23.3.2016

CS

Úřední věstník Evropské unie

L 77/1

---

NAŘÍZENÍ EVROPSKÉHO PARLAMENTU A RADY (EU) 2016/399

ze dne 9. března 2016,

kterým se stanoví kodex Unie o pravidlech upravujících přeshraniční pohyb osob (Schengenský hraniční kodex)

(kodifikované znění)

EVROPSKÝ PARLAMENT A RADA EVROPSKÉ UNIE,

s ohledem na Smlouvu o fungování Evropské unie, a zejména na čl. 77 odst. 2 písm. b) a e) této smlouvy,

s ohledem na návrh Evropské komise,

po postoupení návrhu legislativního aktu vnitrostátním parlamentům,

v souladu s řádným legislativním postupem (1),

vzhledem k těmto důvodům:

(1)	Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 562/2006 (2) bylo několikrát podstatně změněno (3). Z důvodu přehlednosti a srozumitelnosti by uvedené nařízení mělo být kodifikováno.

(2)

Přijetí opatření podle čl. 77 odst. 2 písm. e) Smlouvy o fungování Evropské unie (dále jen „Smlouva o fungování EU“), která zajistí, aby osoby při překračování vnitřních hranic nebyly kontrolovány, je součástí cíle Unie vytvořit prostor bez vnitřních hranic, v němž je zajištěn volný pohyb osob, jak je stanoven v čl. 26 odst. 2 Smlouvy o fungování EU.

(3)	V souladu s čl. 67 odst. 2 Smlouvy o fungování EU má být vytvoření prostoru, kde se osoby mohou volně pohybovat, doprovázeno dalšími opatřeními. Takovým opatřením je společná politika týkající se překračování vnějších hranic, jak je stanovena v čl. 77 odst. 1 písm. b) Smlouvy o fungování EU.

(4)

Společná opatření pro překračování vnitřních hranic osobami a pro ochranu vnějších hranic by měla odrážet schengenské acquis začleněné do rámce Unie, zejména příslušná ustanovení Úmluvy k provedení Schengenské dohody ze dne 14. června 1985 mezi vládami států Hospodářské unie Beneluxu, Spolkové republiky Německo a Francouzské republiky o postupném odstraňování kontrol na společných hranicích (4) a Společnou příručku (5).

(5)

Společná pravidla týkající se pohybu osob přes hranice nezpochybňují ani nemají vliv na právo volného pohybu, jež požívají občané Unie a jejich rodinní příslušníci a státní příslušníci třetích zemí a jejich rodinní příslušníci, na které se na základě dohod mezi Unií a jeho členskými státy na jedné straně a těmito třetími zeměmi na straně druhé vztahují práva volného pohybu rovnocenná právům občanů Unie.

(6)

Ochrana hranic je věcí zájmu nejen členského státu, na jehož vnějších hranicích se provádí, nýbrž všech členských států, které zrušily ochranu vnitřních hranic. Ochrana hranic by měla pomáhat v boji proti nedovolenému přistěhovalectví a obchodování s lidmi a zabránit jakékoliv hrozbě pro vnitřní bezpečnost, veřejný pořádek, veřejné zdraví a mezinárodní vztahy členských států.

(7)	Hraniční kontroly by se měly provádět takovým způsobem, aby byla plně respektována lidská důstojnost. Ochrana hranic by se měla provádět profesionálně a s úctou a měla by být přiměřená sledovaným cílům.

(8)

Ochranu hranic netvoří pouze kontroly osob na hraničních přechodech a ostraha mezi hraničními přechody, ale také analýza rizik pro vnitřní bezpečnost a hrozeb, které mohou mít vliv na bezpečnost vnějších hranic. Je proto nezbytné stanovit podmínky, kritéria a prováděcí pravidla, jimiž se budou řídit kontroly na hraničních přechodech a ostraha hranic včetně kontrol prostřednictvím Schengenského informačního systému (SIS).

(9)	Je nezbytné stanovit pravidla týkající se výpočtu povolené délky krátkodobého pobytu v Unii. Jasná, jednoduchá a harmonizovaná pravidla ve všech právních aktech zabývajících se touto otázkou by byla přínosem jak pro cestující, tak pro pohraniční a vízové orgány.

(10)

Jelikož jen ověření otisků prstů může s jistotou potvrdit, že osoba, která si přeje vstoupit do schengenského prostoru, je totožná s osobou, jíž bylo vízum uděleno, je nutno upravit využívání Vízového informačního systému (VIS) vytvořeného na základě nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 767/2008 (6) na vnějších hranicích.

(11)

Aby příslušníci pohraniční stráže mohli ověřit, zda jsou splněny podmínky vstupu pro příslušníky třetích zemí stanovené v tomto nařízení, a aby mohli zdárně plnit své úkoly, měli by využívat všechny potřebné informace, které jsou k dispozici, včetně informací, které mohou být ověřeny prostřednictvím VIS.

(12)	Aby se zamezilo obcházení hraničních přechodů, na nichž by se VIS využíval, a aby se zaručila plná účinnost VIS, je při provádění vstupních kontrol na vnějších hranicích zvláště nutné využívat VIS harmonizovaným způsobem.

(13)	Jelikož je vhodné, aby v případech opakovaných žádostí o vízum bylo možné využít biometrické údaje opětovně a okopírovat je z první žádosti uložené v systému VIS, mělo by být využívání VIS při vstupních kontrolách na vnějších hranicích povinné.

(14)

Využívání VIS by mělo znamenat systematické vyhledávání ve VIS pomocí čísla vízového štítku v kombinaci s ověřením otisků prstů držitele víza. Vzhledem k možnému dopadu takového vyhledávání na čekací dobu na hraničních přechodech by však mělo být možné dočasně na základě výjimky a za přísně stanovených podmínek použít VIS bez systematického ověřování otisků prstů. Členské státy by měly zajistit, aby tato výjimka byla využívána pouze v případech, které zcela splňují podmínky pro její použití, a aby doba trvání a četnost využití této výjimky byla na jednotlivých hraničních přechodech omezena na nezbytně nutné minimum.

(15)

K zamezení nadměrně dlouhé čekací době na hranicích je třeba přijmout opatření, jimiž se v případě mimořádných a nepředvídaných situací zmírní kontroly na vnějších hranicích. Systematické opatřování dokladů státních příslušníků třetích zemí otiskem razítka je při zmírnění kontrol nadále povinné. Umožňuje s jistotou určit datum a místo překročení hranice, aniž by se muselo ve všech případech zjišťovat, zda byla provedena všechna požadovaná opatření pro kontrolu cestovního dokladu.

(16)

Pro zkrácení čekacích dob pro osoby požívající právo Unie na volný pohyb by měly být všude tam, kde to okolnosti umožňují, zřízeny ve všech členských státech na hraničních přechodech oddělené pruhy označené jednotnými tabulemi. Oddělené pruhy by měly být zřízeny na mezinárodních letištích. Pokud to členské státy považují za vhodné a okolnosti to dovolují, měly by členské státy zvážit zřízení oddělených pruhů na námořních a pozemních hraničních přechodech.

(17)	Členské státy by měly zajistit, aby kontrolní postupy na vnějších hranicích nepředstavovaly významnou překážku obchodu a vzájemné společenské a kulturní výměny. Z toho důvodu by měly nasadit odpovídající počet pracovníků a zdrojů.

(18)	Členské státy by měly v souladu se svými vnitrostátními právními předpisy jmenovat vnitrostátní útvar či útvary odpovídající za plnění úkolů ochrany hranic. Pokud v jednom členském státě za tuto oblast odpovídá více než jeden útvar, měla by mezi nimi existovat těsná a nepřetržitá spolupráce.

(19)	Operativní spolupráci a vzájemnou pomoc členských států v oblasti ochrany hranic by měla řídit a koordinovat Evropská agentura pro řízení operativní spolupráce na vnějších hranicích členských států (dále jen „agentura“), zřízená nařízením Rady (ES) č. 2007/2004 (7).

(20)

Tímto nařízením nejsou dotčeny kontroly prováděné v rámci obecných policejních pravomocí a bezpečnostních kontrol osob, které jsou totožné s kontrolami, které se provádějí na vnitrostátních letech, možnosti členských států provádět mimořádné kontroly zavazadel v souladu s nařízením Rady (EHS) č. 3925/91 (8), a vnitrostátní právní předpisy o nošení cestovních dokladů nebo průkazů totožnosti nebo požadavek, aby osoby oznamovaly úřadům svou přítomnost na území daného členského státu.

(21)	V prostoru, kde se osoby mohou volně pohybovat, by mělo znovuzavedení ochrany vnitřních hranic zůstat výjimkou. Opatření na ochranu hranic by se neměla provádět a neměly by se zavádět formální úkony jen z důvodu překračování hranice.

(22)

Vytvoření prostoru, v němž je zaručen volný pohyb osob přes vnitřní hranice, je jedním z hlavních úspěchů Unie. V prostoru bez kontrol na vnitřních hranicích je nezbytné mít schopnost společně reagovat na situace vážně ovlivňující veřejný pořádek nebo vnitřní bezpečnost tohoto prostoru, jeho částí nebo jednoho či více členských států, a to umožněním dočasného znovuzavedení ochrany vnitřních hranic v mimořádných situacích, aniž by byla ohrožena zásada volného pohybu osob. Vzhledem k dopadu, který mohou mít taková krajní opatření na všechny osoby, jež mají právo pohybovat se v tomto prostoru bez kontrol na vnitřních hranicích, by pro znovuzavedení těchto opatření měly být stanoveny podmínky a postupy, aby se zajistila jejich výjimečná povaha a dodržování zásady přiměřenosti. Rozsah a trvání dočasného znovuzavedení těchto opatření by se měly omezit na nejmenší míru nutnou jako reakce na závažnou hrozbu pro veřejný pořádek nebo vnitřní bezpečnost.

(23)

Jelikož má dočasné znovuzavedení ochrany vnitřních hranic vliv na tento volný pohyb osob, mělo by být jakékoli rozhodnutí o takovém znovuzavedení přijato v souladu se společně dohodnutými kritérii a mělo by být řádně oznámeno Komisi nebo doporučeno orgánem Unie. V každém případě by znovuzavedení ochrany vnitřních hranic mělo zůstat výjimkou a mělo by být uskutečněno jen jako krajní opatření v nezbytně nutném rozsahu a délce trvání a na základě konkrétních objektivních kritérií a posouzení jeho nezbytnosti, které by mělo být monitorováno na úrovni Unie. Pokud je v důsledku závažné hrozby pro veřejný pořádek nebo vnitřní bezpečnost nutno přijmout okamžitá opatření, měly by mít členské státy možnost znovu zavést ochranu svých vnitřních hranic na dobu, která nepřesáhne deset dní. Jakékoliv prodloužení této doby je třeba monitorovat na úrovni Unie.

(24)

Nezbytnost a přiměřenost znovuzavedení ochrany vnitřních hranic je třeba zvážit v porovnání s hrozbou pro veřejný pořádek nebo vnitřní bezpečnost, které podnítí potřebu takového obnovení, stejně jako alternativní opatření, jež by mohla být přijata na vnitrostátní úrovni, na úrovni Unie či na obou úrovních, a dopad této ochrany na volný pohyb osob v prostoru bez kontrol na vnitřních hranicích.

(25)

Znovuzavedení ochrany vnitřní hranic může být výjimečně nezbytné v případě závažné hrozby pro veřejný pořádek nebo vnitřní bezpečnost v prostoru bez kontrol na vnitřních hranicích nebo na vnitrostátní úrovni, zejména v návaznosti na teroristické činy či hrozby nebo kvůli hrozbám, které představuje organizovaná trestná činnost.

(26)	Migrace a překročení vnějších hranic velkým počtem státních příslušníků třetích zemí by samo o sobě nemělo být považováno za hrozbu pro veřejný pořádek nebo vnitřní bezpečnost.

(27)	V souladu s judikaturou Soudního dvora Evropské unie musí být odchylka od základní zásady volného pohybu osob vykládána restriktivně a pojem veřejného pořádku předpokládá existenci skutečné, aktuální a dostatečně závažné hrozby, kterou je dotčen některý ze základních zájmů společnosti.

(28)

Na základě dosavadních zkušeností s fungováním prostoru bez kontrol na vnitřních hranicích a s cílem napomoci k zajištění jednotného provádění schengenského acquis může Komise vypracovat pokyny ke znovuzavedení ochrany vnitřních hranic pro případy, kdy je toto opatření dočasně nutné, i pro případy, kdy jsou zapotřebí okamžitá opatření. Tyto pokyny by měly stanovit jasná kritéria pro snazší posuzování situací, které by mohly představovat závažné hrozby pro veřejný pořádek nebo vnitřní bezpečnost.

(29)

Jsou-li v hodnotící zprávě vypracované podle nařízení Rady (EU) č. 1053/2013 (9) zjištěny závažné nedostatky týkající se ochrany vnějších hranic, a za účelem zajištění souladu s doporučeními přijatými na základě uvedeného nařízení, by Komisi měly být svěřeny prováděcí pravomoci spočívající ve vydání doporučení, aby hodnocený členský stát přijal určitá opatření, jako například vyslání evropských jednotek pohraniční stráže, předložení strategických plánů nebo v krajním případě a s přihlédnutím k vážnosti situace i uzavření určitého hraničního přechodu. Tyto pravomoci by měly být vykonávány v souladu s nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 182/2011 (10). Podle čl. 2 odst. 2 písm. b) bodu iii) uvedeného nařízení se použije přezkumný postup.

(30)

Dočasné znovuzavedení ochrany určitých vnitřních hranic zvláštním postupem na úrovni Unie by rovněž mohlo být odůvodněno v případě mimořádných situací ohrožujících celkové fungování prostoru bez kontrol na vnitřních hranicích z důvodu přetrvávajících závažných nedostatků týkajících se ochrany vnějších hranic zjištěných v rámci procesu důsledného hodnocení podle článků 14 a 15 nařízení (EU) č. 1053/2013, pokud by daná situace představovala závažnou hrozbu pro veřejný pořádek nebo vnitřní bezpečnost v tomto prostoru nebo v jeho částech. Tento zvláštní postup pro dočasné znovuzavedení ochrany určitých vnitřních hranic může být rovněž zahájen za stejných podmínek v důsledku vážného zanedbání povinností hodnoceným členským státem. Prováděcí pravomoci přijímat doporučení podle tohoto zvláštního postupu na úrovni Unie by s ohledem na politicky citlivou povahu těchto opatření, která se týkají vnitrostátních výkonných a donucovacích pravomocí k ochraně vnitřních hranic, měly být svěřeny Radě jednající na návrh Komise.

(31)

Před přijetím doporučení o dočasném znovuzavedení ochrany určitých vnitřních hranicích je třeba včas plně využít možnost podniknout kroky k řešení dané situace, včetně využití pomoci institucí a jiných subjektů Unie, jako je agentura, nebo Evropský policejní úřad (Europol), zřízený rozhodnutím Rady 2009/371/SVV (11), či opatření technické nebo finanční podpory na vnitrostátní úrovni, na úrovni Unie či na obou úrovních. V případě, že byly zjištěny vážné nedostatky, může Komise poskytnout opatření finanční podpory na pomoc dotyčnému členskému státu. Jakékoli doporučení Komise nebo Rady by se navíc mělo opírat o podložené informace.

(32)	Je-li to nezbytné v závažných, naléhavých a řádně odůvodněných případech týkajících se potřeby prodloužit ochranu vnitřních hranic, měla by Komise mít možnost přijmout okamžitě použitelné prováděcí akty.

(33)

Hodnotící zprávy a doporučení uvedené v článcích 14 a 15 nařízení (EU) č. 1053/2013 by měly být základem pro použití zvláštních opatření v případě vážných nedostatků týkajících se ochrany vnějších hranic a zvláštního postupu v případě mimořádných situací ohrožujících celkové fungování prostoru bez kontrol na vnitřních hranicích, jak je stanoveno v tomto nařízení. Členské státy a Komise společně provádějí pravidelná, objektivní a nestranná hodnocení s cílem ověřit správné uplatňování tohoto nařízení a Komise tato hodnocení koordinuje v úzké spolupráci s členskými státy. Hodnocení sestává z následujících prvků: víceletých a ročních hodnotících programů, ohlášených a neohlášených hodnotících návštěv na místě vykonávaných malým týmem složeným ze zástupců Komise a odborníků určených členskými státy, zpráv o výsledku hodnocení přijatých Komisí a doporučení pro nápravná opatření přijatých Radou na návrh Komise, odpovídajících navazujících činností, monitorování a podávání zpráv.

(34)

Jelikož cíle nařízení (ES) č. 562/2006 a jeho následných změn, totiž stanovení pravidel vztahujících se na přeshraniční pohyb osob, nemohlo být dosaženo uspokojivě členskými státy, ale spíše jej mohlo být lépe dosaženo na úrovni Unie, mohla Unie přijmout opatření v souladu se zásadou subsidiarity stanovenou v článku 5 Smlouvy o Evropské unii (dále jen „Smlouva o EU“). V souladu se zásadou proporcionality stanovenou v uvedeném článku nepřekračovalo uvedené nařízení a jeho následné změny rámec toho, co bylo nezbytné pro dosažení uvedeného cíle.

(35)

Na Komisi by měla být přenesena pravomoc přijímat akty v souladu s článkem 290 Smlouvy o fungování EU, pokud jde o přijímání dodatečných opatření, kterými se řídí ostraha hranic, a změny příloh tohoto nařízení. Je obzvláště důležité, aby Komise v rámci přípravné činnosti vedla odpovídající konzultace, a to i na odborné úrovni. Při přípravě a vypracovávání aktů v přenesené pravomoci by Komise měla zajistit, aby byly příslušné dokumenty předány současně, včas a vhodným způsobem Evropskému parlamentu a Radě.

(36)	Toto nařízení ctí základní práva a zachovává zásady uznané zejména v Listině základních práv Evropské unie. Mělo by se používat v souladu se závazky členských států v oblasti mezinárodní ochrany a zásady nenavracení.

(37)

Odchylně od článku 355 Smlouvy o fungování EU jsou jedinými územími Francie a Nizozemska, na která se toto nařízení vztahuje, jejich evropská území. Nejsou jím dotčena zvláštní ujednání vztahující se na Ceutu a Melillu, vymezená Dohodou o přistoupení Španělského království k Úmluvě k provedení Schengenské dohody ze dne 14. června 1985 (12).

(38)

V souladu s články 1 a 2 Protokolu č. 22 o postavení Dánska, připojeného ke Smlouvě o E U a ke Smlouvě o fungování Evropské unie, se Dánsko neúčastní přijímání tohoto nařízení, a toto nařízení pro ně není závazné ani použitelné. Vzhledem k tomu, že toto nařízení navazuje na schengenské acquis, rozhodne se Dánsko v souladu s článkem 4 uvedeného protokolu do šesti měsíců ode dne přijetí tohoto nařízení Radou, zda je provede ve svém vnitrostátním právu.

(39)

Pokud jde o Island a Norsko, rozvíjí toto nařízení ta ustanovení schengenského acquis ve smyslu Dohody uzavřené mezi Radou Evropské unie a Islandskou republikou a Norským královstvím o přidružení těchto dvou států k provádění, uplatňování a rozvoji schengenského acquis  (13), která spadají do oblasti uvedené v čl. 1 bodě A rozhodnutí Rady 1999/437/ES (14).

(40)

Pokud jde o Švýcarsko, rozvíjí toto nařízení ta ustanovení schengenského acquis ve smyslu Dohody mezi Evropskou unií, Evropským společenstvím a Švýcarskou konfederací o přidružení Švýcarské konfederace k provádění, uplatňování a rozvoji schengenského acquis  (15), která spadají do oblasti uvedené v čl. 1 bodě A rozhodnutí 1999/437/ES ve spojení s článkem 3 rozhodnutí Rady 2008/146/ES (16).

(41)

Pokud jde o Lichtenštejnsko, rozvíjí toto nařízení ta ustanovení schengenského acquis ve smyslu Protokolu mezi Evropskou unií, Evropským společenstvím, Švýcarskou konfederací a Lichtenštejnským knížectvím o přistoupení Lichtenštejnského knížectví k Dohodě mezi Evropskou unií, Evropským společenstvím a Švýcarskou konfederací o přidružení Švýcarské konfederace k provádění, uplatňování a rozvoji schengenského acquis  (17), která spadají do oblasti uvedené v čl. 1 bodě A rozhodnutí 1999/437/ES ve spojení s článkem 3 rozhodnutí Rady 2011/350/EU (18).

(42)	Toto nařízení rozvíjí ta ustanovení schengenského acquis, kterých se neúčastní Spojené království v souladu s rozhodnutím Rady 2000/365/ES (19). Spojené království se tedy nepodílí na jeho přijímání a toto nařízení pro ně není závazné ani použitelné.

(43)	Toto nařízení rozvíjí ta ustanovení schengenského acquis, kterých se neúčastní Irsko v souladu s rozhodnutím Rady 2002/192/ES (20). Irsko se tedy nepodílí na jeho přijímání a toto nařízení pro ně není závazné ani použitelné.

(44)

Pokud jde o Bulharsko, Chorvatsko, Kypr a Rumunsko, první pododstavec článku 1, čl. 6 odst. 5 písm. a), hlava III a ustanovení hlavy II a přílohy tohoto nařízení, které se týkají SIS a VIS, představují ustanovení, která navazují na schengenské acquis nebo s ním jinak souvisejí ve smyslu čl. 3 odst. 2 aktu o přistoupení z roku 2003, čl. 4 odst. 2 aktu o přistoupení z roku 2005 a čl. 4 odst. 2 aktu o přistoupení z roku 2011, podle případu,

PŘIJALY TOTO NAŘÍZENÍ:

HLAVA I

OBECNÁ USTANOVENÍ

Článek 1

Předmět a zásady

Tímto nařízením se stanoví neprovádění opatření na ochranu hranic ve vztahu k osobám překračujícím vnitřní hranice mezi členskými státy Unie.

Stanoví se jím pravidla, kterými se řídí opatření na ochranu hranic ve vztahu k osobám překračujícím vnější hranice členských států Unie.

Článek 2

Definice

Pro účely tohoto nařízení se rozumí:

1)	„vnitřními hranicemi“ a) společné pozemní hranice členských států, včetně říčních a jezerních hranic; b) letiště členských států pro vnitřní lety; c) námořní, říční a jezerní přístavy členských států pro pravidelná vnitřní trajektová spojení;

2)	„vnějšími hranicemi“ pozemní hranice členských států, včetně říčních a jezerních hranic, a jejich námořní hranice a letiště, říční přístavy, námořní přístavy a jezerní přístavy, pokud nejsou vnitřními hranicemi;

3)	„vnitřním letem“ veškeré lety výhradně z území nebo na území členského státu bez přistání na území třetí země;

4)	„pravidelným vnitřním trajektovým spojením“ jakékoliv trajektové spojení mezi dvěma nebo více stejnými přístavy nacházejícími se na území členských států bez zastavení v kterémkoli přístavu mimo území členských států a sestávající z přepravy cestujících a vozidel podle zveřejněného jízdního řádu;

5)

„osobami požívajícími právo na volný pohyb podle práva Unie“ a) občané Unie ve smyslu čl. 20 odst. 1 Smlouvy o fungování EU a státní příslušníci třetích zemí, kteří jsou rodinnými příslušníky občana Unie vykonávajícího právo volného pohybu a na které se vztahuje směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES (21); b) státní příslušníci třetích zemí a jejich rodinní příslušníci bez ohledu na státní příslušnost, kteří na základě dohod mezi Unií a jejími členskými státy na jedné straně a těmito třetími zeměmi na straně druhé požívají právo volného pohybu rovnocenné právu občanů Unie;

6)	„státním příslušníkem třetí země“ každá osoba, která není občanem Unie ve smyslu čl. 20 odst. 1 Smlouvy o fungování EU a na kterou se nevztahuje bod 5 tohoto článku;

7)	„osobami, jimž má být odepřen vstup“ jakýkoliv státní příslušník třetí země, který je veden v Schengenském informačním systému (dále jen „SIS“) podle článků 24 a 26 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1987/2006 (22) a pro účely uvedeného článku jako osoba, které má být odepřen vstup;

8)	„hraničním přechodem“ jakýkoliv přechod určený příslušnými orgány pro překračování vnějších hranic;

9)

„společným hraničním přechodem“ jakýkoli hraniční přechod umístěný buď na území členského státu, nebo na území třetí země, kde příslušníci pohraniční stráže členského státu a příslušníci pohraniční stráže třetí země provádějí postupně výstupní a vstupní kontroly v souladu se svým vnitrostátním právem a podle dvoustranné dohody;

10)	„ochranou hranic“ činnost vykonávaná na hranici v souladu s tímto nařízením a pro účely tohoto nařízení výhradně jako reakce na záměr překročit tuto hranici nebo na úkon překročení této hranice, a to bez ohledu na jakékoliv jiné důvody, sestávající z hraničních kontrol a z ostrahy hranic;

11)	„hraničními kontrolami“ kontroly prováděné na hraničních přechodech, aby se zajistilo, že osobám, včetně jejich dopravních prostředků a předmětů, které mají v držení, může být povolen vstup na území členských států nebo jeho opuštění;

12)	„ostrahou hranic“ ostraha hranic mezi hraničními přechody a ostraha hraničních přechodů mimo stanovenou provozní dobu, aby se zabránilo osobám vyhýbat se hraničním kontrolám;

13)	„kontrolou ve druhé linii“ další kontrola, již lze provádět na zvláštním místě mimo místa (v první linii), kde se kontrolují všechny osoby;

14)

„příslušníkem pohraniční stráže“ jakýkoliv veřejný činitel, který je v souladu s vnitrostátními právními předpisy přidělen na hraniční přechod nebo na hranice nebo do bezprostřední blízkosti takové hranice a který plní úkoly ochrany hranic v souladu s tímto nařízením a s vnitrostátními právními předpisy;

15)	„dopravcem“ jakákoliv fyzická nebo právnická osoba, jejímž povoláním je poskytovat přepravu osob;

16)

„povolením k pobytu“ a) všechna povolení k pobytu vydaná členskými státy podle jednotného vzoru stanoveného nařízením Rady (ES) č. 1030/2002 (23), a pobytové karty vydané v souladu se směrnicí 2004/38/ES; b) všechny ostatní doklady vydané členským státem státním příslušníkům třetích zemí, jimiž se jim povoluje pobyt na jeho území a které byly v souladu s článkem 39 oznámeny a následně zveřejněny, s výjimkou: i) povolení k přechodnému pobytu vydaných při přezkumu první žádosti o povolení k pobytu podle písmene a) nebo žádosti o azyl a ii) víz udělených členskými státy podle jednotného vzoru stanoveného nařízením Rady (ES) č. 1683/95 (24);

17)	„výletními loděmi“ lodě, které sledují danou plavební trasu v souladu s předem určeným programem obsahujícím turistické činnosti v různých přístavech a které běžně nenabírají cestující ani nedovolují cestujícím vylodit se během cesty;

18)	„rekreačními plavbami“ užívání rekreačních plavidel pro sportovní nebo turistické účely;

19)	„pobřežním rybolovem“ rybolov prováděný za použití plavidel, která se vracejí každý den nebo do 36 hodin do přístavu nacházejícího se na území členského státu, aniž by zastavovala v přístavech nacházejících se v třetí zemi;

20)	„pracovníkem na pobřežním zařízení“ osoba, která pracuje na pobřežním zařízení umístěném v teritoriálních vodách nebo ve výlučné ekonomické námořní zóně členských států, jak je definuje mezinárodní námořní právo, a která se po moři nebo letecky pravidelně vrací na území členských států;

21)	„hrozbou pro veřejné zdraví“ každá nemoc s epidemickým potenciálem, jak je vymezen v Mezinárodním zdravotním řádu Světové zdravotnické organizace, a jiné infekční nemoci nebo nakažlivé parazitické nemoci, pokud se na ně vztahují ochranné předpisy platné pro státní příslušníky členských států.

Článek 3

Oblast působnosti

Toto nařízení se vztahuje na všechny osoby překračující vnitřní nebo vnější hranice členských států, aniž jsou tím dotčena:

a)	práva osob požívajících právo na volný pohyb podle práva Unie;

b)	práva uprchlíků a osob žádajících o mezinárodní ochranu, zejména pokud jde o zásadu nevracet uprchlíky.

Článek 4

Základní práva

Při uplatňování tohoto nařízení jednají členské státy v plném souladu s příslušnými ustanoveními práva Unie včetně Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina“), příslušnými normami mezinárodního práva, jako je Úmluva o právním postavení uprchlíků podepsaná v Ženevě dne 28. července 1951 (dále jen „Ženevská konvence“), v plném souladu se se závazky ohledně přístupu k mezinárodní ochraně, zejména zásadou nenavracení, a základními právy. V souladu s obecnými zásadami práva Unie se rozhodnutí podle tohoto nařízení přijímají na základě individuálního posouzení případu.

HLAVA II

VNĚJŠÍ HRANICE

KAPITOLA I

Překračování vnějších hranic a podmínky vstupu

Článek 5

Překračování vnějších hranic

1.   Vnější hranice lze překračovat pouze na hraničních přechodech a během stanovené provozní doby. Na hraničních přechodech, které nejsou otevřeny 24 hodin denně, je provozní doba jasně uvedena.

Členské státy oznámí Komisi seznam svých hraničních přechodů v souladu s článkem 39.

2.   Odchylně od odstavce 1 lze výjimky z povinnosti překračovat vnější hranice pouze na hraničních přechodech a během stanovené provozní doby povolit:

a)

jednotlivcům nebo skupinám osob v případě požadavku zvláštního charakteru na příležitostné překračování vnějších hranic mimo hraniční přechody či mimo stanovenou provozní dobu, pokud jsou držiteli povolení, které je vyžadováno podle vnitrostátního práva, a pokud to není v rozporu se zájmy veřejného pořádku a vnitřní bezpečnosti členských států. Členské státy mohou zavést zvláštní pravidla ve dvoustranných dohodách. Obecné výjimky stanovené ve vnitrostátním právu a dvoustranných dohodách se podle článku 39 oznamují Komisi;

b)	jednotlivcům nebo skupinám osob v případě nepředvídané nouzové situace;

c)	podle zvláštních pravidel stanovených v článcích 19 a 20 ve spojení s přílohami VI a VII.

3.   Aniž jsou dotčeny výjimky stanovené v odstavci 2 nebo mezinárodní závazky členských států, zavedou členské státy v souladu se svým vnitrostátním právem sankce za nepovolené překročení vnějších hranic v místech mimo hraniční přechody nebo mimo stanovenou provozní dobu. Tyto sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující.

Článek 6

Podmínky vstupu pro státní příslušníky třetích zemí

1.   Pro předpokládané pobyty na území členských států, které nepřesáhnou 90 dní během jakéhokoli období 180 dnů, kterým se rozumí období 180 dnů bezprostředně předcházející každému dni pobytu, platí pro vstup státních příslušníků třetích zemí tyto podmínky:

a)

mají platný cestovní doklad opravňující držitele k překročení hranice, který splňuje tato kritéria: i) musí být platný nejméně tři měsíce po předpokládaném datu odjezdu z území členských států. V naléhavých případech, které jsou odůvodněné, je možné od splnění této povinnosti upustit, ii) byl vydán v předchozích deseti letech;

b)	mají platné vízum, pokud je požadováno na základě nařízení Rady (ES) č. 539/2001 (25), ledaže jsou držiteli platného povolení k pobytu nebo platného dlouhodobého víza;

c)	zdůvodní účel a podmínky předpokládaného pobytu a mají zajištěny dostatečné prostředky pro obživu jak na dobu předpokládaného pobytu, tak na návrat do své země původu nebo na průjezd do třetí země, ve které je zaručeno jejich přijetí, nebo jsou schopni si tyto prostředky legálním způsobem opatřit;

d)	nejsou osobami vedenými v SIS, jimž má být odepřen vstup;

e)	nejsou považováni za hrozbu pro veřejný pořádek, vnitřní bezpečnost, veřejné zdraví nebo mezinárodní vztahy kteréhokoliv z členských států, zejména nejsou osobami, jimž má být podle vnitrostátních databází členských států odepřen vstup ze stejných důvodů.

2.   Pro účely odstavce 1 se den vstupu považuje za první den pobytu na území členských států a den výstupu za poslední den pobytu na území členských států. K dobám pobytu povoleného povolením k pobytu nebo dlouhodobým vízem se při výpočtu délky pobytu na území členských států nepřihlíží.

3.   V příloze I je uveden příkladný seznam podkladů, o něž může příslušník pohraniční stráže požádat státního příslušníka třetí země, aby ověřil splnění podmínek vymezených v odst. 1 písm. c).

4.   Prostředky pro obživu se posuzují podle délky a účelu pobytu a na základě porovnání s průměrnými cenami za stravu a ubytování v dotyčném členském státě nebo v dotyčných členských státech, stanovenými pro levné ubytování, které se násobí počtem pobytových dní.

Členské státy oznámí Komisi referenční částky, které stanovily, v souladu s článkem 39.

Posuzování dostatečných prostředků pro obživu se může zakládat na hotovosti, cestovních šecích a kreditních kartách, které má státní příslušník třetí země v držení. Důkazem o dostatečných prostředcích pro obživu mohou být také sponzorská prohlášení, pokud jsou taková prohlášení upravena vnitrostátními právními předpisy, a pokud bude státní příslušník třetí země pobývat u hostitele, rovněž záruky od hostitele tak, jak jsou upraveny vnitrostátními právními předpisy.

5.   Odchylně od odstavce 1:

a)

státním příslušníkům třetích zemí, kteří nesplňují všechny podmínky stanovené v odstavci 1, ale kteří jsou držiteli povolení k pobytu nebo dlouhodobého víza, je povolen vstup na území ostatních členských států pro účely průjezdu, aby mohli dosáhnout území členského státu, který povolení k pobytu nebo dlouhodobé vízum vydal, pokud nejsou uvedeni na vnitrostátním seznamu osob, jimž má být odepřen vstup na území členského státu, jehož vnější hranice hodlají překročit, a tento záznam není doplněn pokynem odepřít vstup nebo průjezd;

b)

státním příslušníkům třetích zemí, kteří splňují podmínky stanovené v odstavci 1 s výjimkou podmínky podle písmene b) a kteří se dostaví na hranici, může být povolen vstup na území členských států, jestliže je jim na hranicích uděleno vízum v souladu s články 35 a 36 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 810/2009 (26). Členské státy sestavují v souladu s článkem 46 nařízení (ES) č. 810/2009 a přílohou XII uvedeného nařízení statistiky víz udělených na hranicích. Jestliže nelze doklad opatřit vízem, lze vízum mimořádně připojit na oddělený list vložený do dokladu. V takovém případě se použije jednotný vzor formuláře pro připojení víza, stanovený v nařízení Rady (ES) č. 333/2002 (27);

c)

státním příslušníkům třetích zemí, kteří nesplňují jednu nebo více podmínek stanovených v odstavci 1, může členský stát povolit vstup na své území z humanitárních důvodů, z důvodů národního zájmu anebo vzhledem ke svým mezinárodním závazkům. Pokud se na dotyčného příslušníka třetí země vztahuje záznam podle odst. 1 písm. d), uvědomí členský stát, který mu povolí vstup na své území, o tomto povolení ostatní členské státy.

KAPITOLA II

Ochrana vnějších hranic a odepření vstupu

Článek 7

Provádění hraničních kontrol

1.   Při plnění svých úkolů příslušníci pohraniční stráže plně respektují lidskou důstojnost, zejména s ohledem na zranitelné osoby.

Veškerá opatření přijatá při plnění těchto úkolů jsou přiměřená cílům, které taková opatření sledují.

2.   Při provádění hraničních kontrol nesmí příslušníci pohraniční stráže nikoho diskriminovat na základě pohlaví, rasového nebo etnického původu, náboženského vyznání nebo světového názoru, zdravotního postižení, věku nebo sexuální orientace.

Článek 8

Hraniční kontroly osob

1.   Přeshraniční pohyb na vnějších hranicích podléhá kontrolám, které provádějí příslušníci pohraniční stráže. Kontroly se provádějí v souladu s touto kapitolou.

Kontroly se též mohou týkat dopravních prostředků a předmětů v držení osob překračujících hranice. Provádějí-li se prohlídky, použijí se na ně právní předpisy dotyčného členského státu.

2.   Všechny osoby podléhají minimální kontrole, jejímž účelem je zjištění totožnosti na základě předložení cestovních dokladů. Taková minimální kontrola spočívá v rychlém a jednoduchém ověření platnosti dokladu, který jeho oprávněného držitele opravňuje překročit hranici, a v ověření výskytu známek pozměnění nebo padělání, v případě potřeby s použitím technických prostředků a nahlédnutím do příslušných databází k vyhledání informací výlučně o odcizených, neoprávněně užívaných, ztracených nebo neplatných dokladech.

Minimální kontrola podle prvního pododstavce je pravidlem pro osoby požívající právo na volný pohyb podle práva Unie.

Při provádění minimálních kontrol osob požívajících právo na volný pohyb podle práva Unie však příslušníci pohraniční stráže mohou – aniž by tak činili systematicky – nahlížet do vnitrostátních i evropských databází, aby zajistili, že daná osoba nepředstavuje skutečnou, aktuální a dostatečně vážnou hrozbu pro vnitřní bezpečnost, veřejný pořádek, mezinárodní vztahy členských států nebo hrozbu pro veřejné zdraví.

Důsledky takového nahlížení do databází nesmí ohrozit právo vstupu osob požívajících právo na volný pohyb podle práva Unie na území dotyčného členského státu, jak je stanoveno ve směrnici 2004/38/ES.

3.   Při vstupu a výstupu jsou státní příslušníci třetích zemí podrobeni důkladné kontrole následovně:

a)

důkladné kontroly při vstupu sestávají z ověření podmínek vstupu vymezených v čl. 6 odst. 1 a případně dokladů povolujících pobyt a výkon pracovní činnosti. To zahrnuje podrobné přezkoumání následujících aspektů: i) ověření, zda má státní příslušník třetí země doklad, který je platný pro překročení hranic a jemuž neskončila doba platnosti, a zda je k dokladu případně připojeno požadované vízum nebo povolení k pobytu, ii) důkladnou prohlídku cestovního dokladu, zda nenese známky pozměňování nebo padělání, iii) kontrolu vstupních a výstupních razítek v cestovním dokladu dotyčného státního příslušníka třetí země, aby se porovnáním data vstupu a výstupu ověřilo, zda již daná osoba nepřekročila maximální délku povoleného pobytu na území členských států, iv) ověření místa odjezdu a cíle dotyčného státního příslušníka třetí země a účelu jeho zamýšleného pobytu a v případě potřeby i kontrola odpovídajících podkladů, v) ověření, zda má dotyčný státní příslušník třetí země dostatečné prostředky pro obživu vzhledem k délce a účelu předpokládaného pobytu a na návrat do země původu nebo na průjezd do třetí země, ve které je zaručeno jeho přijetí, anebo je schopen si tyto prostředky legálním způsobem opatřit, vi) ověření, zda dotyčný státní příslušník třetí země, jeho dopravní prostředek a předměty, které převáží, pravděpodobně neohrozí veřejný pořádek, vnitřní bezpečnost, veřejné zdraví nebo mezinárodní vztahy kteréhokoliv z členských států. Takové ověření zahrnuje přímé zjišťování údajů a záznamů o osobách a v případě potřeby i předmětech vedených v SIS a ve vnitrostátních souborech údajů, jakož i kroky, které mají být učiněny v důsledku existence záznamu;

b)	jestliže je státní příslušník třetí země držitelem víza uvedeného v čl. 6 odst. 1 písm. b), sestávají důkladné kontroly při vstupu také z ověření totožnosti držitele víza a pravosti víza prostřednictvím Vízového informačního systému (VIS) v souladu s článkem 18 nařízení (ES) č. 767/2008;

c)

odchylně je možné použít systém VIS za pomoci čísla vízového štítku ve všech případech a namátkově za pomoci čísla vízového štítku spolu s ověřením otisků prstů v případě, že: i) dojde k takové intenzitě provozu, že čekací doba na hraničních přechodech je neúměrně dlouhá, ii) již byly vyčerpány veškeré zdroje, pokud jde o personální zajištění, vybavení a organizaci, a iii) na základě posouzení neexistuje riziko z hlediska vnitřní bezpečnosti a nedovoleného přistěhovalectví. Nicméně ve všech případech, ve kterých nastanou pochybnosti o totožnosti držitele víza nebo o pravosti víza, bude systém VIS používán systematicky za pomoci čísla vízového štítku spolu s ověřením otisků prstů. Tuto výjimku lze použít na dotyčných hraničních přechodech pouze tehdy, jsou-li splněny podmínky uvedené v bodech i), ii) a iii);

d)	rozhodnutí o použití VIS v souladu s písmenem c) přijme velitel pohraniční stráže na daném hraničním přechodu, nebo se přijme na vyšší úrovni. Dotyčný členský stát o takovém rozhodnutí neprodleně uvědomí ostatní členské státy a Komisi;

e)	každý členský stát předá jednou za rok Evropskému parlamentu a Komisi zprávu o uplatňování písmene c), která obsahuje počet státních příslušníků třetích zemí, kteří byli zkontrolováni v systému VIS pouze za pomoci čísla vízového štítku, a délku čekací doby uvedenou v písmenu c) bodu i);

f)

písmena c) a d) se použijí po dobu nejvýše tří let, která začíná tři roky od zahájení provozu VIS. Před koncem druhého roku uplatňování ustanovení písmene c) a d) Komise předá Evropskému parlamentu a Radě hodnocení provádění těchto ustanovení. Na základě tohoto hodnocení může Evropský parlament nebo Rada vyzvat Komisi, aby v případě potřeby navrhla k tomuto nařízení příslušné pozměňovací návrhy;

g)

důkladné kontroly při výstupu sestávají: i) z ověření, že státní příslušník třetí země má platný doklad k překročení hranic, ii) z ověření cestovního dokladu, zda nenese známky pozměňování nebo padělání, iii) podle možností z ověření, že státní příslušník třetí země není považován za hrozbu pro veřejný pořádek, vnitřní bezpečnost nebo mezinárodní vztahy kteréhokoliv z členských států;

h)

kromě kontrol uvedených v písmeni g) však důkladné kontroly při výstupu mohou také sestávat z: i) ověření, že osoba má platné vízum, pokud je požadováno na základě nařízení (ES) č. 539/2001, ledaže je držitelem platného povolení k pobytu; toto ověření může sestávat z využití VIS v souladu s článkem 18 nařízení (ES) č. 767/2008, ii) ověření, že osoba nepřekročila maximální délku povoleného pobytu na území členských států, iii) nahlédnutí do záznamů o osobách a předmětech vedených v SIS a do sestav ve vnitrostátních souborech údajů;

i)	za účelem zjištění totožnosti každé osoby, která případně nesplňuje nebo přestala splňovat podmínky pro vstup, přítomnost nebo pobyt na území členských států, je možné využít VIS v souladu s článkem 20 nařízení (ES) č. 767/2008.

4.   Jsou-li k dispozici zařízení a požádá-li o to státní příslušník třetí země, provádějí se takové důkladné kontroly v neveřejném prostoru.

5.   Aniž je dotčen druhý pododstavec, státní příslušníci třetích zemí, kteří jsou podrobeni důkladné kontrole ve druhé linii, obdrží písemné informace o účelu a postupu takové kontroly, a to v jazyce, jemuž rozumějí, nebo o němž se lze důvodně domnívat, že mu rozumějí, nebo jiným účinným způsobem.

Tyto informace jsou k dispozici ve všech úředních jazycích Unie a v jazyce nebo jazycích země nebo zemí, které hraničí s dotyčným členským státem, a uvádí se v nich, že státní příslušník třetí země může požádat o sdělení jména nebo služebního identifikačního čísla příslušníků pohraniční stráže provádějících důkladnou kontrolu ve druhé linii, názvu hraničního přechodu a data překročení hranice.

6.   Kontroly osob požívajících právo na volný pohyb podle práva Unie se provádějí podle směrnice 2004/38/ES.

7.   Podrobná pravidla týkající se evidování informací jsou stanovena v příloze II.

8.   Pokud se použije čl. 5 odst. 2 písm. a) nebo b), mohou členské státy také stanovit odchylky od pravidel stanovených v tomto článku.

Článek 9

Zmírnění hraničních kontrol

1.   Hraniční kontroly na vnějších hranicích mohou být v důsledku mimořádných a nepředvídaných okolností zmírněny. Za takové mimořádné a nepředvídané okolnosti se považuje situace, kdy nepředvídatelné události vedou k takové intenzitě provozu, že i přes vyčerpání veškerých personálních, prostorových a organizačních zdrojů vzniká na hraničním přechodu nadměrně dlouhá čekací doba.

2.   Jsou-li hraniční kontroly v souladu s odstavcem 1 zmírněny, mají hraniční kontroly na vstupu v zásadě přednost před hraničními kontrolami na výstupu.

Rozhodnutí o zmírnění kontrol činí příslušník pohraniční stráže velící na daném hraničním přechodu.

Takovéto zmírnění kontrol je pouze dočasné, je přizpůsobeno okolnostem, které si je vyžádaly, a zavádí se postupně.

3.   I v případě, že jsou hraniční kontroly zmírněny, opatřují příslušníci pohraniční stráže v souladu s článkem 11 cestovní doklady státních příslušníků třetích zemí razítkem na vstupu i na výstupu.

4.   Každý členský stát předá jednou ročně Evropskému parlamentu a Komisi zprávu o uplatňování tohoto článku.

Článek 10

Oddělené pruhy a údaje na tabulích

1.   Členské státy zřídí oddělené pruhy, zejména na přechodech na svých vzdušných hranicích, aby bylo možné provádět kontroly osob v souladu s článkem 8. Tyto pruhy se odliší tabulemi obsahujícími údaje stanovené v příloze III.

Členské státy mohou zřídit oddělené pruhy na svých námořních a pozemních hraničních přechodech a na hranicích mezi členskými státy, které neuplatňují článek 22 ve vztahu ke svým společným hranicím. Pokud členské státy zřídí na těchto hranicích oddělené pruhy, použijí se tabule obsahující údaje stanovené v příloze III.

Členské státy zajistí, aby byly pruhy jasně označeny, včetně případů, kdy se podle odstavce 4 upouští od pravidel pro používání různých pruhů, aby se dosáhlo optimální úrovně proudění osob přes hranice.

2.   Osoby požívající právo na volný pohyb podle práva Unie jsou oprávněny používat pruhy označené tabulemi podle přílohy III části A („EU, EHP, CH“). Mohou také používat pruhy označené tabulí podle přílohy III části B1 („vízum se nevyžaduje“) a části B2 („všechny pasy“).

Státní příslušníci třetích zemí, kteří nemusí mít při překračování vnějších hranic členských států vízum v souladu s nařízením (ES) č. 539/2001, a státní příslušníci třetích zemí, kteří jsou držiteli platného povolení k pobytu či dlouhodobého víza, mohou používat pruhy označené tabulí podle přílohy III části B1 tohoto nařízení („vízum se nevyžaduje“). Mohou také používat pruhy označené tabulí podle přílohy III části B2 tohoto nařízení („všechny pasy“).

Všechny ostatní osoby používají pruhy označené tabulí podle přílohy III části B2 („všechny pasy“).

Údaje na tabulích uvedených v prvním, druhém a třetím pododstavci mohou být uvedeny v jazyce nebo jazycích, které jednotlivé členské státy považují za vhodné.

Zřízení oddělených pruhů označených tabulí podle přílohy III části B1 („vízum se nevyžaduje“) není povinné. Členské státy rozhodnou na základě praktických potřeb, zda a na kterých hraničních přechodech je zřídí.

3.   Na námořních a pozemních hraničních přechodech mohou členské státy oddělovat provoz vozidel do různých pruhů pro osobní a nákladní automobily a autobusy pomocí značek podle přílohy III části C.

Údaje na těchto tabulích mohou členské státy případně upravit podle místní situace.

4.   V případě dočasné nerovnováhy provozu na konkrétním hraničním přechodu mohou příslušné orgány upustit od pravidel o používání různých pruhů po dobu, která je nezbytná pro odstranění této nerovnováhy.

Článek 11

Opatřování cestovních dokladů otiskem razítka

1.   Cestovní doklady státních příslušníků třetích zemí se při vstupu a výstupu systematicky opatřují otiskem razítka. Vstupním nebo výstupním razítkem se opatřují zejména:

a)	doklady s platným vízem, které státnímu příslušníkovi třetí země umožňují překročit hranici;

b)	doklady umožňující překročit hranici státnímu příslušníkovi třetí země, kterému je vízum vydáno členským státem na hranici;

c)	doklady umožňující překročit hranici státnímu příslušníkovi třetí země, na kterého se nevztahuje vízová povinnost.

2.   Cestovní doklady státních příslušníků třetích zemí, kteří jsou rodinnými příslušníky občana Unie, na něž se vztahuje směrnice 2004/38/ES, ale kteří nepředloží pobytovou kartu podle uvedené směrnice, se opatřují otiskem razítka při vstupu a výstupu.

Cestovní doklady státních příslušníků třetích zemí, kteří jsou rodinnými příslušníky státních příslušníků třetích zemí požívajících právo na volný pohyb podle práva Unie, ale kteří nepředloží pobytovou kartu podle směrnice 2004/38/ES, se opatřují otiskem razítka při vstupu a výstupu.

3.   Vstupním nebo výstupním razítkem se neopatřují:

a)	cestovní doklady hlav států a hodnostářů, jejichž příjezd je dopředu úředně ohlášen diplomatickou cestou;

b)	licence pilotů nebo osvědčení posádek letadel;

c)	cestovní doklady námořníků, kteří se nacházejí na území členského státu pouze tehdy, zakotví-li tam jejich loď, a to jen v zóně přístavu, kde jejich loď kotví;

d)	cestovní doklady posádky a cestujících na výletních lodích, kteří nepodléhají hraničním kontrolám podle bodu 3.2.3 přílohy VI;

e)	doklady umožňující překračovat hranice státním příslušníkům Andorry, Monaka a San Marina;

f)	cestovní doklady posádek mezinárodních osobních a nákladních vlaků;

g)	cestovní doklady státních příslušníků třetích zemí, kteří předloží pobytovou kartu podle směrnice 2004/38/ES.

Výjimečně lze na žádost státního příslušníka třetí země upustit od otisku vstupního nebo výstupního razítka, jestliže by takový otisk mohl této osobě způsobit závažné potíže. V takovém případě musí být vstup nebo výstup zaznamenán na odděleném listě s uvedením jména a příjmení a čísla pasu této osoby. Tento list se předá státnímu příslušníkovi třetí země. Příslušné orgány členských států mohou shromažďovat o těchto výjimečných případech statistické údaje a poskytovat je Komisi.

4.   Opatření týkající se opatřování dokladů otiskem razítka jsou uvedena v příloze IV.

5.   Státní příslušníci třetích zemí jsou pokud možno informováni o povinnosti příslušníků pohraniční stráže opatřovat jejich cestovní doklad otiskem razítka při vstupu a výstupu, a to i v případě zmírnění hraničních kontrol v souladu s článkem 9.

Článek 12

Domněnka týkající se splnění podmínek délky pobytu

1.   Není-li cestovní doklad státního příslušníka třetí země opatřen otiskem vstupního razítka, mohou se příslušné vnitrostátní orgány domnívat, že držitel nesplňuje nebo přestal splňovat podmínky délky pobytu použitelné v dotyčném členském státě.

2.   Domněnku podle odstavce 1 je možné vyvrátit, pokud státní příslušník třetí země jakýmkoli způsobem předloží věrohodné důkazy, například v podobě jízdenky či letenky nebo svědectví o své přítomnosti mimo území členských států, o tom, že podmínky týkající se délky krátkodobého pobytu dodržel.

V takovém případě:

a)

pokud se státní příslušník třetí země nachází na území členského státu, který uplatňuje schengenské acquis v plném rozsahu, vyznačí příslušné orgány v jeho cestovním dokladu v souladu s vnitrostátními právními předpisy a praxí datum a místo překročení vnější hranice některého z členských států, který schengenské acquis uplatňuje v plném rozsahu, touto osobou;

b)

pokud se státní příslušník třetí země nachází na území členského státu, v jehož případě nebylo učiněno rozhodnutí uvedené v čl. 3 odst. 2 aktu o přistoupení z roku 2003, v čl. 4 odst. 2 aktu o přistoupení z roku 2005 a v čl. 4 odst. 2 aktu o přistoupení z roku 2011, vyznačí příslušné orgány v jeho cestovním dokladu v souladu s vnitrostátními právními předpisy a praxí datum a místo překročení vnější hranice tohoto členského státu touto osobou.

Kromě vyznačení údajů podle písmen a) a b) může být státnímu příslušníkovi třetí země vydán tiskopis uvedený v příloze VIII.

Členské státy se navzájem informují o svých vnitrostátních postupech vyznačování údajů podle tohoto článku a rovněž o nich informují Komisi a generální sekretariát Rady.

3.   Není-li domněnka podle odstavce 1 vyvrácena, může být příslušník třetí země navrácen v souladu se směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2008/115/ES (28) a s vnitrostátním právem, které je v souladu s uvedenou směrnicí.

4.   Příslušná ustanovení odstavců 1 a 2 se použijí obdobně v případě, že chybí výstupní razítko.

Článek 13

Ostraha hranic

1.   Hlavním účelem ostrahy hranic je zabránit nedovolenému překračování hranic, čelit přeshraniční trestné činnosti a přijímat opatření proti osobám, které překročily hranice nezákonně. Osoba, která překročila hranice nezákonně a která nemá právo pobytu na území dotčeného členského státu, se zadrží a je proti ní vedeno řízení v souladu se směrnicí 2008/115/ES.

2.   K výkonu ostrahy hranic používá pohraniční stráž stálých nebo mobilních jednotek.

Tato ostraha se provádí takovým způsobem, aby se osobám zamezilo obcházet kontroly na hraničních přechodech a aby byly od takového obcházení odrazeny.

3.   Ostrahu mezi hraničními přechody provádějí příslušníci pohraniční stráže, jejichž počet a metody jsou přizpůsobeny stávajícím nebo předpokládaným rizikům a hrozbám. Zahrnuje časté a náhlé změny doby ostrahy, aby nedovolené překročení hranic bylo neustále vystaveno riziku odhalení.

4.   Ostrahu provádějí stálé nebo mobilní jednotky, které plní své povinnosti tím, že střeží místa nebo zaujímají stanoviště na místech, o kterých je známo či o kterých se má za to, že se jedná o citlivá místa, přičemž cílem takové ostrahy je zadržet osoby, které překračují hranici nezákonně. Ostrahu lze také provádět technickými prostředky, včetně prostředků elektronických.

5.   Komisi je svěřena pravomoc přijímat akty v přenesené pravomoci v souladu s článkem 37, pokud jde o dodatečná opatření na ostrahu hranic.

Článek 14

Odepření vstupu

1.   Vstup na území členských států se odepře státnímu příslušníkovi třetí země, který nesplňuje všechny podmínky vstupu vymezené v čl. 6 odst. 1 a nepatří do některé z kategorií osob uvedených v čl. 6 odst. 5. Tím není dotčeno uplatnění zvláštních ustanovení týkajících se práva na azyl a mezinárodní ochrany nebo vystavování dlouhodobých víz.

2.   Vstup lze odepřít pouze na základě zdůvodněného rozhodnutí, které uvádí přesné důvody odepření. Rozhodnutí přijímá orgán, který je k tomuto účelu zmocněn vnitrostátními právními předpisy. Uvedené rozhodnutí nabývá ihned účinku.

Zdůvodněné rozhodnutí, které uvádí přesné důvody odepření, se vydává prostřednictvím jednotného formuláře uvedeného v příloze V části B, který vyplňuje orgán zmocněný k odepření vstupu na základě vnitrostátních právních předpisů. Vyplněný jednotný formulář se předá dotyčnému státnímu příslušníkovi třetí země, který na něm potvrdí, že rozhodnutí o odepření vstupu převzal.

3.   Osoby, jimž byl odepřen vstup, mají právo na odvolání. Odvolání se podávají v souladu s vnitrostátními právními předpisy. Státnímu příslušníkovi třetí země se rovněž poskytnou písemné údaje o kontaktních místech, kde mu mohou podat informace o zástupcích, kteří jsou v souladu s vnitrostátními právními předpisy oprávněni státního příslušníka třetí země zastupovat.

Podání odvolání nemá s ohledem na výkon rozhodnutí o odepření vstupu odkladný účinek.

Aniž je dotčena náhrada poskytovaná podle vnitrostátních právních předpisů, má státní příslušník třetí země nárok na opravu zrušeného vstupního razítka a všech dalších provedených zrušení nebo dodatků ze strany členského státu, který mu odepřel vstup, pokud bylo v odvolacím řízení shledáno, že rozhodnutí o odepření vstupu bylo nepodložené.

4.   Příslušníci pohraniční stráže zajistí, aby státní příslušník třetí země, kterému byl odepřen vstup, nevstoupil na území dotyčného členského státu.

5.   Členské státy shromažďují statistické údaje o počtu osob, jimž byl odepřen vstup, o důvodech odepření, o státní příslušnosti těchto osob a o druhu hranice (pozemní, vzdušná nebo námořní), na nichž byl těmto osobám vstup odepřen, a tyto údaje předkládají každoročně Komisi (Eurostat) v souladu s nařízením Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 862/2007 (29).

6.   Prováděcí pravidla pro odepření vstupu jsou uvedena v příloze V části A.

KAPITOLA III

Personál a prostředky pro ochranu hranic a spolupráce mezi členskými státy

Článek 15

Personál a prostředky pro ochranu hranic

Členské státy poskytnou pro ochranu vnějších hranic podle článků 7 až 14 odpovídající personál a prostředky v dostatečném množství, aby byla zajištěna účinná, vysoká a jednotná úroveň ochrany jejich vnějších hranic.

Článek 16

Provádění ochrany hranic

1.   Ochranu hranic podle článků 7 až 14 vykonává pohraniční stráž v souladu s tímto nařízením a v souladu s vnitrostátními právními předpisy.

Při provádění této ochrany hranic nejsou dotčeny pravomoci pohraniční stráže zahajovat trestní řízení, které jí přiznávají vnitrostátní právní předpisy a které spadají mimo oblast působnosti tohoto nařízení.

Členské státy zajistí, aby příslušníky pohraniční stráže byli odborní a řádně vyškolení specialisté, přičemž zohlední společné hlavní osnovy pro odbornou přípravu pohraniční stráže vypracované Evropskou agenturou pro řízení operativní spolupráce na vnějších hranicích členských států (dále jen „agentura“) zřízenou nařízením (ES) č. 2007/2004. Součástí osnov je odborné školení zaměřené na odhalování a řešení situací týkajících se zranitelných oso b, jako jsou nezletilé osoby bez doprovodu a oběti obchodování s lidmi. Členské státy za podpory agentury vybízejí příslušníky pohraniční stráže ke studiu jazyků, které potřebují k plnění svých úkolů.

2.   Členské státy oznámí Komisi seznam vnitrostátních útvarů odpovědných za ochranu hranic podle vnitrostátních právních předpisů v souladu s článkem 39.

3.   Pro účinnou ochranu hranic zajistí každý členský stát úzkou a stálou spolupráci mezi svými vnitrostátními útvary odpovědnými za ochranu hranic.

Článek 17

Spolupráce mezi členskými státy

1.   Členské státy si vzájemně pomáhají a udržují úzkou a stálou spolupráci s cílem účinného zajišťování ochrany hranic podle článků 7 až 16. Vyměňují si veškeré důležité informace.

2.   Operativní spolupráci mezi členskými státy v oblasti řízení vnějších hranic koordinuje agentura.

3.   Aniž jsou dotčeny pravomoci agentury, mohou členské státy i nadále pokračovat v operativní spolupráci s ostatními členskými státy nebo třetími zeměmi na vnějších hranicích, včetně výměny styčných úředníků, doplňuje-li taková spolupráce činnost agentury.

Členské státy se zdrží jakékoliv činnosti, která by mohla ohrozit fungování agentury nebo dosahování jejích cílů.

Členské státy podávají agentuře zprávy o operativní spolupráci podle prvního pododstavce.

4.   Členské státy zajistí vzdělávání a odbornou přípravu v oblasti přepisů pro ochranu hranic a v oblasti základních práv. V této souvislosti zohlední společné standardy odborné přípravy, které vypracovala a dále rozvíjí agentura.

Článek 18

Společná kontrola

1.   Aniž je dotčena odpovědnost jednotlivých členských států vyplývající z článků 7 až 14, mohou členské státy, které neuplatňují článek 22 ve vztahu ke svým společným pozemním hranicím, kontrolovat takové společné hranice až do dne použitelnosti uvedeného článku společně, přičemž v takovém případě lze pro účely provádění vstupní nebo výstupní kontroly zastavit určitou osobu pouze jednou.

K tomuto účelu mohou členské státy mezi sebou uzavírat dvoustranné dohody.

2.   Členské státy uvědomí Komisi o dohodách uzavřených v souladu s odstavcem 1.

KAPITOLA IV

Zvláštní pravidla pro hraniční kontroly

Článek 19

Zvláštní pravidla pro různé druhy hranic a různé dopravní prostředky používané při překračování vnějších hranic

Zvláštní pravidla stanovená v příloze VI se použijí při kontrolách na různých druzích hranic a u různých dopravních prostředků používaných při překračování hranic na hraničních přechodech.

Tato zvláštní pravidla se mohou odchýlit od článků 5 a 6 a článků 8 až 14.

Článek 20

Zvláštní pravidla pro kontroly určitých kategorií osob

1.   Zvláštní pravidla stanovená v příloze VII se použijí při kontrolách těchto kategorií osob:

a)	hlav států a členů jejich delegací;

b)	pilotů letadel a dalších členů posádky;

c)	námořníků;

d)	držitelů diplomatických, úředních nebo služebních pasů a členů mezinárodních organizací;

e)	přeshraničních pracovníků;

f)	nezletilých;

g)	záchranných služeb, policie a hasičských sborů a pohraniční stráže;

h)	pracovníků na pobřežním zařízení.

Tato zvláštní pravidla se mohou odchýlit od článků 5 a 6 a článků 8 až 14.

2.   Členské státy oznámí Komisi podle článku 39 vzory průkazů, které vydávají jejich ministerstva zahraničních věcí akreditovaným členům diplomatických misí a konzulárních zastoupení a jejich rodinným příslušníkům.

KAPITOLA V

Zvláštní opatření v případě závažných nedostatků týkajících se ochrany vnějších hranic

Článek 21

Opatření na vnějších hranicích a podpora poskytovaná agenturou

1.   Jsou-li v hodnotící zprávě vypracované podle článku 14 nařízení (EU) č. 1053/2013 zjištěny závažné nedostatky týkající se ochrany vnějších hranic, a za účelem zajištění souladu s doporučeními podle článku 15 uvedeného nařízení může Komise prostřednictvím prováděcího aktu doporučit hodnocenému členskému státu, aby přijal určitá zvláštní opatření, která mohou zahrnovat jedno z těchto opatření či opatření obě:

a)	podat podnět k vyslání evropských jednotek pohraniční stráže v souladu s nařízením (ES) č. 2007/2004;

b)	předložit své strategické plány vycházející z posouzení rizika, včetně informací o nasazení personálu a vybavení, agentuře k vyjádření stanoviska.

Tento prováděcí akt se přijme přezkumným postupem podle čl. 38 odst. 2.

2.   Komise pravidelně informuje výbor zřízený čl. 38 odst. 1 o pokroku při provádění opatření uvedených v odstavci 1 tohoto článku a o jeho vlivu na zjištěné nedostatky.

Rovněž informuje Evropský parlament a Radu.

3.   Je-li v hodnotící zprávě podle odstavce 1 vysloven závěr, že hodnocený členský stát závažným způsobem zanedbává své povinnosti, a musí proto podle čl. 16 odst. 4 nařízení (EU) č. 1053/2013 do tří měsíců podat informace o provádění příslušného akčního plánu, a shledá-li Komise po uplynutí této tříměsíční lhůty, že se situace nezměnila, může zahájit postup podle článku 29 tohoto nařízení, jsou-li k tomu splněny všechny podmínky.

HLAVA III

VNITŘNÍ HRANICE

KAPITOLA I

Zrušení ochrany vnitřních hranic

Článek 22

Překračování vnitřních hranic

Vnitřní hranice lze překročit v jakémkoliv místě, aniž by se prováděla hraniční kontrola osob bez ohledu na jejich státní příslušnost.

Článek 23

Kontroly na území

Zrušení ochrany vnitřních hranic se nedotýká:

a)

výkonu policejních pravomocí příslušnými orgány členských států podle jejich vnitrostátních právních předpisů, pokud výkon těchto pravomocí nemá účinek rovnocenný hraničním kontrolám; to se vztahuje i na pohraniční oblasti. Ve smyslu první věty nesmí být výkon policejních pravomocí považován za rovnocenný hraničním kontrolám zejména tehdy, pokud policejní opatření: i) nemají za cíl ochranu hranic, ii) vycházejí z všeobecných policejních informací a zkušeností týkajících se možných hrozeb pro veřejnou bezpečnost a mají především za cíl bojovat proti přeshraniční trestné činnost, iii) jsou plánována a prováděna tak, že se zřetelně odlišují od systematických kontrol osob na vnějších hranicích, iv) provádějí se na základě namátkových kontrol;

b)	bezpečnostních kontrol osob prováděných v přístavech a na letištích příslušnými orgány podle právních předpisů jednotlivých členských států, odpovědnými pracovníky přístavů nebo letišť nebo dopravci, pokud se takové kontroly provádějí i u osob, které cestují v rámci členského státu;

c)	možnosti členského státu stanovit svými právními předpisy povinnost vlastnit nebo mít u sebe průkazy a doklady;

d)

možnosti členského státu stanovit svými právními předpisy povinnost státních příslušníků třetích zemí hlásit svou přítomnost na jeho území podle článku 22 Úmluvy k provedení Schengenské dohody ze dne 14. června 1985 mezi vládami států Hospodářské unie Beneluxu, Spolkové republiky Německo a Francouzské republiky o postupném odstraňování kontrol na společných hranicích (‘Schengenské úmluvy’).

Článek 24

Odstranění překážek provozu na silničních přechodech na vnitřních hranicích

Členské státy odstraní veškeré překážky bránící plynulému provozu na silničních přechodech na vnitřních hranicích, zejména omezení rychlosti, jež se nezakládají výlučně na hlediscích bezpečnosti silničního provozu.

Členské státy musí být zároveň připraveny zajistit nezbytná zařízení pro provádění kontrol v případě, že se znovu zavede ochrana vnitřních hranic.

KAPITOLA II

Dočasné znovuzavedení ochrany vnitřních hranic

Článek 25

Obecný rámec pro dočasné znovuzavedení ochrany vnitřních hranic

1.   Pokud se v prostoru bez kontrol na vnitřních hranicích vyskytne závažná hrozba pro veřejný pořádek nebo vnitřní bezpečnost některého členského státu, může tento členský stát výjimečně znovu zavést ochranu celých svých vnitřních hranic nebo konkrétních úseků těchto hranic po omezenou dobu nepřesahující 30 dní nebo po předvídatelnou dobu trvání závažné hrozby, pokud tato doba přesahuje 30 dní. Rozsah a doba trvání dočasného znovuzavedení ochrany vnitřních hranic nepřekročí míru, která je nezbytně nutná jako reakce na tuto závažnou hrozbu.

2.   Ochrana vnitřních hranic může být znovu zavedena pouze v krajním případě a v souladu s články 27, 28 a 29. Pokaždé, když je zvažováno rozhodnutí o znovuzavedení ochrany vnitřních hranic podle článků 27, 28 nebo 29, je nutné zohlednit kritéria uvedená v článcích 26 a 30.

3.   Jestliže závažná hrozba pro veřejný pořádek nebo vnitřní bezpečnost dotčeného členského státu trvá déle než po dobu stanovenou v odstavci 1 tohoto článku, může tento členský stát prodlužovat ochranu svých vnitřních hranic při zohlednění kritérií uvedených v článku 26 a v souladu s článkem 27 ze stejných důvodů, jaké jsou uvedeny v odstavci 1 tohoto článku, a s ohledem na případná nová hlediska vždy nejvýše o 30 dní.

4.   Celková doba znovuzavedení ochrany vnitřních hranic, včetně jakéhokoliv prodloužení podle odstavce 3 tohoto článku, nepřesáhne šest měsíců. V mimořádných situacích uvedených v článku 29 může být tato celková doba prodloužena na maximální dobu dvou let v souladu s odstavcem 1 uvedeného článku.

Článek 26

Kritéria pro dočasné znovuzavedení ochrany vnitřních hranic

Rozhodne-li členský stát podle článku 25 a čl. 28 odst. 1 v krajním případě o dočasném znovuzavedení ochrany hranic na jedné či více vnitřních hranicích nebo jejich úsecích nebo o prodloužení takového znovuzavedení v souladu s článkem 25 nebo čl. 28 odst. 1, posoudí, do jaké míry takové opatření pravděpodobně přispěje k odpovídajícímu řešení hrozby pro veřejný pořádek nebo vnitřní bezpečnost a posoudí přiměřenost tohoto opatření vzhledem k dané hrozbě. V rámci tohoto posouzení členský stát zohlední zejména tyto aspekty:

a)	pravděpodobný dopad hrozeb na jeho veřejný pořádek nebo vnitřní bezpečnost, včetně hrozeb v návaznosti na teroristické činy či hrozby, jakož i hrozeb, které představuje organizovaná trestná činnost;

b)	pravděpodobný dopad takového opatření na volný pohyb osob v prostoru bez kontrol na vnitřních hranicích.

Článek 27

Postup pro dočasné znovuzavedení ochrany vnitřních hranic podle článku 25

1.   Pokud některý členský stát plánuje znovuzavedení ochrany vnitřních hranic podle čl. 25, oznámí to ostatním členským státům a Komisi nejpozději čtyři týdny před plánovaným znovuzavedením či v kratší lhůtě, jsou-li skutečnosti, jež vedou k potřebě znovuzavedení ochrany vnitřních hranic, zjištěny později než čtyři týdny před plánovaným znovuzavedením. Za tímto účelem tento členský stát poskytne tyto informace:

a)	důvody navrhovaného znovuzavedení, včetně všech relevantních údajů upřesňujících události, které představují závažnou hrozbu pro jeho veřejný pořádek nebo vnitřní bezpečnost;

b)	rozsah navrhovaného znovuzavedení s upřesněním, na kterém úseku či úsecích vnitřních hranic má být ochrana hranic znovu zavedena;

c)	názvy určených přechodů;

d)	datum a dobu trvání plánovaného znovuzavedení;

e)	případně opatření, která mají přijmout ostatní členské státy.

Oznámení podle prvního pododstavce může být rovněž předloženo společně dvěma či více členskými státy.

Je-li to nezbytné, může si Komise od dotčeného členského státu nebo členských států vyžádat doplňující informace.

2.   Informace uvedené v odstavci 1 se poskytují Evropskému parlamentu a Radě současně s oznámením ostatním členským státům a Komisi podle uvedeného odstavce.

3.   Členské státy předkládající oznámení podle odstavce 1 mohou v případě nutnosti a v souladu s vnitrostátním právem rozhodnout o utajení některých informací.

Utajení nebrání tomu, aby Komise tyto informace zpřístupnila Evropskému parlamentu. Předání informací a dokladů Evropskému parlamentu podle tohoto článku a nakládání s nimi musí být v souladu s pravidly pro předávání utajovaných informací a nakládání s nimi platnými mezi Evropským parlamentem a Komisí.

4.   Poté, co dotyčný členský stát učiní oznámení podle odstavce 1, a s ohledem na konzultace podle odstavce 5 může Komise nebo kterýkoli jiný členský stát vydat stanovisko, aniž je dotčen článek 72 Smlouvy o fungování EU.

Pokud má Komise na základě informací obsažených v oznámení nebo jakýchkoliv dodatečných informací, které obdržela, obavy ohledně nezbytnosti nebo přiměřenosti plánovaného znovuzavedení ochrany vnitřních hranic, nebo pokud se domnívá, že by byla vhodná konzultace o některém aspektu oznámení, vydá za tímto účelem stanovisko.

5.   Informace podle odstavce 1 a jakékoliv stanovisko Komise nebo členského státu podle odstavce 4 jsou předmětem konzultací a případně i setkání mezi členským státem, který plánuje znovuzavedení ochrany vnitřních hranic, ostatními členskými státy, zejména těmi, které jsou těmito opatřeními přímo dotčeny, a Komisí, aby se tam, kde je to vhodné, uspořádala vzájemná spolupráce mezi členskými státy a posoudila přiměřenost opatření ve vztahu k událostem vedoucím ke znovuzavedení ochrany hranic a k hrozbě pro veřejný pořádek nebo vnitřní bezpečnost.

6.   Konzultace podle odstavce 5 se uskuteční nejpozději deset dní před plánovaným dnem znovuzavedení ochrany hranic.

Článek 28

Zvláštní postup v případech, kdy je třeba přijmout okamžitá opatření

1.   Jestliže je v důsledku závažné hrozby pro veřejný pořádek nebo vnitřní bezpečnost v některém členském státě nutno neprodleně přijmout opatření, může dotčený členský stát ve výjimečných případech okamžitě znovu zavést ochranu vnitřních hranic na omezenou dobu nepřesahující deset dní.

2.   Pokud některý členský stát znovu zavede ochranu vnitřních hranic, oznámí to současně ostatním členským státům a Komisi a poskytne informace uvedené v čl. 27 odst. 1 včetně důvodů pro použití postupu podle tohoto článku. Komise může okamžitě po obdržení oznámení konzultovat ostatní členské státy.

3.   Pokud závažná hrozba pro veřejný pořádek nebo vnitřní bezpečnost trvá déle než po dobu stanovenou v odstavci 1 tohoto článku, může členský stát opakovaně rozhodnout o prodloužení ochrany vnitřních hranic vždy nejvýše o dvacet dní. V takovém případě dotčený členský stát zohlední kritéria uvedená v článku 26, včetně aktualizovaného posouzení nezbytnosti a přiměřenosti opatření, a zohlední i veškeré nové skutečnosti.

V případě takového prodloužení se použijí obdobně čl. 27 odst. 4 a 5 a konzultace proběhnou bezodkladně poté, co bylo rozhodnutí o prodloužení oznámeno Komisi a členským státům.

4.   Aniž je dotčen čl. 25 odst. 4, nesmí celková doba znovuzavedení ochrany vnitřních hranic, jež se skládá z počátečního období podle odstavce 1 tohoto článku a jakéhokoliv jeho prodloužení podle odstavce 3 tohoto článku, překročit dva měsíce.

5.   Komise bezodkladně informuje Evropský parlament o oznámeních učiněných podle tohoto článku.

Článek 29

Zvláštní postup v mimořádných situacích ohrožujících celkové fungování prostoru bez kontrol na vnitřních hranicích

1.   V mimořádných situacích ohrožujících celkové fungování prostoru bez kontrol na vnitřních hranicích z důvodu přetrvávajících závažných nedostatků týkajících se ochrany vnějších hranic podle článku 21, a pokud tyto situace představují závažnou hrozbu pro veřejný pořádek nebo vnitřní bezpečnost v prostoru bez kontrol na vnitřních hranicích nebo v některých jeho částech, mohou členské státy znovu zavést ochranu vnitřních hranic v souladu s odstavcem 2 tohoto článku na dobu nepřesahující šest měsíců. Tato doba může být nejvýše třikrát prodloužena o další období nejvýše šesti měsíců, pokud mimořádná situace trvá.

2.   Rada může jako krajní opatření na ochranu společných zájmů v prostoru bez kontrol na vnitřních hranicích a v případě, kdy všechna ostatní opatření, zejména opatření uvedená v čl. 21 odst. 1, nedokáží účinně omezit zjištěnou závažnou hrozbu, doporučit jednomu nebo více členským státům, aby znovu zavedly ochranu svých vnitřních hranic nebo jejich konkrétních úseků. Doporučení Rady vychází z návrhu Komise. Členské státy mohou požádat Komisi, aby předložila Radě takový návrh doporučení.

Rada ve svém doporučení uvede přinejmenším informace podle čl. 27 odst. 1 písm. a) až e).

Rada může doporučit prodloužení za podmínek a postupů stanovených v tomto článku.

Znovuzavedení ochrany hranic na celých vnitřních hranicích nebo jejich konkrétních úsecích podle tohoto odstavce členský stát předem oznámí ostatním členským státům, Evropskému parlamentu a Komisi.

3.   Jestliže určitý členský stát doporučení uvedené v odstavci 2 neprovede, bezodkladně poskytne Komisi písemné odůvodnění.

V tomto případě předloží Komise Evropskému parlamentu a Radě zprávu, v níž posoudí odůvodnění dotčeného členského státu a důsledky vyplývající pro ochranu společných zájmů v prostoru bez kontrol na vnitřních hranicích.

4.   Z řádně odůvodněných naléhavých důvodů týkajících se situací, kdy jsou skutečnosti, jež vedou k potřebě prodloužit ochranu vnitřních hranic v souladu s odstavcem 2, zjištěny později než deset dní před koncem předcházejícího období znovuzavedení ochrany hranic, může Komise prostřednictvím okamžitě použitelných prováděcích aktů přijatých postupem podle čl. 38 odst. 3 vydat jakákoli nezbytná doporučení. Komise do čtrnácti dnů po přijetí těchto doporučení předloží Radě návrh doporučení v souladu s odstavcem 2 tohoto článku.

5.   Tímto článkem nejsou dotčena opatření, která mohou členské státy přijmout v případě závažné hrozby pro veřejný pořádek nebo vnitřní bezpečnost v souladu s články 25, 27 a 28.

Článek 30

Kritéria pro dočasné znovuzavedení ochrany vnitřních hranic v mimořádných situacích ohrožujících celkové fungování prostoru bez kontrol na vnitřních hranicích

1.   Pokud Rada podle čl. 29 odst. 2 jako krajní opatření doporučí dočasné znovuzavedení ochrany hranic na jedné či více vnitřních hranicích nebo jejich úsecích, posoudí, do jaké míry takové opatření pravděpodobně přispěje k odpovídajícímu řešení hrozby pro veřejný pořádek nebo vnitřní bezpečnost v prostoru bez kontrol na vnitřních hranicích, a posoudí přiměřenost tohoto opatření vzhledem k dané hrozbě. Toto posouzení vychází z podrobných informací předložených dotyčným členským státem nebo členskými státy a Komisí a jakýchkoli jiných relevantních informací, včetně informací získaných podle odstavce 2 tohoto článku. V rámci tohoto posouzení se zohlední zejména:

a)

použitelnost opatření technické nebo finanční podpory, která mohou být či byla uplatněna na vnitrostátní úrovni, na úrovni Unie či na obou úrovních, včetně pomoci institucí a jiných subjektů Unie, například agentury, Evropského podpůrného úřadu pro otázky azylu zřízeného nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 439/2010 (30) či Evropského policejního úřadu (Europol), zřízeného rozhodnutím 2009/371/SVV, a míru, v jaké tato opatření pravděpodobně přispějí k odpovídajícímu řešení hrozby pro veřejný pořádek nebo vnitřní bezpečnost v prostoru bez kontrol na vnitřních hranicích;

b)

současný a pravděpodobný budoucí dopad vážných nedostatků týkajících se ochrany vnějších hranic zjištěných v rámci hodnocení provedených na základě nařízení (EU) č. 1053/2013 a rozsah, v jakém tyto vážné nedostatky představují závažnou hrozbu pro veřejný pořádek nebo vnitřní bezpečnost v prostoru bez kontrol na vnitřních hranicích;

c)	pravděpodobný dopad znovuzavedení ochrany vnitřních hranic na volný pohyb osob v prostoru bez kontrol na vnitřních hranicích.

2.   V souladu s čl. 29 odst. 2 může Komise před přijetím návrhu doporučení Rady:

a)	požádat členské státy, agenturu, Europol a další instituce a subjekty Unie o další informace;

b)	provádět hodnotící návštěvy na místě za podpory odborníků z členských států a agentury, Europolu či jiné příslušné instituce nebo subjektu Unie, aby získala nebo ověřila informace relevantní pro přijetí takového doporučení.

Článek 31

Informování Evropského parlamentu a Rady

Komise a dotyčný členský stát nebo členské státy informují co nejdříve Evropský parlament a Radu o jakýchkoli důvodech, jež by mohly vést k použití článku 21 a článků 25 až 30.

Článek 32

Ustanovení, která se použijí v případě znovuzavedení ochrany vnitřních hranic

Je-li znovu zavedena ochrana vnitřních hranic, použijí se obdobně příslušná ustanovení hlavy II.

Článek 33

Zpráva o znovuzavedení ochrany vnitřních hranic

Do čtyř týdnů po zrušení ochrany vnitřních hranic předloží členský stát, který tuto ochranu vnitřních hranicích prováděl, Evropskému parlamentu, Radě a Komisi zprávu o znovuzavedení ochrany vnitřních hranic, v níž zejména popíše úvodní posouzení a dodržování kritérií uvedených v článcích 26, 28 a 30, provádění ochrany, praktickou spolupráci se sousedními členskými státy, výsledný dopad na volný pohyb osob, účinnost znovuzavedení ochrany vnitřních hranic, včetně ex post hodnocení přiměřenosti znovuzavedení ochrany hranic.

Komise může vydat stanovisko k uvedenému ex post hodnocení dočasného znovuzavedení ochrany hranic na jedné nebo více vnitřních hranicích nebo jejich částech.

Komise předkládá Evropskému parlamentu a Radě alespoň jednou za rok zprávu o fungování prostoru bez kontrol na vnitřních hranicích. Zpráva obsahuje seznam všech rozhodnutí o znovuzavedení ochrany vnitřních hranic přijatých během příslušného roku.

Článek 34

Informování veřejnosti

Komise a dotčený členský stát koordinovaně informují veřejnost o rozhodnutí znovu zavést ochranu vnitřních hranic a oznámí zejména datum zahájení a ukončení tohoto opatření, pokud tomu nebrání nadřazené bezpečnostní důvody.

Článek 35

Důvěrnost

Na žádost dotyčného členského státu zachovávají ostatní členské státy, Evropský parlament a Komise důvěrnost informací poskytnutých v souvislosti se znovuzavedením a prodloužením ochrany hranic a zprávy vypracované podle článku 33.

HLAVA IV

ZÁVĚREČNÁ USTANOVENÍ

Článek 36

Změny příloh

Komisi je svěřena pravomoc přijímat akty v přenesené pravomoci v souladu s článkem 37, pokud jde o změny příloh III, IV a VIII.

Článek 37

Výkon přenesené pravomoci

1.   Pravomoc přijímat akty v přenesené pravomoci je Komisi svěřena za podmínek stanovených v tomto článku.

2.   Pravomoc přijímat akty v přenesené pravomoci uvedená v čl. 13 odst. 5 a článku 36 je svěřena Komisi na dobu neurčitou.

3.   Evropský parlament nebo Rada mohou přenesení pravomoci uvedené v čl. 13 odst. 5 a článku 36 kdykoliv zrušit. Rozhodnutím o zrušení se ukončuje přenesení pravomoci v něm blíže určené. Rozhodnutí nabývá účinku prvním dnem po zveřejnění v Úředním věstníku Evropské unie nebo k pozdějšímu dni, který je v něm upřesněn. Nedotýká se platnosti již platných aktů v přenesené pravomoci.

4.   Přijetí aktu v přenesené pravomoci Komise neprodleně oznámí současně Evropskému parlamentu a Radě.

5.   Akt v přenesené pravomoci přijatý podle čl. 13 odst. 5 a článku 36 vstoupí v platnost, pouze pokud Evropský parlament a Rada nevysloví námitky ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy jim byl tento akt oznámen nebo pokud Evropský parlament i Rada před uplynutím této lhůty informují Komisi o tom, že námitky nevysloví. Z podnětu Evropského parlamentu nebo Rady se tato lhůta prodlouží o dva měsíce.

Článek 38

Postup projednávání ve výboru

1.   Komisi je nápomocen výbor. Tento výbor je výborem ve smyslu nařízení (EU) č. 182/2011.

2.   Odkazuje-li se na tento odstavec, použije se článek 5 nařízení (EU) č. 182/2011. Pokud výbor nevydá žádné stanovisko, Komise navrhovaný prováděcí akt nepřijme a použije se čl. 5 odst. 4 třetí pododstavec nařízení (EU) č. 182/2011.

3.   Odkazuje-li se na tento odstavec, použije se článek 8 nařízení (EU) č. 182/2011 ve spojení s článkem 5 zmíněného nařízení.

Článek 39

Oznámení

1.   Členské státy oznámí Komisi:

a)

seznam povolení k pobytu, přičemž se rozlišuje mezi povoleními podle čl. 2 bodu 16 písm. a) a povoleními podle čl. 2 bodu 16 písm. b) a přikládá se vzor povolení podle čl. 2 bodu 16 písm. b). Speciálně se vyznačí pobytové karty vydané v souladu se směrnicí 2004/38/ES a uvede se vzor pobytových karet, které nebyly vydány v souladu s jednotným vzorem stanoveným v nařízení (ES) č. 1030/2002;

b)	seznam svých hraničních přechodů;

c)	referenční částky potřebné k překročení svých vnějších hranic, stanovované každoročně vnitrostátními orgány;

d)	seznam vnitrostátních útvarů odpovědných za ochranu hranic;

e)	vzory průkazů vydávaných ministerstvy zahraničních věcí;

f)	výjimky z pravidel týkajících se překračování vnějších hranic povolené v souladu čl. 5 odst. 2 písm. a);

g)	statistické údaje podle čl. 11 odst. 3.

2.   Komise zpřístupní informace oznámené podle odstavce 1 členským státům a veřejnosti prostřednictvím zveřejnění v Úředním věstníku Evropské unie, řadě C i jinými vhodnými prostředky.

Článek 40

Malý pohraniční styk

Tímto nařízením nejsou dotčena pravidla Unie o malém pohraničním styku a stávající dvoustranné dohody o malém pohraničním styku.

Článek 41

Ceuta a Melilla

Tímto nařízením nejsou dotčena zvláštní pravidla vztahující se na města Ceuta a Melilla, vymezená prohlášením Španělského království o městech Ceuta a Melilla v závěrečném aktu k Dohodě o přistoupení Španělského království k Úmluvě k provedení Schengenské dohody ze dne 14. června 1985 (31).

Článek 42

Oznamování informací členskými státy

Členské státy oznámí Komisi vnitrostátní předpisy vztahující se k čl. 23 písm. c) a d), sankce uvedené v čl. 5 odst. 3 a dvoustranné dohody dovolené podle tohoto nařízení. Následné změny těchto předpisů se oznámí do pěti pracovních dnů.

Informace oznámené členskými státy se zveřejní v Úředním věstníku Evropské unie, řadě C.

Článek 43

Hodnotící mechanismus

1.   V souladu se Smlouvami a aniž jsou dotčena jejich ustanovení o řízení o nesplnění povinnosti, je provádění tohoto nařízení jednotlivými členskými státy hodnoceno prostřednictvím hodnotícího mechanismu.

2.   Pravidla hodnotícího mechanismu jsou stanovena v nařízení (EU) č. 1053/2013. V souladu s tímto hodnotícím mechanismem členské státy a Komise společně provádějí pravidelná, objektivní a nestranná hodnocení s cílem ověřit správné uplatňování tohoto nařízení a Komise má tato hodnocení koordinovat v úzké spolupráci s členskými státy. V rámci tohoto mechanismu je každý členský stát hodnocen alespoň jednou za pět let malým týmem složeným ze zástupců Komise a odborníků určených členskými státy.

Hodnocení může spočívat v ohlášených či neohlášených hodnotících návštěvách na místě vykonávaných na vnějších nebo vnitřních hranicích.

V souladu s tímto hodnotícím mechanismem odpovídá Komise za přijímání víceletých a ročních hodnotících programů a hodnotících zpráv.

3.   V případě možných nedostatků mohou být dotčeným členským státům doporučena nápravná opatření.

Jsou-li v hodnotící zprávě přijaté Komisí podle článku 14 nařízení (EU) č. 1053/2013 zjištěny závažné nedostatky týkající se ochrany vnějších hranic, použijí se články 21 a 29 tohoto nařízení.

4.   Evropský parlament a Rada jsou informovány ve všech fázích hodnocení a jsou jim předávány veškeré relevantní dokumenty v souladu s pravidly o utajovaných dokumentech.

5.   Evropský parlament je okamžitě a plně informován o veškerých návrzích týkajících se změny či nahrazení pravidel stanovených v nařízení (EU) č. 1053/2013.

Článek 44

Zrušení

Nařízení (ES) č. 562/2006 se zrušuje.

Odkazy na zrušené nařízení se považují za odkazy na toto nařízení v souladu se srovnávací tabulkou obsaženou v příloze X.

Článek 45

Vstup v platnost

Toto nařízení vstupuje v platnost dvacátým dnem po vyhlášení v Úředním věstníku Evropské unie.

---

(1)  Postoj Evropského parlamentu ze dne 2. února 2016 (dosud nezveřejněný v Úředním věstníku) a postoj Rady ze dne 29. února 2016.

(2)  Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 562/2006 ze dne 15. března 2006, kterým se stanoví kodex Společenství o pravidlech upravujících přeshraniční pohyb osob (Schengenský hraniční kodex) (Úř. věst. L 105, 13.4.2006, p. 1).

(3)  Viz příloha IX.

(4)  Úř. věst. L 239, 22.9.2000, s. 19.

(5)  Úř. věst. C 313, 16.12.2002, s. 97.

(6)  Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 767/2008 ze dne 9. července 2008 o Vízovém informačním systému (VIS) a o výměně údajů o krátkodobých vízech mezi členskými státy (nařízení o VIS) (Úř. věst. L 218, 13.8.2008, p. 60).

(7)  Nařízení Rady (ES) č. 2007/2004 ze dne 26. října 2004 o zřízení Evropské agentury pro řízení operativní spolupráce na vnějších hranicích členských států Evropské unie (Úř. věst. L 349, 25.11.2004, s. 1).

(8)  Nařízení Rady (EHS) č. 3925/91 ze dne 19. prosince 1991 o vyloučení kontroly a formalit u příručních a zapsaných zavazadel osob uskutečňujících lety a námořní cesty uvnitř Společenství (Úř. věst. L 374, 31.12.1991, s. 4).

(9)  Nařízení Rady (EU) č. 1053/2013 ze dne 7. října 2013 o vytvoření hodnotícího a monitorovacího mechanismu k ověření uplatňování schengenského acquis a o zrušení rozhodnutí výkonného výboru ze dne 16. září 1998, kterým se zřizuje Stálý výbor pro hodnocení a provádění Schengenu (Úř. věst. L 295, 6.11.2013, s. 27).

(10)  Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č 182/2011 ze dne 16. února 2011, kterým se stanoví pravidla a obecné zásady způsobu, jakým členské státy kontrolují Komisi při výkonu prováděcích pravomocí (Úř. věst. L 55, 28.2.2011, s. 13).

(11)  Rozhodnutí Rady 2009/371/SVV ze dne 6. dubna 2009 o zřízení Evropského policejního úřadu (Europol) (Úř. věst. L 121, 15.5.2009, s. 37).

(12)  Úř. věst. L 239, 22.9.2000, s. 69.

(13)  Úř. věst. L 176, 10.7.1999, s. 36.

(14)  Rozhodnutí Rady 1999/437/ES ze dne 17. května 1999 o některých opatřeních pro uplatňování dohody uzavřené mezi Radou Evropské unie a Islandskou republikou a Norským královstvím o přidružení těchto dvou států k provádění, uplatňování a rozvoji schengenského acquis (Úř. věst. L 176, 10.7.1999, s. 31).

(15)  Úř. věst. L 53, 27.2.2008, s. 52.

(16)  Rozhodnutí Rady 2008/146/ES ze dne 28. ledna 2008 o uzavření Dohody mezi Evropskou unií, Evropským společenstvím a Švýcarskou konfederací o přidružení Švýcarské konfederace k provádění, uplatňování a rozvoji schengenského acquis jménem Evropského společenství (Úř. věst. L 53, 27.2.2008, s. 1).

(17)  Úř. věst. L 160, 18.6.2011, s. 21.

(18)  Rozhodnutí Rady 2011/350/EU ze dne 7. března 2011 o uzavření Protokolu mezi Evropskou unií, Evropským společenstvím, Švýcarskou konfederací a Lichtenštejnským knížectvím o přistoupení Lichtenštejnského knížectví k dohodě mezi Evropskou unií, Evropským společenstvím a Švýcarskou konfederací o přidružení Švýcarské konfederace k provádění, uplatňování a rozvoji schengenského acquis jménem Evropské unie, pokud jde o zrušení kontrol na vnitřních hranicích a pohyb osob (Úř. věst. L 160, 18.6.2011, s. 19).

(19)  Rozhodnutí Rady 2000/365/ES ze dne 29. května 2000 o žádosti Spojeného království Velké Británie a Severního Irska, aby se na ně vztahovala některá ustanovení schengenského acquis (Úř. věst. L 131, 1.6.2000, s. 43).

(20)  Rozhodnutí Rady 2002/192/ES ze dne 28. února 2002 o žádosti Irska, aby se na ně vztahovala některá ustanovení schengenského acquis (Úř. věst. L 64, 7.3.2002, s. 20).

(21)  Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES ze dne 29. dubna 2004 o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států, o změně nařízení (EHS) č. 1612/68 a o zrušení směrnic 64/221/EHS, 68/360/EHS, 72/194/EHS, 73/148/EHS, 75/34/EHS, 75/35/EHS, 90/364/EHS, 90/365/EHS a 93/96/EHS (Úř. věst. L 158, 30.4.2004, s. 77).

(22)  Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1987/2006 ze dne 20. prosince 2006 o zřízení, provozu a využívání Schengenského informačního systému druhé generace (SIS II) (Úř. věst. L 381, 28.12.2006, s. 4).

(23)  Nařízení Rady (ES) č. 1030/2002 ze dne 13. června 2002, kterým se stanoví jednotný vzor povolení k pobytu pro státní příslušníky třetích zemí (Úř. věst. L 157, 15.6.2002, s. 1).

(24)  Nařízení Rady (ES) č. 1683/95 ze dne 29. května 1995, kterým se stanoví jednotný vzor víz (Úř. věst. L 164, 14.7.1995, s. 1).

(25)  Nařízení Rady (ES) č. 539/2001 ze dne 15. března 2001, kterým se stanoví seznam třetích zemí, jejichž státní příslušníci musí mít při překračování vnějších hranic vízum, jakož i seznam třetích zemí, jejichž státní příslušníci jsou od této povinnosti osvobozeni (Úř. věst. L 81, 21.3.2001, s. 1).

(26)  Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 810/2009 ze dne 13. července 2009 o kodexu Společenství o vízech (vízový kodex) (Úř. věst. L 243, 15.9.2009, s. 1).

(27)  Nařízení Rady (ES) č. 333/2002 ze dne 18. února 2002 o jednotném vzoru formulářů pro připojení víza uděleného členskými státy držitelům cestovních dokladů, které nejsou uznávány členským státem, který formulář vydal (Úř. věst. L 53, 23.2.2002, s. 4).

(28)  Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/115/ES ze dne 16. prosince 2008 o společných normách a postupech v členských státech při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí (Úř. věst. L 348, 24.12.2008, s. 98).

(29)  Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 862/2007 ze dne 11. července 2007 o statistice Společenství v oblasti migrace a mezinárodní ochrany a o zrušení nařízení Rady (EHS) č. 311/76 o sestavování statistik o zahraničních pracovnících (Úř. věst. L 199, 31.7.2007, s. 23).

(30)  Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 439/2010 ze dne 19. května 2010 o zřízení Evropského podpůrného úřadu pro otázky azylu (Úř. věst. L 132, 29.5.2010, s. 11).

(31)  Úř. věst. L 239, 22.9.2000, s. 73.

---

---

---

---

---

---

---

---

---

---

---