—

za Trento Sviluppo srl a Centrale Adriatica Soc. coop. arl M. Paciliem, avvocato,

—

za italskou vládu G. Palmieri, jako zmocněnkyní, ve spolupráci se S. Varonem a P. Garofolim, avvocati dello Stato,

—

za litevskou vládu D. Kriaučiūnasem a V. Kazlauskaitė-Švenčionienė, jako zmocněnci,

—

za maďarskou vládu M. Fehérem a K. Szíjjártó, jako zmocněnci,

—

za Evropskou komisi L. Pignataro-Nolin a M. van Beekem, jako zmocněnci,

1

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu čl. 6 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2005/29/ES ze dne 11. května 2005 o nekalých obchodních praktikách vůči spotřebitelům na vnitřním trhu a o změně směrnice Rady 84/450/EHS, směrnic Evropského parlamentu a Rady 97/7/ES, 98/27/ES a 2002/65/ES a nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 2006/2004 (směrnice o nekalých obchodních praktikách) (Úř. věst. L 149, s. 22).

2

Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi Trento Sviluppo srl (dále jen „Trento Sviluppo“) a Centrale Adriatica Soc. coop. arl (dále jen „Centrale Adriatica“) na straně jedné a Autorità Garante della Concorrenza e del Mercato (Úřad na ochranu hospodářské soutěže a pravidel trhu, dále jen „AGCM“) na straně druhé ohledně obchodní praktiky těchto dvou společností, kterou AGCM považoval za „klamavou“.

3

Bod 7 odůvodnění směrnice 2005/29 zejména stanoví, že tato směrnice upravuje obchodní praktiky, které přímo ovlivňují rozhodnutí spotřebitele o obchodní transakci týkající se produktů.

4

Tato směrnice podle svého bodu 11 odůvodnění zavádí jednotný obecný zákaz těch nekalých obchodních praktik, které narušují ekonomické chování spotřebitelů.

5

Bod 13 odůvodnění uvedené směrnice zní následovně:

„[...] Jednotný a společný obecný zákaz stanovený touto směrnicí se proto vztahuje na nekalé obchodní praktiky, které narušují ekonomické chování spotřebitelů. [...] Obecný zákaz je vypracován na základě pravidel pro dva nejběžnější typy obchodních praktik, totiž klamavé obchodní praktiky a agresivní obchodní praktiky. [...]“

6

Bod 14 odůvodnění téže směrnice zní:

„Je žádoucí, aby klamavé obchodní praktiky zahrnovaly i takové praktiky, včetně klamavé reklamy, jež uvedením spotřebitele v omyl brání tomu, aby uskutečnil informovanou, a tedy účelnou volbu. [...]“

7

Článek 2 písm. e) směrnice 2005/29 definuje pojem „podstatné narušení ekonomického chování spotřebitele“ jako „použití obchodní praktiky, která významně zhoršuje schopnost spotřebitele učinit informované rozhodnutí, což vede k tomu, že učiní rozhodnutí o obchodní transakci, které by jinak neučinil“.

8

Článek 2 písm. k) této směrnice definuje pojem „rozhodnutí o obchodní transakci“ jako „rozhodnutí spotřebitele o tom, zda, jak a za jakých podmínek produkt koupí, zaplatí za něj najednou nebo částečně, ponechá si jej nebo se jej zbaví anebo ve vztahu k němu uplatní právo vyplývající ze smlouvy, ať již se spotřebitel rozhodne jednat nebo zdržet se jednání“.

9

Článek 6 odst. 1 uvedené směrnice stanoví:

„Obchodní praktika je považována za klamavou, pokud obsahuje nesprávné informace, a je tedy nepravdivá, nebo pokud jakýmkoli způsobem, včetně celkového předvedení, uvádí nebo je schopná uvést průměrného spotřebitele v omyl ve vztahu k jednomu nebo k více z níže uvedených bodů, i když informace jsou věcně správné, což v obou případech vede nebo může vést k rozhodnutí spotřebitele o obchodní transakci, které by jinak neučinil:

[...]

[...]“

10

Legislativní nařízení č. 206 o spotřebitelském zákoníku (decreto legislativo n. 206 – Codice del consumo), ze dne 6. září 2005 (běžný doplněk ke GURI č. 162, ze dne 8. října 2005), obsahuje čl. 21 odst. 1 písm. b), jenž do něj byl vložen legislativním nařízením č. 146 ze dne 2. srpna 2007, které mimo jiné do vnitrostátního práva provedlo směrnici 2005/29. Tento článek stanoví:

„Obchodní praktika je považována za klamavou, pokud obsahuje nepravdivé informace, nebo pokud jakýmkoli způsobem, včetně celkového předvedení, uvádí nebo je schopná uvést průměrného spotřebitele v omyl ve vztahu k jednomu nebo k více z níže uvedených bodů, i když informace jsou věcně správné, a pokud ve všech případech vede nebo může vést k rozhodnutí spotřebitele o obchodní transakci, které by jinak neučinil:

[...]

11

Trento Sviluppo provozuje v provincii Trident (Itálie) několik velkých supermarketů. Tyto supermarkety jsou součástí distribučního řetězce skupiny COOP Italia, do něhož patří i Trento Sviluppo.

12

Centrale Adriatica poskytuje služby společnostem patřícím do skupiny COOP Italia, přičemž sama patří do této skupiny.

13

V březnu 2008 Centrale Adriatica uvedla v některých prodejních místech označených názvem COOP Italia speciální akční nabídku, v jejímž rámci byly některé výrobky nabízeny za výhodné ceny.

14

Akce trvala v období od 25. března do 9. dubna 2008. Na reklamním letáku bylo uvedeno „slevy až o 50 % a mnoho dalších zvláštních nabídek“.

15

Mezi výrobky, které byly na tomto reklamním letáku nabízeny za akční ceny, byl přenosný počítač.

16

Dne 10. dubna 2008 podal spotřebitel stížnost k AGCM z důvodu, že toto reklamní oznámení bylo podle jeho názoru nepřesné, protože když v době platnosti akce navštívil supermarket v Tridentu, nebyl tento výrobek výpočetní techniky dostupný.

17

V návaznosti na tuto stížnost AGCM zahájil proti Trento Sviluppo a Centrale Adriatica řízení z důvodu nekalých obchodných praktik ve smyslu článků 20, 21 a 23 legislativního nařízení č. 206 ze dne 6. září 2005 o spotřebitelském zákoníku. Toto řízení bylo ukončeno dne 22. ledna 2009 rozhodnutím o uložení peněžní sankce těmto dvěma společnostem.

18

Obě tyto společnosti podaly proti tomuto rozhodnutí žalobu k Tribunale ammistrativo regionale per il Lazio (Krajský správní soud v Laziu), jenž obě žaloby zamítl.

19

Proti rozhodnutím vydaným tímto soudem Trento Sviluppo a Centrale Adriatica následně podaly opravný prostředek ke Consiglio di Stato.

20

Předkládající soud má pochybnosti, pokud jde o rozsah pojmu „klamavá obchodní praktika“ ve smyslu čl. 6 odst. 1 směrnice 2005/29. V této souvislosti se táže, zda dotčená obchodní praktika musí k tomu, aby byla považována za klamavou, splňovat podmínku, která je obsažena v poslední části úvodní věty tohoto čl. 6 odst. 1, podle níž tato obchodní praktika musí být způsobilá ovlivnit rozhodnutí spotřebitele o obchodní transakci. Předkládající soud si klade otázku, zda se tato podmínka připojí ke dvěma alternativním podmínkám uvedeným v první části této úvodní věty, a sice aby uvedené informace byly nesprávné nebo aby byly schopné uvést spotřebitele v omyl, anebo zda uvedená podmínka představuje další hypotézu klamavé obchodní praktiky.

21

Podle předkládajícího soudu vychází problém s výkladem čl. 6 odst. 1 směrnice 2005/29 z rozdílů mezi jazykovými zněními tohoto článku. Znění v italském jazyce (který používá výraz „e in ogni caso“) a v německém jazyce (který používá výraz „und [...] in jedem Fall“) podle něj zřejmě odkazují na všeobecné ustanovení, podle něhož sama skutečnost, že určitá obchodní praktika je způsobilá ovlivnit rozhodnutí spotřebitele o obchodní transakci, stačí k tomu, aby byla tato obchodní praktika považována za klamavou. Znění v anglickém jazyce („and in either case) a ve francouzském jazyce („et dans un cas comme dans l’autre“) naproti tomu vedou k domněnce, že klamavá obchodní praktika může existovat pouze při splnění jedné ze dvou alternativních podmínek uvedených v první části úvodní věty tohoto článku a dále podmínky, podle níž obchodní praktika musí být způsobilá ovlivnit rozhodnutí spotřebitele o obchodní transakci.

22

Za těchto okolností se Consiglio di Stato rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:

„Musí být čl. 6 odst. 1 směrnice 2005/29 v části, v níž italské znění tohoto článku používá slova ,e in ogni caso‘, vykládán v tom smyslu, že pro to, aby byla obchodní praktika považována za klamavou, postačuje, aby existoval i jeden jediný z předpokladů uvedených v první části uvedeného odstavce, nebo je pro to, aby byla uvedená obchodní praktika považována za klamavou, nutné, aby existoval také další předpoklad, který je dán způsobilostí obchodní praktiky ovlivnit rozhodnutí spotřebitele o obchodní transakci?“

23

Podstatou předběžné otázky předkládajícího soudu je, zda obchodní praktika musí být považována za „klamavou“ ve smyslu čl. 6 odst. 1 směrnice 2005/29 pouze z toho důvodu, že tato praktika obsahuje nesprávné informace nebo že je schopná uvést průměrného spotřebitele v omyl, nebo zda je kromě toho nezbytné, aby uvedená praktika byla způsobilá vést spotřebitele k přijetí rozhodnutí o obchodní transakci, které by jinak neučinil.

24

Článek 6 odst. 1 směrnice 2005/29 stanoví, že obchodní praktika je považována za klamavou, pokud obsahuje nesprávné informace, a je tedy nepravdivá, nebo pokud jakýmkoli způsobem, včetně celkového předvedení, uvádí nebo je schopná uvést průměrného spotřebitele v omyl mimo jiné ve vztahu k hlavním znakům produktu, jako je jeho dostupnost, což v obou případech vede nebo může vést k rozhodnutí spotřebitele o obchodní transakci, které by jinak neučinil.

25

V tomto ohledu je nutno konstatovat, že zatímco znění v italském jazyce používá výraz „e in ogni caso“, jenž podle předkládajícího soudu zahrnuje pojmy zavádějící určitý druh „závěrečné doložky“, na jejímž základě sama skutečnost, že obchodní praktika je způsobilá narušit ekonomické chování spotřebitele, postačuje k tomu, aby byla považována za klamavou, španělské, anglické a francouzské znění uvedeného čl. 6 odst. 1 naopak používají výrazy „y en calquiera de estos casos“, „and in either case“, jakož i „dans un cas comme dans l’autre“. Tato tři posledně uvedená jazyková znění tím, že výslovně odkazují na dvě hypotézy týkající se klamavé povahy dotčené obchodní praktiky, naznačují, že obchodní praktika musí spotřebitele rovněž vést k přijetí rozhodnutí, které by jinak neučinil.

26

Podle ustálené judikatury nemůže formulace použitá v jednom z jazykových znění ustanovení unijního práva sloužit jako jediný základ pro výklad tohoto ustanovení ani jí nemůže být v tomto ohledu přiznána přednostní povaha vzhledem k jiným jazykovým zněním. Takový přístup by totiž byl neslučitelný s požadavkem jednotného použití unijního práva. V případě rozdílů mezi různými jazykovými zněními musí být dotčené ustanovení vykládáno podle celkové systematiky a účelu právní úpravy, jejíž část tvoří (viz rozsudky ze dne 12. listopadu 1998, Institute of the Motor Industry, C-149/97, Recueil, s. I-7053, bod 16, a ze dne 25. března 2010, Helmut Müller, C-451/08, Sb. rozh. s. I-2673, bod 38).

27

Pokud jde zaprvé o obecnou systematiku čl. 6 odst. 1 směrnice 2005/29, je nutné připomenout, že klamavé obchodní praktiky ve smyslu článku 6 směrnice 2005/29 představují přesnou kategorii nekalých obchodních praktik zakázaných článkem 5 této směrnice (v tomto smyslu viz rozsudky ze dne 23. dubna 2009, VTB-VAB a Galatea, C-261/07 a C-299/07, Sb. rozh. s. I-2949, bod 55, jakož i ze dne 19. září 2013, CHS Tour Services, C‑435/11, bod 37).

28

Podle čl. 5 odst. 2 této směrnice je obchodní praktika nekalá, pokud je v rozporu s požadavky náležité profesionální péče a zhoršuje nebo může výrazně zhoršit ekonomické chování průměrného spotřebitele ve vztahu k produktu (výše uvedené rozsudky VTB-VAB a Galatea, bod 54, jakož i CHS Tour Services, bod 36).

29

Podle čl. 2 písm. e) směrnice 2005/29 se „podstatným narušením ekonomického chování spotřebitele“ rozumí použití obchodní praktiky, která významně zhoršuje schopnost spotřebitele učinit informované rozhodnutí, což vede k tomu, že učiní rozhodnutí o obchodní transakci, které by jinak neučinil. Z toho vyplývá, že k tomu, aby obchodní praktika byla nekalá ve smyslu článku 5 směrnice 2005/29, musí být způsobilá vést spotřebitele k přijetí rozhodnutí o obchodní transakci, které by jinak neučinil.

30

Protože klamavé obchodní praktiky, kterých se týká článek 6 směrnice 2005/29, představují specifickou kategorii nekalých obchodních praktik uvedených v čl. 5 odst. 2 uvedené směrnice, musí nezbytně zahrnovat všechny podstatné znaky nekalého charakteru, a v důsledku toho i znak týkající se způsobilosti praktiky podstatně narušit ekonomické chování spotřebitele tím, že povede k tomu, že spotřebitel učiní rozhodnutí o obchodní transakci, které by jinak neučinil.

31

Pokud jde zadruhé o cíl sledovaný článkem 6 odst. 1 směrnice 2005/29, je nutno konstatovat, že jejím základem je článek 169 SFEU a usiluje o dosažení vysoké úrovně ochrany spotřebitele sblížením předpisů členských států týkajících se nekalých obchodních praktik, které poškozují ekonomické zájmy spotřebitelů. Bod 7 odůvodnění směrnice 2005/29 uvádí, že tato směrnice upravuje obchodní praktiky, které přímo ovlivňují rozhodnutí spotřebitele o obchodní transakci týkající se produktů. Bod 11 odůvodnění této směrnice uvádí, že tato směrnice zavádí jednotný obecný zákaz těch nekalých obchodních praktik, které narušují ekonomické chování spotřebitelů. Z bodu 13 odůvodnění uvedené směrnice vyplývá, že právě tyto dva nejběžnější typy obchodních praktik, totiž klamavé obchodní praktiky a agresivní obchodní praktiky, byly důvodem k přijetí zvláštních pravidel s cílem potírání těchto praktik. Podle bodu 14 odůvodnění téže směrnice tato směrnice směřuje k tomu, aby pojem „klamavé obchodní praktiky“ zahrnoval i takové praktiky, jež uvedením spotřebitele v omyl brání tomu, aby uskutečnil informovanou, a tedy účelnou volbu.

32

Z toho vyplývá, že směrnice 2005/29 s cílem zabezpečit dosažení vysoké úrovně ochrany spotřebitele zavádí jednotný obecný zákaz těch nekalých obchodních praktik, které narušují ekonomické chování spotřebitelů.

33

Z toho plyne, že k tomu, aby byla obchodní praktika považována za „klamavou“ ve smyslu čl. 6 odst. 1 směrnice 2005/29, musí být zejména schopná vést spotřebitele k přijetí obchodního rozhodnutí, které by jinak neučinil.

34

Tento výklad je ostatně podpořen judikaturou Soudního dvora. Z bodu 47 rozsudku ze dne 15. března 2012, Pereničová a Perenič (C‑453/10) a z bodu 42 výše uvedeného rozsudku CHS Tour Services totiž vyplývá, že obchodní praktika je považována za klamavou ve smyslu čl. 6 odst. 1 směrnice 2005/29, pokud obsahuje nesprávné informace a může vést spotřebitele k rozhodnutí o obchodní transakci, které by v případě neexistence takové praktiky neučinil.

35

Kromě toho je pro účely poskytnutí všech potřebných poznatků předkládajícímu soudu, aby mohl rozhodnout o sporu, který projednává, třeba určit rozsah pojmu „rozhodnutí o obchodní transakci“ ve smyslu čl. 2 písm. k) směrnice 2005/29. V rozsahu, v němž se ve věci v původním řízení obchodní praktika týká informací o dostupnosti výrobku za zvýhodněnou cenu v průběhu určitého období, je třeba určit, zda lze na úkony, které předcházejí případné koupi určitého výrobku, jako cesta spotřebitele do obchodu nebo jeho návštěva obchodu, nahlížet tak, že představují rozhodnutí o obchodní transakci ve smyslu uvedené směrnice.

36

Ze samotného znění čl. 2 písm. k) směrnice 2005/29 vyplývá, že pojem „rozhodnutí o obchodní transakci“ je definován široce. Podle tohoto ustanovení je totiž rozhodnutím o obchodní transakci „rozhodnutí spotřebitele o tom, zda, jak a za jakých podmínek produkt koupí“. Tento pojem tedy zahrnuje nejen rozhodnutí, zda produkt zakoupí či nezakoupí, ale rovněž rozhodnutí, které s tímto rozhodnutím přímo souvisí, zejména rozhodnutí navštívit obchod.

37

Článek 3 odst. 1 této směrnice tento výklad rovněž podporuje, neboť podle tohoto ustanovení se uvedená směrnice vztahuje na nekalé obchodní praktiky vůči spotřebitelům před obchodní transakcí týkající se produktu, v jejím průběhu a po ní.

38

Na položenou otázku je tedy nutno odpovědět, že obchodní praktika musí být považována za „klamavou“ ve smyslu čl. 6 odst. 1 směrnice 2005/29, pokud tato praktika jednak obsahuje nesprávné informace nebo je schopná uvést průměrného spotřebitele v omyl, a jednak je způsobilá vést spotřebitele k přijetí rozhodnutí o obchodní transakci, které by jinak neučinil. Článek 2 písm. k) této směrnice musí být vykládán v tom smyslu, že pojem „rozhodnutí o obchodní transakci“ zahrnuje každé rozhodnutí, které přímo souvisí s rozhodnutím, zda zakoupit či nezakoupit produkt.

39

Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (šestý senát) rozhodl takto:

Obchodní praktika musí být považována za „klamavou“ ve smyslu čl. 6 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2005/29/ES ze dne 11. května 2005 o nekalých obchodních praktikách vůči spotřebitelům na vnitřním trhu a o změně směrnice Rady 84/450/EHS, směrnic Evropského parlamentu a Rady 97/7/ES, 98/27/ES a 2002/65/ES a nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 2006/2004 (směrnice o nekalých obchodních praktikách), pokud tato praktika jednak obsahuje nesprávné informace nebo je schopná uvést průměrného spotřebitele v omyl, a jednak je způsobilá vést spotřebitele k přijetí rozhodnutí o obchodní transakci, které by jinak neučinil. Článek 2 písm. k) této směrnice musí být vykládán v tom smyslu, že pojem „rozhodnutí o obchodní transakci“ zahrnuje každé rozhodnutí, které přímo souvisí s rozhodnutím, zda zakoupit či nezakoupit produkt.