ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA

8. dubna 1976 (*)

„Stejná odměna mužů a žen za stejnou práci“

Ve věci 43/75,

jejímž předmětem je žádost Cour du travail de Bruxelles (Belgie) předložená Soudnímu dvoru na základě článku 177 Smlouvy o EHS směřující k získání, ve sporu probíhajícím před tímto soudem mezi

Gabrielle Defrenne, bývalou letuškou, s bydlištěm v Brusel-Jette,

a

Société anonyme belge de navigation aérienne Sabena SA, se sídlem v Bruselu,

rozhodnutí o předběžné otázce týkající se výkladu článku 119 Smlouvy o EHS,

SOUDNÍ DVŮR,

ve složení R. Lecourt, předseda, H. Kutscher a A. O´Keeffe, předsedové senátů, A. M. Donner, J. Mertens de Wilmars, P. Pescatore a M. Sørensen, soudci,

generální advokát: M. Trabucci,

vedoucí soudní kanceláře: A. Van Houtte,

vydává tento

Rozsudek

1        Rozsudkem ze dne 23. dubna 1975 došlým kanceláři Soudního dvora dne 2. května 1975 položil Cour du travail de Bruxelles (Belgie) Soudnímu dvoru na základě článku 177 Smlouvy o EHS dvě otázky ohledně účinku a provádění článku 119 Smlouvy týkajícího se zásady stejné odměny mužů a žen za stejnou práci.

2        Tyto otázky vyvstaly v rámci sporu mezi stevardkou a jejím zaměstnavatelem, Sabena SA, který se týkal náhrady škody, kterou žalobkyně v původním řízení požadovala na základě skutečnosti, že v období mezi 15. únorem 1963 a 1. únorem 1966 byla jako žena vystavena diskriminaci, pokud jde o odměnu, ve srovnání s mužskými kolegy, kteří vykonávali stejnou práci jako „palubní stevardi“.

3        Podle předkládacího rozsudku se účastníci řízení shodli, že práce stevardky je totožná s prací palubního stevarda a za těchto okolností existence během výše uvedeného období diskriminace na úkor stevardky, pokud jde o odměnu není zpochybňována.

 K první otázce (přímý účinek článku 119)

4        Podstatou první otázky předkládajícího soudu je, zda článek 119 Smlouvy „zavádí přímo do vnitrostátních právních řádů jednotlivých členských států zásadu stejné odměny mužů a žen za stejnou práci“, a zda „proto nezávisle na jakémkoliv vnitrostátním právním předpisu opravňuje pracovníky k podání žaloby u vnitrostátních soudů, aby zajistily dodržování této zásady“.

5        V případě kladné odpovědi se dále táže, od jakého okamžiku je třeba tento účinek přiznat.

6        Odpověď na tuto posledně uvedenou část první otázky bude dána společně s odpovědí na druhou otázku.

7        Otázka přímého účinku článku 119 musí být posouzena s ohledem na povahu zásady stejné odměny, cíl tohoto ustanovení a na jeho místo v systematice Smlouvy.

8        Článek 119 sleduje dvojí účel.

9        Jednak s ohledem na různá stadia vývoje sociálních právních předpisů v různých členských státech je cílem článku 119 zabránit situacím, ve kterých by podniky se sídlem ve státech, které již skutečně zavedly zásadu stejné odměny, byly znevýhodněny v rámci hospodářské soutěže uvnitř Společenství ve srovnání s podniky usazenými ve státech, které dosud nevyloučily diskriminaci na úkor ženské pracovní síly s ohledem na mzdu.

10      Krom toho toto ustanovení spadá mezi sociální cíle Společenství, jež se neomezuje pouze na hospodářskou unii, ale zároveň je jeho záměrem společnou činností prosadit sociální pokrok a snažit se o trvalé zlepšování životní úrovně a pracovních podmínek obyvatel Evropy tak, jak je zdůrazněno v preambuli Smlouvy.

11      Tento cíl je zdůrazněn vložením článku 119 do kapitoly věnované sociální politice, jejíž úvodní ustanovení, a sice článek 117, stanoví „nutnost podporovat zvyšování životní úrovně a zlepšování pracovních podmínek pracovníků tak, aby bylo možno tyto podmínky vyrovnat a přitom udržet jejich zvýšenou úroveň“.

12      Tento dvojí cíl, který je zároveň hospodářský i sociální, ukazuje, že zásada stejné odměny představuje součást základů Společenství.

13      Tímto je ostatně vysvětleno, proč Smlouva stanovila úplné uplatnění této zásady od konce první etapy přechodného období.

14      Proto při výkladu tohoto ustanovení není možné založit jakýkoliv argument na odkládaní a odporu, které prodloužily skutečné uplatnění této základní zásady v některých členských státech.

15      Zejména z toho důvodu, že se článek 119 objevuje v kontextu vyrovnání pracovních podmínek při udržení jejich zvýšené úrovně, nelze přijmout námitku vycházející z toho, že podmínky tohoto článku lze dodržovat jinými způsoby než zvýšením těch mezd, které jsou nižší.

16      Podle čl. 119 prvního pododstavce jsou členské státy povinny zajistit a udržet „uplatnění zásady stejné odměny mužů a žen za stejnou práci“.

17      Druhý a třetí pododstavec téhož článku doplňují určitý počet podrobností, které se týkají pojmů odměny a práce uvedených v prvním pododstavci.

18      Za účelem použití těchto ustanovení je třeba v rámci rozsahu působnosti článku 119 rozlišovat jednak mezi přímou a otevřenou diskriminací, kterou lze určit výhradně s pomocí kritérií stejné práce a stejné odměny, o nichž se hovoří v předmětném článku, a jednak nepřímou a zastřenou diskriminací, kterou lze rozpoznat pouze s použitím podrobnějších prováděcích ustanovení předpisů Společenství nebo vnitrostátních právních předpisů.

19      Není možné neuznat, že úplné provedení cíle sledovaného článkem 119 pomocí vyloučení veškeré diskriminace, přímé, či nepřímé, mezi muži a ženami, a to nikoliv pouze s ohledem na jednotlivé podniky, ale i s ohledem na celá průmyslová odvětví, a dokonce i na hospodářství jako celek, může v některých případech zahrnovat stanovení kritérií, jejichž provádění nutně vyžaduje přijetí vhodných opatření na úrovni Společenství i na úrovni vnitrostátní.

20      Tento názor je třeba přijmout tím spíše, že akty Společenství k této otázce, na něž se odkazuje v odpovědi na druhou otázku, provádějí článek 119 ve smyslu rozšíření přísného kritéria „stejné práce“, zejména v souladu s ustanoveními Úmluvy č. 100 o stejném odměňování uzavřené Mezinárodní organizací práce v roce 1951, jejíž článek 2 zavádí zásadu stejného odměňování za práci „stejné hodnoty“.

21      Mezi formy přímé diskriminace, které lze určit výhradně s použitím kritérií stanovených článkem 119, je třeba zařadit zejména ty formy, které mají svůj původ v ustanoveních právních předpisů nebo v kolektivních smlouvách a které lze rozpoznat na základě čistě právní analýzy.

22      Toto platí rovněž v případech, kdy muži a ženy nedostávají stejnou odměnu za stejnou práci provedenou ve stejném podniku nebo službách, soukromých či veřejných.

23      Jak je prokázáno samotnými zjištěními v předkládacím rozsudku, je soudce v této situaci v pozici, kdy může shromáždit veškeré skutkové poznatky, které mu umožní posoudit, zda pracovnice dostává nižší odměnu než pracovník, který vykonává stejné úkoly.

24      Přinejmenším v takovýchto případech je článek 119 přímo použitelný, a může tudíž přiznávat práva jednotlivcům, kterým musí soudy poskytovat ochranu.

25      Ostatně vnitrostátní právní předpisy přijaté k uplatnění zásady stejné odměny obecně v podstatě pouze přejímají znění článku 119, pokud jde o přímé formy diskriminace v případě stejné práce.

26      Belgické právní předpisy jsou z tohoto hlediska zvláště příznačné, protože článek 14 královské vyhlášky č. 40 ze dne 24. října 1967 o zaměstnávání žen pouze stanoví právo ženy podat u příslušného soudu žalobu za účelem uplatnění zásady stejné odměny stanovené v článku 119, na který je učiněn odkaz.

27      Proti tomuto závěru se nelze dovolávat výrazů použitých v článku 119.

28      Zaprvé není možné vyvozovat argumenty proti přímému účinku z použití slova „zásada“ v tomto článku, protože v jazyce Smlouvy je tento výraz použit právě za účelem zdůraznění zásadního charakteru některých ustanovení tak, jak vyplývá například z nadpisu první části Smlouvy, která je věnována „zásadám“, a článku 113, podle kterého je obchodní politika Společenství založena na „jednotných zásadách“.

29      Pokud by měl být tento pojem zúžen na úroveň vágního prohlášení, byly by tak nepřímo dotčeny samotné základy Společenství a soudržnost jeho vnějších vztahů.

30      Rovněž není možné vyvozovat argumenty ze skutečnosti, že článek 119 výslovně uvádí pouze „členské státy“.

31      Jak již totiž Soudní dvůr konstatoval v jiné souvislosti, skutečnost, že některá ustanovení Smlouvy jsou formálně určena členských státům nevylučuje, aby byla práva zároveň přiznána každému jednotlivci, který má zájem na dodržování povinností takto vymezených.

32      Ze samotného znění článku 119 vyplývá, že ukládá státům povinnost dospět k výsledku, která měla být závazně splněna ve stanovené lhůtě.

33      Účinnost tohoto ustanovení nemůže být ovlivněna okolností, že povinnost uložená Smlouvou nebyla některými členskými státy splněna a že společné orgány nereagovaly dostatečně na tento stav nečinnosti.

34      Přijmout opačný názor by znamenalo vznik nebezpečí, že porušení práva bude vytýčeno jako zásada výkladu, což Soudní dvůr nemůže učinit, aniž by porušil poslání, které mu přiznává článek 164 Smlouvy.

35      A konečně tím, že článek 119 odkazuje na „členské státy“, vztahuje se na tyto státy při výkonu všech těch jejich funkcí, které mohou užitečně přispět k realizaci zásady stejné odměny.

36      Tudíž v rozporu s tím, co bylo uvedeno během řízení, toto ustanovení ani zdaleka nevyčerpává své důsledky tím, že odkazuje na pravomoci vnitrostátních legislativních orgánů.

37      Proto nelze odkaz v článku 119 na „členské státy“ vykládat tak, že vylučuje zásah soudů na základě přímého použití Smlouvy.

38      Není možné přijmout ani námitku vycházející ze skutečnosti, že uplatňování zásady stejné odměny vnitrostátními soudy by ve svém důsledku měnilo to, co si strany dohodly v aktech, na něž se vztahuje smluvní volnost v oblasti soukromoprávních nebo profesních vztahů, jako jsou individuální pracovní smlouvy a kolektivní smlouvy.

39      Jelikož je článek 119 kogentní povahy, zákaz diskriminace mezi pracovníky a pracovnicemi se tedy nevztahuje pouze na činnost veřejných orgánů, ale i na všechny smlouvy, jež mají kolektivně upravovat zaměstnání, jakož i na smlouvy mezi jednotlivci.

40      Proto je třeba na první otázku odpovědět tak, že zásady stejné odměny obsažené v článku 119 se lze dovolávat před vnitrostátními soudy a že tyto soudy mají povinnost poskytovat ochranu právům, která toto ustanovení přiznává procesním subjektům, zejména v případě forem diskriminace, které vznikají přímo z ustanovení právních předpisů nebo kolektivních smluv, stejně jako v případech, kdy pracovníci a pracovnice nedostávají stejnou odměnu za stejnou práci, která je vykonávána ve stejném podniku nebo útvaru, ať veřejném, či soukromém.

 K druhé otázce (provádění článku 119 a vzájemné pravomoci Společenství a členských států)

41      Podstatou druhé otázky předkládajícího soudu je, zda se článek 119 stal „použitelným ve vnitrostátním právním řádu členských států v závislosti na aktech přijatých orgány Společenství“, nebo zda je třeba v dané oblasti „připustit výlučnou pravomoc vnitrostátního zákonodárce“.

42      V souladu s tím, co bylo uvedeno výše, je vhodné spojit tuto otázku s otázkou, od kterého okamžiku je třeba článku 119 přiznat přímý účinek.

43      Vzhledem ke všem těmto problémům je nejprve nutné sestavit chronologické pořadí aktů přijatých na úrovni Společenství k zajištění provedení ustanovení, jejichž výklad je požadován.

44      Samotný článek 119 stanoví, že uplatnění zásady stejné odměny mělo být jednotně zajištěno nejpozději do konce první etapy přechodného období.

45      Z informací sdělených Komisí vyplývá, že při provádění této zásady nicméně dochází mezi jednotlivými členskými státy ke značným rozdílům a posunům.

46      Ačkoliv v některých členských státech již byla tato zásada v podstatě zavedena ještě před vstupem Smlouvy v platnost, buď prostřednictvím výslovných ústavních nebo jiných právních předpisů, nebo společenské praxe založené na kolektivních smlouvách, v jiných státech bylo její plné zavedení značně zpožděno.

47      Vzhledem k této situaci dne 30. prosince 1961 v předvečer uplynutí lhůty stanovené článkem 119 přijaly členské státy usnesení týkající se vyrovnání odměn mužů a žen, jehož záměrem bylo upřesnit v některých ohledech věcný obsah zásady stejné odměny, přičemž došlo k odložení provedení této zásady v souladu s plánem, který toto provedení rozložil na určité časové období.

48      Podle podmínek tohoto usnesení veškerá diskriminace, přímá i nepřímá, měla být zcela odstraněna k 31. prosinci 1964.

49      Z informací poskytnutých Komisí vyplývá, že několik z původních členských států nicméně nedodrželo znění tohoto usnesení, a že z tohoto důvodu a v rámci úkolů, které jsou Komisi svěřeny článkem 155 Smlouvy, Komise svolala zástupce vlád a sociální partnery za účelem prostudování situace a projednání opatření určených k podporování pokroku směrem k úplnému dosažení cíle stanoveného v článku 119.

50      Tyto práce vyústily ve vypracování následných zpráv o situaci v původních členských státech, z nichž poslední, která je ze dne 18. července 1973, shrnuje všechny údaje.

51      V závěru k této zprávě Komise oznámila svůj záměr zahájit řízení podle článku 169 Smlouvy proti těm členským státům, které k danému datu nesplnily povinnosti, které pro ně vyplývají z článku 119, přičemž toto upozornění však nemělo žádné důsledky.

52      Po podobných výměnách s příslušnými orgány nových členských států Komise ve své zprávě ze dne 17. července 1974 konstatovala, že co se týče těchto států, je článek 119 plně použitelný od 1. ledna 1973, a že od tohoto data je postavení těchto států stejné jako postavení původních členských států.

53      Rada přijala za účelem urychlení úplného provedení článku 119 dne 10. února 1975 směrnici č. 75/117 o sbližování právních předpisů členských států týkajících se uplatňování zásady stejné odměny za práci pro muže a ženy (Úř. věst. L 45, s. 19 ; Zvl. vyd. 05/01, s. 179).

54      Tato směrnice upřesňuje v některých ohledech věcný dosah článku 119 a stanoví nadto různá ustanovení, jejichž základním účelem je zlepšit právní ochranu pracovníků, kteří mohou být případně poškozeni neuplatňováním zásady stejné odměny stanovené článkem 119.

55      Článek 8 této směrnice poskytuje členským státům lhůtu jednoho roku, aby uvedly v účinnost odpovídající právní a správní předpisy.

56      Z výslovného znění článku 119 vyplývá, že uplatnění zásady stejné odměny mužů a žen mělo být zcela a nezvratně zajištěno na konci první etapy přechodného období, tj. k 1. lednu 1962.

57      Usnesení členských států ze dne 30. prosince 1961 nemohlo, aniž by tím byly dotčeny jeho možné účinky týkající se podpory a urychlení úplného provedení článku 119, platně změnit lhůtu stanovenou Smlouvou.

58      Aniž jsou dotčena zvláštní ustanovení, lze Smlouvu měnit pouze v souladu s článkem 236.

59      Nadto z výše uvedeného vyplývá, že v případě, že neexistují přechodná ustanovení, je zásada obsažená v článku 119 pro nové členské státy plně účinná okamžikem vstupu smlouvy o přistoupení v platnost, tj. od 1. ledna 1973.

60      Nebylo možné, aby tato právní situace byla změněna směrnicí 75/117, která byla přijata na základě článku 100, který se týká sbližování právních předpisů, a jejím záměrem je podpořit řádné provedení článku 119 pomocí souboru opatření, která mají být přijata na vnitrostátní úrovni, zejména aby bylo možné vyloučit nepřímé formy diskriminace, aniž by však přitom mohla oslabit účinnost daného článku nebo pozměnit jeho časovou působnost.

61      Ačkoliv článek 119 je výslovně určen členským státům, jimž ukládá povinnost zajistit během dané lhůty a následně zachovat uplatňování zásady stejné odměny, tato povinnost uložená členským státům nevylučuje pravomoc Společenství v dané oblasti.

62      Naopak existence pravomoci Společenství vyplývá ze skutečnosti, že článek 119 je součástí cílů Smlouvy v rámci „sociální politiky“, která představuje předmět hlavy III, která je včleněna do třetí části Smlouvy zabývající se „politikou Společenství“.

63      Protože v článku 119 neexistuje výslovný odkaz na funkce, které by měly být případně vykonávány Společenstvím za účelem provádění sociální politiky, je třeba vycházet z obecné struktury Smlouvy a z prostředků, které zavedla, jako jsou prostředky stanovené v článcích 100, 155 a případně 235.

64      Jak již bylo uvedeno v odpovědi na první otázku, žádný prováděcí předpis, ať už je přijatý orgány Společenství, nebo vnitrostátními orgány, nemůže zasahovat do přímého účinku článku 119.

65      Proto je třeba na druhou otázku odpovědět tak, že použití článku 119 mělo být původními členskými státy plně zajištěno od 1. ledna 1962, začátku druhé etapy přechodného období, a novými členskými státy od 1. ledna 1973, data, kdy vstoupila v platnost smlouva o přistoupení.

66      První z těchto lhůt nebyla usnesením členských států ze dne 30. prosince 1961 změněna.

67      Jak již bylo uvedeno v odpovědi na první otázku, směrnicí Rady 75/117 není dotčen přímý účinek článku 119 a lhůta stanovená touto směrnicí neovlivňuje časové lhůty stanovené článkem 119 Smlouvy o EHS a smlouvou o přistoupení.

68      Dokonce i v oblastech, v nichž by článek 119 neměl přímý účinek, nelze toto ustanovení vykládat jako ustanovení vyhrazující výlučnou pravomoc k provedení zásady stejné odměny vnitrostátnímu zákonodárci, protože k tomuto provedení může dojít jak na základě ustanovení práva Společenství, tak vnitrostátních právních předpisů.

 Časová působnost tohoto rozsudku

69      Vlády Irska a Spojeného království upozornily na důsledky hospodářského charakteru, které by mohlo způsobit přiznání přímého účinku ustanovením článku 119 Soudním dvorem, neboť takovéto rozhodnutí by mohlo v celé řadě odvětví hospodářského života vyústit ve vznášení nároků, které by se zpětně datovaly až do doby, kdy tento účinek vzniknul.

70      Vzhledem k vysokému počtu zúčastněných osob by takovéto nároky, které jsou pro podniky nepředvídatelné, mohly mít závažné účinky na jejich finanční situaci posledně uvedených, a některé podniky by se mohly dostat do úpadku.

71      Ačkoliv je třeba pečlivě zvažovat praktické důsledky jakéhokoliv soudního rozhodnutí, není možné zajít tak daleko, aby se zmenšila objektivita práva a ohrozilo jeho budoucí použití kvůli dopadu, který může mít soudní rozhodnutí na minulost.

72      Nicméně vzhledem k chování několika členských států a postojům Komise, na něž byly opakovaně upozorňovány dotčené kruhy, je třeba výjimečně přihlédnout ke skutečnosti, že během zúčastněné strany byly během delšího období vedeny k zachování praxe, která odporovala článku 119, i když dosud nebyla zakázána jejich vnitrostátním právem.

73      Skutečnost, že i přes vydaná varování Komise nepodala proti dotyčným členským státům žaloby pro nesplnění povinnosti podle článku 169, pak mohla dále potvrdit nesprávný dojem, pokud jde o účinky článku 119.

74      Za těchto okolností je třeba konstatovat, že vzhledem k tomu, že nelze zjistit obecnou úroveň, na níž byly stanoveny odměny, naléhavé důvody právní jistoty týkající se veškerých dotčených zájmů, veřejných i soukromých, v zásadě znemožňují zpochybnit odměny za uplynulá období.

75      V důsledku toho se nelze dovolávat přímého účinku článku 119 na podporu nároků, které se týkají odměňování v době před datem vydání tohoto rozsudku, s výjimkou těch pracovníků, kteří již podali žalobu u soudu nebo vznesli rovnocennou stížnost.

 K nákladům řízení

76      Výdaje vzniklé Komisi Evropských společenství, která předložila vyjádření Soudnímu dvoru, se nenahrazují.

77      Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve sporu probíhajícím před Cour du travail de Bruxelles, k rozhodnutí o nákladech řízení je příslušný uvedený soud.

Z těchto důvodů,

SOUDNÍ DVŮR

o otázkách, které mu byly předloženy rozsudkem Cour du travail de Bruxelles ze dne 23. dubna 1975, rozhodl takto:

1)      Zásady stejné odměny obsažené v článku 119 se lze dovolávat před vnitrostátními soudy a tyto soudy mají povinnost poskytovat ochranu právům, která toto ustanovení přiznává jednotlivcům, zejména v případě forem diskriminace, které vznikají přímo z ustanovení právních předpisů nebo kolektivních smluv, stejně jako v případech, kdy pracovníci a pracovnice nedostávají stejnou odměnu za stejnou práci, která je vykonávána ve stejném podniku nebo útvaru, ať veřejném, či soukromém.

2)      Použití článku 119 mělo být původními členskými státy plně zajištěno od 1. ledna 1962, začátku druhé etapy přechodného období, a novými členskými státy od 1. ledna 1973, data, kdy vstoupila v platnost smlouva o přistoupení. První z těchto lhůt nebyla usnesením členských států ze dne 30. prosince 1961 změněna.

3)      Směrnicí Rady 75/117 není dotčen přímý účinek článku 119 a lhůta stanovená touto směrnicí neovlivňuje časové lhůty stanovené článkem 119 Smlouvy o EHS a smlouvou o přistoupení.

4)      Dokonce i v oblastech, v nichž by článek 119 neměl přímý účinek, nelze toto ustanovení vykládat jako ustanovení vyhrazující výlučnou pravomoc k provedení zásady stejné odměny vnitrostátnímu zákonodárci, protože k tomuto provedení může dojít jak na základě ustanovení práva Společenství, tak vnitrostátních právních předpisů.

5)      S výjimkou těch pracovníků, kteří již podali žalobu u soudu nebo vznesli rovnocennou stížnost, se nelze dovolávat přímého účinku článku 119 na podporu nároků, které se týkají odměňování v době před datem vydání tohoto rozsudku.

Takto vyhlášeno na veřejném zasedání v Lucemburku dne 8. dubna 1976.

* Jednací jazyk: francouzština.