EVROPSKÁ KOMISE

V Bruselu dne 26.10.2018

COM(2018) 716 final

ZPRÁVA KOMISE EVROPSKÉMU PARLAMENTU A RADĚ

EU a Pařížská dohoda o změně klimatu: vyhodnocení pokroku na COP v Katovicích










(podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 525/2013 ze dne 21. května 2013  o mechanismu monitorování a vykazování emisí skleníkových plynů a podávání dalších informací na úrovni členských států a Unie vztahujících se ke změně klimatu a o zrušení rozhodnutí č. 280/2004/ES)

{SWD(2018) 453 final}

Zpráva o pokroku při provádění opatření v oblasti klimatu

Obsah

1    Plnění mezinárodních závazků EU    

2    Emise zahrnuté do systému EU pro obchodování s emisemi    

2.1    Emise zahrnuté do systému EU pro obchodování s emisemi v roce 2017    

2.2    Revize regulačního rámce systému EU pro obchodování s emisemi    

3    Emise spadající do „sdíleného úsilí“    

3.1    Vývoj emisí na úrovni EU    

3.2    Plnění povinností plynoucích z rozhodnutí o sdílení úsilí členskými státy    

3.3    Vývoj do roku 2020 a do roku 2030    

4    Využívání půdy, změny ve využívání půdy a lesnictví    

5    Zdokonalování legislativy EU    

5.1    Silniční doprava    

5.2    Energetická účinnost a energie z obnovitelných zdrojů    

5.3    Správa energetické unie    

5.4    Nařízení o fluorovaných plynech    

5.5    Oběhové hospodářství    

6    Financování opatření v oblasti klimatu    

6.1    Příjmy z dražeb povolenek v rámci systému EU pro obchodování s povolenkami    

6.2    Program LIFE    

6.3    Program NER300    

6.4    Začleňování politik v oblasti klimatu do rozpočtu EU    

7    Přizpůsobení se změně klimatu    

8    Mezinárodní spolupráce v oblasti klimatu    

8.1    Globální opatření    

8.2    Letectví    

8.3    Námořní politika    

8.4    Propojení systému obchodování s emisemi se Švýcarskem    

8.5    Mezinárodní trhy s uhlíkem    

8.6    Dobrovolná opatření – Marrákešské partnerství pro globální opatření v oblasti klimatu    

8.7    Podpora rozvojových zemí    

1Plnění mezinárodních závazků EU 

Evropská unie přijala v roce 2018 právní předpisy, které jí umožní splnit závazek spočívající v minimálně 40% snížení emisí skleníkových plynů mezi roky 1990 a 2030. Zvýšila také své cíle v oblasti energie z obnovitelných zdrojů a energetické účinnosti. Při plném provedení společně podle odhadů povedou ke snížení emisí EU o přibližně 45 % do roku 2030.

Odhaduje se, že při provádění současných politik by emise v roce 2030 byly o 30 % nižší než emise v roce 1990 (na základě odhadů členských států, většinou z března 2017). Aby členské státy dosáhly většího snížení emisí, budou muset pro splnění svých povinností plynoucích z nových právních předpisů přepracovat své politiky a opatření v této oblasti.

EU dosahuje dobrých výsledků při plnění svého cíle stanoveného jako 20% snížení emisí skleníkových plynů v roce 2020 oproti roku 1990. V roce 2017 byly emise skleníkových plynů podle předběžných údajů nižší o 22 % (včetně emisí z mezinárodní letecké dopravy, avšak bez emisí a pohlcování z využívání půdy, změn ve využívání půdy a lesnictví). Vzhledem k tomu, že projekce členských států naznačují další snižování emisí, očekává se, že EU svůj cíl pro rok 2020 splní.

Obrázek 1:    Celkové emise skleníkových plynů v EU (historické emise 1990–2017, předpokládané emise 2018–2030) (Mt ekv. CO2) a cíle snížení emisí skleníkových plynů 1 .

Podle předběžných údajů byly emise v roce 2017 o 0,6 % vyšší než v roce 2016. Zdrojem zvýšení byla především odvětví dopravy a průmysl. Oddělování hospodářské činnosti od emisí skleníkových plynů však pokračovalo, protože růst emisí byl výrazně nižší než růst hospodářství. Intenzita emisí skleníkových plynů v hospodářství vymezená jako poměr mezi emisemi a HDP klesla na rekordně nízkou úroveň 315 g ekvivalentu CO2 / EUR, což představuje polovinu úrovně z roku 1990. Od roku 1990 do roku 2017 vzrostl kombinovaný HDP EU o 58 %, zatímco celkové emise skleníkových plynů se snížily o 22 %.

Obrázek 22:    Emise skleníkových plynů EU, reálný HDP a intenzita emisí skleníkových plynů (1990 = 100) 2

2Emise zahrnuté do systému EU pro obchodování s emisemi 

Systém EU pro obchodování s emisemi (EU ETS) zahrnuje přibližně 11 000 elektráren a výrobních závodů a leteckou dopravu ve státech zapojených do systému a mezi těmito státy.

2.1Emise zahrnuté do systému EU pro obchodování s emisemi v roce 2017

Odhaduje se, že emise ze zařízení zahrnutých do systému EU pro obchodování s emisemi v roce 2017 mírně vzrostly (o 0,18 %) oproti roku 2016 3 . Toto zvýšení je odklonem od tendence snižování emisí, která se projevovala od začátku fáze 3 v roce 2013, a lze ho vysvětlit 2,4% růstem reálného HDP, který je vyšší než v kterémkoli jiném roce od začátku současného období obchodování.

Zdrojem zvýšení byl především průmysl, zatímco emise odvětví energetiky mírně klesly. Ověřené emise z letecké dopravy nadále rostly, v roce 2017 dosáhly 64,2 Mt CO2, což představuje 4,5% nárůst oproti roku 2016.

Výměny mezinárodních kreditů za povolenky EU klesly na velice nízkou úroveň. Během fází 2 (2008–2012) a 3 (od roku 2013) jich bylo pro kompenzaci emisí EU v systému ETS využito nebo vyměněno celkem 1,49 miliardy. Ve fázi 3 jich bylo do června 2018 využito přibližně 436 milionů (přibližně 11,5 milionu pouze v roce 2017). Od roku 2021 již nebude možné využívat mezinárodní kredity k plnění povinností plynoucích ze systému EU ETS.

2.2Revize regulačního rámce systému EU pro obchodování s emisemi 

Evropský parlament a Rada dosáhly 9. listopadu 2017 předběžné dohody o revizi systému EU pro obchodování s emisemi, především pro období po roce 2020. Revidovaná směrnice o systému pro obchodování s emisemi byla zveřejněna dne 14. března 2018 4 . Mimo jiné dále snižuje emisní strop zvýšením lineárního redukčního koeficientu na 2,2 % ročně od roku 2021. Znamená to, že od roku 2021 do roku 2030 se emise sníží o 48 Mt ekv. CO2 ročně oproti 38 Mt v současné fázi obchodování, čímž se systém EU pro obchodování s emisemi udrží na cestě ke splnění cíle 43% snížení do roku 2030. Jak je uvedeno na obrázku 3, vlastní projekce členských států, povětšinou z roku 2017, ukazují menší snížení emisí, než jaké vyžaduje ETS.

Revidovaná směrnice upravuje přebytek povolenek, který se vytvořil od roku 2009 především v důsledku hospodářské krize a využívání mezinárodních kreditů ke kompenzování emisí v EU. V posledních třech letech se tento přebytek trvale snižoval, postupně téměř o půl miliardy povolenek (viz obrázek 3). Částečně k tomu došlo díky odložení dražeb povolenek 5 . Přebytek přesto zůstává významný: v současné době přebytek činí více než 1,6 miliardy povolenek 6 . 

Obrázek 3:    Ověřené emise zahrnuté do ETS v období 2005–2017, odhadované emise zahrnuté do ETS v období 2018–2030, strop ETS ve fázích 2, 3 a 4 a akumulovaný přebytek povolenek ETS v období 2008–2017 (Mt ekvivalentu CO2). Graf ukazuje ověřené emise ETS s odvětvovým a zeměpisným rozsahem ETS v příslušném roce, a proto ho před rokem 2013 nelze číst jako časovou řadu. Letectví je zahrnuto do stropu na období 2012–2017 7 . 

Směrnice rovněž řeší problém přebytku povolenek posílením rezervy tržní stability (MSR), která začne fungovat dne 1. ledna 2019. Rezerva sníží přebytek tím, že omezí dražené objemy, pokud počet povolenek určených k dražbě přesáhne 833 milionů, jako je tomu v současnosti. Směrnice zavádí do fungování rezervy dvě hlavní změny:

Øprocentuální podíl přebytku, který bude muset být umístěn do rezervy od roku 2019 do roku 2023, se zdvojnásobí z původně dohodnutých 12 % na 24 %, přebytek se tedy bude snižovat rychleji, a dále

Øod roku 2023 již nebudou platit povolenky držené v rezervě nad rámec draženého objemu z minulého roku.

V praxi to znamená, že až do roku 2023 Komise každý rok vypočítá, kolik povolenek je v oběhu (přebytek) a sníží objem nabízený k dražbě o 24 % takového čísla 8 . Jakmile přebytek klesne pod 400 milionů povolenek, rezerva začne uvolňovat povolenky zpět na trh.

V důsledku toho nebude od ledna do srpna 2019 téměř 265 milionů povolenek (16 % z přebytku) vydraženo 9 , ale bude místo toho umístěno do rezervy. Bude tedy draženo přibližně o 40 % povolenek méně než ve stejném období roku 2018. Stručně tedy lze konstatovat, že rezerva tržní stability snižuje přebytek snížením nabídky povolenek na trhu.

3Emise spadající do „sdíleného úsilí“ 

Emise z většiny odvětví, která nejsou zahrnuta do systému EU pro obchodování s emisemi, například emise z dopravy, stavebnictví, zemědělství (nikoli emise CO2) a odpadů, jsou upraveny právními předpisy EU o „sdíleném úsilí.“ Rozhodnutí o „sdílení úsilí“ 10 stanoví vnitrostátní emisní cíle pro rok 2020 vyjádřené jako procentuální změny oproti úrovním z roku 2005. Členské státy musejí dodržovat roční emisní limity od roku 2013 do roku 2020.

V nařízení o sdílení úsilí 11 , které bylo přijato v květnu 2018, je závazek vedoucích představitelů EU snížit emise v odvětvích, na něž se vztahuje sdílené úsilí, o 30 % do roku 2030, na základě spravedlnosti, nákladové účinnosti a integrity životního prostředí, převeden na závazné snížení emisí skleníkových plynů každého členského státu pro roky 2021 až 2030.

Nařízení o sdílení úsilí uznává, že schopnost členských států přijímat opatření je různá, a proto stanovuje diferencované vnitrostátní cíle, které odrážejí především HDP na obyvatele. Cíle pro rok 2030 se pohybují od 0 % do –40 % ve srovnání s úrovněmi roku 2005.

Nařízení o sdílení úsilí zachovává formy flexibility, které existují na základě stávajícího rozhodnutí o sdílení úsilí (např. započtení, vypůjčení, nákup a prodej emisních povolenek mezi členskými státy), s výjimkou mezinárodních kreditů, které nebudou po roce 2020 povoleny. Kromě toho budou způsobilé členské státy oprávněny využít pro splnění části svých cílů omezený počet povolenek ETS a všechny členské státy budou oprávněny využít ke stejnému účelu určitý objem pohlcování emisí odvětvími využívajícími půdu.

3.1Vývoj emisí na úrovni EU

Emise, na které se vztahovalo rozhodnutí o sdílení, byly v roce 2017 o 11 % nižší než v roce 2005. EU tedy o 4 procentní body přesáhlo svůj průběžný cíl 7% snížení. Od zavedení systému v roce 2013 byly celounijní emise každý rok výrazně nižší než celkový strop. Tato situace vedla ke kumulovanému přebytku ročních emisních přídělů o přibližně 1 023 Mt ekv. CO2 v období 2013–2017, což představuje zhruba 35 % emisí v roce 2005.

Obrázek 4:    Emise zahrnuté do oblasti působnosti právních předpisů o sdílení úsilí pro období 2005–2030 a roční emisní příděly (Mt ekv. CO2) 12

Podle vnitrostátních odhadů založených na stávajících opatřeních by měly být emise v roce 2020 o 16 % nižší než v roce 2005, což je lepší než cíl stanovený pro rok 2020 jako 10% snížení. Dále se odhaduje, že v roce 2030 budou emise o 21 % nižší než v roce 2005. Pro dosažení cíle 30% snížení emisí v roce 2030 oproti úrovni z roku 2005 tedy budou nutná dodatečná opatření.

Z předběžných údajů za rok 2017 vyplývá, že emise, na něž se vztahuje rozhodnutí o sdílení úsilí, se mezi roky 2016 a 2017 třetím po sobě jdoucím rokem zvýšily (o 0,8 %). Od roku 2013, kdy rozhodnutí o sdílení úsilí nabylo účinnosti, se emise z dopravy zvýšily o 7 % a emise ze zemědělství o 2 %, zatímco emise z ostatních odvětví se snížily.

Emise z dopravy, na které se vztahovalo rozhodnutí o sdílení úsilí, byly v roce 2017 poněkud nižší než v roce 2005. Emise ze silniční dopravy se zvyšovaly, protože poptávka po mobilitě rostla od devadesátých let až do roku 2007. Po několika letech poklesu se emise z dopravy od roku 2014 opět zvyšují. Na základě stávajících politik se do roku 2030 předpokládá pouze nepatrný pokles. Komise s ohledem na tyto trendy navrhla pro toto odvětví soubor cílených regulačních opatření (viz oddíl 5.1). Emise z dopravy představují 36 % emisí, na něž se vztahuje rozhodnutí o sdílení úsilí.

Emise z využívání energie v budovách vykazují určité meziroční variace kvůli změnám v poptávce po vytápění souvisejícím s počasím. V roce 2017 však bylo o 16 % nižší než v roce 2005 a tento sestupný trend by měl podle odhadů pokračovat i v období do roku 2030.

Emise ze zemědělství byly v roce 2017 na podobné úrovni jako v roce 2005 a očekává se, že při zachování stávajících politik zůstanou v období do roku 2030 stabilní.

Emise z nakládání s odpady se mezi lety 2005 a 2017 snížily o 32 % a tento prudký pokles má dále pokračovat.

Emise z průmyslu a dalších odvětví, na něž se vztahuje rozhodnutí o sdílení úsilí, byly v roce 2017 o 12 % nižší než v roce 2005 a předpokládá se, že budou dále klesat.

Emise metanu trvale klesají. V roce 2016 byly o 38 % nižší než v roce 1990, částečně díky stávajícím politikám EU, především v oblasti společné zemědělské politiky a nakládání s odpady. Emise metanu ze zemědělství (polovina všech emisí metanu pochází z hospodářských zvířat) se od roku 1990 snížily o 22 % a emise metanu z nakládání s odpady o 45 %. Nové právní předpisy o odpadech přijaté v květnu 2018 13 povedou k dalšímu snížení emisí z nakládání s odpady, protože zavádějí ambiciózní cíle a omezení týkající se skládkování i povinný oddělený sběr biologického odpadu.

Nižší úrovně těžby uhlí a potěžebních činností souvisejících s výrobou energie vedly od roku 1990 k 56 % snížení emisí metanu z výroby energie.

Na druhou stranu emise fluorovaných skleníkových plynů v EU (fluorované plyny) vzrostly od roku 1990 do roku 2016 o 69 %. Je to dáno zvýšeným užíváním hydrofluoruhlovodíků (HFC), které se používají především jako náhrada za látky poškozující ozonovou vrstvu. HFC se používají v různých odvětvích a aplikacích, například jako chladiva v chladicích a klimatizačních zařízeních a tepelných čerpadlech, jako pěnicí činidla pro pěny, jako rozpouštědla a v hasicích přístrojích a aerosolech.

Zatímco emise jiných fluorovaných plynů (PFC a SF 6) se od roku 1990 snížily, fluorované plyny stále představují 2,7 % všech emisí skleníkových plynů v EU. EU přijala kroky ke snížení emisí fluorovaných plynů prostřednictvím nařízení o těchto plynech (viz oddíl 5.4).

3.2Plnění povinností plynoucích z rozhodnutí o sdílení úsilí členskými státy 

Všech 28 členských států splnilo v letech 2013–2015 své povinnosti plynoucí z rozhodnutí o sdílení úsilí. Malta v každém dotčeném roce překročila své roční emisní příděly, avšak deficit pokryla nákupem ročních emisních přídělů od Bulharska. Švédsko nevyužilo svého plného přídělu a zrušilo přebytkové části svých ročních emisních přídělů k posílení environmentální integrity systému jako celku. Všechny ostatní členské státy započítaly přebytek svých přídělů pro využití v pozdějších letech. K dodržování povinností plynoucích z rozhodnutí o sdílení úsilí nebyly použity žádné mezinárodní kredity z mechanismu čistého rozvoje nebo společného provádění.

Cyklus plnění povinností pro rok 2016 probíhá. Malta, Finsko, Polsko, Irsko, Německo a Belgie překročily své roční emisní příděly a budou muset pro splnění svých povinností využít mechanismů flexibility. V případě Belgie, Finska, Německa, Irska a Polska tomu tak bylo poprvé a mohou využít přebytky ročních emisních přídělů započítané z předchozích let. Malta překračuje své roční emisní příděly každý rok od roku 2013 a bude si muset opět nakoupit příděly nebo kredity z mezinárodních projektů.

Kumulativní přebytek ročních emisních přídělů na jednotlivé členské státy v období 2013–2016 je znázorněn na obrázku 5.

Obrázek 5    Kumulativní přebytek ročních emisních přídělů vyjádřený jako procentuální poměr k emisím z roku 2005, 2013–2016

Předběžné údaje za rok 2017 ukazují, že emise většiny členských států byly nižší než jejich roční příděly. V devíti případech (Řecko, Slovensko, Chorvatsko, Rumunsko, Maďarsko, Portugalsko, Švédsko, Nizozemsko a Slovinsko) byly emise nižší o deset procentních bodů nebo ještě více 14 .

Odhaduje se, že Malta, Německo, Irsko, Rakousko, Kypr, Polsko a Finsko své roční emisní příděly překročily, stejně jako Bulharsko, Estonsko a Litva, ale o méně než 1 procentní bod (podle předběžných údajů).

3.3Vývoj do roku 2020 a do roku 2030

Nové nařízení o správě energetické unie (viz oddíl 5.3) vyžaduje, aby členské státy vypracovaly národní energetické a klimatické plány, v nichž vymezí své politiky a svá opatření pro období do roku 2030. Tři členské státy (Maďarsko, Portugalsko a Řecko) odhadují, že na základě stávajících opatření dosáhnout ještě lepších výsledků, než jsou cíle stanovené pro rok 2030, a pět dalších států se k dosažení svých cílů blíží. Znamená to, že většina ostatních bude muset své úsilí zvýšit. Na obrázku 6 je znázorněn rozdíl mezi odhadovanými emisemi a cíli nařízení o sdílení úsilí pro rok 2030.

Obrázek 6    Mezery mezi cíli nařízení pro rok 2030 a odhadovanými emisemi (procentní body) 15 . (Negativní hodnoty označují přesažení cílů, pozitivní hodnoty schodek). 

Očekává se, že většina členských států splní cíle pro rok 2020, které jsou stanovené v nařízení o sdílení úsilí, ale osmi státům se to (podle národních odhadů) nepodaří. Irsko odhaduje, že svůj cíl pravděpodobně nesplní o 20 procentních bodů, zatímco Kypr pravděpodobně nesplní svůj cíl o 12 procentních bodů a Malta o 11. Je možné, že Belgie, Německo, Lucembursko, Rakousko a Finsko své cíle také nesplní, ale o nižší procento.

Kypr odhaduje, že pravděpodobně nesplní cíle pro roky 2020 a 2030 o vysoké procento. Jak je uvedeno na obrázku 6, Kypr odhaduje, že se stávajícími opatřeními nesplní svůj cíl pro rok 2030 o 47 procentních bodů. Kypr však také odhaduje, že s dodatečnými opatřeními lze tuto mezeru snížit na 17 procentních bodů. Zvláštní význam mají emise z dopravy, protože stoupají.

Rovněž Malta uvedla, že obou cílů pravděpodobně nedosáhne o vysoké procento. Kromě rostoucích emisí ze silniční dopravy se prudce zvýšily emise hydrofluoruhlovodíků, zejména kvůli zvýšené poptávce po klimatizaci. V květnu 2018 byla Malta v rámci ročního cyklu ekonomické koordinace evropského semestru vyzvána, aby stanovila cíle a provedla opatření, která by do roku 2025 podstatně snížila přetížení v dopravě a emise skleníkových plynů z dopravy, a umožnila pravidelné sledování pokroku.

Irsko uvedlo, že podle odhadů nesplní na základě stávajících opatření svůj cíl pro rok 2020 ani svůj cíl pro rok 2030. Má k dispozici zápočet přebytků svých přídělů z období 2013–2015, ovšem neočekává se, že tímto zápočtem bude moci pokrýt schodek v období 2016–2020. Výrazně se zvýšily především emise z dopravy a odhaduje se, že tento nárůst bude pokračovat až do roku 2025. V rámci evropského semestru v roce 2018 bylo doporučeno, aby Irsko zajistilo účinné provádění vnitrostátního plánu rozvoje, mimo jiné pokud jde o čistou energii, dopravu a bydlení.

Rovněž Belgie a Lucembursko uvedly, že podle odhadů vycházejících ze stávajících opatření nesplní ani jeden z výše uvedených cílů. V rámci evropského semestru bylo doporučeno, aby Belgie investovala do nové nebo stávající dopravní infrastruktury a zlepšila pobídky k využívání hromadné a nízkoemisní dopravy.

V případě Lucemburska pochází přibližně polovina emisí skleníkových plynů ze silniční dopravy. V rámci evropského semestru bylo zdůrazněno, že lucemburské daně z pohonných hmot patří mezi nejnižší v EU a že nejnaléhavější výzvou je dokončení a modernizace železniční infrastruktury.

Rovněž Estonsko, Lotyšsko, Finsko, Německo, Dánsko, Litva, Rakousko, Rumunsko, Polsko a Španělsko uvedly, že podle odhadů založených na stávajících opatřeních nesplní své cíle pro rok 2030 o více než 10 procentních bodů. Očekává se, že všechny členské státy, které odhadly, že cíle pro rok 2030 nesplní, vypracují své vnitrostátní energetické a klimatické plány (podle nařízení o správě energetické unie), jejichž prostřednictvím budou usilovat o splnění svých povinností, zejména zavedením nových nebo posílených politik a opatření.

4Využívání půdy, změny ve využívání půdy a lesnictví 

V květnu 2018 přijala EU nařízení o využívání půdy, změnách ve využívání půdy a lesnictví (nařízení o LULUCF) 16 , které začleňuje emise a pohlcování emisí z půdy do klimatického a energetického rámce na období do roku 2030. To je v souladu s Pařížskou dohodou, která poukazuje na kritickou úlohu využívání půdy při dosahování dlouhodobých cílů v oblasti zmírňování změny klimatu.

Nařízení o LULUCF stanoví závazek EU na období 2021–2030, který by měl vést k nulovým čistým emisím v oblasti působnosti nařízení. Oblast působnosti nařízení zahrnuje všechny obhospodařované pozemky, včetně lesů, orné půdy, pastvin a (do roku 2026) mokřadů. Nařízení zjednodušuje a aktualizuje metodiku započítávání podle Kjótského protokolu a rozhodnutí č. 529/2013/EU. Zavádí také nový správní postup EU pro sledování způsobu, kterým členské státy vypočítávají emise a pohlcení z lesního hospodářství.

V současné době půdy EU ukládají více emisí, než vydávají, a nařízení o LULUCF se zaměřuje na vytváření pobídek, které by tuto situaci měly přinejmenším zachovat. Požaduje, aby každý členský stát zajistil, že započtené emise z využívání půdy budou zcela kompenzovány rovnocenným pohlcením CO2 z atmosféry prostřednictvím opatření v této oblasti. Toto „pravidlo nulového pasivního zůstatku“ znamená, že členské státy musejí kompenzovat emise z odlesňování například ekvivalentními propady uhlíku v důsledku zalesňování nebo zlepšení udržitelného řízení stávajících lesů. Pravidla poskytují členským státům určitou flexibilitu, např. pokud má členský stát čistá pohlcení z využívání půdy a lesnictví, může tato množství převést jiným členským státům, aby jim pomohl s dodržením „pravidla nulového pasivního zůstatku“. Členské státy mohou obdobně vyrovnat případný schodek v odvětví LULUCF ročními emisními příděly, které obdrží na základě nařízení o sdílení úsilí.

Obrázek 7    Předběžně započítané emise a pohlcení související s činnostmi vykazovanými podle Kjótského protokolu ve druhém kontrolním období, EU-28 (Kredity pro obhospodařování lesů jsou limitovány a prezentovány jako roční průměry, pokud celkové kredity pro obhospodařování lesů v uvažovaném období překračují simulovaný limit pro totéž období).

Členské státy již tento závazek částečně přijaly individuálně pro druhé kontrolní období v rámci Kjótského protokolu (2013–2020). „Vykázaná množství“, tedy množství, která EU vykázala podle protokolu na období 2013–2016 (tedy celkové emise a pohlcení související s každou činností), vytvářejí průměrný roční propad ve výši -384,4 Mt ekv. CO2. „Započítané debity a kredity“ EU související s jednotlivými činnostmi za totéž období vytvářejí průměrný propad -115,7 Mt ekv. CO2. 17 Vykázaná čistá pohlcení klesla z –394,4 na –366,4 Mt ekv. CO2 a započítané čisté kredity klesly z –120,9 na –106,5 Mt ekv. CO2. Tato množství uvedená pro EU zahrnují „volitelné činnosti“ v rámci Kjótského protokolu: sedm členských států si zvolilo obhospodařování orné půdy, šest členských států obhospodařování pastvin, jeden členský stát si zvolil obnovu vegetace a jeden vysoušení a zavodňování mokřadů, ale musí ještě poskytnout vyčíslení.

Inventury skleníkových plynů a jejich započítávání na úrovni členských států vykazují jasné vzorce, přestože údaje jsou předběžné a budou na konci účetního období v roce 2020 upraveny podle pravidel pro LULUCF. Dánsko a Irsko mají čisté vykázané emise, zejména v důsledku vysokých emisí z obhospodařování orné půdy (Dánsko) a obhospodařování pastvin (Irsko). Podle účetních pravidel pro druhé kontrolní období Kjótského protokolu vykazují Belgie, Bulharsko, Kypr, Finsko, Lotyšsko a Nizozemsko v tomto předběžném účetním období čisté debity. Chorvatsko, Estonsko, Německo a Litva vykazují rostoucí kredity, zatímco u Řecka a Portugalska dochází ke snižování. V případě Belgie, Bulharska a Finska debity klesají. Rakousko, Nizozemsko, Rumunsko, Slovensko a Slovinsko nevykazují žádné zvláštní trendy. Ke zvrácení trendu, kdy kredity nejprve rostly a pak klesaly, došlo v případě Dánska, Francie, Maďarska, Itálie, Španělska a Spojeného království. Irsko a Lucembursko vykazovaly nejprve snižující se a poté zvyšující se trend kreditů. Ostatní země mají variabilnější účetní výsledky pravděpodobně pod vlivem soustavného vývoje (případně i prováděním) účetních metod Kjótského protokolu 18 .

Přestože na úrovni EU lze rozpoznat určité generické faktory nebo trendy, například pokračující snižování obsahu uhlíků v obhospodařované půdě, v podstatě teprve nyní se inventury a účty začínají využívat ke zkoumání příčinných vazeb s politikami v oblasti LULUCF navrženými na začátku období. Na základě přezkumu systémů a odhadů, který probíhá podle rozhodnutí č. 529/2013, bude nutné aktualizovat především některé metody odhadů.

5Zdokonalování legislativy EU

EU přijala v posledních letech několik legislativních opatření, která pomohou snížit její emise skleníkových plynů. Kromě revize systému pro obchodování s emisemi, nového nařízení o sdílení úsilí a nového nařízení o LULUCF (viz oddíly 2 až 4) došlo k významnému vývoji v oblasti silniční dopravy, energetiky a správy energetické unie.

5.1Silniční doprava 

Komise přijala v posledních dvou letech tři ucelené balíčky opatření týkajících se mobility, které byly zaměřeny především na snížení emisí ze silniční dopravy a provádění evropské strategie pro nízkoemisní mobilitu 19 .

Komise předložila legislativní návrh stanovující nové emisní normy CO2 pro osobní automobily a dodávky 20 v EU na období po roce 2020. Do roku 2025 budou muset být průměrné emise z nových osobních automobilů a dodávek o 15 % nižší než v roce 2021 a v roce 2030 o 30 % nižší.

Komise rovněž navrhla vůbec první normy pro emise CO2 z nových nákladních automobilů 21 , které budou muset být do roku 2025 v průměru o 15 % nižší než v roce 2019. Pro rok 2030 navrhla orientační cíl minimálně 30% snížení oproti úrovním z roku 2019. Tato iniciativa doplňuje nejnovější nařízení o sledování a vykazování emisí CO2 a spotřeby paliva u nových těžkých vozidel.

Komise kromě toho předložila ucelený akční plán v oblasti baterií, který umožní vytvořit v Evropě konkurenceschopný a udržitelný „ekosystém“ baterií 22 , a akční plán pro zavedení transevropské infrastruktury pro alternativní paliva 23 .

Komise také navrhla přezkum tří směrnic:

·směrnice o evropské silniční známce (eurovinětě) 24 na podporu inteligentnějšího vybírání poplatků za silniční infrastrukturu;

·směrnice o čistých vozidlech 25 na podporu řešení podporujících čistou mobilitu při zadávání veřejných zakázek a 

·směrnice o kombinované přepravě 26 na podporu kombinovaného využívání různých druhů dopravy (např. nákladních automobilů a vlaků) při přepravě nákladů.

5.2Energetická účinnost a energie z obnovitelných zdrojů 

V červnu 2018 dospěly Rada, Evropský parlament a Komise k prozatímní dohodě o:

·směrnici o energetické účinnosti — tato směrnice stanoví nový cíl 32,5% energetické účinnosti pro EU v roce 2030, s doložkou o úpravě směrem nahoru do roku 2023. Prodlužuje rovněž roční povinnost úspory energie na období po roce 2020 a dále

·směrnici o obnovitelných zdrojích energie — tato směrnice stanoví nový, závazný cíl v oblasti energie z obnovitelných zdrojů, a to 32 % pro rok 2030, včetně doložky o úpravě cílové úrovně EU směrem nahoru v roce 2023. Zlepšuje také koncepci a stabilitu režimů podpory pro obnovitelné zdroje energie, skutečně zjednodušuje a snižuje administrativní postupy, zvyšuje úroveň ambicí pro odvětví dopravy a vytápění/klimatizaci a zahrnuje nová kritéria udržitelnosti pro lesní biomasu, aby v EU omezila riziko využívání neudržitelných vstupních surovin pro výrobu energie.

Revidovaná směrnice o energetické náročnosti budov, která byla přijata v květnu 2018, zahrnuje opatření, která urychlí míru renovací budov směrem k energeticky účinnějším systémům a zlepší energetickou náročnost nových budov díky jejich inteligentnějšímu fungování.

5.3Správa energetické unie

Rovněž v červnu 2018 dosáhly Rada, Evropský parlament a Komise prozatímní dohody o nařízení o správě energetické unie. Nový systém správy pomůže zajistit, aby EU a členské státy dosáhly svých cílů pro rok 2030 v oblasti snížení emisí skleníkových plynů, obnovitelných zdrojů a energetické účinnosti.

Členské státy připraví vnitrostátní energetické a klimatické plány pro období 2021–2030 a budou, obvykle každé dva roky, podávat zprávu o pokroku dosaženém při provádění svých plánů, zatímco Komise bude sledovat pokrok EU jako celku. EU a členské státy rovněž připraví dlouhodobé strategie na období nejméně 30 let počínaje rokem 2020.

Nařízení začlení stávající mechanismus EU pro monitorování a vykazování v oblasti klimatu a aktualizuje jej v souladu s požadavky na transparentnost stanovené Pařížskou dohodou.

5.4Nařízení o fluorovaných plynech 

Nařízení o fluorovaných skleníkových plynech 27 upravuje postupné celounijní ukončování používání hydrofluoruhlovodíků od roku 2015 a další opatření zaměřená na emise fluorovaných plynů s cílem snížit emise do roku 2030 přibližně o 80 % ve srovnání s rokem 2014.

Údaje, které byly vykázány pro rok 2016 na základě tohoto nařízení, ukázaly, že nabídka fluorovaných plynů se snížila o 2 % z hlediska dopadu na klima (v ekvivalentech CO2), avšak zvýšila se o 2 % z hlediska množství. Cíl stanovený v rámci ukončování používání hydrofluoruhlovodíků pro maximální povolitelnou nabídku byl překonán o 4 % 28 . Odráží to posun směrem k plynům s nižším potenciálem globálního oteplování a ukazuje, že nařízení účinně působí na snižování emisí fluorovaných plynů.

Pokud jde o provádění nařízení, Komise v roce 2017 přijala zprávy, v nichž vyhodnotila požadavek vyhnout se hydrofluoruhlovodíkům s vysokým dopadem na globální oteplování v některých komerčních chladicích systémech, který je stanoven na rok 2022 29 , a vyhodnotila metodu přidělování kvót pro období postupného ukončování 30 .

5.5Oběhové hospodářství

Přechod na oběhové hospodářství jasně přispívá ke snižování emisí CO2. Jedno z nejnovějších opatření akčního plánu EU pro oběhové hospodářství 31 , jímž je strategie EU pro plasty v oběhovém hospodářství 32 , vytváří rámec pro zlepšení opětovného využívání a recyklace a zvýšení poptávky po recyklovaných plastech. Přispěje tak ke snížení emisí CO2 z výroby plastů a spalování plastového odpadu.

Kromě toho může provádění nedávno přijatých právních předpisů přinést výrazné snížení emisí skleníkových plynů. Pomůže například řešit emise pocházející z potravinového odpadu, protože nové právní předpisy zahrnují vývoj metodiky k měření tohoto druhu odpadu.

6Financování opatření v oblasti klimatu 

6.1Příjmy z dražeb povolenek v rámci systému EU pro obchodování s povolenkami

V roce 2017 vydělaly členské státy na dražbách povolenek v systému EU ETS 5,6 miliardy EUR, což je o 1,8 miliardy více než v roce 2016. Přibližně 80 % příjmů z období 2013–2017 bylo využito pro účely v oblasti změny klimatu a energetiky, nebo se takové jejich využití plánuje. Členské státy uvedly, že většina příjmů bude použita pro vnitrostátní účely a pro účely související s EU.

Obrázek 8    Využití výnosů z dražeb povolenek v rámci systému ETS, 2013-2017 (v milionech EUR)

V případě výnosů, které byly využity vnitrostátně, byly nejvyšší částky vynaloženy na energii z obnovitelných zdrojů, energetickou účinnost a udržitelnou dopravu.

 

Obrázek 9    Domácí využití výnosů z dražeb povolenek v rámci systému ETS, 2013-2017 (v milionech EUR)

6.2Program LIFE 

Program LIFE je nástrojem EU pro financování opatření v oblasti životního prostředí a klimatu. Spolufinancuje projekty s evropskou přidanou hodnotou. Celkový rozpočet na financování projektů v letech 2014–2017 činí 1,1 miliardy EUR v rámci podprogramu pro životní prostředí a 0,36 miliardy EUR v rámci podprogramu pro oblast klimatu.

Opatření v oblasti klimatu v rámci programu LIFE podporují projekty v oblasti zmírňování změny klimatu a přizpůsobování se této změně i správy a informací v oblasti klimatu. Finanční prostředky byly přiděleny příjemců ze dvaceti tří členských států, přičemž nejvíce prostředků obdržely Itálie a Španělsko.

V rámci projektu LIFE HEROTILE byly vyvinuty inovativní typy střešních krytin, které mohou zvýšit účinnost ventilací, které jsou instalovány pod nimi, a tak zlepšit energetickou výkonnost budov. Zámkové prvky na povrchu z terakoty umožňují přístup vzduchu, ale zabraňují prolínání dešťové vody. Podle počasí může přidaná ventilace snížit množství energie potřebné k udržení chladného a příjemného prostředí v obytných prostorech především ve středomořském regionu, kde kvůli změně klimatu teploty stoupají do nových extrémů. Uhlíková stopa chlazení budov se snižuje o 50 % v porovnání se standardní špičatou střechou. Krytina bude brzy uvedena na trh. Projekt získal prostřednictvím programu LIFE 1,4 milionu EUR z prostředků EU.

6.3Program NER300 

NER300 je jedním z největších světových programů pro financování demonstračních projektů zaměřených na výrobu energie za pomoci inovativních nízkouhlíkových technologií. Přibližně 39 projektů v oblasti energie z obnovitelných zdrojů a zachycování a ukládání uhlíku v 20 různých členských státech získalo 2,1 miliardy EUR financovaných prostřednictvím dražby 300 milionů povolenek v systému ETS.

Šest projektů je již v provozu a jedenáct dosáhlo fáze konečného investičního rozhodnutí. Zprovozněné projekty představují celkové investice ve výši 2,463 miliardy EUR oproti 260 milionům EUR poskytnutých z programu NER300. Produkují 3,1 TWh ekvivalentu elektřiny z obnovitelných zdrojů ročně, což vede k ročním úsporám 1,3 Mt CO2.

Po přezkumu směrnice o systému EU pro obchodování s emisemi bude zřízen inovační fond, který by měl podle plánů začít fungovat v roce 2020. Bude vycházet ze zkušeností získaných ze stávajícího programu NER300, avšak bude mít širší oblast působnosti.

Nordsee One je projekt zaměřený na větrnou energii o výkonu 332 MW, který byl vybudován v období od prosince 2015 do prosince 2017. Je to jeden z prvních projektů, v němž se podařilo zprovoznit větrnou turbínu o výkonu 6 MW na obřím základu tvořeném jednou pilotou. Turbíny jsou vybaveny různými inovativními prvky, včetně silnějších ložisek a lopatek určených k lepšímu využití větru, a tedy i zvýšení produkce energie. Cílem projektu je dodávat energii přibližně 400 000 domácností po dobu nejméně 25 let. Projekt obdržel z programu NER300 70 milionů EUR.

6.4Začleňování politik v oblasti klimatu do rozpočtu EU 

EU se zavázala vynaložit na výdaje související s klimatem v období 2014–2020 v průměru nejméně 20 % svého rozpočtu. Poslední dostupné údaje ukazují, že takové výdaje představovaly v roce 2017 20,1 % rozpočtu 33 . Podle rozpočtového trendu by se v současném víceletém finančním rámci na tyto účely vynaložilo v průměru 206 miliard EUR (tedy 19,3 % rozpočtu).

Na základě tohoto úspěchu navrhla Komise dne 2. května 2018 ambicióznější cíl, podle něhož by v dalším víceletém rozpočtovém rámci (2021–2017) měly výdaje přispívající k dosažení cílů v oblasti klimatu představovat 25 % všech výdajů 34 .

Obrázek 10 Výdaje z rozpočtu EU související s klimatem, 2014–2020 (v milionech EUR).

7Přizpůsobení se změně klimatu 

Při provádění strategie EU pro přizpůsobení se změně klimatu, která byla přijata v roce 2013, aby členské státy připravila na současné a budoucí dopady změny klimatu, bylo dosaženo značného pokroku:

üdvacet pět členských států již přijalo vnitrostátní strategii přizpůsobování se změně klimatu 35 ;

üopatření v oblasti klimatu byla začleněna do finančních nástrojů EU a

üpřizpůsobení je nyní rovněž plně začleněno do Paktu starostů a primátorů, což znamená, že se více než 1 000 evropských měst zavázalo zvýšit svou odolnost a 40 % měst s více než 150 000 obyvateli již přijalo plány přizpůsobení se změně klimatu.

Strategie byla podrobně vyhodnocena a ze závěrů hodnocení vyplývá, že zůstává vysoce relevantní a je zcela v souladu s politikami na jiných úrovních správy, i když je méně relevantní s ohledem na mezinárodní politiku. Kombinací kvalitativního a kvantitativního posouzení bylo zjištěno, že strategie je efektivní, i když je třeba udělat více při:

-provádění a sledování vnitrostátních strategií;

-podpoře místních akcí a přizpůsobování založeného na ekosystémech;

-překlenování nově vznikajících mezer ve znalostech;

-dokončení začleňování do politik EU, a to i do snižování rizika katastrof, obchodní politiky, námořní politiky, politiky rybolovu a veřejného zdraví;

-řešení územních a sociálních rozdílů ve zranitelnosti vůči změně klimatu a

-zlepšování využití pojištění a finančních nástrojů v oblasti přizpůsobení.

Zdá se, že strategie je účinná, přináší správní náklady jen pro Komisi a přitom poskytuje jasnou přidanou hodnotu na úrovni EU.

Projekt LIFE@Urban Roofs podporuje developery a majitele budov při investování do opatření pro přizpůsobení se změně klimatu. Orgány místní samosprávy působí při tomto novém přístupu jako zprostředkovatelé a tvůrci motivace. Projekt propaguje multifunkční střechy, které jsou pro vlastníky budov přínosnější než tradiční zelené střechy. Nové střechy budou kombinovat několik typů infrastruktury: zelenou infrastrukturu (pro snížení efektu městského tepelného ostrova a na podporu biodiverzity), modrou (skladování vody), žlutou (výroba energie) a červenou (společenské využití). Projekt získal prostřednictvím programu LIFE 3,3 milionu EUR z prostředků EU.

8Mezinárodní spolupráce v oblasti klimatu

8.1Globální opatření 

V Pařížské dohodě přijaly země na období do roku 2030 závazky v oblasti zmírňování změny klimatu („vnitrostátně stanovené příspěvky“ ). Dosažení cílů vnitrostátně stanovených příspěvků 36  by vedlo k omezení globálních emisí na 51 Gt ekvivalentu CO2 ročně (53 Gt ekvivalentu CO2 bez propadů) již v roce 2025, což by vedlo k nárůstu teploty přibližně o 3 °C 37 .

Zatímco EU stanovila své cíle pro rok 2030 v souladu s cílem omezení nárůstu teploty nejvýše na 2 °C a bude si pravděpodobně i nadále udržovat nejnižší intenzitu emisí skleníkových plynů na HDP v zemích G20 do roku 2030 38 , ostatní země, zejména ty, v nichž emise skleníkových plynů nadále rostou, budou muset rychleji snižovat emise uhlíku, aby se nárůst teploty skutečně omezil na méně než 2 °C (nebo 1,5 °C).

Prvním milníkem v boji proti změně klimatu je lhůta stanovená na rok 2020 pro splnění „závazků z Cancúnu“ (přijatých na konferenci o klimatu v Cancúnu v roce 2010). Podle zprávy UNEP o nedostatečném úsilí při snižování emisí za rok 2017, anglicky Emissions gap report 2017 39 , jsou země skupiny G20 (které vytvářejí přibližně tři čtvrtiny celosvětových emisí skleníkových plynů) na cestě ke kolektivnímu dosažení střední úrovně těchto závazků. EU je na cestě ke splnění svého závazku bez jakýchkoli mezinárodních vyrovnání, spolu s Čínou, Indií a Japonskem. Podle většiny odhadů jsou na dobré cestě také Austrálie, Brazílie a Rusko.

Jednotlivé závazky představují velmi odlišné úrovně úsilí o zmírnění 40 . Podle komparativnějšího měření byla EU hospodářstvím s nejnižší intenzitou emisí ze zemí skupiny G20 v roce 2012, kdy její emise představovaly 0,26 t CO2 na 1 000 USD 41 .

 

Obrázek 11    Celosvětové emise (Gt ekvivalentu CO2) a procentuální změna intenzity emisí na jednotku HDP (levá strana). Celosvětová průměrná změna teploty (pravá strana) 42

8.2Letectví

V červnu 2018 přijala Rada Mezinárodní organizace pro civilní letectví (ICAO) za podpory všech zastoupených členských států EU normy a doporučené postupy jako součást svého systému kompenzací a snižování emisí uhlíku v mezinárodním letectví (CORSIA). Cílem systému CORSIA je stabilizovat emise z mezinárodní letecké dopravy na úrovně roku 2020. Během prvních šesti let je účast dobrovolná. EU a její členské státy se nadále podílejí na práci ICAO vedoucí k plnému zprovoznění systému.

EU řeší od roku 2012 emise z letectví prostřednictvím systému EU pro obchodování s emisemi. S ohledem na výsledek jednání shromáždění ICAO v roce 2016 ve věci systému CORSIA se EU rozhodla prodloužit dočasné snížení rozsahu systému EU pro obchodování s emisemi v oblasti letectví do konce roku 2023 43 a připravit provádění celosvětového tržního opatření od roku 2021.

Emise provozovatelů letecké dopravy zahrnuté do systému obchodování s emisemi představovaly v roce 2017 64,2 Mt ekvivalentu CO2. Podle srovnávacího výpočtu byly emise z letecké dopravy v roce 2017 o 4,5 % vyšší než v roce 2016. Výpočet zahrnuje více než 250 komerčních leteckých společností, které sídlily mimo EU, avšak provozovaly lety v rámci Evropského hospodářského prostoru.

Systém EU pro obchodování s emisemi v současnosti zahrnuje pouze lety v rámci EHP, takže celkový dopad letectví na globální klima, včetně jiných emisí než CO2 nebo jiných dopadů, je podstatně vyšší než jen složka CO2. Odhaduje se, že radiační účinky jiných plynů než CO2 byly dva až čtyřikrát vyšší než účinky CO2, což pro celkový dopad leteckých činností uvnitř EHP odpovídá rozmezí 120–250 milionů tun ekvivalentů CO2 44 . Nejsou přitom zohledněny dopady na cirrovou oblačnost, ovšem má se za to, že u letů na krátkou vzdálenost, což je společný rys letů uvnitř EHP, jsou tyto dopady nižší.

Celkové emise z letectví představovaly přibližně 4 % všech emisí skleníkových plynů v EU v roce 2017 a od roku 1990 se téměř zdvojnásobily. Většina emisí pochází z mezinárodní letecké dopravy (včetně letů uvnitř EHP).

8.3Námořní politika 

V dubnu 2018 schválila Mezinárodní námořní organizace (IMO) počáteční strategii ke snížení emisí skleníkových plynů z mezinárodní námořní dopravy. Tato strategie zahrnuje cíl minimálně 50% snížení do roku 2050 oproti úrovním z roku 2008 se záměrem dosáhnout plné dekarbonizace odvětví co nejdříve v tomto století. Obsahuje také úplný seznam možných opatření ke snížení emisí, včetně krátkodobých opatření. Zdá se však, že pro uskutečnění této strategie je ještě třeba přijmout akční plán.

Na úrovni EU nabyly první závazky o monitorování a vykazování emisí z námořní dopravy na základě nařízení o monitorování, vykazování a ověřování emisí z námořní dopravy 45 účinnosti dne 31. srpna 2017, kdy bylo třeba dokončit plány monitorování a předat je ověřovatelům. Monitorování a vykazování emisí na základě plánů probíhá od ledna 2018. Komise v současné době pracuje na změně, kterou by nařízení přizpůsobila systému sběru údajů, na němž se IMO dohodla v roce 2017.

8.4Propojení systému obchodování s emisemi se Švýcarskem 

V listopadu 2017 podepsaly EU a Švýcarsko dohodu o propojení svých systémů obchodování s emisemi. Jedná se o první takovou dohodu mezi dvěma stranami Pařížské dohody. Strany si vymění své ratifikační listiny, jakmile budou splněny všechny podmínky pro propojení, a dohoda vstoupí v platnost dne 1. ledna následujícího roku.

8.5Mezinárodní trhy s uhlíkem

EU se aktivně účastní jednání Rámcové úmluvy OSN o změně klimatu o aspektech „pařížských pravidel“ souvisejících s mezinárodní spoluprací na trzích. Má trvalý zájem na zajištění provádění kvalitního souboru účetních pravidel a ambiciózního tržního mechanismu, aby se zabránilo narušení současného úsilí dvojím započítáváním a aby se podpořila širší, ambicióznější opatření.

Komise zintenzivňuje spolupráci s čínskými orgány v oblasti obchodování s emisemi a trhů s uhlíkem, aby jim pomohla vytvořit dobře fungující vnitrostátní systém obchodování s emisemi. Pevným základem další spolupráce bude memorandum o porozumění podepsané na summitu EU Čína v červenci 2018. Nový projekt přispěje k vybudování kapacit pro obchodování s emisemi v Číně.

Komise rovněž podporuje rozvoj kvalitních nástrojů trhu s uhlíkem přístupem „zdola nahoru.“ V rámci florentského procesu se setkávají političtí činitelé (z Kalifornie, Kanady, Číny, EU a Nového Zélandu), představitelé vědecké obce a nevládních organizací, aby se od sebe vzájemně poučili a těsněji spolupracovali při budování robustních trhů s uhlíkem. Mezi další iniciativy v této oblasti patří Partnerství pro připravenost trhu (PMR) a Mezinárodní partnerství pro trh s uhlíkem (ICAP).

8.6Dobrovolná opatření – Marrákešské partnerství pro globální opatření v oblasti klimatu

Jako odpověď na výzvu Pařížské dohody k zapojení nestátních subjektů (podniků, měst, občanů, mezinárodní občanské společnosti atd.) EU podporuje řadu stěžejních iniciativ, jako jsou například Mise inovací, Globální pakt starostů a primátorů v oblasti klimatu a energetiky (prostřednictvím regionálních paktů), desetiletý rámec programů pro udržitelnou spotřebu a výrobu (10 YFP /síť One Planet), Partnerství pro činnosti v oblasti zelené ekonomiky (PAGE), partnerství v oblasti vnitrostátně stanovených závazků (NDC), Obnovitelná energie pro Afriku, 4/1000 pro zemědělství šetrné ke klimatu a InsuResilience (pojištění pro odolnost). V současnosti se vyvíjejí nástroje na systematické sledování, které mají měřit dopad těchto iniciativ na snižování emisí a zvyšování odolnosti. Celosvětově toto úsilí probíhá v rámci Marrákešského partnerství pro globální opatření v oblasti klimatu.

Ročenka celosvětových opatření v oblasti klimatu (Yearbook of Global Climate Action) 46 a Zpráva UNEP o nedostatečném úsilí při snižování emisí za rok 2017 ukazují, že globální opatření v oblasti klimatu by mohlo přinést další snížení emisí (v porovnání s vnitrostátně stanovenými příspěvky) ve výši 1,6–4 GT CO2 ročně v roce 2020 s postupným zvýšením na 5–10 Gt CO2 ročně v roce 2030, což by výrazně přispělo k vyrovnání situace. Roelfsma et al. (2017) 47 jen z hlediska nadnárodních iniciativ identifikují dodatečný globální dopad 1–3 Gt ekvivalentu CO2 v roce 2030.

Evropa je jedním z nejrozvinutějších regionů, pokud jde o registrovaná nestátní opatření v oblasti klimatu: z iniciativ pro spolupráci registrovaných na platformě UNFCCC NAZCA („nestátní subjekty pro opatření v oblasti klimatu – online portál pro vizualizaci kolektivních opatření), je 54 % iniciativ evropských.

Pakt starostů a primátorů v Evropě je od roku 2017 členem Globálního Paktu starostů a primátorů v oblasti klimatu a energetiky, který spojuje dvě hlavní iniciativy měst a místních správ (Pakt starostů a primátorů a Dohodu starostů a primátorů), aby je podpořil při přechodu na nízkoemisní města odolná vůči změně klimatu, což rovněž přináší výhody pro ekonomiku jako celek a má globální dopad.

8.7Podpora rozvojových zemí 

EU a její členské státy jsou největšími poskytovateli oficiální rozvojové pomoci rozvojovým zemím na světě – v roce 2017 poskytly 75,74 miliardy EUR. Především podpora, kterou poskytují Evropská unie, Evropská investiční banka a členské státy, aby rozvojovým zemím pomohly v boji proti změně klimatu, se v nominálním vyjádření od roku 2013 téměř zdvojnásobila. EU a členské státy jsou největšími přispěvateli do Zeleného klimatického fondu s celkovými závazky ve výši 4,7 miliardy USD, které představují téměř polovinu z celkových závazků ve výši 10,3 miliardy USD přislíbených během získávání počátečních zdrojů.

V roce 2017 zahájily EU a Africká unie (AU) partnerství EU a Afriky v oblasti výzkumu a inovací týkající se změny klimatu a udržitelné energie, které se věnuje třem hlavním oblastem spolupráce: službám pro klima, obnovitelným zdrojům energie a energetické účinnosti.

EU financuje mnoho programů a iniciativ, které se zaměřují na přizpůsobení se změně klimatu a její zmírňování, zejména na potřeby nejzranitelnějších rozvojových zemí. Vývoj za minulý tok zahrnoval zahájení externího investičního plánu EU, který podporuje investice v rozvojových zemích v Africe a v regionu sousedství EU a je přizpůsoben specifickým potřebám rozvojových zemí. Iniciativa EU pro financování elektrifikace (115 milionů EUR) má podpořit investice, které zvyšují a zlepšují přístup k moderním, dostupným a udržitelným energetickým službám.

Globální aliance pro boj proti změně klimatu + je stěžejní iniciativou EU v oblasti klimatu. Jednou z klíčových priorit je podpora formulování a provádění konkrétních, integrovaných odvětvových strategií pro přizpůsobení se změně klimatu a její zmírňování. V období 2015–2017 poskytla přibližně 100 milionů EUR, mimo jiné prostřednictvím programu pro více zemí pro tichomořské ostrovy, na podporu 13 zemí v úsilí o přizpůsobení se změně klimatu.

V roce 2018 zahájila EU nový program ve výši 20 milionů EUR na podporu svých strategických partnerství pro provádění Pařížské dohody v hlavních ekonomikách (zejména neevropských členů skupiny G20 a Íránu).

(1)

Členské státy předložily projekce většinou v březnu 2017 a použily v nich údaje z roku 2015 jako nejnovější dostupné údaje.

(2)

Údaje o HDP: Ameco / ECFIN / World Bank. Mezera v odhadech zaplněná Evropskou agenturou pro životní prostředí (EEA).

(3)

Na základě informací zaznamenaných v registru Unie.

(4)

Směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2018/410 ze dne 14. března 2018, kterou se mění směrnice 2003/87/ES za účelem posílení nákladově efektivních způsobů snižování emisí a investic do nízkouhlíkových technologií a rozhodnutí (EU) 2015/1814 (Úř. věst. L 76, 19.3.2018, s. 3).

(5)

Odložením dražeb povolenek se rozumí krátkodobé opatření spočívající v přesunutí dražeb 900 milionů povolenek z období 2014–2016 na období 2019–2020.

(6)

Komise zveřejnila nejnovější informace o přebytku v květnu 2018:    
https://ec.europa.eu/clima/sites/clima/files/ets/reform/docs/c_2018_2801_en.pdf

(7)

Rozdělení na spalovací a jiná průmyslová zařízení představuje odhad. Zdroje: Ověřené emise v rámci ETS 2005–2017 (prohlížeč údajů ETS / EUTL). Odhadované emise v období 2018–2030: souhrn odhadů členských států při stávajících opatřeních (EEA).

(8)

Podrobné vysvětlení ohledně skladby přebytku a metodiky jeho meziročního výpočtu je uvedeno v nejnovějším sdělení Komise o výpočtu přebytku za rok 2017 (sdělení z roku 2018): https://ec.europa.eu/clima/sites/clima/files/ets/reform/docs/c_2018_2801_en.pdf

(9)

24 % ve 12 měsících se rovná 16 % v osmi měsících.

(10)

Rozhodnutí Evropského parlamentu a Rady č. 406/2009/ES ze dne 23. dubna 2009 o úsilí členských států snížit emise skleníkových plynů, aby byly splněny závazky Společenství v oblasti snížení emisí skleníkových plynů do roku 2020 (Úř. věst. L 140, 5.6.2009, s. 136).

(11)

Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2018/842 ze dne 30. května 2018 o závazném každoročním snižování emisí skleníkových plynů členskými státy v období 2021–2030 pro potřeby odolné energetické unie a za účelem splnění závazků podle Pařížské dohody a o změně nařízení (EU) č. 525/2013 (Úř. věst. L 156, 19.6.2018, s. 26).

(12)

Odvětví, které je zde shrnuto jako „průmysl“, agreguje emise zahrnuté do rozhodnutí o sdílení úsilí, které pocházejí z dodávek energie, výroby a využívání výrobků, jedná se tedy o kategorie zdrojů inventury 1.A1., 1.A.2, 1.B, 1.C a 2.

(13)

  http://europa.eu/rapid/press-release_IP-18-3846_cs.htm  

(14)

Procentní body představují rozdíl mezi emisemi a ročními emisními příděly vyjádřený jako procentuální změna na základě emisí z roku 2005.

(15)

Cíle nařízení o sdílení úsilí a odhadované emise vyjádřené jako procentuální změna na základě emisí z roku 2005.

(16)

     Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2018/841 o zahrnutí emisí skleníkových plynů a jejich pohlcování v důsledku využívání půdy, změn ve využívání půdy a lesnictví do rámce politiky v oblasti klimatu a energetiky do roku 2030 a o změně nařízení (EU) č. 525/2013 a rozhodnutí č. 529/2013/EU (Úř. věst. L 156,19.6.2018, s. 1).

(17)

     Rozdíly mezi „vykázanými“ emisemi a pohlceními a započítanými debity a kredity podle Kjótského protokolu je vysvětlen v pracovním dokumentu útvarů Komise připojeném k této zprávě.

(18)

     Vykazované emise a pohlcení a zaúčtované debity a kredity z LULUCF pro jednotlivé členské státy jsou uvedeny v pracovním dokumentu útvarů Komise (přehledy podle jednotlivých států) .

(19)

  https://ec.europa.eu/transport/themes/strategies/news/2016-07-20-decarbonisation_cs  

(20)

  https://ec.europa.eu/clima/policies/transport/vehicles/proposal_en  

(21)

  https://ec.europa.eu/clima/policies/transport/vehicles/heavy_en  

(22)

      https://ec.europa.eu/transport/modes/road/news/2018-05-17-europe-on-the-move-3_en  

(23)

      http://europa.eu/rapid/press-release_IP-14-1053_cs.htm  

(24)

      https://ec.europa.eu/transport/modes/road/news/2017-05-31-europe-on-the-move_cs  

(25)

      http://europa.eu/rapid/press-release_IP-17-4242_cs.htm  

(26)

      http://europa.eu/rapid/press-release_IP-17-4242_cs.htm  

(27)

     Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 517/2014 ze dne 16. dubna 2014 o fluorovaných skleníkových plynech a o zrušení nařízení (ES) č. 842/2006 (Úř. věst. L 150, 20.5.2014, s. 195).

(28)

 Fluorované skleníkové plyny 2017 – údaje oznámené společnostmi o výrobě, dovozu, vývozu a likvidaci fluorovaných skleníkových plynů v Evropské unii, 2017– 2016, Evropská agentura pro životní prostředí.

(29)

 COM(2017) 5230 final ze dne 4. srpna 2017.

(30)

 COM(2017) 377 final ze dne 13. července 2017.

(31)

COM(2015) 614 final.

(32)

COM(2018) 28 final.

(33)

     SEC(2018) 250; http://ec.europa.eu/budget/biblio/documents/2019/2019_en.cfm

(34)

      https://ec.europa.eu/commission/publications/factsheets-long-term-budget-proposals_ cs  

(35)

     Lotyšsko, Chorvatsko a Bulharsko na svých strategiích zatím ještě pracují.

(36)

     Jsou zahrnuty podmíněné a bezpodmínečné závazky a plnění vnitrostátně stanovených příspěvků USA.

(37)

Společné výzkumné středisko Evropské komise.    
http://publications.jrc.ec.europa.eu/repository/bitstream/JRC107944/kjna28798enn(1).pdf  

(38)

 Zpráva za rok 2016 o nedostatečném úsilí při snižování emisí (Emission Gap Report 2016). Souhrnná zpráva UNEP:     https://europa.eu/capacity4dev/unep/document/emissions-gap-report-2016-unep-synthesis-report  

(39)

  https://wedocs.unep.org/handle/20.500.11822/22070  

(40)

     Cílem EU je 20% snížení oproti úrovním z roku 1990, cílem Japonska je 3,8% snížení oproti úrovním z roku 2005, závazek Číny zahrnuje 40–45% snížení intenzity CO2 do roku 2020, zvýšení lesních zásob a zvýšení podílu nefosilních zdrojů v primární energetické spotřebě a závazek Indie zahrnuje 20–25% snížení intenzity emisí (mimo zemědělství) oproti roku 2005.

(41)

Emisní databáze pro globální výzkum atmosféry (EDGAR):    
http://edgar.jrc.ec.europa.eu/overview.php?v=CO2andGHG1970-2016&dst=GHGgdp&sort=des9  

(42)

Analýza vycházela z orientačních vnitrostátně stanovených příspěvků, nyní vnitrostátně stanovených příspěvků. Zdroj: Kitous, A., Keramidas, K., Vandyck, T., Saveyn, B., Van Dingenen, R., Spadaro, J., Holland, M., Globální výhled pro oblast energetiky a klimatu 2017: Jak politiky v oblasti klimatu zlepšují kvalitu ovzduší – celosvětové energetické trendy a vedlejší výhody Pařížské dohody, EUR 28798 EN, Úřad pro úřední tisky Evropské unie, Lucemburk, 2017

(43)

     Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2017/2392 ze dne 13. prosince 2017, kterým se mění směrnice 2003/87/ES, aby dále platila stávající omezení rozsahu činností v oblasti letectví a aby se připravilo provádění celosvětového tržního opatření od roku 2021 (Úř. věst. L 350, 29.12.2017, s. 7).

(44)

Směrnice 2008/101/EC, bod odůvodnění 19, na  https://eur-lex.europa.eu/legal- content/CS/TXT/?uri=celex%3A32008L0101

(45)

     Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/757 ze dne 29. dubna 2015 o monitorování, vykazování a ověřování emisí oxidu uhličitého z námořní dopravy a o změně směrnice 2009/16/ES (Úř. věst. L 123, 19.5.2015, s. 55).

(46)

     unfccc.int/tools/GCA_Yearbook/GCA_Yearbook2017.pdf

(47)

      https://doi.org/10.1016/j.gloenvcha.2017.11.001  

EUROOPA KOMISJON

Brüssel,26.10.2018

COM(2018) 716 final

KOMISJONI ARUANNE EUROOPA PARLAMENDILE JA NÕUKOGULE

EL ja Pariisi kliimakokkulepe: ülevaade saavutatud tulemustest

ÜRO kliimamuutuste raamkonventsiooni osaliste 24. konverents Katowices






















(vastavalt Euroopa Parlamendi ja nõukogu 21. mai 2013. aasta määruse (EL) nr 525/2013 (kasvuhoonegaaside heite seire- ja aruandlusmehhanismi ning kliimamuutusi käsitleva muu olulise siseriikliku ja liidu teabe esitamise kohta ning otsuse nr 280/2004/EÜ kehtetuks tunnistamise kohta) artiklile 21)

{SWD(2018) 453 final}

Kliimameetmete edenemise aruanne

Sisukord

1    ELi rahvusvaheliste kohustuste täitmine    

2    ELi heitkogustega kauplemise süsteemi heitkogused    

2.1    ELi HKSi heitkogused 2017. aastal    

2.2    ELi HKSi reguleeriva raamistiku läbivaatamine    

3    Jõupingutuste jagamise kohased heitkogused    

3.1    Heitkogustega seotud areng ELi tasandil    

3.2    Jõupingutuste jagamist käsitleva otsuse täitmine liikmesriikides    

3.3    2020. ja 2030. aasta suunas    

4    Maakasutus, maakasutuse muutus ja metsandus (LULUCF)    

5    ELi õigusaktide väljatöötamine    

5.1    Maanteetransport    

5.2    Energiatõhusus ja taastuvenergia    

5.3    Energialiidu juhtimine    

5.4    F-gaaside määrus    

5.5    Ringmajandus    

6    Kliimamuutustega seotud rahastamine    

6.1    ELi HKSi ühikute enampakkumisel teenitud tulu    

6.2    LIFE    

6.3    Programm „NER300“    

6.4    Kliimapoliitikaga arvestamine ELi eelarves    

7    Kliimamuutustega kohanemine    

8    Rahvusvaheline kliimaalane koostöö    

8.1    Üleilmsed meetmed    

8.2    Lennundus    

8.3    Merenduspoliitika    

8.4    Heitkogustega kauplemise süsteemi sidumine Šveitsi süsteemiga    

8.5    Rahvusvahelised CO2-turud    

8.6    Vabatahtlikud meetmed – Marrakechi ülemaailmsete kliimameetmete partnerlus    

8.7    Arenguriikide toetamine    

1ELi rahvusvaheliste kohustuste täitmine 

2018. aastal võttis EL vastu õigusaktid, mis võimaldavad tal täita kohustust vähendada kasvuhoonegaaside heidet 2030. aastaks vähemalt 40 % võrreldes 1990. aastaga. Samuti seati kõrgemad eesmärgid taastuvenergia ja energiatõhususe valdkonnas. Kõigi nende meetmete täieliku rakendamise korral väheneksid ELi heitkogused 2030. aastaks hinnanguliselt ligikaudu 45 %.

Praegu rakendatavate meetmete põhjal prognoositakse, et 2030. aastal jäävad heitkogused 30 % alla 1990. aasta taset (võttes aluseks liikmesriikide prognoosid, millest enamik pärineb 2017. aasta märtsist). Uutest õigusaktidest tulenevate kohustuste täitmiseks peavad liikmesriigid seega välja töötama poliitika ja meetmed, millega heitkoguseid veelgi vähendada.

Oma 2020. aastaks seatud eesmärgiga vähendada kasvuhoonegaaside heidet 20 % võrreldes 1990. tasemega on EL jätkuvalt graafikus. 2017. aastal olid ELi kasvuhoonegaaside heitkogused vastavalt esialgsetele andmetele 22 % võrra vähenenud (arvestades rahvusvahelise lennunduse heitkoguseid, kuid jättes välja maakasutusest, maakasutuse muutusest ja metsandusest tuleneva kasvuhoonegaaside heite ja sidumise (LULUCF)). Kuna liikmesriikide prognooside kohaselt vähenevad heitkogused veelgi, loodab EL saavutada oma 2020. aasta eesmärgi.

Joonis 1.    ELi kasvuhoonegaaside koguheide (varasem heide 1990–2017, prognoositud heide 2018–2030) (mln CO2-ekvivalenttonni) ja kasvuhoonegaaside vähendamise eesmärgid 1 .

Vastavalt esialgsetele andmetele olid heitkogused 2017. aastal 0,6 % suuremad kui 2016. aastal. Suurenemine tulenes peamiselt transpordisektorist ja tööstusest. Kuid majandustegevuse lahtisidumine kasvuhoonegaaside heitest jätkus, sest heitkoguste suurenemine oli oluliselt väiksem kui majanduskasv. Majanduse kasvuhoonegaaside heitemahukus, mida väljendatakse heitkoguste ja SKP suhtarvuna, langes rekordiliselt madalale tasemele 315 g CO2ekvivalenti euro kohta, mis on 1990. aasta tasemest poole madalam. Ajavahemikus 1990–2017 kasvas ELi SKP kokku 58 %, samal ajal kui kasvuhoonegaaside koguheide vähenes 22 %.

Joonis 2.    ELi kasvuhoonegaaside heide, reaalne SKP ja kasvuhoonegaaside heitemahukus (1990 = 100) 2

2ELi heitkogustega kauplemise süsteemi heitkogused 

ELi heitkogustega kauplemise süsteem (ELi HKS) hõlmab ligikaudu 11 000 elektrijaama ja tootmisettevõtet, samuti osalevate riikide sisest ja nende vahelist lennundust.

2.1ELi HKSi heitkogused 2017. aastal

2017. aastal ELi HKSi kuuluvate käitiste heitkogused hinnangute kohaselt võrreldes 2016. aastaga veidi (0,18 %) kasvasid 3 . Kasv katkestab 2013. aastal käivitunud 3. etapi algusest kestnud langussuundumuse ning seda võib põhjendada 2,4 % SKP kasvuga, mis on suurem kui ühelgi teisel aastal praeguse kauplemisperioodi algusest alates.

Kasvu tingis peamiselt tööstus, samas kui energiasektori heitkogused veidi vähenesid. Lennundusest pärit tõendatud heitkogused jätkasid suurenemist ja jõudsid 2017. aastal 64,2 miljoni CO2-ekvivalenttonnini, mis on 4,5 % rohkem kui 2016. aastal.

Rahvusvaheliste ühikute vahetamine ELi lubatud heitkoguse ühikute (LHÜ) vastu on langenud väga madalale tasemele. 2. etapi (2008–2012) ja 3. etapi (alates 2013. aastast) jooksul kasutati või vahetati ELi HKSi heitkoguste kompenseerimiseks kokku 1,49 miljardit ühikut. 3. etapis oli 2018. aasta juuniks kasutatud umbes 436 miljonit ühikut (ainuüksi 2017. aastal ligikaudu 11,5 miljonit). Alates 2021. aastast ei saa rahvusvahelisi ühikuid enam ELi HKSi kohustuste täitmiseks kasutada.

2.2ELi HKSi reguleeriva raamistiku läbivaatamine 

9. novembril 2017 jõudsid Euroopa Parlament ja nõukogu esialgsele kokkuleppele ELi HKSi läbivaatamises, peamiselt seoses 2020. aastale järgneva perioodiga. Läbivaadatud HKSi direktiiv avaldati 14. märtsil 2018 4 . Muu hulgas vähendatakse sellega veelgi heitkoguste ülempiiri, suurendades lineaarset vähendamistegurit alates 2021. aastast 2,2 %ni aastas. See tähendab, et ajavahemikus 2021–2030 vähendatakse heidet 48 miljonit CO2-ekvivalenttonni aastas võrreldes 38 miljoni ekvivalenttonniga praeguses kauplemisetapis, hoides nii ELi HKSi õigel kursil, et saavutada 2030. aastaks vähendamise eesmärk 43 %. Vastavalt joonisele 3 näitavad liikmesriikide endi prognoosid (enamiku liikmesriikide puhul 2017. aastast) heitkoguste väiksemat vähenemist, kui seda nõuab HKS.

Läbivaadatud direktiivis käsitletakse LHÜde ülejääki, mis on kogunenud alates 2009. aastast, peamiselt majanduskriisi tulemusena ja rahvusvaheliste ühikute kasutamise tõttu ELi heitkoguste kompenseerimiseks. Viimase kolme aastaga on ülejääk pidevalt vähenenud, kokku ligi poole miljardi LHÜ võrra, vt joonis 3. See on toimunud osaliselt tänu LHÜde enampakkumise edasilükkamisele 5 . Ülejääk on siiski märkimisväärne: praegu rohkem kui 1,6 miljardit LHÜd 6 . 

Joonis 3.    HKSi tõendatud heitkogused aastatel 2005–2017, prognoositud HKSi heitkogused aastatel 2018–2030, HKSi 2., 3. ja 4. etapi piirmäär ning HKSi LHÜde kumuleerunud ülejääk aastatel 2008–2017 (miljonit CO2-ekvivalenttonni). Diagrammil on esitatud HKSi tõendatud heitkogused HKSi valdkondliku ja geograafilise ulatusega asjaomasel aastal, seega ei saa seda enne 2013. aastat pidada järjepidevaks aegreaks. Aastate 2012–2017 piirmäär sisaldab lennundust 7 . 

Ülejäägi vähendamiseks tugevdatakse direktiiviga ka turustabiilsusreservi, mis alustab tegevust alates 1. jaanuarist 2019. Turustabiilsusreserv vähendab ülejääki enampakkumisel müüdavate mahtude vähendamisega, kui ülejääk ületab 833 miljonit LHÜd nagu praegu. Direktiiviga tehakse turustabiilsusreservi toimimisse kaks peamist muudatust:

Øajavahemikus 2019–2023 reservi paigutatava ülejäägi osa kahekordistatakse esialgu kokku lepitud 12 %-lt 24 %-le, st ülejääk väheneb kiiremini; ning

Øalates 2023. aastast kaotavad kehtivuse turustabiilsusreservis hoitavad LHÜd, mis ületavad eelmise aasta enampakkumise mahtu.

Praktikas tähendab see seda, et igal aastal kuni 2023. aastani arvutab komisjon, kui palju LHÜsid on ringluses (ülejääk) ning vähendab enampakkumise varu 24 % võrra vastavast arvust 8 . Kui ülejääk väheneb alla 400 miljoni LHÜ, hakkab turustabiilsusreserv LHÜsid tagasi turule laskma.

Selle tulemusena ei müüda ajavahemikul 2019. aasta jaanuarist kuni augustini ligi 265 miljonit LHÜd (16 % ülejäägist) 9 enampakkumisel, vaid need paigutatakse turustabiilsusreservi. Võrreldes 2018. aasta vastava perioodiga müüakse enampakkumisel ligi 40 % vähem LHÜsid. Lühidalt öeldes vähendab turustabiilsusreserv ülejääki, vähendades LHÜde varu turul.

3Jõupingutuste jagamise kohased heitkogused 

Enamik ELi HKSi mittekuuluvatest sektoritest, nagu transport, hooned, põllumajandus (muu kui CO2-heide) ja jäätmed, pärit heitkogused on hõlmatud jõupingutuste jagamist käsitlevate ELi õigusaktidega. Jõupingutuste jagamist käsitlevas otsuses 10 sätestatakse liikmesriikide heitkoguste eesmärgid 2020. aastaks, mis on väljendatud protsentuaalsete muutustena võrreldes 2005. aasta tasemetega. Liikmesriigid peavad järgima iga-aastaseid heitkoguste piirmäärasid alates 2013. aastast kuni 2020. aastani.

2018. aasta mais vastu võetud jõupingutuste jagamise määrusega 11 muudetakse õigluse, kulutõhususe ja keskkonnaalase terviklikkuse põhimõttest lähtudes ELi juhtide võetud kohustus vähendada heitkoguseid jõupingutusi jagavates sektorites 2030. aastaks 30 % võrra iga liikmesriigi jaoks siduvaks kohustuseks vähendada kasvuhoonegaaside heidet aastatel 2021–2030.

Jõupingutuste jagamise määruses tunnistatakse, et liikmesriikide suutlikkus võtta meetmeid on erinev, ning selles sätestatakse diferentseeritud riiklikud eesmärgid, mis peamiselt kajastavad SKPd inimese kohta. 2030. aastaks seatud heite vähendamise eesmärgid jäävad vahemikku 0 % kuni –40 % võrreldes 2005. aasta tasemega.

Jõupingutuste jagamise määruses säilitatakse paindlikkuse vormid, mis on olemas praeguses jõupingutuste jagamise direktiivis (nt heitkoguste järgmistesse aastatesse ülekandmine, laenamine, ost ja müük liikmesriikide vahel), v.a rahvusvaheliste ühikute kasutamine, mis on alates 2020. aastast keelatud. Lisaks lubatakse nõuetele vastavatel liikmesriikidel kasutada piiratud koguses HKSi LHÜsid ning kõigil liikmesriikidel lubatakse kasutada piiratud koguses maakasutussektoris seotud heitkoguseid, et saavutada osa seatud eesmärkidest.

3.1Heitkogustega seotud areng ELi tasandil

Jõupingutuste jagamise otsusega hõlmatud heitkogused olid 2017. aastal 11 % väiksemad kui 2005. aastal. Seega ületas EL oma vahe-eesmärki saavutada 7 % vähenemine 4 protsendipunkti võrra. Alates süsteemi käivitamisest 2013. aastal on kogu ELi hõlmavad heitkogused olnud igal aastal koguheite piirmäärast oluliselt väiksemad. See tõi ajavahemikul 2013–2017 kaasa aastaks eraldatud heitkoguste kumulatiivse ülejäägi ligi 1023 miljonit CO2-ekvivalenttonni, mis vastab umbes 35 %-le 2005. aasta heitkogustest.

Joonis 4.    Jõupingutuste jagamist käsitlevate õigusaktide reguleerimisalasse jäävad heitkogused aastatel 2005–2030 ja aastaks eraldatud heitkogused (mln CO2-ekvivalenttonni) 12

Vastavalt kehtivate meetmete alusel tehtud liikmesriikide prognoosidele peaksid heitkogused 2020. aastal jääma 16 % alla 2005. aasta taset, mis on rohkem kui 2020. aastaks seatud eesmärk vähendada heitkoguseid 10 %. 2030. aastal peaksid heitkogused prognooside kohaselt olema 21 % väiksemad kui 2005. aastal. Et saavutada eesmärk vähendada 2030. aastaks heidet 30 % võrreldes 2005. aasta tasemega, on vaja võtta lisameetmeid.

2017. aasta esialgsed andmed näitavad, et 2016. aastast 2017. aastani jõupingutuste jagamise otsuse kohased heitkogused suurenesid (0,8 %) ja seda kolmandat aastat järjest. Alates jõupingutuste jagamise otsuse jõustumisest 2013. aastal, on transpordi heitkogused kasvanud 7 % ning põllumajanduse heitkogused 2 %, samas kui teistest sektoritest pärinevad heitkogused on vähenenud.

Jõupingutuste jagamise otsusega hõlmatud transpordi heitkogused olid 2017. aastal võrreldes 2005. aastaga veidi vähenenud. Maanteetranspordi heitkogused on suurenenud, sest nõudlus liikuvuse järele kasvas 1990ndatest kuni 2007. aastani. Pärast paar aastat väldanud vähenemist on transpordi heitkogused alates 2014. aastast jälle kasvanud. 2030. aastaks prognoositakse olemasolevaid poliitikameetmeid arvestades vaid mõningast vähenemist. Asjaomaste suundumuste valguses on komisjon teinud ettepaneku sihipäraste reguleerivate meetmete võtmiseks selles sektoris (vt punkt 5.1). Transpordi heitkogused moodustavad 36 % jõupingutuste jagamise otsusega hõlmatud heitkogustest.

Heitkogused, mis tulenevad energia kasutamisest hoonetes, näitavad aastate lõikes mõningaid erinevusi, mis on tingitud ilmastikuga seotud muutustest küttevajaduses. Siiski olid heitkogused 2017. aastal võrreldes 2005. aastaga 16 % väiksemad ning eeldatakse, et vähenemissuundumus ajavahemikul kuni 2030. aastani jätkub.

Põllumajandusest pärit heitkogused olid 2017. aastal võrreldes 2005. aastaga sarnasel tasemel ning prognooside kohaselt püsivad need kehtivaid poliitikameetmeid arvestades stabiilsena ka perioodil kuni 2030. aastani.

Jäätmekäitlusest pärit heitkogused vähenesid ajavahemikul 2005–2017 32 % ning prognooside kohaselt järsk vähenemissuundumus jätkub.

Jõupingutuste jagamise otsusega hõlmatud heitkogused tööstusest ja teistest sektoritest olid 2017. aastal võrreldes 2005. aastaga 12 % väiksemad ning prognooside kohaselt nende vähenemine jätkub.

Metaani heitkogused on pidevalt vähenenud. 2016. aastal olid need 38 % väiksemad kui 1990. aastal, osaliselt tänu ELi poliitikale, eriti ühisele põllumajanduspoliitikale ja jäätmeid käsitlevatele õigusaktidele. Põllumajandusest pärit metaani heitkogused (pool kogu metaaniheitest pärineb loomakasvatusest) on alates 1990. aastast vähenenud 22 % ja jäätmekäitlusest tulenevad heitkogused 45 %. 2018. aasta mais vastu võetud uued jäätmeid käsitlevad õigusaktid 13 toovad kaasa jäätmekäitlusest pärit heite edasise vähenemise, sest selles sätestatakse ambitsioonikad jäätmete prügilasse ladestamisega seotud eesmärgid ning piirangud, samuti biojäätmete kohustuslik eraldi kogumine.

Energia tootmisega seotud söe kaevandamise ja kaevandusjärgse tegevuse vähenemine on alates 1990. aastast kaasa toonud energiatootmisest pärit metaaniheite 56 % vähenemise.

Teisalt kasvasid (69 %) ajavahemikul 1990–2016 ELi fluoritud kasvuhoonegaaside (F-gaaside) heitkogused. See on tingitud fluorosüsivesinike (HFCd) suuremast kasutamisest, peamiselt osoonikihti kahandavate ainete asendajana. Fluorosüsivesinikke kasutatakse eri sektorites ja otstarbel, sh külmaainena külmutus- ja kliimaseadmetes ning soojuspumpades, paisutusainena vahtudes, lahustitena, ning tulekustutites ja aerosoolides.

Kuigi muude F-gaaside (PFCd ja SF6) heitkogused on alates 1990. aastast vähenenud, moodustavad F-gaasid ikka veel 2,7 % kogu ELi kasvuhoonegaaside heitest. F-gaaside määruse abil on EL astunud samme F-gaaside heite vähendamiseks (vt punkt 5.4).

3.2Jõupingutuste jagamist käsitleva otsuse täitmine liikmesriikides 

Kõik 28 liikmesriiki täitsid jõupingutuste jagamist käsitleva otsusega aastateks 2013–2015 võetud kohustused. Malta ületas aastaks eraldatud heitkoguseid igal kõnealusel aastal, kuid ostis puudujäägi katmiseks heitkoguseid Bulgaarialt. Rootsi ei kasutanud ära kogu talle eraldatud heitkogust ning tunnistas ülejäägi kehtetuks, et võimendada süsteemi kui terviku keskkonnaalast terviklikkust. Kõik ülejäänud liikmesriigid kandsid heitkoguste ülejäägi üle järgmistel aastatel kasutamiseks. Jõupingutuste jagamist käsitleva otsusega võetud kohustuste täitmiseks ei kasutatud puhta arengu mehhanismi ega ühisrakenduse rahvusvahelisi ühikuid.

2016. aasta kohustuste täitmise tsükkel on käimas. Malta, Soome, Poola, Iirimaa, Saksamaa ja Belgia ületasid oma aastaks eraldatud heitkoguseid ning peavad kohustuste täitmiseks kasutama paindlikkusmeetmeid. Belgia, Soome, Saksamaa, Iirimaa ja Poola puhul oli see esimene kord ning need riigid võivad kasutada varasematel aastatel üle kantud ülejääki. Malta on ületanud oma aastaks eraldatud heitkogust igal aastal alates 2013. aastast ning peab jälle eraldatud heitkoguseid ja/või projektidest saadud rahvusvahelisi ühikuid ostma.

Aastaks eraldatud heitkoguste kumulatiivne ülejääk liikmesriikide kaupa ajavahemikul 2013–2016 on esitatud joonisel 5.

Joonis 5.    Aastaks eraldatud heitkoguste kumulatiivne ülejääk protsendina 2005. aasta heitkogustest, 2013–2016

2017. aasta esialgsetest andmetest selgub, et enamiku liikmesriikide heitkogused olid väiksemad kui nende aastaks eraldatud heitkogused. Üheksal juhul (Kreeka, Slovakkia, Horvaatia, Rumeenia, Ungari, Portugal, Rootsi, Madalmaad ja Sloveenia) olid heitkogused 10 protsendipunkti võrra või veelgi väiksemad 14 .

Prognooside kohaselt ületasid Malta, Saksamaa, Iirimaa, Austria, Küpros, Poola ja Soome oma aastaks eraldatud heitkoguseid, nagu seda tegid Bulgaaria, Eesti ja Leedu, kuid vähem kui 1 protsendipunkti (vastavalt esialgsetele andmetele).

3.32020. ja 2030. aasta suunas

Uue energialiidu juhtimise määruse (vt punkt 5.3) kohaselt peavad liikmesriigid koostama riiklikud energia- ja kliimakavad, milles sätestatakse nende poliitika ja meetmed kuni 2030. aastani. Kehtivate meetmete alusel prognoosivad kolm liikmesriiki (Ungari, Portugal ja Kreeka), et nad ületavad 2030. aastaks seatud eesmärgid, ning veel viis riiki on üldjoontes graafikus. See tähendab, et enamik riike peab oma jõupingutusi suurendama. Joonisel 6 on esitatud erinevus prognoositud heitkoguste ja jõupingutuste jagamise määruses 2030. aastaks seatud eesmärkide vahel.

Joonis 6.    2030. aastaks jõupingutuste jagamise määruses seatud eesmärkide ja prognoositud heitkoguste vaheline erinevus (protsendipunktides) 15 . (Negatiivsed väärtused tähistavad eesmärkide ületamist; positiivsed väärtused tähistavad puudujääki). 

Prognooside kohaselt saavutab enamik liikmesriike jõupingutuste jagamist käsitlevas otsuses 2020. aastaks seatud eesmärgid, kuid kaheksal (vastavalt riiklikele prognoosidele) ei pruugi see õnnestuda: Iirimaa on prognoosinud, et eesmärk jääb täitmata 20 protsendipunkti ulatuses, samas kui Küprosel ja Maltal võib eesmärk jääda täitmata vastavalt 12 protsendipunkti ja 11 protsendipunkti ulatuses. Belgial, Saksamaal, Luksemburgil, Austrial ja Soomel võib samuti jääda eesmärk täitmata, kuid vähemal määral.

Küpros on prognoosinud, et suurel määral võivad täitmata jääda nii 2020. aastaks kui ka 2030. aastaks seatud eesmärgid. Vastavalt joonisel 6 esitatule prognoosib Küpros kehtivaid meetmeid arvestades, et 2030. aastaks seatud eesmärk jääb saavutamata 47 protsendipunkti ulatuses. Kuid Küpros on prognoosinud, et lisameetmete võtmisel võib lõhe väheneda 17 protsendipunktile. Eriliseks probleemiks on kasvavad transpordist pärit heitkogused.

Ka Malta prognooside kohaselt võib juhtuda, et mõlemad eesmärgid jäävad suurel määral saavutamata. Lisaks maanteetranspordist tingitud heitkoguste suurenemisele on järsult kasvanud ka fluorosüsivesinike heitkogused, seda peamiselt suurema nõudluse tõttu õhu konditsioneerimise järele. 2018. aasta mais kutsuti Maltat majanduspoliitika koordineerimise iga-aastase tsükli Euroopa poolaasta raames tungivalt üles seadma eesmärke ning rakendama meetmeid, et vähendada 2025. aastaks oluliselt transpordi ülekoormust ja kasvuhoonegaaside heitkoguseid, nähes ette edusammude korrapärase järelevalve .

Iirimaa on prognoosinud, et ei suuda kehtivate meetmete abil täita 2020. aastaks ega 2030. aastaks seatud eesmärke. Iirimaa on oma ajavahemiku 2013–2015 heitkoguste ülejäägi järgmistesse aastatesse üle kandnud, kuid eeldatavasti ei kata see ajavahemiku 2016–2020 puudujääki. Eelkõige on transpordi heitkogused järsult kasvanud ning prognoositakse, et kasv jätkub kuni 2025. aastani. 2018. aasta Euroopa poolaasta raames soovitati, et Iirimaa peaks tagama riikliku arengukava tõhusa rakendamise muu hulgas seoses puhta energia, transpordi ja eluasemetega.

Ka Belgia ja Luksemburg prognoosivad, et nad ei suuda seatud eesmärke kehtivate meetmete abil saavutada. Euroopa poolaasta raames soovitati Belgial investeerida uude või olemasolevasse transporditaristusse ning soodustada ühistranspordi ja vähese heitega transpordi kasutamist.

Luksemburgis tuleb ligi pool kasvuhoonegaaside heitkogustest maanteetranspordist. Euroopa poolaasta raames rõhutati, et Luksemburgi autokütuseaktsiis on üks madalamaid ELis ning kõige pakilisem probleem on raudteetaristu väljaehitamine ja ajakohastamine.

Kehtivaid poliitikameetmeid arvestades on ka Eesti, Läti, Soome, Saksamaa, Taani, Leedu, Austria, Rumeenia, Poola ja Hispaania prognoosinud, et ei suuda saavutada 2030. aastaks seatud eesmärki rohkem kui 10 protsendipunkti ulatuses. Kõik liikmesriigid, kes prognooside kohaselt ei saavuta 2030. aastaks seatud eesmärke, peaksid juhtimismäärusega ette nähtud riiklikes energia- ja kliimakavades sätestama, kuidas nad kavatsevad oma kohustusi täita, eelkõige uute või tõhusamate strateegiate ja meetmete kaudu.

4Maakasutus, maakasutuse muutus ja metsandus (LULUCF) 

2018. aasta mais võttis EL vastu LULUCFi määruse, 16 millega lisatakse maakasutusest pärit kasvuhoonegaaside heide ja sellest tulenevate kasvuhoonegaaside sidumine 2030. aasta kliima- ja energiapoliitika raamistikku. See on kooskõlas Pariisi kokkuleppega, milles rõhutatakse maakasutuse keskset rolli kliimamuutuste leevendamisega seotud pikaajaliste eesmärkide saavutamisel.

LULUCFi määruses sätestatakse ELi kohustused ajavahemikuks 2021–2030, mille tulemusel ei tohiks määrusega hõlmatud sektor tekitada netoheidet. Määrus hõlmab kogu haritavat maad, sh metsi, põllumaad, rohumaad ja (2026. aastaks) märgalasid. Määrusega lihtsustatakse ja ajakohastatakse Kyoto protokolli ja otsuse nr 529/2013/EL kohast arvestusmeetodit. Samuti kehtestatakse sellega uus ELi juhtimismenetlus, mille abil jälgitakse, kuidas liikmesriigid arvestavad metsandusest tulenevaid heitkoguseid ja nende sidumist.

Praegu seovad ELi maismaa-alad rohkem heitkoguseid, kui tekitavad, ning LULUCFi määruses keskendutakse selliste stiimulite pakkumisele, mille abil oleks võimalik sellist olukorda vähemalt säilitada. Selle kohaselt peab iga liikmesriik tagama, et maakasutusest pärit arvestuslikud heitkogused kompenseeriks täies ulatuses sama koguse CO2 sidumine atmosfäärist sektorisiseste meetmete abil. Asjaomane negatiivset saldot keelav eeskiri tähendab, et liikmesriigid peavad kompenseerima raadamisest tulenevaid heitkoguseid, näiteks metsastamise abil samaväärsete süsinikdioksiidi sidujate loomisega või olemasolevate metsade säästvama majandamisega. Eeskirjad võimaldavad liikmesriikidele mõningast paindlikkust, nt kui liikmesriigil on maakasutusest või metsandusest tulenev netosidumine, saab ta asjaomased kogused loovutada teistele liikmesriikidele, et aidata neil järgida negatiivset saldot keelavat eeskirja. Samuti saavad liikmesriigid kompenseerida LULUCFi sektori võimalikke puudujääke jõupingutuste jagamise määruse alusel saadavate heitkogustega.

Joonis 7.    Esialgsed arvestatud heitkogused ja seotud heitkogused Kyoto protokolli kohaselt esitatud tegevusalade kohta, teine kohustusperiood, EL 28. (Metsa majandamise ühikutele seatakse piirmäär ja need esitatakse aasta keskmistena, kui nende koguhulk vaadeldud perioodil ületab sama perioodi simuleeritud piirmäära.)

Liikmesriigid olid juba osaliselt individuaalselt võtnud selle kohustuse Kyoto protokolli teise kohustusperioodi (2013–2020) raames. Protokolli kohased ELi „teatatud“ kogused (st iga tegevusvaldkonna koguheide ja -sidumine) ajavahemikul 2013–2016 annavad tulemuseks iga-aastase keskmise süsinikdioksiidi sidumise –384,4 miljonit CO2-ekvivalenttonni. ELi sama perioodi iga tegevusvaldkonna „arvestatud“ deebetid ja krediidid annavad tulemuseks keskmise sidumise –115,7 miljonit CO2-ekvivalenttonni 17 . Teatatud netosidumine vähenes –394,4-lt –366,4 miljoni CO2-ekvivalenttonnini ning arvestatud netokrediidid vähenesid –120,9-lt –106,5 miljoni CO2-ekvivalenttonnini. Asjaomased ELi hõlmavad kogused sisaldavad Kyoto protokolli alusel „valitud tegevusalasid“: seitse liikmesriiki valis põllumaa majandamise, kuus karjamaa majandamise, üks valis vegetatsiooni taastamise ning üks sookuivendamise ja taassoostamise, kuid peab veel esitama kvantifitseeritud andmed.

Kasvuhoonegaaside inventuurides ja aruannetes võib liikmesriikide tasandil täheldada selgelt väljendunud suundumusi, kuigi need on esialgsed ning neid kohandatakse LULUCFi eeskirjade kohaselt 2020. aastal aruandlusperioodi lõpus. Taani ja Iirimaa kajastavad teatatud heite netokoguseid, mis tulenevad peamiselt põllumaa majandamisest (Taani) ja karjamaa majandamisest (Iirimaa) pärit suurest heitest. Kyoto protokolli teise kohustusperioodi arvestuseeskirjade alusel on Belgia, Bulgaaria, Küprose, Soome, Läti ja Madalmaade asjaomases esialgses arvestuses täheldatavad netodeebetid. Horvaatia, Eesti, Saksamaa ja Leedu puhul võib täheldada kasvavaid krediite, samas kui Kreeka ja Portugali puhul võib täheldada vähenemist. Belgia, Bulgaaria ja Soome deebetid on vähenemas. Austria, Madalamaade, Rumeenia, Slovakkia ja Sloveenia puhul konkreetseid suundumusi esile ei tule. Suundumuste pöördumist (esmalt kasvavaid ja seejärel kahanevaid krediite) võib täheldada Hispaania, Itaalia, Prantsusmaa, Rootsi, Taani, Ungari ja Ühendkuningriigi puhul. Iirimaa ja Luksemburgi puhul võib krediitide puhul täheldada esmalt kahanevat ja seejärel kasvavat suundumust. Teiste riikide arvestustulemused varieeruvad märksa enam, mille puhul on väärtused tõenäoliselt seotud Kyoto protokolli arvestusmeetodite jätkuva arendamisega (või isegi kohaldamisega) 18 .

Kuigi ELi tasandil võib täheldada mõningaid üldisi tegureid või suundumusi – näiteks põllumajandusmaa mulla orgaanilise süsiniku jätkuv vähenemine – saab tegelikult alles nüüd hakata inventuuri- ja arvestusandmeid kasutama selleks, et uurida põhjuslikke seoseid perioodi alguses välja pakutud LULUCFi poliitikameetmetega. Eelkõige mõned hindamismeetodid tuleb otsuse 529/2013 kohaselt käimas oleva süsteemide ja hindamiste läbivaatamise protsessi järgselt ajakohastada.

5ELi õigusaktide väljatöötamine

Viimase aasta jooksul on EL võtnud mitmeid seadusandlikke meetmeid, mis aitavad vähendada liidu kasvuhoonegaaside heitkoguseid. Lisaks heitkogustega kauplemise süsteemi läbivaatamisele ja uuele jõupingutuste jagamise määrusele ning LULUCFi määrusele (vt 2.–4. jagu) on toimunud oluline areng maanteetranspordi, energeetika ja energialiidu juhtimise valdkonnas.

5.1Maanteetransport 

Viimase kahe aasta jooksul on komisjon vastu võtnud kolm põhjalikku liikuvusmeetmete paketti, millega soovitakse eelkõige vähendada maanteetranspordist tulenevaid heitkoguseid ning rakendada Euroopa vähese heitega liikuvuse strateegiat 19 .

Komisjon on esitanud uue seadusandliku ettepaneku, mille kohaselt kehtestatakse ELis 2020. aasta järgseks perioodiks sõiduautodele ja kaubikutele 20 uued CO2-heite normid. Uute sõiduautode ja kaubikute keskmine heide peab vastavalt 2025. ja 2030. aastaks olema 15 % ja 30 % väiksem kui 2021. aastal.

Samuti on komisjon teinud esimest korda ettepaneku kehtestada CO2-heite normid uutele raskeveokitele 21 , mille heide peab 2025. aastaks olema keskmiselt 15 % väiksem kui 2019. aastal. 2030. aastaks soovitab komisjon seada eesmärgi vähendada heidet 30 % võrreldes 2019. aasta tasemega. Asjaomane algatus täiendab hiljutist määrust, mis käsitleb uute raskeveokite CO2-heite ja kütusekulu seiret ja aruandlust.

Lisaks on komisjon töötanud välja põhjaliku akusid 22 käsitleva tegevuskava, mis võimaldab luua Euroopas konkurentsivõimelise ja säästva akude nn ökosüsteemi, ning tegevuskava üleeuroopalise alternatiivkütuste taristu 23 kasutuselevõtuks.

Lõpuks on komisjon teinud ettepaneku järgmise kolme direktiivi läbivaatamiseks:

·Eurovignette’i direktiiv, 24 et edendada arukamat maanteetaristu kasutamise maksustamist;

·keskkonnasõbralike sõidukite direktiiv, 25 et edendada keskkonnahoidliku liikuvuse lahendusi riigihangete kaudu; ning

·kombineeritud vedu käsitlev direktiiv, 26 et edendada erinevate transpordiliikide (nt veokid ja rongid) kombineeritud kasutamist kaubavedudel.

5.2Energiatõhusus ja taastuvenergia 

2018. aasta juunis jõudsid nõukogu, Euroopa Parlament ja komisjon esialgsele kokkuleppele järgmises:

·energiatõhususe direktiiv, millega kehtestatakse ELile 2030. aastaks uus energiatõhususe eesmärk (32,5 %) ja milles on ka punkt ülespoole korrigeerimise kohta 2023. aastaks. Direktiiviga pikendatakse ka iga-aastast energiasäästukohustust 2020. aasta järgseks perioodiks; ja

·taastuvenergia direktiiv, millega kehtestatakse 2030. aastaks uus, siduv taastuvenergia eesmärk 32 % ja mis sisaldab ka sätet läbivaatamise kohta 2023. aastal ELi tasandi eesmärgi ülespoole korrigeerimiseks. Sellega täiustatakse ka taastuvenergiaallikate toetuskavade koostamist ja stabiilsust; ühtlustatakse ja vähendatakse haldusmenetlusi; seatakse kõrgemad eesmärgid transpordi- ning kütte- ja jahutussektorile; ning lisatakse uued säästlikkuse kriteeriumid metsa biomassile, millega soovitakse minimeerida ohtu, et ELis kasutatakse energia tootmiseks mittesäästlikku lähteainet.

2018. aasta mais vastu võetud hoonete energiatõhususe direktiiv sisaldab meetmeid, mille abil kiirendatakse hoonete renoveerimist energiatõhusamate süsteemide suunas ja parandatakse uute hoonete energiatõhusust, muutes need arukamaks.

5.3Energialiidu juhtimine

2018. aasta juunis jõudsid nõukogu, Euroopa Parlament ja komisjon ka esialgsele kokkuleppele energialiidu juhtimist käsitlevas määruses. Uus juhtimissüsteem aitab tagada, et EL ja liikmesriigid saavutavad 2030. aastaks seatud kasvuhoonegaaside heitkoguste vähendamise ning taastuvenergia- ja energiatõhususe eesmärgid.

Liikmesriigid koostavad ajavahemikuks 2021–2030 riiklikud energia- ja kliimakavad ning esitavad aruandeid edusammude kohta kavade rakendamisel enamasti iga kahe aasta tagant, samas kui komisjon jälgib kogu ELi kui terviku edusamme. Lisaks valmistavad EL ja liikmesriigid ette pikaajalised strateegiad, mis hõlmavad 2020. aastale järgnevat vähemalt 30aastast perioodi.

Määrusesse lisatakse olemasolev ELi kliimaseire ja aruandluse mehhanism, mida ajakohastatakse kooskõlas Pariisi kokkuleppe läbipaistvuse nõuetega.

5.4F-gaaside määrus 

F-gaaside määrusega 27 nähakse ette ELi-ülene fluorosüsivesinike (HFC) järkjärguline kõrvaldamine alates 2015. aastast ja muud F-gaaside heitega seotud meetmed, mille eesmärk on vähendada heitkoguseid 2030. aastaks 80 % võrreldes 2014. aastaga.

Määruse alusel 2016. aasta kohta esitatud andmetest selgus, et kliimamõju arvestades F-gaaside tarne vähenes 2 % (CO2-ekvivalent), kuid massi arvestades suurenes 2 %. HFCde järkjärgulise kõrvaldamise kava kohase maksimaalse lubatud tarne puhul ületati püstitatud eesmärk 4 % võrra 28 . See kajastab nihet väiksema globaalse soojendamise potentsiaaliga gaaside suunas ning näitab määruse tõhusust F-gaaside heite vähendamisel.

Seoses määruse rakendamisega võttis komisjon 2017. aastal vastu aruanded, milles vastavalt hinnatakse 2022. aasta nõuet vältida suure globaalse soojenemise potentsiaaliga HFCde kasutamist teatavates ärilisel eesmärgil kasutatavates jahutus- ja külmutussüsteemides, 29 ning hinnatakse HFCde järkjärguliseks kõrvaldamiseks mõeldud kvoodieraldamismeetodit 30 .

5.5Ringmajandus

Üleminek ringmajandusele annab selge panuse CO2-heite vähendamisse. Ühes kõige hiljutisemas ELi ringmajanduse tegevuskava 31 väljundis, Euroopa strateegias plasti kohta ringmajanduses, 32 luuakse raamistik, mille eesmärk on parandada plasti korduskasutamist ja ringlussevõttu ning suurendada nõudlust ringlussevõetud plasti järele. See aitab kaasa plasti tootmisest tingitud CO2-heitkoguste ja plastjäätmete põletamise vähendamisele.

Lisaks võib hiljuti vastu võetud jäätmeid käsitlevate õigusaktide rakendamine aidata oluliselt vähendada kasvuhoonegaaside heitkoguseid. Näiteks aitab see tegeleda toidujäätmetest tulenevate heitkoguste probleemiga, sest uutes õigusaktides käsitletakse toidujäätmete mõõtmismeetodite väljatöötamist.

6Kliimamuutustega seotud rahastamine 

6.1ELi HKSi ühikute enampakkumisel teenitud tulu

2017. aastal teenisid liikmesriigid ELi HKSi LHÜde enampakkumisel müümisest 5,6 miljardit eurot, mis on 1,8 miljardit eurot rohkem kui 2016. aastal. Ligikaudu 80 % perioodil 2013–2017 saadud tulust kasutati või kavatsetakse kasutada kliima ja energiaga seotud eesmärkidele. Liikmesriigid teatasid, et enamik saadud tulust kasutatakse riigisiseste ja ELi eesmärkide saavutamiseks.

Joonis 8.    ELi HKSi ühikute enampakkumisel teenitud tulu kasutamine, 2013–2017 (mln eurot)

Riigis kasutatud tulust kulutati suurimaid summasid taastuvenergiale, energiatõhususele ja säästvale transpordile.

 

Joonis 9.    ELi HKSi ühikute enampakkumisel teenitud tulu riigisisene kasutamine, 2013–2017 (mld eurot)

6.2LIFE 

Programm LIFE on ELi keskkonna- ja kliimameetmete rahastamisvahend. Sellest kaasrahastatakse Euroopa lisaväärtusega projekte. Aastatel 2014–2017 oli projektide rahastamise kogueelarve keskkonna allprogrammi alusel 1,1 miljardit eurot ja kliimameetmete allprogrammi alusel 0,36 miljardit eurot.

Programmi LIFE kliimameetmete allprogrammist toetatakse kliimamuutuste leevendamise ja nendega kohanemise alaseid projekte ning kliimaalast juhtimist ja teavitamist. Rahalist toetust on antud 23 liikmesriigi toetusesaajatele, kõige rohkem on eraldatud Itaaliale ja Hispaaniale.

Projekti LIFE HEROTILE raames on välja töötatud uuenduslikud katusekivid, mis suudavad suurendada nende aluskihi ventilatsiooni ning aitavad seeläbi parandada hoonete energiakäitumist. Terrakotapinna lukustuvad elemendid lasevad õhku sisse, kuid hoiavad vihmavee eemal. Sõltuvalt ilmast aitab see lisaventilatsioon vähendada eluruumide jaheda ja mugavana hoidmiseks kuluvat energiat, seda eriti Vahemere piirkonnas, kus kliimamuutuste tõttu esineb üha äärmuslikumaid temperatuure. Hoone ruumide jahutamise süsiniku jalajälg väheneb seeläbi ligi 50 % võrreldes tavalise viilkatusega majaga. Katusekivid jõuavad peagi turule. Projekt on saanud programmi LIFE kaudu ELi rahalist toetust summas 1,4 miljonit eurot.

6.3Programm „NER300“ 

Programm „NER300“ on üks maailma suurimaid innovaatiliste vähese CO2-heitega energiatootmise näidisprojektide rahastamise programme. 39 taastuvenergia ning süsinikdioksiidi kogumise ja säilitamise projektile 20 liikmesriigis on eraldatud 300 miljoni HKSi LHÜ enampakkumisel müümisest saadud 2,1 miljardit eurot.

Kuus projekti on käimas, üksteist on jõudnud viimasesse investeerimisotsuste tegemise etappi. Käimasolevate projektide koguinvesteeringud moodustavad 2,463 miljardit eurot, võrreldes programmi „NER300“ kaudu eraldatud 260 miljoni euroga. Projektide abil toodetakse taastuvatest energiaallikatest 3,1 TWh elektrit aastas, mis tähendab 1,3 miljoni tonni suurust CO2-heite säästu aastas.

ELi HKSi direktiivi läbivaatamise järel luuakse innovatsioonifond, mis peaks hakkama toimima 2020. aastal. Fond tugineb olemasolevast programmist „NER300“ saadud kogemustele, kuid sellel on laiem ulatus.

„Nordsee One“ on 332 MW avamere tuuleenergia projekt, mis valmis ajavahemikus 2015. aasta detsembrist kuni 2017. aasta detsembrini. Tegemist on ühega esimestest projektidest, mille raames võeti edukalt kasutusele 6 MW tuuleturbiin ülisuurel toruvaivundamendil. Turbiinidel on mitmesugused uuenduslikud omadused, sh tugevamad laagrid ja labad, et haarata rohkem tuult ning seega suurendada võimsust. Projekti kaudu saab müüa elektrit ligikaudu 400 000 majapidamisele vähemalt 25 aasta vältel. Projektile on programmi „NER300“ kaudu eraldatud 70 miljonit eurot.

6.4Kliimapoliitikaga arvestamine ELi eelarves 

ELi eesmärgiks on kasutada ajavahemikul 2014–2020 keskmiselt vähemalt 20 % oma eelarvest kliimaga seotud kuludeks. Viimased kättesaadavad andmed näitavad, et asjaomased kulud moodustasid 2017. aastal 20,1 % ELi eelarvest 33 . Keskmiselt eraldatakse käesoleva mitmeaastase finantsraamistiku alusel eelarve suundumust arvestades 206 miljardit eurot (19,3 % eelarvest).

Seda edu silmas pidades tegi komisjon 2. mail 2018 ettepaneku seada veelgi ambitsioonikam eesmärk suunata järgmise mitmeaastase finantsraamistiku perioodil (2021–2027) 25 % kuludest kliimaeesmärkide saavutamisse.  34

Joonis 10. Kliimaga seotud kulud ELi eelarves, 2014–2020 (mln eurot)

7Kliimamuutustega kohanemine 

Suuri edusamme on tehtud ELi kohanemisstrateegia rakendamisel. See võeti vastu 2013. aastal, et valmistada liikmesriike ette praegusteks ja tulevasteks kliimamõjudeks.

ü25 liikmesriigil on nüüdseks riiklik kohanemisstrateegia 35 .

üKiimameetmed on integreeritud ELi rahastamisvahenditesse.

üKohanemine on nüüdseks samuti täielikult kaasatud linnapeade pakti, mille alusel on rohkem kui 1000 Euroopa linna pühendunud oma vastupanuvõime edendamisele ja 40 % rohkem kui 150 000 elanikuga linnadest on võtnud vastu kohanemiskavad.

Strateegia on läbinud põhjaliku hindamise, millest järeldub, et see on jätkuvalt väga oluline ning küllaltki sidus teiste juhtimistasandite poliitikameetmetega (rahvusvaheliste poliitikameetmetega siiski vähem). Kvalitatiivsest ja kvantitatiivsest hindamisest selgus, et strateegia on tõhus, kuigi lisatööd tuleb teha seoses järgmisega:

-riiklike strateegiate rakendamine ja seire;

-kohalike meetmete ja ökosüsteemil rajaneva kohanemise edendamine;

-uute teadmislünkade täitmine;

-kliimaküsimuse täielik integreerimine ELi poliitikasse, sealhulgas katastroofiohu vähendamisse ning kaubandusse, merendusse, kalandusse ja rahvatervisesse;

-tegelemine territoriaalsete ja sotsiaalsete erinevustega, mis puudutavad haavatavust kliimamuutuste suhtes; ning

-kindlustuse ja rahaliste vahendite kasutamise edendamine kohanemise eesmärgil.

Strateegia tundub olevat tõhus, sest sellega kaasnevad halduskulud ainult komisjonile ning see annab ELi tasandil selget lisaväärtust.

LIFE@Urban Roofs julgustab kinnisvaraarendajaid ja hoonete omanikke investeerima kliimamuutustega kohanemisse. Kõnealuse uue lähenemisviisi puhul tegutsevad kohalikud omavalitused stimuleerijate ja vahendajatena. Projektiga edendatakse multifunktsionaalsete katuste kasutamist, mis toovad kinnisvaraomanikele suuremat kasu kui traditsioonilised nn rohelised katused. Nendes on kombineeritud mitu taristu liiki: roheline (et vähendada linna soojussaare efekti ja toetada bioloogilist mitmekesisust), sinine (vee hoiustamine), kollane (energia tootmine) ja punane (ühiskondlik kasutamine). Projektile on programmi LIFE kaudu eraldatud ELi rahalist toetust summas 3,3 miljonit eurot.

8Rahvusvaheline kliimaalane koostöö

8.1Üleilmsed meetmed 

Pariisi kokkuleppega võtsid riigid kliimameetmete leevendamise kohustused (riiklikult kindlaksmääratud panused) kuni 2030. aastani. Riiklikult kindlaksmääratud panuste 36 eesmärkide saavutamise korral jõuaksid ülemaailmsed kasvuhoonegaaside heitkogused kõrgeima tasemeni 51 CO2-gigaekvivalenttonni aastas (53 CO2-gigaekvivalenttonni ilma CO2 sidujateta) juba 2025. aastaks, millega omakorda kaasneks temperatuuri tõus 3 °C võrra 37 .

EL on seadnud oma 2030. aasta eesmärgid, lähtudes 2 °C temperatuuritõusu piirist ning eeldatavasti on ELil kuni 2030. aastani jätkuvalt G20 riikide seas väikseim kasvuhoonegaaside heitemahukus SKP kohta, 38 mistõttu peavad teised riigid oma CO2-heite vähendamist kiirendama, et temperatuuritõus jääks kindlalt alla 2 °C (või 1,5 °C). See puudutab eelkõige suuri majandusriike, kelle kasvuhoonegaaside heitkogused endiselt kasvavad.

Esimene kliimameetmete alane verstapost on 2020. aasta tähtaeg nn Cancúni kohustuste (2010. aasta Cancúni kliimakonverentsil võetud kohustused) täitmiseks. Vastavalt UNEPi heitkoguste erinevust käsitlevale 2017. aasta aruandele 39 on G20 riigid (kes toodavad umbes kolmveerandi globaalsest kasvuhoonegaaside heitest) ühiselt õigel kursil, et täita kohustused keskmisel tasemel. EL püsib graafikus, et täita oma lubadused rahvusvahelisi kompensatsiooniühikuid kasutamata, samuti Hiina, India ja Jaapan. Austraalia, Brasiilia ja Venemaa liiguvad enamiku prognooside kohaselt samuti õiges suunas.

Eri maade võetud kohustused kajastavad väga erinevat taset kliimamuutuste leevendamiseks tehtavates jõupingutustes. 40 . Võrreldavamat mõõtühikut kasutades oli EL 2012. aastal 0,26 CO2-ekvivalenttonniga 1000 USA dollari kohta 41 kõige väiksema heitemahukusega G20 majandus.

Joonis 11.    Maailma heitkogused (CO2-gigaekvivalenttonni) ja heitemahukuse protsentuaalne muutus SKP ühiku kohta (vasakul). Ülemaailmne keskmine temperatuurimuutus (paremal) 42

8.2Lennundus

2018. aasta juunis võttis Rahvusvahelise Tsiviillennunduse Organisatsiooni (ICAO) nõukogu kõigi esindatud ELi liikmesriikide toetusel vastu standardid ja soovituslikud tavad, mis moodustavad osa rahvusvahelise lennunduse süsinikdioksiidiheite kompenseerimise ja vähendamise süsteemist (CORSIA). CORSIA eesmärk on stabiliseerida rahvusvahelise lennunduse heitkogused 2020. aasta tasemel. Esimese kuue aasta jooksul on osalemine vabatahtlik. EL ja liikmesriigid osalevad jätkuvalt ICAO töös, et muuta süsteem täielikult toimivaks.

Alates 2012. aastast on EL piiranud lennunduse heitkoguseid ELi HKSi kaudu. Arvestades 2016. aasta CORSIA teemalise ICAO assamblee tulemust, otsustas EL pikendada lennunduse puhul ELi HKSi ajutist ulatuse vähendamist kuni 2023. aasta lõpuni 43 ja teha ettevalmistusi üleilmse turupõhise meetme rakendamiseks alates 2021. aastast.

HKSi kuuluvate õhusõiduki käitajate heitkogused moodustasid 2017. aastal 64,2 miljonit CO2-ekvivalenttonni. Võrdleva arvutuse põhjal olid lennunduse heitkogused 2017. aastal 4,5 % suuremad kui 2016. aastal. See hõlmab rohkem kui 250 ärilise lennutranspordiga tegelevat lennundusettevõtjat, kelle asukoht ei ole ELis, kuid kes teostasid lende Euroopa Majanduspiirkonnas.

Praegu kohaldatakse ELi HKSi ainult EMP-sisestele lendudele, mida arvestades on lennunduse kogumõju ülemaailmsele kliimale (sealhulgas muu kui CO2-heite või mõju kaudu) oluliselt suurem kui ainult CO2-komponendi mõju üksinda. Hinnangute kohaselt oli muu kui CO2 kiirgusjõu mõju CO2 omast 2–4 korda suurem, mis teeb EMP-sisese lennundustegevuse kogumõjuks 120–250 miljonit CO2-ekvivalenttonni 44 . Siinkohal ei arvestata kiudpilvedega seotud mõju, kuid seda peetakse väiksemaks lühikeste otselendude puhul, mis on EMP-siseste lendude puhul tavapärased.

Lennunduse koguheide moodustas 2017. aastal ELi kasvuhoonegaaside heitest ligikaudu 4 % ning on alates 1990. aastast peaaegu kahekordistunud. Enamik heitest tuleneb rahvusvahelisest lennundusest (sh EMP-sisesed lennud).

8.3Merenduspoliitika 

2018. aasta aprillis leppis Rahvusvaheline Mereorganisatsioon (IMO) kokku veesõidukite kasvuhoonegaaside heite vähendamise esialgses strateegias. Strateegia sisaldab eesmärki vähendada 2050. aastaks heitkoguseid vähemalt 50 % võrreldes 2008. aasta tasemega, et sektor saaks täielikult CO2-heite vabaks võimalikult kiiresti käesoleval sajandil. Samuti sisaldab strateegia põhjalikku nimekirja võimalikest vähendamismeetmetest, sh lühiajalistest meetmetest. Strateegia elluviimise tagamiseks tuleb siiski veel kokku leppida tegevuskavas.

ELi tasandil hakkas esimene laevandusega seotud heitkoguste seire ja aruandluse kohustus kehtima 31. augustil 2017 meretranspordist pärit süsinikdioksiidi heitkoguste seiret, aruandlust ja kontrolli käsitleva direktiivi 45 alusel, kui seirekavad pidid olema valmis ning need tuli esitada kontrolliasutustele. Nendel kavadel põhinev heitkoguste seire ja aruandlus algas 2018. aasta jaanuaris. Komisjon töötab praegu välja muudatust, et kooskõlastada määrus IMOga 2017. aastal kokku lepitud andmete kogumise süsteemiga.

8.4Heitkogustega kauplemise süsteemi sidumine Šveitsi süsteemiga 

2017. aasta novembris sõlmisid EL ja Šveits lepingu heitkogustega kauplemise süsteemide sidumise kohta, mis oli esimene taoline leping, mis sõlmiti Pariisi kokkuleppe kahe poole vahel. Pooled vahetavad omavahel ratifitseerimiskirjad, kui kõik sidumise tingimused on täidetud ning leping jõustub järgmise aasta 1. jaanuaril.

8.5Rahvusvahelised CO2-turud

EL osaleb aktiivselt ÜRO kliimamuutuste raamkonventsiooni alastel läbirääkimistel seoses Pariisi reeglistiku aspektidega, mis käsitlevad rahvusvahelist koostööd turgudel. EL on jätkuvalt huvitatud kindlate arvestuseeskirjade ja ambitsioonika turumehhanismi rakendamisest, et vältida praeguste jõupingutuste nõrgestamist topeltarvestamisega ning edendada ulatuslikumate ja sihipärasemate meetmete võtmist.

Komisjon tõhustab koostööd Hiina ametiasutustega heitkogustega kauplemise ja CO2-turgude valdkonnas, et aidata neil luua hästi toimiv heitkogustega kauplemise süsteem riiklikul tasandil. 2018. aasta juulis ELi-Hiina tippkohtumisel allkirjastatud vastastikuse mõistmise memorandum annab kindla aluse asjaomase koostöö edendamiseks. Uus projekt aitab suurendada Hiina heitkogustega kauplemise alast suutlikkust.

Lisaks toetab komisjon usaldusväärsete süsinikuturu instrumentide alt üles väljatöötamist. Firenze protsess toob kokku poliitikakujundajad (Californiast, Kanadast, Hiinast, EList ja Uus-Meremaalt), akadeemikud ja valitsusväliste organisatsioonide esindajad, et õppida üksteiselt ja teha tihedamat koostööd töökindlate CO2-turgude loomiseks. Asjaomase valdkonna teised algatused on turuvalmidust käsitlev partnerlus ja rahvusvaheline CO2-partnerlus.

8.6Vabatahtlikud meetmed – Marrakechi ülemaailmsete kliimameetmete partnerlus

Vastuseks Pariisi kokkuleppes esitatud üleskutsele kaasata valitsusvälised osalejad (ettevõtted, linnad, kodanikud, rahvusvaheline kodanikuühiskond jne) toetab EL mitut juhtalgatust, näiteks innovatsioonimissioon, ülemaailmne kliima- ja energiaalane linnapeade pakt (piirkondlike paktide kaudu), 10aastane säästva tarbimise ja tootmise programmide raamistik (10YFP/ ühise planeedi võrgustik), rohelise majanduse meetmete partnerlus (PAGE), riiklikult kindlaksmääratud panustega seotud partnerlus, Aafrika taastuvenergia algatus, 4/1000 algatus: kliimamuutustega kohandatud põllumajandus ja InsuResilience. Praegu töötatakse välja süsteemseid vahendeid, millega oleks võimalik jälgida ja hinnata algatuste mõju heitkoguste vähendamisele ja vastupanuvõimele. Asjaomased jõupingutused on koondatud Marrakechi ülemaailmsete kliimameetmete partnerluse alla.

Ülemaailmsete kliimameetmete aastaraamatust (Yearbook of Global Climate Action) 46 ja UNEPi heitkoguste erinevust käsitlevast 2017. aasta aruandest selgub, et ülemaailmsete kliimameetmete abil oleks võimalik heitkoguseid täiendavalt vähendada (võrreldes riiklikult kindlaksmääratud panustega) 1,6–4 Gt CO2 igal aastal 2020. aastani, suurendades seda 2030. aastaks 5–10 Gt CO2-ni, mis aitaks märkimisväärselt kaasa erinevuste kaotamisele. Võttes arvesse ainult riikidevahelisi algatusi, on Roelfsema et al. (2017) 47 tuvastanud täiendava ülemaailmse mõju 1–3 CO2gigaekvivalenttonni 2030. aastal.

Euroopa on registreeritud valitsusväliste kliimameetmete arvestuses üks kõige arenenumaid piirkondi. ÜRO kliimamuutuste raamkonventsiooni valitsusväliste osalejate kliimateemalise platvormi (veebiportaal kollektiivmeetmete kajastamiseks) all registreeritud koostööalgatustest 54 % on Euroopa algatused.

Alates 2017. aastast on Euroopa linnapeade pakt kuulunud ülemaailmse kliima- ja energiaalase linnapeade pakti alla, mis ühendab kahte peamist linnade ja kohalike omavalitsuste algatust (linnapeade pakt ja linnapeade kokkulepe), et edendada üleminekut vähese CO2-heitega ja kliimamuutustele vastupanuvõimelistele linnadele, mis toob kasu ka üldisele majandusele ning millel on üleilmne mõju.

8.7Arenguriikide toetamine 

EL ja selle liikmesriigid on maailma suurimad arenguriikidele ametliku arenguabi andjad, eraldades 2017. aastal selleks otstarbeks 75,74 miljardit eurot. ELi, Euroopa Investeerimispanga ja liikmesriikide toetus arengumaadele kliimamuutustega võitlemiseks on võrreldes 2013. aastaga nominaalväärtuses peaaegu kahekordistunud. EL ja selle liikmesriigid on suurimad panustajad Rohelisse Kliimafondi kogusummaga 4,7 miljardit USA dollarit, mis moodustab peaaegu poole esialgsete vahenditena kaasatud 10,3 miljardist USA dollarist.

2017. aastal käivitasid EL ja Aafrika Liit ALi-ELi vahelise teadusuuringute ja innovatsiooni partnerluse kliimamuutuste ja säästva energia valdkonnas, mis on üles ehitatud kolmele peamisele koostöövaldkonnale: kliimateenused, taastuvenergia ja energiatõhusus.

EL rahastab mitut programmi ja algatust, mis keskenduvad kliimamuutustega kohanemisele ja nende mõju leevendamisele, eriti aga kõige haavatavamate arengumaade vajadustele. Viimase aasta uued arengusuunad on muu hulgas kaasa toonud ELi välisinvesteeringute kava käivitamise, mis julgustab investeeringute tegemist Aafrika arengumaadesse ja ELi naabruspiirkonda ning on kohandatud vastavalt arengumaade konkreetsetele vajadustele. ELi elektrifitseerimise rahastamise algatuse (115 miljonit eurot) eesmärk on toetada investeeringuid, mis suurendavad ja parandavad kaasaegsete, taskukohaste ja säästvate energiateenuste kättesaadavust.

Ülemaailmne kliimamuutuste liit+ on ELi kliimaalane juhtalgatus. Selle üks peamisi prioriteete on toetada konkreetsete ja integreeritud sektoripõhiste kliimamuutustega kohanemise ja nende mõju leevendamise strateegiate väljatöötamist ja rakendamist. Ajavahemikul 2015–2017 eraldati Kariibi mere ja Vaikse ookeani saare riikidele muu hulgas mitut riiki hõlmava programmi raames ligi 100 miljonit eurot, et toetada 13 riiki kliimamuutustega kohanemiseks tehtavates jõupingutustes.

2018. aastal käivitas EL uue 20 miljoni euro suuruse eelarvega programmi, et toetada strateegilisi partnerlusi Pariisi kokkuleppe rakendamiseks suurtes majandusriikides (peamiselt mujal kui Euroopas asuvates G20 liikmesriikides ja Iraanis).

(1)

Liikmesriigid esitasid prognoosid enamjaolt 2017. aasta märtsis ning värskeimad kättesaadavad andmed kajastasid 2015. aastat.

(2)

SKP andmed: Ameco / majandus- ja rahandusküsimuste peadirektoraat / Maailmapank. EEA on täitnud prognooside lüngad.

(3)

Liidu registrisse kantud teabe alusel.

(4)

Euroopa Parlamendi ja nõukogu 14. märtsi 2018. aasta direktiiv (EL) 2018/410, millega muudetakse direktiivi 2003/87/EÜ eesmärgiga hoogustada heitkoguste kulutõhusat vähendamist ja süsinikdioksiidiheite vähendamist toetavaid investeeringuid, ning otsust (EL) 2015/1814 (ELT L 76, 19.3.2018, lk 3–27).

(5)

     Edasilükkamine tähendab lühiajalist meedet, millega lükatakse 900 miljoni LHÜ enampakkumisel müümine ajavahemikult 2014–2016 edasi aastatele 2019–2020.

(6)

Komisjon avaldas kõige hiljutisemad andmed ülejäägi kohta 2018. aasta mais:    
https://ec.europa.eu/clima/sites/clima/files/ets/reform/docs/c_2018_2801_en.pdf.

(7)

Jagunemine põletamise ja muude tööstuskäitiste vahel on hinnanguline. Allikas: HKSi tõendatud heitkogused 2005–2017 (ETS data viewer/ EUTL). Prognoositud heitkogused 2018–2030: Liikmesriikide prognooside summa arvestades kehtivaid meetmeid (EMP).

(8)

Üksikasjalik selgitus selle kohta, mida ülejääk sisaldab ning kuidas seda arvutatakse (võrreldes eelmise aastaga), on värskeimas (2018) komisjoni teatises 2017. aasta ülejäägi arvutamise kohta: https://ec.europa.eu/clima/sites/clima/files/ets/reform/docs/c_2018_2801_en.pdf.

(9)

24 % 12 kuu jooksul vastab 16 %-le kaheksa kuu jooksul.

(10)

Euroopa Parlamendi ja nõukogu 23. aprilli 2009. aasta otsus nr 406/2009/EÜ, milles käsitletakse liikmesriikide jõupingutusi kasvuhoonegaaside heitkoguste vähendamiseks, et täita ühenduse kohustust vähendada kasvuhoonegaaside heitkoguseid aastaks 2020 (ELT L 140, 5.6.2009, lk 136).

(11)

Euroopa Parlamendi ja nõukogu 30. mai 2018. aasta määrus (EL) 2018/842, milles käsitletakse liikmesriikide kohustust vähendada kasvuhoonegaaside heidet aastatel 2021–2030, millega panustatakse kliimameetmetesse, et täita Pariisi kokkuleppega võetud kohustused, ning millega muudetakse määrust (EL) nr 525/2013 (ELT L 156, 19.6.2018, lk 26).

(12)

Sektor, mida siin nimetatakse üldistatult tööstuseks, koondab endas jõupingutuste jagamise direktiivi heitkoguseid, mis on pärit energiavarustusest, tootmisest ja toodete kasutamisest, st inventuuri allikakategooriad 1.A1., 1.A.2, 1.B, 1.C ja 2.

(13)

  http://europa.eu/rapid/press-release_IP-18-3846_et.htm.  

(14)

Protsendipunktid peegeldavad heitkoguste ja aastaks eraldatud heitkoguste vahelist erinevust väljendatuna protsentuaalse muutusena võrreldes 2005. võrdlusaasta heitkogustega.

(15)

Jõupingutuste jagamise määruses seatud eesmärgid ja prognoositud heitkogused väljendatuna protsendilise muutusena võrdlusaasta 2005 heitkogustega võrreldes.

(16)

     Euroopa Parlamendi ja nõukogu määrus (EL) 2018/841, millega lisatakse maakasutusest, maakasutuse muutusest ja metsandusest tulenev kasvuhoonegaaside heide ja sellest tulenevate kasvuhoonegaaside sidumine 2030. aasta kliima- ja energiapoliitika raamistikku ning millega muudetakse määrust (EL) nr 525/2013 ja otsust nr 529/2013/EL (ELT L 156, 19.6.2018, lk 1).

(17)

     „Teatatud“ heite ja sidumiste ning Kyoto protokolli kohaste „arvestatud“ deebetite ja krediitide vahelisi erinevusi selgitatakse aruandele lisatud komisjoni talituste töödokumendis.

(18)

     Vt komisjoni talituste töödokument (riikide teabelehed), mis sisaldab iga liikmesriigi kohta andmeid teatatud heitkoguste ja sidumiste kohta LULUCFi sektorist pärit arvestatud deebetit ja krediiti.

(19)

https://ec.europa.eu/transport/themes/strategies/news/2016-07-20-decarbonisation_en.  

(20)

https://ec.europa.eu/clima/policies/transport/vehicles/proposal_en.  

(21)

https://ec.europa.eu/clima/policies/transport/vehicles/heavy_en.  

(22)

      https://ec.europa.eu/transport/modes/road/news/2018-05-17-europe-on-the-move-3_en.  

(23)

      http://europa.eu/rapid/press-release_IP-14-1053_en.htm.  

(24)

      https://ec.europa.eu/transport/modes/road/news/2017-05-31-europe-on-the-move_et.  

(25)

      http://europa.eu/rapid/press-release_IP-17-4242_en.htm.  

(26)

      http://europa.eu/rapid/press-release_IP-17-4242_en.htm.  

(27)

     Euroopa Parlamendi ja nõukogu 16. aprilli 2014. aasta määrus (EL) nr 517/2014 fluoritud kasvuhoonegaaside kohta ja määruse (EÜ) nr 842/2006 kehtetuks tunnistamise kohta (ELT L 150, 20.5.2014, lk 195).

(28)

Fluoritud kasvuhoonegaasid 2017 – ettevõtete esitatud andmed fluoritud kasvuhoonegaaside tootmise, impordi, ekspordi ja hävitamise kohta Euroopa Liidus, 2007–2016, Euroopa Keskkonnaamet.

(29)

COM(2017) 5230 final, 4. august 2017.

(30)

COM(2017) 377 final, 13. juuli 2017.

(31)

COM(2015) 0614 final.

(32)

COM(2018) 028 final.

(33)

     SEC(2018) 250; http://ec.europa.eu/budget/biblio/documents/2019/2019_en.cfm.

(34)

      https://ec.europa.eu/commission/publications/factsheets-long-term-budget-proposals_et.  

(35)

     Lätis, Horvaatias ja Bulgaarias on strateegia veel väljatöötamisel.

(36)

     Hõlmab tingimuslikke ja tingimusteta kohustusi ning Ameerika Ühendriikide riiklikult kindlaks määratud panuste saavutamist.

(37)

Euroopa Komisjoni Teadusuuringute Ühiskeskus;    
http://publications.jrc.ec.europa.eu/repository/bitstream/JRC107944/kjna28798enn(1).pdf.  

(38)

2016. aasta aruanne heitkoguste erinevuste kohta; UNEPi koondaruanne:    
https://europa.eu/capacity4dev/unep/document/emissions-gap-report-2016-unep-synthesis-report.  

(39)

https://wedocs.unep.org/handle/20.500.11822/22070.  

(40)

     ELi eesmärk on vähendada heidet 1990. aasta tasemega võrreldes 20 %, Jaapani eesmärk on vähendada heidet 2005. aasta tasemega võrreldes 3,8 %, Hiina lubab 2020. aastaks CO2 heitemahukuse vähenemist 40–45 % ning metsavarude suurendamist ja mittefossiilsete energiaallikate osakaalu suurendamist primaarenergia tarbimises, India eesmärk on vähendada heitemahukust võrreldes 2005. aastaga 20–25 % (v.a põllumajanduses).

(41)

Heite andmebaas ülemaailmsete atmosfääriuuringute jaoks (EDGAR);    
http://edgar.jrc.ec.europa.eu/overview.php?v=CO2andGHG1970-2016&dst=GHGgdp&sort=des9.  

(42)

Analüüsi aluseks võeti kavatsetavad riiklikult kindlaksmääratud panused (INDC), nüüd riiklikult kindlaksmääratud panused. Allikas: Kitous, A., Keramidas, K., Vandyck, T., Saveyn, B., Van Dingenen, R., Spadaro, J., Holland, M.,

„Global Energy and Climate Outlook 2017: How climate policies improve air quality – Global energy

trends and ancillary benefits of the Paris Agreement“, EUR 28798 EN, Euroopa Liidu Väljaannete Talitus, Luxembourg, 2017

(43)

     Euroopa Parlamendi ja nõukogu 13. detsembri 2017. aasta määrus, millega muudetakse direktiivi 2003/87/EÜ, et jätkata kehtivate piirangute kohaldamist lennutegevuse ulatuse suhtes ja teha ettevalmistusi ülemaailmse turupõhise meetme rakendamiseks alates 2021. aastast (OJ L 350, 29.12.2017, lk 7).

(44)

Direktiivi 2008/101/EÜ põhjendus 19,  https://eur-lex.europa.eu/legal- content/ET/TXT/?uri=celex%3A32008L0101 .

(45)

     Euroopa Parlamendi ja nõukogu 29. aprilli 2015. aasta määrus (EL) 2015/757, mis käsitleb meretranspordist pärit süsinikdioksiidi heitkoguste seiret, aruandlust ja kontrolli ning millega muudetakse direktiivi 2009/16/EÜ (ELT L 123, 19.5.2015, lk 55).

(46)

     unfccc.int/tools/GCA_Yearbook/GCA_Yearbook2017.pdf.

(47)

      https://doi.org/10.1016/j.gloenvcha.2017.11.001.  

COMISIÓN EUROPEA

Bruselas, 26.10.2018

COM(2018) 716 final

INFORME DE LA COMISIÓN AL PARLAMENTO EUROPEO Y AL CONSEJO

La UE y el Acuerdo de París sobre cambio climático: balance del progreso logrado en la COP de Katowice










(exigido conforme al artículo 21 del Reglamento (UE) n.º 525/2013 del Parlamento Europeo y del Consejo, de 21 de mayo de 2013, relativo a un mecanismo para el seguimiento y la notificación, a nivel nacional o de la Unión, de otra información relevante para el cambio climático, y por el que se deroga la Decisión n.º 280/2004/CE)

{SWD(2018) 453 final}

Informe de situación sobre la acción por el clima

Índice

1    Cumplimiento de los compromisos internacionales de la UE    

2    Emisiones del RCDE UE    

2.1    Emisiones de 2017 en el marco del RCDE UE    

2.2    Revisión del marco regulador del RCDE UE    

3    «Reparto del esfuerzo» en relación con las emisiones    

3.1    Evolución de las emisiones a escala de la UE    

3.2    Cumplimiento de los Estados miembros con la Decisión de Reparto del Esfuerzo (DRE)    

3.3    Hacia 2020 y 2030    

4    Uso de la tierra, cambio de uso de la tierra y silvicultura    

5    Evolución de la legislación de la UE    

5.1    Transporte por carretera    

5.2    Eficiencia energética y energía renovable    

5.3    Gobernanza de la Unión de la Energía    

5.4    Reglamento sobre los gases fluorados    

5.5    Economía circular    

6    Financiación de la acción por el clima    

6.1    Ingresos obtenidos de las subastas de derechos del RCDE UE    

6.2    LIFE    

6.3    NER 300    

6.4    Integración de las políticas climáticas en el presupuesto de la UE    

7    Adaptación al cambio climático    

8    Cooperación internacional en la acción por el clima    

8.1    Actuaciones globales    

8.2    Sector de la aviación    

8.3    Política marítima    

8.4    Vinculación del RCDE con Suiza    

8.5    Mercados internacionales del carbono    

8.6    Acción voluntaria: Asociación de Marrakech para la Acción Climática Global    

8.7    Apoyo a los países en vías de desarrollo    

Cumplimiento de los compromisos internacionales de la UE 

En 2018, la UE ha adoptado medidas legislativas que le permitirán cumplir su compromiso de reducir sus emisiones de gases de efecto invernadero (GEI) en al menos un 40 % hasta 2030 en comparación con los niveles de 1990. También ha elevado su nivel de ambición en materia de energía renovable y eficiencia energética. Si todo ello se aplica en su integridad, se estima que podría conseguirse una reducción de las emisiones de la UE del orden del 45 % de aquí a 2030.

Con las políticas que se aplican actualmente, se prevé que en 2030 las emisiones sean un 30 % menores que en 1990 (de acuerdo con las previsiones de los Estados miembros, la mayoría de marzo de 2017). A fin de cumplir sus obligaciones conforme a la nueva legislación, los Estados miembros tendrán que formular políticas y medidas destinadas a lograr una mayor reducción de las emisiones.

La UE continúa por el buen camino para cumplir su objetivo de reducir las emisiones de GEI un 20 % hasta 2020 con respecto a los niveles de 1990. En 2017, las emisiones de GEI de la UE se habían reducido un 22 % de acuerdo con los datos preliminares (que comprenden las emisiones de la aviación internacional, pero no las emisiones y absorciones relacionadas con el uso de la tierra, el cambio del uso de la tierra y la silvicultura (UTCUTS)). Dado que las previsiones de los Estados miembros indican que las emisiones van a continuar reduciéndose, la UE espera cumplir su objetivo para 2020.

Gráfico 1:    Emisiones totales de GEI de la UE (emisiones históricas de 1990-2017, emisiones previstas para 2018-2030) (Mt equiv. CO2) y objetivos de reducción de GEI 1 .

En 2017, las emisiones fueron un 0,6 % mayores que en 2016, de acuerdo con los datos preliminares. Este incremento tuvo su origen principalmente en el sector del transporte y en la industria. Sin embargo, la actividad económica continuó desvinculándose de las emisiones de GEI, ya que el crecimiento de las emisiones fue notablemente inferior al crecimiento económico. La intensidad de emisiones de GEI de la economía, definida por la relación entre las emisiones y el PIB, registró un mínimo histórico de 315 g equivalentes de CO2/EUR, que es la mitad del nivel de 1990. Entre 1990 y 2017, el PIB combinado de la UE creció un 58 %, mientras que las emisiones totales de GEI se redujeron un 22 %.

Gráfico 2:    Emisiones de GEI, PIB real e intensidad de emisiones de GEI de la UE (1990 = 100) 2 .

1Emisiones del RCDE UE 

El Régimen de Comercio de Derechos de Emisión de la UE (RCDE UE) comprende aproximadamente 11 000 centrales eléctricas y fábricas, así como los trayectos de aviación realizados en los países participantes y entre estos.

1.1Emisiones de 2017 en el marco del RCDE UE

Se estima que las emisiones generadas en 2017 por las instalaciones comprendidas en el RCDE UE aumentaron ligeramente (un 0,18 %) con respecto a 2016 3 . Este incremento rompe la tendencia a la baja que se había observado desde que comenzó la fase 3 en 2013 y se puede explicar por un crecimiento del PIB real del 2,4 %, mayor que en cualquier otro año desde que comenzó la actual fase comercial.

Este incremento tuvo su origen fundamentalmente en la industria, mientras que las emisiones del sector eléctrico experimentaron un ligero descenso. Las emisiones verificadas de la aviación continuaron aumentando hasta alcanzar la cifra de 64,2 millones de toneladas (Mt) equivalentes de CO2 en 2017, un incremento de un 4,5 % con respecto a 2016.

El intercambio de créditos internacionales por derechos de emisión de la UE ha caído a un nivel muy bajo. En la fase 2 (2008-2012) y en la fase 3 (a partir de 2013), se utilizaron o intercambiaron un total de 1 490 millones para compensar emisiones en el marco del RCDE UE. En la fase 3, se habían utilizado unos 436 millones hasta junio de 2018 (unos 11,5 millones solo en 2017). A partir de 2021, ya no será posible utilizar créditos internacionales para cumplir con las obligaciones del RCDE UE.

1.2Revisión del marco regulador del RCDE UE 

El 9 de noviembre de 2017, el Parlamento Europeo y el Consejo alcanzaron un acuerdo provisional para revisar el RCDE UE, principalmente para el periodo posterior a 2020. La Directiva revisada sobre el RCDE se publicó el 14 de marzo de 2018 4 . Entre otras cosas, se reduce aún más el límite máximo de emisión elevando el factor de reducción lineal hasta el 2,2 % anual a partir de 2021. Esto significa que, entre 2021 y 2030, las emisiones se reducirán a razón de 48 Mt equivalentes de CO2 al año, frente a las 38 Mt de la actual fase comercial, por lo que el RCDE UE se mantiene en vías de cumplir su objetivo de reducción del 43 % para 2030. Como puede verse en el gráfico 3, las previsiones propias de los Estados miembros, que datan de 2017 en la mayoría de los casos, reflejan que la reducción de las emisiones es algo menor de lo que requiere el RCDE.

La Directiva revisada regula el excedente de derechos que se ha acumulado desde 2009, principalmente a consecuencia de la crisis económica y al uso de créditos internacionales para compensar emisiones en la UE. Durante los tres últimos años, estos excedentes se han reducido constantemente, en casi 500 millones de derechos (véase el gráfico 3). Esto se debe en parte al aplazamiento de las subastas de derechos 5 . Sin embargo, sigue siendo una cifra importante: actualmente superior a 1 600 millones de derechos 6 . 

Gráfico 3:    Emisiones verificadas del RCDE en el periodo 2005-2017, emisiones previstas del RCDE en el periodo 2018-2030, límites máximos del RCDE en las fases 2, 3 y 4 y excedente acumulado de derechos del RCDE en el periodo 2008-2017 (Mt equiv. CO2). El gráfico muestra las emisiones verificadas del RCDE con el alcance sectorial y geográfico del RCDE en el año correspondiente, por lo que no puede leerse como una serie cronológica antes de 2013. El sector de la aviación está incluido en el límite máximo para el periodo 2012-2017 7 . 

La Directiva también regula el excedente reforzando la reserva de estabilidad del mercado (REM), que comenzará a funcionar el 1 de enero de 2019. La REM minora el excedente reduciendo los volúmenes de subasta en el caso de que sobrepase los 833 millones de derechos, tal como ocurre actualmente. La Directiva realiza dos cambios fundamentales en el funcionamiento de la REM:

Øel porcentaje de excedente que habrá de añadirse a la reserva entre 2019 y 2023 será el doble del inicialmente acordado (el 24 % en lugar del 12 %), es decir, el excedente se reducirá con mayor rapidez, y

Øa partir de 2023, los derechos de la REM que superen el volumen de subasta del año anterior perderán su validez.

En la práctica, esto significa que, todos los años hasta 2023, la Comisión calculará la cantidad de derechos que hay en circulación (el excedente) y reducirá la oferta de derechos en subasta en un 24 % de esa cifra 8 . Si el excedente es inferior a 400 millones de derechos, la REM comenzará a emitir derechos en el mercado.

En consecuencia, de enero a agosto de 2019, casi 265 millones de derechos (el 16 % del excedente) 9 no saldrán a subasta, sino que se añadirán a la REM. Se subastará un 40 % de derechos menos que en el periodo correspondiente de 2018. En suma, la REM minora el excedente reduciendo la oferta de derechos en el mercado.

2«Reparto del esfuerzo» en relación con las emisiones 

Las emisiones de la mayoría de los sectores no incluidos en el RCDE UE, como el transporte, los edificios, la agricultura (emisiones distintas del CO2) y los residuos, están sujetas a la legislación de «reparto del esfuerzo» de la UE. La Decisión de Reparto del Esfuerzo (DRE) 10 establece objetivos nacionales de emisión para 2020, expresados en variaciones porcentuales con respecto a los niveles de 2005. Los Estados miembros deben respetar los límites de emisión anuales de 2013 a 2020.

En el Reglamento de Reparto del Esfuerzo (RRE) 11 , adoptado en mayo de 2018, el compromiso adquirido por los líderes de la UE de reducir las emisiones de los sectores de reparto del esfuerzo en un 30 % hasta 2030 se traduce —según los criterios de equidad, rentabilidad e integridad medioambiental— en reducciones anuales de emisiones de GEI vinculantes para cada Estado miembro en el periodo de 2021-2030.

El RRE reconoce que la capacidad de acción de los Estados miembros es variable y establece objetivos nacionales diferenciados que reflejan fundamentalmente el PIB per cápita. Los objetivos para 2030 oscilan entre el 0 % y el 40 % en comparación con los niveles de 2005.

El RRE mantiene los mecanismos de flexibilidad existentes en virtud de la DRE vigente (por ej. acumulación, préstamo, compraventa de asignaciones de emisiones entre Estados miembros), salvo en lo que respecta al uso de créditos internacionales, que quedará prohibido después de 2020. Además, los Estados miembros que reúnan las condiciones podrán utilizar un número limitado de derechos del RCDE, y todos los Estados miembros podrán utilizar una cantidad limitada de absorciones de emisiones en los sectores de uso de la tierra para cumplir parte de sus objetivos.

2.1Evolución de las emisiones a escala de la UE

Las emisiones reguladas por la DRE fueron un 11 % menores en 2017 respecto a 2005. Por tanto, la UE superó en 4 puntos porcentuales (pp) su objetivo provisional de reducción del 7 %. Desde que se puso en marcha este sistema en 2013, las emisiones del conjunto de la UE se han mantenido notablemente por debajo del límite total cada año. Esto hizo que se generase un excedente acumulado de asignaciones anuales de emisiones (AAE) de unas 1 023 Mt equivalentes de CO2 en el periodo de 2013-2017, que corresponde al 35 % de las emisiones de 2005.

Gráfico 4:    Emisiones comprendidas en el ámbito de aplicación de la legislación de reparto del esfuerzo en el periodo 2005-2030 y las AAE (Mt equiv. CO2) 12

De acuerdo con las previsiones nacionales basadas en las medidas actuales, las emisiones deberían situarse en 2020 un 16 % por debajo del nivel de 2005, superando el objetivo de reducción del 10 % definido para 2020. En 2030, se prevé que las emisiones sean un 21 % menores que en 2005. Por tanto, para que en 2030 se cumpla el objetivo de reducción del 30 % con respecto al nivel de 2005 será necesario adoptar medidas adicionales.

Los datos preliminares de 2017 indican que las emisiones reguladas por la DRE aumentaron de 2016 a 2017 por tercer año consecutivo (un 0,8 %). Desde que la DRE entró en vigor en 2013, las emisiones del transporte han aumentado un 7 % y las emisiones de la agricultura un 2 %, mientras que las generadas por otros sectores han disminuido.

Las emisiones del transporte reguladas por la DRE fueron ligeramente menores en 2017 que en 2005. Las emisiones del transporte por carretera han aumentado porque la demanda de movilidad creció durante toda la década de 1990 y hasta 2007. Tras algunos años de descensos, las emisiones del transporte han vuelto a aumentar desde 2014. De cara a 2030, se prevé un descenso marginal con las políticas actuales. En vista de estas tendencias, la Comisión ha propuesto una serie de medidas reguladoras dirigidas a este sector (véase el apartado 5.1). Las emisiones del transporte representan el 36 % de las emisiones reguladas por la DRE.

Las emisiones generadas por el uso de energía en los edificios presentan cierta variación interanual debido a cambios en la demanda de calefacción relacionados con la meteorología. Sin embargo, fueron un 16 % menores en 2017 que en 2005 y se prevé que esta tendencia a la baja continúe hasta 2030.

Las emisiones de la agricultura se situaron en 2017 en un nivel parecido al de 2005 y está previsto que permanezcan estables hasta 2030, con las políticas actuales.

Las emisiones generadas por la gestión de residuos disminuyeron un 32 % entre 2005 y 2017, y se prevé que esta marcada tendencia a la baja se mantenga.

Las emisiones reguladas por la DRE procedentes de la industria y otros sectores fueron un 12 % menores en 2017 que en 2005 y está previsto que sigan cayendo.

Las emisiones de metano se han ido reduciendo de manera constante; en 2016 fueron un 38 % menores que en 1990, gracias en parte a las políticas actuales de la UE, y en particular a la política agrícola común y a la legislación en materia de residuos. Las emisiones de metano procedentes de la agricultura (la mitad del total de estas emisiones son generadas por el ganado) han caído un 22 % desde 1990 y las procedentes de la gestión de residuos, un 45 %. La nueva legislación en materia de residuos adoptada en mayo de 2018 13 dará lugar a nuevos descensos de las emisiones generadas por la gestión de residuos, ya que introduce ambiciosos objetivos y restricciones en relación con los vertidos, así como la recogida selectiva obligatoria de residuos biológicos.

La reducción de las actividades mineras y postmineras del carbón destinado a la producción de energía ha conllevado una reducción del 56 % en las emisiones de metano procedentes de la producción de energía desde 1990.

Por otra parte, las emisiones de gases fluorados de efecto invernadero (gases F) aumentaron un 69 % en la UE entre 1990 y 2016. Esto se debe al incremento del uso de hidrofluorocarburos (HFC), principalmente en sustitución de sustancias que agotan el ozono. Los HFC se utilizan en diversos sectores y aplicaciones, por ejemplo, como refrigerantes en equipos de refrigeración, aire acondicionado y bombas de calor, como agentes espumantes, como disolventes, y en extintores de incendios y aerosoles.

Mientras las emisiones de otros gases F (PFC y SF6) han disminuido desde 1990, los gases F todavía representan el 2,7 % de las emisiones totales de GEI de la UE. Con el Reglamento relativo a los gases F, la UE ha adoptado medidas para reducir este tipo de emisiones (véase el apartado 5.4).

2.2Cumplimiento de los Estados miembros con la Decisión de Reparto del Esfuerzo (DRE) 

Los veintiocho Estados miembros cumplieron con sus obligaciones derivadas de la DRE en 2013-2015. Malta sobrepasó sus asignaciones anuales de emisiones (AAE) en cada uno de los años en cuestión, pero cubrió el déficit comprando AAE a Bulgaria. Suecia no utilizó todas sus asignaciones y canceló las AAE excedentes para mejorar la integridad medioambiental del sistema en general. Todos los demás Estados miembros acumularon sus asignaciones excedentes para utilizarlas en años posteriores. No se utilizaron créditos internacionales del mecanismo de desarrollo limpio (MDL) ni del mecanismo de aplicación conjunta para cumplir con las obligaciones derivadas de la DRE.

El ciclo de cumplimiento de 2016 todavía no ha terminado. Alemania, Bélgica, Finlandia, Irlanda, Malta y Polonia sobrepasaron sus AAE y tendrán que recurrir a los mecanismos de flexibilidad para cumplir sus objetivos. Para Alemania, Bélgica, Finlandia, Irlanda y Polonia era la primera vez y podrán utilizar las AAE excedentes acumuladas de años anteriores. Malta ha sobrepasado sus AAE todos los años desde 2013 y tendrá que volver a comprar AAE o créditos de proyectos internacionales.

El gráfico 5 presenta el excedente acumulado de AAE por Estado miembro en 2013-2016.

Gráfico 5:    Excedente acumulado de AAE en forma de porcentaje de las emisiones de 2005 en el periodo 2013-2016.

Los datos preliminares de 2017 revelan que las emisiones de la mayoría de los Estados miembros fueron inferiores a sus AAE. En nueve casos (Croacia, Eslovaquia, Eslovenia, Grecia, Hungría, Rumanía, Países Bajos, Portugal y Suecia), las emisiones fueron 10 pp inferiores o aún más bajas 14 .

Se estima que Alemania, Austria, Chipre, Finlandia, Irlanda, Malta y Polonia sobrepasaron sus AAE, al igual que Bulgaria, Estonia y Lituania, pero por menos de 1 pp (según los datos preliminares).

2.3Hacia 2020 y 2030

El nuevo Reglamento relativo a la gobernanza de la Unión de la Energía (véase el apartado 5.3) obliga a los Estados miembros a elaborar planes nacionales de energía y lucha contra el cambio climático en los que establezcan sus políticas y medidas hasta 2030. Sobre la base de las medidas actuales, tres Estados miembros (Grecia, Hungría y Portugal) prevén cumplir sobradamente sus objetivos de 2030 y otros cinco van por buen camino en líneas generales. Esto significa que la mayoría tendrá que redoblar sus esfuerzos. El gráfico 6 presenta las diferencias entre las emisiones previstas y los objetivos del RRE para 2030.

Gráfico 6:    Diferencias entre los objetivos del RRE para 2030 y las emisiones previstas (puntos porcentuales) 15 (Los valores negativos indican que se cumplen los objetivos sobradamente; los valores positivos indican un déficit). 

Se espera que la mayoría de los Estados miembros cumpla sus objetivos derivados de la DRE para 2020, pero (según las previsiones nacionales) puede que ocho no lo consigan: La previsión de Irlanda es que podría incumplir su objetivo en 20 pp, mientras que Chipre y Malta podrían incumplir los suyos en 12 pp y 11 pp respectivamente. Alemania, Austria, Bélgica, Finlandia y Luxemburgo también podrían quedarse cortos, pero por márgenes más pequeños.

Chipre prevé que podría incumplir sus objetivos para 2020 y 2030 por grandes márgenes. Como puede verse en el gráfico 6, Chipre prevé que, con las medidas actuales, incumplirá su objetivo para 2030 en 47 pp, pero ese déficit podría reducirse a 17 pp con medidas adicionales. Las emisiones del transporte son especialmente preocupantes, ya que van en aumento.

Malta también prevé que podría incumplir ambos objetivos por grandes márgenes. Además del incremento de las emisiones del transporte por carretera, las emisiones de HFC han aumentado rápidamente, sobre todo debido al crecimiento de la demanda de aire acondicionado. En mayo de 2018, dentro del ciclo anual de coordinación económica del Semestre Europeo, se instó a Malta a establecer objetivos y aplicar medidas para lograr una importante reducción de la congestión y las emisiones de GEI del transporte hasta 2025, con un control periódico de los progresos realizados.

Irlanda prevé incumplir sus objetivos para 2020 y 2030 con las medidas existentes. Ha acumulado su excedente de asignaciones de 2013-2015, pero no espera que cubra el déficit en 2016-2020. En particular, las emisiones del transporte han aumentado rápidamente y se prevé que este incremento continúe hasta 2025. En el Semestre Europeo de 2018, se formuló la recomendación de que Irlanda debería velar por la aplicación efectiva del plan de desarrollo nacional en materia de, entre otros, energía limpia, transporte y vivienda.

También Bélgica y Luxemburgo prevén incumplir ambos objetivos con las medidas actuales. En el Semestre Europeo, se recomendó que Bélgica invirtiese en infraestructuras de transporte nuevas o ya existentes y mejorase los incentivos al uso del transporte colectivo y de bajas emisiones.

En Luxemburgo, aproximadamente la mitad de las emisiones de GEI son generadas por el transporte por carretera. En el Semestre Europeo, se puso de relieve que los impuestos que aplica Luxemburgo al combustible para el transporte están entre los más bajos de la UE y que el reto más urgente es completar y modernizar las infraestructuras ferroviarias.

Con las políticas actuales, también Alemania, Austria, Dinamarca, España, Estonia, Finlandia, Letonia, Lituania, Polonia y Rumanía prevén incumplir sus objetivos para 2030 en más de 10 pp. Cabe esperar que todos los Estados miembros que prevén incumplir sus objetivos para 2030 determinen en sus planes nacionales de energía y lucha contra el cambio climático (con arreglo al Reglamento de gobernanza) cómo piensan cumplir con sus obligaciones, en particular por medio de políticas y medidas nuevas o reforzadas.

3Uso de la tierra, cambio de uso de la tierra y silvicultura 

En mayo de 2018, la UE adoptó el Reglamento UTCUTS 16 , que integra las emisiones y las absorciones resultantes del uso de la tierra en el marco de actuación en materia de energía y lucha contra el cambio climático hasta 2030. Este instrumento está en consonancia con el Acuerdo de París, que señala que el uso de la tierra es crucial para cumplir los objetivos de mitigación del cambio climático a largo plazo.

El Reglamento UTCUTS establece el compromiso de la UE de garantizar que el conjunto del sector que constituye el ámbito de aplicación del Reglamento no genere emisiones netas durante el periodo 2021-2030. Su ámbito de aplicación comprende todas las tierras gestionadas, como bosques, tierras de cultivo, pastizales y (hasta 2026) humedales. Simplifica y actualiza la metodología contable establecida en el Protocolo de Kioto y en la Decisión n.º 529/2013/UE. También establece un nuevo proceso de gobernanza de la UE para controlar el método utilizado por los Estados miembros para calcular las emisiones y absorciones derivadas de la actividad desarrollada en sus bosques.

En la actualidad, la tierra de la UE almacena más emisiones de las que emite, y el Reglamento UTCUTS se centra en crear incentivos para que al menos se mantenga esta situación. Obliga a cada Estado miembro a asegurarse de que el cómputo de las emisiones generadas por el uso de la tierra se compense en su totalidad por una absorción equivalente de CO2 de la atmósfera mediante la adopción de medidas en este sector. Esta «norma de deuda cero» significa que los Estados miembros deben compensar las emisiones de la deforestación, por ejemplo, por medio de sumideros de carbono equivalentes gracias a la forestación o mejorando la gestión sostenible de los bosques existentes. Las normas permiten a los Estados miembros una cierta flexibilidad, por ej.: si un Estado miembro registra absorciones netas del uso de la tierra y de la silvicultura, podrá transferir esas cantidades a otros Estados miembros para ayudarles a cumplir la «norma de deuda cero». Del mismo modo, los Estados miembros pueden compensar cualquier déficit en el sector UTCUTS con las AAE que reciban en el marco del RRE.

Gráfico 7:    Emisiones y absorciones preliminares contabilizadas por actividades notificadas en virtud del Protocolo de Kioto, segundo periodo de compromiso, datos de la UE-28 (Los créditos de gestión forestal tienen un límite máximo y se presentan en forma de medias anuales cuando los créditos totales de gestión forestal sobrepasan el límite máximo simulado durante el mismo periodo).

Los Estados miembros ya han cumplido en parte este compromiso a título individual durante el segundo periodo de compromiso del Protocolo de Kioto (20132020). Las cantidades «notificadas» por la UE en virtud del Protocolo para 20132016 (es decir, el total de emisiones y absorciones de cada actividad) producen una reducción media anual de -384,4 Mt equivalentes de CO2. Sus débitos y créditos «contabilizados» por actividad durante el mismo periodo producen una reducción media de -115,7 Mt equivalentes de CO2 17 . Las absorciones netas notificadas bajaron de -394,4 a -366,4 Mt equivalentes de CO2 y los créditos netos contabilizados de -120,9 a 106,5 Mt equivalentes de CO2. Estas cantidades con respecto a la UE incluyen las «actividades elegidas» en virtud del Protocolo de Kioto: siete Estados miembros eligieron la gestión de cultivos, seis la gestión de tierras de pastoreo, uno la regeneración de la cubierta vegetal y otro el drenaje y rehumidificación de humedales, pero todavía ha de comunicar sus compromisos cuantificados.

Existen patrones evidentes en los inventarios de GEI y sus cuentas a nivel de Estado miembro, si bien se trata de datos preliminares y ajustados al final del periodo contable en 2020 conforme a las normas UTCUTS. Dinamarca e Irlanda presentan emisiones notificadas netas, principalmente a consecuencia de las elevadas emisiones generadas por la gestión de tierras de cultivo (Dinamarca) y la gestión de pastizales (Irlanda). De acuerdo con las normas contables establecidas para el segundo periodo de compromiso del Protocolo de Kioto, Bélgica, Bulgaria, Chipre, Finlandia, Letonia y Países Bajos presentan débitos netos en este ejercicio contable preliminar. Alemania, Croacia, Estonia y Lituania presentan un incremento de los créditos, mientras que se observan reducciones en Grecia y Portugal. Bélgica, Bulgaria y Finlandia presentan reducciones de los débitos. No se observan tendencias concretas en Austria, Eslovaquia, Eslovenia, Países Bajos y Rumanía. Las tendencias se invierten en Dinamarca, España, Francia, Hungría, Italia, Reino Unido y Suecia, donde primero aumentan y luego disminuyen los créditos. Los créditos presentan primero tendencias a la baja y después al alza en Irlanda y Luxemburgo. Otros países presentan resultados más variables, con probables artefactos relacionados con el continuo desarrollo (o incluso aplicación) de los métodos contables del Protocolo de Kioto 18 .

Aunque es posible distinguir algunos factores o tendencias de carácter genérico a escala de la UE —por ejemplo, el continuo descenso del carbono orgánico de las tierras cultivadas—, básicamente no ha sido posible hasta ahora comenzar a utilizar los inventarios y cuentas para investigar las relaciones causa-efecto con las políticas UTCUTS propuestas al inicio del periodo. En particular, será necesario actualizar algunos métodos estimativos, siguiendo el proceso de revisión de sistemas y estimaciones en curso conforme a la Decisión n.º 529/2013/UE.

4Evolución de la legislación de la UE

El año pasado, la UE adoptó varias medidas legislativas que contribuirán a reducir sus emisiones de GEI. Además de la revisión del RCDE y de los nuevos Reglamentos de Reparto del Esfuerzo y CUCUTS (véanse los apartados 2 a 4), se han producido importantes avances en lo que respecta al transporte por carretera, la energía y la gobernanza de la Unión de la Energía.

4.1Transporte por carretera 

En los dos últimos años, la Comisión ha adoptado tres amplios paquetes de medidas sobre movilidad, dirigidos en particular a reducir las emisiones del transporte por carretera y aplicar la Estrategia europea a favor de la movilidad de bajas emisiones 19 .

La Comisión ha presentado una propuesta legislativa que establece nuevas normas de emisión de CO2 aplicables a turismos y furgonetas 20 en la UE durante el periodo posterior a 2020. Para 2025 y 2030, respectivamente, las emisiones medias de los turismos y furgonetas nuevos deberán ser un 15 % y un 30 % menores que en 2021.

La Comisión también ha presentado las primeras normas relativas a las emisiones de CO2 de camiones nuevos 21 , que para 2025 deberán ser en media un 15 % menores que en 2019. Para 2030, ha propuesto un objetivo indicativo de reducción de al menos un 30 % con respecto a los niveles de 2019. Esta iniciativa es complementaria al reciente Reglamento sobre el seguimiento y la comunicación de las emisiones de CO2 y el consumo de combustible de los vehículos pesados nuevos.

Además, la Comisión ha presentado un plan de acción integral para las baterías 22 , que contribuirá a crear en Europa un «ecosistema» de baterías competitivo y sostenible, y un plan de acción relativo al despliegue transeuropeo de la infraestructura para los combustibles alternativos 23 .

Por último, ha propuesto la revisión de tres Directivas:

·la Directiva Euroviñeta 24 , para promover una tarificación más inteligente de la infraestructura de carreteras;

·la Directiva sobre vehículos limpios 25 , para promover soluciones de movilidad limpias en las licitaciones para contratos públicos; y

·la Directiva del transporte combinado 26 , para promover el uso combinado de diferentes modos de transporte de mercancías (por ej. camiones y trenes).

4.2Eficiencia energética y energía renovable 

En junio de 2018, el Consejo, el Parlamento Europeo y la Comisión alcanzaron un acuerdo provisional sobre:

·la Directiva de eficiencia energética, que establece un nuevo objetivo europeo del 32,5 % para 2030, con una cláusula de revisión al alza en 2023, y que además prorroga la obligación de ahorro de energía anual a partir de 2020; y

·la Directiva de energía renovable, que establece un nuevo objetivo del 32 % para 2030, con una cláusula de revisión al alza del objetivo europeo en 2023. También mejora el diseño y la estabilidad de los programas de apoyo a las renovables, racionaliza y reduce los procedimientos administrativos de manera efectiva, eleva el nivel de ambición para los sectores del transporte y la calefacción/refrigeración, e incluye nuevos criterios de sostenibilidad para la biomasa forestal, con objeto de minimizar el riesgo de que se utilice materia prima no sostenible para generar energía en la UE.

La revisión de la Directiva relativa a la eficiencia energética de los edificios, adoptada en mayo de 2018, comprende medidas destinadas a acelerar el ritmo de renovación de los edificios para hacerlos más eficientes y a mejorar la eficiencia energética de los edificios nuevos para hacerlos más inteligentes.

4.3Gobernanza de la Unión de la Energía

También en junio de 2018, el Consejo, el Parlamento Europeo y la Comisión alcanzaron un acuerdo provisional sobre el Reglamento relativo a la gobernanza de la Unión de la Energía. El nuevo sistema de gobernanza contribuirá a garantizar que la UE y los Estados miembros cumplan sus objetivos para 2030 en relación con la reducción de emisiones de GEI, las energías renovables y la eficiencia energética.

Los Estados miembros elaborarán planes nacionales de energía y lucha contra el cambio climático para 2021-2030 e informes de situación de la implementación de dichos planes, básicamente cada dos años, mientras que la Comisión hará un seguimiento de los avances de la UE en su conjunto. La UE y los Estados miembros también elaborarán estrategias a largo plazo, que comprenderán un periodo de 30 años a partir de 2020.

El Reglamento incorporará el actual mecanismo europeo de seguimiento y notificación del clima y lo actualizará con arreglo a los requisitos de transparencia del Acuerdo de París.

4.4Reglamento sobre los gases fluorados 

El Reglamento sobre los gases fluorados 27 (gases F) estipula una reducción gradual de los HFC en toda la UE a partir de 2015 y otras medidas contra las emisiones de estos gases, con el fin de reducirlas aproximadamente en un 80 % hasta 2030 en comparación con 2014.

Los datos de 2016 notificados con arreglo al Reglamento revelan que el suministro de gases F se redujo en un 2 % en términos de impacto climático (equivalentes de CO2), pero aumentó un 2 % en términos de masa. La cantidad máxima admisible según el régimen de reducción gradual de HFC se cumplió sobradamente, con un 4 % de margen 28 . Esto es reflejo de que se están utilizando gases con menor potencial de calentamiento global e indica que el Reglamento está demostrando ser eficaz para reducir las emisiones de gases F.

En lo que respecta a la aplicación del Reglamento, la Comisión adoptó en 2017 un informe de evaluación del requisito para 2022 de evitar los hidrofluorocarburos con elevado potencial de calentamiento global en determinados sistemas de refrigeración comerciales 29 y otro informe de evaluación del método de asignación de cuotas para el sistema de reducción progresiva 30 .

4.5Economía circular

La transición hacia una economía circular ofrece una clara contribución a la reducción de las emisiones de CO2. Uno de los resultados más recientes del plan de acción de la UE para la economía circular 31 es la estrategia de la UE para el plástico en una economía circular 32 , que establece un marco para mejorar la reutilización y el reciclado de los plásticos con el fin de impulsar la demanda de plásticos reciclados. Ello contribuirá a frenar las emisiones de CO2 generadas por la producción de plásticos y la incineración de residuos de plástico.

Además, la aplicación de la legislación sobre los residuos, de reciente adopción, puede acarrear una notable reducción de las emisiones de GEI. Por ejemplo, contribuirá a reducir las emisiones derivadas de los residuos alimentarios, ya que incluye la elaboración de una metodología para cuantificar estos residuos.

5Financiación de la acción por el clima 

5.1Ingresos obtenidos de las subastas de derechos del RCDE UE

En 2017, los Estados miembros ingresaron 5 600 millones EUR con las subastas de derechos del RCDE UE, 1 800 millones EUR más que en 2016. Alrededor del 80 % de los ingresos de 2013-2017 se utilizaron —o está previsto que se utilicen— para fines relacionados con el clima y la energía. Los Estados miembros declararon que la mayoría de los ingresos se destinarían a fines nacionales y de la UE.

Gráfico 8:    Uso de los ingresos obtenidos de las subastas de derechos del RCDE en el periodo 2013-2017 (millones EUR)

De los ingresos utilizados en el ámbito nacional, las cantidades más importantes se destinaron a la energía renovable, la eficiencia energética y el transporte sostenible.

Gráfico 9:    Uso nacional de los ingresos obtenidos de las subastas de derechos del RCDE en el periodo 2013-2017 (miles de millones EUR)

5.2LIFE 

El Programa LIFE es el instrumento de financiación de la UE en materia de medio ambiente y acción por el clima, y cofinancia proyectos de valor añadido europeo. El presupuesto total para financiar proyectos en 2014-2017 asciende a 1 100 millones EUR en el marco del subprograma de medio ambiente y a 360 millones EUR en el marco del subprograma de acción por el clima.

LIFE Acción por el Clima financia proyectos en las áreas de mitigación y adaptación, así como en el área de gobernanza e información climáticas. La financiación ha llegado a beneficiarios de veintitrés Estados miembros, con España e Italia como principales receptores.

El proyecto LIFE HEROTILE ha desarrollado unos tipos de tejas muy innovadores, que incrementan la ventilación subyacente para mejorar el comportamiento energético de los edificios. Los elementos de enclavamiento en la superficie de terracota permiten la entrada del aire pero no de la lluvia. Según las condiciones meteorológicas, esta ventilación añadida puede reducir la cantidad de energía necesaria para mantener los espacios habitables frescos y confortables, especialmente en la región mediterránea, donde el cambio climático está llevando las temperaturas a nuevos extremos. La huella de carbono de la refrigeración ambiental del edificio se reduce en torno a un 50 % en comparación con un tejado alquitranado normal. Estas tejas pronto saldrán al mercado. El proyecto ha recibido 1,4 millones EUR de fondos europeos a través de LIFE.

5.3NER 300 

El programa NER 300 es uno de los mayores programas del mundo para la financiación de proyectos de demostración de energías hipocarbónicas innovadoras. Treinta y nueve proyectos de energía renovable y captura y almacenamiento de carbono de veinte Estados miembros han recibido 2 100 millones EUR procedentes de la subasta de 300 millones de derechos del RCDE.

Seis proyectos ya están en marcha, mientras que otros once han llegado a la fase final de decisión de la inversión. Los proyectos que están en funcionamiento representan una inversión total de 2 463 millones EUR, frente a los 260 millones EUR obtenidos a través del programa NER 300. Generan 3,1 TWh eq. de electricidad renovable al año, que suponen un ahorro anual de 1,3 Mt de CO2.

Tras la revisión de la Directiva del RCDE UE, se creará un fondo de innovación que está previsto que comience a funcionar en 2020. Aprovechará la experiencia adquirida con el actual programa NER 300, pero tendrá un mayor ámbito de aplicación.

Nordsee One es un proyecto eólico marítimo de 332 MW que se construyó entre diciembre de 2015 y diciembre de 2017. Es uno de los primeros proyectos que ha logrado instalar una turbina eólica de 6 MW sobre una gigantesca cimentación monopilar. Las turbinas están equipadas con varios elementos innovadores, como rodamientos y palas más sólidos, diseñados para aprovechar más el viento y, por tanto, incrementar la potencia de salida. Este proyecto está diseñado para vender electricidad a unos 400 000 hogares durante al menos veinticinco años. Ha recibido 70 millones EUR a través del programa NER 300.

5.4Integración de las políticas climáticas en el presupuesto de la UE 

La UE se fijó la meta de gastar al menos una media del 20 % de su presupuesto en partidas relacionadas con el clima durante el periodo de 2014-2020. Los últimos datos disponibles revelan que dicho gasto representó el 20,1 % del presupuesto en 2017 33 . Por término medio, la tendencia del presupuesto sería aportar 206 000 millones EUR (el 19,3 % del presupuesto) en el ámbito del actual marco financiero plurianual (MFP).

Partiendo de este éxito, el 2 de mayo de 2018 la Comisión propuso un objetivo más ambicioso: destinar el 25 % del gasto al cumplimiento de los objetivos climáticos en el ámbito del próximo MFP (2021-2027) 34 .

Gráfico 10: Gasto relacionado con el clima en el presupuesto de la UE en el periodo 2014-2020 (millones EUR).

6Adaptación al cambio climático 

Se han realizado avances positivos en el contexto de la Estrategia europea de adaptación, que se adoptó en 2013 con objeto de preparar a los Estados miembros para los impactos climáticos actuales y futuros:

üveinticinco Estados miembros ya tienen una estrategia de adaptación nacional 35 ;

üla acción por el clima se ha integrado en los instrumentos de financiación de la UE; y

ütambién la adaptación ya está totalmente integrada en el Pacto de los Alcaldes, que supone que más de 1 000 ciudades europeas se han comprometido a mejorar su resiliencia y que el 40 % de las ciudades de más de 150 000 habitantes han adoptado planes de adaptación.

La Estrategia ha sido objeto de una evaluación minuciosa, cuya conclusión es que sigue siendo muy pertinente y que es bastante coherente con las políticas adoptadas en otros niveles de gobernanza, aunque no tanto en lo que se refiere a las políticas internacionales. A través de una evaluación que combinaba aspectos cualitativos y cuantitativos, se determinó que era eficaz, aunque es necesario seguir trabajando para:

-aplicar y supervisar las estrategias nacionales;

-promover la acción local y la adaptación basada en ecosistemas;

-subsanar las carencias de conocimientos que se van observando;

-completar la integración en la política de la UE, como la reducción del riesgo de desastres, el comercio, el sector marítimo, la pesca y la salud pública;

-abordar las diferencias territoriales y sociales de vulnerabilidad al cambio climático; y

-fomentar el uso de seguros e instrumentos financieros en la adaptación.

La Estrategia parece eficiente, ya que solo acarrea costes administrativos a la Comisión y aporta un evidente valor añadido a escala de la UE.

LIFE@Urban Roofs anima a los promotores inmobiliarios y a los propietarios de edificios a invertir en adaptación al cambio climático. Con este nuevo enfoque, la Administración local actúa como factor de estímulo y facilitación. El proyecto promueve el uso de tejados multifuncionales que ofrezcan a los propietarios de inmuebles mayores ventajas que los tejados verdes tradicionales. Se trata de combinar varios tipos de infraestructuras: verde (para reducir el efecto de isla de calor urbano y favorecer la biodiversidad), azul (almacenamiento de agua), amarilla (generación de energía) y roja (uso social). El proyecto ha recibido 3,3 millones EUR de fondos europeos a través de LIFE.

7Cooperación internacional en la acción por el clima

7.1Actuaciones globales 

En el Acuerdo de París, los países adquirieron compromisos de mitigación («contribuciones determinadas a nivel nacional» o CDN) hasta 2030. Si se cumplieran los objetivos de las CDN, 36  las emisiones globales alcanzarían un nivel máximo de 51 Gt equivalentes de CO2 al año (53 Gt equivalentes de CO2 sin contar las reducciones) ya en 2025, mientras que la temperatura se elevaría alrededor de 3 °C 37 .

Aunque la UE ha fijado sus objetivos para 2030 con arreglo a la trayectoria de los 2 °C y es probable que su intensidad de emisiones de GEI por PIB siga siendo la más baja entre los miembros del G20 para 2030 38 , será necesario que otros países aceleren el ritmo de descarbonización, en particular las grandes economías cuyas emisiones siguen aumentando, para limitar de manera efectiva el incremento de la temperatura de modo quede muy por debajo de los 2 °C (o 1,5 °C).

El primer hito de la acción por el clima es el año 2020 como fecha límite para cumplir los «compromisos de Cancún» (de la Conferencia sobre Cambio Climático de Cancún 2010). De acuerdo con el Informe sobre la disparidad en las emisiones 2017 39 , del PNUMA, los países del G20 (que generan alrededor de tres cuartas partes de las emisiones globales de GEI) están en conjunto en vías de cumplir el nivel intermedio de estos compromisos. La UE está en vías de cumplir su compromiso sin compensaciones internacionales, junto con China, India y Japón. Australia, Brasil y Rusia también van por buen camino, según la mayoría de las estimaciones.

Los compromisos individuales representan niveles de esfuerzo de mitigación muy distintos 40 . Utilizando una métrica más comparativa, la UE fue la economía del G20 con menor intensidad de emisiones en 2012, año en que emitió 0,26 t equivalentes de CO2 por cada 1 000 USD 41 .

Gráfico 11:    Emisiones mundiales (Gt equiv. CO2) y variación porcentual de la intensidad de emisiones por unidad de PIB (izquierda). Variación media de la temperatura global (derecha) 42 .

7.2Sector de la aviación

En junio de 2018, con el apoyo de todos los Estados miembros representados, el Consejo de la Organización de Aviación Civil Internacional (OACI) adoptó normas y recomendó prácticas dentro de su plan de compensación y reducción de carbono para la aviación internacional (CORSIA, por sus siglas en inglés). El objetivo del plan CORSIA es estabilizar las emisiones de la aviación internacional en los niveles de 2020. La participación es voluntaria durante los seis primeros años. La UE y sus Estados miembros continúan participando en los trabajos de la OACI para que el plan sea totalmente operativo.

Desde 2012, la UE ha abordado el problema de las emisiones de la aviación a través del RCDE UE. Dado el resultado de la Asamblea de la OACI de 2016 sobre el plan CORSIA, decidió ampliar la limitación temporal del ámbito de aplicación del RCDE UE para las actividades de la aviación hasta finales de 2023 43 y preparar la aplicación de una medida de mercado mundial a partir de 2021.

Las emisiones del sector de las operadores de aeronaves incluidas en el RCDE ascendieron a 64,2 Mt equivalentes de CO2 en 2017. De acuerdo con un cálculo comparativo, las emisiones de la aviación fueron un 4,5 % mayores en 2017 que en 2016. En este dato están incluidas más de 250 compañías aéreas comerciales que estaban radicadas fuera de la UE pero que operaban vuelos en el Espacio Económico Europeo.

Actualmente, el RCDE UE solo se aplica a los vuelos operados dentro del EEE y, en este sentido, el impacto total de la aviación sobre el clima global, teniendo también en cuenta emisiones o efectos diferentes del CO2, es considerablemente mayor que si se considera únicamente el componente CO2. Se calcula que el efecto de forzamiento radiativo no relacionado con el CO2 es entre el doble y el cuádruple del causado por el CO2, por lo que el impacto total causado por las actividades de la aviación dentro del EEE oscila entre 120 y 250 millones de toneladas de equivalentes de CO2 44 . En este cálculo no se tienen en cuenta los efectos relacionados con los cirros, pero se considera que estos son menores en los desplazamientos de corta distancia que son habituales en los vuelos operados dentro del EEE.

Las emisiones totales de la aviación representaban aproximadamente el 4 % del total de las emisiones de GEI de la UE en 2017 y casi se han duplicado desde 1990. La mayoría son generadas por la aviación internacional (incluidos los vuelos operados dentro del EEE).

7.3Política marítima 

En abril de 2018, la Organización Marítima Internacional (OMI) acordó una estrategia inicial para reducir las emisiones de GEI generadas por el tráfico marítimo internacional. Esta estrategia incluye un objetivo de reducción mínimo del 50 % para 2050 en comparación con los niveles de 2008, con miras a conseguir la total descarbonización del sector lo antes posible en este siglo. También contiene una lista exhaustiva de posibles medidas de reducción, que incluye medidas a corto plazo. Sin embargo, todavía es necesario acordar un plan de acción para garantizar la aplicación de la estrategia.

En el ámbito de la UE, las primeras obligaciones relativas al seguimiento y la notificación de las emisiones generadas por el tráfico marítimo, conforme al Reglamento SNV del transporte marítimo 45 , entraron en vigor el 31 de agosto de 2017, fecha límite para completar los planes de seguimiento y presentarlos a los verificadores. El seguimiento y notificación de las emisiones con arreglo a estos planes comenzó en enero de 2018. La Comisión trabaja actualmente en una modificación del Reglamento para armonizarlo con el sistema de recogida de datos aprobado por la OMI en 2017.

7.4Vinculación del RCDE con Suiza 

En noviembre de 2017, la UE y Suiza firmaron un acuerdo para vincular sus regímenes de comercio de derechos de emisión: se trata del primer acuerdo de esta índole entre dos partes del Acuerdo de París. Las partes intercambiarán instrumentos de ratificación una vez que se cumplan todas las condiciones para la vinculación y el acuerdo entrará en vigor el 1 de enero del año siguiente.

7.5Mercados internacionales del carbono

La UE participa activamente en las negociaciones de la Convención Marco de las Naciones Unidas sobre el Cambio Climático (CMCC) sobre los aspectos del «código normativo de París» relacionados con la cooperación internacional en los mercados. Sigue interesada en aplicar un conjunto consistente de normas contables y un ambicioso mecanismo de mercado para evitar que los esfuerzos actuales se vean debilitados por un doble cómputo y promover acciones más amplias y ambiciosas.

La Comisión está intensificando su cooperación con las autoridades chinas en relación con el comercio de derechos de emisión y los mercados de carbono, con el fin de ayudarles a establecer un régimen de comercio de derechos de emisión de ámbito nacional que funcione correctamente. El memorando de entendimiento firmado en la Cumbre UE-China en julio de 2018 sentará bases sólidas para profundizar en dicha cooperación. Un nuevo proyecto contribuirá a incrementar las capacidades de China en cuanto al comercio de derechos de emisión.

La Comisión también apoya la formulación de instrumentos consistentes para el mercado de carbono, con un enfoque ascendente. El Proceso de Florencia reúne a responsables políticos (de California, Canadá, China, la UE y Nueva Zelanda), académicos y representantes de ONG que desean aprender unos de otros y colaborar más estrechamente para establecer mercados de carbono consistentes. Otras iniciativas en este campo son la Asociación para la Preparación del Mercado (PMR, por sus siglas en inglés) y la Alianza Internacional para la Acción contra el Carbono (ICAP).

7.6Acción voluntaria: Asociación de Marrakech para la Acción Climática Global

En respuesta al llamamiento del Acuerdo de París de movilizar a los actores no estatales (empresas, ayuntamientos, ciudadanía, sociedad civil internacional, etc.), la UE apoya una serie de iniciativas emblemáticas como la Misión Innovación, el Pacto Global de los Alcaldes por el Clima y la Energía (a través de los Pactos Regionales), el Marco decenal de Programas sobre Consumo y Producción Sostenibles (10YFP/One Planet Network), la Alianza para la Acción hacia una Economía Verde (PAGE), la Asociación de CDN, la iniciativa Renewable Energy for Africa, la iniciativa 4/1000 para la agricultura adaptada a los cambios climáticos y la iniciativa InsuResilience. Se están estudiando herramientas de supervisión sistemáticas para cuantificar sus efectos en materia de reducción de las emisiones y capacidad de adaptación. A escala mundial, estos esfuerzos se organizan a través de la Asociación de Marrakech para la Acción Climática Global.

El Anuario de la Acción Climática Global 46 y el Informe sobre la disparidad en las emisiones 2017 del PNUMA demuestran que la acción climática global podría obtener reducciones adicionales de las emisiones (en comparación con las CDN) de 1,64 Gt CO2 al año en 2020, y de hasta 510 Gt CO2 en 2030, lo que supondría una importante contribución para acabar con la disparidad. Si se analizan únicamente las iniciativas transnacionales, Roelfsema et al. (2017) 47 señalan un impacto global adicional de 1-3 Gt equiv. CO2 en 2030.

Europa es una de las regiones más desarrolladas en lo que respecta a las acciones climáticas no estatales registradas: de las iniciativas de cooperación registradas en la plataforma NAZCA (Zona para la Acción Climática de Actores No Estatales, un portal de internet de la CMNUCC para visualizar acciones colectivas), el 54 % son europeas.

Desde 2017, el Pacto Europeo de los Alcaldes es miembro del Pacto Global de los Alcaldes por el Clima y la Energía, que integra las dos principales iniciativas mundiales de ayuntamientos y Administraciones locales (el Pacto de los Alcaldes y la Coalición de Alcaldes) para impulsar su transformación en ciudades de bajas emisiones y adaptadas al clima, lo que también es beneficioso para la economía en general y tiene repercusiones en todo el mundo.

7.7Apoyo a los países en vías de desarrollo 

La UE y sus Estados miembros son los mayores proveedores del mundo de ayuda oficial al desarrollo para los países en desarrollo, con 75 740 millones EUR en 2017. En particular, las ayudas proporcionadas por la UE, por el Banco Europeo de Inversiones (BEI) y por los Estados miembros para ayudar a los países en desarrollo en la lucha contra el cambio climático casi se han prácticamente doblado en términos nominales desde 2013. La UE y sus Estados miembros son los mayores contribuyentes al Fondo Verde del Clima (GCF, por sus siglas en inglés) con un compromiso total de 4 700 millones USD, que representa casi la mitad de los 10 300 millones USD comprometidos durante la movilización de recursos inicial.

En 2017, la UE y la Unión Africana (UA) pusieron en marcha la Asociación UE-África en materia de investigación e innovación sobre el cambio climático y la energía sostenible, que gira en torno a tres ámbitos de cooperación principales: los servicios climáticos, las energías renovables y la eficiencia energética.

La UE financia numerosos programas e iniciativas en materia de adaptación y mitigación, dirigidas en particular a satisfacer las necesidades de los países en desarrollo más vulnerables. El año pasado se dieron nuevos pasos, como la puesta en marcha del Plan Europeo de Inversiones Exteriores, que fomenta la inversión en los países en vías de desarrollo del continente africano y de la región de la Política Europea de Vecindad y que está adaptado a las necesidades concretas de los países en vías de desarrollo. La Iniciativa europea de financiación de la electrificación (115 millones EUR) tiene por objeto fomentar las inversiones para incrementar y mejorar el acceso a servicios energéticos modernos, asequibles y sostenibles.

La Alianza mundial contra el cambio climático + es una iniciativa emblemática de la UE en materia del clima. Una prioridad clave es apoyar la formulación y aplicación de estrategias sectoriales concretas e integradas de mitigación y adaptación al cambio climático. En el periodo de 2015-2017, aportó unos 100 millones EUR a través de, entre otras cosas, un programa multinacional para las islas del Pacífico, con el fin de apoyar los esfuerzos de adaptación al clima de trece países.

En 2018, la UE puso en marcha un nuevo programa de 20 millones EUR con el fin de financiar sus asociaciones estratégicas para la aplicación del Acuerdo de París en grandes economías (principalmente, los miembros no europeos del G20 e Irán).

(1)

Previsiones presentadas por los Estados miembros, la mayoría en marzo de 2017, con los últimos datos disponibles de 2015.

(2)

Datos de PIB: Ameco / ECFIN / Banco Mundial. Lagunas en las estimaciones subsanadas por la AEMA.

(3)

Según la información registrada en el Registro de la Unión.

(4)

Directiva (UE) 2018/410 del Parlamento Europeo y del Consejo, de 14 de marzo de 2018, por la que se modifica la Directiva 2003/87/CE para intensificar las reducciones de emisiones de forma eficaz en relación con los costes y facilitar las inversiones en tecnologías hipocarbónicas, así como la Decisión (UE) 2015/1814 (DO L 76 de 19.3.2018, pp. 3-27).

(5)

     El aplazamiento es una medida a corto plazo para posponer la subasta de 900 millones de derechos de emisión de 2014-2016 a 2019-2020.

(6)

La Comisión publicó los datos de excedentes más recientes en mayo de 2018:    
https://ec.europa.eu/clima/sites/clima/files/ets/reform/docs/c_2018_2801_en.pdf

(7)

La distribución entre combustión y otras instalaciones industriales es una previsión. Fuente: emisiones verificadas del RCDE 2005-2017 (visualizador de datos RCDE/DTUE). Emisiones previstas 2018-2030: suma de las previsiones de los Estados miembros con las medidas actuales (AEMA).

(8)

La última Comunicación de la Comisión (2018), en la que se calcula el excedente de 2017, presenta una explicación detallada de la composición del excedente y de la metodología de cálculo interanual: https://ec.europa.eu/clima/sites/clima/files/ets/reform/docs/c_2018_2801_en.pdf

(9)

Un 24 % en doce meses equivale a un 16 % en ocho meses.

(10)

Decisión n.º 406/2009/CE del Parlamento Europeo y del Consejo, de 23 de abril de 2009, sobre el esfuerzo de los Estados miembros para reducir sus emisiones de gases de efecto invernadero a fin de cumplir los compromisos adquiridos por la Comunidad hasta 2020 (DO L 140 de 5.6.2009, p. 136).

(11)

Reglamento (UE) 2018/842 del Parlamento Europeo y del Consejo, de 30 de mayo de 2018, sobre reducciones anuales vinculantes de las emisiones de gases de efecto invernadero por parte de los Estados miembros de 2021 a 2030 que contribuyan a la acción por el clima con objeto de cumplir los compromisos contraídos en el marco del Acuerdo de París, y por el que se modifica el Reglamento (UE) n.º 525/2013 (DO L 156 de 19.6.2018, p. 26).

(12)

El sector que aquí se resume en el término «industria» acumula las emisiones reguladas por la DRE generadas por el suministro de energía, la industria manufacturera y el uso de productos, es decir, las categorías fuente de inventario 1.A1., 1.A.2, 1.B, 1.C y 2.

(13)

  http://europa.eu/rapid/press-release_IP-18-3846_es.htm  

(14)

Los puntos porcentuales representan la diferencia entre las emisiones y las AAE expresada en forma de variación porcentual con respecto a las emisiones del año de referencia 2005.

(15)

Objetivos del RRE y emisiones previstas expresados en forma de variación porcentual con respecto a las emisiones del año de referencia 2005.

(16)

     Reglamento (UE) 2018/841 del Parlamento Europeo y del Consejo, sobre la inclusión de las emisiones y absorciones de gases de efecto invernadero resultantes del uso de la tierra, el cambio de uso de la tierra y la silvicultura en el marco de actuación en materia de clima y energía hasta 2030, y por el que se modifican el Reglamento (UE) n.º 525/2013 y la Decisión n.º 529/2013/UE (DO L 156 de 19.6.2018, p. 1).

(17)

     Las diferencias entre las emisiones y absorciones «notificadas» y los débitos y créditos «contabilizados» en virtud del Protocolo de Kioto se explican en el documento de trabajo de los servicios de la Comisión que acompaña al informe.

(18)

     El documento de trabajo de los servicios de la Comisión (fichas informativas de países) presenta los datos de emisiones y absorciones notificadas por cada Estado miembro, así como los débitos y créditos de UTCUTS contabilizados.

(19)

https://ec.europa.eu/transport/themes/strategies/news/2016-07-20-decarbonisation_en  

(20)

https://ec.europa.eu/clima/policies/transport/vehicles/proposal_en  

(21)

https://ec.europa.eu/clima/policies/transport/vehicles/heavy_en  

(22)

  https://ec.europa.eu/transport/modes/road/news/2018-05-17-europe-on-the-move-3_en  

(23)

  http://europa.eu/rapid/press-release_IP-14-1053_en.htm  

(24)

  https://ec.europa.eu/transport/modes/road/news/2017-05-31-europe-on-the-move_en  

(25)

http://europa.eu/rapid/press-release_IP-17-4242_es.htm  

(26)

      http://europa.eu/rapid/press-release_IP-17-4242_es.htm  

(27)

     Reglamento (UE) n.º 517/2014 del Parlamento Europeo y del Consejo, de 16 de abril de 2014, sobre los gases fluorados de efecto invernadero y por el que se deroga el Reglamento (CE) n.º 842/2006 (DO L 150 de 20.5.2014, p. 195).

(28)

Fluorinated greenhouse gases 2017 – data reported by companies on the production, import, export and destruction of fluorinated greenhouse gases in the European Union, 2007-2016. Agencia Europea de Medio Ambiente.

(29)

COM(2017) 5230 final, de 4 de agosto de 2017.

(30)

COM(2017) 377 final, de 13 de julio de 2017.

(31)

COM(2015) 614 final.

(32)

COM(2018) 28 final.

(33)

     SEC(2018) 250; http://ec.europa.eu/budget/biblio/documents/2019/2019_en.cfm

(34)

      https://ec.europa.eu/commission/publications/factsheets-long-term-budget-proposals_es  

(35)

     Letonia, Croacia y Bulgaria siguen trabajando en sus estrategias.

(36)

     Incluye compromisos condicionales e incondicionales y el cumplimiento de las CDN de Estados Unidos.

(37)

Comisión Europea, Centro Común de Investigación;    
http://publications.jrc.ec.europa.eu/repository/bitstream/JRC107944/kjna28798enn(1).pdf  

(38)

Informe sobre la disparidad en las emisiones 2016: informe de síntesis del PNUMA;    
https://europa.eu/capacity4dev/unep/document/emissions-gap-report-2016-unep-synthesis-report  

(39)

https://wedocs.unep.org/handle/20.500.11822/22070  

(40)

     El objetivo de reducción de la UE es del 20 % con respecto a los niveles de 1990, mientras que el de Japón es del 3,8 % con respecto a los niveles de 2005, el de China implica una reducción de la intensidad de CO2 de entre un 40 % y un 45 % para 2020, acompañada de incrementos de la reserva forestal y de la proporción de combustibles no fósiles en el consumo de energía primaria, y el de India es reducir su intensidad de emisiones (sin contar la agricultura) entre un 20 % y un 25 % en comparación con 2005.

(41)

Base de datos de emisiones para la investigación atmosférica global (EDGAR, por sus siglas en inglés);    
http://edgar.jrc.ec.europa.eu/overview.php?v=CO2andGHG1970-2016&dst=GHGgdp&sort=des9  

(42)

El análisis se basa en las contribuciones previstas determinadas a nivel nacional (CPDN), actuales CDN. Fuente: Kitous, A., Keramidas, K., Vandyck, T., Saveyn, B., Van Dingenen, R., Spadaro, J., Holland, M.,

Global Energy and Climate Outlook 2017: How climate policies improve air quality - Global energy 

trends and ancillary benefits of the Paris Agreement, EUR 28798 EN. Oficina de Publicaciones de la Unión Europea, Luxemburgo, 2017.

(43)

     Reglamento (UE) 2017/2392 del Parlamento Europeo y del Consejo, de 13 de diciembre de 2017, por el que se modifica la Directiva 2003/87/CE con objeto de mantener las limitaciones actuales del ámbito de aplicación para las actividades de la aviación y preparar la aplicación de una medida de mercado mundial a partir de 2021 (DO L 350 de 29.12.2017, p. 7).

(44)

Directiva 2008/101/CE, considerando 19, publicada en https://eur-lex.europa.eu/legal-content/ES/TXT/?qid=1539496958147&uri=CELEX:32008L0101

(45)

     Reglamento (UE) 2015/757 del Parlamento Europeo y del Consejo, de 29 de abril de 2015, relativo al seguimiento, notificación y verificación de las emisiones de dióxido de carbono generadas por el transporte marítimo y por el que se modifica la Directiva 2009/16/CE (DO L 123 de 19.5.2015, p. 55).

(46)

     unfccc.int/tools/GCA_Yearbook/GCA_Yearbook2017.pdf

(47)

      https://doi.org/10.1016/j.gloenvcha.2017.11.001