–

za rakouskou vládu J. Schmoll a V.-S. Strasser, jakož i A. Poschem a G. Eberhardem, jako zmocněnci,

–

za německou vládu J. Möllerem a R. Kanitzem, jako zmocněnci,

–

za Evropskou komisi C. Cattabriga a M. Wasmeierem, jako zmocněnci,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 29 odst. 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013 ze dne 26. června 2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států (Úř. věst. 2013, L 180, s. 31, dále jen „nařízení Dublin III“).

2

Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi IA a Bundesamt für Fremdenwesen und Asyl (Spolkový úřad pro cizince a azyl, Rakousko) (dále jen „úřad“) ve věci přemístění dotyčného do Itálie.

3

V bodech 4 a 5 odůvodnění nařízení Dublin III se uvádí:

4

Oddíl VI kapitoly VI nařízení Dublin III, věnovaný přemístění žadatelů do příslušného členského státu, obsahuje článek 29 téhož nařízení, nadepsaný „Další podmínky a lhůty“, který stanoví:

„1.   Přemístění žadatele nebo jiné osoby uvedené v čl. 18 odst. 1 písm. c) nebo d) z dožadujícího členského státu do příslušného členského státu se provádí po konzultaci dotyčných členských států v souladu s vnitrostátním právem dožadujícího členského státu, jakmile je to z praktického hlediska možné, avšak nejpozději šest měsíců od přijetí žádosti jiným členským státem o převzetí dotyčné osoby nebo o její přijetí zpět nebo od vydání konečného rozhodnutí o opravném prostředku nebo o přezkumu, pokud má podle čl. 27 odst. 3 odkladný účinek.

Pokud se přemístění do příslušného členského státu provádí formou kontrolovaného vycestování nebo jako přemístění s doprovodem, členské státy zajistí, aby se provádělo humánně a při plném dodržování základních práv a respektování lidské důstojnosti.

[…]

2.   Pokud k přemístění nedojde během šestiměsíční lhůty, příslušnému členskému zanikne jeho povinnost převzít nebo přijmout dotyčnou osobu zpět a příslušným státem se stává dožadující členský stát. Tato lhůta může být prodloužena nejvýše na jeden rok, pokud přemístění nemohlo být uskutečněno z důvodu uvěznění dotyčné osoby, nebo až na 18 měsíců, pokud je dotyčná osoba na útěku.

[…]

4.   Komise stanoví prostřednictvím prováděcích aktů jednotné podmínky pro konzultace a výměnu informací mezi členskými státy, zejména v případech odložených či zpožděných přemístění, přemístění po konkludentním přijetí nebo v případech přemístění nezletilých nebo závislých osob, jakož i v případech kontrolovaného přemístění. […]“

5

Nařízení Komise (ES) č. 1560/2003 ze dne 2. září 2003, kterým se stanoví prováděcí pravidla k nařízení (ES) č. 343/2003 (Úř. věst. 2003, L 222, s. 3; Zvl. vyd. 19/06, s. 200), ve znění prováděcího nařízení Komise (EU) č. 118/2014 ze dne 30. ledna 2014 (Úř. věst. 2014, L 39, s. 1) (dále jen „prováděcí nařízení“), obsahuje prováděcí pravidla k nařízení Dublin III.

6

Kapitola III prováděcího nařízení, nadepsaná „Přemístění“, obsahuje článek 9, nadepsaný „Odložené a zpožděné přemístění“, v němž se stanoví:

„1.   Příslušný členský stát musí být bez prodlení informován o každém odkladu přemístění, ať už z důvodu opravného nebo přezkumného řízení s odkladným účinkem, nebo fyzických důvodů, jako například špatného zdravotního stavu žadatele o azyl, nedostupnosti dopravního prostředku nebo skutečnosti, že se žadatel o azyl přemístění vyhýbá.

1a.   Pokud bylo přemístění zpožděno na žádost přemísťujícího členského státu, musí přemísťující a příslušný členský stát navázat kontakt, aby umožnily organizaci nového přemístění v nejkratším možném čase v souladu s článkem 8 a nejpozději dva týdny od chvíle, co se orgány dozvěděly o tom, že pominuly okolnosti, které způsobily toto zpoždění nebo odložení. V tomto případě se před přemístěním zašle aktualizovaný standardní formulář pro předání údajů před provedením přemístění, který je stanoven v příloze VI.

2.   Členský stát, který z jednoho z důvodů uvedených v čl. 29 odst. 2 [nařízení Dublin III] nemůže provést přemístění v obvyklé časové lhůtě šesti měsíců od data přijetí žádosti o převzetí nebo přijetí zpět dotčené osoby nebo od data konečného rozhodnutí o odvolání nebo o přezkumu, které má odkladný účinek, sdělí tuto skutečnost příslušnému členskému státu před uplynutím této lhůty. V opačném případě je za vyřízení žádosti o mezinárodní ochranu a ostatní povinnosti podle [nařízení Dublin III] odpovědný dožadující členský stát v souladu s čl. 29 odst. 2 uvedeného nařízení.

[…]“

7

Ustanovení § 5 Bundesgesetz über die Gewährung von Asyl (Asylgesetz 2005) (spolkový zákon o poskytování azylu z roku 2005), ve znění použitelném na spor v původním řízení (dále jen „AsylG 2005“), stanoví:

„[Případy, kdy] Rakousko není příslušné [k posouzení žádosti o azyl]

[…]

Příslušnost jiného státu

(1) Žádost o mezinárodní ochranu, nevyřízená podle § 4 nebo § 4a tohoto zákona, bude jako nepřípustná odmítnuta, pokud je jiný stát příslušný na základě smlouvy nebo na základě nařízení Dublin [III] k posouzení žádosti o azyl nebo žádosti o mezinárodní ochranu. […]

(2) Podle odstavce 1 bude postupováno i tehdy, pokud je jiný stát na základě smlouvy nebo na základě nařízení Dublin [III] příslušný k tomu, aby posoudil, který stát je příslušný k posouzení žádosti o azyl nebo žádosti o mezinárodní ochranu.

[…]“

8

Ustanovení § 46 Fremdenpolizeigesetz 2005 (zákon o cizinecké policii z roku 2005) stanoví:

„(1)   Cizinci, vůči kterým je vykonatelné rozhodnutí o navrácení, rozhodnutí o vyhoštění, vyhošťovací opatření nebo zákaz pobytu, jsou vyhoštěni z území (vrácení na hranici) orgány veřejné bezpečnosti jménem [úřadu] […].

[…]

(7)   Nachází-li se cizinec v nemocnici […] a v nejbližší době má dojít k jeho vrácení na hranici, musí nemocnice na žádost neprodleně informovat [úřad] o stanoveném nebo pravděpodobném datu jeho propuštění ze zařízení. Je-li datum oznámené v souladu s první větou změněno, uvědomí o tom nemocnice z úřední povinnosti [úřad].“

9

Ustanovení § 61 zákona o cizinecké policii z roku 2005 stanoví:

„(1)   [Úřad] nařídí vyhoštění státního příslušníka třetího státu

1. v případě, že bude jeho žádost o mezinárodní ochranu odmítnuta podle § 4a nebo § 5 AsylG 2005 nebo po každém dalším odmítavém rozhodnutí podle § 68 odst. 1 Allgemeines Verwaltungsverfahrensgesetz (obecný zákon o správním řízení), které následuje po odmítavém rozhodnutí podle § 4a nebo § 5 AsylG 2005 […]

(2)   Nařízení vyhoštění má za následek, že vrácení státního příslušníka třetího státu do cílového státu na hranici je přípustné. Toto opatření zůstává v platnosti po dobu osmnácti měsíců od odjezdu státního příslušníka třetí země.

[…]“

10

Ustanovení § 3 Unterbringungsgesetz (zákon o netrestní hospitalizaci duševně nemocných osob na psychiatrických odděleních, dále jen „UbG“), nadepsané „Podmínky hospitalizace“, stanoví:

„Osoba může být hospitalizována na psychiatrickém oddělení pouze v případě, že

11

Ustanovení § 8 UbG, nadepsané „Hospitalizace bez žádosti [dotyčné osoby]“, stanoví:

„Osoba může být hospitalizována na psychiatrickém oddělení proti své vůli nebo bez své vůle pouze tehdy, pokud lékař veřejné zdravotní služby [nebo] policejní lékař nebo lékař primární zdravotní péče, který k tomu byl oprávněn […], jemuž byla předvedena a který ji vyšetřil, potvrdí, že byly splněny podmínky pro hospitalizaci. V potvrzení jsou uvedeny podrobné důvody, proč se lékař domnívá, že podmínky pro hospitalizaci jsou splněny.“

12

Ustanovení § 9 uvedeného zákona stanoví:

„(1)   Orgány veřejné bezpečnosti jsou oprávněny a povinny předvést osobu, u níž se z konkrétních důvodů domnívají, že jsou splněny podmínky pro hospitalizaci, k lékaři za účelem vyšetření (§ 8) nebo vyzvat lékaře k vyšetření této osoby. Pokud lékař vydá potvrzení, že jsou splněny podmínky pro hospitalizaci, musí orgány veřejné bezpečnosti dotyčnou osobu převézt na psychiatrické oddělení nebo zajistit, aby tam byla převezena. Pokud lékař takové potvrzení nevydá, nelze dotyčnou osobu dále zadržovat.

(2)   V případě bezprostředního nebezpečí mohou orgány veřejné bezpečnosti dotyčnou osobu převézt na psychiatrické oddělení i bez předchozího vyšetření lékařem a bez potvrzení.

(3)   Lékař a orgány veřejné bezpečnosti musí vůči dotyčné osobě postupovat co nejšetrněji a přijmout nezbytná opatření, aby se předešlo jakémukoli nebezpečí. V co největší možné míře musí spolupracovat s psychiatrickými zařízeními bez využití psychiatrického oddělení a v případě potřeby využívat místní pohotovostní služby.“

13

Ustanovení § 10 odst. 1 téhož zákona stanoví:

„Vedoucí oddělení dotyčnou osobu okamžitě vyšetří. Může být přijata pouze v případě, že jsou podle lékařského potvrzení splněny podmínky pro hospitalizaci.

[…]“

14

Ustanovení § 11 UbG stanoví:

„Ustanovení § 10 se použije obdobně, pokud

15

Ustanovení § 17 UbG, nadepsané „Oznámení soudu“, stanoví:

„Je-li osoba přijata na psychiatrické oddělení, aniž o to požádala (§ 10 a § 11), uvědomí o tom vedoucí oddělení neprodleně soud. […]“

16

Ustanovení § 18 tohoto zákona, nadepsané „Předmět řízení“, stanoví:

„Soud rozhodne o zákonnosti hospitalizace nemocného v případech uvedených v § 10 a § 11 po prověření podmínek pro hospitalizaci.“

17

Ustanovení § 20 odst. 1 UbG stanoví:

„Pokud soud na jednání dospěje k závěru, že jsou splněny podmínky pro hospitalizaci, prohlásí hospitalizaci za předběžně zákonnou do doby, než bude vydáno rozhodnutí podle § 26 odst. 1, a nařídí jednání, které se koná nejpozději do čtrnácti dnů od jednání.“

18

Tentýž zákon v § 26 odst. 1 stanoví:

„Na konci jednání soud rozhodne o zákonnosti hospitalizace. Rozhodnutí musí být přijato na tomto jednání za přítomnosti pacienta, musí být odůvodněno a musí mu být vysvětleno.“

19

V říjnu 2016 přicestoval IA, marocký státní příslušník, z Libye do Itálie. Italská policie poté přistoupila k registraci jeho osobních a biometrických údajů.

20

IA poté odcestoval do Rakouska, kde 20. února 2017 podal žádost o azyl.

21

Dne 1. března 2017 požádaly rakouské orgány italské orgány, aby převzaly IA. Tato žádost zůstala bez odpovědi.

22

Dne 30. května 2017 informovaly rakouské orgány italské orgány, že uvedená žádost o převzetí se považuje za kladně vyřízenou a nejzazší šestiměsíční lhůta pro přemístění začala běžet dne 2. května 2017.

23

Rozhodnutím ze dne 12. srpna 2017 úřad jednak odmítl žádost o azyl IA jako nepřípustnou a jednak nařídil jeho vyhoštění do Itálie.

24

Dne 25. září 2017 podal IA proti tomuto rozhodnutí žalobu k Bundesverwaltungsgericht (spolkový správní soud, Rakousko). Následně vzal tuto žalobu zpět.

25

V období od 20. září 2017 do 6. října 2017 se IA na vlastní žádost podrobil psychiatrické léčbě v nemocnici ve Vídni (Rakousko).

26

K přemístění IA do Itálie, které bylo plánováno na 23. října 2017, nemohlo dojít, neboť mezi 6. říjnem 2017 a 4. listopadem 2017 byl hospitalizován, aniž o to požádal, na psychiatrickém oddělení ve Vídni. Tato hospitalizace byla vídeňským okresním soudem prohlášena za zákonnou, nejprve předběžně prvním usnesením ze dne 6. října 2017 a poté, až do 17. listopadu 2017, druhým usnesením ze dne 17. října 2017. Uvedený soud schválil hospitalizaci IA z důvodu, že vzhledem k jeho duševnímu onemocnění představuje vážnou a podstatnou hrozbu pro sebe i pro ostatní.

27

Dne 25. října 2017 informovaly rakouské orgány italské orgány, že v souladu s čl. 29 odst. 2 nařízení Dublin III byla lhůta pro přemístění IA prodloužena na dvanáct měsíců z důvodu jeho hospitalizace na psychiatrickém oddělení.

28

Hospitalizace IA byla předčasně ukončena dne 4. listopadu 2017. Toho dne byl na vlastní žádost hospitalizován na psychiatrickém oddělení, odkud byl dne 6. listopadu 2017 propuštěn.

29

Dne 6. prosince 2017 byl IA pod policejní eskortou a v doprovodu lékaře leteckou dopravou přemístěn do Itálie.

30

Dne 22. prosince 2017 podal IA žádost o azyl v Itálii, které bylo vyhověno dne 24. dubna 2018.

31

IA následně podal proti svému přemístění z Rakouska do Itálie žalobu k Bundesverwaltungsgericht (spolkový správní soud) z důvodu, že k němu došlo po uplynutí šestiměsíční lhůty stanovené v čl. 29 odst. 1 prvním pododstavci nařízení Dublin III dne 2. listopadu 2017, a bylo tedy protiprávní, neboť bylo opožděné.

32

Rozsudkem ze dne 14. února 2020 zamítl tento soud tuto žalobu jako neopodstatněnou. Konstatoval, že rakouské orgány dne 25. října 2017 informovaly italské orgány o prodloužení šestiměsíční lhůty pro přemístění podle čl. 29 odst. 2 nařízení Dublin III z důvodu detence dotyčné osoby. Tato lhůta pro přemístění, která měla uplynout dne 2. listopadu 2017, tedy byla prodloužena o šest měsíců až do 2. května 2018. Přemístění IA, k němuž došlo dne 6. prosince 2017, tedy nebylo opožděné.

33

Bundesverwaltungsgericht (spolkový správní soud) rozhodl, že hospitalizace IA v psychiatrické léčebně proti jeho vůli na základě soudního rozhodnutí je v souladu s požadavky §3 UbG založena na zjištění, že tato osoba z důvodu své duševní choroby vážně a podstatně ohrožuje svůj život a životy jiných osob.

34

Podle tohoto soudu přitom detence z důvodu duševní nemoci představuje opatření spojené se zbavením osobní svobody, jak vyplývá z článků 6, 52 a 53 Listiny základních práv Evropské unie, jakož i z čl. 5 odst. 1 písm. e) Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, podepsané v Římě dne 4. listopadu 1950. Naproti tomu pro účely prodloužení lhůty pro přemístění z důvodu „uvěznění“ ve smyslu čl. 29 odst. 2 druhé věty nařízení Dublin III není nutné, aby zadržení bylo realizováno ve vězení nebo aby bylo založeno na soudním rozhodnutí o vině. Rozhodující skutečností je, že přemísťujícímu státu je zabráněno v přemístění dotyčné osoby do příslušného členského státu, je-li tato osoba soudním rozhodnutím vyňata z kontroly správních orgánů.

35

Předkládající soud, k němuž podal IA opravný prostředek „Revision“ proti tomuto rozsudku Bundesverwaltungsgericht (spolkový správní soud), konstatuje, že zásadní otázkou pro určení, zda přemístění IA do Itálie bylo v projednávaném případě zákonné, je, zda pojem „uvěznění“ ve smyslu čl. 29 odst. 2 druhé věty nařízení Dublin III, což je pojem, který ostatně není v tomto nařízení definován, musí být chápán tak, že zahrnuje takovou detenci, jako je detence dotčená v původním řízení, tj. hospitalizace na psychiatrickém oddělení z důvodu duševní choroby proti vůli dotyčné osoby nebo bez ní, která byla soudem prohlášena za zákonnou.

36

Předkládající soud shledává, že na tuto otázku lze odpovědět kladně z důvodů uvedených Bundesverwaltungsgericht (spolkový správní soud). Má však za to, že v úvahu přichází i opačná odpověď z důvodu, že „hospitalizace bez žádosti [dotyčné osoby]“ ve smyslu § 8 a násl. UbG je především lékařským opatřením, které soud pouze prohlašuje za zákonné, tj. opatřením, které se nutně nejeví jako opatření, na které se vztahuje výraz „Inhaftierung“ v německém znění, „imprisonment“ v anglickém znění nebo také „emprisonnement“ ve francouzském znění.

37

Předkládající soud má dále za to, že závažná onemocnění, která dočasně brání přemístění do příslušného členského státu, nemohou být důvodem pro prodloužení lhůty pro přemístění podle čl. 29 odst. 2 druhé věty nařízení Dublin III, jak potvrzuje judikatura Soudního dvora (rozsudek ze dne 16. února 2017, C. K. a další, C‑578/16 PPU, EU:C:2017:127, bod 89).

38

V případě, že by Soudní dvůr dospěl k závěru, že hospitalizace na psychiatrickém nemocničním oddělení spadá pod pojem „uvěznění“ ve smyslu čl. 29 odst. 2 druhé věty nařízení Dublin III, považuje předkládající soud za nezbytné znát, jaká je v projednávané věci přesná délka prodloužení lhůty pro přemístění.

39

V tomto ohledu lze mít za to, že lhůtu pro přemístění lze prodloužit buď o dobu, po kterou byl IA proti své vůli skutečně hospitalizován na psychiatrickém oddělení, nebo o předpokládanou dobu „uvěznění“ oznámenou dožádanému členskému státu v souladu s čl. 9 odst. 2 prováděcího nařízení, případně spolu s přiměřenou lhůtou pro zajištění přemístění.

40

Za těchto podmínek se Verwaltungsgerichtshof (Nejvyšší správní soud, Rakousko) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

41

Podstatou první otázky předkládajícího soudu je, zda čl. 29 odst. 2 druhá věta nařízení Dublin III musí být vykládán v tom smyslu, že pojem „uvěznění“ uvedený v tomto ustanovení se vztahuje na hospitalizaci žadatele o azyl na psychiatrickém oddělení schválenou soudním rozhodnutím z důvodu, že tato osoba v důsledku své duševní choroby představuje pro sebe nebo pro společnost závažné nebezpečí.

42

V tomto ohledu je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury Soudního dvora z požadavků jednotného uplatňování unijního práva i ze zásady rovnosti vyplývá, že znění ustanovení unijního práva, které za účelem vymezení svého smyslu a rozsahu výslovně neodkazuje na právo členských států, musí být zpravidla vykládáno autonomním a jednotným způsobem v celé Evropské unii, přičemž tento výklad je třeba nalézt nejen s ohledem na znění tohoto ustanovení, ale i s přihlédnutím k jeho kontextu a k cílům sledovaným dotčenou právní úpravou, jejíž je součástí (rozsudek ze dne 15. dubna 2021, The North of England P & I Association, C‑786/19, EU:C:2021:276, bod 48 a citovaná judikatura).

43

Je přitom nutno konstatovat, že pojem „uvěznění“ ve smyslu čl. 29 odst. 2 druhé věty nařízení Dublin III není unijním normotvůrcem definován a toto ustanovení výslovně neodkazuje na právo členských států za účelem vymezení jeho smyslu a rozsahu. Je tedy třeba podat autonomní a jednotný výklad tohoto pojmu.

44

Pokud jde zaprvé o znění čl. 29 odst. 2 druhé věty nařízení Dublin III, je třeba úvodem připomenout, že podle ustálené judikatury nemůže formulace použitá v jedné z jazykových verzí ustanovení unijního práva sloužit jako jediný základ pro výklad tohoto ustanovení ani jí nemůže být dána přednost před ostatními jazykovými verzemi (rozsudek ze dne 15. dubna 2021, The North of England P & I Association, C‑786/19, EU:C:2021:276, bod 54 a citovaná judikatura).

45

V projednávaném případě se v převážné většině jazykových verzí tohoto ustanovení používá výraz „uvěznění“ nebo související a do značné míry zaměnitelný výraz „trest odnětí svobody“. To platí pro jazykové verze, jako je španělština, čeština, dánština, angličtina, francouzština, maltština, nizozemština, rumunština, slovenština a finština.

46

Naproti tomu jiné jazykové verze, které jsou zjevně v menšině, jako například italština, portugalština nebo švédština, používají širší výrazy, které hovoří o zadržení, zajištění nebo zbavení osobní svobody, aniž tyto výrazy naznačují souvislost s „vězením“ nebo „trestem odnětí svobody“.

47

Pokud jde o výraz „Inhaftierung“ použitý v německé jazykové verzi, rakouská vláda tvrdí, že v běžném jazyce zahrnuje zejména „zbavení osobní svobody“, a nemůže být tedy omezen na uvěznění nařízené soudem v rámci trestního řízení, zatímco německá vláda je toho názoru, že tento pojem lze chápat v tomto užším smyslu.

48

Pokud jde stále o doslovný výklad čl. 29 odst. 2 druhé věty nařízení Dublin III, z obvyklého významu výrazu „uvěznění“ nebo „trest odnětí svobody“, který – jak bylo konstatováno v bodě 45 tohoto rozsudku – vyplývá z převážné většiny jazykových verzí tohoto ustanovení, vyplývá, že tento výraz znamená v podstatě trest odnětí svobody uložený v trestním řízení z důvodu spáchání trestného činu, z něhož je dotyčná osoba shledána vinnou nebo z něhož je podezřelá.

49

Přesněji řečeno, v obvyklém významu tento výraz označuje trest odnětí svobody, který musí být zpravidla vykonán ve vězení a který ukládá soud, pokud v trestním řízení rozhodne, že určitou osobu lze shledat vinnou z trestného činu. Mimoto tentýž výraz podle svého obvyklého významu zahrnuje také vazbu osoby podezřelé ze spáchání trestného činu, která je v zásadě nařízena soudním rozhodnutím v trestním řízení.

50

Vzhledem k tomuto obvyklému významu nelze nucenou hospitalizaci osoby na psychiatrickém oddělení, která byla schválena soudem z důvodu, že trpí duševním onemocněním, které ji činí pro sebe nebo pro společnost zvláště nebezpečnou, považovat za „uvěznění“ ve smyslu čl. 29 odst. 2 druhé věty nařízení Dublin III.

51

V tomto ohledu je třeba konstatovat, že k nucené hospitalizaci na základě UbG dochází, aniž je dotyčná osoba odsouzena za spáchání trestného činu nebo aniž je podezřelá ze spáchání takového trestného činu.

52

Taková hospitalizace se tedy zásadně liší od psychiatrické internace osoby nařízené z důvodu, že spáchala trestný čin, za který však nemůže být trestně odpovědná z důvodu duševního onemocnění, kterým byla postižena v době skutků, které jsou jí kladeny za vinu.

53

Zadruhé kontext, do něhož je zasazen čl. 29 odst. 2 druhá věta nařízení Dublin III, a cíle sledované tímto nařízením nebrání výkladu, podle něhož pojem „uvěznění“ ve smyslu tohoto ustanovení pokrývá pouze zbavení osobní svobody uložené soudním rozhodnutím v trestním řízení pro trestný čin, za který je žadatel o azyl shledán odpovědným nebo z jehož spáchání je podezřelý.

54

V tomto ohledu je třeba připomenout, že čl. 29 odst. 2 druhá věta nařízení Dublin III výjimečně umožňuje prodloužení šestiměsíční lhůty pro přemístění stanovené v čl. 29 odst. 1 a odst. 2 první větě tohoto nařízení, aby bylo možné zohlednit skutečnost, že dožadující členský stát nemůže z praktického hlediska provést přemístění dotyčné osoby z důvodu jejího uvěznění nebo útěku (rozsudek ze dne 19. března 2019, Jawo, C‑163/17, EU:C:2019:218, bod 60).

55

Široký výklad pojmu „uvěznění“ ve smyslu čl. 29 odst. 2 druhé věty nařízení Dublin III v tom smyslu, že zahrnuje veškerá opatření spojená se zbavením osobní svobody, včetně těch, která nejsou uložena v rámci trestního řízení z důvodu trestného činu, který dotyčná osoba spáchala nebo z jehož spáchání je podezřelá, by přitom pomíjel výjimečnou povahu takového prodloužení, jak zdůraznil Soudní dvůr.

56

Vzhledem k tomu, že čl. 29 odst. 2 druhá věta nařízení Dublin III stanoví ve dvou konkrétních případech výjimku z obecného pravidla stanoveného v čl. 29 odst. 1 a odst. 2 první větě tohoto nařízení, musí být podle zásady zakotvené v ustálené judikatuře Soudního dvora vykládán restriktivně [viz zejména rozsudek ze dne 20. května 2021, X (Cisternová vozidla na přepravu LPG), C‑120/19, EU:C:2021:398, bod 50].

57

Mimoto je pravda, že Soudní dvůr v bodech 61 a 62 rozsudku ze dne 19. března 2019, Jawo (C‑163/17, EU:C:2019:218), odmítl výklad pojmu „útěk“ ve smyslu čl. 29 odst. 2 druhé věty nařízení Dublin III, který vyžaduje prokázání úmyslu dotyčné osoby vyhnout se příslušným vnitrostátním orgánům, aby se předešlo riziku, že se tyto orgány budou potýkat se značnými obtížemi nebo že nebudou schopny zajistit účinné fungování dublinského systému a dosažení jeho cílů.

58

Naproti tomu výklad pojmu „uvěznění“ ve smyslu téhož ustanovení, který se omezuje na zbavení osobní svobody uložené soudním rozhodnutím v trestním řízení s vyloučením jiných druhů opatření spojených se zbavením osobní svobody, takové riziko nepředstavuje.

59

Takový výklad totiž vyžaduje pouze prosté faktické ověření existence soudního rozhodnutí o zbavení osobní svobody přijatého v rámci trestního řízení vůči osobě, která spáchala trestný čin nebo je podezřelá ze spáchání trestného činu.

60

Ověření této povahy s sebou nenese zvláštní praktické obtíže, které by mohly narušit účinné fungování dublinského systému a dosažení jeho cílů.

61

Tento výklad tedy není v rozporu s cílem urychleného vyřizování žádostí, který sleduje nařízení Dublin III podle jeho bodů 4 a 5 odůvodnění (rozsudek ze dne 19. března 2019, Jawo, C‑163/17, EU:C:2019:218, body 58 a 59).

62

S ohledem na všechny výše uvedené úvahy je třeba na první otázku odpovědět tak, že čl. 29 odst. 2 druhá věta nařízení Dublin III musí být vykládán v tom smyslu, že pojem „uvěznění“ uvedený v tomto ustanovení se nevztahuje na nucenou hospitalizaci žadatele o azyl na psychiatrickém oddělení schválenou soudním rozhodnutím z důvodu, že tato osoba v důsledku své duševní choroby představuje pro sebe nebo pro společnost závažné nebezpečí.

63

Druhá otázka byla předkládajícím soudem položena pro případ kladné odpovědi na první otázku. Z bodu 62 tohoto rozsudku přitom vyplývá, že na tuto otázku je třeba odpovědět záporně. Není tedy důvodné odpovídat na druhou otázku.

64

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (sedmý senát) rozhodl takto:

Článek 29 odst. 2 druhá věta nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013 ze dne 26. června 2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států, musí být vykládán v tom smyslu, že pojem „uvěznění“ uvedený v tomto ustanovení se nevztahuje na nucenou hospitalizaci žadatele o azyl na psychiatrickém oddělení schválenou soudním rozhodnutím z důvodu, že tato osoba v důsledku své duševní choroby představuje pro sebe nebo pro společnost závažné nebezpečí.