1

Svým kasačním opravným prostředkem se Úřad Evropské unie pro duševní vlastnictví (EUIPO) domáhá zrušení rozsudku Tribunálu Evropské unie ze dne 21. října 2014, Szajner v. OHIM – Forge de Laguiole (LAGUIOLE) (T‑453/11, dále jen „napadený rozsudek“, EU:T:2014:901), kterým Tribunál částečně zrušil rozhodnutí prvního odvolacího senátu EUIPO ze dne 1. června 2011 (věc R 181/2007-1), týkající se řízení o prohlášení neplatnosti mezi společností Forge de Laguiole SARL a G. Szajnerem (dále jen „sporné rozhodnutí“).

2

Nařízení Rady (ES) č. 40/94 ze dne 20. prosince 1993 o ochranné známce Společenství (Úř. věst. 1994, L 11, s. 1; Zvl. vyd. 17/01, s. 146) bylo kodifikováno nařízením Rady (ES) č. 207/2009 ze dne 26. února 2009 o ochranné známce [Evropské unie] (Úř. věst. 2009, L 78, s. 1). Ustanovení článků 8, 52 a 63 nařízení č. 40/94 byla bez podstatných změn převzata do článků 8, 53 a 65 nařízení č. 207/2009.

3

Článek 8 odst. 4 nařízení č. 207/2009 stanoví:

„Na základě námitek majitele nezapsané ochranné známky nebo jiného označení užívaného v obchodním styku, jehož význam není pouze místní, se přihlášená ochranná známka nezapíše, pokud podle [unijních] právních předpisů […] nebo práva členského státu, které se na toto označení vztahují:

4

Článek 53 odst. 1 písm. c) nařízení č. 207/2009 stanoví:

„Ochranná známka [Evropské unie] se prohlásí za neplatnou na základě návrhu podaného u úřadu nebo na základě protinávrhu v řízení o porušení:

[…]

5

Článek 65 odst. 1 a 2 nařízení č. 207/2009 stanoví:

„1.   Proti rozhodnutí odvolacího senátu o odvolání lze podat žalobu k Soudnímu dvoru.

2.   Žalobu lze podat pro nepříslušnost, podstatné porušení procesních ustanovení, porušení Smlouvy [o FEU], tohoto nařízení nebo prováděcích předpisů nebo zneužití pravomoci.“

6

Pravidlo 37 písm. b) bod iii) nařízení Komise (ES) č. 2868/95 ze dne 13. prosince 1995, kterým se provádí nařízení č. 40/94 (Úř. věst. 1995, L 303, s. 1; Zvl. vyd. 17/01, s. 189, dále jen „prováděcí nařízení“), stanoví:

„Žádost o zrušení nebo o prohlášení neplatnosti ochranné známky [Evropské unie] […], která se předkládá úřadu, musí obsahovat:

[…]

7

Článek L. 711‑4 code de la propriété intellectuelle (zákoník duševního vlastnictví, dále jen „CPI“) zní takto:

„Ochrannou známkou nemůže být označení, které poškozuje starší práva, zejména:

[…]

[…]“

8

Článek L. 714-3 CPI stanoví:

„Soud prohlásí za neplatný zápis ochranné známky, který není v souladu s články L. 711-1 až L. 711-4.

[…]

Návrh na prohlášení neplatnosti na základě článku L. 711-4 může podat pouze nositel staršího práva. Uvedený návrh je však nepřípustný, byla-li přihláška ochranné známky podána v dobré víře a její užívání bylo strpěno po dobu pěti let.

Rozhodnutí o prohlášení neplatnosti má absolutní účinky.“

9

Tribunál shrnul skutečnosti předcházející sporu následovně:

[…]

[…]“

10

Návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 8. srpna 2011 podal G. Szajner žalobu, jíž se domáhal zrušení sporného rozhodnutí, přičemž uplatnil jediný žalobní důvod vycházející z porušení čl. 53 odst. 1 písm. c) nařízení č. 207/2009, vykládaného ve spojení s čl. 8 odst. 4 tohoto nařízení.

11

Tribunál tomuto jedinému žalobnímu důvodu vyhověl a sporné rozhodnutí zrušil v rozsahu, v němž odvolací senát EUIPO konstatoval, že pro jiné výrobky, než jsou ty, které odpovídají činnostem, které byly skutečně vykonávány pod uvedenou obchodní firmou ke dni podání přihlášky zpochybněné ochranné známky, existuje nebezpečí záměny mezi obchodní firmou „Forge de Laguiole“ a ochrannou známkou LAGUIOLE. Ve zbývající části žalobu zamítl.

12

Tribunál měl konkrétně v bodech 23 až 25 napadeného rozsudku za to, že skutečnost, že se G. Szajner odvolával na rozsudek Cour de cassation (Kasační soud, Francie) ze dne 10. července 2012 (č. 08-12.010, dále jen „rozsudek ze dne 10. července 2012“) jakožto důkaz poprvé ve fázi ústní části řízení, je přípustná, jelikož použití článku L. 711-4 CPI úřadem EUIPO může Tribunál přezkoumat s ohledem na rozsudek vnitrostátního soudu, který pochází z doby po přijetí rozhodnutí tohoto úřadu a který uplatní účastník řízení.

13

V tomto ohledu měl Tribunál v bodech 43 až 50 napadeného rozsudku za to, že obchodní firma požívá ochrany pouze pro „činnosti, které daná společnost skutečně vykonává, a nikoli pro činnosti vyjmenované v jejích stanovách“, jak rozhodl Cour de cassation v rozsudku ze dne 10. července 2012. Podle Tribunálu se tento rozsudek použije v kontextu sporů týkajících se použití článku L. 711-4 CPI, i když byl vydán v jiném kontextu. Tribunál uvedl, že je nerozhodné, že tento rozsudek byl vydán dne, který následoval po dni přijetí sporného rozhodnutí, jelikož pouze „objasnil spornou právní otázku“ a v každém případě se obraty v judikatuře uplatní zpětně na existující situace.

14

Tribunál z toho v bodě 51 napadeného rozsudku vyvodil, že se ochrana obchodní firmy „Forge de Laguiole“ vztahuje výlučně na činnosti skutečně vykonávané pod tímto názvem ke dni podání přihlášky zpochybněné ochranné známky, tj. 20. listopadu 2001.

15

Tribunál v bodě 78 tohoto rozsudku uvedl, že podle judikatury francouzských soudů závisí posouzení nebezpečí záměny na několika faktorech, mezi které patří stupeň (vzhledové, fonetické a pojmové) podobnosti dotčených označení, stupeň podobnosti hospodářských odvětví, na která se tato označení vztahují, a více či méně vysoká rozlišovací způsobilost staršího označení.

16

S ohledem na stupeň podobnosti kolidujících označení na straně jedné a výrobků a odvětví činností účastníků řízení na straně druhé Tribunál v bodě 166 napadeného rozsudku potvrdil existenci nebezpečí záměny pro „nářadí a nástroje s ručním pohonem; lžíce; pilky, holicí strojky, břitvy, žiletky; holicí potřeby; pilníky a kleště na nehty, nůžky na nehty; manikúrové soupravy“ náležející do třídy 8, „nože na papír“ náležející do třídy 16, „vývrtky; otvíráky na lahve“ a „holicí štětky, toaletní potřeby“ náležející do třídy 21 a „doutníkové odřezávače“ a „čističe dýmek“ náležející do třídy 34. Tribunál rozhodnutí odvolacího senátu EUIPO zrušil v rozsahu, v němž konstatovalo existenci takového nebezpečí pro jiné výrobky.

17

EUIPO navrhuje zrušit napadený rozsudek a uložit G. Szajnerovi náhradu nákladů řízení.

18

Společnost Forge de Laguiole SARL (dále jen „společnost Forge de Laguiole“) navrhuje, aby Soudní dvůr návrhovým žádáním v kasačním opravném prostředku EUIPO vyhověl v plném rozsahu.

19

G. Szajner navrhuje, aby:

20

Na podporu svého kasačního opravného prostředku EUIPO uplatňuje dva důvody, z nichž první vychází z porušení čl. 65 odst. 2 nařízení č. 207/2009 a druhý z porušení čl. 8 odst. 4 tohoto nařízení, vykládaného ve spojení s článkem L. 711‑4 CPI.

21

Gilbert Szajner má za to, že kasační opravný prostředek EUIPO a návrhová žádání společnosti Forge de Laguiole jsou nepřípustné. Podpůrně uvádí, že důvody uplatněné na podporu tohoto kasačního opravného prostředku musejí být zamítnuty jako neopodstatněné.

22

Gilbert Szajner tvrdí, že kasační opravný prostředek je nepřípustný vzhledem k tomu, že EUIPO nemá aktivní legitimaci. Konkrétně dvojí postavení jako soudce a navrhovatel v rámci tohoto kasačního opravného prostředku zjevně porušuje zásadu nezávislosti, nestrannosti a neutrality soudních orgánů, zásadu legitimního očekávání, a tudíž právo na spravedlivý proces. V každém případě je uvedený kasační opravný prostředek nepřípustný, jelikož napadeným rozsudkem nejsou zájmy EUIPO dotčeny přímo a důvody, které EUIPO uplatnil, pokud jde o rozsudek ze dne 10. července 2012, mění předmět sporu.

23

V tomto ohledu je třeba zaprvé připomenout, že podle článku 172 jednacího řádu Tribunálu se žaloba podaná u Tribunálu proti rozhodnutí odvolacího senátu EUIPO podává proti EUIPO jako žalovanému. Kromě toho na základě čl. 56 druhého pododstavce statutu Soudního dvora Evropské unie může kasační opravný prostředek podat kterýkoli účastník řízení, jehož návrhovému žádání nebylo zcela nebo zčásti vyhověno, přičemž jiní vedlejší účastníci řízení než členské státy nebo orgány Unie mohou podat kasační opravný prostředek, pouze pokud se jich rozhodnutí Tribunálu přímo týká.

24

Vzhledem k tomu, že EUIPO měl v projednávané věci postavení žalovaného, a nikoli vedlejšího účastníka v prvním stupni, a jeho návrhovým žádáním nebylo zčásti vyhověno, jeho aktivní legitimace a právní zájem na podání kasačního opravného prostředku jsou nezpochybnitelné, přičemž tento úřad nemusí v tomto ohledu nikterak prokazovat, že se jej rozhodnutí Tribunálu přímo týká.

25

Z předcházejícího rovněž vyplývá, že na rozdíl od toho, co uvádí G. Szajner, nelze mít za to, že EUIPO má jakkoli „dvojí postavení soudce a navrhovatele“.

26

Zadruhé je třeba připomenout, že jak vyplývá z bodu 9 tohoto rozsudku, výklad francouzského práva již byl předmětem sporu mezi účastníky řízení v rámci řízení, které proběhlo před odvolacím senátem EUIPO. Argumentace uplatněná EUIPO, pokud jde o rozsudek ze dne 10. července 2012, tedy nemůže představovat rozšíření předmětu sporu mezi účastníky řízení u EUIPO.

27

Námitku nepřípustnosti vznesenou G. Szajnerem s ohledem na kasační opravný prostředek EUIPO je tudíž třeba zamítnout.

28

Gilbert Szajner zpochybňuje přípustnost návrhových žádání společnosti Forge de Laguiole v rozsahu, v němž vzhledem k tomu, že tato návrhová žádání nesměřují pouze k tomu – v rozporu s tím, co stanoví článek 174 jednacího řádu Soudního dvora – aby bylo kasačnímu opravnému prostředku EUIPO vyhověno anebo aby byl úplně nebo částečně odmítnut či zamítnut, ale jejich předmětem je zrušení napadeného rozsudku, tato návrhová žádání ve skutečnosti představují vedlejší kasační opravný prostředek, který měl být podle článku 176 tohoto řádu předložen samostatným podáním.

29

Z kasační odpovědi společnosti Forge de Laguiole však jasně vyplývá, že tato odpověď byla předložena na podporu důvodů uplatněných EUIPO, a tudíž tato společnost navrhla, aby bylo kasačnímu opravnému prostředku vyhověno.

30

Z toho vyplývá, že námitka nepřípustnosti vznesená G. Szajnerem s ohledem na návrhová žádání společnosti Forge de Laguiole musí být rovněž zamítnuta.

31

Prvním důvodem kasačního opravného prostředku EUIPO, podporovaný společností Forge de Laguiole, Tribunálu vytýká, že nedodržel rozsah své kontroly legality rozhodnutí odvolacího senátu EUIPO, když provedl posouzení rozsudku ze dne 10. července 2012 i přes skutečnost, že tento rozsudek pochází z doby po vydání rozhodnutí uvedeného odvolacího senátu.

32

V tomto ohledu EUIPO uvádí, že k datu sporného rozhodnutí byla judikatura francouzských soudů stanovena v rozsudku Cour de cassation ze dne 21. května 1996 (č. 94‑16531, dále jen „rozsudek ze dne 21. května 1996“), ve kterém tento soud v rámci žaloby na uložení zákazu užívat pozdější ochrannou známku zohlednil předmět podnikání žalobkyně, aniž vzal v úvahu činnost, kterou tato společnost skutečně vykonávala. Třebaže Tribunál v bodě 46 napadeného rozsudku z rozhodnutí, která francouzské soudy nižšího stupně vydaly po rozsudku ze dne 21. května 1996, vyvodil náznak toho, že se judikatura vyvíjela v opačném smyslu, než je smysl uplatněný odvolacím senátem EUIPO, Tribunál tato rozhodnutí neidentifikoval, a tedy nesplnil povinnost uvést odůvodnění.

33

Vzhledem k tomu, že Tribunál v bodě 50 napadeného rozsudku konstatoval, že rozsudek ze dne 10. července 2012 je „jako takový novou skutečností“, neměla být legalita sporného rozhodnutí přezkoumána s ohledem na posledně uvedený rozsudek, který uvedený odvolací senát nemohl zohlednit.

34

Gilbert Szajner uvádí, že Tribunál v bodech 21 až 25 napadeného rozsudku právem rozhodl, že rozsudek ze dne 10. července 2012 má být jako důkaz vzat v úvahu, a fortiori vzhledem k tomu, že tento rozsudek byl předmětem kontradiktorní diskuze před Tribunálem.

35

Nejprve je třeba připomenout, pokud jde o rozdělení rolí mezi navrhovatele na prohlášení neplatnosti, příslušná oddělení EUIPO a Tribunál, že zaprvé pravidlo 37 prováděcího nařízení stanoví, že přísluší navrhovateli, aby předložil údaje svědčící o tom, že je podle příslušných vnitrostátních právních předpisů oprávněn uplatnit starší právo, chráněné ve vnitrostátním právním rámci. Toto pravidlo ukládá navrhovateli povinnost předložit EUIPO nejen údaje svědčící o tom, že splňuje podmínky požadované podle vnitrostátních právních předpisů, o jejichž použití žádá, aby mohl dát zakázat užívání ochranné známky Evropské unie na základě staršího práva, ale také údaje dokládající, co je obsahem těchto právních předpisů (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 5. července 2011, Edwin v. OHIM, C‑263/09 P, EU:C:2011:452, body 49 a 50, jakož i ze dne 27. března 2014, OHIM v. National Lottery Commission, C‑530/12 P, EU:C:2014:186, bod 34).

36

Zadruhé, pokud jde konkrétně o povinnosti, které má EUIPO, Soudní dvůr rozhodl, že v případě, kdy je návrh na prohlášení neplatnosti ochranné známky Evropské unie založen na starším právu chráněném vnitrostátní právní normou, přísluší zaprvé příslušným oddělením EUIPO, aby posoudila, zda jsou údaje předložené navrhovatelem k doložení obsahu uvedené normy rozhodné a nakolik jsou významné (rozsudky ze dne 5. července 2011, Edwin v. OHIM, C‑263/09 P, EU:C:2011:452, bod 51, a ze dne 27. března 2014, OHIM v. National Lottery Commission, C‑530/12 P, EU:C:2014:186, bod 35). Dále vzhledem k tomu, že rozhodnutí příslušných oddělení EUIPO může mít za účinek to, že majiteli ochranné známky je upřeno právo, které mu bylo přiznáno, dosah takového rozhodnutí nutně implikuje, že úloha oddělení, které toto rozhodnutí vydá, se neomezuje na pouhé potvrzení vnitrostátního práva, jak je prezentovala osoba navrhující prohlášení neplatnosti (rozsudek ze dne 27. března 2014, OHIM v. National Lottery Commission, C‑530/12 P, EU:C:2014:186, bod 43).

37

Zatřetí má Tribunál v souladu s čl. 65 odst. 1 a 2 nařízení č. 207/2009 pravomoc plně přezkoumat legalitu posouzení, které EUIPO provedl ohledně údajů předložených navrhovatelem k doložení obsahu vnitrostátních právních předpisů, jejichž ochrany se dovolává (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 5. července 2011, Edwin v. OHIM, C‑263/09 P, EU:C:2011:452, bod 52, a ze dne 27. března 2014, OHIM v. National Lottery Commission, C‑530/12 P, EU:C:2014:186, bod 36).

38

Rovněž vzhledem k tomu, že použití vnitrostátního práva může mít v dotčeném procesním kontextu za účinek to, že majiteli ochranné známky Evropské unie bude upřeno jeho právo, je nutné, aby Tribunál i přes případné nedostatky v dokladech předložených na důkaz použitelného vnitrostátního práva mohl reálně vykonat účinný přezkum. Za tímto účelem musí mít tedy možnost ověřit kromě předložených dokladů i obsah, podmínky použití a působnost právních norem, které uplatnila osoba navrhující prohlášení neplatnosti. Soudní přezkum vykonávaný Tribunálem musí tedy splňovat požadavky související se zásadou účinné soudní ochrany (rozsudek ze dne 27. března 2014, OHIM v. National Lottery Commission, C‑530/12 P, EU:C:2014:186, bod 44).

39

Dále je nutno zdůraznit, že přezkum prováděný EUIPO a Tribunálem musí být vykonáván s ohledem na požadavek zaručit užitečný účinek nařízení č. 207/2009, kterým je zajistit ochranu ochranné známky Evropské unie (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 27. března 2014, OHIM v. National Lottery Commission, C‑530/12 P, EU:C:2014:186, bod 40).

40

Jak přitom uvedla generální advokátka v bodě 49 svého stanoviska, skutečnost, že by Tribunál musel uplatňovat vnitrostátní právo jen v mezích toho, jak bylo vnitrostátními soudy vykládáno v okamžiku rozhodnutí odvolacího senátu EUIPO, by mohla vést k tomu, že by ochranné známce Evropské unie byl odepřen zápis nebo by byla prohlášena za neplatnou, ačkoli by pro to použitelná vnitrostátní právní norma neposkytovala žádný právní základ v okamžiku, kdy Tribunál vydává své rozhodnutí.

41

Tento výsledek by byl v rozporu nejen s požadavkem zajistit užitečný účinek nařízení č. 207/2009, připomenutým v bodě 39 tohoto rozsudku, ale rovněž v rozporu se zásadou účinné soudní ochrany vzhledem k tomu, že by byl Tribunál zbaven reálné možnosti vykonávat účinně plný přezkum legality uvedený v bodech 37 a 38 tohoto rozsudku.

42

Z toho plyne, že Tribunál musí při posouzení ochrany, kterou poskytuje vnitrostátní právo, uplatnit vnitrostátní právní normu takovým způsobem, jak ji v době, kdy vydává své rozhodnutí, vykládají vnitrostátní soudy. Musí být tedy možné, aby zohlednil rovněž rozhodnutí pocházející od vnitrostátního soudu, vydané po přijetí rozhodnutí odvolacího senátu EUIPO.

43

Je pravda, že zohlednění rozhodnutí vnitrostátního soudu vydaného po přijetí rozhodnutí odvolacího senátu EUIPO může vést k tomu, že Tribunál provede posouzení vnitrostátní právní normy, které se liší od posouzení tohoto odvolacího senátu. Vzhledem k tomu, že soudní přezkum posouzení vnitrostátního práva uvedeným odvolacím senátem, který provedl Tribunál, je plným přezkumem legality, však okolnost, která se ukáže po přijetí rozhodnutí téhož odvolacího senátu, že toto rozhodnutí vychází z nesprávného výkladu vnitrostátního práva, nemůže představovat překážku, která by měla bránit nápravě způsobené chyby, jak uvedla generální advokátka v bodě 53 svého stanoviska.

44

Tento závěr není zpochybněn judikaturou, podle níž se zaprvé Tribunál musí v zásadě omezit na to, aby na základě informací zakládajících rozhodnutí odvolacího senátu EUIPO nalezl rozhodnutí, které měl tento odvolací senát přijmout, zadruhé Tribunál může zrušit nebo změnit rozhodnutí, které je předmětem žaloby, pouze tehdy, pokud v okamžiku, kdy rozhodnutí bylo přijato, bylo stiženo jedním z těchto důvodů pro zrušení nebo změnu uvedených v čl. 65 odst. 2 nařízení č. 207/2009, a zatřetí Tribunál nemůže uvedené rozhodnutí zrušit či změnit z důvodů, které se vyskytnou až po jeho přijetí (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 5. července 2011, Edwin v. OHIM, C‑263/09 P, EU:C:2011:452, body 71 a 72, jakož i ze dne 26. října 2016, Westermann Lernspielverlage v. EUIPO, C‑482/15 P, EU:C:2016:805, bod 27 a citovaná judikatura).

45

Ačkoli je pravda, že tato zásada má široký dosah a Tribunálu zejména zakazuje, aby zrušil či změnil rozhodnutí odvolacího senátu EUIPO, když zohlední skutečnosti, které se vyskytnou po přijetí tohoto rozhodnutí, nebo když použije hmotněprávní ustanovení, která v okamžiku tohoto přijetí ještě nebyla v platnosti, Tribunálu nezakazuje, aby ve sporech týkajících se použití čl. 8 odst. 4 nařízení č. 207/2009 zohlednil vývoj výkladu vnitrostátní právní normy přezkoumané odvolacím senátem EUIPO, který provedly vnitrostátní soudy. Tato vnitrostátní právní norma je totiž součástí skutečností předložených k posouzení tohoto odvolacího senátu a použití uvedené normy tímto odvolacím senátem podléhá na základě čl. 65 odst. 2 tohoto nařízení plnému přezkumu legality Tribunálem (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 27. března 2014, OHIM v. National Lottery Commission, C‑530/12 P, EU:C:2014:186, body 36 až 38).

46

V souladu se zásadou kontradiktornosti, která je součástí práva na spravedlivý proces zakotveného v článku 47 Listiny základních práv Evropské unie, však to, že Tribunál zohlední rozhodnutí vnitrostátního soudu vydané po přijetí rozhodnutí odvolacího senátu EUIPO, podléhá podmínce, že jako v projednávané věci měli účastníci řízení možnost se k relevantnímu vnitrostátnímu rozhodnutí před Tribunálem vyjádřit (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 27. března 2014, OHIM v. National Lottery Commission, C‑530/12 P, EU:C:2014:186, body 52 až 54).

47

Konečně pokud jde o údajné porušení povinnosti uvést odůvodnění, je třeba konstatovat, že pokud jde o francouzské právo zohledněné Tribunálem, Tribunál v bodě 44 napadeného rozsudku vycházel při posouzení rozsudku ze dne 10. července 2012 výlučně ze znění tohoto rozsudku.

48

Je sice pravda, že Tribunál v bodě 46 napadeného rozsudku konstatoval, že starší judikatura francouzských soudů nižších stupňů, ačkoli nebyla jednotná, umožňovala před vydáním rozsudku ze dne 10. července 2012 dospět k závěru, že ochrana obchodní firmy je omezena na činnosti skutečně vykonávané dotčenou společností, avšak z bodů 43 až 45 napadeného rozsudku vyplývá, že Tribunál své posouzení legality sporného rozhodnutí založil hlavně nikoli na této starší judikatuře, ale na rozsudku ze dne 10. července 2012 a toto posouzení dostatečně odůvodnil.

49

Nelze tedy mít za to, že Tribunál nesplnil povinnost odůvodnit svá rozhodnutí, která mu přísluší.

50

Z předcházejících úvah vyplývá, že vzhledem k tomu, že skutečnost, že Tribunál zohlednil rozsudek ze dne 10. července 2012, nepředstavuje porušení čl. 65 odst. 2 nařízení č. 207/2009, první důvod kasačního opravného prostředku musí být zamítnut jako neopodstatněný.

51

Druhý důvod kasačního opravného prostředku se dělí na dvě části.

52

První částí svého druhého důvodu kasačního opravného prostředku EUIPO, podporovaný společností Forge de Laguiole, Tribunálu vytýká, že rozsudek ze dne 10. července 2012 zkreslil.

53

Tribunál konkrétně tím, že v bodě 44 napadeného rozsudku uvedl, že v rozsudku ze dne 10. července 2012 Cour de cassation nevyložil článek L. 711-4 CPI, přičemž rozhodl, že právní věta obsažená v posledně uvedeném rozsudku, podle níž „obchodní firma požívá ochrany pouze pro činnosti, které daná společnost skutečně vykonává, a nikoli pro činnosti vyjmenované v jejích stanovách“, neobsahuje žádné omezení ani co se týče jejího znění, ani jejího skutkového či procesního kontextu, které by mohlo vést k domněnce, že se uplatní pouze na zvláštní okolnosti dané věci, a že tedy mohla být použita per analogiam pro účely výkladu článku L. 711-4 CPI, přiznal rozsudku ze dne 10. července 2012 dosah, který zjevně nemá. Podle EUIPO totiž předmět této právní věty uvedeného rozsudku spočíval pouze v tom, že definovala podvodnost podání přihlášky dotčené ochranné známky dotyčnou společností, a nikoli rozsah ochrany obchodní firmy této společnosti s ohledem na pozdější ochrannou známku. Článek L. 711-4 písm. b) CPI přitom vyžaduje provedení „prospektivního přezkumu“ nebezpečí záměny, který může odhlédnout od konkrétních podmínek užívání kolidujících označení, včetně starší obchodní firmy, neboť omezení rozsahu ochrany obchodní firmy pouze na konkrétně vykonávané činnosti se v případě pouze potenciálních konfliktů neuplatní.

54

Společnost Forge de Laguiole dodává, že vzhledem k tomu, že rozsudek ze dne 10. července 2012 je zamítavým rozsudkem, to znamená rozsudkem potvrzujícím rozhodnutí vydané v rámci odvolání, nemůže ve francouzském právu představovat principiální rozsudek.

55

Gilbert Szajner uvádí, že stanovisko EUIPO, podle něhož se rozsudek ze dne 10. července 2012 týká pouze případů podvodných podání přihlášky ochranné známky, je v rozporu jak s judikaturou předcházející tomuto rozsudku, tak s tím, jak tento rozsudek vyložila francouzská právní nauka, která je podle něj jednotná, pokud jde o obecný dosah uvedeného rozsudku.

56

Úvodem je třeba připomenout, že pokud jde o přezkum zjištění, učiněných Tribunálem ohledně použitelného vnitrostátního práva, v rámci řízení o kasačním opravném prostředku, má Soudní dvůr pravomoc přezkoumat nejprve to, zda Tribunál na základě dokumentů a ostatních písemností, které mu byly předloženy, nezkreslil znění předmětných vnitrostátních právních předpisů nebo s nimi související vnitrostátní judikaturu nebo také písemné práce právní nauky, které se jich týkají, dále zda Tribunál neučinil z hlediska těchto údajů zjištění, která by byla zjevně v rozporu s jejich obsahem, a konečně zda Tribunál při zkoumání veškerých údajů nepřisoudil některému z nich – při zjišťování obsahu dotčených vnitrostátních právních předpisů – takový význam, který mu s ohledem na ostatní údaje nepřísluší, pakliže to zjevně vyplývá z písemností ve spise (rozsudek ze dne 5. července 2011, Edwin v. OHIM, C‑263/09 P, EU:C:2011:452, bod 53).

57

Přísluší tudíž Soudnímu dvoru, aby ověřil, zda se argumentace EUIPO týká pochybení, kterých se údajně dopustil Tribunál v rámci svých zjištění týkajících se předmětných vnitrostátních právních předpisů, jež by Soudní dvůr mohl na základě úvah uvedených v předchozím bodě tohoto rozsudku přezkoumat (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 5. července 2011, Edwin v. OHIM, C‑263/09 P, EU:C:2011:452, bod 54).

58

V projednávané věci Tribunál v bodě 44 napadeného rozsudku konstatoval, že rozsudek ze dne 10. července 2012 nebyl vydán ve věci žaloby, která byla podaná na základě článku L. 711‑4 CPI, nýbrž žaloby znějící na zrušení ochranné známky z důvodu podvodného podání přihlášky a návrhu v oblasti nekalé soutěže.

59

Jak Tribunál rovněž konstatoval v uvedeném bodě, nic v rozsudku ze dne 10. července 2012 nenasvědčuje tomu, že Cour de cassation zamýšlel omezit platnost svých posouzení týkajících se rozsahu ochrany obchodní firmy na specifické okolnosti, na základě nichž byl uvedený rozsudek vydán. Tento soud tato posouzení naopak formuloval v rámci zamítnutí prvního žalobního důvodu, který vycházel zejména z porušení článku L. 711-4 písm. b) CPI. Argument EUIPO, podle něhož uvedená posouzení nejsou relevantní pro účely posouzení tohoto ustanovení, tedy nelze přijmout.

60

Kromě toho EUIPO uvádí, že Cour de cassation zohlednil činnosti, které majitel obchodní firmy skutečně vykonával, za účelem přezkoumání druhého žalobního důvodu, který byl u něj uplatněn v oblasti nekalé soutěže, která předpokládala situaci skutečné konkurence mezi dotčenými podniky.

61

Ze znění rozsudku ze dne 10. července 2012 však zjevně vyplývá, že posouzení, podle něhož „obchodní firma požívá ochrany pouze pro činnosti, které daná společnost skutečně vykonává, a nikoli pro činnosti vyjmenované v jejích stanovách“, bylo provedeno v rámci odpovědi na první žalobní důvod, vycházející z podvodného podání přihlášky ochranné známky dotčené ve věci, ve které byl vydán uvedený rozsudek, a dále z něj pak vyplývá, že Cour de cassation odkázal na činnosti, které dotyčná společnost skutečně vykonává, jak v rámci odpovědi na tento první žalobní důvod, tak ve své odpovědi na druhý žalobní důvod týkající se žaloby v oblasti nekalé soutěže.

62

S ohledem na tyto úvahy se zjevně nezdá, že by Tribunál zkreslil rozsudek ze dne 10. července 2012.

63

Tento závěr nemůže zpochybnit argument společnosti Forge de Laguiole, podle něhož tento rozsudek není „principiálním“ rozsudkem. S ohledem na zásady upravující to, jak Soudní dvůr v rámci kasačního opravného prostředku přezkoumává zjištění provedená Tribunálem týkající se použitelného vnitrostátního práva, jak jsou připomenuty v bodech 56 a 57 tohoto rozsudku, a vzhledem k tomu, že Soudnímu dvoru nepřísluší, aby určil, zda uvedený rozsudek představuje „principiální“ rozsudek, totiž stačí konstatovat, že se nejeví, že by Tribunál tím, že tentýž rozsudek zohlednil, zjevně nesprávně vyložil jeho dosah.

64

Z toho vyplývá, že je třeba první část druhého důvodu kasačního opravného prostředku zamítnout.

65

Druhou částí druhého důvodu kasačního opravného prostředku EUIPO, podporovaný společností Forge de Laguiole, zpochybňuje kritéria, z nichž Tribunál vycházel při určení odvětví činnosti této společnosti. V tomto ohledu EUIPO uvádí, že i když Tribunál v bodě 32 napadeného rozsudku rozhodl, že odpověď na otázku, zda a případně do jaké míry umožňuje obchodní firma Forge de Laguiole této společnosti, aby zakázala G. Szajnerovi užívání ochranné známky LAGUIOLE, závisí pouze na francouzském právu, Tribunál vymezil rozsah ochrany obchodní firmy tak, že v bodě 63 napadeného rozsudku odkázal výlučně na vlastní judikaturu, a sice rozsudek ze dne 13. února 2007, Mundipharma v. OHIM – Altana Pharma (RESPICUR) (T‑256/04, EU:T:2007:46), která se týká užívání starších ochranných známek, již Tribunál použil per analogiam pro účely výkladu čl. 8 odst. 4 nařízení č. 40/94, odpovídajícího čl. 8 odst. 4 nařízení č. 207/2009.

66

V důsledku toho Tribunál určil uvedená odvětví činnosti pouze s ohledem na kritérium týkající se povahy výrobků, a údajně se tak dopustil nesprávného právního posouzení při použití čl. 8 odst. 4 nařízení č. 207/2009 vykládaného ve spojení s článkem L. 711-4 CPI. EUIPO totiž tvrdí, že při takovém určení odvětví činnosti ve smyslu francouzského práva měl být zohledněn rovněž účel a užívání výrobků uváděných na trh majitelem starší obchodní firmy.

67

Gilbert Szajner uvádí, že Tribunál právem posoudil podobnost dotčených výrobků, když vycházel z jejich povahy, a zároveň i z jejich účelu a užívání.

68

Nejprve je třeba uvést, jak uvedla generální advokátka v bodě 78 svého stanoviska, že se Tribunál v rámci přezkumu činností vykonávaných společností Forge de Laguiole v žádném případě neuchýlil k analogickému a obecnému uplatňování své judikatury. Svou judikaturu týkající se užívání starších ochranných známek tak citoval pouze v bodě 63 napadeného rozsudku k vysvětlení svého posouzení, podle něhož uvádění vidliček na trh umožňuje prokázat existenci činnosti nikoli v celém odvětví „stolování“, ale pouze v oblasti „příborů“.

69

Dále je třeba konstatovat, že Tribunál zajisté předem výslovně neuvedl kritéria, s ohledem na něž je třeba určit činnosti, které společnost Forge de Laguiole skutečně vykonávala, a že Tribunál v bodě 81 napadeného rozsudku citoval judikaturu francouzských soudů, uplatňovanou účastníky řízení, pouze v rámci svého přezkumu nebezpečí záměny.

70

Z napadeného rozsudku však jasně vyplývá, že Tribunál při svém přezkumu těchto činností v bodech 54 až 74 uvedeného rozsudku výslovně zohlednil nejen povahu dotčených výrobků, ale rovněž jejich účel, užití, klientelu, které jsou tyto výrobky určeny, jakož i způsob jejich distribuce.

71

Z toho vyplývá, že argumentace EUIPO a společnosti Forge de Laguiole je založena na nesprávném výkladu napadeného rozsudku.

72

Druhá část druhého důvodu kasačního opravného prostředku musí být tedy rovněž zamítnuta jako neopodstatněná.

73

Ze všech předcházejících úvah vyplývá, že kasační opravný prostředek opodstatněný není, a musí být tedy zamítnut.

74

Podle čl. 138 odst. 1 jednacího řádu Soudního dvora, jenž se na řízení o kasačním opravném prostředku použije na základě čl. 184 odst. 1 tohoto jednacího řádu, se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že G. Szajner požadoval náhradu nákladů řízení a EUIPO neměl ve věci úspěch, je důvodné posledně uvedenému uložit náhradu nákladů řízení.

75

V souladu s čl. 184 odst. 4 jednacího řádu je třeba rozhodnout, že společnost Forge de Laguiole, vedlejší účastnice v řízení o kasačním opravném prostředku, ponese vlastní náklady řízení.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (druhý senát) rozhodl takto: