Věc C-170/04

Rosengren a další

v.

Riksåklagaren

(žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Högsta domstolen)

„Volný pohyb zboží – Články 28 ES, 30 ES a 31 ES – Vnitrostátní právní úprava zakazující jednotlivcům dovážet alkoholické nápoje – Pravidlo týkající se existence a fungování švédského monopolu na prodej alkoholických nápojů – Posouzení – Opatření, které je v rozporu s článkem 28 ES – Odůvodnění ochranou zdraví a života lidí – Přezkum přiměřenosti“

Stanovisko generálního advokáta A. Tizzana přednesené dne 30. března 2006          

Stanovisko generálního advokáta P. Mengozziho přednesené dne 30. listopadu 2006          

Rozsudek Soudního dvora (velkého senátu) ze dne 5. června 2007          

Shrnutí rozsudku

1.     Státní monopoly obchodní povahy – Ustanovení Smlouvy – Oblast působnosti

(Články 28 ES a 31 ES)

2.     Volný pohyb zboží – Množstevní omezení – Pojem

(Článek 28 ES)

3.     Volný pohyb zboží – Množstevní omezení

(Články 28 ES a 30 ES)

1.     Pravidla týkající se existence a fungování státního monopolu, kterému bylo uděleno výlučné právo na maloobchodní prodej alkoholických nápojů na území členského státu, musí být přezkoumána z hlediska ustanovení článku 31 ES, specificky použitelných na výkon výlučných práv státním monopolem obchodní povahy. Naopak dopad ostatních ustanovení vnitrostátních právních předpisů zavádějících tento monopol, která jsou oddělitelná od fungování monopolu, ačkoliv na něj mají dopad, na obchod uvnitř Společenství musí být přezkoumán z hlediska článku 28 ES.

Vnitrostátní ustanovení zakazující jednotlivcům dovážet alkoholické nápoje, uvedené v zákoně, kterým byl rovněž zaveden monopol, jehož specifická funkce spočívá v tom, že je mu v členském státě vyhrazeno výlučné právo na maloobchodní prodej alkoholických nápojů spotřebitelům s výjimkou restaurací, zatímco toto výlučné právo se nevztahuje na dovozy uvedených nápojů, se netýká specifické funkce monopolu, kterou tento monopol vykonává, a nemůže být tedy považováno za opatření týkající se jeho samotné existence. Takový zákaz neupravuje ani skutečné fungování monopolu, jelikož se nevztahuje na podrobnosti maloobchodního prodeje alkoholických nápojů na území dotčeného členského státu. Z toho vyplývá, že takový zákaz musí být posuzován ve světle článku 28 ES, a nikoli ve světle článku 31 ES.

(viz body 16–18, 20, 22, 24, 27, výrok 1)

2.     Ustanovení uvedené ve vnitrostátním zákoně, kterým byl zaveden monopol obchodní povahy, zakazující jednotlivcům dovážet alkoholické nápoje přímo, bez osobního zajištění dopravy, představuje množstevní omezení dovozu ve smyslu článku 28 ES, i když uvedený zákon ukládá držiteli monopolu na maloobchodní prodej povinnost dotyčné nápoje na žádost dodat, a tedy případně dovézt, jelikož spotřebitelé, pokud využijí služeb držitele monopolu, aby jim byly dovezeny alkoholické nápoje, narážejí na různé obtíže, na které by nenarazili, kdyby si alkoholické nápoje dovezli sami.

(viz body 33–34, 36, výrok 2)

3.     Vnitrostátní opatření zakazující jednotlivcům dovážet alkoholické nápoje nelze považovat za odůvodněné ochranou zdraví a života lidí podle článku 30 ES, protože není vhodné k dosažení cíle směřujícího obecně k omezení spotřeby alkoholu, jelikož podle vnitrostátní právní úpravy může spotřebitel kdykoliv požádat držitele monopolu, aby mu tyto výrobky poskytl, a protože není přiměřené k dosažení cíle směřujícího k ochraně nejmladších osob před škodlivými následky uvedené spotřeby.

Jelikož takový zákaz představuje v tomto ohledu výjimku ze zásady volného pohybu zboží, přísluší vnitrostátním orgánům prokázat, že odpovídá zásadě proporcionality, tedy že je nezbytný k dosažení dovolávaného cíle a že tohoto cíle nelze dosáhnout zákazy nebo omezeními menšího rozsahu nebo zákazy a omezeními méně zasahujícími obchod uvnitř Společenství. Přitom zákaz dovozu, který se použije na všechny bez ohledu na věk, zjevně překračuje meze toho, co je nezbytné z hlediska sledovaného cíle, který směřuje k ochraně nejmladších osob před škodlivými následky spotřeby alkoholu.

(viz bod 45, 50–51, 58, výrok 3)

ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (velkého senátu)

5. června 2007(*)

„Volný pohyb zboží – Články 28 ES, 30 ES a 31 ES – Vnitrostátní právní úprava zakazující jednotlivcům dovážet alkoholické nápoje – Pravidlo týkající se existence a fungování švédského monopolu na prodej alkoholických nápojů – Posouzení – Opatření, které je v rozporu s článkem 28 ES – Odůvodnění ochranou zdraví a života lidí – Přezkum přiměřenosti“

Ve věci C‑170/04,

jejímž předmětem je žádost o rozhodnutí o předběžné otázce na základě článku 234 ES, podaná rozhodnutím Högsta domstolen (Švédsko) ze dne 26. března 2004, došlým Soudnímu dvoru dne 6. dubna 2004, v řízení

Klas Rosengren,

Bengt Morelli,

Hans Särman,

Mats Åkerström,

Åke Kempe,

Anders Kempe,

Mats Kempe,

Björn Rosengren,

Martin Lindberg,

Jon Pierre,

Tony Staf

proti

Riksåklagaren,

SOUDNÍ DVŮR (velký senát),

ve složení P. Jann, předseda prvního senátu, zastupující předseda, C. W. A. Timmermans, A. Rosas, R. Schintgen, J. Klučka, předsedové senátů, J. N. Cunha Rodrigues, R. Silva de Lapuerta, M. Ilešič, J. Malenovský (zpravodaj), U. Lõhmus, E. Levits, A. Ó Caoimh a L. Bay Larsen, soudci,

generální advokát: A. Tizzano, poté P. Mengozzi,

vedoucí soudní kanceláře: C. Strömholm, poté J. Swedenborg, radové,

s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 30. listopadu 2005,

s ohledem na vyjádření předložená:

–       za K. Rosengrena, B. Morelliho, H. Särmana, M. Åkerströma, Å. Kempeho, A. Kempeho, M. Kempeho, B. Rosengrena, M. Lindberga, J. Pierra a T. Stafa C. von Quitzowem, juris doktor, a U. Stigarem, advokat,

–       za švédskou vládu A. Krusem a K. Wistrand, jako zmocněnci,

–       za finskou vládu A. Guimaras-Purokoski, jako zmocněnkyní,

–       za norskou vládu T. Nordbym a I. Djupvik, jako zmocněnci,

–       za Komisi Evropských společenství L. Ström van Lier a A. Caeirosem, jako zmocněnci,

–       za Kontrolní úřad ESVO N. Fengerem a A. T. Andersenem, jako zmocněnci,

po vyslechnutí stanoviska generálního advokáta A. Tizzana na jednání konaném dne 30. března 2006,

s přihlédnutím k usnesení o znovuotevření ústní části řízení ze dne 14. června 2006 a po jednání konaném dne 19. září 2006,

s ohledem na vyjádření předložená:

–       za K. Rosengrena, B. Morelliho, H. Särmana, M. Åkerströma, Å. Kempeho, A. Kempeho, M. Kempeho, B. Rosengrena, M. Lindberga, J. Pierra a T. Stafa C. von Quitzowem, juris doktor a U. Stigarem, advokat,

–       za švédskou vládu A. Krusem a K. Wistrand, jako zmocněnci,

–       za finskou vládu A. Guimaras-Purokoski a E. Bygglin, jako zmocněnkyněmi,

–       za norskou vládu T. Nordbym, I. Djupvik a K. Fløistad, jako zmocněnci,

–       za Komisi Evropských společenství L. Ström van Lier a A. Caeirosem, jako zmocněnci,

–       za Kontrolní úřad ESVO N. Fengerem a A. T. Andersenem, jako zmocněnci,

po vyslechnutí stanoviska generálního advokáta P. Mengozziho na jednání konaném dne 30. listopadu 2006,

vydává tento

Rozsudek

1       Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu článků 28 ES, 30 ES a 31 ES.

2       Tato žádost byla podána v rámci sporu mezi K. Rosengrenem, B. Morellim, H. Särmanem, M. Åkerströmem, Å. Kempem, A. Kempem, M. Kempem, B. Rosengrenem, M. Lindbergem, J. Pierrem a T. Stafem na jedné straně a Riksåklagaren (státní zastupitelství Švédského království) na straně druhé ohledně zabavení beden vína, které byly dovezeny v rozporu se zákonem o alkoholických nápojích (alkohollagen) ze dne 16. prosince 1994, (SFS 1994, č. 1738, dále jen „zákon o alkoholu“).

 Vnitrostátní právní rámec

3       Ve své první kapitole nazvané „Úvodní ustanovení“ zákon o alkoholu stanoví, že se použije na výrobu, uvádění na trh a na dovoz alkoholických nápojů, jakož i na obchodování s těmito výrobky.

4       Podle článku 8 této kapitoly:

„[…] Prodejem se rozumí jakákoli forma poskytnutí alkoholu k dispozici za úplatu.

Prodej spotřebiteli se nazývá maloobchodním prodejem nebo, pokud se týká spotřeby na místě, službou v restauraci. Jakýkoli jiný prodej se označuje jako velkoobchodní prodej.“

5       Kapitola 4 zákona o alkoholu s názvem „Velkoobchodní prodej“ stanoví ve svých článcích 1 a 2:

„Článek 1 – Velkoobchodní prodej lihovin, vína nebo piva s vysokým obsahem alkoholu mohou vykonávat pouze osoby, které získaly povolení k výkonu činnosti velkoobchodníka, nebo osoby, které jsou zaregistrované jako příjemci zboží tohoto druhu v souladu s články 9 a 12 zákona o dani z alkoholu [ze dne 15. prosince 1994 (SFS 1994, č. 1564)]. Z toho vyplývá, že právo uskutečňovat velkoobchodní prodej se vztahuje pouze na nápoje, kterých se týká povolení k výkonu činnosti velkoobchodníka, nebo registrace jako příjemce v souladu se zákonem o dani z alkoholu.

Kromě ustanovení prvního pododstavce může být velkoobchodní prodej lihovin, vín a piv s vysokým obsahem alkoholu uskutečňován maloobchodní společností v souladu s ustanoveními kapitoly 5 článku 1 třetího pododstavce.

Aniž jsou dotčena ustanovení prvního pododstavce, mohou držitelé povolení k odběru prodávat individuálně zboží, na které se vztahuje toto povolení, každé osobě, která je oprávněna uskutečňovat velkoobchodní prodej uvedeného zboží.

Článek 2 – Lihoviny, víno a pivo s vysokým obsahem alkoholu mohou do Švédska dovážet pouze osoby, které jsou podle článku 1 prvního pododstavce oprávněny uskutečňovat velkoobchodní prodej uvedeného zboží, jakož i maloobchodní společnost za účelem dodržení povinnosti, která jim přísluší na základě kapitoly 5 článku 5.

Aniž je dotčen první pododstavec, lihoviny, víno a pivo s vysokým obsahem alkoholu může dovážet:

[…]

2.      každý cestující, který dosáhl věku alespoň dvaceti let, nebo každá osoba pracující na dopravním prostředku, která dosáhla tohoto věku, k osobní spotřebě nebo spotřebě své rodiny nebo jako dar blízké osobě k její osobní spotřebě nebo ke spotřebě její rodiny;

[…]

4.       každý jednotlivec, nebo dopravce z povolání jednající pro tohoto jednotlivce, který dosáhl věku alespoň dvaceti let a který vstupuje na území Švédska, pokud jsou nápoje určeny k jeho osobní spotřebě nebo ke spotřebě jeho rodiny;

5.       každý jednotlivec, nebo dopravce z povolání jednající pro tohoto jednotlivce, který dosáhl věku alespoň dvaceti let a který získal nápoje v rámci dědictví, pokud jsou určeny k jeho osobní spotřebě nebo ke spotřebě jeho rodiny, a 

6.      jako samostatný dar zaslaný prostřednictvím dopravce z povolání, od jednotlivce usazeného v jiném státě jednotlivci usazenému ve Švédsku, který dosáhl věku alespoň dvaceti let, k jeho osobní spotřebě nebo ke spotřebě jeho rodiny.

[…]“

6       Ve své kapitole 5 nazvané „Maloobchodní prodej“ ukládá zákon o alkoholu státní společnosti založené speciálně za tímto účelem, aby ve Švédsku zajišťovala maloobchodní prodej vína, piva s vysokým obsahem alkoholu a lihovin. Společností určenou pro tyto účely je Systembolaget Aktiebolag (dále jen „Systembolaget“), akciová společnost zcela ovládaná švédským státem.

7       Činnost, provoz a podrobnosti týkající se kontroly této společnosti upravuje dohoda uzavřená se státem.

8       Článek 5 kapitoly 5 stanoví:

„Lihoviny, víno nebo pivo s vysokým obsahem alkoholu, které nejsou držené na skladě, lze získat na žádost, pokud společnost maloobchodního prodeje nemá proti takovému získání námitky.“

9       V kapitole 10 zákona o alkoholu stanoví článek 10, že protiprávní dovozy alkoholických nápojů podléhají sankcím podle zákona o nedovoleném dovozu ze dne 30. listopadu 2000 (lagen om straff för smuggling) (SFS 2000, č. 1225), který uvádí, že podvodně dovezené víno bude zabaveno, kromě případů, kdy je takové opatření zjevně nepřiměřené.

 Spor v původním řízení a předběžné otázky

10     Žalobci v původním řízení si formou zásilkového prodeje a bez zprostředkovatele objednali z místa svého pobytu ve Švédsku bedny s lahvemi vína vyrobeného ve Španělsku.

11     Tyto bedny, dovezené do Švédska bez celního prohlášení, byly zabaveny z důvodu, že byly dovezeny v rozporu se zákonem o alkoholu.

12     Rozsudkem ze dne 3. ledna 2002 Göteborgs tingsrätt (soud prvního stupně v Göteborgu) potvrdil zabavení zboží. Hovrätten för Västra Sverige (odvolací soud pro západní Švédsko) zamítl odvolání podané žalobci v původním řízení proti tomuto rozsudku.

13     Žalobci v původním řízení tedy podali kasační opravný prostředek u Högsta domstolen (Nejvyšší soud). Tento soud se domníval, že jeho rozhodnutí závisí na slučitelnosti švédské právní úpravy se Smlouvou o ES, pokud jde o principiální zákaz uložený každému rezidentovi dovážet na švédské území přímo, bez osobního zajištění dopravy, alkoholické nápoje.

14     Za těchto okolností se Högsta domstolen rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

„1)      Může být zákaz [přímého] dovozu [na objednávku jednotlivců] považován za součást způsobu fungování monopolu na maloobchodní prodej, a z tohoto důvodu není článkem 28 ES zakázán, a musí být posouzen pouze z hlediska článku 31 ES?

2)      V případě kladné odpovědi na první otázku, je uvedený zákaz […] v takovém případě slučitelný s podmínkami stanovenými v článku 31 ES týkajícími se státních monopolů obchodní povahy?

3)      V případě záporné odpovědi na první otázku, musí být článek 28 ES vykládán tak, že v zásadě brání [uvedenému zákazu], i přes povinnost Systembolaget opatřit na žádost alkoholické nápoje, které nemá na skladě?

4)      V případě kladné odpovědi na třetí otázku, může být takový zákaz […] považován za odůvodněný a přiměřený s ohledem na ochranu zdraví a života lidí?“

 K předběžným otázkám

 K první otázce

15     Podstatou první otázky předkládajícího soudu je, zda má být takové vnitrostátní ustanovení zakazující jednotlivcům dovážet alkoholické nápoje, jako je ustanovení vyplývající z kapitoly 4 článku 2 prvního pododstavce zákona o alkoholu, pro ověření jeho slučitelnosti s právem Společenství, posuzováno ve světle článku 31 ES, který se týká státních monopolů obchodní povahy, nebo článku 28 ES, který zakazuje jakákoli množstevní omezení dovozu nebo opatření s rovnocenným účinkem.

16     Je nesporné, že vnitrostátní opatření dotčené v původním řízení představuje jedno z ustanovení zákona o alkoholu, který rovněž zavedl monopol obchodní povahy, kterému bylo uděleno výlučné právo na maloobchodní prodej alkoholických nápojů ve Švédsku. Tento monopol byl svěřen Systembolaget.

17     S ohledem na judikaturu Soudního dvora je namístě přezkoumat pravidla týkající se existence a fungování uvedeného monopolu z hlediska ustanovení článku 31 ES, specificky použitelných na výkon výlučných práv státním monopolem obchodní povahy (viz rozsudky ze dne 17. února 1976, Miritz, 91/75, Recueil, s. 217, bod 5; ze dne 20. února 1979, Rewe-Zentral, zvaný „Cassis de Dijon“, 120/78, Recueil, s. 649, bod 7; ze dne 13. března 1979, Hansen, 91/78, Recueil, s. 935, body 9 a 10; ze dne 14. prosince 1995, Banchero, C‑387/93, Recueil, s. I‑4663, bod 29, a ze dne 23. října 1997, Franzén, C‑189/95, Recueil, s. I‑5909, bod 35).

18     Dopad ostatních ustanovení vnitrostátních právních předpisů, která jsou oddělitelná od fungování monopolu, ačkoliv na něj mají dopad, na obchod uvnitř Společenství musí být naopak přezkoumán z hlediska článku 28 ES (viz výše uvedený rozsudek Franzén, bod 36).

19     Je proto nutné ověřit, zda zákaz dotčený v původním řízení představuje pravidlo týkající se existence nebo fungování monopolu.

20     Nejprve je namístě připomenout, že specifická funkce přidělená monopolu zákonem o alkoholu spočívá v tom, že mu ve Švédsku vyhrazuje výlučné právo na maloobchodní prodej alkoholických nápojů spotřebitelům s výjimkou restaurací. Je nesporné, že toto výlučné právo se nevztahuje na dovozy uvedených nápojů.

21     Ačkoli opatření dotčené v původním řízení má tím, že upravuje dovoz alkoholických nápojů na území Švédského království, vliv na volný pohyb zboží v rámci Evropského společenství, neupravuje samo o sobě výkon výlučného práva monopolu na maloobchodní prodej alkoholických nápojů na švédském území tímto monopolem.

22     Toto opatření, které se tak netýká specifické funkce monopolu, kterou tento monopol vykonává, nemůže být tedy považováno za opatření týkající se jeho samotné existence.

23     Dále, z údajů předložených Soudnímu dvoru vyplývá, že na základě kapitoly 5 článku 5 zákona o alkoholu je Systembolaget v zásadě povinen dovézt na žádost a na náklady spotřebitele veškeré alkoholické nápoje. Důsledkem zákazu dovozu alkoholických nápojů uloženého jednotlivcům, který vyplývá z kapitoly 4 článku 2 prvního pododstavce zákona o alkoholu, je tak směrování spotřebitelů, kteří chtějí takové nápoje získat, na monopol, a z tohoto důvodu může mít zákaz dopad na fungování uvedeného monopolu.

24     Takový zákaz však neupravuje skutečně fungování monopolu, jelikož se nevztahuje na podrobnosti maloobchodního prodeje alkoholických nápojů na švédském území. Jeho cílem zejména není upravit systém výběru výrobků monopolem, ani jeho prodejní síť, ani organizaci uvádění na trh nebo reklamu výrobků distribuovaných uvedeným monopolem.

25     Krom toho vyplývá toto opatření z ustanovení zákona o alkoholu, která jsou obsažena v jeho kapitole 4 věnované velkoobchodnímu prodeji. Soudní dvůr již stanovil, že pravidla obsažená v této kapitole, která vyhrazují dovozy alkoholických nápojů držitelům licencí na velkoobchodní prodej, nepatří mezi opatření upravující fungování monopolu (viz v tomto smyslu výše uvedený rozsudek Franzén, body 34, 67 a 70).

26     Za těchto okolností nelze takový zákaz považovat za pravidlo týkající se existence nebo fungování monopolu. Pro ověření slučitelnosti takového opatření s právem Společenství, především s ustanoveními Smlouvy o volném pohybu zboží, je tedy článek 31 ES nerozhodný.

27     V důsledku toho je třeba na první otázku odpovědět tak, že takové vnitrostátní ustanovení zakazující jednotlivcům dovážet alkoholické nápoje, jako je ustanovení vyplývající z kapitoly 4 odstavce 2 prvního pododstavce zákona o alkoholu, musí být posuzováno ve světle článku 28 ES, a nikoli ve světle článku 31 ES.

 K druhé otázce

28     Druhá otázka byla položena pouze pro případ, že Soudní dvůr dospěje k názoru, že zákaz dotčený v původním řízení musí být posouzen z hlediska článku 31 ES.

29     Vzhledem k odpovědi na první otázku není namístě odpovídat na tuto druhou otázku.

 K třetí otázce

30     Podstatou třetí otázky předkládajícího soudu je, zda takové opatření zakazující jednotlivcům dovážet alkoholické nápoje, jako je opatření vyplývající ze zákona o alkoholu, představuje množstevní omezení dovozu ve smyslu článku 28 ES, i když uvedený zákon ukládá držiteli monopolu na maloobchodní prodej povinnost dotyčné nápoje na žádost dodat, a tedy případně dovézt.

31     V tomto ohledu je namístě připomenout, že volný pohyb zboží je základní svobodou zakotvenou Smlouvou, jež je vyjádřena v zákazu množstevních omezení dovozu mezi členskými státy, jakož i veškerých opatření s rovnocenným účinkem, stanoveném v článku 28 ES (rozsudek ze dne 10. ledna 2006, De Groot en Slot Allium a Bejo Zaden, C‑147/04, Sb. rozh. s. I‑245, bod 70)

32     Zákaz opatření s účinkem rovnocenným množstevním omezením uvedený v článku 28 ES se vztahuje na veškerou právní úpravu členských států, která by mohla, ať přímo, nebo nepřímo, skutečně, nebo potenciálně, narušit obchod ve Společenství (viz zejména rozsudky ze dne 11. července 1974, Dassonville, 8/74, Recueil, s. 837, bod 5; ze dne 23. září 2003, Komise v. Dánsko, C‑192/01, Recueil, s. I‑9693, bod 39; ze dne 2. prosince 2004, Komise v. Nizozemsko, C‑41/02, Sb. rozh. s. I‑11375, bod 39, a výše uvedený rozsudek De Groot en Slot Allium a Bejo Zaden, bod 71).

33     V projednávaném případě je třeba nejprve konstatovat, že samotná ustanovení kapitoly 5 článku 5 zákona o alkoholu, v jejich znění použitelném v rozhodné době z hlediska skutkového stavu v původním řízení, přiznávala Systembolaget možnost odmítnout žádost spotřebitele, aby mu byly dodány, a tedy případně dovezeny, nápoje, které nebyly dostupné v sortimentu nabízeném monopolem. Za těchto podmínek představuje zákaz uložený jednotlivcům dovážet přímo, bez osobního zajištění dopravy, takové nápoje do Švédska, který není kompenzován povinností monopolu tyto nápoje ve všech případech, kdy si je zájemce objedná, dovézt, množstevní omezení dovozu.

34     Nezávisle na možnosti uvedené v předchozím bodě není totiž zpochybňováno, že pokud spotřebitelé využijí služeb Systembolaget, aby jim byly dovezeny alkoholické nápoje, narážejí na různé obtíže, na které by nenarazili, kdyby si alkoholické nápoje dovezli sami.

35     Zejména se zdá, s ohledem na informace poskytnuté v průběhu písemné části řízení a na jednání, že dotyční spotřebitelé musí vyplnit objednávku v obchodě monopolu, vrátit se kvůli podpisu této objednávky, pokud byla nabídka dodavatele přijata, a poté si dovezené zboží vyzvednout. Taková objednávka je krom toho přijata pouze, pokud představuje určité minimální množství lahví, které mají být dovezeny. Spotřebitel nemá vliv na podmínky dopravy, ani na balení objednaných nápojů a nemůže si vybrat typ lahví, které chce objednat. Zdá se rovněž, že u každého dovozu zahrnuje cena požadovaná po nabyvateli, kromě ceny nápojů účtované dodavatelem, též náhradu administrativních nákladů a nákladů na dopravu vynaložených Systembolaget, jakož i marži ve výši 17 %, kterou by nabyvatel v zásadě nehradil, pokud by si toto zboží dovezl přímo sám.

36     V důsledku toho je třeba na třetí otázku odpovědět tak, že takové opatření zakazující jednotlivcům dovážet alkoholické nápoje, jako je opatření vyplývající z kapitoly 4 článku 2 prvního pododstavce zákona o alkoholu, představuje množstevní omezení dovozu ve smyslu článku 28 ES, i když uvedený zákon ukládá držiteli monopolu na maloobchodní prodej povinnost dotyčné nápoje na žádost dodat, a tedy případně dovézt.

 Ke čtvrté otázce

37     Podstatou čtvrté otázky předkládajícího soudu je, zda takové opatření zakazující jednotlivcům dovážet alkoholické nápoje, jako je opatření vyplývající z kapitoly 4 článku 2 prvního pododstavce zákona o alkoholu, může být považováno za odůvodněné na základě článku 30 ES ochranou zdraví a života lidí.

38     Je pravda, že opatření, která představují množstevní omezení dovozů ve smyslu článku 28 ES mohou být odůvodněna mimo jiné, jak stanoví článek 30 ES, ochranou zdraví a života lidí (viz v tomto smyslu výše uvedený rozsudek Franzén, bod 75).

39     Podle ustálené judikatury zaujímá zdraví a život lidí první místo mezi statky a zájmy chráněnými článkem 30 ES a členským státům přísluší, aby v mezích Smlouvy rozhodly o úrovni, na které zamýšlí zajistit jejich ochranu (viz rozsudek ze dne 11. prosince 2003, Deutscher Apothekerverband, C‑322/01, Recueil, s. I‑14887, bod 103 a výše uvedená judikatura).

40     Soudní dvůr již stanovil, že právní úprava, jejímž cílem je usměrnit spotřebu alkoholu tak, aby se předešlo škodlivým účinkům na zdraví osob a společnost způsobeným látkami obsahujícími alkohol, a tak bojovat proti zneužití alkoholu, naplňuje zájmy veřejného zdraví a veřejného pořádku uznané v článku 30 ES (viz rozsudek ze dne 28. září 2006, Ahokainen a Leppik, C‑434/04, Sb. rozh. s. I‑9171, bod 28).

41     Je však nezbytné, jak vyžaduje článek 30 ES, aby dotyčné opatření nesloužilo jako prostředek svévolné diskriminace nebo zastřeného omezování obchodu mezi členskými státy.

42     K tomuto bodu je třeba uvést, že žádná okolnost, kterou má Soudní dvůr k dispozici, neumožňuje dojít k závěru, že důvody veřejného zdraví dovolávané švédskými orgány za podmínek upřesněných v bodech 44 a 48 tohoto rozsudku byly zneužity v rozporu s jejich účelem a použity způsobem zakládajícím diskriminaci zboží z jiných členských států nebo nepřímou ochranu některých tuzemských výrobků (rozsudek ze dne 8. března 2001, Gourmet International Products, C‑405/98, Recueil, s. I‑1795, bod 32 a citovaná judikatura).

43     Krom toho právní úprava nebo vnitrostátní praxe, která může mít nebo má na dovoz omezující účinek, je slučitelná se Smlouvou pouze do té míry, v jaké je nezbytná k účinné ochraně zdraví a života lidí. Na právní úpravu nebo vnitrostátní praxi se nevztahuje výjimka upravená v článku 30 ES, pokud lze zdraví a život lidí chránit stejně účinným způsobem prostřednictvím opatření, která méně omezují obchod v rámci Společenství (viz v tomto smyslu výše uvedený rozsudek Deutscher Apothekerverband, bod 104).

44     V tomto ohledu se švédská vláda nejprve pokouší odůvodnit dotčený zákaz nezbytností omezit obecně spotřebu alkoholu.

45     Je však třeba konstatovat, že ačkoli zákaz uložený jednotlivcům dovážet přímo alkoholické nápoje snižuje zdroje nabídky dostupné pro spotřebitele a může přispívat v určité míře k zabránění škodlivým účinkům uvedených nápojů z důvodu ztíženého zásobení, nic to nemění na tom, že podle kapitoly 5 článku 5 zákona o alkoholu může spotřebitel vždy požadovat od Systembolaget, aby mu toto zboží bylo dodáno.

46     Je pravda, že, jak vyplývá z bodu 33 tohoto rozsudku, byla podle kapitoly 5 článku 5 zákona o alkoholu, v jeho znění použitelném v rozhodné době z hlediska skutkového stavu v původním řízení, povinnost Systembolaget dodat na základě objednávky alkoholické nápoje doplněna o jeho možnost takovou objednávku odmítnout. Uvedený článek však neupřesňoval, na jakých důvodech může takové odmítnutí spočívat. V žádném případě však z informací, které má k dispozici Soudní dvůr, nevyplývá, že Systembolaget v praxi odmítal takové dodávky s ohledem na určitou horní hranici množství objednaného alkoholu nebo alespoň s ohledem na takovou hranici pro nápoje s nejvyšším obsahem alkoholu.

47     Za těchto podmínek se zákaz uložený jednotlivcům dovážet přímo alkoholické nápoje jeví jako prostředek zvýhodňující určitý distribuční kanál těchto výrobků, jelikož směruje poptávku po dovozu nápojů na Systembolaget. Naopak z hlediska uvedeného cíle, kterým je obecné omezení spotřeby alkoholu ve snaze o ochranu zdraví a života lidí, je třeba uvedený zákaz považovat za prostředek, který je nevhodný k uskutečnění uvedeného cíle, a to z důvodu spíše marginální povahy jeho účinků v tomto směru.

48     Švédská vláda dále tvrdí, že zákaz dotčený v původním řízení tím, že směruje poptávku na Systembolaget, naplňuje cíl, kterým je ochrana nejmladších osob před škodlivými následky spotřeby alkoholu, jelikož Systembolaget, jehož povinností je ověřovat věk žadatelů, může dodávat alkoholické nápoje pouze osobám, které dosáhly věku dvaceti let. Kapitola 4 článek 2 druhý pododstavec zákona o alkoholu ostatně rovněž zakazuje, aby tyto osoby, na rozdíl od starších osob, mohly do Švédska dovážet alkohol jako cestující.

49     Nelze zpochybnit, že pokud je prokázáno, že zákaz dotčený v původním řízení je účinným prostředkem k zabránění tomu, aby nejmladší osoby nakupovaly alkoholické nápoje, a tedy k omezení rizika, že se stanou jejich konzumenty, musí být považován za odůvodněný z hlediska cíle ochrany veřejného zdraví uvedeného v článku 30 ES.

50     Jelikož však takový zákaz, jaký vyplývá z vnitrostátní právní úpravy dotčené v původním řízení, představuje výjimku ze zásady volného pohybu zboží, přísluší vnitrostátním orgánům prokázat, že uvedená právní úprava odpovídá zásadě proporcionality, tedy že je nezbytná k dosažení dovolávaného cíle, a že tohoto cíle nelze dosáhnout zákazy nebo omezeními menšího rozsahu nebo zákazy a omezeními méně zasahujícími obchod uvnitř Společenství (viz v tomto smyslu rozsudek ze dne 14. července 1994, Van der Veldt, C‑17/93, Recueil, s. I‑3537, bod 15; výše uvedený rozsudek Franzén, body 75 a 76, jakož i výše uvedený rozsudek Ahokainen a Leppik, bod 31).

51     Zákaz dovozu dotčený v původním řízení se přitom použije na všechny bez ohledu na věk. Překračuje tedy zjevně meze toho, co je nezbytné z hlediska sledovaného cíle, který směřuje k ochraně nejmladších osob před škodlivými následky spotřeby alkoholu.

52     Pokud jde o nezbytnost kontroly věku, je namístě uvést, že vnitrostátní právní úprava tím, že v důsledku zákazu dotčeného v původním řízení vyhrazuje prodej dovážených alkoholických nápojů obchodům Systembolaget, směřuje k tomu, aby jejich distribuce podléhala centralizovanému a koherentnímu mechanismu, který má zástupcům monopolu umožnit v souladu se sledovaným cílem důsledně zajistit, že zboží bude vydáno pouze osobám, které jsou starší dvaceti let.

53     Z informací, které má k dispozici Soudní dvůr, přitom vyplývá, že ačkoli Systembolaget využívá v zásadě tyto způsoby distribuce výrobků a kontroly věku nabyvatelů, existují jiné mechanismy distribuce alkoholických nápojů, které svěřují z tohoto důvodu odpovědnost za uvedenou kontrolu třetím osobám. Zejména není zpochybňováno, že Systembolaget uznává, že ověření věku může provádět při dodání alkoholických nápojů řada prodejců mimo provozovny monopolu, například v obchodech s potravinami nebo na benzínových pumpách. Krom toho není existence takové kontroly jasně stanovená a ověřitelná v případě, kdy Systembolaget dodává alkoholické nápoje zejména, jak uvádí švédská vláda, „poštou nebo jakýmkoli jiným vhodným dopravním prostředkem na nejbližší nádraží nebo autobusovou stanici“.

54     V této souvislosti se nezdá, že je za všech okolností plně zajištěná nesporná účinnost kontroly věku osob, kterým jsou dodávány uvedené nápoje, a cíle sledovaného stávajícím systémem je tedy dosaženo pouze částečně.

55     Zbývá odpovědět na otázku, zda při snaze o dosažení tohoto cíle ochrany zdraví nejmladších osob s účinností alespoň na srovnatelné úrovni, mohou připadat v úvahu jiné mechanismy, které méně zasahují do zásady volného pohybu zboží, a které jsou schopny nahradit dotčený mechanismus.

56     V tomto ohledu Komise Evropských společenství tvrdí, aniž by jí bylo v tomto bodě odporováno, že ověření věku by mohlo být provedeno prostřednictvím prohlášení, kterým příjemce dovezených nápojů potvrdí na formuláři, připojeném ke zboží, v okamžiku jeho dovozu, že je starší dvaceti let. Informace, které má k dispozici Soudní dvůr, samy o sobě neumožňují dospět k názoru, zda by takový mechanismus, spojený s přiměřenými trestními sankcemi pro případ jeho nedodržení, byl nezbytně méně účinný než mechanismus, který provádí Systembolaget.

57     Není tedy prokázáno, že zákaz dotčený v původním řízení je přiměřený k uskutečnění cíle směřujícího k ochraně nejmladších osob před škodlivými následky spotřeby alkoholu.

58     Za těchto okolností je namístě odpovědět na čtvrtou otázku tak, že takové opatření zakazující jednotlivcům dovážet alkoholické nápoje, jako je opatření vyplývající z kapitoly 4 článku 2 prvního pododstavce zákona o alkoholu, vzhledem k tomu, že

–       není vhodné k dosažení cíle směřujícího obecně k omezení spotřeby alkoholu, a

–       není přiměřené k dosažení cíle směřujícího k ochraně nejmladších osob před škodlivými následky uvedené spotřeby,

nelze považovat za odůvodněné ochranou zdraví a života lidí podle článku 30 ES.

 K nákladům řízení

59     Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení vzhledem ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (velký senát) rozhodl takto:

1)      Takové vnitrostátní ustanovení zakazující jednotlivcům dovážet alkoholické nápoje, jako je ustanovení vyplývající z kapitoly 4 článku 2 prvního pododstavce zákona o alkoholických nápojích (alkohollagen) ze dne 16. prosince 1994, musí být posuzováno ve světle článku 28 ES, a nikoli ve světle článku 31 ES.

2)      Takové opatření zakazující jednotlivcům dovážet alkoholické nápoje, jako je opatření vyplývající z kapitoly 4 článku 2 prvního pododstavce zákona o alkoholických nápojích, představuje množstevní omezení dovozu ve smyslu článku 28 ES, i když uvedený zákon ukládá držiteli monopolu na maloobchodní prodej povinnost dotyčné nápoje na žádost dodat, a tedy případně dovézt.

3)      Takové opatření zakazující jednotlivcům dovážet alkoholické nápoje, jako je opatření vyplývající z kapitoly 4 článku 2 prvního pododstavce zákona o alkoholických nápojích, vzhledem k tomu, že

–       není vhodné k dosažení cíle směřujícího obecně k omezení spotřeby alkoholu, a

–       není přiměřené k dosažení cíle směřujícího k ochraně nejmladších osob před škodlivými následky uvedené spotřeby,

nelze považovat za odůvodněné ochranou zdraví a života lidí podle článku 30 ES.

Podpisy.

* Jednací jazyk: švédština.