1.

Společnost Granarolo SpA je společností, která působí v potravinářském odvětví čerstvého mléka a výroby a distribuce mléčných výrobků. Pro svou lokalitu Pasturago di Vernate (Itálie), ve které je umístěn výrobní závod a zařízení na kombinovanou výrobu elektřiny a tepla ( 2 ), má jediné povolení k vypouštění emisí skleníkových plynů. Nicméně podle skutkového stavu již společnost Granarolo není vlastníkem kogeneračního zařízení, které převedla na společnost E.On Business Solutions (dříve E.On Connecting Energies Italia Srl, dále jen „EBS“), společnost specializovanou na výrobu energie. Společnost Granarolo tedy žádá o aktualizaci svého povolení k vypouštění emisí skleníkových plynů, aby jí emise spojené s kogeneračním zařízením již nebyly přičítány. Tato žádost jí však byla do současné doby zamítána příslušným orgánem ( 3 ).

2.

V této souvislosti se společnost Granarolo obrátila na Tribunale amministrativo regionale per il Lazio (regionální správní soud pro Lazio, Itálie) s žalobou ( 4 ). Tento soud podal Soudnímu dvoru žádost o rozhodnutí o předběžné otázce týkající se výkladu čl. 3 písm. e) směrnice 2003/87/ES ( 5 ), který vymezuje pojem „zařízení“.

3.

Podstatou otázky položené Soudnímu dvoru je, zda pokud v téže průmyslové lokalitě byly technické jednotky předmětem jediného povolení k vypouštění emisí skleníkových plynů a bylo s nimi v tomto povolení nakládáno jako s jediným „zařízením“, má převod jedné z nich podnikem, který je držitelem povolení, na fyzickou nebo právnickou osobu za následek, že tato jednotka již není součástí takového zařízení.

4.

V tomto stanovisku dále navrhnu Soudnímu dvoru, aby odpověděl na tuto otázku kladně, s tím, že upřesňuji, že podle mého názoru existují dvě výjimky: první, pokud i přes změnu vlastníka činnost, která probíhá v převedené jednotce, „po technické stránce souvisí“ s činnostmi postupitele a „je přímo spojena“ ( 6 ) se zařízením postupitele, a druhá, pokud je postupitel i nadále „provozovatelem“ ( 7 ), který je schopen kontrolovat emise z této jednotky. Domnívám se, že věc v původním řízení nespadá ani pod jednu z těchto dvou výjimek.

5.

Článek 3 směrnice 2003/87, nadepsaný „Definice“, stanoví:

„Pro účely této směrnice se:

[…]

[…]“

6.

Článek 4 této směrnice, nadepsaný „Povolení k vypouštění emisí skleníkových plynů“, stanoví:

„Členské státy zajistí, že od 1. ledna 2005 žádné zařízení nebude provozovat činnosti uvedené v příloze I, při kterých vznikají emise specifické pro tyto činnosti, pokud provozovatel nemá povolení udělené příslušným orgánem v souladu s články 5 a 6 nebo pokud nebylo zařízení dočasně vyňato ze systému Společenství podle článku 27 […]“

7.

Článek 6 uvedené směrnice, nadepsaný „Podmínky a obsah povolení k vypouštění emisí skleníkových plynů“, zní následovně:

„1.   Příslušný orgán udělí povolení k vypouštění emisí skleníkových plynů, kterým se povoluje vypouštět skleníkové plyny z celého zařízení nebo jeho části, pokud je přesvědčen, že provozovatel je schopen emise monitorovat a podávat o nich zprávu.

Povolení k vypouštění emisí skleníkových plynů se může vztahovat na jedno či více zařízení na tomtéž místě, která jsou provozována týmž provozovatelem.

[…]“

8.

Článek 7 téže směrnice, nadepsaný „Změny zařízení“, stanoví:

„Provozovatel uvědomí příslušný orgán o veškerých plánovaných změnách povahy nebo fungování zařízení nebo o rozšíření či výrazném snížení jeho kapacity, které mohou vyžadovat aktualizaci povolení k vypouštění emisí skleníkových plynů. Příslušný orgán povolení podle potřeby aktualizuje. Dojde-li ke změně totožnosti provozovatele zařízení, příslušný orgán povolení aktualizuje a zahrne do něj jméno a adresu nového provozovatele.“

9.

Příloha I směrnice 2003/87, nadepsaná „Kategorie činností, na které se vztahuje tato směrnice“, obsahuje tabulku, ve které je uveden seznam těchto činností. Mezi těmito činnostmi je uvedeno „[s]palování paliv v zařízeních s celkovým jmenovitým tepelným příkonem vyšším než 20 $2W jiných než zařízeních pro spalování nebezpečného nebo komunálního odpadu“. Tatáž příloha stanoví v bodě 3, že „[z]akládá-li se rozhodnutí o zahrnutí zařízení do [ETS] na výpočtu jeho celkového jmenovitého tepelného příkonu, sčítají se jmenovité tepelné příkony všech technických jednotek, které jsou jeho součástí“.

10.

Článek 3 odst. 1 písm. t) legislativního nařízení č. 30/2013 ( 8 ) vymezuje pojem „provozovatel“ jako „osobu, která vlastní nebo spravuje zařízení nebo na kterou byla přenesena rozhodující hospodářská pravomoc nad technickou funkcí zařízení“ ( 9 ).

11.

Článek 3 odst. 1 písm. v) tohoto legislativního nařízení vymezuje pojem „zařízení“ jako „stacionární technickou jednotku, ve které probíhá jedna či více činností uvedených v příloze I a jakékoli další s tím přímo spojené činnosti, které po technické stránce souvisejí s činnostmi probíhajícími v dotyčném místě a mohly by ovlivnit emise a znečistění“.

12.

Článek 13 odst. 1 uvedeného legislativního nařízení stanoví, že žádné zařízení nesmí provozovat činnosti uvedené v příloze I tohoto nařízení, při kterých vznikají emise skleníkových plynů, pokud provozovatel nemá povolení udělené výborem ETS.

13.

Podle článku 16 téhož legislativního nařízení provozovatel uvědomí výbor ETS o jakékoli změně týkající se totožnosti provozovatele, jakož i povahy, fungování zařízení nebo jakéhokoli významného rozšíření nebo snížení jeho kapacity.

14.

Společnost Granarolo je společností, která působí v potravinářském odvětví čerstvého mléka a výroby a distribuce mléčných výrobků. V Pasturago di Vernate vlastní výrobní závod vybavený tepelnou elektrárnou, která se skládá ze třech kotlů, které vyrábějí teplo nutné pro její zpracovatelské procesy.

15.

Tato společnost byla pro svůj výrobní závod držitelem povolení k vypouštění emisí skleníkových plynů týkajícího se „spalování paliv v zařízeních s celkovým jmenovitým tepelným příkonem vyšším než 20 $2W“, což je činnost, na kterou se vztahuje příloha I legislativního nařízení č. 30/2013, kterým se do italského práva provádí směrnice 2003/87. V souvislosti s tímto závodem podléhá režimu „malých producentů emisí“ ( 10 ).

16.

V roce 2013 společnost Granarolo postavila v lokalitě svého výrobního závodu zařízení na kombinovanou výrobu elektřiny a tepla určených pro výrobu potravin. Výbor ETS aktualizoval její povolení k vypouštění emisí skleníkových plynů, aby se zohlednily emise z tohoto zařízení.

17.

V roce 2017 společnost Granarolo převedla své kogenerační zařízení na společnost EBS a současně se společností EBS uzavřela smlouvu o dodávce energií, jejímž cílem bylo společnosti Granarolo umožnit, aby mohla nadále využívat tepelnou a elektrickou energii vyrobenou tímto zařízením k uspokojení energetických potřeb jejího výrobního závodu.

18.

V návaznosti na tento převod podala společnost Granarolo u výboru ETS žádost o aktualizaci svého povolení k vypouštění emisí skleníkových plynů za účelem vynětí emisí z kogeneračního zařízení z výpočtu jejích emisí skleníkových plynů, když měla za to, že toto zařízení již nadále neprovozuje ani neřídí.

19.

Vzhledem k tomu, že výbor ETS její žádost zamítl, obrátila se společnost Granarolo na předkládající soud s návrhem na zrušení tohoto zamítavého rozhodnutí.

20.

Tento soud uvádí, že na podporu své žaloby společnost Granarolo tvrdí, že ve svém rozhodnutí o zamítnutí výbor ETS nesplnil požadavky vyplývající ze směrnice 2003/87. Podle společnosti Granarolo z čl. 3 písm. f) a z článku 6 této směrnice konkrétně vyplývá, že povolení k vypouštění emisí skleníkových plynů musí být uděleno provozovateli zařízení. V projednávaném případě přitom nelze smlouvu o dodávce energií mezi společnostmi Granarolo a EBS vykládat tak, že je společnosti Granarolo zachována pravomoc řídit a kontrolovat emise z kogeneračního zařízení tak, že nadále pokračuje v provozu tohoto zařízení.

21.

Před předkládajícím soudem výbor ETS zdůrazňuje, že převod části podniku na společnost EBS neměl vliv na konfiguraci zařízení společnosti Granarolo, které se skládá z výrobního závodu a z kogeneračního zařízení. Je třeba mít za to, že toto kogenerační zařízení „po technické stránce souvisí“ s výrobním závodem a může mít vliv na emise přičítané společnosti Granarolo. Pokud je povolení k vypouštění emisí skleníkových plynů uděleno, skutečnost, že se držitel tohoto povolení liší od provozovatele zařízení, postrádá relevanci. V tomto ohledu v každém případě z ustanovení smlouvy o dodávce energií vyplývá, že si společnost Granarolo zachovává rozhodující pravomoc provozovat kogenerační zařízení.

22.

V této souvislosti se předkládající soud táže na výklad pojmů „zařízení“ a „činnosti po technické stránce související“ ve smyslu čl. 3 písm. e) směrnice 2003/87. Zabývá se rovněž tím, jak navrhuje výbor ETS, zda by jakýkoli výklad, který připouští, že došlo k rozdělení původního zařízení na dvě zařízení, vedl k obcházení pravidel systému obchodování s povolenkami na emise. V takovém případě by totiž kogenerační zařízení, jehož příkon je nižší než 20 $2W, nespadalo mezi činnosti, na které se vztahuje příloha I této směrnice, a bylo by tedy vyloučeno z věcné působnosti uvedené směrnice.

23.

Na základě těchto úvah se Tribunale amministrativo regionale per il Lazio (regionální správní soud pro Lazio) rozhodnutím ze dne 13. března 2019, došlým Soudnímu dvoru dne 14. srpna 2019, rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

24.

Společnosti Granarolo a EBS, italská a česká vláda, jakož i Evropská komise předložily písemná vyjádření Soudnímu dvoru.

25.

Tytéž účastnice řízení a zúčastněné strany kromě české vlády byly zastoupeny na jednání k přednesu řečí, které se konalo dne 17. září 2020.

26.

Jak bylo uvedeno v úvodu tohoto stanoviska, předkládající soud v podstatě žádá o objasnění, kterému podniku (postupiteli nebo postupníkovi) je třeba přičítat emise skleníkových plynů z kogeneračního zařízení, jehož vlastnictví bylo převedeno podnikem, který je držitelem jediného povolení k lokalitě, ve které se toto zařízení nachází. Je třeba mít za to, že pokud byly toto zařízení a výrobní závod postupitele původně považovány v tomto povolení za jediné „zařízení“ ve smyslu čl. 3 písm. e) směrnice 2003/87, musí tomu tak být i nadále po převodu?

27.

Této problematiky se v podstatě týkají první dvě otázky předkládajícího soudu, které v tomto stanovisku posoudím společně.

28.

Cílem třetí otázky položené tímto soudem je určit, zda v případě, že takové kogenerační zařízení, jako je zařízení dotčené ve věci v původním řízení, bude považováno v návaznosti na jeho převod za zařízení, které již není součástí „zařízení“ postupitele, může vést skutečnost, že emise skleníkových plynů z tohoto zařízení nedosahují samy o sobě minimální prahové hodnoty 20 $2W proto, aby se na ně vztahovala směrnice 2003/87, k porušení „pravidla agregace“ uvedeného v příloze I bodu 3 této směrnice ( 11 ).

29.

Konkrétně, pokud by musely být kogenerační zařízení a výrobní závod považovány po provedení operace společnostmi Granarolo a EBS za jediné „zařízení“, jejich tepelné příkony by se sčítaly na základě „pravidla agregace“ a jejich emise by spadaly pod ETS. Naopak, pokud by kogenerační zařízení nadále nemělo být součástí téhož „zařízení“ jako výrobní závod, jeho jmenovitý tepelný příkon by nedosahoval minimální prahové hodnoty 20 $2W. Z toho by vyplývalo, že emise skleníkových plynů z tohoto zařízení by byly vyloučeny z věcné působnosti směrnice 2003/87 a nespadaly by do ETS.

30.

Připomínám, že cílem směrnice 2003/87 je vytvořit systém pro obchodování s povolenkami na emise, který má snížit emise skleníkových plynů do atmosféry a jehož konečným cílem je ochrana životního prostředí. Tento systém spočívá na ekonomické logice, která podněcuje všechny účastníky tohoto systému k tomu, aby vypouštěli nižší množství skleníkových plynů, než jaké odpovídá povolenkám, které jim byly původně poskytnuty, aby pak převedli přebytečné povolenky na jiného účastníka, který vyprodukoval vyšší množství emisí, než byly přidělené povolenky ( 12 ).

31.

Tento princip dražení povolenek, který normotvůrce považoval vzhledem k všeobecnému mínění za „nejjednodušší a […] hospodářsky nejúčinnější systém“ ( 13 ) s ohledem na cíl „snižování emisí skleníkových plynů způsobem efektivním z hlediska nákladů a ekonomicky účinným“ ( 14 ), závisí tedy na schopnosti jeho účastníků kontrolovat své emise skleníkových plynů.

32.

V projednávané věci mám s přihlédnutím ke smluvním ustanovením uvedeným předkládajícím soudem v jeho otázkách bez dalšího za to, že pouze společnost EBS je schopna kontrolovat emise z kogeneračního zařízení dotčené v původním řízení.

33.

Zaprvé, jak jsem totiž uvedl v úvodu tohoto stanoviska, společnost Granarolo již není vlastníkem tohoto zařízení. Předkládající soud uvádí, že se společnosti Granarolo a EBS dohodly na smluvních ustanoveních, která stanoví převod uvedeného zařízení a dokumentů vyžadovaných pro jeho provoz na společnost EBS, jakož i poskytnutí práva stavby a práva služebností, která mají umožnit společnosti EBS provozovat toto zařízení a provádět jeho údržbu.

34.

Zadruhé ze způsobu, jakým jsou otázky tohoto soudu formulovány, vyvozuji, že i když se společnost EBS zavázala dodávat společnosti Granarolo po dobu dvanácti let minimální množství tepelné a elektrické energie k uspokojení potřeb výrobního závodu, tato povinnost smluvního rázu nepřiznává společnosti Granarolo pravomoc kontrolovat emise z kogeneračního zařízení. V případě, že by společnost EBS nedodala požadovanou energii, bylo by totiž jediným důsledkem, jak uvádí uvedený soud, že by byla povinna uhradit společnosti Granarolo částku rovnající se rozdílu mezi tržní cenou za dodávku energií a cenou stanovenou ve smlouvě o dodávce energií uzavřené mezi těmito stranami.

35.

Zatřetí, i když předkládající soud uvádí, že společnost Granarolo má opci na zpětný odkup kogeneračního zařízení, kterou může v jakémkoli okamžiku uplatnit, pouhá skutečnost, že tato opce existuje, aniž byla kdy doprovázena konkrétním jednáním, jehož cílem by bylo znovu získat vlastnictví k tomuto zařízení, podle mého názoru neumožňuje dospět k závěru, že tato společnost disponuje pravomocí zvýšit nebo snížit celkové množství energií vyrobených uvedeným zařízením.

36.

Začtvrté, totéž podle mého názoru platí ohledně smluvní povinnosti, rovněž uvedené tímto soudem, na základě které je společnost EBS povinna vyžádat si povolení společnosti Granarolo před realizací prací na kogeneračním zařízení. Tato povinnost nemůže měnit závěr, podle kterého pouze společnost EBS kontroluje množství emisí vypouštěných tímto zařízením.

37.

Na základě těchto skutečností zastávají účastnice řízení a zúčastněné strany v projednávané věci v podstatě dvě odlišné teze.

38.

Na jedné straně se společnosti Granarolo a EBS a Komise domnívají, že jelikož společnost Granarolo již nemůže kontrolovat emise z kogeneračního zařízení převedeného na společnost EBS, je nutné na základě směrnice 2003/87 nadále nezohledňovat emise z tohoto zařízení v jejím povolení k vypouštění emisí skleníkových plynů. Ustanovení této směrnice totiž stanoví, že povolení k vypouštění skleníkových plynů se udělí „provozovateli“ zařízení ve smyslu čl. 3 písm. f) uvedené směrnice. Přitom je možné mít za to, že tuto funkci vykonává pouze společnost EBS.

39.

Na druhé straně se italská a česká vláda domnívají, že pojem „zařízení“ ve smyslu čl. 3 písm. e) směrnice 2003/87 je nezávislý na pojmu „provozovatel“. Za okolností věci v původním řízení tak lze mít za to, že kogenerační zařízení je nadále součástí jediného „zařízení“ s výrobním závodem společnosti Granarolo a týká se jej nadále povolení vztahující se k tomuto závodu bez ohledu na to, že se totožnost jeho provozovatele liší od totožnosti držitele tohoto povolení ( 15 ).

40.

Ohledně konfigurace kogeneračního zařízení společnost Granarolo na jednání uvedla, že v povolení, jehož je držitelkou a které odpovídá její situaci před převodem na společnost EBS, jsou kogenerační zařízení a výrobní závod chápány jako dvě technické jednotky, které podléhají „pravidlu agregace“ stanovenému v bodě 3 přílohy I směrnice 2003/87 a které jsou součástí jediného zařízení.

41.

Předkládající soud ve svých otázkách zdůrazňuje, že v návaznosti na převod je kogenerační zařízení nadále fyzicky propojeno s výrobním závodem společnosti Granarolo prostřednictvím distribuční sítě. Nicméně upřesňuje, že společnost Granarolo by mohla pokračovat ve výkonu své činnosti i v případě přerušení dodávky energií společností EBS nebo v případě poruchy kogeneračního zařízení.

42.

Z důvodů, které uvedu dále v tomto stanovisku (oddíl B), se domnívám, že z těchto skutečností nevyplývá, že v takové věci, jako je věc v původním řízení, by činnosti kogeneračního zařízení a výrobního závodu měly být považovány za činnosti „po technické stránce související“ ve smyslu čl. 3 písm. e) směrnice 2003/87, a tedy být považovány za součást jediného zařízení.

43.

Po provedení těchto upřesnění bude třeba určit, komu lze přičítat emise skleníkových plynů z takového kogeneračního zařízení, jako je kogenerační zařízení dotčené v původním řízení. Jinými slovy, bude třeba stanovit, zda se na emise z takového zařízení může nadále vztahovat takové povolení k vypouštění skleníkových plynů, jako je povolení, jehož držitelkou je společnost Granarolo.

44.

V tomto ohledu nejprve uvedu, že povolení k vypouštění emisí skleníkových plynů se může vztahovat jen na zařízení nebo části zařízení, které podnik, který je držitelem povolení, „provozuje“ ve smyslu čl. 3 písm. f) směrnice 2003/87 (oddíl C). Dále vysvětlím, že za okolností věci v původním řízení již společnost Granarolo „neprovozuje“ kogenerační zařízení, a není jí možné tedy přičítat uvedené emise (oddíl D).

45.

Již nyní předesílám, že smluvní ustanovení mezi postupitelem a postupníkem nepovažuji za relevantní pro účely určení, zda postoupená činnost „po technické stránce souvisí“ s činnostmi postupitele. Nicméně z oddílu D tohoto stanoviska vyplývá, že tato ustanovení jsou podle mého názoru užitečná pro účely určení provozovatele technické jednotky, ve které taková činnost probíhá, tedy pro určení, komu musí být přičteny emise, které jsou z ní vypouštěny.

46.

Na závěr odpovím na třetí otázku předkládajícího soudu, která se týká případného porušení „pravidla agregace“ (oddíl F).

47.

Připomínám, že podle čl. 3 písm. e) směrnice 2003/87 se „zařízením“ rozumí „stacionární technická jednotka, ve které probíhá jedna či více činností uvedených v příloze I a jakékoli další s tím přímo spojené činnosti, které po technické stránce souvisejí s činnostmi probíhajícími v dotyčném místě a mohly by ovlivnit emise a znečistění“ ( 16 ). Mimoto „pravidlo agregace“ stanovené v bodě 3 přílohy I této směrnice předpokládá, že se „zařízení“ může skládat z několika technických jednotek, které se nacházejí ve stejné lokalitě ( 17 ).

48.

Na základě těchto ustanovení považuji za nutné odlišit tři případy, je-li část podniku převedena podnikem, který je držitelem jediného povolení k vypouštění emisí skleníkových plynů.

49.

V prvním případě provozovatel převede vlastnictví k celým zařízením nebo k částem zařízení, na které se vztahuje povolení k vypouštění emisí skleníkových plynů, na jinou fyzickou nebo právnickou osobu, která se stane jejich „provozovatelem“. Řešení je tudíž stanoveno čl. 7 třetí větou směrnice 2003/87 a spočívá v tom, že příslušný orgán povolení aktualizuje a zahrne do něj jméno a adresu nového provozovatele.

50.

Z tohoto ustanovení vyplývá, že v rámci ETS je provozovatel plně oprávněn převést všechna zařízení nebo jejich části, na které se vztahuje jeho povolení k vypouštění emisí skleníkových plynů, na jiný podnik. Po převodu se emise přičítají tomuto jinému podniku.

51.

Otázkou je, co se stane v případě převodu pouze jedné z technických jednotek, ze kterých se skládá zařízení, na které se již vztahuje povolení k vypouštění emisí skleníkových plynů. Této situace částečného převodu se týkají právě dva následující případy:

52.

Definice pojmu „zařízení“ uvedená v čl. 3 písm. e) směrnice 2003/87 vyžaduje k tomu, aby činnosti uvedené ve třetím případě po technické stránce souvisely, aby byly považovány za činnosti, které probíhají v jediném zařízení.

53.

Jinými slovy, otázka, zda činnosti postupitele a postupníka „po technické stránce souvisí“, má vliv na počet zařízení, který existuje v návaznosti na převod. Podle toho, zda se jedná o druhý nebo třetí případ, může po převodu existovat buď jediné zařízení, nebo dvě zařízení.

54.

Směrnice 2003/87 neobsahuje definici pojmu „činnosti po technické stránce související“.

55.

Nicméně Soudní dvůr již měl příležitost upřesnit v rozsudku Elektriciteits Produktiemaatschappij Zuid-Nederland EPZ, že je třeba v podstatě mít za to, že existuje „technická souvislost“ mezi dvěma činnostmi, pokud je jedna z nich začleněna do společného technického procesu činnosti druhé ( 18 ).

56.

V tomto rozsudku Soudní dvůr rozhodl v případě zařízení, které se skládalo z úložiště uhlí a tepelné elektrárny, které byly mezi sebou propojeny dopravním pásem, prostřednictvím kterého bylo do elektrárny dodáváno uhlí, že skladované uhlí bylo nezbytné pro činnost elektrárny, což stačilo k přijetí závěru, že skladování bylo přímo spojeno s její činností ( 19 ).

57.

Uznávám, že v uvedeném rozsudku Soudní dvůr podle všeho výslovně nevyloučil, že činnost, která by nebyla „nezbytná“ pro jinou činnost, by bylo možné rovněž považovat za činnost „po technické stránce související“ s touto činností. Nicméně, kritérium přijaté Soudním dvorem chápu v tom smyslu, že mezi situace, kdy jsou činnosti považovány za činnosti „po technické stránce související“, spadají v každém případě situace, kdy by integrita zařízení mohla být zpochybněna, pokud by již zařízení nemohlo využívat převáděnou činnost ( 20 ).

58.

První případ určený v pododdíle 1 není jasně případem, o který jde za okolností věci v původním řízení. Společnost Granarolo totiž převedla na společnost EBS pouze vlastnictví ke svému kogeneračnímu zařízení, zatímco povolení, jehož je držitelkou, se vztahuje jak na toto zařízení, tak i na výrobní závod, k němuž si zachovala vlastnictví.

59.

V projednávané věci je tedy třeba přezkoumat s přihlédnutím ke spisu, který má Soudní dvůr k dispozici a s výhradou ověření, která bude muset provést předkládající soud, zda činnost převedená společností Granarolo na společnost EBS „po technické stránce souvisí“ s ostatními činnostmi, které probíhají v zařízení, pro které má společnost Granarolo povolení k vypouštění emisí skleníkových plynů.

60.

K tomuto bodu italská vláda tvrdí, že jelikož energie vyrobená kogeneračním zařízením společnosti EBS je specificky určená pro výrobní závod společnosti Granarolo a obě tato zařízení jsou navzájem fyzicky propojena, jejich činnosti „po technické stránce souvisejí“.

61.

Společnost Granarolo tuto argumentaci zpochybňuje a tvrdí podobně jako společnost EBS a Komise, že činnost, která probíhá v kogeneračním zařízení, „po technické stránce nesouvisí“ s činnostmi, které provádí v rámci svého výrobního závodu, a nelze ji považovat za činnost, která je s těmito činnostmi přímo spojená.

62.

S tímto stanoviskem souhlasím.

63.

Jak jsem uvedl v bodě 55 tohoto stanoviska, k přijetí závěru o existenci činností, které „po technické stránce souvisí“, totiž nestačí, aby tyto činnosti byly jakkoli spojeny, ale je třeba prokázat, že převedená činnost je začleněna do společného technického procesu ostatních činností postupitele.

64.

V projednávané věci vyplývá ze spisu, který má Soudní dvůr k dispozici, že kogenerační zařízení je spojeno s výrobním závodem společnosti Granarolo pouze prostřednictvím distribuční sítě (tedy kabelů), která umožňuje dodávku energií.

65.

I když tato distribuční síť zaručuje společnosti Granarolo přednostní přístup k energiím vyrobeným společností EBS, nestačí k prokázání existence technické souvislosti mezi činnostmi obou těchto zařízení, neboť, jak konstatoval předkládající soud, tento závod může i nadále provozovat svou činnost, a to i v případě poruchy a přerušení činnosti kogeneračního zařízení. Toto posledně uvedené zjištění považuji za rozhodující.

66.

V tomto ohledu ze skutkových okolností předložených předkládajícím soudem vyplývá, že výrobní závod je připojen k národní elektrizační soustavě, což umožňuje, aby mu byla dodávána elektřina i v případě nedodání vhodné dodávky společností EBS ( 21 ).

67.

Navíc uvedený závod má sám tepelnou elektrárnu, složenou ze třech kotlů. Podle společnosti Granarolo by v případě, že by jí nemohla být dodána tepelná energie z kogeneračního zařízení, stačila tato tepelná elektrárna pro výrobu veškeré tepelné energie, nezbytné pro její výrobní potřeby.

68.

Tyto skutečnosti podle mého názoru nasvědčují tomu, že taková činnost výroby tepelné a elektrické energie z kogeneračního zařízení, jako je činnost dotčená ve věci v původním řízení, není začleněna do společného technického procesu takového výrobního závodu, jako je závod provozovaný společností Granarolo. Ostatně závod společnosti Granarolo mohl plně fungovat před tím, než bylo zařízení postaveno. Jedná se tedy o opačný případ, než byl případ uhelné elektrárny ve věci, v níž byl vydán rozsudek Elektriciteits Produktiemaatschappij Zuid-Nederland EPZ ( 22 ), která nemohla vykonávat svou činnost bez uhlí dopraveného z úložiště dopravním pásem.

69.

Za těchto podmínek jsem přesvědčen, že v takové věci, jako je věc v původním řízení, převedená činnost a činnosti, které probíhají ve výrobním závodě, který zůstal ve vlastnictví postupitele, „po technické stránce nesouvisí“. Konkrétně, jak správně zdůrazňují společnost EBS a Komise, vztah, kterým se vyznačují tyto činnosti, zdaleka nepředstavuje „technickou souvislost“, ale je podle mého názoru výhradně smluvní povahy.

70.

Opačný závěr by znamenal, že by se mělo za to, že pouze z důvodu svého připojení k elektrizační soustavě by všichni poskytovatelé energetických služeb vykonávali činnosti, které by „po technické stránce souvisely“ s činnostmi svých zákazníků, což by vedlo k překrývání emisí skleníkových plynů, které by jim mohly být přičítány, a znemožnilo by to fungování ETS ( 23 ).

71.

Z těchto skutečností vyplývá, že taková činnost, která probíhá v kogeneračním zařízení, jako je převedená činnost, za okolností věci v původním řízení, ze společnosti Granarolo na společnost EBS, nemůže být považována za činnost, která „po technické stránce souvisí“ s činnostmi, které probíhají ve výrobním závodě, který může podobně jako závod společnosti Granarolo nadále fungovat bez tohoto zařízení.

72.

Taková věc, jako je věc v původním řízení, tedy spadá pod druhý případ popsaný v bodě 51 tohoto stanoviska.

73.

V takovém případě se kromě toho domnívám, že pouhá skutečnost, že s technickými jednotkami bylo před převodem zacházeno jako s jediným „zařízením“, nemůže zpochybnit závěr, podle kterého napříště existují dvě zařízení. Nesouvisí-li činnosti postupitele a postupníka po technické stránce, technickou jednotku, která umožňuje průběh převedené činnosti, je třeba v návaznosti na převod považovat za odlišnou od jednotek, ve kterých probíhají činnosti postupitele.

74.

V tomto ohledu připomínám, že podle čl. 3 písm. e) směrnice 2003/87, pokud se nejedná o to, zda činnosti „po technické stránce souvisí“ s činnostmi vykonávanými v zařízení, jde pouze o určení stacionární technické jednotky, ve které probíhá jedna nebo několik činností uvedených v příloze I této směrnice, jak tvrdí česká vláda.

75.

Souhlasím přitom s názorem generální advokátky J. Kokott obsaženém v jejím stanovisku ve věci Elektriciteits Produktiemaatschappij Zuid-Nederland EPZ ( 24 ), podle kterého pojem „technická jednotka“ není definován, a lze ho vykládat flexibilně.

76.

Na rozdíl od toho, co předestírá italská vláda, z čl. 3 písm. e) směrnice 2003/87 totiž nevyplývá, že by po udělení prvního povolení nemohlo dojít k rozšíření nebo omezení oblasti zařízení, nebo že by nikdy nemohlo dojít ke změně konfigurace zařízení.

77.

Jakýkoli jiný výklad by vedl ke zmrazení v čase popisu zařízení v prvním povolení, které se tohoto zařízení týkalo, a byl by podle mého názoru v rozporu se zněním čl. 7 první věty směrnice 2003/87, který stanoví, že zařízení může doznat změn z hlediska své povahy, fungování a kapacity.

78.

Z toho podle mého názoru vyplývá, že technické jednotky, jejichž činnosti „po technické stránce nesouvisí“, musí být v případě převodu jedné z nich považovány za odlišná zařízení ( 25 ), bez ohledu na to, že v prvním povolení k vypouštění emisí skleníkových plynů byly označeny jako jediné „zařízení“.

79.

Tak tomu musí být v případě kogeneračního zařízení společnosti EBS a výrobního závodu společnosti Granarolo: nelze je považovat za jediné zařízení, ale za dvě odlišná zařízení.

80.

V následujícím oddíle posoudím, zda emise z takového kogeneračního zařízení, jako je zařízení, o které jde ve věci v původním zařízení, mohou být nicméně z důvodu, že se na ně již vztahuje povolení k vypouštění emisí skleníkových plynů, které má postupitel, stále přičítány této společnosti i po převodu. Odpovím záporně a uvedu, že za tyto emise může být odpovědný pouze provozovatel takového zařízení. Poté posoudím, zda za okolností věci v původním řízení může být taková společnost, jako je společnost Granarolo, považována stále za „provozovatele“ takového zařízení. Dospěji k závěru, že podle mého názoru plní tuto funkci pouze společnost EBS.

81.

Připomínám, že čl. 3 písm. f) směrnice 2003/87 stanoví, že „provozovatelem“ je třeba rozumět jakoukoli osobu, která zařízení „provozuje nebo řídí“, nebo pokud to vyžadují vnitrostátní právní předpisy, na kterou byla přenesena „rozhodující hospodářská pravomoc nad technickou funkcí“ zařízení.

82.

Mimoto účelem ETS je, jak jsem uvedl v bodě 31 tohoto stanoviska, snížit emise skleníkových plynů za hospodářsky nejúčinnějších a nejvýkonnějších podmínek. Účelem není omezit transakce, které mohou být prováděny podniky provozujícími zařízení, která spadají do ETS. Důkazem je to, že – jak jsem konstatoval v bodě 49 tohoto stanoviska – čl. 7 třetí věta směrnice 2003/87 upravuje výslovně situaci změny provozovatele.

83.

S ohledem na tento účel se domnívám podobně jako společnosti Granarolo a EBS a Komise, že povolení k vypouštění skleníkových plynů se může vztahovat pouze na zařízení nebo části zařízení, které podnik, který je držitelem povolení, „provozuje“.

84.

Jakýkoli jiný výklad by byl podle mého názoru v rozporu s cíli směrnice 2003/87, neboť by implikoval, jak správně zdůraznila společnost Granarolo na jednání, že povolení by mohla mít fyzická nebo právnická osoba, která by již nebyla schopna kontrolovat emise ze zařízení. Vzhledem k riziku, že by emise případně nebyly kontrolovány ani správně vykazovány, by to mělo škodlivý účinek pro ETS.

85.

Tezi navrženou italskou a českou vládou, která by znamenala spojovat povolení spíše se zařízením než s provozovatelem, považuji mimoto za chybnou, jelikož – jak správně uvedla Komise na jednání – z čl. 6 odst. 1 směrnice 2003/87 jasně vyplývá, že se povolení k vypouštění emisí skleníkových plynů udělí na základě existence provozovatele, který je schopen emise monitorovat a podávat o nich zprávu ( 26 ).

86.

Podrobné formální požadavky obsažené zejména v uvedeném čl. 6 odst. 2 osvědčují rovněž skutečnost, že pouze provozovatel může být držitelem tohoto povolení ( 27 ). Konkrétně je udělení povolení na základě tohoto ustanovení podmíněno dodržením zejména povinnosti, na základě které jsou provozovatelé povinni vyřadit do 30. dubna každého roku počet povolenek rovnající se jejich celkovým emisím během předchozího kalendářního roku, aby byly následně zrušeny ( 28 ). Souvislost mezi touto povinností a povolením k vypouštění emisí skleníkových plynů podle mého názoru potvrzuje, že žádný jiný podnik, než provozovatel, který má povinnost vyřadit tyto povolenky, nemůže být držitelem tohoto povolení ( 29 ).

87.

Znění článku 4 směrnice 2003/87 podle mého názoru tento výklad potvrzuje. Stanoví, že členské státy zajistí, že od 1. ledna 2005 žádné zařízení nebude provozovat činnosti uvedené v příloze I uvedené směrnice, při kterých vznikají emise specifické pro tyto činnosti, pokud provozovatel nemá povolení udělené příslušným orgánem nebo pokud nebylo zařízení vyňato z ETS ( 30 ).

88.

Z výše uvedených ustanovení vyvozuji, že povolení k vypouštění emisí skleníkových plynů se může vztahovat jen k zařízením nebo částem zařízení, které podnik, který je držitelem povolení, „provozuje“ a u nichž je schopen emise monitorovat a podávat o nich zprávu.

89.

Argument české vlády, podle kterého by směrnice 2003/87 měla být vykládána ve světle ustanovení ostatních směrnic v oblasti průmyslových emisí a konkrétněji čl. 4 odst. 3 směrnice 2010/75/EU ( 31 ), podle mého názoru nemůže vést k jinému výsledku.

90.

Tato vláda se domnívá, že v rámci směrnice 2003/87 je třeba přihlédnout ke skutečnosti, že podle čl. 4 odst. 3 směrnice 2010/75 je možná existence několika provozovatelů pro různé části téhož zařízení. Podle uvedené vlády existence několika provozovatelů pro různé části téhož zařízení nebrání tomu, aby se mělo za to, že tyto části tvoří jediné zařízení. A fortiori vydání povolení k vypouštění emisí skleníkových plynů podle ní nezávisí ani na existenci jediného provozovatele.

91.

Tento argument přitom nemění nic na skutečnosti, že – jak vyplývá z ustanovení, která jsem připomněl výše – povolení k vypouštění emisí skleníkových plynů lze udělit pouze za podmínky, že existuje alespoň jeden provozovatel, který je schopen emise z takového zařízení monitorovat a podávat o nich zprávu. Mimoto z toho nijak nevyplývá, že by držitelem tohoto povolení mohla být osoba, která neprovozuje zařízení, kterého se povolení týká.

92.

V každém případě se uvedený argument týká případu, kdy existuje několik provozovatelů pro stejné zařízení, zatímco – jak vyplývá z oddílu B tohoto stanoviska – o takovou situaci se v projednávané věci nejedná ( 32 ). Podnět k zamyšlení navržený českou vládou proto považuji za irelevantní.

93.

S ohledem na výše uvedené úvahy se domnívám, že emise z kogeneračního zařízení nelze přičítat jeho původnímu vlastníkovi pouze z toho důvodu, že se na ně již vztahuje jeho povolení k vypouštění emisí skleníkových plynů. Lze je přičíst pouze provozovateli tohoto zařízení, tedy osobě, která je schopna tyto emise monitorovat a podávat o nich zprávy a je za ně odpovědná.

94.

Za okolností věci v původním řízení se domnívám, že ze smluvních ustanovení, kterými jsou vázány společnosti Granarolo a EBS, nevyplývá, že by si společnost Granarolo zachovávala nad kogeneračním zařízením takovou kontrolu, že by byla stále jeho „provozovatelem“ a bylo by možné, aby se jí emise z tohoto zařízení nadále přičítaly i přes změnu vlastníka.

95.

Připomínám, že podle společností Granarolo a EBS převod vlastnictví ke kogeneračnímu zařízení zrušil jakoukoli kontrolu ze strany společnosti Granarolo nad tímto zařízením.

96.

Italská vláda tuto argumentaci odmítá a má za to, že společnost Granarolo je nadále provozovatelem uvedeného zařízení. Toto zařízení je nadále závislé na energetických potřebách výrobního závodu společnosti Granarolo, neboť společnost EBS se zavázala, že jí bude dodávat po dobu dvanácti let energii nezbytnou pro fungování tohoto závodu, poskytla společnosti Granarolo přednostní právo na zpětný odkup tohoto zařízení a souhlasila s tím, že bez předchozího souhlasu společnosti Granarolo nebude prováděna žádná údržba nebo oprava.

97.

V tomto ohledu jsem v bodech 32 až 36 tohoto stanoviska již uvedl, že z ustanovení dohodnutých mezi společnostmi Granarolo a EBS vyplývá, že pouze společnost EBS má pravomoc zvýšit nebo snížit celkové množství energií vyrobených kogeneračním zařízením.

98.

Právo zpětného odkupu, které má společnost Granarolo, stejně tak jako nutnost získat předchozí souhlas této společnosti před prováděním prací na tomto zařízení, tuto pravomoc nijak neomezují.

99.

Spis, který má k dispozici Soudní dvůr, neobsahuje další skutkové okolnosti, ze kterých by mohlo být vyvozeno, že společnost Granarolo nadále uvedené zařízení provozuje.

100.

S výhradou ověření, jejichž provedení přísluší předkládajícímu soudu, tyto úvahy podle mého názoru stačí k závěru, že společnost Granarolo není schopna monitorovat emise z kogeneračního zařízení dotčeného ve věci v původním řízení a že ji nelze považovat za „provozovatele“, kterému by bylo třeba tyto emise přičítat. Domnívám se, že tuto funkci splňuje pouze společnost EBS.

101.

Podle mého názoru z výše uvedených skutečností vyplývá, že takové kogenerační zařízení a takový výrobní závod, jako jsou kogenerační zařízení a výrobní závod dotčené ve věci v původním řízení, nemohou být považovány za součást téhož „zařízení“ ve smyslu čl. 3 písm. e) směrnice 2003/87.

102.

V tomto ohledu se zejména domnívám, že činnost, která probíhá v takovém kogeneračním zařízení, jako je kogenerační zařízení dotčené ve věci v původním řízení, „po technické stránce nesouvisí“ s činnostmi výrobního závodu, který, podobně jako závod provozovaný společností Granarolo, je připojen k národní elektrizační soustavě a může nadále fungovat i v případě ukončení činnosti tohoto zařízení.

103.

Mimoto, ledaže by ze smluvních ustanovení uzavřených mezi postupitelem a postupníkem nebo z jiných skutkových okolností vyplývalo, že si postupitel zachovává kontrolu nad uvedeným zařízením, takže je nadále jeho „provozovatelem“ ve smyslu čl. 3 písm. f) směrnice 2003/87 – čemuž tak podle mého názoru není za okolností věci v původním řízení – je třeba mít za to, že pouze postupník splňuje tuto funkci, a je tedy schopen monitorovat emise z daného zařízení a podávat o nich zprávy. Tyto emise tedy nemohou být přičítány postupiteli a musí být odstraněny z jeho povolení k vypouštění emisí skleníkových plynů bez ohledu na to, že se před převodem mělo za to, že kogenerační zařízení, z něhož emise pocházejí, tvoří s jeho výrobním závodem jediné zařízení.

104.

Dále vysvětlím důvody, proč se domnívám, že „pravidlo agregace“ uvedené v bodě 3 přílohy I směrnice 2003/87 nebrání tomu, aby se za okolností takové věci, jako je věc v původním řízení, vzhledem ke skutečnosti, že jmenovitý tepelný příkon kogeneračního zařízení je nižší než 20 $2W, na emise související s průběhem činnosti převedené společností Granarolo na společnost EBS nevztahovala věcná působnost této směrnice.

105.

Domnívám se, že takový výsledek nijak neodráží protiprávní obcházení pravidel ETS, ale vychází z výslovné vůle normotvůrce stanovit pravidlo de minimis a zahrnout do věcné působnosti směrnice 2003/87 pouze zařízení, jejichž celkový jmenovitý tepelný příkon je vyšší než 20 $2W.

106.

V tomto ohledu zaprvé konstatuji, že „pravidlo agregace“ nemá za cíl bránit hospodářským subjektům v převodu jejich zařízení na třetí osoby, ani zajistit, aby všechna zařízení, která fungují na bázi „spalování paliv“, byla v co největším možném rozsahu zahrnuta do ETS ( 33 ). Naopak z jeho znění vyplývá, že se má použít „za účelem rozhodnutí o zařazení zařízení do ETS“, což znamená, že existují přesně situace, kdy zařízení nebude splňovat podmínky pro zařazení do ETS ( 34 ).

107.

Zadruhé možnost, aby emise z převedeného zařízení nespadaly pod ETS, nemůže být chápána v tom smyslu, že jejím cílem je motivovat provozovatele zařízení, která spadají pod ETS, k rozdělování těchto zařízení za účelem převodu jejich vlastnictví na tolik dceřiných nebo propojených podniků, kolik je nezbytné proto, aby po této operaci žádné zařízení nepřekračovalo prahovou hodnotu 20 $2W.

108.

V tomto ohledu z oddílu D tohoto stanoviska vyplývá, že pokud i přes změnu vlastníka ze smluvních ustanovení dohodnutých mezi stranami nebo z jiných skutkových okolností vyplývá, že postupitel nadále provozuje jednu nebo několik technických jednotek, ve kterých probíhá převedená činnost, tento podnik bude moci být považován za podnik, který stále odpovídá za příslušné emise. Pravidlo agregace se tedy případně i nadále použije, jak tomu bylo před převodem.

109.

Tuto úvahu považuji za dostatečnou k tomu, aby bylo zabráněno protiprávnímu obcházení ETS a současně zachována svoboda provozovatelů provádět legální organizační rozhodnutí ohledně svých činností a vykonávat jejich smluvní volnost.

110.

Zatřetí nerozumím důvodům, proč by takový provozovatel, jako je společnost Granarolo, mohl zvýšit emise, k nimž mu bylo dříve uděleno povolení, proto, aby zohlednil emise z nové technické jednotky postavené v jeho lokalitě, která po technické stránce nesouvisí s jeho ostatními činnostmi ( 35 ), ale již by nemohl poté, co převedl tuto jednotku na třetí osobu, vyřadit odpovídající emise z povolení k vypouštění emisí skleníkových plynů, pouze z toho důvodu, že byl jejím dřívějším provozovatelem.

111.

Situace této společnosti se totiž neliší od situace jiného subjektu, který by se rozhodl, bez jakékoli předchozí souvislosti s touto technickou jednotkou, uzavřít smlouvu o dodávkách energií s toutéž třetí osobou. Dodávám, že pokud by v projednávané věci společnost EBS postavila sama kogenerační zařízení v blízkosti výrobního závodu společnosti Granarolo namísto odkupu tohoto zařízení od posledně uvedené společnosti, takové zařízení by bez dalšího nespadalo pod ETS, neboť by nepřekračovalo prahovou hodnotu 20 $2W ( 36 ).

112.

Konečně připomínám, že obecným cílem ETS je celkové snížení emisí skleníkových plynů. Tohoto cíle lze přitom nejlépe dosáhnout, pokud – jak o to usilují společnosti Granarolo a EBS ve věci v původním řízení – je možné převést zařízení, které má vyrábět elektřinu a tepelnou energii, na specializovaný podnik, který je schopen co nejúčinněji kontrolovat emise z tohoto zařízení.

113.

S ohledem na všechny výše uvedené úvahy navrhuji Soudnímu dvoru, aby na otázky položené Tribunale amministrativo regionale per il Lazio (regionální správní soud pro Lazio, Itálie) odpověděl následovně: