ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (třetího senátu)
1. července 2010(*)
„Soudní spolupráce v občanských věcech – Věci manželské a věci rodičovské zodpovědnosti – Nařízení (ES) č. 2201/2003 – Neoprávněné odebrání [Protiprávní přemístění] dítěte – Předběžná opatření týkající se ‚rozhodovací moci rodičů‘ – Právo péče – Rozhodnutí nařizující navrácení dítěte – Výkon rozhodnutí – Příslušnost – Naléhavé řízení o předběžné otázce“
Ve věci C‑211/10 PPU,
jejímž předmětem je žádost o rozhodnutí o předběžné otázce na základě článku 267 SFEU, podaná rozhodnutím Oberster Gerichtshof (Rakousko) ze dne 20. dubna 2010, došlým Soudnímu dvoru dne 3. května 2010, v řízení zahájeném
Doris Povse
proti
Mauru Alpagovi,
SOUDNÍ DVŮR (třetí senát),
ve složení K. Lenaerts, předseda senátu, R. Silva de Lapuerta, E. Juhász (zpravodaj), J. Malenovský a D. Šváby, soudci,
generální advokátka: E. Sharpston,
vedoucí soudní kanceláře: R. Grass,
s přihlédnutím k žádosti předkládajícího soudu došlé Soudnímu dvoru o projednání žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce v naléhavém řízení v souladu s článkem 104b jednacího řádu,
s přihlédnutím k rozhodnutí třetího senátu ze dne 11. května 2010 uvedené žádosti vyhovět,
s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 14. června 2010,
s ohledem na vyjádření předložená:
– za rakouskou vládu C. Pesendorfer a A. Hable, jako zmocněnkyněmi,
– za českou vládu D. Hadrouškem, jako zmocněncem,
– za německou vládu T. Henzem a J. Kemper, jako zmocněnci,
– za francouzskou vládu B. Beaupère-Manokha, jako zmocněnkyní,
– za italskou vládu G. Palmieri, jako zmocněnkyní, ve spolupráci s M. Russo, avvocato dello Stato,
– za lotyšskou vládu K. Drevina a E. Drobiševskou, jako zmocněnkyněmi,
– za slovinskou vládu A. Vran a V. Klemenc, jako zmocněnkyněmi,
– za vládu Spojeného království F. Penlington, jako zmocněnkyní, ve spolupráci s K. Smithem, barrister,
– za Evropskou komisi M. Wilderspinem a S. Grünheid, jako zmocněnci,
po vyslechnutí generální advokátky,
vydává tento
Rozsudek
1 Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká nařízení Rady (ES) č. 2201/2003 ze dne 27. listopadu 2003 o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti a o zrušení nařízení (ES) č. 1347/2000 (Úř. věst. L 338, s. 1; Zvl. vyd. 19/06, s. 243, dále jen „nařízení“).
2 Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi Doris Povse a Maurem Alpagem ohledně navrácení jejich dcery Sofie, která se společně se svou matkou nachází v Rakousku, do Itálie a ohledně práva péče o toto dítě.
Právní rámec
Haagská úmluva z roku 1980
3 Článek 3 Úmluvy o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí přijaté dne 25. října 1980 v Haagu (dále jen: „Haagská úmluva z roku 1980“) stanoví:
„Přemístění nebo zadržení dítěte se považuje za protiprávní, jestliže:
a) je porušeno právo péče o dítě, které má osoba, instituce nebo kterýkoliv jiný orgán buď společně, nebo samostatně, podle právního řádu státu, v němž dítě mělo své obvyklé bydliště bezprostředně před přemístěním nebo zadržením,
b) v době přemístění nebo zadržení bylo toto právo skutečně vykonáváno, společně nebo samostatně, nebo by bylo takto vykonáváno, kdyby bylo nedošlo k přemístění či zadržení.
Právo péče o dítě uvedené v písmenu a) může vyplývat zejména ze zákonů nebo ze soudního nebo správního rozhodnutí nebo z dohody platné podle právního řádu daného státu.“
4 Článek 12 této úmluvy zakotvuje:
„Jestliže dítě bylo protiprávně přemístěno nebo zadrženo podle článku 3 a v den zahájení řízení před soudním nebo správním orgánem smluvního státu, v němž dítě je, uplynulo období kratší jednoho roku ode dne protiprávního přemístění nebo zadržení, nařídí příslušný orgán bezodkladné navrácení dítěte.
Neprokáže-li se, že dítě se sžilo se svým novým prostředím, soudní nebo správní orgán nařídí navrácení dítěte, i když řízení začalo po uplynutí období jednoho roku uvedeného v předcházejícím odstavci.
Má-li soudní nebo správní orgán dožádaného státu důvod se domnívat, že dítě bylo přemístěno do jiného státu, může zastavit řízení nebo zamítnout návrh na navrácení dítěte.“
5 Článek 13 Haagské úmluvy z roku 1980 zní:
„Bez ohledu na ustanovení předcházejícího článku není soudní nebo správní orgán dožádaného státu povinen nařídit navrácení dítěte, jestliže osoba, instituce nebo jiný orgán, který nesouhlasí s jeho navrácením, prokáže, že:
a) osoba, instituce nebo jiný orgán, který měl pečovat o osobu dítěte, ve skutečnosti nevykonával právo péče o dítě v době přemístění nebo zadržení nebo souhlasil či později se smířil s přemístěním nebo zadržením, nebo
b) je vážné nebezpečí, že návrat by dítě vystavil fyzické nebo duševní újmě nebo je jinak dostal do nesnesitelné situace.
Soudní nebo správní orgán může také odmítnout nařídit návrat dítěte, zjistí-li se, že dítě nesouhlasí s návratem a dosáhlo věku a stupně vyspělosti, v němž je vhodné přihlížet k jeho stanoviskům.
Při hodnocení okolností uvedených v tomto článku soudní a správní orgány musí přihlédnout k informacím týkajícím se sociálního postavení dítěte poskytnutým ústředním orgánem nebo jiným příslušným orgánem obvyklého bydliště dítěte.“
Právní úprava Unie
6 Bod 17 odůvodnění nařízení upřesňuje, že:
„V případech neoprávněného [protiprávního] odebrání [přemístění] nebo zadržení dítěte by mělo být neprodleně zajištěno navrácení dítěte, proto by se měla nadále používat Haagská úmluva [z roku 1980], doplněná ustanoveními tohoto nařízení, zejména článkem 11. Soudy členského státu, do kterého bylo dítě protiprávně přemístěno nebo ve kterém bylo protiprávně zadrženo, by měly mít možnost odmítnout jeho navrácení ve zvláštních, řádně odůvodněných případech. Takové rozhodnutí by však mělo být nahrazeno pozdějším rozhodnutím soudu členského státu, ve kterém mělo dítě bydliště před protiprávním přemístěním nebo zadržením. Pokud by takové rozhodnutí ukládalo navrácení dítěte, mělo by navrácení proběhnout bez zvláštního řízení o uznání a výkonu tohoto rozhodnutí v členském státě, do kterého bylo dítě protiprávně přemístěno nebo ve kterém bylo protiprávně zadrženo.“
7 Bod 21 odůvodnění nařízení uvádí:
„Uznání a výkon rozhodnutí vydaných v členském státě by měly být založeny na zásadě vzájemné důvěry a důvody pro neuznání by měly být omezeny na nezbytné minimum.“
8 Bod 23 odůvodnění nařízení zní:
„Evropská rada došla na zasedání v Tampere k závěru (bod 34), že je zapotřebí, aby rozhodnutí vydaná v řízeních o rodinných věcech byla ,automaticky uznávána v celé unii bez jakéhokoli zprostředkujícího řízení nebo důvodů pro zamítnutí výkonu‘. Proto by rozhodnutí o právu na styk s dítětem a rozhodnutí o navrácení osvědčená v členském státě původu v souladu s tímto nařízením měla být uznávána a vykonatelná ve všech ostatních členských státech, aniž by bylo vyžadováno další řízení. Opatření pro výkon těchto rozhodnutí se nadále řídí vnitrostátním právem.“
9 Bod 24 odůvodnění nařízení uvádí:
„Proti osvědčení vystavenému pro usnadnění výkonu rozhodnutí by nemělo být možné podat opravný prostředek. Opravný prostředek by měl být přípustný pouze v případech věcné chyby, tj. pokud osvědčení nevyjadřuje přesně obsah rozhodnutí.“
10 Článek 2 nařízení obsahuje ve svém bodě 11 definici pojmu „protiprávní přemístění nebo zadržení dítěte“, která věcně odpovídá definici obsažené v čl. 3 prvním pododstavci Haagské úmluvy z roku 1980.
11 Oddíl 2 kapitoly II nařízení, nadepsaný „Rodičovská zodpovědnost“, obsahuje články 8 až 15. Článek 8 nařízení, nadepsaný „Obecná příslušnost“, zní:
„1. Soudy členského státu jsou příslušné ve věci rodičovské zodpovědnosti k dítěti, které má v době podání žaloby obvyklé bydliště na území tohoto členského státu.
2. Odstavec 1 platí s výhradou článků 9, 10 a 12.“
12 Podle článku 10 nařízení, který obsahuje zvláštní normy o příslušnosti v případě únosu dítěte:
„V případech protiprávního přemístění nebo zadržení dítěte jsou soudy členského státu, ve kterém mělo dítě obvyklé bydliště bezprostředně před svým protiprávním přemístěním nebo zadržením, příslušné do doby, kdy dítě získá obvyklé bydliště v jiném členském státě, a
a) každá osoba, orgán nebo jiný subjekt mající právo péče o dítě dá souhlas k přemístění nebo zadržení,
nebo
b) dítě mělo bydliště v jiném členském státě po dobu nejméně jednoho roku poté, co se osoba, orgán nebo jiný subjekt mající právo péče o dítě dozvěděla nebo se měla dozvědět místo, kde se dítě nachází, dítě si ve svém novém prostředí zvyklo a byla splněna nejméně jedna z těchto podmínek:
i) do jednoho roku poté, kdy se nositel práva péče o dítě dozvěděl nebo se měl dozvědět místo pobytu dítěte, nebyla podána žádost o navrácení dítěte u příslušných orgánů členského státu, kam bylo dítě přemístěno nebo kde je zadržováno;
ii) žádost o navrácení dítěte podaná nositelem práva péče o dítě byla vzata zpět a ve lhůtě stanovené v bodě i) nebyla podána nová žádost;
iii) věc projednávaná u soudu v členském státě, ve kterém mělo dítě obvyklé bydliště bezprostředně před svým protiprávním přemístěním nebo zadržením, byla uzavřena podle čl. 11 odst. 7;
iv) soudy členského státu, ve kterém mělo dítě obvyklé bydliště bezprostředně před protiprávním přemístěním nebo zadržením, vydaly rozhodnutí o právu péče o dítě, které neobsahuje navrácení dítěte.“
13 Článek 11 nařízení, nadepsaný „Navrácení dítěte“, stanoví:
„1. V případě, že osoba, orgán nebo jiný subjekt mající právo péče o dítě požádá příslušné orgány v členském státě o vydání rozhodnutí na základě [Haagské úmluvy z roku 1980], aby dosáhl navrácení dítěte, které bylo protiprávně přemístěno nebo zadrženo v jiném členském státě než v členském státě, ve kterém mělo dítě obvyklé bydliště bezprostředně před protiprávním přemístěním nebo zadržením, použijí se odstavce 2 až 8.
2. Při použití článků 12 a 13 Haagské úmluvy z roku 1980 se zajistí dítěti během řízení možnost být vyslechnuto, pokud se to nejeví jako nevhodné [a] vzhledem k jeho věku nebo stupni vyspělosti.
3. Soud, u kterého je podána žádost o navrácení dítěte uvedená v odstavci 1, jedná v řízení o žádosti rychle, přičemž využívá nejrychlejší postupy, které vnitrostátní právo umožňuje.
Aniž je dotčen první pododstavec, vydá soud s výjimkou případů, kdy to neumožňují mimořádné okolnosti, rozhodnutí do šesti týdnů od podání žádosti.
4. Soud nemůže zamítnout žádost o navrácení dítěte na základě článku 13 písm. b) Haagské úmluvy z roku 1980, pokud se prokáže, že byla přijata vhodná opatření k zajištění ochrany dítěte po jeho navrácení.
5. Soud nemůže zamítnout žádost o navrácení dítěte, pokud osoba, která o navrácení dítěte požádala, nedostala příležitost být vyslechnuta.
6. Pokud soud vydá rozhodnutí o nenavrácení na základě článku 13 Haagské úmluvy z roku 1980, musí ihned, přímo či prostřednictvím svého ústředního orgánu, zaslat opis soudního rozhodnutí o nenavrácení a příslušných písemností, zejména přepisu výslechů učiněných před soudem, příslušnému soudu nebo ústřednímu orgánu členského státu, ve kterém mělo dítě obvyklé bydliště bezprostředně před svým protiprávním přemístěním nebo zadržením, a to v souladu s vnitrostátním právem. Soud musí obdržet všechny uvedené písemnosti do jednoho měsíce ode dne rozhodnutí o nenavrácení.
7. Pokud již před soudy v členském státě, ve kterém mělo dítě obvyklé bydliště bezprostředně před protiprávním přemístěním nebo zadržením, nebylo řízení jednou ze stran zahájeno, musí soud nebo ústřední orgán, který obdrží hlášení podle odstavce 6, informace takto získané oznámit stranám a vyzvat je, aby v souladu s vnitrostátním právem do tří měsíců od tohoto oznámení doručily svá [podání] vyjádření soudu, aby soud mohl prošetřit otázku práva péče o dítě.
Aniž jsou dotčena pravidla pro soudní příslušnost uvedená v tomto nařízení, soud věc uzavře, pokud v dané lhůtě neobdrží žádné podání.
8. Bez ohledu na rozhodnutí o nenavrácení vydané na základě článku 13 Haagské úmluvy z roku 1980 je za účelem zajištění navrácení dítěte vykonatelné v souladu s oddílem 4 kapitoly III každé následné rozhodnutí nařizující navrácení dítěte, které vydal soud příslušný podle tohoto nařízení.“
14 Článek 15 nařízení, nesoucí název „Postoupení věci k projednání vhodněji umístěnému soudu [soudu s lepšími předpoklady k jejímu projednání]“, zakotvuje:
„1. Výjimečně mohou soudy členského státu příslušné ve věci, pokud se domnívají, že soud jiného členského státu, ke kterému má dítě zvláštní vztah, je [má] vzhledem ke svému umístění vhodnější [lepší předpoklady] k projednání věci nebo její určité části, a v případě, že je to v zájmu dítěte,
a) přerušit řízení v dané věci nebo její části a vyzvat strany, aby podaly návrh u soudu tohoto jiného členského státu v souladu s odstavcem 4, nebo
b) požádat soud jiného členského státu, aby převzal příslušnost v souladu s odstavcem 5.
[…]
5. Soudy tohoto jiného členského státu mohou z důvodu zvláštních okolností věci v zájmu dítěte přijmout soudní příslušnost do šesti týdnů ode dne, kdy o to byly požádány v souladu s odst. 1 písm. a) nebo b). V tomto případě se soud, který zahájil řízení jako první, prohlásí za nepříslušný. Jinak soud, který zahájil řízení jako první, pokračuje ve výkonu své příslušnosti v souladu s články 8 až 14.
6. Pro účely tohoto článku soudy spolupracují buď přímo, nebo prostřednictvím ústředních orgánů určených podle článku 53.“
15 Článek 40 nařízení je součástí oddílu 4 nazvaného „Vykonatelnost určitých rozhodnutí o právu na styk s dítětem a určitých rozhodnutí nařizujících navrácení dítěte“, který spadá do kapitoly III, nesoucí název „Předběžná a zajišťovací opatření.“ Tento článek, nadepsaný „Oblast působnosti“, stanoví:
„1. Tento oddíl se použije:
[…]
b) na navrácení dítěte nařízeného rozhodnutím vydaným na základě čl. 11 odst. 8.
2. Tento oddíl nebrání nositeli rodičovské zodpovědnosti v dovolávání se uznání a výkonu rozhodnutí v souladu s oddíly 1 a 2 této kapitoly.“
16 Podle článku 42 nařízení, nadepsaného „Navrácení dítěte“:
„1. Vykonatelné rozhodnutí stanovící navrácení dítěte, uvedené v čl. 40 odst. 1 písm. b), vydané v jednom členském státě se uznává a je vykonatelné v jiném členském státě bez nutnosti prohlášení vykonatelnosti a bez možnosti námitky proti uznání rozhodnutí, pokud bylo rozhodnutí osvědčeno v členském státě původu v souladu s odstavcem 2.
I v případě, že vnitrostátní právo nestanoví vykonatelnost rozhodnutí požadujícího navrácení dítěte podle čl. 11 odst. 8 ze zákona, může původní soud prohlásit rozhodnutí za vykonatelné bez ohledu na případný opravný prostředek.
2. Původní soudce, který vydal rozhodnutí uvedené v čl. 40 odst. 1 písm. b), vystaví osvědčení uvedené v odstavci 1, pouze pokud
a) dítě dostalo příležitost být vyslechnuto, pokud nebyl výslech považován za nevhodný s přihlédnutím k jeho věku nebo stupni vyspělosti;
b) strany dostaly příležitost být vyslechnuty;
c) soud při vydání svého rozhodnutí přihlédl k důvodům a důkazům, na jejichž základě bylo vydáno rozhodnutí podle článku 13 Haagské úmluvy z roku 1980.
V případě, že soud nebo jiný orgán přijme opatření k zajištění ochrany dítěte po jeho navrácení do státu jeho obvyklého bydliště, obsahuje osvědčení údaje o těchto opatřeních.
Původní soudce bez návrhu vystaví osvědčení na jednotném formuláři obsaženém v příloze IV (osvědčení týkající se navrácení dítěte).
Osvědčení se vyhotovuje v jazyce rozhodnutí.“
17 Podle článku 43 nařízení, nadepsaného „Oprava osvědčení“:
„1. Na veškeré opravy osvědčení se použije právo členského státu původu.
2. Proti vydání osvědčení na základě čl. 41 odst. 1 nebo čl. 42 odst. 1 nelze podat opravný prostředek.“
18 Článek 44 nařízení, nadepsaný „Účinnost osvědčení“, zní takto:
„Osvědčení je účinné pouze v mezích vykonatelnosti rozhodnutí.“
19 Článek 47 nařízení, nadepsaný „Vykonávací řízení“, zakotvuje:
„1. Vykonávací řízení se řídí právem členského státu výkonu.
2. Každé rozhodnutí vydané soudem jiného členského státu a prohlášené za vykonatelné v souladu s oddílem 2 nebo osvědčené v souladu s čl. 41 odst. 1 nebo čl. 42 odst. 1 se vykoná v členském státě výkonu za stejných podmínek, za jakých by bylo v tomto členském státě vykonáno, kdyby v něm bylo i vydáno.
Zejména rozhodnutí, které bylo osvědčeno v souladu s čl. 41 odst. 1 nebo čl. 42 odst. 1, nelze vykonat, pokud je neslučitelné s později vydaným vykonatelným rozhodnutím.“
20 Článek 60 nařízení, nadepsaný „Vztahy k některým mnohostranným úmluvám“, stanoví, že ve vztazích mezi členskými státy má toto nařízení přednost zejména před Haagskou úmluvou z roku 1980.
Spor v původním řízení a předběžné otázky
21 Ze spisu předloženého Soudnímu dvoru plyne, že nesezdaná dvojice Doris Povse a Mauro Alpago žila až do konce ledna 2008 společně se svou dcerou Sofií, narozenou dne 6. prosince 2006, ve Vittorio Veneto v Itálii. V souladu s článkem 317a italského občanského zákoníku měli rodiče společné právo péče o dítě. Na konci ledna roku 2008 se dvojice rozešla a Doris Povse doprovázena svou dcerou Sofií opustila společné bydliště. I když Tribunale per i Minorenni di Venezia (tribunál pro nezletilé v Benátkách) (Itálie) prozatímním a naléhavým rozhodnutím přijatým na návrh otce dne 8. února 2008 zakázal matce opustit zemi spolu s dítětem, Doris Povse a její dcera se v průběhu února 2008 vydaly do Rakouska, kde od té doby žijí.
22 Dne 16. dubna 2008 se Mauro Alpago obrátil na Bezirksgericht Leoben (Rakousko) s cílem dosáhnout na základě článku 12 Haagské úmluvy z roku 1980 navrácení svého dítěte do Itálie.
23 Dne 23. května 2008 přijal Tribunale per i Minorenni di Venezia rozhodnutí, ve kterém ve vztahu k matce zrušil zákaz opustit italské území společně s dítětem a prozatímně svěřil péči oběma rodičům, přičemž upřesnil, že dítě může do doby, než Tribunale per i Minorenni di Venezia vydá konečné rozhodnutí, pobývat v Rakousku společně s matkou, které tento soud přiznal oprávnění činit „rozhodnutí v běžných záležitostech“. Týmž prozatímním rozhodnutím italský soud rozhodl, že se otec musí podílet na životních nákladech dítěte, stanovil podmínky a dobu návštěv, které byly otci přiznány, a od sociálního asistenta si vyžádal znalecký posudek pro účely posouzení vztahů mezi dítětem a oběma rodiči.
24 Třebaže bylo vydáno toto rozhodnutí, z posudku vyhotoveného takto ustanoveným sociálním asistentem dne 15. května 2008 plyne, že matka otcovy návštěvy umožňovala jen minimálně a nedostatečně k tomu, aby mohl sociální asistent posoudit vztahy mezi otcem a dcerou, a to především z hlediska otcových rodičovských schopností, což byl důvod, proč uvedený sociální asistent dospěl k závěru, že není s to splnit svůj úkol beze zbytku a v zájmu dítěte.
25 Dne 3. července 2008 Bezirksgericht Leoben návrh Maura Alpaga ze dne 16. dubna 2008 zamítl, toto rozhodnutí však bylo zrušeno dne 1. září 2008 Landesgericht Leoben (Rakousko) z důvodu, že Mauro Alpago nebyl vyslechnut v souladu s čl. 11 odst. 5 nařízení.
26 Dne 21. listopadu 2008 Bezirksgericht Leoben návrh Maura Alpaga znovu zamítl, opíraje se o rozhodnutí Tribunale per i Minorenni di Venezia ze dne 23. května 2008, z něhož údajně plynulo, že dítě může prozatímně zůstat u své matky.
27 Dne 7. ledna 2009 potvrdil Landesgericht Leoben rozhodnutí o zamítnutí návrhu Maura Alpaga, přičemž poukázal na vážné nebezpečí duševní újmy u dítěte ve smyslu čl. 13 písm. b) Haagské úmluvy z roku 1980.
28 Doris Povse navrhla Bezirksgericht Judenburg (Rakousko), který je místně příslušným soudem, aby jí svěřil péči o dítě. Dne 26. května 2009 se tento soud, aniž dal Mauru Alpagovi v souladu se zásadou kontradiktornosti možnost se vyjádřit, prohlásil za příslušný na základě čl. 15 odst. 5 nařízení a požádal Tribunale per i Minorenni di Venezia, aby se ten své příslušnosti vzdal.
29 Mauro Alpago se však již dne 9. dubna 2009 v rámci probíhajícího řízení ohledně práva péče obrátil na Tribunale per i Minorenni di Venezia, který na základě čl. 11 odst. 8 nařízení žádal o nařízení navrácení dítěte do Itálie. Při jednání konaném tímto soudem dne 19. května 2009 prohlásila Doris Povse, že je ochotna řídit se rozpisem setkání otce s jeho dcerou sestaveným sociálním asistentem. O svém návrhu podaném k Bezirksgericht Judenburg, který vedl k výše uvedenému rozhodnutí ze dne 26. května 2009, se nezmínila.
30 Dne 10. července 2009 potvrdil Tribunale per i Minorenni di Venezia svoji příslušnost, protože podle něj nebyly splněny podmínky přechodu příslušnosti podle článku 10 nařízení, a konstatoval, že posudek sociálního asistenta, který si vyžádal, nemohl být vypracován, protože matka nedodržela plán, který pro návštěvy stanovil uvedený sociální asistent.
31 Kromě toho týmž rozhodnutím ze dne 10. července 2009 nařídil Tribunale per i Minorenni di Venezia okamžité navrácení dítěte do Itálie a pověřil sociální službu města Vittorio Veneto, aby v případě, že by se matka s dítětem vrátila, dala těmto k dispozici byt a stanovila plán kontaktů s otcem. Tímto postojem chtěl uvedený soud obnovit kontakty mezi dítětem a jeho otcem, které se přerušily z důvodu přístupu matky. Za tím účelem vystavil na základě článku 42 nařízení Tribunale per i Minorenni di Venezia osvědčení.
32 Dne 25. srpna 2009 vydal Bezirksgericht Judenburg usnesení o předběžných opatřeních svěřující prozatímně péči o dítě Doris Povse. Poštou zaslal opis tohoto usnesení otci do Itálie, a to bez poučení otce o možnosti odmítnout jeho přijetí a aniž připojil překlad. Dne 23. září 2009 nabylo toto usnesení právní moci a stalo se podle rakouského práva vykonatelným.
33 Dne 22. září 2009 podal Mauro Alpago k Bezirksgericht Leoben návrh na výkon rozhodnutí Tribunale per i Minorenni di Venezia ze dne 10. července 2009 nařizujícího navrácení jeho dítěte do Itálie. Bezirksgericht Leoben tento návrh zamítl z důvodu, že výkon rozhodnutí italského soudu pro dítě představuje vážné nebezpečí duševní újmy. Poté, co se Mauro Alpago proti tomuto rozhodnutí odvolal, Landesgericht Leoben toto rozhodnutí na základě rozsudku Soudního dvora ze dne 11. července 2008, Rinau (C‑195/08 PPU, Sb. rozh. s. I‑5271), změnil a nařídil navrácení dítěte.
34 Doris Povse se proti rozhodnutí obrátila na Oberster Gerichtshof s návrhem na obnovu řízení. Protože tento soud má pochybnosti o výkladu nařízení, rozhodl se přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:
„1) Musí být za ‚rozhodnutí o právu péče o dítě, které neobsahuje navrácení dítěte,‘ ve smyslu čl. 10 písm. b) bodu iv) nařízení […] považováno rovněž předběžné opatření, kterým se zakládá ‚rodičovská rozhodovací moc‘, a to zejména právo určit místo bydliště, rodiči, který dítě unesl?
2) Spadá rozhodnutí o navrácení do působnosti čl. 11 odst. 8 nařízení pouze tehdy, když je soud vydá na základě rozhodnutí o právu péče o dítě, které sám vydal?
3) V případě kladné odpovědi na první nebo druhou otázku:
a) Lze se ve druhém státě proti výkonu rozhodnutí, které bylo soudem země původu osvědčeno podle čl. 42 odst. 2 nařízení, dovolávat nedostatku příslušnosti soudu země původu (první otázka) nebo nepoužitelnosti čl. 11 odst. 8 nařízení (druhá otázka),
b) nebo musí v takovém případě odpůrce požádat ve státě původu o zrušení osvědčení, což umožňuje výkon ve druhém státě odložit, dokud nebude ve státě původu rozhodnuto?
4) V případě záporné odpovědi na první nebo druhou anebo na třetí otázku písmene a):
Brání podle čl. 47 odst. 2 nařízení rozhodnutí vydané soudem druhého státu, které je třeba podle práva tohoto státu považovat za vykonatelné a kterým byla prozatímně péče svěřena rodiči, jenž dítě unesl, výkonu rozhodnutí o navrácení, které bylo na základě čl. 11 odst. 8 nařízení dříve vydáno ve státě původu i tehdy, když nebrání výkonu rozhodnutí o navrácení, které bylo přijato ve druhém státě podle Haagské úmluvy?
5) V případě, že je záporná i odpověď na čtvrtou otázku:
a) Lze ve druhém státě odepřít výkon rozhodnutí osvědčeného ve smyslu čl. 42 odst. 2 nařízení soudem státu původu, pokud se po jeho přijetí změnily okolnosti tak, že by výkon mohl závažně ohrozit nejlepší zájem dítěte,
b) nebo se musí odpůrce této změny okolností dovolat ve státě původu, což znamená, že ve druhém státě lze výkon odložit do doby, než bude ve státě původu vydáno rozhodnutí?“
K naléhavému řízení
35 Předkládající soud odůvodnil svou žádost o projednání své žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce v naléhavém řízení podle v článku 104b jednacího řádu tím, že kontakty mezi dítětem a jeho otcem jsou přerušeny. Opožděné rozhodnutí o výkonu rozhodnutí Tribunale per i Minorenni di Venezia ze dne 10. července 2009 nařizujícího navrácení dítěte do Itálie by prohloubilo zhoršování vztahů mezi otcem a dítětem, a v případě navrácení dítěte do Itálie by tedy zvýšilo nebezpečí duševní újmy.
36 Na návrh soudce zpravodaje a po vyslechnutí generálního advokáta rozhodl dne 11. května 2010 třetí senát Soudního dvora, že se žádosti předkládajícího soudu o projednání žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce v naléhavém řízení vyhovuje.
K předběžným otázkám
Úvodní poznámky
37 Je nesporné, že ve věci v původním řízení jde o protiprávní přemístění dítěte ve smyslu čl. 3 prvního pododstavce Haagské úmluvy a čl. 2 bodu 11 nařízení.
38 Je rovněž nesporné, že na základě použití článku 10 nařízení byl přinejmenším v okamžiku únosu příslušným soudem Tribunale per i Minorenni di Venezia, soud místa obvyklého bydliště dítěte před jeho protiprávním přemístěním.
K první otázce
39 Touto otázkou se předkládající soud dotazuje, zda za situace protiprávního přemístění dítěte je třeba čl. 10 písm. b) bod iv) nařízení vykládat v tom smyslu, že předběžné opatření musí být považováno za „rozhodnutí o právu péče o dítě, které neobsahuje navrácení dítěte,“ ve smyslu tohoto ustanovení.
40 Je důležité zdůraznit, že systém zavedený nařízením vychází z ústřední úlohy soudu, který je příslušný podle ustanovení tohoto nařízení a že v souladu s bodem 21 jeho odůvodnění se uznávání a výkon rozhodnutí vydaných ve členském státě musejí opírat o zásadu vzájemné důvěry, přičemž důvody pro neuznání musejí být omezeny na nutné minimum.
41 V případech protiprávního přemístění dětí zakládá článek 10 nařízení obecně příslušnost soudů toho členského státu, v němž mělo dítě své obvyklé bydliště bezprostředně před svým přemístěním. Tato příslušnost v zásadě trvá a přechází pouze tehdy, pokud dítě získá obvyklé bydliště v jiném členském státu a pokud je kromě toho rovněž splněna některá z alternativních podmínek uvedených v témže článku 10.
42 Otázka předkládajícího soudu se týká zvláště toho, zda nařízením předběžného opatření přenesl příslušný soud svou příslušnost ve smyslu čl. 10 písm. b) bodu iv) na soudy členského státu, do kterého se unesené dítě dostalo.
43 V tomto ohledu je třeba uvést, že nařízení má odradit od únosů dětí mezi členskými státy a v případě únosu směřuje k dosažení toho, aby bylo navrácení dítěte provedeno neprodleně (viz výše uvedený rozsudek Rinau, bod 52).
44 Z toho plyne, že protiprávní únos dítěte nesmí mít v zásadě za následek přechod příslušnosti ze soudů členského státu, ve kterém mělo dítě své obvyklé bydliště bezprostředně před svým přemístěním, na soudy členského státu, do něhož se dítě dostalo, a to ani tehdy, když po únosu dítě v tomto druhém členském státu získalo obvyklé bydliště.
45 Podmínku uvedenou v čl. 10 písm. b) bodu iv) je proto třeba vykládat restriktivně.
46 Ve světle ústřední úlohy, kterou nařízení svěřuje příslušnému soudu, a zásady trvání jeho příslušnosti je tudíž třeba mít za to, že „rozhodnutí o právu péče o dítě, které neobsahuje navrácení dítěte“ je pravomocným rozhodnutím přijatým na základě úplného přezkumu všech relevantních okolností, jímž příslušný soud rozhoduje o řešení otázky péče o dítě a které již nevyžaduje další správní či soudní řízení. Skutečnost, že toto řešení otázky péče o dítě předpokládá změnu či periodický přezkum této otázky v určité lhůtě nebo v závislosti na určitých okolnostech, nezbavuje toto rozhodnutí jeho konečné povahy.
47 Tento závěr plyne ze systematiky nařízení a slouží též zájmům dítěte. V případech, kdy by prozatímní rozhodnutí vedlo ke ztrátě příslušnosti v otázce péče o dítě, hrozilo by totiž, že příslušný soud členského státu předchozího obvyklého bydliště bude odrazen od toho, aby takové prozatímní rozhodnutí přijal, a to navzdory skutečnosti, že to zájmy dítěte vyžadují.
48 S přihlédnutím k faktické situaci vzniklé únosem dítěte a při zvážení zájmu dítěte zrušil Tribunale per i Minorenni di Venezia, soud příslušný na základě ustanovení nařízení, svým rozhodnutím ze dne 23. května 2008 zákaz opustit italské území, svěřil prozatímně péči oběma rodičům, dal otci právo návštěv a vyžádal si znalecký posudek sociálního asistenta o vztazích mezi dítětem a oběma rodiči, a to právě s cílem přijmout konečné rozhodnutí o právu péče. Kromě toho dal tento soud matce právo přijímat ve vztahu k dítěti rozhodnutí v běžných záležitostech („decisioni […] concernenti l’ordinaria amministrazione“), totiž rodičovská rozhodnutí o praktických aspektech každodenního života dítěte.
49 Z výše uvedeného vyplývá, že toto rozhodnutí, které jak Tribunale per i Minorenni di Venezia, tak předkládající soud kvalifikovaly jako prozatímní, není v žádném případě konečným rozhodnutím o právu péče.
50 Na první otázku je tedy třeba odpovědět, že čl. 10 písm. b) bod iv) nařízení musí být vykládán v tom smyslu, že předběžné opatření není „rozhodnutí[m] o právu péče o dítě, které neobsahuje navrácení dítěte,“ ve smyslu tohoto ustanovení a nemůže vést k přechodu příslušnosti na členský stát, do něhož bylo dítě protiprávně přemístěno.
Ke druhé otázce
51 Touto otázkou se předkládající soud dotazuje, zda je třeba čl. 11 odst. 8 nařízení vykládat v tom smyslu, že rozhodnutí příslušného soudu nařizující navrácení dítěte spadá do působnosti tohoto ustanovení pouze tehdy, pokud se zakládá na konečném rozhodnutí téhož soudu o právu péče o dítě.
52 Je třeba uvést, že takový výklad, při němž by výkon rozhodnutí příslušného soudu nařizujícího navrácení dítěte závisel na existenci konečného rozhodnutí o právu péče přijatého týmž soudem, nemá ve znění článku 11 nařízení, a zvláště v jeho odst. 8, žádnou oporu. Článek 11 odst. 8 nařízení se naopak vztahuje na „každé následné rozhodnutí nařizující navrácení dítěte“.
53 Odstavec 7 tohoto článku zajisté stanoví, že soud nebo ústřední orgán soudu nebo ústřední orgán členského státu předchozího obvyklého bydliště musí stranám oznámit informaci, kterou získá o rozhodnutí o nenavrácení přijatém ve členském státu přemístění, a vyzvat je, aby doručily svá vyjádření, „aby soud mohl prošetřit otázku práva péče o dítě“. Toto ustanovení nicméně toliko stanovuje konečný účel správních a soudních řízení, totiž nápravu situace dítěte. Nelze z něj dovozovat, že rozhodnutí o péči o dítě tvoří podmínku podmiňující přijetí rozhodnutí nařizujícího navrácení dítěte. Posledně zmíněné mezitímní rozhodnutí totiž rovněž slouží k naplnění konečného cíle, konkrétně vyřešení otázky péče o dítě.
54 Stejně tak ani články 40 a 42 až 47 nařízení výkonu rozhodnutí vydaného podle čl. 11 odst. 8 a opatřeného osvědčením uvedeným v čl. 42 odst. 1 nařízení nikterak nespojují s předchozím přijetím rozhodnutí ve věci péče.
55 Tento výklad čl. 11 odst. 8 nařízení potvrzuje i judikatura Soudního dvora.
56 Soudní dvůr měl za to, že přestože je vykonatelnost rozhodnutí nařizujícího navrácení dítěte, následujícího po rozhodnutí o nenavrácení dítěte, vnitřně spjata s ostatní materií upravenou tímto nařízením, zejména právem na péči o dítě, požívá procesní autonomie za tím účelem, aby se neodkládalo navrácení dítěte. Soudní dvůr rovněž potvrdil tuto autonomii ustanovení čl. 11 odst. 8 a článků 40 a 42 nařízení a prioritu příslušnosti soudu země původu v rámci kapitoly III oddílu 4 nařízení (viz v tomto smyslu výše uvedený rozsudek Rinau, body 63 a 64).
57 Je třeba doplnit, že tento výklad je v souladu s cílem a účelem mechanismu zavedeného čl. 11 odst. 8 a články 40 a 42 nařízení.
58 Pokud podle tohoto mechanismu přijal soud členského státu, do něhož bylo dítě protiprávně přemístěno, rozhodnutí o nenavrácení za použití článku 13 Haagské úmluvy, je účelem nařízení, které ve svém článku 60 stanoví, že má před touto úmluvou ve vztazích mezi členskými státy přednost, vyhradit soudu příslušnému podle tohoto samého nařízení jakékoli rozhodnutí o případném navrácení dítěte. Článek 11 odst. 8 tak stanoví, že takové rozhodnutí příslušného soudu je vykonatelné v souladu kapitolou III oddílem 4 nařízení za účelem zajištění navrácení dítěte.
59 Je důležité připomenout, že příslušný soud musí před přijetím tohoto rozhodnutí vzít v úvahu důvody a důkazní prostředky, na jejichž základě bylo rozhodnutí o nenavrácení vydáno. Jejich zohlednění přispívá k odůvodnění vykonatelnosti takového rozhodnutí poté, co bylo přijato, a to v souladu se zásadou vzájemné důvěry, ze které nařízení vychází.
60 Tento systém navíc zahrnuje dvojí přezkum otázky navrácení dítěte, čímž zaručuje, že rozhodnutí bude lépe podloženo a že zájmy dítěte budou chráněny ve vyšší míře.
61 Krom toho, jak správně poznamenává Evropská komise, soud, jemuž náleží rozhodnout o právu péče v poslední instanci, musí mít možnost stanovit veškeré podmínky a zatímní opatření včetně určení místa bydliště dítěte, což může případně vyžadovat navrácení dítěte.
62 Účel rychlosti, kterou ustanovení čl. 11 odst. 8 a článků 40 a 42 nařízení sledují, a priorita příslušnosti soudu země původu by byly obtížně slučitelné s výkladem, podle kterého by rozhodnutí o navrácení muselo předcházet konečné rozhodnutí o právu péče. Takový výklad by představoval prostředek nátlaku, který by příslušný soud případně nutil k přijetí rozhodnutí o právu péče, aniž by měl za tímto účelem veškeré informace a veškeré relevantní důkazy, jakož i čas nutný k jejich objektivnímu a uvážlivému posouzení.
63 Co se týče argumentu, že takový výklad by mohl vést k neužitečnému přemísťování dítěte v případech, kdy příslušný soud nakonec přizná péči rodiči s bydlištěm v členském státu, kam bylo dítě přemístěno, stačí zdůraznit, že zájem na vydání spravedlivého a podloženého konečného soudního rozhodnutí o péči o dítě, požadavek odrazovat od únosů dětí, jakož i právo dítěte udržovat pravidelně osobní vztahy a mít přímé kontakty s oběma rodiči mají přednost před případnými obtížemi, které by takovéto přemísťování mohlo způsobit.
64 Jedním z těchto základních práv dítěte je totiž právo uvedené v čl. 24 odst. 3 Listiny základních práv Evropské unie, vyhlášené v Nice dne 7. prosince 2000 (Úř. věst. C 364, s. 1), udržovat pravidelné osobní vztahy a přímý styk s oběma rodiči, jehož dodržování nesporně splývá s nejvlastnějším zájmem každého dítěte (viz rozsudek ze dne 23. prosince 2009, Detiček, C‑403/09 PPU, Sb. rozh. s. I‑0000, bod 54). Přitom stačí konstatovat, že protiprávní přemístění dítěte na základě jednostranného rozhodnutí jednoho z jeho rodičů dítě nejčastěji zbavuje možnosti udržovat pravidelné osobní vztahy a přímý styk s druhým rodičem (viz výše uvedený rozsudek Detiček, bod 56).
65 Správnost tohoto přístupu vyplývá rovněž z přezkumu situace, která je dána ve věci v původním řízení.
66 Rozhodnutí ze dne 10. července 2009, kterým příslušný soud nařídil navrácení dítěte, je totiž odůvodněno úvahou, že vztahy mezi dítětem a otcem jsou přerušeny. Proto je v nejlepším zájmu dítěte, aby byly tyto vztahy obnoveny, a rovněž v mezích možností zajistit přítomnost matky v Itálii, aby před přijetím konečného rozhodnutí o péči a rodičovské zodpovědnosti byly příslušnými italskými složkami zevrubně přezkoumány vztahy dítěte s oběma rodiči, jakož i rodičovské schopnosti a osobnosti těchto rodičů.
67 Na druhou otázku je proto třeba odpovědět, že čl. 11 odst. 8 nařízení musí být vykládán v tom smyslu, že rozhodnutí příslušného soudu nařizující navrácení dítěte spadá do působnosti tohoto ustanovení, i když mu nepředchází konečné rozhodnutí téhož soudu o právu péče o dítě.
Ke třetí otázce
68 Vzhledem k odpovědi na první dvě předběžné otázky není třeba na třetí otázku odpovídat.
Ke čtvrté otázce
69 Touto otázkou se předkládající soud dotazuje, zda je třeba čl. 47 odst. 2 druhý pododstavec nařízení vykládat v tom smyslu, že prozatímní rozhodnutí zakládající právo péče vydané později soudem členského státu výkonu a považované za vykonatelné podle práva tohoto státu brání výkonu dříve vydaného osvědčeného rozhodnutí nařizujícího navrácení dítěte, a to z důvodu jeho neslučitelnosti s posledně uvedeným rozhodnutím.
70 Jak plyne z bodu 24 odůvodnění a čl. 42 odst. 1 a čl. 43 odst. 2 nařízení není proti vystavení osvědčení možný opravný prostředek a takto osvědčené rozhodnutí je automaticky vykonatelné, aniž je možné se jeho uznání bránit.
71 Kromě toho podle čl. 43 odst. 1 nařízení se právo členského státu původu použije na všechny opravy osvědčení s tím, že podle bodu 24 odůvodnění nařízení je takový krok možný jen v případě věcné chyby, tj. pokud osvědčení správně neodráží obsah rozhodnutí. V článku 44 nařízení je nadto zakotveno, že osvědčení je účinné pouze v mezích vykonatelnosti rozhodnutí, a čl. 47 odst. 2 druhý pododstavec nařízení stanoví, že osvědčené rozhodnutí nelze vykonat, pokud je neslučitelné s později vydaným vykonatelným rozhodnutím.
72 Je třeba rovněž připomenout, že – jak bylo uvedeno v bodu 23 odůvodnění nařízení – podmínky výkonu takových rozhodnutí se nadále řídí vnitrostátním právem členského státu výkonu.
73 Z výše uvedených ustanovení, která zavádějí jasnou dělbu příslušnosti mezi soudy členského státu původu a členského státu výkonu a směřují k rychlému navrácení dítěte, plyne, že osvědčení vystavené na základě článku 42 nařízení, které takto osvědčené rozhodnutí nadává zvláštní vykonatelností, nemůže být předmětem žádného opravného prostředku. Dožádaný soud může pouze konstatovat vykonatelnost takového rozhodnutí, přičemž jedinými prostředky ochrany práv, kterých se lze dovolat ve vztahu k osvědčení, jsou návrh na opravu nebo pochybnosti o jeho pravosti, a to podle právních norem členského státu původu (viz v tomto smyslu výše uvedený rozsudek Rinau, body 85, 88 a 89). Jedinými právními normami dožádaného členského státu, které se použijí, jsou normy, jimiž se řídí procesní otázky.
74 Naopak otázky podloženosti rozhodnutí jako takové, zejména otázka, zda jsou splněny podmínky vyžadované k tomu, aby mohl příslušný soud toto rozhodnutí vydat, včetně případných sporů o příslušnost, musejí být předloženy soudům členského státu původu v souladu s normami jeho právního řádu. Stejně tak lze žádost o odklad výkonu osvědčeného rozhodnutí podat pouze u příslušného soudu členského státu původu v souladu s normami jeho právního řádu.
75 Před soudy členského státu, do něhož bylo dítě přemístěno, tak nelze proti výkonu takového rozhodnutí uplatnit žádný prostředek ochrany práv, přičemž právními normami tohoto státu se řídí výlučně procesní otázky ve smyslu čl. 47 odst. 1 nařízení, totiž způsob výkonu rozhodnutí. Řízení, jako je to, které je předmětem této otázky, se přitom netýká formálních ani procesních otázek, nýbrž řeší otázky hmotněprávní.
76 Neslučitelnost osvědčeného rozhodnutí s pozdějším vykonatelným rozhodnutím ve smyslu čl. 47 odst. 2 druhého pododstavce nařízení lze tudíž ověřovat jen v poměru k případným rozhodnutím vydaným následně příslušnými soudy členského státu původu.
77 Taková neslučitelnost se projevuje nejen v případech, kdy je rozhodnutí zrušeno nebo změněno na základě soudní žaloby ve členském státě původu. Během jednání totiž bylo poukazováno na to, že příslušný soud může z vlastního podnětu nebo případně na návrh sociálních služeb svůj postoj přehodnotit, pokud to zájem dítěte vyžaduje, a přijmout nové rozhodnutí, aniž výslovně zruší rozhodnutí první, které se tak stane vyhaslým.
78 Mít za to, že rozhodnutí vydané později soudem členského státu výkonu může bránit výkonu dřívějšího rozhodnutí osvědčeného ve členském státě původu a nařizujícího navrácení dítěte by znamenalo obcházení mechanismu zavedeného oddílem 4 kapitoly III nařízení. Taková výjimka z příslušnosti soudů členského státu původu by zbavila čl. 11 odst. 8 nařízení, který právo rozhodnout ponechává v poslední instanci na příslušném soudu a který má na základě článku 60 nařízení přednost před Haagskou úmluvou z roku 1980, užitečného účinku a zakládala by věcnou příslušnost soudů členského státu výkonu.
79 Na čtvrtou otázku je proto třeba odpovědět, že čl. 47 odst. 2 druhý pododstavec nařízení musí být vykládán v tom smyslu, že rozhodnutím vydaným později soudem členského státu výkonu, které zakládá prozatímní právo péče a je považováno za vykonatelné podle práva tohoto státu, nelze bránit výkonu osvědčeného rozhodnutí dříve vydaného příslušným soudem členského státu původu nařizujícího navrácení dítěte.
K páté otázce
80 Touto otázkou se předkládající soud táže, zda lze v členském státě výkonu odmítnout výkon osvědčeného rozhodnutí z toho důvodu, že v důsledku změny okolností, k níž došlo po jeho přijetí, může tento výkon vážně ohrozit nejlepší zájem dítěte, anebo zda taková změna musí být namítána před soudy členského státu původu, což by implikovalo odklad výkonu rozhodnutí v dožádaném členském státě až do výsledku řízení ve členském státě původu.
81 V tomto ohledu představuje podstatná změna okolností ve vazbě na nejlepší zájem dítěte hmotněprávní otázku, která může případně vést ke změně rozhodnutí příslušného soudu o navrácení dítěte. Přitom v souladu s dělbou příslušnosti, opakovaně zmíněnou v tomto rozsudku, spadá tato otázka do působnosti příslušného soudu členského státu původu. Tento soud je ostatně v systému zavedeném nařízením rovněž příslušný k posouzení nejlepšího zájmu dítěte a právě na tento soud je třeba se obracet s případným návrhem na odklad výkonu jeho rozhodnutí.
82 Tento závěr nelze vyvrátit odkazem, obsaženým v čl. 47 odst. 2 prvním pododstavci nařízení, na výkon rozhodnutí vydaného v jiném členském státě „za stejných podmínek“, jaké by se vztahovaly na rozhodnutí vydané ve členském státě výkonu. Tento požadavek je třeba vykládat striktně. Může dopadat pouze na procesní podmínky, za nichž má navrácení dítěte proběhnout, a nemůže v žádném případě zakládat hmotněprávní důvod, který by bránil rozhodnutí příslušného soudu.
83 Proto je na pátou otázku třeba odpovědět tak, že výkon osvědčeného rozhodnutí nelze v členském státě výkonu odmítnout z toho důvodu, že v důsledku změny okolností, k níž došlo po jeho přijetí, může tento výkon vážně ohrozit nejlepší zájem dítěte. Takovou změnu je třeba namítat před příslušným soudem členského státu původu, na nějž je třeba se obrátit rovněž s případným návrhem na odklad výkonu jeho rozhodnutí.
K nákladům řízení
84 Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.
Z těchto důvodů Soudní dvůr (třetí senát) rozhodl takto:
1) Článek 10 písm. b) bod iv) nařízení Rady (ES) č. 2201/2003 ze dne 27. listopadu 2003 o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti a o zrušení nařízení (ES) č. 1347/2000 musí být vykládán v tom smyslu, že předběžné opatření není „rozhodnutí[m] o právu péče o dítě, které neobsahuje navrácení dítěte,“ ve smyslu tohoto ustanovení a nemůže vést k přechodu příslušnosti na členský stát, do něhož bylo dítě protiprávně přemístěno.
2) Článek 11 odst. 8 nařízení č. 2201/2003 musí být vykládán v tom smyslu, že rozhodnutí příslušného soudu nařizující navrácení dítěte spadá do působnosti tohoto ustanovení, a to i když mu nepředchází konečné rozhodnutí téhož soudu o právu péče o dítě.
3) Článek 47 odst. 2 druhý pododstavec nařízení č. 2201/2003 musí být vykládán v tom smyslu, že rozhodnutím vydaným později soudem členského státu výkonu, které zakládá prozatímní právo péče a je považováno za vykonatelné podle práva tohoto státu, nelze bránit výkonu osvědčeného rozhodnutí vydaného dříve příslušným soudem členského státu původu nařizujícího navrácení dítěte.
4) Výkon osvědčeného rozhodnutí nelze v členském státě výkonu odmítnout z toho důvodu, že v důsledku změny okolností, k níž došlo po jeho přijetí, může tento výkon vážně ohrozit nejlepší zájem dítěte. Takovou změnu je třeba namítat před příslušným soudem členského státu původu, ke kterému by měl být rovněž podán případný návrh na odklad výkonu jeho rozhodnutí.
Podpisy.
* Jednací jazyk: němčina.