1

Evropská komise se svou žalobou domáhá, aby Soudní dvůr:

2

Podle čl. 1 odst. 1 směrnice Rady 1999/31/ES ze dne 26. dubna 1999 o skládkách odpadů (Úř. věst. 1999, L 182, s. 1; Zvl. vyd. 15/04, s. 228) je cílem této směrnice stanovit opatření, postupy a návody pro prevenci nebo maximální omezení negativních účinků skládkování odpadu na životní prostředí, zejména znečištění povrchových vod, podzemních vod, půdy a ovzduší, a na globální prostředí včetně skleníkového efektu, jakož i veškerých souvisejících rizik pro lidské zdraví, a to v průběhu celého životního cyklu skládky.

3

Článek 2 písm. g) této směrnice zní následovně:

„Pro účely této směrnice se:

[…]

4

V článku 8 uvedené směrnice jsou stanoveny podmínky pro vydávání povolení pro skládky. V článku 13 této směrnice je upraven postup uzavření a následné péče o skládku.

5

V článku 14 téže směrnice, nadepsaném „Stávající skládky“, je stanoveno:

„Členské státy přijmou opatření, aby povolené skládky nebo skládky, které jsou v období provádění této směrnice již provozovány, mohly nadále fungovat pouze tehdy, budou-li v nejbližší možné době zavedena dále uvedená opatření, nejpozději však osm let ode dne stanoveného v čl. 18 odst. 1.

[…]

[…]“

6

V článku 18 směrnice 1999/31, nadepsaném „Provedení“, je v odstavci 1 stanoveno:

„Členské státy uvedou v účinnost právní a správní předpisy nezbytné pro dosažení souladu s touto směrnicí nejpozději do dvou let od vstupu této směrnice v platnost. Neprodleně o tom uvědomí Komisi.

[…]“

7

V článku 19 směrnice, nadepsaném „Vstup v platnost“, je stanoveno:

„Tato směrnice vstupuje v platnost dnem vyhlášení v Úředním věstníku Evropských společenství.“

8

Podle článku 52 Aktu o podmínkách přistoupení Bulharské republiky a Rumunska a o úpravách smluv, na nichž je založena Evropská unie (Úř. věst. 2005, L 157, s. 203), platí, že „[s]měrnice a rozhodnutí ve smyslu článku 249 Smlouvy o ES a článku 161 Smlouvy o ESAE se ode dne přistoupení považují za určené […] Rumunsku, pokud byly tyto směrnice a rozhodnutí určeny všem stávajícím členským státům“.

9

Podle čl. 53 odst. 1 tohoto aktu Rumunsko uvede v účinek opatření nezbytná k tomu, aby ode dne přistoupení dosáhlo souladu se směrnicemi a rozhodnutími ve smyslu článku 249 smlouvy o ES a článku 161 Smlouvy o ESAE, není-li v tomto aktu stanovena jiná lhůta.

10

Podle přílohy VII části 9 oddílu B bodu 3 písm. a) uvedeného aktu byla stanovena odchylka od uplatnění čl. 14 písm. c) a bodů 2 až 4 a 6 přílohy I směrnice 1999/31 pro 101 stávajících obecných skládek v Rumunsku až do 16. července 2017.

11

V rozsudku Komise v. Rumunsko Soudní dvůr rozhodl, že Rumunsko tím, že v případě 68 skládek odpadu, jichž se týkala žaloba Komise, nepřijalo všechna nezbytná opatření, aby byl v souladu s čl. 7 písm. g) a článkem 13 směrnice Rady 1999/31 o skládkách odpadů v nejkratším termínu ukončen provoz těch skládek, které neobdržely v souladu s článkem 8 této směrnice povolení k pokračování provozu, nesplnilo povinnosti, které pro něj vyplývají z čl. 14 písm. b) směrnice 1999/31 ve spojení s článkem 13 této směrnice.

12

Po vyhlášení rozsudku Komise v. Rumunsko požádala Komise Rumunsko dopisem ze dne 25. října 2018 o informace o opatřeních přijatých tímto členským státem za účelem splnění povinností vyplývajících z uvedeného rozsudku.

13

V odpovědi ze dne 14. ledna 2019 Rumunsko uvedlo, že z 68 dotčených skládek bylo uzavřeno pouze 19.

14

Dopisem ze dne 1. dubna 2019 požádala Komise Rumunsko, aby jí poskytlo harmonogram týkající se uzavření zbývajících 49 skládek, jakož i související důkazy.

15

Dopisem ze dne 28. května 2019 informovalo Rumunsko Komisi o uzavření jedné další skládky. Dopisem ze dne 9. ledna 2020 sdělil tento členský stát Komisi, že počet skládek, které nebyly k posledně uvedenému datu uzavřeny, činí 48.

16

Dne 14. května 2020 zaslala Komise Rumunsku výzvu dopisem podle článku 260 SFEU, v níž uvedla, že tento členský stát nepřijal všechna opatření nezbytná ke splnění povinností vyplývajících z rozsudku ve věci Komise v. Rumunsko, neboť 48 z 68 skládek dotčených tímto rozsudkem ještě nebylo uzavřeno ve smyslu směrnice 1999/31, a vyzvala uvedený členský stát, aby předložil vyjádření ve lhůtě čtyř měsíců od doručení tohoto dopisu, která byla následně prodloužena do 30. září 2020.

17

Dne 29. září 2020 odpovědělo Rumunsko na uvedený dopis, v němž uvedlo, že byla uzavřena jedna další skládka. Mimoto Rumunsko předalo Komisi harmonogram pro dosažení souladu s touto směrnicí, v němž bylo stanoveno, že práce týkající se uzavírání většiny skládek nebezpečného, nikoliv nebezpečného průmyslového odpadu budou dokončeny v prosinci 2023.

18

Po dvoustranném jednání o tomto harmonogramu, které se konalo dne 8. února 2021, byla Komise vyrozuměna o uzavření tří dalších skládek.

19

Dopisem ze dne 20. srpna 2021 Rumunsko vyrozumělo Komisi, že zbývajících 44 skládek dosud nebylo uzavřeno. Tento členský stát rovněž vyrozuměl Komisi, že provedení diagnostických analýz týkajících se uzavírání skládek bylo opožděno, takže uvedený harmonogram nebude dodržen.

20

Komise podala projednávanou žalobu, neboť měla za to, že Rumunsko nepřijalo opatření nezbytná ke splnění povinností vyplývajících z rozsudku ve věci Komise v. Rumunsko, pokud jde o těchto 44 skládek, a nedodrželo lhůty stanovené v jeho vlastním harmonogramu pro dosažení souladu.

21

Dopisem ze dne 14. září 2023 Komise vyrozuměla Soudní dvůr o tom, že v období od podání této žaloby do 14. září 2023 Rumunsko vyhovělo rozsudku ve věci Komise v. Rumunsko v případě třinácti dalších skládek.

22

Rumunsko tvrdí, že žaloba je nepřípustná zaprvé z toho důvodu, že mu Komise neposkytla přiměřenou lhůtu k tomu, aby splnilo povinnosti, které pro něj vyplývají z článku 14 směrnice 1999/31, a že postup před zahájením soudního řízení související s projednávanou věcí probíhal v období pandemie covidu-19, která byť Rumunsku nezabránila v plnění těchto povinností, vedla k opoždění postupu dosahování souladu s touto směrnicí.

23

Zadruhé Rumunsko vytýká Komisi, že porušila zásadu rovného zacházení tím, že mu uložila lhůtu k dosažení souladu s uvedenou směrnicí, která je podle tohoto členského státu kratší než lhůta, která byla poskytnuta jiným členským státům v obdobných situacích.

24

Komise zpochybňuje argumentaci Rumunska a má za to, že projednávaná žaloba je přípustná.

25

Co se týče argumentu Rumunska spočívajícího v tom, že mu Komise neposkytla přiměřenou lhůtu, aby splnilo povinnosti, které pro něj vyplývají z článku 14 směrnice 1999/31, je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury je cílem postupu před zahájením soudního řízení poskytnout dotčenému členskému státu příležitost splnit povinnosti, které pro něj plynou z unijního práva, a účinně se bránit proti výtkám formulovaným Komisí. Komise musí na základě tohoto dvojího účelu poskytnout členským státům k odpovědi na výzvu dopisem a k vyhovění odůvodněnému stanovisku, nebo případně k přípravě obrany přiměřenou lhůtu. Při posuzování přiměřenosti stanovené lhůty je třeba zohlednit všechny okolnosti projednávaného případu (rozsudek Komise v. Rumunsko, bod 32 a citovaná judikatura).

26

V tomto ohledu je třeba rovněž připomenout, že podle článku 14 směrnice 1999/31 byly členské státy povinny přijmout opatření uvedená v tomto článku co nejdříve, nejpozději však do osmi let od data stanoveného v čl. 18 odst. 1 této směrnice. Podle posledně uvedeného ustanovení měly členské státy uvést své právní řády do souladu se směrnicí nejpozději do dvou let od jejího vstupu v platnost. Vzhledem k tomu, že směrnice 1999/31 vstoupila podle svého článku 19 v platnost dne 16. července 1999, lhůta stanovená v článku 14 této směrnice tedy uplynula dne 16. července 2009 (v tomto smyslu viz rozsudek Komise v. Rumunsko, body 23 a 29).

27

V projednávané věci tedy ke dni, kdy Komise zaslala Rumunsku výzvu dopisem, a sice dne 14. května 2020, mělo Rumunsko již splnit povinnosti, které pro něj vyplývaly z článku 14 směrnice 1999/31 po dobu více než deseti let, a bylo proti němu vedeno řízení pro nesplnění povinnosti, které vedlo k vydání rozsudku Komise v. Rumunsko, vyhlášeného dne 18. října 2018. Mimoto Komise tím, že prodloužila lhůtu pro odpověď na tento dopis do 30. září 2020, poskytla tomuto členskému státu dodatečnou lhůtu v rozsahu více než čtyř měsíců od obdržení uvedeného dopisu k tomu, aby splnil tyto povinnosti a mohl účinně uplatnit důvody na svou obranu. Kromě toho Komise podala projednávanou žalobu až dne 15. února 2022, tedy jeden rok a devět měsíců po odeslání uvedeného dopisu.

28

Za těchto okolností Rumunsko neprokázalo, že mu nebyla poskytnuta přiměřená lhůta ve smyslu judikatury připomenuté v bodě 25 tohoto rozsudku. V tomto kontextu nemůže obstát ani argument tohoto členského státu, jenž se týká dopadu pandemie covidu-19 na plnění uvedených povinností. Nedostatečnost opatření, která měla být přijata a prováděna od 16. července 2009, totiž nelze ospravedlnit pandemií, k níž došlo v roce 2020 [obdobně viz rozsudek ze dne 29. června 2023, Komise v. Portugalsko (Mezní hodnoty) – NO2), C‑220/22, EU:C:2023:521, bod 101].

29

Pokud jde o argument Rumunska, podle kterého Komise údajně porušila zásadu rovného zacházení tím, že mu uložila kratší lhůtu k dosažení souladu se směrnicí 1999/31, než je lhůta údajně poskytovaná jiným členským státům v obdobných situacích, je třeba připomenout ustálenou judikaturu, podle níž Komise má, pokud jde o posouzení vhodnosti podání žaloby proti členskému státu, určení ustanovení, která tento stát porušil, a volbu okamžiku, kdy proti němu zahájí řízení o nesplnění povinnosti, posuzovací pravomoc, přičemž úvahy, jimiž se při této volbě řídí, nemohou mít vliv na přípustnost žaloby. Soudní dvůr již v této souvislosti ostatně rozhodl, že vzhledem k tomuto prostoru pro uvážení není nepodání žaloby pro nesplnění povinnosti proti členskému státu relevantní pro posouzení přípustnosti žaloby pro nesplnění povinnosti podané proti jinému členskému státu [rozsudek ze dne 2. dubna 2020, Komise v. Polsko, Maďarsko a Česká republika (Dočasný mechanismus relokace žadatelů o mezinárodní ochranu), C‑715/17, C‑718/17 a C‑719/17, EU:C:2020:257, body 75 a 76, jakož i citovaná judikatura].

30

V projednávané věci Rumunsko neprokázalo, že by Komise překročila meze prostoru pro uvážení uvedeného v předchozím bodě tohoto rozsudku. V tomto ohledu je třeba uvést, že Komise přijala rozhodnutí podat projednávanou žalobu, když vyšlo najevo, že tento členský stát nedodrží lhůtu stanovenou v harmonogramu pro dosažení souladu uvedeném v bodě 17 tohoto rozsudku, a sice do prosince 2023, tedy více než pět let po vyhlášení rozsudku Komise v. Rumunsko.

31

Postup Komise se tedy opíral o neutrální a objektivní kritérium týkající se přetrvávání neplnění povinností vytýkaného Rumunsku [obdobně viz rozsudek ze dne 2. dubna 2020, Komise v. Polsko, Maďarsko a Česká republika (Dočasný mechanismus relokace žadatelů o mezinárodní ochranu), C‑715/17, C‑718/17 a C‑719/17, EU:C:2020:257, bod 81].

32

Okolnost, že v údajně obdobných situacích byla jiným členským státům než Rumunsku mezi datem výzvy dopisem a datem předložení věci Soudnímu dvoru poskytnuta delší lhůta, tedy nemůže mít žádný vliv na přípustnost projednávané žaloby.

33

Žaloba podaná Komisí je tudíž přípustná.

34

S ohledem na výrok rozsudku Komise v. Rumunsko Komise tvrdí, že podle čl. 260 odst. 1 SFEU bylo Rumunsko povinno přijmout opatření nezbytná k tomu, aby bylo co nejdříve uzavřeno 68 skládek dotčených v uvedeném rozsudku.

35

Rumunsko uznává, že ke dni uplynutí prodloužení lhůty stanovené ve výzvě dopisem, tedy ke dni 30. září 2020, nepřijalo všechna opatření nezbytná k tomu, aby vyhovělo uvedenému rozsudku, pokud jde o uzavření 47 z těchto dotčených skládek.

36

V článku 260 odst. 2 SFEU je stanoveno, že má-li Komise za to, že dotyčný členský stát nepřijal opatření, která vyplývají z rozsudku Soudního dvora, může předložit věc Soudnímu dvoru poté, co poskytla tomuto členskému státu příležitost se vyjádřit, přičemž navrhne paušální částku nebo penále, jež je dotyčný členský stát povinen zaplatit, ve výši, kterou považuje za přiměřenou okolnostem.

37

V tomto ohledu je třeba za datum rozhodné pro posouzení existence nesplnění povinnosti podle čl. 260 odst. 2 SFEU považovat datum uplynutí lhůty stanovené ve výzvě dopisem vydané na základě tohoto ustanovení [v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 12. listopadu 2020, Komise v. Belgie (Příjmy z nemovitostí v zahraničí), C‑842/19, EU:C:2020:915, bod 12, a ze dne 20. ledna 2022, Komise v. Řecko (Navrácení státních podpor) – Ferronickel), C‑51/20, EU:C:2022:36, bod 61, jakož i citovaná judikatura].

38

Jak Rumunsko uznalo v žalobní odpovědi a duplice, v projednávané věci je nesporné, že ke dni uplynutí lhůty stanovené ve výzvě dopisem, jak byla prodloužena, tedy ke dni 30. září 2020, tento členský stát nepřijal opatření nezbytná k tomu, aby vyhověl rozsudku Komise v. Rumunsko, pokud jde o uzavření 47 z 68 skládek uvedených v posledně zmíněném rozsudku.

39

Za těchto podmínek je třeba určit, že Rumunsko tím, že nepřijalo opatření, která vyplývají z rozsudku Komise v. Rumunsko, nesplnilo povinnosti, které pro něj vyplývají z čl. 260 odst. 1 SFEU.

40

Komise má za to, že nesplnění povinností vytýkané Rumunsku přetrvává i v okamžiku, kdy Soudní dvůr zkoumá skutkový stav, a navrhuje uložit sankci za nesplnění povinností vyplývajících z rozsudku Komise v. Rumunsko, a to uložením povinnosti tomuto členskému státu spočívající v zaplacení penále, přičemž vychází ze svého sdělení SEC(2005) 1658 ze dne 12. prosince 2005, nadepsaného „Použití článku [260 SFEU]“ (dále jen „sdělení z roku 2005“), jakož i ze svého sdělení nadepsaného „Úprava výpočtu paušálních částek a penále, které Komise navrhuje v rámci řízení o nesplnění povinnosti u Soudního dvora Evropské unie, po vystoupení Spojeného království z EU“ (Úř. věst. 2021, C 129, s. 1). Komise uvádí, že podle vzorce uvedeného ve sdělení z roku 2005 se denní penále rovná součinu jednotné základní paušální sazby, koeficientu závažnosti, koeficientu doby trvání a faktoru „n“, přičemž se zohlední zejména platební schopnost dotčeného členského státu.

41

Pokud jde o koeficient závažnosti, Komise uvádí, že i když každé porušení vyplývající z nesplnění povinností vyplývajících z rozsudku Soudního dvora vykazuje samo o sobě určitou míru závažnosti, musí být nesplnění povinnosti, která spočívá v odstraňování odpadu takovým způsobem, aby nebylo ohroženo lidské zdraví a poškozováno životního prostředí, kvalifikováno jako zvláště závažné. Pokud jde o otázku existence polehčujících či přitěžujících okolností, Komise podotýká, že spolupráce Rumunska v rámci řízení podle článku 260 SFEU, jakož i pokrok, jehož tento členský stát dosáhl při snižování počtu skládek, které mají být uzavřeny, a při přijímání vnitrostátních právních předpisů, jejichž cílem je usnadnit vyvlastnění těchto skládek, mohou představovat polehčující okolnosti. Naproti tomu skutečnost, že Rumunsko neplní požadavky směrnice 1999/31 od 16. července 2009, je podle ní přitěžující okolností. Z toho důvodu Komise navrhuje použít koeficient závažnosti 5 na stupnici od 1 do 20 stanovené ve sdělení z roku 2005.

42

Pokud jde o koeficient doby trvání porušení, Komise navrhuje stanovit tento koeficient na maximální úrovni stanovené sdělením z roku 2005, a sice 3 na stupnici od 1 do 3, neboť mezi datem vyhlášení rozsudku Komise v. Rumunsko a datem, kdy se Komise rozhodla předložit věc Soudnímu dvoru, uplynulo více než 36 měsíců.

43

Konečně, pokud jde o faktor „n“, přestože Komise bere na vědomí závěry z rozsudku ze dne 20. ledna 2022, Komise v. Řecko (Navrácení státních podpor – Ferronickel) (C‑51/20, EU:C:2022:36), ze kterého vyplývá, že rozhodným faktorem je hrubý domácí produkt (HDP) dotčeného členského státu, zatímco institucionální váha hlasů takového členského státu již nemusí být nutně zohledňována, vychází tento orgán ve svém návrhu z parametrů, jež jsou uvedeny ve sdělení zmíněném v bodě 40 tohoto rozsudku, jež nebyly zatím upraveny v návaznosti na rozsudek ze dne 20. ledna 2022, Komise v. Řecko (Navrácení státních podpor – Ferronickel) (C‑51/20, EU:C:2022:36). V této souvislosti Komise navrhuje stanovit faktor „n“ pro Rumunsko na 0,74.

44

Vzhledem k tomu, že jednotná základní částka byla stanovena na 2683 eura, denní sazba penále by podle Komise měla činit 29781,30 eura. Za účelem zajištění progresivního snižování této částky v závislosti na pokroku dosaženém Rumunskem při plnění jeho povinností Komise navrhuje, aby bylo uplatněno degresivní penále vydělením uvedené částky počtem skládek, jež jsou předmětem žaloby, a sice 44, takže takto získaná částka, která se rovná 676,85 eura za den, by byla odečtena od částky denního penále za každou skládku, v souvislosti s níž Rumunsko přijme opatření nezbytná k vyhovění rozsudku Komise v. Rumunsko.

45

Rumunsko navrhuje, aby Soudní dvůr zamítl návrh Komise na uložení penále nebo podpůrně, aby snížil jeho výši s přihlédnutím k pokroku tohoto členského státu, pokud jde o dosahování souladu se směrnicí 1999/31.

46

Pokud jde o koeficient závažnosti, Rumunsko tvrdí, že nikoli každé porušení směrnice 1999/31 lze považovat za zvláště závažné a že v tomto ohledu je třeba zohlednit pokrok dosažený při uzavírání dotčených skládek.

47

Kromě polehčujících okolností zjištěných Komisí Rumunsko tvrdí, že polehčující okolností je rovněž skutečnost, že tento členský stát nebyl dosud nikdy odsouzen za neplnění povinností vyplývajících z rozsudku Soudního dvora. Mimoto podle uvedeného členského státu nemůže být délka trvání protiprávního jednání zohledněna jako přitěžující okolnost.

48

Pokud jde o koeficient doby trvání, Rumunsko, jež se opírá o datum podání žaloby Komisí, zejména tvrdí, že Komise vychází ze skutečnosti, která nezávisí na vůli dotyčného členského státu, ale na metodě a pracovním vytížení vlastních útvarů Komise.

49

Konečně, pokud jde o faktor „n“, má Rumunsko za to, že odkaz na institucionální váhu dotčeného členského státu není v souladu s judikaturou uvedenou v bodě 43 tohoto rozsudku. Rumunsko rovněž vyzývá Soudní dvůr, aby zohlednil vývoj jeho HDP v období od roku 2020 do roku 2022.

50

Úvodem je třeba připomenout, že cílem řízení podle čl. 260 odst. 2 SFEU je přimět členský stát, který nesplnil své povinnosti, aby vyhověl rozsudku, kterým bylo rozhodnuto o nesplnění povinnosti, a tím zajistit účinné uplatňování unijního práva, a že obě opatření stanovená tímto ustanovením, totiž penále a paušální částka, směřují k tomu samému cíli [rozsudek ze dne 20. ledna 2022, Komise v. Řecko (Navrácení státních podpor – Ferronickel), C‑51/20, EU:C:2022:36, bod 85 a citovaná judikatura].

51

Dále je třeba připomenout, že Soudnímu dvoru přísluší v každé věci a v závislosti na okolnostech případu, který mu byl předložen, jakož i na stupni přesvědčování a odrazování, který se mu jeví jako potřebný, rozhodnout o peněžitých sankcích vhodných zejména k předejití tomu, aby se obdobná porušení unijního práva opakovala [rozsudek ze dne 20. ledna 2022, Komise v. Řecko (Navrácení státních podpor – Ferronickel), C‑51/20, EU:C:2022:36, bod 86 a citovaná judikatura].

52

Podle ustálené judikatury je uložení penále v zásadě odůvodněno pouze tehdy, když neplnění povinnosti spočívající v tom, že nebylo vyhověno předchozímu rozsudku, trvá až do posouzení skutkového stavu Soudním dvorem [rozsudek ze dne 20. ledna 2022, Komise v. Řecko (Navrácení státních podpor – Ferronickel), C‑51/20, EU:C:2022:36, bod 87 a citovaná judikatura].

53

K určení, zda neplnění povinnosti, které je žalovanému vytýkáno, trvalo až do posouzení skutkového stavu v dané věci Soudním dvorem, je třeba posoudit opatření, která byla podle žalovaného státu přijata po uplynutí lhůty stanovené ve výzvě dopisem [rozsudek ze dne 20. ledna 2022, Komise v. Řecko (Navrácení státních podpor – Ferronickel), C‑51/20, EU:C:2022:36, bod 88 a citovaná judikatura].

54

V projednávané věci je prokázáno, že s ohledem na okolnosti uvedené v bodě 21 tohoto rozsudku Rumunsko nevyhovělo rozsudku Komise v. Rumunsko, pokud jde o 31 skládek, takže neplnění povinnosti vytýkané Rumunsku trvalo až do okamžiku posuzování skutkového stavu v projednávané věci Soudním dvorem.

55

Za těchto podmínek je uložení povinnosti Rumunsku zaplatit penále vhodným finančním prostředkem, který je má přimět k přijetí opatření nezbytných k ukončení zjištěného neplnění povinností a k zajištění splnění všech povinností vyplývajících z rozsudku Komise v. Rumunsko [obdobně viz rozsudek ze dne 20. ledna 2022, Komise v. Řecko (Navrácení státních podpor – Ferronickel), C‑51/20, EU:C:2022:36, bod 92].

56

V tomto ohledu z ustálené judikatury vyplývá, že penále musí být stanoveno v závislosti na míře přesvědčivosti nezbytné k tomu, aby dotčený členský stát změnil své chování a ukončil vytýkané jednání [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 20. ledna 2022, Komise v. Řecko (Navrácení státních podpor – Ferronickel), C‑51/20, EU:C:2022:36, bod 93].

57

Soudnímu dvoru při výkonu posuzovací pravomoci v dané oblasti přísluší, aby stanovil penále takovým způsobem, aby bylo jednak přizpůsobené okolnostem a jednak přiměřené zjištěnému nesplnění povinností, jakož i platební schopnosti dotyčného členského státu [rozsudek ze dne 20. ledna 2022, Komise v. Řecko (Navrácení státních podpor – Ferronickel), C‑51/20, EU:C:2022:36, bod 94 a citovaná judikatura].

58

Soudní dvůr není vázán návrhy Komise na výši penále, které jsou pouze užitečným referenčním základem. Soudní dvůr musí mít možnost stanovit uložené penále ve výši a formě, které považuje za vhodné, aby přiměly dotčený členský stát k ukončení neplnění povinností, které pro něj vyplývají z unijního práva [rozsudek ze dne 12. listopadu 2020, Komise v. Belgie (Příjmy z nemovitostí v zahraničí), C‑842/19, EU:C:2020:915, bod 64 a citovaná judikatura].

59

Pro účely stanovení výše penále jsou základními kritérii, která musí být zohledněna k zajištění jeho donucující povahy za účelem jednotného a účinného uplatňování unijního práva, v zásadě závažnost porušení práva, doba jeho trvání a platební schopnost dotčeného členského státu. Při používání těchto kritérií je třeba přihlédnout zvláště k dopadům nevyhovění rozsudku na soukromé a veřejné zájmy, jakož i k naléhavosti, s níž je třeba přimět dotčený členský stát k tomu, aby dostál svým povinnostem [rozsudky ze dne 12. listopadu 2020, Komise v. Belgie (Příjmy z nemovitostí v zahraničí), C‑842/19, EU:C:2020:915, bod 65, a ze dne 20. ledna 2022, Komise v. Řecko (Navrácení státních podpor – Ferronickel), C‑51/20, EU:C:2022:36, bod 96, jakož i citovaná judikatura].

60

Pokud jde o závažnost protiprávního jednání, je třeba uvést, že podle čl. 1 odst. 1 směrnice 1999/31 je cílem uvedené směrnice zejména prevence a maximální omezení negativních účinků skládkování odpadu na životní prostředí, jakož i z toho plynoucích rizik pro lidské zdraví.

61

Podle ustálené judikatury Soudního dvora přitom platí, že může-li porušení, a zejména nevyhovění rozsudku Soudního dvora přivodit újmu životnímu prostředí a ohrozit lidské zdraví, vykazuje takové nesplnění povinnosti zvláštní stupeň závažnosti (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 9. prosince 2008, Komise v. Francie, C‑121/07, EU:C:2008:695, bod 77, a ze dne 22. února 2018, Komise v. Řecko, C‑328/16, EU:C:2018:98, bod 93, jakož i citovaná judikatura).

62

V projednávané věci, jak vyplývá ze spisu předloženého Soudnímu dvoru, vyvolává neúplné vyhovění rozsudku Komise v. Rumunsko značné riziko znečištění a vážné důsledky pro lidské zdraví, zejména kvůli uvolňování škodlivých chemických látek do půdy, ovzduší a vody. Tak je tomu zejména v případě skládek nebezpečných průmyslových odpadů, které dosud nebyly uzavřeny.

63

V tomto ohledu je zajisté třeba zohlednit jako polehčující okolnosti spolupráci Rumunska v rámci řízení podle článku 260 SFEU, jakož i pokrok dosažený při snižování počtu skládek, které mají být uzavřeny, a při přijímání vnitrostátních právních předpisů, jejichž cílem je usnadnit vyvlastnění skládek, které mají být uzavřeny. Jakožto polehčující okolnost je rovněž třeba zohlednit skutečnost, že tento členský stát dosud nikdy neopomněl splnit povinnosti vyplývající z rozsudku vydaného Soudním dvorem na základě článku 258 SFEU (obdobně viz rozsudek ze dne 30. května 2013, Komise v. Švédsko, C‑270/11, EU:C:2013:339, bod 55).

64

Nicméně jako přitěžující okolnost je zároveň třeba zohlednit skutečnost, že uvedený členský stát nepočítal s tím, že před prosincem 2023 splní v plném rozsahu požadavky směrnice 1999/31, tedy více než čtrnáct let po uplynutí lhůty uvedené v bodě 26 tohoto rozsudku, takže nedodržování těchto požadavků má obzvláště dlouhodobou povahu (obdobně viz rozsudek ze dne 22. června 2016, Komise v. Portugalsko, C‑557/14, EU:C:2016:471, bod 74).

65

Pokud jde o dlouhodobost porušení práva, je třeba vzít v úvahu období mezi vyhlášením rozsudku, kterým se určuje první neplnění povinnosti, a okamžikem, ke kterému Soudní dvůr posuzuje skutkový stav [v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 12. listopadu 2020, Komise v. Belgie (Příjmy z nemovitostí v zahraničí), C‑842/19, EU:C:2020:915, bod 56, a ze dne 20. ledna 2022, Komise v. Řecko (Navrácení státních podpor – Ferronickel), C‑51/20, EU:C:2022:36, bod 105, jakož i citovaná judikatura].

66

V projednávané věci je prokázáno, že neplnění povinnosti trvá více než čtyři roky od okamžiku vyhlášení rozsudku Komise v. Rumunsko, což představuje značně dlouhou dobu [obdobně viz rozsudek ze dne 20. ledna 2022, Komise v. Řecko (Navrácení státních podpor – Ferronickel), C‑51/20, EU:C:2022:36, bod 106].

67

Ačkoli čl. 260 odst. 1 SFEU neupřesňuje lhůtu, v níž musí být rozsudku vyhověno, zájem na okamžitém a jednotném uplatňování unijního práva podle ustálené judikatury vyžaduje, aby toto plnění povinností vyplývajících z rozsudku bylo započato okamžitě a bylo završeno v co nejkratší možné době [rozsudek ze dne 12. listopadu 2019, Komise v. Irsko (Větrný park v Derrybrienu), C‑261/18, EU:C:2019:955, bod 123 a citovaná judikatura].

68

V tomto ohledu, pokud jde o argument Rumunska, že délka trvání protiprávního jednání, kterou uplatňuje Komise, závisela na způsobu práce či pracovním vytížení jejích útvarů, stačí uvést, že tato doba je přičitatelná výlučně chování dotčeného členského státu, který nevyhověl dotčenému rozsudku v plném rozsahu, takže tento argument nemůže obstát.

69

Pokud jde o platební schopnost dotčeného členského státu, je třeba vycházet z HDP tohoto členského státu jakožto rozhodujícího faktoru, aniž se přihlíží k jeho institucionální váze. V tomto ohledu je třeba rovněž zohlednit nedávný vývoj HDP tohoto členského státu, a to ke dni posouzení skutkového stavu Soudním dvorem [v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 20. ledna 2022, Komise v. Řecko (Navrácení státních podpor – Ferronickel), C‑51/20, EU:C:2022:36, body 107 a 116].

70

Konečně, pokud jde o periodicitu platby penále, kterou navrhuje Komise, Soudní dvůr považuje za vhodné stanovit částku za každou skládku a za každý den prodlení, aby bylo možné zohlednit pokrok Rumunska při uzavírání dotčených skládek.

71

Vzhledem k výše uvedenému a s ohledem na posuzovací pravomoc přiznanou Soudnímu dvoru v čl. 260 odst. 2 SFEU je třeba Rumunsku uložit povinnost zaplatit Komisi penále ve výši 600 eur za každou skládku a za každý den prodlení s přijetím opatření nezbytných k vyhovění rozsudku Komise v. Rumunsko, a to ode dne vyhlášení tohoto rozsudku v projednávané věci do dne splnění všech povinností vyplývajících z rozsudku Komise v. Rumunsko.

72

Komise má za to, že každé dlouhotrvající neplnění povinností vyplývajících z rozsudku Soudního dvora představuje samo o sobě závažné porušení zásady legality a právní jistoty v Unii práva.

73

V projednávané věci je podle Komise uložení povinnosti Rumunsku zaplatit paušální částku odůvodněno nebezpečím, které údajně představují dotčené skládky pro životní prostředí a lidské zdraví, jakož i nutností účinně předcházet opakování obdobných porušení unijního práva.

74

Co se výše paušální částky týče, Komise navrhuje použít na jednotnou základní paušální sazbu ve výši 895 eur, stanovenou sděleními uvedenými v bodě 40 tohoto rozsudku, stejný koeficient závažnosti a stejný faktor „n“, jako jsou koeficienty, jež byly použity pro výpočet penále, přičemž doba trvání porušení práva je již zohledněna stanovením násobení denní částky počtem dnů trvání nesplnění povinnosti.

75

Komise navrhuje Soudnímu dvoru, aby uložil Rumunsku povinnost zaplatit paušální částku odpovídající denní částce 3311,50 eura vynásobené počtem dnů, které uplynuly ode dne následujícího po vyhlášení rozsudku Komise v. Rumunsko, do okamžiku, v němž Rumunsko přijme všechna opatření nezbytná pro splnění povinností vyplývajících z uvedeného rozsudku, nebo pokud Rumunsko tato opatření nepřijme, do dne vyhlášení rozsudku Soudního dvora v této věci, s výhradou překročení minimální paušální částky 1643000 eur. Stanovení minimální paušální částky je podle Komise ospravedlněno nutností uložit skutečnou a odrazující sankci v každém případě přetrvávajícího neplnění povinností vyplývajících z rozsudku Soudního dvora.

76

Rumunsko má v podstatě ze stejných důvodů, jaké uplatnilo v souvislosti s návrhem na uložení penále, za to, že je třeba snížit výši paušální částky navrhované Komisí. Tvrdí rovněž, že návrh na stanovení minimální paušální částky by měl být zamítnut, neboť tato částka nezohledňuje individuální okolností sankcionovaného protiprávního jednání.

77

Úvodem je třeba připomenout, že Soudní dvůr je při výkonu posuzovací pravomoci, která je mu v dané oblasti svěřena, oprávněn uložit současně penále a paušální částku [rozsudek ze dne 20. ledna 2022, Komise v. Řecko (Navrácení státních podpor – Ferronickel), C‑51/20, EU:C:2022:36, bod 128 a citovaná judikatura].

78

Uložení povinnosti zaplatit paušální částku a stanovení případné výše této částky musí v každém jednotlivém případě záviset na všech relevantních skutečnostech souvisejících jak s charakteristikami zjištěného nesplnění povinnosti, tak s přístupem členského státu, jehož se řízení zahájené na základě článku 260 SFEU týká. V této souvislosti je Soudní dvůr na základě tohoto ustanovení nadán širokou posuzovací pravomocí při rozhodování o uložení či neuložení takové sankce a při případném určení její výše [rozsudek ze dne 20. ledna 2022, Komise v. Řecko (Navrácení státních podpor – Ferronickel), C‑51/20, EU:C:2022:36, bod 129 a citovaná judikatura].

79

V projednávané věci, jak uvedla Komise, skutečnosti, které vedly k neplnění povinnosti konstatovanému tímto rozsudkem, odůvodňují přijetí takového odrazujícího opatření, jako je uložení povinnosti zaplatit paušální částku, neboť představují nebezpečí pro životní prostředí a lidské zdraví, a dále i s ohledem na nutnost účinně předcházet tomu, aby se v budoucnu opakovala obdobná porušení unijního práva (obdobně viz rozsudek ze dne 4. července 2018, Komise v. Slovensko, C‑626/16, EU:C:2018:525, bod 99).

80

Za těchto okolností přísluší Soudnímu dvoru, aby při výkonu posuzovací pravomoci stanovil výši této paušální částky tak, aby byla jednak přizpůsobena okolnostem a jednak přiměřená porušení práva [rozsudek ze dne 20. ledna 2022, Komise v. Řecko (Navrácení státních podpor – Ferronickel), C‑51/20, EU:C:2022:36, bod 131 a citovaná judikatura].

81

Okolnosti projednávané věci, které je třeba zohlednit, vyplývají zejména z odůvodnění obsaženého v bodech 59 až 69 tohoto rozsudku, jež se týká závažnosti a doby trvání porušení práva, jakož i platební schopnosti dotčeného členského státu [obdobně viz rozsudek ze dne 20. ledna 2022, Komise v. Řecko (Navrácení státních podpor – Ferronickel), C‑51/20, EU:C:2022:36, bod 133 a citovaná judikatura].

82

S ohledem na výše uvedené úvahy má Soudní dvůr za to, že je vhodné uložit paušální částku ve výši 1500000 eur.

83

V důsledku toho je třeba Rumunsku uložit povinnost zaplatit Komisi paušální částku ve výši 1500000 eur.

84

Podle čl. 138 odst. 1 jednacího řádu Soudního dvora se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval. Vzhledem k tomu, že Komise požadovala po Rumunsku náhradu nákladů řízení a bylo určeno nesplnění povinnosti, je důvodné uložit Rumunsku náhradu nákladů řízení.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (šestý senát) rozhodl takto: