Z toho vyplývá, že položky B., E. a H. odpovídají právům uvedeným v čl. 6 odst. 2, čl. 7 odst. 1 a čl. 4 odst. 3 směrnice 2012/13.

43.

Článek 5 směrnice 2012/13 ve spojení s bodem 39 odůvodnění této směrnice stanoví, že osoba zadržená za účelem výkonu evropského zatýkacího rozkazu musí také obdržet „vhodné“ písemné poučení o právech a odkazuje na indikativní vzor obsažený v příloze II této směrnice, jehož obsah se odlišuje od obsahu uvedeného v příloze I. Indikativní model v příloze II totiž nezahrnuje položky týkající se práv uvedených v čl. 6 odst. 2, čl. 7 odst. 1 a čl. 4 odst. 3 směrnice 2012/13, a tato práva se tudíž nepoužijí na osoby zadržené za účelem výkonu evropského zatýkacího rozkazu ( 11 ).

44.

Jak správně ve svém vyjádření uvádí česká vláda, žádné ustanovení směrnice 2012/13 nestanoví, ani z něj nelze dovodit, že by osoby zatčené na základě evropského zatýkacího rozkazu měly obdržet písemné poučení, které zahrnuje informace uvedené v obou indikativních vzorech obsažených v přílohách I a II této směrnice. V bodě 39 odůvodnění směrnice 2012/13 je naopak zcela jasně uvedeno, že vzor poučení o právech „pro takové osoby“ tvoří pouze příloha II této směrnice. Ze znění článků 4 a 5 směrnice 2012/13, ve spojení s body 22 a 39 této směrnice, tudíž vyplývá, že vzory poučení o právech uvedené v těchto dvou přílohách se navzájem vylučují ( 12 ).

45.

Závěr o nepoužitelnosti čl. 4 odst. 3, čl. 6 odst. 2 a čl. 7 odst. 1 směrnice 2012/13 na postavení osob zatčených na základě evropského zatýkacího rozkazu potvrzují ještě další dvě skutečnosti.

46.

Zaprvé považuji za relevantní držet se významu pojmů „zatčení“ či „zadržení“ podezřelých a obviněných, jak jsou použity v článcích 4, 6 a 7 směrnice 2012/13. V tomto ohledu bod 21 odůvodnění směrnice 2012/13 upřesňuje, že „odkazy na podezřelého nebo obviněného, který je zatčen nebo zadržen, obsažené v této směrnici by měly být chápány jako odkazy na každou situaci, kdy je podezřelý nebo obviněný v průběhu řízení zbaven svobody ve smyslu čl. 5 odst. 1 písm. c) [Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod podepsané v Římě dne 4. listopadu 1950 (dále jen ‚EÚLP‘)], jak toto ustanovení vykládá judikatura Evropského soudu pro lidská práva“.

47.

Posledně uvedené ustanovení se týká situace, kdy došlo k „zákonnému zatčení nebo jiné[mu] zbavení svobody osoby za účelem předvedení před příslušný soudní orgán pro důvodné podezření ze spáchání trestného činu nebo jsou-li oprávněné důvody k domněnce, že je nutné zabránit jí ve spáchání trestného činu nebo v útěku po jeho spáchání“. Taková situace je ovšem odlišná od situace uvedené v čl. 5 odst. 1 písm. f) EÚLP, tedy od zákonného zatčení nebo jiného zbavení svobody osoby, aby se zabránilo jejímu nepovolenému vstupu na území, nebo osoby, proti níž probíhá „řízení o vyhoštění nebo vydání“, přičemž posledně uvedený případ odpovídá mechanismu evropského zatýkacího rozkazu zavedenému rámcovým rozhodnutím 2002/584.

48.

Zadruhé z článků 3 a 4 směrnice 2012/13 vyplývá, že podezřelému a obviněnému jsou přiznána různá práva, jako právo být seznámen s obviněním podle článku 6 směrnice a právo na přístup ke stanoveným materiálům k případu podle článku 7 směrnice, „jak jsou uplatňována podle vnitrostátního práva“ daného členského státu. Tento výslovný odkaz na „vnitrostátní právo“ je přitom neslučitelný se zohledněním postavení osob zatčených na základě evropského zatýkacího rozkazu, jelikož toto postavení nutně implikuje odkaz na právo vystavujícího nebo vykonávajícího státu, což potvrzuje znění článku 5 uvedené směrnice.

49.

Úvodem podotýkám, že s ohledem na povahu položené předběžné otázky teleologický výklad předpokládá společnou analýzu cílů směrnice 2012/13 a rámcového rozhodnutí 2002/584.

50.

Abychom pochopili záměr unijního normotvůrce, a tedy cíle těchto aktů, je třeba mít na zřeteli dynamiku budování prostoru svobody, bezpečnosti a práva na unijní úrovni, a to konkrétně v oblasti justiční spolupráce v trestních věcech.

51.

V tomto ohledu je třeba poznamenat, že rámcové rozhodnutí 2002/584, jak vyplývá z bodu 6 jeho odůvodnění, je prvním konkrétním opatřením v oblasti trestního práva k provedení zásady vzájemného uznávání rozsudků a soudních rozhodnutí, která je zakotvena v čl. 82 odst. 1 SFEU, jenž nahradil článek 31 SEU, na jehož základě bylo toto rámcové rozhodnutí přijato. Od té doby byly v rámci justiční spolupráce v trestních věcech postupně zavedeny právní nástroje, jejichž koordinované použití je určeno k posílení důvěry členských států vůči jejich příslušným vnitrostátním právním řádům s cílem zajistit uznávání a výkon rozsudků v trestních věcech v Unii, aby se zabránilo jakékoli beztrestnosti osob, které se dopustily protiprávních jednání ( 13 ).

52.

Směrnice 2012/13 je, jak se uvádí v bodech 11, 12 a 14 jejího odůvodnění, jedním z těchto právních nástrojů konkretizujících cestovní mapu přijatou Radou v roce 2009, jejímž cílem je posílení práv podezřelých nebo obviněných osob v trestním řízení, kterou uvítala Evropská rada a která byla prohlášena za nedílnou součást Stockholmského programu ( 14 ). Z této chronologie je zřejmé, že unijní normotvůrce usiloval o posílení justiční spolupráce v trestních věcech nad rámec již zavedeného mechanismu evropského zatýkacího rozkazu, aby obsáhl trestní řízení v celém jeho rozsahu. Jak je uvedeno v usnesení Rady ze dne 30. listopadu 2009 o této cestovní mapě, „trestní[…] řízení […] pro účely tohoto usnesení zahrnuje fázi vyšetřování a fázi soudního procesu“.

53.

K těmto právním nástrojům náleží také:

54.

Všechny tyto předpisy sekundárního práva, včetně směrnice 2012/13, si kladou za cíl posílení procesních práv podezřelých nebo obviněných osob v trestním řízení, avšak jejich společným rysem je také to, že obsahují zvláštní ustanovení týkající se postavení osob zatčených na základě evropského zatýkacího rozkazu, podle kterých se některá z uvedených práv na tyto osoby použijí přiměřeným způsobem. Výklad ustanovení, jichž se týká předběžná otázka, nelze podle mého názoru oddělit od tohoto specifického normativního kontextu, pro který je typická legislativní technika využívající právních předpisů s dvojím předmětem právní úpravy a v němž základní text, tedy rámcové rozhodnutí 2002/584 ve znění rámcového rozhodnutí Rady 2009/299/SVV ze dne 26. února 2009 ( 19 ), již sám o sobě nepostačuje k tomu, aby obsáhl všechna práva osob zatčených na základě evropského zatýkacího rozkazu.

55.

Pokud jde konkrétně o směrnici 2012/13, poukazuji na to, že některé formulace použité v návrhu směrnice předloženého Komisí dne 20. července 2010 ( 20 ), které by se mohly zdát ve vztahu k rozsahu v něm uvedených práv poněkud nejednoznačné, se v konečném textu neobjevily.

56.

Například v bodě 25 odůvodnění návrhu směrnice se uvádělo, že „práva stanovená touto směrnicí“ by se měla obdobně vztahovat také na řízení týkající se výkonu evropského zatýkacího rozkazu, přičemž tato formulace obecné povahy byla v bodě 39 odůvodnění směrnice 2012/13 nahrazena zmínkou toliko o právu na písemné informace o právech při zatčení, spolu s výslovným odkazem na vzor poučení uvedený v příloze II.

57.

Článek 2 návrhu směrnice týkající se oblasti působnosti již obsahoval, v odstavci 1, shodné vymezení časové působnosti, a sice od prvotního podezření až po pravomocné rozhodnutí o vině. Odstavec 2 zněl následovně: „Tato směrnice se vztahuje na řízení týkající se výkonu evropského zatýkacího rozkazu“. Nutno konstatovat, že článek 2 směrnice 2012/13 uvedená řízení ani nezmiňuje.

58.

Naproti tomu je třeba zdůraznit, že návrh směrnice obsahoval, v části důvodové zprávy týkající se článku 5, výslovnou zmínku, podle které „[r]ůzná [odlišná] práva mají osoby, na které se vztahuje evropský zatýkací rozkaz“, což se projevilo ve formulaci tohoto ustanovení, blízké současnému konečnému znění.

59.

Směrnice 2012/13 si tak zjevně klade primárně za cíl upravit, prostřednictvím stanovení minimálních společných norem, právo na informace podezřelých nebo obviněných osob ve vnitrostátních trestních řízeních, a to za účelem posílení důvěry v systémy trestního soudnictví všech členských států ( 21 ). Jak je uvedeno v bodech 19, 22, 27 a 28 odůvodnění směrnice 2012/13, a stejně tak v jejích článcích 3, 4, 6 a 7, tato ustanovení mají právě za cíl zajistit účinný výkon práva na obhajobu a spravedlivý proces ( 22 ), přičemž tato práva se uplatňují v souladu s vnitrostátním právem daného členského státu.

60.

Vedlejším cílem této směrnice pak je upřesnit, jakým způsobem se použije právo na informace ve prospěch osob zatčených na základě evropského zatýkacího rozkazu, přičemž článek 5 směrnice 2012/13 a její příloha II tím doplňují rámcové rozhodnutí 2002/584.

61.

Třebaže jsou tyto dva cíle spolu nepopiratelně úzce spjaty či je lze označit za cíle souběžné, jelikož vydání evropského zatýkacího rozkazu má nutně svůj základ ve vnitrostátním trestním řízení, nejsou zaměnitelné. Zatčení vyžádané osoby vede automaticky k provedení zvláštního řízení, které má s ohledem na svůj přeshraniční rozměr povahu lex specialis.

62.

V tomto ohledu je třeba připomenout, že rámcové rozhodnutí 2002/584 zavedením nového zjednodušeného a účinnějšího systému předávání osob odsouzených pro porušení trestněprávních předpisů nebo podezřelých z jejich porušení směřuje k usnadnění a urychlení soudní spolupráce s cílem přispět k uskutečnění cíle, který byl Unii vytčen, a sice stát se prostorem svobody, bezpečnosti a práva založeným na vysoké úrovni důvěry, která musí existovat mezi členskými státy. Mechanismus evropského zatýkacího rozkazu tak umožňuje, jak vyplývá z bodu 5 odůvodnění zmíněného rámového rozhodnutí, odstranit složitost a možné prodlení spojené s postupy vydávání, které existovaly před jeho přijetím. V souladu s čl. 1 odst. 1 tohoto rámcového rozhodnutí je účelem mechanismu evropského zatýkacího rozkazu umožnit zatčení a předání vyžádané osoby tak, aby s ohledem na cíl sledovaný uvedeným rámcovým rozhodnutím spáchaný trestný čin nezůstal nepotrestán a tato osoba byla stíhána nebo vykonala trest odnětí svobody, který jí byl uložen ( 23 ).

63.

Soudní dvůr již rozhodl, že rozhodnutí vykonávajícího orgánu se omezuje na umožnění předání dotyčné osoby v souladu s ustanoveními rámcového rozhodnutí 2002/584, přičemž na trestní stíhání nebo řízení o výkonu trestu odnětí svobody nebo ochranného opatření spojeného s odnětím osobní svobody či trestní řízení ve věci samé se uvedené rámcové rozhodnutí nevztahuje ( 24 ).

64.

Vymezení procesních práv osoby zatčené na základě evropského zatýkacího rozkazu nelze oddělit od vůle unijního normotvůrce vyjádřené při zavedení uvedeného zatýkacího rozkazu. Evropský zatýkací rozkaz byl koncipován jako soudní mechanismus rychlého a účinného předávání vyžádaných osob mezi členskými státy, nahrazující těžkopádný systém extradice, který podléhal posouzení politickou mocí, přičemž si neklade za cíl v plném rozsahu obsáhnout procesní postavení dotyčné osoby trestním řízením. Jak správně zdůrazňuje česká vláda, práva osoby v rámci řízení týkajícího se evropského zatýkacího rozkazu jsou tudíž logicky zaměřena na aspekt předání do jiného členského státu a nepokrývají veškerá práva, která má osoba v rámci řízení podle vnitrostátního práva ( 25 ).

65.

Za těchto okolností považuji jakýkoliv výklad směrnice 2012/13, vedoucí k jejímu extenzivnímu použití ratione personae ( 26 ) a k výraznému prolnutí uvedené dvojice předpisů sekundárního práva za neslučitelný se záměrně omezeným předmětem rámcového rozhodnutí 2002/584 a jeho cílem urychlení soudní spolupráce, jehož čl. 17 odst. 1 výslovně stanoví, že evropský zatýkací rozkaz musí být projednán a vykonán jako neodkladná záležitost ( 27 ). Je tedy třeba, v souladu s vůlí již vyjádřenou Soudním dvorem, předejít tomu, aby účinky evropských zatýkacích rozkazů byly oslabovány zdržovacími praktikami s cílem mařit výkon evropských zatýkacích rozkazů ( 28 ).

66.

S ohledem na výše uvedené úvahy je třeba na první předběžnou otázku odpovědět tak, že čl. 4 odst. 3, čl. 6 odst. 2 a čl. 7 odst. 1 směrnice 2012/13 musí být vykládány v tom smyslu, že práva v nich uvedená se nepoužijí na osoby zatčené na základě evropského zatýkacího rozkazu ( 29 ). Za těchto okolností není nutné zabývat se otázkou, zda je možné, jak to naznačuje předkládající soud, změnit obsah formuláře jednotného vzoru evropského zatýkacího rozkazu, jak je stanoven v článku 8 rámcového rozhodnutí 2002/584, a to tak, že do něj budou tato práva zahrnuta, anebo, není-li to možné, zda lze zatčené osobě zaslat dokumenty informující ji o právech, která má podle výše uvedených ustanovení směrnice 2012/13.

67.

Co se týče argumentu uvedeného předkládajícím soudem, že pokud by osobám zatčeným na základě evropského zatýkacího rozkazu nenáležela práva zakotvená ve výše uvedených ustanoveních směrnice 2012/13, znamenalo by to porušení povinnosti ctít základní práva uvedené v bodě 12 odůvodnění a čl. 1 odst. 3 rámcového rozhodnutí 2002/584, konkrétně požadavků vyplývajících z článků 6 a 47 Listiny, je nutno zdůraznit, že takový argument ve skutečnosti vyvolává otázku slučitelnosti rámcového rozhodnutí 2002/584 se základními právy chráněnými unijním právním řádem, což je předmětem druhé položené otázky ( 30 ).

68.

V rámci druhé předběžné otázky se předkládající soud dotazuje Soudního dvora na platnost rámcového rozhodnutí 2002/584 s ohledem na články 6 a 47 Listiny, a to z důvodu, že osobám zatčeným na základě evropského zatýkacího rozkazu nejsou zaručena práva uvedená ve směrnici 2012/13, což podle předkládajícího soudu těmto osobám znemožňuje či nadměrně ztěžuje možnost napadnout vnitrostátní zatýkací rozkaz a evropský zatýkací rozkaz, a to i za situace, kdy tyto osoby jsou na základě evropského zatýkacího rozkazu zbaveny svobody ve vykonávajícím členském státě.

69.

Úvodem je třeba připomenout, že podle čl. 6 odst. 1 SEU uznává Unie práva, svobody a zásady obsažené v Listině, jež má stejnou právní sílu jako Smlouvy ( 31 ).

70.

Zaprvé je třeba zdůraznit, že mechanismus evropského zatýkacího rozkazu zavedený rámcovým rozhodnutím 2002/584, které neupravuje možnost podat opravný prostředek proti rozhodnutí o vydání takového zatýkacího rozkazu, je založen na předpokladu respektování základních práv zakotvených Listinou, jejichž nedílnou součástí je právo na svobodu stanovené v článku 6 Listiny, jakož i dodržování práva na obhajobu, které je odvozeno od práva na spravedlivý proces zakotveného v článcích 47 a 48 Listiny.

71.

Zásada vzájemného uznávání, na níž je mechanismus evropského zatýkacího rozkazu založen, totiž sama spočívá na vzájemné důvěře mezi členskými státy v to, že jejich vnitrostátní právní řády mohou zajistit rovnocennou a účinnou ochranu základních práv uznaných v Unii, a zejména těch uvedených v Listině. Zásada vzájemné důvěry zejména v souvislosti s prostorem svobody, bezpečnosti a práva každému z těchto států ukládá, aby až na výjimečné okolnosti vycházel z toho, že všechny ostatní členské státy dodržují unijní právo, a zejména základní práva, která unijní právo uznává ( 32 ).

72.

Přesněji řečeno, rámcové rozhodnutí 2002/584 spočívá na zásadě, podle které musí být u rozhodnutí týkajících se evropského zatýkacího rozkazu zajištěny veškeré záruky, které jsou vlastní soudnímu rozhodnutí, zejména ty záruky, které vyplývají ze základních práv a základních právních zásad uvedených v čl. 1 odst. 3 uvedeného rámcového rozhodnutí, což znamená, že celý postup předávání mezi členskými státy stanovený rámcovým rozhodnutím 2002/584 probíhá pod soudním dohledem. Z uvedeného plyne, že již samotná ustanovení rámcového rozhodnutí zakotvují postup, který je v souladu s požadavky článku 47 Listiny, a to bez ohledu na to, jakým způsobem provádějí rámcové rozhodnutí jednotlivé členské státy ( 33 ).

73.

Stran řízení týkajícího se evropského zatýkacího rozkazu Soudní dvůr rozhodl, že za zaručení práv vyžádané osoby je v prvé řadě odpovědný vystavující členský stát, u něhož je třeba vycházet z toho, že dodržuje unijní právo a zejména základní práva unijním právem uznaná ( 34 ). V tomto ohledu mechanismus evropského zatýkacího rozkazu zahrnuje dvoufázovou ochranu procesních a základních práv, kterých požívá vyžádaná osoba, jelikož k soudní ochraně v první fázi při přijetí vnitrostátního rozhodnutí, jakým je vnitrostátní zatýkací rozkaz, se připojuje ochrana, jež musí být zajištěna ve druhé fázi při vydání evropského zatýkacího rozkazu, k němuž může případně dojít krátce po přijetí uvedeného vnitrostátního soudního rozhodnutí ( 35 ).

74.

Pokud jde o takové opatření, které jako vydání evropského zatýkacího rozkazu může ohrozit právo dotyčné osoby na svobodu, tato ochrana vyžaduje, aby rozhodnutí splňující požadavky na účinnou soudní ochranu bylo přijato alespoň v jedné ze dvou fází uvedené ochrany. Druhá fáze ochrany práv dotyčné osoby konkrétně předpokládá, že vystavující justiční orgán kontroluje dodržování podmínek nezbytných k takovému vydání a posuzuje objektivně s přihlédnutím ke všem důkazům v neprospěch i prospěch, aniž je vystaven riziku, že bude podléhat externím pokynům, zejména ze strany výkonné moci, zda je uvedené vydání přiměřené ( 36 ).

75.

Je tedy úkolem členských států zajistit, aby jejich právní řády účinně zaručily úroveň soudní ochrany požadovanou rámcovým rozhodnutím 2002/584 prostřednictvím procesních pravidel, která budou používat a která se mohou v jednotlivých systémech lišit, ovšem za podmínky, že není znemožněno dosažení cíle tohoto rámcového rozhodnutí a splnění požadavků z něj vyplývajících. V tomto ohledu mohou požadavky na účinnou soudní ochranu vést k zavedení práva na samostatnou žalobu proti rozhodnutí o vydání evropského zatýkacího rozkazu přijatému jiným soudním orgánem, než je soud ( 37 ). Z hlediska znění žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce není bez zajímavosti, že požadavku účinné soudní ochrany odpovídá vnitrostátní systém, který upravuje žalobu proti rozhodnutí o vydání evropského zatýkacího rozkazu pro účely trestního stíhání, kterou lze podat po skutečném předání vyžádané osoby ( 38 ).

76.

Nutno ještě zdůraznit, že ačkoliv na základě čl. 1 odst. 2 rámcového rozhodnutí 2002/584 jsou členské státy povinny vykonat evropský zatýkací rozkaz na základě zásady vzájemného uznávání a v souladu s ustanoveními tohoto rámcového rozhodnutí, neznamená toto uznávání absolutní povinnost vykonat vydaný zatýkací rozkaz ( 39 ). Před rozhodnutím o předání vyžádané osoby za účelem trestního stíhání musí vykonávající justiční orgán provést určitou kontrolu evropského zatýkacího rozkazu a ujistit se, že základní práva vyžádané osoby jsou respektována, jak to výslovně připomíná čl. 1 odst. 3 rámcového rozhodnutí 2002/584. Tento orgán nemůže porušení těchto práv tolerovat a má v takovém případě možnost výkon předmětného evropského zatýkacího rozkazu odmítnout ( 40 ).

77.

Závěrem poznamenávám, že v tomto stanovisku připomenutá judikatura Soudního dvora mohla být oprávněně kvalifikována jako postup „procesualizace“ zásady vzájemného uznávání v rámci provádění evropského zatýkacího rozkazu, jehož účelem je kompenzovat kvaziautomatickou povahu evropského zatýkacího rozkazu požadavky procesní povahy zaručujícími práva dotčených osob ( 41 ).

78.

Zadruhé je třeba poukázat na to, že rámcové rozhodnutí 2002/584 upravuje řadu procesních práv ve prospěch osoby zadržené ve vykonávajícím členském státě na základě evropského zatýkacího rozkazu, zejména právo na informace. Podle článku 11 rámcového rozhodnutí 2002/584 je vykonávající justiční orgán povinen informovat uvedenou osobu, jakmile je zatčena, o evropském zatýkacím rozkazu a jeho obsahu, dále o tom, že může souhlasit či nikoliv s předáním vystavujícímu justičnímu orgánu, jakož i o právu na právního zástupce a tlumočníka. Tato práva, spolu s právem být vyslechnut, nesouhlasí-li daná osoba se svým předáním ve smyslu článku 14 předmětného rámcového rozhodnutí, odpovídají právům uvedeným v písemném poučení podle článku 5 směrnice 2012/13, které musí být neprodleně předáno osobě zatčené za účelem výkonu evropského zatýkacího rozkazu.

79.

V rámci sdělení obsahu evropského zatýkacího rozkazu uvedená osoba obdrží požadované informace ve formuláři jednotného vzoru evropského zatýkacího rozkazu, který je přílohou rámcového rozhodnutí 2002/584 a který jsou vystavující justiční orgány povinny vyplnit, a to v zájmu zjednodušení a urychlení postupu předávání v souladu s lhůtami uvedenými v článku 17 rámcového rozhodnutí 2002/584. Podle článku 8 tohoto rámcového rozhodnutí jsou těmito informacemi samozřejmě údaj o tom, zda existuje vykonatelný rozsudek, zatýkací rozkaz nebo jiné vykonatelné soudní rozhodnutí se stejným účinkem v oblasti působnosti článků 1 a 2 předmětného rámcového rozhodnutí, ale taktéž povaha a právní kvalifikace trestného činu, popis okolností, za kterých byl trestný čin spáchán, včetně doby, místa a míry účasti vyžádané osoby na trestném činu ( 42 ). Pro zajímavost podotýkám, že dvě posledně uvedené informace se shodují s těmi, které jsou uvedeny v článku 6 směrnice 2012/13.

80.

Je tak zřejmé, že podle článku 11 rámcového rozhodnutí 2002/584 a článku 5 směrnice 2012/13 má osoba zatčená za účelem výkonu evropského zatýkacího rozkazu právo na přesnou, přiměřenou a přístupnou informaci o svých právech, poskytnutou v rané fázi postupu předávání, aby jí bylo umožněno jejich účinné uplatnění ve zvláštním rámci uvedeného postupu.

81.

Tato práva byla dále upřesněna a doplněna ustanoveními směrnic 2010/64, 2013/48 a 2016/1919. Soudní dvůr v tomto ohledu rozhodl, že rámcové rozhodnutí 2002/584 je součástí globálního systému záruk účinné soudní ochrany stanovených dalšími právními předpisy Unie, přijatými v oblasti soudní spolupráce v trestních věcech, které přispívají k usnadnění výkonu práv osoby vyžádané na základě evropského zatýkacího rozkazu, a to již před jejím samotným předáním do vystavujícího členského státu. Konkrétně článek 10 směrnice 2013/48 ukládá příslušnému orgánu vykonávajícího členského státu povinnost informovat vyžádané osoby bez zbytečného prodlení poté, co byly zbaveny svobody, o právu jmenovat obhájce ve vydávajícím členském státě ( 43 ). Je nicméně třeba zdůraznit, že úlohou tohoto obhájce je poskytovat pomoc obhájci ve vykonávajícím členském státě tím, že mu poskytuje informace a poradenství, aby umožnil účinný výkon práv uvedených osob „podle rámcového rozhodnutí 2002/584/SVV“, a dále že výkonem výše uvedeného práva nejsou dotčeny lhůty uvedené v rámcovém rozhodnutí 2002/584 ani povinnost vykonávajícího soudního orgánu, aby ve lhůtách a za podmínek uvedených v tomto rámcovém rozhodnutí rozhodl, zda má být daná osoba předána.

82.

Co se týče zatřetí postavení vyžádané osoby, držené ve vazbě, které dává předkládající soud do souvislosti s otázkou uplatnění opravného prostředku proti vnitrostátnímu zatýkacímu rozkazu a evropskému zatýkacímu rozkazu, je důležité zdůraznit, že podle článku 12 rámcového rozhodnutí 2002/584 přísluší vykonávajícímu justičnímu orgánu, aby po zatčení vyžádané osoby rozhodl o tom, zda vyžádaná osoba má být ponechána ve vazbě nebo propuštěna z vazby na svobodu do doby, než bude rozhodnuto o výkonu evropského zatýkacího rozkazu. Vazba tudíž není nutně požadována a tuto osobu lze kdykoli předběžně propustit z vazby, a to v souladu s vnitrostátním právem vykonávajícího členského státu.

83.

K výše uvedenému se dále váže skutečnost, že evropský normotvůrce zaprvé zajistil dodržení práva být vyslechnut ve vykonávajícím členském státě, jak to vyplývá zejména z článků 14 a 18 rámcového rozhodnutí 2002/584, což dotyčné osobě dává možnost účinně napadnout ponechání ve vazbě, a zadruhé zasadil přijetí rozhodnutí týkajících se evropského zatýkacího rozkazu do striktně stanoveného časového rámce, aby naplnil cíl spočívající v urychlení soudní spolupráce.

84.

Jak již bylo uvedeno, v případě přijetí rozhodnutí o výkonu evropského zatýkacího rozkazu čl. 17 odst. 1 rámcového rozhodnutí 2002/584 stanoví, že evropský zatýkací rozkaz se projednává a vykonává jako neodkladná záležitost. Odstavce 2 a 3 tohoto ustanovení upravují konkrétní lhůty, které musí členské státy dodržet při přijímání pravomocného rozhodnutí o výkonu evropského zatýkacího rozkazu, a to v délce deseti dnů, souhlasí-li vyžádaná osoba se svým předáním, a v délce šedesáti dnů, pokud s předáním nesouhlasí, přičemž odstavec 4 téhož ustanovení umožňuje prodloužení lhůty o třicet dní. Časový rámec mechanismu evropského zatýkacího rozkazu tedy spočívá do značné míry na projevu vůle vyžádané osoby.

85.

Soudní dvůr uvedl, že lhůty stanovené v článku 17 rámcového rozhodnutí 2002/584 jsou vzhledem k základní funkci, kterou má zásada vzájemného uznávání v rámci systému zavedeného rámcovým rozhodnutím, v zásadě dostatečné k tomu, aby vykonávající justiční orgán provedl kontrolu před výkonem evropského zatýkacího rozkazu a přijal rozhodnutí o výkonu takového rozkazu, a současně rozhodl, že vykonávající justiční orgán má i po uplynutí uvedených lhůt nadále povinnost takové rozhodnutí přijmout a že v takovém případě článek 12 rámcového rozhodnutí ve spojení s článkem 17 téhož rámcového rozhodnutí v zásadě nebrání tomu, aby vykonávající justiční orgán ponechal v souladu s právem vykonávajícího členského státu vyžádanou osobu ve vazbě, i když celková doba držení této osoby ve vazbě tyto lhůty překračuje ( 44 ).

86.

Za důležitou považuji skutečnost, že Soudní dvůr při konformním výkladu předmětných ustanovení s článkem 6 Listiny, přičemž vysvětlivky k Listině odkazují na článek 5 EÚLP, v daném případě na čl. 5 odst. 1 písm. f) EÚLP, týkající se řízení o vydání, toto řešení zmírnil a upřesnil v tom smyslu, že vzhledem k tomu, že vydání evropského zatýkacího rozkazu nemůže samo o sobě odůvodnit držení vyžádané osoby ve vazbě po celkovou dobu překračující čas nezbytný k vykonání tohoto rozkazu, může vykonávající justiční orgán rozhodnout o ponechání této osoby ve vazbě jen tehdy, pokud řízení o výkonu evropského zatýkacího rozkazu bylo vedeno s dostatečnou péčí, a délka vazby tudíž není nepřiměřená. Vykonávající justiční orgán se o tom ujistí tak, že konkrétně prověří dotčenou situaci, přičemž zohlední všechny skutečnosti relevantní pro zhodnocení opodstatněnosti délky řízení ( 45 ).

87.

Domnívám se, že v souvislosti se situací vazby osoby zatčené na základě evropského zatýkacího rozkazu, na niž se předkládající soud odvolává na podporu svých pochybností ohledně platnosti rámcového rozhodnutí 2002/584, pokud se neuplatní jednotlivá práva na informace podle směrnice 2012/13, která jsou uvedena v žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, je třeba připomenout ještě dvě ustanovení uvedeného rámcového rozhodnutí.

88.

Zaprvé čl. 23 odst. 5 rámcového rozhodnutí 2002/584 stanoví, že nachází-li se po uplynutí lhůt stanovených pro předání vyžádané osoby po přijetí rozhodnutí o výkonu evropského zatýkacího rozkazu tato osoba ještě ve vazbě, bude propuštěna.

89.

Zadruhé čl. 26 odst. 1 rámcového rozhodnutí 2002/584 stanoví, že vystavující členský stát započítá dobu, po kterou byla vyžádaná osoba zbavena svobody v souvislosti s výkonem evropského zatýkacího rozkazu, do celkové doby trestu odnětí svobody, čímž zajistí, aby všechny doby strávené ve vazbě, včetně dob případného ponechání ve vazbě po uplynutí lhůt stanovených v článku 17 rámcového rozhodnutí, byly v případě výkonu trestu odnětí svobody ve vystavujícím členském státě řádně zohledněny ( 46 ).

90.

Za těchto okolností mám za to, že závěr o nepoužitelnosti čl. 4 odst. 3, čl. 6 odst. 2 a čl. 7 odst. 1 směrnice 2012/13 na osoby zatčené na základě evropského zatýkacího rozkazu nemůže zakládat, z hlediska případného opravného prostředku směřujícího proti rozhodnutí o vydání vnitrostátního a evropského zatýkacího rozkazu ani z hlediska postavení těchto osob v průběhu postupu předávání, porušení požadavků vyplývajících z článků 6, 47 a 48 Listiny rámcovým rozhodnutím 2002/584.

91.

Podle mého názoru rámcové rozhodnutí 2002/584 tak, jak jej upřesňuje a doplňuje zejména článek 5 směrnice 2012/13 a vykládá Soudní dvůr, zaručuje práva daných osob v souladu s výše uvedenými požadavky a současně zajišťuje účinnost mechanismu předávání těchto osob, a tím účinnost systému justiční spolupráce mezi členskými státy, jehož je evropský zatýkací rozkaz podstatnou součástí.

92.

Vzhledem ke všem přecházejícím úvahám je namístě odpovědět, že přezkum položených otázek neodhalil žádnou skutečnost, kterou by mohla být dotčena platnost rámcového rozhodnutí 2002/584.

93.

S ohledem na výše uvedené úvahy navrhuji, aby Soudní dvůr odpověděl Specializiran nakazatelen sad (zvláštní trestní soud, Bulharsko) následovně: