Ioanninský kompromis

Ioanninský kompromis získal název podle neformální schůzky ministrů zahraničních věcí Evropské unie (EU) v řeckém městě Ioannina na konci března 1994. Na této schůzce Rada přijala rozhodnutí týkající se hlasování kvalifikovanou většinou v rozšířené šestnáctičlenné EU. Toto rozhodnutí bylo později upraveno s ohledem na rozhodnutí Norska nepřipojit se.

Výsledný kompromis stanovil, že pokud členové Rady představující mezi 23 hlasy (starý práh blokační menšiny – počet hlasů potřebných k zablokování rozhodnutí, k jehož schválení je nutná kvalifikovaná většina pro schválení) a 26 hlasy (nový práh blokační menšiny) prokážou svůj záměr zablokovat rozhodnutí Rady kvalifikovanou většinou, vynasnaží se Rada v rámci svých pravomocí a v rozumné době dosáhnout uspokojivého řešení, které by mohlo být přijato nejméně 68 hlasy z 87.

Článek 16 Smlouvy o Evropské unii představuje novou definici pravidla o kvalifikované většině, které platí od 1. listopadu 2014 dále.

Nicméně od tohoto data až do 31. března 2017 bylo možné, aby každý členský stát EU požádal o použití dřívějších pravidel vážení. Rovněž bylo možné uplatnit „ioanninský kompromis“. To umožnilo zemím zastupujícím nejméně tři čtvrtiny obyvatel EU nebo nejméně tři čtvrtiny počtu členských států EU požadovaného pro vytvoření blokační menšiny zablokovat hlasování kvalifikovanou většinou o aktu v Radě, aby bylo možné pokusit se najít řešení v rozumném časovém rámci.

Od 1. dubna 2017 je nové pravidlo o kvalifikované většině povinné. Aktivační procento „ioanninského kompromisu“ bylo sníženo nejméně na 55 % obyvatel EU nebo nejméně na 55 % počtu členských států EU požadovaného pro vytvoření blokační menšiny.

VIZ TAKÉ

• Rada Evropské unie
• Členské státy
• Kvalifikovaná většina
• Vážení hlasů v Radě