NÁZOR GENERÁLNÍHO ADVOKÁTA

MACIEJE SZPUNARA

přednesený dne 24. září 2014 ( 1 )

Věc C‑376/14 PPU

C

proti

M

[žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná Supreme Court (Irsko)]

„Naléhavé řízení o předběžné otázce — Prostor svobody, bezpečnosti a práva — Soudní spolupráce v občanských věcech — Nařízení (ES) č. 2201/2003 — Haagská úmluva ze dne 25. října 1980 o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí — Pojem ‚obvyklé bydliště‘ dítěte po rozvodu jeho rodičů — Oprávněné přemístění dítěte do jiného členského státu — Protiprávní zadržení“

I – Úvod

1.

Francouzsko-britský pár se rozvedl. Mají malé dítě. Matka na základě rozsudku francouzského soudu vezme dítě s sebou z Francie do Irska. O sedm měsíců později je tento rozsudek francouzským odvolacím soudem zrušen a je nařízeno, aby dítě zůstalo s otcem. Matka dítě nevrátí.

2.

Kde je a kde bylo obvyklé bydliště dítěte? Došlo k únosu formou protiprávního zadržení? Před těmito otázkami stojí Supreme Court (Irsko) v kontextu této žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce.

3.

Je dobře známo, že v unijním právním řádu se příslušnost ve věcech rodičovské zodpovědnosti řídí nařízením Rady (ES) č. 2201/2003 ( 2 ), známým rovněž jako „nařízení Brusel IIa“. Je rovněž dobře známo, že Úmluva ze dne 25. října 1980 o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí, přijatá pod záštitou Haagské konference o mezinárodním právu soukromém ( 3 ) (dále jen „Haagská úmluva z roku 1980“), stanoví postup pro navrácení dítěte.

4.

Odpověď unijního zákonodárce na to, jak má být nastaven vztah mezi těmito dvěma nástroji, je obsažena v článku 11 nařízení č. 2201/2003. Projednávaný případ, který se nachází na hranici mezi Haagskou úmluvou z roku 1980 a nařízením č. 2201/2003, se týká výkladu tohoto ustanovení a způsobu, jak spolu nařízení č. 2201/2003 a Haagská úmluva z roku 1980 souvisí.

II – Právní rámec

A – Haagská úmluva z roku 1980

5.

Článek 1 Haagské úmluvy z roku 1980 stanoví:

„Předměty této úmluvy jsou:

a)

zajistit bezodkladný návrat dětí protiprávně přemístěných nebo zadržovaných v některém smluvním státě,

[...]“

6.

Podle článku 3 této úmluvy:

„Přemístění nebo zadržení dítěte se považuje za protiprávní, jestliže:

a)

bylo porušeno právo péče o dítě, které má osoba, instituce nebo kterýkoliv jiný orgán buď společně, nebo samostatně, podle právního řádu státu, v němž dítě mělo své obvyklé bydliště bezprostředně před přemístěním nebo zadržením,

b)

v době přemístění nebo zadržení bylo toto právo skutečně vykonáváno, společně nebo samostatně, nebo by bylo takto vykonáváno, kdyby bylo nedošlo k přemístění či zadržení.

Právo péče o dítě uvedené v písmenu a) může vyplývat zejména ze zákonů nebo ze soudního nebo správního rozhodnutí nebo z dohody platné podle právního řádu daného státu.“

7.

Článek 12 Haagské úmluvy z roku 1980 zní takto:

„Jestliže dítě bylo protiprávně přemístěno nebo zadrženo podle článku 3 a v den zahájení řízení před soudním nebo správním orgánem smluvního státu, v němž dítě je, uplynulo období kratší jednoho roku ode dne protiprávního přemístění nebo zadržení, nařídí příslušný orgán bezodkladné navrácení dítěte.

Neprokáže-li se, že dítě se sžilo se svým novým prostředím, soudní nebo správní orgán nařídí navrácení dítěte, i když řízení začalo po uplynutí období jednoho roku uvedeného v předcházejícím odstavci.

Má-li soudní nebo správní orgán dožádaného státu důvod se domnívat, že dítě bylo přemístěno do jiného státu, může zastavit řízení nebo zamítnout návrh na navrácení dítěte.“

8.

Článek 13 této úmluvy stanoví:

„Bez ohledu na ustanovení předcházejícího článku není soudní nebo správní orgán dožádaného státu povinen nařídit navrácení dítěte, jestliže osoba, instituce nebo jiný orgán, který nesouhlasí s jeho navrácením, prokáže, že:

a)

osoba, instituce nebo jiný orgán, který měl pečovat o osobu dítěte, ve skutečnosti nevykonával právo péče o dítě v době přemístění nebo zadržení nebo souhlasil či později se smířil s přemístěním nebo zadržením, nebo

b)

je vážné nebezpečí, že návrat by dítě vystavil fyzické nebo duševní újmě nebo je jinak dostal do nesnesitelné situace.

Soudní nebo správní orgán může také odmítnout nařídit návrat dítěte, zjistí-li se, že dítě nesouhlasí s návratem a dosáhlo věku a stupně vyspělosti, v němž je vhodné přihlížet k jeho stanoviskům.

Při hodnocení okolností uvedených v tomto článku soudní a správní orgány musí přihlédnout k informacím týkajícím se sociálního postavení dítěte poskytnutým ústředním orgánem nebo jiným příslušným orgánem obvyklého bydliště dítěte.“

9.

Článek 16 Haagské úmluvy z roku 1980 zní takto:

„Po obdržení oznámení o protiprávním přemístění nebo zadržení dítěte podle článku 3 soudní nebo správní orgány smluvního státu, do něhož bylo dítě přemístěno nebo v němž bylo zadrženo, nemohou věcně rozhodovat o právu péče o dítě, dokud nebude rozhodnuto, že dítě nemá být podle této úmluvy vráceno, nebo nebude-li podán návrh podle této úmluvy v přiměřené lhůtě po obdržení oznámení.“

10.

Článek 19 Haagské úmluvy z roku 1980 stanoví:

„Rozhodnutí o návratu dítěte, vydané podle [Haagské úmluvy z roku 1980], se nedotýká věcné úpravy práva péče o dítě.“

B – Unijní právo

11.

Bod 17 odůvodnění nařízení č. 2201/2003 zní takto:

„V případech neoprávněného odebrání [protiprávního přemístění] nebo zadržení dítěte by mělo být neprodleně zajištěno navrácení dítěte, proto by se měla nadále používat Haagská úmluva ze dne 25. října 1980, doplněná ustanoveními tohoto nařízení, zejména článkem 11. Soudy členského státu, do kterého bylo dítě neoprávněně odebráno [protiprávně přemístěno] nebo ve kterém bylo protiprávně zadrženo, by měly mít možnost odmítnout jeho navrácení ve zvláštních, řádně odůvodněných případech. Takové rozhodnutí by však mělo být nahrazeno pozdějším rozhodnutím soudu členského státu, ve kterém mělo dítě bydliště před neoprávněným odebráním [protiprávním přemístěním] nebo zadržením. Pokud by takové rozhodnutí ukládalo navrácení dítěte, mělo by navrácení proběhnout bez zvláštního řízení o uznání a výkonu tohoto rozhodnutí v členském státě, do kterého bylo dítě neoprávněně odebráno [protiprávně přemístěno] nebo ve kterém bylo neoprávněně [protiprávně] zadrženo.“

12.

Článek 2 tohoto nařízení, nadepsaný „Definice“, stanoví:

„Pro účely tohoto nařízení:

[…]

7.

‚rodičovskou zodpovědností‘ se rozumějí veškerá práva a povinnosti fyzické nebo právnické osoby týkající se dítěte nebo jmění dítěte, která jsou jí svěřena [soudním] rozhodnutím, právními předpisy nebo právně závaznou dohodou. Tento pojem zahrnuje především právo péče o dítě a právo na styk s dítětem;

8.

‚nositelem rodičovské zodpovědnosti‘ se rozumí osoba, která má rodičovskou zodpovědnost k dítěti;

9.

‚právem péče o dítě‘ se rozumějí práva a povinnosti týkající se péče osoby o dítě, a zejména právo určit místo bydliště dítěte;

10.

‚právo na styk s dítětem‘ zahrnuje zejména právo vzít dítě na omezenou dobu na místo odlišné od místa jeho obvyklého bydliště;

11.

‚neoprávněným odebráním [protiprávním přemístěním] nebo zadržením‘ se rozumí odebrání [přemístění] nebo zadržení dítěte,

(a)

kterým je porušováno právo péče o dítě vyplývající ze soudního rozhodnutí, ze zákona nebo z právně závazné dohody podle právních předpisů členského státu, ve kterém mělo dítě své obvyklé bydliště bezprostředně před odebráním [přemístěním] nebo zadržením,

a

(b)

za předpokladu, že v době odebrání [přemístění] nebo zadržení bylo skutečně vykonáváno právo péče o dítě, ať společně nebo samostatně, nebo by toto právo bylo vykonáváno, kdyby k odebrání [přemístění] nebo zadržení nedošlo. Péče o dítě se považuje za vykonávanou společně v případě, kdy podle rozhodnutí nebo ze zákona jeden z nositelů rodičovské zodpovědnosti nemůže rozhodnout o místě bydliště dítěte bez souhlasu jiného nositele rodičovské zodpovědnosti.“

13.

Kapitola II nařízení č. 2201/2003, nadepsaná „Příslušnost“, obsahuje oddíl 2 týkající se „Rodičovské zodpovědnosti“ (články 8 až 15).

14.

Článek 8 nařízení č. 2201/2003 je nadepsaný „Obecná příslušnost“ a zní takto:

„1.   Soudy členského státu jsou příslušné ve věci rodičovské zodpovědnosti k dítěti, které má v době podání žaloby obvyklé bydliště na území tohoto členského státu.

2.   Odstavec 1 platí s výhradou článků 9, 10 a 12.“

15.

Článek 9, nadepsaný „Zachování příslušnosti podle předchozího obvyklého bydliště dítěte“, stanoví:

„1.   V případě, že se dítě zákonným způsobem přestěhuje z jednoho členského státu do jiného a získá zde nové obvyklé bydliště, ponechají si soudy členského státu předchozího obvyklého bydliště dítěte odchylně od článku 8 příslušnost po dobu tří měsíců po přestěhování pro účely úpravy rozhodnutí o právu na styk s dítětem vydaného v tomto členském státě před přestěhováním dítěte v případě, že nositel práva na styk s dítětem podle rozhodnutí o právu na styk má nadále obvyklé bydliště v členském státě předchozího obvyklého bydliště dítěte.

2.   Odstavec 1 se nepoužije, pokud nositel práva na styk s dítětem uvedený v odstavci 1 přijal příslušnost soudů členského státu nového obvyklého bydliště dítěte tím, že se účastní řízení u těchto soudů, aniž by vznesl námitku jejich nepříslušnosti.“

16.

Článek 10 upravuje „Příslušnost v případech únosu dítěte“. Zní takto:

„V případech neoprávněného odebrání [protiprávního přemístění] nebo zadržení dítěte jsou soudy členského státu, ve kterém mělo dítě obvyklé bydliště bezprostředně před svým neoprávněným odebráním [protiprávním přemístěním] nebo zadržením, příslušné do doby, kdy dítě získá obvyklé bydliště v jiném členském státě, a

(a)

každá osoba, orgán nebo jiný subjekt mající právo péče o dítě dá souhlas k odebrání [přemístění] nebo zadržení,

nebo

(b)

dítě mělo bydliště v jiném členském státě po dobu nejméně jednoho roku poté, co se osoba, orgán nebo jiný subjekt mající právo péče o dítě dozvěděla nebo se měla dozvědět místo, kde se dítě nachází, dítě si ve svém novém prostředí zvyklo a byla splněna nejméně jedna z těchto podmínek:

(i)

do jednoho roku poté, kdy se nositel práva péče o dítě dozvěděl nebo se měl dozvědět místo pobytu dítěte, nebyla podána žádost o navrácení dítěte u příslušných orgánů členského státu, kam bylo dítě odebráno [přemístěno] nebo kde je zadržováno;

(ii)

žádost o navrácení dítěte podaná nositelem práva péče o dítě byla vzata zpět a ve lhůtě stanovené v bodě i) nebyla podána nová žádost;

(iii)

věc projednávaná u soudu v členském státě, ve kterém mělo dítě obvyklé bydliště bezprostředně před svým neoprávněným odebráním [protiprávním přemístěním] nebo zadržením, byla uzavřena podle čl. 11 odst. 7;

(iv)

soudy členského státu, ve kterém mělo dítě obvyklé bydliště bezprostředně před neoprávněným odebráním [protiprávním přemístěním] nebo zadržením, vydaly rozhodnutí o právu péče o dítě, které neobsahuje navrácení dítěte.“

17.

Článek 11, nadepsaný „Navrácení dítěte“, stanoví:

„1.   V případě, že osoba, orgán nebo jiný subjekt mající právo péče o dítě požádá příslušné orgány v členském státě o vydání rozhodnutí na základě Haagské úmluvy ze dne 25. října 1980 o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí (dále jen ‚Haagská úmluva z roku 1980‘), aby dosáhl navrácení dítěte, které bylo neoprávněně odebráno [protiprávně přemístěno do jiného členského státu] nebo zadrženo v jiném členském státě než v členském státě, ve kterém mělo dítě obvyklé bydliště bezprostředně před neoprávněným odebráním [protiprávním přemístěním] nebo zadržením, použijí se odstavce 2 až 8.

2.   Při použití článků 12 a 13 Haagské úmluvy z roku 1980 se zajistí dítěti během řízení možnost být vyslechnuto, pokud se to nejeví jako nevhodné […] vzhledem k jeho věku nebo stupni vyspělosti.

3.   Soud, u kterého je podána žádost o navrácení dítěte uvedená v odstavci 1, jedná v řízení o žádosti rychle, přičemž využívá nejrychlejší postupy, které vnitrostátní právo umožňuje.

Aniž je dotčen první pododstavec, vydá soud s výjimkou případů, kdy to neumožňují mimořádné okolnosti, rozhodnutí do šesti týdnů od podání žádosti.

4.   Soud nemůže zamítnout žádost o navrácení dítěte na základě článku 13 písm. b) Haagské úmluvy z roku 1980, pokud se prokáže, že byla přijata vhodná opatření k zajištění ochrany dítěte po jeho navrácení.

5.   Soud nemůže zamítnout žádost o navrácení dítěte, pokud osoba, která o navrácení dítěte požádala, nedostala příležitost být vyslechnuta.

6.   Pokud soud vydá rozhodnutí o nenavrácení na základě článku 13 Haagské úmluvy z roku 1980, musí ihned, přímo či prostřednictvím svého ústředního orgánu, zaslat opis soudního rozhodnutí o nenavrácení a příslušných písemností, zejména přepisu výslechů učiněných před soudem [zejména protokolu o jednání], příslušnému soudu nebo ústřednímu orgánu členského státu, ve kterém mělo dítě obvyklé bydliště bezprostředně před svým neoprávněným odebráním [protiprávním přemístěním] nebo zadržením, a to v souladu s vnitrostátním právem. Soud musí obdržet všechny uvedené písemnosti do jednoho měsíce ode dne rozhodnutí o nenavrácení.

7.   Pokud již před soudy v členském státě, ve kterém mělo dítě obvyklé bydliště bezprostředně před neoprávněným odebráním [protiprávním přemístěním] nebo zadržením, nebylo řízení jednou ze stran zahájeno, musí soud nebo ústřední orgán, který obdrží hlášení podle odstavce 6, informace takto získané oznámit stranám a vyzvat je, aby v souladu s vnitrostátním právem do tří měsíců od tohoto oznámení doručily svá podání [vyjádření] soudu, aby soud mohl prošetřit otázku práva péče o dítě.

Aniž jsou dotčena pravidla pro soudní příslušnost uvedená v tomto nařízení, soud věc uzavře, pokud v dané lhůtě neobdrží žádné podání [vyjádření].

8.   Bez ohledu na rozhodnutí o nenavrácení vydané na základě článku 13 Haagské úmluvy z roku 1980 je za účelem zajištění navrácení dítěte vykonatelné v souladu s oddílem 4 kapitoly III každé následné rozhodnutí nařizující navrácení dítěte, které vydal soud příslušný podle tohoto nařízení.“

18.

Článek 12 upravuje „Pokračování příslušnosti“ a zní:

„1.   Soudy členského státu příslušné podle článku 3 rozhodovat o návrhu na rozvod, rozluku nebo na prohlášení manželství za neplatné jsou příslušné rozhodovat o každé věci týkající se rodičovské zodpovědnosti spojené s tímto návrhem v případě,

(a)

že alespoň jeden z manželů má rodičovskou zodpovědnost k dítěti

a

(b)

manželé a nositelé rodičovské zodpovědnosti v době zahájení řízení příslušnost soudů výslovně či jiným jednoznačným způsobem přijali a je to v zájmu dítěte.

2.   Soudní příslušnost podle odstavce 1 končí,

(a)

jakmile se rozhodnutí vyhovující návrhu na rozvod, rozluku nebo na prohlášení manželství za neplatné nebo tento návrh zamítající stane pravomocným;

(b)

v případech, kdy řízení o rodičovské zodpovědnosti ke dni uvedenému v písmenu a) stále probíhá, jakmile se rozhodnutí vydané v takovém řízení stane pravomocným;

(c)

jakmile řízení uvedená v písmenech a) a b) skončí z jiného důvodu.

3.   Soudy členského státu jsou příslušné k rozhodnutí ve věci rodičovské zodpovědnosti i v jiných řízeních, než která jsou uvedena v odstavci 1, v případě, že

(a)

dítě má silný vztah k tomuto členskému státu, zejména z toho důvodu, že jeden z nositelů rodičovské zodpovědnosti má v tomto členském státě obvyklé bydliště nebo dítě je státním příslušníkem tohoto členského státu,

a

(b)

všechny strany řízení v době zahájení řízení příslušnost soudů výslovně či jiným jednoznačným způsobem přijaly a je to v zájmu dítěte.

4.   V případě, že dítě má své obvyklé bydliště na území třetího státu, který není smluvní stranou Haagské úmluvy ze dne 19. října 1996 o pravomoci orgánů, použitelném právu, uznávání a výkonu rozhodnutí a spolupráci ve věcech rodičovské zodpovědnosti a opatření k ochraně dětí, považuje se soudní příslušnost podle tohoto článku za příslušnost v zájmu dítěte, zejména pokud se zjistí nemožnost konání řízení v daném třetím státě.“

19.

Podle článku 16, nadepsaného „Zahájení řízení u soudu“, platí:

„1.   Za zahájení řízení u soudu se považuje okamžik, kdy

(a)

návrh na zahájení řízení nebo jiná obdobná písemnost byl podán k soudu za předpokladu, že navrhovatel následně neopomněl přijmout opatření požadovaná pro doručení odpůrci;

nebo

(b)

písemnost byla převzata orgánem odpovědným za její doručení v případě, že musí být doručena před podáním k soudu, za předpokladu, že navrhovatel následně neopomněl přijmout opatření požadovaná pro podání písemnosti k soudu.“

20.

Článek 19, nadepsaný „Překážka litispendence a závislé žaloby“, zní takto:

„1.   Je-li u soudů různých členských států zahájeno mezi týmiž stranami řízení ve věci rozvodu, rozluky nebo prohlášení manželství za neplatné, přeruší soud, u něhož bylo řízení zahájeno později, bez návrhu řízení až do doby, než se určí příslušnost soudu, který řízení zahájil jako první.

2.   Pokud je řízení ve věci rodičovské zodpovědnosti ke stejnému dítěti [k dítěti s týmž předmětem a] v téže věci zahájeno u soudů různých členských států, přeruší soud, u něhož bylo řízení zahájeno později, bez návrhu řízení až do doby, než se určí příslušnost soudu, který řízení zahájil jako první.

3.   Pokud je určena příslušnost soudu, který zahájil řízení jako první, prohlásí se soud, který řízení zahájil později, za nepříslušný ve prospěch tohoto soudu.

V tom případě může strana, která podala návrh u soudu, který zahájil řízení později, podat tento návrh u soudu, který zahájil řízení jako první.“

C – Irské právo

21.

Zákon o únosech dětí a výkonu rozhodnutí o svěření do péče (Child Abduction and Enforcement of Custody Orders Act) ( 4 ) z roku 1991 provádí Haagskou úmluvu z roku 1980 v irském právu. Tento zákon byl změněn nařízením z roku 2005 týkajícím se Evropských společenství (rozsudky ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti) [European Communities (Judgments in Matrimonial Matters and Matters of Parental Responsibility) Regulations, 2005 (S. I. 112 z roku 2005)] ( 5 ) za účelem zohlednit nařízení č. 2201/2003 ve věcech spadajících pod Haagskou úmluvu z roku 1980, které se týkají členských států Evropské unie.

III – Skutkový stav a řízení

22.

Věc projednávaná předkládajícím soudem se týká sporu týkajícího se protiprávního zadržení dítěte H, které má francouzskou státní příslušnost, narozeného ve Francii dne 14. července 2008 v té době sezdaným rodičům C, otci s francouzskou státní příslušností, a M, matce s britskou státní příslušností, narozené v Anglii irským rodičům.

23.

Vztahy v manželství rodičů se krátce po narození dítěte zhoršily. Dne 17. listopadu 2008 podala matka ve Francii žádost o rozvod. Od té doby vedou rodiče zdlouhavý spor o rodičovská práva vůči dítěti ( 6 ).

24.

Dne 2. dubna 2012 soud pro rodinné záležitosti v Angoulême manželství účastníků řízení rozvedl, přičemž účinnost rozvodu stanovil od 7. dubna 2009. Tímto rozsudkem soud rovněž rozhodl, že rodičovská zodpovědnost bude vykonávána společně oběma rodiči, ale dítě bude mít obvyklé bydliště u matky. Přesun bydliště měl být postupný a nabýt plně účinnosti od 7. července 2012 ( 7 ). Soud povolil matce usadit se s dítětem v Irsku. Upravil právo otce na styk s dítětem s ohledem na případný odjezd matky do Irska (jednou za měsíc).

25.

Dne 23. dubna 2012 podal otec proti tomuto rozhodnutí o rodičovské zodpovědnosti odvolání. Požadoval odklad předběžné vykonatelnosti té části rozhodnutí, která povolovala matce odjet do Irska.

26.

Dne 5. července 2012 první předseda odvolacího soudu v Bordeaux žádost o odklad předběžné vykonatelnosti zamítl.

27.

Dne 12. července 2012 se matka s dítětem přestěhovala do Irska a od té doby se tam zdržují. Podle údajů uvedených předkládajícím soudem se matka nedržela rozhodnutí ze dne 2. dubna 2012, které jí ukládalo umožnit otci styk s dítětem.

28.

Dne 5. března 2013 odvolací soud v Bordeaux, rozhodující o odvolání proti rozhodnutí ze dne 2. dubna 2012, stanovil, že rodičovská zodpovědnost bude vykonávána společně a dítě bude bydlet s otcem, přičemž upravil právo matky na styk s dítětem a návštěvy dítěte u ní.

29.

Dne 29. května 2013 otec samostatným návrhem podaným k irským soudům požádal o návrat dítěte do jeho obvyklého bydliště ve Francii podle článku 12 Haagské úmluvy z roku 1980 za účelem výkonu rozhodnutí francouzských soudů o právu péče o dítě a jeho vlastního práva péče a práva na styk s dítětem a určení, že matka protiprávně zadržuje dítě v Irsku.

30.

Dne 2. července 2013 podal otec na jednání soudu pro rodinné záležitosti v Niort návrh, aby byla rodičovská zodpovědnost svěřena výlučně jemu a aby dítě nesmělo opustit Francii. Matka vznesla procesní námitku týkající se řízení u irských soudů, zahájeného dne 29. května 2013.

31.

Dne 10. července 2013 vydal soud pro rodinné záležitosti v Niort rozsudek a procesní námitku vznesenou matkou zamítl s tím, že věc projednávaná irskými soudy se netýká věcně práva péče o dítě a že neexistuje nebezpečí konfliktu mezi soudy, neboť irský soud „patrně postrádá pravomoc rozhodnout o tom, zda má či nemá dojít k navrácení dítěte, jehož obvyklý pobyt, a tedy podstata sporu, je podle nedávného rozhodnutí odvolacího soudu ve Francii“. Soud pro rodinné záležitosti v Niortu přiznal otci výlučnou rodičovskou zodpovědnost, nařídil navrácení dítěte do bydliště otce ve Francii a zakázal přemístění dítěte mimo Francii bez jeho souhlasu. Dítě se od té doby do Francie nevrátilo.

32.

Dne 13. srpna 2013 High Court of Ireland zamítl žádost o navrácení dítěte do Francie podanou na základě článku 12 Haagské úmluvy z roku 1980 a návrh na určení, že matka protiprávně zadržuje dítě v Irsku (článek 3 Haagské úmluvy z roku 1980) ( 8 ). Rozhodl, že bylo prokázáno, že dítě má obvyklé bydliště v Irsku přibližně od července 2012, kdy se se svojí matkou přestěhovalo do Irska. Soud rozhodl, že přestěhování bylo oprávněné, a to na základě rozhodnutí soudu pro rodinné záležitosti v Angoulême ze dne 2. dubna 2012.

33.

Dne 10. října 2013 otec podal proti rozhodnutí High Court odvolání. Před Supreme Court otec uvedl zejména to, že z oprávněného přemístění se může stát protiprávní zadržování, že irské soudy jsou vázány rozhodnutími francouzských soudů, které zahájily řízení jako první a mají pravomoc rozhodnout o péči o dítě, a že francouzský soud pro rodinné záležitosti v Niortu znovu potvrdil, konkrétně v rozhodnutí ze dne 10. července 2013, že je jediným soudem, který má příslušnost podle nařízení č. 2201/2003, a že obvyklé bydliště dítěte je ve Francii.

34.

Matka namítá zejména to, že na základě rozhodnutí soudu v Angoulême ze dne 2. dubna 2012 byla oprávněna určit místo bydliště dítěte bez souhlasu otce a že obvyklé bydliště dítěte se po přestěhování do Irska změnilo, takže dítě mělo obvyklé bydliště v Irsku před březnem 2013 a další zadržování dítěte v Irsku není protiprávní.

35.

Supreme Court předložil v rámci věci týkající se jím vedeného řízení o navrácení Soudnímu dvoru tři otázky týkající se výkladu nařízení č. 2201/2003 (viz bod 39 níže).

36.

Dne 18. prosince 2013 otec podal k Master of the High Court of Ireland na základě článku 28 nařízení č. 2201/2003 návrh na nařízení výkonu rozhodnutí odvolacího soudu v Bordeaux ze dne 5. března 2013. Návrh byl úspěšný a rozhodnutí bylo matce doručeno dne 20. prosince 2013.

37.

Matka poté požádala o přerušení řízení o výkonu rozhodnutí. Žádost byla podána k High Court v Irsku dne 9. května 2014. Výsledek tohoto řízení není v současnosti znám.

38.

Dne 7. ledna 2014 podala matka ke Cour de Cassation (Francie) kasační opravný prostředek (pourvoi en cassation) proti rozhodnutí odvolacího soudu v Bordeaux ze dne 5. března 2013. Jednání bylo nařízeno na 25. června 2014. Výsledek tohoto řízení rovněž není v současnosti znám.

IV – Otázky předložené Soudnímu dvoru

39.

Usnesením ze dne 31. července 2014, které bylo Soudnímu dvoru doručeno dne 7. srpna 2014, předložil Supreme Court následující předběžné otázky:

„1)

Brání za okolností projednávané věci existence řízení ohledně péče o dítě, které probíhá ve Francii, vzniku obvyklého bydliště dítěte v Irsku?

2)

Přísluší i nadále otci či francouzským soudům práva péče o dítě, takže zadržování dítěte v Irsku je protiprávní?

3)

Mohou se irské soudy zabývat otázkou obvyklého bydliště dítěte v případě, že dítě pobývá v Irsku od července 2012, kdy jeho přemístění do Irska nebylo v rozporu s francouzským právem?“

V – Naléhavé řízení

40.

Stejným usnesením ze dne 31. července 2014 předkládající soud požádal, aby byla tato žádost o rozhodnutí o předběžné otázce projednána v naléhavém řízení podle článku 107 jednacího řádu Soudního dvora. Jako důvod předkládající soud uvedl, že bod 17 odůvodnění nařízení č. 2201/2003 uvádí, že v případě protiprávního přemístění nebo zadržení dítěte by mělo být neprodleně zajištěno jeho navrácení.

41.

Třetí senát Soudního dvora dne 14. srpna 2014 na návrh soudce zpravodaje a po vyslechnutí generálního advokáta rozhodl vyhovět žádosti předkládajícího soudu o projednání žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce v naléhavém řízení. Navrhovatel a odpůrce v původním řízení a Evropská komise předložili písemná vyjádření. Tito účastníci řízení se spolu s Francouzskou republikou zúčastnili jednání konaného dne 22. září 2014.

VI – Posouzení

A – Úvodní poznámky

42.

Předkládající soud v žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce odkazuje na řadu ustanovení nařízení č. 2201/2003. Žádá konkrétně o výklad článků 2, 12, 19 a 24 nařízení č. 2201/2003 a nadto svou argumentaci opírá o články 8, 9, 10, 13, 16, 17 a 23 tohoto nařízení. Podle žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce dále předkládající soud zdá se vychází z toho, že se uplatní čl. 19 odst. 2 nařízení č. 2201/2003 týkající se překážky litispendence.

43.

Vzhledem k tomu je třeba před tím, než navrhnu odpovědi na položené tři otázky, vyjasnit několik bodů.

1. Přípustnost otázek

44.

Na úvod je třeba poukázat na to, že předkládající soud zahájil řízení v souvislosti s žádostí o navrácení podle Haagské úmluvy z roku 1980, jak ji zmiňuje článek 11 nařízení č. 2201/2003.

45.

To vyžaduje stručné objasnění právního vztahu mezi Haagskou úmluvou z roku 1980 a článkem 11 nařízení č. 2201/2003, přičemž na tento vztah je třeba nahlížet z historického hlediska.

46.

Původně se úmluva Brusel II ( 9 ) i nařízení Brusel II, ( 10 ) předchůdce nařízení č. 2201/2003, snažily Haagskou úmluvu z roku 1980 a pravidla Společenství o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti od sebe oddělovat. Článek 4 nařízení Brusel II tak obsahoval pouze odkaz na Haagskou úmluvu z roku 1980 ( 11 ). Kromě tohoto odkazu neexistovala s Haagskou úmluvou z roku 1980 žádná souvislost. V rámci legislativního procesu vedoucího k přijetí nařízení č. 2201/2003 Komise v návrhu kapitoly III původně navrhla pro řízení o navrácení systém v rámci Společenství ( 12 ). Třebaže tento systém neměl nahradit Haagskou úmluvu z roku 1980 úplně ( 13 ), vedl by v podstatě ke „komunitarizaci“ řízení o navrácení. Návrh nebyl přijat a namísto toho byl zvolen kompromis: řízení o navrácení je i nadále založeno na Haagské úmluvě z roku 1980, ale doplňuje jej článek 11 nařízení č. 2201/2003 ( 14 ).

47.

Podle čl. 11 odst. 1 nařízení č. 2201/2003 v případě, že osoba mající právo péče o dítě požádá příslušné orgány v členském státě o vydání rozhodnutí na základě Haagské úmluvy z roku 1980, aby dosáhla navrácení dítěte, které bylo protiprávně přemístěno do jiného členského státu nebo zadrženo v jiném členském státě než v členském státě, ve kterém mělo dítě obvyklé bydliště bezprostředně před protiprávním přemístěním nebo zadržením, použijí se odstavce 2 až 8 tohoto článku 11.

48.

Ze znění čl. 11 odst. 1 nařízení č. 2201/2003 je okamžitě zjevné, že toto nařízení přímo neurčuje, který soud je příslušný posuzovat otázku návratu dítěte ( 15 ). Odkazuje naopak na „příslušné orgány ( 16 ) v členském státě[, které je třeba požádat] o vydání rozhodnutí na základě Haagské úmluvy [z roku 1980]“. Článek 11 odst. 1 tedy sám o sobě nepředstavuje právní základ vydání rozhodnutí o navrácení ( 17 ). Takový právní základ vychází z jiných ustanovení vnitrostátního nebo mezinárodního práva.

49.

Z toho plyne, že k tomu, aby se uplatnil článek 11 nařízení č. 2201/2003, se musí uskutečnit řízení podle Haagské úmluvy z roku 1980. Toto řízení je v zásadě stanoveno články 12 a 13 ve spojení s článkem 3 Haagské úmluvy z roku 1980. Vnitrostátní soud musí v podstatě zjistit, zda došlo k protiprávnímu přemístění nebo zadržení dítěte z místa jeho obvyklého bydliště.

50.

Článek 11 nařízení č. 2201/2003 potom doplňuje ( 18 ) řízení o navrácení podle Haagské úmluvy z roku 1980 následovně: odstavce 2 a 5 vyžadují, aby dítě bylo v řízení vyslechnuto, odstavec 3 ukládá soudu, který věc projednává, aby jednal rychle, a odstavec 4 zdůrazňuje, že pokud byla přijata vhodná opatření k zajištění ochrany dítěte po jeho navrácení, nelze takové navrácení zamítnout na základě článku 13 písm. b) Haagské úmluvy z roku 1980. Hlavní účel článku 11 nařízení č. 2201/2003 se však nachází v odstavci 6 a následujících. Pokud soud vydá rozhodnutí o nenavrácení na základě článku 13 Haagské úmluvy z roku 1980, mají poslední slovo, pokud jde o navrácení, soudy členského státu, ve kterém mělo dítě obvyklé bydliště bezprostředně před protiprávním přemístěním nebo zadržením ( 19 ). Takové posílení postupu podle Haagské úmluvy z roku 1980 vysvětluje v konečném důsledku vyšší stupeň spolupráce a důvěry mezi členskými státy Evropské unie ( 20 ).

51.

Je zřejmé, že v rozsahu, v jakém se článek 11 nařízení č. 2201/2003 překrývá s Haagskou úmluvou z roku 1980, má článek 11 přednost ( 21 ), zatímco úmluva je i nadále účinná ve vztahu k záležitostem, na které se nařízení nevztahuje ( 22 ).

52.

Skutečnost, že řízení v projednávané věci určuje v první řadě Haagská úmluva z roku 1980, vyvolává otázku, zda otázky položené Soudním dvoru jsou vůbec přípustné, jinak řečeno, zda má Soudní dvůr pravomoc vykládat Haagskou úmluvu z roku 1980, jak ji zmiňuje čl. 11 odst. 1 nařízení č. 2201/2003 ( 23 ).

53.

V této souvislosti je třeba poznamenat, že zatímco Unie je členem Haagské konference o mezinárodním právu soukromém ( 24 ), avšak nikoliv stranou Haagské úmluvy z roku 1980, všechny členské státy Unie jsou stranami této úmluvy ( 25 ).

54.

Nařízení č. 2201/2003 obsahuje v řadě případů znění podobné znění úmluvy. V projednávaném případě to platí zejména o právních definicích v článku 2 nařízení č. 2201/2003 na jedné straně a výrazech použitých v článcích 3 a 12 Haagské úmluvy z roku 1980 na straně druhé. Článek 11 nařízení č. 2201/2003 kromě toho prostřednictvím odkazu na Haagskou úmluvu z roku 1980 přebírá část její terminologie.

55.

V takové situaci je výklad Soudního dvora, a to i v kontextu Haagské úmluvy z roku 1980, rozhodně užitečný k tomu, aby zajistil souběžné a soudržné uplatňování úmluvy s nařízením, aby zajistil jednotné uplatňování nařízení č. 2201/2003 a přispěl k soudržnému výkladu Haagské úmluvy z roku 1980 v rozsahu, v němž se týká 28 členských států Unie. ( 26 )

56.

Soudní dvůr se při výkladu řízení o navrácení podle Haagské úmluvy z roku 1980 a článku 11 nařízení č. 2201/2003 kloní k liberálnímu přístupu. Ve věci McB. ( 27 ), v níž irské právo od vnitrostátního soudu vyžadovalo, aby vykládal Haagskou úmluvu z roku 1980 stejně jako nařízení č. 2201/2003, dospěl Soudní dvůr k závěru, že otázka týkající se Haagské úmluvy z roku 1980 je přípustná ( 28 ). V tomtéž rozsudku Soudní dvůr rovněž konstatoval, že vzhledem k tomu, že únosy dětí z jednoho členského státu do jiného spadají nyní pod soubor pravidel tvořený ustanoveními Haagské úmluvy z roku 1980 doplněnými ustanoveními nařízení č. 2201/2003, třebaže v oblasti působnosti daného nařízení mají posledně uvedená ustanovení přednost, není zjevné, že výklad požadovaný předkládajícím soudem je irelevantní s ohledem na rozhodnutí, které má daný soud vydat ( 29 ).

57.

Mám tedy za to, že jsou dány platné důvody pro zodpovězení dotčených otázek s cílem poskytnout předkládajícímu soudu vodítka pro rozhodnutí o žádosti o navrácení dítěte.

2. Neexistence překážky litispendence

58.

V kontextu čl. 19 odst. 2 nařízení č. 2201/2003 existuje překážka litispendence, pokud je řízení ve věci rodičovské zodpovědnosti ke stejnému dítěti v téže věci zahájeno u soudů různých členských států. Cílem tohoto ustanovení je zabránit rozhodnutím, která jsou neslučitelná ( 30 ).

59.

V projednávané věci tomu tak není. Předmětem všech řízení u francouzských soudů je otázka rodičovské zodpovědnosti, a konkrétně určení práva péče o dítě a práva na styk s dítětem. Naproti tomu u irských soudů neprobíhá žádné řízení týkající se rodičovské zodpovědnosti. U irských soudů probíhá dvojí řízení. Zaprvé řízení v projednávané věci, kdy otec podal k irským soudům žádost o navrácení dítěte do Francie ( 31 ), podle článku 12 Haagské úmluvy z roku 1980, ve spojení s čl. 11 odst. 1 nařízení č. 2201/2003. Zadruhé řízení o výkonu rozhodnutí odvolacího soudu v Bordeaux ze dne 5. března 2013 podle článku 28 nařízení č. 2201/2003.

60.

Vzhledem k tomu, že předmět řízení v Irsku je v projednávané věci jiný než předmět řízení ve Francii, neexistuje překážka litispendence. Nezáleží tedy na tom, že francouzské soudy dosud „věc projednávají“ ( 32 ).

3. Neexistence povinnosti postoupit věc pro nedostatek příslušnosti

61.

Z předkládacího rozhodnutí je dále zjevné, že předkládající soud žádá Soudní dvůr o odpověď za účelem objasnění, zda se „irské soudy musí prohlásit za nepříslušné ( 33 ) ve prospěch francouzských soudů podle nařízení č. 2201/2003“. V této souvislosti předkládající soud rovněž uvádí, že „irské soudy se v souladu s předmětným nařízením, s výjimkou zcela mimořádných okolností, prohlásí za nepříslušné ve prospěch soudu, který zahájil řízení jako první, a jehož příslušnost je zachována (čl. 19 odst. 3 nařízení)“.

62.

Vzhledem k tomu, že – jak bylo vysvětleno výše – irské soudy nemají v projednávaném případě rozhodnout věcně o rodičovské zodpovědnosti, ale pouze o žádosti o navrácení dítěte, otázka postoupení věci pro nedostatek příslušnosti zde nevyvstává. Rozhodnout o věci samé lze až poté, co bude rozhodnuto, že dítě nemá být podle Haagské úmluvy z roku 1980 a článku 11 nařízení č. 2201/2003 vráceno ( 34 ).

4. Ustanovení, která nejsou pro toto řízení relevantní

63.

Z výše uvedených úvah tedy vyplývá, že předkládající soud potřebuje ve skutečnosti vědět, jak má uplatnit Haagskou úmluvu z roku 1980 a článek 11 nařízení č. 2201/2003 s použitím právních definic v článku 2 nařízení č. 2201/2003. Na jím projednávanou věc nemusí uplatnit články 8, 9, 10, 12, 23 a 24 nařízení č. 2201/2003, a nepotřebuje tedy jejich výklad, jak se pokusím stručně vysvětlit v následujících řádcích.

64.

Článek 8 je obecné pravidlo o příslušnosti ve věci rodičovské zodpovědnosti. Stanoví, že soudy členského státu jsou příslušné ve věci rodičovské zodpovědnosti k dítěti, které má v době podání žaloby obvyklé bydliště na území tohoto členského státu. Vzhledem k tomu, že projednávaná věc se netýká věcně rodičovské zodpovědnosti, lze článek 8 rovnou vyloučit.

65.

Odchylně od článku 8 článek 9 stanoví, že v případě, že se dítě zákonným způsobem přestěhuje z jednoho členského státu do jiného a získá zde nové obvyklé bydliště, ponechají si soudy členského státu předchozího obvyklého bydliště dítěte příslušnost po dobu tří měsíců po přestěhování pro účely úpravy rozhodnutí o právu na styk s dítětem vydaného v tomto členském státě před přestěhováním dítěte. Toto právo na styk s dítětem je definováno v čl. 2 odst. 10 nařízení č. 2201/2003 tak, že zahrnuje zejména právo vzít dítě na omezenou dobu na místo odlišné od místa jeho obvyklého bydliště.

66.

Je zřejmé, že v tomto případě nejde o právo na styk s dítětem, ale o něco zcela jiného ( 35 ): otec se nesnaží vzít dítě na místo odlišné od jeho obvyklého bydliště ( 36 ), ani učinit tak na omezenou dobu. Otec se snaží získat trvale právo péče o dítě prostřednictvím žádosti o navrácení podle Haagské úmluvy z roku 1980.

67.

Podobně nelze na projednávanou věc použít článek 10 nařízení č. 2201/2003. Na základě tohoto ustanovení jsou v případě protiprávního přemístění nebo zadržení dítěte příslušné soudy členského státu, ve kterém mělo dítě obvyklé bydliště bezprostředně před svým protiprávním přemístěním nebo zadržením, do doby, kdy dítě získá obvyklé bydliště v jiném členském státě, jsou-li splněny další podmínky. Toto ustanovení se opět týká věcně rodičovské zodpovědnosti, a nikoliv, jako je tomu zde, žádosti o navrácení.

68.

Totéž odůvodnění platí pro neuplatnění článku 12 o pokračování příslušnosti v této věci ( 37 ).

69.

Články 23 ( 38 ) a 24 ( 39 ) nařízení č. 2201/2003 nemají pro projednávanou věc význam, jelikož se týkají uznání rozhodnutí, o které zde nejde.

B – První otázka

70.

První otázkou předkládající soud v podstatě žádá o výklad pojmu „obvyklé bydliště“ ve smyslu článku 3 Haagské úmluvy z roku 1980 a čl. 11 odst. 1 nařízení č. 2201/2003. Zdá se, že pochybuje o tom, zda s ohledem na řízení týkající se práva péče probíhající ve Francii mohlo dítě získat obvyklé bydliště mimo Francii.

71.

Pro účely rozhodnutí o žádosti o navrácení na základě Haagské úmluvy z roku 1980, jak ji zmiňuje čl. 11 odst. 1 nařízení č. 2201/2003, je relevantní pouze obvyklé bydliště dítěte bezprostředně před údajným protiprávním zadržením nebo přemístěním ( 40 ).

72.

V této souvislosti je třeba zdůraznit, že na rozdíl od článků 8, 9, 10 a 12, není pro účely čl. 11 odst. 1 nařízení č. 2201/2003 obvyklé bydliště hraničním určovatelem, který určuje příslušnost, jelikož jak bylo uvedeno výše, tento článek nepřiznává příslušnost, nýbrž stanoví, kdy se použije řízení o navrácení.

73.

Judikatura Soudního dvora týkající se obvyklého bydliště v souvislosti s články 8 a 10 nařízení č. 2201/2003 však může sloužit pro dotčenou otázku jako vodítko. Zde mohu být stručný, jelikož předkládající soud je zdá se dobře obeznámen s relevantní judikaturou Soudního dvora, a pojem „obvyklé bydliště“ zkoumá s odkazem na věci A ( 41 ) a Mercredi ( 42 ) .

74.

Nařízení č. 2201/2003 neobsahuje definici obvyklého bydliště. Z použití přídavného jména „obvyklý“ lze pouze usoudit, že pobyt musí vykazovat určitou trvalost či pravidelnost ( 43 ). Jak Soudní dvůr zdůraznil ( 44 ), obvyklé bydliště souvisí s nejlepším zájmem dítěte, a zejména s kritériem blízkosti. ( 45 )

75.

Při určování obvyklého bydliště vychází Soudní dvůr ze skutkových okolností.

76.

Podle ustálené judikatury odpovídá pojem „obvyklé bydliště“ místu, které vykazuje určitou míru integrace dítěte v rámci sociálního a rodinného prostředí. Za tímto účelem je třeba přihlédnout zejména k trvání, pravidelnosti, podmínkám a důvodům pobytu na území členského státu a přestěhování rodiny do tohoto státu, ke státní příslušnosti dítěte, k místu a podmínkám školní docházky, k jazykovým znalostem, jakož i k rodinným a sociálním vazbám dítěte v uvedeném státě ( 46 ). Kromě toho musí obvyklé bydliště trvat po určitou dobu, aby vyjadřovalo dostatečnou míru stálosti ( 47 ). Je třeba zohlednit věk dítěte, stejně jako skutečnost, že prostředím malého dítěte je zpravidla především rodinné prostředí tvořené osobou či osobami, s nimiž dítě žije, které jej skutečně opatrují a pečují o něj ( 48 ).

77.

Podstatné je, že vnitrostátnímu soudu přísluší určit obvyklé bydliště dítěte s přihlédnutím ke všem konkrétním skutkovým okolnostem v každém jednotlivém případě ( 49 ).

78.

Z citované judikatury je tedy zřejmé, že obvyklé bydliště je třeba chápat jako faktický pojem. Tento výklad podporuje i důvodová zpráva k Haagské úmluvě z roku 1980, která je v tomto ohledu kategorická. Podle této zprávy je „pojem obvyklé bydliště pojmem dobře známým Haagské úmluvě, která jej chápe jako čistě faktickou otázku, lišící se v tomto ohledu od místa trvalého pobytu“ ( 50 ).

79.

Kromě toho právní nauka týkající se Haagské úmluvy z roku 1980 rovněž nahlíží na obvyklé bydliště jako na faktický pojem ( 51 ). Totéž platí i o právní nauce týkající se nařízení č. 2201/2003 a jeho předchůdců ( 52 ) nebo mezinárodního práva soukromého obecně ( 53 ). Rozhodující je, kde je fakticky středobod života dítěte ( 54 ).

80.

Vzhledem k tomu, že obvyklé bydliště je faktický pojem, plyne z toho, že je nezávislé na tom, zda bylo zřízeno v souladu se zákonem, či nikoliv. Jinak by článek 10 nařízení č. 2201/2003 postrádal účel, jelikož toto ustanovení umožňuje získat obvyklé bydliště bez ohledu na to, že přemístění je protiprávní. Jinak řečeno, získání obvyklého bydliště nijak nesouvisí s oprávněností přemístění. V zásadě lze obvyklé bydliště získat v důsledku protiprávního přemístění.

81.

Dále je třeba upřesnit, že i když soud pro rodinné záležitosti v Angoulême použil výraz „obvyklé bydliště“ dítěte, aby rozhodl, že dítě má bydlet v místě bydliště matky, nemá to vliv na otázku, zda dítě fakticky získalo obvyklé bydliště v Irsku ve smyslu ustanovení Haagské úmluvy z roku 1980 a nařízení č. 2201/2003.

82.

Zdá se, že předkládající soud se v předkládacím rozhodnutí kloní k výkladu, že obvyklé bydliště je závislé na neexistenci soudního řízení, v tom smyslu, že probíhající řízení ve Francii v souvislosti s právem péče o dítě brání tomu, aby se místo obvyklého bydliště dítěte přesunulo z Francie do Irska ( 55 ).

83.

Podle mého názoru není důvodu k tomu, odchylovat se od většinově přijímaného pojetí obvyklého bydliště jako faktického pojmu. Není nutné pokrývat tento pojem právními konstrukcemi. Právní jistota vyžaduje pojem, který je snadno použitelný. Kdybychom vycházeli z toho, že obvyklé bydliště dítěte se nemůže změnit kvůli probíhajícímu řízení, vedlo by to k tomu, že získání obvyklého bydliště by bylo po neurčitou dobu znemožněno. Znamenalo by to rovněž, že v případech, jako je tento, by samotná existence odvolání převážila nad všemi výše uvedenými skutkovými okolnostmi. To nemohlo být záměrem autorů Haagské úmluvy z roku 1980 ani zákonodárce v případě nařízení č. 2201/2003.

84.

Obvyklé bydliště je tedy třeba i nadále vykládat jako faktický pojem. (Vnitrostátní) soud by měl být schopen určit rychle, na základě důkazů jemu předložených skutečností, kde má dítě obvyklé bydliště. S výše uvedenými kritérii by to měl být proveditelný úkol. Od vnitrostátního soudu nelze očekávat, že bude přezkoumávat historii soudních sporů dvou účastníků v jiné zemi pouze proto, aby určil obvyklé bydliště jejich dítěte.

85.

Navrhuji tedy Soudnímu dvoru, aby na první otázku odpověděl tak, že v takovém případě, o jaký jde v původním řízení, kdy se dítě přestěhovalo z jednoho členského státu do druhého s rodičem, který měl v té době právo péče o dítě a kterému soud členského státu původu povolil přestěhovat se do tohoto druhého členského státu, může dítě v zásadě získat v tomto druhém členském státě obvyklé bydliště. Skutečnost, že ve členském státě původu dosud probíhá řízení týkající se práva péče o dítě, na tomto závěru nic nemění, jelikož obvyklé bydliště je faktický pojem a nezávisí na tom, zda probíhá soudní řízení, či nikoliv.

C – Druhá otázka

86.

Prostřednictvím druhé otázky se předkládající soud táže, zda otci či francouzským soudům ( 56 ) přísluší i nadále práva péče o dítě, takže zadržování dítěte v Irsku je protiprávní. To znamená, že předkládající soud v podstatě potřebuje výklad Haagské úmluvy, jak ji zmiňuje čl. 11 odst. 1 nařízení č. 2201/2003, aby mohl určit, zda přítomnost dítěte v Irsku představuje protiprávní zadržování ze strany matky, či nikoliv.

87.

Je třeba připomenout, že matka odjela s dítětem do Irska dne 12. července 2012 a od té doby tam zůstala. K tomuto přestěhování došlo na základě rozhodnutí soudu v Angoulême ze dne 2. dubna 2012. Dne 5. března 2013 odvolací soud v Bordeaux nařídil přivézt dítě zpět do Francie.

88.

Přestěhování dne 12. července 2012 bylo oprávněné. V té době matka právo péče o dítě neporušila ( 57 ).

89.

Předkládající soud hovoří o možnosti neoprávněného zadržování „od prvního porušení rozhodnutí o styku s dítětem vydaného soudem v Angoulême dne 2. června 2012“ ( 58 ). To vychází z předpokladu, že „francouzské soudy samy tvrdí, že i nadále měly pravomoc rozhodnout o „rodičovské zodpovědnosti“ za dítě, navzdory jeho pobytu v Irsku“ ( 59 ).

90.

Taková argumentace je neudržitelná.

91.

Jak Haagská úmluva z roku 1980, tak nařízení č. 2201/2003 hovoří o porušení práva péče o dítě, a nikoliv práva na styk s dítětem. Pokud jde o Haagskou úmluvu z roku 1980, toto znění jasně odráží vůli autorů úmluvy ( 60 ).

92.

Je tedy nemyslitelné, že by matka protiprávně přemístila nebo zadržela dítě dne 12. července 2012 nebo v měsících, které následovaly bezprostředně poté ( 61 ).

93.

Ale jak je tomu v období po 5. březnu 2013?

94.

Otec v tomto ohledu tvrdí, že dítě bylo protiprávně zadržováno v Irsku od rozhodnutí odvolacího soudu v Bordeaux ( 62 ). Jinak řečeno, jde o to, zda se oprávněné přemístění změnilo v protiprávní zadržování.

95.

Mám určité pochybnosti o tom, že úmyslem smluvních stran Haagské úmluvy z roku 1980 bylo zahrnout takovou situaci pod protiprávní zadržení. Podle důvodové zprávy k Haagské úmluvě z roku 1980 tato úmluva řeší situace, které vyplývají z použití síly k vytvoření umělých vazeb na soudy na mezinárodní úrovni s cílem získat právo péče o dítě ( 63 ). Podle důvodové zprávy je podstatné to, že dítě je vytrženo z rodinného a sociálního prostředí, ve kterém se odehrával jeho život ( 64 ). O takovou situaci zde nejde. V době vydání rozsudku odvolacího soudu v Bordeaux již bylo dítě v Irsku déle než sedm měsíců. Nebylo tedy v tomto okamžiku najednou vytrženo ze svého rodinného a sociálního prostředí.

96.

Není mi tedy jasné, jak by se za okolností projednávané věci mohlo z oprávněného přemístění stát protiprávní zadržování ( 65 ).

97.

Argumentace v této otázce je plně v souladu s výše uvedenou argumentací týkající se obvyklého bydliště.

98.

Takovýto závěr je podle mého názoru v souladu se smyslem Haagské úmluvy z roku 1980 a nařízení č. 2201/2003. Zkoumá se pouze to, zda jsou splněna kritéria pro nařízení návratu na základě Haagské úmluvy z roku 1980, jak ji zmiňuje článek 11 nařízení č. 2201/2003.

99.

Tato otázka se liší od otázky uznání a výkonu rozhodnutí francouzských soudů o právu péče o dítě. Nařízení stanoví v kapitole III postup uznávání a výkonu v této souvislosti.

100.

Z toho vyplývá, že na druhou otázku je třeba odpovědět tak, že v takovém případě, o jaký jde v původním řízení, kdy se dítě přestěhovalo z jednoho členského státu do druhého s rodičem, který měl v té době právo péče o dítě a kterému soud členského státu původu povolil přestěhovat se do tohoto druhého členského státu, nečiní změna práva péče o dítě prostřednictvím rozsudku odvolacího soudu ve členském státě původu zadržování protiprávním.

D – Třetí otázka

101.

Třetí otázkou se předkládající soud táže, zda je oprávněn zabývat se otázkou obvyklého bydliště.

102.

Odpověď na tuto otázku je „ano“.

103.

Rád bych však zopakoval a zdůraznil, že irským soudům přísluší určit obvyklé bydliště dítěte pouze pro účely Haagské úmluvy z roku 1980, jak ji zmiňuje článek 11 nařízení č. 2201/2003, to znamená pouze s cílem určit, zda došlo k protiprávnímu zadržení.

104.

Otázka příslušnosti ve věcech péče o dítě je odlišná a je třeba ji zodpovědět na základě článků 8, 10 a 12 nařízení č. 2201/2003, o které v tomto řízení nejde.

105.

Jako odpověď na třetí otázku tedy navrhuji, aby soud členského státu, ke kterému je podána žádost o nařízení navrácení podle Haagské úmluvy z roku 1980, jak ji zmiňuje čl. 11 odst. 1 nařízení č. 2201/2003, byl oprávněn posoudit otázku obvyklého bydliště dítěte bezprostředně před údajným protiprávním přemístěním nebo zadržením.

VII – Závěry

106.

S ohledem na veškeré výše uvedené úvahy navrhuji Soudnímu dvoru, aby na předběžné otázky předložené Supreme Court (Irsko) odpověděl takto:

„1)

Pro účely rozhodnutí o žádosti o nařízení navrácení podle Haagské úmluvy ze dne 25. října 1980 o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí, jak ji zmiňuje čl. 11 odst. 1 nařízení Rady (ES) č. 2201/2003 ze dne 27. listopadu 2003 o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti a o zrušení nařízení (ES) č. 1347/2000, v takovém případě, o jaký jde v původním řízení, kdy se dítě přestěhovalo z jednoho členského státu do druhého s rodičem, který měl v té době právo péče o dítě a kterému soud členského státu původu povolil přestěhovat se do tohoto druhého členského státu, může dítě v zásadě získat v tomto druhém členském státě obvyklé bydliště. Skutečnost, že ve členském státě původu dosud probíhá řízení týkající se práva péče o dítě, na tomto závěru nic nemění, jelikož obvyklé bydliště je faktický pojem a nezávisí na tom, zda probíhá soudní řízení, či nikoliv.

2)

Pro účely rozhodnutí o žádosti o nařízení navrácení podle Haagské úmluvy, jak ji zmiňuje čl. 11 odst. 1 nařízení č. 2201/2003, v takovém případě, o jaký jde v původním řízení, kdy se dítě přestěhovalo z jednoho členského státu do druhého s rodičem, který měl v té době právo péče o dítě a kterému soud členského státu původu povolil přestěhovat se do tohoto druhého členského státu, nečiní změna práva péče o dítě prostřednictvím rozsudku odvolacího soudu ve členském státě původu zadržování protiprávním.

3)

Soud členského státu, ke kterému je podána žádost o nařízení navrácení podle Haagské úmluvy, jak ji zmiňuje čl. 11 odst. 1 nařízení č. 2201/2003, je oprávněn posoudit otázku obvyklého bydliště dítěte bezprostředně před údajným protiprávním přemístěním nebo zadržením.“


( 1 )   Původní jazyk: angličtina.

( 2 )   Nařízení Rady (ES) č. 2201/2003 ze dne 27. listopadu 2003 o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti a o zrušení nařízení (ES) č. 1347/2000 (Úř. věst. L 338, s. 1; Zvl. vyd. 19/06, s. 243).

( 3 )   K dispozici v angličtině na adrese: http://www.hcch.net/upload/conventions/txt28en.pdf.

( 4 )   K dispozici v angličtině na adrese: http://www.irishstatutebook.ie/1991/en/act/pub/0006/.

( 5 )   K dispozici v angličtině na adrese: http://www.irishstatutebook.ie/2005/en/si/0112.html.

( 6 )   Spor zde není popsán v rozsahu, v němž probíhal před rozvodem, jelikož tato jeho část není v projednávaném případě relevantní.

( 7 )   Relevantní část rozhodnutí zní takto: „Fixe la résidence habituelle de l’enfant au domicile de la mère à compter du 7 juillet 2012“.

( 8 )   V žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce je uvedeno, že High Court of Ireland rozhodl jak o žádosti o nařízení navrácení, tak o návrhu na (takzvané) „určení“ protiprávního zadržování. Pokud tento návrh na „určení“ má představovat, jak zdá se předpokládá vnitrostátní soud, návrh na „rozhodnutí nebo jiné zjištění, že přemístění nebo zadržení bylo protiprávní podle článku 3 Úmluvy“, o kterém hovoří článek 15 Haagské úmluvy z roku 1980, zaráží mě to. Nařízení návratu na základě článku 12 Haagské úmluvy z roku 1980 a „rozhodnutí nebo jiné zjištění, že přemístění nebo zadržení bylo protiprávní podle článku 3 Úmluvy“, o kterém hovoří článek 15 Haagské úmluvy z roku 1980, jsou dvě zcela odlišné věci. Podle toho, jak chápu Haagskou úmluvu z roku 1980 já, nelze požadovat obojí u téhož soudu. „Rozhodnutí nebo jiné zjištění, že přemístění nebo zadržení bylo protiprávní podle článku 3 Úmluvy“, je třeba získat od orgánu, který nezahájil řízení v souvislosti s nařízením navrácení podle článku 12 Haagské úmluvy z roku 1980.

( 9 )   Viz akt Rady ze dne 28. května 1998, kterým byla na základě článku k.3 Smlouvy o Evropské unii vypracována Úmluva o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských, Úř. věst. 1998, C 221, s. 1. Tato úmluva nikdy nevstoupila v platnost, protože ji nahradilo nařízení „Brusel II“ v důsledku „komunitarizace“ soudní spolupráce v občanských věcech prostřednictvím přesunutí příslušné kapitoly z bývalého třetího pilíře do prvního pilíře (část III hlava IV Smlouvy o ES) se vstupem Amsterodamské smlouvy v platnost dne 1. května 1999.

( 10 )   Nařízení Rady (ES) č. 1347/2000 ze dne 29. května 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti obou manželů k dětem (Úř. věst. 2000 L 160, s. 19).

( 11 )   Článek byl nadepsán „Únos dítěte“ a zněl takto: „Soudy příslušné ve smyslu článku 3 vykonávají tuto pravomoc v souladu s Haagskou úmluvou ze dne 25. října 1980 o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí, zejména s články 3 a 16 uvedené úmluvy“.

( 12 )   Viz návrh nařízení Rady o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti a o zrušení nařízení (ES) č. 1347/200 a změně nařízení (ES) č. 44/2001 ve vztahu k vyživovací povinnosti [COM(2002) 222 final/2, Úř. věst. 2002, C 203 E/155].

( 13 )   Viz čl. 61 písm. e) návrhu, op. cit.

( 14 )   Podrobněji viz P. McEleavy, „The new child abduction regime in the European Union: symbiotic relationship or forced partnership?“, Journal of Private International Law, s. 5–34, zejména s. 8–14.

( 15 )   Viz mimo jiné J. Rieck, „Kindesentführung und die Konkurrenz zwischen dem HKÜ und der EheEuGVVO 2003 (Brüssel IIa)“, Neue Juristische Wochenschrift, 2008, s. 182–185, zejména s. 184.

( 16 )   Kurziva doplněna autorem tohoto stanoviska.

( 17 )   Na to správně poukazuje M. Frank v: M. Gebauer, T. Wiedmann, Zivilrecht unter europäischem Einfluss, 2. vydání, Stuttgart et al, 2010, kapitola 29, bod 42.

( 18 )   Viz bod 17 odůvodnění nařízení č. 2201/2003.

( 19 )   To je označováno za „významnou změnu v metodologii únosů dětí“; viz P. R. Beaumont, P. E. McEleavy, Private International Law, A. E. Anton 3. vydání, Edinburgh 2011, bod 17.100, s. 838.

( 20 )   Viz T. Rauscher, „Parental Responsibility Cases under the new Council Regulation „Brussels IIA““, 5 The European Legal Forum, 2005, s. I‑37-46, zejména s. 43.

( 21 )   Viz čl. 60 písm. e) nařízení č. 2201/2003.

( 22 )   Viz čl. 62 odst. 1 nařízení č. 2201/2003.

( 23 )   Pro podrobnou analýzu obecné otázky pravomoci Soudního dvora při výkladu mezinárodních dohod viz stanovisko generální advokátky Kokott ve věci TNT Express Nederland (C‑533/08, EU:C:2010:50, bod 45 a násl.).

( 24 )   Viz rozhodnutí Rady ze dne 5. října 2006 o přistoupení Společenství k Haagské konferenci o mezinárodním právu soukromém (2006/719/ES) (Úř. věst. 2006, L 297, s. 1).

( 25 )   Viz přehled stavu Haagské úmluvy z roku 1980, který je k dispozici na adrese: http://www.hcch.net/index_en.php?act=conventions.status&cid= 24.

( 26 )   Tak je tomu obzvláště v situaci, kdy je obtížné určit, které části článku 11 nařízení č. 2201/2003 na Haagskou úmluvu z roku 1980 pouze odkazují a které ji skutečně doplňují, i když takové rozlišení je možné, jak jsem se pokusil ukázat výše.

( 27 )   McB.(C‑400/10 PPU, EU:C:2010:582).

( 28 )   Viz McB. (EU:C:2010:582, bod 35), kde Soudní dvůr konstatoval: „V projednávané věci má předkládající soud za to, že je třeba výkladu nařízení č. 2201/2003, a zejména jeho čl. 2 odst. 11, aby mohl rozhodnout o žádosti, která mu byla předložena a která směřuje k tomu, aby vydal rozhodnutí nebo zjistil, že přemístění nebo zadržení dětí dotčených ve sporu v původním řízení bylo protiprávní. Kromě toho z použitelné vnitrostátní právní úpravy, tedy z článku 15 zákona z roku 1991 o únosech dětí a o výkonu rozhodnutí o svěření do péče, ve znění nařízení z roku 2005 přijatého v rámci Evropských společenství (rozsudky ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti), plyne, že v případech přemístění dítěte do jiného členského státu má vnitrostátní soud, pokud ho žalobce požádá o vydání takového rozhodnutí nebo zjištění podle článku 15 Haagské úmluvy z roku 1980, rozhodovat o legalitě přemístění s ohledem na článek 2 uvedeného nařízení“.

( 29 )   Viz McB. (EU:C:2010:582, body 36 a 37).

( 30 )   Viz Purrucker (C‑296/10, EU:C:2010:665, bod 67).

( 31 )   Pokud jde o „určení“ protiprávního zadržování, viz můj komentář v poznámce pod čarou 8 výše.

( 32 )   Tento výraz používá předkládající soud.

( 33 )   Kurziva doplněna autorem tohoto názoru.

( 34 )   To jasně stanoví i článek 16 Haagské úmluvy z roku 1980.

( 35 )   Tuto skutečnost podle mne High Court ve svém rozsudku ze dne 13. srpna 2013, op. cit., přehlédl. Viz zejména body 35 a 52 tohoto rozsudku, který je k dispozici na adrese: http://www.bailii.org/ie/cases/IEHC/2013/H460.html.

( 36 )   Otec tvrdí, že obvyklé bydliště je ve Francii.

( 37 )   Každopádně, jakmile příslušný soud začal jednat, zůstává v zásadě příslušný i pokud dítě získá v průběhu soudního řízení obvyklé bydliště v jiném členském státě. To je známo jako zásada perpetuatio fori. Viz K. Weitz, „Jurysdykcja krajowa w sprawach małżeńskich oraz w sprawach dotyczących odpowiedzialności rodzicielskiej w prawie wspólnotowym“, v: 16 Kwartalnik prawa prywatnego, 2007, s. 81–154, zejména s. 126, který tuto zásadu označuje přesněji za zásadu perpetuatio iurisdictionis. V důsledku této zásady tedy změna obvyklého bydliště v průběhu řízení sama o sobě nevede ke změně příslušnosti. V této souvislosti viz Evropská komise, Praktická příručka pro používání nového nařízení Brusel II, Brusel 2005, s. 15, k dispozici na adrese: http://ec.europa.eu/civiljustice/publications/docs/guide_new_brussels_ii_en.pdf.

( 38 )   Důvody pro neuznání rozhodnutí ve věci rodičovské zodpovědnosti.

( 39 )   Zákaz přezkoumání příslušnosti soudu země původu.

( 40 )   A nikoliv jako v článku 8 nařízení č. 2201/2003 obvyklé bydliště dítěte v době podání návrhu.

( 41 )   A (C‑523/07, EU:C:2009:225).

( 42 )   Mercredi (C‑497/10 PPU, EU:C:2010:829).

( 43 )   Viz Mercredi (EU:C:2010:829, bod 44).

( 44 )   Viz Mercredi (EU:C:2010:829, bod 46).

( 45 )   Viz bod 12 odůvodnění nařízení č. 2201/2003.

( 46 )   Viz A (EU:C:2009:225, bod 44).

( 47 )   Viz Mercredi (EU:C:2010:829, bod 51).

( 48 )   Viz Mercredi (EU:C:2010:829, bod 54).

( 49 )   Viz Mercredi (EU:C:2010:829, bod 56). Soudní dvůr v tomto rozsudku dále zdůraznil, že záměr nositele rodičovské zodpovědnosti usadit se s dítětem v jiném členském státě vyjádřený pomocí určitých hmatatelných opatření, jako je koupě či nájem bytu v hostitelském členském státě, může být indicií pro přesun obvyklého bydliště. I když v projednávané věci je třeba záměr matky rozhodně patřičně zohlednit jako skutkovou okolnost, je třeba nicméně zdůraznit, že na toto zdůraznění záměru ze strany Soudního dvora je třeba nahlížet v souvislostech skutkového stavu ve věci Mercredi, kdy pobyt matky v jiném členském státě byl velmi krátký. Jak zdůrazňuje R. Lamont, „Habitual residence and Brussels IIbis: developing concepts for European private international family law“, 3 Journal of Private International Law, 2007, s. 261–281, zejména s. 263: „Vůle založit obvyklé bydliště po velmi krátké době znamená, že záměr jednotlivce stát se rezidentem se stal relevantním pro to, zda má obvyklé bydliště“.

( 50 )   Viz důvodová zpráva Elisy Pérez-Vera, Madrid, duben 1981, bod 66, k dispozici na adrese: http://www.hcch.net/upload/expl28.pdf.

( 51 )   P. R. Beaumont, P. E. McEleavy, op. cit., bod 7.67, s. 178: „Factual connections lie at the heart of the connecting factor and in this it can be contrasted with domicile“; T. Rauscher, Internationales Privatrecht, 3. vydání, Heidelberg 2009, bod 273, s. 65.

( 52 )   Viz například R. Lamont, op. cit., s. 263, který tento koncept popisuje přesně jako „snadno použitelný a flexibilní, který se mění spolu se změnami okolností jednotlivce nebo rodiny v čase“.

( 53 )   Viz například G. Kegel, K. Schurig, Internationales Privatrecht, München 2004, s. 471. Viz také Świerczyński, in: M. Pazdan (ed.), System prawa prywatnego. Prawo prywatne międzynarodowe, svazek 20A, Varšava 2014, bod 113, s. 233.

( 54 )   Výraz, který používá německá právní nauka, „Daseinsmittelpunkt” (středobod existence) (T. Rauscher, op. cit., bod 274, s. 65) nebo „Lebensmittelpunkt“ (středobod života) (B. Heß, Europäisches Zivilprozeßrecht, Heidelberg 2010, § 7, bod 55, s. 408) to vyjadřuje velmi přesně. Pro rozsáhlou analýzu pojmu „Lebensmittelpunkt“ jako místa sociálních vazeb osoby viz G. Kegel, „Was ist gewöhnlicher Aufenthalt?“, Recht im Wandel seines sozialen und technischen Umfeldes – Festschrift für Manfred Rehbinder, Mnichov/Bern 2002, s. 699–706, zejména s. 701.

( 55 )   Bylo by možné dodat, že matka se přestěhovala s dítětem do Irska s vědomím, že k odvolacímu soudu v Bordeaux bylo podáno odvolání. Výše bylo uvedeno, že otec podal odvolání dne 23. dubna 2012, kdežto matka se přestěhovala do Irska dne 12. července 2012.

( 56 )   Jak objasnila francouzská vláda na jednání, ve Francii nemohou mít soudy taková práva.

( 57 )   Jak je uvedeno výše, toto je nesporné.

( 58 )   Správně by mělo být „2. dubna 2012“.

( 59 )   Odkaz ze strany předkládajícího soudu na věc Health Service Executive (C‑92/12 PPU, EU:C:2012:255, bod 59) v žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce k prokázání toho, že francouzské soudy měly ve vztahu k dítěti „rodičovskou zodpovědnost“, je irelevantní. Soudní dvůr v tomto rozsudku pouze reprodukuje právní definice podle čl. 2 odst. 7, 8 a 9 nařízení č. 2201/2003.

( 60 )   Viz důvodová zpráva Elisy Pérez-Vera, Madrid, duben 1981, bod 65, k dispozici na adrese: http://www.hcch.net/upload/expl28.pdf: „Ačkoliv na čtrnáctém zasedání bylo poukazováno na problémy, které mohou vyplývat z porušení práva na styk s dítětem, zejména pokud je dítě svým opatrovníkem přemístěno do zahraničí, převládl názor, že takové situace nelze zařazovat do téže kategorie jako protiprávní přemístění, kterému má být zabráněno“.

( 61 )   To podle všeho uznává i předkládající soud a otec to nezpochybňuje.

( 62 )   Připomínám, že odvolací soud v Bordeaux dne 5. března 2013 rozhodl, že rodiče budou vykonávat rodičovskou zodpovědnost společně, a že dítě bude bydlet u otce, přičemž matka bude mít určité právo na styk s dítětem a návštěvy dítěte u ní. Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce uvádí, že otec namítá neoprávněné zadržování od tohoto data, zatímco „matka u High Court v Irsku úspěšně namítla, že bezprostředně před 5. březnem 2013 měla H obvyklé bydliště v Irsku a francouzské soudy tedy již nebyly soudy projednávajícími věc“. Rád bych znovu upozornil na to, že existence protiprávního zadržení je nezávislá na tom, zda francouzské soudy „věc projednávaly“. Jak je uvedeno výše, to je irelevantní, jelikož předměty řízení ve Francii a Irsku jsou odlišné.

( 63 )   Viz důvodová zpráva, op. cit., bod 11.

( 64 )   Tamtéž.

( 65 )   To neznamená, že bych zaváděl obecné pravidlo, že oprávněné přemístění se nemůže nikdy změnit na protiprávní zadržování. Viz rovněž důvodová zpráva, op. cit., bod 12.