1.

Předmětem žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, kterou v projednávané věci předkládá Tribunal Superior de Justicia de Galicia (Vrchní soud Galicie, Španělsko), je výklad pravidel, která přenášejí na žalovaného důkazní břemeno v případech, kdy podle žalobce či žalobkyně došlo k porušení zásady rovného zacházení z důvodu pohlaví. Takové přenesení důkazního břemene vyplývá ze směrnice 2006/54/ES o zavedení zásady rovných příležitostí a rovného zacházení pro muže a ženy v oblasti zaměstnání a povolání ( 2 ). Žalobkyně v původním řízení tvrdí, že v době, kdy kojila své dítě, byla vystavena pracovním podmínkám, které mohly nepříznivě ovlivnit její zdraví a zdraví jejího dítěte. Svůj nárok přitom uplatnila podle vnitrostátních pravidel provádějících směrnici 92/85/EHS o zavádění opatření pro zlepšení bezpečnosti a ochrany zdraví při práci těhotných zaměstnankyň a zaměstnankyň krátce po porodu nebo kojících zaměstnankyň ( 3 ). Na základě otázek položených předkládajícím soudem má Soudní dvůr poskytnout vodítko k tomu, zda je uvedenou směrnici třeba vykládat ve spojení s pravidly o důkazním břemeni stanovenými směrnicí 2006/54.

2.

Článek 23 Listiny základních práv Evropské unie ( 4 ) stanoví, že rovnost žen a mužů musí být zajištěna ve všech oblastech včetně zaměstnání, práce a odměny za práci.

3.

Směrnice Rady 89/391/EHS o zavádění opatření pro zlepšení bezpečnosti a ochrany zdraví zaměstnanců při práci ( 5 ) vymezuje pojem „prevence“ jako „všechny kroky nebo opatření přijaté nebo plánované na všech stupních činnosti podniku k prevenci nebo snížení pracovních rizik“ ( 6 ). Směrnice stanoví, že zvlášť ohrožené rizikové skupiny musí být chráněny proti nebezpečím, která je zvlášť ohrožují ( 7 ), a zmocňuje unijního normotvůrce, aby přijímal samostatné směrnice ke zlepšování pracovního prostředí, pokud jde o zdraví a bezpečnost zaměstnanců ( 8 ).

4.

Mezi cíle směrnice 92/85 patří stanovení minimálních požadavků na podporu zlepšování zejména pracovního prostředí a k zabezpečení vyšší úrovně ochrany bezpečnosti a zdraví pracovníků ( 9 ). Za zvlášť ohroženou rizikovou skupinu se považují těhotné zaměstnankyně a zaměstnankyně krátce po porodu nebo kojící zaměstnankyně ( 10 ). Taková ochrana by neměla vyústit v nepříznivé zacházení s ženami na trhu práce, ani se nepříznivě dotýkat směrnic o rovném zacházení pro muže a ženy ( 11 ). Některé typy činností mohou představovat pro kojící zaměstnankyně zvláštní rizika spočívající v expozici nebezpečným látkám, v postupech nebo pracovních podmínkách. V relevantních případech je proto třeba taková rizika vyhodnotit a výsledky hodnocení je třeba sdělit zaměstnankyním ( 12 ). Pokud výsledek takového hodnocení odhalí riziko pro bezpečnost nebo zdraví zaměstnankyně, musí být přijata opatření k její ochraně ( 13 ). Kojícím zaměstnankyním nesmí být uložen výkon činností, u kterých bylo zjištěno riziko expozice některým zvláště nebezpečným činitelům nebo pracovním podmínkám ohrožujícím bezpečnost nebo zdraví ( 14 ).

5.

Článek 1 odst. 1 stanoví, že účelem směrnice 92/85, „která je desátou samostatnou směrnicí ve smyslu čl. 16 odst. 1 směrnice [89/391], je uskutečňování opatření pro zlepšení bezpečnosti a ochrany zdraví při práci těhotných zaměstnankyň a zaměstnankyň krátce po porodu nebo kojících zaměstnankyň“.

6.

Pojem „kojící zaměstnankyně“ je vymezen v čl. 2 písm. c) jako „každá kojící zaměstnankyně ve smyslu vnitrostátních právních předpisů nebo zvyklostí, která uvědomí zaměstnavatele o svém stavu v souladu s uvedenými právními předpisy nebo zvyklostmi“ ( 15 ).

7.

Komise vypracovala podle čl. 3 odst. 1 obecné zásady pro hodnocení chemických, fyzikálních a biologických činitelů a průmyslových postupů, které jsou považovány za rizikové pro zaměstnankyně ve smyslu článku 2 ( 16 ).

8.

Článek 4 odst. 1 stanoví, že pro všechny činnosti, které by mohly představovat zvláštní riziko expozice činitelům, postupům nebo pracovním podmínkám, jejichž nevyčerpávající seznam je uveden v příloze I ( 17 ), zhodnotí zaměstnavatel povahu, stupeň a trvání expozice v příslušném podniku nebo závodě, které jsou vystaveny zaměstnankyně ve smyslu článku 2. Uvedené hodnocení bude provedeno za účelem zhodnocení všech rizik pro bezpečnost a zdraví a všech možných účinků, mimo jiné na kojení dotčených zaměstnankyň, a za účelem rozhodnutí o tom, jaká opatření je třeba přijmout. Podle čl. 4 odst. 2 musí být dotčená zaměstnankyně informována o výsledcích hodnocení a o všech opatřeních týkajících se zdraví a bezpečnosti při práci. Jako základ pro takové hodnocení slouží uvedené obecné zásady.

9.

Článek 5 je nadepsán „Důsledky výsledků hodnocení“. Stanoví:

„1.   Aniž je dotčen článek 6 směrnice [89/391], jestliže výsledky hodnocení uvedeného v čl. 4 odst. 1 odhalí riziko pro bezpečnost nebo zdraví nebo účinku na těhotenství nebo kojení zaměstnankyně ve smyslu článku 2, zaměstnavatel přijme nezbytná opatření, aby zabránil expozici dotyčné zaměstnankyně tomuto riziku tím, že dočasně upraví její pracovní podmínky nebo její pracovní dobu.

2.   Není-li úprava jejích pracovních podmínek nebo pracovní doby technicky nebo objektivně proveditelná nebo nemůže-li být rozumně požadována na základě náležitého odůvodnění, přijme zaměstnavatel nezbytná opatření k převedení zaměstnankyně na jiné pracovní místo.

3.   Není-li převedení na jiné pracovní místo technicky nebo objektivně proveditelné nebo nelze-li je rozumně požadovat na základě náležitého odůvodnění, je dotyčné zaměstnankyni přiznáno volno v souladu s vnitrostátními právními předpisy nebo zvyklostmi na celé období nezbytné k ochraně její bezpečnosti nebo jejího zdraví.

[…]“

10.

Článek 11 odst. 1 zní takto:

„K zaručení zaměstnankyním ve smyslu článku 2 výkonu jejich práv na ochranu bezpečnosti a zdraví uznaných tímto článkem se stanoví, že

1.   v případech uvedených v [článku 5] musí být zaměstnankyním ve smyslu článku 2 zajištěna v souladu s vnitrostátními právními předpisy nebo zvyklostmi práva vyplývající z pracovní smlouvy, včetně zachování odměny za práci, nebo nároku na odpovídající dávky;

[…]“

11.

V odůvodnění směrnice 2006/54 je uvedeno zaprvé, že směrnice Rady 97/80/ES ( 18 ) obsahuje ustanovení, jejichž účelem je mimo jiné zavedení zásady rovného zacházení s muži a ženami ( 19 ). Zadruhé z judikatury Soudního dvora jasně vyplývá, že nepříznivé zacházení se ženou v souvislosti s těhotenstvím nebo mateřstvím představuje přímou diskriminaci na základě pohlaví. Toto zacházení by proto mělo být do této směrnice 2006/54 výslovně zahrnuto ( 20 ). Zatřetí Soudní dvůr uznal, že je s ohledem na zásadu rovného zacházení legitimní chránit tělesný stav ženy během těhotenství a mateřství, jakož i zavádět opatření na ochranu mateřství jako prostředek dosažení skutečné rovnosti. Směrnicí 2006/54 by proto neměla být dotčena směrnice 92/85 ( 21 ). Mezi cíle směrnice 2006/54 tedy patří ochrana zaměstnaneckých práv žen na mateřské dovolené, aby v důsledku této dovolené nebyly zhoršeny jejich podmínky a aby měly prospěch z veškerých zlepšení pracovních podmínek, na které by měly během své nepřítomnosti nárok ( 22 ).

12.

Začtvrté, v odůvodnění se uznává, že „přijetí pravidel o důkazním břemeni hraje důležitou úlohu při zajištění toho, aby zásada rovného zacházení mohla být účinně prosazována. Jak rozhodl Soudní dvůr, mělo by být proto přijato ustanovení k zajištění toho, aby v případech, kdy určité skutečnosti nasvědčují diskriminaci, přešlo důkazní břemeno na žalovaného, s výjimkou ve vztahu k řízením, v nichž přísluší soudu nebo jinému příslušnému vnitrostátnímu orgánu, aby vyšetřil skutkový stav. Nicméně je nezbytné upřesnit, že posouzení skutkového stavu, které vede ke zjištění, že došlo k přímé nebo nepřímé diskriminaci, nadále náleží příslušnému vnitrostátnímu orgánu v souladu s vnitrostátním právem nebo zvyklostmi. Kromě toho je na členských státech, aby zavedly pro kterékoli stadium řízení taková pravidla dokazování, která jsou pro žalobce výhodnější.“ ( 23 )

13.

Článek 1 stanoví, že účelem směrnice 2006/54 je „zajistit zavedení zásady rovných příležitostí a rovného zacházení pro muže a ženy v oblasti zaměstnání a povolání“.

14.

Přímá diskriminace je vymezena v čl. 2 odst. 1 písm. a) v tom smyslu, že k ní dochází tehdy, „pokud se s jednou osobou zachází méně příznivě z důvodu jejího pohlaví, než se zachází nebo zacházelo nebo by se zacházelo s jinou osobou ve srovnatelné situaci“. K nepřímé diskriminaci dochází, „pokud by v důsledku zdánlivě neutrálního ustanovení, kritéria nebo zvyklosti byly znevýhodněny osoby jednoho pohlaví v porovnání s osobami druhého pohlaví, ledaže takové ustanovení, kritérium nebo zvyklost jsou objektivně odůvodněny legitimním cílem a prostředky k dosažení uvedeného cíle jsou přiměřené a nezbytné“ [čl. 2 odst. 1 písm. b)]. Pro účely čl. 2 odst. 2 písm. c) pojem „diskriminace“ zahrnuje „jakékoliv méně příznivé zacházení se ženou v souvislosti s těhotenstvím nebo mateřskou dovolenou ve smyslu [směrnice 92/85]“.

15.

V hlavě II jsou uvedena zvláštní ustanovení týkající se zákazu diskriminace v oblasti stejné odměny a rovného zacházení v systémech sociálního zabezpečení pracovníků. Součástí hlavy II je kapitoly 3, která obsahuje článek 14, jenž zakazuje diskriminaci, pokud jde o přístup k zaměstnání a odbornému vzdělávání, zaměstnání a pracovní podmínky.

16.

Článek 19, který se nachází v hlavě III („Horizontální ustanovení“), stanoví:

„1.   Členské státy přijmou v souladu se svými vnitrostátními soudními systémy nezbytná opatření pro zajištění toho, aby v případě, kdy se určitá osoba cítí poškozena nedodržením zásady rovného zacházení a předloží soudu nebo jinému příslušnému orgánu skutečnosti nasvědčující tomu, že došlo k přímé nebo nepřímé diskriminaci, příslušelo žalovanému prokázat, že nedošlo k porušení zásady rovného zacházení.

2.   Odstavec 1 nebrání členským státům přijmout pravidla o dokazování, která jsou pro žalobce příznivější.

[…]

4.   Odstavce [1 a 2] se rovněž vztahují na:

17.

Podle článku 28 nejsou směrnicí 2006/54 dotčena ustanovení (práva Evropské unie a vnitrostátního práva) týkající se ochrany žen, zejména pokud jde o těhotenství a mateřství. Stanoví také konkrétně, že směrnicí není dotčena, mimo jiné, směrnice 92/85.

18.

Podle čl. 26 odst. 1 Ley de Prevención de Riesgos Laborales (zákon o prevenci pracovních rizik) musí být v rámci hodnocení rizik pro těhotné zaměstnankyně nebo zaměstnankyně krátce po porodu určeno, jakým způsobem, do jaké míry a po jakou dobu jsou takové zaměstnankyně vystaveny činitelům, postupům nebo pracovním podmínkám, které by mohly mít nepříznivý dopad na zdraví zaměstnankyně nebo plodu, nebo jakékoliv činnosti, která by mohla být spojena se zvláštním rizikem. Pokud lze z výsledků hodnocení vyvodit závěr, že existuje riziko týkající se bezpečnosti nebo zdraví nebo existence možného dopadu na těhotnou či kojící ženu, přijme zaměstnavatel opatření nezbytná k tomu, aby zamezil vystavení tomuto riziku, a sice úpravou pracovních podmínek či pracovní doby dotčené osoby. V rámci těchto opatření lze v případě nutnosti přistoupit i ke zrušení noční práce nebo práce na směny.

19.

Podle čl. 26 odst. 2 uvedeného zákona, pokud nelze přistoupit k úpravě pracovních podmínek či pracovní doby nebo pokud by i bez ohledu na tuto úpravu měly pracovní podmínky negativní dopad na zdraví těhotné zaměstnankyně nebo plodu, musí zaměstnankyně vykonávat jiné úkoly, jež jsou slučitelné s jejím stavem. Zaměstnavatelé musí po konzultaci se zástupci zaměstnanců vypracovat přehled pracovních míst, jež jsou prosta rizik. Bude-li to možné, bude zaměstnankyně převedena na takové pracovní místo. Článek 26 odst. 3 však stanoví, že není-li změna pracovního místa technicky nebo objektivně proveditelná nebo nemůže-li být rozumně požadována na základě náležitého odůvodnění, může být pracovní smlouva dotčené zaměstnankyně přerušena z důvodu, že je vystavena riziku během těhotenství, na dobu nezbytnou k ochraně jejího bezpečí a zdraví, a to na tak dlouho, dokud bude nemožné, aby se vrátila na své původní místo nebo na jiné pracovní místo slučitelné s jejím stavem.

20.

Podle čl. 26 odst. 4 téhož zákona spadá zaměstnankyně kojící své dítě do oblasti působnosti čl. 26 odst. 1 a 2 za předpokladu, že by její pracovní podmínky mohly mít nepříznivý dopad na její zdraví nebo zdraví jejího dítěte, vydá-li za tímto účelem osvědčení zdravotní oddělení, mimo jiné Instituto Nacional de la Seguridad Social (Národní institut sociálního zabezpečení; dále jen „INSS“), společně se zprávou lékaře Servicio Nacional de Salud (státní zdravotní služba), který danou zaměstnankyni nebo její dítě ošetřuje. Není-li v daném případě možné převedení na jiné pracovní místo, může být pracovní smlouva dotčené zaměstnankyně přerušena podle čl. 26 odst. 3 z důvodu rizika během kojení dítěte mladšího devíti měsíců.

21.

Článek 135a Ley General de la Seguridad Social (všeobecný zákon o sociálním zabezpečení) stanoví, že pro účely peněžité dávky vyplácené kojící matce, která je považována za vystavenou riziku na svém pracovním místě (dále jen „peněžitá dávka“) se za „chráněnou situaci“ považuje doba, na kterou je přerušena pracovní smlouva v případě, kdy nebylo možné převedení zaměstnankyně na jiné pracovní místo v souladu s čl. 26 odst. 4 zákona o prevenci pracovních rizik.

22.

Předkládající soud dodává, že Ley Orgánica 3/2007, de 22 de marzo, para la igualdad efectiva de mujeres y hombres (zákon č. 3/2007 ze dne 22. března 2007 o účinném prosazování rovnosti žen a mužů) byla zavedena ustanovení upravující situaci těhotných matek, které jsou vystaveny rizikům v době kojení. Španělský právní řád do té doby uvedenou situaci neupravoval, přičemž účelem přijetí zmíněného právního předpisu bylo vyhovět požadavkům směrnice 92/85 a zejména čl. 5 odst. 3 uvedené směrnice.

23.

Elda Otero Ramos je zaměstnána jako zdravotní sestra na oddělení urgentní péče Centro Hospitalario Universitario de A Coruña (fakultní nemocnice ve městě A Coruña; dále jen „nemocnice“), která spadá pod Servicio Galego de Saúde (galicijská zdravotní správa). Dne 22. prosince 2011 porodila dceru, kterou od narození kojila.

24.

Dne 8. května 2012 požádala E. Otero Ramos INSS o vydání lékařského potvrzení osvědčujícího, že spadá pod pojem kojící zaměstnankyně ve smyslu vnitrostátní právní úpravy a že v důsledku plnění svých povinnosti zdravotní sestry na oddělení urgentní péče nemocnice je vystavena riziku ( 24 ).

25.

Při posouzení žádosti paní Otero Ramos byly vzaty v úvahu následující informace: zaprvé prohlášení vedoucího oddělení lidských zdrojů nemocnice, že: i) že E. Otero Ramos pracuje jako zdravotní sestra na oddělení urgentní péče; ii) její pracovní podmínky zahrnují směnný provoz v režimu ranních, odpoledních, večerních a nočních směn; iii) zvláštní riziko související s kojením je upřesněno v přiložené zprávě z oboru preventivního lékařství; a iv) její pracovní místo „[…] bylo zařazeno na seznamu pracovních míst, který vypracoval zaměstnavatel po konzultaci se zástupci zaměstnanců, mezi pracovní místa prostá rizika“; zadruhé zpráva, kterou vyhotovil lékař ze střediska preventivní medicíny pro prevenci pracovních rizik [zmíněná v bodě iii) výše], jež potvrzuje, že bylo provedeno hodnocení E. Otero Ramos a byla rovněž přezkoumána lékařská zpráva, kterou předložila, přičemž lékař ji shledal „schopnou“ […] „vykonávat povinnosti, které tvoří náplň její práce, a neexistuje zde riziko pro kojení“ ( 25 ).

26.

O dva dny později INSS svým usnesením ze dne 10. května 2012 žádost E. Otero Ramos zamítl z důvodu, že nebylo prokázáno, že by její pracovní podmínky měly nepříznivý dopad na její zdraví (nebo zdraví jejího dítěte). Bylo jí proto sděleno, že není na místě zahájit řízení o přiznání příslušné peněžité dávky ( 26 ).

27.

Dne 11. července 2012 napadla E. Otero Ramos uvedené usnesení INSS žalobou k Juzgado de lo Social No 2, de A Coruña (soud pro pracovněprávní spory v Coruně) ( 27 ). K žalobě přiložila dopis podepsaný jejím nadřízeným, lékařem a vedoucím oddělení urgentní péče nemocnice (dále jen „zpráva nadřízeného pracovníka“). V dopise bylo uvedeno, že zdravotní sestra pracující na oddělení urgentní péče nemocnice, která je kojící matkou, může být vystavena fyzikálním, chemickým, biologickým a psychosociálním rizikům pro udržování laktace. Zpráva nadřízeného pracovníka obsahovala následující údaje o biologických činitelích. Zdravotní sestry jsou vystaveny například případům chřipky typu A, bakteriálním infekcím, multirezistentním bakteriím, viru HIV či žloutence. Pokud jde o fyzikální činitele, na oddělení urgentní péče nemocnice přicházejí pacienti všech druhů. Většina z nich má závažná pohybová omezení vyplývající z vysokého věku nebo akutního nebo chronického onemocnění. Ošetřovatelé tak podstupují fyzickou a svalovou zátěž. Zmíněná fyzická zátěž se zvyšuje v případech, kdy se pacienti nachází v kritickém stavu (pacienti v kómatu, kardiopulmonální zástavy a terminální stadia onemocnění). Co se týče chemických činitelů, dochází k expozici všem typům chemické léčby, neboť na oddělení urgentní péče se léčí všechny druhy onemocnění. Psychosociální rizika jsou dána tím, že zaměstnanci pracují v režimu nepřetržitého směnného provozu (směnný provoz a noční práce). Zdravotní sestry musí čelit stresu a zátěži způsobeným nutností zvládat kolísající objem pacientů, který může být občas vysoký, aniž by byl stanoven pevný poměr počtu pacientů na jednu zdravotní sestru. V okamžicích, kdy je poptávka po poskytnutí péče vysoká, se musí zaměstnanci nepřetržitě znovu přizpůsobovat, aby mohli vykonávat své úkoly a organizovat si práci. U kojících zaměstnankyň narušují směnný provoz a noční práce produkci prolaktinu, který je odpovědný za produkci mateřského mléka. Nepravidelná pracovní doba a práce v noci mohou způsobit mastitidu kvůli změně rytmu odsávání mléka.

28.

Dne 24. října 2013 byla žaloba paní Otero Ramos zamítnuta. Soud prvního stupně rozhodl, že se v souladu s vnitrostátní judikaturou, pokud jde o posouzení důkazního břemene týkajícího se existence rizika, uplatní za účelem přiznání peněžitých dávek striktní kritérium. Elda Otero Ramos se odvolala k předkládajícímu soudu, který se táže, zda její situace spadá do oblasti působnosti směrnice 2006/54. V případě kladné odpovědi žádá o vodítko k tomu, zda je třeba zejména článek 19 této směrnice vykládat ve světle ustanovení směrnice 92/85. Předkládající soud proto žádá o rozhodnutí o následujících předběžných otázkách:

„1.   Jsou pravidla týkající se důkazního břemene, která jsou stanovena v článku 19 směrnice [2006/54], použitelná na situaci rizika během kojení, která je uvedena v čl. 26 odst. 4 ve spojení s čl. 26 odst. 3 zákona o prevenci pracovních rizik, tj. španělského právního předpisu, jímž se provádí čl. 5 odst. 3 [směrnice 92/85]?

2.   Lze v případě kladné odpovědi na první otázku mít za to, že existence rizik pro kojení při výkonu povolání zdravotní sestry v oddělení urgentní nemocniční péče, jež jsou prokázána odbornou zprávou vydanou lékařem, který je současně vedoucím oddělení urgentní péče nemocnice, v níž zaměstnankyně slouží, představuje skutečnost nasvědčující tomu, že došlo k přímé nebo nepřímé diskriminaci ve smyslu článku 19 [směrnice 2006/54]?

3.   Lze v případě kladné odpovědi na druhou otázku mít za to, že pokud je práce, kterou zaměstnankyně vykonává, zařazena na seznam pracovních míst vyhotovený zaměstnavatelem na základě konzultace se zástupci zaměstnanců mezi pracovní místa prosta rizika, a pokud oddělení preventivního lékařství/prevence pracovních rizik dotčené nemocnice vydalo prohlášení o způsobilosti zaměstnankyně, přičemž výše uvedené dokumenty neobsahují žádné podrobnější odůvodnění zmíněných závěrů, tyto skutečnosti v každém případě a bez možnosti jakéhokoli zpochybnění prokazují, že nebyla porušena zásada rovnosti ve smyslu výše uvedeného článku?

4.   V případě kladné odpovědi na druhou otázku a záporné odpovědi na třetí otázku, který z účastníků řízení – zaměstnankyně, která podala žalobu, nebo žalovaný zaměstnavatel – nese, jakmile se prokáže, že z výkonu práce vyplývá existence rizik pro matku nebo kojené dítě, v souladu s článkem 19 [směrnice 2006/54] důkazní břemeno, zaprvé že úprava pracovních podmínek nebo pracovní doby není proveditelná, nebo že by podmínky daného pracovního místa mohly mít i navzdory takovéto úpravě nepříznivý dopad na zdraví těhotné zaměstnankyně nebo kojence (čl. 26 odst. 2 ve spojení s čl. 26 odst. 4 zákona o prevenci pracovních rizik, jímž se provádí čl. 5 odst. 2 [směrnice 92/85]), a zadruhé že tato změna pracovního místa není technicky nebo objektivně proveditelná nebo nemůže být rozumně požadována na základě náležitého odůvodnění (čl. 26 odst. 3 ve spojení s čl. 26 odst. 4 zákona o prevenci pracovních rizik, jímž se provádí čl. 5 odst. 3 [směrnice 92/85])?“

29.

Písemná vyjádření předložily E. Otero Ramos, INSS, španělská vláda a Evropská komise. Stejné zúčastněné strany, s výjimkou E. Otero Ramos, přednesly ústní vyjádření na jednání konaném dne 19. října 2016.

30.

Cílem směrnice 92/85, která byla přijata na základě článku 118a Smlouvy o EHS (který předcházel článku 153 SFEU), je zlepšit bezpečnost a ochranu zdraví při práci těhotných zaměstnankyň a zaměstnankyň krátce po porodu nebo kojících zaměstnankyň ( 28 ). Uvedená směrnice byla jedním z aktů přijatých v rámci směrnice 89/391 ( 29 ). Směrnice 92/85 stanoví mimo jiné, že kojící matky tvoří zvlášť ohroženou rizikovou skupinu, kterou je třeba chránit před nebezpečími, která je zvlášť ohrožují, a musí pro ně být přijata opatření s ohledem na jejich bezpečnost a zdraví ( 30 ). Uvedená ochrana by se neměla nepříznivě dotýkat směrnic o rovném zacházení pro muže a ženy ( 31 ). Směrnice 2006/54 je jedním z příkladů takových opatření.

31.

Je nesporné, že E. Otero Ramos byla v rozhodné době kojící zaměstnankyně podle vymezení v čl. 2 odst. 2 písm. c) směrnice 92/85, a její zaměstnavatel byl tedy povinen provést hodnocení rizik podle čl. 4 odst. 1 uvedené směrnice v souladu s obecnými zásadami zmíněnými v čl. 3 odst. 1.

32.

Všechny čtyři otázky položené předkládajícím soudem spolu navzájem souvisejí do té míry, v jaké vycházejí z předpokladu, že výsledkem hodnocení podle čl. 4 odst. 1 směrnice 92/85 řádně provedeného na základě všech relevantních důkazů může být zjištění o existenci nebezpečí pro zdraví či bezpečnost E. Otero Ramos nebo o možném dopadu na její stav kojící matky. V takovém případě by byly splněny podmínky pro uplatnění důsledků stanovených v článku 5 směrnice 92/85.

33.

Podstatou první otázky předkládajícího soudu je, zda situace, o níž má rozhodnout, spadá do oblasti působnosti směrnice 2006/54. Předkládající soud se táže zejména, zda E. Otero Ramos nese důkazní břemeno, nebo zda došlo k přenesení důkazního břemene, které nyní nesou žalovaní.

34.

V řízení o předběžné otázce, jež spočívá ve spolupráci mezi vnitrostátními soudy a Soudním dvorem, přísluší Soudnímu dvoru poskytnout vnitrostátnímu soudu užitečnou odpověď, která mu umožní rozhodnout spor, jenž mu byl předložen. Z tohoto hlediska Soudnímu dvoru přísluší případně přeformulovat otázky, které jsou mu položeny. Úkolem Soudního dvora je totiž vyložit všechna ustanovení unijního práva, která vnitrostátní soudy potřebují pro rozhodnutí o sporech, které projednávají, i když tato ustanovení nejsou výslovně zmíněna v otázkách položených těmito soudy Soudnímu dvoru ( 32 ). Ačkoli tedy předkládající soud zmiňuje výslovně pouze čl. 5 odst. 3 směrnice 92/85, nebrání taková skutečnost Soudnímu dvoru, aby předkládajícímu soudu poskytl všechny prvky výkladu unijního práva, včetně jiných ustanovení téže směrnice (v tomto případě, zejména článku 4), které mohou být užitečné pro rozhodnutí ve věcech, které mu byly předloženy, bez ohledu na to, zda je tento soud ve svých otázkách zmínil. V tomto ohledu přísluší Soudnímu dvoru, aby ze všech poznatků předložených vnitrostátním soudem, zejména pak z odůvodnění předkládacího rozhodnutí, vytěžil ty prvky uvedeného práva, které je s přihlédnutím k předmětu sporu třeba vyložit ( 33 ).

35.

Podle předkládacího rozhodnutí INSS rozhodl, že „požadované osvědčení nebude vydáno, neboť nebylo prokázáno, že by měly podmínky pracovního místa, jež dotyčná zaujímá, nepříznivý dopad na její zdraví (nebo zdraví jejího dítěte) […]“. První otázka nicméně vychází z premisy, že existovaly důkazy o existenci takového rizika ( 34 ).

36.

Směrnice 92/85 zavedla požadavek na vyhodnocení a sdělení rizik. Jestliže výsledky hodnocení rizika provedeného v souladu s čl. 4 odst. 1 uvedené směrnice odhalí riziko pro bezpečnost nebo zdraví nebo účinku na těhotenství nebo kojení zaměstnankyně, čl. 5 odst. 1 a 2 této směrnice stanoví, že zaměstnavatel dočasně upraví její pracovní podmínky nebo pracovní dobu zaměstnankyně ( 35 ). Není-li to za daných okolností možné, musí být dotyčná zaměstnankyně převedena na jiné pracovní místo. Pouze v případě, že takové převedení na jiné pracovní místo není rovněž možné, čl. 5 odst. 3 uvedené směrnice stanoví, že dotyčné zaměstnankyni je přiznáno volno v souladu s vnitrostátními právními předpisy nebo zvyklostmi na celé období nezbytné k ochraně její bezpečnosti nebo jejího zdraví ( 36 ).

37.

Jestliže však nelze z hodnocení provedeného podle čl. 4 odst. 1 směrnice 92/85 vyvodit existenci rizika, z uvedeného ustanovení ve spojení s čl. 5 odst. 1 směrnice 92/85 vyplývá, že zaměstnavatel není v takovém případě povinen přijmout žádná další opatření. Podle předkládacího rozhodnutí právě z důvodu, že z hodnocení rizika provedeného nemocnicí podle článku 4 nevyplynula žádná rizika pro E. Otero Ramos, nebyla splněna podmínka stanovená v článku 5 pro posouzení nutnosti upravit pracovní podmínky zmíněné zaměstnankyně, nutnosti jejího převedení na jiné pracovní místo či nutnosti přiznání volna.

38.

Stejně tak je zřejmé, že E. Otero Ramos rozporuje hodnocení provedené nemocnicí a napadá rozhodnutí INSS o zamítnutí její žádosti o peněžitou dávku. Má za to, že ze skutkových okolností popsaných v předkládacím rozhodnutí jasně vyplývá, že povinnosti zdravotní sestry na oddělení urgentní péče v nemocnici ji skutečně vystavovaly riziku a zjevně by nebylo možné sladit možnost kojení dítěte s požadavky jejího pracovního místa.

39.

Prvním krokem v postupu stanoveném směrnicí 92/85 je určit v souladu s článkem 4, zda existuje riziko pro zdraví či bezpečnost zaměstnankyně, na kterou se vztahuje článek 2. Rozhodnutí o tom, zda bylo hodnocení situace E. Otero Ramos správné, bude vyžadovat posouzení skutkových otázek, jež přísluší vnitrostátnímu soudu. Správný výklad požadavků čl. 4 odst. 1 směrnice 92/85 však přísluší Soudnímu dvoru.

40.

První předběžnou otázku je tedy třeba chápat tak, že jejím předmětem je: i) výklad článku 4 směrnice 92/85; ii) (je-li rozhodnutí vycházející z hodnocení provedeného podle zmíněného ustanovení napadeno dotčenou zaměstnankyní) zda nese důkazní břemeno pro účely článku 19 směrnice 2006/54 žalobkyně nebo žalovaný; a iii) (je-li námitkám vyhověno a je zjištěno riziko pro dotčenou zaměstnankyni), zda poté přísluší zaměstnavateli, aby určil vhodné kroky, které mají být přijaty podle článku 5 směrnice 92/85.

41.

Mezi zúčastněnými stranami je nesporné, že je třeba určit, zda bylo rozhodnutí INSS – tedy rozhodnutí o neexistenci rizik pro E. Otero Ramos – založeno na správném hodnocení její situace.

42.

Podle čl. 4 odst. 1 směrnice 92/85 je zaměstnavatel povinen „[zhodnotit] povahu, stupeň a trvání expozice […], které jsou vystaveny zaměstnankyně ve smyslu článku 2“ pro „všechny činnosti, které by mohly představovat zvláštní riziko expozice činitelům, postupům nebo pracovním podmínkám“, jejichž nevyčerpávající seznam je uveden v příloze I. Uvedené hodnocení se provádí s cílem „zhodnotit všechna rizika pro bezpečnost a zdraví a všechny možné účinky na těhotenství nebo kojení zaměstnankyň […]“ a „rozhodnout, jaká opatření je třeba přijmout“ ( 37 ).

43.

Zmíněné pasáže je třeba vykládat ve spojení s obecnými zásadami zmíněnými v čl. 3 odst. 1 směrnice 92/85, které podle čl. 3 odst. 2 mají „vytvořit návod pro hodnocení uvedené v čl. 4 odst. 1“. Z uvedených obecných zásad jasně vyplývá, že požadavky čl. 4 odst. 1 nebude patrně splňovat široké a generické hodnocení pracoviště, podmínek určitých pracovních míst a obecného zdravotního stavu průměrné zaměstnankyně, která je těhotná, krátce po porodu nebo chce kojit.

44.

Ve zmíněných obecných zásadách je tak zdůrazněno, že „některá nebezpečí na pracovišti mohou ovlivnit zdraví a bezpečnost matek s novorozenými dětmi a těhotných žen a jejich dětí“. Zmiňují, že kvalitativní a kvantitativní hodnocení rizik „je jednou z nejcitlivějších fází procesu, neboť ten, kdo dané hodnocení provádí, musí k tomu být způsobilý a přihlížet k relevantním informacím, včetně informací od samotné těhotné ženy či jejích zástupců, za použití vhodných metod, které umožní dojít k závěru, zda zjištěná nebezpečí představují rizikovou situaci pro zaměstnankyně či nikoli“ ( 38 ). Hodnocení rizik „musí zohledňovat preventivní aspekty [směrnice 89/391]“ ( 39 ). Hodnocení rizik „má zvláštní povahu, neboť se zaměřuje na neustále se měnící stav, který se liší u každého dotčeného jednotlivce. Kromě toho se nedotýká jen samotné ženy, ale také jejího nenarozeného či kojeného dítěte. […] Nemusí přitom postačovat jednorázového hodnocení, protože těhotenství je dynamický proces a nikoli statický stav. Nejen během různých fází těhotenství, ale také v době po porodu, mohou navíc různá rizika ovlivňovat ženu a její nenarozené či novorozené dítě v různé míře […] Lékařská dobrozdání, zprávy a osvědčení by měla vždy zohledňovat konkrétní pracovní podmínky. To je zvláště relevantní z hlediska stavu daného jednotlivce […] Hodnocení rizik by mělo řádně přihlížet k lékařským dobrozdáním a potřebám dané ženy“ ( 40 ). V obecných zásadách se zdůrazňuje, že zaměstnavatelé jsou povinni průběžně přezkoumávat rizika, s tím, že „existují také jiná rizika [než rizika během vlastního těhotenství], která je třeba zvažovat u zaměstnankyň krátce po porodu či kojících zaměstnankyň. Zaměstnavatelé musí zajistit, aby kojící zaměstnankyně nebyly vystaveny rizikům, která by se mohla nepříznivě dotknout jejich zdraví či bezpečnosti po dobu, kdy kojí.“ ( 41 )

45.

Obecné pokyny obsahují také dvě podrobné tabulky. První je nadepsána „hodnocení rizik pro generická nebezpečí a související situace“, jež „budou patrně relevantní pro většinu těhotných žen, žen krátce po porodu a kojících matek“ ( 42 ). Druhá je nadepsána „Hodnocení rizik: konkrétní nebezpečí (a způsoby jejich prevence)“. V úvodu je zdůrazněno, že „[j]elikož je těhotenství dynamický stav, který se neustále mění a vyvíjí, mohou stejné pracovní podmínky vést ke vzniku různých problémů z hlediska zdraví a bezpečnosti u různých žen v různých fázích těhotenství, a znovu pak při návratu do práce po porodu či během kojení. Některé z těchto aspektů jsou předvídatelné a obecně platné […] Jiné budou záviset na konkrétních okolnostech a anamnéze“. V tabulce jsou poté dále zkoumány fyzikální činitele, biologické činitele ( 43 ), chemické činitele a pracovní podmínky ( 44 ).

46.

V předkládacím rozhodnutí je uvedeno, že pracovní místo E. Otero Ramos bylo kvalifikováno jako „prosté rizika“ a že byla shledána „schopnou“ práce. Z toho podle mého názoru vyplývá, že zaměstnavatel možná plně nezohlednil její konkrétní situaci. Zaprvé není jasné, zda z kvalifikace jejího pracovního místa zdravotní sestry na oddělení urgentní péče jako „prostého rizika“ vyplývá, že dané místo bylo obecně prosté rizika pro těhotné zaměstnankyně či zaměstnankyně krátce po porodu, nebo zda byla konkrétně zohledněna situace kojících matek ( 45 ). Zadruhé zde není vůbec zmíněno, zda proběhlo hodnocení rizik, kterým by mohla být vystavena sama E. Otero Ramos jako kojící matka při výkonu takové práce, jako jsou například možné účinky na laktaci, nebo zda existovala možnost rozvoje mastitidy či infekce. Zatřetí chybí informace o tom, zda bylo vyhodnoceno riziko expozice fyzikálním, biologickým a chemickým činitelům uvedeným v příloze I směrnice 92/85.

47.

Začtvrté hodnocení provedené nemocnicí spočívá v podstatě v prohlášení, že E. Otero Ramos je „schopna“ plnit povinnosti, které tvoří náplň její práce, a neexistuje zde riziko pro kojení. Připomínám však, že uvedené hodnocení je preventivním opatřením, jehož cílem je chránit kojící matku ( 46 ), a že ze zprávy nadřízeného pracovníka vyplývá celkem jiný obrázek práce zdravotní sestry na oddělení urgentní péče (například, že zaměstnankyně mohou patrně přijít do styku s pacienty nakaženými žloutenkou) ( 47 ).

48.

Přísluší předkládajícímu soudu, který jediný může zkoumat skutkové okolnosti, aby ověřil, zda hodnocení provedené nemocnicí odpovídá čl. 4 odst. 1 směrnice 92/85. Dojde-li předkládající soud k závěru, že nikoli, bude v dalším kroku třeba zvážit, zda nárok E. Otero Ramos spadá do oblasti působnosti směrnice 2006/54, a v případě kladné odpovědi, zda se použije článek 19 uvedené směrnice. Z předkládacího rozhodnutí dále vyplývá, že předkládající soud chce také určit, zda mohla být E. Otero Ramos chráněna opatřeními přijatými podle článku 5 směrnice 92/85.

49.

INSS a Španělsko tvrdí, že projednávaná věc nespadá do oblasti působnosti směrnice 2006/54. Elda Otero Ramos a Komise zastávají opačný názor.

50.

Ani já nesouhlasím s restriktivním výkladem směrnice 2006/54, jak jej uplatňují INSS a španělská vláda.

51.

Účelem směrnice 2006/54 je podle článku 1 zajistit zavedení zásady rovných příležitostí a rovného zacházení pro muže a ženy v oblasti zaměstnání a povolání.

52.

Je pravda, že ženy, které skutečně využívají mateřské dovolené stanovené článkem 8 směrnice 92/85, se „nacházejí ve specifické situaci, která vyžaduje, aby jim byla přiznána zvláštní ochrana, kterou však nelze stavět na roveň situaci muže ani ženy, kteří skutečně vykonávají svou práci“ ( 48 ). Z toho však nevyplývá, jak tvrdí INSS a Španělsko, že všechny zaměstnankyně, na něž se vztahuje článek 2 směrnice 92/85, nespadají do oblasti působnosti směrnice 2006/54.

53.

Pojmy „přímá diskriminace“ a „nepřímá diskriminace“ jsou vymezeny v čl. 2 odst. 1 písm. a) a b) směrnice 2006/54. Článek 2 odst. 2 písm. c) stanoví, že pojem diskriminace na základě pohlaví zahrnuje „jakékoliv méně příznivé zacházení se ženou v souvislosti s těhotenstvím nebo mateřskou dovolenou ve smyslu směrnice [92/85]“.

54.

Článek 2 odst. 2 písm. c) směrnice 92/85 vymezuje pojem kojící zaměstnankyně s odkazem na vnitrostátní právní předpisy nebo zvyklosti. Předkládající soud uvádí, že podle čl. 26 odst. 1 zákona o prevenci pracovních rizik, „v rámci hodnocení rizik […] musí být určeno, jakým způsobem, do jaké míry a po jakou dobu jsou těhotné zaměstnankyně nebo zaměstnankyně po porodu vystaveny činitelům, postupům nebo pracovním podmínkám, které by mohly mít nepříznivý dopad na zdraví zaměstnankyň […], nebo jakékoliv činnosti, která by mohla být spojena se zvláštním rizikem“. Podle čl. 26 odst. 4 uvedeného zákona se dané ustanovení použije i na zaměstnankyni „[…] po dobu kojení, za předpokladu, že by pracovní podmínky mohly mít nepříznivý dopad na zdraví matky nebo dítěte, vydají-li za tímto účelem osvědčení […]“ příslušné orgány. Z materiálů předložených Soudnímu dvoru dále nevyplývá, jak je vnitrostátními předpisy či zvyklostmi vymezena „doba kojení“ (jako taková).

55.

Soudní dvůr opakovaně rozhodl, že „pokud jde […] o ochranu v těhotenství a mateřství, [dotčená směrnice] tím, že vyhrazuje členským státům právo zachovat nebo přijmout ustanovení určená k zajištění této ochrany, uznává s ohledem na zásadu rovného zacházení pro obě pohlaví jednak legitimitu ochrany biologického stavu ženy v průběhu těhotenství a po něm a jednak ochranu zvláštních vztahů mezi ženou a jejím dítětem během doby následující po porodu.“ ( 49 )

56.

Mám za to, že z právního hlediska i z podstaty věci ( 50 ) postavení kojící matky „souvisí“ s těhotenstvím a mateřstvím. Z článku 5 odst. 3 směrnice 92/85 jasně vyplývá, že jakékoli zaměstnankyni, na niž se vztahuje článek 2, bude přiznáno volno, není-li proveditelné její převedení na jiné pracovní místo nebo nelze-li takové převedení rozumně požadovat. Postavení kojící matky tedy spadá pod formulaci „v souvislosti s těhotenstvím nebo mateřskou dovolenou“ v čl. 2 odst. 2 písm. c) směrnice 2006/54 ( 51 ).

57.

Pod výraz „méně příznivé zacházení“ spadá i situace, kdy nejsou řádně uplatněny požadavky čl. 4 odst. 1 směrnice 92/85 na kojící matku. V takovém případě je dotčená osoba zbavena ochrany, která by jí měla být poskytnuta podle uvedeného ustanovení, a je vystavena rizikům. Je tomu tak zejména proto, že zaměstnavatel v takovém případě nepřijme všechna nezbytná preventivní opatření podle článku 5 uvedené směrnice za účelem ochrany její bezpečnosti a zdraví. Takové nepříznivé zacházení představuje přímou diskriminaci na základě pohlaví.

58.

Dodávám, že článek 28 (a bod 24 odůvodnění) směrnice 2006/54 stanoví, že zmíněnou směrnicí „nejsou dotčena“ ustanovení týkající se ochrany žen, zejména pokud jde o těhotenství a mateřství. Běžný význam uvedeného výrazu naznačuje, že směrnice 92/85 existuje paralelně s opatřeními stanovenými směrnicí 2006/54 za účelem provedení zásady rovného zacházení s muži a ženami v oblasti zaměstnání a povolání. Práva týkající se bezpečnosti a zdraví podle směrnice 92/85 tedy nejsou směrnicí 2006/54 oslabena, a tím méně vyloučena.

59.

Jsou zde splněny podmínky použití čl. 19 odst. 1 směrnice 2006/54?

60.

Mám za to, že odpověď na uvedenou otázku je kladná.

61.

Elda Otero Ramos se zjevně cítí poškozena ve smyslu uvedeného ustanovení. Tvrdí, že byla vystavena diskriminaci na základě pohlaví, neboť její zaměstnavatel údajně nesplnil své povinnosti podle směrnice 92/85. V článku 19 odst. 4 písm. a) směrnice 2006/54 je výslovně stanoveno, že v takových případech se použijí pravidla přenesení důkazního břemene stanovená v čl. 19 odst. 1.

62.

Neprovedení hodnocení v souladu s požadavky čl. 4 odst. 1, přílohou I a obecnými zásadami zmíněnými v čl. 3 odst. 1 směrnice 92/85 představuje méně příznivé zacházení s kojící zaměstnankyní ( 52 ). Takové zacházení spadá pod vymezení pojmu diskriminace v čl. 2 odst. 2 písm. c) směrnice 2006/54, vztahuje se na něj křížový odkaz na směrnici 92/85 v čl. 19 odst. 4 písm. a) směrnice 2006/54 a představuje diskriminaci na základě pohlaví ve smyslu uvedeného ustanovení. Z výše uvedeného vyplývá, že se na takové nároky vztahuje čl. 19 odst. 1 směrnice 2006/54.

63.

Požádá-li matka o vystavení osvědčení a její zaměstnavatel provádí hodnocení rizik podle čl. 4 odst. 1 směrnice 92/85 (první fáze procesu poskytnutí ochrany podle uvedené směrnice), pravidla stanovená v čl. 19 odst. 1 směrnice 2006/54 se zatím nepoužijí. Provedení uvedeného hodnocení totiž přísluší samo o sobě zaměstnavateli. Uvedená pravidla se však stanou relevantními tehdy, je-li následné rozhodnutí napadeno u soudu či jiného příslušného orgánu.

64.

Na dotčené osobě – v tomto případě E. Otero Ramos – pak leží břemeno doložit prima facie, že došlo k diskriminaci ( 53 ). V původním řízení by žalobkyně musela předložit důkazy (například důkazy obsažené v dopisu jejího nadřízeného) ( 54 ) věrohodně dokládající, že došlo k nesprávnému výkladu či použití čl. 4 odst. 1 směrnice 92/85. Důkazní břemeno by poté bylo přeneseno na žalovaného ve vnitrostátním řízení.

65.

Účelem pravidel o důkazním břemeni je zajistit možnost účinného prosazování zásady rovného zacházení ( 55 ). Jak již Soudní dvůr uvedl, cílem sledovaným pravidly práva Unie upravujícími rovné postavení mužů a žen v oblasti práv těhotných žen a žen krátce po porodu a kojících matek je ochrana zaměstnankyň před porodem a po porodu ( 56 ). Uvedeného cíle, ze kterého vychází směrnice 92/85 i směrnice 2006/54, by nebylo možné dosáhnout, pokud by k úspěchu žaloby proti rozhodnutí o odmítnutí ochrany bylo nutné prokázat, že dotyčná žena je vystavena riziku.

66.

Mám za to, že v situaci, kdy zaměstnavatel provede hodnocení podle čl. 4 odst. 1 směrnice 92/85 a dojde k závěru, že dotyčná žena není vystavena riziku, nemůže být tato žena nucena provést vlastní podrobné hodnocení rizik, aby přesvědčivě vyvrátila hodnocení provedené jejím zaměstnavatelem. Nebude mít patrně možnost opatřit si hodnocení svého pracovního místa, svých pracovních podmínek a rizik, kterým může být vystavena ona či její dítě, ze strany specialistů na ochranu zdraví při práci ani nebude mít na takové hodnocení prostředky. Takový přístup by ochranu, která jí přísluší podle směrnice 92/85, zbavil účinků. Mám za to, že článek 19 směrnice 2006/54 má řešit právě takovou situaci.

67.

Tento závěr podporuje navíc i zásada rovnosti mužů a žen zakotvená v článku 23 Listiny, podle níž má být rovnost zajištěna ve všech oblastech včetně zaměstnání, práce a odměny za práci. Výraz „ve všech oblastech“ naznačuje, že čl. 19 odst. 1 směrnice 2006/54 je třeba vykládat způsobem, který zajistí možnost účinného prosazování práv chráněných směrnicí 92/85.

68.

Předkládající soud se táže, zda ze skutečnosti, že podle španělského práva je relevantní peněžitá dávka vyplácená kojící matce podle čl. 11 odst. 1 směrnice 92/85 v případě, že jí je přiznáno pracovní volno, považována za dávku sociálního zabezpečení, vyplývá, že takový režim nemůže spadat do oblasti působnosti zákazu diskriminace podle článku 14 směrnice 2006/54. Má za to, že pokud by doba takového volna měla být financována zaměstnavatelem dané zaměstnankyně, uvedený zákaz by se na ni vztahoval.

69.

Podle mého názoru není kvalifikací dávky dostupné v rámci vnitrostátního režimu dotčena použitelnost pravidel upravujících důkazní břemeno stanovených v článku 19 směrnice 2006/54. Pokud by mělo být rozlišováno v závislosti na tom, zda je volno financováno zaměstnavatelem nebo státním systémem sociálního zabezpečení, pak by se oblast působnosti směrnice 2006/54 lišila v závislosti na režimu uplatňovaném v různých členských státech ( 57 ). Takový důsledek by byl neslučitelný s jednotným výkladem unijního práva. Je proto třeba jej odmítnout ( 58 ). Přísluší předkládajícímu soudu, aby za takových okolností, jako jsou okolnosti dotčené ve věci v původním řízení, posoudil skutkové okolnosti věci a použil relevantní ustanovení směrnice 2006/54 ( 59 ).

70.

Mám tedy za to, že odpověď na první otázku by měla znít tak, že je-li prováděno hodnocení podle čl. 4 odst. 1 směrnice 92/85, je nutné prošetřit konkrétní situaci kojící zaměstnankyně a určit v souladu s uvedeným ustanovením, přílohou I a obecnými zásadami zmíněnými v čl. 3 odst. 1 směrnice, zda je ohrožena bezpečnost nebo zdraví dané zaměstnankyně nebo jejího dítěte. Není-li takové hodnocení řádně provedeno, jedná se o méně příznivé zacházení s danou zaměstnankyní a diskriminaci pro účely čl. 2 odst. 2 písm. c) směrnice 2006/54. Takové zacházení je diskriminací na základě pohlaví ve smyslu čl. 19 odst. 4 písm. a) směrnice 2006/54 a spadá tedy do oblasti působnosti pravidel stanovených v čl. 19 odst. 1 směrnice, podle nichž nese důkazní břemeno žalovaný. Přísluší předkládajícímu soudu, aby ověřil, zda skutkové okolnosti jím projednávané věci prokazují existenci diskriminačního zacházení. V rozsahu, v němž je v rámci vnitrostátního řízení nezbytné, aby daný soud ověřil, zda bylo na místě vyvodit důsledky (a případně jaké) podle článku 5 směrnice 92/85 za účelem ochrany bezpečnosti a zdraví dotčené zaměstnankyně, vztahují se na takové hodnocení ustanovení článku 19 směrnice 2006/54.

71.

Druhá až čtvrtá otázka vycházejí z předpokladu, že na první otázku bude odpovězeno kladně. Podstatou otázek předkládajícího soudu je, jak se v takových případech použijí pravidla přenesení důkazního břemene.

72.

Španělsko tvrdí, že druhá, třetí a čtvrtá otázka jsou nepřípustné, protože předkládající soud v zásadě žádá o vodítko k posouzení skutkových okolností věci E. Otero Ramos.

73.

S tím nesouhlasím.

74.

Přísluší skutečně vnitrostátnímu soudu, a nikoli Soudnímu dvoru, aby učil, zda okolnosti věci E. Otero Ramos představují diskriminaci pro účely směrnice 2006/54. Svou druhou až čtvrtou otázkou však předkládající soud nežádá Soudní dvůr, aby učinil takové skutkové zjištění. Žádá namísto toho o vodítko k výkladu článku 19 uvedené směrnice, aby byl schopen použít správně relevantní právní pravidla na důkazy, které mu byly navrženy.

75.

Druhá, třetí a čtvrtá otázka jsou tedy přípustné.

76.

Předmětem druhé otázky předkládajícího soudu je, zda zpráva nadřízeného E. Otero Ramos (vedoucího oddělení urgentní péče v dané nemocnici), kterou předložila na podporu své žaloby, postačuje k založení domněnky diskriminace ( 60 ).

77.

INSS a Španělsko tvrdí, že zpráva nadřízeného pracovníka má zanedbatelnou hodnotu. Zaprvé mají za to, že nadřízený bude automaticky podjatý ve prospěch zaměstnankyně, která žádá o dotčenou dávku. Zadruhé poukazují na to, že zpráva nebyla vypracována specialistou na ochranu zdraví při práci.

78.

Žádný z těchto argumentů nepovažuji za přesvědčivý.

79.

Posoudit relevanci zprávy nadřízeného pracovníka a váhu, kterou je třeba takové zprávě přikládat, přísluší soudu, který věc projednává. Otázku, zda je nadřízená osoba podjatá ve prospěch (či neprospěch) určité zaměstnankyně, však lze zodpovědět jen na základě případných důkazů předložených v tomto smyslu. Existenci konkrétní podjatosti nelze předjímat jen na základě postavení nadřízeného pracovníka a existence hierarchického pracovního zařazení dotčené osoby. Pokud jde o druhý uvedený bod, ačkoli není dotyčná nadřízená osoba specialistou na ochranu zdraví při práci, předmětná zpráva byla nicméně sepsána lékařem, který má přímé znalosti konkrétní situace žalobkyně a jejího pracovního místa. Nadřízený může poskytnout relevantní důkazy o povinnostech žalobkyně a obecných i konkrétních nebezpečích, jimž může být vystavena.

80.

Předkládající soud by měl uvedenou zprávu posoudit ve světle obecných zásad zmíněných v čl. 3 odst. 1 směrnice 92/85. V obecných zásadách jsou zmíněna právě biologická a fyzikální rizika popsaná ve zprávě nadřízeného pracovníka ( 61 ). V konečném důsledku přísluší sice uvedenému soudu, aby určil přesnou hodnotu zprávy nadřízeného pracovníka podle vnitrostátních procesních pravidel, dokument takové povahy však nelze bez dalšího odmítnout s tím, že jeho obsah je dotčen podjatostí a nedostatkem odbornosti.

81.

Při určení, zda byly v projednávané věci splněny požadavky čl. 4 odst. 1 směrnice 92/85, by tedy předkládající soud měl vzít v úvahu zprávu nadřízeného pracovníka týkající se pracovního místa dotčené zaměstnankyně. Přísluší uvedenému soudu, aby určil, zda taková zpráva poskytuje informace o konkrétní situaci dané zaměstnankyně, ke kterým by měl přihlédnout při hodnocení.

82.

Předmětem třetí otázky je, zda prohlášení zaměstnavatele, že určité pracovní místo je považováno za „prosté rizik“, ve spojení se závěrem, že daná zaměstnankyně je „schopná“ práce, prokazuje nezvratně, že nedošlo k porušení zásady rovného zacházení ve smyslu článku 19 směrnice 2006/54.

83.

Předkládající soud ve svém předkládacím rozhodnutí uvádí, že ve španělské judikatuře „[…] se stále více prosazuje striktní postoj k otázce posouzení důkazního břemene týkajícího se existence rizik, která je relevantní pro přiznání dávek“.

84.

Otázka, zda takový postoj ve skutečnosti znamená, že se v takových případech uplatňuje domněnka, již nelze (prakticky) vyvrátit, je otázkou vnitrostátního práva, kterou musí vyřešit předkládající soud.

85.

Pokud by tomu tak bylo, byl by takový výsledek podle mého názoru neslučitelný s čl. 19 odst. 1 směrnice 2006/54 ( 62 ). Zaprvé je v rozporu s cílem zajistit možnost účinného prosazování zásady rovného zacházení. Zadruhé je také v rozporu s článkem 23 Listiny, neboť nechrání zvláště citlivou skupinu žen – které spadají do oblasti působnosti směrnice 92/85 – před nepříznivým zacházením na základě pohlaví. Zatřetí takový přístup by jen těžko mohl představovat přiměřený způsob hodnocení důkazů v takových věcech. Začtvrté vnitrostátní pravidla, jež nadměrně ztěžují osobě, která se cítí poškozena tím, že nebyla uplatněna zásada rovného zacházení, možnost napadnout taková rozhodnutí, by mohla ohrozit cíle směrnice 2006/54 ( 63 ). Právě takovým pravidlem by byla nevyvratitelná domněnka ve prospěch žalovaného.

86.

Mám tedy za to, že pokud pravidla vnitrostátního právního řádu nadměrně ztěžují osobě, která se cítí poškozena porušením zásady rovného zacházení, možnost napadnout takový závěr, jsou taková pravidla neslučitelná s článkem 19 směrnice 2006/54. Přísluší vnitrostátnímu soudu určit, zda tomu tak skutečně je.

87.

Čtvrtá otázka vychází z premisy, že řádně provedené hodnocení podle čl. 4 odst. 1 směrnice 92/85 mohlo odhalit riziko pro kojící matku, a je tedy nezbytné zvážit, jaké důsledky tato skutečnost mohla mít s ohledem na ochranu její bezpečnosti a zdraví podle článku 5.

88.

Uvedená premisa není zohledněna v popisu skutkových okolností poskytnutém předkládajícím soudem v předkládacím rozhodnutí. Předkládající soud však neuvedl, že by uvedená otázka nespadala do rámce původního řízení ( 64 ). Navrhnu tedy odpověď na čtvrtou otázku tak, abych pokud možno poskytla předkládajícímu soudu všechny prvky nezbytné k rozhodnutí ve věci, již projednává.

89.

Dojde-li předkládající soud k závěru, že E. Otero Ramos byla vystavena určitému riziku, a je tedy v rámci daného řízení nezbytné určit, jaké důsledky měly být z této skutečnosti vyvozeny pro účely článku 5 směrnice 92/85, ponese v tomto rozsahu důkazní břemeno žalovaný. Elda Otero Ramos by byla i nadále „poškozenou“ osobou pro účely čl. 19 odst. 1 směrnice 2006/54, neboť jí nebylo přiznáno volno a dávka vyplácená kojícím zaměstnankyním po dobu nepřítomnosti v práci.

90.

Pokud výsledky hodnocení rizik provedeného v souladu s článkem 4 směrnice 92/85 „odhalí riziko pro bezpečnost nebo zdraví nebo účinku na těhotenství nebo kojení zaměstnankyně [ve smyslu článku 2], čl. 5 odst. 1 a 2 této směrnice stanoví, že zaměstnavatel dočasně upraví její pracovní podmínky nebo její pracovní dobu nebo, není-li taková úprava technicky nebo objektivně proveditelná nebo nemůže-li být rozumně požadována na základě náležitého odůvodnění, převede zaměstnankyni na jiné pracovní místo [s cílem předejít expozici dané zaměstnankyně takovým rizikům]. Pouze v případě, že není proveditelné ani takové převedení na jiné pracovní místo, stanoví čl. 5 odst. 3 uvedené směrnice, že je dotyčné zaměstnankyni přiznáno volno v souladu s vnitrostátními právními předpisy nebo zvyklostmi na celé období nezbytné k ochraně její bezpečnosti nebo jejího zdraví“ ( 65 ).

91.

Do té míry, v jaké je součástí původního řízení posouzení důsledků podle článku 5 směrnice 92/85, nese důkazní břemeno podle čl. 19 odst. 1 směrnice 2006/54 žalovaný.

92.

Ve světle všech výše uvedených úvah mám za to, že by Soudní dvůr měl odpovědět na předběžné otázky Tribunal Superior de Justicia de Galicia (Vrchní soud Galicie, Španělsko) takto: