1

Příslušnými kasačními opravnými prostředky se společnosti Société des produits Nestlé SA (dále jen „Nestlé“), Mondelez UK Holdings & Services Ltd, dříve Cadbury Holdings Ltd (dále jen „Mondelez“) a Úřad Evropské unie pro duševní vlastnictví (EUIPO) domáhají zrušení rozsudku Tribunálu Evropské unie ze dne 15. prosince 2016, Mondelez UK Holdings & Services v. EUIPO – Société des produits Nestlé (Tvar tabulky čokolády) (T‑112/13, nezveřejněný, dále jen „napadený rozsudek“, EU:T:2016:735), kterým Tribunál zrušil rozhodnutí druhého odvolacího senátu EUIPO ze dne 11. prosince 2012 (věc R 513/2011-2), vydané v řízení o prohlášení neplatnosti mezi společnostmi Cadbury Holdings a Nestlé (dále jen „sporné rozhodnutí“).

2

Článek 1 odst. 2 nařízení Rady (ES) č. 207/2009 ze dne 26. února 2009 o ochranné známce [Evropské unie] (Úř. věst. 2009, L 78, s. 1) stanovil:

„Ochranná známka [Evropské unie] má jednotnou povahu. Má stejné účinky v celé[…] [Unii]: může být zapsána, převedena, lze se jí vzdát, být zrušena nebo prohlášena za neplatnou a její užívání může být zakázáno pouze pro území celé[…] [Unie]. Tato zásada platí, nestanoví-li toto nařízení jinak.“

3

Článek 7 tohoto nařízení stanovil:

„1.   Do rejstříku se nezapíšou:

[…]

[…]

2.   Odstavec 1 se použije, i když důvody k zamítnutí existují jen v části [Unie]

3.   Odst. 1 písm. b), c) a d) se nepoužije, pokud ochranná známka získala užíváním ve vztahu k výrobkům nebo službám, pro které je požadován její zápis do rejstříku, rozlišovací způsobilost.“

4

Článek 52 uvedeného nařízení zněl takto:

„1.   Ochranná známka [Evropské unie] se prohlásí za neplatnou na základě návrhu podaného u [EUIPO] nebo na základě protinávrhu v řízení o porušení:

[…]

2.   Byla-li ochranná známka [Evropské unie] zapsána v rozporu s čl. 7 odst. 1 písm. b), c) nebo d), nemůže být prohlášena za neplatnou, pokud v důsledku užívání získala po svém zápisu rozlišovací způsobilost pro výrobky nebo služby, pro které je zapsána.

3.   Existuje-li důvod ke zrušení pouze ve vztahu k některým z výrobků nebo služeb, pro které byla ochranná známka [Evropské unie] zapsána, prohlásí se známka za neplatnou pouze pro tyto výrobky nebo služby.“

5

Článek 65 téhož nařízení stanovil:

„1.   Proti rozhodnutí odvolacího senátu o odvolání lze podat žalobu k Soudnímu dvoru.

2.   Žalobu lze podat pro nepříslušnost, podstatné porušení procesních ustanovení, porušení Smlouvy, tohoto nařízení nebo prováděcích předpisů nebo zneužití pravomoci.

3.   Soudní dvůr má pravomoc napadené rozhodnutí zrušit nebo je změnit.

4.   Žalobu může podat každý účastník řízení před odvolacím senátem, pokud rozhodnutí nevyhovělo jeho požadavkům.

5.   Žaloba se podává Soudnímu dvoru ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího senátu.

6.   [EUIPO] je povinen provést nezbytná opatření, aby vyhověl rozhodnutí Soudního dvora.“

6

Skutečnosti předcházející sporům jsou obsaženy v bodech 1 až 11 napadeného rozsudku a pro potřeby tohoto řízení je lze shrnout následujícím způsobem.

7

Dne 21. března 2002 podala společnost Nestlé k EUIPO přihlášku k zápisu následujícího trojrozměrného označení:

8

Přihláška k zápisu byla podána pro výrobky spadající do třídy 30 ve smyslu Niceské dohody o mezinárodním třídění výrobků a služeb pro účely zápisu známek ze dne 15. června 1957, ve znění změn a doplňků. Dne 28. července 2006 bylo výše uvedené označení zapsáno jako ochranná známka Evropské unie pro výrobky třídy 30 odpovídající následujícímu popisu: „Bonbony [sweets]; pekařské zboží, jemné nebo trvanlivé pečivo, sušenky; koláče, oplatky“ (dále jen „sporná ochranná známka“).

9

Dne 23. března 2007 podala společnost Cadbury Schweppes plc (později Cadbury Holdings a následně Mondelez) k EUIPO návrh na prohlášení neplatnosti uvedeného zápisu, a to zejména na základě čl. 7 odst. 1 písm. b) nařízení č. 207/2009. Dne 11. ledna 2011 zrušovací oddělení EUIPO jejímu návrhu vyhovělo a prohlásilo spornou ochrannou známku za neplatnou. Druhý odvolací senát EUIPO zrušil na základě odvolání podaného společností Nestlé rozhodnutí zrušovacího oddělení sporným rozhodnutím. Druhý odvolací senát měl zejména za to, že sporná ochranná známka sice nepochybně postrádá rozlišovací způsobilost ve vztahu k výrobkům, pro které byla zapsána, avšak společnost Nestlé prokázala v souladu s čl. 7 odst. 3 nařízení č. 207/2009, že tato ochranná známka takovou způsobilost u těchto výrobků získala užíváním.

10

Návrhem došlým kanceláři Tribunálu dne 19. února 2013 podala společnost Mondelez žalobu na neplatnost sporného rozhodnutí. Na podporu své žaloby uvedla tři žalobní důvody. Tribunál se zabýval pouze prvním žalobním důvodem, který vycházel z porušení čl. 52 odst. 2 nařízení č. 207/2009 ve spojení s čl. 7 odst. 3 téhož nařízení a byl rozdělen na čtyři části.

11

V bodech 21 až 44 napadeného rozsudku Tribunál posoudil a vyhověl druhé části prvního žalobního důvodu společnosti Mondelez. Z bodů 41 až 44 napadaného rozsudku vyplývá, že podle Tribunálu rozhodl odvolací senát nesprávně, když měl za to, že společnost Nestlé prokázala užívání sporné ochranné známky ve vztahu k pekařskému zboží, jemnému nebo trvanlivému pečivu, koláčům a oplatkám. Tribunál se tudíž zabýval zbývajícími částmi prvního žalobního důvodu společnosti Mondelez pouze ve vztahu k bonbonům (sweets) a sušenkám. Body 21 až 44 napadeného rozsudku nejsou napadeny žádným kasačním opravným prostředkem.

12

V bodech 45 až 64 napadeného rozsudku Tribunál posoudil a odmítl první část prvního žalobního důvodu společnosti Mondelez ohledně tvrzení, že sporná ochranná známka není užívána v podobě, v jaké byla zapsána.

13

V bodech 65 až 111 napadaného rozsudku Tribunál posoudil a odmítl třetí část prvního žalobního důvodu společnosti Mondelez ohledně tvrzení, že sporná ochranná známka není užívána jako ukazatel původu a že důkazy nejsou v tomto ohledu dostatečné. Na podporu tohoto rozhodnutí Tribunál v bodě 94 napadeného rozsudku uvedl, že důkazy o řádném užívání sporné ochranné známky předložené společností Nestlé před EUIPO jsou relevantními důkazy, které – pokud jsou hodnoceny jako celek – dokládají, že relevantní veřejnost vnímá uvedenou ochrannou známku jako ukazatel obchodního původu dotčených výrobků. Tribunál měl v bodě 107 téhož rozsudku dále za to, že odvolací senát přezkoumal, zda tím sporná ochranná známka získala rozlišovací způsobilost, a podložil své závěry ohledně takového získání rozlišovací způsobilosti konkrétně ve vztahu k Dánsku, Německu, Španělsku, Francii, Itálii, Nizozemsku, Rakousku, Finsku, Švédsku a Spojenému království.

14

Nakonec Tribunál v bodech 112 až 178 napadeného rozsudku posoudil čtvrtou část prvního žalobního důvodu společnosti Mondelez. V bodě 143 tohoto rozsudku Tribunál poukázal na to, že se odvolací senát dopustil nesprávného posouzení, když v podstatě rozhodl, že k prokázání rozlišovací způsobilosti získané užíváním v celé Unii postačí doložit, že podstatná část veřejnosti v Unii ve všech členských státech a všech regionech dohromady považuje určitou ochrannou známku za ukazatel obchodního původu výrobků, které jsou uvedenou známkou označeny, a že není nutné prokazovat rozlišovací způsobilost získanou užíváním takové ochranné známky v každém dotčeném členském státu.

15

Jak však vyplývá z bodů 144 a 145 uvedeného rozsudku, Tribunál měl za to, že není vyloučeno, že i přes toto nesprávné právní pojetí kritéria pro účely prokázání rozlišovací způsobilosti ochranné známky získané jejím užíváním v celé Unii odvolací senát uplatnil toto kritérium správně v rámci hodnocení důkazů předložených společností Nestlé. Tribunál měl tedy za to, že je třeba přezkoumat posouzení uvedených důkazů provedené odvolacím senátem.

16

Na základě posouzení důkazů týkajících se Francie, Itálie, Španělska, Spojeného království, Německa, Nizozemska, Dánska, Švédska, Finska a Rakouska dospěl Tribunál v bodech 146, 148, 151, 153, 155, 158, 159, 164 a 167 napadeného rozsudku k závěru, že rozhodnutí odvolacího senátu, podle kterého bylo prokázáno získání rozlišovací způsobilosti sporné ochranné známky užíváním ve všech uvedených členských státech, je správné.

17

V bodě 173 napadeného rozsudku nicméně Tribunál uvedl, že odvolací senát neodpověděl konkrétně na otázku, zda bylo prokázáno získání rozlišovací způsobilosti sporné ochranné známky v Belgii, Irsku, Řecku a Portugalsku, a že tyto členské státy ani neuvedl ve výčtu států, ve vztahu k nimž bylo podle jeho názoru takové získání rozlišovací způsobilosti prokázáno.

18

Z bodů 177 až 179 téhož rozsudku vyplývá, že Tribunál tudíž vyhověl čtvrté části prvního žalobního důvodu společnosti Mondelez a zrušil sporné rozhodnutí v plném rozsahu, jelikož posouzení odvolacího senátu týkající se rozlišovací způsobilosti získané užíváním sporné ochranné známky nebylo provedeno náležitě, přičemž tento orgán nerozhodl o vnímání uvedené ochranné známky ze strany relevantní veřejnosti zejména v Belgii, Irsku, Řecku a Portugalsku, a neposoudil důkazy předložené společností Nestlé ve vztahu k těmto členským státům.

19

Svým kasačním opravným prostředkem ve věci C‑84/17 P se společnost Nestlé domáhá, aby Soudní dvůr:

20

Svým kasačním opravným prostředkem ve věci C‑85/17 P se společnost Mondelez domáhá, aby Soudní dvůr zrušil body 37 až 44, 58 až 64, 78 až 111 a 144 až 169 napadeného rozsudku a dále bod 177 téhož rozsudku v rozsahu, v němž uvádí: „i když bylo prokázáno, že [sporná] ochranná známka získala rozlišovací způsobilost užíváním v Dánsku, Německu, Španělsku, Francii, Itálii, Nizozemsku, Rakousku, Finsku, Švédsku a ve Spojeném království“.

21

Svým kasačním opravným prostředkem ve věci C‑95/17 P se EUIPO domáhá, aby Soudní dvůr:

22

Rozhodnutím předsedy Soudního dvora ze dne 10. května 2017 byly věci C‑84/17 P, C‑85/17 P a C‑95/17 P spojeny pro účely písemné i ústní části řízení, jakož i pro účely rozsudku.

23

Ve své kasační odpovědi společnost Nestlé navrhuje, aby Soudní dvůr:

24

Ve své kasační odpovědi společnost Mondelez navrhuje, aby Soudní dvůr:

25

Ve své kasační odpovědi společnost EUIPO navrhuje, aby Soudní dvůr:

26

Podáním došlým kanceláři Soudního dvora dne 13. listopadu 2017 podalo European Association of Trade Mark Owners (Marques) [Evropské sdružení majitelů ochranných známek (Marques)], návrh na základě čl. 40 druhého pododstavce statutu Soudního dvora Evropské unie, aby mu byl povolen vstup do řízení ve věci C‑84/17 P v postavení vedlejšího účastníka na podporu návrhových žádání společnosti Nestlé, navrhovatelky v této věci. Usnesením ze dne 12. ledna 2018 předseda Soudního dvora tomuto návrhu vyhověl.

27

Dopisem došlým kanceláři Soudního dvora dne 17. května 2018 požádala společnost Nestlé Soudní dvůr, aby podle článku 83 jednacího řádu Soudního dvora nařídil znovuotevření ústní části řízení.

28

Na podporu své žádosti se Nestlé opírá o podle ní novou skutečnost, která vyšla najevo po přednesení stanoviska generálního advokáta. Nestlé tak poukazuje na to, že v řízení u EUIPO dodala do spisu důkazní materiál, jehož cílem bylo prokázat, že důkazy poskytnuté pro dánský, německý, španělský, francouzský, italský, nizozemský, rakouský, finský, švédský trh a trh Spojeného království jsou ve vztahu k dotčenému výrobku, na který se vztahuje sporná ochranná známka, platné rovněž pro belgický, irský, řecký, lucemburský a portugalský trh. Informace o opaku obsažené v bodě 87 stanoviska generálního advokáta jsou výsledkem chybné odpovědi advokáta Nestlé, který neporozuměl smyslu otázky, kterou mu na jednání generální advokát položil.

29

Nestlé dále tvrdí, že chyba v překladu v anglickém znění rozsudku ze dne 24. května 2012, Chocoladefabriken Lindt & Sprüngli v. OHIM (C‑98/11 P, EU:C:2012:307), připomenutá generálním advokátem v bodě 70 jeho stanoviska, musí být projednána mezi účastnicemi řízení.

30

Je třeba připomenout, že statut Soudního dvora Evropské unie ani jeho jednací řád nedávají účastníkům řízení možnost podat vyjádření v reakci na stanovisko přednesené generálním advokátem (rozsudek ze dne 21. prosince 2016, Komise v. Aer Lingus a Ryanair Designated Activity, C‑164/15 P a C‑165/15 P, EU:C:2016:990, bod 31 a citovaná judikatura).

31

Podle čl. 252 druhého pododstavce SFEU je úlohou generálního advokáta předkládat veřejně, zcela nestranně a nezávisle odůvodněná stanoviska ve věcech, které podle statutu Soudního dvora Evropské unie vyžadují jeho účast. Soudní dvůr není vázán stanoviskem generálního advokáta ani důvody, na základě kterých k němu dospěl.

32

Nesouhlas účastníka řízení se stanoviskem generálního advokáta tedy nemůže sám o sobě představovat důvod ke znovuotevření ústní části řízení, a to bez ohledu na otázky, kterými se ve stanovisku zabýval (rozsudek ze dne 28. února 2018, mobile.de v. EUIPO, C‑418/16 P, EU:C:2018:128, bod 30).

33

Podle článku 83 svého jednacího řádu Soudní dvůr ovšem může kdykoli po vyslechnutí generálního advokáta nařídit zahájení nebo znovuotevření ústní části řízení, zejména má-li za to, že věc není dostatečně objasněna, nebo předložil-li některý z účastníků řízení po ukončení této části řízení novou skutečnost, která může mít rozhodující vliv na rozhodnutí Soudního dvora.

34

Tak tomu v projednávané věci není. Soudní dvůr má totiž po vyslechnutí generálního advokáta za to, že disponuje všemi poznatky nezbytnými pro vydání rozhodnutí a že věc nemusí být zkoumána ve světle nové skutečnosti, která by mohla mít rozhodující vliv na jeho rozhodnutí, nebo ve světle argumentu, který před ním nebyl projednán.

35

Tvrzení společnosti Nestlé shrnutá v bodě 28 tohoto rozsudku totiž neodhalují žádnou novou skutečnost, neboť se týkají důkazů, které již byly zahrnuty do spisu před jednáním. Tato tvrzení jsou ve skutečnosti pokusem společnosti Nestlé revidovat prohlášení, která její advokát učinil na jednání. Pokud jde o rozdíly mezi jednotlivými jazykovými verzemi rozsudku ze dne 24. května 2012, Chocoladefabriken Lindt & Sprüngli v. OHIM (C‑98/11 P, EU:C:2012:307), je třeba poukázat na to, že ke dni jednání byl tento rozsudek dostupný ve všech úředních jazycích a účastníci řízení tak mohli předložit své připomínky ohledně případných chyb v překladu, pokud měli za to, že tyto chyby byly obzvláště relevantní pro projednávané věci.

36

S ohledem na výše uvedené úvahy má Soudní dvůr za to, že není namístě nařizovat znovuzahájení ústní části řízení.

37

Společnost Nestlé tvrdí, že kasační opravný prostředek společnosti Mondelez je nepřípustný, jelikož se jím posledně uvedená domáhá zrušení pouze některých části odůvodnění napadeného rozsudku, a nikoliv zrušení výroku tohoto rozsudku.

38

Mondelez tvrdí, že navzdory skutečnosti, že Tribunál zrušil sporné rozhodnutí v plném rozsahu, je její kasační opravný prostředek přípustný. Odmítnutí některých jejich argumentů Tribunálem má vliv na posouzení, které bude muset odvolací senát provést v návaznosti na zrušení sporného rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že odvolací senát bude vázán odmítnutím těchto argumentů, má Mondelez za to, že má právo zpochybnit napadený rozsudek. Na podporu své argumentace se Mondelez dovolává bodů 19 až 26 rozsudku ze dne 20. září 2001, Procter & Gamble v. OHIM (C‑383/99 P, EU:C:2001:461).

39

Podle článku 56 prvního a druhého pododstavce statutu Soudního dvora Evropské unie může kasační opravný prostředek proti rozhodnutí Tribunálu, kterým se ukončuje řízení, podat k Soudnímu dvoru „kterýkoli účastník řízení, jehož návrhovému žádání nebylo zcela nebo zčásti vyhověno“.

40

Návrhovým žádáním účastníků řízení je v zásadě vyhověno nebo jsou zamítnuta ve výroku rozsudku. Podle čl. 169 odst. 1 jednacího řádu Soudního dvora musí návrhové žádání v kasačním opravném prostředku směřovat k úplnému nebo částečnému zrušení rozhodnutí Tribunálu obsaženého ve výroku tohoto rozhodnutí.

41

Jak uvedl generální advokát v bodě 43 svého stanoviska, cílem tohoto ustanovení je základní zásada v oblasti kasačních opravných prostředků, podle níž kasační opravný prostředek musí směřovat proti výroku napadeného rozhodnutí Tribunálu a nesmí se týkat pouze změny některých částí odůvodnění tohoto rozhodnutí (rozsudek ze dne 14. listopadu 2017, British Airways v. Komise, C‑122/16 P, EU:C:2017:861, bod 51).

42

Kasační opravný prostředek, který nesměřuje k alespoň částečnému zrušení napadeného rozsudku, tj. jeho výroku, nýbrž pouze k úpravě některých částí odůvodnění tohoto rozsudku, je tedy nepřípustný (rozsudek ze dne 15. listopadu 2012, Al-Aqsa v. Rada a Nizozemsko v. Al-Aqsa, C‑539/10 P a C‑550/10 P, EU:C:2012:711, body 44 a 50).

43

V projednávaném případě je třeba konstatovat, že návrhová žádání v kasačním opravném prostředku Mondelez usilují nikoliv o zrušení výroku napadeného rozsudku, ale pouze některých částí odůvodnění tohoto rozsudku.

44

Je pravda, že v rozsudku ze dne 20. září 2001, Procter & Gamble v. OHIM (C‑383/99 P, EU:C:2001:461, body 19 až 26), Soudní dvůr připustil jako přípustný kasační opravný prostředek, který nesměřoval ke zrušení konkrétního bodu výroku rozsudku Tribunálu, jelikož z odůvodnění tohoto rozsudku vyplývalo, že Tribunál přijal rozhodnutí, které nebylo výslovně uvedeno v jeho výroku.

45

Na rozdíl od věci, která vedla k tomuto posledně uvedenému rozsudku, však z odůvodnění napadeného rozsudku, na který míří kasační opravný prostředek společnosti Mondelez, nevyplývá, že toto odůvodnění obsahuje rozhodnutí Tribunálu zamítající bod návrhových žádání společnosti Mondelez.

46

Odvolací senát měl ve sporném rozhodnutí za to, že sporná ochranná známka postrádala inherentní rozlišovací způsobilost, nicméně že takovou způsobilost získala užíváním, takže návrh společnosti Mondelez znějící na prohlášení neplatnosti této ochranné známky bylo třeba zamítnout.

47

První část sporného rozhodnutí, která ostatně zněla ve prospěch společnosti Mondelez, nebyla dotčena sporem projednávaným před Tribunálem, jelikož – jak vyplývá z bodu 16 napadeného rozsudku – Nestlé vzala svá návrhová žádání směřující ke zrušení této první části na jednání zpět.

48

V řízení před Tribunálem byla tedy zpochybněna pouze druhá část sporného rozhodnutí. V tomto ohledu z bodů 12 a 15 napadeného rozsudku vyplývá, že návrhová žádání žaloby Mondelez zněla pouze na zrušení sporného rozhodnutí a uložení náhrady nákladů řízení ostatním účastníkům.

49

Ačkoli v bodech napadeného rozsudku, na které směřuje kasační opravný prostředek společnosti Mondelez, Tribunál odmítl některé argumenty uplatněné Mondelez na podporu jejího návrhu na neplatnost sporného rozhodnutí, jiné argumenty uznal, a v konečném důsledku Tribunál návrhovým žádáním společnosti Mondelez znějícím na neplatnost sporného rozhodnutí vyhověl, jelikož sporné rozhodnutí zrušil v plném rozsahu.

50

Z toho vyplývá, že cílem kasačního opravného prostředku společnosti Mondelez je pouze dosáhnout změn některých částí odůvodnění napadeného rozsudku, takže takový kasační opravný prostředek je třeba v souladu s judikaturou uvedenou v bodě 42 tohoto rozsudku prohlásit za nepřípustný.

51

S ohledem na jednoznačnost požadavku stanoveného v čl. 169 odst. 1 jednacího řádu nemůže být tento závěr vyvrácen na základě argumentu společnosti Mondelez, že odvolací senát je vázán odůvodněním napadeného rozsudku, které napadá svým kasačním opravným prostředkem.

52

V každém případě platí, že překážka věci rozsouzené se týká pouze odůvodnění rozsudku, které je nezbytnou oporou jeho výroku, a je od něj proto neoddělitelné (viz rozsudek ze dne 15. listopadu 2012, Al-Aqsa v. Rada a Nizozemsko v. Al-Aqsa, C‑539/10 P a C‑550/10 P, EU:C:2012:711, bod 49 a citovaná judikatura).

53

Z toho důvodu nelze v případě, že Tribunál zruší rozhodnutí EUIPO, považovat důvody, na základě kterých tento soud odmítl některé argumenty vznesené účastníky řízení, za odůvodnění, jenž představuje překážku věci rozsouzené.

54

V projednávaném případě tak na rozdíl od toho, co tvrdí Mondelez, odvolací senát není vázán odmítnutím některých argumentů, které provedl Tribunál, a tato společnost může případně vznést tytéž argumenty v rámci případného nového odvolání proti rozhodnutí, které bude přijato v návaznosti na zrušení sporného rozhodnutí Tribunálem.

55

Ze všech výše uvedených úvah vyplývá, že kasační opravný prostředek ve věci C‑85/17 P je třeba odmítnout jako nepřípustný.

56

Na podporu svého kasačního opravného prostředku ve věci C‑84/17 P uplatňuje Nestlé jediný důvod kasačního opravného prostředku, který vychází z porušení čl. 52 odst. 2 nařízení č. 207/2009 ve spojení s čl. 7 odst. 3 téhož nařízení.

57

EUIPO uplatňuje dva důvody kasačního opraveného prostředku na podporu svého kasačního opravného prostředku ve věci C‑95/17 P, přičemž první vychází z porušení povinnosti uvést odůvodnění a druhý z porušení čl. 52 odst. 2 nařízení č. 207/2009 ve spojení s čl. 7 odst. 3 téhož nařízení.

58

Je však třeba konstatovat, stejně jako to učinil generální advokát v bodě 49 svého stanoviska, že první důvod posledně uvedeného kasačního opravného prostředku, přestože formálně vychází z porušení povinnosti uvést odůvodnění, se ve skutečnosti zaměřuje na to, že Tribunálu vytýká totéž nesprávné právní posouzení, na které směřuje druhý důvod téhož kasačního opravného prostředku. Svým prvním důvodem kasačního opravného prostředku totiž EUIPO tvrdí, že výklad čl. 7 odst. 3 nařízení č. 207/2009, který zvolil Tribunál v bodě 139 napadeného rozsudku, je rozporuplný. Přitom pokud by tomu tak bylo, musel by být učiněn závěr, že se Tribunál dopustil nesprávného právního posouzení při výkladu tohoto ustanovení.

59

Proto je třeba posoudit jediný důvod kasačního opravného prostředku ve věci C‑84/17 P a dva důvody kasačního opravného prostředku ve věci C‑95/17 P společně.

60

Nestlé, podporovaná sdružením Marques, a EUIPO tvrdí, že Tribunál svým rozhodnutím obsaženým v bodě 139 napadeného rozsudku, podle něhož musí být rozlišovací způsobilost ochranné známky získaná užíváním prokázána na celém území Unie, a nikoli pouze na podstatné části nebo na většině jejího území, a podle něhož proto nelze určit, že dotčená ochranná známka získala takovou způsobilost, pokud předložené důkazy nezahrnují některou část Unie, byť by se jednalo o nepodstatnou část nebo jen jediný členský stát, porušil čl. 7 odst. 3 nařízení č. 207/2009, jak je vykládán Soudním dvorem v rozsudku ze dne 24. května 2012, Chocoladefabriken Lindt & Sprüngli v. OHIM (C‑98/11 P, EU:C:2012:307).

61

Podle společnosti Nestlé, sdružení Marques a EUIPO měl Tribunál nesprávně za to, že se odvolací senát dopustil nesprávného právního posouzení, když konstatoval, že stačí prokázat, že podstatná část veřejnosti v celé Unii, ve všech členských státech a všech regionech jako celek považuje ochrannou známku za ukazatel obchodního původu výrobků, na které se vztahuje sporná ochranná známka, a že není nutné prokázat rozlišovací způsobilost získanou užíváním ve všech dotčených členských státech.

62

Podle jejich názoru tudíž Tribunál neprávem rozhodl, že se odvolací senát dopustil nesprávného právního posouzení, když rozhodl, že sporná ochranná známka získala rozlišovací způsobilost užíváním, aniž se vyjádřil ke vnímání této ochranné známky ze strany relevantní veřejnosti v Belgii, Irsku, Řecku a Portugalsku a aniž provedl hodnocení důkazů předložených ohledně těchto členských států.

63

Společnost Nestlé, sdružení Marques a EUIPO tvrdí, že uvedené rozhodnutí Tribunálu je v rozporu s jednotnou povahou ochranné známky Evropské unie a se samotnou existencí jednotného trhu, jelikož se zaměřuje na vnitrostátní trhy posuzované jednotlivě. Jednotná povaha ochranné známky Evropské unie totiž implikuje nezohledňování územních hranic členských států při posuzování získání rozlišovací způsobilosti užíváním, jak potvrzuje bod 44 rozsudku ze dne 19. prosince 2012, Leno Merken (C‑149/11, EU:C:2012:816).

64

Naproti tomu společnost Mondelez má za to, že Tribunál vyložil a aplikoval čl. 7 odst. 3 nařízení č. 207/2009 a rozsudek ze dne 24. května 2012, Chocoladefabriken Lindt & Sprüngli v. OHIM (C‑98/11 P, EU:C:2012:307) správně. Podle Mondelez nepostačuje, když má ochranná známka Evropské unie rozlišovací způsobilost v podstatné části Unie, pokud nemá rozlišovací způsobilost v jiné části Unie, byť by takovou jinou část představoval jediný členský stát.

65

Společnost Mondelez má za to, že jiný závěr by vedl k paradoxnímu důsledku, kdy by ochranná známka, jejíž zápis musel být v jediném členském státě zamítnut z důvodu, že dotčená ochranná známka nemá rozlišovací způsobilost, mohla být přesto zapsána jako ochranná známka Evropské unie, a tudíž by bylo možné se jí dovolávat u soudů tohoto členského státu.

66

Je třeba připomenout, že ve smyslu článku 1 odst. 2 nařízení č. 207/2009 má ochranná známka Evropské unie jednotnou povahu a má stejné účinky v celé Evropské unii.

67

Jak Tribunál správně uvedl v bodech 119 a 120 napadeného rozsudku, z jednotné povahy ochranné známky Evropské unie vyplývá, že k tomu, aby bylo možné označení zapsat, musí mít rozlišovací způsobilost v celé Unii. Podle čl. 7 odst. 1 písm. b) uvedeného nařízení ve spojení s odstavcem 2 téhož článku se proto ochranná známka nezapíše, pokud postrádá rozlišovací způsobilost v části Unie.

68

Článek 7 odst. 3 nařízení č. 207/2009, který umožňuje zápis označení, která získala rozlišovací způsobilost užíváním, musí být vykládán ve světle tohoto požadavku. Z jednotné povahy ochranné známky Evropské unie tak vyplývá, že k tomu, aby označení bylo možné zapsat, musí mít inherentní rozlišovací způsobilost či tuto způsobilost získanou užíváním v celé Unii.

69

V tomto ohledu je třeba bez dalšího uvést, že rozsudek ze dne 19. prosince 2012, Leno Merken (C‑149/11, EU:C:2012:816), kterého se dovolávají společnost Nestlé a EUIPO, je irelevantní, protože se týká výkladu čl. 15 odst. 1 tohoto nařízení, který upravuje skutečné užívání ochranné známky Evropské unie, která je již zapsána.

70

Je pravda, že Soudní dvůr rozhodl, že požadavky na ověření skutečného užívání ochranné známky ve smyslu čl. 15 odst. 1 nařízení Rady (ES) č. 40/94 ze dne 20. prosince 1993 o ochranné známce Společenství (Úř. věst. 1994, L 11, s. 1; Zvl. vyd. 17/01, s. 146), tedy ve smyslu ustanovení, které bylo beze změny převzato do čl. 15 odst. 1 prvního pododstavce nařízení č. 207/2009, jsou obdobné požadavkům, které se týkají získání rozlišovací způsobilosti označení užíváním pro účely jeho zápisu ve smyslu čl. 7 odst. 3 tohoto nařízení (rozsudek ze dne 18. dubna 2013, Colloseum Holding, C‑12/12, EU:C:2013:253, bod 34).

71

Je však třeba uvést, že na rozdíl od věci, ve které byl vydán rozsudek ze dne 19. prosince 2012, Leno Merken (C‑149/11, EU:C:2012:816), ve kterém Soudní dvůr upřesnil, že za účelem posouzení existence „skutečného užívání ve Společenství“ ve smyslu čl. 15 odst. 1 nařízení č. 207/2009 je třeba odhlédnout od územních hranic členských států, se rozsudek ze dne 18. dubna 2013, Colloseum Holding (C‑12/12, EU:C:2013:253), pro posouzení existence skutečného užívání ve smyslu tohoto ustanovení zaměřuje nikoliv na relevantní územní rozsah, nýbrž na možnost rozhodnout, že podmínka skutečného užívání ochranné známky ve smyslu uvedeného ustanovení je splněna, jestliže zapsaná ochranná známka, která získala rozlišovací způsobilost užíváním jiné kombinované ochranné známky, jejíž je součástí, je užívána pouze prostřednictvím této jiné kombinované ochranné známky, nebo jestliže je užívána pouze společně s jinou ochrannou známkou, přičemž samotná kombinace těchto dvou ochranných známek je navíc zapsána jako ochranná známka.

72

Bod 34 rozsudku ze dne 18. dubna 2013, Colloseum Holding (C‑12/12, EU:C:2013:253), nemůže být proto vykládán v tom smyslu, že požadavky na posouzení územního rozsahu, které umožňují zápis ochranné známky užíváním, jsou obdobné požadavkům, které umožňují zachování práv majitele zapsané ochranné známky.

73

Je třeba rovněž uvést, že v oblasti skutečného užívání již zapsané ochranné známky Evropské unie neexistuje žádné ustanovení obdobné ustanovení čl. 7 odst. 2 nařízení č. 207/2009, takže nelze mít bez dalšího za to, že takové užívání není splněno pouze z toho důvodu, že dotčená ochranná známka nebyla použita v určité části Unie.

74

Soudní dvůr tak rozhodl, že i když lze důvodně očekávat, že ochranná známka Evropské unie bude užívána na rozsáhlejším území, než je území jediného členského státu, aby mohlo být takové užívání považováno za „skutečné užívání“, není vyloučeno, že se trh výrobků nebo služeb, pro které je ochranná známka Evropské unie zapsána, za určitých okolností omezí na území jediného členského státu, takže užívání uvedené ochranné známky na tomto území bude moci splnit podmínku skutečného užívání ochranné známky Evropské unie (rozsudek ze dne 19. prosince 2012, Leno Merken, C‑149/11, EU:C:2012:816, bod 50).

75

Naopak, pokud jde o získání rozlišovací způsobilosti ochranné známky v důsledku jejího užívání, je třeba připomenout, že Soudní dvůr již uvedl, že označení může být zapsáno jako ochranná známka Evropské unie podle čl. 7 odst. 3 nařízení č. 207/2009 pouze tehdy, pokud je předložen důkaz, že jeho užíváním získalo rozlišovací způsobilost v části Unie, ve které nemělo takovou způsobilost ab initio ve smyslu odst. 1 písm. b) téhož článku (rozsudek ze dne 22. června 2006, Storck v. OHIM, C‑25/05 P, EU:C:2006:422, bod 83). Soudní dvůr rovněž upřesnil, že část Unie zmíněná v odstavci 2 uvedeného článku může být případně tvořena jediným členským státem.

76

Z toho vyplývá, že pokud jde o ochrannou známku, která postrádá rozlišovací způsobilost ve všech členských státech ab initio, taková ochranná známka může být zapsána podle tohoto ustanovení, pouze pokud se prokáže, že získala rozlišovací způsobilost užíváním na celém území Unie (v tomto smyslu rozsudek ze dne 24. května 2012, Chocoladenfabriken Lindt & Sprüngli v. OHIM, C‑98/11 P, EU:C:2012:307, body 61 a 63).

77

Je pravda, že v bodě 62 rozsudku ze dne 24. května 2012, Chocoladefabriken Lindt & Sprüngli v. OHIM (C‑98/11 P, EU:C:2012:307), kterého se dovolávají společnost Nestlé a EUIPO, Soudní dvůr uvedl, že i když je pravda, že získání rozlišovací způsobilosti ochranné známky užíváním je třeba prokázat pro část Unie, ve které tato ochranná známka neměla takovou způsobilost ab initio, bylo by příliš vyžadovat, aby důkaz o takovém získání byl poskytnut samostatně pro každý členský stát.

78

Na rozdíl od toho, co tvrdí společnost Nestlé a EUIPO, však z této úvahy nevyplývá, že postrádá-li ochranná známka inherentní rozlišovací způsobilost v celé Unii, stačí pro dosažení jejího zápisu jako ochranné známky Evropské unie na základě čl. 7 odst. 3 nařízení č. 207/2009 prokázat, že získala rozlišovací způsobilost užíváním v podstatné části Unie, ačkoliv tento důkaz nebyl poskytnut pro každý z členských států.

79

V tomto ohledu je třeba zdůraznit rozdíl mezi skutečnostmi, které je třeba prokázat – a sice získání rozlišovací způsobilosti užíváním označení postrádajícího takovou inherentní rozlišovací způsobilost – a důkazními prostředky, kterými mohou být tyto skutečnosti prokázány.

80

Žádné ustanovení nařízení č. 207/2009 totiž neukládá, aby získání rozlišovací způsobilosti užíváním samostatně v každém členském státě bylo prokázáno odlišnými důkazy. Nelze tudíž vyloučit, že důkazy o tom, že určité označení získalo rozlišovací způsobilost užíváním, jsou relevantní, pokud jde o několik členských států, a dokonce i Unii jako celek.

81

Jak v podstatě uvedl generální advokát v bodě 78 svého stanoviska, je zejména možné, že hospodářské subjekty sdružují pro některé výrobky nebo služby několik členských států v rámci téže distribuční sítě a zejména z hlediska jejich marketingových strategií posuzují tyto členské státy tak, jako kdyby tvořily jediný a tentýž vnitrostátní trh. V tomto případě mohou být důkazy o užívání označení na takovém přeshraničním trhu relevantní pro všechny dotčené členské státy.

82

Stejně tomu bude, i pokud vzhledem k zeměpisné, kulturní nebo jazykové blízkosti mezi dvěma členskými státy, má relevantní veřejnost prvního státu dostatečnou znalost výrobků nebo služeb nacházejících se na tuzemském trhu druhého státu.

83

Z těchto úvah vyplývá, že i když není nezbytné pro účely zápisu na základě čl. 7 odst. 3 nařízení č. 207/2009, co se týká ochranné známky postrádající rozlišovací způsobilost ab initio ve všech členských státech Unie, aby byl předložen důkaz o získání rozlišovací způsobilosti této ochranné známky užíváním pro každý členský stát samostatně, poskytnuté důkazy musí umožňovat prokázání takového získání ve všech členských státech Unie.

84

I přesto spadá otázka, zda předložené důkazy jsou dostačující k prokázání toho, že určité označení získalo rozlišovací způsobilost užíváním na části území Unie, kde toto označení neměla takovou způsobilost ab initio, do posouzení důkazů, které přísluší v první řadě oddělením EUIPO.

85

Takové posouzení podléhá přezkumu Tribunálu, který – je-li k němu podána žaloba proti rozhodnutí odvolacího senátu – je jediný příslušný ke zjištění skutkového stavu, a tedy k jeho posouzení. Posouzení skutkového stavu, s výhradou případu zkreslení důkazů předložených Tribunálu, naproti tomu nepředstavuje právní otázku, která by jako taková podléhala přezkumu Soudního dvora v rámci kasačního opravného prostředku (rozsudek ze dne 19. září 2002, DKV v. OHIM, C‑104/00 P, EU:C:2002:506, bod 22 a citovaná judikatura).

86

Nic to nemění na tom, že pokud oddělení EUIPO, nebo Tribunál poté, co posoudily všechny důkazy, které jim byly předloženy, rozhodnou, že některé tyto skutečnosti jsou dostačující k prokázání toho, že určité označení získalo rozlišovací způsobilosti užíváním v části Unie, v které nemělo takovou rozlišovací způsobilost ab initio, a odůvodňují tak jeho zápis jako ochranné známky Evropské unie, musí EUIPO, nebo Tribunál tento bod rozhodnutí jasně uvést ve výrocích jejich příslušných rozhodnutí.

87

V projednávaném případě z výše uvedených úvah vyplývá, že se Tribunál nedopustil nesprávného právního posouzení, když v bodě 139 napadeného rozsudku rozhodl, že pro účely použití čl. 7 odst. 3 nařízení č. 207/2009 v případě ochranné známky, která postrádá inherentní rozlišovací způsobilost v celé Unii, musí být rozlišovací způsobilost získaná užíváním této ochranné známky prokázána na celém tomto území, a nikoli pouze na jeho podstatné části nebo na většině území Unie, takže ačkoli takový důkaz může být předložen souhrnně pro všechny dotčené členské státy či odděleně pro jednotlivé členské státy nebo skupiny členských států, není naopak dostatečné, aby se ten, kdo nese důkazní břemeno, omezil na předložení důkazů o takovém získání rozlišovací způsobilosti nepokrývajícím určitou část Unie, byť by ji tvořil jediný členský stát.

88

Tribunál dále na základě stejných úvah v bodech 170 až 178 napadeného rozsudku právem rozhodl, že sporné rozhodnutí je stiženo vadou spočívající v nesprávném právním posouzení v rozsahu, v němž měl odvolací senát za to, že skutečnost, že sporná ochranná známka získala rozlišovací způsobilost užíváním, může odůvodnit, že se na ni použije čl. 7 odst. 3 nařízení č. 207/2009, aniž odvolací senát rozhodl o získání rozlišovací způsobilosti této ochranné známky v Belgii, Irsku, Řecku a Portugalsku.

89

Z toho vyplývá, že jediný důvod kasačního opravného prostředku ve věci C‑84/17 P a dva důvody kasačního opravného prostředku ve věci C‑95/17 P nejsou opodstatněné a musí být zamítnuty, stejně tak musí být tyto kasační opravné prostředky zamítnuty v plném rozsahu.

90

Podle čl. 184 odst. 2 jednacího řádu platí, že není-li kasační opravný prostředek opodstatněný, Soudní dvůr rozhodne o nákladech řízení. Článek 138 odst. 1 a 2 téhož jednacího řádu, který se na řízení o kasačním opravném prostředku použije na základě čl. 184 odst. 1 tohoto jednacího řádu, stanoví, že zaprvé se účastníku řízení, který neměl úspěch ve věci, uloží náhrada nákladů řízení, pokud to účastník řízení, který měl ve věci úspěch, požadoval, a zadruhé Soudní dvůr rozhodne o rozdělení nákladů, je-li neúspěšných účastníků řízení více.

91

Vzhledem k tomu, že byly zamítnuty všechny kasační opravné prostředky, každý z účastníků řízení ponese vlastní náklady, včetně sdružení Marques jakožto vedlejšího účastníka řízení, v souladu s čl. 140 odst. 3 jednacího řádu.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (třetí senát) rozhodl takto: