1

Vasile Dumitrescu a Guido Schwarz (C‑567/22 P), YT a YU (C‑568/22 P), YV (C‑569/22 P), jakož i ZA (C‑570/22 P) (dále jen společně „navrhovatelé“) se svými kasačními opravnými prostředky domáhají zrušení rozsudků Tribunálu Evropské unie ze dne 15. června 2022, Dumitrescu a Schwarz v. Komise (T‑531/16, dále jen „rozsudek napadený ve věci C‑567/22 P“, EU:T:2022:362), ze dne 15. června 2022, YT a YU v. Komise (T‑532/16, dále jen „rozsudek napadený ve věci C‑568/22 P“, EU:T:2022:363), ze dne 15. června 2022, YV a další v. Komise (T‑533/16, dále jen „rozsudek napadený ve věci C‑569/22 P“, EU:T:2022:364), jakož i ze dne 15. června 2022, YY a ZA v. Soudní dvůr Evropské unie (T‑545/16, dále jen „rozsudek napadený ve věci C‑570/22 P“, EU:T:2022:366) (dále společně jen „napadené rozsudky“), kterými Tribunál zamítl jejich žaloby znějící na zrušení rozhodnutí Evropské komise (T‑531/16 až T‑533/16) a Soudního dvora Evropské unie (T‑545/16) o snížení nebo zrušení od 1. ledna 2014 roční výplaty cestovních výdajů, aby navrhovatelé mohli udržovat vztah k místu jejich původu.

2

Příloha VII služebního řádu úředníků Evropské unie, ve znění před vstupem v platnost nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU, Euratom) č. 1023/2013 ze dne 22. října 2013, kterým se mění služební řád úředníků Evropské unie a pracovní řád ostatních zaměstnanců Evropské unie (Úř. věst. 2013, L 287, s. 15) (dále jen „dřívější služební řád“), nadepsaná „Odměna a náhrada výdajů“, obsahovala oddíl 3, nadepsaný „Náhrada výdajů“, jehož pododdíl C, nadepsaný „Cestovní výdaje“, obsahoval články 7 a 8 této přílohy. Tento čl. 7 odst. 1 stanovil, že úředník má za různých okolností nárok na náhradu cestovních výdajů pro sebe, svého manžela/manželku a vyživované osoby žijící s ním skutečně v jeho domácnosti. Uvedený čl. 7 odst. 3 zněl:

„Místo úředníkova původu se určí při jeho jmenování s přihlédnutím k místu náboru nebo místu jeho životních zájmů. Takto určené místo původu může být zvláštním rozhodnutím orgánu oprávněného ke jmenování změněno v průběhu úředníkovy služby nebo v době odchodu ze služby. Je-li však úředník ve funkci, učiní se takové rozhodnutí pouze výjimečně a po předložení příslušných průkazných dokladů úředníkem.

[…]“

3

Článek 8 uvedené přílohy stanovil:

„1.   Úředník má nárok, aby mu v každém kalendářním roce byla proplacena za jeho osobu, a jestliže má nárok na příspěvek na domácnost, také za manžela/manželku a vyživované děti ve smyslu článku 2, částka rovnající se jeho cestovním výdajům z místa zaměstnání do místa původu, jak je uvedeno v článku 7.

[…]

2.   Paušální náhrada je založena na příspěvku na jeden kilometr vzdálenosti mezi místem zaměstnání a místem náboru nebo původu úředníka […]

[…]

4.   Předchozí ustanovení platí pro úředníky, jejichž místo zaměstnání se nachází na území členských států. […]

[…]“

4

Služební řád úředníků Evropské unie, ve znění vyplývajícím z nařízení č. 1023/2013 (dále jen „služební řád“), se s výhradou některých ustanovení, která nejsou dotčena projednávanými společnými věcmi, použije od 1. ledna 2014 v souladu s čl. 3 odst. 2 tohoto nařízení.

5

Body 2, 12 a 24 odůvodnění uvedeného nařízení uvádějí:

[…]

[…]

6

Článek 91 odst. 1 služebního řádu stanoví:

„Soudní dvůr Evropské unie má pravomoc rozhodovat ve všech sporech mezi Unií a každou osobou, na kterou se vztahuje tento služební řád, týkajících se zákonnosti opatření, jež se osoby nepříznivě dotýkají ve smyslu čl. 90 odst. 2. Ve sporech majetkoprávní povahy má Soudní dvůr neomezenou soudní pravomoc.“

7

Příloha VII služebního řádu je nadepsána „Odměna a náhrada výdajů“. Tato příloha obsahuje oddíl 3, nadepsaný „Náhrada výdajů“, jehož pododdíl C, nadepsaný „Cestovní výdaje“, obsahuje články 7 a 8 uvedené přílohy. Tento článek 7 v odstavci 1 stanoví, že úředník má za různých okolností nárok na paušální náhradu odpovídající nákladům na cestu pro sebe, svého manžela/manželku a vyživované osoby žijící s ním skutečně v jeho domácnosti. Uvedený čl. 7 odst. 4 zní:

„Místo úředníkova původu se určí při jeho jmenování s přihlédnutím k místu náboru; na výslovnou a řádně odůvodněnou žádost úředníka se v úvahu vezme jeho střed zájmu. Takto určené místo původu může být zvláštním rozhodnutím orgánu oprávněného ke jmenování změněno v průběhu úředníkovy služby nebo v době odchodu ze služby. Je-li však úředník ve funkci, učiní se takové rozhodnutí pouze výjimečně a po předložení příslušných průkazných dokladů úředníkem.

[…]“

8

Článek 8 přílohy VII služebního řádu stanoví:

„1.   Úředník, který má nárok na příspěvek za práci v zahraničí nebo na příspěvek za pobyt v zahraničí, má v rámci omezení stanoveného v odstavci 2 nárok, aby mu v každém kalendářním roce byla proplacena za jeho osobu, a jestliže má nárok na příspěvek na domácnost, také za manžela/manželku a vyživované děti ve smyslu článku 2 [této přílohy], paušální náhrada odpovídající nákladům na cestu z místa zaměstnání do místa původu, jak je uvedeno v článku 7 [uvedené přílohy].

[…]

2.   Paušální náhrada je založena na příspěvku na jeden kilometr zeměpisné vzdálenosti mezi místem zaměstnání a místem původu úředníka.

Nachází-li se místo původu určené podle článku 7 [téže přílohy] mimo území členských států Unie, mimo země a území uvedené v příloze II Smlouvy [o FEU] a mimo území členských států Evropského sdružení volného obchodu [(ESVO)], je paušální náhrada založena na příspěvku na jeden kilometr zeměpisné vzdálenosti mezi místem zaměstnání úředníka a hlavním městem členského státu, jehož je státním příslušníkem. […]

[…]

4.   Odstavce 1, 2 a 3 tohoto článku se vztahují na úředníky, jejichž místo zaměstnání se nachází na území členských států. […]

[…]“

9

Okolnosti předcházející sporům, jak byly vylíčeny v napadených rozsudcích, lze shrnout následovně.

10

Navrhovatelé jsou úředníky unijního orgánu, a sice buď Komise (věci C‑567/22 P až C‑569/22 P), nebo Soudního dvora Evropské unie (věc C‑570/22 P). Všichni mají místo zaměstnání na území členského státu a místo původu nacházející se mimo území členských států nebo mimo země a území uvedené v příloze II Smlouvy o FEU nebo mimo území členských států ESVO.

11

Po vstupu nařízení č. 1023/2013 v platnost orgán, který zaměstnává každého z nich, stanovil částku, která jim náleží jako paušální náhrada nákladů na cestu z místa zaměstnání do místa původu podle čl. 8 odst. 2 druhého pododstavce přílohy VII služebního řádu. Podle tohoto ustanovení uvedená náhrada nyní odpovídá příspěvku vypočítanému za každý kilometr ze zeměpisné vzdálenosti mezi místem zaměstnání úředníka hlavním městem členského státu, jehož je státním příslušníkem, podle kilometrové sazby.

12

Metoda výpočtu této náhrady vyplývající z uvedeného ustanovení vedla u každého z navrhovatelů ke značnému snížení ve srovnání s částkou, na kterou měli nárok podle článku 8 přílohy VII dřívějšího služebního řádu, což dokonce vedlo k tomu, že úředníkům, jejichž místo zaměstnání se nacházelo ve vzdálenosti do 201 km od hlavního města členského státu, jehož jsou státními příslušníky, nebyla paušální náhrada vyplácena vůbec.

13

Poté, co navrhovatelé podali neúspěšnou stížnost proti rozhodnutím, jimiž byla poprvé stanovena částka paušální náhrady odpovídající nákladům na cestu, na kterou měli nárok podle článku 8 přílohy VII služebního řádu, podali proti těmto rozhodnutím žaloby na neplatnost k Soudu pro veřejnou službu, přičemž tyto žaloby byly následně přeneseny na Tribunál.

14

V rámci žaloby podané ve věci T‑531/16 uplatnili navrhovatelé pět bodů návrhových žádání, kterými se v podstatě domáhali, aby Tribunál:

15

V rámci žalob na neplatnost podaných ve věcech T‑532/16, T‑533/16 a T‑545/16, uplatnili navrhovatelé tři body návrhových žádání, kterými se v podstatě domáhali, aby Tribunál:

16

V každé z věcí, ve kterých byly vydány napadené rozsudky, Tribunál nejprve zamítl návrhová žádání znějící na zrušení rozhodnutí o zamítnutí stížností poté, co konstatoval, že tato rozhodnutí nemají samostatný obsah.

17

Kromě toho rozsudkem napadeným ve věci C‑567/22 P odmítl Tribunál jako nepřípustný jednak druhý bod návrhových žádání znějící na zrušení budoucích rozhodnutí Komise s ohledem na hypotetickou povahu těchto rozhodnutí, která jsou dosud nepřijatými akty, a jednak čtvrtý bod návrhových žádání v rozsahu, v němž směřoval k tomu, aby byla tomuto orgánu uložena náhrada odpovídající ročním nákladům na cestu na základě ustanovení dřívějšího služebního řádu z důvodu, že Tribunálu nepřísluší vydávat příkazy administrativě v rámci přezkumu legality na základě článku 91 služebního řádu.

18

Tribunál dále v každé z věcí, ve kterých byly vydány napadené rozsudky, zkoumal žalobní důvody vznesené navrhovateli na podporu prvního bodu návrhových žádání znějícího na zrušení rozhodnutí, ve kterých dotčené žalované orgány poprvé použily čl. 8 odst. 2 druhý pododstavec přílohy VII služebního řádu ve vztahu k navrhovatelům, a to v podstatě z důvodu protiprávnosti tohoto ustanovení.

19

Tyto žalobní důvody vycházely zaprvé z porušení článku 45 SFEU, zadruhé ve věci T‑531/16 z porušení obecné zásady rovného zacházení, zatřetí z porušení účelu článku 8 přílohy VII služebního řádu ve spojení ve věci T‑531/16 s obecnou zásadou týkající se práva úředníka udržovat osobní vazbu na místo svých hlavních zájmů a s článkem 7 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“), jakož i začtvrté z porušení zásad ochrany legitimního očekávání a nabytých práv. Vzhledem k tomu, že Tribunál zamítl všechny uvedené žalobní důvody, zamítl tento první bod návrhových žádání.

20

V důsledku toho Tribunál v napadeném rozsudku ve věci C‑567/22 P rovněž zamítl návrh navrhovatelů na to, aby byla Komisi uložena náhrada jejich ročních cestovních výdajů do místa původu na základě jejich skutečných nákladů.

21

Tribunál tudíž v plném rozsahu zamítl žaloby ve věcech T‑531/16 až T‑533/16 a T‑545/16.

22

Tribunál rovněž uložil navrhovatelům náhradu nákladů řízení v každé z těchto věcí.

23

Kasačními opravnými prostředky ve věcech C‑567/22 P až C‑569/22 P navrhovatelé navrhují, aby Soudní dvůr:

24

Komise navrhuje, aby Soudní dvůr kasační opravné prostředky v těchto věcech zamítl a uložil navrhovatelům náhradu nákladů řízení.

25

Evropský parlament a Rada Evropské unie, které coby vedlejší účastníci řízení v prvním stupni předložily podle článku 172 jednacího řádu Soudního dvora kasační odpověď, rovněž navrhují, aby byly kasační opravné prostředky v uvedených věcech zamítnuty a navrhovatelům byla uložena náhrada nákladů řízení.

26

Svým kasačním opravným prostředkem ve věci C‑570/22 P navrhovatel navrhuje, aby Soudní dvůr:

27

Soudní dvůr Evropské unie navrhuje kasační opravný prostředek v této věci zamítnout a uložit navrhovateli náhradu nákladů řízení.

28

Parlament a Rada rovněž navrhují, aby byl kasační opravný prostředek v uvedené věci zamítnut a navrhovateli byla uložena náhrada nákladů řízení.

29

Na základě čl. 54 odst. 2 jednacího řádu se místopředseda Soudního dvora dne 24. května 2023 rozhodl spojit věci C‑567/22 P až C‑570/22 P pro účely případné ústní části řízení a rozsudku.

30

Na podporu svého kasačního opravného prostředku uplatňují navrhovatelé ve věci C‑567/22 P tři důvody, z nichž první vychází z porušení článku 45 SFEU, nedostatku odůvodnění, nesprávné právní kvalifikace, jakož i ze zkreslení skutečností obsažených ve spise, druhý z porušení účelu článku 8 přílohy VII služebního řádu, obecné zásady týkající se práva úředníka udržovat osobní vazbu na místo svých hlavních zájmů, porušení článků 7 a 8 Listiny, jakož i ze zkreslení skutečností obsažených ve spise a třetí z porušení zásady rovného zacházení.

31

Na podporu svých kasačních opravných prostředků předkládají navrhovatelé ve věcech C‑568/22 P až C‑570/22 P dva důvody, z nichž první je totožný s prvním důvodem kasačního opravného prostředku ve věci C‑567/22 P a druhý vychází z porušení účelu článku 8 přílohy VII služebního řádu, jakož i zásady proporcionality.

32

Nejprve je třeba uvést, že druhý a třetí bod návrhových žádání, jakož i zčásti čtvrtý bod návrhových žádání navrhovatelů ve věci T‑531/16 a druhý bod návrhových žádání navrhovatelů ve věcech T‑532/16, T‑533/16 a T‑545/16 byly Tribunálem na základě úvah shrnutých v bodech 16 a 17 tohoto rozsudku zamítnuty v bodech 26 až 28 rozsudku napadeného ve věci C‑567/22 P, v bodě 22 rozsudku napadeného ve věci C‑568/22 P, v bodě 23 rozsudku napadeného ve věci C‑569/22 P a v bodě 22 rozsudku napadeného ve věci C‑570/22 P.

33

I když se navrhovatelé domáhají zrušení napadených rozsudků rovněž v rozsahu, v němž byly tyto body návrhových žádání zamítnuty, je však třeba uvést, že tyto úvahy nejsou v rámci kasačních opravných prostředků jako takové napadeny a nejsou dotčeny žádným z důvodů kasačního opravného prostředku, který je na jejich podporu uplatněn.

34

V tomto ohledu je třeba připomenout, že podle čl. 168 odst. 1 písm. d) jednacího řádu musí kasační opravný prostředek obsahovat dovolávané právní důvody a argumenty, jakož i stručný popis uvedených důvodů.

35

V souladu s judikaturou musí být právní argumenty, které podporují návrh na zrušení napadených bodů rozsudku napadeného kasačním opravným prostředkem, uvedeny přesně, jinak jsou nepřípustné (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 23. listopadu 2021, Rada v. Hamás, C‑833/19 P, EU:C:2021:950, bod 50 a citovaná judikatura).

36

Z toho vyplývá, že kasační opravný prostředek ve věci C‑567/22 P musí být odmítnut jako nepřípustný v rozsahu, v němž zní na zrušení rozsudku napadeného v této věci, pokud jde o zamítnutí druhého a třetího bodu návrhových žádání žaloby ve věci T‑531/16, jakož i čtvrtého bodu návrhových žádání této žaloby, který zní na uložení povinnosti Komisi uhradit náhradu odpovídající ročním nákladům na cestu na základě ustanovení dřívějšího služebního řádu, neboť nebyly předloženy žádné informace o skutečnostech, o něž se tento kasační opravný prostředek v tomto ohledu opírá.

37

Ze stejných důvodů musí být kasační opravné prostředky ve věcech C‑568/22 P až C‑570/22 P odmítnuty jako nepřípustné v rozsahu, v němž znějí na zrušení rozsudků napadených v těchto věcech, pokud jde o zamítnutí druhého bodu návrhových žádání žalob ve věcech T‑532/16, T‑533/16 a T‑545/16.

38

V důsledku toho je třeba meritorně zkoumat kasační opravné prostředky v rozsahu, v němž znějí na zrušení napadených rozsudků, pokud jde o zamítnutí prvního bodu návrhových žádání, kterým se každý z navrhovatelů v rozsahu, v němž se ho týkalo, domáhal zrušení rozhodnutí, kterým orgán, jehož je úředníkem, vůči němu poprvé uplatnil čl. 8 odst. 2 druhý pododstavec přílohy VII služebního řádu.

39

První důvod každého z kasačních opravných prostředků obsahuje v podstatě tři části, z nichž první vychází z porušení článku 45 SFEU, druhá z nedostatku odůvodnění a třetí ze zkreslení skutečností obsažených ve spise, jakož i z nesprávné právní kvalifikace.

40

V rámci první části navrhovatelé primárně tvrdí, že Tribunál zkoumal žalobní důvod týkající se porušení článku 45 SFEU, předložený na podporu jejich žalob na neplatnost, pouze ve vztahu k jejich tvrzení, že čl. 8 odst. 2 druhý pododstavec přílohy VII služebního řádu obsahuje diskriminaci na základě státní příslušnosti, ačkoli tvrdili, že posledně uvedené ustanovení představuje rovněž překážku volnému pohybu pracovníků a posouzení jejich žalobního důvodu z tohoto hlediska by vyžadovalo zvláštní analýzu. Tribunál se tedy nezabýval předloženým žalobním důvodem, a nesplnil tudíž svou povinnost uvést odůvodnění.

41

Výtkou uplatněnou podpůrně v rámci této první části důvodu kasačního opravného prostředku navrhovatelé v podstatě tvrdí, že se Tribunál v každém případě dopustil nesprávného právního posouzení, když potvrdil kritérium státní příslušnosti, které obsahuje čl. 8 odst. 2 druhý pododstavec přílohy VII služebního řádu, aniž přezkoumal přípustnost a přiměřenost tohoto kritéria s ohledem na účel tohoto ustanovení.

42

V rámci druhé části navrhovatelé tvrdí, že se Tribunál dopustil „nesprávného odůvodnění“, když nesprávně odkázal na bod 51 rozsudku ze dne 25. března 2021, Álvarez y Bejarano a další v. Komise (C‑517/19 P a C‑518/19 P, EU:C:2021:240).

43

Ve třetí části navrhovatelé vytýkají Tribunálu, že zkreslil jednu skutečnost obsaženou ve spise a dopustil se dvou chyb v právní kvalifikaci, první tím, že kvalifikoval jako „marginální situace“ ty situace 756 úředníků nebo zaměstnanců, jejichž místo původu se nacházelo mimo území členských států k 1. lednu 2015, a druhé, pokud jde o důsledky použití kritéria státní příslušnosti v rámci čl. 8 odst. 2 druhého pododstavce přílohy VII služebního řádu, tím, že kvalifikoval podstatné, či dokonce téměř úplné snížení náhrady odpovídající nákladům na cestu proplácenou těmto úředníkům jako „případné [nahodilé] obtíže“.

44

V rámci první části prvního důvodu kasačního opravného prostředku navrhovatelé předkládají výtku vycházející z nedostatku odůvodnění, kterou je třeba zkoumat na prvním místě. V rámci této výtky tvrdí, že Tribunál nerozhodl o jejich argumentaci o existenci překážky volného pohybu pracovníků, když jejich žalobní důvod vycházející z porušení článku 45 SFEU posoudil pouze z hlediska jejich argumentace o existenci diskriminace na základě státní příslušnosti.

45

Žalované orgány zpochybňují opodstatněnost uvedené výtky.

46

Je třeba připomenout, že povinnost odůvodnit rozhodnutí představuje podstatnou formální náležitost, kterou je třeba odlišovat od opodstatněnosti odůvodnění, jež je otázkou legality sporného aktu po meritorní stránce. Odůvodnění rozhodnutí je totiž formálním vyjádřením důvodů, na kterých toto rozhodnutí spočívá. Jestliže jsou tyto důvody stiženy vadami, je jimi stižena materiální legalita rozhodnutí, avšak nikoli jeho odůvodnění, které může být dostačující, i když obsahuje vadné důvody (rozsudky ze dne 10. července 2008, Bertelsmann a Sony Corporation of America v. Impala, C‑413/06 P, EU:C:2008:392, bod 181, jakož i citovaná judikatura, a ze dne 24. listopadu 2022, Thunus a další v. EIB, C‑91/21 P, nezveřejněný, EU:C:2022:928, bod 90, jakož i citovaná judikatura).

47

V projednávané věci rozhodl Tribunál v rámci posuzování žalobního důvodu vycházejícího z porušení článku 45 SFEU, který byl uplatněn v každé z žalob na neplatnost, které mu byly předloženy, že „[v] rozsahu, v němž žalobci tvrdí, že [čl. 8 odst. 2 druhý pododstavec přílohy VII služebního řádu] představuje překážku v tom, že je odrazuje od toho, aby využili svobody pohybu za účelem přijetí zaměstnání v evropské veřejné službě, je třeba mít za to, že tato argumentace splývá s argumentací týkající se údajně diskriminační povahy [tohoto ustanovení], jelikož zavádí rozdílné zacházení mezi pracovníky na základě státní příslušnosti, pokud jde o jejich pracovní podmínky“.

48

Těmito úvahami Tribunál výslovně zohlednil argumentaci navrhovatelů týkající se existence překážky, ale provedl její analýzu tak, že tuto argumentaci posoudil společně s argumentací, v níž navrhovatelé tvrdili, že došlo k porušení zásady zákazu diskriminace.

49

V důsledku toho je třeba zamítnout výtku první části prvního důvodu kasačního opravného prostředku týkající se nedostatku odůvodnění jako neopodstatněnou.

50

V rámci výtky uplatněné podpůrně v rámci první části jejich prvního důvodu kasačního opravného prostředku, kterou je třeba zkoumat na tomto místě, navrhovatelé v podstatě tvrdí, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení, když potvrdil kritérium státní příslušnosti uvedené v čl. 8 odst. 2 druhém pododstavci přílohy VII služebního řádu odkazem na cíl nařízení č. 1023/2013 na základě důvodů rozpočtové, administrativní a personální povahy, které považoval za legitimní, aniž ověřil, zda je toto kritérium přípustné a přiměřené ve vztahu k cíli tohoto článku 8, a sice poskytnout zvýhodnění, které má umožnit dotyčným úředníkům a jimi vyživovaným osobám cestu do místa svého původu alespoň jednou ročně.

51

Tato výtka se konkrétně týká bodů 72 až 78 rozsudku napadeného ve věci C‑567/22 P, bodů 38 až 41 a 57 až 59 rozsudku napadeného ve věci C‑568/22 P, bodů 39 až 42 a 62 až 64 rozsudku napadeného ve věci C‑569/22 P, jakož i bodů 38 až 41 a 60 až 62 rozsudku napadeného ve věci C‑570/22 P.

52

V tomto ohledu navrhovatelé v podstatě tvrdí, že čl. 8 odst. 2 druhý pododstavec přílohy VII služebního řádu představuje přímou diskriminaci na základě státní příslušnosti a že Tribunál porušil zásadu zákazu diskriminace, když měl za to, že důvody, které označil za vedoucí k přijetí tohoto ustanovení, jsou legitimní, aniž posoudil přiměřenost uvedeného ustanovení nebo vhodnost v něm obsaženého kritéria založeného na státní příslušnosti ve vztahu k cíli sledovanému tímto článkem 8.

53

Podle navrhovatelů Tribunál neposoudil, zda je toto kritérium vhodné nebo přiměřené s ohledem na možnost dotyčných úředníků cestovat do místa svého původu alespoň jednou ročně za účelem zachování rodinných, sociálních a kulturních vazeb v souladu s obecnou zásadou evropské veřejné služby, která je v tomto ohledu relevantní.

54

Navrhovatelky ve věci C‑568/22 P tvrdí, že ačkoli obě mají místo svého původu v Buenos Aires (Argentina), které se nachází více než 11000 km od Bruselu (Belgie), což je místo jejich zaměstnání, obdržely jako náhradu cestovních výdajů jinou částku vypočtenou podle vzdálenosti mezi Bruselem a Římem (Itálie) či Madridem (Španělsko), což jsou hlavní města členských států, jichž jsou státními příslušnicemi, přičemž tato vzdálenost odpovídá méně než patnácti procentům vzdálenosti mezi místem jejich zaměstnání a místem jejich původu. Navrhovatelé ve věci C‑567/22 P objasňují důsledky použití čl. 8 odst. 2 druhého pododstavce přílohy VII služebního řádu tím, že zdůrazňují, že jinému navrhovateli, jehož místo původu je rovněž určeno v Buenos Aires a jehož místem zaměstnání je Lucemburk (Lucembursko), byla náhrada, na kterou má nárok, vypočtena podle vzdálenosti mezi Lucemburkem a Bruselem, hlavním městem členského státu, jehož je státním příslušníkem, a že nepobírá žádnou paušální náhradu odpovídající nákladům na cestu, neboť posledně uvedená vzdálenost je kratší než 201 km.

55

Navrhovatelé rovněž zdůrazňují, že unijní normotvůrce měl k dispozici několik možností, jak dosáhnout cíle rozpočtové racionalizace, který Tribunál posuzoval, aniž porušil účel uvedeného článku 8 nebo zavedl diskriminaci na základě státní příslušnosti mezi dotyčnými úředníky, například tím, že by za referenční bod pro výpočet náhrady cestovních výdajů zvolil jako výchozí místo pro cestu do místa původu místo nacházející se na vnějších hranicích Unie, stanovil strop nebo snížil částku zvýhodnění.

56

Žalované orgány zpochybňují opodstatněnost uvedené výtky.

57

Komise konkrétně tvrdí, že Tribunál měl právem za to, že kritérium státní příslušnosti úředníka je přiměřené, jelikož v bodech 72 a 73 rozsudku ze dne 25. března 2021, Álvarez y Bejarano a další v. Komise (C‑517/19 P a C‑518/19 P, EU:C:2021:240), Soudní dvůr připustil jeho relevanci mimo jiné v kontextu článku 8 přílohy VII služebního řádu. Komise, Parlament a Rada zdůrazňují, že skutečnost, že se místo původu úředníka nachází ve třetí zemi, je objektivní skutečností, která může odůvodnit přijetí zvláštního pravidla v této věci, protože pouze tato skutečnost je důvodem pro rozdíl v náhradách, přičemž je vyloučena státní příslušnost dotyčných úředníků, která je pouze druhotným kritériem.

58

Parlament rovněž uvádí, že Tribunál správně zohlednil skutečnost, že kritérium státní příslušnosti je objektivní a umožňuje jednoduché, transparentní a nediskriminační použití článku 8 přílohy VII služebního řádu na úředníky, jejichž místo původu se nachází mimo území členských států.

59

Rada kromě toho tvrdí, že státní příslušnost představuje rozlišovací kritérium obecně uznávané v právu evropské veřejné služby na základě domněnky, že státní příslušnost určité osoby je značně přesvědčivým důkazem o četných a úzkých vazbách této osoby na zemi, jíž je státním příslušníkem, což vylučuje, aby byl čl. 8 odst. 2 druhý pododstavec přílohy VII služebního řádu považován ze své podstaty za diskriminační.

60

Je třeba uvést, že Tribunál poté, co považoval za vhodné posoudit argumentaci navrhovatelů týkající se porušení zásady zákazu diskriminace na základě státní příslušnosti v rámci žalobního důvodu vycházejícího z porušení článku 45 SFEU, měl v podstatě za to, že argumentace navrhovatelů, podle které čl. 8 odst. 2 druhý pododstavec přílohy VII služebního řádu představuje překážku, se shoduje s jejich argumentací o existenci rozdílného zacházení na základě státní příslušnosti. Tribunál k této argumentaci v podstatě uvedl, že navrhovatelé tvrdili, že úředníci se stejným místem zaměstnání nacházejícím se na území členského státu a stejným místem původu mimo Unii by měli obdržet stejnou částku z titulu paušální náhrady cestovních výdajů, i když mají odlišnou státní příslušnost.

61

V tomto ohledu Tribunál konstatoval, že podle čl. 8 odst. 2 druhého pododstavce přílohy VII služebního řádu je částka této náhrady příslušející dotyčným úředníkům skutečně stanovena v závislosti na jejich státní příslušnosti.

62

Tribunál však zdůraznil, že se toto ustanovení týká nikoliv podstaty nároku na uvedenou náhradu, nýbrž pouze způsobu výpočtu této částky, a rozhodl, že unijnímu normotvůrci musí být v tomto ohledu přiznána široká posuzovací pravomoc.

63

Dále Tribunál v podstatě uvedl, že unijní normotvůrce může provést kategorizaci zahrnující případnou volbu kritéria založeného na státní příslušnosti, pokud tato kategorizace není z podstaty diskriminační z hlediska cíle, který sleduje. V projednávané věci je přitom volba takového kritéria založena na legitimních cílech, a sice na potřebě modernizovat a racionalizovat pravidla v oblasti náhrady cestovních výdajů, aby jejich uplatňování bylo jednodušší a transparentnější, a na snaze o nákladovou efektivnost v sociálně-ekonomickém kontextu v Evropě, který vyžaduje konsolidaci veřejných financí. Mimoto čl. 8 odst. 2 druhý pododstavec přílohy VII služebního řádu je přiměřený cíli sledovanému normotvůrcem, který souvisí s těmito legitimními důvody modernizace, racionalizace a optimalizace nákladové efektivnosti. Pokud jde totiž o oblast, v níž má normotvůrce širokou posuzovací pravomoc, a v níž by tedy legalitu opatření mohla ovlivnit pouze jeho zjevná nepřiměřenost ve vztahu k cíli, který toto opatření sleduje, přijal normotvůrce kritérium, které je objektivní povahy, jednoduše použitelné, transparentní a jehož uplatnění umožňuje dosáhnout úspor.

64

Nejprve je třeba uvést, že navrhovatelé v rámci žalob podaných k Tribunálu nezpochybnili samotnou skutečnost, že unijní normotvůrce nařízením č. 1023/2013 změnil způsob výpočtu paušální náhrady cestovních výdajů. V tomto ohledu je třeba připomenout, že právní vztah mezi úředníky a administrativou je založen na služebním řádu, a nikoli na smlouvě. Práva a povinnosti úředníků, jakož i smluvních zaměstnanců, které vyplývají z ustanovení služebního řádu, jež se na ně použijí obdobně, jako je článek 8 přílohy VII služebního řádu, mohou být, při dodržení požadavků vyplývajících z unijního práva, normotvůrcem kdykoli změněny (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 25. března 2021, Álvarez y Bejarano a další v. Komise, C‑517/19 P a C‑518/19 P, EU:C:2021:240, body 49 a 50, jakož i citovaná judikatura).

65

Mezi tyto požadavky patří zásada rovného zacházení zakotvená v článku 20 Listiny (rozsudek ze dne 25. března 2021, Álvarez y Bejarano a další v. Komise, C‑517/19 P a C‑518/19 P, EU:C:2021:240, bod 51 a citovaná judikatura).

66

V tomto ohledu je třeba připomenout, že tato zásada je obecnou zásadou unijního práva, jejímž zvláštním vyjádřením je zásada zákazu diskriminace uvedená v čl. 21 odst. 1 Listiny (rozsudek ze dne 14. července 2022, Komise v. VW a další, C‑116/21 P až C‑118/21 P, C‑138/21 P a C‑139/21 P, EU:C:2022:557, bod 140 a citovaná judikatura).

67

Zásada rovného zacházení vyžaduje, aby se srovnatelnými situacemi nebylo zacházeno odlišně a s odlišnými situacemi stejně, není-li takové zacházení objektivně odůvodněno (rozsudek ze dne 25. března 2021, Álvarez y Bejarano a další v. Komise, C‑517/19 P a C‑518/19 P, EU:C:2021:240, bod 52 a citovaná judikatura).

68

Aby bylo možné určit, zda došlo k porušení této zásady, je třeba zejména zohlednit předmět a cíl sledovaný ustanovením, o němž se tvrdí, že tuto zásadu porušuje (rozsudek ze dne 25. března 2021, Álvarez y Bejarano a další v. Komise, C‑517/19 P a C‑518/19 P, EU:C:2021:240, bod 65 a citovaná judikatura).

69

Kromě toho v případě takových služebních pravidel, jako jsou pravidla dotčená v projednávané věci, a s ohledem na širokou diskreční pravomoc, kterou má unijní normotvůrce v tomto ohledu, je zásada rovného zacházení porušena pouze tehdy, pokud normotvůrce stanoví kategorie svévolně či zjevně nepřiměřeným způsobem ve vztahu k cíli sledovanému dotčenou právní úpravou (rozsudek ze dne 25. března 2021, Álvarez y Bejarano a další v. Komise, C‑517/19 P a C‑518/19 P, EU:C:2021:240, bod 53, jakož i citovaná judikatura).

70

Pokud jde v projednávané věci o článek 8 přílohy VII služebního řádu ve spojení s článkem 7 přílohy V tohoto služebního řádu, který se týká dovolené na cestu do vlasti, jejíž délka se připočítává k délce dovolené za kalendářní rok, má za cíl poskytnout výhodu, která má úředníkovi a osobám, které vyživuje, umožnit odcestovat alespoň jednou ročně do místa svého původu za účelem zachování rodinných, sociálních a kulturních vazeb na toto místo (rozsudek ze dne 25. března 2021, Álvarez y Bejarano a další v. Komise, C‑517/19 P a C‑518/19 P, EU:C:2021:240, bod 66).

71

Poskytnutím této výhody přispívá uvedený článek 8 ve vztahu k dotyčným úředníkům k uplatnění obecné zásady práva evropské veřejné služby, podle níž musí mít úředník možnost udržovat osobní vztahy s místem, kde se nacházejí jeho hlavní zájmy, i přes jeho nástup do služebního poměru a vzdálenost mezi tímto místem a místem zaměstnání (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 2. května 1985, De Angelis v. Komise, 144/84, EU:C:1985:171, bod 13).

72

Z tohoto hlediska uvedený článek 8 v odstavci 1 stanoví, že všichni úředníci, jejichž místo původu se liší od místa zaměstnání a kteří mají nárok na příspěvek za práci v zahraničí nebo na příspěvek za pobyt v zahraničí, mají nárok na finanční zvýhodnění spočívající jednou za rok v paušální náhradě, která odpovídá nákladům na cestu z místa zaměstnání do místa původu bez ohledu na to, kde se toto místo nachází.

73

Odstavec 2 téhož článku 8 stanoví způsob výpočtu uvedeného finančního zvýhodnění. Za tímto účelem toto ustanovení v prvním pododstavci stanoví, že tato paušální náhrada je založena na zeměpisné vzdálenosti mezi místem zaměstnání a místem původu úředníka, přičemž ve druhém pododstavci je upřesněno, že pokud se místo původu nachází mimo území členských států, mimo země a území uvedené v příloze II Smlouvy o FEU nebo mimo území členských států ESVO, je uvedená paušální náhrada založena na zeměpisné vzdálenosti mezi místem zaměstnání dotyčného úředníka a hlavním městem členského státu, jehož je státním příslušníkem.

74

Rozdílné zacházení tvrzené v rámci této výtky se týká úředníků, jejichž místo původu se nachází mimo Unii, v závislosti na členském státě, jehož jsou státními příslušníky.

75

Je třeba konstatovat, že s ohledem na cíl umožnit zachování osobních vztahů s místem hlavních zájmů se všichni úředníci, kteří mají nárok na příspěvek za práci v zahraničí nebo na příspěvek za pobyt v zahraničí, nacházejí ve srovnatelné situaci.

76

V tomto ohledu se projednávaná věc liší od věci, ve které byl vydán rozsudek ze dne 25. března 2021, Álvarez y Bejarano a další v. Komise (C‑517/19 P a C‑518/19 P, EU:C:2021:240), neboť jak vyplývá z bodů 68, 71 a 74 uvedeného rozsudku, rozdílné zacházení dotčené v posledně uvedené věci se týkalo dvou kategorií úředníků, kteří nebyli ve srovnatelných situacích. Mezi úředníky, jejichž místo původu se lišilo od místa zaměstnání, tvořili jednu kategorii ti, kteří měli nárok na příspěvek za práci v zahraničí, nebo na příspěvek za pobyt v zahraničí, a proto byli v zásadě považováni za osoby začleněné málo či vůbec do společnosti členského státu zaměstnání, a z tohoto důvodu nejvíce potřebovali využívat náhrady cestovních výdajů, zatímco druhou kategorii tvořili úředníci, kteří na takové příspěvky neměli nárok, takže je bylo možné považovat za osoby s užší vazbou na místo svého zaměstnání.

77

Naproti tomu skutečnost, že ve věci, v níž byl vydán uvedený rozsudek, se toto rozdílné zacházení týkalo samotné podstaty nároku na paušální náhradu cestovních výdajů, zatímco rozdílné zacházení tvrzené v projednávané věci se týká způsobů výpočtu částky tohoto nároku, je irelevantní, jelikož zásada rovného zacházení musí být dodržena ve všech případech.

78

Pokud jde o použití kritéria státní příslušnosti, je pravda, že Soudní dvůr již konstatoval, že toto kritérium může představovat objektivní skutečnost, která může podmiňovat poskytnutí finančního zvýhodnění, v citovaném případě příspěvku za pobyt v zahraničí, z důvodu, že takové kritérium mimo jiné přímo souvisí s cílem, který sleduje poskytnutí tohoto zvýhodnění, totiž vynahradit nevýhody spojené s postavením cizince (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 16. října 1980, Hochstrass v. Soudní dvůr, 147/79, EU:C:1980:238, body 12 až 14).

79

V projednávané věci však kritérium státní příslušnosti, na jehož základě se vypočítá paušální náhrada cestovních výdajů, na kterou mají dotyční úředníci nárok, nesouvisí s cílem sledovaným článkem 8 přílohy VII služebního řádu, neboť vede k výpočtu cestovních výdajů na základě vzdálenosti bez vazby na vzdálenost mezi místem zaměstnání a místem původu dotčených osob.

80

Z výše uvedeného vyplývá, že toto ustanovení tím, že používá kritérium pro výpočet založené na poloze hlavního města členského státu, jehož státní příslušnost mají úředníci, na které se vztahuje čl. 8 odst. 2 druhý pododstavec přílohy VII služebního řádu, zavádí svévolné rozlišování mezi úředníky, jejichž místo původu se nachází mimo Unii, neboť tato platba je vypočtena na základě kritéria nesouvisejícího s místem původu těchto úředníků.

81

Je pravda, že cíl zajistit nákladovou efektivnost v sociálně-ekonomickém kontextu v Evropě, který vyžaduje konsolidaci veřejných financí a zvláštní úsilí každého orgánu veřejné správy a jeho zaměstnanců za účelem zvýšení efektivity a účinnosti, jakož i cíl modernizace a racionalizace v oblasti cestovních výdajů, který jsou uvedeny v bodech 12 a 24 odůvodnění nařízení č. 1023/2013, mohou odůvodnit, že dotčené zvýhodnění se poskytne pouze úředníkům, kteří jej nejvíce potřebují (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 25. března 2021, Álvarez y Bejarano a další v. Komise, C‑517/19 P a C‑518/19 P, EU:C:2021:240, bod 68), nebo že se toto zvýhodnění dokonce sníží. Důvody čistě rozpočtové, administrativní nebo personální povahy však nemohou samy o sobě představovat objektivní odůvodnění rozdílného zacházení zavedeného mezi úředníky, kteří se nacházejí ve srovnatelných situacích, vyplývající z použití kritéria postrádajícího jakoukoli souvislost s cílem sledovaným článkem 8 přílohy VII služebního řádu.

82

Z výše uvedeného vyplývá, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení, když rozhodl, že rozdílné zacházení zavedené unijním normotvůrcem na základě státní příslušnosti dotyčných úředníků bylo odůvodněno důvody rozpočtové nebo administrativní povahy nebo důvody souvisejícími s řízením lidských zdrojů.

83

V každém z kasačních opravných prostředků je tudíž třeba vyhovět výtce první části prvního důvodu kasačního opravného prostředku týkající se porušení zásady zákazu diskriminace na základě státní příslušnosti, a tudíž zrušit napadené rozsudky v rozsahu, v němž zamítají první bod návrhových žádání žalob na neplatnost, a v důsledku toho v rozsahu, v němž zamítají návrh obsažený ve čtvrtém bodě návrhových žádání ve věci T‑531/16 a ukládají náhradu nákladů řízení navrhovatelům ve věcech T‑531/16 až T‑533/16 a T‑545/16, aniž je třeba zkoumat ostatní části prvního důvodu kasačních opravných prostředků.

84

V rámci třetího důvodu kasačního opravného prostředku navrhovatelé ve věci C‑567/22 P v podstatě tvrdí, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení, když potvrdil rozdílné zacházení stanovené v čl. 8 odst. 2 přílohy VII služebního řádu mezi úředníky, kteří mají nárok na paušální náhradu cestovních výdajů z místa zaměstnání do místa původu tím, že stanovil odlišné způsoby výpočtu této náhrady pro ty, jejichž místo původu se nachází mimo území členských států Unie nebo mimo země a území uvedené v příloze II Smlouvy o FEU nebo mimo území členských států ESVO.

85

Tento důvod kasačního opravného prostředku se konkrétně týká bodů 59 až 63 rozsudku napadeného ve věci C‑567/22 P.

86

Navrhovatelé v této věci tvrdí, že Tribunál měl nesprávně za to, že rozdílné zacházení s oběma kategoriemi dotčených úředníků, kteří se nacházejí ve srovnatelných situacích z hlediska předmětu a cíle článku 8 přílohy VII služebního řádu, bylo odůvodněno legitimními cíli uvedenými v bodech 2 a 12 odůvodnění nařízení č. 1023/2013. Tribunál podle nich nesprávně rozhodl, že s ohledem na širokou posuzovací pravomoc, kterou má unijní normotvůrce v této oblasti, nebylo za účelem dosažení těchto cílů zjevně nepřiměřené stanovit pro úředníky, jejichž místo původu se nachází mimo území Unie, odlišné způsoby výpočtu tohoto peněžního zvýhodnění, na které se vztahuje čl. 8 odst. 2 druhý pododstavec tohoto ustanovení. Tribunál totiž nepřezkoumal přiměřenost tohoto rozdílného zacházení s ohledem na cíl sledovaný samotným uvedeným článkem 8.

87

Tito navrhovatelé v tomto ohledu odkazují na argumentaci, kterou uplatnili v rámci prvního důvodu kasačního opravného prostředku, pokud jde o výtku týkající se porušení zásady zákazu diskriminace na základě státní příslušnosti.

88

Žalované orgány opodstatněnost tohoto třetího důvodu kasačního opravného prostředku ve věci C‑567/22 P zpochybňují.

89

Komise zejména tvrdí, že Tribunál posoudil srovnatelnost obou kategorií dotyčných úředníků s ohledem na předmět a účel článku 8 přílohy VII služebního řádu, a uvedl, že platba stanovená v tomto článku je pro tyto dvě kategorie úředníků srovnatelná. Kromě toho Tribunál s ohledem na cíle změny služebního řádu provedené nařízením č. 1023/2013 a na širokou posuzovací pravomoc normotvůrce správně dospěl k závěru, že se normotvůrce nedopustil ani svévolného rozlišování, ani zjevně nepřiměřené volby.

90

Rozdílné zacházení tvrzené v rámci projednávaného důvodu kasačního opravného prostředku se týká úředníků, jejichž místo původu se nachází mimo Unii, ve srovnání s úředníky, jejichž místo původu se nachází v Unii.

91

Z bodu 75 tohoto rozsudku vyplývá, že s ohledem na cíl umožnit zachování osobních vztahů s místem hlavních zájmů se všichni úředníci, kteří mají nárok na příspěvek za práci v zahraničí nebo za pobyt v zahraničí, nacházejí ve srovnatelné situaci bez ohledu na to, zda se místo jejich původu nachází na území Unie, nebo mimo něj.

92

Rozlišování mezi dotyčnými úředníky podle toho, zda se místo jejich původu nachází v Unii, nebo mimo ni, s tímto cílem nesouvisí.

93

Článek 8 odst. 2 druhý pododstavec přílohy VII služebního řádu tedy v tomto ohledu zavádí svévolné rozlišování v neprospěch úředníků, jejichž místo původu se nachází mimo Unii.

94

Kromě toho, jak bylo uvedeno v bodě 81 tohoto rozsudku, důvody čistě rozpočtové, administrativní nebo personální povahy nemohou samy o sobě představovat objektivní odůvodnění rozdílného zacházení s úředníky, kteří se nacházejí ve srovnatelných situacích, jež vyplývá z použití kritéria postrádajícího jakoukoli souvislost s cílem sledovaným článkem 8 přílohy VII služebního řádu.

95

Z výše uvedeného plyne, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení, když rozhodl, že rozdílné zacházení zavedené unijním normotvůrcem mezi úředníky, kteří mají nárok na paušální náhradu odpovídající nákladům na cestu z místa zaměstnání do místa původu, podle toho, zda se místo původu nachází v Unii, nebo mimo ni, je odůvodněno důvody rozpočtové nebo administrativní povahy nebo důvody souvisejícími s řízením lidských zdrojů.

96

Je tudíž rovněž třeba vyhovět třetímu důvodu kasačního opravného prostředku ve věci C‑567/22 P a zrušit rozsudek napadený v rámci tohoto kasačního opravného prostředku ve stejném rozsahu, jak je uvedeno v bodě 83 tohoto rozsudku.

97

S ohledem na vyhovění výtce týkající se porušení zásady zákazu diskriminace na základě státní příslušnosti, uplatněné v rámci první části prvního důvodu kasačních opravných prostředků a třetím důvodu kasačního opravného prostředku ve věci C‑567/22 P, který se týká porušení zásady rovného zacházení, není namístě zkoumat ostatní důvody kasačních opravných prostředků.

98

V souladu s čl. 61 prvním pododstavcem druhou větou statutu Soudního dvora Evropské unie v případě zrušení rozhodnutí Tribunálu může Soudní dvůr vydat sám konečné rozhodnutí ve věci, pokud to soudní řízení dovoluje.

99

V projednávané věci zejména s ohledem na okolnost, že žaloby podané navrhovateli ve věcech T‑531/16 až T‑533/16 a T‑545/16 jsou v podstatě založeny na námitce protiprávnosti, která byla předmětem kontradiktorních diskusí před Tribunálem a jejíž posouzení nevyžaduje přijetí žádného dodatečného organizačního procesního opatření nebo opatření k provedení dokazování, má Soudní dvůr za to, že soudní řízení dovoluje o těchto žalobách rozhodnout a že je důvodné vydat konečné rozhodnutí ve věci.

100

S ohledem na částečné zrušení napadených rozsudků je důvodné rozhodnout pouze o prvních bodech návrhových žádání znějících na zrušení uvedených žalob a o návrhových žádáních majetkoprávní povahy předložených ve věci T‑531/16.

101

Navrhovatelé se před Tribunálem domáhali – každý v rozsahu, v němž se ho týká – zrušení rozhodnutí, ve kterém orgán, jehož jsou úředníky, vůči nim poprvé uplatnil čl. 8 odst. 2 druhý pododstavec přílohy VII služebního řádu.

102

Na podporu tohoto návrhového žádání navrhovatelé namítali protiprávnost tohoto ustanovení, založené zejména na porušení zásady zákazu diskriminace na základě státní příslušnosti.

103

Z přezkumu kasačních opravných prostředků, zejména z bodů 80 až 83 tohoto rozsudku, vyplývá, že tato námitka protiprávnosti je opodstatněná.

104

V důsledku toho je třeba vyhovět prvnímu bodu návrhových žádání znějícím na zrušení žalob ve věcech T‑531/16 až T‑533/16 a T‑545/16, a tudíž zrušit rozhodnutí, kterými orgán, jehož je každý z navrhovatelů úředníkem, poprvé stanovil jejich nároky v oblasti paušální náhrady ročních cestovních výdajů podle čl. 8 odst. 2 druhého pododstavce přílohy VII služebního řádu.

105

Navrhovatelé ve věci T‑531/16 před Tribunálem tvrdili, že zrušení zejména rozhodnutí, kterým se stanoví výše náhrady jejich cestovních výdajů na rok 2014, musí mít za následek náhradu jejich ročních cestovních výdajů do místa původu na základě jejich skutečných nákladů, navýšených o úroky z prodlení od 12. června 2014.

106

Tribunál měl za to, aniž zkoumal přípustnost tohoto návrhu na vyplacení náhrady, že návrh musí být zamítnut v důsledku zamítnutí návrhových žádání znějících na zrušení, jelikož s nimi úzce souvisí.

107

V tomto ohledu je třeba připomenout, že čl. 91 odst. 1 služebního řádu stanoví, že unijní soud má pravomoc rozhodovat ve všech sporech mezi Unií a každou osobou, na kterou se vztahuje služební řád, týkajících se zákonnosti opatření, jež se osoby nepříznivě dotýkají ve smyslu čl. 90 odst. 2 tohoto řádu, a že ve sporech majetkoprávní povahy má tento soud neomezenou soudní pravomoc.

108

„Spory majetkoprávní povahy“ ve smyslu uvedeného čl. 91 odst. 1 jsou zejména všechny spory, které se týkají toho, že orgán vyplatí úředníkovi nebo zaměstnanci částku, o níž má za to, že mu ji dluží na základě služebního řádu nebo jiného aktu, který upravuje jejich pracovněprávní vztahy (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 18. prosince 2007, Weißenfels v. Parlament, C‑135/06 P, EU:C:2007:812, bod 65 a citovaná judikatura).

109

Pravomoc k soudnímu přezkumu v plné jurisdikci přiznaná unijnímu soudu v čl. 91 odst. 1 služebního řádu znamená, že má za úkol rozhodnout v plném rozsahu o sporech, které mu byly předloženy, tedy rozhodnout o všech právech a povinnostech zaměstnance, s výjimkou provedení výkonu některých částí rozsudku dotčeným orgánem za přesných podmínek, které soud stanoví, a pod jeho dohledem (rozsudek ze dne 18. prosince 2007, Weißenfels v. Parlament, C‑135/06 P, EU:C:2007:812, bod 67).

110

Unijnímu soudu tedy přísluší, aby případně uložil orgánu povinnost zaplatit částku, na kterou má dotyčný úředník nebo zaměstnanec nárok na základě služebního řádu nebo jiného právního aktu (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 18. prosince 2007, Weißenfels v. Parlament, C‑135/06 P, EU:C:2007:812, bod 68).

111

Z výše uvedených důvodů plyne, že zrušení napadených rozhodnutí v rámci věci T‑531/16 vyplývá z protiprávnosti, konstatované prostřednictvím námitky, čl. 8 odst. 2 druhého pododstavce přílohy VII služebního řádu, což je ustanovení, o která se opírala tato rozhodnutí.

112

Vzhledem k tomu, že je tedy třeba k tomuto ustanovení nepřihlížet, musí být částka cestovních výdajů, které mají být každému z navrhovatelů ve věci T‑531/16 vyplaceny za rok 2014, určena výhradně podle ustanovení čl. 8 odst. 2 prvního pododstavce přílohy VII služebního řádu.

113

Z toho vyplývá, že je třeba uložit Komisi, aby každému z navrhovatelů ve věci T‑531/16 zaplatila částku odpovídající rozdílu mezi výší cestovních výdajů již obdržených za rok 2014 a částkou vyplývající z uplatnění náhrady vypočtené za kilometr zeměpisné vzdálenosti mezi místem jejich zaměstnání a místem jejich původu, navýšenou o zákonné úroky z prodlení.

114

Podle čl. 184 odst. 2 jednacího řádu platí, že není-li kasační opravný prostředek opodstatněný nebo je-li tento kasační prostředek opodstatněný a Soudní dvůr vydá sám konečné rozhodnutí ve věci, rozhodne o nákladech řízení.

115

Podle čl. 138 odst. 1 tohoto jednacího řádu, jenž se na řízení o kasačním opravném prostředku použije na základě čl. 184 odst. 1 tohoto jednacího řádu, se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval.

116

Vzhledem k tomu, že Komise a Soudní dvůr Evropské unie neměly úspěch v řízení o projednávaných kasačních opravných prostředcích a v podstatě ani v řízení před Tribunálem a navrhovatelé ve věcech C‑567/22 P až C‑569/22 P a C‑570/22 P požadovali, aby těmto orgánům byla uložena náhrada nákladů řízení, je důvodné posledně uvedeným uložit, že ponesou vlastní náklady řízení a nahradí náklady řízení vynaložené jednotlivými navrhovateli jak v řízení v prvním stupni, tak v rámci projednávaných kasačních opravných prostředků.

117

Podle čl. 140 odst. 1 jednacího řádu, jenž se na řízení o kasačním opravném prostředku použije na základě čl. 184 odst. 1 téhož jednacího řádu, členské státy a orgány, které vstoupily do řízení jako vedlejší účastníci, nesou vlastní náklady řízení. Parlament a Rada, vedlejší účastníci řízení v prvním stupni, ponesou vlastní náklady řízení.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (čtvrtý senát) rozhodl takto: